Sice až po několika měsících, ale přece jen sem zaznamenávám malou fotoreportáž o tom, kterak jsme se synkem vyrazili do Vysokých Tater a co všechno jsme tam viděli. V tomto článku zejména hodlám pět chválu na to, kam až je takové 3 a ¾ roku staré dítě schopné v horách dojít a ještě se u toho místy tvářit patřičně nadšeně.
Tohle byla naše první zahraniční dovolená. Pas jsem synkovi nechala prozíravě vyrobit už na jaře (vůbec nechápal, proč ho ta paní nutí sedět mi na klíně v tak nepřirozeně odtažité poloze, takže tam má pěkně vyplašenou fotku). V létě pak mého muže napadlo vyrazit na šachový turnaj Open Tatry 2015, který se měl konat na konci září na Štrbském plese. Takže plán byl jasný. Tatínek bude hrát šachy a maminka a dítko budou lozit po horách. Na své si tudíž přijdou všichni členové rodiny. A tak to má být.
Já vím, že je na podzim na horách obvykle krásně. Ale že bude až takhle krásně, jsem ani nedoufala. Trošku zataženo jsme měli snad jen první den, kdy jsme se po dlouhé cestě trochu aklimatizovali procházkou po osadě Štrbské pleso. Říkám aklimatizovali po dlouhé cestě, neboť synkovi bývá v autě dost špatně. On snáší motocestování víceméně jen za cenu zcela prázdného žaludku, léky i zázvorové bonbony zabírají ne právě spolehlivě a mně je líto držet ho tak dlouho hlady. Proto jsme taky zatím nikde moc daleko nebyli. Tahle cesta naštěstí proběhla bez problémů, a to i během návratu, kdy se mu podařilo v hotelovém pokoji někam záludně schovat Kinedryl, takže jel bez něj:-)
Procházka kolem Štrbského plesa nás příznivě naladila na budoucí delší cesty. Jen se dodneška trochu stydím za to, že jsme si tu ceduli o tom, že se na plese nemají krmit kachny, přečetla až poté, co jsme celé pleso obešli a místní vodní ptactvo nás obralo o veškeré tvrdnoucí pečivo...
Na další den jsem po studiu z místních mapiček zvolila cestu popisovanou jako nenáročná dvouhodinová procházka z kopce. Sedačková lanovka na místní nejvyšší kopec Solisko synka samozřejmě nadchla, ale příjemná cesta z kopce Furkotskou dolinou zpět dolů se ukázala být trochu oříškem. Potkávali jsme lidi, kteří mě odrazovali od pokračování sestupu, neboť to prý takhle malé dítě nemůže po těch balvanech zvládnout. Potkávali jsme naštěstí ale i takové, kteří tvrdili, že to určitě dáme. No, my jsme nakonec dali všechno, co jsme si předsevzali, a vedlo to občas k úsměvným situacím, kdy mě v dalších dnech v městečku zastavovali pro mě zcela cizí lidé a zajímali se, jestli jsme tam a tam došli, jak nás tam potkali. Tak jasně, že došli, nejsme žádná másla:-)
I když... vysokohorské procházky s malým dítětem mají prostě jedno drobné úskalí, kterým jsou nečekaně... skály. Tedy jejich části rozeseté ve formě velkých kamenů po cestě. Typický tatranský chodník se skládá s menších či spíš častěji větších balvanů zasazených do cesty tak akorát daleko od sebe, aby po nich pohodlně skákal dospělý, ale bohužel příliš daleko od sebe, aby po nich mohlo chodit tříleté dítě. Tudíž pro něj cesta znamenala neustálé sestupy a výstupy po jednotlivých kamenech. Je to dlouhé, docela úmorné a mám pocit, že tím musel nastoupat dvakrát tolik výškových metrů než ostatní (já ho držela na kočárkových popruzích, aby mi někam nespadl, takže jsem stoupala a klesala solidárně s ním).
Naštěstí jemu ta cesta dolů připadala nesmírně vtipná - nejspíš proto, že se v klidu řítil z kopce a bavil se tím, že půlku času díky mému jištění vlastně tráví letem ve vzduchu. Bavily ho balvany, bavili ho protijdoucí, bavila ho ta jedna nordwalkingová hůlka, kterou jsem mu šoupla do ruky (a druhou si nechala) a nejvíc ho bavilo bavit se o tom, kdy už bude nějaká příští svačina. Protože na vysokohorském čerstvém vzduchu vyhládne a u potůčků se svačí docela hezky...
Další den jsem vymyslela túru na Popradské pleso. Podle ukazatele je to něco málo přes hodinu. Ano, později už jsem si zvykla násobit veškeré místní údaje vedené po horských chodnících tak třemi až čtyřmi. Ten zvyk psát v horách na ukazatele čas mi přijde už léta podivný, nějak mi není jasné, jestli existuje nějaký standardizovaný chodec, který to všechno odchodí a změří poté, co se předtím stejným způsobem vyspí a nají, nebo jak to vlastně vymýšlejí. Pro mě je víc vypovídajícím údajem počet kilometrů a počet metrů stoupání/klesání - to si představit umím. Ale když se mi pak z jedné hodiny po horském chodníku stanou čtyři hodiny a z jedné hodiny po asfaltu (cestou z Popradského plesa na vlak) stane hodina a deset minut, zjišťuju, že takový časový údaj je pro mě zcela zbytečný, neboť stejně nikdy reálně nevím, jak dlouho mi to bude trvat.
No ale cestu na Popradské pleso znám, tak tím jsem nemohla nic zkazit. S malým dítětem má ale všechno najednou jiný rozměr a tím nemyslím jen to, že musím řešit každý krok po ne vždy pevných kamenech. Tak třeba ta jeho komunikativnost - hned si osvojil zvyk každého zdravit, jak se to na horách dělá. Navíc měl ale potřebu každému začít vykládat, že jdeme na túru, kam jdeme, jaké máme hůlky a kdy bude svačina. Nacházel ostatně velmi ochotné posluchače - 95% žen nad padesát let (a zhruba tak 50% ostatní populace včetně Němců a jiných národností) mělo potřebu se s námi zastavit a vyptávat se na jeho věk, nadšení z výletu, bolest nohou... a kdy bude svačina. Jestli já nemám smůlu, když jsem jinak tak introvertní. Nebo spíš štěstí? Ale u plesa bylo krásně a ta jedna zastávka vlakem ze zastávky Popradské pleso cestou zpátky byla pro něj asi zážitek největší.
Další den jsem chtěla pojmout odpočinkově. Jenže copak to šlo, když si dítko ráno po snídani u dveří nazulo boty, vylovilo za stolem hůlky a přišlo za maminkou, která se právě po jídle pohodlně natáhla na postel, s tím, že chce jít na túru? Tak jsme teda šli.
Tentokrát jsem se nehodlala pouštět do žádných jiných údolí a vybrala si to, na které jsme koukali z hotelu. Cílem byl asi hodinu a půl (podle ukazatele, ha ha) vzdálený vodopád Skok. Nejdřív se šlo polomem, pak lesem, který vichr nesklátil (tunel lesa, jak říkal synek, on lesy nemusí, protože odtud nikam nevidí), pak kosodřevinou (to už bylo lepší, tam je vidět kolem na hory) a pak zmizela i kosodřevina a to bylo úplně nejlepší, protože jsem všechny poznámky o tom, že jdeme nějak moc daleko, odbývala konstatováním: "To není daleko, podívej, támhle je náš hotel!" (vzdušnou čarou pět kilometrů, tudíž pro nás reálně asi tak tři hodinky cesty:-)). Jenže ty vzdálenosti prostě v horách vypadají jinak a on se tím vážně upokojil, poněvadž ten hotel byl doopravdy zřetelně vidět a fakt vypadal blízko (viz na fotce dole za synkem). Navíc už se tou dobou naučil dost obstojně a hlavně efektivně kličkovat mezi balvany, takže stoupal prakticky bez pomoci a moc pěkně. A navíc jsme si taky u vodopádu dali svačinu.
Počasí se v týdnu dál zlepšovalo, ze zataženého přešlo do oblačného, polojasného, až se úplně vyjasnilo a to byl ten správný čas zkusit pověstnou tatranskou lanovku na Lomnický štít. Akorát nám nějak nedocvaklo, že je fakt nízkokapacitní a že fakt i ve všední den koncem září bude plná. Takže nás informace o jejím celodenním zaplnění dole u kasy v Tatranské Lomnici dost vyplašila. Jak jsme tam chvíli postávali a dumali, co tedy dál, tak se ale jako zázrakem nějaká místa našla ve 14:40, což bylo asi až za tři hodiny, jenže to na mezistanici u Skalnatého plesa těžko může vadit, když je tam tak krásně, dá se jít kolem po naučné stezce, dá se kouknout přes plot na observatoř a hospod je tam tolik, že člověk s sebou ani nemusí nosit svačinu.
Byla jsem v Tatrách několikrát, ale tak modrou oblohu bez jediného mráčku, jaká byla ten den, jsem tam snad nikdy neviděla. Když o tom tak přemýšlím, tak jsem stěží takovou viděla u Středozemního moře, kde je hezky přeci skoro pořád. V Tatrách je spíš štěstí dostat se nahoru na Lomnický štít za tak krásného počasí, a jelikož by se nám to třeba už taky nikdy nemuselo povést, oželeli jsme i těch asi 90 nebo kolik eur, které to nás dva dospělé stálo (synek jel zadarmo), a vyjeli nahoru. Bylo tam nádherně. Led, sníh, vysokohorská květena, průzračný vzduch, úchvatný výhled. Překvapilo mě, jak jsou vlastně Vysoké Tatry svojí rozlohou malé, odtud to vypadalo jen jako pár hor naskládaných vedle sebe a vystupujích přímo z okolní roviny. Moc se nám tam líbilo, synkovi tedy samozřejmě nejvíc ta lanovka a plošina vysunutá nad hlubinou.
Pro velký úspěch lanovek u synka jsme poslední den vyjeli ze Starého Smokovce na Hrebienok a šli obejít místní vodopády. Na zdejší krajině se hodně podepsaly polomy, ale přesto je tam pořád krásně (zvlášť když člověk najde to správné prosluněné opuštěné odpočívadlo pod vodopádem, kde může uspokojit neustálé otázky malého jedlíka na téma, co máme dneska s sebou za jídlo). Mám tedy podezření, že spíš než přírodu pamatuje si z toho dne tlačítko, kterým se otvíraly dveře od lanovky, ale budiž. Bylo nám pěkně.
Moc bych nevěřila, že se dá s takhle malým dítětem užít týden ve vysokých horách a nemusí se přitom ani jednou do aquaparku v blízkém Popradu. Chce to sice patřičné nadšení všech zúčastněných, hodně trpělivosti, přiměřenou dávku opatrnosti a patřičné zásoby v batůžku, člověk nemůže čekat, že vyleze na Kriváň nebo na Rysy, ale krátké túry rozložené na celý den se podniknout dají, a až mu trochu povyrostou nožky, třeba dojdeme i dál. Už v autě před Prahou nás přemlouval k návratu na Štrbské pleso a doteď se pořád ptá, kdy tam zase pojedeme. Jestli jsem ho pro hory dokázala vážně takhle nadchnout, tak to bych byla moc ráda. Koneckonců má to dané vývojem - když o tom tak uvažuji, tohle nebyl jeho první výlet na hory. Během toho skutečně prvního pobytu v horách se ale nechal nosit a moc toho z mého břicha neviděl:-)
