Jaká odhalení a nové otázky přinese Hermionin rozhovor s Nevillem?"Budou si slečna a pán přát čaj?" zeptala se Moe viditelně nadšená, že se má o koho starat.
"Ano, děkujeme, Moe," odvětila Hermiona. "To by bylo báječné."
Moe s lusknutím prstů zmizela a Hermiona doprovodila Nevilla do obývacího pokoje.
"Co se to pro všechno na světě děje, Neville? Ty někam jedeš?" otázala se, sotva se usadila ve svém oblíbeném křesle.
Neville se uculil a Hermiona si pomyslela, že vypadá být tak mladý a šťastný, jak už dlouho nebyl.
"To je na dlouhé povídání... O víkendu se přihodilo něco dost neočekávaného, a tak odjíždím," řekl stručně a usmál se. "Už jsem se se všemi rozloučil; ujistil jsem se, že je o maminku a tatínka dobře postaráno. Ty jsi na mém seznamu poslední, a jakmile ti to všechno vypovím, přemístím se rovnou do Kodaně."
Hermionu to dočista omráčilo.
"Ale... ale já měla za to, že nemůžeš odjet... A kam vlastně míříš?"
Neville spatřil její nevěřícný výraz a rozesmál se.
"V sobotu dopoledne jsem zrovna ve skleníku zápolil s pár dospívajícími mandragorami, když na okno zaťukala veliká sněžná sova a doručila tento dopis," vytáhl z hábitu poskládaný pergamen a podal ho Hermioně.
Rozložila dopis a začala číst.
Vážený pane Longbottome,
s potěšením si Vám dovoluji oznámit, že Vaším jménem došlo v našem ústavu, Cunninghamově pečovatelském domě pro omámené a pomatené, k přidělení apartmá s celodenní péčí určeného pro Vaše rodiče, Franka a Alici Longbottomovy. Sponzor, který si přeje setrvat v naprosté anonymitě, laskavě uhradil na dva roky dopředu náklady nadstandardní péče o Vaše rodiče a dojednal pro Vás schůzku za účelem prohlídky našeho pečovatelského domu a prodiskutování nezbytných podrobností, a to na dnešní odpoledne ve dvě hodiny.
V příloze zasíláme mapu upřesňující umístění našeho ústavu.
Se starostlivým a soucitným pozdravem
Herbert Hippocrates
Hermiona vzhlédla, oči nevěřícně vykulené.
"Šel jsi na tu schůzku?"
Neville přikývl.
"Zprvu jsem byl svým způsobem naštvaný. Není moc lidí, kterým bych vyprávěl o svojí mamince a tatínkovi a o tom, že chci cestovat, a rozzlobilo mě, že někdo šel a udělal něco takového za mými zády, ale pak jsem se rozhodl, že tam půjdu a okouknu to, a ono to bylo prostě fenomenální! Ten pečovatelský dům se nachází v nádherné starobylé budově v malé vesničce v Devonu jménem Fremington... Je odtud výhled na krásnou zátoku. Napadlo mě...," řekl a vypadal v té chvíli rozpačitě, "no, napadlo mě, že by se jim mohlo líbit koukat se na moře. Babička vždycky vyprávěla, že taťka jako dítě moře zbožňoval."
Najednou se s prásknutím objevila Moe a v útlých rukách držela podnos s čajem plný sušenek a čajových koláčků. Poděkovali jí a pak Neville pokračoval.
"Nevím, jestli si na to vzpomínáš, ale těsně předtím, než jsme tehdy v létě začali docházet do Belgraveského domu, jsem objel všechny domovy v zemi, které by pro ně přicházely v úvahu. Všechno, co jsem viděl, bylo buď na míle vzdálené mým finančním možnostem anebo, u těch, které bych si dovolit mohl, to nebylo o moc lepší než u svatého Munga. Ale nehledě na cenu, proti tomuhle místu vypadaly všechny ty ostatní domovy úplně od věci. Když jsem tam dorazil, byl jsem skeptický a rovnou jsem majiteli řekl, že nemám v úmyslu si to tam ani prohlédnout, pokud mi neprozradí, kdo je ten tajemný sponzor. Ale nepohnul jsem s ním. Vše, co mi řekl, bylo, že je to kdosi majetný a bezúhonný, kdo si přeje vidět mě spokojeného a moje rodiče zaopatřené."
Hermiona stále cítila pochybnosti.
"Takže tě nakonec přesvědčil, aby sis to tam prohlédl?"
Neville přitakal.
"Za ta léta jsem v téhle zemi navštívil na deset pečovatelských domů provozovaných kouzelníky, ale nikdy nic takovéhoto. Mamka a taťka budou pro sebe mít vlastní malý byt s celodenní péčí zajišťovanou kvalifikovanými léčiteli. Pokoušejí se tam pacienty po celý den zabavit, třebaže... však víš..." Znovu zčervenal. "Třebaže nic nevnímají, myslím."
Hermiona udiveně potřásla hlavou.
"Zní to skvěle, ale skutečně to přijmeš, když nevíš, kdo stojí za tím?"
"Přestože to místo vypadalo fantasticky, rozhodl jsem se, že takový dar přijmout nemohu, jenže pak jsem si promluvil s babičkou a úplně jsem změnil názor," pokrčil Neville rameny. "Je přesvědčená, že mám od války spoustu obdivovatelů," vysvětloval a sám se tomu zasmál s tvářemi ještě červenějšími, "a předpokládá, že je to někdo z nich anebo třeba Minerva nebo tak. Prohlásila, že ať už je to kdokoli, byl bych blázen, kdybych to odmítl. Má za to, že se chovám jako zbabělec, když se schovávám v Bradavicích místo toho, abych vyrazil za dobrodružstvím. A nejspíš má pravdu... Nakonec, žijeme jen jednou. Je mi dvacet pět - jako bylo mamince a tatínkovi, když přišli o rozum. Možná nastal čas popadnout býka za rohy, obrazně řečeno, a začít trochu žít."
"Ale co Bradavice?" zamračila se Hermiona zmateně. "To je taky velká příležitost. Je neobvyklé získat v tak mladém věku profesorské místo, tohle přece nemůžeš jen tak zahodit."
"No, tady to právě začíná být o to zajímavější," pousmál se Neville. "Poté, co jsem si prohlédl ten domov, šel jsem rovnou za babičkou, abych to s ní probral, a když jsem se pak vrátil do Bradavic, šel jsem navštívit Minervu. Chovala se, jako kdyby to pro ni byl šok, když jsem jí pověděl, že jsem už dlouho toužil vyrazit na cesty a že teď chci využít té nabídky a odjet na rok nebo dva do ciziny. Ale bylo to podivné... ruku do ohně bych za to nedal, ale cítil jsem, že už na mě byla předem připravená. Proto si myslím, že to byla ona - předstírala, že je překvapená a že má starost, co bude s mým místem, až odjedu, ale pak najednou přišla s nápadem. Řekla, že její sestřenka Morag McTaggishová..."
"Ach! Já Morag znám," přerušila ho Hermiona. "Je to jedna z mých zákaznic!"
"Ano, vlastní ten obchod v Kolmé ulici. No, podle všeho má diplom z bylinkářství a z lektvarů, takže Minerva navrhla, že by mě mohla na dva roky zastoupit, pokud bych chtěl cestovat a přitom si udržet místo v Bradavicích. Poslala Morag vzkaz, ta se tam během několika minut objevila, a než jsem se stačil vzpamatovat, tak už mě strkaly ze dveří a přály mi šťastnou cestu!"
"Hmmm...," protáhla Hermiona. "To zní nanejvýš podezřele!"
Neville souhlasně pokývl.
"Byla to buď přímo McGonagallová nebo s tím má tajně něco do činění. Několikrát se na sebe s Morag významně podívaly, zvlášť když jsem zmínil, že to všechno platí nějaký tajemný neznámý."
Hermiona se zachmuřila ještě o něco víc, jak o tom usilovně přemýšlela.
"Nemohla to být Pomona Prýtová?" napadlo ji. "Vždycky tě měla moc ráda."
"Myslím, že mohla," zamyslel se Neville. "Ačkoli jsem nikdy neměl dojem, že by na tom s penězi byla nějak zvlášť dobře."
"Pravda, řekla bych, že Minervina rodina je pravděpodobnější. Vždycky jsme se přece domnívali, že to ona koupila Harrymu ten Nimbus 2000, když jsme byli v prvním ročníku."
"Přesně to mě taky napadlo," souhlasil Neville. "Jenže jestli to byla Minerva, proč tohle všechno neudělala před prvním zářím? Proč by čekala až do října a všechno tím takhle narušila?"
"To je dobrá připomínka," přitakala Hermiona a dolila oběma čaj. "Ví ještě někdo další o Lence, Neville?"
"Jedině ty, doopravdy," potřásl Neville hlavou. "A babička si to asi taky domyslela."
"Nemůže to tedy být někdo z babiččiných přátel?"
"To bych neřekl," potřásl znovu hlavou. "Většina z nich nemá tolik peněz, a abych byl upřímný, jsou všichni tak trochu praštění. Já sázím na McGonagallovou." Natáhl se pro sušenku. "Hlavně se nepřemisťovat s prázdným žaludkem," dodal s radostným úsměvem.
Hermiona mu úsměv vrátila, a když viděla jeho šťastný výraz, vypařily se i její pochybnosti ohledně tajemného sponzora.
"Takže vyrážíš pátrat po Lence?"
"Včera jsem byl za Xenofiliusem," pokývl Neville. "Říkal, že cestu započala v Kodani a že o ní naposledy slyšel, když byla kdesi v subsaharské Africe. Proto ta hučka," dodal s poukazem na svůj safari klobouk.
"To je vážně vzrušující," prohlásila Hermiona s úsměvem. "Co uděláš, až ji najdeš, Neville? A co bude s Hannah?"
"Jsme s Hannah stále svoji. Byla mi v poslední době neuvěřitelnou oporou a dohodli jsme se, že se rozvedeme, jakmile jeden z nás bude chtít. Ona se ještě s nikým nevídá a, upřímně řečeno, všechno je snadnější, dokud jsme oficiálně manželé." Vzhlédl od šálku čaje a jeho tvář se náhle zasmušila. "Nemyslíš si, že jsem děsný sobec, Hermiono? Opustit takhle rodiče a vydat se za nějakou holkou, která se mnou dost možná ani nechce mít nic společného?"
"Ach, Neville! Jistě, že ne," popřela to rázně Hermiona. "Už hrozně dlouho jsem chtěla, abys přesně tohle udělal, a ty teď navíc můžeš odjet s čistým svědomím, protože víš, že bude o tvoje rodiče dobře postaráno. Připouštím, že ta záležitost se sponzorem je trochu záhadná, jenže oni tě zřejmě znají natolik dobře, aby věděli, že bys je nejspíš odmítl, kdyby ti takový dar nabídli osobně."
Neville o tom chvíli rozmýšlel a pak zdvihl obočí.
"Víš, já myslím, že máš pravdu: asi bych skutečně nemohl přijmout něco takového od někoho konkrétního - když nevím, kdo to je, je to zatraceně snazší."
"Tvoje babička má pravdu," zasmála se Hermiona, "byl bys blázen, kdybys odmítl takovou nabídku. Byl jsi dobrý syn a tvoji rodiče by určitě chtěli, abys byl šťastný."
"Každý mě tak podporuje," zatvářil se Neville potěšeně. "Byl jsem přesvědčený, že mě lidi budou mít za blázna, protože věřím nějakému sponzorovi a nechávám tady mamku s taťkou samotné, ale podle všeho to každý považuje za skvělý nápad."
"Je to doopravdy vzrušující," zašklebila se vesele. "Slibuješ, že budeš psát?"
"Samozřejmě," přikývl nadšeně. "A rozloučíš se za mě s Harrym a Ginny? Neměl jsem příležitost je navštívit. Vždyť se stejně budu čas od času vracet, abych zkontroloval mamku a taťku."
Hermiona přitakala.
"Neville, nechceš, abych se tam jednou za pár týdnů objevila a zkontrolovala, zda jsou v pořádku? Pokud v tom pečovatelském domě dopředu nahlásíš moje jméno, možná bych tam mohla vpadnout i neočekávaně - jen tak, aby personál věděl, že je tu někdo, kdo sleduje, zda se tvojí mamince a tatínkovi daří dobře."
"Nevadilo by ti to?" Neville se zatvářil nadšeně. "I kdyby ses tam ukázala jen na pět minut každé tři nebo čtyři týdny... A jsem si jistý, že mamku s taťkou by to potěšilo, přestože by naprosto netušili, kdo jsi... Oni zbožňují návštěvy."
"Můžu ti poslat zprávu pokaždé, když tam zajdu, abys věděl, jak se vynacházejí."
"Hermiono," pravil Neville zdvihaje se z pohovky, "dlužím ti... dlužím ti toho tolik! Vždycky ses ke mně chovala moc hezky." Pohlédl na hodinky. "Myslím, že už bych měl jít. Začíná se připozdívat." Najednou vypadal zahanbeně. "Slyšel jsem, že jste se s Teem oficiálně rozvedli, a ani jsem se tě na to nezeptal!"
Hermiona se postavila a zavrtěla hlavou.
"Proběhlo to velmi otevřeně a přátelsky, takže vlastně není, o čem mluvit. Převedl na mě vlastnictví tohoto domu, a to bylo vše, co jsem po něm žádala."
"Ale co Manželský zákon?" zamračil se Neville. "A co... vždyť víš..." Pohodil hlavou směrem k opačnému konci náměstí. "Snape?"
"Nemám tušení, jak to všechno dopadne, Neville," povzdychla si. "Prostě počkám a uvidím."
"Ale jste... však víš..."
"Spolu?" zeptala se Hermiona pobaveně.
Neville pokývl a ona si opět povzdychla.
"Vzhledem k tomu, že odjíždíš do zahraničí, soudím, že ti to mohu říct, aniž bych pak na tebe musela použít Obliviate. Ano, jsme spolu. Alespoň natolik spolu, jak můžeme být, dokud je ženatý."
Neville se uchechtl a potřásl hlavou.
"Ty jsi ta nejstatečnější holka, jakou jsem kdy potkal."
"Trochu to trvá, než si na něj člověk zvykne," zasmála se Hermiona vesele, "ale když ho poznáš, není zas tak děsivý."
"Budu ti věřit," pousmál se Neville. Vytáhl hůlku a zmenšil svůj kufr do velikosti větší peněženky. Jakmile ji ukryl do záhybů svého hábitu, vydali se ke vstupním dveřím.
Hermiona ho pevně sevřela v náručí.
"Budeš mi chybět, Neville. Udělej všechno pro to, abys ji rychle našel, a až se to stane, vyřiď jí ode mě, že je šťastná čarodějka."
"Jestli ji najdu," opravil ji Neville.
"Ne, až ji najdeš," trvala Hermiona na svém. "Já vím, že to dokážeš."
Neville pokývl a zapátral v kapsách hábitu.
"Ještě, než půjdu... Podívej se na tohle a řekni mi, jestli nepoznáváš to písmo. Přišlo to včera - je to od toho sponzora."
Hermiona převzala pomačkaný kousek pergamenu a rozložila ho.
Vážený pane Longbottome,
dnes odpoledne mi byl doručen vzkaz od léčitele Hippocrata ohledně péče o Vaše rodiče. Těší mě zjištění, že jste se rozhodl přijmout moji nabídku.
Z osobních důvodů je nadále nezbytné zachovat moji anonymitu. V tomto ohledu očekávám Vaši plnou součinnost. Léčitel Hippocrates podepsal kouzelnickou dohodu, v níž se zavázal neprozradit nikomu moji totožnost, a pokud byste se pokoušel přinutit ho, aby Vám sdělil moje jméno, dostane se vám oběma trpkého potěšení z nemoci nanejvýš nepříjemného osobního charakteru.
Přijměte laskavě moje ujištění, že o veškeré potřeby Vašich rodičů bude v následujících dvou letech v plném rozsahu postaráno. Věřím, že tento čas a svobodu využijete moudře, a do budoucna Vám přeji jen to nejlepší.
Váš dlužník
Nebyl tam žádný podpis a samotný vzkaz byl napsaný velkými tiskacími písmeny, v důsledku čehož bylo takřka nemožné rozpoznat, čí písmo to je. Hermiona potřásla hlavou.
"Je to napsáno tiskacími písmeny. Ještě tak, kdyby to bylo psané rukou... ale ne... nemám tušení."
Neville si vzal dopis zpátky a zastrčil ho do hábitu. Naposledy se rozloučili a pak se Neville přemístil pryč a nechal Hermionu stát na prahu a zírat do tmy.
