A nyní konečně setkání, na které jste vy, čtenáři, i hlavní postavy příběhu tak dlouho čekali. Severus konečně nachází Hermionu. Abych to nenatahovala, přidávám opět postupně. (Aktualizace: dopřeloženo 23. 6.)
ssSss
Severus upřel zrak na špinavou výlohu obchodu Berka a Máčel s.r.o. V této části Londýna nebyl od chvíle, kdy ho propustili z kouzelnické nemocnice; jeho rozrušení z pomyšlení, co na něj čeká uvnitř, bylo ale tak veliké, že si na všechny ty měsíce strávené v těchto zdech během rekonvalescence ani nevzpomněl. Lidé shánějící pozdě do noci vánoční dárky už z ulic téměř zmizeli, přesto se Severus rozhlédl doleva a doprava, než zašeptal ošuntěle vymóděné figuríně:
"Přišel jsem za Hermionou Grangerovou."
Po vteřině či dvou figurína nepatrně přikývla a pokynula mu prstem ohnutým v kloubu. Severus se skryl pod zastírací kouzlo a prošel sklem přímo na recepci svatého Munga. Věděl, že kouzlo ho nedokáže zneviditelnit úplně, ale stačilo se pohybovat dostatečně pomalu a potichu, aby se mu podařilo proplout bez povšimnutí. Návštěvní hodiny už skončily, rozviklané dřevěné židle na recepci převážně zely prázdnotou a na lékouzelníka v limetkově zeleném hábitu několik kroků před Severusem naléhavě gestikuloval mladý pár držící v náručí nemluvně s kůží změněnou na zeleno.
Obezřetně se přesunul k informační přepážce a prošel při tom kolem starého kouzelníka, jemuž se u těla bezvládně pohupovala paže. Nahlédl přeš přepážku a projel očima jména uvedená na seznamu čarodějky, u níž se hlásili všichni nově příchozí; po pár okamžicích našel, co hledal: Hermiona Grangerová... páté patro... oddělení Grunhildy Youdleové... pokoj 502. Co možná nejtišeji se vydal směrem ke schodům a začal pomalu stoupat do patra. Když procházel kolem dveří vedoucích do chodby v prvním patře, zrychlil krok a zpomalil pak jen ve chvíli, kdy míjel dalšího zeleně oděného lékouzelníka směřujícího po schodech dolů.
Na schodech už pak cestou do pátého patra nikoho dalšího nepotkal a uklidnilo ho, že si ho nepovšimly ani postavy na portrétech visících na okolních stěnách. Zarazil se před dvojitými dveřmi vedoucími do chodby v pátém patře a kulatým okénkem v jednom křídle dveří se zadíval dovnitř. Šipka ukazující doleva značila cestu do pokoje pro návštěvy, šipka doprava ukazovala směrem k oddělení Grunhildy Youdleové. Chodba vedoucí vpravo vyhlížela až na dvě lékouzelnice, které přecházely mezi jednotlivými pokoji a zřejmě kontrolovaly své pacienty, vcelku opuštěně a Severus si oddychl, jakmile spatřil o kousek dál dveře s číslem 502 vyrytým na cedulce. Dveře byly nepatrně pootevřené a vypadalo to, že v bezprostřední blízkosti nikdo není.
Severus velmi potichu otevřel dvoukřídlé dveře, opatrně vstoupil do chodby s naleštěnou podlahou a pevně doufal, že ho neprozradí slabé skřípání bot na linoleu. Během pár vteřin došel před dveře Hermionina pokoje a zůstal před nimi stát, neboť zevnitř zaslechl neznámý hlas. S bušícím srdcem se naklonil dopředu a sotva dýchal, když otvíral dveře o něco víc, aby se jimi mohl protáhnout do pokoje.
Když konečně po tak dlouhé době uzřel Hermionu, zalila ho v jediném okamžení vlna radosti i strachu. Napůl seděla v posteli opřená o nemocniční polštáře, s jejichž bělostí ostře kontrastovala barva jejích rozprostřených kadeří. Upřel zrak na její tvář a dech se mu málem zastavil, jak ho kdesi hluboko uvnitř zasáhl příval citu. Její tvář byla bílá jako plátno a tmavé kruhy pod očima vypovídaly o tom, čím vším si prošla od chvíle, kdy ji viděl naposledy. Ledová hrůza, kterou cítil, se ještě znásobila a on se náhle děsil toho, až zjistí, co se jí vlastně přihodilo. Netoužil po ničem jiném než vyrazit kupředu, vzít ji do náručí a přitisknout ji pevně k sobě, ale lékouzelnice v zeleném se stále ještě točila kolem postele a zastrkávala rohy přikrývky pod matraci. Byla to čarodějka ve středním věku s laskavým výrazem v obličeji.
"Tak a je to, moje milá. Vedle postele máte džbán s vodou a nechám vám tady také lektvar proti bolesti, kdybyste ho v noci potřebovala. Pokud mě budete chtít zavolat, jediné, co musíte udělat, je mávnout hůlkou." Poplácala Hermionu jemně po ruce. "Mohu pro vás ještě něco udělat?"
"Ne, děkuji vám," zamumlala Hermiona chraptivě a potřásla hlavou.
Lékouzelnice se vydala ke dveřím a Severus pomalu pokročil o něco dál do místnosti a přitiskl se zády ke zdi, aby se pojistil, že do něj nevrazí. Lékouzelnice se u dveří zarazila a otočila se zpět k Hermioně.
"Vím, jak je teď pro vás těžké uvěřit, že se s tím vyrovnáte, moje milá," řekla účastně, "ale vězte, že to bude každý den o malý kousek lepší. Znám to: přihodilo se mi to samé, když jsem byla zhruba ve vašem věku."
Hermiona se na ni smutně pousmála a přikývla.
"Děkuji," zamumlala.
Lékouzelnice jí úsměv oplatila, prošla otevřenými dveřmi a tiše je za sebou zavřela.
Severus upíral zrak na Hermionu, která, jakmile se dveře zavřely, zhluboka roztřeseně vydechla a zavřela oči. Pozoroval ji ještě několik minut ochromený křehkostí jejího bledého obličeje a uvnitř ho bodala neskutečná bolest. Díval se na ni, dokud nebyl zcela opojený jejím obrazem a potom se hluboce nadechl ve snaze uklidnit se a obrnit proti odhalení toho, co se jí stalo, a vzýval při tom všechny svaté, kteří snad mohli naslouchat, aby byla v pořádku a aby mu odpustila bolest, kterou jí nepochybně způsobil. Pak pokročil kupředu a zašeptal:
"Hermiono?"
Její oči se okamžitě otevřely a ona se prudce posadila na posteli s jednou rukou přitisknutou na břicho a očima rozšířenýma úlekem. Horečně se rozhlížela po pokoji.
"Severusi?" zašeptala nejistě.
Vytáhl z hábitu hůlku a sňal ze sebe zastírací kouzlo, aniž by spustil oči z její tváře.
Přitiskla si dlaň na ústa, z nichž jí bezděčně unikl překvapený výkřik.
"Jak... Jak jsi mě našel?" zakoktala.
"Hledám tě už od včerejšího večera," přešel k pelesti postele. "Zkoušel jsem to u všech, na které jsem si dokázal vzpomenout: u tvých rodičů, Harryho a Ginny, Draca a Susan. Moe mi odmítala říct, kde jsi, ale přesvědčil jsem ji, aby mě odvedla k Padmě domů, a Padma mi nakonec prozradila, kde tě mohu najít." Tolik toužil sevřít ji v náručí, náhle se ale před ní cítil nejistý. "Byl jsem šílený strachy, Hermiono," procítěně pokračoval přiškrceným hlasem. "Co se stalo?" vzal její ruku do svých. Byla na dotek studená jako led.
"Než ti řeknu, co se stalo," začala třesoucím se hlasem poté, co namáhavě polkla, "musím vědět, co se přihodilo. Proč ses se mnou nespojil Severusi? Myslela jsem... já myslela, že ses rozhodl vůbec se nerozvádět... A všechny tvé věci zmizely... Já... nevěděla jsem, co si mám myslet."
Severus ji stále držel za ruku povzbuzený tím, že se mu nepokoušela vymanit ze sevření.
"Je mi opravdu nesmírně líto, že jsem tě nechal čekat tak dlouho." Dál ji držel a sesunul se při tom do židle pro návštěvy přistavené u jedné strany postele. "Kordélie nejdřív odmítala rozvod přesně tak, jak jsme se domýšleli. Večer jsme se dost pohádali, ale nakonec se objevil Lancelot a podařilo se mu ji přesvědčit, že rozvod je stejně tak důležitý pro její štěstí jako pro to naše. Mluvili jsme dál a k mému překvapení s rozvodem nakonec souhlasila."
"Ona souhlasila?" zatvářila se Hermiona překvapeně. "Ona doopravdy podepsala dohodu?"
Severus se na ni pousmál a sáhl rukou do kapsy svého hábitu. Vytáhl rozvodové papíry a položil je před Hermionu na postel.
"Udělala dokonce ještě něco mnohem lepšího: podepsala dohodu, že se rozvedeme hned následujícího rána. Podívej se ostatně sama," řekl a pokynul k listinám. "Rozvedli jsme se včera dopoledne; jsem svobodný muž, Hermiono."
Hermiona zdvihla papíry chvějícími se prsty a ve tváři se jí zračil nevěřícný šok.
"Ona se s tebou rozvedla? Už teď? Ty už nejsi ženatý?"
Přikývl.
"Proč jsi mi to ale nedal vědět?" zamračila se Hermiona. "A proč zmizely z domu všechny tvé věci?"
"To proto, obávám se, že jsem úplný blázen," povzdychl si Severus a potřásl hlavou. "Nejdřív jsem zamýšlel přejít náměstí a povědět ti o tom hned ten večer, ale pak jsem změnil názor a rozhodl jsem se překvapit tě až následující den s rozvodovými papíry v ruce. Pošetilý záchvat romantiky."
"Pořád ale nerozumím tomu, proč Moe našla dům úplně prázdný... vyklidil jsi dokonce i svoji laboratoř! Proč jsi to udělal?"
"Kordélie souhlasila s rozvodem, ale měla několik podmínek, které jsem musel přijmout - a jedna z nich byla, že se nikdy nenastěhuji k tobě a k Lanceovi domů, ani si tam nezařídím podnik. Sbalil jsem tudíž celý svůj majetek, a jakmile jsme byli rozvedení, vyhledal jsem přiměřené prostory v Příčné ulici, kam jsem hned odstěhoval všechny své kufry a krabice. Já vím, Hermiono, že jsem v tomto ohledu učinil chybné rozhodnutí. Měl jsem se s tebou spojit bez zbytečného odkládání. Bylo to ode mě neomluvitelně neuvážené."
Hermiona potřásla hlavou, vymanila ruce z jeho sevření a složila hlavu do dlaní.
"Ach, Severusi, a já si představovala tolik různých scénářů, co se asi stalo! Domnívala jsem se, že tě Kordélie přiměla, abys s ní zůstal. Nikdy jsem o tobě neměla pochybovat."
Spustila ruce z obličeje a on se ustaraně zachmuřil. Nikdy ji neviděl tak vyčerpanou a sinalou. Naklonil se k ní, opřel se lokty o postel a opět měl pocit, že se mu srdce rozskočí strachy.
"Na tom teď ale nezáleží. Našel jsem tě a to je to nejdůležitější. Potřebuji vědět, co se ti stalo, Hermiono. Jsi nemocná?"
Upírala zrak na svoje ruce složené do klína a cíleně se vyhýbala jeho pohledu.
"Již minulý víkend jsem se cítila netypicky přecitlivěle, Severusi. Já... byla jsem vystresovaná a bála jsem se, jak se věci v následujících měsících vyvinou. Už to samo o sobě bylo dost špatné a pak jsem navíc... krátce předtím, než jsem dostala tvoji zprávu... zjistila jsem... prostě něco, co jsem nepředpokládala."
Naklonil se, dotkl se prstem její brady a něžně jí zdvihl obličej, dokud se očima nestřetl s těma jejíma.
"Co jsi zjistila? Je ti špatně, Hermiono?" Cítil, jak se chvěje po celém těle. "O co jde? Pověz mi to."
"Zjistila jsem, že... že... jsem těhotná," přiznala třesoucím se hlasem.
Nedokázal ovládnout výraz šoku, který se mu zračil ve tváři. V uplynulých několika hodinách si představoval celou škálu nejrozličnějších smrtelných nemocí, napadla ho celá řada hrůzných nehod, které se jí mohly přihodit, ale ani jednou mu nepřišlo na mysl, že by mohla být těhotná. Zíral na ni, vědom si toho, že se zoufalou naléhavostí pátrá v jeho tváři.
"To proto jsem odešla, Severusi. Nevěděla jsem, co dělat, co si myslet. Potřebovala jsem trochu času."
"Ty jsi... těhotná...," hlesl, sotva s to pochopit tuto skutečnost.
Vydržela jeho pohled, ale překotně přitom polkla.
"Byla jsem těhotná. Já...," dál se na něj dívala s nešťastným výrazem v očích, "já o to dítě přišla, Severusi. O naše dítě..." Její hlas se zlomil a ona sklouzla pohledem ke svému břichu, na němž spočívaly její ruce.
Severus vstal ze židle s pocitem, jako kdyby mu někdo vylil na hlavu kbelík ledové vody; vůbec přitom nevěděl, co dělá, co cítí. Přešel k okénku za postelí, opřel se rukama o parapet a nevidomýma očima zíral dolů na sychravou ulici osvětlenou lampami; v hlavě měl naprostý zmatek a v mysli mu dál a dál vířila slova ,naše dítě'. Měl pocit, jako že se topí, jako kdyby mu na hrudníku spočívala drtící váha něčeho, co mu zabraňovalo popadnout dech.
"Nechtěla jsem, aby se něco takového stalo," ozvala se za ním Hermiona. "Byla jsem opatrná... Jsem si téměř jistá, že jsem nikdy nezapomněla udělat antikoncepční kouzlo. Zřejmě jsem ale nebyla opatrná dostatečně... Nevím, jak se to mohlo stát..."
Severus si propletl prsty, opřel se čelem o chladné okenní sklo a marně se snažil zklidnit svůj dech a potlačit nával citů, které ho hrozily přemoci. Spalující bolest v jeho srdci byla skoro víc, než dokázal snést, a on věděl, že se v té bolesti společně se šokem pojí i vina, a věděl také, že jestli Hermiona ztratila dítě kvůli stresu, který jí způsobil, nikdy to nedokáže sám sobě odpustit. Jako by však Hermiona četla jeho myšlenky, pravila:
"Lékouzelníci mi tvrdí, že se nemáme obviňovat. Řekla jsem jim... řekla jsem, že posledních několik dní bylo únavných, stresujících. Oni ale tvrdí, že se to stalo kvůli špatnému vývoji placenty, že to bylo nevyhnutelné a nebylo možné tomu nijak zabránit... Řekli, že se to stává hodně ženám...," odmlčela se, hlas napjatý emocemi.
Zavřel oči a pochopil, že je vinen i přesto, co Hermiona povídá. Nebyl s ní, když ho nejvíc potřebovala, nebyl tady, aby s ní sdílel to neštěstí, které bylo stejně tak její jako jeho vlastní. Musela si projít očistcem bez toho, aby ji při tom držel za ruku, hladil ji po vlasech a říkal jí, že všechno bude v pořádku.
"Řekli mi, že to byl chlapec...," dodala.
Jako kdyby mu srdcem projel šíp. Krátkou dobu byl, třebaže o tom nevěděl... otcem. Několik dnů, možná týdnů měl syna a on o tom ani nevěděl. Sevřela ho bolest, jakou nikdy dřív nepoznal a která ho svojí intenzitou málem srazila na kolena. A jak se snažil porozumět, co se v jeho nitru děje, uvědomil si, že tohle už jednou cítil... kdysi dávno, v Brumbálově pracovně. Ten zdrcující pocit byl náhle dobře známý, takhle se cítil, když tam zhrouceně seděl a utápěl se ve vlastním utrpení té noci, kdy se dozvěděl o smrti Lily Evansové. Byl to žal.
"Vím, že jsi děti nikdy nechtěl, Severusi, a já byla tak zmatená, tak vystrašená, když jsem zjistila, že jsem těhotná. Jakmile jsem se ale přenesla přes ten prvotní šok, uvědomila jsem si, že je to dobrá věc. Tohle jsem chtěla, Severusi. Já to dítě tolik chtěla! Dřív jsem si namlouvala, že jsem ochotná obětovat možnost mít dítě, jen abych s tebou mohla být. Ale teď, když vím, co jsem ztratila... nyní už nevím, jestli je to něco, čeho se dokážu vzdát..."
Obrátil se, pohlédl na ni a poznal, že žal, který mu rve srdce, se odráží i v jejích očích.
"Zlomilo mi to srdce," pravila přeskakujícím hlasem. "Nedokážu už ani plakat... Naplakala jsem toho dnes tolik, že už snad ani nikdy nedokážu plakat znovu, mám ten pocit. Teď už jsem jen otupělá. Vím, že ty děti nechceš, ale já ano a není to nic, co dokážu nadále odmítat. Cítím se tak hrozně prázdná."
Hleděl na ni, na její zoufalé oči, její utrápený výraz a na její sevřenou čelist, statečnou a odhodlanou, třebaže se současně třásla žalem a citovým pohnutím, a věděl, že právě teď ji miluje ještě víc pro její neochvějnou nebelvírskou odvahu. Odstoupil od okna, došel zpět k židli u postele a sotva vnímal vlastní tělo, jako kdyby stál na okraji hluboké propasti. S náhlou jasnozřivostí pochopil, že příští okamžiky budou pravděpodobně těmi nejdůležitějšími v jeho životě. Klíč k vlastnímu a Hermioninu štěstí držel v ruce a cítil, že cesta vinoucí se před nimi je dlážděná jejich nadějemi a sny a že teď sám musí volit slova opatrně a s největší péčí. Hodlal jí darovat své srdce. Už nikdy před ní nebude nic skrývat.
"Řekni něco, Severusi," zašeptala.
Vzal obě její ruce do svých a se zavřenýma očima na ně na malou chvilku přitiskl rty. Pak oči otevřel a pohlédl do jejích.
"Je to pravda: nikdy jsem děti nechtěl, nikdy jsem po něčem takovém nezatoužil. Víš, že moje vlastní dětství mě dovedlo k rozhodnutí, že nehodlám přenášet neštěstí na nevinné dítě, takže ne, nikdy jsem si nepřál mít syna nebo dceru. A přestože jsem se nakonec oženil, tak ani poté jsem netoužil založit pokračování své rodové linie. Copak ale, Hermiono, nechápeš, že s tebou všechna pravidla, která tak dlouho ovládala můj život, vyletěla oknem?"
"Co tím myslíš?" zírala na něj nechápavě rozšířenýma očima.
Nesměle se na ni usmál.
"Hermiono, s tebou to chci všechno: celé balení."
Dívala se na něj a stále si nebyla úplně jistá tím, co se jí snaží říct. Severus se zhluboka nadechl a snažil se nevnímat bolest, která ho nadále držela ve spárech.
"Vím, že nic na světě nedokáže nahradit dítě, které jsi... jsme... ztratili. Ale máme čas. Budeme mít další děti."
"Další děti?" zeptala se váhavě.
Konejšivě jí shrnul uvolněnou kadeř z obličeje a zastrčil ji za její ucho.
"Jsi mladá a zdravá. My budeme mít vlastní rodinu."
"Ale ty jsi přece děti nikdy nechtěl..."
"Máš pravdu... nechtěl," připustil. "Ale s tebou je chci. Někdy si neuvědomíme, po čem toužíme, dokud o to nepřijdeme. Já teď chci všechno, na čem mi dřív nezáleželo: chci se vedle tebe každé ráno probouzet, natáhnout se a dotknout se tě; chci mít dům se zahradou a otravnou kočkou; chci vidět jak se ti zvětšuje břicho, až budeš čekat naše děti, a jak je pak přivádíš na svět; chci ti pomáhat vychovávat je a mávat jim, až pojedou vlakem do Bradavic; chci zestárnout a zešednout po tvém boku!"
"Ale když jsi to nikdy dřív nechtěl," zachvěl se jí spodní ret, "tak proč teď ano?"
Pohladil ji palcem po tváři a netrpělivě si povzdychl.
"Protože tě miluji, ty hlupáčku. Copak nevíš, že tě miluji celou svou duší a celým svým srdcem?"
Zavřela při těch slovech oči a poddala se jeho dotykům.
"Doopravdy?" zašeptala.
"Upřímně a doopravdy," odpověděl tenkým hlasem. A pak počkal, až znovu otevře oči, a když to udělala, vzal ji se vší vážností za ruce. "Vezmi si mě, Hermiono Grangerová. Ne kvůli tomu směšnému Manželskému zákonu, ale protože mě miluješ stejně, jako já miluji tebe. Vezmi si mě navzdory Manželskému zákonu, protože to bude něco, co doopravdy chceš, a ne, protože musíš."
Stiskla mu ruce a její oči se naplnily slzami. Pomyslel na prsten, který měl uložený v sametové krabičce v kapse hábitu, to však najednou vypadalo tak nedůležitě, tak nadbytečně. Záleželo jen na tom, že jsou spolu.
"Tehdy před lety v Chroptící chýši jsi mi zachránila život, ale loňského roku jsi mě zachránila znovu. Už nikdy bez tebe nechci být a společně se přes tu ztrátu dokážeme přenést." Vzal její tvář do dlaní a se vší úctou ji políbil na čelo. "Vezmi si mě, Hermiono; zůstaň se mnou po zbytek svého života; založ se mnou rodinu a zestárni se mnou."
Myslela, že už jí nezůstaly žádné slzy, ale náhle byly tady a znovu jí stékaly po tvářích. Nebyly to slzy radosti ani žalu, spíš podivná směsice obojího.
"Ano," zašeptala.
"Ano?" opakoval, naléhavě jí hleděl do očí a hlas měl sevřený nejistotou. "Se kterou částí souhlasíš?"
"Se všemi," hlesla a natáhla se k němu. "Souhlasím úplně se vším."
Přitiskl ji k sobě tak silně, jako kdyby ji už nikdy nechtěl pustit, za okamžik už k sobě byli přitisknutí čelem v náznaku věčného spojení a v následujících týdnech, měsících a letech si Hermiona nikdy nebyla jistá, čí slzy náležely komu.
