Odmítnutí (25. kapitola 1/4)

Vítejte do dvacáté páté kapitoly, s níž je tu i nová úvodní báseň A dream of Jealousy, kterou napsal roku 1975 irský básník, spisovatel a překladatel z polštiny Seamus Justin Heaney (1939-2013), nositel Nobelovy ceny za literaturu (1995). Báseň v angličtině i současné znění této kapitoly lze nalézt zde.

25. Tvůj pohled zraněný

Kráčeli jsme ve třech s další ženou

lesním parkem, tam šeptavý trávy hlas

pročesával prsty napjaté naše ticho,

náhle se rozevřely stromy v stinnou

mýtinu, kde ustaly naše kroky.

Světla upřímnost snad polekala nás.

Řeč vedli jsme o žárlivosti, touze

a slova splývala jak prosté plavné roucho

či bělostný ubrus rozložený

jak v divoké zemi kniha mravouky.

"Ukaž," pravím družce naší, "po čem

tak dlouho dychtil jsem, tvá ňadra barvy sléze."

A ona kývla. Ach, tyto verše, lásko, ani

rozvaha má nezahojí tvůj pohled zraněný.

Seamus Heaney, Žárlivosti sen

ssSss

---

Nastal druhý zářijový týden a blednoucí londýnské nebe bylo předzvěstí blížící se zimy. Dlouhé letní večery zmizely v nenávratnu, a když Severus upíral zrak přes Kensingtonské náměstí, přemýšlel, co přinesou chladné zimní měsíce. Byl pondělní večer. Hermionu neviděl celý den, a jak tak hleděl směrem k jejímu domu skrz zlátnoucí listí stromů, představoval si, co asi dělá. Jako kdyby ji měl před očima, jak večeří v kuchyni sama nebo možná ve společnosti Lance a Moe. Nebo šla třeba navštívit přátele: Harryho a Ginny nebo snad Padmu a Deana. Ke svému nemalému překvapení jí všechny tyto hypotetické spolustolovníky záviděl.

Neměl sám ze sebe vůbec dobrý pocit. Kordélie odcestovala do Edinburghu už v pátek, a tak strávil s Hermionou dvě společné noci namísto jedné. Bylo přece naprosto směšné, že už teď mu ta holka chybí, když spolu byli celý víkend. Obě noci vedle ní i spal a jeho vracející se noční můra ho tentokrát ani jednou netrápila. Pro což měl dvě možná vysvětlení: buď už samotné vědomí, že je někdo vedle něj, bezděčně udrželo noční můru v patřičných mezích, nebo mu prostě s Hermioniným hřejivým nahým tělem přitisknutým k jeho bylo příjemně. Z nějakého důvodu mu to první vysvětlení připadalo mnohem přijatelnější.

Od začátku jejich milostného poměru uplynulo šest týdnů a jemu se s každým dalším dnem zdálo stále obtížnější udržet svůj pracovní a soukromý život oddělený. Stávalo se mu, když Hermiona ráno vešla do laboratoře s pohupujícím se culíkem na hlavě, že ho její mladistvá dokonalost takřka přemohla. Jak jen toužil po tom přejít místnost, vzít její zářící obličej do dlaní a líbat ji tak, až by oba závratí sotva popadali dech. Stále častěji ji pozoroval, jak pracuje u svého stolu, a vzpomínal na ráno, kdy se poprvé s tak zoufale naléhavou dychtivostí milovali na jeho žlutě potřísněném povrchu. Jak jen toužil vzít si ji na tom stole znovu, jenže se dohodli, že taková věc je nepřijatelná, a navíc tu byla spousta lektvarů, které bylo nutno připravit.

Naposledy pohlédl k místu, kde bydlela, odstoupil od okna pracovny a přešel místnost k mahagonovému baru, odkud vytáhl láhev brandy a sklenku. Když zdvihal křišťálovou karafu z police, přitáhla jeho pozornost drobná skleněná lahvička úplně vzadu ve skříňce. Odsunul brandy a sklenku na stranu, natáhl ruku do zadní části police a lahvičku odsud vylovil. Skoro zapomněl, že ji tady má: jednu dávku exostraséra. Jak se tak dotýkal prsty křehké ampulky, vybavila se mu Hermionina definice účinků tohoto lektvaru: "Zajišťuje projasnění myšlenek a porozumění vlastním nadějím a pocitům."

Události několika posledních týdnů ho mátly. Začal si s Hermionou vztah plně si vědom problémů, které z toho mohly vzejít, nepočítal však s tím, že se pro něj jedním z těchto problémů stane zmatek v jeho vlastních pocitech vůči ní. Byl rozhodnutý nepovažovat ji za nic víc než milenku, jenže ona si zasloužila víc a on to dobře věděl. Dokonce i část jeho samotného chtěla víc, ale to bylo nemyslitelné. Ani jeden z nich nebyl v postavení považovat ten vztah za víc než milostnou pletku spojenou s nevěrou, a tudíž se jakékoli úvahy o společné budoucnosti, jež nebyla možná, jevily jako naprosto pošetilé.

Zamyšleně hleděl na bezbarvou tekutinu ve skleněné lahvičce, vědom si toho, že by mu mohla pomoci ujasnit si vlastní myšlenky a pocity, a pomalu odstranil zátku, jíž byla uzavřená. Zdvihl ji ke rtům, než se však napil, rychle ji opět odtáhl a zazátkoval. Nyní na to nebyl ten správný čas: pořád si byl jistý, že se Teodor Nott vrátí. Popravdě byl ohromený tím, že se jeho nevlastní syn dokázal srovnat s bolestí a nesnázemi vyvolanými jeho pálícím prstenem po tak dlouhou dobu. Teův návrat ovšem mohl způsobit, že se věci rychle vymknou kontrole a že teprve tehdy nastane čas, kdy bude exostraséra nutně zapotřebí. S nepatrnou úlevou vydechl a vrátil lahvičku dozadu na polici ve skříňce. Myšlenka na podrobný průzkum jeho nejniternějších pocitů nebyla tou, s níž by se chtěl nějak zvlášť zaobírat; v jeho skříni číhala spousta kostlivců a on netoužil po tom setkat se s nimi tváří v tvář.

ssSss

Ve čtvrtek ráno, o nějakých deset dní později, sledoval s drobným úšklebkem na tváři, jak Hermiona těsně před osmou hodinou vchází do laboratoře. Věděl, že má ten den narozeniny, a uvažoval nad tím, proč se mu o tom neobtěžovala zmínit. On byl nicméně dobře připravený. Z nějakého důvodu si totiž odjakživa pamatoval, ještě z dob, kdy byla jeho studentkou, v který den má Hermiona Grangerová narozeniny. Nebylo to ostatně zas tak obtížné: když poprvé přijela do Bradavic, dostal seznam všech nových studentů v pořadí podle jejich věku. Ona byla ve svém ročníku nejstarší, první, které mělo být v tom roce dvanáct let, a tím pádem bylo na seznamu její jméno a datum narození na prvním místě.

Nevypadala dvakrát nadšeně a jeho napadlo, jestli nebyla rozčilená, když zjistila, že mezi dárky, které toho rána dostala, není žádný od něho. Dlouho a pečlivě promýšlel, co by jí měl koupit, neměl však v úmyslu darovat jí to dřív, než ten den oba skončí s prací. Vybavilo se mu, jak ji tehdy pozoroval ve Velké síni v den, kdy jí bylo dvanáct a žádný z jejích spolužáků jí nepoblahopřál ani jí nedal dárek. Nebyla ve škole dlouho a jemu už tehdy došlo, že mezi prvňáčky není oblíbená, což si podle něj víceméně zasloužila za to, že byla taková všechno-vím. Sova jí přinesla jen dva malé balíčky a jeho v tu chvíli napadlo, že ji její mudlovští spolužáci zřejmě nikdy nepřijali mezi sebe stejně, jako ji nepřijali ti kouzelničtí.

"Hermiono?" oslovil ji, vraceje se rychle do přítomnosti s pomyšlením na to, jak jí to dnes ráno mimořádně sluší. "Připadalo ti jako dítěti těžké pocházet z mudlovské rodiny?"

Vypadala, že je příjemně překvapená, obvykle toho ráno moc nenamluvil.

"Jak to myslíš? V Bradavicích?"

"Ne, ne v Bradavicích," zavrtěl hlavou. "Upřesním to: jaké to bylo - být vychovávaná jako mudla? Jaké to bylo předtím, než jsi dostala dopis z Bradavic?"

"Dost těžké," zhodnotila prostě. "Bylo to frustrující... cítila jsem, že je se mnou něco špatně. Rodiče si o mě dělali veliké starosti: došlo to dokonce tak daleko, že mě v devíti letech vzali k dětskému psychologovi. Není to nic, čím by si neprošli i ostatní kouzelníci, kteří se narodili v mudlovských rodinách. Vždyť víš - věci vybuchují, když se naštveš; létají všude kolem, když jsi šťastný - v tomhle duchu. Snadno ti to vysvětlí a omluví tě, pokud jsi z kouzelnické rodiny nebo dvojí krve, ale jestliže nemáš ponětí o tom, že existuje nějaký kouzelnický svět, je to docela děsivé. Myslím, že si rodiče hrozně oddechli, když jsem dostala dopis a navštívila nás Pomona Prýtová, aby nám všechno vysvětlila."

"Jak jsi vycházela se svými vrstevníky?" zeptal se s upřímným zájmem.

"Nijak zvlášť," zamračila se Hermiona, "i když si nejsem úplně jistá, jestli to spíš než s tím, že jsem čarodějka, nesouviselo s tou mojí všechno-vím vytrvale mávající rukou, jak jsi to výstižně popsal." Zakřenila se na něj. "Nikdy, ani jednou jsem necítila, že bych v mudlovské škole zapadla do kolektivu. Neměla jsem prakticky žádné kamarády, ale byla jsem pevně přesvědčená, že v Bradavicích to bude něco úplně jiného. Myslela jsem, že tam mě přijmou mezi sebe. Moje inteligence a můj značný náskok před spolužáky, to měly být jen důsledky toho, že jsem čarodějka - tím jsem si byla jistá; po pár dnech v Bradavicích jsem ale přišla na to, že tady na tom nebudu o moc lépe."

Nemohl si pomoci, aby mu na mysl nepřišla jistá podobnost mezi Hermionou a jedinou další čarodějkou narozenou v mudlovské rodině, s níž měl kdy nějaký vztah. Ano, i Lily mluvila o strachu v očích svých rodičů, když jako malé dítě předváděla magické kousky, s ostatními dětmi svého věku nicméně nikdy takové problémy neměla. Rozdíl byl v tom, že Hermiona jako malá postrádala osobní kouzlo a sebedůvěru mladé Lily Evansové. Důvěru v sebe sama získala až v pozdějších letech.

"Vypadalo to, že ze svých spolužáků vycházíš mnohem lépe s chlapci než s ostatními dívkami," zabručel.

"Už od prvního dne jsem si dobře rozuměla s Nevillem," pokrčila rameny, "další kluci mě ale brali jen kvůli Harrymu a Ronovi. Ostatní holky z mého ročníku, hlavně tedy Parvati a Levandule, mi vůbec neseděly. Vždycky jsem taky dobře vycházela s Ginny, ale zase - to bylo zejména kvůli mému přátelství s Harrym a Ronem, nic víc. Ona byla takový ten sebejistý sportovní typ, fantastická na famfrpálovém hřišti; nevěřím, že bychom byly kamarádkami, kdyby to nebyla Ronova sestra. Řekla bych, že mojí první opravdovou kamarádkou se stala až Padma."

Chvíli na ni mlčky hleděl.

"Nemohu uvěřit, že jsi kdy mohla uvažovat o Ronaldovi Weasleym jako o někom, ke komu by ses hodila: v životě jsem snad neviděl pár, který by šel méně dohromady."

"Ano, v tom máš, myslím, pravdu," usmála se na něj rozpačitě. "Mám ale pocit, že to byla spíš celá jeho rodina, nejen on, koho jsem milovala. Ono to pro nás s Harrym jako pro jedináčky bylo hrozně snadné, nechat se pohltit Weasleyovic klanem. Jejich rodinný život, to byl jeden veliký neuspořádaný hlučný chaos, byl ale zároveň tak vřelý, srdečný a tolik zábavný! Milovala jsem ty letní dny, které jsem trávila v Doupěti. V Harryho případě to zafungovalo skvěle: s Ginny se k sobě hodí. Oba jsou sportovní, chytří - tedy, i Harry může být, pokud se dostatečně soustředí."

Severus si nevěřícně odfrkl.

"Mám jinak jen dva bratrance," pokračovala, "takže život Weasleyovy rodiny byl pro mě něco jako zjevení. Soudím, že to je ten důvod, proč si neumím představit, že bych neměla aspoň dvě nebo tři děti." Uvědomila si, co řekla, a s ruměncem na tváři sklopila zrak. Neměla v úmyslu nechat si uklouznout něco tak osobního.

Dlouze na ni pohlížel a uvažoval, jak se asi musí cítit obklopená přáteli, kteří už buď děti mají nebo v blízké době očekávají jejich příchod na svět.

"Ty jsi nikdy nechtěl mít s Kordélií dítě, Severusi?" zeptala se se sklopenou hlavou.

"To tedy nechtěl," zkřivil obočí. "Po právní stránce to není povinné, tak proč bych něco takového dělal?"

"Copak jsi nikdy nechtěl děti?" vzhlédla k němu.

"Takové přání jsem nikdy neměl," zavrtěl hlavou. "Když člověk pochází z beznadějně nešťastného rodinného prostředí a prožil skličující dětství, nemá ani tu nejmenší chuť přenášet takovou mizérii na nevinné dítě."

Hermionu najednou přemohl smutek.

"Nevěřím, že bys někdy opakoval chyby svých rodičů, Severusi."

"Jenže se mi zdá," odvětil potichu se zachmuřenou tváří, "že i přes ty nejlepší úmysly mají lidé podivný zvyk se nakonec svými rodiči stát."

Nato se mezi nimi rozhostilo nepříjemné ticho, pak se však postupně pohroužili do svých pracovních úkolů a atmosféra se brzy uvolnila. Moe je krátce po jedné hodině zavolala k jídlu a oni přátelsky poobědvali v kuchyni, předčítajíce jeden druhému z výběru nejnovějších časopisů.

Předchozí (24.4.) *** Následující (25.2.)

Odmítnutí (24. kapitola 4/4)

Nebyli jsme nějakou dobu doma, abych mohla překládat, takže to trvalo déle. Navíc úvahy na téma Severusova noční můra se opět trochu táhly, byť spíš při překládání - na čtení to zajímavé je - ostatně posuďte sami. Přeji fajn víkend!

ssSss

S namáhavým lapáním po dechu se chytil za krk a zaplavila ho vlna úlevy, když zjistil, že jeho hrdlo nedrtí v zubech žádný obrovský had. Jeho panika polevila, nahmatal v temnotě svoji hůlku a s pocitem naprosté dezorientace shledal, že se koupe ve vlastním potu. Než však mohl v místnosti rozsvítit, uvědomil si, že kolem něj někdo ovinul paže a úzkostlivým hlasem volá jeho jméno.

"Severusi?" šeptala Hermiona naléhavě. "Jsi v pořádku?"

---

Zděsilo ho a zahanbilo, když mu došlo, že je v její ložnici a že zcela zjevně podlehl únavě. Hrubě od sebe odtrhl její ruce a vyskočil z postele.

"Měl jsi noční můru," řekla mu viditelně otřesená. "Křičel jsi ze spaní!"

Rozsvítil špičku hůlky a nahmatal kalhoty, které ležely zmuchlané na hromadě na podlaze. Natáhl si je a vědomě se v tom studeném namodralém světle vyhýbal očima jejímu ustaranému pohledu. Našel košili, oblékl si ji přes ramena a mávnutím hůlky zapnul naráz všechny knoflíky.

"Kam jdeš?" zašeptala, klekla si na posteli a k obnažené hrudi si přitiskla přikrývku.

"Neměl jsem tu zůstávat," zavrčel, přivolal si napříč pokojem boty a posadil se na okraj postele, aby si je nazul.

Natáhla se k němu a položila mu dlaň na záda.

"Řekni mi, co se děje?" prosila ho vyděšeně.

"Ne!" odsekl a odtáhl se od ní. Zdvihl z koberce plášť a vstal z postele.

"Severusi!" vyhrkla, popadla hůlku a přivolala si župan. "Mluv se mnou."

Vyrazil ke dveřím.

"Dobrý bože, holka! Už jsem ti přece říkal, že nejsi můj psychoterapeut!"

Hermiona si utáhla pásek od županu a zapálila v pokoji svíčky.

"Aha, takže jsem dobrá akorát tak na to si rychle zapíchat, ale aby ses uráčil říct mi, co se děje, to ne?"

"To říkáš ty, ne já," zavrčel a otevřel dveře ložnice.

Zdvihla se z postele viditelně rozčilená.

"Počkej!"

"Ne," odvětil a máchl hůlkou jejím směrem. "Nestojím o tvou lítost."

Hermiona cítila, jak to s ní mrštilo o postel, a Severus jí přitom zmizel z dohledu a práskl za sebou dveřmi. Posadila se na posteli dotčená tím, že se opovážil poslat na ni kletbu. Setřela si z tváře slzu z leknutí, a když ho uslyšela, jak za sebou prudce zabouchnul vchodové dveře, zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. Ať se propadne, jestli ho nechá takhle snadno utéct. Jestli si myslí, že ji může využívat, jak se mu zlíbí, a zároveň jí nedovolí, aby pronikla jeho citovými zábranami, tak ještě něco uvidí. Došla ke skříni a sundala z ramínka džínsy a blůzu.

ssSss

Severus stál na schodech před Hermioniným domem a hrudník mu namáhavě stoupal a klesal v důsledku dosud přetrvávající hrůzy pramenící z jeho noční můry znásobené skutečností, že se mu něco takového stalo v přítomnosti jiné osoby. Pohlédl vzhůru na tmavou noční oblohu a pokusil se zklidnit svůj dech. Lilo jako z konve a on byl už teď promočený. Uvažoval, že by se přemístil rovnou na schody před svým vlastním domem, ale teplý srpnový déšť mu připadal uklidňující, a tak se rozhodl vydat se přes Kensingtonské náměstí pěšky.

ssSss

O několik minut později stála na tom samém místě Hermiona, rychlým pohledem kolem sebe se přesvědčila, že ji nikdo nesleduje, zatočila se na místě a přemístila se k Severusovým vchodovým dveřím. Dotkla se špičkou hůlky zámku, vstoupila dovnitř, zavřela za sebou co možná nejtišeji dveře a dávala pozor, jestli neuslyší nějaký zvuk, který by jí napověděl, kde se Severus nachází. Nebylo pravděpodobné, že by se v tomto nevlídném počasí vydal do střešní zahrady, a tak zamířila do jeho pracovny, přede dveřmi se na chvíli zarazila a zhluboka se nadechla. Otevřela dveře a spatřila, že zapálil oheň v krbu a sedí v koženém křesle s velkou sklenicí Ohnivé whisky v pravé ruce. Zíral upřeně do plamenů a ona si skutečnost, že na ni okamžitě nevyletěl, vyložila jako dobré znamení. Mlčky přešla místnost, klekla si vedle něj a čekala, až se otočí a podívá se na ni. Když to udělal, planuly jeho oči zuřivostí. Sebrala odvahu a zůstala na místě.

Severus se k ní obracel s úmyslem jí říct, ať ho nechá na pokoji, vrátí se k sobě domů a víckrát se o tom nezmiňuje, jakmile však pohlédl do jejích hřejivých hnědých očí, ucítil, jak se jeho zlost rozplývá. Nedívala se na něj s lítostivým výrazem, který očekával, ale se stejným soucitným porozuměním, jaké viděl v jejích rysech, když mu vyprávěla o potížích Nevilla Longbottoma.

Dlouze hleděli jeden na druhého a ani jeden z nich nepromluvil, dokud Severus nakonec sám nepřerušil ticho.

"Pojď ke mně," zamumlal, poklepal si na stehno a odložil Ohnivou whisky na stolek vedle křesla.

Potichu vstala z místa vedle něj a s předsevzetím držet jazyk za zuby se mu posadila na klín a opřela si hlavu o jeho hruď. Už nějaký čas ho podezřívala, že moc dobře nespí, a nyní věděla proč. Neměla v úmyslu ho nutit, aby jí vykládal o svých nočních můrách, a tak jenom dál ležela na jeho hrudi, propletla si prsty s jeho a skrz látku košile naslouchala pomalému pravidelnému tlukotu jeho srdce.

"Od té doby, co jsem u svatého Munga znovu nabyl vědomí, mě pronásleduje stále tatáž noční můra," pravil šeptem.

"Lektvar na bezesný spánek nepomáhá?" zeptala se.

"Ano, jenže má i vedlejší účinky a já se nechci stát závislý na něčem takovém. Brával jsem si ho příležitostně, když jsem to považoval za nezbytné. Měl jsem si ho vzít i dnes v noci." Začal ji volnou rukou hladit po vlasech.

Zoufale chtěla vědět, o čem se mu zdálo, ale byla dál zticha a čekala, až bude sám pokračovat.

"Vypadá to, že Albus Brumbál cítí potřebu navštěvovat mě v mých snech," zabručel a byl viditelně nesvůj z toho, že přiznává něco takového. "A naše konverzace se pokaždé točí kolem toho samého - mojí duše."

"Tvojí duše?" zeptala se překvapeně a posadila se tak, aby na něj viděla.

Přikývl.

"V tu noc, kdy mě požádal, abych ho připravil o život," začal a znechuceně se uchechtl, "jsem se ho zeptal, proč prostě nenechá Draca udělat to, co mu Temný pán nařídil. Odpověděl, že nechce, aby se duše toho chlapce poškodila, a když jsem mu řekl, že moje duše pro něj tedy zřejmě nic neznamená, zareagoval v tom smyslu, že jenom já vím, jestli mojí duší uškodí, když pomůžu starci vyhnout se bolesti a ponížení."

"Jako eutanázie," napadlo ji.

"Možná," pokrčil Severus rameny. "V mých nočních můrách se mi ovšem vysmívá: tvrdí, že jsem při jeho zabití cítil potěšení, a já v tom snu cítím, jak se moje duše trhá na kusy." Zavřel oči a promnul si obočí.

Hermiona ho několik vteřin pozorovala skrz řasy a byla si vědoma toho, že nyní bude muset volit slova s mimořádnou opatrností.

"Myslím, že je na místě připomenout, že Brumbál hrál nezodpovědnou hru s životy mnohých lidí, Severusi. Vím, že měl v kouzelnickém slova smyslu dobré srdce, ale to mu nedávalo právo vědomě vystavit tebe a vlastně i Harryho tak neskutečnému nebezpečí. Chtít po tobě něco takového, to bylo... nespravedlivé. Mohlo to tvoji duši zmrzačit napořád."

"A jak víš, že se tak nestalo?" vrhl na ni rychlý pohled.

Zadívala se do jeho černých očí, v jejichž hlubinách se odrážely plameny z krbu.

"Já to nevím. To můžeš vědět jenom ty."

Odvrátil od ní pohled a zahleděl se do ohně.

"Dobře víš, tím jsem si jistý, že k úspěšnému vyslání neprominutelné kletby ji musíš myslet vážně."

"Myslet něco vážně a mít z toho potěšení jsou ale určitě dvě rozdílné věci, ne?"

"Měl jsem s Albusem Brumbálem poměrně složitý vztah," povzdychl si zhluboka. "Stoprocentně mi důvěřoval; respektoval moje schopnosti. Ale nemyslím si, že mě měl nějak zvlášť v oblibě. Mě je těžké mít v oblibě: dozajista nejsem jeden z těch stále dobře naladěných, přísných ale spravedlivých, mládež zbožňujících jedinců, které obvykle přijímal do svého učitelského sboru. Měl mě ale dost rád na to, aby mi odkázal teléniový kotlík Nicolase Flamela."

Hermiona se na něj pousmála.

"A ty jsi ho měl rád?"

"Nijak zvlášť," potřásl hlavou. "Jasně jsem viděl, jak nadaný manipulátor to je, a skutečnost, že jeho manipulace zahrnuje i mě, mi šla hrozně na nervy. V každém případě jsem však respektoval jeho schopnosti: on byl dozajista nejmocnějším kouzelníkem, jakého jsem kdy potkal, a myslím, že jsem byl svým způsobem pohnutý tím, jakou důvěru ve mě vkládá. Často se mě ptal na názor v případě záležitostí nejvyšší důležitosti; to mi lichotilo.

Bylo pravděpodobné, to jsem tušil, že budu nucen ukončit jeho život, což mělo za následek, že jsem už řadu měsíců před onou nocí neustále přemýšlel o tom, jak přesvědčivě vyslat kletbu Avada Kedavra. V tom roce jsem na něj měl hroznou zlost a navíc mi nedlouho předtím prozradil, že Potter musí zemřít. Úplně mě rozzuřil. Bylo to snadnější, než jsem si představoval, mnohem snadnější, vyslat tu kletbu. Vložil jsem do ní všechen svůj vztek: vztek na Albuse, vztek na Temného pána, vztek na sebe samotného. Cítil jsem se jako zvíře v pasti. Byl jsem v pasti. Kdybych místo Draca nedokončil jeho úkol, zemřel bych a já měl ještě další úkoly, které jsem měl splnit." Znovu se odmlčel, jako by se myšlenkami ztratil v tančících plamenech.

"A jak ses cítil, když jsi to nakonec udělal?" otázala se ho šeptem.

"Jako bídák," odvětil automaticky. "Naštvaný, zahořklý, zahanbený, rozlícený. Jakmile jsem předal Draca jeho matce a přestál nezbytnou audienci u Temného pána, přemístil jsem se do Tkalcovské ulice a strávil zbytek noci s hlavou v záchodové míse. Byl jsem rád, že je ten závazek konečně splněný, ale v dalších letech jsem pak zkoumal svoji duši a nenašel jsem ani náznak radosti, která by z toho činu mohla pocházet."

"Takže je tvoje duše nepoškozená?"

"Tak daleko bych zase nezacházel, říct, že je nepoškozená," zasmál se Severus ironicky. "Moje duše je určitě poskvrněná mnohými věcmi, jež jsem učinil, a některými, které jsem udělat nezvládl. Vykonal jsem některé činy, za něž mě svědomí nehryže, takže jsem si poměrně jistý, že tam následkem toho nějaké poškození bude, ale pokud mohu říct, nebyla moje duše roztržená."

Lehce ho políbila na tvář a znovu se opřela o jeho hrudník.

"Tvoje duše je stále vcelku, Severusi, vím to."

Neodpověděl, ale přitiskl rty na temeno její hlavy a oba tak mlčky setrvali několik minut.

"Nejzvláštnější na tom je," zamumlal nakonec, "že ty noční můry vždy začínají a končí stejně. Někdy se nepatrně liší v jednotlivých detailech a scénách, ale vždycky začínají a končí stejným způsobem: nejdřív se mě Albus vyptává na moji duši, ale jak pak sen pokračuje, ocitnu se pokaždé na podlaze v Chroptící chýši a přede mnou je jeho mrtvé tělo zabalené do tlustého pláště."

Rychle polkl a ona poznala, že teď jde o další část noční můry, která způsobuje, že Severus křičí ze spaní hrůzou.

"Když zdvihnu ten plášť z jeho obličeje, už to není Albus: je tam ten zatracený had. Vrhne se mi na krk a já se budím tak, jak jsi to před chvílí sama viděla."

Netušila, co na to má říct, a tak mu jen stiskla ruku.

"Nečekám, že mě vzpomínka na toho prokletého hada někdy přestane pronásledovat," zavrčel. "Všichni jsme byli ve válce zranění tím nebo oním způsobem a některé psychické jizvy v nás už možná nikdy nadobro nezmizí. Jen bych si přál vědět, proč se z něj vždycky stane ten had."

Hermiona se zamyslela nad tím, co jí řekl, a náhle se posadila zpříma.

"Stane se z něj had, protože Nagini není jediný, kdo tě zranil. Ublížili ti oba dva, Severusi."

Věnoval jí hluboce pátravý pohled.

"Snad." A vzal její tvář do dlaní a políbil ji.

Když se od ní odtáhl, opřela se znovu o jeho hrudník a rozrušeně dumala nad tím vším, co právě vyslechla. Vzpomněla si na jeho chování, když se probudil z noční můry, a přemýšlela, jestli si v tom šoku vůbec pamatuje na to, že na ni poslal kletbu. Neboť to nevypadalo, že by se jí chystal omluvit. Uplynulo několik minut a on pohlédl na hodinky.

"Už jsou čtyři ráno," zašeptal jí do ucha.

Pochopila to jako narážku, že má odejít, a neochotně vstala z jeho klína.

"Měla bych jít."

Vzhlédl k ní s nečitelným výrazem v obličeji.

"Dobrou noc, Severusi," pravila s pocitem nevysvětlitelného rozrušení. Odvrátila se směrem ke dveřím, avšak on se rychle postavil, natáhl se a chytil ji za ruku.

"Zůstaň," řekl stejně jako ona o něco dříve toho večera.

Překvapeně mu pohlédla do očí a v tu chvíli jí došlo, že tohle je jeho omluva. Usmála se, když si ji přitahoval do náruče.

"S radostí," odpověděla.

ssSss

Když se Hermiona následujícího rána probudila, Severus ještě spal. Zdvihla se na lokti a zadívala se na něj. Ležel na zádech, hlavu měl odvrácenou od ní směrem k oknu a pokrývku staženou k pasu. Přejela očima po jeho těle - po pár chloupcích na jeho hrudi, po šlachovitých svalech na jeho pažích a žilkách na jeho rukách. Hleděla na jeho dlouhé štíhlé prsty s upravenými nehty, a když zdvihla zrak k jeho dosud dřímajícímu obličeji zbavenému obvyklého úšklebku, kdesi vzadu v její mysli jí tichý hlásek zašeptal "miluji ho."

Přitiskla si prsty na ústa, jako by jí to přiznání mohlo uniknout, pokud ho nezadrží, a cítila se zároveň radostně i nanejvýš smutně. Bylo to poprvé od začátku jejich milostného poměru, kdy beze vší pochybnosti věděla, že se do tohoto složitého, neústupného a občas i protivného muže zamilovala. To zjištění ji spíš zneklidnilo, než potěšilo, protože co mohlo vzejít ze vztahu založeného na citu, když byli oba v pasti Manželského zákona?

Zavrtěl se a otočil se k ní, oči stále zavřené, a ona si v duchu přísahala, že mu to neřekne. I přes jejich kamarádství v laboratoři, přes jejich vášnivý vztah a přes skutečnost, že před ní minulou noc obnažil svoji duši, neměla ani ponětí o tom, co k ní skutečně cítí. Věděla, že se mu její společnost v práci většinou zamlouvá, věděla, že po ní touží, ale jinak byla ztracená. Ne. Neřekne mu, že ho miluje. Pokud by před ním kdy něco takového přiznala, musí si být jistá, že jsou jejich pocity vzájemné, což si v současné době prostě nebyla.

Když však otevřel oči a pozdravil ji ospalým pousmáním, napadlo ji, že tu možná nějaká naděje přece jenom je. A když ji vzal za ruku a vedl ji do sprchy, nemohla si pomoci a musela připustit, že se možná v posledních dvaceti čtyřech hodinách dostali dál než za bůhví jak dlouho předtím. Ano, byli v pasti svých manželství, ale pořád tu byla naděje. Vždycky tu je naděje.

ssSss

Předchozí (24.3.) *** Následující (25.1.)