Portrét pro Bradavice (27.3.)

Zjišťuji, že jedna věc je kapitolu napsat a věc zcela jiná je najít si prostor a vložit ji sem. Ale nakonec se zadařilo. Takže - jakou neplechu si Fred a George na svého "drahého" profesora nachystali tentokrát?

Kapitola dvacátá sedmá: V mysli Justuse Tavoryho (3. část)

"Hotovo, pane," osmělil se Fred prohlásit po dvě a půl hodiny trvajícím drcení dračích zubů, které proběhlo k Nathaliině úlevě v naprosté tichosti, zatímco se ona a Snape věnovali každý svému kotli s pozvolna dozrávajícím mezitímním lektvarem, z něhož se měl po přimíchání odvaru z krve jednorožce a několika posledních přísad konečně stát tak dlouho očekávaný obranný lektvar.

---

Celý ten večer dvojčata po očku pozorovala, ani jeden z nich však nejevil známky toho, že by snad chystali nějakou neplechu. Úleva z faktu, že odsud zřejmě bez dalšího incidentu odejdou, dokonce převážila i její obavy ze skutečnosti, že tady pak zůstane se Snapem sama. Profesor se sice po celou dobu choval značně odměřeně, ale aspoň si odpustil poznámky na adresu její i dvojčat. Měla předem tušit, že taková míra pohody nemůže trvat dlouho.

"Vezměte si ze skříně plátěný pytel, pane Weasleyi," pokývl Snape k příslušnému ošoupanému kusu nábytku, aniž by zdvihl oči od obsahu svého kotle, "a přesypte drť do něj."

Něco se jí na Fredovi nezdálo, ale zadruida si nedokázala uvědomit, co jí připadá tak podezřelé. To, jak se chlapec nenápadně podíval po svém bratrovi a ten nepatrně zkřivil rty? To, jak vykročil a přitom ledabyle sáhl do kapsy? Či snad to, jak se s napětím vyzařujícím z celého jeho těla blížil ke Snapeovi, jehož musel cestou ke skříni obejít, a jak se zhluboka nadechl?

Jak ve zpomaleném mudlovském filmu vnímala Fredovo náhlé zaškobrtnutí, rozmáchnutí rukama, když se snažil zachytit stolu, u něhož Snape pracoval, a jeho pád k zemi, při němž se mu podařilo strhnout na zem i dřevěnou bedýnku s přísadami stojící na stole, následovaný hlasitým prásknutím. V první chvíli nechápala, jak mohl náraz dřevěné bedýnky o zem způsobit takovou ránu, ledaže by některé přísady z rozbitých lahviček zreagovaly mezi sebou, zaznamenala jen zavíření Snapeova pláště, když se prudce otočil ke zdvihajícímu se chlapci, jenž se s podivnou pokorou v hlase snažně omlouval za to, že zakopl a jak moc ho to mrzí, v očích mu však plálo očekávání a stejné očekávání Nathalie spatřila i v pohledu jeho bratra George a náhle pochopila, co způsobilo tu nečekanou ránu a ve snaze zabránit nejhoršímu…

"Snape, ne…!" spustila, ale příliš pozdě, neboť zároveň se ozval i on:

"Weasleyi! Jak se opovažujete…!" zaburácel nahlas - tedy spíš snažil se zaburácet nahlas, avšak z jeho úst vycházelo jen směšně vysoké povykování, jako kdyby mu někdo přistřihl minimálně hlasivky.

Nathalii, která na okamžik zděšeně zavřela oči, se pod víčky zhmotnila představa hned několika postaviček z mudlovských kreslených pohádek a proti svojí vůli vyprskla smíchy. A naprosto nebyla s to ten smích ovládnout - stejně jako tehdy, když spatřila Filche lkajícího nad svojí na růžovo natřenou kočkou, zacpala si ústa dlaní a odvrátila se ke zdi; koutkem oka spatřila George, který se - podobně jako ona - snažil nerozchechtat nahlas, což vyřešil tak, že si rychle klekl vedle svého bratra a pomáhal mu sbírat přísady. A ta jejich předstíraná snaha ji rozesmála ještě víc, zvlášť když spatřila Snapea, jenž stál nad nimi jako socha vytesaná z mramoru, zhluboka dýchal a zatínal ruce v pěst - Nathalie viděla, že má co dělat, aby nezačal znovu řvát, ale zřejmě se až příliš obával zvuku svého hlasu. Mávnutím hůlky sice odstranil ze sklepení všechno hélium z vybuchlé Písklokapsle, ale tušil, že určité množství plynu by v jeho plicích ještě mohlo přetrvávat, a tak v sobě vší silou dusil vztek a až po několika nekonečných vteřinách promluvil tichým, ale o to zlověstnějším hlasem:

"Tohle bylo naposledy, pánové," oznámil dvojčatům ledově, "naposledy, co jste si k vyučujícímu dovolili podobnou drzost. Odečítám Nebelvíru padesát bodů za každého z vás…"

"Ale pane, to byla opravdu jenom nehoda!" namítal George a do toho už mu skočil Fred:

"Jenom jsem zakopl! Zapomněl jsem, že mám tu Písklokapsli v kapse! Ve skutečnosti jsem se chtěl pomstít Bletchleymu za to, že nám ji v pondělí hodil do kotlíku, protože to on ji tam hodil…," vzhlédl ke Snapeovi významně, "jenže on dnes na večeři nedorazil a já… vážně jsem na ni zapo-"

"Mlčte, Weasleyi!" zahřměl Snape již definitivně opět svým hlasem, až se i Nathalie zachvěla - ale jak je u všech všudy měla tentokrát chránit? Vždyť jejich provinění - ten pokus o pomstu Snapeovi za nespravedlivě uložený školní trest - bylo to tak zjevné! A ona věděla, že její snaha zastat se jich je odsoudí k ještě horším následkům…

"Vaše permanentní porušování školního řádu a trvalé projevování neúcty k profesorům této školy jsem vám trpěl již příliš dlouho. Nemyslete si, že vám tentokrát pomohou nějaké přímluvy!" střelil varovným pohledem po Nathalii, avšak nikdo v místnosti nepochyboval o tom, že má na mysli i ředitele a McGonagallovou.

"Moc se omlouvám, pane profesore," kál se Fred, seč mu síly a herecké schopnosti stačily, neboť obtížně potlačovaný triumfální výraz jeho obličeje naznačoval, že stále ještě úplně nepotlačil výbuch smíchu, že stále ještě slyší Snapeův směšně pozměněný hlas a že se o téhle příhodě do hodiny doslechne celá nebelvírská věž a do dalšího rána i zbytek školy.

Snape to na něm přirozeně viděl a Nathalie v téže chvíli spatřila, jak se mu potměšile zablýsklo v očích, jeho vzteky stažená tvář se pokřivila zlým úsměškem a následně se zcela vyrovnala do hladké masky, když navázal tichým hlasem, z nějž mrazilo stejnou měrou, s jakou se až nepřirozeně jemně otíral o jejich uši:

"Ach ne, nemyslete si, že opět půjdu za ředitelem, aby vás vyloučil ze školy, to by bylo příliš jednoduché," protáhl lenivě, "tentokrát vám trest udělím sám. A bude vás to mrzet, pánové, přísahám, že bude," roztáhl tenké rty do nepřirozeného úsměvu, který i oba Weasleyovy přiměl, aby se po sobě nejistě podívali.

"Padesát - ne, sto bodů za každého z vás a dalších třicet bodů za zničení několika vzácných přísad a za to, že jste si dovolili skočit mi do řeči, tím bychom mohli začít," založil si ruce na prsou opíraje se o stůl a na chlapcích bylo znát počínající zděšení. "Napsal bych o tom i vašim rodičům - vašemu otci pokud možno přímo na Ministerstvo kouzel," pokračoval a s úšklebkem pozoroval, jak se Fred a George zhrozili při představě rodičovských výčitek, "ale řekl bych, že o to se při takové ztrátě bodů již postará vaše kolejní ředitelka."

"Pane…," ozval se Fred s o poznání větší pokorou v hlase.

"Ticho, pane Weasleyi, ještě jsem zdaleka neskončil," přerušil ho Snape a přivřel oči potlačovanou zlobou. "Dále tu ještě máme školní trest. Každé pondělí a čtvrtek se budete po vyučování hlásit zde."

Fred a George se nadechli k protestu, ale Snape byl rychlejší.

"Až do konce školního roku," dodal se zadostiučiněním.

Nathalie zkřížila ruce na prsou a unaveně zavrtěla hlavou. Snape dokázal Weasleyovy zasáhnout na tom nejcitlivějším místě - nepochybovala, že by jim až tak nevadilo, kdyby byli vyloučení ze školy, ale to, že kvůli školním trestům přijdou o všechny famfrpálové tréninky, to bolelo a na obou chlapcích to bylo vidět. Nechápala, co je to popadlo, vždyť jim přece muselo být jasné, k čemu tahle jejich pomsta povede - z jednoho Snapem neoprávněně uloženého trestu za čin, za nějž odpovídal student Snapeovy koleje, se najednou stal trest na několik měsíců prakticky pro celý Nebelvír. Viděla, jak se dvojčata opět vzmáhají k námitkám, jak na ni chlapci hledí, jako by čekali, že se jich zastane, a jí nezbývalo, než lehce zavrtět hlavou a prosit je očima, aby odešli ze Snapeova kabinetu dřív, než všechno ještě zhorší. Pochopili ji a zkroušeně se sunuli ke dveřím, už je otevřeli a byli skoro venku, když tu náhle:

"Ještě moment, pánové!" pronesl Snape povzneseně a s neskrývaným potěšením hleděl na jejich zkamenělé výrazy, když se otočili zpět k němu. "Abych nezapomněl - ten školní trest se samozřejmě vztahuje i na všechna sobotní dopoledne."

"Ale to…!" neudrželi se už oba chlapci a naráz vyhrkli.

"Ven!" rozkázal Snape tónem, jenž nepřipouštěl diskuzi, a letmým mávnutím hůlky vystrčil dvojčata na chodbu a zabouchnul jim dveře před nosem. Načež dalším mávnutím učinil přítrž všem zvukům, které se za dveřmi začaly ozývat, jak s nimi hoši lomcovali ve snaze je opět otevřít, jakož i střídavě zuřivým a omluvným výkřikům, jež snad měly profesora přimět ke změně rozhodnutí.

Neboť tohle byl konec a Nathalie to dobře chápala. Dvě stě třicet ztracených bodů Nebelvíru podstatně ztíží jeho úsilí o školní pohár, a co se týkalo famfrpálového poháru, tak podle jejího názoru Nebelvír v sobotu nemusel k zápasu s Havraspárem ani nastupovat, neboť bez obou odrážečů to naprosto nemělo cenu. A to se samozřejmě týkalo i posledního zápasu se Zmijozelem. Snape se dotkl nejcitlivějšího místa dvojčat, věděl, že tohle jim jejich vlastní kolej jen tak neodpustí a tím méně pak jejich kolejní ředitelka, o níž bylo zároveň známo, že do školních trestů udělených jinými profesory zřídkakdy zasahuje. A Nathalie si nebyla úplně jistá, jestli onen pocit chvilkového zadostiučinění ze zesměšnění Snapea chlapcům za všechny tyto následky bude stát.

Termíny tréninků by si snad Nebelvír ještě mohl prohodit, uvažovala rychle - zaměnit pondělí a čtvrtek za havraspárskou středu a nedělní dopoledne či snad mrzimorský pátek a nedělní odpoledne (zmijozelské úterý a sobotní odpoledne při antipatii mezi těmito dvěma kolejemi nepřipadalo v úvahu), ovšem trestem uloženým na všechna sobotní dopoledne Snape oba Weasleyovy zcela vyřadil ze hry.

"Snape…," hlesla, i když si nebyla příliš jistá tím, co mu chce vlastně říct.

Šlehl po ní pohledem.

"Tak co máte na srdci tentokrát, Belartová?" ušklíbl se. "Hodláte mě také přesvědčovat o tom, že to byla jenom nehoda?"

"Vy byste tomu nevěřil, ani kdyby to tak skutečně bylo," rozhodila rezignovaně rukama.

"Co se to s vámi děje? Vy se nechystáte bránit ty svoje dva oblíbence vlastním tělem?" protáhl uštěpačně.

"Pomohlo by to snad?" odsekla podrážděně a myslí jí přitom kdoví proč prolétla vzpomínka na její tělo, jeho tělo… Ne! Potřásla hlavou a ignorovala jeho výsměšný pohled.

"Jste přece absolvent Zmijozelu," rozhodla se apelovat na jeho rozum a logiku. "Jejich právo na pomstu byste měl chápat víc, než kdokoli jiný - dobře víte, že ten dnešní trest jste jim uložil neoprávněně a že jste je tak připravil o poslední trénink před důležitým zápasem."

"To se hluboce mýlíte, Belartová," sdělil jí pohrdlivě. "Nikdo ze Zmijozelu by se profesorovi nemstil tak naprosto ubohým a neprozřetelným způsobem. Měli vědět, co je čeká."

"Takže byste byl raději, kdyby na vás ze zálohy vyslali nějakou hodně bolestivou kletbu? Skvěle, to jim pro příště určitě doporučím," zkřivila ústa.

"A hodláte jim poradit rovnou i tu kletbu?" zajímal se pobaveně. "Třeba nějaké pěkné ústalepící kouzlo? Měl bych se začít obávat o svoji bezpečnost?" vysmíval se jí a ona při vzpomínce na své poslední použití tohoto kouzla během souboje s Richem pevně stiskla rty.

"To opravdu nedokážete brát podobné věci s nadhledem?" ignorovala jeho poznámku. "Včera jsem viděla, jak studenti vaší koleje udělali totéž profesorovi Kratiknotovi, když vycházel z Velké síně. Nepřejte si slyšet, jak jeho hlas zněl, když je i za normálních okolností docela pisklavý. A myslíte si snad, že jim za to dal nějaký trest? Strhl body? Ne, on je jenom dobromyslně pokáral, zasmál se tomu s nimi a pak si od nich pár těch kapslí vzal, že je musí prozkoumat. Proč se nad to pro jednou nemůžete povznést i vy?"

Hleděl na ni, jako kdyby se zbláznila, a ona se po chvíli ušklíbla svým vlastním slovům - s nadhledem? Povznést se? Dobromyslně pokárat a zasmát se? Snape? Asi jí opravdu přeskočilo.

"Zapomeňte na to," zdvihla obě dlaně v gestu přiznané prohry. "Tak kde máte tu myslánku? Nemám na to celou noc."

"Copak? Starý Ogden čeká?" zeptal se jízlivě, ale když mu odpovědí nebylo víc než otrávené ušklíbnutí, zdržel se dalších komentářů, mávnutím hůlky odemkl oprýskanou skříň a vyňal odsud jeden z nejzvláštnějších předmětů, jaké kdy Nathalie spatřila.

Předchozí (27.2.) *** Následující (27.4.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (27.2.)

Začíná se pomalu schylovat k cestě do Myslánky...:-)

Kapitola dvacátá sedmá: V mysli Justuse Tavoryho (2. část)

Nathalie zavěsila zpět na prázdné místo na stěně hlavního mramorového schodiště jeden z nejstarších portrétů slavné Morgany, jehož restaurování se věnovala několik uplynulých dní, poodstoupila dva kroky dozadu, naklonila hlavu na stranu a kriticky hodnotila výsledek svého úsilí. Jednotlivé detaily však dokázala vnímat pouze povrchně, přemýšlejíc nad tím, jak se vlastně stalo, že se z prvotního účelu její cesty do Británie stala jen podružná činnost, kterou nyní vykonávala víceméně pouze proto, aby zbytečně neupozorňovala na fakt, že skutečnou náplní její každodenní práce jsou již celou řadu měsíců věci zcela odlišného charakteru.

---

Opravdu by nikdy nevěřila, do jaké míry se za relativně krátkou dobu dokáže zaplést do osidel Brumbálových plánů. Její věštbou z konce léta loňského roku mělo vše začít i skončit; pak se už měla věnovat pouze restaurování bradavických obrazů. Ředitelova žádost o odhalení případných propojených portrétů jí ostatně v první chvíli připadala docela logická. V okamžiku, kdy její výzkum ukázal na obraz zakladatelů, však byla ztracená. A to se ještě dobrovolně nabídla, že kvůli hledanému Zmijozelovu portrétu prozkoumá Malfoyovo sídlo! Mohlo jí být jasné, že to bude jen prvopočátek dalších podobných akcí, z nichž azkabanská mise stála v Nathaliiných očích na samém vrcholu bláznovství.

Kolik toho zbylo z jejího restaurátorství? A kde byly ty časy, kdy pouze snila o kariéře malířky portrétů a za příležitost nějaký namalovat by obětovala ledacos? Nyní byla v situaci, kdy ji od dokončení obrazu Malfoyovy rodiny dělilo sotva pár dní a Brumbál už se s ní domlouval na prvním sezení pro svůj ředitelský portrét. Jelikož tuto malbu v prozatím blíže neurčené budoucnosti bude potřebovat oživit uměleckou magií Arte vitalio - a to dříve, než zemře - a Nathalie díky svojí věštbě zná nebo spíše má jistou představu o důvodech, které ho k tomu povedou, takže se nebude zbytečně vyptávat. Proto si pečlivě vyčistila malířské štětce z žíní jednorožce, které jí ředitel na podzim daroval k narozeninám, a začala přemýšlet o kompozici.

Nebylo pro ni těžké udělat si o plánovaném plátnu představu - stačilo si vzpomenout na jistý detail z jedné kresby její věštby, na níž Snape z otvoru ve zdi ředitelny vytahoval meč Godrika Nebelvíra, přičemž tento otvor byl umístěn právě za ředitelským portrétem. Tehdy ji nenapadlo ten náčrt podrobněji zkoumat, ale nyní, kdy již věděla, že místo za ředitelským křeslem je vyhrazeno obrazu posledního zemřelého ředitele Bradavic a že ona malba tudíž musela znázorňovat právě Brumbála, kterého viděla zemřít Snapeovou rukou několik obrazovideckých kreseb předtím, jí vědomí, že jedno ze svých děl pravděpodobně viděla ještě dřív, než vůbec pojala rozhodnutí ho stvořit, připadalo poněkud zvláštní.

A tak už pár dní přemýšlela o tom, že by si příslušnou kresbu nechala od Brumbála ještě jednou ukázat; pochybovala ovšem, že by k tomu svolil - již v době, kdy seděl v jejím pařížském bytě a ona o situaci v Bradavicích měla pouze mlhavou představu, se netvářil ohledně jednotlivých kreseb právě sdílně; jistě by nechtěl, aby se jimi podrobněji zabývala teď, když byla do mnoha záležitostí zapojená víc, než si i on sám původně představoval. Nebezpečí, že se od ní Snape dozví něco o svém osudu, stále trvalo a Nathalie se Brumbálovi ani neodvažovala přiznat, jak blízko se již onomu pečlivě stráženému tajemství profesor dílem náhody několikrát ocitl.

Věnovala Morganě poslední pohled a poté se vydala po schodišti vzhůru k jednomu velmi ceněnému zátiší s lektvarovým kotlíkem a kořenem mandragory, které sama s ohledem na námět sice nedokázala patřičně ocenit, ale význam jeho autora předurčoval toto dílko k její přednostní odborné péči. Alespoň že to je jen kořen a nikoli celá živá ječící sazenice, říkala si, když snímala plátno ze zdi a snažila se přitom vyhnout skupince třeťáků z Havraspáru, kteří právě procházeli kolem a zvědavě po ní pokukovali.

Při pohledu na kotlík se jí okamžitě vybavila bradavická lektvarová laboratoř i s jejím majitelem a při představě, že se již následujícího dne opět ocitne v jámě lvové či spíš se dvěma nebelvírskými lvy v jámě hadí, se nemálo zachmuřila. Ani Snape se ostatně netvářil dvakrát nadšeně, když mu v pondělí ve Velké síni sdělila, že se ve čtvrtek přijde podívat do myslánky, zřejmě to chápal jako její opětovný pokus chránit hochy Weasleyovy během jejich školního trestu, ona však chtěla chránit především sama sebe - hodinu či dvě bude bok po boku s Fredem a Georgem něco krouhat a mezitím si snad zvykne na profesorovu přítomnost natolik, aby z jeho kabinetu neutekla hned poté, co Snape propustí dvojčata. Tvrdil sice onehdy, že se to nebude opakovat, a ona neměla důvod mu nevěřit, to ale neznamenalo, že by si jeho blízkost vychutnávala.

Na úpatí schodiště zaslechla cosi nápadně připomínajícího Richeův hlas, měla pocit, že ho dokonce zaslechla volat i její jméno, a tak se urychleně vydala i se zátiším vzhůru a zapadla do nejbližší chodby. Riche měl po plese zjevně dojem, že dozrál ten pravý čas na uskutečnění jeho plánu, kterým bylo - jak Nathalie vyslechla po návratu od Malfoyových jsouc schována pod neviditelným pláštěm - požádat ji o ruku a následně ji pojmout za manželku, a ona měla tudíž co dělat, aby se vyhnula jeho pokusům zastihnout ji někde o samotě. Dokonce si za tímto účelem ještě na nějakou dobu ponechala plánek zapůjčený dvojčaty Weasleyovými a střežila se objevit poblíž míst, kde mapa ukazovala Richeovu tečku. Nutno říct, že se stejně důsledně snažila vyhýbat i Snapeovi, ačkoli v jeho případě se podle všeho jednalo o snahu oboustrannou.

"Proč tu chodíš takhle potmě?" stanul proti ní znenadání Terence Higgs skláněje na stranu hůlku, kterou jí v první chvíli překvapeně zasvítil do obličeje.

"Snažím se proplížit do svého pokoje," ušklíbla se. "A co tu děláš ty?" dala najevo, že své počínání nehodlá dále rozvádět.

"Jdu od Hoochové," odvětil Terence, "slíbil jsem tátovi, že jí osobně předám nový katalog famfrpálových potřeb na letošní rok. Vypadá to ale, že obměna prastarých bradavických košťat hned tak neproběhne," rozhovořil se, přebral od Nathalie i přes její mírné protesty obraz s kotlíkem a kořenem mandragory a bez dalšího zamířil směrem k jejímu bytu.

"Copak? Nejsou peníze?" rezignovala a vykročila po jeho boku.

"Nikdy nejsou," pousmál se. "Možná, že udáme pár chráničů a jednu nebo dvě sady míčů, ale to bude tak všechno."

"Otec tě, zdá se, důsledně připravuje na převzetí podniku," podotkla s úsměvem.

"Lepší Prvotřídní potřeby pro famfrpál než skončit někde na Ministerstvu kouzel pod Popletalem," pokrčil Terence výmluvně rameny. "Což mi připomíná, že jsem ti kdysi slíbil lekci létání na koštěti. Teď už to těžko můžeš odkládat s výmluvami na mráz a sníh."

V první chvíli chtěla odmítnout, ale pak jí na mysli vytanulo Snapeovo "pokud narazíme na nějaké překážky, budeme se muset zařídit podle situace". Co jestli za necelé dva měsíce nastane situace, kdy bude nějaké napůl polámané koště její jedinou šancí, jak se dostat z Azkabanu?

"Tak dobře," souhlasila zachmuřeně, "měla bych se o to alespoň pokusit."

"Neříkáš to právě nadšeně," pozdvihl pobaveně obočí.

"Jestli sis při našich lekcích obrany proti černé magii myslel, že jsem dřevo, tak já a koště - to teprve něco uvidíš," prohlásila s pokrčeným čelem.

"Nic takového jsem si nemyslel," potřásl hlavou, "je to spíš legrační - víš, to jak máš vždycky do detailu nastudovanou teorii a snažíš se jí aplikovat v praxi."

"Legrační, tak to je paráda," zabručela, vybavujíc si hromady knih, které před výpravou do Azkabanu hodlala prostudovat. Jako by jí ta teorie mohla k něčemu být. Jenže právě studium bylo to, co ji dokázalo udržet při zdravém rozumu. Pocit, že dělá, co je v jejích silách.

"Vlastně ani ne tak legrační, jako spíš roztomilé," přemítal Terence s úsměvem.

Střelila po něm pohledem a otráveně zkřivila rty. Takovou charakteristiku svého počínání teď právě slyšet nepotřebovala. Tím mozkomory neodradí.

Pokračovali mlčky k jejímu pokoji a přede dveřmi Nathalie od Terence převzala zpět zátiší s kotlíkem, děkujíc mu za doprovod.

"Nepozveš mě na chvilku dál?" zkoušel to přejížděje jemně prsty po hřbetu její ruky svírající obraz.

"Terenci..."

"No co? Ti dva ztřeštěnci z Nebelvíru jsou u tebe každou chvíli a já tě nemůžu ani navštívit?" trhl dotčeně rameny.

Odpověděla mu, že to je něco docela jiného a že ve dne může přece klidně přijít taky - někdy po obědě - třeba až ji bude vyzvedávat na dohodnutou lekci létání. Pochopil, pousmál se, popřál jí dobrou noc a zmizel za ohybem chodby. A ona se o pár chvil později se sklenkou Ogdenské starorežné v ruce ptala sama sebe, proč ho vlastně posílala pryč - vždyť se jenom snažil být milý - narozdíl od Snapea, k němuž měla namířeno o den později.

Ty dva ztřeštěnce z Nebelvíru, jak je Terence přiléhavě nazval, spatřila onoho večera stát přede dveřmi Snapeova kabinetu, sotva sešla ze schodů do sklepení.

"Tak jsme tady," pronesl pochmurně George, "to zas bude večer."

"Určitě se zařadí k našim nejsvětlejším životním vzpomínkám," děl Fred přesvědčeně a Nathalie měla z nějaké nevysvětlitelné příčiny pocit, že se tváří poněkud potutelně.

"Hlavně prodruida dělejte všechno přesně tak, jak vám řekne, buďte zdvořilí a chovejte se tiše. S trochou štěstí se vám odtud podaří vyváznout bez úhony."

"Myslíš, že je to za daných okolností vůbec možné?" tázal se Fred dramaticky. "Když si máme odpykávat neprávem uložený školní trest?"

Podezřívavě přivřela oči.

"Frede? Neříkej mi, že něco chystáš!"

"Já nic neříkám, Nathalie, já mlčím jako hrob," pousmál se hoch a nevšímaje si jejího pohledu plného zděšené nejistoty zaklepal s neobvyklou rozhodností na Snapeovy dveře.

Předchozí (27.1.) *** Následující (27.3.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (27.1.)

Pomalu se propracovávám dál tímhle rozrůstajícím se příběhem, až je tady konečně začátek další kapitoly! Nevěříte? Já taky ne:-))

Kapitola dvacátá sedmá: V mysli Justuse Tavoryho (1. část)

Hagrid se zdvihl ze svojí bytelné židle, nabral z ohniště pár uhlíků a vhodil je do masivní truhly, která stála v rohu jeho hájenky. Zevnitř se ozvalo zapraskání následované zvukem, jako kdyby někdo chroupal kamení, a přilehlou stěnu ozářila náhlá zář plamenů, která však takřka okamžitě opět pohasla.

"Hm, ten teda vážně nevypadá moc čile," zhodnotil výjev v truhlici vedle stojící George Weasley.

---

"To ne," přitakal Hagrid pochmurně. "A to je to můj poslední ohněštěr. Všichni vostatní už mi pošli - nejdřív vždycky začli hořet jak pochodeň, za pár chvil bylo po nich a ti, co zbyli, pak sežrali to, co z nich zůstalo. A to jsem zrovna měl takovou smůlu, že se z těch vajec tehdy vylíhli samí kluci, takže ani nemohli mít mladý…"

"Tak sis měl nějakou ohněštěřici pořídit extra, ne?" podivoval se Fred Weasley.

"Cožpak vo to, já jsem chtěl. Jenže po tom požáru loni na podzim mě profesorka McGonagallová zapřísahala, abych to nedělal," rozpovídal se Hagrid a Nathalie si po delší době opět vzpomněla na onu deštivou noc, kdy po dlouhém pěším putování z Prasinek zabušila na bradavickou bránu, nevrlý Hagrid jí přišel otevřít a o několik chvil později vzplál jeho srub plamenem.

"Vono by to teda asi stejně nebylo nic platný, poněvadž voni se pářej jenom za vysokejch teplot a zakládaj hnízda v sopečnejch kráterech," pokračoval hajný. "Tyhle byli z Liparskejch vostrovů. A to by mi Brumbál musel v Bradavicích na to zakouzlit nějakou místnost, jenže to bych tam s nima musel pořád bejt, než by se vylíhli, a asi i potom, aby nezapálili celej hrad… To s takovejma jednorožcema je to o dost jednodušší…"

"Už mají mladé?" zbystřila Nathalie.

"Během nějakejch čtrnácti dnů," pokývl Hagrid. "Začínaj se teď stahovat blíž k hradu, to mi říkal Firenze, jeden kentaur, se kterým kamarádím. Voni se tu cítí bezpečnějc. Takže bysme mohli ke konci měsíce zkusit dojít pro tu jejich krev."

"Vy se chystáte do Zapovězeného lesa za jednorožci a kentaury? No páni!" vydechl Fred nadšeně. "Vezmete nás s sebou?"

"No to určitě," odvětil Hagrid, "to by mi tak ještě scházelo, starat se tam vo vás dva."

"Teda Hagride!" spustil vyčítavě George. "Jak na nás můžeš být takhle zlý? Máme přece narozeniny!" Načež oba chlapci předvedli ukázkové výrazy citového vydírání.

"Dárky už jste dostali," zkonstatoval neoblomně Hagrid a kývl hlavou ke stolu zcela zavalenému narychlo rozbalenými balíčky převážně pocházejícími z Taškářových žertovných předmětů, jimiž se chlapci s neutuchající radostí zabývali předchozí půlhodinu, a ke zpola snězenému dortu, jehož sehnání si pro jistotu vzala na starost Nathalie, majíc na paměti Hagridovu neschopnost připravit jiné než kamení připomínající pečivo.

"Jo, jenomže to ještě nevíš, že jsme od Snapea zase dostali školní trest. Zas budeme tvrdnout v tom jeho sklepení, a to ještě navíc v době posledního famfrpálového tréninku před sobotním zápasem s Havraspárem! Tak nám aspoň ty udělej nějakou radost!" škemral Fred.

"Školní trest? Co jste to zase vyváděli, vy dva?" vrtěl Hagrid nevěřícně hlavou.

"Právě že vůbec nic!" rozčiloval se George. "Miles Bletchley hodil při hodině lektvarů do našeho kotlíku Písklokapsli a ta nám vybuchla přímo do obličeje. Snape hned chtěl, abychom mu vysvětlili, co měla znamenat ta rána, proč je náš lektvar najednou všude kolem, jen ne v tom kotlíku - no a dokážeš si představit, jak to asi znělo, když jsme promluvili. Seřval nás, že si z něj děláme legraci, a dal nám ten trest. I když podle mě dobře věděl, že za to mohl Bletchley."

"Jo. A taky dobře věděl, že máme ve čtvrtek ten poslední trénink," dodal zachmuřeně Fred. "Dokážete si asi představit, jak zase Oliver zuří. Jenže za tohle vážně nemůžeme."

"Možná kdybyste si s těmi Písklokapslemi dali už konečně pokoj," podotkla Nathalie. "Jako kdyby nestačilo, že jsem vám zabránila vyvolat s nimi pozdvižení na tom plese…"

"Vážně si myslíš, že jsme jediní, kdo je ve škole má?" ušklíbl se Fred. "Od poslední návštěvy Prasinek před pár týdny jsou jich plné Bradavice. Filch se z toho může pominout."

"No a co ten čtvrteční trénink? Nemůžete si ho s někým vyměnit?" navrhoval Hagrid.

"Těžko," zakabonil se George. "Z jednoho tréninku jsme teď sice zrovna přišli a já bych řekl, že to bohatě stačí a že Havraspár v klidu zvládneme - jen si vzpomeň, jak nás Oliver nutil hrát, když byly všude kolem málem ještě závěje sněhu. Podle mého máme docela natrénováno. Jenže vykládej to Oliverovi. S tím čtvrtkem počítal a teď je vzteky bez sebe. Mohli bychom se sice prohodit s Mrzimorem, ti pravidelně trénují v pátek, jenže to bychom zas podle Olivera byli v sobotu ráno moc unavení."

"Jo, takže se zkoušel zeptat lidí z Havraspáru, kteří mají hřiště zamluvené na středu," navázal Fred, "no ale oni by tím pádem zase prý přišli o nějaký kroužek latiny, který mají každý týden s Kratiknotem. No a zítra trénuje Zmijozel a zkoušet se zeptat jich, to je úplná ztráta času."

"Ledaže byste zkusili zaběhnout na hřiště někdy místo oběda," přemýšlel Hagrid. "Nebo třeba po večeři."

"To zas podle Olivera nemá cenu," pokrčil rameny Fred. "V poledne není dost času a večer se brzy stmívá. Ale neboj, my to zvládnem..."

"Tak to jsem na vás zvědavá," podotkla Nathalie, "ostatně mně by výhra Havraspáru zas až tolik nevadila," dodala, aby je trochu poškádlila.

"To si nedělej legraci," zhrozil se George, "doufám, že nám budeš pořádně fandit! Navíc jsme tentokrát přesvědčili McGonagallovou, aby místo Tonksové nechala komentovat Leeho. Bude to určitě hrozná švanda!"

"To si dokážu představit," zasmál se Hagrid, "ten kluk má na tohle talent. Pusa mu jede jedna báseň."

"Stejně ale nechápu, proč si systematicky necháváte dávat školní tresty vždy, když máte trénovat," pravila Nathalie. "Neříkejte mi, že jste toho Bletchleyho ani trochu neprovokovali."

"Možná trochu jo," připustil George. "Ale jenom ve Velké síni - u Snapea bychom si to tentokrát netroufli, však víš, jak jsme ti kdysi říkali, že ten nám klidně dá trest i na den zápasu, kdyby hrozilo, že Nebelvír porazí Zmijozel - však to za dva měsíce uvidíš sama. Takže jsme se už teď snažili být pár dnů co nejvíc nenápadní, když Oliver s těmi tréninky pořád tak vyšiluje…"

"Obávám se, že ve vašem případě pár dnů nenápadnosti zdaleka nestačí," zkonstatovala Nathalie pobaveně. "Možná byste měli zkusit chovat se pro změnu tak, aby Snape neměl důvod vám nějaké tresty dávat."

"Ten si nějaký důvod vymyslí vždycky," opáčil George zamračeně. "Tohle od něj navíc byla pěkná podpásovka. On nám ty tresty dává už jenom proto, že jsme to my dva."

"Divíte se?" zasmála se Nathalie. "Jen si vzpomeňte, kolikrát jste něco vyvedli a podařilo se vám včas zmizet - jako onehdy v zakázané chodbě. Ten využije každou příležitost, jak vás dostat, to by vám snad mohlo být jasné."

"To jo, jenže teď jsme za to doopravdy nemohli," bránil se George, i když se při vzpomínce na zmíněnou příhodu neubránil veselému smíchu.

"Páni, když si vzpomenu, jak jsme museli opakovat všechna ta kouzla!" zvolal Fred rovněž s pusou od ucha k uchu. "To byl bezvadný nápad, Nathalie! Snape tehdy pěkně zuřil!"

"To si vybavuji," pousmála se. "A on jistě taky," dodala varovně. "To, že vás tehdy McGonagallová podržela, mu muselo být naprosto jasné."

"Však nám pak taky dala školní trest sama," řekl George.

"Podle mýho to ale stejně není správný," vložil se do hovoru opět Hagrid. "Je jasný, že když učitel přistihne studenta při nějaký lumpárně, tak by ho měl potrestat, ale svést na někoho něco, co udělal někdo jinej…"

"To by Snape musel dát trest Bletchleymu," zkřivil Fred uštěpačně rty. "Jenže tomu ho nedá, protože je ze Zmijozelu. Někdo už by o tom měl Brumbálovi konečně říct, jak Snape pořád nadržuje svojí koleji."

"A Brumbál zase nadržuje vám, takže to máte vyrovnané," pokrčila Nathalie rameny a vybavila si rozhovor, který kdysi s ředitelem sama vedla na téma Snape - učitel. Ředitel dobře věděl, jak se jeho ochraňovaný profesor chová ke studentům, kteří nejsou ze Zmijozelu. A neviděl důvod s tím cokoli dělat. "Takže k němu jdete ve čtvrtek?" ujišťovala se ještě. "Půjdu s vámi, musíme připravit ten náš lektvar na přidání krve jednorožce," vymýšlela si hned výmluvu, ačkoli další práce na obranném lektvaru před získáním krve jednorožce nebyla zdaleka tak nutná.

O tom, že se musí společně se Snapem podívat do myslánky, zde však mluvit nemohla; zároveň se jí ale do jeho kabinetu nechtělo samotné - od plesu se vyhýbala situacím, v nichž by hrozilo, že s ním zůstane o samotě, a s ohledem na to, co jí řekla Tonksová, se vyhýbala i tomu, aby je dva na hradě někdo spatřil pospolu. Ne snad, že by to bylo zvlášť obtížné, neboť on svoje sklepní prostory opouštěl jen zřídkakdy. V myslánce s ním ale bude v každém případě sama a nemohla říct, že by jí tahle představa byla dvakrát příjemná.

Předchozí (26.5.) *** Následující (27.2.)

Rozcestník povídky

Odmítnutí (6. kapitola 3/3)

Konečně jsem dokončila překlad této části! Omlouvám se za zpoždění, vážně teď moc nestíhám psát - ledaže bych vás tady začala oblažovat svými literárními prvotinami z velmi útlého věku, které jsem teď našla v rámci malování...:-))

Když vešla do místnosti, stál u okna a okamžitě ji vybídl, aby se posadila. Nepatrně trhl hlavou a znovu se na ni zadíval, až jí ruka rozpačitě vylétla k vlasům, které - jak skoro zapomněla - dnes vypadaly jinak. Pozoroval ji, jak si sedá, a pokrčil čelo v lehkém zamračení.

"Jste v pořádku, slečno Grangerová?" zeptal se jí.

"Je mi fajn," zamumlala a snažila se, aby to vyznělo důvěryhodně. "Proč se ptáte?"

---

"Třesou se vám ruce," pravil a zavadil pohledem o Hermioniny ruce chvějící se jí v klíně.

"Upřímně řečeno, jsem samou nervozitou úplně na dně," odsekla s pocitem, že má nervy
napnuté k prasknutí. "Žádnou další hru už bych neunesla, takže si prosím se mnou nezahrávejte."

"Nemám absolutně v úmyslu si s vámi zahrávat, slečno Grangerová," ujistil ji překvapivě shovívavým tónem. "S vaším dovolením bych se vás rád zeptal na několik věcí, jestli smím." A aniž by čekal na odpověď, přešel místnost k mahagonové skříni po její levici ukrývající bar, který se mávnutím jeho hůlky otevřel. "Mohu vám nabídnout něco k pití, slečno Grangerová? Mám dojem, že byste jednu sklenku snesla."

"Dala bych si dvojitou ohnivou whisky, prosím," řekla.

"Dvojitou?" přeptal se s pobaveným úsměškem na tváři.

"Ano, dvojitou," odvětila vzdorovitě.

Nalil do sklenky dvojitou dávku tmavé tekutiny, poslal ji vzduchem přes místnost a sledoval Hermionu, jak se chopila sklenice a jala se z ní usrkávat.

Jak hřejivý nápoj stékal jejím hrdlem, cítila Hermiona, že se pomalu uvolňuje. Třas rukou začal pomalu ustupovat a ona obrátila pozornost k Severusovi Snapeovi snažíc se vyčíst, co by jeho výraz mohl znamenat pro její budoucnost. Jeho temné oči se však nezdály cokoli prozrazovat.

Jakmile se k jeho spokojenosti uklidnila, nalil si štědrou dávku alkoholu ze stejné láhve a posadil se zpět na své místo za stolem. Chvíli si ji pozorně prohlížel a s uspokojením seznal, že se jí ruce už netřesou.

"Doufám, slečno Grangerová, že to ode mne nebudete považovat za naprosto neomalené, když se vás zeptám, co očekáváte od manželství," začal tónem ve své vlídnosti až rušivým.

Hermionu jeho otázka značně překvapila.

"To je přesně ten druh nesmyslů, které jsme probírali v předmanželské poradně," odvětila podmračeně.

Zdvihl obočí, příjemně překvapen její vědomou snahou trochu ho popíchnout - byl onoho dne v neobvykle velkomyslné náladě.

"Nesmysl tomu říkáte? Nevěřím, že by přemýšlení o vašich nadějích do budoucna mělo být tak hlasitě odmítáno, když se nacházíte před natolik důležitým rozhodnutím, slečno Grangerová."

Kolečka v jejím mozku se okamžitě rozběhla nejvyšší rychlostí. Před natolik důležitým rozhodnutím? Má to snad znamenat, že jí Teodor učinil nabídku k sňatku?

"Očekávám hodně věcí," odvětila přerývavě. "Očekávám vztah založený na přátelství, pevnosti citů, vzájemném respektu…," odmlčela se, neboť nevěděla, co přesně po ní chce.

"Lásku? Neočekáváte, že budete dávat nebo přijímat lásku?" zeptal se.

Její oči se rozšířily - Severus Snape, ze všech lidí právě on s ní hovoří o lásce? Na okamžik se zahleděla do skleničky ve svojí ruce, dumajíc nad tím, zda cosi ve whisky nezpůsobilo, že má halucinace.

"Nejsem zas tak naivní - tohle bude především dohodnuté manželství. Milovat a být milována by byl spíš jakýsi bonus k dobru. Navíc si nemyslím, že by chybějící romantická láska měla vést k nefungujícímu manželství."

Nastala chvíle ticha.

"K praktickým záležitostem - už jste si zajistila zaměstnání?" zjišťoval.

Při zmínce o zaměstnání Hermioně trochu zrůžověly tváře, poněvadž jeho odmítnutí pozvat ji na pohovor za účelem získání pracovního místa, které inzeroval, ještě stále vnímala s pocitem palčivosti.

"Nabídli mi místo u svatého Munga, ale odmítla jsem ho."

Ušklíbl se.

"Zdá se, že máte zvláštní zvyk odmítat všechny vám učiněné nabídky," pronesl nikoli nevlídně.

Vrátila mu úšklebek a hned se cítila uvolněněji. Měla by využít jeho neočekávaně dobré nálady a pro jednou si vychutnat fakt, že se ji nesnaží zadupat do země.

"Nedokázala jsem si samu sebe představit, že bych tam vydržela delší dobu. Čekají mě další dva pohovory - jeden v Ženevě a druhý na odboru záhad. Do těch pohovorů však zbývá ještě několik týdnů - doufala jsem, že snad do té doby vyřeším svoji budoucnost a že pak budu schopná lépe posoudit, jaká možnost kariéry by mi nejvíce vyhovovala."

Spojil prsty do stříšky a chvíli na ni zamyšleně hleděl.

"Chtěla byste se usadit v Londýně?"

Hermiona tu otázku několik vteřin zvažovala, než přikývla.

"Myslím, že ano. Začít svoji pracovní kariéru na odboru záhad mi připadá velice zajímavé."

Při její odpovědi Severus pocítil krátký příval pocitu triumfu.

"To by byl skutečný úspěch, když ministerstvo na odbor záhad přijímá nové zaměstnance pouze jednou za tři nebo čtyři roky. Příhodně vám to vyšlo s ukončením univerzitního studia."

"To skutečně ano," zamumlala přemýšlejíc, na co si to kčertu hraje tentokrát.

"Přejete si mít děti?" otázal se.

Usrkla trochu whisky. Kam tyhle otázky směřují?

"Ano, ovšemže si přeji mít děti… časem. Vynaložila jsem docela dost času na studium, takže bych se ráda nejdříve věnovala svojí kariéře. Ale za několik let bych pak ráda měla děti." Tázavě na něj pohlédla. "Není to snad pravý účel Manželského zákona?"

"To vskutku je, slečno Grangerová," odvětil a předklonil se na židli. "Co se týká velké většiny lidí, tohle je skutečně ten pravý účel Manželského zákona a mnoho z nich má v úmyslu splnit svoji povinnost a zabezpečit tak pokračování existence kouzelnické společnosti v této zemi. Pro jistou menšinu však Manželský zákon znamená pouze překážku, s níž jsou nuceni se vyrovnat, aby si zajistili možnost dalšího pobytu v Británii."

Hermiona netrpělivě potřásla hlavou a odložila whisky na stůl.

"Slíbil jste, že si už se mnou nebudete zahrávat, profesore. Tak proč mě neušetříte dalšího trápení a neřeknete mi, kam tohle všechno směřuje?"

Téměř celou minutu hleděl na svou nyní již prázdnou sklenku, než si zhluboka povzdychl a vytáhl ze zásuvky stolu list pergamenu. Pohodil dokument na stůl.

S opětovně se chvějícími prsty a srdcem bušícím v její hrudi se Hermiona předklonila a natáhla se pro pergamen. Spatřila jména napsaná v záhlaví smlouvy, když opět promluvil:

"Navzdory mým doporučením vám Teodor dnes ráno učinil nabídku k sňatku," řekl tiše a jeho bledý obličej se zamračeně zkřivil.

Jejím prvním dojmem byla úleva. Úleva, že nebude muset prchnout ze země hned po Padmině svatbě. Ve chvíli, kdy tato prvotní reakce pominula, ji zaplavil pocit neočekávané radosti. Na začátku dokumentu četla jména Hermiona Grangerová a Teodor Nott a její tvář pomalu projasnil široký úsměv.

Severus s pozvolna mizející nadějí pozoroval její reakci. Z jejího náhlého štěstí bylo patrné, že svá očekávání upínala výhradně k Teovi. Pocítil vůči svému nevlastnímu synovi zlostné bodnutí.

Hermiona se na něj zářivě usmála.

"Přijímám," vyhrkla bez dechu.

"Ne tak rychle," zdvihl ruku, "ocenil bych, kdybyste mě vyslechla."

"Můj názor nezměníte," potřásla hlavou. "Přeji si nabídku přijmout," pravila neústupně.

Zíral na ni a jeho dobrá nálada se začínala pomalu vytrácet.

"Blázni jsou ti, kdož vstoupí, kam neodváží se andělé, slečno Grangerová. Rád bych, abyste vyslechla, co vám musím sdělit."

"Takže podle vás jsem blázen?" vystřelila.

Uhodil dlaní do stolu.

"Ne, nejste. Můžeme z toho prosím vynechat naši vzájemnou antipatii? Rád bych s vámi hovořil jako váš styčný úředník a také zcela důvěrně jako někdo, kdo zná Teodora Notta."

"Dobře," oplatila mu jeho upřený pohled. "Vyslechnu tedy, co mi řeknete, a nic z toho neopustí tuto místnost."

Na minutu se odmlčel, aby si srovnal myšlenky. Nehodlal promarnit jedinou šanci na záchranu situace.

"Vaše odpovědi na otázky, které jsem vám položil, mne pouze utvrdily v přesvědčení, že váš sňatek s Teem by nebyl moudrý."

Hermiona pocítila nával vzteku. Tak proto k ní byl tak milý, až se mu to vůbec nepodobalo - chtěl jen získat odpovědi na svoje otázky, aby je mohl použít proti ní. Připadala si jako moucha lapená v pavučině, vypila jedním douškem zbylou whisky a zúženýma vlhnoucíma očima pohlédla na svého bývalého profesora.

"No tak pokračujte," procedila skrz zaťaté zuby.

Poklepal nehty o desku stolu.

"Máte na mě vztek," zkonstatoval.

"Ano," vyštěkla, "mám na vás vztek. Už je mi nanic z těch vašich dětinských her. Ptal jste se mě na ty věci, abyste mohl použít mé vlastní odpovědi proti mně."

"Ptal jsem se vás na ty věci," sdělil jí zřetelně, "abych si ověřil to, co jsem už předtím předpokládal."

Zírali jeden na druhého a jejich vzájemná nevraživost byla takřka hmatatelná.

"Slečno Grangerová, snažně vás prosím, abyste nyní zapomněla na naše rozepře a vyslechla, co vám musím říct o Teodorovi. Můžete to udělat?"

S hrdlem spáleným od whisky toporně přikývla.

"Děkuji vám," odvětil se stopami sarkasmu v hlase. "Nehodlám rozporovat fakt, že, jak se zdá, máte vy a Teo něco společného - oba jste sečtělí a inteligentní. Ale tam veškeré podobnosti končí. On pochází z nesmírně bohaté rodiny, slečno Grangerová, a jeho výchova měla značný dopad na jeho osobnost."

"Moji rodiče jsou také přijatelně majetní," přerušila ho, "nikdy mi nic nescházelo."

"To je podstatný rozdíl," zavrtěl hlavou. "Teodor nikdy nemusel pracovat a ani nikdy nebude muset. Má šlechtický původ a garantovaný rodinný příjem po zbytek života. V současné době obývá horní dvě podlaží domu na Kensingtonském náměstí, kde ve spodních podlažích žije jeho strýc. Po jeho smrti přejde celý majetek na Teodora."

"A co přesně to má být za problém?" optala se překvapená zjevným rozsahem Teodorova jmění.

"Nemá důvod tady zůstávat, slečno Grangerová. Není usazený. Není realista. Představuje si, že se může jednoduše vydat kamkoli po světě, kam ho vítr zavane, a nemusí se ničemu podřizovat. V žádném případě nemá v úmyslu se v dohledné době usadit."

"Právě jsem vám řekla, že v blízké budoucnosti nechci mít děti. Nechápu, proč by cokoli z toho mělo působit potíže!" pravila zmateně.

Severus si povzdychl a třel si prsty obočí.

"Netvrdím, že vás znám do všech podrobností, slečno Grangerová, ale byl jsem vaším učitelem a učitelé si zpravidla udělají určitý úsudek o základních rysech povah svých studentů. Vím, že od doby, kdy jsem vás naposledy učil, už uplynulo mnoho let a že jste od bradavických časů dospěla, ale troufám si tvrdit, že mám jistou představu o typu ženy, jíž jste se stala."

Pokynula mu, aby pokračoval, stále se cítíc poněkud zmateně.

"Vypadáte jako svébytný jedinec. Harry Potter byl v Bradavicích sledován pozorněji, než si umíte představit, a tak se stalo, že jste jako jedna z jeho nejbližších přátel byla pozorně sledována rovněž i vy. V té vaší trojičce jste vždy byla hlasem rozumu - vaše nitro ovládá logika, realismus a jasné myšlení. Sama jste řekla, že si přejete usilovat o uspokojující kariéru - vaše inteligence vyžaduje, aby byly náležitě využity všechny vědomosti, které jste nashromáždila. Teodor ale nesnese nechat se uvázat na jedno místo jen proto, aby se jeho manželka mohla intelektuálně realizovat."

"To všechno jsou ale jenom hypotetické detaily, které teprve čekají na prozkoumání," potřásla Hermiona hlavou.

"Ujišťuji vás, slečno Grangerová; ten nezůstane v Londýně nebo Ženevě nebo na jakémkoli jiném místě. Jeho povaha vykazuje bohémské tendence, kterým se navykl oddávat. Nenávidí rutinu a řád - právě ty věci, které vy, zdá se, obdivujete. Opravdu budete spokojená, až se budete toulat po světě bez možnosti se k čemukoli upnout? Budete šťastná, až obětujete kariéru pro život s věčným tulákem?"

Zamračila se, stále nechápajíc, v čem Snape spatřuje ten problém.

"Většina lidí, které znám, by dala ruku, s níž kouzlí hůlkou, za to, aby dostali příležitost procestovat svět. Upřímně nevím, v čem je problém, profesore."

Podrážděně zamlaskal.

"Ujišťuji vás, slečno Grangerová, vy a Teodor se k sobě nehodíte."

Protočila panenky.

"Má snad nějaký druh předsudků k narozeným v mudlovských rodinách?" zeptala se.

"Ne," odvětil. "To není ono."

"Je už ženatý nebo zadaný?"

"Ne."

"Je homosexuál?"

"Zatraceně, slečno Grangerová!"

"Je homosexuál?" zopakovala.

"Ne, pokud vím," zavrčel.

"Tak potom v tom opravdu nevidím problém," zazubila se.

Netrpělivě vydechl.

"Je až smutné, jak moc chybí Nebelvírům jakýkoli náznak důvtipu," promluvil pomalu. "Ne, není to nic tak dramatického. Jen, že bude nešťastný, až vy budete chtít pracovat na svojí kariéře, založit rodinu nebo se jakkoli usadit. A domýšlím se, že vy budete po čase stejně tak nešťastná z věčného cestování bez možnosti systematické práce nebo jiné smysluplné životní náplně. To je vše."

"Snažíte se mě odradit jenom proto, že nemůžete snést představu mě coby svojí snachy," pravila neústupně.

"Tohle se mnou nemá nic společného," zavřel podrážděně oči. "Varuji vás, on s vámi nezůstane."

Náhle posmutněla.

"Připadám vám příliš odpuzující pro představu, že by mě Teo mohl chtít nebo by mohl chtít se mnou zůstat?" zeptala se s nuceným klidem.

Složil tvář do dlaní. Proč prostě nemohla přijmout, co se jí tu snažil říct?

"Nemyslím, že by s vámi bylo cokoli v nepořádku nebo že by byla chyba na vaší straně, slečno Grangerová," pravil tak trpělivě a upřímně, jak jen to dokázal. "Chyba je v Teodorovi."

"Proč mi to vlastně říkáte, profesore," naklonila hlavu na stranu, "proč se vůbec staráte?"

Na okamžik se na ni zahleděl s pocitem, jako by ho odzbrojila.

"Zachránila jste mi život," promluvil pak rozpačitým hlasem. "Mám u vás životní dluh. Obávám se, že vás Teodor nakonec učiní velice nešťastnou, a tak cítím povinnost vás varovat."

Hermiona otevřela ústa, aby promluvila, ale hned je zase zavřela. Jeho odpověď ji doslova uzemnila. Nikdy předtím nejevil známky vděku za to, co udělala.

"Děkuji vám za váš zájem, leč, jak doufám, záhy shledáte, že vaše obavy byly neodůvodněné. Věřím, že já a Teo se k sobě hodíme, a udělám, co budu moci, aby to fungovalo, profesore. Důvody vašeho znepokojení byly náležitě uváženy, ale přeji si přijmout Teovu nabídku."

Pohlédl na ni s napjatým výrazem v očích. Byla si jistá, že se s ní bude dál dohadovat, ale k jejímu překvapení hodil na stůl brk.

"Je-li to tak, pak je vyžadován váš podpis zde," pravil rezignovaně a ukázal na smlouvu.

Přejela pohledem předběžnou nabídku k sňatku a vepsala své jméno na spodní část pergamenu. Když dokončila svůj podpis, rozzářil se pergamen na vteřinu či dvě jasně modrou barvou, načež se opět vrátil k původní bílé.

"Smlouva je nyní závazná," zamumlal a vyhnul se jejímu pohledu. "Jste oficiálně zasnoubená s Teodorem Nottem. Okamžitě ho budu informovat."

"Děkuji vám, pane," řekla a v jejím nitru se vzdouvalo nadšení. "Mohu odejít?"

"Můžete," odpověděl, stále odmítaje pohlédnout jí do očí.

Když došla ke dveřím, ještě jednou se k němu otočila.

"Pane?" začala a počkala s pokračováním, než se na ni podíval. "Moje nabídka ze včerejška stále platí. Máte mé slovo, že nikdy nezradím vaši důvěru ohledně toho, co se stalo po závěrečné bitvě, ale pokud to nestačí, mám pořád v úmyslu dovolit vám vymazat mi příslušné vzpomínky. Nechci, abyste se s ohledem na věci, které vím, cítil nepohodlně, když se teď budu vdávat za Tea."

Na chvíli na ní ulpěl pohledem a pozorně zkoumal její tvář.

"Vaše slovo bude stačit, slečno Grangerová," prohlásil a znovu upřel pohled na desku stolu. "Přeji vám, abyste byla v manželství šťastná."

"Děkuji," zamumlala a opustila místnost. Když byla venku z jeho kanceláře, posadila se na pár vteřin na schody snažíc se ovládnout široký úsměv, který ovládl její obličej. Byla zasnoubená. S Teodorem Nottem. Stěží tomu dokázala uvěřit.

ssSss

Ve chvíli, kdy za sebou zavřela dveře, složil Severus hlavu do dlaní. Ačkoli byl Teodor poměrně ostýchavý, v mnoha ohledech sebevědomím přímo překypoval. Podobně jako jeho matka byl posedlý sám sebou, což mohlo hraničit až s krutostí, pokud se to dotýkalo citů jiných lidí. Neměl v úmyslu působit někomu bolest - prostě jen stavěl vlastní touhy a pohodlí vysoko nad přání a city kohokoli jiného. Severus naopak tak trochu předpokládal, že Hermioně Grangerové sebevědomí chybí. Jistěže si byla jistá sama sebou, co se týkalo jejích intelektuálních schopností - o tom bylo možno jen stěží pochybovat. Ale vždycky měl dojem, že co se týče opačného pohlaví, sebedůvěrou příliš neoplývá.

Byl si takřka úplně jistý tím, že Teo, i když by to nikdy nepřiznal ani sám sobě, ji pouze využívá jako prostředek, jenž mu zajistí, že bude moci přicházet a odcházet, jak se mu zlíbí. Neměl pochybnosti o tom, že manželství mezi nimi nevydrží příliš dlouho. Hermiona Grangerová mu zachránila život; měl vůči ní životní dluh. Bylo jeho povinností varovat ji předtím, co do budoucna považoval za katastrofální manželství. Vypadala, že je do Teodora Notta docela dost zamilovaná; jaký vliv to bude mít na její už tak křehkou sebedůvěru, až ji její manžel opustí?

Severus si zhluboka povzdychl. Dělal, co mohl. Ona neposlouchala. Zdvihl manželskou smlouvu a s podrážděným píchnutím se zahleděl na jejich podpisy. Kvůli ní upřímně doufal, že se mýlí. Jenže měl neradostnou předtuchu, že se nakonec jeho předpoklady ukáží být pravdivé.

ssSss

Hermiona strávila deset minut na záchodcích, nepřítomně se usmívajíc na svůj odraz v zrcadle. Tak povzneseně se už nechutně dlouhou dobu necítila. Za pár kratičkých týdnů se z ní stane Hermiona Grangerová Nottová. Vyslovila to jméno nahlas a opět se usmála na svůj obraz - docela jí slušelo, říkala si. Konečně popadla rozum do hrsti, vyšla ze záchodků a namířila si to do společenské místnosti, nejsouc si tak úplně jistá, co řekne, až tam dojde.

Předsevzala si zachovat důstojnost, otevřela dveře a přejela místnost pohledem hledajíc Teodora. Byli tam skoro všichni a její zrak prvně ulpěl na Padmě sedící mezi Deanem a Nevillem. Když se jejich pohledy střetly, pozdvihla Padma obočí v nevyslovené otázce. Hermiona to gesto hned pochopila, nadšeně se usmála a takřka neznatelně přikývla. Padma vystřelila z pohovky s takovým výkřikem, že si Neville samým leknutím polil džínsy čajem.

Všechny oči se na ně okamžitě upřely, dívky si padly do náruče a vydávaly uši rvoucí hlasité výkřiky radosti. Po několika vteřinách Padma přestala kamarádku objímat a zničehožnic začala slzet. Hermiona ji rychle následovala a bez dalšího předstírání důstojnosti Padmu znovu objala.

Dean, který naprosto netušil, zda je jeho snoubenka veselá či smutná, si vyměnil zmatený pohled s Nevillem. Zdvihl se z pohovky a zeptal se:

"Holky? Je všechno v pohodě?"

Odtáhly se od sebe a Padma si otírala oči koncem rukávu.

"Hermiona se zasnoubila s Teem!" vyhrkla přiškrceným hlasem.

Dean teď vypadal ještě mnohem zaraženěji.

"A to jsi nějak vydedukovala z toho křiku?"

Obě se rozesmály.

"Je to tak," řekla Hermiona, vytáhla dva kapesníky a podala jeden Padmě. "Požádal mě dnes ráno a já jsem souhlasila."

Když Hermionu doobjímali a poblahopřáli jí všichni v místnosti se zjevnými výjimkami Michaela Cornera, Blaise a Pansy, rozhlédla se kolem po Teodorovi.

"Neviděli jste někdo Tea?" optala se.

"Když jsme přišli z vaření, ještě s námi byl," sděloval Draco, "ale Snape pro něj poslal pár minut předtím, než jsi přišla."

Najednou si vzpomněla na Snapeovo oznámení, že bude o jejím souhlasu Tea okamžitě informovat. Obrátila se k Padmě a Deanovi.

"Jdu najít telefonní automat - nemohu se dočkat, až to povím mámě a tátovi! Kdyby se Teo mezitím vrátil, řeknete mu, že tu budu za pár minut?"

Ujistili ji, že řeknou, a ona vyšla z místnosti pátrajíc v kapsách po drobných, za něž by zavolala rodičům. Právě došla k otevřeným venkovním dveřím, když vrazila rovnou do číhosi širokého hrudníku. Zdvihla polekaně oči z šedě oděného těla před sebou a zjistila, že hledí přímo do stejně vylekaných očí Teodora Notta. Ačkoli stál o jeden schod níž, nacházel se jeho obličej stále několik palců nad jejím. Zírali několik vteřin jeden na druhého, aniž by tušili, co mají říct, když tu náhle se k její radosti Teodor usmál. Rozzářila se na něj.

"Děkuji, že jsi mě požádal," zamumlala.

"Děkuji, že jsi přijala," odvětil na oplátku.

Její úsměv se rozšířil.

"Právě jsem se chystala zavolat rodičům," vysvětlovala.

"Právě jsem poslal sovu mámě," řekl. Zničehožnic vypadal trochu nervózně. "Myslím, že bychom se zítra měli sejít a… promluvit si nebo tak," nadhodil.

Hermiona nadšeně přikývla.

"Můžeme jít třeba na oběd, až skončí hodina kouzlení v domácnosti?" navrhla.

"Prima," souhlasil a znovu se usmál. "Uvidíme se ve třídě."

"Tak zítra ahoj," zazubila se Hermiona. Měla nutkání dotknout se jeho ruky nebo třeba hrudníku či tváře, ale odolala. Nějak jí to nepřipadalo úplně vhodné. Zamávala mu, prošla kolem něj a seběhla po kamenných schodech stále se culíc od ucha k uchu. Nemohla se dočkat, až rodičům poví, že je zasnoubená.

Ve dnech, jež následovaly, si na varování Severuse Snapea ani jednou nevzpomněla.

ssSss

Předchozí (6.2.) *** Následující (7.1.)