Odmítnutí (20. kapitola 4/4)

Závěr dvacáté kapitoly, načež bude následovat kapitola plesová, jež nesmí chybět v žádné pořádné HG/SS fanfiction:-). V této části je jedno jméno, které jsem jen tak na zkoušku zadala do Googlu, zda se náhodou někde v HP nevyskytuje. K mému překvapení mi na prvním místě vyjel maďarský překlad této povídky (k nahlédnutí zde). A k mému potěšení - první komentář k maďarskému překladu je z ledna 2009 a překlad je nyní ve 23. kapitole. Já překládám od února 2010 a jsem v kapitole 20. Takže kupodivu nejsem zas tak pomalá!;-) Ale nyní již zpět k českému překladu - Padma chystá Hermioně vlasy na ples a jejich rozhovor nebývá na pikantním obsahu i okolnostech...

"Jak to, že tě to nechává v takovém klidu?" zeptala se Padma vrtíc nevěřícně hlavou. "Kdyby mi tohle udělal Dean, tak bych ho chytila a ustřelila mu varlata nějakou dobře mířenou kletbou."

---

"Je to vlastně docela legrační," zakuckala se Hermiona smíchy, "čekala jsem, že mě to bude trápit víc, ale i když se tak zprvu párkrát stalo, teď už je mi to jedno. Fyzická bolest se dá s výtažkem z hrbouna snadno zvládnout a upřímně řečeno se příliš nestarám o to, co Teo provádí. To není jako s tebou a Deanem; já ho nikdy nemilovala."

"Ale jak dlouho to bude takhle pokračovat, Hermiono? Je pryč už skoro půl roku a ty dobře víš, že ničí všechny tvoje dopisy. Co když se nikdy nevrátí? Přece tu nemůžeš pořád jen tak sedět a navěky čekat na rozvod. Je ti jenom pětadvacet; jsi moc mladá na to, abys skončila jako stará panna."

Hermiona na ni zamyšleně pohlédla do zrcadla.

"Ale jsem pořád vdaná."

"A budeš vdaná po zbytek života, jestli se nesebereš a nechytíš Teodora pod krkem. A i pak ti nemusí rozvod odsouhlasit. Co potom hodláš dělat? Žít do smrti v celibátu? Nechápej mě špatně, Hermiono, já za normálních okolností nevěru neschvaluji, jenže tohle normální okolnosti nejsou. Uzavřela jsi sňatek z rozumu s někým, kdo tě opustil a kdo má evidentně v úmyslu přeříznout každou čarodějku v okolí. Neříkám, abys to udělala jenom proto, že on je takový - znám tě dost dobře na to, abych věděla, že tě románky na jednu noc příliš neberou - jenom si myslím, že bys neměla zavrhovat myšlenku na vztah, pokud by se objevil ten pravý muž."

Hermiona cítila, jak se jí při Padminých slovech derou do očí slzy.

"Vážně by sis o mně nemyslela nic špatného, kdybych měla poměr?"

"Poměr je takový divný výraz," zavrtěla Padma hlavou. "Ale ne, kdybys chtěla s někým navázat vztah, budeš ode mě mít plnou podporu. Chci, abys byla šťastná."

"Děkuji," zamumlala Hermiona. "V několika uplynulých týdnech jsem o tom hodně přemýšlela. Představa, že se s někým scházím, mi ještě pořád tak úplně nesedí. Vím, že co se rozvodu týče, nemohu toho příliš udělat; v mudlovském světě můžeš požádat o soudní odluku, ale v kouzelnickém právu nic podobného není. To jen, že to pořád budu brát, jako kdybych nějak podváděla. Možná, že se přes to časem přenesu."

"Nebudeš mít na výběr, než se přes to časem přenést," navázala Padma nekompromisně. "Nemůžeš přece donekonečna žít bez lásky. To ty prostě nedokážeš - máš v sobě příliš citu, který potřebuješ někomu dát."

Hermiona se zachmuřila. Vidina života bez lásky a dětí ji dost děsila. A žít den za dnem bez toho, že by měla koho milovat, podle ní postrádalo smysl.

"I tak je tu ale problém. Prakticky každý muž v zemi je kvůli Manželskému zákonu ženatý. Kde tak asi pro všechno na světě někoho najdu?"

"Ano, o tom jsem už taky přemýšlela," přitakala Padma. "Buďto budeš muset najít někoho v podobné situaci, v jaké jsi ty sama, anebo se budeš muset dát dohromady s nějakým milým mudlou." Zakřenila se na Hermionu do zrcadla. "Dean má mimořádně přitažlivého bratrance."

Hermiona obrátila oči v sloup. Deanův bratranec ji nezajímal ani v nejmenším; jediný muž, kterého chtěla, byl v podobné lásku postrádající situaci.

O několik minut později přestal její prsten pálit, a tak s Padmou obrátily pozornost k Hermioniným vlasům, při kteréžto činnosti zdolaly nemálo hrnků čaje. Už byly skoro hotové, když se ozvalo hlasité klepání na vchodové dveře. Moe byla očividně pořád ještě v Kordéliině domě.

"Čekáš někoho?" otázala se Padma.

"Ne. Možná bychom to mohly nechat být."

Ozvalo se další, ještě silnější zaklepání na dveře.

"Jdu tam," prohlásila Padma odkládajíc lahvičku s Rychlopomádou. "Zůstaň, kde jsi, a nehýbej se. Tvoje vlasy jsou skoro dokonalé."

Hermiona poslouchala, jak Padma vydusala po schodech, načež následoval zvuk zavrzání vchodových dveří. S jistotou rozpoznala mužský hlas, a když se dveře opět zavřely a hlasy se přiblížily, zjistila, že je to Severus, a její tvář se rozzářila úsměvem. O chvilku později vešel do místnosti, zatímco si vyměňoval s Padmou žertovné poznámky.

"Hermiono," pronesl a pokynul jí hlavou. "Omlouvám se za ten vpád, ale podle mojí ženy je životně důležité, abych vás navštívil a požádal o svolení vzít si na dnešní slavnost tři bedny vína z vašeho vinného sklepa. Podle všeho už si vyžádala i souhlas od Lance."

"Ano, jistě," řekla Hermiona pobaveně. Dokázala si živě představit, jaký asi toho podvečera vládne v Kordéliině a Severusově domě chaos. "Padma a já už jsme skoro hotové. Potřebujete asistenci?"

"Ne, děkuji. Kordélie naverbovala na pomoc značný počet domácích skřítků z rodiny, kteří by měli během hodiny dorazit, a poté se snad díkybohu opět stanu svým vlastním pánem." Zamířil k vinnému sklípku v rohu kuchyně.

Hermiona se opřela a Padma se jala kouzlem upravovat poslední prameny jejích vlasů.

"Jak jste v pátek dopadl s tím Felix felicis?" zavolala Hermiona na Severuse.

"Výtečně," odpověděl ze sklípku. "Už jsem ho dokonce stihl dodat zákazníkovi." Poté se z místnosti za kuchyní opět vynořil se třemi dřevěnými bednami vína, které levitoval před sebou. "Mohu použít váš krb a odletaxovat je přes ulici?" přeptal se. "Přes náměstí je levitovat nemohu - s ohledem na všechny ty mudly usazené v parku."

Hermiona přitakala a on začal odesílat bedny prostřednictvím krbu. Když skončil, oprášil si hábit.

"Dáte si šálek čaje?" zeptala se Hermiona.

"Ne, děkuji. Moje přítomnost je vyžadována na druhé straně náměstí." Pak ale cestou kolem stolu zaváhal. "Jak proběhla vaše včerejší výprava ke svatému Mungovi?"

"Překvapivě dobře," protáhla a nasadila samolibý výraz. "Souhlasili se smlouvou na dodávky dokrvovacího lektvaru."

"S cenou, na níž jsme se dohodli?"

"Snížila jsem ji o deset procent," pravila sebejistě.

Zkřížil ruce na prsou a zakabonil se.

"Snížila jste cenu o celých deset procent bez předchozího projednání se mnou?"

Ušklíbla se na něj do zrcadla.

"Snížila jsem ji pod podmínkou, že ukončí obchodní vztah s Prunellou Wellsworthovou a pověří nás výrobou všech lektvarů mimo těch, které připravují ve vlastních laboratořích."

Severuse to zcela omráčilo. Prunella Wellsworthová byla jeho největší konkurentkou už od doby, kdy začal podnikat.

"Oni s tím souhlasili?"

Hermiona přitakala a vypadala při tom, že je sama se sebou nesmírně spokojená.

"Souhlasili. Jsme nyní jediní lektvaristé, od nichž nakupují."

Jeho užaslý výraz se pozvolna měnil ve spokojený úšklebek.

"Nechte mě hádat. Jednala jste s lékouzelníkem Thwaitem?"

"Ano," připustila. "Už jste se s ním setkal?"

"Mnohokrát," zabručel. "Ale vypadá to, že nejspíš bude mít slabost pro mladé absolventky z Nebelvíru."

Hermiona s předstíraným šokem zalapala po dechu.

"Naznačujete snad, že můj úspěch má co do činění spíš s ženským pohlavím než s mými schopnostmi?"

"Jsem si jistý, že v tom byla neodolatelná kombinace obojího," přikývl a dál se pobaveně usmíval. "Večer dám stranou láhev šampaňského, abychom si mohli připít na váš úspěch. Teď musím jít. Přeji vám oběma příjemný den."

Hermiona se usmála, když se otočil a vyšel z místnosti s černým zavířením hábitu, a očima v zrcadle sledovala jeho odcházející postavu. Zdvihla zrak k Padmině tváři a její úsměv odumřel, jakmile zaznamenala, že si Padma dala ruku v bok a se zjevným nesouhlasem se na ni mračí.

"Co se děje?" zeptala se vyděšeně.

Padma zavrtěla hlavou a položila si prst na rty. Jakmile zaslechly zabouchnutí vchodových dveří, odložila hůlku a posadila se vedle Hermiony. Hermiona se k ní otočila čelem a zatvářila se ustaraně. Padmino zachmuření přešlo ve výraz neskrývané úzkosti.

"Jeho ne, Hermiono. Ne Snapea," řekla sotva slyšitelným šepotem.

Hermiona cítila, jak se jí do tváří vkrádá ruměnec.

"Co tím myslíš?" zeptala se a hlas se jí roztřásl.

"Vím, že jsem předchozí hodinu strávila přemlouváním, aby sis našla chlapa, Hermiono. Ale ne Severuse Snapea."

Hermiona s odpovědí chvíli zápolila.

"Proč máš u všech všudy pocit, že bys mi měla říkat něco takového?" pravila a pokoušela se vyhlížet nevinně.

"Ale prosím tě, Hermiono," zahučela Padma netrpělivě. "Znám tě dost dobře na to, abych byla schopná říct, že se ti někdo líbí. V předchozích měsících jsem přemýšlela, jestli za tím něco není, když jsi nemluvila skoro o nikom jiném než o Snapeovi. Ale poté, co jsem teď viděla, jak se spolu bavíte, už o tom nepochybuji."

"Jistěže o něm mluvím - vidím ho častěji než kohokoli jiného!" pokoušela se Hermiona chabě protestovat.

"Hermiono...," řekla Padma a přísně na ni zazírala. "Svítila jsi jako sluníčko od chvíle, kdy vešel do místnosti, až dokud z ní opět nevyšel."

Hermiona to vzdala. Padma ji znala příliš dobře. Schovala tvář do dlaní.

"Já za to nemůžu, Padmo. Nechtěla jsem, aby se to stalo."

Padma nevěřícně potřásla hlavou.

"Nemůžu tomu uvěřit, Hermiono. Jak dlouho už to trvá?"

"Řekla bych, že asi tak dva nebo tři měsíce," pokrčila Hermiona rameny. "Vím - myslíš si, že jsem se asi musela zbláznit, ale on mě prostě hrozně přitahuje. Sotva ti to dokážu vysvětlit."

Padma na svoji kamarádku chvíli mlčky udiveně hleděla a kousala si při tom nehet.

"Jak tě může pro všechno na světě přitahovat Severus Snape?"

"A jak by mě mohl nepřitahovat? Mám ráda ty jeho tmavé oči, jeho černý smysl pro humor, jeho ruce... A on je tak chytrý, Padmo! Je to jediný muž, u kterého jsem kdy měla pocit, že je beznadějně mimo moje možnosti. A Merline! Jeho hlas! Mohla bych ho poslouchat hodiny." Naklonila se k Padmě, jako kdyby ji tím mohla přimět, aby ji lépe pochopila. "Nevím, jak se to stalo, Padmo, ale stalo se."

"Hermiono," ozvala se Padma zmateně, "ale on je ženatý!"

"To vím," pravila Hermiona a znovu sklonila tvář do dlaní. "Podívej, nemohu ti vyprávět všechny podrobnosti bez toho, abych neuvěřitelným způsobem nezradila svoji tchýni, ale on je ve skutečnosti asi tak ženatý, jako já jsem vdaná. Nechápej mě špatně, Padmo; já si uvědomuji, jak hrozně směšné to celé je, ale já vážně nemám, nemám v úmyslu jednat v souladu se svými city. Je to tak, jak to je. Nemohu změnit to, co k němu cítím, ale určitě mohu ovlivnit to, jak jednám."

Padma si ji okamžik prohlížela.

"Nemůžeš připustit, aby se to stalo. To by ti zkomplikovalo život víc, než si dokážeš představit; byla by to úplná katastrofa."

"Já vím," trvala Hermiona na svém. "Věř mi, prosím, nějaká soudnost mi ještě zbyla. Jak už jsem ti říkala: nic z toho nebude. Možná je to jenom pošetilé přechodné pobláznění a já se přes to musím nějak přenést. A navíc - on mě možná pořád vnímá jen jako otravnou malou holku."

"Právě že ne," podotkla Padma zachmuřeně a znovu ztišila hlas do šepotu. "To je to, co mě na tom děsí ze všeho nejvíc. Mám-li soudit z té scénky, jíž jsem právě byla svědkem, tak vážně nevím, kdo z vás dvou je na tom hůř: jestli ty nebo on." Vstala od stolu a opět se chopila hůlky. "Dodělám ti ty vlasy a pak musím jít."

Hermioně se rozbušilo srdce v hrudi. Někde hluboko uvnitř tušila, že k ní Severus taky něco cítí. A Lance si to podle všeho myslel rovněž. Jenže bylo-li tak silné její předsevzetí, že z toho nic nebude a ani nemůže být, proč ji potom z Padminých slov projíždělo slastné brnění podél všech obratlů? Co měl znamenat ten radostný pocit, který rozechvíval její duši?

Padma prohlásila, že je hotová, Hermiona jí poděkovala a odvedla ji ke krbu, podávajíc jí nádobku s letaxovým práškem. Zavládly mezi nimi hmatatelné rozpaky. Padma ji na rozloučenou objala.

"Nedělej to, Hermiono," prosila ji s pohledem plným obav. "To si stoupneš z deště rovnou pod okap. Nechci tě opět vidět zraněnou a na dně."

"Neudělám," odvětila. "Musím s ním pracovat a on je koneckonců pořád Teův nevlastní otec. Neboj se o mě. To přejde. Necháš si to pro sebe?"

"Jistěže," pravila Padma, stále ještě ustaraná. "Chovej se dneska večer na tom plese slušně."

"Budu."

Ustoupila o krok dozadu a její kamarádka zmizela ve víru zelených plamenů. Ještě chvíli hleděla do prázdného krbu a pak se otočila a zamířila do ložnice. To, co řekla Padmě, myslela vážně: naprosto neměla v úmyslu jednat v souladu se svými city. Ale také naprosto neměla v úmyslu vypadat dnes večer před Severusem Snapem jinak než co možná nejdokonaleji.

ssSss

Předchozí (20.3.) *** Následující (21.4.)

Pět měsíců matkou a pět skutečností, které mě nepřestávají fascinovat

V uplynulých měsících projevilo pár z vás zájem o novinky z života mého a mého synka. Tenhle článek jsem měla rozepsaný několik týdnů a psal se mi střídavě s lehkostí a obtížemi - snad proto, že nejsem klasická štěstím zářící matka, nýbrž ve mně momentálně vítězí nezlomný dojem, že už navždycky budu žít s pocitem fyzického i psychického vyčerpání. Nelituji, to v žádném případě, jsem naopak vděčná za to, jak úžasné dítě mám. Ale je to náročné v jistých ohledech víc, než jsem si kdy dokázala představit...

---

První: ...a v noci spí a roste a vůbec ho to nebolí - i když co my víme...

Vskutku - to, jak mi Adámek roste doslova před očima, je první ze skutečností, které mě nepřestávají fascinovat. Oblečení, v němž jsem si ho před pěti měsíci vezla z porodnice a on se v něm beznadějně ztrácel, mu nyní dosahuje s bídou ke kolenům a loktům, pokud už bych tedy měla tu trpělivost a pokusila se ho do něj přes jeho hlasité protesty spojené s každým oblékáním navléct. V mojí náruči ho nebylo vidět a nyní mu všude kolem visí ruce a nohy. Loni touto dobou byl velký sotva jako jahoda a teď si při jeho nošení připadám strhanější než Baby, když v Hříšném tanci přinesla tančící partičce meloun.

Vaničku už jsme definitivně přeřadili k využití coby koše na prádlo a dítko se šťastně cáká v dospělácké vaně. Po večerech vedu hluboké úvahy o tom, co budeme dělat, jestli nám z autosedačky pro nesedící děti vyroste dřív, než začne sedět, a totéž by se dalo říct i o inspirativním zamyšlení nad kočárem. S rezignovaným pohledem upřeným na zahálející logaritmické pravítko v duchu počítám, kolik plenek menší velikosti ještě můžeme nakoupit, aby je stačil spotřebovat dřív, než přeřadí na velikost o číslo větší. A to ještě neřeším velikost bot a sezónního oblečení. V čekárnách u doktorů nezřízeně slintám nad malými miminky a podivuji se, kam se podělo to moje. Nějak jsem si ho ani nestačila užít.

Na druhou stranu ale nutno říct, že má také z čeho růst - je totiž nepochybné, že máme doma savce. Saje svědomitě a saje rád, až mě někdy dojímá, jak nadšeně se mu rozšiřují oči, když před ním odhaluji zdroj potravy, jak je pak blaženě přivírá, když se hladově krmí, a jak nakonec spokojeně nafoukne tvářičky a pevně sevře rty, aby mu z vypitého mléka neutekla ani kapka. A zcela melodramaticky dodám, ano, dodnes mě plní úžasem pomyšlení, že to ve mně se zrodil a ve mně a ze mně dorostl v to životem kypící dítě, kterého mám plnou náruč. Připadám si jako umělec, jako tvůrce hrdý na svoje dílo, tedy, díky patří samozřejmě hlavně přírodě, vesmíru a tak vůbec a rovněž mužské polovičce rodičovstva, ale vzato čistě materiálně má Adámek všechna ta svoje kila z mého těla. Což mě někdy až překvapuje, ono to mléko zas chuťově žádná sláva není, ale kupodivu je to to jediné, co ho dodnes dokáže za všech okolností spolehlivě utišit a v lepším případě dokonce i uspat. Čímž se dodatečně omlouvám všem matkám, jejichž boj za svobodu kojení na veřejnosti jsem vždy považovala spíš za úsměvný. Ono to dítě totiž ve většině případů skutečně jinak uklidnit nejde.

Druhá: Od pokroku ku pokroku klučík kouli koulí

Čas od času si říkám, kde by člověk byl v padesáti letech, kdyby celou tu dobu dělal stejné pokroky jako v měsících následujících po svém narození. U Adámka je vidím každý den. Zpočátku postupné zvykání na nový svět kolem sebe a odbourávání obav ze všeho, co pro něj do té doby bylo neznámé, od nutnosti dýchat, sát mléko a vyměšovat až po koupání a oblékání. Hlavička, která se přestává nezvladatelně kývat ze strany na stranu a zvědavě se rozhlíží kolem sebe, první úsměv, zachechtání se nahlas a další zvuky od broukání po hlasitý výskot, sevření hračky v ruce a její přemístění do druhé ruky, radost z rámusu vydávaného chrastítkem, přetočení na bříško a zpět, první pokusy přitáhnout se do sedu a plazit se po břiše za zdánlivě nedosažitelnou hračkou...

Někdy jako kdyby nám ty pokroky servíroval za odměnu. Po dni poznamenaném několika u něj vcelku běžnými hysterickými záchvaty, při nichž se vyklánějí z oken lidé z domů přes ulici, kolemjdoucí zakrývají uši svým psům a cyklisté úlekem padají z kol, se dítko zničehožnic lišácky usměje, máchne nožkou a přetočí se na bříško, načež zničení rodiče okamžitě ožívají a opět nepokrytě plesají nad nespornou genialitou svého potomka. Pak jsou i dny, kdy jsem ochotná považovat za pokrok každou půlhodinu navíc, kterou v noci prospí, každou další minutu, kterou je trpělivě ochoten věnovat mi na to, abych ho po probuzení začala krmit dřív, než si začne nevybíravým způsobem stěžovat, stejně jako každý metr navíc, který je ochoten ujet v kočáru, a každý další kilometr v autosedačce dřív, než začne bez zábran křičet jako na lesy.

Pokroky totiž mají i své stinné stránky - v Adámkově případě to je především neustále se zvyšující počet decibelů, které je schopen vypustit ze svého nevinně vyhlížejícího hrdla. "Neděste se, až budete mít po prořvaném dni pocit, že by bylo nejlepší dát dítěti přes obličej polštář. To neznamená, že jste špatná matka, jenom unavená," říkali nám v předporodním kurzu a já s lehkou nevírou třeštila oči. Nyní jsem ráda, že mi někdo něco takového, byť hrůzostrašně znějícího, na rovinu řekl. Totiž, že nejsem zrůda, když občas toho malého vzteklouna nechávám trochu vyřvat s vtíravou myšlenkou, že když ochraptí, bude na chvíli klid. Asi nemusím dodávat, že doufám zcela marně: jednou jsem se neudržela a snažila se ho překřičet s názorem na důležitost rovněž mojí - a nikoli jen jeho - potřeby jídla a spánku. Moje hlasivky selhaly na celé čáře.

Třetí: Chybami se člověk učí aneb požehnání i prokletí Internetu

Ze svých nejbližších kamarádek mám dítě jako první, ani v příbuzenstvu nemáme rodiče s podobně starým dítětem a nejsem ten typ, co se druží s matkami na pískovišti. Není tedy divu, že Adámek byl bezmála prvním kojencem, kterého jsem kdy držela v náručí, a je tudíž naopak s podivem, že tu ještě pořád je a má se čile k světu. Často propadám dojmu, že mi to jako matce s ohledem na výše zmíněné okolnosti vlastně jde docela dobře. Tento pocit však v pravidelných intervalech střídají záchvaty obav a sebeobviňování, že to nezvládám, neumím a dozajista něco podstatného nevím či zanedbávám.

Většinou si dokážu vystačit s informacemi z Velké knihy o matce a dítěti, předporodního minikurzu, rychloškolení v porodnici a příležitostných rad a zkušeností od mojí máti a dětných kolegyň z práce. Občas si ale s něčím rady nevím a pak mě to nutkavě táhne k Internetu, i když je mi předem jasné, jak dvojsečný je to nástroj. Není totiž nad to zadat do vyhledávače "uspávání kojence" a o dvacet minut později bez dechu sedět nad potomkem a paranoidně sledovat, zda nejeví známky syndromu třeseného dítěte, protože co když jsem ho onehdy v té náruči houpala příliš silně, nemluvě o tom drncání v kočáru po rozbité dlažbě, při kterém tehdy tak pěkně usnul?

Na jedné straně mě fascinuje, že kdykoli s očima navrch hlavy hledám na Internetu řešení nějakého problému, s úlevou zjišťuji, že (kupodivu) zdaleka nejsme první, kdo příslušnou potíž má. Na druhé straně mě trochu děsí ty zástupy virtuálních matek, od kterých se beze vší pochybnosti dozvídám, že když často nosím syna ve vertikální poloze, v níž je jednoznačně klidnější, protože se může rozhlížet kolem sebe, tak jsem mu už stačila zničit záda. A to už vůbec nemluvím o očkování, o němž se vedou debaty tak ohnivé, že po jejich pročtení několik nocí nespím a před očima si přehrávám variantu dítěte neočkovaného a stiženého strašlivou smrtelnou nemocí či naopak očkovaného, avšak postiženého děsivou alergií, ne-li rovnou duševní chorobou způsobenou beze vší pochyb právě oním vpichem očkovací látky. A tak mě každý vstup do této novodobé sítě informací zanechává možná o trochu moudřejší, ale zároveň i o něco vyděšenější, a to jsem pak ráda za každou poznámku svých bližních, že bych se měla řídit především svým vlastním citem a tolik to neřešit. Což svědomitě plním, dokud se nevyskytne další problém; já si přečtu další nosnou internetovou diskuzi a pak si opět začnu říkat, že by v mém případě snad měli na děti zavést něco jako řidičský průkaz.

Čtvrtá: Člověk míní, život mění aneb čas na sebereflexi

Založením jsem člověk spíše samotářský a plachý, moc toho nenamluvím, mám ráda svůj klid a pohodu, ba co víc, jsem ten typ, co přemýšlí, kdy pustit pračku, aby nerušil sousedy. I má drahá polovička je člověk spíše mlčenlivý, který se vyjadřuje jen v případě, že má co říct. Nečekali bychom proto, jak akční, hlasité a společenské dítě se nám dvěma může narodit. Člověk předpokládá, že jeho ratolest bude jakousi zmenšenou kopií jeho samého, jejímž motivům bude tudíž snadno rozumět, a je - alespoň pro mě - překvapivě nelehké přijmout fakt, že se tu na mě směje potomek, nad nímž většinu času jen nevěřícně vrtím hlavou. Je to ve všech ohledech úplně nový člověk a mě by nikdy nenapadlo, že si budu na přítomnost vlastního dítěte muset zvykat stejně jako třeba na nového spolubydlícího, a to včetně příležitostných záchvatů klasické a nefalšované ponorkové nemoci.

Je totiž neskutečné, do jaké míry dokáže takové malé dítě otestovat naši trpělivost, zásady a výchovná předsevzetí a jaké třinácté komnaty v sobě člověk s podivem objeví, když se pár dní po sobě ocitne ve stresu z jeho neustálého a hlasitého dožadování se pozornosti. Předávkovaná hormony z kojení se v nepříjemných výkyvech nálad zmítám mezi šťastným a nekritickým zbožňováním a pečováním o to nejúžasnější miminko na světě a unaveným a otráveným nadáváním na toho malého zlostníka. Překopávám svoje hodnoty, dítě se zcela automaticky dostává do popředí všeho, co dělám a na čem mi záleží, avšak občas propadám depresi z toho, že se mi můj někdejší pohodlný život nikdy víc nevrátí. Vím, že to stojí za to, o tom jsem nezapochybovala ani na okamžik, ale tak nějak je těžké uvěřit tomu, že můj život neskončil, že se naopak něco nového a mnohem krásnějšího a uspokojivějšího začíná.

Narozením Adámka se přede mnou otevřel svět, o němž jsem ještě před rokem neměla ani tušení. Když mi kdosi řekl, že existuje věc, která se připojí na vysavač a odsává se tím dítěti nos, byla jsem přesvědčená, že si ze mě dotyčná osoba regulérně utahuje. Dnes si tuhle vychytávku, která umožňuje, aby se klidně vyspal Adámek a tím pádem i já, nemohu vynachválit. Příklad hodný pobavení, ale skvěle dokládá, jak se bezstarostný život svobodného člověka liší od starostí matky malého dítěte. Ne, asi tomuto novému světu nikdy nepropadnu tak, abyste mě slyšeli zaníceně hovořit o svém "těhulkovství", "manžovi" nebo "mimískovi", ale ano, beze studu přiznávám, že když si moje dítko odříhne nebo upustí větry, mám z toho stejnou radost jako každá jiná matka. Protože se tím právě ulevilo nám oběma.

Pátá: Rodičem se člověk nerodí, ale stává. Nebo snad ne?

Mít dítě jsem se rozhodla až v relativně pozdním věku. Mohla bych tu obehrát dobře známá klišé o tom, jak jsem dlouho hledala toho pravého a pak se s ním chtěla poznat a také něco málo zažít, nebo o tom, jak jsem nejdřív chtěla udělat kariéru a získat dostatek finančních prostředků na to, abych dítěti poskytla odpovídající ekonomické zázemí stavebním spořením počínaje a střechou nad hlavou konče. Pravdou ale je, že jsem se na dítě dlouho necítila být připravená. Tak dlouho, až jsem si jednoho dne řekla, že pokud budu stále jen čekat, jestli se u mě někdy projeví mateřské pudy, tak bych se taky nemusela dočkat. A tak jsem do toho prostě skočila po hlavě a doufala, že to nějak dopadne.

Výsledek? Mám pět měsíců staré dítě a přitom se stále cítím být spíš dcerou svých rodičů než jeho matkou. U doktorů obhlížím ostatní matky a připadá mi, jako by většina z nich byla pro to poslání stvořena. Jako by se narozením dítěte zcela jednoduše a přirozeně vpravily do svojí nové role trpělivé, obětavé a milující pečovatelky, v níž vypadají tak... opravdově. Já se oproti tomu pořád cítím, jako kdyby mi Adámka omylem někdo svěřil s nepochopitelným přesvědčením, že se o něj dokážu postarat bez toho, abych mu způsobila újmu na životě či zdraví, a on tu moji péči až do dnešního dne nějakou podivnou a šťastnou shodou okolností přežil. Dodnes totiž nemohu zapomenout na ono pevné přesvědčení, s nímž jsem před pěti měsíci opouštěla porodnici, a sice že ještě téhož večera skončíme s dítkem na pohotovosti.

Moje vlastní máti je pro mě symbolem bezpečí, životní jistoty a opory, pochopení, starostlivosti a lásky bez výhrad a hranic. Dala mi život, vychovala mě a já se na ni vždycky mohla ve všem spolehnout. Připadá mi neuvěřitelné a občas až poněkud děsivé, že Adámek podle všeho totéž spatřuje v mojí osobě nebo to ode mě alespoň očekává. Ode mě? Od takové zmatené, postpubertální, lehce hysterické lemry, která fantazíruje za pochodu do té míry, že často ani nevnímá skutečnost kolem sebe? Chudák kluk! Inu, vybírat si nemůže. Může jen doufat, že se co možná nejvíc přiblížím ideálu matky, ať už si pod tím pojmem představuje cokoli. Koneckonců už teď má víc kosmetiky než já a při příležitostné návštěvě obchodu s oděvy neodcházím s novým kouskem šatstva pro sebe, nýbrž pro něho - což by mohl být takový pěkný drobný důkaz pomalého přechodu od sebestředného sobectví single woman k obětavému mateřství. Jinak totiž mohu jen doufat, že když už jsem se pro rodičovství zjevně nenarodila, tak se nakonec rodičem i sama ve svém vědomí a svědomí stanu.

Nakonec jsem se rozepsala víc, než jsem čekala, a tak závěrem přidávám alespoň jednu malou opět poněkud poloanonymní fotku;-)

Předchozí mateřský postřeh