Portrét pro Bradavice (33.4.)

O závěrečné hostině, vyhlášení školního poháru a jednom nočním rozhovoru...

Kapitola třicátá třetí: Pohár pro vítěze (4. část)

Zisk famfrpálového poháru zajistil Zmijozelu dostatek bodů k tomu, aby získal i školní pohár, a když tudíž Nathalie o týden později vstupovala do Velké síně, kde se měla konat oslava konce školního roku, nezbývalo jí, než při té záplavě zelené a stříbrné, jež ji uhodila do očí, šokovaně zamrkat a se zaťatými zuby si jít sednout na svoje místo.

---

Ne snad, že by Zmijozelu pohár nepřála, už kvůli Terencovi. Nutno ale říct, že jí celá ta záležitost spojená s bodováním přišla poněkud pochybná. Zatímco McGonagallová i přes svůj silný pocit sounáležitosti s nebelvírskými studenty rozdělovala body spravedlivě mezi všechny koleje a stejně spravedlivě je i odnímala, Snape svojí koleji silně nadržoval a ani se to nesnažil skrývat. Jeho studenti v hodinách za správnou odpověď body získávali, studenti Havraspáru a Mrzimoru si mohli blahopřát, pokud o žádné nepřišli, a pronesl-li totožnou odpověď student Nebelvíru, bylo na ní vždy nalezeno něco chybného, za co mu profesor body bez milosti sebral.

Přesto Nathalie nepochybovala o tom, že kdyby Brumbál chtěl tuto situaci změnit, nic by mu v tom nezabránilo. Možná by bývalo stačilo zrušit ten nepřiměřeně tvrdý školní trest uložený dvojčatům Weasleyovým, který je v posledních několika měsících vyřadil z famfrpálové hry. Nebo rozdělit pár bodů za zásluhy - takový Percy Weasley by si ocenění za jedno z historicky nejlepších zvládnutí ročníkových zkoušek jistě zasloužil. Ředitel však jen seděl na svém místě u profesorského stolu, shovívavě se usmíval při pohledu na povýšené obličeje zmijozelských studentů a jeho výraz jako kdyby říkal: "Mohl bych vás o tuto radost připravit, ale protentokrát vám ji ještě milostivě dopřeji." A vzápětí to i potvrdil vlastními slovy, když povstal, pozdvihl ruce, aby si zjednal klid, a jakmile se všichni utišili, spustil:

"Přiblížil se konec dalšího školního roku. Zítra se všichni rozjedete na prázdniny ke svým rodinám a přátelům, a jako každý rok nám tedy zbývá vyhlásit vítěze školního poháru. Bodový stav je následující. Čtvrté místo - Mrzimor: 347 bodů."

Studenti Mrzimoru si navzájem několikrát zaraženě zatleskali a byli vděční, že je podpořili kamarádi z Havraspáru a Nebelvíru. Tonksová hleděla do svého dosud prázdného talíře a Nathalie si všimla, jak jí Derek pod stolem nenápadně stiskl ruku. Chápala její posmutnělost - její bodovou ztrátu po nehodě u Snapea už se mrzimorské koleji nepodařilo kompenzovat, a dívka se tak za prohru svojí koleje cítila osobně odpovědná.

"Na třetím místě se umístil Havraspár se 423 body -" v té chvíli byl Brumbál přerušen o něco halasnějším potleskem, "- a druhé místo patří poměrně těsně Nebelvíru se 438 body." Následoval burácivý potlesk věnovaný nebelvírskému stolu, než ředitel opět promluvil: "A školní pohár v tomto roce získává s 503 body Zmijozel."

Zmijozelský stůl ovládla vlna nefalšovaného nadšení, studenti se zelenými vázankami hlasitě plácali dlaněmi o sebe, hulákali, objímali se a navzájem si blahopřáli, přičemž si ovšem neodpustili několik škodolibých pohledů vyslaných k nebelvírskému stolu, který jim spolu s ostatními kolejemi zdvořile, i když naprosto bez nadšení tleskal. Nathalie se už už chtěla vyklonit ze svého místa dopředu, aby spatřila, jak se tváří Snape, vtom nicméně opět promluvil Brumbál a jeho hlas si takřka okamžitě zjednal potřebný klid:

"Zmijozelu samozřejmě všichni co nejsrdečněji blahopřejeme, vyhlášení školního poháru však dnešního večera není mým jediným úkolem."

Při těchto slovech se ztišili i poslední studenti, příslušníci zmijozelské koleje se zatvářili poněkud dotčeně, ale ani tak se neubránili zvědavým výrazům tváří obrácených k Brumbálovi.

"Před zahájením tradiční hostiny totiž ještě cítím radostnou povinnost dodat, že příští školní rok bude pro nás výjimečný," navázal ředitel slavnostním tónem. "Mnozí z vás už to nejspíš vědí, ale pro ty, kteří dosud neměli tuto informaci k dispozici, oznamuji, že do bradavické Školy čar a kouzel počínaje prvním zářím nastoupí někdo, o kom většina z vás od dětství hodně slýchala, a já bych si moc přál, abyste ho i přesto, jak je v našem světě slavný, přijali mezi sebe jako sobě rovného. Mluvím, jak už jistě tušíte, o Harrym Potterovi."

Síní se rázem rozlehl překvapený šum. Povědomí o stáří Harryho Pottera zjevně nemělo zdaleka tolik studentů, jak se ředitel domníval, nebo je prostě nikdy nenapadlo si spočítat, kdy by měl Chlapec, který zůstal naživu, nastoupit do školy. Což zákonitě vedlo k tomu, že se na zmijozelské vítězství v tu ránu zapomnělo, náhle vůbec nebylo důležité a všichni jen šeptem řešili, kde vlastně Harry Potter pobýval do této doby, jaký asi je a hlavně - do jaké koleje se nejspíš dostane. Přičemž o té svojí byli přesvědčeni bez výjimky všichni.

Tentokrát si Nathalie pohled Snapeovým směrem už neodpustila. Hleděl strnule před sebe a tvářil se značně rozmrzele. Těžko říct, zda se ho víc dotklo to, jak umně ředitel odvedl pozornost od vítězství jeho koleje, nebo fakt, že již za několik týdnů bude u jednoho z kolejních stolů vídat syna muže, jehož nenáviděl stejně vášnivě, jako miloval jeho manželku. Kdyby mu v té chvíli Nathalie ještě mohla říct, že podle její věštby skončí Harry Potter v nebelvírské koleji jako oba jeho rodiče, nejspíš by jeho znechucení plnou měrou dovršila.

Raději však Snapea během oslav ponechala jeho myšlenkám a věnovala se místo toho bohaté hostině s nejvybranějšími lahůdkami, jaké domácí skřítkové dokázali připravit. Po jejím skončení se vrátila do svého bytu, odkudsi vytáhla zbytek Ohnivé whisky, kterou měla ještě od Aberfortha, posadila se s dýmající sklenkou ke krbu, kde hořel nízký oheň, poněvadž noci na hradě byly i v červnu chladné, a nostalgicky se jala probírat vzpomínkami na svůj první rok v Bradavicích, jehož školní část právě skončila.

Když se z chodby ozvalo zaklepání na dveře ateliéru, napadlo ji - vzhledem k pokročilé noční hodině, že to musí být Snape. Od zmijozelského famfrpálového vítězství se u ní neobjevil, ale nyní ji napadlo, že Brumbálova zmínka o Harrym Potterovi, jež zcela zastínila i získání školního poháru, by mohla být důvodem, aby si přišel pro sklenku něčeho na uklidnění. Nevěděla, jestli na něj má ve svém současném rozpoložení náladu, ale řekla si, že by si třeba mohli konečně promluvit o svém vztahu, a vstala, aby ho pustila dál. Až u dveří si uvědomila, že Snape nemá problém vstoupit do jejího bytu i bez vyzvání, a že to tedy musí být někdo jiný.

"Terenci?" vypadlo z ní překvapeně, když otevřela dveře.

"Zítra odjíždím," oznámil jí vítěz famfrpálového poháru a současný idol dívčích srdcí a vstoupil dovnitř. "A tak mě napadlo, že bychom si konečně mohli promluvit o našem vztahu."

Nathalie si odkašlala - zjevně nebyla jediná řešitelka vztahů pro tento večer.

"Aha," odpověděla nepříliš inteligentně a bezděčně ji napadlo, jak by se asi cítil Snape, kdyby na něj vyrukovala podobným způsobem - zvlášť poté, co onehdy tak nevybíravě odmítla jeho pozvání, jež pod rouškou jízlivosti zřejmě mínil částečně vážně - alespoň soudě podle jeho následné odtažitosti. Bylo to zvláštní - profesor někde v podvědomí očividně cítil potřebu a zároveň i touhu jí její pohostinnost oplatit, ale jako kdyby si záměrně vybral příležitost, kdy od ní souhlasnou odpověď rozhodně nemohl očekávat. Jako kdyby se snad obával, že Nathalie odmítne i nabídku učiněnou v příhodnější okamžik. Mohla si něco takového vůbec domýšlet?

"Co se chystáš dělat o prázdninách?" snažila se odvést řeč na bezpečnější téma, zatímco nalévala Terencovi šálek čaje z konvičky, kterou měla v ateliéru díky skřítce Daisy stále pohotově připravenou, ačkoli ji sama málokdy využila. Jenže nabízet Terencovi Ohnivou whisky by nejspíš nebyl za daných okolností ten nejlepší nápad.

"Táta mi nakonec povolil měsíc volna, takže se s jedním kamarádem chystáme do Jižní Ameriky. Ale v srpnu už budu muset zařezávat v obchodě. No, aspoň že tak, tohle jsou vlastně moje poslední prázdniny - příští rok touhle dobou už, doufám, budu mít za sebou OVCE a budu se chystat na doživotní nucené práce v Prvotřídních potřebách pro famfrpál," rozhovořil se Terence a v jeho hlase zaznívaly známky hořkosti.

"Žádná další škola zaměřená na otázky vedení rodinného podniku?" nadhodila.

"Podle otce mě tam nemohou naučit nic, co by mi neřekl on sám. Je přesvědčený, že nejlepší školou je život a že stačí, když se pro začátek budu řídit jeho pokyny," odvětil Terence a hořký tón se nepatrně přesunul směrem ke kyselému.

"Na druhou stranu - čím dřív firmu převezmeš, tím dřív budeš vlastním pánem," uklidňovala ho Nathalie.

"On mi stejně vždycky bude do všeho kecat," pokrčil Terence rameny. "I když takový stav už by se mi zamlouval o něco víc. Pak totiž budu hrozně žádaná partie," zakřenil se samolibě. "Měla bys nad tím přece jen ještě trochu zapřemýšlet," zamrkal na ni.

Zatvářila se odmítavě, avšak on okamžitě nasadil vážný výraz.

"Já to myslím doopravdy, Nathalie. Záleží mi na tobě, to přece víš. Se mnou bys nemusela restaurovat staré krámy," rozhodil rukama a obsáhl tím gestem celý její ateliér, kde na malířských stojanech postávalo několik bradavických pláten, na nichž právě pracovala. "Mohla bys malovat vlastní věci. A mohla bys třeba dělat i pro firmu - návrhy plakátů, reklam, potřebovali bychom i nové logo…," odmlčel se a s nadějí na ni hleděl.

A ona se dívala na něj, stál před ní - mladý, pohledný, plný ideálů, zámožný, a přitom s povahou dostatečně zmijozelskou na to, aby se v životě neztratil a dokázal se o sebe postarat, i kdyby rodinného dědictví nebylo. A to všechno byl ochoten sdílet s ní. Proč si vlastně komplikuje život se Snapem, když... Unaveně potřásla hlavou.

"Ještě nikdo mi nenabídl něco tak úžasného, Terenci, a do toho počítám i Brumbála a svoji práci tady," odpověděla upřímně. Byla to koneckonců pravda - Terence po ní nikdy nechtěl nic, co by se jí příčilo - žádné věštby, z nichž ji dlouhé měsíce pronásledovaly noční můry…

Radostně se usmál a jeho tváří problesklo ještě větší nadšení, když se k němu natáhla, položila mu ruce kolem krku a pevně ho k sobě přitiskla. Brzy však pochopil, že tohle objetí není nic víc než přátelské - stejně jako následný polibek, který mu vlepila na tvář.

"Nikdy bych si nemyslela, že budu mít ráda někoho ze zmijozelské koleje, Terenci," pravila a při vzpomínce na dalšího jejího příslušníka si pro sebe okamžitě sarkasticky dodala - ne, to bych si tedy opravdu nemyslela, "ale věř mi, že kdybych někdy měla mladšího bratra, chtěla bych, aby byl přesně takový, jako jsi ty."

"Ty mě prostě nebereš dost vážně," potřásl hlavou s předstíraným dotčením. "Ale ano, bál jsem se, že něco takového řekneš," dodal potom, odložil šálek na pracovní stůl a vydal se zpět ke dveřím. "Ale však uvidíš - jednou ze mě bude charismatický a bohatý majitel obchodu, potkáme se někde na veletrhu famfrpálových potřeb v Paříži, kam tě to bude neodolatelně táhnout právě proto, že bys mě tam mohla potkat, ty budeš ještě šarmantnější a v tom nejnáruživějším věku a pak už se konečně dáme dohromady." Poslední slova už říkal se smíchem a ani Nathalie se neubránila jeho nakažlivému veselí.

"Už se nemůžu dočkat," nechala se slyšet a pak i políbit na obě tváře - po francouzsku.

"Budeš tady, až se v září vrátím?" zeptal se.

"Doufám, že ano," přitakala.

"Napíšu ti," řekl a pohladil ji po tváři prstem. "A opovaž se mi neodepsat," pousmál se a ona zavrtěla hlavou v gestu, že to by si nikdy nedovolila. "Užij se léto, Nathalie," dodal.

"Ty taky, Terenci."

Předchozí (33.3.) *** Následující (33.5.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (33.3.)

K závěru školního roku neodmyslitelně patří poslední famfrpálový zápas. Z prvního dílu Harryho Pottera všichni víme, jak dopadne, neb se to tam hodně řeší. Nezbývalo tedy, než tomu všemu dodat povídkovou verzi.

Kapitola třicátá třetí: Pohár pro vítěze (3. část)

Pršet sice nakonec přestalo, ale přesto měla Nathalie dřív, než ušla polovinu cesty k famfrpálovému hřišti, spodní část hábitu úplně promáčenou. Přejela pohledem tribuny a na té profesorské spatřila tmavou Snapeovu postavu rezervovaně usedající vedle neméně rezervované Minervy McGonagallové. To napětí bylo cítit na dálku a Nathalie náhle neměla ani tu nejmenší chuť připojit se k jejich společnosti. Vyšplhala místo toho na tribunu Nebelvíru a usadila se vedle Freda a George Weasleyových, Katie Bellové a Hagrida.

---

Přestože byli chlapci celí schlíplí ze skutečnosti, že toho dne nebudou moci hrát, snažili se trochu utěšovat tím, že jim profesorka McGonagallová vyjednala přesunutí dnešního školního trestu se Snapem na neděli a že se tedy budou moci na zápas alespoň podívat. Neméně smutná byla Katie, která se toužila stát spolu s Alicí jejich náhradnicí, ale zákaz famfrpálu pro první ročníky dosud trval a Oliver celkem rozumně poukázal na to, že i kdyby jí vyjednal výjimku, nebyla by se svojí dosud dětskou postavou na postu odrážeče příliš platná. O rok starší Alice také sice nebyla příliš ideální volbou, ale tým doufal, že s podporou mohutného Stevena Thompsona ze sedmého ročníku by to snad mohla zvládnout.

Fred a George se právě zapáleně dohadovali o tom, zda Alici a Stevenovi dali všechny potřebné instrukce, když se nad hřištěm z profesorské tribuny rozlehl zesílený hlas Leeho Jordana a zmijozelská tribuna nadšeně přivítala svoje družstvo.

"…jako první se objevuje kapitán a střelec Marcus Flint spolu s dalšími střelci, kterými jsou Pucey a Montague, hned za nimi letí odrážeči Derrick a Bole, brankář Miles Bletchley a konečně chytač Terence Higgs…," snažil se Lee překřičet řev ze zmijozelské tribuny, který zejména ze strany jejího ženského osazenstva notně zesílil, když Terence svým fanynkám ležérně zamával.

Nathalie se při tom pohledu pobaveně pousmála a pohlédla stranou k profesorské tribuně, kde Snape s kamenným obličejem pomalým tleskáním vítal tým svojí koleje. Ačkoli se pokoušel zachovat tvář bez výrazu, postřehla v ní Nathalie napětí i jakousi tvrdohlavou neústupnost. Naproti tomu McGonagallová se svoji netrpělivost ani nepokoušela skrývat, a když se u východu z šaten objevilo nebelvírské družstvo, vítala je potleskem vestoje.

"A už tu máme i nebelvírský tým v čele s Oliverem Woodem, sami vidíte, že toto družstvo přistupuje k otázce rovnoprávnosti mužů a žen ve sportu mnohem zodpovědněji…," děl Lee učeným hlasem, nevšímaje si varovného pohledu svojí kolejní ředitelky ani úšklebků a hučení ze zmijozelské tribuny. Famfrpáloví fanoušci z Nebelvíru, ale i z Havraspáru a z Mrzimoru totiž zmijozelský posměch snadno překřičeli jásotem, s nímž vítali Angelinu, Paulu, Johna, Alici, Stevena a nakonec i chytačku Leslii, která měla díky svojí veselé a kamarádské povaze mezi chlapci nejméně tolik přívrženců, jako měl Terence Higgs mezi dívkami.

"Připomeňme jenom," pokračoval Lee a Nathalie měla kdoví proč pocit, že má tenhle proslov dopředu pečlivě naučený, "že náhradnice nebelvírského týmu Alice Spinnetová dnes nastupuje na postu odrážeče spolu se Stevenem Thompsonem poté, co byli divácky úspěšní Fred a George Weasleyovi, kteří do týmu nastoupili jako vítězná dvojice odrážečů v hojně sledovaném výběru konaném na konci loňského školního roku, z neznámých, avšak snadno odhadnutelných důvodů vyřazeni z dnešní hry…"

"PANE JORdan…," zaslechli pobavení diváci rozzlobené zvolání profesorky McGonagallové, než se jí podařilo Leemu sebrat megafon zesilující kouzlem jeho hlas a důrazně chlapci vysvětlit, co si myslí o takových veřejně pronášených provokacích.

Nathalie se smála s ostatními, neušlo jí ale, že Fred a George se vedle ní tváří jako dvě neviňátka a že Snapeův pohled na tribuně napovídá hodně o tom, kolika sražených bodů se ještě Nebelvír do konce školního roku dočká. Madame Hoochová nicméně udělala celé této scénce přítrž vypuštěním Zlatonky i Potlouků a vyhozením Camrálu do vzduchu doprovázeným rázným zapískáním na píšťalku.

Vzápětí se na hřišti strhl lítý boj, avšak co se povzbuzování diváků týče, nebylo dlouho zřejmé, jestli fandí víc hráčům anebo Leemu Jordanovi horlivě diskutujícímu s profesorkou McGonagallovou a domáhajícímu se zpět svého megafonu. Prvních několik Camrálů tudíž prolétlo obručemi bez doprovodného komentáře, jen píšťalka madame Hoochové a její gesta naznačovala, kterému týmu má být zvýšeno skóre o dalších deset bodů.

"…a Nebelvír srovnává skóre na třicet - třicet, výborně Angelino, skvělá trefa!" zahlaholil konečně nad hřištěm Leeho zesílený hlas a byl odměněn burácejícím potleskem z převážné části tribun. "A John McRoy vzápětí zvyšuje na čtyřicet - třicet pro Nebelvír, ale teď pozor, pozor na Flinta! Ne, tak na Wooda si s podobnými fintami hned tak někdo nepřijde, Camrál už má Robinsová, letí, letí, skvěle se vyhnula Potlouku od Derricka, ještě těsný průlet kolem Puceyho a je to další GÓL!" radoval se Lee a nebelvírská tribuna ožila halasící vlnou studentů mávajících rudozlatými praporky.

"Jak všichni víme, bodový stav po předcházejících zápasech je o něco málo příznivější pro Zmijozel, který vybojoval 510 bodů, zatímco Nebelvír si z předchozích utkání odnesl rovných 500 bodů," vykládal Lee a boj na hřišti byl mezitím tak rychlý, že ho Nathalie málem nestačila sledovat. "Teď dal Zmijozel další gól, ale už se hraje dál a hráči se ani nezastavili. Mají také proč, tak těsná bodová shoda před finálovým zápasem tady dlouho nebyla a už teď je jasné, že tento boj bude napínavý do poslední vteřiny a nejspíš bude opravdu záležet především na tom, kdo první chytí Zlatonku. Oba chytači to samozřejmě vědí a podívejte se na ně, Higgs visí vysoko nad hřištěm jako hladový sup…," (další nesouhlasné hučení ze zmijozelské tribuny při tomto přirovnání) "…a Leslie pomalu a soustředěně krouží kolem, oči na stopkách, teď se musela vyhnout Potlouku zákeřně vyslanému Bolem do jejích zad, ale ta holka má snad oči i vzadu na hlavě, jako kdyby ten míč vycítila, uhnula doslova na poslední chvíli a Potlouk proletěl těsně kolem Woodovy hlavy, naneštěstí vyvedl nebelvírského brankáře z koncentrace a Zmijozel srovnává na padesát - padesát, je to zatím opravdu vyrovnaný zápas…"

Leeho komentář přerušil jásot z tribun při dalším nebelvírském gólu následovanému ještě dalšími dvěma trefami do obručí za Bletchleyho zády. Hagrid pochvalně pískal na prsty a dvojčata se mohla zbláznit radostí, Katie poposedávala vedle Nathalie a držela týmu palce tak silně, až jí z toho zbělely klouby na prstech, a Nathalie nadšeně tleskala.

A pak se to stalo.

V jedné chvíli tu byla dvě soupeřící družstva a tribuny šílící radostí z každého gólu svých favoritů, v další chvíli všichni bez hlesu vnímali neslyšně padající tělo Pauly Robinsové z výšky několika desítek stop. Nathalie neviděla, co se stalo, a netušila, do jaké míry může věřit později vyprávěné verzi, podle níž Bole vystřelil směrem k Paule Potlouk a Montague do ní z druhé strany úmyslně naletěl a odrazil ji Potlouku přímo do rány. Koneckonců Zmijozelu by to odpovídalo - Potlouky byly součástí hry a narážení do soupeřových hráčů se všeobecně tolerovalo, takže za takový útok nehrozilo vyloučení ze hry.

Naštěstí tu byla Hoochová pozorně sledující zápas, které se podařilo Paulu těsně před dopadem o něco zpomalit. Přesto byla hra na chvíli přerušena, pobledlý John klečel vedle svojí přítelkyně, držel ji za ruku, mluvil na ni a jeho vyděšená tvář ji pak sledovala, jak na nosítkách opouští hřiště. Na nebelvírské tribuně zavládlo skutečné šílenství a Hagrid s Nathalií měli co dělat, aby udrželi Weasleyova dvojčata, která se chystala vyrazit na pomstu celému Zmijozelu.

Nahoře na profesorských lavicích McGonagallová cosi rychle povídala Snapeovi a z jejího poukazování směrem k nebelvírské tribuně a ze Snapeova odmítavého zavrtění hlavou Nathalie usuzovala, že se ho snaží přesvědčit, aby za těchto okolností umožnil jednomu z dvojčat zaujmout Paulino místo.

Držení palců Katie Bellové se změnilo v ruce zatnuté v pěst a v jejích očích stály slzy vzteku. Jak by si nyní přála, kdyby jí Oliver tu výjimku přece jenom vyjednal! Ale to už Hoochová po poradě s kapitány obou týmů znovu zapískala a Camrál se vznesl do vzduchu.

Už to ale nebyla ta samá hra jako předtím. John McRoy místo Camrálu pozoroval nosítka vzdalující se k hradu a oběma zmijozelským odrážečům tak stačilo sledovat Angelinu. Ta se snažila, seč mohla, povzbuzována další várkou komentářů Leeho Jordana, ale udržovat skóre proti třem zmijozelským střelcům s Flintem v čele nedokázala ani ona.

"Leť, Leslie, LEŤ!" zařval najednou Lee Jordan a všichni spatřili to, co Leslie i Terence podvědomě zaznamenali setinu vteřiny předtím. Zlaté mihnutí drobného míčku uprostřed hřiště.

Stal se z toho závod o život. Leslie i Terence byli v té chvíli každý na opačném konci famfrpálového oválu a ke Zlatonce měli zhruba stejně daleko. Jenže tu byli odrážeči. Bole a Derrick se doslova rvali o Potlouky, kroužili kolem Leslie a stříleli na ni jeden za druhým. Alice a Steven se jim snažili míče brát a odrážet je do cesty Terencovi, nebelvírská tribuna zařvala jako jeden muž, když se to Alici povedlo a Terence se na koštěti nebezpečně zakymácel, jako zázrakem však opět našel rovnováhu a vrhl se vpřed, zatímco Leslie musela další Potlouk letící přímo proti ní minout obloukem.

Zlatonka znenadání vylétla do výše, takže se Terence s Leslií na místě, kde ještě před chvílí byla, málem srazili, oba ale okamžitě otočili košťata vzhůru. A pak následoval Derrickův zlomyslný úsměšek, s nímž odrazil poslední Potlouk, Lesliin výkřik, když ji trefil do prstů svírajících násadu koštěte, a Terencova ruka lapající míček se zlatými křídly. A výbuch vítězného řevu ze zmijozelské tribuny. A nešťastné "NÉÉÉÉÉ!" z nebelvírských úst.

Katie Bellová se nepokrytě rozplakala a stulila se zaražené Nathalii do náruče. Fred a George nevěřícně zírali na Terence, jak se Zlatonkou ve vztyčené ruce a s radostí přecházející až v delirium vytrvale krouží kolem hřiště. Studenti z Nebelvíru bezmocně sténali a navzájem se utěšovali a ti z Mrzimoru a Havraspáru posmutněle seděli na svých tribunách. Učitelé zdvořile tleskali a blahopřáli Severusovi Snapeovi, který pak z výše blahosklonně pokynul svému družstvu svíraje v ruce famfrpálový pohár. Pohled Minervy McGonagallové nebylo možno nazvat jinak, než skelný.

Nathalie s ostatními pomalu scházela z tribuny.

"Už nikdy, povídám, NIKDY nepřijmu do týmu lidi, co spolu chodí!" rozčiloval se Oliver, drtil v prstech násadu koštěte a hlas mu přeskakoval vzteky. "K čemu jsi tam byl, McRoyi, řekni mi K ČEMU, když tě vyřazení Pauly doslova odrovnalo!"

"Skoro bych řek´, že horší bylo to, když se už dávno předtim nechali vyřadit voba vodrážeči," neodpustil si Hagrid a Fred s Georgem jen zalapali po dechu a ublíženě na něj zazírali. Načež se rozhlédli kolem, jako kdyby hledali podporu u ostatních, ti ale mlčeli a Alice se Stevenem se dokonce zahanbeně odvrátili. Každý věděl, že šance zastavit Terence v jeho letu ke Zlatonce by byla výrazně vyšší, kdyby měla pálky odrážečů v ruce dvojčata Weasleyova.

Nathalie se otočila pryč od nebelvírské skupiny momentálně plné vzájemných výčitek a s povzdechem se vydala k místu, kde McGonagallová právě s nehybnou tváří gratulovala přezíravě se usmívajícímu Severusovi Snapeovi, vedle nějž stál i zmijozelský kapitán Marcus Flint a Terence Higgs. Nadechla se, vydechla a šla rovněž splnit svoji společenskou povinnost.

"Blahopřeji k vítězství," přemohla se k úsměvu směrem k Flintovi a přetrpěla i Terencovo objetí, které si chytač, využívaje situace, samozřejmě nemohl odpustit.

"I když k němu došlo porážkou tvých přátel?" šeptl jí nedůvěřivě do ucha.

"Ty jsi přece také můj přítel," pokrčila rameny a on jí chvíli pohlížel do očí. To ale netrvalo dlouho, poněvadž vzápětí se z povzdálí ozvalo:

"Marcusi! Terenci! Tak už pojďte!" od bandy rozjásaných zmijozelských studentů, oba hráči se zatvářili náležitě důležitě, omluvili se a vrhli se do víru oslav. Naposledy Terence spatřila, jak se v podpaždí vede se dvěma zmijozelskými kráskami a lehce se pousmála.

"Vidím záblesk lítosti?" ozval se vedle ní tichý Snapeův hlas, a když se k němu otočila, viděla, jak si ji i vzdalujícího se Terence přeměřuje pobaveným pohledem.

"Leda nad tím, že nebelvírské družstvo nedostalo šanci ukázat naplno svoje kvality. Divím se, že vás takovéhle vítězství dokáže těšit," pohodila hlavou směrem k famfrpálovému poháru ve Snapeových rukách.

"Přece si vážně nemyslíte, že by na tom přítomnost Weasleyových na hřišti dokázala něco změnit," ušklíbl se. "Zmijozel jednoznačně prokázal, že jeho taktika i kvality všech hráčů jsou na mnohem vyšší úrovni, než je tomu v případě ostatních družstev. Vyhráli bychom za všech okolností."

"To už se ale nikdy nedozvíme, že?" pokrčila rameny. "Ne když jste svým jednáním tak účelově zmanipuloval celou situaci."

"Weasleyovi dostali, co zasluhovali," trhl rameny i on. "A vítězství navždy zůstane vítězstvím, nehledě na okolnosti, za jakých ho bylo dosaženo. Na ty se rychle zapomene." Načež na ni s přivřenýma očima pohlédl, kolem rtů mu zahrál pobavený úšklebek a o něco ztišil hlas. "Ostatně - dlužím vám hned několik pozvání na sklenku něčeho na uklidnění a mám dojem, že oslava zmijozelského vítězství by mohla být ta pravá příležitost, co říkáte?"

Měla chuť ho zabít.

"To rozhodně ne," procedila skrz zuby. Pak se ale uvolnila a nevzrušeně dodala: "Počítám totiž, že budu muset zajít podpořit kamarády z Nebelvíru. Jistě budou pořádat nějaký večírek na zapití žalu a tipla bych si, že převážnou část noci bude na programu očerňování vašeho jména. Příjemná perspektiva," zasnila se. "Možná bych mohla dodat nějakou vaši kresbu na vrhání šipek. Co říkáte?" vrátila mu vyzývavě jeho narážku a s tím ho opustila a vydala se zpět k hradu. Až po několika krocích si s bodnutím neidentifikovatelného pocitu, který snad mohl být i lítostí, uvědomila, že právě odmítla první a zřejmě i poslední pozvání, jakého se jí kdy od Severuse Snapea dostane.

Předchozí (33.2.) *** Následující (33.4.)

Rozcestník povídky

Weissee, Rudolfshütte - letní pohoda ve 2.315 metrech n.m.

Po delší době jsem se přiměla přidat něco do rubriky Cestoblogu, ale anžto nemám sílu na nějaký nosný článek, bude z toho nejspíš jen takový komentovaný sled fotografií. A to z prvního týdne v červenci, který jsme strávili ukrutným horským lenošením v hotelu Rudolfshütte u přehrady Weissee v rakouském národním parku Hohe Tauern. A pak že se dá pohodově vegetit jen na pláži v Chorvatsku - inu posuďte sami;-)

---

Tak takhle to u Weissee vypadalo, když jsme tam první den přijeli. To místo se nachází nějakých 120 kilometrů jihozápadně od Salcburku, nedaleko známého lyžařského střediska Kaprun (je to hned vedlejší údolí). V zimě to tam také slouží na lyžování, ale kabinková lanovka je v provozu i v létě, a tak jsme se do výšky 2.315 metrů nad mořem, kde stojí hotel Rudolfshütte, s našimi zavazadly poměrně snadno dostali. Byl tam slabý poprašek sněhu a byla tam hrozná zima, ale kvůli té právě vždy z rozpařeného velkoměsta prcháme do hor, a tak jsme si ani neodvážili stěžovat.

Jeden z výletů (no, snad lépe to nazvat horskou procházkou) jsme začali u jezera Grünsee nacházejícího se hned vedle mezistanice lanovky ve výšce 1.742 metrů nad mořem. Tam bylo teplo skoro až moc.

A všude tam růžově kvetly zakrsklé keříky, kterým se, tuším, říká Alpská růže.

A pak jsme přišli na jedno slunné, a přesto vlhké místo, kde zase krásně odkvétal suchopýr.

Vystoupali jsme do dvou tisíc metrů a naskytl se nám vcelku monumentální pohled na velikou přehradu Tauernmoossee. Tohle vodní dílo bylo trochu stranou od místních oblíbenějších turistických cest, takže jsme tam za celou dobu potkali tak asi šest lidí. Bylo tam nádherně.

Samotná hráz byla něco přes kilometr dlouhá a neskutečně se vlnila - no, ještě jsem takhle křivolakou hráz neviděla. Samozřejmě jsme si ji museli celou přejít a ještě vylézt kus nad vodopád stékající do přehrady pro získání náležitého úhlu k focení. Načež jsme se stejnou cestou vraceli zpět, abychom mohli navázat výstupem k našemu hotelu.

Stále pohled na Tauernmoossee, tentokrát ale už z druhé strany - z průběhu výstupu k hotelu. Hráz je nyní vidět vlevo vzadu.

Tomu vyhřátému šutru uprostřed jezírka z tajícího sněhu se prostě nedalo odolat - slunění jak na nejlepší pláži:-)) (díky výrobcům za opalovací krém s padesátkou ochranným filtrem - poprvé jsem z hor nepřijela s totálně spáleným obličejem). Při pohledu na tohle foto mě dodnes jímá pocit neskutečné pohody...

Tomuhle horskému středisku tady říkají Weissee Gletscherwelt - a jeden z ledovců je vidět na téhle fotce - tedy spíš jeho zbytek.

Konečně jsme vystoupali až k Weissee a našemu hotelu. Asi před půl hodinou jsem se dívala na webkameru umístěnou dole na tom plácku - teď je to tam zasněžené naprosto kompletně:-)

Tahle fotka je už z dalšího dne a z druhé strany Weissee, které jsem se pevně rozhodla obejít a nějaké řeči o části cesty vhodné jen pro zkušené hikery mě od toho nemohly odradit. Šak jsem zkušená, no ni?

V nějakých 2.400 metrech tam zas kvetlo tohle - snad to má být nějaký druh hořce, leč botanik vážně nejsem, i když se obvykle horské květeny nemohu nabažit.

A tohle je druhý z místních ledovců, k němuž jsem cestou kolem jezera vystoupala (dobře, ona zas ta cesta tak úplně těsně kolem jezera nevedla). Ledovec je to šedivé nevzhledné nahoře, to dole je zamrzlá ledovcová řeka - nejspíš.

Cesta nakonec byla vcelku v pohodě - cestou nahoru po kamenech přeskákat pár vodopádů a cestou dolů slézt zpět k jezeru po pár žebřících, strmější úseky byly vybaveny lany. Za sucha vhodné pro každého, kdo netrvá na tom, že bude na horách nosit žabky (nekecám, i takové lidi jsem tam v okolí hotelu potkávala).

A že bylo další den hezky, rozhodli jsme se navštívit již zmíněné kaprunské údolí, které taky disponuje pár přehradami. Součástí cesty je tahle lanovka - něco jako největší otevřená lanovka na kolejích na světě (tvrdí oni). Prý je to schopné vyvézt nahoru i celý autobus.

Níže položenou přehradou je Wasserfallboden.

A výše položenou přehradou je Mooserboden (2.036 metrů nad mořem). Přehrady tvoří dohromady nanejvýš vychytanou vodní elektrárnu. Taková země holt Temelín nepotřebuje...

A ještě jednou Mooserboden, tentokrát jako celé panorama. Hráz měla dvě části, mezi nimiž se nacházel nevysoký kopec, z nějž byl na obě přehrady pěkný výhled.

Následující den jsem neodolala výstupu na vrcholek Medelzkopf. Cestu z hotelu si lze o něco zkrátit sedačkovou lanovkou a po méně upravené, leč stále ještě značené cestě se pak vyškrabat nahoru. Výhled na Weissee, hotel nad ním a Tauernmoossee vpravo je z těch 2.761 metrů vskutku pěkný.

A stejné foto, tentokrát jako panorama se zbytkem ledovce vpravo.

Vrcholek Medelzkopf, kam se krátce po mém sestupu začaly valit mraky a po návratu do pokoje začala zuřit bouře neskutečná, je opatřen tradičním křížem. Bouřky v horách tedy moc nemusím - zejména to, jak vždycky nečekaně rychle přijdou.

A opět něco horských kytiček, tentokrát z 2.600 metrů nad mořem.

A ještě jednou Medelzkopf, tentokrát zdola.

Krásný výhled na Weissee z lanovky. Za námi už se schyluje k bouřce, a tak se raději neotáčíme:-)

Takhle vypadal výhled z našeho pokoje za jasného dne...

...takhle vypadal výhled z našeho pokoje za bouřky...

...a takhle to vypadalo, když se druhý den ráno začala z údolí valit mlha;-)

Trasu z mezistanice lanovky vzhůru už jsme důvěrně znali, a tak zbývalo si pěšky projít trasu z dolní stanice lanovky Enzigerboden k mezistanici. Tohle je pohled dolů - i tam je jakési See.

Tady už jsme dorazili ke Grünsee - vrcholky nad ním a tedy i náš hotel byly toho dne zahaleny mraky.

Leč dole bylo záhy krásně slunečno a zelená kosodřevina v okolí jezera mu oprávněně dávala jeho název.

A ještě jedna kosodřevinová - byl jí tam pokrytý celý jeden vršek a nahoře měl kdosi úžasnou chaloupku, dostupnou jen pěšky a (jak jinak než) kosodřevinou.

A za chaloupkou bylo ještě jedno malé, utajené See...

Pohled na Grünsee z kosodřevinového vršku.

A pohled na totéž See cestou k mezistanici lanovky.

V den odjezdu bylo - jak už to tak bývá - nejjasnější počasí z celého týdne. Seděli jsme s bágly před hotelem vystěhovaní z pokoje, zírali na okolí a přemítali nad tím, jak se nám odtud nechce.

Celkový záběr od hotelu na panorama přehrady Weissee, obou ledovců a vrcholku Medelzkopf.

Cestou zpět jsme se alespoň trochu osvěžili v soutěsce Lichtensteinklamm, která se nachází nějakých 60 kilometrů jižně od Salcburku. Jinak by pro nás ten náhlý přechod ze zimy do vedra byl asi dost krušný. Zajímavé bylo, že dobrou polovinu návštěvníků tvořili muslimové - houfy zahalených žen tam povykovaly na své manžely a nutily je, aby je fotili na všech možných místech. Černá postava v tmavé soutěsce asi nemohla být příliš vidět, ale ti muži se podvolovali vcelku útrpně. Tak nějak jsem si uvědomila, že ten muslimský svět možná občas vidíme až příliš jednostranně - zkuste si být tím chudákem, kterého houf jeho ženských příbuzných vytáhne na cesty:-)

Závěr cesty upravené skrz soutěsku s nezbytným vodopádem. Byla to jedna z nejhezčích soutěsek, které jsem kdy prošla - můstky, tunely, výhledy na peřeje z až neskutečných míst, vážně moc pěkně udělané. Načež nás čekala už jen cesta zpět do vlasti a mnoho krásných vzpomínek při pozdějším prohlížení a úpravě fotografií.

A co vy - kde jste už letos byli, případně kam se chystáte? Anebo dáváte přednost klidnému prožití léta v teple domoviny?

Portrét pro Bradavice (33.2.)

Musím se přiznat, že mě při psaní neovlivňuji čistě jen knihy J. K. Rowlingové, ale do jisté míry i filmy, které byly podle těchto knih natočeny, ať už si o nich myslíme cokoli. Proto jsem tak trochu podvědomě čekala na poslední díl, abych ho při psaní závěru povídky případně mohla zohlednit. Třeba mi nakonec i pár nových nápadů přinese;-)

Kapitola třicátá třetí: Pohár pro vítěze (2. část)

V pátek byly konečně uzavřeny ročníkové zkoušky, NKÚ i OVCE a po celé škole zavládlo nebývalé uvolnění. Chodby byly stále plné pobíhajících studentů, mnozí posedávali v okenních výklencích, ve Velké síni či pod stromy na bradavických pozemcích, ale vzduchem již nelétaly pergameny popsané informacemi a zmatené otázky těch studijně slabších následované proudem vědomostí těch připravenějších, nýbrž zážitky ze zkoušek, veselé historky, barvité plány na nadcházející prázdniny a uzavírané sázky na výsledek sobotního zápasu Nebelvíru se Zmijozelem.

---

Toho večera panovalo ve Velké síni nefalšované nadšení, jeden mluvil přes druhého, ale tentokrát se nenašel nikdo, kdo by snad toužil po tom uklidňovat místo večeře hlučící studenty, neboť i učitelé si očividně oddychli a duchem již byli v nepříliš vzdálené budoucnosti, v níž se povykující mládež rozjede do svých domovů a bradavické prostory utichnou.

Nathalie očekávala, že Snapeova potřeba trochy alkoholu na uklidnění odezní se závěrem zkouškového období, a proto ji o něco později v noci překvapilo, když se opět objevil v jejím ateliéru a usadil se se sklenkou Ogdenské v ruce k dalšímu jednostrannému rozhovoru. Nějaký čas strávila pronášením banalit o počasí, zítřejším zápasu a o tom, že zkoušky už naštěstí skončily, ale jelikož se z jeho strany jako vždy nedočkala podobné snahy o udržování rozhovoru, umlkla a raději se pozorně věnovala přípravě jednoho z lektvarů používaných k restaurování pláten. Nebylo by totiž příjemné, kdyby jí před Snapem kupříkladu vybuchl kotlík do obličeje.

V mezidobí uvažovala, jak k tomu vždycky dojde, že v jedné chvíli profesor zachmuřeně sedí v jejím ateliéru zahalený až po krk do svého hábitu, zatímco ona na něčem pracuje, a pak se najednou ocitnou bez jediného kousku oblečení v její posteli s propletenými údy a s jedinou myšlenkou - urvat si pro sebe malý kousek potěšení, dokud je na to čas. Tu proměnu místa a děje vždy nejdřív ohlásilo postavení jeho sklenice na stůl, které pokaždé způsobilo, že se její tělo rozechvělo ještě dřív, než k ní zezadu přistoupil. Pomalu a velmi pečlivě, jako kdyby si na tom dával obzvlášť záležet, jí stáhl z vlasů šátek a dlouhými chladnými prsty, jejichž dotyk způsobil, že se jí vzadu na krku zježily všechny chloupky, jí vlasy odhrnul dopředu přes rameno.

Lampy v ložnici nechávali pravidelně zhasnuté. Nechtěla mu vidět do očí, nestála o to spatřit, jak se tváří, a netoužila ani po tom, aby on pozoroval ji. Pokud by o to tedy vůbec stál, ovšem zdálo se, že tyto pocity jsou oboustranné. Vnímala jen takřka naprostou tmu, šustění pokrývek, jejich dech a dotyky jeho těla. Ani jeden z nich nemluvil a Nathalie se tak mohla naplno ponořit do svých pocitů a představ odtržených od reality. První věštba již došla svého naplnění, ale on tu pořád byl, vnímala ho ve své blízkosti, cítila ho v sobě a ještě chvíli, ještě malou chvíli se nemusela zabývat tím, zda a do jaké míry mohou mít její věštby vliv na osud zúčastněných. Tak, jak se toho obávali její spolužáci z Krásnohůlek. Tak, jak o tom přemýšlel i její vlastní otec. Tak, jak se toho děsila ona sama.

Často přemýšlela, co se vlastně stalo, že ji Snape tak najednou a beze všeho začal navštěvovat. Copak k tomu opravdu postačil onen nezřetelný pocit sounáležitosti daný faktem, že oba byli jen figurami na šachovnici Brumbálovy hry? Bylo to tím společným zážitkem v Azkabanu, na základě kterého mezi nimi vznikl křehký vztah porozumění beze slov? Nebo Azkaban jen urychlil něco, co přirozeně vyplynulo už dávno předtím z jejich dlouhodobé spolupráce a co by do současného stavu jednoho dne dospělo tak jako tak? Podařilo se jí snad narušit jeho vnitřní zábrany, jež mu přikazovaly žít v osamocení? V každém případě neměl ani jeden z nich potřebu jejich vztah jakkoli komentovat - ona se tomu vyhýbala, poněvadž pak zákonitě začínala přemýšlet o svých věštbách, a on snad o ničem takovém ani uvažovat nechtěl.

Když se o několik hodin později, tedy již v sobotu ráno, Nathalie s trhnutím probudila z další ze svých nočních můr, spatřila za oknem slabou záři svítání. To, že Snape dosud leží vedle ní, spíš vytušila, neslyšně otočila hlavu a pohlédla do jeho bledého obličeje s patrnými kruhy pod očima. Uvědomila si, že se předchozího dne v rozjásané Velké síni na večeři neobjevil a že zaslechla někoho říkat něco o složitých lektvarech, které musí připravovat pro madame Pomfreyovou. Došlo jí, že s tím skončil zřejmě těsně předtím, než přišel do jejího pokoje. Podle všeho musel být opravdu velice unavený, poněvadž u ní nikdy předtím neusnul.

Spustila nohy z postele a potichu došla do koupelny. Opláchla si obličej a pohlédla na sebe do zrcadla. Ani ona nevypadala právě svěže, v poslední době se cítila ještě vyčerpaněji než kdy dřív, nechutnalo jí jíst a nočním můrám se bránila pouze pravidelným užíváním lektvaru na spaní. Na který včera z přirozených důvodů ani nepomyslela.

Lehce našlapovala, když se vracela zpátky do ložnice, ale při pohledu na Snapea ležícího v její posteli si náhle nedokázala představit, že by se nyní klidně uložila vedle něj a znovu se pokusila usnout. V příštím okamžiku se jí poté opět připomněla jedna z jejích obrazovideckých vizí - na Snapeově levé paži spuštěné přes okraj postele uviděla vybledlé obrysy toho, co Brumbál na jejím náčrtku zpodobňujícím profesora vyhrnujícího si rukáv před ministrem Popletalem ani nemusel spatřit na vlastní oči, aby přesně poznal, o co se jedná. Znamení zla bylo nyní dosud nezřetelné, Nathalie nicméně věděla, že jednoho dne v nedaleké budoucnosti se jeho kresba opět objeví v původní podobě tak, jak vypadalo onoho dne, kdy ho Snape od Toho-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit přijal poprvé.

Zachvěla se zimou a nezřetelným pocitem odporu, natáhla se pro župan a udělala pár kroků k oknu, na které bubnoval déšť. Vyhlédla do pošmourné ranní mlhy vznášející se nad jezerem a bezděčně ji napadlo, že tak nepříznivé počasí náhradníkům v nebelvírském famfrpálovém družstvu stěží prospěje. Pak si všimla bloku papíru na stole a několika pohozených uhlů a náhle věděla, čím se zabavit, než se její společník probudí.

O půl hodiny později seděla nedaleko postele s jednou nohou zkroucenou pod sebou v křesle a s prsty umazanými od uhlů, na zemi kolem ní se povalovalo několik nedokončených skic a ona s obvyklou vytrvalostí, která čas od času působila až úporně, pokračovala v pokusech o vystižení Snapeovy tváře.

Na první pohled by profesorovy rysy nemělo být obtížné zachytit. Kontrast černých pramenů jeho vlasů a bledé pokožky poznamenané trvalým nedostatkem působení slunečních paprsků a rýhami předčasných vrásek nad kořenem hákovitého nosu a kolem tenkých rtů, jež byly i ve spánku pevně a nesouhlasně sevřené, byl pro kresbu uhlem jako stvořený. Přesto se jí zdálo, že jí stále něco uniká. Nebylo snad jeho čelo na jejím obrázku dostatečně zachmuřené? Zvlnění jeho rtů dost sarkastické? Či snad věrně nevystihla trpkost jejich sevření?

Tušila, že hlavním problémem budou jeho oči, které se snažila nakreslit tak, jak si je pamatovala. Jenže co si vlastně pamatovala? Jeho pohled nikdy nedokázala opětovat déle než na pár vteřin a většinu společně stráveného času se mu do očí raději vůbec nedívala. Věděla, čeho jsou schopné, a několik Snapeových pokusů o nitrozpyt ji v tom jenom utvrdilo.

Jeho oči mohla pozorovat jen v případě, kdy se na ni nedíval, jenže takových příležitostí nebylo mnoho. Jedinou možností by bylo sledovat ho v širší společnosti při jídle ve Velké síni, tam ovšem sedával na druhém konci stolu mimo dosah jejího zorného pole. A pokaždé, když se ho pokoušela nenápadně okukovat ať už při práci na lektvaru v jeho kabinetu, při poradách s Brumbálem nebo v posledních dnech ve svém ateliéru, zdálo se, jako kdyby během pár vteřin její pohled vycítil a okamžitě na ni zaměřil ten svůj. Dnes ráno jeho oči raději ani vidět nechtěla - naopak, asi by nedokázala v klidu kreslit, kdyby věděla, že ji při tom pozoruje.

Proto se nemálo lekla, když po několika minutách zaujatého stínování jeho pergamenové kůže zdvihla hlavu, aby srovnala výsledek svojí pečlivé práce s originálem, a setkala se s jeho upřenýma očima, které v kalném ránu vypadaly ještě temnější než obvykle, pokud něco takového bylo vůbec možné.

"Nevím, jak je to s právem na ochranu podoby u vás ve Francii," ozval se odmítavě hlasem nepatrně zastřeným nedávným spánkem, avšak se zcela zjevnými stopami sarkasmu, "ale britské kouzelnické společenství toto osobnostní právo ctí, pokud je mi známo, a já si nevzpomínám, že bych vám dával k něčemu takovému souhlas."

Rezignovaně spustila ruku s uhlem a vytáhla z pod sebe nohu, která ji začínala nepříjemně brnět. Bezděčně ji napadlo, jestli by ona sama byla těsně po probuzení schopná takto souvislého projevu, ale nakonec nebylo čemu se divit - byl to přece Snape.

"Nehodlám těmi kresbami polepit chodby z Velké síně až k vám do sklepení, jestli vám jde o tohle," prohlásila rezervovaně a marně dumala nad tím, kam se poděl onen Snape, který jí v noci pevně sevřel zápěstí nad hlavou, lehl si na ni tak, že se skoro nedokázala pohnout, v polibcích jí pronikal jazykem hluboko do úst, že sotva popadala dech, a zároveň ji nekonečně plynoucí minuty laskal dlouhými prsty, až málem plakala touhou. Za všech okolností musel mít kontrolu a neztrácel ji ani ve chvílích, kdy mu jeho něžnosti oplácela, svírala kolem něj rty a vytrvale kroužila jazykem, až zatínal prsty do prostěradla a na kůži mu vyrážely kapičky potu.

"To bych vám ani neradil," zavrčel, nahmatal na nočním stolku hůlku a odněkud z podlahy přivolal svoje oblečení.

Čímž skončilo romantické ráno poté, povzdychla si mlčky, vstala z křesla, pevněji si utáhla pásek od županu a shýbla se, aby ze země posbírala kresby.

Když se narovnala, ucítila, že opět stojí za ní. Mimoděk ji napadlo, zda jí oním dobře známým pohybem znovu neodhrne vlasy z krku, a zachvěla se vzrušeným očekáváním. Snape se však jen chopil obrázků v její ruce a jal se je postupně prohlížet. Chvíli ho pozorovala, jak s nesouhlasným výrazem zkoumá jednu kresbu za druhou, potom ale stiskla rty do úzké linky, přešla ke komodě a zády k němu si v odměřeném postoji několikrát projela vlasy hřebenem a zapletla je do pevného copu.

Po chvíli slyšela, jak pokládá kresby na stůl a obléká si zbylé části šatů. Když se k němu znovu obrátila čelem, shledala, že v její ložnici opět stojí profesor Snape v kabátu upnutém desítkami knoflíčků až ke krku a v černém hábitu vlnícím se kolem jeho kotníků.

"Spokojený s mojí prací?" kývla ke kresbám a nedokázala nebo snad ani nechtěla zbavit svůj hlas ironického podtónu.

"Měla byste se zabývat užitečnější činností," odvětil bezvýrazně a otočil se k odchodu.

"Jakou činnost máte na mysli?" zajímala se s nucenou veselostí. "Další službu při přípravě přísad do lektvarů ve vašem kabinetu?"

"Jistě by to bylo prospěšnější, než trávit čas portrétováním mě, Brumbála nebo Malfoye." Poslední jméno vyplivl s tak těžko skrývanou nechutí, až ji napadlo, jak moc pošetilé by bylo doufat ve špetku žárlivosti. Nejspíš nesmírně.

"Pravidelné skicování výrazných tváří patří k nezbytné praxi každého portrétisty," ušklíbla se pobaveně. "Představa společného obrazu vás a Luciuse Malfoye mi nedává spát," dodala potutelně. "Tak výrazný kontrast se hned tak nevidí."

Snape jí věnoval značně podrážděný pohled.

"Ovšem - narozdíl od něj - já necítím potřebu zachovat svou podobu příštím generacím."

"Jistě," pousmála se. "V tom právě spočívá ten kontrast. A proto také vždycky nabídnu Ogdenskou raději vám než jemu." Poslední větu tiše pronesla už jen k profesorovým zádům mizejícím ve dveřích vedoucích z ložnice do ateliéru. Na okamžik se zarazil, ale pak se dal opět do pohybu a Nathalie zanedlouho zaslechla zvuk otevíraných a zavíraných dveří na chodbu.

Předchozí (33.1.) *** Následující (33.3.)

Rozcestník povídky

Harry Potter a Relikvie smrti 2 – a příběh končí...

Z náhlého popudu jsem se oproti svému původnímu plánu vyčkat opadnutí davů rozhoupala a koupila si poslední dostupný lístek na poslední včerejší projekci posledního Harryho Pottera. Při představě českého dabingu jsem raději oželela 3D provedení a zvolila verzi, na kterou jsem si v kinech už za ta dlouhá léta zvykla - tedy 2D v originálním znění s titulky. Tyto řádky píšu bezprostředně po návratu z kina, dokud mé dojmy ještě přetrvávají, a je tudíž možné, že následující text i použité fotografie mohou obsahovat spoilery, takže by ho neměl nikdo číst...;-)

---



V tom sále na Novém Smíchově běžel osmý Harry Potter po celý den, a tak logicky po deváté hodině večerní měly projekce už tak trochu skluz. Což mělo za následek hned dvě výhody - do sálu byli vpuštěni všichni najednou, sice později, ale aspoň už pak neotravovali jindy obvyklí pozdní příchozí, neboť tou dobou už tam prostě všichni byli. Čas strávený na chodbě před sálem navíc téměř všechny přiměl z nudy předčasně schroupat svůj popcorn, a tak když pak po pouhých třech minutách reklam Voldemort stejně jako na konci první části filmu otevřel Brumbálovu hrobku, už v sále nikdo nechroupal. On totiž skoro ani nikdo nedutal.

Objevilo se logo Warnerových bratří a hned poté Severus Snape shlížející na šiky bradavických studentů pochodujících ve stylu Hitlerjugend. Záběr na jeho nehybnou, a přesto nanejvýš výmluvnou tvář mě hned na úvod docela potěšil. Jako by to byla pro tuto ve filmech dosud víceméně opomíjenou postavu jakási forma satisfakce. Jako kdyby filmoví tvůrci konečně prozřeli a sdělili nám, že tenhle chlápek je pro celý příběh sakra důležitý a je potřeba, aby to pochopil i ten nejposlednější divák, co knihy o Harrym Potterovi nezahlédl ani z rychlíku. A pak to celé konečně začalo...

Především musím přiznat, že můj dojem z filmu jako celku je rozpačitější než v případě jeho první části. Tu totiž znatelně držel pohromadě příběh ústřední trojice, jejich snahy o přežití, nalezení viteálů a jejich vzájemné vztahy. Jakmile se však Harry, Ron a Hermiona ocitnou v kontaktu s vnějším světem, tento ucelený dojem se poněkud rozpadá a z filmu se stává spíš sled jednotlivých, byť dobře natočených scén.

Jistě, dalo se to čekat, koneckonců tady asi všichni známe předlohu. Ale já přesto očekávala spíš pozvolný nástup akce gradující až do závěrečného dechberoucího finále - a namísto toho jsem dostala řadu menších akciček přerušovaných nepochopitelnými zpomaleními, odmlkami nebo rovnou občas až nepatřičnými odlehčeními (ty rádobyvtipné poznámky si raději v dabingu ani nepředstavuji). Jasně, člověk se zasměje, když kupříkladu profesorka McGonagallová provede působivé starobylé kouzlo na obranu Bradavic, načež s potměšilým výrazem prohlásí, že tohle vždycky chtěla zkusit, ale hned vzápětí diváka napadne, jestli jsou v té vážné situaci tyhle hlášky vůbec zapotřebí (a to nemluvím o tom, jak se po sobě hlavní zamilovaní protagonisté vrhají v těch nejneuvěřitelnějších chvílích).

Samozřejmě scény jako krádež v Lestrangeovic trezoru (mimochodem Helena Bonham Carter naprosto dokonale předvádí Hermionu pokoušející se vydávat za Belatrix a při prchání ze střechy banky na hřbetě draka si nelze nevšimnout Londýnského oka, které se v době, kdy se odehrává poslední harrypotterovská kniha ještě ani nezačalo stavět), objevení se v Prasinkách, setkání s Aberforthem, vyhnání Snapea z Bradavic (vždycky mě bavilo, jak jsou všechny dialogy chrlené vysokou rychlostí, aby se film moc nenatahoval, a pak přijde Alan Rickman a začne hovořit tím svým pomalým působivým tempem:-)), rozhovor Harryho s Helenou s Havraspáru, střet s Dracem a požár v Komnatě nejvyšší potřeby - to vše je natočeno zhruba tak, jak by si to člověk představoval, ale s ohledem na podivně hluchá místa mezi tím vším to nedrží moc pohromadě.

A pak nadešla Snapeova vzpomínka - veliké téma, na jehož zpracování všichni netrpělivě čekali. Už když Snape umírá Harrymu v náručí, dostává se jeho fanynkám nevídané porce romantiky. To, co kniha jen naznačuje Severusovou větou "podívejte se na mne, Pottere", tady Snape dotáhne do konce prohlášením zcela polopatickým. U samotné vzpomínky pak tvůrci zákonitě museli narazit na problém, že v pátém dílu opomněli do Snapeovy nejhorší vzpomínky zařadit zásah Lily proti Pobertům a to, jak ji pak Snape urazí. Ale vyrovnávají se s tím statečně a z idylického dětství dvou malých kamarádů zakončeného zařazením do různých kolejí nás vrhají rovnou do období jejich dospělosti (a šetří tím peníze za patnáctileté představitele postav). Byť tím tak trochu mizí důvody, proč se vlastně Snape přidal na špatnou stranu.

Potěšilo mě, že stěžejní část, kdy dvacetiletý Severus prozradí Voldemortovi proroctví a pak prosí Brumbála o Lilyinu záchranu, hraje sám Alan Rickman a nikoli nějaké jeho mladší vydání. A to i přesto, že mu ten dvacetiletý vzhled člověk jen stěží věří, i když maskérky a nepochybně i odborníci na digitální úpravu obrazu dělali, co mohli. Nicméně emocí v těch několika málo minutách vzpomínek projeví víc, než všichni ostatní herci za celý film dohromady, a pokud by si někdy nějaký herec za účinkování v Harry Potterovi zasloužil pozlacenou sošku Akademie, pak by to měl být určitě on. Jeho city k Lily samozřejmě naplno zazní jak z oné slavné scény s Patronem, tak i ze srdceryvného výjevu z Godrikova dolu, kterou nám tvůrci servírují dokonce nad rámec knihy (jen pořád nevím, jestli to bylo dobře nebo už to bylo přehnané, ale za každého Severuse jsem vděčná, takže si nestěžuji).

Jako celek mě tedy zpracování vzpomínky potěšilo víc, než jsem čekala (čekala jsem totiž, že to zase bude odbyté). Jednotlivé záběry z čerstvé minulosti se prolínají s ještě vzdálenějšími flashbacky a tvůrci dokázali nenásilně využít i úryvky z předchozích filmů. Bohužel na tom ještě více vyniká jedna ze slabin knihy - kdyby totiž Harry zcela náhodou nebyl přítomen Snapeově smrti a ten mu nepředal vzpomínky mimo jiné i na Brumbála vysvětlujícího, že Harry musí zemřít, Harry by se nikdy nedozvěděl, že se má od Voldemorta nechat zabít. Třebaže měl tedy Snape od Brumbála nařízeno tuto informaci Harrymu předat, nevyplývá z knihy ani z filmu nic, co by svědčilo o tom, že Snape udělal v tomto směru nějaké opatření. Což je v jeho případě nanejvýš podivné. Ledaže by nám autorka něco zatajila;-)

Scéna v lese i rozhovor s Brumbálem ve světě za oponou nejsou překvapující, smrti Freda, Remuse i Tonksové je věnováno stejně málo místa jako v knize a závěrečnému souboji Harryho s Voldemortem, stejně jako likvidaci Voldemortova hada se sice tvůrci pokusili vyhradit trochu více místa, a honí je tudíž po celém hradu, ale trochu v tom zanikne ta původní myšlenka z knihy - totiž, že Harry prostě Voldemortovi vysvětlí ve Velké síni, jaká je trubka, když si pořád neuvědomuje význam lásky (ve filmu se Voldemort o Snapeově zradě vůbec nedozví) a když věří, že ho Bezová hůlka bude poslouchat, a nakonec ho za účasti veškerého obecenstva jediným Expelliarmem zprovodí ze světa.

Ve filmu se namísto toho dlouze nahánějí, na žádnou působivější výměnu kleteb přitom tvůrci beztak nepřijdou a Voldemort nakonec umírá bez toho, že by to kromě Harryho někdo viděl. A divák ho, chudáka, co nic nepochopil, málem lituje. Žádné finále, které by mě nadzdvihlo ze sedadla. A navíc ta komplikovaná konstrukce s hůlkami měnícími majitele, která mě už jako čtenáře nutila přemýšlet nad tím, proč se tedy Harry, Ron a Hermiona už ve třetím ročníku nestali pány Snapeovy hůlky, když ho v Chroptící chýši společně odzbrojili. No nic.

A pak už je tu epilog - nezbytný kvůli knize, ale ve filmu spíš úsměvný a dokládající, že dvacetiletí herci s teenagerskými pohyby a výrazy tváře opravdu nemohou hrát zasloužilé rodiče dětí odjíždějících do Bradavic. A to ani když se jim přimaluje pár vrásek, nalepí se jim vousy, přidělá nějaké to bříško a navlečou se do usedlejších šatů. Přesto však - když jsem se dívala, jak malý Albus Severus míří s ostatními vlakem do školy - začala jsem si nesmyslně přát, aby to všechno nekončilo. Aby to byl začátek něčeho nového. Pokračování příběhů ze světa, po němž se mi jinak bude moc stýskat.

Zdroj foto: Osobnosti.cz, Youtube.com

Relikvie smrti - 1. část