Dialogy z téhle části mám přeložené už od poloviny prosince, ale dokopat se k překladu té úvodní pasáže, to se mi podařilo až teď. A to to měl být nejdřív dárek pro vás, čtenáře, k Vánocům, pak k Novému roku, no a teď už mi zbývá vám jen popřát vše nejlepší do těch zbývajících jedenácti měsíců roku 2015;-). V úvodu naleznete báseň amerického básníka Walta Whitmana As Adam Early In The Morning z jeho jediné sbírky Stébla trávy (Leaves of Grass) vydané prvně v roce 1855 a přepracovávané až do autorovy smrti. Aktuální znění 28. kapitoly v angličtině naleznete zde.28. Nestrachuj se
Jako Adam brzy po ránu
kráčím z besídky posílený spánkem,
pohleď, jak procházím, slyš můj hlas, pojď blíž,
dotkni, dotkni se dlaní mého těla, když procházím,
Nestrachuj se mého těla.
Walt Whitman, Jako Adam brzy po ránu
Od rozvodu Hermiony a Teodora uplynul další měsíc. Hermiona kráčela osamocená mezi ostatními nakupujícími po Kensington High Street a nad ní oproti tmavnoucí obloze blikalo vánoční osvětlení. Brzy padlo šero, a tak, jakmile skončila s nakupováním, potajmu přeměnila všechny své nákupní tašky na hrst plnou stříbrných mincí a uložila si je do kapsy svého teplého zimního kabátu. Tváře ji pálily od mrazivého večerního vzduchu a ona si omotala šálu těsněji kolem obličeje ve snaze ochránit se před ledovým chladem. Ruce v rukavicích si vsunula do kapes, přešla rušnou ulici a zamířila do Kensingtonských zahrad s přáním zahřát se rychlou chůzí v parku dřív, než se se západem slunce zavřou jeho brány.
Její myšlenky přelétaly od tématu k tématu, všechna byla přitom nějakým způsobem spjata s jejím současným dilematem a ona si sotva stačila povšimnout, kam až ji zavedly její kroky. Uplynulo dobrých dvacet minut, než opět začala vnímat své okolí a zjistila, že stojí před sochou Petra Pana. Usmála se při pohledu na tmavou postavu chlapce, který nikdy nevyrostl, v ruce měl své flétny a dole pod ním šplhaly na sloup víly a různá zvířátka. Přesně na toto místo ji v letních dnech jejích dětských let často brával její otec, a když tehdy postávala před sochou, mnohokrát si přála, aby pro ni někdo přišel a vzal ji do Země Nezemě k vílám a pirátům a mořským pannám. Jak krotká jí nyní připadala představa Země Nezemě ve srovnání s kouzelnickou společností čarodějů, skřetů a kentaurů. Nakonec přece jen nalezla svůj vysněný svět.
Dál si upřeně prohlížela sochu a uvažovala nad tím, jaký okamžik inspirace, jaké náhlé zjevení vyústilo ve stvoření Petra Pana. Porozumění J. M. Barrieho pro mužskou psychiku se jí zdálo být mimořádně přesné; téměř v každém muži se dal do určité míry nalézt chlapec, který nikdy nedospěl. I přes manželství a děti byli Harry s Ronem stejně klukovští jako kdysi a dokázali využít každé záminky, aby mohli popadnout Camrál a vyrazit na zahradu s košťaty. Draco byl pořád ten samý komediant a Lance, i přes svých jedno sto a pět let, byl stále stejně posedlý Bertíkovými lentilkami tisíckrát jinak a pohoršováním okolí tím svým výstředním oblečením.
Její úvahy se stočily k Severusovi a zachmuřila se, když si uvědomila, jak velice se v některých ohledech liší od všech ostatních mužů jejího života. Nedokázala si představit upjatého černě oděného Severuse, jak honí v sobotu odpoledne po hřišti Camrál nebo jak se obleče do růžové barvy, jen aby způsobil pozdvižení. Ale při pohledu z druhé strany byl z nich všech naopak on ten nejméně vyspělý. Provozoval úspěšné podnikání, byl takřka ztělesněním vyzrálé uhlazené dokonalosti, měl nicméně strach ze svých citů a z tohoto úhlu pohledu byla paralela mezi ním a fiktivní postavou J. M. Barrieho nesporná. Příští nápad jí vrátil úsměv na tvář: Severus potřebuje nějakou Wendy. Ale mohla by jí být ona?
Ještě chvíli hleděla na sochu, až náhle lehce nadskočila, když hlasitý zvuk zvonu ohlásil, že se park bude zavírat. Otočila se na podpatku a vydala se k bráně, avšak zarazila se, když se z blízkého stromu snesla maličká sova pálená, se skřekem slétla přímo k ní a upustila jí do rukou složený kousek pergamenu. Hermiona opět přidala do kroku, rozložila vzkaz a ve večerním šeru zaostřila na písmo. Tvář jí rozzářil úsměv; Susan a Draco oznamovali trochu předčasný, avšak bezpečný dopolední příchod jejich novorozeného syna na svět. V Dracově nejlepším zájmu doufala, že dokázal udržet na uzdě svůj třeskutý humor alespoň do té doby, než Susan porodila.
Těsně předtím, než došla k bráně, zaznamenala periferním viděním další tmavou siluetu blížící se k ní zleva. Mnohem větší sova než ta předešlá dosedla několik kroků od ní na opěradlo dřevěné lavičky. Na lavici upustila další dopis, netrpělivě na Hermionu zaklapala zobákem a vznesla se do vzduchu, jakmile se její prsty dotkly pergamenu. Hermiona pohlédla na vzkaz a napadlo ji, že se asi stala chyba - Malfoyovi jí nejspíš omylem poslali oznámení dvakrát. Ale jak se blížila ke koši s úmyslem dopis vyhodit, uvědomila si, že je pergamen v jejích prstech nějak jinak cítit - byl tvrdší a celkem očividně jiného druhu než ten první.
Světla už mnoho nezbývalo, a tak s přečtením druhého vzkazu počkala, až vyjde z parku. Stoupla si pod pouliční lampu a samým nadšením hlasitě vyjekla: Harryho a Ginnyino dítě přišlo na svět ani ne hodinu po synovi Draca a Susan. Zakuckala se smíchy, když si přečetla jména, která vybrali pro svého druhého syna, a spěšně vyrazila zpět na Kensingtonské náměstí. Tohle Severuse v žádném případě nepotěší.
ssSss
Hermiona vstoupila do pracovny a Severus vzhlédl od papírování, v koutku úst spokojený úsměv. Tyhle soboty miloval. Kordélie byla zřídkakdy v Londýně, a přestože on a Hermiona trávili dopoledne obvykle každý po svém, večery patřily vždy jen jim, stejně jako noci. Odložil brk, zatímco si ona rozepnula kabát, přehodila ho přes židli naproti jeho stolu a usadila se na ni s nohama složenýma pod sebou. Tváře se jí slušivě zbarvily do růžova; zjevně se procházela na studeném večerním vzduchu.
"Slyšel jsi o Malfoyových?" zeptala se a vesele se při tom šklebila.
Sáhl po modrém pergamenu ležícím na stole a zamával s ním na ni.
"Jistě, že slyšel. Lucius asi před hodinou pyšně rozeslal dost zábavné oznámení o narození svého vnuka." Odkašlal si. "Mluví o tom dítěti jako o nejnovějším příspěvku do zmijozelské koleje."
"A Susan do toho asi nemá co mluvit, že?" uchechtla se Hermiona. "No, však ještě uvidíme."
"Co soudíš o jménu toho ubohého děcka?" zajímal se Severus potutelně.
"Draco se o jménu nezmiňoval!" zalapala Hermiona po dechu. Natáhla se dopředu, aby dopis vzala Severusovi z ruky.
Zdvihl ho mimo její dosah a slavnostně zadeklamoval:
"Scorpius Abraxas Phineas Lucius John Malfoy."
Hermionu to dočista omráčilo.
"Scorpius?" zajíkla se. "Scorpius? Já myslela, že je to vtip!"
"Mě mnohem víc pobavilo poněkud matoucí začlenění jména John," ušklíbl se Severus. "Dracův pokus o vtip, nepochybně."
"Musel na Susan seslat matoucí kouzlo," zašeptala Hermiona vrtíc hlavou. "Doopravdy, Severusi. Ta holka nemohla být při smyslech. Matoucí kouzlo, jed nebo něco v tom duchu."
Severus se rozesmál, když viděl Hermionin napůl zmatený a napůl zhrozený výraz.
"Malfoyovi měli, co se jmen týče, odjakživa dosti pochybný vkus."
Hermiona si hluboce povzdychla, pak se ale náhle rozzářila, když si vzpomněla na své vlastní novinky.
"Dnes přišel na svět i syn Harryho a Ginny."
"Další Potter mužského pohlaví," zavrčel Severus. "Jsem bez sebe radostí."
"A když už jsme u těch jmen," pokračovala, "neuhádneš, jaké mu dali."
"Dozajista nějaké naprosto nechutné," obrátil oči v sloup. "Něco jako Sirius."
Zavrtěla hlavou.
"Remus... Princ James druhý..."
Hermiona se zakřenila a znovu potřásla hlavou.
"Tak už nevím," zachraptěl otráveně. "Petúnie... Dobby... Tom Rojvol..."
"Ještě hůř," zajíkla se smíchy.
"Hůř než Tom Rojvol? Nic mě nenapadá; uveď mě do obrazu, prosím."
"Říkají mu Albusi."
"Je mi na zvracení," zaúpěl Severus a zakryl si rukama obličej.
"Albusi Severusi," dodala škodolibě.
"Vím, slyšel jsem tě," odvětil.
Opět zavrtěla hlavou a rozesmála se.
"Ne, to je celé jeho jméno: Albus Severus Potter," řekla s úšklebkem a dala si záležet, aby každou slabiku vyslovila co nejzřetelněji.
Severusova tvář zkameněla.
"Cože?" vyprskl.
"Copak? Ty nejsi poctěný?" zašklebila se Hermiona.
"Poctěný?" vyplivl. "Moje jméno se ocitlo smíchané v jedné míse s Albusem a Potterem a čeká se, že budu poctěný?" Zdvihl se ze židle. "Kde bydlí Potter?"
Hermiona se smíchy zlomila v pase.
"Sedni si, Severusi, ty pitomče jeden."
"Nemají právo udělat něco takového. Jak... jak se opovažují!" zadrhl se a z hněvu se o něj málem pokoušela mrtvice.
"Přála bych si, aby ses teď mohl vidět," chechtala se Hermiona a držela se rukama za břicho. "Prosím tě, sedni si, Severusi, nebo umřu smíchy."
"Skvěle, moc mě těší, že jsem zdrojem takového veselí," zahučel, ale znovu se posadil. "Co si o sobě myslí? Musíš je přinutit, aby to změnili."
"Nebudu je nutit, aby to změnili, Severusi," řekla a najednou zvážněla. "Dítě dostalo jméno a tak to prostě je. Jsem si jistá, že je to Harryho způsob, jak ti poděkovat."
"Poděkovat mi? Poděkovat mi za co?"
Hermiona protočila oči.
"Za to, že jsi mu tolikrát zachránil život; za všechny životy, které jsi zachránil za ta léta; za to, že jsi sehrál životně důležitou roli při záchraně kouzelnického světa."
"Pitomá nebelvírská sentimentalita," zabručel.
"A co pitomá zmijozelská sentimentalita?" zdvihla obočí. "Nabídl jsi mi práci, protože ses mi cítil být zavázaný, postaral ses o Nevillovy rodiče, protože jsi mu chtěl splatit dluh. Tohle je jen Harryho způsob, jak projevit úctu za to, co jsi udělal ty."
"Takže celá další generace čarodějů bude poznamenaná směšně ohavnými jmény," odfrkl si Severus. "Inu, jen doufám, že tyhle choré výplody inspirace Malfoyovi a Potterovi synové svým rodičům nikdy neodpustí."
"Mně taky nějaký čas trvalo, než jsem svým rodičům odpustila," usmála se Hermiona. "Když jsem byla malá, tak jsem svoje jméno nenáviděla, ale teď se mi celkem líbí."
"Je možná krapet výstřední," vrátil jí úsměv zdráhavě, "ale nepopiratelně roztomilé." Zdvihl ukazováček a pokynul jí, aby šla k němu. Hněv ho rychle opustil.
Zdvihla se z místa, obešla jeho stůl a pohodlně se mu usadila na klíně.
"Co jsi dneska dělal?" zeptala se a omotala mu ruce kolem krku.
"Většinou samé nezáživné papírování," odvětil Severus s jednou rukou kolem jejího pasu a druhou smotávající dlouhý svitek pergamenu za pomoci hůlky. "A ty?"
"Hned ráno jsem podnikla jednu ze svých přepadových návštěv u Nevillových rodičů."
"Bylo všechno podle tvých představ?"
"Ano," přikývla Hermiona. "Postaráno je o ně skutečně výborně a vypadají být opravdu šťastní. Poslala jsem Nevillovi zprávu, aby o tom věděl, a pak jsem vyrazila na vánoční nákupy."
"Vždyť ještě ani není prosinec," pravil Severus pobaveně.
"Však mě znáš, všechno perfektně zorganizované," škubla rameny. "Do Vánoc zbývá sotva pět týdnů. A mimoto mi v těchto dnech připadá, že čas pádí jako splašený."
Zkoumavě se na ni zahleděl a přemýšlel, zda nemluví o času, který jim zbývá, než se opět stane povinnou osobou podle Manželského zákona.
"To rozhodně," přitakal.
Hermiona chvíli hleděla do sálajícího krbu na protější straně místnosti a i přes pomyslné odtikávání hodin Manželského zákona mezi nimi zavládlo příjemné ticho.
"Severusi," ozvala se nakonec, "zbývají mi už jen čtyři měsíce, než se budu muset opět podřídit zákonu. Přemýšlela jsem... Souhlasil bys s tím, kdybych se svěřila Padmě o... no, o tobě a o mně?"
Dlouze na ni pohlédl a do určité míry se mu ulevilo, neboť se podle všeho opět vyhnul rozhovoru o jejich budoucnosti.
"Lance o nás ví, Teo také a jsem si skoro jistý, že to ví i Kordélie," řekl tiše. "Zdá se mi, že čím víc lidí ví o takových věcech, tím je pravděpodobnější, že budou odhaleny."
Hermiona pocítila osten viny. Neville to věděl také, jen ještě nenašla dost odvahy, aby o tom Severusovi řekla.
"Já vím a souhlasím s tebou. To jen, že... ubíhá mi čas, Severusi, a potřebuji přítele, s nímž bych si o tom mohla popovídat. Padma mě dobře zná. Mohla bych o tom mluvit s Harrym a Ginny; jenže Harry by se na to nikdy nedíval objektivně, ne, když se to týká tebe. Padma byla vždycky dobrá v tom vidět věci v širší perspektivě. Potřebuji to prostě probrat s nějakou kamarádkou."
Pozoroval její výraz a přemýšlel, co na to asi její kamarádka řekne, jak asi poradí dívce, která mu teď sedí na klíně.
"Kdybys trvala na tom, že to řekneš tomu druhému Patilovic dvojčeti, myslím, že bych byl nejspíš nucen vymazat z tvojí hlavy všechny relevantní vzpomínky."
"Toho se neboj," uchechtla se Hermiona. "Padma a Parvati jsou tak odlišné, jak jen si dokážeš představit."
"Víš jistě, že jí můžeš věřit?"
"Svěřila bych jí i svůj život," přikývla Hermiona. "Vím, že to řekne Deanovi, předpokládám, že mezi sebou nemají tajnosti, ale on je stejně důvěryhodný jako ona. Navíc by musel čelit Padminu hněvu, pokud by se odvážil o tom komukoli říct, a věř mi: nikdo se neodváží Padmu naštvat."
Ještě chvilku na ni pohlížel.
"Máš můj souhlas; chápu, že potřebuješ důvěrnici."
"Děkuji ti, Severusi," zamumlala a se spokojeným povzdechem si položila hlavu pod jeho bradu. "Říkám si, komu se asi Albus Severus Potter bude podobat."
Severusovo zavrčení ji přimělo k úsměvu.
ssSss
Poznámka překladatelky: Čtenáři jistě pochopili, že autorka v textu odkazuje na příběh o Petrovi Panovi, chlapci, jenž nikdy nechtěl vyrůst, který více než před stoletím stvořil skotský spisovatel James Matthew Barrie. Předlohou mu údajně byl jeho bratr, který ve čtrnácti letech tragicky zahynul při bruslení, a tak v očích svojí rodiny nikdy nedospěl. Zmiňovaná Wendy je postava, která k Petrovi chovala city, jež však vzhledem k jeho neschopnosti vyrůst ze sobeckosti dětských let nemohly být opětovány. Jedna z prvních verzí tohoto příběhu se skutečně odehrává v londýnských Kensingtonských zahradách (zejména po zavírací době, kdy ožívají víly a další magická stvoření) a tamtéž se dnes nachází socha Petra Pana - viz foto. A pro dokreslení přidávám i jednu fotku vánočně osvětleného vstupu do metra na Kensington High Street a mapu s vyznačením této ulice, parku a sochy, jakož i Kensingtonského náměstí, kde Hermiona bydlí. Inu, to se nám v tom mrazu pěkně prošla:-)
