Harry Potter a prokleté dítě

Harry Potter a prokleté dítě je první (a možná i poslední) příběh o Harrym Potterovi, který vychází od doby, kdy jsem založila tento blog věnovaný především HP fanfiction. A tak si zhodnocení tohoto nového příspěvku J. K. Rowlingové do Harry Potter kánonu přirozeně nemohu nechat ujít. Stejně jako překlad kratičkého úryvku této divadelní hry, který vás třeba navnadí si knihu za pár dní koupit v českém znění. Jo, a kdo nesnáší SPOILERY, ať promerlina nečte dál! Ale většinu zápletek a konec samozřejmě neprozradím, to si vychutnejte sami:-)

---

Příběh začíná přesně tam, kde skončil sedmý díl série Harry Potter a Relikvie smrti. Na nádraží 9 a ¾ v den, kdy jedenáctiletý Albus Severus Potter nastupuje poprvé do Bradavic a kdy před vlakem v důvěrném rozhovoru se svým otcem vyjádří znepokojení, že by snad mohl být zařazen do Zmijozelu. Taťka Harry mu poví onu památnou větu o tom, kterak ho pojmenovali podle dvou kouzelníků, z nichž jeden byl ze Zmijozelu a byl to sakra statečný frajer. Čtenář "sedmičky" zaslzel dojetím a o téměř deset let později čtenář "osmičky" nadšeně hltá příběh dál.

Albus se ve vlaku seznámí se Scorpiusem, synem Draca Malfoye, který není v kouzelnické společnosti zrovna v kurzu. Všichni si totiž myslí, že Draco nemohl mít se svou ženou Astorií děti, pročež ji poslal za pomoci obraceče času do minulosti a ona se tam nechala zbouchnout od Voldemorta. Prostě drb jako žádný jiný a těžko říct, jestli tím "prokletým" dítětem z názvu je Scorpius nebo Albus, který se s ním spřátelí tak, že oba skončí společně ve Zmijozelu, anebo samotný Harry Potter, který si v následujících letech rozumí se synem stále méně a méně a v průběhu děje se i jeho dětský život zpětně ocitne znovu v ohrožení.

Protože tady jde opravdu hlavně o více či méně povedené výlety do minulosti. Harryho totiž navštíví tatík Cedrika Diggoryho a žádá ho, aby za pomoci obraceče času, který zkonstruoval Teodor Nott (čtenáři Denial jistě zbystří!) zachránil život jeho syna. Harry, toho času zodpovědný pracovník Ministerstva kouzel, dobře ví, že s časem si zahrávat nemá, a odmítne. Albus ale ve vzpouře proti slavnému papínkovi, jehož heroická minulost je mu na obtíž, tenhle plán se Scorpiusovou pomocí začne realizovat.

Pozmění minulost poprvé (a Ron je náhle manželem nikoli ministryně kouzel Hermiony, nýbrž Padmy Patilové - čtenáři Denial jistě opět zbystří!:-)), vyděsí se a pozmění minulost znovu a ono je to pořád horší a horší. Některé postavy tím pádem totiž úplně přestávají existovat, neb se nikdy nenarodily, a tak jde nakonec opravdu doslova o všechny a o všechno.

Za tímhle novým literárním počinem nestojí jen Rowlingová, ale i další jména - John Tiffany a Jack Thorne. A já bych řekla, že je to znát. Nic proti Rowlingové, její sága mě baví značnou část života, ale tak nějak mám dojem, že kdyby to bylo jen na ní, některých záležitostí bychom se těžko dočkali - třeba sympaticky sarkastického Draca Malfoye, který je jak vystřižený z fanfiction příběhů a ve slabé chvilce dokonce přizná Harrymu, jak mu záviděl takové přátele, jakými byli Ron a Hermiona. Nebo překvapivé sebereflexe portrétu Albuse Brumbála. Nebo jednoho veleoblíbeného hrdiny, který je opět jízlivě vtipný a dostane příležitost znovu prokázat svoje hrdinství a obětavost, a to natolik důstojně, že to uspokojí snad každého fanouška. Na druhou stranu většina hlavních postav jsou pořád přesvědčiví heteráci, tady holt bude značná část HP fanfiction vždycky mimo. Což však nepochybně nezabrání autorům nových povídek nespárovat tentokrát třeba Albuse a Scorpiuse, protože to jejich věrné kamarádství si o to přímo říká.

Docela mě totiž překvapilo, že tenhle příběh není primárně o slavném triu, ale je to jedna velká jízda Albuse a Scorpiuse. Jistě, máme tu vážného Harryho, který se i po letech potýká s minulostí plnou Voldemorta a s neschopností být dobrým rodičem svému synovi. Máme tu starostlivou Ginny a ministryni Hermionu (v divadelní hře pro mě trochu překvapivě představovanou herečkou černé pleti) a jejího manžela Rona, který (a tohle mě dost mrzelo) v ději působí v podstatě jen jako komická figurka bez vlastního přispění k dobré věci. Ale Rowlingová pořád umí lépe vymýšlet příběhy teenagerů a její Albus, Scorpius i ostatní děcka jsou postavy, které si čtenář rychle oblíbí.

Líbilo se mi to. Děj pěkně odsejpá, je pekelně napínavý, každá malá podrobnost, která fanouškovi ságy dokresluje ten vysněný svět, dokáže potěšit stejně jako neustávající hlášky jednotlivých postav, které mě spolehlivě rozesmávaly. Jsem si jistá, že v divadle to musí být paráda. Prý se také začíná uvažovat o filmu a na ten se tedy budu rozhodně těšit.

P.S.1: Albus Potter se líbá s Hermionou a říká jí, že by si měli pořídit dítě.

P.S.2: Sestřenice Cedrika Diggoryho je Voldemortova dcera.

P.S.3: Severus Snape je dojatý, že po něm Harry pojmenoval svého syna.

P.S.4: Jedno z předchozích tvrzení není pravda:-)

Úryvek:

DĚJSTVÍ PRVNÍ, OBRAZ DESÁTÝ

BRADAVICKÝ EXPRES

ALBUS rychle kráčí vlakem.

ROSE: Albusi, hledám tě...

ALBUS: Mě? Proč?

ROSE si není jistá, jak formulovat to, co chce říct.

ROSE: Začíná čtvrtý ročník, Albusi, je to pro nás začátek nového roku. Chci, abychom byli opět přáteli.

ALBUS: My jsme nikdy nebyli přáteli.

ROSE: To je nesmysl! Když mi bylo šest, byl jsi můj nejlepší kamarád!

ALBUS: To už je hrozně dávno.

Chystá se pokračovat v chůzi. Ona ho zatáhne do prázdného kupé.

ROSE: Slyšel jsi, co se povídá? O té velké ministerské razii před pár dny? Tvůj táta byl zjevně neuvěřitelně statečný.

ALBUS: Jak to, že ty vždycky víš o těchhle věcech a já ne?

ROSE: On očividně - ten čaroděj, kterého chytili - Teodor Nott, myslím - u sebe měl pěknou řádku předmětů, které porušují všechny zákony, včetně - čímž je všechny strčil do kapsy - nelegálního obraceče času. A to dost mimořádného.

ALBUS se podívá na ROSE a všechno náhle zapadá na své místo.

ALBUS: Obraceč času? Táta našel obraceč času?

ROSE: Pst! Ano. Já vím. Super, že jo?

ALBUS: Jsi si jistá?

ROSE: Naprosto.

ALBUS: Já teď musím najít Scorpiuse.

Pokračuje v chůzi vlakem. ROSE ho následuje, rozhodnutá říct si svoje.

ROSE: Albusi!

ALBUS se rázně obrátí.

ALBUS: Kdo ti řekl, že si se mnou máš promluvit?

ROSE (napruženě): Fajn, možná, že tvoje máma poslala sovu mému tátovi - ale jenom proto, že se o tebe bojí. A já si prostě myslím -

ALBUS: Nech mě na pokoji, Rose.

SCORPIUS sedí ve svém obvyklém kupé. ALBUS vejde jako první, ROSE je mu pořád v patách.

SCORPIUS: Albusi! Ach, ahoj, Rose, čím jsi to cítit?

ROSE: Čím jsem cítit?

SCORPIUS: Ne, já to myslím jako, že je to hezké, voníš jako směs čerstvých květin a čerstvého - chleba.

ROSE: Albusi, já jsem tady, rozumíš? Kdybys mě potřeboval.

SCORPIUS: Já myslím dobrého chleba, kvalitního chleba, chléb... co je špatného na chlebu?

ROSE odchází a potřásá hlavou.

ROSE: Prý co je špatného na chlebu!

ALBUS: Všude jsem tě hledal...

SCORPIUS: A nakonec jsi mě našel. Ta-dá! Já se tu téměř schovávám. Víš, jak si rád - přivstanu. Lidem to neumožní zírat. Pokřikovat. Psát "Voldemortův syn" na můj kufr. Tohle nikdy neomrzí. Ona mě vážně nesnáší, že jo?

ALBUS svého přítele obejme. Velmi pevně. Chvíli tak setrvají. SCORPIUS je tím překvapený.

Fajn. Ahoj. Ehm. Už jsme se někdy předtím objímali? Objímáme se vůbec?

Oba chlapci od sebe rozpačitě odstoupí.

ALBUS: To jen, že mám za sebou docela podivných dvacet čtyři hodin.

SCORPIUS: Co se během nich událo?

ALBUS: To ti vysvětlím později. Teď se musíme dostat z toho vlaku.

Zvenčí se ozve pískot. Vlak se začíná pohybovat.

SCORPIUS: Pozdě. Vlak už se rozjíždí. Bradavice, ahoj!

ALBUS: Tak to se musíme dostat z jedoucího vlaku.

ČARODĚJKA S VOZÍKEM: Něco z vozíku, drahouškové?

ALBUS otevře okno a podaří se mu vyšplhat ven.

SCORPIUS: Z jedoucího kouzelnického vlaku.

---

Harry Potter po francouzsku

Kdo je to paní Prašivá? Proč mají francouzští čtenáři Bradavice spojeny s chutí na špek? Jak to, že Pomona Prýtová přesedlala z kapusty na kedlubny? A co má společného Voldemort s Elvisem Presleym? Jsem tu se slíbeným článkem o větších či menších vychytávkách francouzského překladu Harryho Pottera. Užijte si to! :-)

---

Nápad sepsat tento článek vznikl onoho památného dne, kdy jsem na francouzské wikipedii (http://fr.wikipedia.org/wiki/Harry_Potter) hledala francouzský překlad výrazu domácí skřítek (kdo čtete Portrét pro Bradavice, dozvíte se v jedné z následujících kapitol, co mě k takto smysluplně strávenému času vedlo;-)). Výsledkem hledání bylo slovní spojení elf de maison, což mě příliš nepřekvapilo, jedná se o doslovný překlad; v článku jsem ale narazila na výrazy, jež mi neříkaly vůbec nic, a tak jsem začala pátrat trochu podrobněji, čehož výsledkem je toto zcela nevědecké, pobavení sledující kratičké pojednání. Předem upozorňuji, že Harryho Pottera jsem francouzsky nečetla, takže zaměřuji tento článek výhradně na několik výrazů, jež mě zaujaly.

O překladu jména Severuse Snapea jsem se tu v diskuzi už kdesi zmiňovala a nutno říct, že jsem to dosud zcela nerozdýchala, považte sami - Severus Rogue?! Dobře, fajn, slovo rogue ve francouzštině značí nadutý či arogantní, čímž se překladatel zjevně snažil vyjádřit Snapeovo obvyklé vystupování, ale přesto mi tam ta eSková aliterace prostě chybí - je to Salazar Slytherin, Severus Snape - kruci, samá eS, a teď oni do toho s Rogue. Hm. Na něco takového bych si v češtině nechtěla zvykat.

J.K. Rowlingová je mistryně aliterací, to víme všichni - už jen zakladatelé - Godric Gryffindor, Helga Hufflepuff, Rowena Rawenclaw, Salazar Slytherin... všimli jste si někdy, že všechna tato počáteční písmena (G, H, R, S) jsou obsažena i ve slově Hogwarts (Bradavice)? Nepátrala jsem, jestli i tohle byl autorčin záměr, ale jedno je jisté - převést něco takového do jiných jazyků je prakticky vyloučené.

Čeština v tomto případě na aliterace zcela rezignovala, ačkoli Salazar Zmijozel (S, Z) docela syčivě zní, a dlužno říct, že francouzština se jich rovněž stoprocentně nedrží: z Gryffindora se sice stal "jen" Gryffondor (to slovo je patrně složenina gryffin d´or - zlatý gryf, což je bájný tvor, napůl lev, napůl orel, symbolizující ovládnutí země i nebe - proto též lev jako symbol koleje; a český Nebelvír? Že by nebeský lev - nebe-lví-r?) a Salazar Serpentard také nezní špatně (serpent je francouzsky had, anglické slithering označuje typický hadí pohyb, takže i ta česká zmije není od věci), ale z Helgy z Mrzimoru máme Helgu Poufsouffle (to víceméně odpovídá anglickému výrazu - souffler totiž francouzsky značí foukat, zatímco anglicky je huff - nafouknout a puff - vyfouknout; říkám si, proč takové jméno - asi že Helga vždycky všechno uměla nejlépe vydýchat? :-)) a aliterace není ani u Roweny Serdaigle, kde se francouzský překladatel snažil (podobně jako ten český) spíš o zachování významu slova (serre d´aigle značí orlí pařát, zatímco čeština zachovala původního havrana).

A nyní hlavní postavy - Harry, Ron a Hermiona zůstali díkybohu u svých vlastních jmen, stejně tak kupodivu i Brumbál (Albus Dumbledore), Kratiknot (Filius Flitwick - další aliterace, ale český významový překlad se mi zamlouvá rovněž), Minerva McGonagall, profesor Binns a Hagrid.

Naopak k překladu došlo u Pomony Prýtové (v originálu Sprout, což je kapusta, ve francouzštině Chourave, přičemž chou-rave je kedluben), madame Hoochové (madame Bibine, což je v podstatě doslovné - hooch je totiž anglický výraz pro kořalku nebo chlast a bibine je francouzský výraz pro břečku, patoky či špatné pivo), Draco Malfoy je nepatrně pozměněn na Drago Malefoy, Umbridgeová na Dolores Ombrage (umbrage v angličtině a ombrage ve francouzštině značí dotčenost, uraženost, pohoršení, podezření, nedůvěru...) a z Olivera Wooda je Olivier Dubois (Dubois je běžné francouzské příjmení označující stejně jako anglické wood dřevo či fakt, že je někdo z lesa:-)). Neville se po francouzsku jmenuje Londubat, Poppy je Pomfresh (výraz pro čerstvé jablko), z Moodyho je Alastor Maugrey (moody anglicky značí náladový, mrzutý, maugréer je francouzsky proklínat či reptat, takže význam zůstal zachován), z Filche je bůhvíproč Argus Rusard a z paní Norrisové Miss Teigne (teigne je francouzský výraz pro mola či prašivinu, což sedí :-D).

A pak jsou tu samozřejmě Bradavice (Hogwarts - hog je české prase, kanec - proto ty kančí hlavy na sloupech brány na hradní pozemky; wart je bradavice). Francouzi jim říkají Poudlard, což vzniklo pravděpodobně ze slovního spojení pou de lard - špeková veš, nu aspoň je tam ten náznak vepřového:-). Prasinky se podařily ještě doslovněji - anglicky Hogsmeade - kančí palouk, francouzsky Pré-au-Lard - špekový palouk.

Zaujalo mě i pár dalších výrazů - jako třeba moldu (česky mudla), cracmol (moták) nebo détraqueur - mozkomor (détraquer znamená duševně pomást). Famfrpálu říkají Francouzi stejně jako anglicky hovořící čtenáři (quidditch).

A perlička na závěr - co má Voldemort společného s Elvisem Presleym? Neuhodnete? Tak já vám to tedy prozradím - svoje prostřední jméno. Ano, ano, vidíte správně, náš Tom Rojvol Raddle se ve francouzském překladu stal osobou s bizarním jménem Tom Elvis Jedusor. Což je, jak jistě tušíte, dáno nutností vejít se písmeny do francouzského slovního spojení, jež zní: Je suis Voldemort (já jsem Voldemort). No řekněte, není to úžasně absurdní? :-)))

Z deníku Minervy McGonagallové

Pátá kapitola Portrétu pro Bradavice byla napsána a vložena, pokračování mám sice rozmyšlené, ale zrovna procházím nějakou "tvůrčí" krizí, tak netuším, kdy se donutím něco hodit na papír...

Tak vkládám alespoň tohle - nápad popsat jeden den z fiktivního deníku prof. McGonagallové (i když pochybuji, že by si nějaký vedla, a když už, tak asi ne takhle:-) vznikl, když jsem znovu pročítala 1. díl HP kvůli informacím o složení famfrpálového týmu Nebelvíru. Berte to s rezervou, je to jen takový pokus...

Z deníku Minervy Mc Gonagallové

Čtvrtek, 12. září 1991

Po dlouhé době nádherný den - dnes jsem už od rána cítila napětí v kostech, ale takové příjemné - jako když se má stát něco neočekávaného, tím myslím v tom dobrém slova smyslu.

---

Mám ráda tyto časně podzimní dny. Jistě, podle astronomického kalendáře nás čeká ještě nějakých deset dní léta, jak nám naše drahá Aurora neopomněla připomenout hned na první profesorské poradě, když Filius s Pomonou vytrvale hovořili o "podzimním" semestru. Opět jsem během letních prázdnin stihla zapomenout, jaká perfekcionistka tahle naše astronomka je. Ale přesto ji mám svým způsobem ráda - je tichá, do ničeho se zbytečně nemíchá a její loajalita k Albusovi a Bradavicím skutečně sahá snad až ke hvězdám... Ale zpět k dnešku.

Brzy ráno mě probudily sluneční paprsky - dobývaly se do mé ložnice a osvětlovaly ji proudem teplého světla. Už to, že jsem se nevzbudila ještě za tmy, tak jako obvykle, mě dobře naladilo - trpívám v poslední době nespavostí a již jsem skoro zapomněla, jaké to je - probudit se až za světla a ještě do takového rozzářeného dne.

Otevřela jsem okno a pustila dovnitř trochu svěžího vzduchu - touto dobou přichází zdálky od moře a já mívám pocit, jako bych z něj cítila chuť soli a ryb - tedy hlavně když se přeměním do své druhé podoby.

A že mě to dneska k přeměně svádělo - slunce se vyhouplo vysoko na oblohu, školní pozemky se leskly rosou, z lesa stoupala pára a já si celé dopoledne představovala, jaké by to bylo - vylézt na střechu a tam si lehnout a nechat ze zahřívat slunečními paprsky. Ten pocit znám příliš dobře - jen tak zlehka naježím srst, abych pustila teplo až na kůži, a za chvíli už cítím horkost prostupující celé moje tělo - zahřívá mi kosti, skoro to pálí, ale je to tak příjemné! Někdy vážně mívám problém přesvědčit sebe samu k návratu do lidské podoby - hábit mě nezahřeje tak dobře, jako můj kočičí kožíšek.

Jsou tu však mé profesorské povinnosti. Připomněly se mi již u snídaně, když jsem musela zasahovat u jedné výměny názorů mezi Malfoyem juniorem (ten hoch se mi příliš nezamlouvá už od chvíle, kdy jsem ho poprvé spatřila při rozřazování) a tím ne právě šikovným Longbottomovic chlapcem. Přesto mi mé podzimní zasnění vydrželo až do odpoledne, konkrétně do hodiny v pátém ročníku.

Začínám je připravovat na NKÚ a, jako každý rok, i letos propadám depresi. Vím, že je teprve začátek září, dopředu už počítám s tím, že studenti přes prázdniny polovinu věcí zapomenou (nehledě na tu druhou polovinu, jíž se nikdy nenaučili, ačkoli se to přede mnou snaží vytrvale utajit), říkám si - začneme s něčím jednodušším, jen takové opakování z loňska. S vyděšenými obličeji si posílají bednu s ježky, které mi včera laskavě nachytal Hagrid v Zapovězeném lese (nesmím zapomenout mu ještě jednou poděkovat), a začínají nad nimi mávat hůlkami.

Nevím, jestli se mám smát anebo plakat - někteří při kouzlení vypadají jak dirigenti symfonického orchestru, raději ignoruji těch pár jedinců, kteří si pod lavicí otevřeli učebnici a snaží se najít odpovídající kouzlo, ostatně na nějaké výtky nemám ani čas - jeden chytrolín toho nebohého ježka rozpůlil a já ho musela co nejrychleji zachránit (toho ježka, samozřejmě). Mrzimor deset bodů dolů - mrzimorští se okamžitě tváří zkroušeně, ale co s nimi mám dělat? Jak je jinak přinutit, aby začali brát učení vážně? Jako kdyby loni neviděli svoje starší spolužáky - kolik že se jich ten poslední měsíc před zkouškami nervově zhroutilo? Devět? Deset? Už to ani nepočítám - ta scéna se opakuje rok co rok. Jenže oni jsou prostě nepoučitelní - místo toho, aby průběžně opakovali už od září, nechají všechno až na poslední chvíli a pak se diví...

Konečně mi Percy Weasley jako první přinesl docela pěkný jehelníček, který se dokonce ani nehýbal, natož aby se pokoušel sbalit do kuličky - deset bodů pro Nebelvír, mladý Weasley se rozzářil, nu, je to chytrý hoch, i když tak trochu zvláštní. Ostatně, letos tu máme dalšího Weasleyho, jsem docela zvědavá, co se z něho vyklube, u Weasleyů člověk nikdy neví.

To mi připomnělo Charlieho Weasleyho a moje dnešní nadšení trochu pohaslo. Vybavil se mi loňský závěrečný famfrpálový zápas proti Zmijozelu a bezmocně jsem zaskřípala zuby - jako už tolikrát. Dodneška před sebou vidím ten vítězoslavný Severusův obličej, když si odnášel famfrpálový pohár do svého kabinetu. U Merlina - Pomoně i Filiusovi bych to ze srdce přála - tedy ne, že bych byla nadšená, samozřejmě, že měl vyhrát Nebelvír - ale kdyby nás porazil Havraspár nebo Mrzimor, s tím bych se ještě smířila. Ale zachovat klid, když Severus nasadí ten svůj "roztomilý" výraz, to je někdy opravdu nad moje síly.

Pravda, loni byl náš famfrpálový tým hodně chatrný - spousta nových tváří - kolik z nich předtím famfrpál doopravdy hrálo? Dvojčata Weasleyova - no jistě, ti mají potenciál, stejně tak Johnsonová a Spinnetová - jenže všichni byli teprve ve druhém ročníku - co tak asi mohli dokázat proti těm zmijozelským hromotlukům? A letos? Wood prý přijal Bellovou jako novou střelkyni - další druhačka, snad celkem šikovná, ale pořád nám chybí chytač. Ten nám ostatně chybí už od odchodu právě Charlieho Weasleyho - to byl alespoň kapitán! Tehdy jsme pohár vyhráli několikrát po sobě, jenže od té doby, co dokončil školu, se na nás vrší jedna smůla za druhou.

Hodina skončila, všichni ježci byli v pořádku zpět v mojí krabici a já se vydala do svého kabinetu. V hlavě mi pořád ležel nebelvírský tým, ta myšlenka se mi uhnízdila v mozku a vytrvale na mě dotírala ze všech stran. A právě v té chvíli se to stalo.

Koutkem oka jsem za oknem, které jsem zrovna míjela, zaregistrovala jakýsi drobný letící předmět a vzápětí kolem prosvištělo něco mnohem mohutnějšího. Překvapeně jsem vyhlédla ven a málem jsem zapomněla dýchat.

Jakýsi chlapec (a podle stejnokroje to byl student mojí koleje!) se na koštěti řítil střemhlav k zemi, byl už blízko, ach ne, příliš blízko! Cítila jsem, jak se ve mně zastavilo srdce, nevědomky jsem se přitiskla k oknu a začínala prosit Merlina... Náhle, sotva stopu nad zemí, zachytil ten drobný kulatý předmět, ostře strhl násadu koštěte vzhůru, prudce se přitom zaklonil, srovnal koště a pak z něj lehce seskočil na trávu, jako by se nic nestalo.

Ani nevím, jak jsem se dostala z hradu - prolétla jsem vstupními dveřmi a uháněla dolů po školních pozemcích ke skupince studentů, z nichž polovina se tvářila značně otráveně a druhá polovina (ta moje) hlasitě jásala a plácala po zádech toho neskutečného šťastlivce, který si snad ani neuvědomoval, jak málo ho dělilo od jisté smrti. Mělo mě vůbec překvapit, že tím drzým opovážlivcem byl Harry Potter?

Nejasně si vzpomínám, že jsem na něj začala hystericky křičet a vůbec jsem si nevšímala, jak ho ostatní omlouvají (až později se mi vybavilo, že to celé zřejmě bylo nějakým pokračováním té potyčky u snídaně), samozřejmě nechyběl ani provokatér Malfoy (mé špatné dojmy z tohoto hocha se jen potvrzují). Jenže v té chvíli jsem se stěží ovládala, na zlomek sekundy jsem si představila Harryho bezvládné tělo odrážející se od země po tvrdém dopadu, před očima mi prolétly obličeje jeho mrtvých rodičů a také Albusův výraz - jak by se asi tvářil, kdyby chlapec, který zůstal naživu, a kterého jedenáct let schovával u těch jeho příšerných příbuzných, chlapec, v něhož tolik doufal, i když se to před námi snažil tajit, kdyby tenhle chlapec zemřel následkem naprosto nezodpovědného a hloupého nápadu zachránit věc svého zraněného kamaráda? Jenže... neměla bych na něj ve skutečnosti být spíš hrdá?

A pak mi to náhle došlo. Jistě, vlastně to bylo naprosto logické, vždyť jeho otec byl jeden z nejlepších...

Popadla jsem Harryho Pottera za ruku a stále ještě poněkud nepříčetně ho vláčela k hradu. Bylo mi jasné, že navenek to musí vypadat, jakože dostane ten nejhorší školní trest (a vážně jsem pořád váhala, jestli mu ho přece jen neuložit), ale když jsem zaslechla škodolibé poznámky zmijozelských, definitivně jsem se rozhodla. Tentokrát už ne!

Trochu se třásl, zjevně si myslel, že ho táhnu nejmíň k řediteli, abychom ho okamžitě vyloučili. Nevymlouvala jsem mu to, ať se chlapec chvíli podusí ve vlastní šťávě, však ono mu to vůbec neuškodí. A dusil se docela dlouho - nemohla jsem totiž Wooda ani zaboha najít.

Nakonec jsme vrazili do třídy ke Kratiknotovi a tam jsem si ho konečně všimla. Byl zmatený snad ještě víc než Potter, když jsem mu oznamovala, že mu vedu nového chytače. Naštěstí je celkem bystrý - rychle to pochopil, a když jsem viděla, jak mu zasvítily oči, sama jsem se trochu uklidnila a moje zděšení a vztek vystřídalo netrpělivé očekávání.

Wood nezklamal - okamžitě začal kolem mladého Pottera kroužit jako mlsný pes, hodnotil jeho postavu a už mu vybíral koště. Potter z toho byl pořád trochu vedle, ale i on se pomalu začal tvářit natěšeně, když mu došlo, že dnes se asi vylučování ze školy konat nebude. Trochu jsem se zarazila - budu muset promluvit s Albusem ohledně toho pravidla pro první ročníky. Ale nepochybuji, že on tuhle výjimku povolí - viděla jsem na něm, jak moc mu na Harrym záleží, udělá cokoli, aby se tu ten chlapec cítil dobře.

Samozřejmě jsem navenek musela zůstat přísná, když jsem mu pohovořila do duše o nutnosti usilovně trénovat, ale ti dva mě skoro neposlouchali. Wood už byl duchem na hřišti a Harry se tvářil tak nevěřícně a šťastně, že jsem se neubránila úsměvu. Tolik mi v té chvíli připomínal Jamese, když byl v jeho věku! Až na ty oči, ty... ty má po své matce...

A tak Nebelvír našel nového chytače. U večeře bylo kolem našeho kolejního stolu docela rušno a já se tentokrát rozhodla nezasahovat, ani když jsem spatřila další ostrou hádku mezi Harrym a mladým Malfoyem. Musím svým nebelvírským trochu víc věřit, zařekla jsem se, jsou to sice ještě děti, ale snad mají dost rozumu na to, aby se nezapletli do žádného nebezpečí.