Portrét pro Bradavice (30.6.)

Podaří se Severusovi a Nathalii v závěrečné části třicáté kapitoly dostat v pořádku z Azkabanu i s portrétem, pro který přišli? Tato část uzavírá třetí desítku kapitol a já bych ráda poděkovala všem čtenářům, kteří mají s touto povídkou trpělivost a obzvlášť pak těm komentujícím. Dobrá zpráva je, že v průběhu přidávání téhle kapitoly se mi podařilo napsat i začátek třicet jedničky, a tak máte ještě naposledy možnost urychlit přidání další části, jakmile se mezi vámi najde 25 komentujících čtenářů;-)

Kapitola třicátá: Azkaban (6. část)

Zima...

Podivné záblesky za zavřenými víčky následované mrazivou temnotou.

Nepřirozený chlad pronikající bezbranným křehkým tělem až do morku kostí.

Jako by celé její plíce byly jediný kus ledu.

Jako by se nikdy neměla probudit.

---

A ona se nechtěla probudit, neboť něco v ní jí říkalo, že zůstat v bezvědomí je jediná rozumná věc, kterou právě teď může udělat.

Dokonce i smrt se jí náhle nezdála být tak děsivá, i smrt byla lepší - lepší než ten hrůzný, všeobjímající pocit naprosté prázdnoty pomalu přecházející v šílenství.

Jako by již nikdy neměla být šťastná...

Nathalie se s bezmocně znějícím zasípěním nadechla a otevřela oči.

Když onoho rána po silvestrovském večírku našla na podlaze obrazovideckou kresbu načrtnutou její vlastní rukou a zobrazující smrt její matky, byla skálopevně přesvědčená, že nic strašnějšího už nikdy v životě neuvidí. Omyl. Výjev, který nyní spatřila před sebou, překonal i její nejhorší představy.

Před sebou spatřila scénu až děsivou ve své brutální jednoduchosti - dva muži vzájemně po sobě vrhající kletby, které by neuměla pojmenovat, ani kdyby byla víc při smyslech - dvě totožné postavy, dva stejné obličeje zkřivené námahou živenou nenávistí, která se zrcadlově odrážela z obou tváří. Dva muži s podobou Justuse Tavoryho obklopeni vírem stovky mozkomorů, kteří neúnavně doráželi na pohasínající štít Patronova zaklínadla.

Nahmatala hůlku povalující se nedaleko její ruky a malátně ji natáhla směrem k soupeřícím mužům. Jeden z nich byl Severus Snape a ona věděla, že mu musí pomoci dřív, než mozkomorové ucítí její myšlenky. Poněvadž Nathalie nepochybovala o tom, že jediné co ji dosud ochránilo před jejich pozorností, bylo její bezvědomí.

Ale který z nich je Snape? Mířila střídavě na oba dva, hledala jakýkoli záblesk něčeho typicky snapeovského, co by jí napovědělo, proti kterému muži má vyslat kletbu...

A pak záře Patronova zaklínadla pohasla, mozkomorové na okamžik znehybněli ve svém reji a vzápětí se vrhli k jednomu z mužů, jenž právě dobře mířenou kletbou oslepil svého soka a v poslední chvíli uskočil před jeho poslepu vyslaným kouzlem.

"Expecto patronum!" vykřikl, otáčeje hůlku k přibližujícím se mozkomorům a Nathalie spatřila nádherného stříbřitého tvora, který se hbitě vrhl proti nejbližším z nich a zaštítil čaroděje, jenž ho vyslal, svojí ochranou.

Laň, napadlo ji bezděčně, to je ten Patron, po kterém Brumbál pátral na jejích kresbách. A když na poslední z nich spatřil zelené oči Lily Potterové, už o něm nepochyboval...

Koutkem oka zaznamenala pohyb druhého kouzelníka, který nyní podle hlasu pochopil, kde se nachází jeho protivník, a opět zamířil hůlkou...

Polštářové kouzlo vyšlo z její hůlky, aniž by o tom přemýšlela. Bude trvat dlouho, než jí dojde, že všechny ty lekce obrany proti černé magii s Terencem a následně i se Snapem, nebyly vůbec k ničemu, když instinktivně použila totéž zaklínadlo, které ji kdysi v bradavické Velké síni zachránilo před tvrdým dopadem po zasažení cvičnou kletbou Celebruse Riche. Možná se však jen bála víc uvažovat, aby na sebe nepřilákala pozornost mozkomorů, kteří byli dosud plně zaujati snahami o překonání Snapeova Patrona a záblesků jejího vědomí si ještě nestačili všimnout. Možná, že čistě podprahové vnímání a jednání bylo nakonec přece jen tím nejsnazším způsobem, jak zasáhnout do boje dřív, než jí v tom kdokoli mohl zabránit...

Jako ve zpomaleném mudlovském filmu spatřila tělo Justuse Tavoryho, jež se vzneslo do vzduchu a s nepřirozenou elegancí bylo vrženo na hradby, zatímco Tavory zuřivě máchal rukama a naslepo vysílal kletby na všechny strany. A v té chvíli pozdvihl hůlku druhý Tavory.

"Expelliarmus!" zahřměl jeho hlas, jenž však nápadně připomínal hlas Severus Snapea, a Nathalie jako ve snu viděla Tavoryho hůlku letící vzduchem a pak i samotného Tavoryho, jenž se s nelíčenou hrůzou vepsanou ve tváři snažil zachytit hradeb, z nichž ho odrazila síla Snapeova odzbrojovacího kouzla, jeho očím se v té chvíli vrátil lesk, setkal se pohledem s Nathalií a zařval, když zjistil, že se řítí do prázdna, jeho prsty však jen bezmocně prohrábly vzduch a Tavory se zřítil do propasti pod sebou.

Nathalie si náhle připadala jako v mlze, slyšela kolem sebe podivné svištění, zprvu zářící mlha ztmavla do tmy, snad na ni šlo další milosrdné bezvědomí, pomyslela si, v té chvíli však temnotu před jejím obličejem nahradilo cosi mnohem děsivějšího, prudce se nadechla a chtěla zařvat, vyřvat si hrůzou hlasivky, ale vzduch jí zmrzl v plicích a její doširoka otevřená ústa nevydala ani hlásku, když se ani ne dvě stopy před ní objevila hlava mozkomora, viděla jeho kápi a pod ní jen černočernou tmu, náhle byl ale těsně před ní a ona už viděla, co je pod tou kápí - oční důlky potažené mrtvolně šedou blánou, zející otvor uprostřed tlející, zapáchající masy v místech, kde by snad měla být ústa, nasávající nikoli vzduch, ale vše, co bylo samou podstatou Nathaliina bytí, už se nedokázala znovu nadechnout, nedokázala se ani pohnout, jako by zkameněla hrůzou, podvědomě cítila kostnaté, slizce strupovité prsty té věci na svém krku, když si ji mozkomor přitáhl blíž, zaklonil jí hlavu a děsivě důvěrným pohybem se s chroptivým nádechem pomalu sklonil k jejím němě křičícím ústům...

Čas přestal existovat a vesmír se smrštil do jediného bodu.

Život přestal dávat smysl. Možná ho ani nikdy neměl.

Svět ovládl chaos. Ohlušující a všudypřítomný.

A pak nastala prázdnota. A nekonečné ticho.

Splývala s tou nekonečnou prázdnotou. Ticho se stalo její přirozenou součástí.

Než zaslechla hlas. A ucítila bolest.

Křik... hlas...

Rána... bolest...

Kdesi uprostřed prázdnoty se Nathalie Belartová opět probudila k životu.

"Belartová!"

Tvrdý úder přistál na její tváři. Proč ho skoro necítila?

"No tak! Proberte se!"

Další tvrdý úder, tentokrát z druhé strany. Jak to, že skoro neslyšela ten hlas?

Otevřela oči a nechápavě zaostřila na obličej nad sebou. Byl to Tavory nebo Snape? Jeho vlasy se prodlužovaly, oči tmavly a kůže získávala vzhled zažloutlého pergamenu. Nathalie se znenadání musela krákavě zasmát, když si všimla, jak Snapeovi dorůstá nos a postupně se zakřivuje do svého hákovitého tvaru. Kolem nich zářil štít Patronova zaklínadla - kdesi nad ním tušila přítomnost něčeho příšerného, o čem se jí teď vůbec nechtělo přemýšlet. Ale tady bylo teplo a bezpečno. A byl tu on - přece vždycky věděla, že mu může věřit, nebo snad ne?

"Belartová?" Nechápal její smích - snad si myslel, že už je pozdě - že jí mozkomor stihl dát svůj polibek. Že zešílela. V jeho očích spatřila náhlou úzkost. Matně si uvědomila, jak moc je mu za tu úzkost vděčná. Vždyť se o ni nijak nezasloužila.

"Váš nos, profesore," zdvihla malátně ruku a lehce přejela prstem po Snapeově nezdravě bledé pokožce. Nechápavě na ni zíral. "Ráda vás vidím," vydechla a znovu se usmála.

Překvapeně zamrkal a jejich oči se střetly v okamžiku, který se mohl protáhnout do nekonečna.

"Musíme jít," přetrhl její rozjímání. "Můžete vstát?"

Podepřel ji a společně vstali - teprve teď spatřila vír mozkomorů za Snapeovým štítem.

"Mon dieu!" uklouzlo jí vyděšeně a pevně se ke Snapeovi přitiskla.

Jeden z mozkomorů prudce narazil do zářícího štítu a na malý okamžik, než byl prudce odražen zpět, se ocitl nedaleko jejího obličeje. Vykřikla hrůzou.

"No tak, Belartová!" Snapeův hlas zněl naléhavě, ale zjevně se ji zároveň snažil uklidnit, když ji objal jednou rukou, zatímco v té druhé svíral hůlku, jíž trvale posiloval štít Patronova zaklínadla. "Dělejte, vezměte ten obraz, musíme odsud okamžitě zmizet!" kývl ke Zmijozelovu portrétu u svých nohou nedbale přikrytého neviditelným pláštěm. "Dlouho už je neudržím a navíc sem kdykoli může dorazit někdo z ministerstva a vidět nás," sykl jí do ucha, což ji definitivně probralo, shýbla se pro obraz a přitáhla ho k sobě.

Nehodlala se od Snapea vzdálit ani na krok, držela se ho jednou rukou jako klíště a táhla za sebou portrét, zatímco on kolem nich udržoval ochranný štít. Snažila se mozkomory nevnímat a postupovat co nejrychleji kupředu, když ale v jedné chvíli vzhlédla k obloze, viděla, že je zcela pokryta přízraky mozkomorů, kteří zakryli i všechny hvězdy. Vyjekla strachy a přidala do kroku - Tavoryho kletba ji zřejmě dost zranila, neboť v celém těle cítila palčivou bolest, která ji takřka paralyzovala, ale byla odhodlaná se odtud dostat, i kdyby měla zemřít, jelikož to, co zakusila, když se jí mozkomor snažil dát polibek, už nikdy v životě nechtěla znovu zažít.

Konečně se ocitli u hradeb nejvzdálenějšího cípu ostrova a pohlédli pod sebe na mořskou hladinu. S náhlou bolestí odvrátila pohled od bezvládného rozbitého těla Justuse Tavoryho ležícího na skalách několik desítek yardů po levé straně a zaměřila svou pozornost na osamělou skálu vyčnívající z vody přímo pod nimi. Vyděšeně sebou trhla, když mezi nimi a mořskou hladinou přeletělo několik mozkomorů - dobře si uvědomovali, že hranice azkabanské pevnosti zde mají svoji slabinu a byli odhodlaní zabránit vetřelcům v útěku stůj co stůj.

"Já to nedokážu," vyhrkla najednou a ustrašeně se na Snapea podívala, jakmile si uvědomila, co se od ní očekává - on přece musel odhánět mozkomory, bezpochyby tedy po ní bude chtít, aby je oba dostala bezpečně dolů za pomoci levitačního kouzla. "Nedokážu kouzlit, ne teď!"

Měla pocit, že ji mozkomorův skoropolibek připravil o všechny její magické schopnosti. Snape několik vteřin pohlížel do její tváře a pak mlčky přikývl.

"Skočíme," oznámil jí klidně a znatelně unaveným pohybem hůlky posílil Patronovo zaklínadlo a odehnal tak dalšího příliš dotěrného mozkomora.

"Co-cože?"

"Hranice pevnosti chráněné protipřemisťovacími kouzly končí několik yardů pod hradbami. Přemístím nás oba během pádu těsně nad mořem."

"Ne! T-to ne!" vykřikla zhrozeně, vrtěla hlavou a dokonce na krok odstoupila od Snapea, než jí další mozkomor přinutil se k němu opět přimknout.

Vyskočil na hradby a nekompromisně ji vytáhl za sebou nahoru. Pohlédla pod sebe a žaludek se jí obrátil naruby.

"Tohle nebo mozkomorův polibek - vyberte si," vyzval ji a v jeho obličeji zahlédla uštěpačný úšklebek. Bylo až s podivem, jak ji v té chvíli uklidnil - byl přece tak dobře známý, že ani nevnímala onen podtón naléhavosti a obav v profesorově hlasu. "Držte se pevně. A neztraťte ten obraz!" vyzval ji a ona zastrčila svoji hůlku do kapsy a pevně sevřela Zmijozelův portrét. Snape naposledy posílil Patronovo zaklínadlo a stáhl ji za sebou do propasti.

Předchozí (30.5.) *** Následující (31.1.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (30.5.)

Smyčka kolem Severuse a Nathalie se pomalu utahuje - budou-li se chtít dostat ke spásnému ostrůvku, budou muset opustit azkabanské zdi... Děkuji za všechny komentáře, stále platí, že 20. komentující čtenář urychlí přidání další kapitoly:-)

Kapitola třicátá: Azkaban (5. část)

Snape ani Nathalie netušili, za jak dlouho se azkabanským strážným podaří rozestavit hlídky po celém vězení, a mohli být jenom vděční za to, že mozkomorové byli tolik lační očekávané kořisti, že jejich pátrání až do Tavoryho zásahu nevykazovalo přílišnou systematičnost. A že setkání s nimi byla do té doby spíš ojedinělá, takže díky Snapeovým schopnostem zůstali neodhaleni.

---

V jejich prospěch hrálo i to, že byl Tavory podle všeho přesvědčen o úniku některého z vězňů, a v první řadě se tedy chystal zjistit, která z cel je prázdná a koho má pod rouškou svojí podoby hledat. O obrazu nejspíš nic netušil, a tak si Nathalie říkala, že pokud by se jim podařilo z Azkabanu rychle zmizet, nejspíš by se nikdy nedozvěděl, o co jim vlastně šlo. Ledaže by odhalil, že Zmijozelův portrét, který nyní visí v jeho ředitelně, je podvrh. Ještě pořád měli šanci zmizet s tím, že se nikdy nikdo nedozví, že tady ve vězení vůbec byli.

Jakmile však vyběhli do vyšších pater a vyhlédli z prvního okna, na které narazili, cítila Nathalie, jak se její naděje na záchranu pomalu vytrácí. Mozkomorové zdaleka nevykazovali takovou míru neschopnosti, z jaké je Tavory obviňoval - hned, jak pochopili, že krby jsou nyní uzavřené a přemisťování není možné, rozmístili se po celém obvodu ostrova v pravidelných rozestupech i v řadách nad sebou. Nathalie s tichým zaúpěním hleděla na desítky, možná stovky jejich vlajících těl, která se stala jakousi další hradbou mezi vězením a svobodou. A zatímco kamenné hradby by bylo možné překonat snadno, zde stáli před překážkou na první pohled zcela nepřekonatelnou.

"Za mnou," promluvil za ní Snape a chtěl vyrazit jednou z chodeb, ale v příští chvíli změnil směr a začal ji strkat před sebou na opačnou stranu. "Ven," vyštěkl na ni, když nezareagovala dost rychle a zapotácela se. Pohlédla mu přes rameno a spatřila v chodbě snad patnáct nebo dvacet mozkomorů, kteří se k nim blížili s tichým šustěním svých dlouhých plášťů. Ze skupiny se oddělovaly jednotlivé postavy a rozestavovaly se podél stěn.

Rychle se otočila a rozběhla se k tmavé široké chodbě vedoucí k několika mřížím a k těžkým okovaným dveřím. Snape otevíral zámek za zámkem a opět za nimi mříže uzavíral, až konečně namířil hůlku na obrovské zámky dveří. Matně ji napadlo, jaké štěstí mají, že tohle otevírací kouzlo ještě funguje, ale když se podívala za sebe, pochopila proč - i mozkomorové ho očividně používali, ačkoli jim při tom stačilo na zámky namířit svůj hubený strupovitý prst.

Nemohli je vidět a Nathalie se snažila ze všech sil zmobilizovat svoji nitrobranu, aby je ani necítili, ale jakmile se dveře otevřely a dovnitř pronikl proud ledového vzduchu, spatřila, jak náhle zbystřili, svým sípavým dechem vtáhli vzduch, prolétli skrz první otevřené mříže a už otevírali další.

"Rychle!" vyhrkla, doslova Snapea vytlačila vlastním korpulentním tělem ze dveří, ty se za nimi se zaduněním zavřely a ona s nepatrnou úlevou zaslechla zvuk zapadajících zámků.

Ocitli se na jakémsi kamenitém návrší klesajícím dolů k obvodovým hradbám. Prostranství bylo plné mozkomorů, ale je nejvíc ohrožovali ti, které prozatím nechali za dveřmi pevnosti a kteří se právě jali otevírat dveře. Snape Nathalii popadl za předloktí a beze slova s ní smýkal za sebou z kopce dolů skrz trnité keře a přes drny suché trávy.

Zapadli do prvního vyššího křoví, jsouce z jedné strany částečně chráněni nevysokou kamennou zídkou, to už ale za sebou pocítila narůstající chlad, než se její myšlenky opět snížily na základní úroveň a ona vnímala jen strašlivou zimu a touhu utíkat tak rychle, jak ji ponesou její malé tlapky, před těmi obrovskými vlajícími zapáchajícími věcmi.

"Tohle nám za chvíli nebude k ničemu," řekl jí Snape poté, co jí opět vrátil její lidskou podobu. "Budu vás potřebovat plně při smyslech."

Takřka ho nevnímala, pohled upřený na několik mozkomorů stoupajících zpět ke dveřím pevnosti. Vypadalo to, jako by se zmateně rozhlíželi kolem sebe. Což byla samozřejmě hloupost, poněvadž byli slepí, ale Nathalie viděla, jak zaklánějí hlavu, a slyšela zvuk, jako kdyby zhluboka nasávali vzduch. Je ale vzduch nezajímal, zajímaly je myšlenky a emoce, chtěli najít uprchlíky, které na chvíli zavětřili, ale pak jim nepochopitelně zmizeli. Toužili je najít - ani ne tak kvůli tomu, že jim to Tavory dal příkazem. Chtěli je najít kvůli sobě.

Náhle se však cítila zcela dezorientovaně, už takhle ji mátla každá proměna v myš a naopak, jenže teď se navíc začala proměňovat z podoby Dolores Umbridgeové, její tělo se zužovalo a natahovalo a v příští chvíli již hleděla na pohublé prsty Nathalie Belartové.

"Snape!" vyhrkla a nešťastně k němu zdvihla ruce.

"Já vím," šeptl, "vezměte si na sebe ten plášť. Ale ruce nechejte volně venku, abych vás viděl. Zatraceně, kdyby mi ředitel dovolil vás trénovat v nitrobraně," vrčel nespokojeně, "měli bychom to teď mnohem snazší."

Na to mu nemohla nic říct, protože měl pravdu - umět to, co dokázal on - potlačit všechny svoje myšlenky a pocity a stát se pro mozkomory neviditelnou - to si nyní přála nejvíc na světě. Zároveň jí ale bylo jasné, že tohle Brumbál Snapeovi prostě nemohl dovolit. Nitrobranu bylo možné se naučit jenom tak, že se člověku někdo druhý snažil dostat za pomoci nitrozpytu do hlavy, a o to ředitel nestál. Ne když hrozilo, že by Snape v její mysli narazil na vzpomínky, které neměl vidět.

"Tak se o to alespoň snažte," vyzval ji suše.

"Já se snažím!" chtěla rozhodit rukama na protest, ale v těsném prostoru mezi keři a zídkou to nebylo možné. Tam si dokázala maximálně tak zmenšit boty na svoji původní velikost a obrátit hábit naruby, aby jeho růžová barva tolik nekřičela. A přitom se skutečně snažila - stavěla kolem svojí mysli pomyslné hradby, jenže ne pouze kolem několika vybraných vzpomínek, jež se obvykle snažila chránit; nyní musela vybudovat pevnost kolem všech svých myšlenek a pocitů, zcela je odizolovat od vnějšího světa, potlačit emoce na minimum...

"Váš strach vidím i bez nitrozpytu, sotva se vám podívám do očí," zahučel profesor obviňujícím tónem. "Mozkomorům musíte svítit jako pochodeň."

"Neříkal jste náhodou, že mít strach není zase tak špatné?" odsekla podrážděně s rozšířenýma očima upřenýma na nedaleký roj mozkomorů, ale pak se znovu soustředila na silné kamenné stěny, které vylétly do výše kolem její mysli tak, že se nápadně podobaly několik desítek metrů vysokým azkabanským zdem, jež měla před sebou. Masa toho zdiva jen občas přerušovaného škvírami zamřížovaných oken byla ohromující, ovšem zdaleka ne tak děsivá jako stěna mozkomořích těl, jež na ně čekala na hradbách.

Vyhlédli zpoza zídky. Nacházeli se na volném prostranství mezi budovami pevnosti a obvodovými hradbami, za nimiž Nathalie spíš instinktivně vycítila volné moře.

"Tam se musíme dostat," pokývl Snape stále ještě Tavoryho hlavou k nejvýchodnějšímu cípu ostrova, jenž byl od nich v tuto chvíli vzdálen odhadem necelou čtvrt míli. Čtvrt míle svažujícího se skalnatého povrchu narušeného jen občasnými balvany, pásy trnitých křovisek a vyschlými drny trávy. Čtvrt míle volného prostoru, který se mohl naráz zaplnit stovkami vířících těl, pro něž budou oni dva jediným terčem. Čtvrt míle to bylo z bradavického hradu k Hagridovi a Nathalii to vždycky připadalo jako příjemná procházka. Nyní se jí ta vzdálenost zdála nekonečná.

"Jdeme," zaslechla tichý Snapeův povel, než se vydal vpřed sehnutý mezi keři. Mozkomorové je sice vidět nemohli, a dokud byli daleko, tak je nemohli ani cítit. Jenže mohl je spatřit Tavory a mozkomorům by pak stačilo jen ukázat.

Nathalie to měla jednodušší - díky neviditelnému plášti mohla jít vzpřímeně a soustředit se na to, aby neztratila obraz a aby udržela mosty ke svojí mysli vysoko zdvižené. Snape se pokoušel využívat přirozených úkrytů, které mu poskytovaly balvany a keře, a jen občas, když už se neměl kam skrýt, se k ní připojil pod pláštěm, pak ale jejich postup dopředu probíhal velmi pomalu a museli navíc doufat, že Tavory zrovna nehledí z nějakého okna a nemá natolik vnímavé oči, aby spatřil jejich nohy pohybující se pod dolním okrajem pláště.

Čas od času nad nimi přelétávali hlídkující mozkomorové a to se Nathalie vždy zastavila a plně se soustředila na nitrobranu, nevnímala dokonce ani Snapea, který stál pod pláštěm těsně za ní a dýchal jí na krk. Jeho přítomnost jí ve skutečnosti dodávala sílu vytěsnit z hlavy všechny myšlenky a emoce, snažila se vrátit k pocitům, které měla jako myš, a omezit se jen na základní zvířecí pudy. Možná měl Snape nakonec pravdu a strach ji skutečně motivoval k vyšším výkonům, neboť kdesi vzadu v hlavě cítila, že dosud nikdy nebyla v nitrobraně tak dobrá. Fakt, že se žádný z přelétajících mozkomorů nad nimi nepozastavil, to jen potvrzoval.

Jak se ale přibližovali východnímu cípu ostrova, začaly ji opět přemáhat pochybnosti - to skalisko bylo v moři hluboko pod hradbami. Oni ale přece nedokážou projít skrz všechny ty mozkomory! Skryli se do prohlubně za jeden obzvlášť veliký kámen a stáhli ze sebe plášť, aby se mohli pořádně nadýchnout a rozhodnout se, co dál. Snape ale odmítal dlouho otálet.

"Patronovo zaklínadlo," zamumlal, "teď už je to naše jediná možnost. Pojďte!"

A s tím se zdvihl a s napřaženou hůlkou obešel kámen a zamířil k hradbám a mozkomorům, kteří si ho ještě stále nepovšimli. Nathalie klopýtala za ním mezi vztyčenými stěnami svojí mysli, ale s každým dalším krokem blíž k temným vlajícím postavám se její pracně vybudované hradby začaly nejdříve drolit a pak i bortit po velikých kusech.

Snape postupoval vpřed a právě se chystal vyčarovat Patrona, když Nathalie zahlédla koutkem oka, jak se v nedaleké skalnaté stěně zničehožnic objevil otvor a v něm Tavory -

"...Black byl přesvědčený, že se k němu vracím, což znamená, že můj dvojník a ta ženská procházeli vězením směrem sem! Pokud se chtějí dostat z Azkabanu, je tohle jediné možné místo," mumlal si pro sebe překotně s šíleným leskem v očích. "Okamžitě tady zdvojnásobíte hlídky! Chci je živé a při smyslech!" zařval na mozkomory, kteří vypluli z otvoru za ním.

A pak si jich všiml - uviděl Snapea, stále ještě jako svého dvojníka a spatřil i ji, pokrčil čelo s výrazem náhlého poznání, i když pořád ještě úplně nechápal, co ona tady dělá...

Potom jí výhled na Tavoryho zastínil mozkomor, který se náhle objevil mezi nimi, a ona oněměla hrůzou. Kdesi za sebou slyšela Snapea vykřiknout Patronovo zaklínadlo, které mozkomora odhodilo obloukem stříbrného světla k Tavorymu, ten už ale také zdvihal hůlku -

"Impedimenta!"

Znehybňovací kouzlo ji zasáhlo silou, která ji odmrštila dozadu, její hlava dopadla na kámen a Nathalie se bezvládně svezla k zemi.

Předchozí (30.4.) *** Následující (30.6.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (30.4.)

Snape a Nathalie sestoupili do azkabanské sekce těžkých zločinců a soudě i z vašich komentářů, za něž moc děkuji, se nabízí otázka, zda by tam nemohli potkat nějaké staré známé. Tuhle část jsem pracně restaurovala ze souboru poškozeného při kopírování (a záložní soubor, který jsem tím chtěla zaktualizovat, se při té příležitosti smazal úplně), tak pevně doufám, že v ní nechybí nic, co tam bylo původně. 20 komentujících čtenářů urychlí přidání další části:-)

Kapitola třicátá: Azkaban (4. část)

Nathalie slyšela třepetavý zvuk plamenů pochodní a kapky vody odrážející se od vlhkého kamene. Odkudsi zaznělo tlumené zasténání, které jí projelo až do morku kostí, a v té chvíli jí došlo, že za těmi dveřmi jsou uvěznění skuteční lidé z masa a kostí, kteří tady dlouhé roky přežívají v chladu, vlhku a přítomnosti mozkomorů. A třebaže věděla, že jsou to nejtěžší zločinci odsouzení na doživotí, z nichž mnozí zřejmě patřívali ke služebníkům Toho-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit, nedokázala se ubránit hrůze při představě, že by se ocitla na jejich místě. Říkalo se, že každý tady v Azkabanu po čase přijde o rozum, a ona tomu věřila.

---

"Pamatujte, kdo teď jsme," sykl na ni Snape. "Žádná oslovení. Raději nemluvte vůbec. A dávejte pozor, ty přeměny mohly způsobit snížení účinnosti Mnoholičného lektvaru. Je pravděpodobné, že se přeměníte zpět dříve, než jsme předpokládali, a pak je nutné, abyste se schovala pod plášť. Některý z vězňů by vás mohl vidět."

Přikývla, sevřela portrét a následovala Snapea spoře osvětlenou chodbou. Nervy měla napjaté k prasknutí. Ještě asi dvakrát nebo třikrát zahlédla dál v chodbě vysokou postavu zahalenou v plášti s kápí obcházející jednotlivé cely, ale než se stačila vyděsit, přeměnil ji Snape pokaždé v myš a sám se schoval pod štít svojí nitrobrany. V blízkosti tolika vězňů pro něj nebylo obtížné potlačit svoje myšlenky natolik, aby byl pro mozkomory neviditelný. Následkem častých přeměn vnímala průchod vězením, jako kdyby byla ve snu, ale byla za to Snapeovi vděčná, neboť o jakékoli konkrétnější zážitky s mozkomory nestála ani v nejmenším.

"Jsou pryč," oznámil jí nakonec, když ji přeměnil zpět v člověka. "Ověřili si, že nikdo nechybí, a zmizeli do horních pater. Musíme zrychlit, abychom stihli odliv."

Vydali se poklusem vpřed, probíhali bludištěm chodeb s desítkami cel, ale Snape ani jednou nezaváhal, jako kdyby měl v hlavě zabudovaný kompas, a běžel najisto.

Po několika minutách se chodba náhle rozšířila a oni vběhli do jakéhosi kruhového prostoru. Snape se zastavil a ona vděčně spočinula vedle něj a předklonila se, aby se vydýchala. Zprvu vnímala jen vlastní zrychlený dech a bouřlivý tlukot srdce, ale pak se rozhlédla kolem sebe a vlasy se jí zježily hrůzou. Byla to místnost bez oken s vysokým stropem, jejíž stěny tvořily hrubě opracované kameny, z nichž visely těžké železné okovy. Uprostřed místnosti bylo od stropu zavěšeno několik válcovitých klecí a opodál stál dlouhý stůl přikrytý černým sametem a za ním několik židlí.

"Vyšetřovna," odtušil na její nevyslovenou otázku. "Nebo mučírna, podle toho, jak tomu chcete říkat. V těch klecích z vás může vysávat šťastné vzpomínky deset mozkomorů najednou."

"Mon dieu," vydechla a pro jistotu došla k nejbližší zdi a opřela se o ni. Vzpomněla si, jak Lucius Malfoy v myslánce mluvil o teoriích, které si tady Tavory testuje na vězních. Měla slušnou vizuální představivost, a když zaplnila ty okovy a klece lidmi a přidala pár vyslýchajících úředníků s Tavorym v čele a dvacítku mozkomorů, udělalo se jí špatně. Pohlédla na Snapea - jeho čelist byla ztuhlá a pevně sevřená. Tvářil se jako někdo, kdo tady není poprvé.

"Tady je vám i nitrobrana k ničemu," potvrdil jí vzápětí bezvýrazně její domněnky a pokynul jí k protějším dveřím. S úlevou se vydala za ním, aby od téhle prostory byla co nejdál.

V chodbě, do níž vstoupili, neuzavíraly jednotlivé cely dveře, ale silné kovové mříže. Zatímco za těžkým dřevem Nathalie přítomnost vězňů jenom tušila, nyní sebou trhla, když na hrubé lavici první z cel spatřila zkroucené tělo jakéhosi muže. Nervózně sebou škubal ze spaní a tiše sténal. Jeho noční můry si raději ani nechtěla představovat. Zvláště když ho celou dobu od mozkomorů kromě těch mříží nic nedělilo - tohle snad bylo ještě horší, než být uvězněn v kobce za těžkými dveřmi.

A slyšela i další zvuky z ostatních cel; sípavé oddychování, chrčivé kašlání, nesrozumitelné mumlání a vzlyky. Na konci chodby někdo zasténal. Útrpně zavřela oči. Tady by se zbláznila během jediné hodiny. Většina vězňů už dost možná blázny byla. Pohled na jejich vyhublá špinavá chvějící se těla oblečená v cárech byl ten nejbezútěšnější, jaký kdy spatřila.

Zdvihla oči ke Snapeovi a viděla, že tavoryovské rysy jeho tváře nesou stopy znechucení a určité odtažitosti. Na co teď asi musí myslet, když - nebýt faktu, že se za něj Brumbál tehdy zaručil - by dnes byl zde za těmito mřížemi? Jak dlouho by jeho mysl odolávala každodennímu styku s mozkomory, než by i on podlehl šílenství?

Svižným ale opatrným poklusem míjeli další a další cely. Vůbec by se neodvážila odhadnout, kolik lidí je tady uvězněno, dávno už jednotlivé mříže přestala počítat. Azkaban jakožto nejlépe strážené vězení samozřejmě nevyužívala pouze Velká Británie, ale i tak Nathalii připadalo, že snad kouzelnické společenství ani není tak veliké, aby mohlo mít tolik vězňů. Podobně jako kdysi Brumbál mohla jen doufat, že tady není držen někdo nevinně.

Sem do podzemí nedoléhal zvuk pátrání, které bezpochyby probíhalo o několik pater výš, slyšela jen nesmyslné drmolení dalších a dalších odsouzených, čísi výkřiky ze spaní, na něž z okolních cel odpovídaly hlasy: "Drž hubu!", "Zmlkni, ty šmejde!" a "Ticho tam!", ale i ty vycházely spíš z podvědomí vězňů, neboť když se rozhlédla po celách, nezdálo se jí, že by se někdo skutečně probudil z neklidného spánku. Kromě...

"Ale, ale, ale," ozval se náhle zprava šeptavý výsměšný hlas, až i Snape sebou trhl a obrátil se za tím zvukem. "Kdo nám to tady přišel dát dobrou noc? Snad ne sám pan azkabanský ředitel?" vyštěkl pobaveně muž, jemuž přes slepené dlouhé vlasy a vousy nebylo takřka vidět do tváře. Přesto ale Snape zničehonic ztuhl a sevřel ruce v pěst.

"Sirius Black," zasyčel pomalu a jeho hlas byl ve své tichosti tak nenávistný, jak ho Nathalie ještě nezažila. Ovšem kromě onoho dne, kdy s ní hovořil o původním majiteli neviditelného pláště Jamesovi Potterovi, vzpomněla si hned...

"Je tak povznášející vidět tě na tomto místě, Blacku," odříkával Snape takřka neslyšně a beze spěchu se krok za krokem blížil k cele, jejíchž mříží se stojící vězeň oběma rukama přidržoval. "Smrt by pro tebe bývala byla příliš milosrdná."

Blackova tvář ztuhla a Nathalie i ze svého místa viděla, jak poněkud udiveně pokrčil čelo. Zmatek se zračil i v jeho šedivých očích, s takovou reakcí od azkabanského ředitele zjevně nepočítal. Dokonce instinktivně ustoupil o krok dozadu, když Snape s napřaženou hůlkou a vyceněnými zuby došel až k mřížím.

"Měli tě odsoudit k mozkomorovu polibku, Blacku, nic lepšího bys nezasloužil," zasyčel a oči se mu zaleskly. "Ačkoli myšlenka na to, že jsi tu den za dnem zavřený bez naděje na únik, je velmi, velmi uspokojivá."

Rychle se vzpamatovala.

"Půjdeme, Tavory? Nemám tolik času!" pronesla velitelským hlasem a nepatrně si oddychla poté, co zaznamenala, jak sebou Snape lehce trhl, jako kdyby se probudil ze snu. Znovu upřel zrak na vězně a pečlivě si ho prohlédl jako někdo, kdo se snaží uložit si do paměti každou podrobnost. Pak na sebe jeho tvář opět vzala bezvýraznou masku.

"Pošlu ti sem nějaké mozkomory, Blacku," prohodil přezíravě, "rádi ti budou dělat společnost, jestli nemůžeš spát." A s tím nechal ztuhlého vězně stát uprostřed cely a připojil se opět k Nathalii. "Můžeme jít, paní tajemnice." Vykročil a po Blackovi se již ani neohlédl.

"Zbláznil jste se?" vyjela na něj tiše, když byli z doslechu.

"Nevyřízené účty," zkřivil rty, ale nepodíval se na ni a rychle pokračoval vpřed ráznými kroky a s hlavou vztyčenou.

Stiskla rty. Věděla, že Sirius Black byl nejlepší Potterův přítel, a věděla i to, že nyní sedí v Azkabanu za to, že Potterovy zradil a vydal je Tomu-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit. Ten člověk měl na svědomí smrt Lily Potterové - mohla se divit nenávisti, kterou k němu Snape choval? Podle Tonksové se navíc nesnášeli už ve škole. Napadlo ji, že zřejmě jen hrozba odhalení Snapea zadržela, aby na Blacka neseslal nějakou kletbu. Ačkoli si nemohla nevzpomenout, že sama Tonksová měla o vině svého příbuzného vážné pochybnosti. A bylo přinejmenším zvláštní, jak normálně Black vypadal - tedy na někoho, kdo sedí už tolik let v Azkabanu. Tímto poznatkem ale nehodlala Snapea dráždit...

Proběhli další chodbou a Nathalii napadlo, kolik dalších vězňů za mřížemi jednotlivých cel asi musí Snape znát. Tam se Siriusem Blackem se skoro přestal ovládat. Takového ho neznala, dosud měla za to, že se na jeho přísnou sebekontrolu může spolehnout. Podvědomě zadoufala, že už tu Snape na nikoho známého nenarazí.

Konečně došli k dalším mřížím uzavírajícím chodbu a Snape je odemkl a opět za nimi uzamkl. Popošli několik kroků k širokému kamennému schodišti vedoucímu vzhůru, vtom ale Snape zpozorněl a v příští chvíli na ni namířil hůlku.

Když se z myši opět přeměnila v člověka, stačila jen otevřít ústa k otázce, než jí je Snape naléhavě přikryl dlaní a ona si uvědomila, že se i s ním ocitla přimáčknutá ke zdi pod neviditelným pláštěm. Výstražně ji probodl pohledem, než její ústa opět uvolnil a vtiskl jí do ruky rám portrétu. Pohlédla do chodby a strnula - viděla pravého Tavoryho, který právě s tváří pokřivenou vztekem za pomoci hůlky zamkl mříže a společně s deseti nebo dvanácti mozkomory rychle odcházel chodbou, kudy před chvílí Nathalie se Snapem přišli.

"Prohlédli jste to tady pořádně?" křičel na mozkomory nepříčetně. "Někde musejí být, ta ženská a ten můj dvojník - musíte je přece cítit! Chci, abyste je chytili, a chci, abyste je chytili dřív, než sem dorazí ti aktivní idioti z ministerstva! Rozuměli jste mi? Hned teď rozestavíte hlídky, chci mít mozkomora na každé chodbě, na všech schodištích a v každém rohu! Do hajzlu, je vás tu dost na to, abyste to tady celé obsadili, a vy se tady už půl hodiny flákáte! Na co jste čekali? Až se proberu?" vyslýchal je a řval přitom tolik, že ho Nathalie se Snapem slyšeli i přesto, že se od nich vzdaloval. Stáli přitisknutí ke stěně a jeden k druhému tak, aby se oba pod plášť vešli, a Nathalie cítila, jak Snape zadržuje dech.

"On o nás ví!" pípla takřka neslyšně.

"Kvůli karanténě jsem mu nemohl vymazat paměť," zamumlal Snape. "A vypadá to, že už si opatřil náhradní hůlku," dodal zamračeně.

"Nesmí vám proklouznout ani myš!" zaslechli Tavoryho hlas, zatímco on sám i s mozkomory zmizel za ohybem chodby.

"Ani myš," ušklíbl se Snape skoro pobaveně a výmluvně na ni pohlédl. "Pohněte sebou, musíme odtud vypadnout," dodal však okamžitě a vyrazil po schodech nahoru.

Vzpomněla si na Siriuse Blacka a na to, že je sotva před deseti minutami viděl. A viděl i to, kam mířili. Spěšně portrét zabalila do neviditelného pláště a rozeběhla se za Snapem po schodech.

Předchozí (30.3.) *** Následující (30.5.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (30.3.)

Azkabanské krby propojené na ministerstvo nefungují a Snape s Nathalií budou muset najít jiný způsob, jak se z vězení dostat. Moc děkuji za všechny komentáře, a jako minule a předminule - 20 komentujících čtenářů urychlí přidání další části:-)

Kapitola třicátá: Azkaban (3. část)

"Rychle!" sykl Snape a znovu vyrazil chodbou. Slepě ho následovala a raději nepřemýšlela o tom, kam je vede.

Zahnul za roh, ale v mžiku byl zpět a spěšně se rozhlížel po několika nejbližších dveřích.

"Co...?" vydechla s rozšířenýma očima.

---

"Mozkomorové," zamumlal, aniž by pohnul rty. "Jdou sem." Načež hůlkou zamířil na první dveře a ty se rozletěly dokořán. Bez otálení ji protáhl dovnitř a dveře za nimi opět uzavřel a uzamkl. Matně rozeznala obrysy psacího stolu a polic kolem stěn zaplněných od podlahy až po strop tlustými svazky listin.

Vtom ale pocítila chlad a v gestu narůstajícího zděšení si přitiskla dlaň na ústa, aby nezačala křičet.

"Nitrobrana, Belartová," ozval se vedle ní Tavoryho hlasem. "Pokud jste v ní tak dobrá, jak mi ředitel pořád tvrdí, neměli by si mozkomorové vaší přítomnosti vůbec všimnout."

Pohlédla na něj s pocitem úplné bezmoci.

"Dobře víte, že nejsem," zlomil se jí hlas. Ne, dokázat zablokovat všechny svoje myšlenky naráz, tak dobrá opravdu nebyla. A mezitím bylo stále chladněji; mohla skoro cítit, jak mráz proniká do kanceláře pode dveřmi, skrz klíčovou dírku a dokonce i přes stěny.

"To jsem si myslel," ušklíbl se Snape a mávl hůlkou.

Vnímala neskutečnou zimu. Napadlo ji, že brzy nepochybně začnou z nebe padat ty bílé studené věci. Měla by někam zalézt.

Pak ale vysvitlo slunce a pohladilo povislou srst na jejím vyhublém tělíčku svými dosud slabými paprsky. Jako kdyby se do kraje spáleného mrazem vrátilo jaro...

"No tak, Belartová, proberte se! Jsou pryč," ozvalo se vedle ní a ona překvapeně otevřela oči a neochotně se ze snu o prvním jarním dni vrátila do bezútěšné reality Azkabanu.

"Co se stalo?" pohlédla zmateně do tolik cizí tváře azkabanského ředitele.

"Na chvíli jsem vás proměnil ve zvíře. Konkrétně v myš," ušklíbl se. "Přeměňovací kouzla podle všeho mezi útočná ještě nezařadili. Měl jsem to zkusit i na Tavoryho," zkřivil rty.

"V myš?" pokrčila nechápavě čelo.

"Nebylo pravděpodobné, že by si mozkomorové všimli další myši ve zdejších prostorách, musí jich tady být plno. Mozkomory zvířata příliš nezajímají," pokrčil rameny. "Sám jsem použil nitrobranu."

Sice nechápala, jak to dokázal, ale věděla, že čaroděje lepšího v nitrobraně by stěží nalezla - vždyť svého času dokázal mást i samotného Toho-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit. A přeměna, to byl dobrý nápad. Nepatrně si oddychla, ale její úleva netrvala dlouho.

"Co budeme dělat? Jak se odtud dostaneme? Snape, já vážně nejsem schopná sednout na koště a uletět vzduchem bůhvíkolik set mil, obzvlášť ne v tomhle příšerném těle...," začínala panikařit.

"Klid, Belartová," zarazil ji. "Nikdo nebude nikam létat na koštěti."

"A nemohla bych zůstat v podobě té myši?" zaprosila, stydíc se za vlastní zbabělost. "Vy se chránit dokážete a mě byste mohl vynést v kapse."

"Pokud vám nevadí, že kdyby se mi něco stalo, tak byste to odnesla také, anebo byste zůstala v myší podobě a už by vás nikdy nikdo nenašel," pokrčil rameny. "Tohle není zvěromágství, abyste si i jako zvíře dál uvědomovala samu sebe a dokázala si opatřit pomoc. Navíc potřebuji mít volné ruce a někdo se musí postarat o ten obraz."

Zhluboka dýchala a snažila se vybavit si, co ještě Snape tehdy u Brumbála říkal o únikových cestách, zatímco on v hlubokém soustředění přecházel sem a tam kolem dveří, testoval situaci za nimi a usilovně přemýšlel. Pak si konečně vzpomněla.

"Myslíte na tu skálu v moři, kam nedosahují protipřemisťovací opatření?" zeptala se.

Pohlédl na ni Tavoryho pichlavýma očima a založil si ruce na prsou.

"Během půl hodiny by měl odliv dosáhnout takové míry, že to skalisko vystoupí z vody. Musíme se k němu dostat. Pokud tedy nemáte lepší nápad."

Nathalii se to nelíbilo - bylo to sice absurdní, neboť, jak se sami nedávno přesvědčili, mozkomorové byli i uvnitř pevnosti, ale představa, že by vyšla ven na volné prostranství, se jí vůbec nezamlouvala. Zřejmě to však byla jejich jediná možnost.

"Asi není nějaká šance, že by to přenašedlo začalo opět fungovat, že ne?" povzdychla si sklesle.

Výmluvně na ni pohlédl.

"Nevím, jak je to možné. Bezpečnostní opatření se musela od té doby, kdy ho Tavory vytvořil, změnit." Nespokojeně pokrčil čelo - nedostatek relevantních informací se mu podle všeho nelíbil stejně tak jako jí. "Alespoň co se týče přenášení ven."

"A co Expelliarmus? Těch nesrovnalostí začíná být nějak moc, nemyslíte?" Doslova cítila, jak na něj podezřívavě poulí svoje ropuší oči. "Jste si jistý, že jste mu vymazal opravdu všechny vzpomínky na váš rozhovor? Co nás překvapí příště?"

"Jistěže jsem mu vymazal všechny," odsekl podrážděně, pak se ale znovu zachmuřil. "Občas se ale může stát, že podvědomí zachytí a uloží nějaký impuls a ten se pak stane podnětem k celému řetězci úvah, jež nakonec člověka dovedou k rozhodnutím, která by mu jinak ani nepřišla na mysl. Kdybych chtěl někoho přimět k nějakému jednání tak, aby nevěděl o tom, že jsem s tím měl něco do činění, postupoval bych přesně takto."

Nathalie si matně vybavovala, že jí něco takového říkal i Brumbál, když mu po návratu od Malfoyových vyprávěla o Dobbym, o tom, jak jí pomohl a o tom, jak si pak od ní nechal vymazat vzpomínky na to, že jednal proti vůli svého pána. Ředitel byl přesvědčen, že to někde hluboko v jeho mysli zůstane uchované a že to nakonec povede k trvalé změně v Dobbyho jednání i názorech.

"Ale co když tedy Tavory nechal zabezpečit i tu skálu?" rozhodila baculatýma rukama, zatímco si Snape ponořený v hlubokém zamyšlení bezděčně přejížděl prsty po úhledně zastřižených vousech.

"Už předtím věděl, že je to problém. Setkání se mnou mohlo jeho podvědomí v tomto názoru maximálně tak utvrdit, ale nejspíš nemohlo změnit nic na skutečnosti, že se pokrytí této bezpečnostní mezery neúspěšně řeší už několik desítek let," odpověděl zamračeně. "Pochybuji, že by se jim to nyní povedlo za pár týdnů. Každopádně je to naše jediná reálná možnost, jak se odtud dostat."

"Kde to vlastně je?" zeptala se tónem, který jasně říkal - a kolik tam bude mozkomorů?

"Na východní straně ostrova. Budeme muset projít vězeňskou sekcí," odvětil a ona jen poplašeně vypískla. "Takže budeme ještě rádi, že většina mozkomorů teď pravděpodobně prohledává správní budovu. Ve vězení jsou navíc lidé a ti mají své myšlenky. Snadněji se tam ztratíme." S tím provedl poslední průzkum, než dveře opět odemkl, otevřel a opatrně vyhlédl na chodbu. "Rozhodně tam máme větší šanci než tady. Tak pojďte, rychle!" vyzval ji a ona nepříliš přesvědčeně nahmatala portrét a vydala se za ním.

Obezřetně prošli tmavou chodbou až na konec, aniž by někoho potkali, zahnuli doprava a došli k těžkým kovaným mřížím. Snape na ně namířil hůlku a zamumlal jakési kouzlo.

"Neprozradí nás to?" ptala se. Divila by se, kdyby se azkabanská detekční opatření nevztahovala i na odemykací kouzla.

"Tohle snad ne," zavrtěl nepatrně hlavou a pečlivě za nimi mříže uzavřel. "Řekl mi ho Tavory. Je to zvlášť uzpůsobené odemykací kouzlo, které není na seznamu. Používají ho místní stráže a nikdo jiný ho nezná. Kromě mě," ušklíbl se.

Udělali několik kroků a ocitli se na točitém schodišti spoře osvětleném pochodněmi.

"V horních patrech jsou uvězněni ti, o jejichž vině dosud nebylo rozhodnuto," řekl polohlasem. "Jejich cely jsou pohodlnější a mají výhled ven. Ti lidé jsou tam v mnohem lepší psychické kondici - máme větší šanci projít tudy," dodal a kývl ke schodům vedoucím vzhůru.

I její strachy zatemnělé mysli znělo tohle logicky, a tak se vydala za ním.

Spěšně vystoupali několik pater, až dosáhli konce schodiště. Snape obezřetně nahlédl do chodby, hned ale hlavu opět stáhl a takřka surově ji začal tlačit dolů.

"Zpátky! Okamžitě!"

Z jeho hlasu zaznívala taková naléhavost, že se bez rozmýšlení rozletěla zpět ze schodů, až se divila, že tělo Dolores Umbridgeové může takovou rychlost vyvinout. Běh po schodech ale měli natrénovat, uvědomila si vzápětí, když zakopla, minula jeden stupeň a vrazila rovnou do zdi. Neměla ale ani čas zasténat, protože Snape ji popadl a vláčel ji za sebou.

"Dělejte zatraceně, jsou přímo za námi!"

To už i ona ucítila přibližující se chlad a zaslechla sípavý zvuk, zapomněla na bolest a zrychlila, běželi níž a níž, až doběhli na místo, kde schodiště končilo a ústilo do šeré chodby, kterou ozařovaly sotva dvě nebo tři pochodně. Snape zatlačil Nathalii do prvního tmavého výklenku a opět na ni namířil hůlku.

Zima, zima, její končetiny ztuhly mrazem, byla vyhládlá a silně podchlazená.

Mrzlo. Tak dlouho, bez přestání a ona bezvládně upadala do přerušovaného spánku.

A pak náhle prozářil zamračenou oblohu dosud studený paprsek slunce a ona cítila, jak krev opět proudí jejím tělíčkem a rozlévá se do jejích tlapek, jež sebou zaškubaly a jaly se prohrabovat ven...

"Vztahuje se karanténa i na Patronovo zaklínadlo?" vydechla tiše, když otevřela oči. Co když už přeměna a nitrobrana nebudou stačit? Co když se budou muset začít bránit?

Snape s hůlkou v pohotovostní poloze hleděl směrem, kterým zřejmě odešli mozkomorové, a ujišťoval se, zda je nebezpečí pro danou chvíli zažehnáno.

"Možná sledují jenom kouzla použitá v místnosti s krby. A možná, že se ochrana vztahuje jenom na Tavoryho. To teď nevíme a je třeba mít na paměti, že nás každé kouzlo může prozradit. Takže to nehodlám zjišťovat dřív, než budu muset," zavrčel.

Beze slova přikývla a rozhlédla se kolem sebe. Všimla si, že v chodbě jsou v pravidelných rozestupech od sebe umístěny těžké dveře s malými uzavřenými průzory.

"Kde to jsme?" pípla nesměle.

"V podzemí," odtušil temně. "V sekci nejtěžších zločinců."

_Poznámka:

_{Zvěromág Sirius Black se proměnil ve psa, když chtěl z Azkabanu uprchnout. Mozkomorové neměli šanci ho odhalit. Proto ten nápad s myší. I když mě při vzpomínce na falešného Moodyho a Draca nejdřív napadla fretka:-)}

Předchozí (30.2.) *** Následující (30.4.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (30.2.)

Severus a Nathalie se sice dostali v pořádku do vězení, ale jak teď odtud pryč? Komentovali jste velmi rychle a hojně,  za což vám moc děkuji, a tak je zde ani ne po dvou dnech slíbené další pokračování třicáté kapitoly. Pravidlo dvaceti komentářů pro zrychlené přidávání stále platí;-)

Kapitola třicátá: Azkaban (2. část)

V první chvíli Nathalii nedocházelo, co se vlastně stalo. Tiskla prsty na přenašedlo a cítila chlad Snapeových prstů v Tavoryho podobě, které se snažily o totéž, jako by snad silou vůle mohl přimět ten ohořelý kousek svíčky, aby je přenesl zpět do Bradavic. Málem tu svíčku společným úsilím rozdrtili, ale oba i nadále zůstávali v tichu a temnotě Tavoryho kanceláře, za jejímiž okny hmatatelně vnímali ztěžklý vzduch naplněný sípavými zvuky a temnotu, která nabývala tvaru stovek mozkomorů, jejichž představu Nathalie do té doby vytěsňovala z hlavy. Teď ji však její nejhorší vidiny sevřely v kleštích reality a skutečnost ji dohonila rychlostí hrozivých vlajících těl. Cítila, jak jí chlad proniká od konečků prstů až doprostřed hrudníku, a vyděšeně zasténala.

---

"Proč to nejde?"

Upřela na Snapea úpěnlivý pohled, kterým ho na kolenou prosila, ať pro všechno na světě něco udělá. Na malý okamžik jí pohled vrátil a v jeho očích spatřila výraz toho, co tam rozhodně nechtěla vidět - zmatku, obav a nejistého očekávání toho, co mělo přijít. Jeho obličej se však v mžiku přerodil v rozhodný, když odstoupil od stolu a s nataženou hůlkou začal obnovovat ochranná kouzla, která před jejich plánovaným odchodem zrušil, a prováděl opatrný průzkum nebezpečí, jež by se mohla skrývat za strohými kamennými zdmi Tavoryho ředitelny.

"Jsou tu klasická protipřemisťovací kouzla, která jsme už překonali cestou sem," pravil pak tiše a soustředěně. "Nevím, v čem je problém."

Udělala pár nesmělých kroků směrem k němu v instinktivní snaze nevzdalovat se z relativního bezpečí, které cítila v jeho blízkosti, a náhle na ni naplno dolehla váha korpulentní postavy Dolores Umbridgeové - přála si mít zpět svoje vlastní tělo, které by mohla dokonale ovládat, ale zároveň se bála, že jejich proměna začne tady a teď, v tuto nejnevhodnější chvíli. Neboť jejich změněné podoby jim snad ještě dávaly nějakou šanci.

"Co budeme dělat?" vydechla a hlavou jí projelo několik zmatených nápadů, jak se pokusit uniknout, které vířily jejími nočními můrami už od doby, kdy se k téhle výpravě zavázala. Představila si samu sebe, jak letí na koštěti nad rozbouřeným mořem pronásledovaná celým hejnem mozkomorů, zavřela oči a zhluboka se nadechla a vydechla, aby se trochu uklidnila. Neříkal Snape, že nemá v úmyslu testovat projevy jejího strachu?

"V téhle podobě zůstaneme ještě zhruba hodinu," slyšela věcně odvětit Tavoryho hlas a raději oči zase otevřela. Jejich nové podoby ji příliš mátly. "Pokusíme se dostat ke krbu propojenému na ministerstvo," pokračoval klidně. "Budeme doufat, že z budovy ministerstva bude únik snazší," ušklíbl se. "Alespoň tam nebudou mozkomorové."

"Dobře," přikývla odevzdaně. Ze všeho nejvíc si přála být kdekoli jinde než v Azkabanu. Ministerstvo kouzel jí připadalo jako ráj na zemi i přes všechny bystrozory, kteří po nich bezpochyby půjdou, pokud odhalí, že oni dva nejsou těmi, za něž se vydávají.

Přesto se jí ale rozbušilo srdce, když Snape napřáhl ruku s hůlkou a pomalu odemkl a otevřel dveře Tavoryho kanceláře. Hleděli do tmavé chodby, do níž okna umístěná podél jedné strany vrhala matné záblesky měsíčního světla. Do úplňku sice zbývalo ještě pár dní, ale Nathalie byla vděčná i za tu trochu světla, které sem pronikalo skrz mlhu způsobenou přítomností mozkomorů, a doufala, že stíny míhající se za okny jsou způsobeny právě jenom cáry mlhy střídavě zakrývajícími měsíční kotouč a ne něčím mnohem horším.

Snape strčil do kapsy nepoužitelné přenašedlo a podal jí Zmijozelův portrét stále ukrytý pod neviditelným pláštěm. Pocítila touhu se pod ten plášť sama schovat, i když věděla, že není místo na světě, kde by to bylo zbytečnější. Proti mozkomorům jim nebyl k ničemu.

"Jdeme," zamumlal Snape rozhodně a vyrazil ke dveřím s hůlkou v pohotovosti. I Nathalie vlastní hůlku sevřela pevně v prstech, druhou rukou popadla obraz a vydala se za ním. Než za sebou zavřeli dveře, pokusil se Snape uvést místnost do původního stavu. Připadalo jí to skoro zbytečné, jelikož měla vtíravý pocit, že jejich přítomnost nezůstala nepozorována. To přenašedlo přece mělo fungovat.

Snape se soustředěnou pozorností došel na konec chodby a rozhlédl se vpravo i vlevo.

"Tudy," kývl k další chodbě a vykročil vpřed. Nepochybovala, že má v hlavě pečlivě uložený plán celého vězení, který nakreslil podle Tavoryho vzpomínek, a s důvěrou se proto vydala za ním. Cítila nutkání postupovat dopředu tichým, plíživým krokem, jenže v těle Umbridgeové měla dojem, že dupe jako slon.

Prošli několika dalšími pustými chodbami - zjevně se potvrzovalo, že mozkomorové setrvávají ve vězeňské části komplexu a do administrativních prostor vyhrazených ministerským úředníkům, kde se Nathalie se Snapem právě nacházeli, obvykle nechodí. Sestoupili po schodišti do další chodby, která vyhlížela poněkud udržovaněji - Nathalie odhadovala, že se právě ocitli v návštěvnické sekci vězení, kde byly umístěny krby propojené s Ministerstvem kouzel a odkud se chodilo jak do správní části pevnosti, pokud měl člověk to štěstí, že zde pouze pracoval, tak i do vězení, jestliže se jednalo o obviněného nebo hůře - odsouzeného.

Snape se zastavil před těžkými dubovými dveřmi a namířil na ně hůlku.

"Tady by to mělo být," šeptl, otevřel dveře a vstoupil dovnitř právě ve chvíli, kdy v jednom z krbů zaplály zelené plameny.

Na jediný nepatrný okamžik se tváří v tvář setkala dvě totožná provedení Justuse Tavoryho, na setinu vteřiny probleskl obličejem skutečného azkabanského ředitele šok, ale to už zdvihal hůlku a -

"Expelliarmus!" rozlehl se místností jeho hlas a Nathalie úlevně vydechla, když zjistila, že to kouzlo vyřkla přeměněná Snapeova ústa a byl to pravý Tavory, jehož tělo s drtivou silou narazilo do zadní stěny krbu a bezvládně se sesunulo na zem v dešti popela a sazí.

Vtom místnost na vteřinu či dvě zazářila temně fialovým světlem a Nathalie měla pocit, jako by se ještě o něco víc ochladilo.

"Zatraceně!" vyštěkl Snape, zlomil zachycenou Tavoryho hůlku, hodil ji za ním do krbu a pak popadl Nathalii za předloktí a táhl ji pryč.

"Co to bylo?" vyjekla a neochotně se vydala za ním, ohlížejíc se toužebně ke krbům. Nechtěla zpět do azkabanských chodeb, chtěla pryč!

"Místní magie detekuje útočná kouzla, je to jedno z bezpečnostních opatření proti útoku zvenčí i zevnitř," vychrlil na ni polohlasem a ještě zrychlil.

"Takže o nás vědí?" zasténala vyděšeně. Věnoval jí výmluvný pohled.

"Expelliarmus je odzbrojovací, nikoli útočné kouzlo," vyrážel mezi jednotlivými kroky, "když jsem s Tavorym mluvil během toho plesu, bylo to jediné použitelné kouzlo, které nebylo na jejich seznamu detekovaných kleteb, i když o tom prý začínali uvažovat. Museli to v mezidobí změnit. Kdybych to tušil, použil bych rovnou něco silnějšího."

"Mohl jste i pak, ne?" Její pisklavý hlásek byl vlivem námahy z běhu chodbami ještě pronikavější než předtím. Měla neodbytný dojem, že i když se snaží mluvit potichu, musí ji být slyšet na míle daleko. Alespoň ten obraz by snad mohla levitovat před sebou, ale měla potřebu ho táhnout pevně přitisknutý ke svému tělu. Dokud ho držela v ruce, dokázala samu sebe přesvědčit, že má tahle šílená akce pořád smysl.

"Hodinová karanténa," procedil Snape mezi zuby odpověď na její otázku. "V blízkosti místa zjištěného útočného kouzla není možné po dobu jedné hodiny žádná další kouzla použít. Na stejnou dobu se blokují i krby." Zahnul do další chodby a hrůzou oněmělá Nathalie se bezmocně nechala vláčet za ním.

Proč vlastně tohle všechno nevěděla dřív? Protože její prací byl duplikát obrazu a Snape je měl bezpečně dostat dovnitř i ven, odpověděla si vzápětí. Celou dobu věřila, že on to dokáže. Důvěřovala mu i teď? Nejspíš ano - co jiného jí zbývalo.

"Takže se na hodinu někam schováme a pak to zkusíme znovu?" přeskočil jí hlas.

"To těžko," odsekl profesor Tavoryho ostře znějícím hlasem. "Za hodinu už z nás zase budou jenom Snape a Belartová. Navíc nyní už pravděpodobně u krbů na ministerstvu stojí celý dav bystrozorů a pokoušejí se sem proniknout. A čekají, jestli se odtud někdo nebude snažit dostat na ministerstvo. Ty krby nám už nepomohou," dodal suše, načež zvolnil, došel k jednomu z oken a vyhlédl ven.

"Bystrozorové sem tedy nakonec přijdou?" Nemohla si pomoci, ale v jejím hlasu zaznívala naděje. Raději bystrozorové než -

"Ano, ale tou dobou nám to už pravděpodobně bude jedno," ušklíbl se. "Tu hodinovou karanténu si do bezpečnostní směrnice prosadili mozkomorové, aby se mohli nejdřív pokusit útok odrazit sami. Oni mají útoky a vzpoury rádi. Hodně se při nich nasytí."

Zesinala a na chvíli se jí zadrhl dech v plicích.

"Naneštěstí pro ně nedochází v Azkabanu k bezpečnostním incidentům příliš často," pokračoval s pohledem upřeným z okna a jeho výraz pomalu tuhnul do kamenné masky. "Dnes v noci budou bez sebe radostí," dodal tiše a pokývl směrem ven.

Chvěla se po celém těle, ale přesto se přiměla pohlédnout do tmy, která venku panovala. Neměla to dělat. Od vězeňské části pevnosti právě přilétal ke správní budově roj nejméně stovky mozkomorů. Zazněl zvuk, jako když se zdvihá vítr před silnou bouří, a okna se na okamžik zaleskla námrazou, než měsíc zakryla těžká tmavá mlha a obloha zčernala ve víru jejich těl.

Předchozí (30.1.) *** Následující (30.3.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (30.1.)

Severus Snape a Nathalie se přesunuli do Azkabanu. Jak to tam bude probíhat? O tom je celá jubilejní třicátá kapitola. Má šest částí a jelikož jsem je měla rozepsané už dlouho, stalo se, že je nyní celá hotová. Takže si mohu dovolit učinit malý pokus a předat rychlost přidávání jednotlivých částí do rukou vám, čtenářům. Buď budu přidávat ve svém obvyklém nevalném tempu a mezitím si budu užívat pocitu, že mám zhruba tak na pět šest týdnů dopředu odpracováno, anebo budu přidávat hned, jak se dostanu k počítači a uvidím, že sem připsal vypovídající komentář - řekněme pro začátek - 20. člověk? Podle analýz návštěvnosti vás jednotlivé kapitoly čte mnohem víc - takže - za pokus to stojí;-)

Kapitola třicátá: Azkaban (1. část)

Nathalie cítila zběsilé bušení svého srdce, vnímala svůj zrychlený dech a její podvědomí zaznamenávalo podivný chlad, který pomalu prostupoval jejím tělem, i když nemohla tvrdit, že by jí byla zima.

---

Neochotně otevřela oči a spatřila Tavoryho azkabanskou pracovnu, která vypadala přesně tak, jak si ji pamatovala z jeho vzpomínek, jež spatřila v myslánce. Na okamžik se vyděsila, když uviděla i samotného azkabanského ředitele, než jí došlo, že je to Snape, kdo tady mává v Tavoryho podobě hůlkou a snaží se místnost zabezpečit tak, aby si jejich přítomnosti nikdo nevšiml, a pokud by si jí všiml, tak aby se nedostal dovnitř. Pak teprve letmým pohybem hůlky zapálil všechny svíce v místnosti a otočil se k ní.

"Co stojíte, tak začněte!" sykl na ni a pokývl ke stěně, na níž viselo to, pro co si sem přišli.

Salazar Zmijozel na ně bezvýrazně shlížel z plátna s hadem omotaným kolem ruky a nevypadal, že by chtěl jejich náhlé zjevení se v ředitelně nějak řešit. Očividně nehodlal řešit nic, co mu nebylo předneseno hadím jazykem - tak, jak předpokládal Brumbál. Nathalie však na malbu pro jistotu seslala kouzlo, které používala už u Malfoyů - Zmijozel i jeho had zcela znehybněli a ona věděla, že nyní nevnímají prostor ani čas. Tím pádem Zmijozel nebude moci z obrazu utéct, ani pokud sezná, že si jejich pochybná činnost takové řešení žádá.

Nathalie složila na Tavoryho psací stůl svoji kabelu a rychle z ní začala vytahovat pomůcky a systematicky je rovnat před sebou. Letmo se rozhlédla po ostatních plátnech visících v místnosti - z Tavoryho vzpomínky věděla, že tohle není jediný Zmijozelův portrét - jenže ty ostatní byly příliš odlišné na to, aby mělo smysl se jimi zabývat.

S pomocí hůlky malbu opatrně sňala ze zdi, postavila ji na jednu z opodál stojících židlí a opřela ji o opěradlo. Rozprášila na ni kapku Vyjevovacího lektvaru a zadržela dech, když se po vyjevení všech kouzel umělecké magie nakonec rozzářil stříbrným světlem čtyřlístek v bradavickém erbu umístěném v pravém horním rohu plátna.

"Je to ono," oznámila Snapeovi hlasem rozechvělým nervozitou. Profesor, sám nepozorován, vyhlížel z okna na nádvoří pevnosti. Neměla v úmyslu zjišťovat, co tam vidí. To byla jeho práce, ona se měla věnovat obrazu. Popravdě nechtěla nic jiného ani vidět, ani vědět.

"Dělejte," zavrčel a Zmijozelovu portrétu věnoval sotva jeden letmý pohled. Ani on se podle všeho nehodlal zajímat o víc, než bylo nutné.

Nathalie pozorně přejížděla portrét očima, zkoumala ho i s pomocí hůlky a porovnávala ho s tím, co viděla v myslánce, i s tím, co jako nezřetelnou siluetu spatřila na obrazu zakladatelů, odkud Zmijozel zmizel již před mnoha sty lety. Ačkoli bylo plátno oproti obrazu zakladatelů poloviční, velikost postavy odpovídala a odpovídal i styl, jakým byla namalována, stejně jako tmavé pozadí Zapovězeného lesa. Kdyby se tento portrét a obraz zakladatelů pověsily vedle sebe, vzájemně by se skvěle doplňovaly, tak to alespoň Nathalie svým zkušeným malířským instinktem cítila.

Obratně obraz zbavila vyřezávaného rámu a zblízka pozorně prozkoumala kvalitu plátna. Připadalo jí, že je buď v místnosti málo světla, což se jí podle množství rozsvícených svící nezdálo, nebo že je Umbridgeová trochu šeroslepá, poněvadž jejíma očima neviděla v tomto osvětlení tak dobře, jak byla zvyklá, a musela se na práci mnohem víc soustředit. Možná to ale také bylo tím, že ministerská úřednice byla přece jenom o něco starší než Nathalie, a její oči se tudíž dřív unavily. Bude si muset dávat pozor, aby něco nepřehlédla.

"Tak jdeme na to," zamumlala a namířila na obraz hůlku - nejdřív bylo nutné zduplikovat prostý dřevěný rám, na němž bylo plátno napnuto, a přetřít ho lektvarem, který mu v mžiku dodal vzhled i vlastnosti odpovídající tisíciletému dřevu.

Plátno bylo o něco větším problémem - trefila vcelku obstojně jeho tvar i způsob přichycení k rámu, podařila se jí i hustota a tloušťka vláken, k dosažení potřebného letitého zabarvení tu měla další lektvar, napodobila i pár větších dírek od molů a nakonec i nepatrné stopy po plísni. Nánosy barev ale za ta léta s plátnem udělaly svoje, jeho struktura byla místy silně narušená, někde byla vlákna i poškozená, případně jejich části chyběly úplně, a Nathalie mohla jen doufat, že takhle zblízka zatím Zmijozelův portrét nikdo nezkoumal, protože i napodobení těch nejviditelnějších nepravidelností jí zabralo dobrých dvacet minut.

"Proč ho prostě nezkopírujete tak, jak je?" vrčel Snape nevraživě od okna.

"Snažím se," odsekla mu, "jenže na to plátno měly vliv mnohé umělecké a zřejmě i další magie, jejichž účinky ani sebelepší rozmnožovací kouzlo nedokáže napodobit."

"Tak si laskavě pospěšte. Nemám tady z toho dobrý pocit."

To se ji zase snaží vyděsit, aby - motivována strachem - podala co nejlepší výkon za co nejkratší dobu, nebo se mu vážně něco nezdá? Nathalie si nejistě skousla dolní ret.

"To ani já," odtušila podrážděně, i když možnost, že si Snape není tak úplně jistý, způsobila, že se jí zježily vlasy v týle. A přestože to bylo absurdní, zdálo se jí, že mu jde od úst pára. Raději nepřemýšlela nad tím, jak daleko od nich se nacházejí mozkomorové.

Popadla Čiperný lektvar připravený podle dávné receptury, vytvořila nad čistým plátnem jemnou mlhu a přes ni začala kousek po kousku kopírovat jednotlivé části malby. Výsledek nevypadal nejlépe, ačkoli se snažila provádět dílčí kroky co nejpečlivěji. Po půl hodině byla hotová s hrubou malbou a tehdy začala ta nejzdlouhavější práce - aplikace lektvarů, které měly barvám dodat starobylý vzhled, případně pozměnit příslušným způsobem jejich odstín, poté se také musela chopit štětce a syrových, tedy nevykouzlených barev, a soustředěně retušovat místa, která se nezduplikovala příliš dokonale.

Chvílemi si zoufala - připadalo jí, že rozdíl v obou obrazech je patrný na první pohled, že to nikdy nedokáže dokončit včas; vnímala, jak za ní Snape netrpělivě přechází a kontroluje obvod místnosti, v jednu chvíli si dokonce pohrdlivě odfrkl, namířil na Zmijozelův portrét hůlku a sám zamumlal rozmnožovací kouzlo. Výsledek byl ale samozřejmě nesrovnatelný s tím, o co se tady už přes hodinu pokoušela ona sama, profesor cosi nespokojeně zabručel, nechal svůj výtvor zmizet a opět jí začal za zády přecházet sem a tam.

"Hodilo by se mi trochu více klidu na práci," poznamenala ironicky, když se už poněkolikáté zastavil přímo za ní a hleděl jí přes rameno.

"S vaším tempem si ho pravděpodobně ještě užijete dost - v jedné z místních cel," odvětil výhrůžně a jí znovu přejel po zádech mráz.

Provedla konečné úpravy obrazu a následoval závěrečný nátěr speciálním lektvarem, jenž vytvořil matně lakovaný povrch a stabilizoval barvy. Další lektvar pak způsobil věrohodné popraskání povrchu malby - na přesné napodobení tisíců malých prasklinek musela rezignovat, nechala jen barvu občas odloupnout, a napodobila míru, jakou byl obraz zaprášený a celkově zašlý. Nakonec zduplikovala ozdobný zlacený rám včetně několika obzvlášť poškozených míst, kde bylo zlacení oloupané. I ten ošetřila patřičnými lektvary a potom vsadila plátno do rámu, zajistila ho a totéž udělala i s originálem.

Poodstoupila od obou obrazů a kritickým okem na ně pohlédla. Její zrak ihned odhalil spoustu drobných nedokonalostí, popadla tedy štětec a pár barviček a vyrazila kupředu, aby je opravila, jenže Snape ji v mžiku chytil za loket a zadržel ji.

"Na to už nemáme čas," zavrtěl hlavou.

"Ale -" zaprotestovala.

"Nevidím mezi nimi rozdíl," přerušil ji, "a pochybuji, že by nějaký našel Tavory."

"Jenže on tady na ten obraz kouká každý den a - "

"Dost," zarazil ji Snape zdviženou dlaní, "to už stačilo. Jdeme odsud."

Nespokojeně potřásla hlavou, i když by vlastně měla být ráda, že se profesor snaží jejich odchod z tohoto ponurého místa urychlit. Vzala kopii portrétu a pečlivě ji zavěsila na zeď. Duplikát Salazara Zmijozela nebyl uspaný, a tak na ně teď ze stěny zlobně pomrkával.

Snape přes originál přehodil neviditelný plášť - to kdyby po návratu náhodou nezastihli Brumbála samotného - zhasil svíce a zrušil všechna ochranná kouzla, kterými místnost zabezpečil, přitáhl si portrét k sobě a pokynul Nathalii, která mezitím naházela svoje potřeby zpět do kabely, aby se ho znovu chytila.

"Až řeknu tři," zopakoval pak slova, která před téměř dvěma hodinami pronesl v Bradavicích, a ona pocítila náhlou vlnu úlevy. Za chvíli už budou opět v teple a bezpečí Brumbálovy pracovny a celý tenhle špatný sen konečně skončí. Tomu štěstí ani nemohla uvěřit, rozbušilo se jí srdce a spěšně natáhla prsty k přenašedlu.

"Jedna..."

Zavřela oči.

"Dva..."

Její mysl ovládl jediný pocit - už aby odtud byli co nejdál.

"Tři."

Držela oči pevně zavřené, přikrčila se a čekala, až ji zalije známý pocit tepla z ředitelova krbu prosycený vůní citrónu linoucí se z jeho oblíbených cukrovinek. Dalo by se říct, že se celá chvěla nedočkavostí.

Pocit chladu ale nezmizel. Měla naopak dojem, jako kdyby jí zamrzl dech v plicích. Stála vedla Snapea v Tavoryho ztemnělé pracovně, oba instinktivně drtili prsty oharek svíčky, jenž je měl dopravit do bezpečí, jenže přenašedlo dál nečinně spočívalo na stole azkabanského ředitele a tvářilo se, jako kdyby snad nikdy přenašedlem nebylo.

Předchozí (29.4.) *** Následující (30.2.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (29.4.)

Závěr dvacáté deváté kapitoly, v němž se hlavní hrdinové konečně pohnou směrem k Azkabanu... Co dodat? Třicátá kapitola bude nejspíš hodně výživná;-)

Kapitola dvacátá devátá: V cizí kůži (4. část)

Posledních několik dnů před výpravou do Azkabanu chodila Nathalie po Bradavicích jako tělo bez duše. Podle knížky od Snapea si sice uvařila dostatek lektvaru na spaní, ale hrozivé představy, které ji sužovaly během dne, dokázaly bohatě vynahradit, ne-li předčít i ty nejděsivější sny, jež by si mohlo vymyslet její pološílené podvědomí.

---

Uprostřed pořizování dalších Brumbálových skic se mnohokrát přistihla, jak hledí do prázdna a její kresby se namísto ředitelových rysů plní vysokými postavami v kápích stažených hluboko tam, kde by měl být jejich obličej. Vykouzlit na poslední lekci obrany proti černé magii Patrona byl pro ni takřka nadlidský úkon a jedinou funkční šťastnou událostí, na niž dokázala myslet, se tentokrát paradoxně nestala vzpomínka na věci minulé, ale představa, že se již za několik dní, bude-li mít štěstí, vrátí do bezpečí Bradavic a už nikdy v životě (a tím nikdy myslela skutečně NIKDY) se nenechá k ničemu podobnému přemluvit.

Dokonce se přistihla i při pokusech uspořádat si své vlastní záležitosti. Napsala dopis Claudine a co víc, napsala dopis svému otci - ani jednomu z nich nic osobního, jen všední záležitosti ("kdybych se příští rok rozhodla zůstat v Bradavicích, klidně můj ateliér někomu pronajmi"), i když ono "mrzí mě ta naše poslední hádka, tati, mám tě moc ráda" z listu pro otce asi přece jen trochu osudově vyznívalo. Hochům Weasleyovým vrátila jejich kouzelný plánek (co kdyby se z Azkabanu nevrátila a oni by tak o něj přišli?) a Brumbálovi předala všechny své poznámky týkající se bradavických obrazů, které shromažďovala od počátku školního roku.

Ze zoufalství a marné touhy přijít alespoň na chvíli na jiné myšlenky se nakonec jednoho dne nechala od Terence Higgse zatlačit do situace, kdy mladík pronikl do jejího pokoje a po několika sklenkách vína se začal chovat jako protřelý svůdce. Zprvu ho nadchlo, když se Nathalie prakticky bez odporu nechala líbat, položit na pohovku a dokonce vysvléknout z hábitu, ale její pasivita ho nedokázala uspokojit nadlouho a večer skončil poněkud trapně nejdřív jeho výčitkami a posléze i značně rozmrzelým odchodem.

Jinak se Nathalie samozřejmě ze všech sil snažila dál předstírat svoji restaurátorskou práci, ale v pátek před onou rozhodnou sobotou už byla s nervy natolik v koncích, že ani nedokázala odporovat Filchovi, jenž na ni v jedné chodbě láteřil kvůli nějaké pasti, kterou na něj ve skutečnosti nastražil Protiva, a když jí pak večer domácí skřítka Daisy přinesla večeři, jelikož Nathalie na jídlo ve Velké síni neměla ani pomyšlení, udělalo se jí při pohledu na přichystané pokrmy špatně od žaludku a s díky nechala skřítku podnos odnést zpět do kuchyně.

V onu rozhodnou sobotu dopoledne to nebylo o moc lepší. Přestože na to Nathalie neměla náladu, musela se - stejně jako Snape - zúčastnit famfrpálového zápasu Havraspáru proti Mrzimoru o předpokládané třetí místo v mezikolejním famfrpálovém zápolení; obě koleje totiž v tuto chvíli bodově za Nebelvírem i Zmijozelem značně zaostávaly a na první dvě místa mohly stěží pomýšlet. Nebyla sice úplně přesvědčená o tom, že by její a Snapeova nepřítomnost dokázala dodatečně vyvolat nějaká podezření, ale rozhodli se to raději neriskovat, a tak Nathalie musela podstoupit fandění vedle nadšené Prýtové. A zároveň se před všemi, kteří se nějakým způsobem dozvěděli o tom, jaký soud nad ní kdysi vyřkl Moudrý klobouk, tvářit, že vítězství v zápasu přeje Havraspáru, v čemž jí nepatrně napomáhal i svetr v havraspárské modři, který jí k Vánocům poslala matka dvojčat Weasleyových.

Havraspár také nakonec vyhrál, ale pouze velmi těsně - předtím, než havraspárský chytač stačil polapit Zlatonku, jeho kolej o osmdesát bodů prohrávala, a tak jí ani sto padesát bodů za chycení zlatého míčku nedopomohlo k získání konečného třetího umístění v turnaji o famfrpálový pohár. V důsledku tedy byly víceméně spokojeny obě koleje - Havraspár sice vyhrál zápas, ale třetí místo připadlo Mrzimoru, což mělo za následek, že byli všichni přítomní svědky nadšené romantické scénky mezi mrzimorským hráčem Derekem Cadwalladerem a jeho přítelkyní Tonksovou, která tento zápas komentovala. Ta se následně dohodla s Leem Jordanem, že poslední utkání sezóny mezi Nebelvírem a Zmijozelem už přenechá jemu.

V poledne se pak ve dveřích do Velké síně Nathalie srazila s Richem - zatrnulo jí, protože poslouchat jeho řeči - na to onoho dne opravdu neměla sílu, ale exministr byl podivně pobledlý a věnoval jí jen roztěkanou úklonu. V poslední době se vůbec choval poněkud zvláštně, ale jelikož to Nathalii zbavilo jeho otravných nabídek k sňatku, rozhodně po příčině jeho skleslosti nepátrala.

Odpoledne strávila zamčená ve svém pokoji a připravovala si věci, které se chystala vzít s sebou. Malířské štětce, tuby s barvami, lahvičky s rozličnými lektvary, z nichž každou předtím očarovala ochranným kouzlem proti rozbití, a další potřebné věci uvedené na dlouhém seznamu, který ležel na stole vedle kabely, do níž jednotlivé předměty systematicky skládala, aby je po chvíli opět všechny vybalila a začala je přerovnávat. Stěží při tom dokázala uvěřit skutečnosti, že se už za pár hodin ocitne na půdě nejpřísněji stráženého kouzelnického vězení obklopená stovkami mozkomorů. Ačkoli ji to vlastně mělo napadnout už tehdy po návštěvě ve věži u Sibyly Trelawneyové.

Když byla konečně s obsahem svojí kabely spokojená, začala se věnovat svému zevnějšku. Vytáhla ze skříně o několik velikostí větší hábit, který zakoupila v Prasinkách ("dárek pro bradavickou kolegyni," zamumlala tehdy na tázavý pohled prodavačky a uložila si do paměti, že ho nakonec musí opravdu někomu místnímu dát - třeba Prýtové by mohl sedět, nebo ne?) a postupně pozměňovala jeho tmavě šedou barvu do růžova kouzlem, které jí kdysi prozradila dvojčata Weasleyova - ne, nechtěla vypadat jako Filchova kočka po jejich zásahu, takže všeho s mírou - skončila někde u starorůžové barvy, kterou by si mohla vzít na sebe Dolores Umbridgeová, aniž by tím urážela vkus Nathalie Belartové.

Pod hábit pak zvolila tmavé oblečení, dostatečně krátké na to, aby si jako Umbridgeová nešlapala po nohavicích a nepletly se jí při práci dlouhé rukávy, a dostatečně volné, aby jí netísnilo a nepřekáželo v pohybu, až se umbridgeovsky zakulatí. Zdálo se jí, že v posledních týdnech ještě víc pohubla - vyspala se jen s dvojitou dávkou uspávacího lektvaru a při pohledu na jídlo se jí houpal žaludek permanentně stažený obavami z toho, co mělo přijít. Možná by měla požádat Pomfreyovou o lektvar na žaludeční vředy. Pokud se tedy vrátí.

Teď ale každopádně vypadala v tomhle modelu poněkud směšně a raději tedy růžový hábit obrátila naruby, kde jeho podšívce zůstala původní tmavá barva, a rozhodla se překonat vzdálenost mezi svým pokojem a Brumbálovou pracovnou v tomto provedení, aby nějaký student pokoutně bloudící hradem po večerce nebo některý ze zaměstnanců školy neměl z jejího zjevení šok. A aby si ji třeba dodatečně nespojil se zvěstmi o růžovém stvoření prohánějícím se po Azkabanu, které by se jistě rozšířily, pokud by něco nevyšlo.

Natáhla si samohřející ponožky, jež dostala k Vánocům od Brumbála (v Azkabanu bude určitě zima), a obula si svoje staré pohodlné boty, které se posléze chystala kouzlem zvětšit na chodidla Dolores Umbridgeové. Byla připravená.

U Brumbála měli se Snapem sraz o půlnoci. Chvíli si říkala, že si ten chytrý plánek dvojčat Weasleyových měla ještě ponechat, ale nakonec se jí podařilo proniknout k chrliči před ředitelnou, aniž by ji někdo zahlédl. Vždycky se koneckonců mohla tvářit, že provádí nějaký další průzkum obrazů - v prvních měsících svého působení v Bradavicích se místními chodbami po nocích ostatně potulovala dost často. Sdělila chrliči heslo a vystoupala nahoru po schodech.

"Víme alespoň s jistotou, že tam Tavory nebude?" ptal se Snape zamračeně ve chvíli, kdy Nathalie vstupovala do místnosti.

"V tom vás bohužel musím zklamat," odtušil ředitel. "I přes veškerou snahu se mi nepodařilo sejít se s Malfoyovým asistentem Paulem Ponsem, v jehož pomoc jsem doufal. Není nikde k nalezení, pouze se proslýchá, že si vzal nějaký čas volno a zamýšlí porozhlédnout se po kouzelnickém světě. Takže jsem byl odkázán pouze na nepřímé zdroje - Everard už několik týdnů zjišťuje situaci na ministerstvu," pokývl k ředitelskému portrétu, který byl momentálně prázdný, "a potvrdil mi, že Tavory má od minulé soboty do příští neděle naplánovanou dovolenou a je ustanoven i jeho zástupce, který ovšem pobývá v Azkabanu pouze během běžné týdenní pracovní doby. Dovolenou Tavorymu coby azkabanskému řediteli schvaluje sám Popletal, jehož Everard sledoval, takže by to snad mělo být směrodatné zjištění."

"Doufejme," zamumlal Snape s úšklebkem. Tvářil se jako někdo, kdo si vážně nemyslí, že by mohl úspěšně ukrást jeden kouzelnický obraz s pomocí kouzelnického obrazu jiného.

"Tento týden Everard sledoval z jistého vhodně umístěného plátna i chodbu vedoucí k místnosti, kde se nacházejí krby propojené s těmi azkabanskými. Tavory se prý skutečně neobjevil a namísto něj dochází každý den do jeho azkabanské kanceláře onen zástupce. Naposledy tam byl včera, dnes je ale sobota, tudíž má i on volno," doplnil ředitel.

"Musíme věřit, že netrpí přehnaným pocitem zodpovědnosti a nepůjde to tam v noci zkontrolovat," zabručela Nathalie, zatímco obracela hábit růžovou barvou opět navrch, vyhnula se Snapeovu výsměšnému pohledu a hůlkou si zvětšila boty.

Brumbál následně vytáhl ze zásuvky stolu neviditelný plášť a profesor ho s úšklebkem schoval v záhybech svého hábitu. Nathalie si přehodila přes hlavu popruh svojí kabely a s přerývavým vydechnutím přistoupila k ředitelovu stolu.

"Připravte si hůlku, Belartová," pokynul jí Snape, "a snažte se alespoň tvářit, že s ní dokážete zacházet."

Nathalie byla tak nervózní, že se ani nezmohla na vzteklý pohled; Brumbál se jen shovívavě pousmál a podal oběma jejich poháry s Mnoholičným lektvarem.

Snape svůj pohár vypil bez jediného zaváhání a počal se před Nathaliinýma očima proměňovat v kopii muže, o němž doufala, že jeho originální verzi té noci neuvidí ani z dálky. Znovu si povzdychla, vyprázdnila svůj pohár a se zavřenýma očima čekala, než skončí její přeměna. Její nadměrné šaty a boty jí náhle seděly mnohem lépe, a když oči opět otevřela a spatřila v nedaleké prosklené skříni odraz Dolores Umbridgeové, seznala, že starorůžová barva jejího hábitu byla vcelku rozumným kompromisem.

Ještě jednou se zhluboka nadechla a vydechla a vyděšeně pohlédla na ředitele. Jako by až nyní naplno uvěřila v definitivnost toho, co se chystali provést, jenže u všech zpropadených druidů, tohle přece nemohli myslet váž-

"Vzpamatujte se, Belartová!" vyštěkl za ní Tavory snapeovským způsobem. "Nemáme na to celou noc."

A s tím pohlédl na Brumbála, který odzátkoval sklenici, v níž se nacházela zpola ohořelá svíčka, jež jim měla posloužit jako přenašedlo mezi Bradavicemi a Tavoryho kanceláří, a za pomoci hůlky ji nechal opatrně vznést do vzduchu a následně klesnout na desku stolu.

"Raději se mě chytněte," zavrčel Snape a Nathalie sevřela hůlku mezi palcem a ukazováčkem a chvějící se rukou se zachytila jeho předloktí, zatímco prsty druhé ruky natáhla k přenašedlu.

"Hodně štěstí," pravil Brumbál vážně, naklonil se nad stůl a na okamžik svými dlaněmi stiskl jejich ruce natažené k ohořelé svíčce. "A... dávejte na sebe pozor," dodal tiše.

Mlhavě zaznamenala, že si oba muži na chvíli vyměnili mlčenlivé pohledy.

"Až řeknu tři," řekl jí potom Snape. S hrůzou v očích na něj pohlédla a koutek Tavoryho rtů vylétl vzhůru v přezíravém úšklebku předtím, než otevřel ústa.

"Jedna... dva... tři."

Předchozí (29.3.) *** Následující (30.1.)

Rozcestník povídky

Odmítnutí (9. kapitola 2/2)

Aby tady ta devátá kapitola nezůstala jenom polovičatě, dopřeložila jsem její druhou část, v níž se dozvíte například to, jaký si na sebe (a vlastně i na Tea) do manželství Hermiona (a vlastně především Teo) upletla bič...;-)

ssSss

Hermiona byla sinalá vzteky. Teo slíbil, že v posledním týdnu nezmešká žádnou hodinu, a přitom se na rodinném právu ani neobjevil. Když vycházela ze třídy a usilovně se vyhýbala zvědavým pohledům ostatních párů, našla ho na chodbě ležérně opřeného o zeď, jak na ni čeká.

"Ahoj," řekl a lenivě se pousmál.

---

"Teo, kdy jsi k čertu byl?" zeptala se ho rozzuřeně. "Slíbil jsi, že tenhle týden nezmeškáš žádnou hodinu."

"Ale no tak, Hermiono," pravil laškovně. "Všechno je to jen hromada nesmyslů!"

"Mě nezajímá, jestli je to všechno jenom hromada nesmyslů - slíbil jsi mi, že když minulý čtvrtek vynechám hodinu, tak půjdeš tenhle týden na všechny kurzy!"

Pokrčil rameny.

"Měl jsem důležitější věci na práci," zamumlal, vytáhl ze zadní kapsy nějaké papíry a podal jí je. "Mrkni se na tohle."

Vzala si od něj dokumenty a zjistila, že jsou to letenky.

"To jsou naše letenky. Japonsko je příliš daleko pro přemisťování a já se rozhodl, že po svatbě už není důvod se tady dál ochomýtat - zamluvil jsem místa v letadle do Tokya v pátek o půlnoci. Po svatbě můžeme vyrazit rovnou na letiště," vysvětloval.

Hermionu popadl náhlý záchvat vzteku.

"To je všechno moc pěkné, ale nenapadlo tě, že by bylo dobré to se mnou nejdřív probrat?"

"Myslel jsem, že budeš šťastná," odvětil zachmuřeně.

Povzdychla si.

"Tak pojď," zabručela, "máme sraz s manželskou poradkyní."

Mlčky stoupali po schodech ke kanceláři manželské poradkyně a Hermiona se snažila překonat zděšení, které pocítila, když si uvědomila, že Teo porušil slib již v takto raném stadiu jejich vztahu. Tohle nebylo to správné rozpoložení, v jakém se měla nacházet, pokud se měla vážně rozhodnout ohledně typu přísahy, kterou během svatby přijmou.

Manželská poradkyně byla žoviální zakulacená žena, které mohlo být něco k šedesátce. Podle všeho vycítila, že se cestou k ní pohádali, a snažila se ze všech sil, aby se uvolnili tím, že se zaměřila na zajímavé aspekty svatebního obřadu.

"Stručně řečeno," vysvětlovala, "existují tři druhy přísah, z nichž si můžete vybrat. Zaprvé můžete podstoupit jednoduchý civilní obřad, který je jen trochu odlišný od mudlovské svatby," řekla a nesouhlasně popotáhla. "Druhá možnost je nejoblíbenější - vedle civilních manželských slibů si pár vymění další magické sliby podle svého vlastního uvážení. Tyto sliby se mohou týkat všech stránek manželství, a ačkoli nejsou tak silně zavazující jako neporušitelný slib, je nutné je příslušným způsobem magicky zrušit, pokud se pár z nějakého důvodu rozhodne, že svoje manželství ukončí."

Jak s nimi probírala každou z možností, podávala jim poradkyně letáky Ministerstva kouzel, které zevrubně popisovaly zvláštnosti každého obřadu. Letáky měly křiklavě růžovou barvu a obsahovaly obrázky usmívajících se párů, jež mávaly z lesklých titulních stránek. Hermiona nenápadně vyplázla jazyk na muže a ženu na obálce druhého letáku a rozesmálo ji, jak moc je její chování pobouřilo.

"Poslední možnost je o něco víc staromódní a zachází v kouzelnických přísahách o něco dál. Během tohoto obřadu si páry vymění začarované prsteny, které se stávají součástí přísahy. Páry si mohou zvolit svoje sliby do značné míry samy, ovšem s tím, že jedna z přísah musí zahrnovat slib absolutní věrnosti. Slib doživotní věrnosti je magicky přenesen do snubních prstenů a v případě, že jeden z partnerů někdy sejde na scestí, je druhý partner na nevěru prstenem upozorněn. Prsteny musejí vyrobit skřeti a dokud manželství trvá, nemohou být sňaty. Prsteny vyrobené skřety jsou nesmírně drahé, důsledkem čehož není třetí způsob obřadu příliš využíván."

"A pokud dojde k nemyslitelnému a manželství nevyjde," začala Hermiona, na tváři zvědavý výraz, "je možné všechny tyto typy svazku zrušit?"

"První způsob vyžaduje pouze civilní rozvod," přikývla poradkyně. "Druhý a třetí způsob - tam se to liší v závislosti na tom, jak přísné byly přísahy. U třetího způsobu je to ještě o něco komplikovanější s ohledem na prsteny, ale ano, všechny tři obřady mohou být zkušeným čarodějem magicky zrušeny, což samozřejmě vyžaduje účast a naprostý souhlas obou stran."

Hermiona a Teo se na sebe podívali.

"Co myslíš?" zeptala se a sama se v duchu přikláněla ke druhé možnosti.

Teo se naklonil a vzal ji za ruku.

"Ty skřetí prsteny znějí dobře."

"To myslíš vážně?" zdvihla Hermiona obočí. "Byl bys ochoten přísahat absolutní věrnost?"

Teo chvíli přemýšlel, co má odpovědět, a pak přikývl.

"Pokud to chceme udělat, tak do toho pojďme na sto procent. Co se týče peněz za prsteny, tak to není překážka, tak proč se vzájemně nezavázat se vším všudy? Souhlasil jsem, že s tebou strávím zbytek života, a chci, aby každý věděl, že mám v úmyslu to udělat správně."

Při těchto slovech k němu Hermiona pocítila náhlý příval náklonnosti. Nejdřív ji překvapil se zásnubním prstenem a teď tohle. Vůbec si nepředstavovala, že je takhle romantický. Její rozmrzelost kvůli nesplněnému slibu se zcela rozplynula.

Pozdvihl její ruku k ústům a přejel rty po jejích prstech.

"Udělejme to," zašeptal.

"Dobře," souhlasila s neskutečným nadšením.

Poradkyně radostně zatleskala a oba lehce nadskočili, protože téměř zapomněli, že tam s nimi je.

"Báječné!" vyhrkla. "Letos jste jediný pár, který se rozhodl pro tento typ přísahy. Dám vám kontakt na jediného klenotníka v Londýně, který prodává tyto zvláštní prsteny, a vy byste se za ním pravděpodobně měli ihned vydat. Vždyť do vaší svatby zbývají už jenom čtyři dny!"

Udělali, jak jim poradkyně navrhla, a večer již byli hrdými majiteli dvou platinových snubních prstenů vyrobených skřety. Prsteny byly složitě zdobeny krásnými keltskými runami a symboly a již byly začarovány přísahou věrnosti, která se stane závaznou v okamžiku, kdy bude završen svatební obřad. Hermiona souhlasila, že si prsteny do pátku nechá u sebe, a nemohla si pomoci, aby každou chvíli nevyběhla do svojí ložnice a neobdivovala prsteny uložené v dřevěné krabičce. Ještě pořád ji dojímala skutečnost, že se Teo chtěl k jejich manželství tak opravdově zavázat. Ovšem důkazem jejího vlastního podvědomého neklidu bylo to, že neřekla nikomu dalšímu ani o prstenech ani o vážných přísahách, které se rozhodla složit.

ssSss

Ve středu večer se Hermiona znovu vydala do Kordéliina domu na Belgravském náměstí tak, jak slíbila. Bylo nutné doladit spoustu detailů týkajících se svatby, poslat sovy s pozvánkami a podepsat mnohé dokumenty. Když přišla, trvala Kordélie na tom, že otevře láhev vína. Trvalo zhruba hodinu, než prodiskutovaly všechny záležitosti, a ačkoli Hermiona zjistila, že se jí Kordélie instinktivně zamlouvá, shledala zároveň, že se snaží vše kontrolovat, třebaže se tak dělo nanejvýš nenápadným způsobem. Ne snad, že by podle Hermiony byla nějak pánovitá, když šlo o jednotlivé detaily obřadu, měla spíš talent přesvědčit ji o tom, že její návrhy jsou o mnoho lepší než ty Hermioniny.

Jak si tak Hermiona pročítala výčet lahůdek, které byly objednány jako občerstvení, docela se jí ulevilo, že ji matka přemluvila, aby si koupila ty extravagantně nákladné šaty. Pokud byla Millova rodina zvyklá na takové gastronomické delikatesy jako byl běluhový kaviár, paštika foie gras a Dom Perignon, jistě by jiné než haute couture šaty nepovažovali za dostatečně důstojné. Poprvé od té doby, co se zasnoubila, si uprostřed všeho toho bohatství připadala nepříjemně a byla vděčná, když se Teodor a Severus vrátili domů ze zkoušení v Bondově ulici. Severus vypadal poněkud vyčerpaně.

"Přijdeme pozdě na schůzku s Malfoyovými, Kordélie," zahučel upíraje roztržitý pohled na hodiny na příborníku.

Kordélie se obrátila k Hermioně s omluvným úsměvem.

"Jsem si jistá, že zbytek pozvánek už s Teem zvládnete. Obávám se, že je potřeba poslat je už dnes v noci, neboť pozvané žádáme, aby nám odpověděli nejpozději do zítřejšího večera." Z opěradla židle, na níž seděla, zdvihla plášť a přehodila si ho přes ramena. "Uvidíme se později."

Hermiona se dívala, jak odcházejí ke dveřím obývacího pokoje, zatímco Teo zůstal sedět vedle ní na pohovce. Než vyšel z pokoje, otočil se Severus obličejem zpět k nim.

"Chovejte se slušně," nakázal jim s úšklebkem ve tváři.

Teo se uchechtl, obrátil se k Hermioně a oba naslouchali, až se ozve klapnutí západky, které jim oznámí, že se zavřely venkovní dveře. Jakmile ho zaslechli, jejich pohledy se setkaly, a když Hermiona spatřila výraz v Teových očích, pocítila, jak jejím tělem prochází slabá vlna vzrušení. Po několika dnech to bylo poprvé, co spolu zůstali sami, a on neztrácel čas, zapletl jí prsty do vlasů a přitáhl si ji k sobě. Od onoho odpoledne v Hyde parku se ještě párkrát krátce políbili a ona byla pokaždé překvapená, jak chladné byly jeho rty. Měl hřejivé ruce, ale jeho rty byly studené; připadalo jí to zvláštní, kdykoli ji políbil.

V posledních několika dnech ji mrzelo, že po ní podle všeho Teo netouží. Jistě, líbali se, ale už by se měli dostat o něco dál. Nyní však konečně cítila, že ji pokládá za přitažlivou. Obtočil jí ruku kolem pasu a táhl ji blíže k místu, kde seděl. V jedné chvíli se rozhodla převzít iniciativu, naklonila se k němu, posunula se a sedla si mu obkročmo na klín. Za své úsilí byla odměněna tichým zasténáním a s poněkud samolibým pocitem zaznamenala na vnitřní straně stehna tvrdost jeho erekce.

Oběma rukama sevřel její boky a táhl ji ještě blíž ke svému tělu. Přejížděla rty po jeho čelisti a dolů po krku a těšil ji jeho zrychlený dech. Vsunul jí ruce pod lehké bavlněné tričko a ona zalapala po dechu, když ucítila jeho prsty na nahé kůži na zádech, a okamžitě jí naskočila husí kůže.

V té chvíli v pokoji zazněla ozvěna hlasitého prásknutí a oni se od sebe odtáhli, otáčejíce se směrem, z něhož přišel ten nečekaný zvuk. Před nimi stála Moe v poněkud napjatém postoji, v jedné ruce podnos s čajem, druhou ruku v bok, oblečená do své úhledné čisťounké růžové zástěrky. V obličeji se jí zračil výraz rozhodného nesouhlasu a Hermiona s hořícími tvářemi skoro vyskočila z Teova klína.

"Přinesla jsem pro pana Teodora a jeho snoubenku trochu čaje, pane," oznámila, vrhla na Hermionu poněkud zlomyslný pohled a položila před ně podnos na konferenční stolek. "Oni potřebují jíst, říkala jsem si, když je jejich svatba už za dva dny," řekla jízlivě, zdůrazňujíc poslední tři slova. Přísně pohlédla na Tea, luskla kostnatými prsty a zmizela z pokoje.

"Tedy," odkašlal si Teo. "Ta nám dala." Nesměle se na Hermionu usmál z pod pramenů svých vlasů, když se natahoval, aby si vzal z podnosu sendvič.

Hermioně ještě pořád hořely tváře pocitem trapnosti z toho, že byla přistižena v takové pozici.

"Měla jsem za to, že domácí skřítkové jsou v zásadě diskrétní?" šeptla, strachujíc se, aby ji Moe neslyšela.

"Ona je obvykle diskrétnější," pokrčil Teo rameny, "jenže podle mého je přesvědčená o tom, že jedná v našem nejlepším zájmu, když máme zanedlouho svatbu - buď, anebo jí Severus přikázal, aby nám dělala gardedámu."

Hermiona potřásla hlavou.

"To je tak hrozně ponižující," zamumlala a natáhla se, aby jim nalila šálek čaje.

"Já si myslím, že má nakonec pravdu," zasmál se Teo a opět se pohodlně usadil. "Měli bychom počkat, když je svatba už za dva dny," zatvářil se trochu poraženecky.

Pocítila podráždění i úlevu zároveň - podráždění, že ji nepovažuje za dostatečně žádoucí, aby pokračovali tam, kde přestali - a úlevu, že počkají až do svatební noci. Zamíchala si do čaje lžičku cukru a trochu se nad svojí reakcí zamyslela. Byl její pocit úlevy pro jejich manželství předzvěstí něčeho špatného? Měla dojem, že těch několik málo objetí, k nimž mezi nimi došlo, bylo motivováno spíš touhou stanovit hranice neprobádaného území než uspokojit jejich vzájemnou rostoucí vášeň. Ne snad, že by jí Teo nepřipadal atraktivní, ba právě naopak, cítila, že ji po fyzické stránce velmi přitahuje. Věděla však, že jeden po druhém ještě doopravdy netouží. Možná to však jen vyžaduje čas, když se koneckonců jedná o domluvenou svatbu.

"Máš pravdu," souhlasila. "Počkáme - ačkoli," dodala a zakřenila se, "svatební noc strávíme na palubě letadla."

"Budeme muset vydržet, než se dostaneme do Tokya," zamumlal ostýchavě.

Hermionu náhle napadla šílená myšlenka. Byl tak hrozně plachý a ona si vlastně vůbec nevybavovala, že by v Bradavicích s někým chodil.

"Teo, nejsi náhodou, tedy… víš co…," odmlčela se, poněvadž nevěděla, jak se zeptat.

Pobaveně zdvihl obočí.

"Panic?" otázal se. "Ne - rozhodně jednoznačně ne. A ty?"

Potřásla hlavou zaražená jeho odpovědí.

"Když jsem žila v Paříži, měla jsem dvě docela vážné známosti."

"Jenom dvě?" vyptával se. "V Bradavicích nikoho?"

"Ne, v Bradavicích nikoho. A co tím myslíš - jenom dvě? S kolika jsi spal ty?"

Škubl rameny a vypadal, že je mu trapně.

"Víc než se dvěma," utrousil, což ji opravdu překvapilo.

"O kolik víc než dvě jich bylo?"

"Chceš jít do nechutných podrobností?" zasmál se a ona se zachmuřila.

"Nemyslím." Cítila se zaskočeně, ale přesto byla docela ráda, že není panic.

Strávili zbytek večera tím, že psali a posílali sovy se svatebními pozvánkami. Kordélie zvala víc než pár známých a k tomu ještě takřka celou rodinu Millů a Hermiona na chvíli pocítila smutek, když procházela očima svůj vlastní seznam, který byl o poznání kratší. Mohla pozvat jen několik málo členů svojí rodiny a v náhlém návalu zlosti na Kordélii připsala na seznam jména všech Weasleyů včetně manželek. Rona neviděla od svatby Harryho a Ginny a s jeho mudlovskou manželkou Rose se nikdy nesetkala. Neměla pochyby o tom, jak překvapeni budou, až dostanou pozvánku na její svatbu, ale možná nadešel čas udělat za vším tlustou čáru.

Jakmile Teova sova odletěla s posledním svitkem, pohlédla Hermiona na hodinky a hlasitě zazívala. Byla skoro půlnoc. Nadechla se.

"Teo!" vyhrkla. "Je skoro půlnoc! Za pár minut bude čtvrtek a podle kouzelnických obyčejů se kouzelník a čarodějka nemají den před svatbou vůbec vidět!"

"Vím," pokývl. "Měli bychom tě dostat domů."

Doprovodil ji na schody před domem, kde podržel její ruce ve svých. Hermiona znenadání cítila, že nemá daleko k slzám.

"Až tě příště uvidím, půjdu svatební uličkou," zašeptala.

"Já vím," odvětil a věnoval jí nevinný polibek na čelo. "Je těžké tomu uvěřit."

"Myslíš, že budeme v pohodě?" zdvihla k němu lesknoucí se oči. "Myslíš, že to bude fungovat?"

"Ano," přikývl, "alespoň v to doufám. Víš, že mi na tobě hrozně záleží. Jsem si jistý, že z toho časem bude mnohem víc."

Pohlédla do jeho upřímných očí a byla mu vděčná za jeho přímost. Jeho slova ji dojala a po tváři jí sklouzla slza. Prázdná vyznání lásky by byla zcela nežádoucí. Jemně jí setřel slzu palcem.

"Mně na tobě taky moc záleží," zašeptala. "Budeš mi zítra chybět - od našeho zasnoubení to bude první den, kdy se vůbec neuvidíme."

Zprava se ozvaly kroky, a když se otočili, spatřili Kordélii a Severuse, jak se vrací ze schůzky. Hermiona si rychle otřela uslzelý obličej a zběžně jim popřála dobrou noc. Šeptem se rozloučila s Teem a pak se roztočila na místě a přemístila se domů.

Kordélie vešla do domu a nechala Severuse stát venku s Teem, který se opřel o zábradlí a zdvihl k nevlastnímu otci vzdorovité oči. Severus se mračil.

"Proč plakala, Teo?" zeptal se klidně.

"Protože se až do svatby neuvidíme," odpověděl Teo.

"Žádný jiný důvod?" zdvihl Severus obočí.

"Ne, Severusi," odsekl Teo s náhlým vztekem. "Opravdu považuješ za naprosto vyloučené, že by mě mohla mít skutečně ráda?"

Severus se na okamžik odmlčel a zvažoval odpověď.

"Omlouvám se. Neměl jsem v úmyslu se tě dotknout."

Tea Severusova omluva příjemně překvapila.

"Omluva se přijímá," přikývl.

Severus se odvrátil a zatlačil do dveří. Pak se zarazil a znovu se otočil ke svému nevlastnímu synovi. Cítil, že by ho měl ještě varovat, říct mu něco, co by Teodora přinutilo znovu si všechno promyslet, než se jeho život neodvolatelně změní. Ale nenacházel slova, a tak řekl jenom: "Dobrou noc, Teo."

ssSss

Mnoho mil odtud seděla Hermiona na rohu postele a s pocitem nostalgie se rozhlížela po svém pokoji, který jí patřil již od doby, kdy byla dítě. Zdvihla zarámovanou fotografii, kde ji, Harryho a Rona vyfotil Artur Weasley onoho léta před turnajem tří kouzelníků. Vypadala tak mladě - tak šťastně, jak nadšeně mávala do objektivu. Tehdy byl život mnohem jednodušší a ona si v přívalu smutku na chvíli přála být s Harrym a Ronem zpět v Bradavicích.

Přejela dlaněmi po důvěrně známém povrchu prošívané deky. Brzy již bude Hermiona Grangerová Nottová a svůj starý život nechá za sebou. Zítřejší noc bude poslední, kterou stráví sama v této malé posteli. Padma, Neville, všichni uchazeči brzy vstoupí do manželství a začnou nový život se svými novými partnery. Ale ona bude jediná, kdo opustí své přátele a rodinu a odjede daleko do světa na cestu s mužem, jehož sotva zná. Chtěla, aby jim to vyšlo, a chtěla tomu obětovat všechno. Byla opravdu nadšená svatbou a všemi těmi dobrodružstvími, která zažijí, až budou cestovat po světě, ale přesto jí lámalo srdce, když si uvědomila, čeho všeho se bude muset vzdát, až se stane paní Teodor Nottovou. Omotala si deku kolem ramen, lehla si na postel a plakala, dokud ji nepřemohl spánek.

ssSss

Předchozí (9.1.) *** Následující (10.1.)