Tak - a je tu konečně závěr téhle dlouhé plesové kapitoly. V předchozí části jsme Severuse a Nathalii opustili v okamžiku, kdy si pár věcí na rovinu vyříkávali. A snad moc neprozradím, když předešlu, že v tom hodlají ještě pokračovat...:-) Malé věnování pro Scissors, Doreu, Nerlu, JSark, lilalilu, A_ju a Elzu, které, co se komentování týče, nevynechaly ani jednu část z této kapitoly. A všem ostatním za komentáře rovněž moc díky! Těším se z každého z nich. :-)
Kapitola dvacátá pátá: Richeův narozeninový ples (7. část)
Nathalie zamrkala vyhánějíc z očí slzy bezmoci a zlostně zaostřila do Snapeova šklebícího se obličeje.
"A co jste si celou tu dobu myslel?" vypravila ze sebe a její hlas zněl jako zakrákání, "že kvůli tomu vlezu Malfoyovi do postele?" vyřkla konečně to, co jí přišlo na mysl už před několika minutami.
Stisk na jejím krku na okamžik opět zesílil a Snapeovi se na nepatrný okamžik zlostně zablýsklo v očích.
"Bývá to vcelku osvědčená taktika, pokud je mi známo," pokrčil profesor posměšně rameny s předstíraným nezájmem.
"Vážně?" přivřela ironicky oči. "Takže jsem měla Malfoyovi povykládat o tom, jak moc mě fascinuje celá ta historie kolem Pána zla a jak obdivuji všechny, kteří měli tu čest mu sloužit - a hlavně tedy jeho samého - načež jsem se ho měla večer v posteli mezi třetím a čtvrtým kolem nenápadně zeptat, jestli pro Pána zla kdysi nesháněl nějaký Zmijozelův portrét?"
"A proč by ne?" posmíval se jí profesor, "Malfoy je především ješitný panák, který touží po moci a udělá všechno pro to, aby jí získal ještě víc, než jí má teď. Nevěří, že je Pán zla schopen znovu povstat, a i kdyby tomu věřil, tak nebude dělat nic do doby, než to bude jisté. Momentálně se cítí vlivný a neohrozitelný a hodně rád se předvádí. Upřímně řečeno jsem měl za to, že přesně tyto jeho vlastnosti jste nakonec využila. U Salazara, kdybych věděl, že jste se tam jen naslepo vyptávala jeho tupých domácích skřítků...," odmlčel se a zavrtěl znechuceně hlavou.
"Vy jste si vážně celou tu dobu myslel, že jsem se s ním vyspala!" vytřeštila na něj nevěřícně oči, když jí to definitivně došlo, a otřásla se odporem, ačkoli si nebyla jistá, zda kvůli představě, že by se něco podobného mezi ní a Malfoyem opravdu odehrálo, anebo kvůli tomu, že to Snape celou tu dobu, jež uplynula od jejího návratu, předpokládal. A on o tom byl zřejmě opravdu přesvědčený, pochopila poté, co si znovu vzpomněla na několik situací týkajících se Malfoye, v nichž se Snape choval podivněji, než jak tomu u něj byla zvyklá.
"Když jsem s vámi naposledy mluvil prostřednictvím toho ředitelova zrcátkového vynálezu, nevěděla jste nic a hroutila jste se strachy. A pár dní na to z vás Lucius nespustil oči a po návratu do Bradavic jste náhle přišla s tím svým skvělým odhalením. Byl to logický závěr," pokrčil Snape lhostejně rameny a potvrdil tím její domněnku. "Ostatně dnes večer před jeho odchodem jste k němu jevila poměrně dost příchylnosti…," dodal přezíravě, avšak jeho trvající stisk ho usvědčoval z toho, že mu to zdaleka není tak lhostejné, jak se snaží tvářit.
"Můžete mi věřit, Snape, že mám na práci mnohem příjemnější věci, než jevit příchylnost k bývalým Smrtijedům," prohlásila koženě. "A teď, kdybyste mě laskavě pustil," snažila se ho odstrčit s dotčeným pohledem zabořeným do jeho černého hábitu. Vždyť to bylo jen pár hodin, kdy při tanci přemýšlela o tom, jaké by to bylo - být právě s ním…
Snape se však nepohnul ani o píď, a když po několika nekonečných vteřinách znovu zvedla zrak k jeho tváři, mimoděk se zachvěla - zase měl ten výraz, který ji tak děsil - všechny svaly v obličeji stažené do nečitelné masky, oči bez jakéhokoli výrazu, temnější než noc a připomínající dva nekonečné tunely, v nichž se beznadějně ztrácela. Zamrkala a trochu potřásla hlavou, jak se snažila dostat z podivné moci jeho pohledu.
Náhle jeho tváří prokmitla neidentifikovatelná emoce a Nathalie si uvědomila, že i on je ostatně bývalým Smrtijedem. Výmluvně se na něj ušklíbla - pokud si její poznámku vztáhl i na sebe - tím lépe…
Něco se ale změnilo - Snape pořád svíral jednou rukou její čelist, zatímco hůlka z jeho druhé ruky zmizela kdesi hluboko v kapsách jeho hábitu, a Nathalie sebou překvapeně škubla poté, co ucítila jeho chladnou dlaň na zádech, přesouvající se s mučivou lenivostí kolem jejího pasu, jak si ji profesor nenuceně přitahoval blíž k sobě. Nathaliiny oči se udiveně rozšířily, když pustil její bradu a jemně přejel prsty po její tváři k uchu a pak dozadu na krk, nakláněje hlavu, jako by nechtěl přijít ani o jeden z pocitů, které se nyní zračily v jejím obličeji.
"Příjemnější věci?" zamumlal tiše a zvuk jeho hlasu se sametově otřel o její uši, a přiměl ji tak k bezděčnému zachvění.
Co to krucinál dělá?
"Třeba takové, na jaké jste myslela dnes večer při našem tanci?" dodal takřka neslyšně.
Zatraceně, on to vážně viděl, proletělo jí vyplašeně hlavou a v příštím okamžiku se jí zcela nechtěně vybavil ten bláznivý sen o ní a Snapeovi v Malfoyově sídle, z něhož se tehdy probudila těsně předtím, než ji Snape stačil políbit, nyní však ten sen v její mysli pokračoval dál, a to zcela nezávisle na její vůli, a když zavřela oči, byla představa toho polibku ještě intenzívnější, a tak je raději zase otevřela, načež se opět setkala s jeho výsměšnýma očima, které si zjevně libovaly v pocitu být pánem celé téhle šílené situace, když se takřka mazlivě pousmál a ještě naposledy promluvil:
"A myslíte na to i teď," splynulo mu zlehka ze rtů, "tomu se vskutku nedá odolat…"
Pochopila, co bude následovat a její mozek ovládla náhlá panika, která však ani neměla šanci proniknout na povrch, neboť Snape se znenadání sklonil k jejím rtům a nekompromisně je přikryl svými.
Šokovaně ztuhla a nedokázala udělat jediný odmítavý pohyb, vydat jediný nesouhlasný zvuk, když Snape pomalu přejížděl ústy po jejích rtech, beze spěchu prozkoumával jejich tvar, poddajnost a chuť, ne, tohle nebyl onen nehybný profesor, jehož se kdysi u obrazu s drakem snažila polibkem odradit od jeho konání, v němž spatřovala nebezpečí pro sebe i dvojčata Weasleyova, podobal se mnohem víc onomu muži, jenž si ji ve svém kabinetu dlouhé vteřiny zaujatě prohlížel a pak jí bezmyšlenkovitě zastrčil pramen vlasů pod šátek - s tím rozdílem, že teď věnoval stejné zaujetí pohybům svých prstů po jejích zádech a šíji a podrobnému studiu linie jejích úst.
Jeho ruce a rty již nebyly chladné, snad se ohřály dotykem jejího těla stejně, jako se večer zahřály při tanci, anebo možná i Snapeův život zahrnoval okamžiky, kdy navenek chladný profesor vyzařoval neočekávané vnitřní teplo, v každém případě však nyní jeho dotyky rozehřívaly překvapenou a stále nic nechápající Nathalii až na hranici únosnosti. Měla by ho odstrčit, násilím se mu vytrhnout, namísto toho však jen odevzdaně spočívala v jeho náruči, přivírala oči před oním znepokojujícím tmavým pohledem a nechala ho pokračovat v jeho hře - jelikož to dozajista musela být jenom hra - dokud to profesora nepřestane bavit a nezačne se opět chovat podle svého osvědčeného sarkastického vzorce. Neboť na cokoli dalšího byla po dnešním večeru příliš unavená.
Po nekonečně dlouhé chvíli skutečně pocítila na svých rtech chladný vzduch stěží vytopeného pokoje, profesor ji ale nepouštěl, a když nechápavě nadzdvihla víčka, setkala se s jeho čenýma podivně lesklýma očima. Až příliš se to podobalo jejím představám o něm a ona byla v pokušení podlehnout svým pocitům. Ale za všemi emocemi se pořád ještě hlásil o slovo chladný rozum, jenž ji nabádal k opatrnosti. Musela se o ni alespoň pokusit…
"Tak už mě pusťte. Prosím," vydechla a snažila se vyklouznout z jeho náruče, on však neudělal jediný pohyb, aby jí to usnadnil. Stála tam uvězněná mezi jeho tělem a okenním parapetem a rozum jí našeptával, že by měla mluvit dál, vyjednávat, než se tohle zvrhne do nějaké naprosté šílenosti, jejíž rozsah nechtěla ani domyslet.
"Nejsem nic víc než nesmírně otravná slečna restaurátorka, profesore, vzpomínáte?" začala s předstíranou lhostejností, hořkost svého tónu však nedokázala úplně potlačit, když pokračovala: "Mazalka, jejíž profesi neuznáváte, havraspárská šprtka bez špetky znalostí a zkušeností, o kterou se musíte proti svojí vůli starat na žádost svého nadřízeného, lektvarová pohroma vaší laboratoře spolčující se se studenty proti vám... Nesnášíte mě od chvíle, kdy jsme se poprvé setkali, copak se nepamatujete?"
Chvíli ji beze slova pozoroval s výrazem, který by snad mohla nazvat pobaveným.
"Dobrý pokus, Belartová," zašeptal se rty zvlněnými cynickým úsměškem a opět se sklonil k jejím ústům, cítila, jak vjíždí prsty do jejího polorozpadlého účesu a matně zaslechla cinknutí několika uvolněných vlásenek o parapet, když sevřel v hrsti uvolněné prameny jejích vlasů, zvrátil jí hlavu dozadu a znovu si vzal její ústa - tentokrát to již nebyl pomalý, zkoumající polibek, byl tvrdý a hladový, drtil její rty a zmocňoval se jich vytrvale a neústupně, snad jako by se jí chtěl pomstít za celou tu dobu, kdy ho nechávala v nevědomosti ohledně toho, co se stalo mezi ní a Malfoyem, a ona mu nedokázala vzdorovat; zatínala prsty do parapetu, nechala si ještě víc zaklonit hlavu, když profesor opustil její rty a začal ji líbat na krku, a slastně vydechla poté, co našel tepající místečko pod její kůží a začal ho překvapivě jemně sát.
V té chvíli nad sebou ztratila veškerou kontrolu, netušila, jak se její prsty ocitly v jeho vlasech, ani jak se ocitla pevně přimknutá k jeho tělu.
"Tohle nesmíme," vydechla takřka neslyšně, vnímajíc pouze přelévání se teplých barev pod svými očními víčky, celé její tělo však hovořilo jazykem právě opačným, najednou jí i Richeovy šaty připadaly příliš zahalující, její pokožka hořela touhou zbavit se té přebytečné látky a přitisknout se k muži, jenž přejížděl dlaněmi pod okraji šatů a stahoval jí je z ramen, jež následně pokrýval majetnickými polibky a přiváděl ji tím k šílenství.
"Severusi," zasténala bezmocně a ještě víc se k němu přitiskla.
Náhle tam však stála osamocená, zapotácela se a instinktivně se zachytila parapetu, aby neupadla; nechápavě hleděla na Snapea, který se lehce chvěl po celém těle asi tři kroky od ní s leskem v očích, jemuž nerozuměla, ale podvědomě ji děsil. V příští chvíli se ale profesor zcela ovládl, s tváří bez jakéhokoli výrazu si letmo uhladil vlasy a hábit a pohlížel na ni s takovou lhostejností, že nebýt jejích rozbolavělých rtů, nevěřila by ani na okamžik, že ji ještě před několika vteřinami hladově líbal.
"Severusi?" zaznělo z jejích úst tentokrát tázavě a naprosto zmateně. Co udělala? To on s tím přece začal!
"Zítra v deset dopoledne přijďte k řediteli," sdělil jí suše. "Získal jsem od Tavoryho potřebné informace a bude nutné propracovat plán na získání Zmijozelova portrétu."
S tím se otočil a strnule vyšel z jejího pokoje, zanechávaje zcela konsternovanou Nathalii napospas jejímu zmatku. Zaslechla jeho kroky procházející ateliérem a cvaknutí dveří na chodbu. Svezla se po stěně pod oknem na zem a nechápavě hleděla před sebe.
Zřejmě by však byla ještě mnohem víc udivená, kdyby věděla, že profesor se za dveřmi opřel o zeď a několik vteřin zíral do prázdna, pokoušeje se ovládnout zrychlený dech, než se odlepil od stěny a vydal se na cestu do sklepení.
