Odmítnutí (25. kapitola 4/4)

A zde dnešní druhý příspěvek a zároveň poslední část dvacáté páté kapitoly. Přeji všem školou povinným krásné prázdniny a nám ostatním pěkné léto:-)

Zabouchl za sebou dveře, sešel na chodník a už se víc nestaral o to, co si bude myslet Kordélie. Jakmile došel k domu naproti přes náměstí, vstoupil dovnitř a srdce mu bušilo při pomyšlení, že ona už tam třeba není, že možná jde příliš pozdě. Při vzpomínce na to, co jí řekl, ho zaplavil stud. Nemyslel to tak; neměl tušení, co ho přimělo říct něco tak ohavného.

---

Rychle zamířil ke schodům a vydal se do suterénu. Pokud tady Hermiona ještě je, bude buď v kuchyni nebo ve svojí ložnici. Jediný pohled mu prozradil, že kuchyň je prázdná, a s úlevou zamhouřil oči, neboť zaslechl zvuky vycházející zpoza dveří ložnice. Zkusil kliku, avšak dveře byly zamčené. Opřel se čelem o zárubeň a s píchnutím u srdce si uvědomil, že Lance měl pravdu: zvuky ozývající se zevnitř zněly jako strhávání šatů z ramínek. Vypadalo to, že si Hermiona balí kufry.

"Hermiono?" zvolal naléhavě.

"Nech mě na pokoji, Severusi," zaslechl ji uvnitř promluvit třesoucím se hlasem. "Nemám, co bych ti řekla."

"Hermiono, prosím. Pusť mě dovnitř."

"Ne," zarazila ho. "Nechci už s tebou nic mít."

"Je mi to líto. Je mi to opravdu líto. Nemyslel jsem to tak," pravil a do jeho hlasu se vkradl prosebný podtón.

"Cos řekl, tos řekl."

Chvíli se zevnitř nic neozývalo a on se na okamžik vyděsil, jelikož ho napadlo, zda se třeba nepřemístila nahoru a v poklidu neodešla vchodovými dveřmi. Ztuhlá ramena mu poklesla úlevou, když zaslechl zvuk otevíraných zásuvek.

"Hermiono, já tě zapřísahám: prosím tě, nedělej to. Nemohu vrátit, co jsem udělal; mohu se jen omluvit a požádat tě o odpuštění."

"Tak to tedy nedostaneš!" vykřikla. "Nemůžeš se chovat tak, jak ses choval dnes večer, říct to, co jsi řekl, a pak očekávat, že ti to jen tak z fleku prominu."

Zavřel oči a vzpomněl si na noc, kdy vyhrožoval, že zůstane spát před vchodem do nebelvírské věže, dokud Lily nepřijde a nebude s ním mluvit. Nynější situace se tomu děsivě podobala.

"Je mi líto, jak jsem se choval na tom večírku, a hluboce se omlouvám za to, co jsem ti řekl. Bylo to naprosto nevhodné a já to tak ani v nejmenším nemyslel."

"Proč bys říkal něco takového, pokud bys to nemyslel vážně?" vyhrkla přerývavě a on poznal, že nemá daleko k slzám. "Jak by ti něco takového mohlo třebas i jen vyklouznout, kdyby to nebyla pravda a tys to tak necítil?"

"Jsem protivný člověk, Hermiono; jsem takový odjakživa. Nechci se tím v žádném případě omlouvat, ale když jsem naštvaný nebo se cítím v ohrožení, mám v povaze říkat věci, které zraňují." Zhluboka si povzdychl a přemýšlel, co by jí ještě mohl říct, aby ji přesvědčil, že to nemyslel vážně. Zaslechl, jak prudce zabouchla kufr.

"Prosím, neodcházej. Nemám ponětí, co bych si bez tebe počal."

Hermiona se zarazila a opřela se o kufr ohromená, že jí řekl něco takového. Zavřela oči; ani ona sama nevěděla, co by si bez něj počala. Otočila se, sedla si na kraj postele a složila tvář do dlaní. Neměla by mu dát alespoň šanci? Zasloužil si však dostat šanci po tak neobyčejně zraňujícím prohlášení? Vzala hůlku, namířila ji ke dveřím a zrušila kouzlo, které ho mělo udržet venku.

"Je otevřeno," zamumlala a opět složila tvář do dlaní.

Pomalu otevřel dveře, přešel pokoj a klekl si před ní. Po chvilce spustila ruce dolů a on poznal, že plakala. Natáhl se, aby ji vzal za ruce.

"Nech toho," zašeptala. "Nesahej na mě." Věděla, že kdyby se jí dotkl, kdyby ji vzal do náruče, tak by se okamžitě zhroutila, poddala by se slzám a všechno mu prominula; ona však neměla v úmyslu mu to takhle usnadnit.

Lehce ucuknul, když slyšel její tón, odtáhl ruce, ale dál před ní klečel.

"Omlouvám se, Hermiono," pravil tiše.

Pohlédla mu do očí, do těch oken do jeho duše, která bývala tak často uzavřená. Ale dnes v noci se zdálo, že jsou okenice dokořán, a ona s jistotou spatřila jeho kajícný výraz.

"Jak ti mohu důvěřovat po takovém prohlášení, Severusi? Jak se mám chovat, jako by se nic nestalo? Naznačil jsi, že pro tebe nejsem víc, než jen příležitostný sex, a z toho, co vím, patří tvoje srdce i nadále Lily Evansové. Nežádám zas tak moc; vím, že vzhledem k okolnostem si vzájemně můžeme nabídnout právě jen tohle. Ale nedokážu v tom pokračovat, jestliže je zde možnost, že chováš city ještě k někomu dalšímu." I když v minulosti prohlásil, že o Lily Evansové se už nikdy bavit nebudou, ona teď potřebovala vědět, že je něčím víc, než jen lehce dostupnou alternativou.

Ztěžka vydechl, posadil se na paty a třel si kořen nosu.

"Ty opakující se noční můry, které mě sužují už několik let, pro mě nejsou ničím novým. Než došlo k porážce Voldemorta, také jsem měl každou noc sny - o Lily. Začínaly na hřišti, kde jsme se poprvé potkali, a vždycky končily její smrtí mojí hůlkou. Avšak někdy v průběhu, kdesi mezi útokem Naginiho a znovunabytím vědomí u svatého Munga, mě Lily Evansová propustila ze zajetí. Přestal jsem uctívat pouhou vzpomínku a rozhodl se místo toho dál žít. Viděla jsi mého Patrona: víš, že už to není laň. Ujišťuji tě: k ní už city nechovám."

Zpříma na něj pohlédla, překvapená, že s ní mluví takhle otevřeně.

"Proč jsi to se mnou neprobral dřív, Severusi? Proč jsi musel čekat, až si sbalím kufry, aby ses mi svěřil s něčím takovým?"

"Soudím, že částečně ze zvyku," pokrčil rameny. "Není mi příjemné mluvit o takových věcech, Hermiono. Nemyslím ale, že bych v tomto ohledu byl v rámci mužského pokolení nějakou výjimkou."

Odvrátila se od něj, stále ještě rozpálená hněvem.

"Proč ses večer takhle choval? Chtěl jsi mě úmyslně přinutit, abych žárlila?"

"Ne," pravil skrz zaťaté zuby. "Nechtěl jsem tě úmyslně přinutit, abys žárlila." Přejel si rukou po čele. "Nemám, čím bych omluvil to, jak jsem se choval. Bylo to dětinské. Dokázal bych spočítat na prstech jedné ruky, kolikrát za život se mnou někdo flirtoval, takže je to pro mě vcelku neobvyklá zkušenost. Byl jsem tím polichocený; zareagoval jsem."

"A to je přesně ono!" vyhrkla a její obočí se stáhlo zlostí. "Jak bych ti teď ještě mohla důvěřovat? Pokud jsi takhle ,zareagoval' na Hestii Jonesovou, jak ti mám věřit, že se to samé nestane i s další ženou, která po tobě vyjede?"

Zavřel oči. Podle všeho zvolil špatná slova.

"Upřímně jsem věřil, že je to zcela neškodné. Nechoval bych se takhle, kdybych tušil, že tě to takovým způsobem raní."

Vstala z postele a přešla ke kufru, pokoušejíc se ignorovat polekaný výraz jeho očí.

"Co to jen dělám se svým životem?" tázala se do šera pokoje jakoby sama pro sebe. "Padma říkala, že lezu z louže rovnou pod okap, a měla pravdu."

Zdvihl se z kleku, postavil se před ní a bolestně toužil se jí dotknout, věděl však, že by ho odstrčila.

"Vše, co mohu udělat, je, že tě požádám, abys mi dala ještě jednu šanci."

Zkřížila ruce na prsou v obranném gestu a rozzlobeně na něj hleděla.

"Nikdy, nikdy bych s tímhle nezačínala, kdybych si nemyslela, že se jedná o vzájemně výlučný vztah, Severusi. Mohu být formálně provdaná za jiného muže, ale ty jsi můj jediný milenec, a ačkoli mi dosud nezbývalo nic jiného, než se vyrovnat s Kordéliinými majetnickými gesty, nechce se mi v tom všem pokračovat po tom, co jsi večer prohlásil."

"To, co jsem řekl, jsem nemyslel vážně, Hermiono," zatvářil se zdrceně. "Ovšemže se jedná o vzájemně výlučný vztah. Nemám tušení, co mě to popadlo říkat něco tak jízlivého. Nezasloužím si tě; nemám ponětí, proč chce dívka jako ty mít cokoli společného se mnou, jsem nicméně vděčný, že to tak je." Vzal ji jemně za ruce. "Omlouvám. Se. Ti," zašeptal. "Prosím, neopouštěj mě."

Konečně se poddala svojí bolesti a po tvářích jí začaly stékat slzy.

"Jak jsi mohl říct něco takového, Severusi, poté, co jsi udělal na moje narozeniny? Jak tohle může být ten samý muž? Nevím, jestli se v tobě někdy dokážu vyznat."

Něžně si ji přitáhl do náruče a pevně ji objímaje pažemi, nechal ji vzlykat do svého černého pláště.

"Nejsem si jistý, jestli se někdy dokážu v sobě vyznat já sám," zašeptal jí do vlasů. Po několika minutách se od ní nepatrně odtáhl. "Můžeš mi odpustit?"

"Mám tvoje slovo, že mezi námi je vzájemně výlučný vztah?" pohlédla na něj dlouze skrze slzy.

"Ten vzájemně nejvýlučnější vztah, jaký kdy existoval," zašeptal.

Věnovala mu uplakaný úsměv a povzdychla si.

"Pak ano, odpouštím ti."

Vypadal, že mu spadl kámen ze srdce, a políbil ji na čelo.

"Děkuji, Hermiono. To je víc, než si zasloužím."

"Zdá se, že jsem ti zaneřádila plášť," pravila, ukázala mu na hrudník a on k němu sklopil zrak.

"Myslím, že stav mého pláště je v této chvíli na seznamu mých priorit kdesi hodně vzadu." Vzal ji za ruku a odvedl k posteli. "Pojď," řekl, posadil se, opřel se o čelo postele a přitáhl si ji k sobě. Chvíli odpočívali v tichosti a on ji hladil po vlasech vděčný za to, že se tentokrát historie neopakovala. Na rozdíl od Lily, Hermiona dokázala najít ve svém srdci dost místa na to, aby mu odpustila.

O něco později měla Hermiona otázku:

"Kdybych tady nebyla já, zajímal by ses o Hestii?"

"Dozajista ne," odfrkl si a potom jí pohlédl zezadu přes rameno. "Navíc máš mnohem hezčí prsa než ona."

Hermiona se zasmála.

"Mohu se tě na něco zeptat?"

"Nedostatek mého svolení ti v tom zatím nikdy nezabránil," zamručel Severus.

"Mluvil jsi o tom, že jsi od svého sňatku s Kordélií měl dvě milenky," pohlédla na něj. "Kdo to byl?"

"Nikdo, koho bys znala," zamračil se.

"Kdo?" posadila se.

"Jedna z nich byla ,vztah na jednu noc', jak se tomu obecně říká: žena, kterou jsem potkal, když jsem se pokoušel proniknout na trh v Jižní Africe. Ta druhá byla krátkou dobu mojí zákaznicí, vídali jsme se asi tři měsíce. Jsou to už zhruba čtyři roky."

"A kdo to byl?" vyptávala se Hermiona s pevným úmyslem dozvědět se všechno.

"Jedna Pařížanka," řekl s povzdechem.

"Jak se jmenovala?" zdvihla zaujatě obočí.

"Sophie Verrierová," odpověděl.

"Ne, tak tu neznám," zatvářila se Hermiona zklamaně. Pak pohlédla na hodinky. "Počítám, že bys měl jít zpátky, než Kordélie vyšle pátrací oddíl."

"Nemám v úmyslu tě dnes v noci opustit," zašeptal a políbil ji na temeno hlavy.

"Ty tady zůstaneš?" pohlédla na něj s úžasem.

"Pokud jsem tu vítán," přikývl.

"Ovšemže jsi vítán," pravila potěšeně. "Neztropí ti ale Kordélie zítra scénu?"

"Možná, že ano," odvětil, "ale nejspíš mi to bude stát za to." A se svůdným pousmáním si omotal kolem prstu kadeř jejích vlasů.

Pokud ještě potřebovala nějaký důkaz o tom, jak moc je mu líto, co se stalo, Hermiona věděla, že se jí ho právě dostalo.

"Tobě nezáleží na tom, co si budou myslet?"

Potřásl hlavou.

"Mám dojem, že je mi to každý další týden víc a víc jedno."

"Bála jsem se, že o víkendu nebudeme spolu," zakřenila se.

"To já taky," zamumlal a sklonil se k polibku.

ssSss

Nazítří ráno vstali brzy a Severus se vrátil domů krátce poté, co začalo svítat. Hermiona si uvědomila, že se obává následků jejich včerejšího zmizení z večírku, a tak se rozhodla, že se půjde projít do Hyde Parku. Chodila sem a tam téměř dvě hodiny, než se obloha zatáhla a začalo lehce mrholit. Jakmile se vrátila domů, šla rovnou do kuchyně a udělala si šálek čaje. Vzala si kouřící hrnek s sebou a znovu vystoupala po schodech s úmyslem natáhnout se v obývacím pokoji a strávit odpoledne s nějakou dobrou knížkou.

S knihou v jedné ruce a čajem ve druhé se přitiskla zády ke dveřím a zatlačila do nich. Jak se otáčela, aby vstoupila do pokoje, zachytila periferním viděním jakýsi pohyb a zalapala po dechu. V jejím oblíbeném křesle se rozvalovala vysoká tmavá postava s dlouhýma nohama v džínsech nataženýma před sebou.

"Nazdar, Hermiono," poznamenal dotyčný nevzrušeně.

S nevírou pohlédla do jeho tmavě modrých očí. Teo se vrátil.

ssSss

Předchozí (25.3) *** Následující (26.1.)

Odmítnutí (25. kapitola 3/4)

Severusovy dary k narozeninám byly pro Hermionu jako z ráje - jak dlouho ale tenhle ráj vydrží? Překlad jako vždy trval, ale odměnou za čekání vám budiž hned dva díly najednou, protože následující část by v zájmu klidu čtenářů nebylo dobré dělit;-)

ssSss

Dva dny na to se dozajista nedalo říct, že by si Hermiona nějak zvlášť užívala večírek, jenž se konal údajně na její počest. To už spíš Kordélii podezřívala, že tuhle okázalou oslavu pořádá takřka výlučně kvůli Narcise Malfoyové a že její jméno připojila pouze z jediného prostého důvodu: aby se neřeklo, že na její narozeniny zapomněla. A jak se zdálo, toto její podezření se i potvrdilo - jedinými jejími přáteli, kteří byli pozváni, byli Draco a Susan, ti však museli pozvání s lítostí odmítnout, neboť právě trávili dovolenou v Kanadě.

---

Hermiona Kordéliiny večírky odjakživa nesnášela. Než odcházela z domu, chvíli si se zavřenýma očima poseděla na posteli, zhluboka dýchala a samu sebe přesvědčovala, že se musí uvolnit a že se nesmí nechat vytočit tím, jak se Kordélie Millová ustavičně a všem na odiv majetnicky dotýká svého manžela. Bylo to poprvé od té doby, co se z nich se Severusem stali milenci, kdy se měla takto ukázat na veřejnosti, a ona si předsevzala, že se bude chovat, jak se patří. Nepočítala však s ojedinělou schopností svojí tchýně vyostřit každou situaci. Nebyla si jistá, zda Kordélie úmyslně ovlivnila to, co se právě dělo, ale vrhala pohled Hermioniným směrem tak často, až bylo obtížné uvěřit, že by v tom byla úplně nevinně.

Hermiona dorazila o něco málo později - na Lancelotův popud - a zjistila, že je usazena mezi starší generaci Millových na opačném konci dlouhého stolu než Severus. Ten se již v minulosti při četných příležitostech snažil zabránit Kordélii, aby nechávala Hermionu napospas svým únavným postarším příbuzným, ale buďto tentokrát v tomto ohledu nevyvinul žádnou snahu nebo Kordélie jeho pokusy zmařila. Hermiona předpokládala, že druhá možnost je pravděpodobnější, jelikož jí krátce poté, co dosedla, věnoval krátký, lehce omluvný pohled.

Kordélie, usazená vedle Severuse a naproti Luciusovi Malfoyovi, vypadala, že je ten večer ve svém živlu. Severusovo předloktí začala hladit, ještě než přinesli první chod, a její vytrvalý zvonivý smích, jímž reagovala na vše, co Severus nebo Lucius řekli, brnkal Hermioně na nervy po celou dobu jídla. A když se k ní pak naklonila tetička Jemima a zakrákala: "Není to úžasné - vidět, jak moc jsou Severus a Kordélie do sebe zamilovaní?", popadla ji šílená touha postavit se a vykřičet na celou místnost, jak to ve skutečnosti je.

To bylo totiž přesně to, co ji v ten večer vytáčelo víc než nesnesitelně majetnická Kordélie: fakt, že s výjimkou Lance o ní a Severusovi nikdo nevěděl. Ach, Kordélie celkem očividně měla svá podezření - alespoň tolik napovídaly ony triumfální pohledy, jež vrhala Hermioniným směrem - nikdo jiný však netušil, jaké city Hermiona chová k Severusovi Snapeovi a co cítí on k ní. Byla prostě jenom tou chudinkou malou Hermionou, opuštěnou ženuškou. V návalu nejhlubší sebelítosti nechala zabloudit svůj zrak k Severusovi. Vzpomínala na ten večer, kdy se v Bradavicích společně zúčastnili večírku Pomony Prýtové před jejím odchodem do důchodu. Vypadal tehdy tak elegantně, mnohem výrazněji než kterýkoli jiný host, a ačkoli nyní seděli v místnosti spolu s asi čtyřiceti hosty, z nichž mnozí byli pečlivě udržovaní aristokraté jako Lucius Malfoy, Severus stále vybočoval z řady.

Během večeře se na ni už víckrát nepodíval a ona začala v hrudníku pociťovat tupou bolest, touhu po něčem z jeho strany, po jakémkoli byť i jen malém znamení, že na ni myslí a že ji chce víc než všechny tyto zralé perfektně ustrojené ženy, jimiž byl obklopen. Ale pak už se podávala káva a s talířky od zákusků pomalu zmizela i její původní zlost na Kordélii a její zklamání, že jejich vztah se Severusem nemůže být zveřejněn, obojí však bylo nahrazeno pocitem žárlivosti a nevíry. Důvodem těchto nových emocí byla Hestie Jonesová, nebo spíš Severusova pozornost věnovaná Hestii Jonesové, která seděla po jeho pravici.

Hermiona se před zhruba dvěma měsíci dočetla, že se Hestie po dosažení padesáti let věku rozvedla se svým zámožným manželem, jelikož už nadále nepodléhala Manželskému zákonu. Kolovaly drby o jejím údajném románku s Kingsleym Pastorkem, jenž se rovněž nedávno rozvedl, ovšem její dnešní oděv jednoznačně napovídal, že je to žena na lovu. Hermiona ji pozorovala z druhé strany místnosti a podivovala se, čím to je, že ji nikdy dřív neviděla vypadat tak mladistvě a atraktivně. Šaty, ve kterých přišla, měly až neslušně hluboký výstřih a Hermiona náhle zalitovala svého rozhodnutí obléknout se střízlivě ve snaze odvrátit pozornost od Severuse a od sebe.

Sledovala Severusovu sklenici s vínem, jež byla opakovaně dolévána, a podle stále přístupnějšího výrazu v jeho obličeji soudila, že se nachází v jedné ze svých hovorných nálad. Zachmuřila se poté, co se naklonil k Hestii, která mu něco šeptala do ucha, a její chmury se prohloubily, když na tu Hestiinu poznámku zareagoval vědoucným úšklebkem. Hermiona odpoutala pohled od Severuse a střetla se očima s Kordélií, z jejíhož samolibého výrazu pochopila, že to její tchýně udělala schválně: posadila Hestii vedle Severuse v naději, že Hermionu naštve. Hermiona sklopila zrak a předsevzala si, že už se tam víckrát nepodívá. Neměla naprosto v úmyslu dovolit Kordélii, aby se kochala jejím narůstajícím podrážděním.

"Jsi v pořádku, děvenko?" otázal se jí Lance z protější strany stolu.

Hermiona nasadila mdlý úsměv.

"Je mi fajn, díky, Lanci. Jsem jen trochu unavená, to je všechno."

Lance významně přejel očima na druhý konec stolu a ztišil hlas.

"Tak to, milá Hermiono, vypadá, že si tady dnes večer někdo pěkně zahrává. Být tebou, vynasnažil bych se zůstat nad věcí, co to jen půjde. Náš společný přítel je možná chytrý, ale co se týče intrik svojí ženy, bývá až pošetile slepý."

"Pokusím se mít to na paměti," zabručela Hermiona, šťastná za toto potvrzení, že si jen v jakémsi paranoidním či žárlivém záchvatu nepředstavuje věci, které nejsou.

Ovšem když večeře skončila a většina hostů vstala a odebrala se do salonu nebo si prostě jen vyměnila místa u stolu, Severus a Hestie zůstali tam, kde byli, očividně spokojení s tím, že spolu mohou dál flirtovat. Po další hodině, kdy se snažila zabavit řečmi o ničem s lidmi z ministerstva kouzel, které sotva znala, už toho Hermiona měla tak akorát dost. Významně ignorujíc Lanceův varovný pohled vstala ze židle a vyrazila Severusovým směrem, vědoma si Kordéliiných očí, které ji cestou sledovaly.

Severus periferním viděním spatřil, jak se k němu Hermiona blíží, a s rostoucím pocitem nervozity k ní zdvihl zrak s nevyslovenou žádostí, ať neztropí nějakou scénu.

"Promiňte," začala a obdařila Hestii strohým úsměvem, "omlouvám se, že ruším, Severusi. Od čtvrtka jsme se neviděli a včera se během mého setkání se zákazníky z Kolmé ulice stala jistá věc. Mohla bych s tebou na slovíčko?"

"Zajisté," odvětil chladně a vrhl na Hestii omluvný pohled. Odsunul židli, zdvihl se od stolu a následoval Hermionu k baru na druhé straně místnosti, kde se jim oběma jal připravovat pití, aby nějak zakryl svoje podráždění.

Hermiona diskrétně použila kouzlo Ševelissimo, aby je nikdo nemohl poslouchat.

"Co to má znamenat?" vyštěkl Severus.

"Co to má znamenat?" opakovala po něm vztekle. "To se úmyslně pokoušíš ranit moje city, Severusi, anebo máš prostě v hlavě nasráno?"

"Prosím?" zasyčel rozzuřeně.

"Snažíš se mi schválně ublížit? Protože pokud ano, tak nemám absolutně ponětí, čím jsem si to zasloužila." Přitom mu věnovala falešný úsměv, vědoma si faktu, že je Kordélie stále pozoruje z druhého konce místnosti.

"A co přesně jsem udělal, že jsem tě tím tak ranil?" otázal se a v jeho černých očích se blýskalo hněvem.

"Trávíš celý večer tím, že nechutným způsobem flirtuješ s Hestií Jonesovou, která se podle všeho právě rozvedla a je k mání, přičemž se rozhodla, že předvede svá prsa veškeré zdejší společnosti."

Pobaveně se na ni ušklíbl.

"Že bych tu cítil náznak žárlivosti?" Znělo to rozveseleně, avšak ještě dřív, než jeho ústa opustila další slova, tušil, že by tohle říkat neměl: "Mám za to, moje milá, že jsem plně oprávněný flirtovat s jakoukoli ženou, neboť si vůbec nevzpomínám, že bychom se v našem případě dohodli na vzájemně výlučném vztahu."

Hermiona vypadala, jako kdyby ji vší silou uhodil do tváře. Uběhla jedna nebo dvě vteřiny, než zaťala zuby a věnovala mu hluboce raněný pohled.

"Sbohem, Severusi," zamumlala, otočila se na podpatku a vyletěla z místnosti dřív, než si mohla všimnout spokojeného úsměšku na Kordéliině tváři.

Díval se, jak odchází, a hruď mu svíral skličující pocit, poněvadž věděl, že jí právě strašlivě ublížil. S povzdechem přešel místnost, sedl si vedle Luciuse Malfoye a před očima měl i nadále její šokovaný a zraněný výraz. Uběhlo nějakých dvacet minut a Severus pochopil, že asi odešla domů, neboť se v jídelně už neukázala. Byl čím dál víc znepokojený, plný lítosti kvůli tomu, co řekl, a nedokázal se soustředit na svůj rozhovor s Luciusem. A aby toho nebylo málo, dobelhal se k němu se svojí ebenovou holí Lance s neklamně zuřivým výrazem v obvykle tak vyrovnaném obličeji.

"Ty!" zavrčel a namířil hůl na Severuse a pak směrem ke dveřím. "Ven, hned!"

Severus pohoršeně zdvihl obočí a Lucius se uchechtl, když se od nich Lance šinul pryč:

"Docela originál, tenhle starý Lancelot," podotkl pobaveně.

"To ano," přitakal Severus vstávaje ze židle, "docela originál." A s tím starého muže následoval dveřmi do haly.

"Na co si to tady kčertu hraješ, ty pitomče?" spustil Lance a dloubnul Severuse kostnatým prstem do žeber.

Severus na něj zvysoka pohlédl a představoval si, jak zábavný obrázek asi musejí skýtat: vršek hlavy staršího muže mu dosahoval sotva po ramena.

"Co se pro všechno na světě děje, Lanci?" zabručel.

"Viděl jsem, jak se tvářila, panáčku. Udělal jsi něco, co Hermionu hrozně rozrušilo, jako by už takhle nestačilo, jak jsi naletěl na ty hloupé triky svojí drahé choti!" A znovu Severuse dloubnul do žeber.

"O čem to mluvíš?" pronesl Severus a jeho vztek narůstal. Nikdy dřív neviděl, že by se Lance takhle choval.

"Dovolil jsi mojí idiotské neteřince, aby tě celý večer ošmatávala, načež ses nechal chytit do té její pastičky a strávil jsi drahnou dobu špitáním s tou děsnou ženskou Hestií. Hermionu to očividně mrzelo, a když s tebou pak mluvila, řekl jsi jí něco hnusného, že ano?" vyslýchal ho a opět do něj rýpnul prstem.

"Přestaneš mě, prosím, dloubat do žeber, Lancelote? Připouštím, že to, co jsem Hermioně řekl, bylo kruté, ale omluvím se jí hned, jak ji příště uvidím. Takže, mohl by ses laskavě uklidnit a nechat mě, abych se vrátil k našim hostům?"

"Máš vůbec představu, jaké máš štěstí?" potřásl Lance nevěřícně hlavou. "Máš vůbec ponětí, co se ti tady nabízí? Tu holčinu by měli vyvažovat zlatem a ty, chlapče milý, o ni přijdeš, pokud jí konečně nezačneš dávat přednost před Kordélií, zachováváním dekora a zatracenou Hestií Jonesovou a vším dalším, co není důležité. Co jsi jí řekl?"

"To není tvoje věc," odsekl Severus.

"Jestli jsi správný chlap, půjdeš hned teď přes náměstí a omluvíš se jí dřív, než bude příliš pozdě," zazíral na něj Lance hrozivě.

"Nemůžu jen tak odejít! Omluvím se jí zítra. Nebo jí ještě dnes v noci pošlu vzkaz, jestli ti to udělá radost."

"O mojí radost tady nejde, Severusi Snape. Jak víš, že si právě teď, když se tu my dva vybavujeme, nebalí kufry? Jestli ji dnes večer ztratíš, bude to jedině tvoje tvrdohlavá chyba." A znovu zdvihl ruku a ještě jednou si do Severuse rýpnul, jen tak pro pořádek.

Severus otevřel ústa k odpovědi, ale zaváhal a konečně si připustil myšlenku, že možná všechno zničil.

"Přestaň se strachovat kvůli Kordélii a kvůli tomu, co si bude myslet zbytek těch pokrytců tam vevnitř," navázal Lance a máchl rukou k jídelně. "Jdi za ní. Vymyslím nějakou výmluvu, abych zamaskoval tvoji nepřítomnost."

Začal se belhat zpátky do jídelny a ještě jednou se k Severusovi otočil:

"Jdi už!" nařídil mu a ukázal na dveře.

Chvíli hleděli jeden na druhého a pak se Severus konečně otočil, vyrazil ke vchodovým dveřím a jeho černý hábit vlál za ním.

Předchozí (25.2.) *** Následující (25.4.)