Portrét pro Bradavice (23.3.)

Ráda bych popřála všem, kteří navštěvujete tyto stránky, všechno nejlepší do Nového roku 2010! Ať se vám vyplní vše, co jste si předsevzali. A pokud žádná předsevzetí nečiníte, tak se prostě mějte moc fajn! :-)

Kapitola dvacátá třetí: Zakázaná chodba (3. část)

"Lucius Malfoy a Justus Tavory dnes odpoledne potvrdili svoji účast na plese profesora Riche," oznámil Brumbál Nathalii toho večera ve Velké síni cestou ke svému místu.

"Takže uskutečníme náš plán?" otázala se ředitele potichu.

"Severus už pracuje na nenápadném osvěžení vztahů s Tavorym. Jedy jsou jejich společným tématem," přisvědčil Brumbál.

---

"Výborně," přikývla. "Pokusím se co možná nejvíc urychlit práci na portrétu Malfoyových. Snad tím obrazem dokážu Malfoye zaměstnat na dostatečně dlouhou dobu, aby na plese nezačal svého bratránka postrádat dřív, než by nám bylo milé."

"Nemějte starost," uklidňoval ji Brumbál, "připravím pro Luciuse bohatý program. A Celebrus jistě nezůstane pozadu, bude to přece jeho oslava."

"Jistě," pronesla bez nadšení, i když pohled na Riche právě se pokoušejícího udělat dojem na madame Hoochovou jí trochu zvedl náladu - že by jí dnešní Valentýn jen tak prošel?

"A abych nezapomněl, děkuji vám za vaši neutuchající péči o nebelvírskou pověst," mrkl na ni Brumbál potměšile. "Ta žabka byla vážně povedená."

Nathalie rozpačitě uhnula očima před jeho mírným pomněnkovým pohledem.

"Nerozumím," zamumlala chabě - lhát Brumbálovi jí vždycky připadalo téměř nemožné.

"Jistěže ne, mě a mých řečí si vůbec nevšímejte," bavil se ředitel nezakrytě, "to jen, že ta rosnička byla proti Minerviným obvyklým ropuchám docela příjemným zpestřením."

"Já... tedy... on...," koktala Nathalie a její zrak zalétl ke Snapeovu místu - profesor seděl strnule na židli a se ztuhlým výrazem ve tváři se zuřivě propracovával svojí porcí hovězího.

"Ano, s lítostí musím konstatovat, že se Severusovi opět nepodařilo lapit ty neznámé výtržníky ze zakázané chodby," usmíval se Brumbál. "Minerva reagovala velmi pohotově - ten váš mimochodem velmi zdařilý pokus o obejití Priori incantatem - byl to přece váš pokus, nepletu se? Nu, prohlédla ho hned u druhé rosničky přeměněné před našimi zraky v čajovou konvici a naopak, ostatně se mi potom svěřila, že to chlapcům tentokrát šlo zjevně mnohem lépe než při vyučování, za což evidentně vděčí rovněž vám... Tak tedy Minerva oznámila Severusovi, že poznává průběh svojí úterní hodiny, a tím mu, jak říkají mudlové, poněkud sebrala vítr z plachet. Až mi ho bylo líto," povzdychl si ředitel, ale v jeho očích plály spokojené ohníčky veselí. "Samozřejmě Minerva v soukromí svého kabinetu neopomene těm hochům udělit takový školní trest, že by proti němu vyloučení ze školy možná považovali za výhru, ale..."

"Takže je nevyloučíte?" oddychla si Nathalie úlevně.

"Ovšemže ne," pohladil si Brumbál vousy. "Tihle dva by mi tu opravdu chyběli... A vida, tamhle je máme!" pokývl ke vchodu do Velké síně, kudy právě vešli značně skleslí Weasleyovi chlapci následováni svojí kolejní ředitelkou, která si to za nimi rázovala s pevně sevřenými ústy a zarputile vystrčenou bradou. "Nechtěl bych teď být na jejich místě," zacukalo Brumbálovi kolem rtů, "Minerva se navenek za svoji kolej bije jako pravý nebelvírský lev, ale nepochybuji o tom, že v Severusově nepřítomnosti od ní ti hoši dostali co proto."

"Vypadá to tak," souhlasila Nathalie, jelikož i když dvojčatům proti svému původnímu úmyslu opět pomohla, byla i ona přesvědčená, že zasluhují pořádně potrestat.

V následujícím okamžiku však o přísnosti profesorky McGonagallové začala poněkud pochybovat, protože hoši Weasleyovi zasedli k nebelvírskému stolu po boku Leeho Jordana a za zády svojí kolejní ředitelky, která rázným krokem pokračovala v chůzi k učitelskému stolu, zdvihli Nathaliiným směrem zdvižené palce, usmívajíce se ostošest. Nejraději by je za to přetrhla, zvlášť když vzápětí nenápadně pootočila hlavu a zachytila Snapeův zuřivý pohled.

"Jen jim připomeňte, že by neměli svoji radost dávat tak okatě najevo," poplácal ji Brumbál shovívavě po rameni, a přemáhaje cukající koutky rtů, odešel si sednout na své místo.

Nathalie se chvíli pokoušela deptat Freda a George svým rozezleným výrazem, avšak záhy upoutal její pozornost výjev, který se odehrával u mrzimorského stolu - všichni mrzimorští studenti se hrnuli do hloučku kolem Tonksové, jejíž vlasy právě měnily barvu z jemně růžové na temně červenou. Nathalii v první chvíli napadlo, že dívka - metamorfomág předvádí nějaké představení u příležitosti svatého Valentýna, než si všimla, že barva jejího obličeje si s jejími vlasy příliš nezadá. Její spolužáci se vesele smáli a tleskali a Nathalie až poté zaznamenala předmět vznášející se před rozpačitou studentkou - bylo to miniaturní koště ozdobené růžovou mašlí, na němž sedělo stvoření připomínající zahradního trpaslíka navlečeného do zmenšeniny mrzimorského famfrpálového dresu, jež se značnou nevolí podávalo Tonksové červenou napodobeninu Zlatonky - sotva ji dívka uchopila do ruky, míček se otevřel a do dlaně jí z něj vypadla malá kulička papíru; dívka ještě o něco víc zrudla a okamžitě ono nepochybně milostné přáníčko zastrčila do kapsy, nervózně odhánějíc rukou rozmrzelého trpaslíka na koštěti.

"Vida, tak Nymfadora má tajného ctitele," zkonstatovala pobaveně Prýtová, která ze svého místa vedle Nathalie celou scénu u mrzimorského stolu zaujatě pozorovala.

"Prosím?" nechápala v první chvíli Nathalie. "Ach tak... Tonksová se jmenuje Nymfadora?" došlo jí vzápětí. Tohle pro ni byla novinka.

"Myslela jsem, že se spolu dobře znáte," podotkla Prýtová. "Copak ona ti nikdy neřekla svoje křestní jméno? Ostatně - proč mě to vůbec překvapuje," odpověděla si okamžitě, "odjakživa ho nesnášela. Docela ji chápu, člověk se někdy až nestačí divit, jaká jména rodiče pro svoje ratolesti vymyslí..."

Nathalie mezitím sledovala pomalu se uklidňující situaci u mrzimorského stolu - když se Tonksová konečně odhodlala zdvihnout oči od svého talíře, směřoval její zrak jednoznačným směrem - a ostentativně nevšímavý výraz mrzimorského chytače Dereka Cadwalladera byl odpovědí i na onen neobvyklý způsob předání valentýnského přání.

Tím ostatně sváteční nálada zdaleka neskončila - u nebelvírského stolu nejdřív Fred a George obsadili místa vedle Angeliny Johnsonové a každý z jedné strany jí do ucha hučeli věci, které ji nutily se střídavě rozpačitě usmívat a propukat v neovladatelné záchvaty smíchu, načež dvojčata následovala svého staršího bratra k havraspárskému stolu, kde se Percy k Nathaliině překvapení nesměle pokoušel oslovit Penelopu Clearwaterovou - a podle gestikulace, jíž Fred a George převáděli Percyho slova do výmluvné pantomimy, Nathalie pochopila, že se starší Weasley zřejmě snaží dívku přesvědčit, aby s ním šla na Richeův ples. Penelopa však věnovala víc pozornosti dvojčatům než Percymu a nakonec smíchy odpadla, neschopná jakékoli reakce. Percy zrudl studem a vzteky, na Penelopu v okamžení zapomněl a za všeobecného veselí od obou kolejních stolů se jal rozezleně pronásledovat své prchající bratry k východu z Velké síně.

Ani ve Zmijozelu na čtrnáctého února nezapomněli, ačkoli tím naštvali nejednoho havraspárského studenta. Hlavním bodem programu byl totiž nápad Marcuse Flinta - zmijozelský famfrpálový kapitán se nenápadně přikradl k Šedé dámě vznášející se s obvyklým povýšeně melancholickým výrazem poblíž havraspárského stolu a se zcela vážným výrazem jí oznámil, že ho posílá Krvavý baron s valentýnským vyznáním lásky až za hrob. Krásné oči Šedé dámy se rozšířily dávnou bolestí a ponížením a za bouřlivého smíchu zmijozelské koleje a stejně tak hlasitého reptání havraspárských studentů rychle zmizela z Velké síně skrz nejbližší zeď. Nebylo divu - po Bradavicích se proslýchalo, že ji Krvavý baron z lásky zavraždil a pak zabil i sám sebe, ostatně i Nathalie zaslechla Protivu vykřikovat něco v tom smyslu hned onen první večer, kdy jí strašidlo rozsypalo kufr pod hlavním schodištěm. Ani jeden z duchů se sice s bližšími okolnostmi té staré historie nikomu nesvěřil, avšak reakce Šedé dámy hovořila za vše.

Marcus Flint se spokojeně vrátil ke zmijozelskému stolu a členové jeho týmu ho pochvalně plácali po zádech. Jediný, kdo se k nim nepřidal, byl Terence Higgs - pouze mlčky seděl vedle nich s neutrálním výrazem ve tváři. Na vteřinu se střetl pohledem s Nathalií, ale okamžitě uhnul očima a nakonec prudce vstal a bez rozloučení se svými spolužáky se vzdálil z Velké síně. Mrzelo ji, že nijak nezasáhl - pokud věděla, byl ze zmijozelského týmu nejstarší a byl rovněž prefektem zmijozelské koleje. Což ovšem paradoxně byly zároveň důvody pro to, že zasáhnout nemohl nebo alespoň ne bez toho, aby ve Zmijozelu ztratil svoje postavení.

Večeře končila, poslední valentýnská přání byla předána a většina starších studentů již také věděla, s kým půjdou na Richeův ples, neboť tento večer byl pro podobné domluvy jako stvořený. Studenti začínali odcházet ze síně a právě tehdy se objevila v jejích hlavních dveřích veliká sova pálená a namířila si to k učitelskému stolu. Nathalie si jí zprvu nevšimla, ale Prýtová do ní pohotově šťouchla a pokývla hlavou příslušným směrem. Ten pták svíral v pařátech cosi natolik podezřele růžového, že to Nathalii přimělo okamžitě vyskočit ze židle s jediným úmyslem, a to co nejsvižněji zmizet podezřelé poště z dosahu.

Nebylo jí však dopřáno, neboť sova byla rychlejší, upustila ono růžové cosi přímo před Nathalii na stůl a s jemným zahoukáním odletěla pryč. Nathalie pojala okamžité rozhodnutí tvářit se, že si ničeho nevšimla, a nenápadně se vzdálit, které byla donucena záhy změnit, když se za ní ozvalo láskyplné drnkání kytary doprovázené táhlým rádoby romantickým zpěvem: "Nathalííí, ó má Nathalííí!", jenž způsobil, že se konsternovaně zarazila uprostřed kroku a nevěřícně se otočila zpět ke svému místu mezi zvědavě přihlížejícím Hagridem a Prýtovou.

Na stole vedle svého prázdného talíře spatřila polštářek ve tvaru růžového plyšového srdce s vyšitým obličejíkem a ústy očarovanými tak, že se otvírala a zavírala, přičemž z nich vycházela tklivá píseň nesoucí se Velkou síní až k začarovanému stropu připomínajícímu hvězdami posetou noční oblohu. Matně zaznamenala nenápadný monogram CR vyšitý v menším červeném srdíčku a bezmocně zalapala po dechu.

Náhle vedle sebe zaznamenala Snapea - celý večer očividně čekal na příležitost, jak se jí pomstít za její zásah ve prospěch dvojčat Weasleyových, a nyní se mu tato možnost nabízela přímo na zlatém podnose.

"Nathalííí, óóó má nehynoucí láskóóó," kvílelo růžové srdce a ve Snapeových očích se zlomyslně zablesklo, jak se tak nadechoval k první z jízlivých poznámek, jež měly následovat. Nathalie nechtěla slyšet ani jednu z nich.

"To jste mi poslal vy?" proměnila v mžiku svůj výraz na příjemně užaslý, ukázala na něhyplnou hromádku tokajícího plyše a dojatě na Snapea zamrkala řasami.

Profesor se zarazil na vrcholu nádechu těsně předtím, než zamýšlel promluvit, a s mírně pootevřenými ústy na Nathalii jednu nebo dvě sekundy nevěřícně zíral - zjevně v domnění, že jí definitivně přeskočilo. Teprve zvuky vydávané dusícím se Hagridem, kterému smíchy uvízlo sousto v krku, Snapea probraly natolik, že stáhl ústa do tenké linky a s očima plnýma upřímného znechucení opustil Velkou síň rychleji než předtím dvojčata Weasleyova.

Tak to by bylo, odfrkla si Nathalie a s důrazným "Evanesco!" švihla k té růžové hrůze hůlkou s cílem nechat ji okamžitě zmizet. Zděšeně však seznala, že Riche její reakci zjevně předvídal a svoje přání proti podobným kouzlům dobře zabezpečil.

"Jen s tebou bych chtěl býýýt!" odpovědělo srdce na její další pokusy o zneškodnění, kterým nyní věnovali pozornost takřka všichni zbylí přítomní - pouze původce toho všeho se pohodlně rozvaloval na druhém konci učitelského stolu a s hlavou nevšímavě zdviženou ke stropu Velké síně pomalu upíjel víno z pozlaceného poháru.

Nakonec pomohlo zastírací kouzlo, jež schovalo Richeovo přáníčko zrakům přítomných, doplněné posléze důrazným Silenciem, které srdce definitivně umlčelo. Nathalie pomalu vydechla, drapla tu nyní neviditelnou věc a uháněla s ní z Velké síně - dřív než si na ni Riche vymyslí ještě něco mnohem horšího.

Předchozí (23.2.) *** Následující (23.4.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (23.2.)

Už jsou tu opět - druhé Vánoce v průběhu psaní a zveřejňování této povídky. Tak tedy pro všechny, kteří sem chodíte a prokousáváte se Portrétem - přeju Vám pohodové prožití vánočních svátků, pod stromkem vše, co si přejete, žádné kůstky v krku, kopec štěstí, horu zdraví, moře lásky, a máte-li prázdniny či dovolenou, tak ať Vám utíká co nejpomaleji! Toť Vám vinšuje Vaše evi - a nyní malý dárek v podobě jednoho z nejdelších pokračování věnovaného obzvlášť všem ostatním Evám (a Adamům, pokud tu nějaký je:-)), které sem chodí - trochu se na tyhle jmeniny kvůli Vánocům zapomíná, tak alespoň takto! :-)

Kapitola dvacátá třetí: Zakázaná chodba (2. část)

Nathalie mávla hůlkou a otevřela dveře na chodbu - jekot už mezitím utichl, a tak si poněkud oddychla - předpokládala, že vřeštící kouzlo do zakázané chodby nasadil Snape, aby dvojčata konečně přistihl při činu, ovšem vzhledem k faktu, že nevěděl o existenci jejich plánku, nemohl vědět ani o tom, že chlapci jeho pohyb po hradě bedlivě sledují a nikdy by se nevydali do zakázané chodby, kdyby byl Snape blíž než ve svém sklepení.

---

Přesto ji ale nepřekvapilo, když v ohybu chodby zahlédla zavíření Snapeova černého pláště, a chvíli na to profesor lektvarů se vzteky staženým obličejem stanul před jejími dveřmi.

"Pro Merlina, Snape, co se to tam u vás děje?" otázala se ho dřív, než stačil promluvit, hrajíc udivenou a poněkud znechucenou. "Málem jsem z toho kraválu ohluchla!"

"Jsou u vás, nemám pravdu?" sdělil jí namísto odpovědi a bez okolků ji silou svého pohledu vytlačil stranou a prošel okolo ní do ateliéru, rozhlížeje se rychle kolem sebe.

"Netuším, o kom mluvíte," naježila se. "Ačkoli ono není zas tak těžké si to domyslet, že?" odfrkla si, když zahlédla jeho zpytavý pohled. "Copak jste k tomu vřeštícímu kouzlu nedodal nějaké zadržovací?" popichovala ho. "Neboť nechápu, proč hledáte někoho tady... Snape!" vyhrkla varovně, když profesorův pohled utkvěl na zavřených dveřích do ložnice a neomylně se k nim vydal. "To ať vás ani nenapadne!"

Byla už skutečně rozzuřená, a tak se mrštně protáhla kolem něj a zatarasila vchod do ložnice vlastním tělem pevně rozhodnutá, že tentokrát mu z cesty tak snadno neustoupí. Dveře sice po uzavření narychlo zabezpečila proti průniku všeho možného od zvukových vln až po živé tvory, ale to ještě neznamenalo, že by tato svá kouzla hodlala právě teď vystavovat obtížné zkoušce odolnosti. Snape se zastavil až těsně před ní a vztekle se sklonil k jejímu obličeji.

"Uhněte, Belartová," pronesl tiše, ale natolik důrazně, že se jí zježily vlasy na zátylku.

"Ani omylem," zasyčela mu naštvaně do tváře. "Tohle jsou moje soukromé prostory a já si nevzpomínám, že bych vás bývala pozvala dál!"

"Ale no tak, Belartová, vaši ložnici jsem už viděl," zkřivil posměšně tenké rty. "Není zas tak zajímavá - pokud jste ovšem mezitím nerozšířila svoji vytříbenou sbírku tvrdého alkoholu."

"Proč bych to asi tak dělala?" zkřížila provokativně ruce na prsou. "Když mám od vás tu skvělou knížečku o osobních lektvarech na spaní. Vlastně jsem vám za ni ještě ani nestihla poděkovat," rozvíjela svůj monolog užívajíc si pohled na soptícího Snapea. "Věřil byste, že po požití podle ní připraveného lektvaru jsem dokonce zapomněla i na ty vaše obvyklé roztomilé poznámky? Skoro si říkám, jestli jste mi tu knížku nedal, abyste mě mohl dál v klidu urážet."

"Nechte těch jalových řečí, Belartová, a ustupte," přerušil ji netrpělivě.

"Ale no tak, Snape, přece doopravdy nečekáte, že vás pustím k sobě do pokoje," odvětila s jednoznačným nesouhlasem. "Jednou mi to stačilo. Ledaže byste pro mě měl nějaký další milý dáreček - když máme dneska toho Valentýna...," zmlkla a vyzývavě se na něj zašklebila.

Snape ztuhl a chvíli si Nathalii měřil znechuceným pohledem, než vyprskl:

"Beztak je tentokrát dostanu. Dokážu řediteli, že se ty dvě nevychované napodobeniny studentů opět potloukaly tam, kde neměly co pohledávat, a postarám se o jejich vyloučení. A pak snad na téhle škole konečně na chvíli zavládne pořádek a řád," prohlásil se zadostiučiněním.

"Hodně štěstí," pokrčila rameny a zdánlivě bezstarostně - jako by ve své ložnici opravdu nikoho neschovávala - přešla zpět k portrétu Malfoyovy rodiny. "A teď kdybyste laskavě opustil můj ateliér, mám práci," vyzvala Snapea lakonicky, berouc do ruky paletu a štětce.

Profesor ji chvíli rozladěně pozoroval, načež udělal několik pomalých kroků ke zpola hotovému obrazu, založil si ruce za zády a ostentativně si prohlížel její dílo. Soustředit se na pokračování v malbě se pro Nathalii okamžitě stalo zcela nemožným úkolem - vztáhla ruku se štětcem k plátnu, zaslechla za sebou pohrdlivé odfrknutí a zase ruku spustila otáčejíc se ke svému nevítanému a neúnavnému návštěvníkovi.

"Vy snad nemáte nic na práci?" naklonila významně hlavu na stranu. "Copak místnosti v zakázané chodbě nepotřebují obnovit zabezpečení před dalšími narušiteli?"

Neuznal ji za hodnou odpovědi, přešel k pracovnímu stolu a začal se nenuceně probírat jejími skicami. Studoval je s podivně bezvýrazným obličejem a vůbec si nevšímal skutečnosti, že mu Nathalie stojí za zády a vztekle poklepává nohou o podlahu.

"Rodinná idyla," zavrčel po chvíli sarkasticky a odhodil kresby na stůl. "Povězte mi, kolik vám slíbil Malfoy za obraz svého čistokrevného štěstí?" otočil se k ní.

"Záleží snad na tom?" trhla netrpělivě hlavou. "Víte přece sám nejlépe, proč jsem tam byla. Teď jen musím tuhle frašku dohrát do konce."

"Opravdu?" povytáhl obočí. "Povězte mi něco víc o té frašce, buďte tak laskavá," vyzval ji posměšně a pohodlně se usadil na jedné z židlí. "Ještě pořád totiž nevím, jak se z průměrné malířky stala téměř nedostižná vyzvědačka."

"Průměrná malířka," zavrčela uraženě. "Jako kdyby snad někdo s vaším citem pro umění poznal, kdo je dobrý a kdo špatný malíř."

"K tomuto poznatku mi bohatě postačuje fakt, že se portrétováním neživíte," pokrčil rameny a Nathalie se naježila - vždyť právě tohle jí kdysi řekl i Lucius Malfoy. "A namísto toho jen opravujete něco, co stvořil někdo jiný," pokračoval Snape ve svojí úvaze. "Z čehož logicky vyplývá, že i vy sama si cizích děl vážíte víc než své vlastní práce."

K této argumentaci ovšem nebylo co dodat, zbývalo jen zopakovat to, co kdysi řekla i Malfoyovi, a možná to trochu rozvinout - čistě pro dobrý pocit:

"Fotografie," začala, "obecně jsou považovány za věrnější, zvlášť v kouzelnickém světě, kde se i pohybují. A jsou nesrovnatelně levnější. Popravdě jediný, kdo by měl v současné době zájem o rodinný portrét, je právě někdo Malfoyova formátu - zámožný muž s dlouhým rodokmenem a tolika portréty předků, že jeho vlastní nesmí v sídle Malfoyů chybět. Ale takoví Malfoyové se dají spočítat na prstech ruky. Každý portrétista, a že nás moc není, tudíž musí dělat i něco dalšího, poněvadž portrétování ho neuživí. Někteří fotografují, jiní malují krajinky a kdoví co dalšího. Jsou i tací, kteří provozují druhé povolání - obchodník s uměním, starožitník, učitel na umělecké škole. Já si vybrala restaurátorství. Stačí? Dáte mi teď už konečně pokoj?"

"Částečně," prohodil konverzačně. "Neodpověděla jste na druhou část otázky."

"A ani to nemám v úmyslu," oznámila mu. "Každý vyzvědač má své vlastní metody," dodala s pousmáním a vzpomněla si na Dobbyho. Snape prostě nemusí vědět všechno.

V profesorových očích se zablýsklo stěží potlačovaným hněvem, vstal ze židle a jeho zrak ještě naposledy ulpěl na Malfoyově podobizně.

"Vskutku," pronesl uštěpačně, přejel Nathalii podivně chladným pohledem a bez rozloučení opustil její ateliér, aniž by se za sebou obtěžoval zavřít dveře. Zabouchla je mávnutím hůlky doprovázeným silným pocitem zadostiučinění - co to do toho chlapa ksakru zase vjelo?

V příští chvíli už si to rázovala ke dveřím do ložnice, ale když uviděla Freda a George nejistě poposedávat na krajíčku svojí postele, neubránila se úsměvu. Rychle ho však potlačila, na zábavu teď zdaleka nebyl čas.

"Snape prý zná nějaký způsob, jak vás odhalit," oznámila jim a dvojčata se po sobě vyděšeně podívala. "Takže mi teď naprosto přesně řekněte, co se v té zatracené chodbě stalo."

"Chtěli jsme se dostat do místnosti, odkud se Snape v poslední době skoro nehnul," ujal se slova Fred, zatímco jeho bratr rozložil před Nathalií jejich tajný plánek. "Dá se tam vejít pouze přes tenhle předpokoj," ukázal na příslušnou prostoru prstem. "Ten sice nebyl zamčený, ale další dveře už ano. Byli jsme zvědaví, co je za nimi, jenže běžná odemykací kouzla na ty dveře vůbec nefungovala," rozhodil nešťastně rukama.

Obranný lektvar, uvědomila si Nathalie - nebylo divu, že se chlapci nemohli dostat dál - Snape v místnostech zakázané chodby studoval účinky jednotlivých složek a fází připravovaného odvaru - a ten měl v budoucnu chránit proti vniknutí celé Bradavice...

"Ale co to vřeštící kouzlo?" pokrčila nechápavě čelo.

"Byla tam tabule," pravil George. "Byla popsaná samými výpočty a poměry přísad a vedle byl seznam kouzelných formulí - většina z nich byla přeškrtnutá jako třeba Alohomora nebo Expulso - došlo nám, že to jsou kouzla, která na ty dveře nefungují. Ale pak tam byla i nepřeškrtnutá zaklínadla a u jednoho z nich byl dokonce vykřičník...," odmlčel se zasmušile.

"A vás nenapadlo nic lepšího, než ho vyzkoušet," vydechla Nathalie sklesle.

"Jak jsme měli vědět, že to spustí takový randál?" bránili se chlapci. "Byli jsme přesvědčení, že je to jenom kouzlo, které nás dostane dovnitř..."

"A vás hned na začátku prvního ročníku neučili, že nikdy nemáte používat zaklínadla, která neznáte?" zavrtěla Nathalie rezignovaně hlavou.

"Jo, ale... no nakonec to zabralo, ty dveře vážně povolily!" zkonstatoval Fred potěšeně.

"I mudlové umí vyprodukovat dostatečně silný zvuk na to, aby rozbil okna široko daleko, Frede. A co teprve jedná-li se o zvuk vytvořený za pomoci kouzel! Zřejmě jde o speciální zaklínadlo umožňující vniknutí a ten vřískot s tím nějak souvisí. Což je sice dost nepraktické, chcete-li se někam dostat nepozorovaně, ovšem ne vždy a všem záleží na utajení, síla bývá mnohdy přednější... Jestli tam Snape nakonec neudělal ten vykřičník schválně, aby vás mohl přistihnout při činu...," zamyslela se, "jenže ono je v podstatě jedno, které z jeho seznamu kouzel jste použili, když už jste vůbec pojali onen pošetilý nápad to udělat."

"Jsme ale tady, ne?" namítl George, "A Snape nás nechytil!"

"Jo, jenže právě teď si stěžuje u Brumbála a obviňuje právě vás dva," poklepala Nathalie na plánek v místě, kde se v Brumbálově pracovně tečka se jménem Snape zuřivě pohybovala sem a tam podél ředitelovy tečky, která setrvávala v bohorovném klidu.

"Nemůže nám to nijak dokázat," zamračil se George.

"Právě že může," povzdychla si Nathalie. "Priori incantatem."

"Cože?" nechápali chlapci.

"Je to způsob, jak pozpátku vyjevit všechna zaklínadla, která jste se svými hůlkami prováděli. Takže mezi posledními samozřejmě bude i to Snapeovo," vysvětlila jim.

"No nazdar," vykulili na sebe hoši oči s náhlým pochopením. "McGonagallová nás přizabije... a Percy... do háje, nejde s tím něco udělat?" vkrádala se do jejich hlasů hysterie.

"Napadá mě jediná věc, pokud ovšem Brumbál Snapea dostatečně zdrží," odvětila Nathalie, došla ke stolu a zamávala na chlapce několika listy čistého papíru. "Sednete si tady a sepíšete všechna kouzla, která jste prováděli řekněme od začátku tohoto týdne."

"To nemyslíš vážně!" vyjekl Fred zděšeně. "Víš, kolik jich bylo?"

"Čím víc, tím líp, Frede," opáčila Nathalie. "Nesmíte na nic zapomenout - vyučování, procvičování za úkol - pište tam i kolikrát jste si dané kouzlo zkoušeli - a vzpomeňte si na všechna zaklínadla, která vás někdo viděl dělat v ložnici, společenské místnosti, na chodbě, ve Velké síni, prostě všude... Pak je všechna budete muset provést znovu, a až na vaše hůlky Snape nebo kdokoli jiný použije Priori incantatem, objeví se právě tahle vaše naposled prováděná kouzla. Budete muset doufat, že to potom Brumbál nebo McGonagallová včas zarazí, takže jak říkám, čím víc jich znovu provedete, tím větší šance, že se Snape nedopracuje k tomu svému."

"S McGonagallovou jsme ale proměňovali žábu v čajovou konvici," nechal se slyšet George, jemuž se předestřený plán očividně nezamlouval. "Máš tady nějakou žábu?"

"Ne," uculila se Nathalie pobaveně, "ale mám čajovou konvici."

Mávla nad příslušným kouskem nádobí hůlkou a vzápětí už po stole čile poskakovala jasně zelená rosnička.

"Nuže, chlapci, pusťte se do díla," vyzvala je Nathalie škodolibě, neboť vidina hochů Weasleyových donucených okolnostmi ke kompletnímu opakování látky za poslední týden se jí zamlouvala mnohem víc, než by byla ochotná třeba takovému Snapeovi přiznat.

Předchozí (23.1.) *** Následující (23.3.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (23.1.)

Předvánoční shon mě zcela vyřadil z provozu. Ale nakonec jsem se do té třiadvacítky přece jen pustila...:-)

Kapitola dvacátá třetí: Zakázaná chodba (1. část)

Zpráva o chystaném bradavickém plesu se rozšířila po hradu i jeho okolí rychlostí blesku mnohem dřív, než ji Albus Brumbál stihl oficiálně oznámit, a zejména mezi staršími dívkami byla přijata s neutuchajícím nadšením. K rodinám studentů se okamžitě rozlétly sovy s žádostmi o zaslání společenských hábitů pro chlapce a plesových rób pro dívky, oba zpravidla opomíjené a vysmívané obchody s oděvy v Prasinkách ihned prozíravě vyslaly objednávky na několik desítek šatů, bot, kabelek a dalších doplňků, jež byly následujícího víkendu během několika minut rozebrány, a na celém hradě zavládla radostná atmosféra očekávání.

---

Plesu se mohli zúčastnit všichni studenti, kteří k datu jeho konání dosáhnou alespoň čtrnácti let, což zejména Fred a George Weasleyovi nelibě nesli, poněvadž již plánovali jakési půlnoční překvapení, a vzhledem k jejich nevyčerpatelné zásobě bomb hnojůvek byla Nathalie vcelku ráda, že se tentokrát nebude muset zabývat myšlenkami, co ti dva zas provedou - úvahy o uskutečnitelnosti jejího, ředitelova a Snapeova plánu ji totiž zaměstnávaly víc než dostatečně.

"Vy si ale žádné šaty neshánějte, Nathalie," upozornil ji jednoho večera Celebrus Riche, když se mu ji konečně podařilo zastihnout v předsálí Velké síně bez doprovodu - od svého návratu a vyslechnutého rozhovoru Riche a Snapea si Nathalie totiž dávala dobrý pozor, aby exministra nikdy nepotkala samotná - a zpravidla k tomuto účelu využívala přítomnost Hagridovy mohutné postavy, před níž měl i Riche patřičný respekt.

"Již před Vánoci jsem slíbil, že vám šaty opatřím podle svého vlastního vkusu, a ten slib hodlám splnit. Mám o nich zcela zřetelnou představu," vykládal profesor, přejížděje Nathaliinu postavu zkušeným zrakem.

"Neobtěžujte se, Richi," odvětila chladně a zrychlila ke vchodu do Velké síně. "Ještě nevím, zda se té vaší slávy mám vůbec chuť zúčastnit. A pokud bych se náhodou rozhodla přijít, pošlu si pro šaty raději do Paříže." Znělo to vznosně, ovšem žádný pařížský módní salon Nathalie na mysli neměla - ve skutečnosti jí sova doručila balík s jejími starými plesovými šaty už předchozího dne - Claudine kvůli tomu musela prohrabat celou Nathaliinu skříň. Ale vypadaly vcelku zachovale - zvlášť poté, co na ně Nathalie použila několik čistících kouzel.

"Nathalie, snad mi neodmítnete alespoň tohle malé potěšení?" rozhodil Riche dotčeně rukama. "Na tanec s vámi se těším už od podzimu, to přece víte."

Upřela na něj poněkud strnulý pohled.

"Vskutku? Člověk by očekával, že někdo vaší pověsti a postavení bude mít zájem spíš o doprovod nějaké obdivované celebrity," řekla posléze s notnou dávkou sarkasmu. "Ostatně celý váš pobyt v Bradavicích je pro mě jednou velkou záhadou," pokračovala s přimhouřenýma očima. "Povězte mi, Richi, co dělá bývalý americký ministr kouzel na místě, jako je tohle?"

Riche se viditelně zarazil a nepatrně pobledl; Nathalie z něj nespouštěla zrak - alespoň k něčemu jí bude její nedávné londýnské setkání s otcem dobré - něco málo se na Riche dozvěděla a nyní toho hodlala patřičně využít.

"Coby?" ošil se exministr vyhýbavě. "Už jsem vám to přece říkal - požádal mě o to sám Kornelius Popletal, když ředitel Brumbál nemohl nikoho sehnat na vyučování obrany..."

"A to vy běžně přijímáte pozice, o které nikdo jiný nestojí?" neváhala s dalším dotazem.

"Jak to, že nikdo nestojí?" namítl chabě. "Pokud vím, profesor Snape o vyučování tohoto předmětu usiluje už několik let! A pak, vždycky jsem chtěl zkusit učit - je v tom něco vznešeného, když stojíte před celou třídou myslí otevřených vašemu výkladu... Mít možnost předat někomu svoje chápání magie - to je pro mě výzva!"

"Ach," vyrazila ze sebe Nathalie. Když se kdysi sama zúčastnila předáváni Richeových znalostí, skončila rozpláclá na podlaze Velké síně. A na poslední zkušenost raději ani nevzpomínala - teorie magické síly polibku ji dosud strašila v hlavě.

Předpokládala, že Snapea asi rovněž, neboť jeho chování v poslední době chápala ještě méně než v minulosti - nejdřív ta rozepře kvůli darované encyklopedii, pak Nathaliin návrat k jejich spolupráci a Snape s nečitelným výrazem v obličeji zastrkávající prsty pramen jejích vlasů zpět pod šátek. Následován tradičně uštěpačným Snapem před jejím přesunem k Malfoyovým - to se skoro uklidnila - ale pak profesor prostřednictvím Brumbálových zrcátek zase vytáhl tu záležitost s knihou, aby jejich následnou hádku o několik dní později korunoval tím, že Nathalii věnoval příručku o lektvarech na spaní, přičemž se neopomněl tvářit, že to dělá především pro bezpečí své a svojí laboratoře. A jí to v té chvíli přišlo málem... roztomilé.

Jenže od jejího návratu do Bradavic se opět cosi změnilo. Nejspíš to způsobila její neochota sdělit mu, jak dospěla ke svým zjištěním ohledně Zmijozelova portrétu, nebo snad fakt, že Snape se nyní musel kromě svého výzkumu týkajícího se obranného lektvaru soustředit i na jejich plán na získání informací od Tavoryho; každopádně profesor byl nerudnější, než kdy dřív, a Nathalie vcelku oceňovala fakt, že jejich práce na obranném lektvaru byla prozatím odložena, a že tedy nemusí docházet do Snapeovy laboratoře a trávit čas v jeho přítomnosti. Přesto se ale profesor během četných porad s Brumbálem několikrát pokusil zavést řeč na její průzkum Malfoyova sídla - ředitel však jeho dotazy vždy obratně zamluvil, ačkoli Snapeovi stěží mohlo uniknout, jak výmluvné pohledy si při tom s Nathalií vyměňují.

"No tak, Nathalie, posloucháte mě?" přerušil Riche její úvahy. Došli mezitím k učitelskému stolu a Nathalie na něj roztržitě pohlédla. "Svatý Valentýn, Prasinky," předříkával jí jako malému dítěti. "Půjdete?"

"Pro Merlina, Richi!" zatvářila se šokovaně. "A já myslela, že si děláte legraci - neříkejte mi, že vážně uvažujete o oslavě svátku mladých a zamilovaných? Prosím vás, ve vašem věku!" zavrtěla s hraným pohoršením hlavou doufajíc, že se jí konečně podaří ho dostatečně urazit.

"Láska kvete v každém věku, Nathalie," pravil Riche rozčarovaně. "To jen vy jste k ní pořád tak odmítavá. Váš neustálý cynismus...," odmlčel se, pohodil s teatrální rezignovaností rameny a vydal se ke svému místu.

"To není láska, co odmítám, ty chytráku," zavrčela za ním znechuceně a cestou ke svojí židli šťouchla do ramene Hagrida, který se její ošemetnou situací bez uzardění skvěle bavil.

Svátek svatého Valentýna připadl toho roku na čtvrtek, což Nathalii poměrně dost vyhovovalo - mohla se na celý den schovat do svého pokoje, nevycházet z něj a nereagovat ani na případná klepání na dveře. Nehrozila jí tak žádná další valentýnská pozvání do prasinkovského sladce čajového podniku madame Pacinkové z Richeovy strany, ani nabídky na další lekci obrany proti černé magii od Terence Higgse s názornou tělo-na-tělo ukázkou nových soubojových postojů, nemluvě o adrenalinovém zážitku spočívajícím v setkání s jediným zbývajícím a tou dobou již značně přerostlým ohněštěrem a tvrdými, zkameněliny připomínajícími sušenkami v Hagridově hájence.

Namísto toho si v ateliéru příjemně zatopila a usadila se na vysoké stoličce naproti svému největšímu malířskému stojanu, k němuž byl nyní připevněn rám s napnutým plátnem znázorňujícím Malfoyovu rodinu ve stadiu pokročilé rozpracovanosti. Na Nathaliině paletě se zaskvělo několik barev a ona se počala věnovat portrétu Luciuse Malfoye, jehož podobu si ani nemusela osvěžovat občasným pohledem do skic pořízených u Malfoyových a rozvěšených a rozložených nyní všude kolem po ateliéru - pamatovala si totiž jeho tvář víc, než by sama chtěla.

Neúnavně se věnovala Luciusovu hrdému vysokému čelu, jeho chladným ocelově šedým očím a špičaté bradě, a zrovna když ji zhruba po hodině posměšně napadlo, že na tenhle obraz si bude muset objednat pár tub běloby navíc, donesl se k ní z chodby za dveřmi jejího ateliéru nepředstavitelně hlasitý vřískot, až si málem musela zacpat uši.

"Co to krucinál...," zaklela, když hluk neustával, odložila paletu i štětec a vyšla ze dveří.

Řev se ozýval směrem od zakázané chodby a Nathalie na okamžik strnula, když ji napadlo, jestli to náhodou není jekot dvojčat Weasleyových, která se opět pokoušejí dostat do místností, kde Snape testoval obranný lektvar, a něco hrůzného se jim děje. Onen vřískavý zvuk však připomínal hlasy Freda a George velmi vzdáleně, působil spíš jako nějaké kouzlo - nad tímto svým posledním nápadem se Nathalie ani nestačila pořádně zamyslet, jelikož za rohem zaslechla dusot dvou párů nohou a vzápětí se na chodbě několik kroků od místa, kde stála, skutečně objevili oba Weasleyovi chlapci a s očima navrch hlavy se řítili k ní.

"Mon dieu, co jste to zase vyvedli?" vyhrkla - hoši byli v obličeji celí rudí a uřícení, sotva popadali dech a bez vyzvání se drali do jejího pokoje.

"Tak co je?" zahájila výslech hned, jak za nimi zavřela dveře.

Fred a George se zhroutili na koberec pod oknem a prudce oddychovali.

"Byla to hloupost!" spustil naštvaně George. "Říkal jsem ti, že je to naprostá pitomost!"

"Měl jsi snad lepší nápad?" odsekl popuzeně Fred.

"Neměli jsme tam vůbec chodit! Mohli jsme místo toho skočit do Prasinek pro máslový ležák a už se na tu chodbu jednou pro vždy vykašlat!" vykřikoval George. "Beztak jsme tam vůbec nic nenašli!"

"Jo, jenže to víš teď," namítl jeho bratr, "takže můžeš dělat chytrýho. Ale co posledního půl roku? To bylo pořád samé - pojď se tam podívat, Frede, ať zjistíme, co to tam ta umaštěná hlava kutí, pojď, Frede, to je určitě něco velkého, když s tím všichni dělají takové tajnosti... Fajn, tak teď to máš!"

Nathalie si přitiskla prsty na spánky, poněvadž chlapecká hádka byla ještě o něco víc nervy drásající než ono neutichající vřeštění; nakonec alespoň rozhodným pohybem mávla hůlkou směrem ke dveřím a dvěma kouzly, jež po pobytu u Malfoyových ovládala vcelku slušně, je uzamkla a učinila zvukotěsnými - náhle se v ateliéru rozhostilo ticho, jež bylo natolik překvapující, že i oba Weasleyovi ztratili řeč a udiveně se po ní ohlédli.

"Vysvětlíte mi laskavě, co se to tady děje?" položila hochům důrazný a nadmíru přísně vyznívající dotaz, jenž Weasleyovy dokonce přiměl se na koberci nepatrně přikrčit.

"Zvorali jsme to, Nathalie," přiznal Fred kajícně. "Chtěli jsme se konečně mrknout, co je v zakázané chodbě a... ten poplach jsme spustili my..."

"Do háje, Georgi, proč mi to něco připomíná?" vybuchla rozezleně. "Kolikrát jsem vám říkala, že vás už nebudu krýt? Krucinál vždyť přesně takhle jste se tady schovávali už den poté, co jsem v Bradavicích nastoupila do práce! To toho ještě pořád nemáte dost? Přece jsem vám říkala, že v té chodbě nic zajímavého není, tak proč jste tam u všech druidů lezli?"

"Říkala jsi, že tam Snape dělá nějaké pokusy s lektvary," opravoval ji George rychle.

"Jo, to jsem říkala, protože vím, jak moc Snapea nesnášíte - čekala jsem, že pak dáte pokoj!" rozhodila Nathalie rukama a jadrně zaklela, když se praštila do prstů o malířský stojan.

"No, jenže díky našemu plánku jsme zjistili, že Snape v jedné z místností v té chodbě tráví v posledních dvou týdnech hodiny a hodiny a vůbec odtud nevychází, tak jsme si říkali, že to tam trochu prozkoumáme, jestli tam nedělá něco nekalého," vysvětloval George.

"Můj ty smutku, Georgi, a to jste se mě nemohli zeptat?" láteřila Nathalie. "Řekla bych vám rovnou, že tam nepochybně testuje nějakou novou přísadu do toho lektvaru, co spolu připravujeme! Nic zajímavého na tom vážně není - jenom spousta času, pokusů a práce! Co byste na tom asi tak chtěli vidět? Nebo vážně tolik toužíte po dalším školním trestu? Chcete nám snad pomoci s další várkou sedmikráskových kořenů?"

"No to teď už víme taky, že tam nic není," zamumlal George schlíple a nejistě se ohlédl ke dveřím. "Nemohli bychom jít k tobě do ložnice? Tady mám pořád pocit, že sem co nevidět vrazí Snape s Filchem a tou jeho prašivou nádherou v závěsu..."

"Patřilo by vám to," brblala Nathalie, "beztak zase já budu za tu špatnou, která vás tu věčně kryje," pokračovala v hudrání, zatímco oba hoši mizeli ve dveřích její ložnice jsouce k tomu pobídnuti rázným popostrčením. "Opovažte se tam na něco sáhnout," zahrozila za nimi. "Podívám se na chodbu, jestli je čistý vzduch, a pak si to s vámi vyřídím," dodala potichu, avšak nadmíru zavile, než zavřela dveře a zajistila je pár kouzly. Tentokrát už jim to nedaruje…

Předchozí (22.6.) *** Následující (23.2.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (22.6.)

Závěr dvacáté druhé kapitoly, v němž se Severus Snape konečně dozví, jak to všechno bylo. Tedy - ne úplně všechno, ale s tím se bude muset prozatím smířit. Tradiční věnování Polgaře, GwenLoguir, Scissors, siru matyasovi, Nerle, lilalile, JSark, Hope a A_je, kteří tu se mnou v komentářích vytrvali v celém průběhu této kapitoly :-)

Kapitola dvacátá druhá: Zpět do Bradavic (6. část)

V té chvíli se dveře Brumbálovy pracovny otevřely dokořán a dovnitř rázným krokem vstoupil Snape s vlajícím pláštěm a silně nespokojeným výrazem v obličeji.

---

"Copak vás zdrželo, Severusi?" zajímal se Brumbál klidně, nabízeje mu křeslo.

"Weasleyovi se opět snažili dostat do zakázané chodby," pronesl Snape temným hlasem.

"A vám se je opět nepodařilo chytit?" otočila se na něj Nathalie pobaveně.

"Jednou je přistihnu přímo při činu," počastoval ji výhrůžným pohledem. "A myslím, že toho dne přijde Nebelvír o vskutku značný počet bodů," vyzývavě střelil zrakem po Brumbálovi.

"Budete plně v právu, Severusi," mírně se pousmál ředitel a Snapeovy oči se zúžily do zlostných štěrbinek. "Ale vraťme se k našemu problému." Brumbál se zaklonil ve svém křesle a sepjal ruce na stole. "Nathalie mi právě oznámila, že Zmijozelův portrét se nachází v Azkabanu, a to pravděpodobně v ředitelské kanceláři Justuse Tavoryho. Musíme přijít na to, jak ho získat."

Snape se vší silou snažil nedat najevo překvapení, ale i tak v křesle viditelně ztuhl a přeměřil si Nathalii krátkým nevěřícným pohledem. Stiskla pevně rty a beze slova jeho pohled opětovala.

"Tak tedy Azkaban? A na to jste přišla jak?" vypálil po ní vzápětí kousavou otázku.

"To není podstatné, Severusi," usadil ho Brumbál, "co je teď důležité…"

"Jen mě překvapuje, že věříte těm jejím výmyslům," skočil mu profesor nevybíravě do řeči. "Když jsem s Belartovou mluvil naposledy, bála se vyjít ze svého pokoje, aby jí běhnice nepocuchaly účes, a teď zničehožnic Azkaban -"

"Severusi…"

"Bála jsem se vyjít ze svého pokoje? To vy jste mi radil, abych nikam nechodila!" vstoupila Nathalie podrážděně do už tak vypjatého rozhovoru.

"Protože bylo zřejmé, že to celé nemůže dopadnout jinak, než odhalením vaší osoby a tím pádem i znemožněním jakýchkoli dalších akcí," blýskl po ní Snape vyzývavě očima.

"Asi vás zklamu, ale ta informace je skutečná a navíc pravdivá," ušklíbla se na něj.

"V úvahu přichází i další možnost," vrátil jí desateronásobně její úšklebek, "a sice, že jste nepřišla vůbec na nic a Azkaban nám tu předhazujete, protože je zjevné, že tam nikdo z nás ten portrét hledat nepůjde."

"Naopak, Severusi, nyní se musíme snažit o získání obrazu ještě mnohem intenzivněji. Azkaban je příliš nebezpečné místo pro přechovávání předmětu takové povahy. Mějte na paměti, kolik Smrtijedů je uvězněno v jeho zdech a jaké bytosti Azkaban stráží. Pokud Voldemort někdy opět povstane, bude Azkaban nepochybně jedním z prvních cílů jeho snah o převzetí moci. Předejít tomu, aby se tam setkal s portrétem svého vzoru, je v našem jednoznačném zájmu. A co se Nathalie týče, podrobnosti ohledně jejího pobytu u Malfoyů jsme již probrali a její poznatky osobně považuji za dostatečně věrohodné," prohlásil Brumbál striktně a nepatrným zamrkáním odpověděl na Nathaliin nesmělý, vděčný úsměv. "Takže - nějaké prvotní návrhy, co se týče možností průniku do pevnosti?" nadhodil poté.

"Vždyť je to úplně šílené!" vybuchl Snape zlostně. "Je to Azkaban! Tam nemůžete jen tak přijít a odejít!" Brumbálovo odmítnutí podat mu bližší vysvětlení k Nathaliiným zjištěním se ho zjevně dotklo, nespokojeně se kroutil v křesle a stíhal zamlklou Nathalii vzteklými pohledy.

Sklopila hlavu a zadívala se na svoje propletené prsty. Tušila, že tohle nebude jednoduché, ale Snapeova tvrdohlavost ji přece jenom poněkud překvapila - copak by mu nemělo stačit, že jejímu vysvětlení věří ředitel?

"Trochu konstruktivnější přístup, Severusi, prosím," promluvil Brumbál mírně a Nathalie se málem nevesele rozesmála, když si vzpomněla, při jaké příležitosti slovo konstruktivní zaznělo naposledy. A paradoxně naopak ze Snapeových úst.

Snape se několikrát prudce nadechl a vydechl, aby se uklidnil, ještě jednou probodl ředitele výrazně odmítavým zrakem dávajícím zcela zjevně najevo, co si on o celé věci myslí, ale v příští chvíli se již vrásky na jeho čele prohloubily, jak zaměřil svoji mysl na nový problém.

"Pokud existuje nějaký způsob, jak se dostat do Azkabanu, o čemž ovšem dost silně pochybuji," neodpustil si kousavě, "pak se jako jediná možnost jeví získat potřebné informace přímo od Tavoryho. Tomu je určitě známo, kde má azkabanská ochrana svá slabá místa. A zároveň ví, kam přesně ten obraz umístil, případně jaká kouzla ho chrání."

"Ano, to už mě také napadlo," přitakal Brumbál. "Ovšem Tavory není z těch, kteří by se nechali přesvědčit, aby přešli na správnou stranu."

Nathalie zahlédla nepatrné zachvění svalu ve Snapeově tváři - on jedním z těch byl, kdo k Brumbálovi přešli, a možná si právě teď říkal, zda tehdy udělal dobře…

"Stačilo by, kdybych ho mohl podrobit nitrozpytu," navázal nicméně na své úvahy. "On se však na veřejnosti pohybuje bez výjimky pouze s doprovodem. Jako ředitel azkabanské věznice ostatně po těch letech ví velmi dobře proč," dodal ponuře.

"To je pravda," mínil ředitel. "V britském kouzelnickém světě žije nejeden člověk, který by se mu rád pomstil za všechny útrapy, jimž Tavory své vězně běžně vystavuje, ať už si to ti lidé zaslouží nebo ne. Nedivil bych se, kdyby již v minulosti o jeho život někdo opakovaně usiloval. Severus jeho praktiky ostatně zažil na vlastní kůži," vysvětloval Brumbál Nathalii a Snape rozčarovaně stiskl rty do úzké linky; věděla, že nemá rád, když mu ředitel tohle období připomíná, jenže Brumbál se v tom občas téměř vyžíval.

"S Malfoyem jsem ho ale tehdy viděla samotného," obrátila proto raději pozornost obou mužů ke svojí vzpomínce na někdejší setkání s Luciusem Malfoyem a Justusem Tavorym v bance U Gringottových. Ostatně ani v Malfoyově sídle Tavory nevypadal nikterak ustrašeně, když konverzačním tónem pojmenovával Luciusovy jedy.

"Tavory Malfoyovi vždycky věřil," podotkl Snape suše. "Přece jen jsou příbuzní."

"Tak co je třeba oba nenápadně vylákat do Bradavic?" uvažovala Nathalie. "Já už Malfoye nějak zabavím portrétem jeho rodinky a vy si Tavoryho mezitím můžete pod záminkou ukázky několika účinných jedů odvést k sobě do kabinetu a trochu si s ním popovídat o životě vězeňského dozorce…"

"Tomu vy říkáte někoho někam nenápadně vylákat?" otázal se jí Snape uštěpačně. "Nebo snad předpokládáte, že vás Malfoy tolik touží opět spatřit?" jeho oči se vyzývavě zaleskly, její obočí vylétlo prudce vzhůru a oba už se nadechovali k dalším poznámkám -

"To ale není tak špatný nápad," zarazil je rázně Brumbál a Nathalie se na něj opět vděčně pousmála. "Kdyby se nám opravdu podařilo ho sem dostat… Jenže pod jakou záminkou?"

A v té chvíli Nathalii probleskl hlavou nápad natolik neskutečný, že se málem začala smát nahlas. Oba muži se po ní nechápavě podívali - Brumbál lehce pobaveně a Snape jako vždy s nesouhlasně stisknutými rty.

"Víte, nikdy bych nečekala, že to řeknu," prohlásila důstojně, potlačujíc vší silou smích, "ale nyní popravdě nevidím důvod, proč profesorovi Richeovi bránit v uspořádání toho jeho vysněného narozeninového plesu."

Brumbálova tvář se rozjasnila náhlým pochopením a v jeho očích se roztančily jiskřičky veselí. Snapeův pohled nápadně připomínal solidní skla vitrín v Pamětní síni.

"Jak podle vás souvisí Richeova pochybná záliba v obíhání sálu za znění hlučného čehosi, co ani nemám odvahu pojmenovat, s vůlí Malfoye a Tavoryho ocitnout se náhle v Bradavicích bez jakéhokoli rozumného důvodu?" optal se Snape dutě.

"Přece jste Riche sám slyšel," rozhodila Nathalie rukama, "chce na té oslavě mít nejvýznačnější osobnosti kouzelnického světa - a to oba pánové splňují až příliš, řekla bych."

"Ano, ano," přizvukoval Brumbál souhlasně, "Lucius je navíc předsedou správní rady školy, ten na bradavickém plese amerického exministra kouzel určitě nebude chtít chybět, ostatně sám Riche bude z jeho přítomnosti bezpochyby nadšený. A Justuse Tavoryho pozvu osobně - mohu předstírat pokus o navázání neformálních vztahů s úmyslem využít v budoucnu služeb jeho mozkomorů v případě, že by během pobytu Harryho Pottera v této škole došlo k nějakým nepředvídaným událostem."

"To ale nemyslíte vážně," zachvěla se Nathalie, vybavujíc si svoje vlastní setkání s těmito bytostmi. "Studenti by se neměli dostat do blízkosti něčeho takového."

"Pouze v nejkrajnějším případě," uklidnil ji Brumbál. "To ale Tavory nemusí vědět. Luciuse samozřejmě pozveme i s manželkou, ačkoli lze předpokládat, že spíš přijde jen on sám s Tavorym, neboť ten, pokud vím, žádnou partnerku nemá…"

"To bych se divila," otřásla se Nathalie zhnuseně a Snapeovy rty se pohrdlivě zkřivily.

"…takže Severus se ho bude moci ujmout a odvést ho k sobě. Věří vám natolik, Severusi, aby s vámi šel sám do vašeho kabinetu?" zajímal se Brumbál s pohledem upřeným do Snapeovy strnulé tváře.

"Nikdy jsme proti sobě nic neměli," trhl profesor rameny. "Za to nedopatření v Azkabanu se mi omluvil a já jeho omluvu přijal - předpokládám, že tím to považoval za vyřízené. A Belartová má pravdu, jedy ho skutečně vždy fascinovaly. Připravím si pro něj několik vzorků, kterým neodolá," ušklíbl se zlomyslně, jako by se již nyní těšil na to, jak se pomstí muži, jenž mu ze dnů strávených kdysi ve vězení dokázal udělat peklo.

"Výborně, plán tedy máme, podrobnosti doladíme hned, jak ochotně odsouhlasím Celebrusův plesový návrh," pohladil si Brumbál potměšile vousy a v očích už mu opět jiskřilo.

Nathalie otevřela svoji tašku a s díky řediteli vrátila Potterův neviditelný plášť a svoji polovinu zrcátka. Snape se při pohledu na plášť zamračil, ale když spatřil zrcátko, okamžitě sáhl do kapsy a přihodil vedle něj na stůl svoji polovinu, jako by ho v kapse pálila.

"Nechcete si je přece jenom ještě ponechat?" kývl Brumbál potutelně k oběma zrcátkům. "Když teď spolu tak úzce spolupracujete, mohla by se vám hodit… třeba si v noci vzpomenete, že jste zapomněli tomu druhému něco říct nebo…," odmlčel se uprostřed rozvíjení svých teorií, když spatřil Snapeův hrozivý a Nathaliin zhrozivší se pohled. Ti dva si v této chvíli očividně nechtěli říkat vůbec nic.

Předchozí (22.5.) *** Následující (23.1.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (22.5.)

Konečně další pokračování. A oproti původnímu očekávání bude mít tato kapitola šest částí. Ne, vážně vás nechci napínat, to jen, že se mi ty rozhovory nějak natahují...:-)

Kapitola dvacátá druhá: Zpět do Bradavic (5. část)

"Díky Merlinovi!" zvolal Brumbál, když se Nathalie objevila ve dveřích jeho pracovny a okamžitě jí vyšel v ústrety. "Ani nevíte, jak se mi ulevilo, když se tu po obědě objevil Malfoyův domácí skřítek s vaším kufrem! Co se stalo? Proč jste se neozývala? Měli jsme o vás takový strach!" dodal a pevně stiskl její dlaně ve svých; to množné číslo ředitelovy poslední věty jí neušlo a v duchu nad tím s nevěřícným údivem zakroutila hlavou.

---

"Po jednom z našich nočních rozhovorů jsem se rozhodla profesora Snapea raději dál neobtěžovat," podotkla neutrálně. "Ale zrcátko jsem měla pro všechny případy stále u sebe."

"Takže jste v pořádku?" zajímal se Brumbál, což ji vcelku potěšilo, neboť spíš očekávala, že jeho první otázky se budou týkat rovnou Zmijozelova portrétu. "Doufám, že vám nehrozilo bezprostřední nebezpečí! Nebo snad Malfoy pojal nějaké podezření ohledně vaší přítomnosti?"

"Myslím, že své pochyby má, ale sám neví, nakolik jsou opodstatněné," odpovídala Nathalie. "Podruhé bych tam ale nešla," zkřivila výmluvně rty.

"A? Zjistila jste něco?" přemohla Brumbála konečně zvědavost. "A kde je vůbec Severus?" tázal se udiveně, usadil Nathalii naproti sobě do křesla, nalil jí sklenku medoviny od madame Rosmerty a s očekáváním na ni upřel zrak. "Nebo už jste mu všechno vypověděla?"

Pobaveně zavrtěla hlavou.

"Touha dopadnout nějakého Nebelvíra při páchání nepravostí, zdá se, zvítězila i nad jeho zvědavostí," pousmála se.

"Anebo nechce svoji zvědavost dávat najevo," mrkl na ni Brumbál. "Já se za ni ale nikterak nestydím, takže povídejte," vyzval ji nedočkavě.

V jejím nitru se vzedmula vlna radosti, že se konečně může někomu svěřit se svým úspěchem, upila trochu temně zlatavého moku ze svojí sklenky a jala se Brumbálovi podrobně líčit vše, co se v sídle Luciuse Malfoye odehrálo.

"Takže Azkaban," zasmušila se o několik desítek minut později ředitelova tvář. "To je ovšem mnohem horší, než jsem předpokládal. I když s ohledem na zapojení Justuse Tavoryho do vynášení toho obrazu od Gringottových to není zas tak překvapující," dumal přemýšlivě. "Nuže dobrá, to probereme až se Severusem. Nejdřív mi řekněte něco víc o tom domácím skřítkovi," pobídl ji zvídavě.

"Dobbyho je mi vážně líto," povzdychla si Nathalie poté, co řediteli Dobbyho znovu popsala. "Nemohl byste s tím něco udělat, Brumbále? Mám vůči němu špatné svědomí."

"Žel Merlinu nemohu," zamračil se ředitel, "vždyť ta pravidla ohledně domácích skřítků znáte. Malfoy by ho musel sám propustit a to on stěží udělá. Ale pokud se mi někdy naskytne příležitost přimět ho k tomu, slibuji vám, že se o to pokusím. Nikdy bych nevěřil, že zrovna Malfoyův domácí skřítek může mít srdce na pravém místě; člověk si až říká, kde se to v něm vzalo. Je to jako malý zázrak," vrtěl nevěřícně hlavou s potěšenou jiskrou v oku.

Nathalie se usmála - podezřívat ředitele, že ji poslal k Malfoyovi, poněvadž předem očekával, že by se jí mohlo podařit některého z jeho domácích skřítků zmanipulovat, tedy asi nebylo zcela na místě. Pokud ovšem Brumbál překvapeného pouze nehrál…

"Máte nějaké zkušenosti s aplikací paměťových kouzel na domácí skřítky?" zeptala se raději. "Nechal mě vstoupit do svých vzpomínek bez jakéhokoli odporu a myslím, že jsem je pozměnila vcelku věrohodně, ale přesto se nemohu zbavit pochybností, co by se stalo, kdyby se Dobby náhle rozpomněl na to, co se oné noci přihodilo."

"Skřítčí magie je opravdu zvláštní," přikyvoval Brumbál, "víte, Dobby si možná nevzpomene přesně na vše, k čemu mezi vámi došlo, ale řekl bych, že to někde v jeho podvědomí natrvalo zůstane. Sám nebude vědět proč, ale po téhle zkušenosti už třeba Malfoyovi zdaleka nebude tolik věrný, jak by si Lucius představoval. Sám Merlin ví, čeho všeho se v budoucnu ještě můžeme od milého Dobbyho nadít, ale být vámi, prozrazení bych se neobával, zvlášť pokud on sám s pozměněním vzpomínek souhlasil."

"Díky, to jste mě docela uklidnil," oddychla si Nathalie. "A co ten tajný úkryt pod podlahou? Nepochybuji, že by si někteří poctivější ministerští úředníci rádi ověřili, co všechno tam Malfoy schovává. Stačilo by jedno anonymní oznámení… Malfoy by si nejspíš myslel, že ho udal některý z jeho přátel."

"Bylo by to jistě zajímavé," přisvědčil Brumbál, "ale nedomnívám se, že by bylo vhodné Malfoye právě teď dráždit, přece jen by mohl padnout stín jeho podezření i na vás. Každopádně určitě nechceme, aby na základě takového podnětu začal přemýšlet třebas i o tom, zda má všechny svoje utajované předměty řádně schované. Mohlo by ho napadnout, že ani Azkaban není dostatečně bezpečné místo, a to by se nám nyní příliš nehodilo, když už jsme jednou zjistili, že se Zmijozelův portrét nachází právě tam."

"To ne," souhlasila, "já jen, že ten obraz zdaleka nemusí být jeho jediný trumf. Škoda, že jste v tom úkrytu nemohl být se mnou," zalitovala na okamžik s despektem, "kdybyste viděl, kolik tam toho má…"

"Beztak bychom odtud nemohli nic odnést," uklidňoval ji ředitel, "bylo by to stejně nápadné jako ta případná ministerská kontrola. Teď to chce hlavně klid a rozvahu... Paul Pons tedy pracuje pro Malfoye?" změnil znenadání téma.

"Pamatujete si ho?" zbystřila Nathalie.

"Ovšem," přikývl Brumbál, "byl to jeden z nejschopnějších absolventů Zmijozelu za několik posledních let. Ale nenapadlo by mne, že bude mít tímto směrem zaměřené ambice, nebyl to špatný hoch. Možná bych si s ním měl promluvit," zamyslel se, "bylo by prospěšné mít u Luciuse svého člověka. Pokud by se mi ho podařilo přesvědčit…"

"Obávám se, že jedinou jeho motivací by mohlo být odklizení Malfoye z Narcisina dosahu," pousmála se Nathalie. "Pons se tvářil, že by raději sloužil jí než jemu."

"Zajímavé," pokyvoval ředitel hlavou, "stejně jako ta informace o Luciusových schůzkách s někdejšími Smrtijedy. Čekal bych, že se bude o svoji dobrou pověst obávat víc, jeho sebevědomí ale zřejmě opravdu nezná mezí. To jsem vám však říkal už od začátku. Nicméně se také potvrdily moje předpoklady, že Lucius nevěří ve Voldemortův návrat, což je vcelku uklidňující zpráva. Prozatím."

Oba se na několik vteřin odmlčeli, popíjejíce medovinu; Brumbál si Nathalii prohlížel s jakýmsi obnoveným zájmem a mírně se usmíval.

"Vědět, že by mi někdo od Malfoye mohl přinést tolik poznatků, pokusil bych se něco podobného zorganizovat už mnohem dřív," pohladil si spokojeně vousy.

"Vědět, že celý týden strachy nezamhouřím oka, nikdy bych se do Wiltshiru nevydala," zamračila se Nathalie nesouhlasně.

"Přesto jste ale získala informace, kvůli kterým jsme vás tam vyslali. To je hodno obdivu, moje milá Nathalie," zajiskřilo mu v očích.

"Za všechno vlastně vděčím Dobbymu," pokrčila rameny. "Mimochodem jsem vás chtěla požádat, jestli byste mohl před Snapem pomlčet o tom, jakým způsobem jsem ke svým zjištěním dospěla. Když uslyší, jak moc jsem riskovala odhalení sebe samé i celého našeho komplotu svěřením tolika informací Malfoyovic domácímu skřítkovi, abych si získala jeho důvěru… no, sice to nakonec dobře dopadlo, ale bojím se, že by mě Snape i tak seřval hůř než malou holku a pak by mi to určitě předhazoval s ironií sobě vlastní minimálně do příštích Vánoc. On by byl ostatně schopný přesvědčit i ty zatracené přesýpací hodiny ve vstupní síni, aby Havraspáru ubraly pár set bodů, jen aby mi dal dostatečně najevo, že jsem úplně…"

"Ale no tak, Severus všechny vámi získané údaje ocení, tím jsem si jistý…," přerušil ředitel s dalším pobaveným jiskřením v očích její lamentování.

"Opravdu? I přesto, že on sám považuje domácí skřítky za méněcenná tupá stvoření?"

"Ale Nathalie, Severus považuje za méněcenná tupá stvoření i většinu bradavických studentů," rozhodil Brumbál výmluvně rukama. "A co se vás týče, určitě ho bude zajímat vše, co se vám v onom týdnu přihodilo. Sice o váš osud navenek naprosto nejevil zájem, jenže od středy se s ním prakticky nedalo kloudně promluvit. Myslím, že o vás měl opravdu obavy."

"Hmm," zamumlala nepříliš přesvědčeně, "každopádně bych byla raději, kdyby ta věc s Dobbym zůstala jenom mezi vámi a mnou."

"Jak myslíte," pokrčil Brumbál rameny. "Sdělím mu pouze to, co bude nezbytné."

"Děkuji. Beztak jsem zase tak úspěšná nebyla," povzdychla si. "Mylně jsem celou dobu předpokládala, že najdu přímo ten obraz. Nyní sice víme, že se nachází u Tavoryho v Azkabanu, jenže to mi připadá stejné, jako kdyby byl na jednom z měsíců Jupitera. Obávám se, že tím všechny naše šance na získání obrazu definitivně padly."

"Azkaban není zas tak nedobytná pevnost, ačkoli navenek působí dosti hrozivě," odporoval jí Brumbál. "Ačkoli případy, kdy se odtud vězňům podařilo uniknout, se z pochopitelných důvodů úzkostlivě tají."

"Je to ostrov v moři," kroutila Nathalie nedůvěřivě hlavou, "a navíc plný mozkomorů. Vážně jste přesvědčený, že by bylo možné se tam dostat a obraz odtud jen tak odnést?"

"Na to vám teď opravdu nejsem schopen odpovědět, potřebujeme víc informací, mnohem víc…," odpověděl ředitel po chvíli zamyšlení.

_^Poznámka:

_{^{Ron Weasley ve 3. dílu HP po útěku Siriuse z Azkabanu říká, že se to nikomu před ním nepodařilo. V té době však nikdo nevěděl o ještě dřívějším útěku Bartyho Skrka proměněného ve svoji umírající matku. Pro účely této povídky tedy předpokládám, že i zabezpečení Azkabanu má svoje mezery…}}

Předchozí (22.4.) *** Následující (22.6.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (22.4.)

Tedy ne že by na mě nějak působil předvánoční shon - nemám ještě ani jeden dárek a řešit je budu jako vždy na poslední chvíli - ale i tak mám dojem, že čas uhání jak bradavický expres a já vůbec nic nestíhám. Už skoro ani psát...

Kapitola dvacátá druhá: Zpět do Bradavic (4. část)

Přemístili se těsně za bradavickou vstupní bránu. Snape okamžitě vymanil svoje prsty z Nathaliiny dlaně; otočila se k hradu a pochopila proč - na druhé straně brány dovádělo ve sněhu několik mladších studentů zamotaných až po uši do šál nebelvírských a mrzimorských barev. Podstatou jejich hry zjevně bylo trefovat se sněhovými koulemi do soch okřídlených kanců, které bránu strážily - jakmile však děti zahlédly černě oděnou Snapeovu postavu na opačné straně mřížoví, rozprchly se, jako by je honil Potlouk, jen Fred a George Weasleyovi ještě stihli Nathalii rozpustile zamávat.

---

Pohled na hrad, který před týdnem se značnými obavami opouštěla vydávajíc se vstříc malfoyovskému neznámu, způsobil, že Nathalie začala samým štěstím a dojetím málem slzet.

"Konečně doma," zamumlala a rychle zamrkala, aby ji slzy nepřemohly. Když si uvědomila, co právě řekla, podivila se sama sobě - opravdu začíná vnímat tohle místo jako svůj domov? Nebo za to může její rozhovor s otcem? Ostatně i Snape podiveně zdvihl obočí.

Jak se blížili po umetené cestě k hlavnímu vchodu, zaplavoval Nathalii pocit klidu, strach a nejistota definitivně zmizely a ona už se nemohla dočkat, až opět vstoupí do svého pokoje, přejede očima jeho důvěrně známé zařízení, stráví nejméně hodinu ve vaně a pak se posadí s hrnkem vroucí medoviny na koberec před rozpálený krb s některou ze svých četných knih (možná, že právě s tou novou od Snapea). Těšila se i na večeři ve Velké síni, při které s Hagridem, Prýtovou a Vektorovou probere, co je nového, a snad i stihne prohodit pár slov s Fredem, Georgem, Leem, Oliverem, Tonksovou, Terencem… Odjela z Bradavic na pouhých několik dní, ale připadalo jí to skoro jako měsíc - asi že se v oněch lednových týdnech, jež její výpravě předcházely, nedokázala na své okolí příliš soustředit…

S uspokojením vešla do vstupní síně a následovala Snapea k mramorovému schodišti nadšeně se rozhlížejíc kolem sebe - s úsměvem odpovídala na nesmělé i radostné pozdravy studentů i veselé halekání několika portrétů, které ji vítaly jako starou dobrou známou - vždyť jenom sir Cadogan ji pronásledoval skoro přes tři patra a zaplavoval ji nejnovějšími zprávami, zatímco Snape vedle ní očividně trpěl při každé další sdělované podrobnosti o jakési dozajista velice vážné rozepři mezi Buclatou dámou a lady Violetou.

Konečně opustili schodiště a vydali se směrem k Brumbálově pracovně, kde měla Nathalie podat zprávu o průběhu a výsledcích svojí mise. V té chvíli však spatřila výjev, jenž její náladu okamžitě srazil hluboko pod bod mrazu. O jeden z kamenných sloupů dál v chodbě se totiž ležérně opíral Celebrus Riche a oblažoval několik okolostojících studentů svými moudry.

"U Merlinovy plesnivé brady!" zaúpěla a zapadla do nejbližšího výklenku; Snape ji dvě nebo tři vteřiny nechápavě pozoroval, ale nakonec udělal krok k ní, v očích jasnou otázku.

"Riche," vyprskla znechuceně a pohodila hlavou do chodby, odkud se ozývalo profesorovo nadšené štěbetání. "Nemůžeme jít jinudy?" navrhla prosebně.

"Ne, pokud nechcete obcházet celý hrad," ušklíbl se profesor. "Což nemám v úmyslu. Jdeme," pokynul jí nekompromisně rukou.

Útrpně zavřela oči. Doufala, že se Richeovi vyhne alespoň do večeře a namísto toho…

"Copak vy s sebou nemáte Potterův plášť?" slyšela Snapeovo posměšné podotknutí.

Popravdě právě vyslovil myšlenku, která ji samotnou napadla už v okamžiku, kdy si Riche všimla. Jen to ihned zavrhla jako příliš dětinské. Ale když už o tom profesor sám začal…

"Kdo říká, že ho s sebou nemám?" pousmála se a zalovila v tašce. Složený neviditelný plášť nebyl objemnější než obyčejná šála. "Ještěže vás to napadlo," uchechtla se spokojeně Snapeovu pohrdlivému výrazu a přehodila si plášť přes sebe.

"Vskutku konstruktivní způsob řešení problémů," zhodnotil uštěpačně.

"Riche není můj problém," bránila se, "jenom ho prostě nemám ráda."

Profesor rezignovaně zavrtěl hlavou a vyrazil chodbou k ředitelně. Neslyšně kráčela za ním. V jednu chvíli už to málem vypadalo, že kolem vyprávěním zcela zaměstnaného Riche projdou bez povšimnutí, ale nakonec si exministr profesora přece jenom povšiml.

"Profesore Snape! S vámi jsem se od svého návratu ještě neviděl!" vrhl se k němu a nevšímaje si profesorova zlověstného pohledu, potřásl mu mohutně pravicí. "Tak jak jste si užil vánoční svátky?" cvrlikal neodbytně dál - Snape na něj popatřil chladným zrakem a neuznal ho za hodna odpovědi, Richeovi to však zjevně vůbec nevadilo a nadšeně začal povídat sám:

"Objel jsem ve Spojených státech všechny své staré známé i několik míst, která jsem kdysi navštívil ještě jako ministr… věřil byste, že v jedné vesnici na Aljašce dosud ani nezaznamenali, že už ministrem nejsem? Připravili mi tak krásné přivítání…"

Při pohledu na Snapeovy skelné oči se Nathalie málem rozesmála nahlas.

"Spěchám k řediteli, Richi, takže když dovolíte…," prohlásil profesor suše.

"Jistě, jistě, kolego, nebudu vás zdržovat…"

Richeův hlas bublal jako potůček a byl stejně neodbytný jako voda po staletí ohlazující tvrdou skálu, jak tak srovnal se Snapem krok a nevzrušeně pokračoval:

"Přirozeně tím prodloužením mojí cesty poněkud sešlo z mého úmyslu uspořádat v Bradavicích ples na svatého Valentýna, ale vzhledem k tomu, že mám na konci března čtyřicáté narozeniny, hodlám požádat ředitele, aby mi dovolil zorganizovat menší oslavu s tancem v té době. Už jsem přemýšlel nad třiadvacátým březnem, co byste na to říkal, kolego?"

Nathalie si povšimla, jak sebou Snape při této poznámce škubl a jeho tváří na nepatrný okamžik projelo upřímné zděšení, a div se na místě potlačovaným smíchem nezalkla.

"Doufám v širokou účast těch nejvýznačnějších osob," nedal se Riche odradit očividnou nechutí svého společníka k nakousnutému tématu. "V uplynulém týdnu jsem ostatně potkal mnoho zajímavých lidí na výročním zasedání Mezinárodního sdružení kouzelníků…"

Další škubnutí Snapeovy hlavy, tentokrát Nathaliiným směrem, zjevně když si vzpomněl, že i její otec se tohoto shromáždění zúčastnil - tak teď už alespoň tuší, proč jsem se nechtěla s Richem potkat, pomyslela si, a Riche její teorii vzápětí potvrdil nahlas:

"Ostatně nevíte, kde bych našel Nathalii? Mám jí vyřídit srdečné pozdravy od jejího otce, jistě bude potěšena, vždyť mi onehdy sama přiznala, že se spolu moc nevídají…"

Snapeův tuhnoucí obličej už ani nevnímala, neboť za daných okolností nehybnost toho jejího nemohl předčít. Od chvíle, kdy jí otec sdělil svůj názor na Celebruse Riche, uplynula stěží hodina a ona si ho při nejlepší vůli nedokázala představit, kterak jí posílá srdečné pozdravy zrovna Richeovým prostřednictvím. To však k jejímu nemalému zděšení zdaleka nebyl konec…

"Během svátků jsem měl možnost dlouze přemýšlet o svém životě," ztišil Riche hlas a důvěrně se ke Snapeovi naklonil. "A tak si říkám, že by nebylo od věci se konečně usadit, oženit se a zplodit několik potomků… Víte, vlastně bych k vám neměl být tak otevřený…"

"Nebuďte," odvětil Snape s důrazem přímo ledovým a ještě o něco víc zrychlil, až se Nathalie bála, že ji její dusot co nevidět prozradí.

"…ale vím, že vy o tom nikomu vykládat nebudete, přece vás znám, kolego…," nedal se Riche zastavit, "…a tak budu upřímný a rovnou se zeptám - co si myslíte o Nathalii?"

Jmenovaná se prudce nadechla a málem se sípavě rozkašlala, třeštíc na Riche zrak skrze látku neviditelného pláště. Copak ji Riche musí řešit zrovna s… rychle se podívala na Snapea, který se zastavil na místě a beze slova na Riche zíral stejně nevěřícně jako předtím ona.

"Rozumějte mi dobře," pustil se Riche do překotného vysvětlování, neboť si Snapeův údiv zřejmě vyložil jako pobídku k podrobnějšímu objasnění situace. "Nathaliin otec je významný představitel Mezinárodního sdružení kouzelníků, jistě si pro svoji dceru představuje nějakého partnera na úrovni. Což já splňuji více než dostatečně, to musí každý uznat."

Nathalie pocítila, že se jí začíná nedostávat vzduchu. Co to ten idiot zase kecá?

"Věkový rozdíl patnácti let považuji za zcela optimální, pro takovou mladou dívku je starší zkušený muž ostatně vždycky nejlepší volbou a přiznejme si, že Nathalie určité vedení po cestách života dospělých potřebuje jako sůl…," dumal Riche dál.

No to snad…! Zalapala po dechu a začala se rozhlížet po něčem, čím by mohla toho postaršího zkušeného muže praštit a definitivně ho tak umlčet.

"Ano, ano, myslím, že Daniel nebude mít námitek," uzavřel Riche svoji úvahu, zatímco Snapeův obličej nyní vyjadřoval čiré znechucení a Nathalii jen náhlá roztřesenost všech jejích končetin zabránila v tom, aby se na Riche vrhla a začala ho škrtit. Zatnula zuby a nejistým pohybem pod pláštěm vytáhla z kapsy svoji hůlku - tohle mu tedy nedaruje!

"Ocenil bych, kdybyste mne přestal obtěžovat těmi svými jalovými řečmi, Richi," ozval se Snape znenadání a pohlédl na svého kolegu s tím nejvýmluvnějším úšklebkem, jaký kdy Nathalie v jeho tváři spatřila. "Nemám nejmenší představu, jak jste mohl dospět k přesvědčení, že by mne mohlo zajímat vaše nanejvýš tragikomické líčení vánočních svátků nebo snad ty vaše idiotské nápady nechat osazenstvo tohoto hradu trpět další zbytečnou oslavou spojenou s naprosto nevyhnutelným nesmyslným hlukem, stěží slušnými stupidními pohyby a zcela zjevnou ztrátou času. A své úmysly týkající se pokračování vaší politováníhodné rodové linie probírejte laskavě přímo se slečnou restaurátorkou, nikoli se mnou. Nepochybně bude u vytržení už jenom z té představy," zkřivil uštěpačně horní ret a vrhl škodolibý pohled směrem, kde právě Nathalie s obtížemi rozdýchávala závěr jeho proslovu. Načež nechal zaraženého Riche stát na místě a vydal se opět k ředitelně - neměla příliš času na rozmyšlenou, a tak se rozběhla za ním.

Několik desítek vteřin šli mlčky, a teprve když došli k chrličům strážícím schodiště do Brumbálovy pracovny, jal se Snape promluvit:

"Mohu být první, kdo vám poblahopřeje k budoucímu šťastnému zasnoubení?" Zlomyslná jízlivost z jeho hlasu neodkapávala - ona doslova tekla proudem.

"Mohl byste - laskavě - mlčet?" strhla ze sebe plášť a vztekle ho narvala zpět do tašky mumlajíc ty nejsprostší francouzské nadávky, jaké jí slina na jazyk přinesla. "Co jsem komu udělala?" protáhla nakonec vyčítavě a odpovědí jí bylo výmluvné povytažení obočí.

"Taková skvělá partie," zamumlal Snape, až měla podezření, že se vší silou snaží potlačit smích. Pokud by ovšem smích v jeho případě přicházel do úvahy.

Už už mu chtěla odseknout něco ve stylu, že to by se snad raději provdala za Filche, když se dotyčný objevil na druhé straně chodby a pospíchal k nim s paní Norrisovou v zádech.

"Profesore Snape, všude vás hledám! Už to zkoušejí zase!" spustil školník hned, jak ke Snapeovi a Nathalii doběhl. Sotva popadal dech, ale okamžitě ze sebe sypal další informace: "Ty dveře v zakázané chodbě… paní Norrisová je viděla… určitě ti dva holomci z Nebelvíru…"

Snape se zarazil a nerozhodně na Nathalii pohlédl - úplně jasně viděla, jak se v jeho nitru sváří touha vyposlechnout si její zprávu o výsledcích pátrání s dlouhodobým přáním konečně dostat toho, kdo se opakovaně snažil o průnik do místností v zakázané chodbě, kde profesor prováděl pokusy s obranným lektvarem. Věděla, že Weasleyovy stejně nechytí, poněvadž dvojčata včas uvidí na svém plánku, až se k nim jejich "oblíbený" profesor začne přibližovat, a vlastně by se jí teď docela hodilo, kdyby si mohla s Brumbálem promluvit o samotě…

"Jen běžte, Snape," usmála se mile, "však on vám ředitel beztak všechno poví."

Nedůvěřivě si ji přeměřil, ale nakonec se přece jen vydal za povykujícím Filchem.

Předchozí (22.3.) *** Následující (22.5.)

Rozcestník povídky