Závěr školního roku přináší závěr patnácté kapitoly a věnování pro Nerlu, JSark, Doreu, Polgaru a A_ju, které komentovaly všechny její části, za což jim patří můj neskonalý vděk. Přeji všem čtenářům krásné letní prázdniny!Kapitola patnáctá: Rodina a příbuzní (5. část)
"Ředitel mi řekl, že chce pouze ověřit, zda je propojení mezi oběma malbami stále ještě funkční," zamumlala Nathalie neutrálně, "že prý…"
"Jo ták, nepochybný výhody tajnýho spojení Bradavic s Prasinkami, o tom už mi taky psal," pohodil Aberforth přezíravě hlavou k několika dopisům, jež se povalovaly na stolku pod oknem; Nathalie odhadovala, že jeden z nich je určitě tím listem, který přinesl Aberforthovi Snape onoho dne, kdy tak navztekaně vysedávala ve zdejším lokálu poté, co se chytla s Richem v nedalekém hostinci U Tří košťat ohledně jeho připitomělých teorií.
"Možná to není špatný nápad," pokrčila smířlivě rameny, "koneckonců Prasinky jsou bradavickému hradu nejblíže a komunikaci mezi obrazy nelze zvnějšku nijak vysledovat…"
"A pověděl vám taky o tom svým výmyslu, že by se mezi našimi obrazy dal v případě nutnosti vytvořit tajnej průchod odsud až do hradu? A to nemyslím jenom pro Arianu!"
Nathaliiny oči se udiveně rozšířily a zmateně zavrtěla hlavou.
"Jak dlouho už děláte pro mýho bratra, slečinko?" zeptal se jí zničehonic Aberforth s posměšným úšklebkem ve tváři, vida její překvapení.
"Od poloviny září," odvětila nechápavě a v myšlenkách se stále zaobírala tou podivnou informací o průchodu do Bradavic. "Proč?"
"Já jen že mě nikdy nepřestalo udivovat, jak rychle je Albus schopnej přesvědčit kohokoli, aby se přidal na jeho stranu," odfrkl si Aberforth. "A čím mladší, tím lepší, jak se zdá," pokračoval ironicky, přejížděje skeptickým zrakem po jejím obličeji, "u Merlinova vousu, nedivil bych se, kdyby si jednou z těch svejch studentů vystavěl vlastní armádu!"
Hostinský měl zjevně výřečnou náladu, Nathalie však nemohla říct, že by se jí zvolené téma hovoru dvakrát zamlouvalo.
"Křivdíte mu," zavrtěla proto rázně hlavou ve snaze dostatečně kategorickým prohlášením tento dialog ukončit. "Řediteli na studentech velmi záleží. Měl byste vidět, co všechno dělá pro to, aby byl hrad bezpečný, zvlášť když má za rok nastoupit do školy Harry Potter…"
"Harry Potter, nó-ovšem," protáhl Aberforth křečovitě, "vsadím se, že se ho Albus už nemůže dočkat, co? Řekněte mi upřímně, ještě pořád je přesvědčenej, že Harry Potter jednoho dne zachrání celej kouzelnickej svět před Vy-víte-kým?"
Nathalie překvapeně zamrkala a mimoděk si vybavila několik svých obrazovideckých kreseb, na nichž se postava Harryho tolikrát objevovala…
"Myslel jsem si to," zkřivil Aberforth cynicky rty, aniž by čekal na její odpověď.
"Kdyby byl jeho přesvědčovací talent tak dobrý, jak říkáte, tak by se stěží tolik lidí přidalo k Vy-víte-komu," bránila Nathalie Brumbála. "Prostě se jen snaží dělat to, co považuje za nejlepší…"
"Jasně, o to mu přece vždycky šlo nejvíc, ne?" skočil jí Aberforth do řeči. "Dělat vše k naplnění těch svejch velikášskejch idejí, i kdyby to mělo stát životy všech lidí okolo něj…"
"To přece není pravda!" přerušila ho tentokrát Nathalie. "Vím, že mu opravdu záleží na jeho přátelích a -" (bezděčně se jí vybavil ten podivně smutný výraz, s jakým Brumbál často pozoroval Severuse Snapea a občas vlastně i ji samotnou), "- a pokud se chce pokusit zastavit Vy-víte-koho, co na tom? Vždyť to přece nedělá pro sebe, dělá to pro nás pro všechny!"
"Budete k jeho grandiózním plánům na zničení Vy-víte-koho tak shovívavá i poté, co bez mrknutí oka pošle na smrt někoho, na kom vám bude záležet?" položil jí Aberforth otázku, na niž mu nebyla schopná odpovědět; bůhvíproč se jí však vybavila její kresba umírajícího Snapea s hlubokou krvácející ránou způsobenou hadem Toho-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit. "Protože to je přesně to, co on obvykle dělá," pokračoval hostinský. "Všichni kolem něj jsou jen otroky tý jeho ušlechtilý laskavosti, celí rozechvělí blahem z toho, že se odhodlal věnovat jim kousek svojí velkodušný pozornosti. Největší čaroděj všech dob - věděla jste, že tak nechává o sobě mluvit?"
"Ano," vzpomněla si Nathalie na četné rozhovory s Hagridem. "A také jsem slyšela, že je to pravda. Že je jediný, koho se bojí i samotný Vy-víte-kdo."
"A milej Albus si v těch řečech, co o něm kolujou, bezpochyby nesmírně libuje," pravil hostinský kousavě. "Víte, slečinko, on byl vždycky mistr ve splétání plánů pro takzvaný vyšší dobro. On a ten jeho kamarádíček Grindelwald. Řekl vám vůbec můj drahej bratr, když vás sem posílal prozkoumat její portrét, jak to přišlo, že naše sestra zemřela? Nebo si ponechal pro sebe i tu nepatrnou drobnost, že právě rozepře mezi ním a tím mizerou Grindelwaldem způsobila Arianinu smrt?"
Nathalie si raději bez vyzvání sedla na jednu z židlí a upřela bolestný pohled do krbu. Jistěže už slyšela o Grindelwaldovi a dokonce i v Krásnohůlkách se učili, že to byl právě Brumbál, kdo tohoto nechvalně proslulého kouzelníka porazil. Ale že by byli někdy v mládí přáteli? Na druhou stranu vytušila i to, že si Brumbál dává za smrt svojí sestry osobní vinu a že tím velice trpí - měla však právo o tom Aberfortha přesvědčovat? A bylo by to vůbec k něčemu dobré?
Znovu pohlédla na Arianinu podobiznu, na ten roztomilý, avšak poněkud bezduchý výraz dívky, jíž nemohlo být víc, než nějakých třináct-čtrnáct let…
"Neuměla se ovládnout," vyprávěl Aberforth tiše a snažil se otřít si špinavé brýle cípem svojí umouněné košile. "Od tý doby, kdy jí v šesti letech ublížili ty malí spratci, co ji viděli čarovat… už se z toho potom nikdy nevzpamatovala," utřel si do rukávu zamžené oči a brýle si posadil zpět na nos. "Otec po nich šel a skončil za to v Azkabanu…"
Nathalie se zachvěla a bojovala s touhou se hned teď sebrat a utéct. Bradavického ředitele si nesmírně vážila, dodával jí pocit bezpečí a jistoty, byl pro ni tím, kdo se o všechno postará, a ona si nyní uvědomila, že nechce slyšet nic, co by tuto její představu narušovalo…
"A pak došlo k tý nehodě, při který zemřela naše matka," pokračoval však Aberforth a vypadal, že už Nathaliinu přítomnost ani nevnímá a vypráví ten příběh spíš jenom sám sobě. "A Albus měl najednou potřebu se o nás starat…"
Prudce zavrtěl hlavou, jako by odháněl obtížný hmyz a náhle na Nathalii opět zpříma pohlédl.
"Věřte mi, slečinko, od mýho bratra je lepší držet se dál - příliš mnoho lidí, který měl údajně rád, skončilo mnohem hůř, než kdyby ho vůbec neznali… No, nechtěl jsem vás vyděsit," ušklíbl se znovu, když viděl její vystrašený obličej. "Dáte si jednu se starochem, o kterým žádnej neví, že má tak váženýho a slavnýho bratra?" vytáhl ze skříně vedle krbu zaprášenou láhev a rozlil do dvou sklenic jakousi tekutinu barvy ohnivých plamenů, z níž se hrůzostrašně kouřilo. "Ohnivá whisky - nejlepší, jakou tady mám," podal Nathalii s pokřiveným úsměškem umouněnou skleničku.
Podezřívavě k ní přičichla a silný zápach alkoholu ji málem srazil ze židle na zem. Tohle bylo jiné pití, než její oblíbená Ogdenská starorežná, o Brumbálově jemné whisky z nejstarší kouzelnické palírny ani nemluvě. Odhadovala, že magie stojící za přípravou téhle pálenky je asi tak bílá jako týden starý pařížský sníh.
"Myslím, že byste si měl s bratrem promluvit," řekla zamyšleně, obracejíc sklenici nerozhodně v rukách, "možná byste byl překvapený, že on nahlíží na spoustu věcí úplně jinak, než vy si myslíte…"
"Já ale nemám nejmenší zájem to zjišťovat, slečinko," zavrtěl Aberforth odmítavě hlavou. "A vám dobře radím - odjeďte odsud pryč, než vás stihne zaplést do těch svejch vizí. Pokud už to teda neudělal," probodl ji pátrajícíma očima a Nathalie rychle potlačila vidinu spokojeného Albuse Brumbála, přemítajícího nad její misí na Malfoyovo panství. Tenhle úkol si přece vybrala sama.
"Můžete mi věřit, že byste to ani nepoznala," dodal hostinský, jako by jí četl myšlenky. "V tajnostech, lžích a předstírání je Albus naprosto nedostižnej - zmanipuluje vás tak, že jeho nápad poslat vás do nebezpečný akce budete s jistotou považovat za svůj vlastní."
"Takže vy v konečnou porážku Vy-víte-koho nevěříte?" pokusila se raději odvést jeho pozornost jiným směrem, když už studoval její napjatý výraz na její vkus až příliš dlouho.
"Na tom přeci vůbec nezáleží, čemu já věřím nebo nevěřím," odsekl Aberforth. "Já chci mít hlavně svůj klid a do ničeho se nemíchat."
"Podle mého byste ale beztak nevydržel do ničeho se nemíchat," potřásla pochybovačně hlavou. "Kdyby opravdu o něco šlo…" Pohlédla na portrét nad krbem a všimla si, že se Ariana nepatrně usmívá. "Měl ji moc rád," dodala pak potichu a říkala to spíš té dívce než hostinskému.
"Tak na mého bratra," utrousil Aberforth bezvýrazně a zdvihl sklenici, "a na všechny, který tak bezmezně miluje."
Nathalie si s ním váhavě přiťukla a pak nenápadně pokynula sklenkou Arianiným směrem, než si tím příšerným nápojem dočista spálila hrdlo (a následně si od Aberfortha vyžádala pět lahví tohoto ďábelského pití, neboť čím dál víc podléhala špatnému tušení, že vánoční svátky ve Snapeově laboratoři bez patřičného množství alkoholu v krvi nepřežije). Doufala, že to dívka pochopí. Vždyť by stačila jediná její návštěva u ředitele, aby byl uprostřed všech svých starostí opět alespoň na chvíli šťastný.
