Portrét pro Bradavice (5.2.)

Všem, kteří ještě nespíte, i těm, kteří najdete toto pokračování povídky až ráno, chci popřát všechno nejlepší do roku 2009, dáváte-li si novoroční předsevzetí, tak ať vám co nejlépe vyjdou, a máte-li nějaká přání, tak ať se v tomto roce všechna splní!

Kapitola pátá: Nová setkání (2. část)

"Znáte mého otce?" zeptala se Nathalie překvapeně.

Celebrus Riche se zvonivě rozesmál.

"Jestli ho znám? Jistěže Daniela znám! Copak on vám nikdy nevyprávěl o našich rybářských výpravách?"

---

Rybářské výpravy? Můj otec? Nathalie na Riche nechápavě zírala - neplete si mě s někým?

"V poslední době se moc nestýkáme," poznamenala neochotně.

"No jistě, to chápu," podotkl Riche a odváděl ji kousek stranou od studentů, kteří stále ještě zvědavě postávali opodál.

"Snad to nebude dlouho trvat," slyšela právě říkat hubeného zrzavého chlapce s kostěnými brýlemi, jenž byl ze všech okolostojících zřejmě nejmladší, ale o to důležitěji se tvářil. "Uspořádání odborů na americkém ministerstvu kouzel mě totiž doopravdy hodně zajímá - vypadá mnohem efektivněji než to, co vždycky popisuje můj otec."

"Tvůj otec by měl být především rád, že ho vůbec nechají na nějakém ministerstvu pracovat, Weasleyi," ušklíbl se jeden ze starších hochů a okázale si urovnával na svém hábitu odznak se stříbrným hadem Zmijozelu.

Pár studentů se uchechtlo a zrzavý chlapec zrudnul rozčilením.

"Buď zticha, Higgsi!" vyhrkl a propaloval zmijozelského studenta pohledem. Ten se však jen potupně zasmál. Ale to už Nathaliinu pozornost opět plně zaujal Celebrus Riche.

"Chápu, že se nevídáte tak často, když teď Daniel tráví většinu času v Americe."

Nathalie neutrálně přikývla a přemáhala narůstající zasmušilost, jež ji přepadala vždy, když přišla řeč na jejího otce.

Od smrti Nathaliiny matky spolu totiž prakticky nepromluvili. Daniel úmrtí svojí drahé manželky Adriany velice těžce nesl a Nathalie měla dojem, jako kdyby jí matčinu smrt dával za vinu. Věděl o Nathaliiných obrazovideckých schopnostech a nakonec se dozvěděl i o její věštbě týkající se Adrianina osudu. Ale když se to stalo - když její matka tragicky zahynula při té autonehodě - stáhl se náhle Daniel do sebe a Nathalii se zdálo, že se snad i štítí být s ní v jedné místnosti. Možná si myslel, že právě Nathaliiny kresby mohou za Adrianin tragický konec. Nathalie už tehdy žila víc jak rok v domě své kamarádky Claudine, a Daniel tak zůstal sám v bytě v pařížské kouzelnické čtvrti, kde předtím strávil se svojí manželkou a dcerou tolik společných let...

Nathalie se naproti tomu odmítala do místního kouzelnického světa vrátit - po smrti svojí matky chtěla úplně zapomenout na své obrazovidecké schopnosti a mezi francouzskou kouzelnickou veřejností žilo příliš mnoho těch, kteří by jí mohli tuto stránku její minulosti připomínat. Jistěže - jejími zákazníky byli výhradně čarodějové, ale to byl vztah čistě profesionální. Co se týče jejího osobního života, stále víc a víc jí vyhovovalo žít mezi mudly, zvlášť když před svojí nejlepší kamarádkou nemusela svou pravou totožnost nijak skrývat. A brzy po matčině úmrtí pak začala chodit s Alainem Fouquetem, jenž ji vtáhl do víru osobností kolem francouzského filmu, a ona se alespoň na chvíli cítila šťastná.

Ale to už bylo dávno pryč. S Alainem už nebyla víc jak rok - tolik odmítala říct mu pravdu o vlastním životě a minulosti, až se zamotala do složité pavučiny svých polopravd a lží a najednou zjistila, že už ji nebaví vymýšlet si stále další a další. Stejně jako ji nebavilo dál tolerovat Alainovy příležitostné milostné románky. Zatřásla odmítavě hlavou a přinutila se soustředit na to, co jí Celebrus Riche už několik minut neúnavně vykládal.

"...a Daniel mi vždycky tak dobře poradil, co se týče poměrů v evropském kouzelnickém světě - bez něj bych byl doopravdy ztracený!" zazářil na ni svými bělostnými zuby a ona zmateně přešlápla na místě, jak se snažila vpravit zpátky do děje. Pomalu jí docházelo, odkud se Riche zná s jejím otcem - jako americký ministr kouzel se s ním přirozeně musel nesčetněkrát setkat. Ale proč se spolu bavili zrovna o ní, to jí pořád nebylo jasné - proč by o ní její otec mluvil s někým cizím, když s ní samotnou mluvit odmítal?

Daniel Belart přijal funkci vedoucího americké pobočky Mezinárodního sdružení kouzelníků několik měsíců po smrti Adriany. Nemohl už v Paříži vydržet, a tak, aniž by se s Nathalií rozloučil, zpřetrhal ze dne na den všechny vazby, které v Paříži měl, prodal byt, odjel do Ameriky a jí všechno oznámil stručným dopisem odeslaným již z nového působiště. Dodnes si živě vybavovala, jak z toho byla zničená. Nepřipustila si však, že ona to samé udělala už mnohem dřív...

Od té doby se skutečně moc často nevídali - v tom Richeovi nelhala. Popravdě - naposled otce viděla loni v létě, když se nečekaně setkali na venkovském sídle Belartových v Provence. Ona tam chtěla strávit prázdniny poté, co se po jedné dramatické hádce definitivně rozešla s Alainem, a otec dovolenou také viditelně potřeboval.

Nejdřív byla z neplánovaného setkání rozpačitá, ale pak ji zalila vlna radosti a s napětím čekala, zda-li se společným pobytem ve známém prostředí jejich vzájemný vztah neurovná. Otec však brzo ráno následujícího dne odjel zpět do Washingtonu - prý naléhavá záležitost, psal jí v lístku, jejž našla na kuchyňském stole. Nabyla dojmu, že ve skutečnosti nestál o její společnost, a to ji zarmoutilo ještě víc.

"...a když letos v červnu skončilo moje funkční období coby ministra kouzel," pokračoval neúnavně Riche a vůbec si nevšímal, že ho Nathalie poslouchá jen na půl ucha, "poslal mě můj následovník sem do Británie, abych monitoroval situaci ve zdejším kouzelnickém světě. Však vy-určitě-víte-kvůli-komu," naklonil se k ní opět s důvěrným šepotem a Nathalie sevřela prsty okraj svého hábitu.

Řekl mu Brumbál o mém úkolu? Nebo je snad Riche také zasvěcen do vybudování obrany Bradavic? Anebo si jen hraje na důležitého a předstírá, že ví víc, než ve skutečnosti?

"Co vlastně ředitel sdělil profesorům o mé práci?" zeptala se proto přímo. Richeovo důvěrné chování jí už začínalo trochu lézt na nervy.

"Prý zítřejším dnem přebíráte odpovědnost za stav bradavických obrazů a my všichni vám máme být k dispozici," odpověděl Riche, "což pro mě samozřejmě není problém - obraťte se na mě kdykoli, budu vám se vším nápomocen." Otcovsky ji objal kolem ramen a ona se dotčeně ohlédla po jeho dlani. "A ještě jedna věc - v mém případě nebudete mít se vstupem do mé učebny a kabinetu žádný problém."

Zdá se mi to, anebo teď myslí na něco úplně jiného, než na obrazy? Ztuhla nepříjemným šokem. Ale nesedělo jí na tom ještě něco...

"Ve vašem případě?" přivřela oči podezíravě.

"Ach, nechci nic naznačovat, ale někteří kolegové se na to netvářili dvakrát nadšeně," pousmál se, dávaje ostentativně najevo svůj nadhled nad takovými banalitami, jako je prohlídka obrazů v něčí učebně nebo kabinetu. "Myslí si, že výzdoba těchto prostor je výlučně jejich záležitostí."

No nazdar, povzdychla si Nathalie. Tak už se to řeší...

"Já to samozřejmě nezpochybňuji," podotkla nahlas, "jedná se mi pouze o záchranu bradavických uměleckých děl. Po nikom přece nechci, aby mě pouštěl do svých soukromých pokojů. A jejich vlastní výzdoba mě nezajímá."

"Ale jistě, má drahá, já s vámi plně souhlasím!" objal ji ještě o něco pevněji a ona se zprvu příliš nebránila, jak byla dotčená námitkami profesorů, s nimiž se dosud ani nestihla seznámit.

"Jde o to, že kabinety a učebny se mezi jednotlivými vyučujícími předávají už po staletí," pokračovala (ze včerejška měla načteno z Dějin bradavické školy), "mnohdy tak mohou obsahovat díla nedozírné historické a umělecké hodnoty..."

"No tak, drahoušku, nerozčilujte se," hladil ji konejšivě po zádech, "i když… musím říct, že vám to rozčilení velice sluší...," usmál se a svůdně pohlížel do jejích očí. Ten pohled se jí dvakrát nezamlouval.

Konečně se vzpamatovala a rozhodně se vymanila z jeho blízkosti - mezitím se stali centrem pozornosti nejméně dvacítky pochechtávajících se studentů, z čehož nebyla nijak nadšená.

"Ráda jsem vás poznala, profesore," řekla důstojně, "a děkuji za vaši podporu. Uvidíme se na večeři." Nechala stát překvapeného Riche na chodbě a prošla dveřmi ven z hradu.

^Poznámka:

^{"Starší" student Terence Higgs, který se na chodbě naváží do Percyho, je skutečná postava z pera J.K. Rowlingové - možná si vzpomenete na zmijozelského famfrpálového chytače z 1. dílu Harryho Pottera, jehož ve 2. dílu nahradil Draco Malfoy. Proto tak nějak tiše předpokládám, že by v době mého příběhu mohl být v šestém ročníku a Draco ho nahradil poté, co Higgs dodělal školu (nikde není zmínka o tom, že by ho snad Draco odstavil, i když ne že by to Lucius nebyl schopen zařídit:-))}

Předchozí (5.1.) *** Následující (5.3.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (5.1.)

Tak, konečně je tu pátá kapitola mojí potterovské fanfiction povídky, opět jsem musela "vyrobit" novou postavu - viz poznámka na konci textu - a nebude to s ní žádný med:-)

Kapitola pátá: Nová setkání (1. část)

Nathalie nevěřila na zázraky, ale když po rozhovoru s Brumbálem vstupovala zpět do svého pokoje, mimoděk si přála, aby se nějaký stal a ona uviděla svůj kufr vybalený a všechny věci úhledně uložené na těch správných místech.

---

Žádný zázrak se ale samozřejmě nekonal a pokoj našla ve stejném nepořádku jako při svém odchodu. Povzdychla si a pustila se do práce - třídila své věci, knihy rovnala do polic odstraňujíc z nich zápach vylitých lektvarů, malířské potřeby rozložila v ateliéru a oblečení, které už před snídaní částečně vyčistila, rozvěsila na ramínka do šatní skříně.

Přiblížil se čas oběda, ale ona neměla na jídlo ani pomyšlení - snídala pozdě a navíc se zrovna začetla do podrobného návodu na přípravu Vyjevovacího lektvaru, seděla u plápolajícího krbu na místy prošlapaném koberci, zády se opírala o křeslo a kolem sebe rozkládala dovezené ingredience. Šeptem si pro sebe počítala lahvičky a váčky s přísadami a poznamenávala si výsledná čísla na pergamen rozložený na klíně.

Škoda způsobená Protivou se sice kupodivu ukázala být mnohem menší, než očekávala, ale poté, co věnovala asi půl hodiny vypočítání množství surovin, jež bude potřebovat na výrobu Vyjevovacího lektvaru v takovém objemu, aby jí vystačil na všechny bradavické obrazy, musela si bez většího nadšení přiznat, že její zásoby takovému záměru zdaleka nedostačují.

Měla dvě možnosti - mohla si nechat poslat chybějící přísady z Londýna, anebo mohla oslovit Snapea, jak jí navrhoval Brumbál. První možnost byla příliš zdlouhavá a druhá jí osobně připadala dost nevábná. Když tak dumala nad svojí nezáviděníhodnou situací, ozvalo se za ní opět známé pufnutí a Nathalie spatřila domácí skřítku Daisy s plnou náručí jídla.

"Ředitel Brumbál říkal, že Nathalie Belartová nejspíš nebude mít čas přijít na oběd," spustila skřítka tentokrát kupodivu sama od sebe, "a pověřil mě, abych slečně donesla nějaké jídlo." Začala rozkládat po stole talíře s polévkou, hlavním chodem a několika zákusky a Nathalie se na prostřený stůl nerozhodně zadívala.

"Doufám, že se moje nepřítomnost u oběda Brumbála nějak nedotkla," poznamenala obezřetně.

Skřítka se po ní nechápavě ohlédla.

"Já jen, jestli tu není nějakým zavedeným zvykem jíst pohromadě ve Velké síni," krčila Nathalie rameny.

"To bych neřekla, paní," zamyslela se Daisy. "Například profesorka Trelawneyová nechodí do Velké síně skoro nikdy. Vlastně takřka vůbec neopouští severní věž."

"Opravdu?" podivila se Nathalie. "A co učí?"

"Jasnovidectví."

Nathalie se kousla do rtu. Brumbál tu má profesorku jasnovidectví? Tak na co mě krucinál potřeboval? Mohl se snad zeptat na Snapeovu budoucnost přímo jí, ne? A že nechodí na jídlo mezi ostatní? No to ji celkem chápu, pokud učí takový předmět, musí být mnohem lepší, než jsem kdy byla já, a to pak není divu, že se jí mezi ostatní nechce - já se taky do kolektivu moc nehrnula, když Meunierová zemřela...

"Bude to všechno, paní?" přerušila skřítka nesměle její úvahy.

"Jistě, děkuji ti, Daisy. A poděkuj za mě i Brumbálovi, pokud ho náhodou uvidíš."

Daisy se uklonila a zmizela a Nathalie se pustila do jídla. Taštičky plněné třešňovou marmeládou si nakonec odnesla ke krbu, usadila se v křesle, natáhla se pro pergamen a začala vyrábět seznam potřebných přísad. Nebyla však definitivně rozhodnutá, co s ním udělá. Vezme ho s sebou na večeři a pak se uvidí...

Když skončila, byly asi tři hodiny. Do schůzky s Hagridem zbývalo ještě dost času, ale venku mezitím přestalo pršet, a ačkoli nebylo z jejích oken přes mlhu vidět dál než k lesu, zatoužila se projít na čerstvém vzduchu. Hodila na sebe svůj starý hábit, narazila si na hlavu klobouk, který po včerejším deštivém pochodu získal neidentifikovatelný tvar připomínající nalomenou mrkev, a vyšla na chodbu.

S potěšením zjistila, že najít hlavní schodiště pro ni tentokrát nebyl žádný problém, a odtud již s přehledem zamířila ke vstupním dveřím. Cestou potkávala bradavické studenty; zarazily ji zdvořilé pozdravy některých z nich (vypadám snad jako profesorka?) - to se však záhy víceméně potvrdilo po vyslechnutí krátkého rozhovoru tří asi patnáctiletých dívek, jež ji zrovna minuly:

"Ty ji znáš?"

"Ne, ale ráno ve Velké síni seděla u profesorského stolu."

"Že by nějaká nová učitelka?"

"Tak to vážně netuším - ale co kdyby náhodou?"

Nathalie se pobaveně ušklíbla a pokračovala dál k východu - už scházela ze schodů, když se ve dveřích naproti ní objevila podivná skupinka lidí - vpředu důstojně kráčel vysoký kouzelník v přepychovém, bohatě nařaseném hábitu, s hladce oholenou tváří a tmavě hnědými, na skráních lehce prošedivělými vlasy, sestříhanými podle poslední módy. Nesl se jako někdo, kdo si je plně vědom jak svého bezchybného vzhledu, tak především i své vlastní důležitosti, a Nathalie nepatrně přimhouřila oči snažíc se vzpomenout si, odkud ho zná.

Kolem něj se kupila snad desítka studentů - několik dívek si nepřetržitě uhlazovalo vlasy a šaty, upírajíce na něj obdivné pohledy. Neměly však šanci ho zaujmout, neboť na něj soustavně útočilo svými otázkami a poznámkami pět nebo šest starších chlapců, kteří se zjevně snažili napodobit kouzelníkův postoj i důležitý výraz, a to i ve chvíli, kdy byli na okamžik přerušeni drobným hošíkem s brkem a pergamenem, jenž si zcela nezakrytě přišel říct o kouzelníkův autogram.

Copak, že by nějaká místní celebrita? Nathalie se pousmála, ale vtom si vybavila, kdo to je, a úsměv vystřídalo překvapení - no ne, co ten tady dělá? Čekala bych ledacos, ale tohle... Snažila se nenápadně prosmeknout kolem procházející skupinky, zaslechla však svoje jméno a nevěřícně se otočila za pečlivě laděným zvukem kouzelníkova hlasu.

"Mademoiselle Belartová, tak rád vás vidím!"

Co? On mě snad zná? Byla ke kouzelníkovi obrácená zády, a tak si mohla dovolit udělat napůl nechápavý a napůl znechucený škleb do protější zdi, než se pomalu otočila zpátky. To už se elegantní čaroděj omlouval celému svému doprovodu (dívky ji počastovaly výhrůžnými pohledy) a zamířil k ní.

"Nathalie! Nemohl jsem tomu uvěřit, když nám Brumbál u oběda řekl, že právě vás pověřil restaurováním zdejších obrazů..."

Cože?

"...Ach, omlouvám se, měl bych se samozřejmě nejdřív představit, i když - " zasmál se, " - to asi není nutné, že?" důvěrně se k ní naklonil a mrkl na ni sametově čokoládovým okem.

Zkřivila rty a o pár centimetrů se odtáhla. Ve světě známých osobností se díky svému vztahu s Alainem pohybovala příliš dlouho na to, aby ji někdo takový dokázal ohromit. A už vůbec ne, pokud měl co do činění s politikou.

"Celebrus Riche," podával jí ruku se zářivým úsměvem, "Celebrus čteno na začátku s ,S', Riche psáno na konci s ,e' - po francouzsku. Ale to vy jistě víte," opět rádoby neodolatelně zamrkal. "Jsem zdejším novým profesorem obrany proti černé magii."

Tak to tě musí Snape zbožňovat, prolétlo jí mimoděk hlavou, když váhavě stiskla jeho dlaň, a dumala nad tím, jak je možné, že ji zná bývalý americký ministr kouzel. To se ovšem vysvětlilo vzápětí.

"Jste tolik podobná svému otci," vyhrkl Riche nadšeně, "vždycky o vás tak pěkně mluví!"

Nechápavě vytřeštila oči.

_^Poznámka:

_{^{Žádný učitel od doby, kdy Brumbál odmítl Voldemortovu žádost o vyučování obrany proti černé magii, nevydržel na tomto místě déle než jeden rok. Proto jsem pro tento post napsala novou postavu Celebruse Riche předtím, než místo převezme Quirrell.}}

Předchozí (4.4.) *** Následující (5.2.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (4.4.)

S koncem vánoc přicházím se závěrečnou částí čtvrté kapitoly. Doufám, že se bude líbit...

Kapitola čtvrtá: Neobvyklý úkol (4. část)

Nathalie vstala a začala zaujatě přecházet kolem stěn s obrazy. Náhle se ozvalo jemné zaťukání na okno, Brumbál ho ze svého místa u stolu otevřel nepatrným pohybem hůlky a natáhl ruku k nádhernému ptákovi, jenž vletěl dovnitř a přistál mu na předloktí. Nathalie zůstala stát jako přimražená a s údivem si prohlížela tuto hříčku přírody - takhle zblízka ještě nikdy fénixe neviděla.

---

"Kdepak ses toulal, Fawkesi," oslovil ředitel zlatočerveného ptáka a něžně ho pohladil po zádech.

Fénix mu vážně pohlédl do očí a otřel se hlavou o jeho rameno. Pak opět vzlétl a přenesl se na bidýlko pod vyřezávanými schody, kde se pustil do připravených slunečnicových semínek.

"Nevydrží tu zůstat sám, když odjedu pryč na víc dní," vysvětloval Brumbál. "Tak kde jsme to skončili?"

Nathalie neochotně odpoutala zrak od fénixe a snažila se soustředit.

"U ředitelských portrétů," poznamenala.

"Ach ano. Takže - každý ředitel se zpravidla nechává portrétovat již za svého života. Svůj obraz pak uloží zde v pracovně a po jeho smrti je povolán malíř, který aplikuje kouzlo Arte vitalio, o němž jste před chvílí mluvila. A jedná-li se o člověka, jehož loajalita byla během jeho působení v Bradavicích prověřena zakladateli," opět kývl k obrazu trojice kouzelníků, "dostane se poté působením příslušných kouzel jeho oživlý portrét na stěnu bez jakéhokoli dalšího vnějšího zásahu."

"A nikdo už ho nikdy nesejme," doplnila zamyšleně.

"A žádný jiný sem nepověsíte, i kdybyste ho přitloukla ke zdi stovkami hřebíků," přikývl na souhlas. "A že se o to už několik následovníků zneuznaných ředitelů v minulosti snažilo!"

Nathalie si podrobně prohlížela jednotlivá díla. Snažila se nyní odhadnout, které vyobrazené předměty by mohly sloužit jako přenašedlo.

"Je jich tady hodně? Myslím těch portrétů, kde byla použita přenášecí magie," otočila se na Brumbála.

"Nu, pár jich tu bude," přisvědčil ředitel. "Tamhle o Everardovi jsem vám už říkal - protějšek jeho portrétu visí v Londýně na Ministerstvu kouzel. Phineas Nigellus Black," ukázal na nerudnou postavu starého muže, který se zlostně ušklíbl, "ten má svůj protipól v jistém dlouhou dobu opuštěném domě - uvidíme, třeba se nám váš druhý portrét bude ještě někdy hodit, Phineasi," usmál se na kouzelníka, jehož škleb se ještě prohloubil. "A pak tu máme Dylis Derwentovou," uklonil se zdvořile vážné ženě ve středních letech, "než se stala ředitelkou Bradavic, byla slavnou léčitelkou u svatého Munga. Tam má také svůj druhý obraz."

Žena na plátně se na Brumbála mile usmála a souhlasně přitakala.

"A v mé ložnici je ještě jeden," kývl Brumbál neurčitě směrem ke schodům s vyřezávaným zábradlím. Nevypadal však, že by jí ho chtěl ukázat.

"Ovšem tím moje poznatky o tomto typu uměleckých děl končí," pokračoval. "Pokud vím, v této místnosti by žádné další být nemělo, a předpokládám, že s ohledem na náročnost a tím pádem i nákladnost jejich vytvoření, nejsou ani nikde jinde v Bradavicích. Ale potřebuji mít jistotu. Nerad bych byl v budoucnu překvapen nálezem nějakého nestřeženého komunikačního kanálu vedoucího z hradu kdoví kam."

"Rozumím," zamumlala Nathalie horečně přemýšlejíc.

"Pro mě osobně je ovšem naopak výhodné mít na svojí straně několik takových portrétů," zatvářil se Brumbál potutelně, "občas se tak dozvídám některé informace dřív než samotný ministr. Ale o tom nikde ani slovo!"

Zasmála se, ale rychle opět zvážněla.

"Samozřejmě by bylo vhodné," navázal Brumbál, "aby pravý smysl vaší práce zůstal pokud možno utajený. Správní rada školy mi schválila plat pro restaurátorku uměleckých děl a bylo by tedy žádoucí, abyste takovým dojmem působila i navenek."

"To by neměl být problém," pravila zamyšleně. "Mohu začít tím, co bych ostatně udělala i za normálních okolností - vytvořím seznam veškerých zdejších obrazů s poznámkami o jejich historickém a uměleckém významu, zachovalosti a případné nutnosti jejich restaurování. A k tomu navíc připojím údaje o použitých kouzlech. Takový soupis nebude podle mého názoru působit nijak podezřele."

"Výborně," zatleskal Brumbál, "přesně to jsem měl na mysli. Máte vše, co potřebujete k namíchání onoho lektvaru? Včera při té nehodě jste podle všeho o dost přišla..."

"Rozsah škod jsem zatím podrobně nezjišťovala," podotkla s lehkou ironií v hlase (ty verze jejího slavného příjezdu tedy musely být hodně barvité).

"Vlastně na tom až tak nezáleží. Zásoby profesora Snapea jsou, pokud vím, velice pestré a bohaté. Napište seznam všeho, co budete potřebovat, řeknu mu, aby vám byl v tomto ohledu plně k dispozici."

Nepochybně z toho bude skákat nadšením, ušklíbla se.

"Ale v žádném případě vás nechci do ničeho nutit - vím, že jsem vás nalákal na restaurátorskou práci v jedné z největších sbírek kouzelnických obrazů na světě, a teď po vás chci něco trochu jiného..."

"Jak říkám, nebudu toho dělat o moc víc oproti tomu, jak bych postupovala za normálních okolností. A použití Vyjevovacího lektvaru je běžnou součástí restaurátorské činnosti..."

"Ano, ale práce na přípravě takového množství lektvaru..."

"Nebudu ho vařit poprvé," pousmála se. "A jde přece o možnou ochranu před Vy-víte-kým. Kvůli tomu jsem ochotná udělat ledacos." Před očima se jí vynořila podoba Madame Meunierové - její kolejní ředitelky, jež zahynula přesně podle její předpovědi kletbou Toho-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit. Existuje-li možnost zapojit se alespoň takto do boje proti němu, nechtěla zůstat stranou.

"Zařídím vám přístup do všech prostor hradu včetně společenských místností jednotlivých kolejí, učeben a profesorských kabinetů. Soukromé prostory svých kolegů i studentů však hodlám samozřejmě respektovat," pravil Brumbál.

"Pochopitelně," pokrčila rameny. "Navíc do budoucna stejně neovlivníte, co si kdo pověsí v ložnici nad postel."

"Také si myslím," pousmál se. "Jsme tedy domluveni?"

"Začnu s přípravou lektvaru hned zítra," přikývla. "Zabere to asi tři týdny. Dost času na to, abych se podrobně seznámila se zdejšími prostorami a získala nějaké základní údaje pro svůj seznam."

"Dobře. Když budete cokoli potřebovat, neváhejte se na mě obrátit. Nebo na kteréhokoli z ostatních profesorů. Řeknu jim o vás a vaší práci - tedy alespoň to, co uznám za vhodné."

Rozloučili se a Nathalie sešla z pracovny zpět na chodbu. Až tam si uvědomila, že asi měla požádat Brumbála o nějakého průvodce - rozhlížela se kolem sebe a jen matně tušila, ze kterého směru ji Hagrid předtím přivedl. No co, povzdychla si, stejně to tu budu muset podrobně prozkoumat. Takže čím dřív začnu...

Nakonec se jí podařilo najít cestu zpět na hlavní schodiště a odtud i do části hradu, kde tušila polohu svého pokoje. Zřejmě však přece jen někde špatně odbočila, poněvadž náhle zmizeli všichni studenti, jejichž skupinky předtím běžně potkávala - a vždy neopomněla nasadit pohled, jako že ona přesně ví, kam jde - a v jedné chodbě narazila nejdřív na vypelichanou kočku a poté i na školníka Filche.

Ten ještě zjevně nezapomněl na události předchozího večera a z gustem si ji podával - do této chodby je prý vstup přísně zakázán samotným Brumbálem. Lakonicky mu odpověděla, že ona má od Brumbála povolení vstupu do všech prostor hradu, a okázale přehlížela Filchovo rozčarování. Pravda, nemusela dodávat, že toto povolení zahrnuje i Filchovu kancelář, protože to ho rozlítilo do té míry, že omylem šlápl svojí kočce na ocas, což ho definitivně odrovnalo. Ale tak nějak si nemohla pomoci. A co víc - tato veselá příhoda jí jako zázrakem vrátila paměť a najít svůj pokoj pak bylo otázkou pouhých několika minut...

Předchozí (4.3.) *** Následující (5.1.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (4.3.)

Dnes bych ráda poděkovala všem, kteří chodíte na tuto stránku a prokousáváte se tady tím mým "veledílem" (a hlavně pak těm, kteří ho komentují :-). Přeji Vám krásné vánoce, ať najdete pod stromkem vše, po čem toužíte, a teď nemyslím jen hmotné dary (i když ty jsou taky fajn, tedy většinou ;-), ale i štěstí, zdraví, lásku a pořádnou chuť do života! A Evče ještě zvlášť přeji vše nejlepší k svátku.

Kapitola čtvrtá: Neobvyklý úkol (3. část)

"A tím se dostáváme k vaší práci," promluvil Brumbál, usadil se za svým pracovním stolem a jí pokynul k protějšímu křeslu.

---

"Takže - kde mám začít?" zajímala se Nathalie a pohodlně se uvelebila naproti řediteli.

"Víte, od té doby, co jsme se potkali v Paříži, jsem o vás dost přemýšlel."

"Nechcete, doufám -" naklonila Nathalie podezřívavě hlavu.

"Nějakou další věštbu? Ne, nemějte obavy, vím, co jsem vám slíbil. Moje přemítání se týká výlučně vaší práce. Ale dřív, než vás o něco dost neobvyklého požádám, musím zjistit, jestli taková pomoc vůbec přichází do úvahy. A proto bych rád věděl trochu víc o postupu, který používáte při restaurování obrazů..." (Nechápavě zamrkala - to mě nějak zkouší?) "...konkrétně se mi jedná o to, jak se dá docílit, aby při opravě obrazu nedošlo k poškození kouzel užitých při jeho malování."

Stále mu ještě moc nerozuměla. Myslí si snad, že tady hodlám zničit celou bradavickou obrazovou galerii? Pokusila se nicméně alespoň o nějakou odpověď.

"Existuje jeden lektvar," začala, "mezi odborníky je známý jako Vyjevovací - je to velmi stará a složitá receptura a jeho namíchání je časově poměrně dost namáhavé, ale i přesto ho samozřejmě běžně používáme u všech obrazů, kde si nejsme jisti provedenými kouzly. Po rozprášení na zkoumané plátno totiž vyjeví veškerou magii použitou k jeho namalování."

"A to jest?" povzbudil ji Brumbál k dalšímu pokračování.

Na okamžik se zamyslela a snažila se zformulovat co nejpřesnější odpověď, jež by byla srozumitelná i naprostému laikovi na poli kouzelnického umění.

"Existují tři základní druhy umělecké magie," spustila poté, "vždy se jedná o kombinaci více či méně komplikovaného lektvaru a vyřčení zvláštního kouzla.

Tak za prvé je tu látka, kterou v naší hantýrce nazýváme Čiperný lektvar. Není nijak obtížné ho namíchat, pouze v závěrečné fázi je nutné vyslovit v pravou chvíli kouzlo Moverare. Tento lektvar je možné připravovat ve velkých objemech a zároveň má i poměrně dlouhou trvanlivost, a tak se používá prakticky při každé kouzelnické tvorbě - dává do pohybu postavy na fotografiích stejně jako na obrazech - vidíte je kolem sebe denně, třeba v novinách. Čím dokonaleji se podaří zachytit podobu portrétovaného člověka, tím věrnější jsou i jeho pohyby, gesta a dokonce i to, jak se na fotografii, kresbě nebo malbě tváří.

Přítomnost čiperné magie se na uměleckém díle po rozprášení Vyjevovacího lektvaru projeví jako jakýsi namodralý opar nad jeho povrchem. Dnes už nicméně těžko koupíte pastelku nebo barvu, která by touto magií neprošla, tudíž je takřka jisté, že onen namodralý opar spatříte nad každým obrázkem pocházejícím z kouzelnického světa."

Na pár sekund se odmlčela, nebyla si jistá, jestli popisuje přesně to, co si Brumbál přeje slyšet. Nebyla zvyklá vykládat někomu o svojí práci - copak jsem nějaká profesorka umění? On ji však velmi pozorně sledoval, a tak se odhodlala pokračovat:

"Ostatní dva druhy umělecké magie jsou naproti tomu mnohem složitější. Oživovací lektvar s použitím kouzla Arte vitalio - to je magie, která vám dovoluje rozprávět tady s vašimi předchůdci," rozhlédla se po portrétech, jež je obklopovaly.

"Příprava Oživovacího lektvaru, který se po vyjevení jeví jako zlatý, trvá zpravidla několik týdnů a těsně před jeho aplikací na celý povrch plátna je nutné do něj přimíchat pramen vlasů nebo jinou část těla portrétovaného člověka. Obraz se tím stává jakýmsi odrazem jeho povahy a vzpomínek.

Takřka bez výjimky se používá pouze k portrétování osob již zemřelých, tedy - namalovat se mohou nechat ještě za svého života, ale oživovací magie se aplikuje až posmrtně. Pouze tak se totiž portrét stane skutečným otiskem člověka - odráží jeho charakter, myšlenky a zkušenosti takové, jaké byly v okamžiku jeho skonu. A právě proto je tato magie velmi ceněná - můžete rozprávět se svými předky i jinými zesnulými osobami a určitým způsobem se vám bude zdát, jako kdyby nikdy nezemřely.

Je ovšem nutné si uvědomit, že portréty neprodělávají žádný další duševní posun, zůstávají zakonzervované v okamžiku své smrti, nedokážou se změnit, poučit se z dalšího vývoje, získat a zhodnotit další zkušenosti. Na to již doplatilo hodně lidí, kteří přišli o někoho drahého a uzavřeli se před okolním světem s jeho portrétem. Mnozí časem zešíleli, neboť nedokázali unést, že portrét působící tak opravdově, je ve skutečnosti tak málo lidský…"

Nathalie na pár chvil ztichla a přemýšlivě pozorovala obrazy na zdi.

"Mluvila jste o třech druzích umělecké magie," připomněl jí Brumbál.

"Jistě," probrala se ze zamyšlení. "Ten třetí je ze všech nejsložitější, a proto také nejméně obvyklý. Určitě víte, že portrétované postavy se mohou pohybovat po všech obrazech v rámci jednoho domu, je však naprosto výjimečné, aby se dostaly za jeho zdi, a to mimo jiné kvůli složitým kouzlům, jimiž bývají kouzelnické stavby chráněny. Existuje však umělecká magie, která umí tato kouzla prolomit, i když je velmi vzácná. Máte v Bradavicích tisíce obrazů, ale divila bych se, kdyby tato magie byla použita na více než deseti z nich. Já sama jsem podobných portrétů za celý svůj život viděla jen pár.

Jedná se o Přenášecí lektvar a kouzlo Portus. Vytvoříte hned několik obrazů - na jednom je portrétovaná postava - měla by být pokud možno zachycena celá - a ostatní jsou prázdné. Na každý z nich musí tentýž umělec namalovat barvami s rozmíchaným Přenášecím lektvarem předem zvolený předmět - může to být v podstatě cokoli, co pak portrétovaný jedinec bude používat jako přenašedlo do svých ostatních obrazů, a to i v případě, že by od sebe byly vzdáleny tisíce mil."

"A toto kouzlo může být také odhaleno Vyjevovacím lektvarem?" otázal se Brumbál a z jeho napjatého výrazu Nathalie usoudila, že právě to ho na celé věci nejvíc zajímá.

"Samozřejmě - po rozprášení Vyjevovacího lektvaru se přenašedlo na okamžik rozzáří stříbrným světlem," odvětila a pozorovala Brumbála s přimhouřenýma očima. O co mu jde?

"Tedy moje domněnky byly správné," přikývl spokojeně a ona nechápavě zavrtěla hlavou. "Přesně o tohle vás chci totiž požádat, Nathalie."

"Obávám se, že vám nerozumím, řediteli," pokrčila rameny.

Brumbál se pohodlně opřel a sepnul ruce na stole.

"Už v Paříži jsem vám říkal, že já i celý profesorský sbor hodláme věnovat tento rok důkladnému prověření bezpečnosti bradavického hradu. A když jsem naposled asi před dvěma týdny posílal tamhle Everarda," pootočil se k jednomu ředitelskému portrétu, "aby něco naléhavého vyřídil ministru Popletalovi, uvědomil jsem si, jaká výhoda, ale zároveň i obrovské nebezpečí se právě v takových obrazech může skrývat." Nechápala ho o nic víc, než předtím.

"Jde o to," vysvětloval, "že portréty nemusejí sloužit jen našim zájmům," napověděl jí.

"Chcete říct, že by někdo mohl špehovat v Bradavicích prostřednictvím portrétu umístěného na jiném místě?" začínalo jí to pomalu docházet.

"Vám to snad připadá nemožné?"

"Jistěže ne," připustila, "pokud by portrétovaný člověk byl ochoten provádět takové věci již za svého života," ušklíbla se, "nic mu nebrání, aby je dělal i po svojí smrti."

"Přesně," přikývl Brumbál.

"Ale nemyslíte si přece, že by…," rozhlédla se nedůvěřivě po malbách na stěnách.

"Ne, to vůbec ne," mávl profesor rukou, "ředitelům věřím - ano, dokonce i vám, Phineasi," pokynul jednomu obzvlášť nerudnému portrétu. "Na zdejší stěny se nedostane nikdo, koho by neschválili zakladatelé," pokývl hlavou k velkému obrazu naproti svému stolu.

"Ano, ano," pokračoval, když nechápavě zdvihla obočí, "tato nesporná schopnost jim naštěstí zůstala zachována - to oni jednomyslně rozhodují o tom, jestli se portrét bývalého ředitele dostane na zdejší zdi - kdo už by koneckonců měl vědět víc o jednotlivých ředitelích než oni, kteří tu s nimi trávili veškerý čas? Jiný obraz sem nepověsíte, i kdybyste dělala cokoli. A žádný z přítomných obrazů nelze sejmout. Nu, doufám, že i já jednou budu mít tu čest," usmál se a zakladatelé mu úsměv blahosklonně oplatili.

Předchozí (4.2.) *** Následující (4.4.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (4.2.)

Tentokrát patří moje poděkování HP povídkářce ClaireM, a to za dnešní (vlastně už včerejší) spřátelení. Její povídku Harry Potter a moc magických medailonů, jakož i další dílka najdete na http://clairem.blog.cz/

A nyní už další část čtvrté kapitoly...

Kapitola čtvrtá: Neobvyklý úkol (2. část)

Cesta k Brumbálově pracovně Nathalii zase pořádně zamotala hlavu, a když se Hagrid důvěrně naklonil ke šklebícímu se chrliči a sdělil mu: "Kokosové kuličky," nebyla o nic moudřejší. Na chrlič to nicméně muselo udělat patřičný dojem, poněvadž nezaváhal ani na okamžik a odhalil před nimi vchod na zdobné točité schodiště.

---

Hagrid se s Nathalií rozloučil, zopakoval jí své pozvání na čaj o páté a pokynul rukou směrem vzhůru po schodech. Nerozhodně se zastavila před Brumbálovými dveřmi, ale pak si dodala odvahu a zaklepala. Zevnitř se nic neozývalo, což si vyložila jako souhlas, a vstoupila dovnitř.

Velká, ale útulná a domácky působící místnost jí okamžitě připomněla jednu z jejích obrazovideckých kreseb, na níž Severus Snape právě v této komnatě vyjímal z otvoru ve zdi lesklý meč zdobený rytinami a drahými kameny. Onen meč nemusela hledat dlouho - zvědavě přistoupila k jedné z prosklených skříní a upřela pohled na patrně nejdrahocennější předmět v pracovně.

"Meč Godrika Nebelvíra," ozvalo se za ní, a když se otočila, spatřila bradavického ředitele, jak k ní schází po drobných schůdcích a přidržuje se bohatě vyřezávaného pozlaceného zábradlí.

"Ach," vypadlo z ní inteligentně. Věděla toho tak málo, že se ani neodvažovala uvažovat nad tím, proč měl Nebelvírův meč ve Snapeových rukách a následné použití Patronova zaklínadla pro Brumbála takový význam. Vzpomněla si, jak nejdřív litoval, že nezachytila tvar Snapeova patrona, ale jak již několik minut poté neměl o jeho podobě žádné pochybnosti. No nic, povzdychla si, to teď nevyřeším, a odpoutala pohled od zářícího meče.

Brumbál mezitím došel až k ní a podával jí ruku na přivítanou. S pocitem úlevy ji stiskla - vidět ředitele po tom všem, co se předešlého dne stalo, bylo jako balzám. Pozoroval ji svýma pomněnkovýma očima přes obroučky brýlí a pak se znenadání usmál:

"Nu, musím uznat, Nathalie, že jste mě velmi překvapila. Jsem zpátky sotva pár hodin, ale už jsem stihl vyslechnout hned několik verzí vašeho příjezdu do Bradavic. To je, řekl bych, na začátek docela slušný výkon."

Zčervenala jak čerstvě zralé rajče a Brumbálovi zacukalo smíchy kolem rtů.

"Nikdo na mě ve smluvený čas nečekal," zahučela rozpačitě a cítila se poněkud trapně. "Poslala jsem za vámi Rosmertinu sovu..."

"Ano, ano, potkali jsme se několik mil severně od Cardiffu," přisvědčil Brumbál. "Rosmerta bohužel nemohla tušit, že když posílá sovu za mnou, neposílá ji na hrad, ale málem až do Ameriky." Tahle historka se mu zjevně zamlouvala. "Posledních pár dnů jsem totiž strávil na kongresu indiánských šamanů. Mimochodem velmi zajímavé - ale o tom snad někdy jindy... Nu, a večer jsme se s několika kolegy přemístili do Salisbury a trochu zavzpomínali na mladá léta. Štěstí, že jsem si pak potřeboval provětrat hlavu a rozhodl se zpět do Bradavic doletět na koštěti, jinak by mě ta sova hledala ještě týden..."

Nathalie si mimoděk představila lehce podnapilého Brumbála s vlajícími vlasy a vousy, vratce kličkujícího nocí na svém pometlu, a málem vyprskla smíchy.

"Rosmerta byla první, od koho jsem to schytal," pokračoval Brumbál vesele, přistoupil ke skříňce vykládané slonovinou a nalil oběma do kalíšku nazlátlou tekutinu, "pravda, můžu si za to sám - nevím, co mě to napadlo, vracet jí sovu ve čtyři hodiny ráno..."

Nathalii vyletělo obočí nevěřícně vzhůru. S pokývnutím přijala od Brumbála sklenku něčeho, co zavánělo jako pěkných pár let odleželý koňak, a napjatě poslouchala, co bude dál.

"To ten časový posun - vůbec mi nedošlo, kolik je hodin..." (Tady má evidentně víc lidí problémy s vnímáním času, napadlo ji a vzpomínkami jí prolétla Hagridova tvář). "Každopádně o vás měla veliký strach a vyčítala si, že vás nepřinutila zůstat přes noc U tří košťat," mrkl na ni.

"To je od ní milé," zamumlala Nathalie.

"A pak přijdu do hradu a hned za dveřmi to málem schytám tímhle," podával Brumbál Nathalii několik kousků dřeva.

"To je můj malířský stojan!" vyjekla nadšeně. "Tedy - spíš byl...," dodala vzápětí, když docenila napáchanou škodu. "Doufám, že vám s ním to příšerné strašidlo moc neublížilo," pohlédla starostlivě na Brumbála.

"Ale ne, profesor Snape mi na to dal nějaký lektvar." V Brumbálových očích tancovala neposedná světélka a Nathalie se po doznění toho jména několikrát pomalu nadechla a vydechla.

"Takže jedna z těch verzí mého příjezdu je od... Mais non, raději to ani nechci vědět...," mávla rukou. Brumbál se tentokrát rozesmál nahlas.

"Ano a další, neméně zajímavá, je od školníka Filche..."

"To je ten s tou kočkou? Pak jsem si vzpomněla, že jsem ho viděla na jedné ze svých kreseb..."

Brumbál přikývl.

"Stručně řečeno, ve všech jste zanechala nesmazatelný dojem," dodal pobaveně.

"Nápodobně," povzdychla si.

"A tímto se tudíž chci omluvit za vše, čím jste si včera musela projít. Je to moje vina - odjel jsem na ten kongres a úplně jsem zapomněl Hagridovi připomenout, že vás má vyzvednout. Což jsem rozhodně udělat měl, zvlášť když vím, že je v poslední době myšlenkami poněkud jinde..."

"Včera mu hořel srub," poznamenala dutě a Brumbálovi znovu zacukalo kolem rtů.

"Říkal mi o tom. Upřímně řečeno - v jeho případě nic neobvyklého."

"Chcete říct, že se mu to stává běžně?" vykulila na něj oči.

"Chci říct, že Hagrid je skvělý člověk, který má moji naprostou důvěru. Ale také je to zcela nekritický obdivovatel všech kouzelných tvorů," vysvětloval ředitel s dobrosrdečným úsměvem. "Obávám se však, že všichni kouzelní tvorové nejsou tak nekritičtí vůči němu."

"Dneska k němu mám jít na čaj - prý mi chce něco ukázat...," zarazila se Nathalie.

"Tak to vám přeji hodně štěstí," zakuckal se Brumbál smíchy a pobaveně sledoval, jak se zatvářila nejistě - je to blázen, napadlo ji a raději uhnula pohledem, aby to na ní nepoznal.

Její zrak spočinul na stěně naproti Brumbálovu stolu. Visel tam veliký obraz v bohatě vyřezávaném rámu - v každém rohu snadno rozpoznala pečlivě vymodelovaný symbol jedné z bradavických kolejí. Se zaujetím přistoupila blíž a podrobně si dílo prohlížela.

"Zakladatelé školy," ozval se za ní ředitelův hlas a pak se Brumbál objevil po jejím boku. "Godric Nebelvír, Helga z Mrzimoru a Rowena z Havraspáru," ukazoval postupně na jednotlivé postavy sedící kolem kamenného stolu, které mu v odpověď nepatrně přikyvovaly hlavou.

"Nechybí někdo?" dotázala se překvapeně.

"Á, vidím, že historie Bradavic vám není úplně cizí. Chybí Salazar Zmijozel, samozřejmě."

"Včera U tří košťat jsem stihla leccos přečíst," neodpustila si a Brumbál se omluvně usmál. "Takže Zmijozel se nenechal portrétovat se svými kolegy? Proč to?"

"Podle dochovaných pramenů vznikl tento obraz až v době, kdy už Zmijozel školu opustil poté, co se nepohodl s ostatními zakladateli," vysvětloval ředitel, "ale těžko říct - vždyť je to už skoro tisíc let."

"Pak to musí být jeden z nejstarších kouzelnických obrazů vůbec," pravila zamyšleně a pozorně sledovala postavy na plátně.

"To nepochybně je," přisvědčil Brumbál, "naneštěstí byl však závažně poškozen nedlouho po smrti Godrika Nebelvíra - ten zemřel z této trojice jako poslední. Do Bradavic vnikla horda skřetů a celý hrad prakticky zničili. Trvalo měsíce, než byl opraven, z obrazu zakladatelů však zbylo jen několik cárů. Všichni věhlasní malíři té doby se údajně snažili o jeho zrestaurování, ale již nikdy nedosáhli toho, aby kdokoli z trojice promluvil - jak sama vidíte, mají problém se byť i jen pohnout. Což je ovšem veliká škoda, nezastírám, že já sám bych nějakou tu radu od zakladatelů občas uvítal, stejně tak jako mě těší, když se mi jí dostane od mých předchůdců." A zdvořile se uklonil ostatním portrétům v místnosti, z nichž je s větším či menším zaujetím pozorovalo několik desítek bývalých bradavických ředitelů.

Předchozí (4.1.) *** Následující (4.3.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (4.1.)

Se začátkem další kapitoly chci dodatečně moc poděkovat Polgaře za zařazení mého profilu na stránky HP povídkářů (a samozřejmě i za její komenty:-).

Jinak Nathalie začíná svůj pracovní život v Bradavicích, v brzké době se snad dostanu aspoň k lehkému naťuknutí hlavní zápletky. Tak a teď už to hlavní...

Kapitola čtvrtá: Neobvyklý úkol (1. část)

Následujícího rána Nathalii probudil náhlý poryv větru, který se opřel do jejího okna a zabubnoval hlasitě na okenní tabulky proudem dešťové vody.

---

Neochotně otevřela jedno oko a pozorovala kapky stékající po skle. Bylo sice rozhodně lepší ležet v takovém nečase ve vyhřáté posteli a poslouchat dřevo tiše praskající v krbu, než se plahočit někde venku, jak si toho dosyta užila předešlou noc, přesto jí ale toto kalné zamračené ráno na náladě nepřidalo a pouze s největším sebezapřením se vysoukala z peřin a rozhlédla se po pokoji.

Převážnou část její ložnice zabírala starobylá rozložitá postel s nebesy, pod oknem stál psací stůl s židlí, kolem stěn pak několik skříní, toaletní stolek a knihovnička a před krbem sedací souprava tvořená stolkem a poněkud nesourodou směsicí křesílek. K ložnici patřila i nevelká koupelna, kterou Nathalie docenila již včera večer, když strávila nejméně půl hodiny ve vaně plné vařící vody. Na lehce ošoupaném koberci uprostřed pokoje trůnil Nathaliin otevřený kufr působící dost neuspořádaným dojmem, jak v něm narychlo hledala pyžamo a vyházela z něj na podlahu i pár dalších věcí nasáklých nepříliš vonnými lektvary a několika velice intenzivními barvami.

S povzdechnutím obešla ten nepořádek na zemi a vydala se do druhého pokoje, skrz nějž se do ložnice vstupovalo z hradní chodby. Tato místnost byla mnohem světlejší, i zde bylo kolem stěn připravených několik polic na knihy, postávalo tu i pár pevně vypadajících pracovních stolů a u obou oken pak byl dostatek prostoru na umístění malířských stojanů. Vědomí, že tento pokoj zřejmě nechal zařídit Brumbál podle toho, co viděl v jejím ateliéru, jí přece jen trochu spravilo náladu a vrátila se do ložnice udělat něco s těmi zničenými věcmi.

Za půl hodiny už stála oblečená u okna ateliéru a vyhlížela ven do mlhy zahalující hrad neprodyšnou clonou. Zrovna uvažovala nad tím, kde by tady mohla sehnat něco k jídlu (a vůbec, co má vlastně dělat), když se za ní ozvalo tiché pufnutí. Otočila se a spatřila drobnou domácí skřítku, jak postává mezi dveřmi do ložnice a vystrašeně poulí kulaté oči. Nathalie raději neřešila, jestli ji skřítka celou dobu sledovala, aby si načasovala svůj příchod až na okamžik, kdy už bude oblečená, a nedočkavě na ni pohlédla. Skřítka však jen tak stála a bez hlesu žmoulala kytičkovaný ubrus, který měla na sobě.

"Jak se jmenuješ?" otázala se jí Nathalie přívětivě, doufajíc, že tím zažene skřítčin stud.

"Daisy, paní," zamumlala rozpačitě skřítka a dál kulila oči. Nastalo trapné ticho.

No výborně, proletělo Nathalii hlavou, když už mlčení trvalo nejméně půl minuty - takže, když si to shrneme - už jsem tady narazila na vysoce hořlavého poloobra, nejapně zlomyslné strašidlo, sadistického profesora, úchylného údržbáře a nyní i na zaseklou domácí skřítku. No nemám já kliku?

Uklidni se, nabádal ji vnitřní hlas, prostě se uklidni…

"Ahoj Daisy," oslovila skřítku povzbudivým tónem, "já jsem Nathalie. Ale to ty asi víš, protože mi máš nejspíš něco vyřídit. Tak už mě nenapínej," usmála se.

Skřítka sebou škubla, ještě chvíli zírala s pootevřenou pusou a pak konečně nevýrazným hlasem spustila:

"Posílá mě profesor Brumbál - "

"Cože, Brumbál je tady?" přerušila ji Nathalie překvapeným zvoláním.

"Ano, paní, vrátil se dnes velmi brzo ráno."

"Díkybohu!"

"Mám vás teď odvést do Velké síně na snídani, paní," pokračovala Daisy, "a pak vás profesor Brumbál bude očekávat ve své pracovně."

Nathalie dlouho neotálela. Vyšly z pokoje a vydaly se na křivolakou cestu hradem. Sestoupily o několik pater níž, prošly mnoha chodbami, a když už Nathalie definitivně ztratila přehled o prostoru i čase, objevily se na jednom z odpočívadel zhruba uprostřed hlavního mramorového schodiště. Daisy přejela pohledem pohybující se schody a neomylně zamířila k těm pravým - dovedly je do další, tentokrát užší chodby a pak přes malou útulnou místnost přímo do Velké síně.

Nathalie se zarazila a ohromeně se rozhlížela kolem sebe - vynořily se z nenápadných dveří na jakémsi vyvýšeném pódiu, na němž stál podlouhlý stůl s několika pohodlnými křesly a s jedinečným výhledem do celého prostoru sálu. Rovnoběžně se stěnami Velké síně byly umístěny jeden vedle druhého čtyři stoly jednotlivých bradavických kolejí, na dlouhých lavicích posedávalo několik studentů a dopřávalo si pozdní snídani. Pár z nich zvedlo hlavu a překvapeně se zadívali na nově příchozí, Nathalii se však nechtělo čelit zvědavým pohledům, a tak raději upřela zrak na slavný strop Velké síně, jenž byl začarován, aby vypadal jako nebe. Zjevně musel odrážet i aktuální počasí, neboť nyní se po něm povalovaly chuchvalce našedlé mlhy, jež působily tak věrně, že si mimoděk přitáhla plášť blíž k tělu.

Nerozhodně se ohlédla po skřítce. Daisy postávala u jednoho z bočních stolů, které byly z každé strany připojeny do tvaru písmena U k tomu učitelskému. Tiše Nathalii vysvětlila, že právě zde po stranách sedávají zaměstnanci školy, kteří nejsou členy profesorského sboru - jedno křídlo je prý vyhrazeno pro knihovnici, ošetřovatelku a školníka - to bude ten úchylák s vypelichanou kočkou, napadlo okamžitě Nathalii, která měla ještě v živé paměti svoje včerejší půlnoční vystoupení - druhou stranu obvykle okupoval Hagrid, nyní na rohu vedle jeho obrovské židle z těžkého dubového dřeva přibylo sametem potažené křeslo pro Nathalii.

U učitelského stolu nikdo neseděl - bylo skoro deset hodin, takže už všichni byli nejspíš dávno po snídani. Nathalie se nejistě usadila a málem nadskočila, když se před ní náhle objevila bohatě prostřená tabule - v Krásnohůlkách přece jen dávali přednost osobní obsluze. Dlouho nad tím však nedumala - po včerejším nočním dobrodružství byla řádně vyhladovělá a vůně mnoha chutně vypadajících pokrmů ji udeřily do nosu s takovou přesvědčivostí, že se rychle pustila do jídla.

"Brý ránko!" ozvalo se za ní po chvíli mocné zahalekání - to málem nadskočila podruhé - a židle po její levici hrozivě zapraštěla. Hagrid se důrazným pohybem přisunul blíž ke stolu, což vyvolalo v okruhu několika metrů menší zemětřesení, a vesele zamával několika studentům v sálu, kteří jeho pozdrav nadšeně opětovali.

"Tak jak jste se vyspala, slečno Belartová?" otočil se k Nathalii, která právě s požitkem chroupala dozlatova vypečenou slaninu a se zájmem Hagrida pozorovala.

"Prosím, jen Nathalie," usmála se a podala mu ruku, načež musela potlačit bolestivé zaječení, když jí Hagrid samým nadšením málem div nerozdrtil prsty.

"Rubeus," představil se a přihnul si ze džbánku s mlékem. Jak tak pobaveně sledovala kapičky bělostné tekutiny stékající mu do vousů, všimla si, že je má na několika místech ohořelé.

"Poslyšte, Rubeusi, ten požár včera…," promluvila, ale on ji hned s prstem na rtech přerušil a začal se rozhlížet po síni s takovou nenápadností, že hlasité skřípění jeho židle a několik talířů, jež přitom shodil na zem, spolehlivě přitáhlo pozornost všech studentů, kteří v místnosti ještě zbývali.

"To je tajemství!" zašeptal jí do ucha, až málem ohluchla. "Ale že jste mě neprozradila, Nathalie, tak vám ho ukážu! Přijďte za mnou odpoledne na čaj a něco uvidíte!" Tvářil se záhadně a oči mu svítily vzrušením. "Čekal jsem dva měsíce, než…," znovu se rozhlédl po síni, "...úplně jsem ztratil pojem o čase!"

To jsem si všimla, pomyslela si, přemáhajíc smích.

"Uvidíte sama!" vykulil na ni oči, jako by to, co jí chtěl ukázat, měl být nějaký osmý div světa. Pak se otočil na Daisy, která pořád ještě postávala u východu za učitelským stolem a čekala, až Nathalie dojí. Sdělil jí, že slečnu Belartovou za Brumbálem osobně zavede, a skřítka s výrazem úlevy zmizela za dveřmi.

Předchozí (3.6.) *** Následující (4.2.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (3.6.)

Trvale se zhoršující průběh večera dožene Nathalii k poněkud nejapnému chování, ale nakonec se ubytování v Bradavicích přece jen dočká:-) Tolik úvodem k závěrečné části třetí kapitoly...

Kapitola třetí: Cesta do Bradavic (6. část)

"Buďte zticha, Filchi! A ty, Protivo, koukej padat!" zasyčel Snape ledově a na malou chvíli stočil oči z Nathalie na Filche, který kupodivu okamžitě přestal povykovat a prudce popadaje dech nasupeně pozoroval strašidlo, jež se se sprostými nadávkami vzdalovalo chodbou hlasitě práskajíc Nathaliiným stojanem do okolostojících brnění.

---

"A co ona?" ukázal Filch na Nathalii a vypadal, že se mu pomalu, ale jistě vrací dobrá nálada, "uložíte jí školní trest, pane profesore? Takový, jaký umíte vymyslet jenom vy?" vemlouval se lichotivým tónem. "Přebírání štírů holýma rukama? Nebo snad drcení dračího trusu?" rozvíjel dychtivě svoje teorie a Nathalie znechuceně svraštila nos. Snape se kysele pousmál.

"Přestaňte s tím, Filchi," ušklíbl se a znovu na ni upřel zpytavý pohled, "copak nevidíte, že je na studentku příliš stará?"

Nathalie se prudce nadechla a obočí jí vyletělo vzhůru. Příliš stará?

I po všech těch vysušovacích kouzlech tu pořád stála viditelně promáčená až na kost - každý přece musel poznat, že právě přišla zvenku. Nestačilo třeba říct, že je na utíkání z hradu příliš mokrá? Co s tím má co dělat její… vtom si však všimla zlomyslného záblesku ve Snapeových očích - její dotčený výraz si zjevně vychutnával. Pas possible! Ne, že by čekala uvítací famfáry (a jistě ani nečekala, že si ji budou plést se studentkami), ale zas až takhle… Před očima se jí zatmělo a zareagovala takřka instinktivně -

"Profesor Snape, že?" vyhrkla s předstíraným zaujetím a ignorovala Filche, který si brblal pod vousy: "Že není studentka? A kdo to teda je? Ach, tak vy se znáte?" dodal, když k němu pronikla tato nová informace.

Snape neodpovídal, všimla si jen, jak zlověstně přivírá oči a ostražitě ji pozoruje. Něco jí říkalo, že by raději měla mlčet, jenže na to už byla příliš zmrzlá a příliš navztekaná…

"Ach ne, profesor Snape mě nemůže znát," odvětila melancholicky. "Ale on - jeho přece zná každý - každý, kdo něco znamená!" zahorovala vzápětí nadšeně a podařilo se jí dokonce vykouzlit ve ztrhaném obličeji upřímně působící úsměv.

Filch se zmateně díval z jednoho na druhého a Nathalie na oba stydlivě zamrkala řasami. Snape se zatvářil ještě znechuceněji než předtím, ale přesto - na jediný prchavý okamžik zahlédla, jak mu obličejem prolétl ješitný úšklebek - hned byl zase pryč, ale to už lehce pobaveným hlasem dodávala: "…chci říct každý, kdo něco znamená mezi výrobci mazadel…," přičemž vyzývavě upřela pohled na jeho vlasy.

Do háje, to se vážně nezmůžu na nic chytřejšího, než je urážka na úrovni sedmiletého dítěte, kterou navíc určitě slyšel už nejmíň stokrát? V duchu obrátila oči v sloup. Ovšem svůj účel to kupodivu splnilo nad očekávání - Snape zesinal vzteky a Filch povyskočil na místě a začal mu něco vykládat nanejvýš pohoršeným tónem.

Profesor si však Filche nevšímal a tvrdě zabořil pohled do jejích očí. Zmocnil se jí podivně nepříjemný pocit, ale zaryla nehty do dlaní a beze strachu ten pohled opětovala. Zřejmě si právě v rekordně krátké době stihla udělat solidního nepřítele, to jí ovšem v této chvíli bylo úplně jedno a naplněna jakýmsi zvráceným, ale přesto povznášejícím pocitem se rozhodla ještě něco málo přihodit…

"Tak tedy," začala, ledabyle se otočila ke spoušti na zemi a udělala nad ní pár rychlých pohybů hůlkou, "mé jméno je Nathalie Belartová, a ačkoli tomu moje nepříliš slavné entrée nenapovídá, přijela jsem na přání ředitele Brumbála jako nový zaměstnanec školy."

Mluvila pomalu a klidně, zakládajíc si nevzrušeně hůlku zpět do záhybů pláště, jako by se jí ani netýkalo to, co se mezitím dělo na zemi za ní -

Kufr se s hlasitým řachnutím obrátil opět dnem dolů a přes celou chodbu k němu přiletělo víko a zasadilo se zpět do pantů, dovnitř mířily úhledně srovnané hromádky šatů a knih, stejně jako štětce, palety, nepoškozené tuby s barvami, příměsi do lektvarů a opravené prázdné lahvičky, jejichž obsah vylitý na zem se na závěr celé této úklidové estrády efektně vznesl do vzduchu a s tichým pufnutím se rozplynul.

Pak se kufr s prásknutím uzavřel a přiletěl Nathalii k nohám, vznášel se teď ve výšce dvou stop nad zemí po jejím pravém boku a Filch jen nevěřícně pomrkával a kroutil hlavou ze strany na stranu. Většina věcí sice asi byla nadobro zničená, ale přesto si ten Filchův závistivý výraz s ostentativním nezájmem užívala - vždycky po sobě uměla uklízet s minimem práce a s maximem velkoleposti.

"Takže, jestli v tomhle blázinci," pokračovala a ušklíbla se, když Filch pohoršeně zasyčel, "jestli v tomhle blázinci existuje někdo, kdo by mi mohl ukázat můj pokoj, byla bych mu do smrti vděčná."

S povýšeným úsměvem ukončila svůj monolog a s napětím očekávala další záplavu nadávek od Filche. Překvapivě to byl ale Snape, kdo promluvil jako první:

"Zvláštní," pronesl jemným šepotem a pozoroval ji přivřenýma očima, "že nikdo z nás ani netušil, jak výjimečná osobnost posílí naše řady. Jinak bychom si určitě nenechali ujít jedinečnou příležitost přijmout ji v Bradavicích se všemi poctami…"

Vysmíval se jí a ona tam jen stála a mlčky zuřila.

Vidina teplé postele se teď definitivně rozplynula - jediným, kdo věděl o jejím příjezdu, se zdál být Hagrid a ten někde venku hasil svůj srub. Brumbál byl podle Hagridových slov už nějakou dobu pryč, a tak to vypadalo, že Nathalie bude nakonec spát pod jedním ze zdejších schodišť.

Snapeovi bylo zřejmě jasné, co se jí honí hlavou, a jeho obličejem prolétl triumfální výraz. Zazíval a nepatrně se protáhl.

"Myslím, že se odeberu zpět do svého vyhřátého pokoje," pravil zlehka a oči se mu zaleskly, když zaznamenal její bezmocné zděšení. "A vy, Filchi, jděte taky spát."

Filch se zmateně zavrtěl, nejspíš se mu nechtělo nechávat Nathalii stát bez dozoru uprostřed schodiště s kufrem plným podezřelých lektvarů a barev.

Když náhle -

"Tady ste," ozval se hlas z chodby a Nathalie úlevou málem omdlela. Díkybohu, zamumlala si pro sebe a otočila se za zvukem. Zpoza rohu se vynořila mohutná postava bradavického klíčníka, jenž nyní zmateně zíral na skupinku před sebou.

"Hagride!" zaskřehotal Filch a vypadal šťastně, že se mu snad konečně podaří někoho nachytat. "Takže to vy za to za všechno můžete! Až se to dozví ředitel Brumbál..."

"Já...," blekotal Hagrid a nejistě skákal pohledem z jednoho na druhého.

"Můžete mi vysvětlit, Hagride," šeptal Snape medově a sestupoval pomalu ze schodů, "jak je možné, že necháváte cizí lidi potulovat se bez doprovodu po bradavických pozemcích?"

"Slečna Belartová přeci není cizí," našel Hagrid opět řeč a zatvářil se dotčeně, "přijela do Bradavic na výslovný přání profesora Brumbála..."

"Je-li to tak," ukrajoval Snape pomalu a Filch nadšeně polykal sliny, "jak potom vysvětlíte, že host profesora Brumbála musí hodiny čekat pod schody, než ho zavedete do jeho pokoje?"

"Ha!" podpořil ho Filch vítězně. A Nathalie už toho začínala mít opravdu dost.

"Hagrid za nic nemůže," řekla unaveně a ignorovala jejich nedůvěřivé úšklebky, "je to všechno moje vina - opozdila jsem se a on už oprávněně s mým příjezdem ani nepočítal," hleděla bezvýrazně na zeď. Bojovnost ji náhle opustila a na přesvědčivé lhaní už neměla sílu.

"Můžete mě, prosím, zavést do mého pokoje?" obrátila se zoufale na Hagrida, který stále ještě nechápal, jak snadno vyvázl z dalšího vyptávání. Rychle se však vzpamatoval, popadl její kufr a vyrazil vzhůru. Snape se musel málem přimáčknout na zeď, když Hagrid procházel kolem něj, Nathalie se jeho směrem raději ani nepodívala, tím spíš, že obr jí v té chvíli zašeptal: "Dík, slečno Nathalie," ovšem šeptal to tak nahlas, že ho muselo být slyšet až ve Velké síni.

Trvalo dobrých pět minut, než dorazili do její ložnice, a Nathalie se obávala, jestli odsud ještě někdy najde cestu zpět. Hagrid složil kufr na podlahu a mocně dýchl do vyhasínajícího ohně. Plameny vyšlehly a on hodil do krbu několik menších polen. S úlevou k ohni natáhla zkřehlé prsty. Na večeři už teď neměla ani pomyšlení.

"Co váš dům?" vzpomněla si najednou.

"Bude v pořádku," řekl Hagrid zvesela a obcházel s loučí kolem svícnů. Záhy se pokojem rozlilo měkké světlo, Nathalie však neměla sílu oceňovat jeho přednosti.

"Jak se to vlastně stalo?" zajímala se zdvořile v marné snaze vytěsnit z hlavy nedávnou scénu ze schodiště.

"Ále," mávl Hagrid rukou, "jenom taková nehoda." K podrobnostem se neměl.

"Aha," pokrčila rameny.

"Děkuju, že…," začal znovu, ale ona jen odmítavě mávla rukou.

"Nechte to být," zamumlala vyčerpaně. Netoužila teď po ničem jiném, než po horké koupeli a nejméně desetihodinovém spánku. Nijak tedy Hagrida nezdržovala, když jí popřál dobrou noc, a jeho kroky vzdalující se chodbou už samým vyčerpáním skoro ani nevnímala.

Předchozí (3.5.) *** Následující (4.1.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (3.5.)

Onoho deštivého večera není setkáním zdaleka konec...

Kapitola třetí: Cesta do Bradavic (5. část)

Nathalie nakonec přece jen dorazila na úpatí několika schodů vedoucích ke vstupním dveřím. Neměla však náladu obdivovat krásnou dřevořezbu v dubových veřejích, jen do nich prostě zatlačila, a když s úlevou zjistila, že nejsou zamčené, vpadla s tichými slovy díků do vstupní haly.

---

Nechala svoje zavazadlo klesnout na zem a vyklepávala si vodu z vlasů a z šatů rozhlížejíc se kolem sebe. Vstupní hala byla vskutku velkolepá, stěny se zdvihaly majestátně do výše a krásně dlážděná podlaha po několika desítkách yardů přecházela v nevysoké schodiště vedoucí zřejmě k Velké síni, o níž si už také v Dějinách bradavické školy stihla leccos přečíst, když ještě v klidu popíjela medovinu v útulném lokálu U Tří košťat.

Původně měla v úmyslu počkat na Hagrida hned za dveřmi, ale když nyní stála uvnitř, neodolala a vydala se halou ke schodišti nechávajíc kufr letět za sebou. Vyšla těch několik schodů, přešla chodbu, prošla malým předsálím a zvědavě nahlédla do Velké síně. Tam však panovala naprostá tma, a tak vycouvala zpět na chodbu osvětlenou několika pochodněmi, s unaveným povzdechem se přinutila čekat několik minut na Hagrida a při tom střídavě mířila hůlkou na jednotlivé části svého ošacení a mumlala vysušovací kouzla. Jak se nyní přestala plahočit do kopce, zachvátila ji zimnice a na prchavý okamžik zalitovala, že se s Hagridem raději nešla podívat na ten požár. Tam by alespoň bylo teplo, napadlo ji a uchechtla se ironicky do ticha.

Když se Hagrid neobjevil ani po dvaceti minutách, jala se Nathalie chodit sem a tam po chodbě a drkotala při tom zuby. Seznala, že dostat se do hradu nebylo zdaleka tak rozhodující, jak se původně zdálo - byla sice nyní v relativním suchu, ale necítila o nic menší zimu než venku na dešti a vidina teplé postele se zdála stejně vzdálená jako před hodinou. Nutila se do klidu, ale cítila, jak ji pomalu přemáhá nával zlosti.

To tady u všech druidů není nikdo, kdo by mi pomohl? Pravda, byla už dávno půlnoc, ale ať jí nikdo nevykládá, že jsou všichni studenti spořádaně ve svých ložnicích! V Krásnohůlkách tedy ani omylem! Zavzpomínala, jak se plížili po nocích mezi chlapeckou a dívčí kolejí, což ji trochu rozveselilo, ale pak se znovu rozklepala zimou a začala pomalu nadávat nahlas.

Mezitím bezděčně došla až na konec chodby a v tu chvíli zapomněla na všechny strasti svojí cesty. Stála na tom nejúžasnějším místě, jaké si dokázala představit, a nevěřícně lapala po dechu. Nad ní se do výšky snad sedmi pater zdvihala komplikovaná soustava mramorových schodišť a odpočívadel a Nathalie s úžasem sledovala, jak několik schodišť naráz mění svoji polohu. To by ji až tak nepřekvapilo, ale... ty obrazy! Desítky, ne, stovky obrazů visely jeden vedle druhého na stěnách pokrytých hedvábnými, zlatem protkávanými tapetami a v nich podřimovaly portréty bezpochyby těch nejvěhlasnějších kouzelníků v historii. Ale byly zde i krajinky, různá zátiší, Nathalie zahlédla dokonce i několik poměrně abstraktních výjevů, visely zde portréty v nadživotní velikosti, stejně jako nepatrné miniatury, viděla kresby, olejomalby, pastely i akvarely.

Nathalie byla úplně uchvácená. Nechala stát kufr uprostřed chodby, vydala se po schodech vzhůru a prohlížela si jednotlivá plátna. Poznávala díla slavných mistrů mezi kouzelnickými malíři, zaznamenávala však i skvělé obrazy od malířů zcela neznámých, ale přesto zjevně talentovaných. V té chvíli jí bylo úplně jedno, jestli Hagrid uhasí svůj dům a zda pro ni potom přijde, byla ve svém živlu. Mohla by tu strávit celý týden a na teplou postel by ani...

PRÁSK!

Ozvala se ohlušující rána a Nathalie udiveně vzhlédla od jedné z miniatur. V první chvíli ji napadlo, že Hagridův dům asi definitivně vybuchl, vtom se však za jejími zády ozval vysoký nervydrásající smích. Otočila se a šokem málem spadla ze schodů. V poslední chvíli se křečovitě zachytila zábradlí a zírala dolů. Tam - asi deset stop nad zemí - se vznášelo přízračné, šíleně se chechtající stvoření s oranžovým motýlkem na krku. A pod ním -

Pod ním na zemi ležel její kufr. Ten, který celou cestu tolik opatrovala, tahala ho po Londýně, dovlekla ho vlastní hůlkou z Prasinek až do Bradavic a spořádaně ho složila tady pod ty schody. Provokativní smích poskakujícího strašidla se jí zařezával do morku kostí a ona nevěřícně zírala na kufr převrácený dnem vzhůru; víko leželo vytržené z pantů daleko u protější stěny a po celé podlaze se válely hromady jejího šatstva, knížek, štětců a přísad do lektvarů - do toho všeho se nyní pomalu vpíjely malířské barvy a lektvary vytékající z rozbitých lahviček a nad vší tou spouští se vznášel příšerný zápach síry, čpavku, terpentýnu a kdoví čeho dalšího.

Sacredieu! Tohle nemůže být pravda, vydechla a s vytřeštěnýma očima scházela po schodech dolů. Tomu prostě nevěřím -

"CHACHACHA! To je švanda! Protiva umí udělat legraci, jó, to on dobře zná," vřískalo strašidlo a udělalo ve vzduchu několik kotrmelců. Mlčky na něj zírala, neschopna jediného slova -

"PROTIVO!" ozvalo se v tu chvíli z jedné z chodeb a Nathalie zamlženě vnímala, jak se odtud vynořil rozezlený vyhublý chlapík s vypoulenýma očima v hnědém odraném saku. O nohy se mu otírala stará vypelichaná kočka s očima jako lampy - něco mi to připomíná - zablikalo Nathalii v hlavě, jenže pořád ještě stála nad svým rozbitým kufrem naprosto ztuhlá šokem.

"Co to - CO TO JE?" zaječel, když spatřil spoušť u jejích nohou. "Jak se opovažujete!" zavyl s šíleným výrazem v očích.

"To ne já," bránila se chabě, "to on!" ukázala na strašidlo.

"CHACHA, Filchi, přece jsem ji musel zastavit!" povykoval Protiva, "plíží se tu v noci po chodbě s kufrem, určitě chce utýct ze školy! Ze školy se neutíká, holenku, to ne!" a opět se šíleně rozchechtal.

Nestačila ani zalapat po dechu.

"A podívejme se! Tak studentka nám tu utíká ze školy," šeptal vyschlý chlápek, kterého strašidlo právě nazvalo Filchem, a v očích měl takřka fanatický výraz.

"Já nejsem..." oponovala -

"TICHO!" zaječel Filch. "A co ten binec, co ta barva! Barvicí řachavé kapsle jsou školním řádem přísně zakázány! To bude trest, to bude trestíček," liboval si s takřka úchylným úsměškem a Nathalie se zachvěla odporem. Chvíli na sebe zírali, když vtom -

"Co je to tady za kravál?" ozval se z odpočívadla studený hlas. Byl tichý, ale svojí zlověstností snadno přehlušil všechny ostatní včetně Protivy.

"Á, pane profesore, to se zrovna hodí," zaculil se podlézavě Filch a mnul si ruce.

Nathalie se s nepříjemnou předtuchou otočila a upřela zvědavý pohled na nově příchozího. Jistě, byl to Snape - její kresby, ta podoba... Stiskla nesouhlasně rty - Brumbál mu sice věřil i poté, co spatřil svoji budoucnost, jež byla s tou Snapeovou tak osudově spjata, ale ona měla v úmyslu se poslednímu objektu svého obrazovidectví co nejvíce vyhýbat. Jenže - jak jinak - musí ho potkat hned první večer...

"Jedna studentka nám tu chce pláchnout ze školy," lebedil si Filch, "chytil jsem ji právě včas - vidíte, pane profesore, i kufr měla zabalený..."

"Kecáš, KECÁŠ, to já ji chytil!" povykoval Protiva a nalétával Filchovi na hlavu. Ten se začal ohánět a zuřivě nadávat, docílil ale jen dalšího výbuchu Protivova smíchu.

Nathalie vyjeveně sledovala scénu, která se před ní odvíjela - pokusy uvést vše na pravou míru vzdala už před několika minutami - teď jen s jakousi zvrácenou zvědavostí pozorovala Filchův předem prohraný zápas se strašidlem a měla co dělat, aby se nezačala hystericky chechtat. Zvídavě přeletěla pohledem z Filche na Snapea stojícího stále na odpočívadle nad spodními schody a překvapeně zamrkala, když si všimla, že ji upřeně pozoruje a o bitku nad roztřískaným kufrem se nijak zvlášť nestará.

"Přestaňte s tím, Filchi," zavrčel znechuceně, když ani po několika minutách Filchův a Protivův boj nepolevoval.

"Pošlu na tebe Krvavého barona, uvidíš, co s tebou udělá!" ječel právě Filch na Protivu a ten se znovu řezavě rozchechtal a prolétl Filchovi hlavou.

"CHACHA, prý Krvavého barona, copak jsi ho viděl od tý doby, co Šedá dáma odmítla jeho pozvání na ples zemřelých?"

Filch zrudnul a Protiva vítězně několikrát prosvištěl kolem jeho uší.

"Co jí zabil, zve jí každej rok a každej rok se diví, že s ním nechce jít! PROČ ASI?" zachraptěl skřípavým smíchem a praštil Filche do hlavy jedním z Nathaliiných malířských stojanů. Filch příšerně zaječel doplňován táhlým vřískotem svojí kočky.

Nathalie vytřeštila oči ještě o něco víc - Krvavý baron? Šedá dáma? Ples zemřelých? Co je to tady ksakru za blázinec?

Předchozí (3.4.) *** Následující (3.6.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (3.4.)

V této části třetí kapitoly povídky Portrét pro Bradavice Nathalie konečně dorazí k hlavní bráně a setká se s někým dobře známým z příběhů Harryho Pottera. Nutno říct, že dotyčný na ni v první chvíli příliš nezapůsobí :-) Vše se vysvětlí až následující den. Ale to už předbíhám...

Kapitola třetí: Cesta do Bradavic (4. část)

Konečně před sebou Nathalie po další hodině strastiplné cesty zahlédla obrys mohutné brány. Úlevou vydechla a vykročila směrem k ní, dokonce se teď dokázala i pousmát, když na vysokých sloupech spatřila okřídlené kance a vzpomněla si na zuřivý rám s kančí hlavou, který zanechala ve svém ateliéru. Daleko za branou se na návrší zdvihaly zdi a věže Bradavic a ona se při pohledu na hrad neubránila upřímnému obdivu.

---

Nechala klesnout kufr na místo vypadající o něco méně bahnitě a vydala se k na pohled nepřekonatelným mřížím. Zacloumala klikou a optimismus ji okamžitě přešel. Bůhví proč si myslela, že když už ji nechali několik hodin bezúčelně čekat U Tří košťat, budou mít alespoň tolik ohleduplnosti, aby ponechali odemknutou bránu pro případ, že se sama vydá pěšky nahoru. To si ale myslela špatně, poněvadž brána se ani nepohnula, ať s ní cloumala sebevíc.

Napadlo ji, že je koneckonců čarodějka, a namířila na zámek svoji hůlku, výsledek však znala ještě dřív, než vyřkla odemykací kouzlo. Jestli brána není odemčená sama o sobě, nic ani nikdo ji nedokáže otevřít, to bylo zřejmé a koneckonců si o tom i kdysi dávno, když ještě seděla v suchu v Prasinkách, četla v té chytré knize o dějinách Bradavic. Bezmocně stála proti mřížím, jež bylo v té tmě sotva vidět, ledová voda jí stékala z krku na záda a ona jen naštvaně zatínala pěsti a skřípala zuby.

"Zatraceně!" zařvala nahlas do noci, ale její výkřik pohltil vítr a déšť, "to mě tady nikdo nepustí dovnitř?" Zuřivě přecházela podél mříží od jednoho sloupu k druhému a toužebně se dívala na mihotavá světélka v hradních oknech. Tam někde je útulná ložnice s praskajícím dřevem v krbu, vyhřátá postel a plná konvička vroucího čaje. A ona tady stojí na dešti!

Měla jsem přece jenom zůstat v Prasinkách, blesklo jí hlavou a vědomí chybného rozhodnutí ji ještě víc rozhněvalo. Mohla jsem vyrazit zítra ráno, určitě bych tady někoho zastihla, přece tu snad nemají zamčeno celý den! Vrátit se koneckonců mohla i nyní, ale připadalo jí nesmyslné vydat se na cestu zpátky teď, když už je tak blízko. Přemisťování takhle blízko hradu nejspíš nefungovalo a kdoví, jak daleko by musela jít pěšky...

Náhle si všimla něčeho tmavého na jednom ze sloupů. Přišla blíž a uvědomila si, že se dívá na titěrné klepátko. Bylo úplně nesmyslné byť i jen doufat, že by takové zaklepání mohl někdo z hradu slyšet, ale pokrčila rameny a zabušila jím tak prudce, že ho málem vytrhla ze zdi. Se značnými pochybnostmi hleděla na cestu vinoucí se od vstupních dveří a čekala, jestli se něco stane. Dveře však zůstávaly zavřené a na cestě se neobjevila ani noha.

Najednou však zaznamenala koutkem oka jiný pohyb a nevěřícně otočila hlavu směrem k lesu. Stálo tam jakési neurčité stavení, v jehož oknech se rovněž svítilo, a směrem od něj - ano, opravdu někdo přicházel! Tmavá silueta se míhala proti zářícím oknům, a jak se přibližovala, zdála se být čím dál mohutnější. Zabušila znovu klepadlem o sloup, to aby si to dotyčný náhodou nerozmyslel, a slyšela vzteklé zařvání: "No jo, už du, už du!" Neznámý si svítil na cestu lucernou, a jak se přibližoval do kuželu světla její hůlky, na okamžik zaváhala, jestli by se neměla raději někam schovat, protože to vypadalo, že právě vytáhla z postele rozzuřeného poloobra.

"Kdo se to sem u Merlina dobejvá, takhle po nocích!" zaútočil rozzlobeně a zdvihl lucernu k mřížím, aby si mohl Nathalii prohlédnout. "Kdo ksakru ste?"

Přemohla touhu utéct, odhodila si mokré vlasy z čela a nedbajíc na čůrky vody stékající jí po obličeji, zatvářila se nejdůležitěji, jak to jen bylo za daných okolností možné.

"Jmenuji se Nathalie Belartová a přijela jsem na přání ředitele Brumbála jako nový zaměstnanec Bradavic," pronesla důstojně a vyzývavě pohlédla obrovi do očí. To však už ani nemusela, neboť mu šokované poznání náhle blesklo tváří - tedy tím kusem, který z ní byl vidět mezi ježatým houštím černých vlasů a nepoddajných vousisek - a okamžitě se jal otevírat bránu jedním z klíčů z ohromného svazku, jejž vytáhl ze svého spratkového kožichu.

"Slečna Belartová, no jistě," mumlal vyjeveně, "copak už je dneska sobota?" byl evidentně zmatený.

Nevěřícně zdvihla obočí.

"Jistěže je sobota," pravila dotčeně, jako by snad pochyboval o její příčetnosti, "v šest hodin jsem měla mít sraz s někým odsud U Tří košťat, ale nikdo tam nepřišel..."

"To jo, to jo," mumlal překotně, vyběhl z odemčených vrat a popadl její kufr, jako by nic nevážil, "slečna Belartová v sobotu U Tří košťat, jo, jo, už si vzpomínám..."

Zírala na něj s otevřenou pusou, když za ním procházela bránou na hradní pozemky. Náhle jí to došlo.

"To vy jste pro mě měl přijít, že?" vyhrkla a nedůvěřivě si ho přeměřovala pohledem. Jak mohl Brumbál její příjezd svěřit někomu tak neschopnému? Ve světle lucerny viděla, jak zrudnul a začal o překot drmolit něco, čemu ani zbla nerozuměla.

"Profesor Brumbál, jo, von to říkal, říkal, že přijedete, jenže pak vodjel a já na to zapomněl, tolik mě to mrzí, moc se vomlouvám, slečno! A vy ste šla celou cestu pěšky! U Merlinovejch vousů, vždyť ste úplně celá mokrá," všiml si najednou a hned tahal z kapsy jakýsi čtverec látky, což měl být nejspíš kapesník, a naprosto nesmyslně se ji na tom lijáku snažil osušit.

"Co to krucinál děláte?" vyjekla a uskočila mu z dosahu, když jí prvním tahem málem vyrval půlku vlasů z hlavy.

Zatvářil se zkroušeně, a jak tam tak stál na dešti s kufrem a zhasínající lucernou v jedné ruce a s hadrem v druhé, přišlo jí ho náhle skoro líto.

"Jak se jmenujete?" zeptala se unaveně.

"Rubeus Hagrid, klíčník a šafář v Bradavicích," představoval se tónem, jako by mu bylo jasné, že si na něj půjde okamžitě stěžovat - což jí v dané situaci ani neměl za zlé.

"Poslyšte, Hagride, jsem utahaná jak kůň," promluvila nutíc se do klidu, "můžete mě, prosím, odvést do hradu, a to pokud možno do nějakého suchého pokoje s ohněm v krbu?"

"Ale no vovšem, ložnici už máte připravenou," chytil se okamžitě a mluvil se zaníceným nadšením, "krásnej pokoj, výhled na jezero a hory..."

Ne, on mi tady vážně bude vykládat o výhledu z mého pokoje? Zavrtěla vyčerpaně hlavou.

"Můžeme jít?" vydechla a pokynula směrem k hradu.

"Jasně, jasně," opakoval jako kolovrátek, "kerej by tomu uvěřil, že už je sobota," dodal jakoby sám pro sebe a Nathalie to raději nechala bez komentáře. Nepřála si nic jiného, než se dostat do tepla-

VRRROUM!

Od lesa se náhle ozvala příšerná rána a Nathalie sebou vyděšeně trhla. Stočila pohled z vytouženého směru a nevěřila vlastním očím. Z komína a oken boudy, odkud jí Hagrid před několika minutami přišel otevřít, šlehaly několik stop vysoké plameny. Vyjekla a podívala se na něj, upíral nepřítomný tmavý pohled na cestu před sebou, vlekl její kufr a k lesu se ani neohlédl.

"Hagride... váš dům!" chytila ho vyděšeně za rukáv.

Až teď se otočil a ona spatřila v jeho tváři nevěřícný šok. Obrátil se však zpět a pokračoval vzhůru.

"Musím vás odvíst do hradu," zamumlal zkroušeně a přidal do kroku, že mu sotva stačila.

Ohlédla se zpět k lesu a všimla si, že plameny nyní vycházejí i z otevřených dveří. A přísahala by, že před srubem zaslechla psí vytí. Na okamžik pocítila výčitky svědomí za své předchozí chování, jelikož Hagrid nyní vypadal být ze svého opomenutí tak zničený a tolik ho toužil napravit, že by proto snad byl ochoten obětovat i vlastní dům.

"Hagride!" zařvala na něj. "Běžte ksakru hasit! Vždyť leje jako z konve, to ještě můžete stihnout!" A snažila se mu vytrhnout kufr z ruky.

"Musím vás zavíst do hradu, profesor Brumbál si to přál," opakoval nepřítomně.

"Zatraceně pusťte ten kufr, vy hlupáku!" vyjela na něj. "Já do hradu trefím! Běžte to uhasit, já na vás počkám!" Bušila pěstmi do jeho ruky, až konečně upustil kufr na zem. Okamžitě na něj namířila svoji hůlku a kufr se vznesl do vzduchu.

Hagrid stál na cestě s lucernou v ruce a nerozhodně se díval z Nathalie na svůj hořící dům.

"No tak, jděte! Okamžitě!" křičela na něj.

Konečně se mu rozsvítilo v očích.

"Děkuju, slečno, děkuju moc!" vyhrkl a dal se do běhu k hořícímu srubu.

"A potom se pro mě vraťte!" volala za ním jata náhlými pochybnostmi. "Merde! Je tohleto vůbec možný?" zaklela neslušně, zavrtěla nechápavě hlavou, a pak se, nedbajíc na déšť, vydala do kopce zdolat poslední etapu svojí cesty.

Předchozí (3.3.) *** Následující (3.5.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (3.3.)

A začíná trochu přituhovat, idylická vidina práce v Bradavicích se ztrácí v temnotě noci a Nathalie má před sebou nelehký večer:-) Více informací v další části třetí kapitoly Portrétu pro Bradavice...

Kapitola třetí: Cesta do Bradavic (3. část)

Hodiny na stěně podniku U Tří košťat odbily šestou, odbily i čtvrt na sedm a ve dveřích se stále nikdo neobjevoval. Nathalie usrkávala vroucí medovinu a nejistě poposedávala na lavici - koho pro ni Brumbál pošle? A jak se vlastně do Bradavic dostanou?

---

Ručičky na ciferníku se pomalu blížily půl sedmé a Nathalie nervózně vytáhla z kufru jednu z knížek, jež si předevčírem zakoupila v Krucáncích a kaňourech. Dějiny bradavické školy se pro ni, která Bradavice nikdy nenavštívila a nyní tam najednou měla pracovat, ukázaly být natolik poutavým čtením, že ve snaze nepropásnout ani jednu zmínku o bradavických obrazech, strávila zahloubáním do knížky dlouhé minuty, a když znovu zvedla hlavu k hodinám, překvapeně zjistila, že už je něco po sedmé. Zmateně přejela pohledem lokál, jestli někoho nepřehlédla, ale všichni přítomní si hleděli svých žejdlíků a Nathalii nevěnovali ani tu nejmenší pozornost. Kromě madame Rosmerty, která postávala za barem, čepovala máslový ležák a zvědavě pokukovala po neznámé návštěvnici - když si všimla, že se Nathalie rozhlíží po hospodě, odnesla ležák k jednomu ze stolů a rázně se vydala jejím směrem.

"Dáte si ještě něco?" otázala se, neboť na prosperitu svého podniku myslela přece jenom víc, než na ukojení vlastní zvědavosti.

"Já - ehm - no, asi ještě jednou tu medovinu," odpovídala Nathalie zaraženě, podávajíc Rosmertě prázdnou konvičku, "a také ještě jeden kousek toho dýňového koláče," dodala. Jestli ji tady nechali čekat hodinu, tak prostě budou muset vydržet ještě pár minut, než ona dojí. Tedy pokud by někdo přišel, což začínalo vypadat dost nepravděpodobně. Dostane vůbec takhle pozdě v Bradavicích ještě něco k večeři?

"Čekáte tady na někoho?" neudržela se už Rosmerta, když před ní za malou chvíli kladla kouřící zlatavý mok a voňavý koláč.

"Já - měli pro mě poslat někoho z Bradavic, dneska v šest…"

Rosmerta se významně podívala na hodiny, jež se nebezpečně blížily půl osmé.

"No, tak to se zdá, že na vás asi zapomněli," odtušila klidně a pátravě si Nathalii prohlížela. "Máte v Bradavicích nějaké jednání?" vyptávala se rádoby nenápadně.

"Ano, vlastně ne… tedy - já - měla bych tam pracovat," zahuhlala Nathalie neochotně.

"Vážně a co učíte?" nadchla se Rosmerta a hned si přisedla ke stolu.

"Prosím? Aha - ne… já nejsem učitelka, jsem restaurátorka…" (nechápavý pohled hostinské) "…opravuji staré obrazy," vysvětlovala Nathalie.

"Jo ták," protáhla Rosmerta znalecky, "no tak to jo - v Bradavicích musejí být stovky obrazů…"

"Možná spíš tisíce…"

"No vidíte, takže dokonce tisíce… A co že na vás nikdo nečeká?"

"Já nevím," pokrčila Nathalie rameny, "byla jsem domluvená s ředitelem Brumbálem a…"

"No jo, to se občas stane, že lidi zapomínaj," zasmála se hostinská (Nathalii to zas tak vtipné nepřišlo). "Počkejte, něco mě napadlo," zvedla se najednou a zamířila dozadu. Po chvíli se vracela a na rameni jí seděla veliká sova pálená. "Napíšete Brumbálovi dopis, že tu čekáte. Určitě sem do hodiny někoho pošle."

Nathalie překvapeně zamrkala a poprvé se na hostinskou usmála. Tohle rozhodně nebyl špatný nápad. To už jí Rosmerta přinášela kus pergamenu, brk a inkoust a za minutku nebo dvě již sova se vzkazem na nožce proplachtila oknem do tmy.

Neboť se mezitím opravdu setmělo, a ačkoli to původně vypadalo na bezmračnou noc, nyní byla obloha úplně zatažená a do okenic hostince se opíral vítr v prudkých poryvech. Nathalie se ještě o něco víc zachumlala do svého nového hábitu a libovala si, že nemusí v takovém počasí pobíhat venku. Zadoufala, že pro ni z Bradavic přijedou krytým vozem, pustila se do četby a opět na chvíli ztratila pojem o čase.

Tak přešla osmá a poté i devátá a Nathalie znovu znejistěla - Bradavice přece byly nedaleko, ta sova tam už dávno musela být a podle toho, co říkala Rosmerta, by pro ni měl do hodiny někdo přijet. Poposedávala jako na trní, a když odbila půl desátá, zaklapla knihu a vstala.

"Vydám se na cestu," oznámila Rosmertě, která na ni vytřeštila oči.

"V tomhle nečase?"

"Jestli mi někdo jede naproti, tak ho snad cestou potkám. A jestli ne, vždyť to přece není konec světa!" Tedy neměl by být - podle Dějin bradavické školy byly Prasinky od hradu vzdálené necelé dvě míle.

"Což o to, daleko to není," krčila rameny hostinská, "ale venku je úplná průtrž mračen!"

Nathalie rovněž pokrčila rameny a vytáhla z kufru svůj starý hábit - nový plášť raději uložila dovnitř - chtěla při příjezdu vypadat trochu reprezentativně, ale teď to bylo jedno, když o její přítomnost na hradě evidentně nikdo zas až tak nestál. Rosmerta ji přesvědčovala, ať zůstane, nabízela jí dokonce ubytování, ale Nathalie si postavila hlavu - dnes měla dorazit do Bradavic a dnes tam také dorazí. A nikdo jí v tom nezabrání.

Vyptala se Rosmerty podrobně na cestu, hůlkou postupně ošetřila svrchní vrstvy svého ošacení i kufru kouzlem Impervius, které je mělo alespoň na chvíli ochránit před proudy vody, jež se řítily z hrozivě zamračené oblohy, vymanévrovala kufr ze dveří hostince a sledována vykulenýma očima madame Rosmerty se vydala po hlavní ulici směrem vzhůru.

Během jediné minuty hořce litovala toho, že nezůstala v suchu a teple U Tří košťat. Nepromokavé kouzlo nijak zvlášť nezabíralo a Nathalie byla nadobro zmáčená dřív, než došla na konec vesnice. Tam se navíc udržovaná ulice změnila v blátivou stezku a jí se podařilo hned několikrát za sebou zapadnout až po kotníky do bahna.

Chtělas divokou krajinu, romantiku, máš ji mít, posmíval se jí vnitřní hlásek a ona zatnula zuby a s nadávkami na britské počasí pokračovala v cestě k hradu. Kdyby to tu alespoň trochu znala a věděla, kde přesně končí ochrana bradavických pozemků a kam se tedy může přemístit, bylo by všechno mnohem jednodušší. Možná by také bývalo stačilo požádat někoho z Prasinek o asistované přemístění. Anebo si alespoň mohla najmout vůz. Jenže to by bývala musela víc přemýšlet a méně se opájet představou výlevů uražené hrdosti, které hodlala předvést hned, jak dorazí do Bradavic. Ne snad, že by z těchto předsevzetí ještě něco zbývalo.

Udržovat zároveň v pohybu svůj kufr a svítit před sebe hůlkou nebylo právě snadné, a když po půl hodině míjela ukazatel Bradavice / Nádraží Prasinky / Prasinky-vesnice, jenž byl podle madame Rosmerty vzdálen od hradu ještě víc než míli, neměla žádný důvod k jásotu. Klopýtala po hrbolatém povrchu cesty, která se dočasně stala místy i stopu hlubokým potokem, a do tmy vykřikovala hlasitě a po francouzsku to nejjadrnější, co jí slina na jazyk přinesla. Široko daleko viděla jenom rozmazané obrysy hor vystupující z temnoty a provazce vody padající z nebe a několikrát málem sešla z cesty. A tak to šlo dál a dál, další krok, další sprcha ledové vody za krk, v botách jí čvachtalo, nohy jí mrzly tak, že je skoro necítila, a hrad byl v nedohlednu.

Předchozí (3.2.) *** Následující (3.4.)

Rozcestník povídky