Odmítnutí (14. kapitola 4/4)

Poslední část čtrnáctky, v níž Hermiona konečně sdělí Severusovi své rozhodnutí, je docela krátká, a tak vás na ni nenechám čekat - i proto, že bude následovat krátká odmlka - aneb sláva, prázdniny začínají!:-)

ssSss

Severus už téměř hodinu přecházel sem a tam po podlaze svojí pracovny. Litoval, že nabídl Hermioně práci asistentky, neboť za to zjevně nebyla dost vděčná. Když se tak ukvapeně rozhodl nabídnout jí to místo, očekával, že ho okamžitě přijme. Cítil se poněkud vyvedený z míry, že s jeho návrhem nesouhlasila, a to i přes její prohlášení o tom, jak hluboce si toho váží.

Bylo už sedm hodin, když konečně zaslechl její váhavé zaklepání na vchodové dveře. Zhluboka se nadechl, ujistil se, že jeho obličej nevyzařuje nic jiného než nejpřísnější výraz mistra lektvarů, sestoupil po schodech a otevřel dveře. Vypadala jako divoženka: její zornice byly rozšířené a vlasy jí povlávaly kolem hlavy jako svatozář. Napadlo ho, že taková hříva vlasů, pokud by je nosila rozpuštěné, jistě nebude přípravě lektvarů příliš prospěšná.

---

"Hermiono," zavrčel a podrážděně pohlédl na hodinky. "Zbývá mi jen pár hodin do uzávěrky zítřejšího vydání Denního věštce. Možná budu muset podat inzerát, tudíž upřímně doufám, že jste se konečně uráčila poctít mě svojí odpovědí."

Okamžitě si uvědomila, že je na ni nahněvaný, protože strávila tolik času úvahami nad svým rozhodnutím.

"Souhlasím," vyrazila bez dechu. "Ráda bych to místo přijala… Děkuji vám."

Cítil se potěšený a zklamaný zároveň a neměl ponětí, který z těch dvou pocitů převažuje.

"Ach tak," zabručel. "V tom případě musíme projednat podmínky smlouvy. Následovala byste mě, prosím, do pracovny?"

Pokynul jí, aby vstoupila, a vedl ji do prvního patra. Hermiona v těchto místech nikdy předtím nebyla, a tak se během chůze po schodech dychtivě rozhlížela kolem sebe. Jakmile došli k velikým dubovým dveřím, otevřel je a ustoupil, aby mohla vejít.

V krbu plápolal oheň a místnost byla tlumeně osvětlená několika svíčkami. Usedla na sametem potaženou židli před jeho širokým psacím stolem, ale opět rychle vstala, když si povšimla dlouhých řad knih v policích na druhém konci místnosti.

"Áááách," zamumlala, neschopná skrýt nadšení. "Tahle knihovna doplňuje vaše knihy o lektvarech, které jsou v laboratoři?"

"Očividně," odvětil. "Předmět svého zájmu shledávám fascinujícím, po večerech však tíhnu k poněkud různorodějšímu čtení."

Přejížděla prstem po hřbetech knih vázaných v kůži okouzlená výběrem rozličných témat. Odkašlal si, aby opět upoutal její pozornost.

"Ujišťuji vás, že v budoucnu budete mít dostatek příležitostí k průzkumu mojí knihovny, ale teď bych raději přešel k projednání smlouvy, kdybyste byla tak laskavá."

"Ano, ovšem," odpověděla, vracejíc se rozrušeně na své místo. "Omlouvám se."

Mávnutím hůlky otevřel barovou skříňku.

"Mohu vám nabídnout něco k pití?"

"Ano, prosím," odvětila, pohrávajíc si nervózně s hodinkami. "Nejraději bych si dala nějakou medovinu, pokud ji máte."

Nasadil výraz výsměšného údivu.

"Vy zamýšlíte pít alkoholické nápoje, přestože v osm hodin zítra ráno začínáte pracovat? Mít jasnou hlavu bude naprosto nezbytné."

"Ach, omlouvám se…," zamumlala, a její poděšená tvář se okamžitě zbarvila do červena. "Tak snad jenom čaj."

Ušklíbl se a podal jí sklenku medoviny.

"Žertuji, Hermiono." Načež se posadil za stůl se sklenicí plnou Ohnivé whisky v ruce.

Krátce zavřela oči. Tohle možná byla osudová chyba. Tenhle muž hrál úplně jinou ligu než ona sama. Severus mezitím vytáhl ze zásuvky několik dokumentů.

"Zde je návrh standardní smlouvy na tříměsíční období. Valnou většinu ustanovení můžeme samozřejmě po projednání změnit; věnujete-li mi laskavě chvíli, projdu tu smlouvu a upřesním ji přímo vám na míru."

Hermiona zaníceně přitakala a on začal rychlým pohledem přejíždět obsah smlouvy, poklepávaje na pergamen tu i onde svojí hůlkou. Byl si plně vědom jejího upřeného pohledu, zatímco příslušným způsobem měnil text, a neurčitě přemýšlel nad tím, o čem asi Hermiona uvažuje. Tušil, že je nesmírně nervózní, a připomínal si, že musí svůj sžíravý sarkasmus držet na uzdě. Po několika minutách byl se svojí prací spokojen a posunul návrh smlouvy směrem k ní.

"V textu smlouvy jste označována jako ,asistující lektvarista´ a já jako ,hlavní lektvarista´," dodal.

Chopila se dokumentu a začala zkoumat jeho první stranu. Začetla se a on využil příležitosti k podrobnému studiu její tváře: už teď vypadala mnohem lépe než předchozího dopoledne. Kruhy pod očima již nebyly tolik patrné a tváře nabraly trochu barvy. Ale největší změny, jak si všiml, doznaly její oči: ten tam byl otupělý, depresivní pohled, jenž byl předtím tak viditelný. Její oči se opět rozzářily a vypadalo to, že ožila a kypí energií tak, jak už ji dlouho předtím neviděl. Vzal sklenici a zdvihl ji ke rtům, očima však Hermionu nad okrajem sklenky nepřestával pozorovat.

Obrátila list a on pobaveně sledoval, jak se začíná usmívat. Zdvihla k němu zrak.

"Hlavní lektvarista si vyhrazuje právo výběru hudby, která se bude hrát v laboratoři?" optala se.

"Rád si občas během vaření pouštím hudbu," přikývl.

"Jaký druh hudby?" zajímala se.

"Orchestrální hudbu," odvětil. "Nesnáším operu."

"Slyšel jste někdy Dona Giovanniho ?" nechala se slyšet s teatrálním povzdechem.

"Netoužím slyšet Dona Giovanniho. Právě jsem řekl, že nesnáším operu."

"Jak vůbec můžete říct, že nesnášíte operu, když jste nikdy neslyšel nejlepší operu, jaká kdy byla napsána?"

Zazíral na ni přes stůl.

"Přečtěte si laskavě další bod smlouvy."

Znovu sklonila oči k textu. Po chvíli se zakřenila.

"Asistující lektvarista je oprávněn položit pouze tři otázky denně s výjimkou otázek týkajících se přímo přípravy lektvarů."

Ušklíbl se.

"A další bod," zamručel.

"Hlavní lektvarista není za žádných okolností povinen na tyto otázky odpovídat, pokud se netýkají přímo přípravy lektvarů," četla nahlas. Pohlédla na něj a vesele se zašklebila.

"Nutnost těchto ustanovení jste právě nanejvýš obdivuhodným způsobem prokázala, Hermiono," protáhl lenivě.

S přetrvávajícím úsměvem obrátila na poslední stranu a natáhla se k jeho stolu pro brk. S mávnutím pera se dole podepsala, položila smlouvu i brk na stůl a pak se chopila svého pití.

"Chápu to správně, že ta smlouva je nyní právně i magicky závazná?" tázala se.

Přitáhl si dokument před sebe na stůl a vzal do ruky pero.

"Bude, jakmile ji podepíši."

Sledovala, jak naškrábal své jméno pod její. Jakmile skončil, rozzářily se na chvíli oba podpisy jasně modrým světlem, což jí bolestně připomnělo den, kdy před ním takto podepsala svoji manželskou smlouvu. Polkla zbytek pití a odložila prázdnou sklenici na stůl. Teď, když byla smlouva uzavřena, se cítila mnohem sebevědoměji.

"Slibujete, že budete krotit svoji prudkou povahu?" zeptala se ho drze.

"Slibujete vy, že budete ovládat tu svoji neukojitelnou zvědavost?" opáčil, až se zajíkla smíchy.

"Určitě se o to pokusím," pravila. Pak ale její výraz zvážněl. "Jsem vám za to velmi vděčná, Severusi. Budu se snažit dělat vše, co je v mých silách."

"Nic menšího bych od vás ani neočekával," naklonil zlehka hlavu. "Pokládáte všechna ustanovení za vyhovující?"

"Ano, je to v pořádku," přikývla. "Jen jsem se chtěla zeptat - nechci působit neuctivě - upřednostnil byste, kdybych vás v práci oslovovala ,profesore´ nebo ,pane´?"

Vteřinu či dvě na ni pohlížel a pak potřásl hlavou.

"Křestní jméno postačí." A s tím se předklonil a jeho obočí se zamračeně stáhlo. "Jsem si vědom toho, že jsme v posledních několika měsících udržovali přátelštější vztahy než předtím, Hermiono, ale je nutné, abyste si uvědomila, že nejsem někdo, s kým se snadno spolupracuje. V současné době mám uzavřeno víc smluv na lektvary, než kolik jich dokážu připravit; nebude to lehká práce a já očekávám, že se na ní budete zásadním způsobem podílet."

"Mám ráda obtížnou práci," odvětila. Pak sklouzla pohledem na hodinky. "Ráda bych si ještě večer prošla své poznámky. Jestli jsme skončili, tak už raději půjdu."

S krátkým pokývnutím se zdvihl od stolu.

"Doprovodím vás dolů."

Když došli ke vchodovým dveřím, obrátila se k němu a natáhla ruku.

"Děkuji, že mi dáváte příležitost, Severusi. Doufám, že prokážu správnost vašeho rozhodnutí."

Přijal její ruku a pevně ji stiskl.

"Doufám, že ano," odpověděl s neurčitým pocitem nevolnosti.

Ustoupila o krok a on poznal, že náhle velice znejistěla.

"Chtěla jsem jen říct," spustila a hlas se jí lehce třásl, "v tu noc poslední bitvy…"

Přivřel oči, obávaje se toho, co bude následovat. Hermiona ztlumila hlas do šepotu.

"To, co jsem udělala, jsem nedělala z pocitu lítosti, ale z hlubokého obdivu k vám." A celá rozpačitá z toho, co právě řekla, se obrátila a co nejrychleji se vydala do bezpečí svého domova.

Severus sledoval, jak se spěšně vzdaluje, a zadumaně přemýšlel, do čeho se to vlastně pustil.

ssSss

Předchozí (14.3.) *** Následující (15.1.)

Odmítnutí (14. kapitola 3/4)

Dnešní kapitola jistě potěší všechny příznivce poněkud potrhlého strýčka Lance...

Následujícího odpoledne zhruba kolem čtvrté hodiny začínala mít Hermiona dojem, že už s ní její matka nikdy v životě nepromluví. Po nedělním obědě sdělila rodičům novinky, načež následovala záplava slz ze strany její matky, zatímco otec zaraženě mlčel. Už tak bylo pro Jane Grangerovou dost špatné, že by z její dcery měla být v tak útlém věku rozvedená žena, ale to, že zůstane připoutaná ke svému odcizenému manželovi, tak to už na ni bylo prostě příliš. A jakmile oschly slzy, započal veliký křik. Matka trvala na tom, aby se Hermiona vrátila k nim domů, jenže ta když si vzpomněla, jak nesnesitelnou frustraci vždycky zažívala při každoročním prázdninovém odloučení z kouzelnického světa, jednoznačně odmítla. Hlasitost křiku se pak samozřejmě vystupňovala a Hermiona se raději s omluvným pohledem vyslaným k otci stáhla do relativně klidného útočiště Kensingtonského náměstí.

---

Doufala, že ji rodiče alespoň trochu psychicky podpoří, jenže její matka zjevně nedokázala pochopit, proč chce Hermiona zůstat žít s rodinou svého manžela, když ji tak neospravedlnitelným způsobem opustil. A skutečnost, že zvažuje nalézt zaměstnání u bývalého učitele, který se k ní ve škole choval tak nepřátelsky, mátla její rodiče ještě víc. Vypadalo to, že Padma s Deanem nejsou jediní, kdo nepovažuje za až tak moudré souhlasit s pracovní nabídkou tak prchlivého muže.

Po návratu z té nešťastné návštěvy v domě rodičů se Hermiona cítila úplně vyčerpaná. S obvyklou pragmatičností zamířila do pracovny a z mahagonové komody vytáhla pergamen a brk. Uprostřed strany nakreslila rovnou čáru a jala se vypočítávat potenciální výhody a nevýhody práce se Severusem Snapem. Očekávala, že negativa bohatě převáží nad pozitivy, ale jak se její seznam pomalu rozšiřoval, shledávala, že začala být mnoha stránkám osobnosti Severuse Snapea příznivě nakloněna. Líbil se jí jeho sarkasmus; líbilo se jí, jak je puntičkářský; líbil se jí dokonce i nedostatek jeho tolerance. Nebylo pochyb o tom, že pracovat s tímto člověkem bude nesmírně obtížné, ale existovala i možnost, že by se z něj mohl vyklubat neuvěřitelně podnětný nadřízený. Byla vystudovanou lektvaristkou, ale pro lektvary jí odjakživa scházel šestý smysl. A pokud něco dokázalo vzrušit Hermionu Grangerovou, tak to byla vidina možnosti přiučit se, a ona byla přesvědčená o tom, že od prince dvojí krve se toho může přiučit dost a dost.

I přes její rostoucí nadšení plynoucí z možností, které by jí to místo mohlo nabídnout, bylo nesporné, že by přišla o hodně, jestliže by jejich partnerství selhalo. Popravdě, říkala si, pouhé selhání by se možná dalo snadno vyřídit. Bylo totiž dost pravděpodobné, že pokud by mu její práce nevyhovovala, seslal by na ni kletbu zapomnění.

Po celé hodině psaní na pergamen přerušovaného jen zamyšlenými pohledy do zadní zahrady, na niž padal soumrak, rychle spočetla oba sloupečky. Číslo na obou stranách bylo takřka úplně shodné. S pocitem, že není svému konečnému rozhodnutí o nic blíž než předtím, sestoupila do spodního patra s úmyslem dát si čaj.

Když vešla do kuchyně, našla u borového stolu sedět Lance s konvicí čaje a ebenovou holí před sebou. Na ramena mu volně splývaly dlouhé šedivé vlasy a na sobě měl hábit v nejkřiklavějším odstínu levandulové, jaký kdy Hermiona viděla.

"Lanci!" vyhrkla a hrnula se přes místnost, aby ho mohla obejmout. "Nečekali jsme tě dřív než na konci měsíce!"

Opětoval její objetí a pokynul k vedlejší židli.

"Včera večer jsem dostal sovu od Severuse," vysvětloval a upřeně ji pozoroval zpoza malých kulatých brýlí. "Zdálo se, že o tebe má docela strach."

Hermiona pocítila záchvěv podráždění, že Severus přerušil výlet starého čaroděje bez jejího předchozího souhlasu, zároveň ji však zvláštně dojalo, že si o ni dělal starosti.

"Což znamená, předpokládám, že jsi slyšel o Teovi?" zeptala se a on přikývl a nalil jí šálek čaje.

"O tom volovi Teovi, jak bych ho nazval já. Ten kluk je idiot. Nech ho jít. Proč by pro všechno na světě tak inteligentní děvče, jako jsi ty, muselo spojovat svoje geny s bláznem jako je Teodor Nott, he?"

Hleděla na starého muže a zoufale se snažila poznat, jestli žertuje nebo mluví vážně. Potichu ho pozorovala, jak si přidává do čaje pátou kostku cukru.

"To, co ty potřebuješ," nechal se slyšet a zamířil na ni při tom pokřiveným prstem, "je inteligentní muž. Muž - ne kluk."

"No," pousmála se Hermiona, "je tady ale ten drobný problém, že jsem stále Teova žena."

"A proč by to u všech všudy měl být nějaký problém?" zdvihl Lance potutelně obočí. "Odkdy jsou si manželé z řad aristokracie navzájem věrní? Je mnohem lepší najít si milenku než opustit manželku!"

Upila čaj a snažila se na něj nezírat s překvapeně otevřenou pusou. Nemohla se rozhodnout, jestli je Lanceův náhled na věc neskutečně zastaralý nebo naopak až děsivě moderní.

"Myslím, že raději chvíli počkám, než se přenesu přes tohle manželství, a teprve potom se pustím do dalšího vztahu."

"Těšili jsme se s Moe na nějaké ty děti, že ano, Moe?" zeptal se Lance, obraceje se ke skřítce, která se zaměstnaně otáčela kolem kamen.

"Děti budou," přitakala Moe, "čarodějky z mudlovských rodin vždycky mají děti," dodala smrtelně vážným hlasem, až se Hermiona musela uculit při myšlence, jestli má Moe vůbec nějaké základní povědomí o lidském rozmnožování. V blízké budoucnosti s nejvyšší pravděpodobností žádné děti nebudou. Raději však rychle změnila téma.

"Mrzí mě, že jsem ti takhle zkrátila prázdniny - Severus tě s tím neměl obtěžovat. Jak se má Mlok Scamander? Užili jste si to?"

"Ne zas tolik, jak tomu bývalo, když jsme byli mladší," sdělil jí se spikleneckým mrknutím, "a neviděli jsme navíc ani jednoho blikače!"

"To je škoda," zabručela a natáhla se pro sušenku. "Byli jste s Mlokem jako studenti spolu v Bradavicích?"

"Ve škole jsme se moc neznali," mávl Lance do vzduchu sukovitou rukou, "ale byli jsme milenci s jeho bratrem Horácem, když nám táhlo na třicet."

Hermiona se málem udusila čajem a Lance se dobrosrdečně rozesmál.

"Proč tě to tak šokuje, moje milá? Copak si vážně myslíš, že se heterosexuální čarodějové oblékají takhle? Hmmm?"

Její záchvat kašle konečně ustoupil.

"Já nevím… já jen nikdy…"

"Jak vždycky říkávala moje matka, už od mých deseti let prý bylo naprosto zřejmé, že jsem teplý jak vánoční svíčky. Každopádně jakmile se jednou dostaneš do mého věku, tak už je to všechno stejně úplně k ničemu," pravil s povzdechem. "Artritida obvykle udělá všem znamenitějším výkonům přítrž."

Hermiona si nepřála o Lanceových výkonech slyšet ani to nejmenší, a tak rychle přeskočila k dalšímu tématu.

"Mluvil jsi už po svém návratu se Severusem?"

"Ano," zamručel Lance, pohodlně se opřel a pozorně na ni pohlížel. "Řekl mi, že ti nabídl práci."

Hermiona přikývla a začala si okusovat nehet.

"Chce znát moji odpověď do dnešního večera a já nemám ponětí, co dělat."

Lance na ni hleděl s vysoce zvídavým výrazem ve tváři.

"Máš ráda lektvary?"

"Ano," přitakala, "velice."

"Máš ráda Severuse?" ptal se dál.

"Ano," odvětila. "Aspoň si to myslím."

Na chvíli se odmlčel, tahaje se při tom za vousy. Nakonec vydechl a zeptal se:

"Co se to děje mezi tebou a Severusem?"

"Co tím myslíš?" zeptala se s obočím zdviženým v upřímném překvapení.

Předklonil se a opřel se kostnatými lokty o stůl.

"Vás dva pozoruji už od té doby, co ses zasnoubila s Teem, a z vašich vzájemných reakcí je zcela zřejmé, že mezi sebou máte něco nedořešeného."

Hermiona cítila, jak se její tváře zalévají horkostí. Vždycky se cítila trapně, když se jí lidé vyptávali na Severuse Snapea; pořád myslela na to, aby nezradila jeho důvěru.

"Byl to můj učitel; já patřila do Nebelvíru; on mě neměl rád. Ve třídě jsem se pořád na něco vyptávala a jeho to zřejmě dovádělo k nepříčetnosti. To je celé."

Lance ji potichu pozoroval.

"Zachránila jsi mu život, že ano?"

Prudkému zalapání po dechu nedokázala zabránit.

"Jak jsi na to přišel?" zašeptala a on se jen pousmál.

"Skutečnost, že byl v noci během závěrečné bitvy těžce zraněn a několik měsíců se léčil u svatého Munga, je obecně známa. Kdysi jsem se docela přátelil s Minervou McGonagallovou a ta se jednou zmínila, že jsi to byla ty, kdo spustil poplach a dovedl léčitele k jeho tělu. Počítám, že podobný dluh může vztah učitele a studenta značně zkomplikovat."

"To je asi ten jediný důvod, proč mi tu práci nabízí," přikývla. "Cítí, že mi to dluží."

"Možná," škubl Lance rameny. "Ale mám pocit, že vy dva jste si v mnoha ohledech neobvykle podobní. Řekl bych, že půjde jen o to, aby si Severus dával pozor na jazyk a totéž platí o tobě. Je však třeba nezapomenout na to, že ten člověk je naprostý perfekcionista; s ním nebude lehké pracovat."

"Nemyslím, že bych vůbec uvažovala o přijetí té pracovní nabídky, kdyby nebyl perfekcionista," pokrčila Hermiona rameny. "Výzvy mám docela ráda."

"On pro tebe dozajista výzvu představovat bude," odfrkl si Lance a přidal si do již přeslazeného čaje ještě jednu kostku cukru. "Je to neuvěřitelně složitý muž, Hermiono, a jestli pro něj začneš pracovat, pokus se to mít neustále na zřeteli. To, jaký je, je důsledkem jeho zkušeností."

Mlčky přikývla a myslela při tom na Lily Potterovou a na nešťastné dětství, jakým si Severus Snape musel nepochybně projít. Pohlédla na Lance obdivujíc se jeho pozorovatelským schopnostem. Už nějaký ten čas tušila, že roli ,starého senilního strýčka´ hraje výlučně pro Millovy, ale tak pozoruhodnou vnímavost by od něj nečekala. Lance se na ni zeširoka usmál, až se mu kolem očí objevily hluboké vrásky.

"Vezmi to místo, Hermiono. Bude to pro tebe jak dělané; bude to dobrodružství. Ví Bůh, že potřebuješ nějaké to povyražení poté, co jsi musela tak dlouho snášet Tea."

"Jenže já se hrozně bojím, že zničím přátelství, které teď mezi mnou a Severusem panuje. On dokáže být tak nesnášenlivý a dokázal by mi udělat ze života peklo. Už takhle jsem tady v nepříjemné pozici a nechci to ještě zhoršit."

Lance popadl hůl a zamířil na ni její špičkou.

"Vezmi to místo, holka! Možná to bude ta nejlepší věc, jakou kdy uděláš."

Zavřela oči a prsty si třela spánky. Vzít to místo by také mohla být ta nejhorší věc, jakou kdy udělala. Vrátila se myšlenkami k Padmě, Deanovi a ke svým rodičům. Ti všichni si mysleli, že musela přijít o rozum, když vůbec uvažuje o tom, že by pracovala pro Severuse Snapea. Ale on se k ní od té doby, co se provdala za Tea, choval tak pěkně; nakonec seznala, že je něčím víc, než jen mistrem lektvarů zavřeným ve svém sklepení a nahánějícím strach všem okolo. Pokud to nebude fungovat, může po tříměsíční zkušební lhůtě odejít a znovu se zamyslet nad tím, co bude v životě dělat dál. Ale možná měl Lance pravdu: mohla by to být ta nejlepší věc, jakou kdy udělá.

Otevřela oči a ušklíbla se na něj.

"Dobře, tak já to místo vezmu."

"Skvělé!" rozzářil se Lance. "Tak jdi," pravil a ukázal ke dveřím.

"Cože?" ptala se vyjevená Hermiona. "Teď hned?"

"Ano! Nač čekat? Jdi a pomoz tomu nebohému muži od těch nešťastných smluv na dodávku lektvarů, v nichž vězí až po krk."

"Dobrá," zamumlala nejistě a projela si rozechvělými prsty kadeře. "Jen si dojdu učesat vlasy."

Lance netrpělivě mlaskl jazykem.

"Nechej je tak, holka. A jdi!"

"Dobrá, tak já to prostě udělám," uzavřela a náhle se cítila rozhodně. Právě se zdvihala od stolu, když ji zastavil.

"Hermiono?" řekl tiše, až se zarazila, znejistělá jeho varovným hlasem.

"Ano?" zeptala se a Lance na ni pohlédl přes obroučky brýlí.

"On tě sleduje, víš?"

"Prosím?" přeptala se zmateně.

"Severus," vysvětloval Lance. "Dělá to nanejvýš diskrétně, ale pozoruje tě takřka neustále."

Pokoušela se nalézt odpověď, jenže nevěděla, proč jí něco takového Lance vlastně říká. Proč by ji měl Severus Snape pozorovat? Často si byla vědoma toho, že sleduje její a Teovo vzájemné chování, ale proč by měl pozorovat speciálně ji samotnou?

"Tak už běž," přerušil Lance její úvahy a náhle zněl opět radostně. "Nenech ho čekat celý den."

ssSss

Předchozí (14.2.) *** Následující (14.4.)

Odmítnutí (14. kapitola 2/4)

Další kousek čtrnáctky do původně deštivého, ale nyní kupodivu slunečného dne...

ssSss

Hermiona se nenasytně ládovala už druhou porcí zapékaného hovězího s ledvinkami. U stolu naproti ní posedávala Moe a Hermiona začínala mít dojem, že jí ze skřítčina blaženého výrazu co nevidět zaskočí.

"Moe," pravila s plnou pusou, "ty jsi ta nejlepší kuchařka v celém Londýně. Možná dokonce na celém světě."

---

Domácí skřítka vypadala, že ji tato poklona příjemně zaskočila. Zamávala ve vzduchu svýma kostnatýma rukama, jako kdyby tu pochvalu chtěla od sebe rázně odehnat.

"A slečna Hermiona je v celém Londýně ten největší blázínek," oznámila a její vrásčitý obličej se zkřivil potměšilým podmračením. "Nejedla, a tak je z ní teď jen kost a kůže."

"Já vím," řekla Hermiona, zkoumajíc svá až příliš křehce vypadající zápěstí. Pak zdvihla sklenici dýňového džusu a vypila její obsah až do dna. "Ale mám v úmyslu znovu nabrat každé kilo, které jsem ztratila, a možná i něco navrch."

Právě dojídala poslední kousek koláče z talíře, když se z patra nad nimi ozvalo typické bouchnutí domovních dveří. Ztuhla a vidlička v její ruce se zarazila na půli cesty k ústům. S vytřeštěnýma očima pohlédla na Moe.

"Moe?" zavolal známý ženský hlas v hale. "Jsi doma?"

"To je paní Kordélie," zašeptala Moe. "Má ji Moe pustit dál?"

Hermiona si povzdychla - představa tohoto konkrétního rozhovoru ji rozhodně nelákala, přesto si však uvědomovala, že je nevyhnutelný.

"Je to rodina, takže soudím, že v téhle věci stejně nemáme moc na výběr. Požádala bys ji, aby přišla sem dolů, Moe?"

Moe přikývla a s lusknutím prstů zmizela. Hermiona zaslechla prásknutí, když se skřítka objevila na schodech, po čemž následoval tichý rozhovor s Kordélií. Pak uslyšela kroky sestupující po schodech do suterénu a nervózně si uhladila vlasy. Stáhla stuhu, která je držela svázané do culíku, a rychle stočila nepoddajné kadeře do úpravného uzlu v týle.

Kordélie vstoupila do kuchyně s úsměvem plným účasti.

"Ach, Hermiono," vydechla tiše, přešla pokoj a políbila snachu na obě tváře. "Severus mi všechno řekl!"

Hermionu okamžitě přepadly rozpaky a poblíž své perfektně upravené tchýně se náhle cítila velice neuspořádaně. Nevěděla, co říct, a tak jenom přikývla.

Kordélie se posadila vedle ní a poplácala ji po ruce.

"Třebaže zcela chápu Teovu touhu po svobodě, jsem naprosto otřesená jeho chováním. Bylo to od něj vskutku hanebné."

"Děkuji," zamumlala Hermiona, ač si nebyla tak úplně jistá, na čí straně Kordélie vlastně stojí. "Musím připustit, že to pro mě byl docela šok."

"Já vím, já vím!" zvolala Kordélie. "Mladí muži dokáží být příšerně nepředvídatelní. Určitě tě potěší, že jsem mu poslala vcelku výmluvného huláka. Možná na něj neodpoví, ale i tak si k němu ten dopis najde cestu." A vrhla na Hermionu chápavý úsměv.

Hermiona jí úsměv nejistě vrátila, zamýšlejíc se nad tím, jestli daná situace nevyžadovala trochu pádnější řešení než jen huláka - například nějakou pěknou kastrační kletbu.

"Podle všeho se Severus domnívá, že bych mohla i nadále bydlet tady," řekla klidně.

"Ale ovšemže!" odvětila Kordélie. "Tohle je tvůj domov. Tvůj právní nárok na všechno, co patří Teovi, je nyní mnohem silnější, když Teo… není přítomen."

"Jste si ale jistá, že je to společensky přijatelné? Že vám nezpůsobí obtíže vysvětlit situaci zbytku rodiny?"

"Hermiono, Hermiono," pravila Kordélie a znovu ji poplácala po ruce. "Jistě sis už všimla, že většina členů rodiny jsou postarší lidé, a jsem přesvědčená, že na rodinných oslavách sotva zaznamenají Teovu nepřítomnost - ne tedy, že by se těchto sešlostí v minulosti pravidelně účastnil."

"Ale co když se budou ptát? Co se očekává, že jim na to řeknu? Nerada bych, aby vás můj další pobyt tady obtěžoval nebo vám působil nějaké nesnáze."

"Milá zlatá, mnohem nápadnější by bylo, kdybys tady najednou nebyla. Pokud se lidé budou vyptávat, mám v úmyslu jim říct, že se Teodor vydal na cesty, což je ostatně naprostá pravda. Tvoji případnou odpověď ponechám čistě na tobě. Můžeš jim prostě říct, že je v cizině, nebo - budeš-li na tom trvat - jim můžeš říct pravdu." Její tón hlasu jasně naznačoval, že by raději dala přednost té první variantě.

Hermiona si nejistě pohrávala s lemem blůzy a nevěděla, jak na to reagovat.

"Já vím, jak nepříjemné to pro tebe je, Hermiono, ale každý z nás musí nést svůj kříž, každý z nás má svého kostlivce ve skříni, mám-li mluvit zcela otevřeně. Neudělala jsi nic špatného - musíš z toho vyjít s hlavou hrdě vztyčenou!"

Hermiona opětovala tchýnin úsměv, vděčná za tato slova.

"Tak je to lepší!" zvolala Kordélie, zdvihajíc se od stolu. "Teď už musím opravdu jít, neboť mám na dnešek domluvenou večeři. Ber to z té lepší stránky, Hermiono. Vypadáš bezvadně štíhlá a víš, co se říká: nikdy nemůžeš být dost štíhlá a dost bohatá!"

Znovu Hermionu políbila a vydala se ke kuchyňským dveřím.

"S potěšením jsem zjistila, že jsi odešla z odboru záhad. Každé pondělí pořádám dopolední posezení u kávy pro dámy ochotné darovat nějaký ten příspěvek svatému Mungovi; teď když budeš mít spoustu volného času, bych tě tam ráda přivítala."

"Tedy - já se ještě úplně nerozhodla," zamračila se Hermiona rozpačitě. "Řekla jsem Severusovi, že mu dám ohledně té práce vědět do zítřejšího večera."

"Ohledně práce?" zatvářila se Kordélie zmateně.

"Ano," pravila Hermiona. "Omlouvám se, měla jsem za to, že vám to řekl. Nabídl mi místo lektvarového asistenta."

"Chápu," vydechla Kordélie a byla tím zjevně zaskočená. "Na někoho tak tvrdohlavého dokáže být čas od času překvapivě laskavý," nechala se pak slyšet se zamyšleným úsměvem. Načež s drobným zamáváním opustila místnost, ponechávajíc Hermionu úvahám nad svojí poslední poznámkou.

Když zabouchnutí vchodových dveří ohlásilo Kordéliin odchod, zdvihla se Hermiona od stolu a vydala se chodbou do hlavní ložnice. Chopila se okraje blůzy a přetáhla si ji přes hlavu. Postavila se před zrcadlo jen v džínech a podprsence a kriticky obhlížela své pohublé tělo. Pod kůží jí zřetelně vystupovala žebra a její kdysi zakulacená ňadra nyní dramaticky ztratila na objemu. V tom musela se svojí tchýní nesouhlasit - vždy by raději volila hezké křivky před kostnatostí.

Přešla k toaletnímu stolku a vytáhla ze zásuvky taštičku s líčením. Bude nutné rozeslat přátelům horu omluvných dopisů a rovněž Padmu příšerně zanedbávala. Měla nejvyšší čas navštívit svoji kmotřenku.

ssSss

Během jediné vteřiny Hermiona poznala, že je na ni Dean rozzlobený na nejvyšší míru. Výraz jeho tváře, když otevřel vchodové dveře, nebyl vůbec přívětivý.

"Hermiono!" procedil mezi zuby, zavíraje za sebou dveře, podle všeho aby je Padma zevnitř neslyšela. "Padma se o tebe hrozně, vážně hrozně moc bála. Pokládal bych za zřejmé, že už takhle to teď vůbec nemá snadné i bez toho, aby se strachovala o svoji nejlepší kamarádku. Kde jsi kčertu byla?"

Hermioně okamžitě zvlhly oči.

"Je mi to tak líto, Deane! Cítím hroznou vinu, a pokud mi dáte příležitost, tak vám hned vysvětlím, proč jste mě nemohli zastihnout."

Zatvářil se maličko zkroušeně.

"Tak pojď dál," vyzval ji, otevřel dveře dokořán a přejel si rukou po čele. "Nechtěl jsem na tebe tak vystartovat - jen jsme se o tebe báli. Padmě se uleví, až tě uvidí."

Vyzval ji, aby vešla do obývacího pokoje, a ona jemně strčila do dveří ve snaze tvářit se mnohem víc nenuceně, než se cítila.

Nemohla si pomoci, aby se neusmála při pohledu na Padmin obvykle bez poskvrnky vyhlížející obývací pokoj. Teď byl totiž plný kousků růžového oblečení povalujícího se všude kolem, pohovka byla posetá bílými ponožtičkami a vzduch byl nasycený pachem dětského pudru. Její úsměv se ještě rozšířil, když spatřila Padmu, která houpala v náručí jedno z dětí, zatímco druhé spalo v dětském košíku u jejích nohou.

"Ahoj," šeptla Hermiona a její pocit viny se ještě zvýšil, když spatřila výraz úlevy na Padmině obličeji.

"Hermiono!" řekla Padma tiše a rychle z místa vedle sebe odhrnula dětskou výbavičku. "Jsem tak ráda, že tě vidím! Opravdu jsem se o tebe bála."

Hermiona přešla pokoj a políbila kamarádku na tvář.

"Je mi moc líto, Padmo, že jsem byla mimo. Tohle pro tebe asi byly nejtěžší okamžiky v životě a já tady s tebou nebyla. Odpustíš mi to někdy?" ptala se třesoucím se hlasem.

"Jasně, že ti odpustím, Hermiono - chci jenom vědět, co se stalo. Tady," řekla a podala Hermioně dítě. "Tvá kmotřenka nakonec na delší dobu usnula, ale ráda bych si trochu odpočinula od Shivani. Hrozně ráda se chová a už začíná být docela těžká."

Hermiona od ní se zářivým úsměvem převzala dítě zabalené v zavinovačce.

"Dobrý Bože," vydechla a přejela očima na Preeyu dole v košíku. "Obě za ty dva týdny tolik vyrostly! Jsou ještě nádhernější, než když se narodily."

Padma se usmála a protahovala si namožené ruce.

"Upřímně řečeno, jsou hrozně hodné. V noci s nimi vůbec není problém. Díky Deanovi a vcelku úžasné mudlovské odsávačce dokážu v noci usnout i na celých pět hodin, a to je u novorozených dvojčat poměrně slušný výkon!"

Hermiona zírala na krásné miminko ve svojí náruči a něžně mu přejela prstem po tváři.

"Nějaké zprávy o Parvati?"

"Porodila ve středu v noci," přikývla Padma. "Další chlapeček! Pojmenovali ho Liam." Načež odvrátila oči od svojí dcerky a starostlivě pohlédla na Hermionu. "Děsivě jsi zhubla, Hermiono. Co se stalo?"

Hermiona se zhluboka nadechla.

"Teo a já jsme se rozešli," zašeptala, a jakmile tato slova opustila její ústa, pocítila náhlý záchvěv osvobození. Do té doby říkala, že ji Teo opustil, a cítila se při tom spíš jako oběť. Ale říct, že se rozešli, to už znělo, jako by se prostě stala součástí něčeho, co nefungovalo.

"Ach, Hermiono!" povadl Padmě úsměv na tváři. "Je mi to tak líto. Kdy se to stalo?"

"Před dvěma týdny, hned jak se ti narodily holčičky."

"Věděla jsem, že to mezi vámi není moc dobré," potřásla Padma smutně hlavou, "ale doufala jsem, že se tomuhle vyhneš. Bylo mi jasné, že se něco muselo hrozně moc pokazit, když jsem od tebe neměla žádné zprávy. Budete se rozvádět?"

"Já nevím," vydechla Hermiona, "teď v žádném případě. Dost jsme se pohádali ohledně toho, co bychom měli v budoucnu dělat. Teo chtěl samozřejmě odjet na další cestu kolem světa, zatímco já jsem chtěla zůstat a pokusit se věci nějak vyřešit. A když nebylo po jeho, prostě odešel. Dokonce mi ani neřekl, kam se chystá - nechal jenom vzkaz."

"Ten sobecký mizera! Máš představu, kde teď je?"

"Nevím to jistě," zavrtěla Hermiona hlavou. "Tipla bych si, že je buď s přáteli v Německu nebo v Nizozemí. Abych byla upřímná, ani mě to moc nezajímá."

Dveře se otevřely a do pokoje vstoupil Dean, v rukách podnos s čajem a pár sendviči.

"Hermiona a Teo se rozešli," řekla Padma, vzala si od Deana podnos a postavila ho na stolek.

Dean se obrátil k Hermioně.

"To mě mrzí," zabručel a podal jí šálek čaje. "Slyšela jsi o Dennisovi a Demelze?"

"Severus mi o tom říkal dneska ráno," přitakala Hermiona. "Nemohla jsem tomu uvěřit - vypadali, že jim na sobě dost záleží."

"To se asi nikdy nedá říct dopředu," pokrčil Dean rameny. "Myslel bych, že Michael Corner a Pansy Parkinsonová se spolu rozejdou už dávno, ale vypadají velmi šťastně."

Padma podala Hermioně sendvič se sýrem a stočila pohled na svoji dceru.

"Myslím, že tě má Shivani ráda - už usnula!" Přinesla z rohu pokoje druhý košík a sehnula se k Hermioně, aby si od ní dítě vzala.

"Mohla bych si ji ještě chvíli pochovat?" prosila Hermiona. "Je tak sladká - nikdy bych nevěřila, že mi vůně miminka bude připadat tak neuvěřitelně příjemná!"

"Jistěže můžeš," rozzářila se Padma. "Jen mi pak řekni, až ji budeš chtít dát pryč." Posadila se zpět na svoje místo a nalila si šálek čaje. "Takže - poté, co jste se před dvěma týdny rozešli, se dělo přesně co?"

Hermiona cítila, jak jí hoří tváře.

"Trochu se stydím za to, jak jsem se zachovala. Vlastně jsem se na dva týdny zamkla ve svém pokoji a doufala, že to byl jen špatný sen."

"A co práce?" zamračila se Padma.

"Propustili mě. Poslali mi několik sov, ale já na žádnou z nich neodpověděla," vysvětlovala Hermiona.

"Cože?" vyhrkli Padma s Deanem jednohlasně. Padma se tvářila naprosto zaskočeně. "Ach, Hermiono! Proč jsi něco takového udělala?"

"Tu práci jsem nesnášela," prohlásila Hermiona důrazně. "Zůstávala jsem tam jenom kvůli tomu, aby Teo neměl omluvu pro to, že mě chce znovu tahat na cesty. Severus mi nabídl práci lektvarového asistenta."

"To myslíš vážně? To místo, o které jsi žádala, když jsme se vrátily z Paříže?" ptala se Padma a Hermiona přikývla.

"Vím, že to asi udělal jen z lítosti, ale mě ta nabídka láká. Viděla jsem jeho laboratoř - je neskutečná!"

Padma se však zatvářila pochybovačně.

"Vím sice, že se od války změnil k lepšímu, ale stejně si samu sebe nedokážu představit, jak pracuji se Severusem Snapem. Myslíš, že ho dokážeš vystát?"

"Nejsem si tím jistá," svěřila se Hermiona, "ale asi bych to měla zkusit. V tuhle roční dobu nebývá moc pracovních nabídek a od Millových se mi žádné peníze přijímat nechce. Ale i tak jsem ohledně toho trochu nervózní. Pokud by to nefungovalo, mohlo by mi to dost znepříjemnit život."

Probírali její nesnadnou situaci další hodinu, než se Preeya vzbudila a Hermiona konečně měla možnost pochovat si svoji kmotřenku. Když odcházela, bylo už skoro deset hodin; jako dárek jim zanechala Moeino upletené oblečení a dva novotou zářící výtisky Dějin bradavické školy. Slíbila, že se příští víkend opět objeví; na odchodu však nebyla svému rozhodnutí ohledně práce o nic blíž než při svém příchodu. Byla vyčerpaná, potřebovala se pořádně vyspat, zároveň na ni těžce dopadal pocit, že je povinna rodičům co nejdřív sdělit novinu ohledně Tea, a na svoji další pracovní kariéru se tak nedokázala vůbec soustředit. Do chvíle, kdy od ní Severus Snape bude požadovat odpověď, zbývalo dvacet čtyři hodin. Měla toho hodně k rozmýšlení.

ssSss

Poznámka k překladu:

Na začátku kapitoly se Hermiona láduje jídlem zvaným "steak and kidney pie", což je tradiční anglický pokrm, jakýsi masový koláč z nasekaného hovězího a ledvinek, obvykle hovězích, jehněčích nebo vepřových. To vše se zapéká s cibulí a omáčkou a výsledek můžete vidět třeba na Wikipedii.

Jinak tiše předpokládám, ačkoli angličtina toto neřeší, že po půl roce bydlení Hermiony s tchýní na jednom náměstí došel jejich vztah do onoho v českém prostředí klasického - tchýně snaše tyká, snacha tchýni i nadále vyká.

Předchozí (14.1.) *** Následující (14.3.)

Odmítnutí (14. kapitola 1/4)

Čtrnáctá kapitola povídky Denial od little beloved na tu třináctou bezprostředně navazuje, a tak i já bezprostředně navážu se svým překladem, třeba i proto, abyste měli zítra během stávky co číst;-) Kapitola je to hodně rozkouskovaná, takže jsem se ji nakonec rozhodla rozdělit na čtyři o něco kratší části než obvykle. Dnešní verše jsou - podobně jako v kapitole osmé - z pera Walta Whitmana. Báseň Out from behind this mask, která patří do autorovy jediné básnické sbírky Stébla trávy, již celý život přepracovával a doplňoval, si lze v originálním a úplném znění přečíst zde.

14. Musím dál

Poutník myšlenkami a roky, mírem a válkou,

lety mladického spěchu a únavou středního věku,

(když první díl příběhu jest přečten a odložen a tento druhý -

zpěv, hazard a sázky - se záhy přiblíží),

chvíli otálím - teď a tady, než obrátím se k tobě,

ať na ulici, mezi dveřmi či snad v okně náhle otevřeném,

zastavím se, ukláním, smekám a zvláště tobě kynu,

bych pro jednou tvou duši k své přitáhl a nerozlučně spojil,

pak musím dál, musím dál.

Walt Whitman, Zpoza této masky

---

ssSss

Po Severusově odchodu strávila Hermiona celou hodinu stočená do klubíčka v křesle v obývacím pokoji. Nevědomky si okusovala nehty a nechala se myšlenkami unášet pro změnu spíš k sobě samé než ke svému nepřítomnému manželovi. Od té doby, co odejel, to bylo poprvé, kdy se neutápěla ve skutečnosti, že je opuštěnou ženou.

Pomalu se začínala cítit trapně kvůli tomu, jak se v posledních čtrnácti dnech chovala. Poté, co si přečetla Teův vzkaz, si zalezla pod deky toho, co bývala jejich společná postel, a vzlykala. Její lkaní nějaký ten čas trvalo. Měla pocit, jako kdyby jí někdo kolem mysli spustil žaluzie; nedokázala myslet na nic jiného než na to, že selhala a jak to přehnala ve věci neškodného jointu hašiše, jak to nazval Teo. Ty žaluzie zaměřily všechny její probouzející se úvahy k tomu, jaká katastrofa se vyklubala z jejího manželství. Ve spánku sebou trhala, neboť odcizený manžel ji pronásledoval i ve snu.

Často se jí zdálo o Deanově lese - o noci, kdy se k nim Ron vrátil. S tou výjimkou, že někdy to vůbec nebyl Ron; jako by ten muž ze snu na sebe bral Teův obličej. Z takových snů se budila s tváří mokrou od slz, ale byly tu i další sny a ty byly ještě mnohem horší. Zdálo se jí, že se její prsten ukovaný skřety rozpálil a že náhle celou její paži zachvátily plameny. Nejednou ji z těchto nočních můr probudil až vlastní křik.

V takových případech za ní Moe vždycky přišla, jemně ji poklepávala po ruce a donekonečna opakovala, že všechno bude v pořádku a že Teo není nic jiného než špatný manžel. Jenže Hermiona věděla, že Teo není zas tak špatný, a to na tom bylo to nejhorší. Byl nedospělý a sobecký, ale nebyl špatný. Ve skutečnosti nemohla obviňovat ani jednoho z nich; svým rozhodnutím vzít se udělali prostě jen obrovskou chybu. Její vlastní mylný úsudek ji dostal až do stavu, v jakém se nyní nacházela, a její mysl se jednoduše odmítala smířit s faktem, že její manželství skončilo a že s tím nemůže nic dělat.

Stěží dokázala uvěřit, že mezitím uběhly dva týdny. Nyní, když ji Severus Snape s takovým důrazem vytrhl z transu sebelítosti, pocítila nemalé zděšení, že zavdala svým přátelům důvod k obavám. Byla příšerně sebestředná. Nebyla schopná odpovědět na jejich sovy, natož je pustit do domu. Moe dodržela její plačtivé instrukce do slova a do písmene a bránila její soukromí se spolehlivou oddaností. Hermiona věděla, že kdyby se karty obrátily a jeden z jejích kamarádů by takhle nevysvětlitelně zmizel, byla by sama polomrtvá strachem o něj. To, co řekla o odboru záhad, myslela vážně: nelitovala toho, že se tak troufale zbavila svojí práce, ale dělala si výčitky, že byla příčinou obav lidí, které milovala.

Severus měl pravdu: od té doby, co se zasnoubila s Teodorem Nottem, to nebyla ona. Bylo načase přestat řešit, co od ní její okolí očekává, a zaměřit se místo toho na to, co by ji učinilo šťastnou. Nastal čas udělat krok kupředu. S okamžitou dychtivostí provést ihned všechny potřebné změny vstala z křesla a vydala se do kuchyně v suterénu. S prázdným žaludkem nic nezmůže. S úsměvem zjistila, že se jí opět vrací chuť k jídlu.

ssSss

Za soumraku Severus zaslechl zabouchnutí vchodových dveří. Kordélie podle všeho dostala jeho sovu a soudě z prudkosti, s jakou zavřela dveře, nebyla ani v nejmenším potěšená tím, že byl její víkend tak neomaleně přerušen.

Severus uhasil plamen pod dvěma kotlíky, třetí nechal jen lehce probublávat, zastrčil hůlku do bohatých záhybů svého hábitu a vyšel z laboratoře. Se spokojeným úšklebkem na tváři začal stoupat po schodech. Kordélie nenáviděla, když ji někdo vyrušoval při jejích malých výletech do Edinburgu, ale Severus věděl, že její podrážděnost bude rychle zapomenuta, až se dozví novinky o nepřípustném chování svého syna. Ona a její rodina by sice neměli námitky, kdyby měl s někým poměr, pokud by se tak dělo diskrétně, ale to, aby jeden z manželů opustil druhého, se nedalo tolerovat.

Ve valné většině čistokrevných rodin, mezi něž patřili právě i Millovi, Malfoyovi a Parkinsonovi, se mimomanželské aférky skrývané před veřejností takřka očekávaly. Avšak očekávalo se zároveň bezvýjimečně, že si rodina navenek zachová svou neposkvrněnou tvář; opustit svou ženu méně než dva roky po sňatku s tím, aby si muž mohl žít bohémským způsobem života, to nebylo zrovna něco, co by mu zajistilo rodinnou podporu. Podobně jako předtím jeho otec, přinesl Teodor rodině jen ostudu a Kordélie tím nebude potěšena. Severus s jistotou očekával, že Teo se toho večera stane adresátem minimálně jednoho rozčileného huláka.

"Severusi?" zavolala na něj z obývacího pokoje.

Vešel do pokoje s maskou mimořádné vážnosti na tváři.

"Kordélie," odpověděl, skláněje zlehka hlavu. "Děkuji, že jsi se tak narychlo vrátila."

"Severusi!" zvolala a dala pečlivě pěstěné ruce v bok. "Co to má znamenat? Domluvila jsem si na dnešek večeři s přáteli a byla jsem nucena to zrušit!"

"Obávám se, že musíme vyřídit naléhavou záležitost," vysvětloval jí a přešel k baru. "Dáš si brandy?"

"Ne, nechci brandy," zamračila se. "Chci, abys mi objasnil, proč jsi mi tak nevhodně narušil víkend."

"Věř mi, Kordélie," přivřel podrážděně oči, "že bych tě býval o víkendu nevyrušil, kdybych pro to neměl důvody nejvyšší důležitosti. To, co se ti chystám sdělit, se ti nebude líbit, takže ti důrazně doporučuji dát si něco k pití."

"Fajn!" vyštěkla a usadila se do křesla. "Dám si brandy."

Nalil štědrou dávku brandy do její oblíbené křišťálové sklenky a uvědomil si, jak moc se jí její syn podobá: oba nesnášeli, když byli vyrušeni při svých radovánkách. Přešel k místu, kde seděla, a podal jí pití předtím, než se sám posadil přímo do protějšího křesla.

"Ty se ke mně nepřipojíš?" zdvihla tázavě obočí.

"Již jsem měl několik hodin na to, abych tu výbušnou informaci vstřebal."

"Jsi neskutečně dramatický, Severusi," věnovala mu pobavený úšklebek. "Proč mi prostě nevysvětlíš, co se to pro všechno na světě děje?"

"Tak tedy dobrá," pravil a přeskočil delší verzi úvodu. "Teodor opustil Hermionu. Natrvalo."

Kordéliina tvář ztuhla v naprostém šoku.

"Cože?" zašeptala. "Co tím myslíš, natrvalo? Určitě jen odjel na cesty!"

"Jejich manželství se rozpadlo," zavrtěl Severus hlavou. "Nechal jí vzkaz, v němž jí dal zcela jasně na srozuměnou, že nemá v žádném případě v úmyslu se vrátit."

Kordélie se na chvíli odmlčela, skrývajíc dlaní levé ruky překvapení, jež se zračilo v jejím obličeji. Pak potřásla hlavou, zdvihla ke rtům křišťálovou sklenku a hodila do sebe celý její obsah. Natáhla prázdnou sklenici k Severusovi.

"Dvojitou, prosím," prohlásila.

Zdvihl se a s bodnutím soucitu jí vzal sklenku z nyní roztřesené ruky. Její první manžel ji hořce zklamal a nyní byla její rodina zneuctěna jejím jediným synem. Naplnil jí sklenici tmavou tekutinou a znovu se posadil.

"Kdy se to stalo?" zeptala se.

"Podle všeho před dvěma týdny," zahučel.

"Před dvěma týdny?" ptala se nedůvěřivě. "Proč se o tom dozvídáme až teď?"

"Dnes ráno mě navštívili Draco Malfoy a Harry Potter. Dělali si o Hermionu starosti, neboť se v posledních čtrnácti dnech neukázala v práci. Několikrát za ní byli doma, ale Moe jim nedovolila vstoupit. Vydal jsem se zjistit, o co se jedná, a našel jsem Hermionu v dost špatném stavu. Po menším nátlaku mi sdělila, co se stalo."

"A co přesně se stalo?" potřásla Kordélie hlavou stále ještě v nevěřícném údivu.

"Jak se zdá, tak s Teem zjistili, že se k sobě vůbec nehodí," řekl Severus prostě. "Teo chce cestovat po světě a Hermiona chce zůstat doma."

Kordéliinými aristokratickými rysy projel rozzlobený nesouhlas.

"Tak oni si myslí, že je přijatelné se jen tak rozejít jenom proto, že mají jinou představu o tom, jak trávit prázdniny? To je absurdní!"

Severus vydal rozzlobený zvuk.

"Ono je to trochu vážnější, než jen neshoda ohledně prázdninové destinace, Kordélie," zavrčel. "A Hermiona do toho neměla šanci mluvit. Teo ji opustil uprostřed noci bez předchozího varování. Nechal jí jen vzkaz; neměla ani příležitost pokusit se ho přemluvit."

Netrpělivě ťukala nalakovanými nehty na opěradlo křesla.

"Nemohu uvěřit, že udělal něco takového. Co si myslel? Dozajista mu musela dát nějaký pádný důvod, aby ji opustil tak okázalým způsobem."

Severus se snažil, seč mohl, potlačit svoji narůstající zlobu.

"Sotva udělala něco víc, než že odmítla vydat se s ním opět kolem světa, Kordélie. Mimoto, to děvče můžeš těžko obviňovat za to, že se k sobě nehodí. Bylo tomu tak odjakživa."

"Já se nesnažím omlouvat Teovo chování, Severusi. Ale musíš uznat, že v jejich věku je mnohem normálnější toužit po cestování, než přát si zůstat doma uvězněný v nějaké práci," dodala a s nechutí pokrčila nos.

"Ne každý touží po tom žít jako kočovník," naježil se okamžitě. "Některým z nás jde těžká práce k duhu."

"Chápu, že tobě se tvoje práce líbí," řekla trpělivě, "a pro někoho tvého věku je to zcela normální. Jen se domnívám, že ve dvaceti pěti letech je u ženy poněkud neobvyklé být, jak to říct, tak domácká."

Vytáhla z kožené kabelky hůlku a přivolala si kousek pergamenu a brk. Severus ji pozoroval, jak začíná cosi psát.

"Co máš v úmyslu?" zeptal se, jsa roztrpčený, že neprojevila ani ten nejmenší zájem o Hermionino duševní zdraví.

"Hodlám poslat svému synovi vcelku rozzuřeného huláka," odvětila, "načež se vrátím do Skotska."

"Kordélie," vyštěkl a prudce vstal ze židle, neboť ho konečně přemohl vztek. "Nic takového neuděláš, dokud se nezajdeš podívat za svojí snachou."

"Severusi," řekla s povzdechem, "jsem si jistá, že jsem ten úplně poslední člověk na světě, kterého právě teď Hermiona touží spatřit. Nepochybuji, že jsi ji řádně poplácal po zádech a odvedl tak úžasnou práci."

"To ubohé děvče se trápilo samo v tom domě a mohlo si oči vyplakat kvůli tvému synovi," procedil skrz zuby. "To nejmenší, co pro ni můžeš udělat je, že tam půjdeš a ujistíš ji, že je stále členem rodiny a že tomu tak bude i nadále. Potřebuje vědět, že není tím, kdo udělal chybu."

"Ale já jsem si jistá, že toho si je plně vědoma, Severusi," zatvářila se Kordélie upřímně překvapeně. "Pokud nejsou rozvedení, není třeba ani nic říkat. To se rozumí samo sebou, že tady dál bude žít jako právoplatný člen rodiny."

"Kordélie," řekl a shlížel na ni z výše. "Trvám na tom, abys Hermionu navštívila. Bylo by od tebe nesmírně nezdvořilé, kdybys to neudělala. Dobře víš, že vyrostla v mudlovské rodině; ona úplně nechápe, co nařizují tradice ohledně jejího setrvání jakožto člena rodiny. Musíš si s ní promluvit."

Kordélie na okamžik stiskla špičku brku mezi zuby ztracená v myšlenkách. Konečně k němu zdvihla oči.

"Dobrá. Promluvím s ní, jakmile napíšu Teodorovi."

"Dobře," řekl a obrátil se na podpatku s úmyslem vrátit se ke svým rozdělaným lektvarům.

"Tvá starost o její blaho je dojemná, Severusi," zamumlala Kordélie předtím, než vyšel z pokoje.

Otočil se a pohlédl na ni, rozeznávaje v jejích očích náznak výzvy.

"Oproti obecnému mínění," promluvil pomalu, "nejsem úplně celý z ledu. Není potěšující vidět tak inteligentní mladou ženu ve stavu takové úzkosti." Načež za sebou s pocitem zmatenosti způsobeným její poznámkou hlasitě zavřel dveře, nemoha se dočkat samoty svojí laboratoře.

ssSss

Předchozí (13.3.) *** Následující (14.2.)

Odmítnutí (13. kapitola 3/3)

Závěr třinácté kapitoly nám prozradí, k čemu Severus s Hermionou ve svém rozhovoru nakonec došli. Což už zřejmě mnozí z vás dobře tuší...;-)

Na několik minut zavládlo ticho. Potěšilo ho, když se natáhla pro další lívanec a potřela ho tenkou vrstvou džemu. Do jejích tváří se začal vracet slabý náznak barvy a vypadala o něco méně poraženecky, než když vstoupila do místnosti. Svoji další otázku pečlivě zvažoval.

"Od okamžiku, kdy vás Teo opustil, vašim činům přestávám rozumět. Milovala jste ho?"

Užasle na něj zazírala.

---

"Jistěže jsem ho nemilovala." Obrátila pohled zpět ke svému šálku čaje. "Doufala jsem, že jednoho dne snad budu. Ale byli jsme prostě příliš odlišní, jak jste se již předtím snažil zdůraznit."

"Tak proč tento teatrální výstup? Proč jste se zhroutila do sebe a schovala se před světem, jako kdybyste byla kdovíjak rozrušená?" tázal se.

Položila šálek a obrátila se k němu čelem.

"Protože jsem rozrušená!" vysvětlovala, znovu se zajíkajíc. "Ne snad proto, že bych měla zlomené srdce, ale poněvadž jsem tady zůstala opuštěná v naprosté prázdnotě, Severusi. Copak to nechápete?"

"V prázdnotě, kterou se vám ještě podařilo vygradovat tím, že jste lhostejně opustila svoji práci," zavrčel.

"Do prdele s prací!" vyhrkla vztekle, až Severus pozdvihl obočí. "Omluvte můj slovník, ale práce je opravdu to poslední, co mě teď trápí. Opustil mě, aniž by se namáhal se se mnou rozvést. Jsem pořád jeho žena. Pořád mám na prstě tenhle zatracený prsten ukovaný skřety a nemohu ho sejmout! Kdybychom se rozvedli, tak bych získala nějaké vyrovnání a mohla bych si zařídit další život. Ale jak je to teď, tak nosím dál jeho jméno a jsem pořád jeho žena! Nechal mě tady vyloučenou ze společnosti a bez domova. A máte pravdu, situaci jsem ještě zhoršila, takže teď navíc nemám žádný příjem. Ale tu práci jsem nesnášela, takže mi vůbec není líto, že jsem se jí tak bezhlavě vzdala."

Severus si přitiskl špičky prstů na čelo. Jako kdyby se mu měl zavařit mozek.

"Nikdy bych nevěřil, že jste schopná propadnout takové hysterii, Hermiono. Copak jste, děvče, úplně slepá? Copak nechápete, že vás opustil za nejlepších možných okolností?"

"Jak tohle pro všechno na světě mohou být nejlepší možné okolnosti?" obrátila k němu zmatený pohled. "Jsem opuštěná manželka; až lidi jako Pansy Parkinsonová a Blaise Zabini uslyší, že čistokrevný kouzelník nedokázal vystát mudlovskou šmejdku, jako jsem já, déle než půl roku, budou z toho mít druhé Vánoce."

Severus vyrazil krátký výsměšný zvuk.

"A odkdy se staráte o to, co si o vás lidi jako Pansy Parkinsonová a Blaise Zabini myslí? Žijeme v době, kdy byla spokojenost mezi lidmi značně dotčena Manželským zákonem. To si skutečně myslíte, že zrovna vy jste první oběť? Zkoušela jste vůbec někdy zjistit, jak je to se vztahy ostatních párů, které s vámi byly v Belgravském domě?"

"Slyšela jsem nějaké fámy o Blaisovi a Katii," stáhla obočí, "ale měla jsem za to, že všichni ostatní jsou v pohodě."

"Tak, a to se právě velice mýlíte. Není nutné používat nitrozpyt, aby člověk zjistil, že lidé nejsou šťastní. Dennis Creevey a Demelza Robbinsová zažádali o rozvod a vím skoro jistě, že jeden z vašich spolužáků z Nebelvíru je bude brzy následovat."

"Cože?" zeptala se vyjeveně. "Kdo?"

"Minulý týden jsem měl nějaké jednání s Minervou McGonagallovou. Byl jsem pozván na večeři s ostatními zaměstnanci Bradavic a bylo zcela zřejmé, že Neville Longbottom a Hannah Abbottová spolu vůbec nejsou spokojení. Jste neuvěřitelně naivní, pokud se domníváte, že jste jediná, jejíž dohodnuté manželství selhává. Jistě, je pravda, že byl uzavřen i značný počet manželství nečekaně úspěšných - mezi ně patří Draco se Susan. Jenže tato manželství byla početně mnohem víc převážena těmi sňatky, které ztroskotaly. Ano, Manželský zákon má senzační ohlas, co se týče zvýšení porodnosti, ale pokud se jedná o počty rozvodů a rozluk, pak jsou jeho výsledky spíše pochmurné."

Hermiona na okamžik sklonila hlavu a cítila se jako blázen - sama se uzavřela v cele vlastního neštěstí, aniž by vnímala, že nespokojenost vládne i všude kolem ní. Potřásla hlavou.

"Snad máte pravdu, ale pořád nechápu, jak si můžete myslet, že mě tady Teo nechal za příznivých okolností."

Severus vydal podrážděný povzdech.

"Kdybyste se před dvěma týdny bývali rozvedli, co byste byla podle zákona nucena udělat?" položil jí otázku, jako kdyby mluvil ke studentovi prvního ročníku.

"Co tím myslíte?" zeptala se podmračeně.

"Merline, dej mi trpělivost," vydechl Severus polohlasem. "Podle zákona byste byla nucena se do šesti měsíců znovu provdat. Pokud se pár rozvede, musejí oba do šesti měsíců vstoupit do nového manželství. Pokud jeden z páru zemře, je druhému milostivě povolen roční odklad, než je podle práva donucen k novému sňatku," sděloval jí hlasem přetékajícím sarkasmem. "Tím, že pouze odcestoval, vám váš manžel zajistil imunitu před Manželským zákonem a zároveň vás tak zbavil svojí nežádoucí společnosti."

Hermiona se zadumala nad tímto jeho sdělením.

"To je pravda," připustila. "Ale kam mám teď jít? Co mám dělat?"

"Teo vás opustil, tudíž, jak praví kouzelnické zákony, všechno, co tady po sobě zanechal, je vaše," pokrčil Severus rameny. "Je to majetný muž; nebude vám nic chybět."

Hermiona se zlostně zamračila.

"Nestojím o jeho peníze. Nestojím o ničí peníze!"

"Tak si tedy najděte novou práci a prosaďte si opět svou vlastní nezávislost," pravil.

"Ale kam se očekává, že půjdu?" tázala se. "Odmítám se stěhovat zpátky do domu svých rodičů, ale zároveň si i při sebelepším platu, který bych získala, nemohu dovolit pořídit v Londýně vlastní bydlení."

"Bydlete dál tady," prohlásil klidně. "Ve chvíli, kdy vás Teo opustil, se tento dům stal vaším, samozřejmě s výjimkou Lanceovy poloviny. V očích kouzelnického práva a společnosti jste i nadále součástí této rodiny, zatímco na Tea, jenž podle zákona stojí na špatné straně, se hledí jako na vyděděnce."

"Jak ale můžu žít dál jako jedna z rodiny Millů, když jsem byla opuštěna takovým způsobem?" naplnily se jí oči slzami.

"Hermiono," procedil mezi zuby, sbíraje při tom poslední zbytky trpělivosti, "vy na celou věc stále pohlížíte z mudlovské perspektivy. Kouzelnické společenství je v mnoha ohledech dosud archaické. Z toho, co Teo udělal, bude rodina Millů zděšená. Postaví se jednoznačně na vaši stranu, budou vás chránit a dál vás považovat za člena rodiny. Kdysi jsem vám řekl, že ani vy ani já se nikdy nedostaneme dál než na okraj Millovy rodiny, a to je do značné míry pravda. Ale je to tradiční kouzelnická rodina, která ctí starodávné kouzelnické hodnoty a bude sympatizovat s vámi, nikoli s Teem. O tom vás ujišťuji."

Rozhlédla se kolem sebe po obývacím pokoji.

"Mám to tady ráda," přiznala, "a myslím, že bych se nebránila tomu tady dál žít. Nesmírně mi záleží jak na Moe, tak na Lanceovi, ale všechno ve mně se vzpírá myšlence přijmout od Millovy rodiny peníze."

"Tak si sežeňte novou práci," řekl netrpělivě.

Hermiona vydala hluboký povzdech.

"To se v kouzelnickém Londýně snáz řekne, než udělá. Dozajista nemám v úmyslu vrátit se ještě někdy na Ministerstvo kouzel, a to na žádný z jeho odborů."

Znenadání si začal přát, aby tenhle rozhovor už rychle skončil. Zdvihl se z křesla a pohlédl z okna přes Kensingtonské náměstí. Jeho myšlenky se vrátily k laboratoři a stále se rozrůstajícímu počtu nevyřízených objednávek lektvarů, které měl uvařit. A pak mu hlavou úplně nezvaně problesklo řešení. On potřebuje pomocníka; ona potřebuje práci. Byla jediným žadatelem, který měl na tu pozici dostatečnou kvalifikaci, a vypadala, že je jeho laboratoří nelíčeně fascinována. Avšak hned, jak mu ten nápad přišel na mysl, už ho zamítal. Bylo to absurdní. To, co řekl před několika měsíci na její adresu, myslel vážně - byla by kolegyní k nesnesení. Jemu chybí trpělivost a její neustálé řečnění by kohokoli dovedlo k šílenství.

Otočil se a přes celý pokoj ji pozoroval. Nebylo pochyb o tom, že od doby, kdy byla jeho studentkou, se hodně změnila. Viděl reference, jež téměř dva roky předtím připojila ke svojí žádosti o místo, a značně na něj zapůsobily. Ze svého univerzitního ročníku byla jediná, kdo ukončil studium s titulem mistra; nepochybně by v ní získal úžasně nadanou učednici.

Ale bylo tu ještě něco dalšího, co oslabovalo jeho rozhodnutí. Což - jak předpokládal - vyplývalo ze skutečnosti, že jí něco dluží. Zachránila mu život a on jí dluží laskavost. Přece se nemohl jen tak odvrátit a nedělat nic, když měl řešení na dosah ruky. Ani tím to však nekončilo. Bez toho, že by si něco takového hodlal nějak víc připouštět, shledával, že ho k Hermioně Grangerové něco určitým nevysvětlitelným způsobem přitahuje. Protivilo se mu vidět tak inteligentní mladou čarodějku, jak propadá malomyslnosti. Hleděl na její propadlé tváře a tmavé kruhy pod očima a vybavil si, jak vypadala, když v podvečer její svatby otevřel dveře její ložnice. Své konečné rozhodnutí učinil s neobvyklou rychlostí.

"Měl bych řešení vašeho problému," pravil a znovu se vrátil ke svému křeslu.

Nalila si další šálek čaje a opět se posadila.

"Poslouchám," řekla a on si propletl prsty.

"Pokud máte stále zájem, jsem ochoten vám nabídnout místo lektvarového asistenta."

Postavila šálek i s podšálkem na stolek a s očima rozšířenýma údivem se naklonila dopředu.

"To myslíte vážně? Opravdu byste byl ochoten přijmout mě jako svoji učednici?"

"Ano," přikývl krátce, "samozřejmě zprvu jen na zkoušku. Jsem si jist, že mzda by převýšila průměrný plat těch, o nichž se nemluví, v prvním roce jejich zaměstnání."

"To ano," přikývla dychtivě. "Alespoň ten, který jste zmiňoval v inzerátu." Skutečnost, že jí právě nabídl místo lektvarového asistenta, ji dočista ohromila. Již tehdy, když si onen inzerát přečetla, o toto místo horlivě usilovala a její zájem se ještě zdvojnásobil od té doby, co navštívila Severusovu laboratoř.

"Ten inzerát jsem podával takřka před dvěma lety. Mzda od té doby díky inflaci vzrostla," zamručel, dívaje se s živým zájmem na její reakci.

Vybavila si věci, které jí řekl, když ji prováděl po své laboratoři, a její tvář trochu povadla.

"Měla jsem za to, že nás nepovažujete za dvojici, která by byla schopná spolupracovat. Říkal jste, že jsem možná vcelku zábavný host na večeři, ale že bych byla nesnesitelná kolegyně."

Pokrčil rameny.

"Dokažte, že se mýlím," řekl prostě.

"Co když to bude naprostá katastrofa?" zeptala se a nervózně si skousla spodní ret.

"Přesně z tohoto důvodu se domluvíme na tříměsíčním zkušebním období. Pokud bude po jeho uplynutí kdokoli z nás nespokojen, můžeme smlouvu ukončit."

Pohlédla na svého bývalého profesora, jak tady v jejím obývacím pokoji sedí za těch nejméně pravděpodobných okolností. Byl o něco méně bledý a hubený, než když chodila do Bradavic, ale jinak se vůbec nezměnil. Jeho černé vlasy stále visely jako bez života podél jeho ostře řezané tváře. Zahnutý nos vypadal na jeho obličeji pořád nepřiměřeně veliký a jeho černé oči byly stále stejně strohé a ponuré jako vždycky předtím. Přesto se pro ni stával něčím víc než jen bývalým profesorem. Nakonec si vcelku oblíbila jeho smysl pro suchý humor a jejich opatrné kroky vedoucí k navázání přátelství, které začali podnikat od chvíle, kdy se zasnoubila s Teem, se jí zamlouvaly.

Jenže i tak mezi nimi leželo celé moře komplikací a ona nechtěla tím dosud křehkým přátelstvím otřást. Ach, ale jak moc ona tu práci chtěla! Stojí to za to riziko? Skončí to zničením jejich vzkvétajícího kamarádství? Byl tady, když ho potřebovala. Přišel ji statečně zachránit a ona ho nechtěla ztratit jako přítele a spojence ve vztahu k rodině, k níž podle všeho dosud patřila. Ustaraně si povzdychla.

"Jsem vám neuvěřitelně vděčná za vaši nabídku. Daleko přesahuje prostou velkorysost a já jsem ve velikém pokušení ji přijmout, musím se vás ovšem zeptat, proč to děláte."

Pozoroval ji a chvíli si s odpovědí pohrával.

"Potřebujete práci; já potřebuji pomocníka. Nic dalšího v tom není, Hermiono. Upřímně vám říkám, že nezbytně potřebuji další pár rukou. Mám značné množství zákazníků, kteří netrpělivě čekají na vyřízení svých objednávek. Přistoupil jsem k tomu, že připravuji lektvary i o víkendech, ale za takových podmínek nemám v úmyslu dál pokračovat."

"Dáte mi čas, abych vaši nabídku zvážila?" zachmuřila se.

Nepřijala jeho ušlechtilou nabídku okamžitě a to Severuse poněkud popudilo.

"Dopřeji vám čas na rozmyšlenou do zítřejšího večera," pravil trochu nevrle. "Pokud ji do té doby nepřijmete, budu muset podat inzerát. Mluvil jsem pravdu, když jsem říkal, že potřebuji další pár rukou. Moje podnikání se rozrostlo víc, než jsem očekával, a nerad bych kvůli tomu rušil své současné smlouvy."

Vycítila jeho podráždění.

"Mockrát vám děkuji za vaši nabídku a doufám, že nejste dotčený mojí žádostí o poskytnutí času na rozmyšlenou. Musím si všechno řádně rozvážit. Poslední dva týdny jsem strávila zalezlá v posteli, schovaná před světem a přesvědčená, že rozhodně nechci vidět nikoho z Millových. Tu práci bych vážně moc ráda získala, ale ještě pořád si nejsem jistá, jestli chci dál žít jako jedna z této rodiny."

"Co se to s vámi stalo, Hermiono?" zamračil se na ni. "V Bradavicích jste často byla na straně adresáta, pokud šlo o předsudky a antipatie, a přesto jste nevypadala, že by vás to trápilo. Nosila jste svoji inteligenci vystavenou jako poutač a nestarala jste se, co si o vás vaši spolužáci myslí. Od té doby, co jste se zasnoubila s Teodorem, jste se však začala chovat, jako kdybyste to ani nebyla vy."

Škubla rameny a znovu se chopila kapesníku, aby si osušila oči.

"Já vím," zamumlala. "Byla jsem blázen. Nechala jsem se unést svými představami o tom, jaké by naše manželství mohlo být. Měla jsem vás poslechnout."

"Musím teď odejít," oznámil náhle, celý netrpělivý vrátit se k práci. "Ale než půjdu, dovolte mi, abych ještě jednou zdůraznil: Millovi budou zděšeni z toho, co Teodor udělal. Budete mít jejich plnou podporu. Velice pochybuji, že by se novinky o tom, co se stalo, rozšířily někam dál mimo Kordélii a Lance. Teo nebyl obzvlášť blízký nikomu z ostatních londýnských příbuzných a pochybuji, že by si vůbec všimli jeho nepřítomnosti. Pokud potřebujete další důkaz jejich podpory, mělo by vám stačit to, jak vás v uplynulých čtrnácti dnech Moe chránila."

Chystal se odejít a ona vstala z křesla. Blůza jí povadle visela na pohublých ramenech, když ho doprovázela ke dveřím pokoje s náhlou obavou, jestli ho nějak neurazila.

"Děkuji vám, Severusi. Za všechno. Byl jste více než laskav."

Krátce přikývl.

"Máte čas na rozmyšlenou do zítřejší půlnoci."

Pokývla, že rozumí, a nervózně si při tom pohrávala se svým přívěskem. Sklopila zrak a uvědomila si, že má ještě pořád na sobě náhrdelník s velkým smaragdem, který jí Severus přinesl jako dar v její svatební den. Zachvátil ji náhlý záchvat vzteku: vzteku, že byla tak hloupá a vstoupila do tak nevyhovujícího svazku. A v tomto nečekaném záchvatu zuřivosti si strhla náhrdelník z krku, přičemž rozbila jemný řetízek, a mrštila šperkem přes pokoj. Možná není schopná zbavit se svého snubního prstenu, ale aspoň si může sundat tenhle ošklivý přívěsek.

Severus vyhlížel vcelku zaskočeně.

"To bylo dědictví Millovy rodiny," zamumlal. "Máte vůbec představu, jakou to má cenu?"

"Upřímně, Severusi," odvětila, "teď zrovna je mi dědictví Millovy rodiny víte kde."

Očekávala, že bude protestovat, ale k jejímu překvapení se ušklíbl a z hloubi jeho hrdla se vydralo zasmání.

"Tomu říkám zdravý duch," protáhl spokojeně. "Mnohem raději vidím oprávněný vztek než utápění se v sebelítosti. To druhé se k vám nehodí, Hermiono."

Odvrátil se od ní a vyrazil k přednímu vchodu. Následovala ho a podržela mu dveře, když sestupoval do slunečních paprsků časného března. Chtěla mu říct ještě jednu věc dřív, než odejde.

"Hlavně mi tu práci nenabízejte z lítosti."

Otočil se k ní se zdviženým obočím.

"Ujišťuji vás, že tu práci vám nabízím jen proto, že se oba navzájem potřebujeme." Začal sestupovat po schodech na chodník. "A mimoto," dodal. "Máte na výběr. Já na výběr neměl, když jsem přijímal vaši lítost v onu noc, kdy jste mi zachránila život." Než mohla odpovědět, odešel pryč, zanechávaje ji nutnosti všechno promyslet a učinit rozhodnutí.

Severus se navrátil do svého domu a s úlevou se opřel o zavřené dveře. Než sešel do suterénu, přivolal si pergamen a brk. Ve spěchu napsal dvě zprávy: jednu pro Kordélii a druhou pro Lance - oba je žádal, aby se neprodleně vrátili do Londýna.

Jakmile zprávy odeslal, sestoupil do laboratoře a ve chvíli, kdy znovu zapaloval plamen pod kotlíkem s platinovou obrubou, si uvědomil, že se mu třesou ruce. Na okamžik zavřel oči a zhluboka dýchal. Byl naprostý blázen, že jí takhle bezmyšlenkovitě nabídl práci. Tak uspěchané jednání se vůbec neslučovalo s jeho povahou. Zatímco jedna část jeho mysli nenáviděla pohled na Hermionu ve stavu, v jakém byla, a chtěl, aby to místo přijala, jeho druhá část zoufale toužila po jejím odmítnutí, poněvadž neměl ani ponětí, kam by je tak svérázné partnerství mohlo zavést.

Předchozí (13.2.) *** Následující (14.1.)

Odmítnutí (13. kapitola 2/3)

Třináctá kapitola povídky Denial pokračuje - jak jinak než tím, že svede dohromady naše oblíbené hlavní hrdiny...

Severus nepřetržitě klepal na Hermioniny a Teovy vchodové dveře už dobré dvě minuty. Jeho již tak nevalná trpělivost se rychle vyčerpávala a byl na pokraji toho vyhodit zámek do povětří. Odstoupil od domu a vzhlédl do oken v horních patrech. Kde je pro všechno na světě Lance? Znovu se natáhl po mosazném klepadlu, ale dřív, než se prsty dotkl jeho povrchu, se dveře otevřely. Sklopil zrak a spatřil ve škvíře mezi dveřmi Moein poněkud bázlivý obličej.

---

"Moe!" zvolal. "Co to má znamenat? Co se děje?"

Moe k němu vzhlédla svýma velikýma vážnýma očima.

"Moe neví, o čem pan Severus mluví."

"Ty dobře víš, o čem mluvím, Moe," zamračil se Severus temně. "V posledních několika dnech jsem tě třikrát volal a ty ses ani jednou neukázala. Hermionini přátelé sem za ní při různých příležitostech několikrát přišli a byl jim zamítnut vstup do domu. Byla bys tak laskavá a vysvětlila mi to?"

Domácí skřítka otevřela dveře o něco víc a s neústupným výrazem si zkřížila ruce na prsou.

"Moe má hodně práce, pane Severusi. Slečna Hermiona je také zaneprázdněná."

"Skutečně?" prohodil posměšně. Tohle bylo naprosto absurdní - stojí tady na ulici a dohaduje se s domácí skřítkou. "Kde je Teo?"

Skřítčiným vrásčitým obličejem se přehnal zlostný mrak.

"Odešel pryč, pane."

"Odešel pryč kam?" zasyčel. "A kde je Hermiona?"

"Slečna Hermiona se necítí dobře a nepřijímá návštěvy."

Severus si frustrovaně třel kořen nosu.

"Moe," začal pak s nuceným klidem, "vím, že jsi na dům umístila kouzla znemožňující komukoli vstoupit, ale já patřím do rodiny, a tak nemáš oprávnění bránit mi ve vstupu. Rozumíš mi?"

Moe se náhle zatvářila zoufale a on ucítil, jak kouzelné zábrany, které umístila na dům, mizejí. Nesouhlasně stiskla rty, nicméně o krok ustoupila, aby mu umožnila vejít.

"Děkuji, Moe," řekl jemně. Rozhlédl se kolem sebe, stáhl si rukavice z černé kůže a zastrčil je do kapsy od kabátu. Postranní skříňky v hale byly pokryty tenkou vrstvičkou prachu. Zachmuřil se. Ať už tu prováděla skřítka cokoli, své obvyklé povinnosti zanedbávala. Bylo to vůbec poprvé, co viděl tento dům jinak než v úzkostném pořádku.

Obrátil svoji pozornost zpět k Moe. Stála tam s rukama za zády a se skloněnou hlavou, hledíc upřeně na koberec a vyhýbajíc se jeho pohledu.

"Co se stalo, Moe?" zeptal se jí tiše.

Jen se zachvěla. Severus pohlédl ke schodům.

"Je Lance doma?" otázal se.

"Ne, pane," odvětila. "Odjel do Walesu za svým přítelem Mlokem Scamanderem."

"Tak je to tedy," zamumlal Severus, "jak dlouho už je pryč?"

Moe se mu stále vyhýbala očima.

"Už skoro dva týdny. Vydali se hledat blátoplazy a blikače," vysvětlovala.

"Lancelot Mill se ve svém věku vydal hledat blátoplazy?" zavrtěl Severus nevěřícně hlavou. "Býval bych řekl, že má víc rozumu." Pohlédl na vyzáblou starou skřítku a pocítil k ní náhlý záchvěv soucitu. "Moe, já vím, že se tu něco stalo. Teo opustil Hermionu, že ano?"

Zakryla si tvář kostnatýma rukama a začala vzlykat, její útlá ramínka se otřásala žalem. Severus poklekl na jedno koleno, aby měl obličej na stejné úrovni s jejím.

"Je to pravda, Moe? Opustil ji?"

Moe slabě přikývla.

"Pan Teodor je zlý, zlý chlapec!" prohlásila a hlučně se vysmrkala do okraje svojí růžové zástěrky. "Pán si slečnu Hermionu nezaslouží. Ona nechce nic víc, než mít děti! Je to špatný, špatný manžel."

Severus vypadal překvapeně.

"Musím si s Hermionou promluvit, je to velice důležité, Moe. Je tady?"

"Slečna nevychází z pokoje," začala skřítka znovu vzlykat. "Moe jí vždycky nachystá k jídlu všechny její oblíbené věci, ale ona nic z toho nesní. Je moc smutná."

"Všechno bude v pořádku, Moe," pravil, poklepávaje ji neobratně po rameni. "Zachovala ses správně. Půjdu dolů a pokusím se s ní promluvit, bude to tak správně?"

Moe zničeně přikývla.

"Teo jí způsobil veliké trápení," dodal. "Ale ona brzy zjistí, že jí bude lépe bez něho."

Otřela si slzy do zástěrky a pohlédla na něj kulatýma očima.

"Pan Severus ji udělá znovu šťastnou?"

"Pokusím se," řekl.

Vstal z kleku a vydal se ke schodišti. Nemohl uvěřit tomu, co dělá. Tohle byl přece úkol pro ženu. Zatracený Teo; očekával by, že ten kluk bude mít v sobě trochu víc taktu a nezmizí jen tak ze scény bez jakéhokoli předchozího oznámení. Zhluboka si povzdychl a zamířil do suterénu. Z toho, co by tam mohl najít, se cítil poněkud nesvůj.

Když došel ke dveřím hlavní ložnice, prozradilo mu rychlé zaklínadlo, že dveře jsou zamčené, nikoli však chráněné kouzlem. Na malou chvíli ho při představě úkolu, který ležel před ním, přepadl pocit rezignace; koneckonců trpěl záhadnou schopností dovádět Hermionu Grangerovou k pláči a, jak to tak vypadalo, v posledních dvou týdnech dělala sotva něco jiného. Naposledy si pokusil vštípit, aby držel svůj ostrý jazyk za zuby, a tiše zaklepal na dveře. Nedostalo se mu žádné odpovědi. Zaklepal o trochu hlasitěji.

"Slečno Grangerová, vím, že tam jste, a rád bych si s vámi promluvil, kdybyste byla tak laskavá," oznámil.

Zaslechl zavrzání pér od postele, ale nic dalšího se neozvalo.

"Hermiono," řekl tak trpělivě, jak jenom to dokázal, "je tu pár lidí, kteří se vcelku dost obávají o vaše blaho, takže pokud neotevřete dveře, budu nucen vstoupit dovnitř proti vaší vůli."

Ve skutečnosti neočekával, že by odpověděla, ale než stačil zdvihnout hůlku a odemknout zámek, zaslechl zvuk kročejů následovaný hlasitým kovovým klapnutím. Dveře se dramatickým způsobem rozletěly dokořán a Severusovo zorné pole zaplnila rozcuchaná změť hnědých kudrnatých vlasů.

"Copak nemáte ani ten nejmenší respekt k mému soukromí?" vyplivla Hermiona.

Zdvihl obočí.

"Copak nemáte ani ten nejmenší respekt k duševnímu klidu ostatních?" odpověděl.

"Těžko dokážu uvěřit tomu, že byste se o mě třásl strachy, Severusi Snape," odvětila chvějícím se hlasem.

"Připouštím, že já si o vás starosti nedělám. Ale co Harry a Ginny? Co vaši další přátelé? Vaši rodiče?" tázal se. "A co Prvosenka Ležladová a vaši nadřízení?"

Opřela se ramenem o rám dveří a on využil jejího momentálního klidu k tomu, aby obhlédl, v jakém je stavu. Její vlasy většinou vypadaly poněkud nezkrotně, ale takto neuspořádané je nikdy předtím neviděl. Pod jejíma očima se rýsovaly tmavé kruhy svědčící o nedostatku spánku, a ačkoli měla na sobě plandající hedvábné pyžamo, řekl by, že ztratila na váze. Její obličej vyhlížel přepadle a pohuble a její obvykle tak jasné oči byly kalné a podlité krví.

"Prvosenka Ležladová a moji nadřízení?" vyprskla. "Takže lidé už si o mě začínají povídat za mými zády?"

Podle jejího chvějícího se spodního rtu usuzoval, že nemá daleko k slzám.

"Teo vás opustil, Hermiono?" zeptal se tiše.

Bez bázně mu pohlédla do očí a vzdorovitě vystrčila bradu.

"Ano, opustil," pravila a zřetelně se při tom zajíkla. "Přišel jste si zadupat na mém hrobě? Prohodit něco jako ,já jsem vám to říkal´?"

"Možná nejsem dvakrát příjemný člověk, Hermiono Grangerová," potřásl hlavou, "ale nepřináší mi žádné potěšení vidět mladou ženu pod vlivem tak velkého stresu. Možná, že jsem kdysi učinil pomýlené rozhodnutí stát se Smrtijedem, ale nikdy jsem neměl radost z bolesti druhých lidí."

Po tváři jí sklouzla slza a ona ji setřela rukávem od pyžama.

"Nestojím o žádné návštěvy, děkuji pěkně. Chci být sama."

"Nejsem pouhý návštěvník. Přišel jsem, abych vám pomohl," vysvětloval. "Nepřišel jsem, abych se vám škodolibě vysmál. Co se stalo, stalo se a nemá příliš smysl připomínat, že ,já jsem vám to říkal´. Musíme toho hodně prodiskutovat, ale vaše ložnice zcela jistě není vhodným místem pro takový rozhovor. Budu vás očekávat v obývacím pokoji. Máte deset minut na to, abyste se oblékla, než připravím čaj."

A aniž by čekal na odpověď, otočil se a vyrazil ke kuchyni na konci chodby. Moe seděla u borového stolu, utírala si oči a hlasitě popotahovala. Konec stolu byl pokrytý miniaturními bílými kusy dětského oblečení a Severus zažil okamžik paniky: copak byla Hermiona těhotná? Za takových okolností by byla již tak problematická situace ještě mnohem horší.

S poněkud štítivou opatrností zdvihl malou ponožku, jako kdyby to byl obzvláště slizký tlustočerv.

"Co je pro všechno na světě tohle, Moe?"

"Ty jsou pro děti slečny Padmy," vysvětlovala Moe a hrdě se zadívala na věci, jež upletla.

Úlevně vydechl. Jestliže to bylo tak, že se Padmě Patilové již narodila její dvojčata, tak to logicky vysvětlovalo Moeinu dřívější poznámku ohledně Hermiony toužící po dětech. Očividně své kamarádce záviděla její štěstí.

Poodešel od stolu a zdvihl z kamen prázdný kotlík.

"Co si pan Severus myslí, že dělá?" zvolala Moe pohoršená na nejvyšší míru.

"Připravuji čaj, Moe. Soudím, že slečna Hermiona by šálek čaje ocenila."

Domácí skřítka mu vytrhla kotlík z rukou.

"Moe dělá nejlepší čaj v Londýně," pravila podmračeně. "Pan Severus počká nahoře," pokynula ke dveřím.

Severusovi se ulevilo, když spatřil, že se jí vrátila její úslužná přirozenost.

"Možná by ocenila i něco malého k jídlu," dodal. "Má ráda toasty, Moe?"

"Má ráda lívance s malinovým džemem," potřásla Moe hlavou.

"To by bylo skvělé. Budeme v obývacím pokoji."

Opustil kuchyni a vydal se ke schodům, kde se na chvíli zastavil. Z hlavní ložnice zaslechl zvuk vody tekoucí ve sprše. Uspokojen zjištěním, že Hermiona se alespoň snaží dát se dohromady, vystoupal do obývacího pokoje.

Moe brzy přispěchala s čajovým podnosem a slíbenými lívanci a za minutu či dvě ji následovala i Hermiona. Vlhké vlasy si svázala do ohonu a oblékla si džíny a modrou blůzu. Vzdorovitost, která z ní vyzařovala, když rozrazila dveře ložnice dokořán, se kamsi vytratila a nyní se posadila se sklopenýma očima do křesla poblíž krbu. Pozoroval ji, jak si mlčky zastrčila bosou nohu pod sebe a začala si nervózně okusovat nehty. Blůzka jí plandavě visela z útlých ramen.

Pokynul k čajovému podnosu, který ležel na stole před ní.

"Uklidnilo by mě, kdybyste něco snědla, Hermiono," řekl.

Natáhla se ke stolu a nalila si šálek čaje, ignorujíc prozatím talíř s lívanci. Opřela se a upila čaj, usilovně se vyhýbajíc jeho pátravému pohledu.

"Nedokážu pochopit, jak jste se tady mohla na celé dva týdny zamknout v tak absurdním záchvatu sebelítosti," začal.

Střelila po něm očima.

"Můj manžel mě opustil," zkonstatovala.

"Byli jste nešťastní, už když jste se vrátili do Anglie," pokrčil rameny. "Možná jste si představovala, že je vaše pravidelné objevování se na veřejnosti dostatečné k tomu, aby nás všechny přinutilo myslet si v kdovíjak blaženém vztahu nežijete, ale mě připadalo naprosto zřejmé, že v posledních šesti měsících vaše nespokojenost jenom narůstá."

"Mění to snad něco na skutečnosti, že nejsem víc než opuštěná manželka?" zeptala se.

"Ušetřete mne vašeho patetického sebetrýznění, Hermiono. Nehodí se to k vám." Jeho slovům snad chybělo pochopení, ale tón jeho hlasu nebyl prost vlídnosti. "Copak ani jediná část vaší mysli nechápe, že na tom možná budete lépe bez manžela?"

Nevěřícně na něj zazírala.

"Selhala jsem, Severusi. Nebyli jsme svoji ještě ani dva roky a už jsem dokázala odehnat svého manžela."

"Neodehnala jste ho a manželství není zkouška," zavrčel výsměšně. "Mezi výrazy neuspět a selhat je nepatrný rozdíl. Vaše manželství sice nelze nazvat úspěchem; to však nutně neznamená, že byste selhala."

Hermiona netrpělivě protočila panenky.

"Tak dobře, já tedy vyjdu z vaší definice celé téhle situace. Neuspěla jsem, přesně tak, jak jste mě varoval. Měl jste pravdu. Dobrá práce."

Zatvářil se podrážděně.

"Už jsem vám řekl, že jsem si sem nepřišel zvyšovat sebevědomí vyzdvihováním faktu, že se moje předpovědi vyplnily. Technicky vzato jsem součástí této rodiny, takže zjištění, že jste se s Teem rozešli, mi nepůsobí žádnou velkou radost. Chápete to vůbec?"

Neodpověděla, jen mlčky upila čaj, hypnotizujíc pohledem koberec. Povzdychl si.

"Hodláte mě zasvětit do toho, co se stalo?"

"Pohádali jsme se ohledně našich budoucích plánů. Teo chtěl opět vyrazit na cesty, já jsem chtěla zůstat a… pracovat," vysvětlovala, přičemž se rozhodla, že by bylo moudřejší pomlčet o své náhlé touze po dítěti. "On řekl, že je tady nešťastný, a já jsem řekla, že bych byla nešťastná na cestách. Ten večer odešel a nevrátil se. Spala jsem v pokoji pro hosty - noc předtím jsem strávila u svatého Munga s Padmou a byla jsem úplně vyčerpaná. Slyšela jsem, že se nad ránem vrátil, ale když jsem se další den probudila, všechny jeho věci byly pryč."

Severus se zachmuřil.

"Hádali jste se pravidelně?"

Zavrtěla hlavou.

"Po celou dobu trvání našeho manželství jsme se pohádali jenom třikrát. Poprvé jsme se chytli v Amsterodamu, když se zkouřil do bezvědomí, pak v San Franciscu, když jsem podepsala pracovní smlouvu s Ministerstvem kouzel, a potřetí před dvěma týdny, když jsem odmítla odjet z Anglie. Bylo to jen tehdy, když Teo v něčem nedosáhl svého. Po zbytek času panovalo jen… no…"

"Prázdné ticho?" zeptal se.

Zdvihla k němu oči plné slz.

"Prázdné ticho."

Urychleně vyčaroval kapesník a poslal jí ho na klín. Na okamžik zavládlo mlčení.

"Řekl vám, kam odjíždí? Nechal nějaký vzkaz?"

"Nemám tušení, kde teď je, ale ano, vzkaz mi tu nechal."

"Ve kterém píše co přesně?"

"Moc toho nepíše," pohodila rameny. "Prý ho velmi mrzí, že naše manželství skončilo, ale už nedokáže dál trčet v Anglii. Píše, že nechce, abych se ho pokoušela kontaktovat, a že se v dohledné době v žádném případě nehodlá vrátit."

"Chápu," zabručel Severus. "Jak neskutečně zbabělé."

"Jak neskutečně zmijozelské," ušklíbla se.

Založil si ruce na prsou a usilovně se snažil potlačit náhlý výbuch vzteku.

"Snížíme se k tomu, že si začneme navzájem vyčítat nedostatky našich kolejí, Hermiono, nebo se pokusíme o konstruktivní přístup, který přísluší dvěma dospělým lidem?"

Přitiskla si prsty na spánky, v nichž jí pulzovala bolest.

"Omlouvám se, Severusi. To bylo nepatřičné. Jsem příliš vyčerpaná; několik dní jsem nejedla."

Přešel pokoj a nabral jeden lívanec na talíř. Opatrně ho položil na opěradlo jejího křesla.

"Jezte," nařídil jí a se zavlátím černého pláště se vrátil zpět ke svému křeslu.

Váhavě zdvihla lívanec a začala okusovat jeho okraj.

Severus ji pozoroval a uvažoval o tom, co řekl Harry. Zdálo se, že měl pravdu a že Hermiona v podobném stavu skutečně kladně reaguje na někoho s autoritou.

"Nechci vyzvídat, Hermiono, a už vůbec nemám v úmyslu probírat intimní detaily vašeho vztahu s Teem. To, co mě zajímá spíš, je vaše současná krize." Starostlivě pohlédl na její hluboce zapadlé oči. "Značně mě zneklidnilo, když jsem se doslechl o vašem propuštění z odboru záhad."

Zalapala po dechu a její oči se rozšířily.

"Kdo vám to řekl?"

Zdvihl se z křesla a nalil si šálek čaje.

"Dnes ráno mě poctila návštěvou nevšední dvojice: Harry Potter a Draco Malfoy. Oba dva projevovali značnou obavu o vaše blaho."

"Oni vědí o mojí práci?" přivřela zlostně oči. "Takže celé zatracené ministerstvo už si o mně povídá za mými zády?"

"Nikoli, celé zatracené ministerstvo si o vás za vašimi zády nepovídá," potřásl Severus hlavou. "Jak dobře víte, Susan již několik týdnů pracuje na odboru záhad jako administrativní pracovnice. Ona a Ginny se spřátelily. Jediní lidé, kteří mají podezření, že s vámi něco není v pořádku, jsou Harry, Draco a jejich manželky. A každopádně je vcelku znepokojená i Prvosenka Ležladová." Odmlčel se a upil čaj. "Proč jste to udělala, Hermiono? Proč jste zahodila tak vysoce ceněnou kariéru?"

Usilovně si třela spánky.

"Nikomu jsem se s tím nesvěřila, ale svoji práci na odboru záhad jsem úplně nesnášela. Vůbec to nebylo takové, jak jsem očekávala."

"A to vám trvalo půl roku, než jste došla k tomuto závěru?" zamračil se Severus.

Zavrtěla hlavou.

"Už po prvním měsíci jsem věděla, že to není nic pro mě. Nikomu jsem nic neřekla, protože jsem nechtěla, aby Teodor Nott cítil zadostiučinění kvůli tomu, že jsem udělala špatné rozhodnutí. Trval by na tom, abychom opět vyrazili na cesty, jenže i když jsem práci na ministerstvu neměla ráda, raději bych v ní pokračovala, než abych odjela z Anglie."

Předchozí (13.1) *** Následující (13.3.)