Nevím proč, ale tahle část se překládala o něco obtížněji. Ale je hotová a to je hlavní. Užívejte jaro a čtení!:-)ssSss
Následující sobotu zašla Hermiona se svojí matkou na oběd a nějaké nákupy, a když pak doma vybalila to, co nakoupila, vydala se přes náměstí k Severusovu domu. Zůstala stát na schodech, vyslovila krátké zaklínadlo, aby zjistila, zda Kordélie odcestovala do Skotska, a když si ověřila, že se v domě nachází pouze jediná osoba, klidně vstoupila dovnitř a vyšla po schodišti vedoucímu k pracovně. Krátce zaklepala, otevřela dveře a strčila hlavu do místnosti.
"Ahoj," řekla a zakřenila se na Severuse, který seděl za stolem zavalený pergameny.
"Dobrý večer," odvětil, odložil brk na stůl a pohodlně se opřel. "Jak se ti včera dařilo v Belfastu?"
"Dobře, nic k tomu nemám. Teď jsem právě zjistila, že se Lance vydal na pár dní navštívit své přátele do Benátek a že s sebou vzal Moe." Náhle vypadala nejistě. "Nechtěl bys povečeřet v mém domě?"
"Máš v úmyslu vařit?" zdvihl obočí.
"Ano," řekla a podrážděně našpulila rty. "Víš, možná nejsem tak dobrá jako Moe, ale i tak jsem nanejvýš zdatná kuchařka."
"Dobrá, to brzy uvidíme," protáhl významně. "Ano, rád bych povečeřel ve tvém domě, obzvlášť když uvážím, že Lancův vinný sklep dalece převyšuje ten Kordéliin."
"V tom případě se na tebe budu za hodinu těšit," rozzářila se.
Hermiona za sebou zavřela dveře a seběhla po schodech plná nadšení, že Severus souhlasil s večerem stráveným u ní doma. Až doposud vždy trávili víkendy v jeho domě a vzhledem k tomu, že se obvykle odebrali do jeho ložnice ještě před večeří, nedostala nikdy záminku k tomu, aby u něj zůstala přes noc, a neočekávala v tomto směru pozvání ani do budoucna. Spát v její blízkosti pravděpodobně považoval za příliš intimní anebo za tím byl jiný důvod, na který ještě nepřišla. Zamýšlela uvařit nějaké hodně vydatné jídlo a doufala, že plný žaludek a láhev vína udělají své a on u ní zůstane přes noc. Odpoledne a večery plné vášně trávené v Severusově ložnici, z níž vycházeli, jen když je z postele vyhnal hlad, se jí nadmíru zamlouvaly, jenže zároveň toužila vědět, jaké by to bylo spát v jeho náruči a probudit se vedle něj, a byla odhodlaná to zjistit.
Když Severus o hodinu později dorazil, měla už Hermiona prostřený stůl, zapálené svíčky a s přípravou večeře byla téměř hotová. Bylo jí známo, že on si potrpí na červené maso a červené víno, a tak přichystala steaky se směsí zeleniny. Slyšela, jak sestupuje po schodech, a věnovala mu rychlý úsměv, jakmile vstoupil do místnosti.
"Voní to slibně," zamručel a nakukoval jí přes rameno.
"Ty snad pochybuješ o mých kulinářských dovednostech?" vrhla na něj potměšilý pohled.
"Teď už ne. Dovolíš, abych vybral nějaké víno?"
"Ano, prosím," přitakala.
Hermiona se za ním dívala, jak jde do vinného sklepa, a jakmile se vynořil s lahví vína, které uznal za přijatelné, začala nosit na stůl. Byla již tma, když dojídali moučník, a Severus otevřel druhou láhev vína. Jako vždy jí připadalo, že je více hovorný, jakmile se napije vína a uvolní se, přestože i teď nekompromisně udržoval hovor na hony vzdálený všem tématům, která nepovažoval za vhodná. Přesto byl ale v tento večer vzhledem ke svým obvyklým poměrům dost výřečný, když ji bavil historkami o ostatních členech profesorského sboru z dob svého působení v Bradavicích.
Krátce před desátou hodinou se zdvihla ze židle, troufale si mu obkročmo sedla na klín a zasténala, když jí přejel dlaněmi vzhůru přes boky.
"Soboty jsem si od jisté doby neuvěřitelně oblíbila," zapředla mu do ucha.
"Jsem na tom stejně," odvětil, přitáhl si ji k sobě a políbil ji.
Odvedla ho k sobě do pokoje, a když se pomilovali, přitulila se k němu a on jí pomalu hladil po paži, jak se stalo jeho zvykem.
Sama pro sebe se usmála potěšená tím, že jídlo a víno přineslo očekávaný výsledek a oni tu teď mohou ležet propletení v ospalém tichu ukolébávaní do hlubšího spánku zvukem dešťových kapek dopadajících na suterénní okénko.
Severus hleděl na její tvář ozářenou jemným světlem svíčky a tak, jako v posledních týdnech již mnohokrát, obdivoval, jak se její vlasy rozlévají po polštáři jako vějíř. Měla zavřené oči a její tělo bylo uvolněné, ale on věděl, že ještě nespí. Nechal svůj pohled sklouznout po jejím útlém krku k hrudi poseté jemnými pihami a k zdvihajícím se ňadrům přitisknutým k jeho tělu.
Odjakživa mu připadalo až překvapivě snadné hrát v životě několik různých rolí. Ve škole měl hned čtyři rozdílné úlohy: byl pilným studentem; členem zmijozelské koleje a úhlavním nepřítelem Pottera a Blacka; kamarádem Lily Evansové; a rovněž zanedbávaným synem, když se o prázdninách vracel domů. Před konečnou porážkou Temného pána se jeho předstírání točilo kolem služby jeho dvěma pánům, avšak i dnes se budil do několika příhodných rolí: manžel Kordélie Millové a člen kouzelnické vyšší třídy; úspěšný obchodník a mistr lektvarů; milenec ženy, která tu nyní ležela s rukou a nohou omotanou kolem něj.
A právě ony poslední dvě úlohy mu nyní začínaly působit potíže. Se vzrůstající pravidelností se mu stávalo, že se toužil natáhnout a dotknout Hermiony, když přecházel od svého pracovního stolu do skladu, nebo přitisknout rty na její čelo předtím, než večer odešla z laboratoře. V týdnu bylo nicméně nezbytné chovat se zároveň jako manžel a svědomitý profesionál, a Severus se tudíž odmítal poddat těmto návalům slabosti.
Dál hleděl na Hermioninu tvář v šeru pokoje a uvažoval, proč mu připadá mnohem přijatelnější ji o víkendech usouložit do bezvědomí, než se poddat těmto drobným vytouženým důvěrnostem. Občas si v okamžicích, kdy k sobě byl nemilosrdně upřímný, říkal, že by skutečně nic nechtěl víc, než zůstat tady přes noc v teple její postele s jejím nahým tělem omotaným kolem jeho. Jaké by to bylo se vedle ní probudit?
Vynadal si v duchu za tuto nevítanou přecitlivělost, potřásl hlavou a vymotal se z jejích končetin. Bylo už po půlnoci: čas vrátit se k sobě domů. Než však mohl přehodit nohy přes okraj postele a začít hledat svoje oblečení, chytila ho prsty za předloktí.
"Severusi," zašeptala, "zůstaň."
Pomalu se k ní otočil čelem.
"To by nebylo moudré."
"Proč ne?" zdvihla se na lokti. "Proč by to nebylo moudré?"
"Mohlo by to vést ke snazšímu odhalení nás dvou," zabručel odvraceje se od ní.
"To je nesmysl, Severusi. Kordélie je pryč a nikdy se nevrací dřív než v neděli večer. Lance tu nebude celé dny a i tak už o nás ví."
Věděl, že má pravdu: neexistoval důvod, proč by teď měl opouštět její postel. Jak jí jen vysvětlit, že má strach podvolit se těmto touhám? Že se obává, aby ho neučinily zranitelnějším, a že se děsí pomyšlení, co by se stalo, až by se s křikem probudil z jedné ze svých neustále se vracejících nočních můr?
Klekla si za něj, omotala mu paže kolem hrudníku a jemně ho líbala na rameno, až zavřel oči.
"Prosím, Severusi. Jsme tak málo spolu. Zůstaň se mnou."
Pocitu jejího nahého těla přitisknutého k jeho zádům nedokázal odolat. Znamenalo to, což mu bylo předem jasné, že na spánek může dnes v noci zapomenout, a beze slova se otočil v jejím náručí. Jemně ji políbil na spánek, stáhl ji zpět do postele, a nebyl si úplně jistý svými pocity poté, co jí unikl hluboký povzdech uspokojení. Natáhl se pro hůlku, zhasl svíčky, zabořil si její hlavu pod bradu a ovinul ji pažemi.
"Děkuji ti," zašeptala a položila mu ruku kolem pasu.
"Dobrou noc, Hermiono," zabručel.
Její dech se postupně prodloužil a ustálil a Severus hleděl do tmy vděčný za to, že ho lechtání jejích kadeří na nose pomáhá udržet vzhůru. Usnout si totiž dnes v noci nemohl dovolit.
ssSss
Vždycky to začínalo stejně. Téměř každou noc od okamžiku, kdy u svatého Munga znovu nabyl vědomí, pokaždé, jakmile usnul, ho Albus Brumbál znovu přišel navštívit do jeho snů.
Ocitl se usazený za ředitelským stolem v Bradavicích s brkem v ruce, když náhle masivními dřevěnými dveřmi potichu vstoupil Albus. Navštěvoval ho tímto způsobem každou noc, i přesto se však Severus ani tentokrát neubránil překvapenému trhnutí.
"Albusi?" zajíkl se zmateně. "Myslel jsem... myslel jsem, že jste mrtvý?"
Bývalý ředitel se uchechtl způsobem, který Severuse sedmnáct let vytáčel k nepříčetnosti.
"To také jsem, Severusi. Zabil jste mě, pokud mě paměť neklame." A s tím se Albus posadil do křesla naproti stolu a propletl si prsty.
"Připravil jsem vás o život pouze proto, že jste mi to přikázal," zareagoval Severus zachmuřeně.
"Takže vám to nepřineslo žádné potěšení, Severusi?" otázal se Albus, předklonil se a zíral na něj přes obroučky brýlí těma svýma pronikavými modrýma očima. "Copak jste v té chvíli nepocítil ani záchvěv nadšení z toho, co jste udělal?"
"Ne!" prohlásil Severus rozhodně, odstrčil svou židli od stolu a zvedl se. "Nepřineslo mi to potěšení. Cítil jsem...," odmlčel se a jal se rázovat sem a tam, "vztek. Vztek na vás, na Temného pána, na sebe kvůli situaci, do níž jsem byl vmanipulován. A nenávist nejspíš, na nás na všechny. Ale ne potěšení."
"Kdysi jsem vám řekl, Severusi, že jenom vy sám víte, jestli vaší duši uškodí pomoci starci od bolesti a ponížení. A jenom vy víte, jak to doopravdy je. Takže - jste si jistý, že se v tom vašem vzteku a sebeopovržení zároveň nemihla ani jedna nepatrná jiskřička uspokojení?"
Severus se zastavil uprostřed kroku a upřel pohled na starého muže.
"Ne. Necítil jsem žádné potěšení... Já..."
Zarazil se, znovu zapátral ve svém nitru po pravdivé odpovědi a pak náhle bolestně zaúpěl, když to ucítil: svoji duši rozpolcenou na dva kusy.
"Ne!" vykřikl, sevřel desku stolu a klesl na kolena.
Brumbál na něj hleděl třpytivýma modrýma očima bez jediné známky pochopení nebo soucitu. A opět se tak nesnesitelně uchechtl, zatímco Severus lapal po dechu.
"Myslel jsem si to."
Severus klesal na podlahu, jednou rukou stále drtil desku stolu, druhou si drásal hrudník, jako by odtud mohl vyhnat onu spalující bolest, a v té chvíli se scéna změnila. Agónie najednou pominula a on klečel na trávníku pod Astronomickou věží, před sebou rozlámané a bezvládné Brumbálovo tělo. Byli tam sami, až na fénixe Fawkese, který kroužil ve vzduchu nad nimi a tklivým hlasem naříkal nad skonem svého pána.
Severus pohlédl na mrtvé tělo člověka, který byl jeho ředitelem, jeho kolegou, jeho důvěrníkem a čas od času rovněž jeho přítelem. Ano, Brumbál ho využil. Ano, manipuloval s ním. Ale zároveň mu také věřil a nikdy o své důvěře v něj nezapochyboval, a to už něco znamenalo, ne snad? Agónii, jež před chvílí drtila jeho nitro, nahradila tupá bolest a on si uvědomil, že je to utrpení ze ztráty. Záchvat žalu nad tím, že tak skvělý, přestože chybující muž odešel ze světa jeho vlastní rukou.
Vlny zármutku se přes něj převalily a on zabalil tělo Albuse Brumbála do svého cestovního pláště a zdvihl ho ze země. V jeho snech nebylo těžké a on se s ním vydal branou do Prasinek a Chroptící chýše, aniž by přesně věděl proč. O cíli svojí cesty nepochyboval a byl odhodlaný do té staré barabizny dojít i přes narůstající pocit paniky, který se mu kdesi v pozadí vtíral do mysli a říkal mu, že tam by chodit neměl, že tam na něj něco čeká.
Když dorazil k chýši, kopnutím otevřel dveře dokořán, vklopýtal dovnitř, položil zabalené tělo na zaprášenou podlahu a znovu vedle mrtvého Albuse klesl na kolena. Zašátral v hábitu po hůlce, ale jeho prsty nahmataly cosi studeného a kovového, vytáhl to a zjistil, že v ruce drží brýle starého muže. Přemýšlel nad tím, jak se mohly ocitnout v kapse jeho hábitu, a mezitím se předklonil, aby stáhl plášť z Albusova obličeje a nasadil mu brýle zpět na křivý nos. Ale ještě předtím, než se prsty dotkl tuhé látky, vycítil, že něco je strašně špatně. Tělo ovinuté pláštěm jakoby změnilo tvar, a když se jal stahovat jeho cíp z místa, kde by měl být Albusův obličej, to, co leželo pod ním, se začalo kroutit a svíjet.
Ztuhl v šoku, okraj pláště mu vyklouzl z rukou a odkryl hladkou hlavu Voldemortova obrovského hada. Planoucí Naginiho oči se k němu otočily a k Severusovým rtům začal stoupat strašlivý výkřik, který z nich vyšel ve chvíli, kdy se netvor vrhl po jeho krku vlhce se lesknoucími vyceněnými zuby.
ssSss
