Robert Galbraith - Hedvábník

Dnes zamíří do českých knihkupectví překlad druhého "Cormoran Strikeovského" románu z detektivního prostředí The Silkworm, který napsala autorka knih o Harrym Potterovi J. K. Rowlingová pod pseudonymem Robert Galbraith. Úspěch prvního románu The Cuckoo's Calling vydaného v roce 2013 (v češtině v roce 2014 pod názvem Volání kukačky) se sice dostavil hlavně poté, co na veřejnost pronikla informace o skutečné totožnosti autora, vypravěčské kvality se mu však upřít rozhodně nedají. O to vřelejšího přijetí se mezi čtenáři i kritiky dostalo druhému počinu (vyšel v červnu loňského roku), a ač detektivní příběhy tohoto typu obvykle nepatří mezi dílka, která bych vyhledávala, opět musím konstatovat, že mě moje oblíbená autorka příjemně potěšila.

---

Cormoran Strike by si v nejlepším z možných světů mohl konečně oddychnout. Úspěšně vyřešil případ zavražděné modelky Luly Landryové, následkem čehož se jeho podnikání pohnulo kupředu, zákazníci se jen hrnou, postupně splácí dluhy, šikovná pohledná asistentka Robin Ellacottová u něj pracuje na plný úvazek a dokonce již, zdá se, omrzel i slídící novináře bažící po příběhu jednonohého válečného veterána a syna rockové hvězdy, který rozlouskl záhadu, nad níž už policie dávno zlomila obušek.

Jenže novináři teď mají nový důvod k pronásledování. A nelze se jim divit, neboť poptávka čtenářů po nejnovější senzaci - informacích o děsivým způsobem zavražděném spisovateli Owenu Quineovi - se po zjištění, že jeho tělo během svého detektivního pátrání nalezl právě Cormoran Strike, zvyšuje exponenciální řadou. Cormoran se v publicitě dvakrát nevyžívá, jenže je to pořád lepší než sledování nevěrných manželů, proradných obchodních partnerů a neloajálních sekretářek. A to i v případě, kdy se dá o schopnosti nové klientky, spisovatelovy manželky Leonory, zaplatit za Strikem poskytnuté detektivní služby, úspěšně pochybovat. Ten případ zkrátka nedá Strikeovi ani jeho bolavé amputované noze v klidu spočinout. Zvlášť poté, co policie obviní z vraždy manžela právě nešťastnou Leonoru, jejíž postižená dcera tak zůstává odkázaná na pomoc ze sousedství.

Název románu Hedvábník (v angličtině "silkworm", v latině "Bombyx mori", v češtině správně "bourec morušový") vychází z označení druhu nočního motýla, jehož zakuklená housenka je zaživa uvařena, aby se vlákno hedvábného kokonu kolem ní lépe rozplétalo a aby ho po vylíhnutí neznehodnotila prokousáním se ven. Bombyx mori je zároveň názvem čerstvě dokončeného morbidního románu kdysi krátce slavného spisovatele Owena Quinea, jehož hlavní hrdina Bombyx je opakovaně zneužíván, znásilňován a mučen pro svůj talent a nakonec zaživa sněden lidmi ze svého okolí. Potíž spočívá v tom, že v těchto postavách lze snadno nalézt rysy skutečných lidí z okruhu Quineových známých. A že Quine žil a zemřel přesně tak jako jeho hlavní hrdina Bombyx. Což, jak se zdá, okruh podezřelých značně zužuje.

Kdo se tedy chtěl Quineovi pomstít za nelichotivé ztvárnění v knize? Byl to vydavatel Daniel Chard? Redaktor Jerry Waldegrave, literární agentka Elizabeth Tasselová, studentka tvůrčího psaní transsexuálka Pippa Midgleyová nebo milenka a autorka internetově publikované erotické literatury Kathryn Kentová? Nebo snad Quineův bývalý přítel a následný dlouholetý rival, slavný spisovatel Michael Fancourt? Anebo má pravdu policie, když z vraždy obvinila jeho manželku Leonoru? Podobně jako ve Volání kukačky rozplétá Cormoran Strike záhadnou spisovatelovu vraždu postupným obratně vedeným výslechem všech zúčastněných, systematickým pátráním i chytře provedenými úskoky a s pomocí asistentky Robin se mu nakonec (jak jinak) podaří vraha odhalit.

Není to však jen detektivní zápletka, která čtenáře drží nad stránkami knihy. Hlavní postavy Cormoran a Robin v románu žijí vlastním životem, který se od dob Volání kukačky posunul o několik měsíců kupředu a fanoušky téhle dvojky přirozeně zajímá, jak "to s nimi bylo dál". Už se Cormoran vypořádal s definitivním rozchodem se svojí dlouholetou přítelkyní Charlotte? A už se Robinin přítel Matthew vyrovnal se zápalem svojí snoubenky pro detektivní práci, byť ne tak dobře placenou? A kdy, pokud vůbec, si hlavní hrdinové udělají jasno o budoucí pozici Robin v Cormoranově detektivní agentuře?

Příběh je inteligentně vymyšlený, konzistentní, příjemně ubíhá a čtenáři ani nevadí to jediné, co snad kritika Robertu Galbraithovi vyčítá, a sice že je příliš popisný a že putování hrdinů po britském hlavním městě často připomíná spíš turistického průvodce. Jak by také ne, když je J. K. Rowlingová odjakživa zvyklá detailně probírat každý aspekt kouzelnického světa, kam kdysi umístila své první postavy. Upřímně - ona už dávno není pouze autorem pro rodilé Angličany, kteří Londýn znají stejně dobře jako recept na puding. A pro nás, příležitostné amatérské pisatele, je nesporně zajímavé i její vyobrazení světa více či méně úspěšných spisovatelů, nakladatelů, literárních agentů a dalších lidí, kteří se v tomto oboru pohybují. Koneckonců - kdo už by o nich měl vědět více než právě ona.

Ještě před vydáním knihy v angličtině byly zpřístupněny první dvě kapitoly (na Internetu k přečtení i v češtině). Jako ukázku jsem si tedy dovolila přeložit jinou část textu, která podle mě krásně dokládá, jak je autorka schopná propojit fikci se skutečností...

***

Nyní mu bylo stejně jasné, jako kdyby si s tím lámal hlavu celou noc, jak mohla Helly Anstisová vědět o Charlottiných svatebních plánech. Byl hlupák, že mu to nedošlo dřív. Jeho podvědomí to dobře vědělo.

Jakmile se umyl, oblékl a nasnídal, sešel po schodech dolů. Pohled z okna za psacím stolem mu prozradil, že vlezlá zima zahnala pryč houf novinářů, kteří předchozího dne marně čekali na jeho návrat. Když se vracel do přední kanceláře k Robininu počítači, zabubnoval na okno mrznoucí déšť. Do vyhledávače zadal: charlotte campbell ctih jago ross svatba.

Výsledky naskočily okamžitě a nemilosrdně.

Tatler, prosinec 2010: Dívka z titulní strany Charlotte Campbellová o svojí svatbě s budoucím vikomtem z Croy.

"Tatler," prohlásil Strike do ticha kanceláře.

Tenhle časopis znal jen proto, že jeho společenské rubriky byly plné Charlottiných přátel. Někdy si ho kupovala, aby mu z něj mohla okázale předčítat, rozebírat muže, s nimiž se vyspala nebo v jejichž vznešených sídlech flámovala.

A nyní byla vánoční dívkou z titulní strany.

Třebaže obvázané, stěžovalo si jeho koleno celou cestu dolů po železných schodech, že ho musí podpírat na cestě do mrznoucího deště. U pultu s novinami stála časně ranní fronta. Rozvážně studoval police s časopisy: seriálové hvězdy na obálkách těch laciných a filmové hvězdy na těch drahých; prosincová vydání už byla skoro rozebraná, přestože ještě neskončil listopad. Emma Watsonová v bílém na titulní straně Vogue ("Superstar vydání"), Rihanna v růžovém na titulní straně Marie Claire ("Glamour vydání") a na obálce Tatleru...

Bělostná, s bezchybnou pletí, vlajícími černými vlasy odhalujícími vysoké lícní kosti a velikýma hnědozelenýma očima posetýma rzí jako russetské jablko. V uších se jí pohupovaly dva obrovské diamanty a další měla na ruce zlehka přitisknuté k tváři. Do srdce mu dopadlo těžké, tupé kladivo ranou vstřebanou bez sebemenších projevů navenek. Chopil se časopisu, posledního v polici, zaplatil a vrátil se do Dánské ulice.

Bylo za dvacet minut devět. Zavřel se v kanceláři, posadil se ke stolu a položil časopis před sebe.

In-croy-able*! Z někdejší zlobivé holky budoucí vikomtkou, Charlotte Campbellová.

Podtitulek se táhl přes Charlottin labutí krk.

Bylo to poprvé, co ji viděl od chvíle, kdy mu právě tady v této kanceláři poškrábala obličej a utekla od něj rovnou do náruče ctihodného Jaga Rosse. Napadlo ho, že zřejmě museli vyretušovat všechny jejich fotografie. Její pleť nemohla být tak bezchybná, bělmo jejích očí tak čisté, nic dalšího ovšem nepřehnali, ani její nádhernou postavu, ani (a tím si byl jistý) velikost diamantu na jejím prstě.

Pomalu nalistoval stránku s obsahem a pak i samotný článek. Obrázek Charlotty přes celou dvoustranu, velmi štíhlé ve třpytivých stříbřitých šatech dlouhých až na zem, jak stojí uprostřed dlouhé široké chodby lemované gobelíny; vedle ní, opíraje se o karetní stolek s výrazem nezkrotné polární lišky, byl Jago Ross. A na následující straně další fotografie: Charlotte sedící na starožitné posteli s nebesy, smějící se s hlavou zvrácenou dozadu a bělostná linie jejího krku vystupující z průsvitné krémové halenky; Charlotte a Jago v džínsech a holinkách, jak kráčejí ruku v ruce parkem před jejich budoucím domovem se dvěma Jack Russell teriéry za patami; Charlotte rozcuchaná větrem na zámecké věži hledící přes rameno a zahalená do vikomtova tartanu.

Helly Anstisová své čtyři libry deset pencí nepochybně považovala za dobře utracené.

* Těžko přeložitelná slovní hříčka - slovo "neuvěřitelné", pokud se v angličtině rozdělí, znamená "šikovná v Croy".

***

Zmíněné dva časopisy Vogue a Marie Claire opravdu v prosinci 2010 vyšly - viz fotky. Vyšel samozřejmě i časopis Tatler, na jeho titulní stránce se ovšem řeší svatba nikoli smyšlené Charlotty Campbellové, nýbrž reálné osoby Charlene Wittstockové, snoubenky monackého prince Alberta - prostě krásné spojení reality a fikce:-) I titulní strana Vogue s Emmou Watsonovou je samozřejmě v dané souvislosti docela pikantní a nedivím se, že některé fanoušky hned napadlo, jak by bylo fajn, kdyby si někdejší Hermiona zahrála Strikeovu asistentku Robin. Co na to vy, kteří Emmu Watsonovou, Hermionu i Robin znáte? A vůbec, už jste Hedvábníka četli? Nebo se na něj chystáte až ode dneška v češtině? Za sebe mohu jedině doporučit, ono psaní o "obyčejném" světě možná není tak zajímavé jako fantasy romány, ale Rowlingová postupem let neztrácí nic ze svých vypravěčských schopností:-)

Předchozí román (Volání kukačky)

Padesát odstínů šedi

Dojmy ze včerejší předpremiéry aneb pět záležitostí, kterých je divák oproti literární předloze ve filmovému zpracování (naštěstí?) ušetřen.

1/ Padesát odstínů Twilight

Ona je chudá, přepečlivá, nepříliš průbojná studentka průměrného vzezření s pár obdivovateli z řad vrstevníků a poněkolikáté vdanou tisíce kilometrů daleko žijící matkou. Brigádničí v obchodě, sportu moc nedá, s nikým ještě nechodila a bez velkých dramat si žije svůj obyčejný život. On je bohatý, sebevědomý, pohledný mladík z přehnaně sympatické adoptivní rodiny. Žije v luxusu, jezdí drahými auty, pyšní se vybraným chováním a navenek je vzorem dokonalosti. Skrývá však děsivé tajemství, které by pro Ni mohlo znamenat nebezpečí, jenže Ona, třebaže se vedle něj neustále podceňuje, je především holka milující a vytrvalá, která má k dispozici mnoho set stran knihy, na nichž může hledat cestičku k jeho srdci. Teď už jen stačí dosadit jména Bella a Edward a rázem jste v upírské romanci Stmívání. Nebo Anastasia a Christian, kteří vás nasměrují k jednomu ze současných fenoménů - Padesáti odstínům šedi.

---

Náhoda to není. Autorka E. L. Jamesová napsala svůj příběh původně jako fanfiction ze světa ságy Stephenie Meyerové. A z knihy to přímo čiší. Poznala jsem to i já, ačkoli nejsem skalní fanoušek zmíněného upírského příběhu a Padesát odstínů šedi jsem začala číst s jedinou vstupní informací - a sice, že se jedná o lechtivý román pro matky na mateřské. Tehdy jsem byla cílová skupina, postupně už mě nicméně jako čtenářku/překladatelku/autorku fanfiction (byť z jiného fandomu) k dalšímu sledování příběhu přiměla především fascinace tím, jak "daleko" to lze v tomto žánru dotáhnout.

Pocit Twilight déjà vu se na rozdíl od knihy při sledování filmového plátna kupodivu nekonal. Tohle tvůrci v čele s režisérkou Sam Taylor-Johnson a scénáristkou Kelly Marcel zvládli. Anastasia v podání Dakoty Johnson je víc sama sebou než jen neumělou napodobeninou Isabelly Swanové, Christian (Jamie Dornan) má své vlastní problémy a panorama Seattlu vytváří odlišnou atmosféru než hluboké lesy severozápadního pobřeží USA. K dokonalosti má tenhle filmový příběh daleko, ale kopie Stmívání to není. Alespoň tolik se dá říct.

2/ Padesát odstínů Any Steeleové

V knize příběh vypráví Anastasia, filmový příběh se vypráví sám. To je veliké plus. Možná někomu nekonečné vnitřní monology hlavní hrdinky chybí. Najdou se třeba i tací exoti, kteří budou postrádat zmínky o vnitřní bohyni slastně se protahující na kanapi, opakující se pubertální výlevy na téma dokonalého Christianova zadku a všechny ty řeči typu "on je tak úžasnej, že z toho snad omdlím", které oprávněně vzbuzují pochybnost o hrdinčině vzdělání i věku (je jí dvacet jedna a právě končí univerzitu). Divák je tak rovněž ušetřen podrobností týkajících se jejího sex nevylučujícího menstruačního cyklu, neschopnosti brát antikoncepci a úvah nad přípustnou mírou ochlupení (které na plátně prostě bez dalšího má, ať si diváci v sále šumějí, jak chtějí). Filmová Ana je tak o něco dospělejší, drzejší a chytřejší než v knize, třebaže její schopnost konstatovat očividné a pak se tvářit rozpačitě (a záběry na Christiana, kterému to z nějakého důvodu připadá roztomilé) už po čase přestanou působit vtipně. Rovněž rozsah vzájemného SMSkování a e-mailování je oproti knize milosrdně zkrácený, což je pro Aninu postavu dobrá zpráva, neboť nemá tolik příležitostí působit svojí naivitou nevěrohodně. Jen ten dolní ret si stále kouše až příliš často.

3/ Padesát odstínů vedlejších postav

Redukce působení vedlejších postav je citelná. Film se po většinu času točí kolem Any a Christiana a ostatní postavy tvoří jen nezajímavé křoví. Anina kamarádka Kate je na plátně podle všeho jen od toho, aby se vědoucně usmívala pokaždé, když Ana dostane od Christiana dárek, a starost si o Anu na rozdíl od knihy zjevně nedělá. José a jeho pokus o polibek slouží jen jako předehra k působivému vstupu Christiana na scénu, Christianova rodina pak jen jako kulisa pro tichou zuřivost milostpana Greye, jemuž si Ana dovolila neříct o plánovaném odjezdu, a její matka v podstatě jen jako objímací pytel umožňující další vpád Christiana na plátno. Kamarády à la Twilight bych oželela, ale osekání celkem zajímavé knižní role matky s její fascinací a zároveň instinktivní obavou z něčeho podivného v sexuálním napětí mezi Anou a Christianem považuji spíš za nešťastné, tím spíš, že nevyužít potenciál její představitelky Jennifer Ehle (seriálová Pýcha a předsudek, Králova řeč) je téměř hřích. Autorka se alespoň pokoušela tvářit, že mimo vztah hlavních hrdinů existují i jiné postavy, ve filmu se oba jen střídavě milují a trápí v ulitě, kam čas od času pronikne hovor na Christianův mobil, který nám připomene, že pan byznysmen musí na svém impériu taky (asi) pracovat, třebaže naprosto nechápeme, kde na to při svém časově náročném sexuálním životě vůbec bere čas. Proč přibyla Ana do Seattlu se nedozvíme vůbec, natož abychom s ní prožívali shánění první práce. Cílem jejího pobytu je očividně jen být osudem a city zmítanou sexuální hračkou pana Greye. A člověk se pořád ptá, proč mu s tím nesekne.

4/ Padesát odstínů nudného sexu

Ano, sex může i nudit. Uvědomila jsem si to ve chvíli, kdy jsem začala už po několikáté otáčet stránky ve druhém dílu Padesáti odstínů nudy (nebo kdoví čeho) se ztrápeným zaúpěním "Do háje, oni už zase ***!" a listovala jsem a listovala až k dalšímu nepatrnému záchvěvu děje. Pokusů autorky pokročit v příběhu ubývalo a detailních, leč nevynalézavých popisů sexu přibývalo. Brzy se začaly opakovat, a co nevadí ve fanfiction, kde čtenáři na Internetu netrpělivě čekají na další přísun lechtivého, byť pochybného čtiva, to v knize působí, jako by autorka byla placená od slova.

V tomto ohledu jsem si, co se filmu týče, dělala největší naděje - vždyť kolik se tam toho může při omezené stopáži vejít? Vskutku, počet scén je nižší. Ale pořád mám vtíravý pocit, že ne dost. Tím spíš, že na rozdíl od knihy, která by se podle některých názorů vzhledem k obsahu měla prodávat mezi pornočasopisy, neboť na představivosti čtenáře neponechává nic, zůstává kamera v přísných mezích pouhého erotického filmu a o nějakém pornu si natěšené čtenářky mohou nechat jen zdát. Jeho ruka, její noha, její nádech, jeho výdech, utažený provaz, dopadnutí bičíku a nazdar. Hm. Nemít film tak výborný soundtrack a herce, kteří se alespoň snaží tvářit vážně, byla by to fraška. Chemie mezi nimi dvakrát nefunguje a já se stejně jako při čtení knihy pořád ptám, co on na té myšce vidí a proč ho ona s těmi jeho požadavky nedokáže nakopat někam. Spoiler - ó, jak jsem se radovala, když od něj na konci prvního dílu odešla! Naivně jsem předpokládala, že by na začátku druhého dílu mohlo alespoň chvíli o něco jít. Jenže oni byli po pěti stránkách zase spolu...

5/ Padesát odstínů BDSM

Přiznám se - nevyznám se v této problematice a ani netoužím se něco osobně přiučit. Ale přece jen jsem něco četla. Málo, ale dost na to, abych cítila, že to, co se v knize popisuje, má s tímto životním stylem pramálo společného a jde spíše o lehce perverzní snění neukojené autorky. Však i sami vyznavači BDSM jsou z úspěchu této knihy nešťastní, neboť to podle nich vrhá na jejich aktivity špatné světlo. Co si budeme povídat, Christian do toho Anu uvrtá takovým způsobem, že ona v podstatě nemá na výběr. Je do něj zamilovaná, tak se musí smířit s jeho libůstkami, poskytnout mu potěšení, které ji těší o něco méně, pokud vůbec, snášet jeho nálady a manipulativní sklony, stejně jako jeho tendenci kontrolovat celý její život, která se velice blíží trestnému stalkingu.

Považuji za klad filmu, že se tomuto dokázal vyhnout v nejvyšší možné míře. Raději ponechá bez vysvětlení, jak Christian věděl, ve kterém baru Ana slaví promoci a ve kterém hotelu popíjí s matkou (opravdu se fanynkám tohoto díla líbí pomyšlení, že by někdo permanentně sledoval polohu jejich mobilního telefonu?) a celý předpokládaný smluvní vztah mezi nimi působí spíš jako uspořádání věcí podle jeho vkusu než podle nějakých zásad dodržovaných komunitou příznivců BDSM. Jako by ve filmu Christian neměl věci a vlastní city tolik pod kontrolou jako v knize, což z něj dělá o něco lidštější a uvěřitelnější bytost.

A závěr?

Kniha není napsaná tak, že by mě uchvátila. Nejvíc mě na ní zaujal její fanfiction původ a současná masová oblíbenost. Proto jsem byla zvědavá na filmové zpracování - a tímto děkuji Albatrosu za možnost zúčastnit se včerejší projekce. Nicméně si i po včerejším zážitku, který považuji za milosrdné zkrácení příběhu z osmi hodin čtení na dvě hodiny sledování, kladu otázku proč. Proč má vůbec někdo potřebu něco takového napsat? Proč je kniha tak oblíbená? Co na tom ty ženské mají? A jako vždy budu ráda, když se se mnou v komentářích podělíte o svůj názor:-)

Zdroj foto: Daily News