Portrét pro Bradavice (21.2.)

Posílena nečekaným zjevením bílých pávů v parku zámku Jemniště, který jsem včera navštívila, sebrala jsem síly a dokončila další pokračování z prostředí Malfoyova sídla, byť (zatím) bez pávů...:-)

Aktualizace 31. 10. 2009 - Nathalie by dnes oslavila 44. narozeniny. Legrační představa:-))

Kapitola dvacátá první: Domácí skřítek Dobby (2. část)

Ta hodina, kterou Nathalie strávila přitisknutá ke stěně chodby čekajíc, až pozornost portrétu Brutuse Malfoye konečně poleví a ona se bude moci vrátit do svojí ložnice, zasela do její hlavy značný zmatek.

---

Skutečnost, že by ji samotnou Lucius Malfoy nechával sledovat, ji popravdě příliš nepřekvapovala. Bradavický ředitel se je se Snapem sice snažil přesvědčit o tom, že Malfoy nemá v současné době ani ten nejmenší důvod k obavám - co se týče moci a vlivu, byl nepochybně na svém životním vrcholu, nikdo se už léta neodvážil zpochybňovat jeho loajalitu ke "správné" straně, ministr Popletal mu zobal z ruky a před nějakým časem byl Malfoy dokonce jmenován členem správní rady bradavické školy, což byla pocta, jíž se nedostalo hned tak někomu. A že Lucius sám ani příliš nevěří ve znovunastolení vlády Toho-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit, o tom se Nathalie přesvědčila sama té noci, kdy neplánovaně vyslechla jeho rozhovor s bývalými smrtijedskými kolegy - vždyť i samotný fakt, že Malfoy do svého sídla bez obav pravidelně svolával schůzky tak kompromitujícího složení, hovořil za vše - Lucius Malfoy věřil v sebe, ve svoji moc i ve své konexe a přehnanými obavami zjevně netrpěl.

Přesto byla Nathalie z Malfoyova úhlu pohledu především člověkem na straně bradavického ředitele a od toho pro něj sotva kdy mohlo vzejít něco dobrého. A ačkoli ji do svého sídla sám pozval, jistou míru obezřetnosti z jeho strany dokázala pochopit, zvlášť když se ve stejné době chtěl sejít i se svými smrtijedskými přáteli, což byl nepochybně fakt, který by si on i jeho návštěvníci raději nechali sami pro sebe. Sice ho to zatím zjevně netrápilo natolik, aby před její pokoj postavil na stráž některého ze svých domácích skřítků anebo začaroval její dveře nějakým hlídacím kouzlem, což se beztoho ve vyšší společnosti ve vztahu k hostům považovalo za poněkud urážlivé a obecně to bývalo oprávněným důvodem pro okamžitý odchod dotčeného hosta z domu, ale svěřit tento úkol jednomu z obrazů - tomu rozuměla velmi dobře - ostatně i bradavický ředitel se jí kdysi nepřímo svěřil, že jistým propojeným ředitelským portrétem občas nechává sledovat samotného ministra kouzel.

Jenže Brutus Malfoy hovořil v množném čísle a to Nathalii vrtalo hlavou mnohem víc. Chtěl snad Lucius udržet svoje schůzky s přáteli v tajnosti i před svojí manželkou a synem? Měl Brutus dohlédnout na to, aby se Draco oné noci nerozhodl toulat po zdejších chodbách cestou do ložnice svojí matky, což měl chlapec zjevně ve zvyku po každé noční můře, která ho vzbudila? Anebo byla Brutusova činnost hlídače zaměřena spíš proti Narcise? Domníval se Lucius, že když jeho syn nemůže za matkou, mohla by ona jít za ním a něco při tom nechtěně zahlédnout či vyslechnout? Nebo je v tom ještě něco dalšího?

Teorie se rodily v její hlavě, jedna bláznivější než druhá - co když je Lucius přesvědčený, že jeho žena v noci opouští svůj pokoj a možná i sídlo, a nechtěl, aby se ve dveřích srazila s některým z jeho bývalých kolegů? Nathalie si představila Narcisu spěchající k hranicím malfoyovských pozemků, odkud by se mohla přemístit - ale kam? Má snad rodinu, s níž se coby choť Luciuse Malfoye nemůže stýkat? Jistě - Tonksová se Nathalii zmiňovala o vyškrtnutí svojí matky Andromedy z rodokmenu Blacků, ale neříkala nic o tom, že by se se svojí sestrou Narcisou tajně scházely… Je v tom tedy někdo jiný? Nějaký muž? Nathalii prolétla před očima vidina obličeje Paula Ponse… ale ne, to jistě ne, Narcisa by těžko mohla být manželovi nevěrná, tomu se Nathalii nechtělo věřit. Bylo však otázkou, zda tomu náhodou nevěří Lucius Malfoy.

Nathalie každopádně nemohla než blahořečit Brumbálovi za nápad zapůjčit jí s sebou Potterův neviditelný plášť a sobě za důslednost, s níž po čas všech svých pátrání sesílala na zdejší malby různá matoucí a další kouzla, o jejichž existenci věděla jen díky svému povolání. I když portrét Malfoyova předka pro ni naštěstí nebyl příliš záludným soupeřem…

V pátek dopoledne se Narcisa konečně dostala k tomu, aby Nathalii ukázala ono místo v zahradě, které si představovala jako pozadí pro rodinný portrét. Přes noc napadlo několik palců čerstvého sněhu a další vločky vířily vzduchem; domácí skřítkové sice hned po ránu zametli všechny cestičky, i tak ale obě ženy zanechávaly ve sněhu ostře vykrajované otisky svých šlépějí.

Draco, jenž se zřejmě již vzpamatoval ze svojí noční můry i z rozhovoru s otcem, je následoval na své Kometě Dva šedesát a předváděl jim různé otočky a výkruty, nad jejichž rychlostí a ladností zůstával Nathalii rozum stát stejně jako nad následnou Dracovou historkou o tom, jak jednoho dne jen tak tak unikl jakýmsi hloupým mudlům ve vrtulníku, kteří ho zahlédli chytat Zlatonku nad hlavní silnicí mezi Southamptonem a Portsmouthem.

"Především jsi tam neměl co pohledávat," zkonstatovala Narcisa tónem domlouvající matky. "Dokážeš si představit, jak trapné by bylo, kdyby tvůj otec musel těm ministerským úředníčkům vysvětlovat, že tě ti mudlové vyfotografovali a otiskli to v jejich novinách?"

"Můj otec? To spíš Goyleův, ne?" ušklíbl se Draco. "Byli jsme koneckonců na jejich zahradě. Nechápu, proč ji nemá dostatečně začarovanou, Zlatonka by se přece za hranice jejich pozemku neměla vůbec dostat, nemyslíš?"

Narcisa pokrčila rameny.

"Někteří lidé jsou mimořádně nezodpovědní," prohodila směrem k Nathalii.

Konečně obě ženy zahnuly za jednu z kamenných, sněhem zapadaných zídek, vkročily do nevelkého prostoru obklopeného vysokým tisovým plotem a ocitly se na podivně tichém prostranství s jednoduchým altánem ze světlého dřeva. Nathalie vytáhla svůj skicář, několikrát altán obešla a začala si pořizovat rychlé nákresy - jednalo se jí ale hlavně o zachycení oné poklidné atmosféry, která zde vládla a které nemohlo být dosaženo na fotografiích, jež měla Nathalie od Narcisy přislíbeny, aby získala alespoň rámcovou představu o tom, jak toto místo vypadá v letních měsících.

Zároveň Narcisu po očku sledovala a dumala nad tím, zda paní domu ví o tom, že jeden z portrétů malfoyovských předků byl jejím chotěm pověřen sledováním dění na chodbě v prvním podlaží, a zda k takovému jednání poskytla Luciusovi nějakou záminku. Narcisinu tvář však neopouštěl ten stále stejný naučený výraz, z něhož Nathalie nebyla dvakrát moudrá. A to samé platilo i pro Luciuse, který se k nim po obědě připojil v knihovně a uvolil se věnovat hodinu či dvě svého času společnému pózování pro rodinný portrét.

Jako nejvhodnější bylo po několika pokusech zvoleno takové uspořádání, kdy pán a paní domu seděli bok po boku na židlích nepatrně natočených k sobě a Draco stál za nimi ležérně opřený o opěradlo za matčinými zády. Nathalie rychlými tahy zachycovala jejich podobu a snažila se nevnímat onu podivnost celé scény, kdy na ni všichni členové Malfoyovy rodiny bez pohnutí zírali. Po chvíli Luciuse zřejmě přestalo bavit zpytavě pozorovat její činnost a jal se se svojí manželkou a synem nezávazně konverzovat - s Dracem probíral jeho pokroky v učení a s Narcisou podrobnosti jakési honosné oslavy, která měla v domě zanedlouho proběhnout.

Draco začal být brzy neklidný - postávání za židlemi svých rodičů ho příliš nebavilo a i přes Narcisiny domluvy se neustále vrtěl. Nakonec ho zachránil příchod další z přítelkyň jeho matky - Narcisa se odebrala s paní Parkinsonovou do odpoledního salonku na šálek čaje a Draco dostal za úkol zabavit mezitím dceru této dámy, malou Pansy. Nebyl z toho nijak nadšený, ale nakonec se přece jen uvolil ukázat dívence, jež na něm zbožně visela očima, svoje koště a následně i svůj pokoj.

Nathalie s Luciusem Malfoyem osaměla - pán domu očividně netoužil po setkáních s přítelkyněmi svojí choti a raději nadále setrvával v póze pro portrét a mechanicky při tom listoval Denním věštcem. Když si však zhruba po půl hodině všiml, že se Nathalie začala věnovat obkreslování vzorku na šerpě, kterou měla mít Narcisa na obrazu na sobě, povstal a elegantním krokem se přesunul ke stolku s Nathaliinými kresbami.

"Jsem upřímně překvapen a potěšen," sdělil jí následně s povýšeným klidem. "Nečekal jsem od vás žádné zázraky, ale musím konstatovat, že bude-li výsledný portrét alespoň tak dobrý, jako tyto kresby, mohl bych s ním být víceméně spokojen."

"Děkuji za uznání, pane Malfoyi. Udělám, co bude v mých silách," přikývla zdvořile.

"Ovšemže uděláte," ušklíbl se pobaveně, "o tom vůbec nepochybuji."

Loupla po něm okem, ale raději se zase rychle soustředila na svoji kresbu.

"Uvažuji dokonce o tom, že bych vás doporučil některým svým přátelům a známým," prohodil najednou zlehka, ale jistý podtón v jeho hlase ji přiměl náležitě zbystřit.

"To by od vás bylo nesmírně laskavé, pane Malfoyi," zamumlala ostražitě.

"Nu ano," pousmál se milostivě, probíraje se dál jejími kresbami. "Crabbe a Goyle by takovou příležitost jistě uvítali, možná i Tavory…"

Škubla sebou a zároveň příliš zatlačila na uhel, jenž se s tichým křupnutím zlomil.

"Vy se snad s Tavorym znáte?" pronesl Lucius tiše a jeho chladné šedé oči se bez varování zabodly do jejích jako ostré čepele nože.

"Ne osobně," zadrmolila rychle, pevně svírajíc v prstech svůj skicář, "jen jsem o něm slyšela…" A v mysli úporně zatlačovala do pozadí vzpomínku na nedávnou schůzku někdejších přisluhovačů Toho-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit zde v domě. Ona přece nemůže Tavoryho znát! V příští vteřině se jí však vybavilo ono zářijové setkání s Malfoyem a Tavorym v bance U Gringottových, ne, na to teď také nesmí myslet - co kdyby si ji Lucius Malfoy přece jen nějak spojil s tím obrazem, vždyť byla restaurátorka a malířka…

"Jistě, jeho opravdu zná téměř každý, že?" Napětí v Malfoyově obličeji nepatrně povolilo, ačkoli jeho oči stále pátraly v Nathaliině tváři.

Podezřívá ji snad z něčeho? Dozvěděl se nějak o tom, že mu po nocích prohledává dům? Nevšiml si jí přece jenom portrét Brutuse Malfoye a neprozradil ji pánovi domu?

"Možná jste dokonce viděla jeho fotografii v novinách?" nadhodil Lucius vyčkávavě.

"Já… no, možná…," uhnula raději očima zpět ke kresbě.

"A co si o tom myslíte?" zajímal se s úsměškem. "Věříte těm žvástům o nebezpečných předmětech, které jsme museli s bratránkem ukrýt před ministerskou kontrolou?"

Tenhle dialog se rozhodně nevyvíjel dobrým směrem. Vybavil si snad Malfoy, že ji v Gringottovic bance toho dne potkal? Nebo ho napadlo, že by mohla vědět, proč tam tehdy šel?

Zatraceně, Nathalie, uklidni se, okřikla se v duchu. Vážně myslíš, že si zrovna Lucius Malfoy bude pamatovat, koho kdy předběhl ve frontě? Nemůže o tobě nic vědět, ani že tu pátráš po tom obrazu! Vždyť podle Snapea se Malfoy domnívá, že to je jen další z mnoha Zmijozelových portrétů, po němž jeho Mistr jednoho dne zatoužil. Neví nic o jeho propojení s obrazem zakladatelů! Nebuď tak ustrašená a ovládej se! Jenže… proč se mě tedy takhle vyptává?

"Z Francie nejsem zvyklá přikládat informacím z novin přílišnou váhu," pokrčila s obtížně sehraným klidem rameny. "Novináři vždy jen vyhledávají senzace a konstruují nejrůznější teorie zaměřené především na dobrou prodejnost. O politická rozhodnutí vašeho ministerstva se rovněž příliš nezajímám. A o záležitosti druhých lidí už vůbec ne."

"Opravdu?" zašeptal a zničehožnic ji uchopil pod rameny a vytáhl z křesla blíž k sobě.

Ten pohled znala a stálo ji hodně přemáhání nedat najevo žádné zděšení a tvářit se, jako by si ničeho nevšimla - Lucius Malfoy na ní totiž právě zkoušel svoje umění nitrozpytu - sice nenápadně, bez hůlky a s mnohem slabší intenzitou, než jakou zažila, když se do její tváře vpily temné oči Severuse Snapea onoho večera, kdy ho na bradavické chodbě políbila, ale nitrozpyt to v každém případě byl a Nathalie musela zkoncentrovat všechny síly, aby udržela v hlavě jenom samé neškodné vzpomínky. Hodnou chvíli ji hypnotizoval pohledem, než se sklonil k jejímu spánku, dlouze se nadechl vůně jejích vlasů a zašeptal jí do ucha:

"To bych vám také radil."

A v příští chvíli byl pryč, zanechávaje konsternovanou Nathalii jejím zděšeně těkajícím myšlenkám.

_^Poznámka:

_{^{Dracovy historky s vrtulníkem jsou kánon, stejně jako ty o hraní famfrpálu - chlubí se jimi před svými spolužáky už v prvním dílu Harryho Pottera. Skutečností je i jeho nezávodní koště Kometa Dva šedesát, kterou až ve druhém dílu vyměnil za nový typ Nimbusu zakoupený jeho otcem pro všechny členy zmijozelského družstva.}}

Předchozí (21.1.) *** Následující (21.3.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (21.1.)

Návštěvnost blogu se včera přehoupla do třetí desítky tisíc, čemuž jsem nesmírně ráda a všem příznivcům těchto stránek děkuji. Tak snad abych i já začala třetí desítku kapitol...:-)

Kapitola dvacátá první: Domácí skřítek Dobby (1. část)

Nathalie se vrátila do přijímacího salonu hned následující noci a brzy pochopila to, co jí vrtalo hlavou v průběhu celého uplynulého dne: jak to, že Malfoy jen tak beze všeho odhalil před svými návštěvníky onen tajný úkryt?

---

Jistě, mnozí z nich mu byli očividně blízcí a existencí tajného prostoru pod salonem se nezdáli být nikterak vyvedeni z míry. Ale byli zde i tací, kteří pánovi domu příliš velkou loajalitu neprokazovali, a Nathalie se ptala sama sebe, zda toto Luciusovo vcelku efektní gesto nebylo přece jen poněkud neprozíravé. Pokoušel se jim snad jemně naznačit, že se dokáže lehce zbavit každého, kdo by kladl odpor jeho záměrům - každého, kdo mu bude nepohodlný? Vždyť by ho mohli kdykoli udat, pokud by se jim to právě hodilo, a kdyby ministerstvo našlo v tomto domě nějaké zakázané předměty… Ledaže… Malfoy by snadno zjistil, kdo se za takovým udáním skrývá, a dotyčný by to pak jistě neměl jednoduché.

Až pak si ale uvědomila to nejpodstatnější - soudě podle vyslechnutého rozhovoru byli všichni ti muži bývalí Smrtijedi, takže pokud by chtěli jeden na druhého nasazovat, měli by k tomu dozajista mnohem silnější prostředky než jen nějaký utajený poklop před Malfoyovým krbem. Bylo více než zřejmé, že i když se včerejší Luciusovi návštěvníci nemají právě v lásce, jsou si navzájem věrní, neboť tajemství, jež je spojuje, je až příliš závažné.

A pak tu byl samozřejmě i ten nepatrný, zcela zanedbatelný fakt, že onen tajný prostor byl velice dobře schovaný. Úplná drobnost - pro Nathalii však zcela zásadní. Lucius Malfoy se vskutku nemusel obávat žádné nevítané návštěvy - ani po hodině zkoušení všech možných zaklínadel Nathalie totiž nebyla s to nejen poklop otevřít, ale dokonce ho ani nalézt. Popravdě řečeno, kdyby nevěděla, kde přesně včerejší noci otvor do tajného úkrytu zahlédla, přísahala by, že v těchto místech pod podlahou vůbec nic není.

Po další hodině mávání hůlkou a pronášení různých kouzel vyčtených z počmáraného bloku, kam si v týdnech, jež předcházely jejímu přemístění do Wiltshiru, dělala poznámky z učebnic kouzelných formulí a z porad s Brumbálem a Snapem, unaveně spustila paži k tělu a sedla si na okraj koberce poblíž místa, kde poklop předchozí noci zahlédla. Odhodila zápisky kouzelných formulí a vytáhla pergamen, kde měla pro změnu zapsána kouzla přeměňovací. Což se zhruba půl hodiny jevilo jako dobrá cesta - v okamžiku, kdy nádhernou mozaiku z různobarevného mramoru znázorňující zmijozelského hada, v níž byl vchod do podzemí umístěn, dočasným kouzlem přeměnila na obyčejnou dřevěnou podlahu, mohla mezi prkny alespoň spatřit obrysy poklopu, který hledala. Jenže to jí nijak nepomohlo - obcházela poklop kolem dokola mumlajíc další a další zaklínadla ve snaze ho otevřít, ale nakonec opět vyčerpaně klesla na koberec.

"Finite incantatem," zrušila přeměňovací kouzlo a prkenná podlaha opět zazářila nádhernými barvami mramorové mozaiky. Jednotlivé barevné dílky do sebe zapadaly natolik těsně a přesně, že kromě náhlých barevných přechodů nebyly spáry mezi nimi takřka patrné, a obrysy poklopu se v nich ztrácely tak dobře, že je Nathalie nebylá schopná rozeznat ani teď, když je ještě před chvílí viděla jasně před sebou.

Co je jí platné, že ví, kde má Malfoy svůj tajný úkryt, když se do něj nedostane? Ovšem, ještě pořád mohla použít kouzla mnohem drsnějšího rázu - takové Expulso by nepochybně vyhodilo do vzduchu nejen poklop, ale i podlahu kolem něj, možná by stačilo i prosté Diffindo, jenže Nathalii se nápad násilného vniknutí příliš nezamlouval, neboť Malfoy měl svůj úkryt bezpochyby zajištěný nějakými vlastními zaklínadly, která by ona nedokázala obnovit, i kdyby vše ostatní po dokončení průzkumu uvedla osvědčeným Reparo do původního stavu - zejména proto, že neměla ani to nejmenší tušení, jaká kouzla by vlastně měla obnovovat.

Budu sem zítra muset vzít Brumbálovo zrcátko, napadlo ji nevesele, Snape snad na něco přijde. Ta představa se jí nelíbila - už předem totiž slyšela všechny ty uštěpačné komentáře, kterých se jí od profesora dostane. To jsme tam poslali tu pravou, proletěl jí hlavou ten nejmírnější z nich. Jenže to prostě bude muset překousnout - byla příliš blízko a nemohla si dovolit selhat jen z důvodu svojí uražené hrdosti.

Dobře nyní chápala, proč Brumbál chtěl, aby se Snapem začala lépe vycházet dřív, než se pustí do průzkumu Malfoyova domu. Teď již věděla, že se bez jeho pomoci neobejde, a to nejen v případě nebezpečí - bude se prostě muset ponížit, spolknout všechny jeho urážky a nechat si od něj poradit, co má dělat. A pokud na to nepřijdou následující noci, bude jim - případně i v součinnosti s Brumbálem - pořád ještě zbývat celá sobota na vytvoření plánu a noc ze soboty na neděli na jeho uskutečnění.

Nathalie zhasla jednu z nástěnných lamp, kterou předtím rozsvítila, aby měla hůlku zcela volnou ke kouzlení, přehodila přes sebe neviditelný plášť a ve dveřích zrušila všechna zaklínadla, jimž si před několika hodinami zajistila volné pole působnosti; v místnosti se opět ozvalo pokojné pochrupování vyobrazených postav a ona za sebou tiše zavřela.

Prošla chodbou a neslyšně vystoupala po schodech do patra - procházela tudy v noci už poněkolikáté, a tak našlapovala takřka instinktivně a obloukem se vyhýbala sloupům i jednotlivým kusům nábytku. Zamířila ke svému pokoji a mávla hůlkou, aby na pár minut zmátla všechny obrazy a mohla nepozorovaně vstoupit dovnitř. Znenadání však zaslechla zvuk otevíraných dveří a spatřila rozespalého a rozcuchaného Draca, jak z nich pomalu vychází v tmavém hedvábném županu a se svícnem v ruce.

U všech druidů, co tady ten kluk pohledává v půl třetí ráno? Nathalie v duchu jadrně zaklela a přitiskla se ke zdi, aby o ni chlapec náhodou nezavadil až bude procházet kolem.

Draco se nejistě loudal chodbou šoupaje nohama po měkkém koberci a nerozhodně se zastavil před ložnicí svojí matky. Váhavě zdvihl ruku ke klice, ale pak zamyšleně pokrčil čelo a opět ruku spustil. Svěsil ramena v podivně smutném gestu, z něhož Nathalii píchlo u srdce, a se sklopenou hlavou se otočil a zamířil zpět ke svému pokoji. Neslyšně si oddychla a v duchu ho pobízela k rychlejšímu kroku - ještě pořád trpěla spánkovým deficitem a pořádně se vyspat před další nocí ve společnosti Snapeova sarkasmu považovala za naprosto nezbytné.

Hoch se však znenadání zarazil, jako by ho něco napadlo, a pomalu zdvihl hlavu. Ztuhl na místě a celé jeho tělo bylo náhle ve střehu, když začal pátravým pohledem přejíždět po stěnách chodby, zarážeje se na malý okamžik u každého portrétu.

Do háje! Nathalii se rozbušilo srdce závratnou rychlostí, když si uvědomila, že si chlapec právě všiml nepatrného rozdílu noční chodby tak, jak ji znal, od toho, jak ji viděl nyní - zatímco běžně zde bylo slyšet více či méně hlasité oddychování spících portrétů, nyní zde vládlo absolutní ticho. Zatraceně, nadávala v duchu, když pod pláštěm rychle švihla hůlkou a probrala tak portréty opět k životu.

Brutus Malfoy za Dracovými zády hlasitě zachrápal a chlapec leknutím nadskočil několik palců nad zem. Za normálních okolností by vyprskla smíchy, neboť to ve své podstatě byla velmi komická situace, jenže teď právě to nebylo vtipné ani trochu a Nathalie napjatě čekala, co Draco udělá. Spokojí se s tím, že se mu jenom něco zdálo, nebo…

"Brutusi?"

Dobře, zjevně nespokojí. Polil ji studený pot - co když teď Draco kromě toho portrétu vzbudí někoho dalšího? Co když začnou prohledávat chodbu? Co když ji najdou?

"Brutusi Malfoyi!" opakoval Draco naléhavě a dokonce obrazem jemně zatřásl.

"Co…chrhmr…cože?" probral se portrét Brutuse Malfoye ze spánku a protíraje si oči, nechápavě na Draca zíral. "Co tu povykuješ, ty nezvedený kluku?!" spustil okamžitě nahlas a Nathalie se s bezhlesým zaúpěním svezla do podřepu a znovu se zamyslela, zda přece jenom neotestovat Malfoyova protipřemisťovací opatření.

"Jste v pořádku?" otázal se Brutuse Draco, za což se mu dostalo ještě hlasitější odezvy.

"Cože jestli jsem? Tak ty mě tady vyrušuješ uprostřed noci, aby ses mě zeptal, jestli jsem v pořádku? A kde mám svůj časopis?" začal se najednou rozhlížet kolem sebe.

Draco rychle kývl k jednomu z čísel Militantního mága, jež Brutus podle svého zvyku zřejmě upustil na zem hned, jak usnul, a ptal se dál:

"Já že jste před chvílí vůbec nedýchal! Žádného z vás nebylo slyšet," opsal rukou celou chodbu.

Nathalie zavřela oči. Tohle bylo zlé. Tohle bylo hodně zlé.

"Co je to tu za rámus!" vyšel v příští chvíli z pokoje sousedícího s Narcisiným její manžel a rozezleně se rozhlížel kolem sebe. "Draco? Co to tady vyvádíš?"

"Zdálo se mi, že se něco stalo s obrazy!" ohradil se Draco. "Náhle byly takové tiché..."

"Takže mi chceš tvrdit, že jsi vyšel na chodbu jen proto, že jsi neslyšel chrápat portréty svých předků?" zvedl Lucius pochybovačně obočí.

Draco znejistěl.

"Ne, to jen… já…"

"Říkal jsem ti to už nejméně stokrát Draco, ale řeknu to ještě jednou a tentokrát už naposledy," ztišil jeho otec hlas do důrazného šepotu a došel až těsně ke svému nyní již očividně vyděšenému synovi. "Nestrpím, aby sis chodil lehat ke svojí matce do postele pokaždé, když tě v noci probudí špatný sen. Jsi Malfoy, to si laskavě uvědom, a Malfoyové nejsou žádní zbabělci, rozumíš? A pokud někdy pocítí strach, nikdy, rozumíš, NIKDY to nesmějí dát najevo! Pochopil jsi mě dostatečně?"

"Ano, otče," zamumlal Draco takřka neslyšně a smutně sklopil hlavu.

"Teď se vrať k sobě," řekl Lucius již mírněji. "A ať je tady až do rána klid."

Draco se otočil a zkroušeně se odplížil do svého pokoje. Lucius obsáhl jedním pozorným pohledem celou chodbu a setkal se s očima Brutuse Malfoye.

"Dával jste včera pozor?" dotázal se ho k Nathaliinu nemalému zděšení.

"Celou noc," přikývl muž na obrazu.

"A?" Lucius si založil ruce za zády a bedlivě portrét sledoval.

"Nevystrčili paty ze svých ložnic. Jinak bych ti dal vědět, to je snad jasné."

"Určitě? Mohu se na vás spolehnout, Brutusi?" přivřel pán domu podezřívavě víčka.

"Prosím? Chceš snad naznačit, že tady vyspávám?" naježil se jeho prapředek dotčeně.

"Ovšemže ne, to jen, že syn před chvílí…"

"Nu, možná jsem teď na okamžik skutečně zavřel oči," připustil Brutus milostivě, "ale ujišťuji tě, že jakéhokoli pohybu na chodbě bych si včera dozajista povšiml." A s významně povytaženým obočím se ukryl za svým časopisem.

"Dobře tedy," pokrčil Lucius rameny, ještě chvíli se rozhlížel kolem sebe a pak konečně zmizel za dveřmi svojí ložnice.

"Tobě se tak budu zpovídat, ty jeden nádivo!" ozvalo se pohrdlivě za stránkami Militantního mága. "Hlídej si je sám, když jsi tak chytrý!"

Nicméně Nathalie musela čekat další hodinu, než Brutuse Malfoye opět přemohla únava a časopis mu vyklouzl z prstů. Teprve pak se odvážila pohnout, provést dočasné matoucí kouzlo a proklouznout do svého pokoje.

_^Poznámka:

_{^{O úkrytu pod přijímacím salonem se od Draca dozvídají Harry s Ronem ve 2. dílu HP, když jako Crabbe a Goyle proniknou do zmijozelské společenské místnosti. Ron pak o tomto úkrytu řekne svému otci, který u Malfoye může provést domovní prohlídku (na rozdíl od Nathalie zcela otevřeně, takže se případným uvedením podlahy do původního stavu nemusí zaobírat:-)).}}

Předchozí (20.5.) *** Následující (21.2.)

Rozcestník povídky

Vzpomínky na vysokou školu

aneb jak jsem si zase jednou spojila jistý novinový článek s Harry Potter fanfiction.

---

Včera večer jsem se začetla do nejmenovaných novin a nemálo mě zaujal článek o výsledcích průzkumů na českých vysokých školách týkajících se sexuálního obtěžování studentů (resp. většinou jde o studentky) ze strany pedagogů. Z oné studie totiž vyplynulo, že se s tímto fenoménem setkala zhruba 3 % studentů, což v celkovém počtu vysokoškolských studentů v České republice činí nějakých 11.000 lidí.

Přišlo mi to jako docela šílené číslo, ale když jsem tak zavzpomínala na svá studentská léta, zas tak mě to nepřekvapilo. I my jsme ve škole měli typy, o nichž se vyprávělo, že zvou studentky na chatu anebo po nich rovnou vyžadují lecjaké praktiky. A že se to v onom druhém případě vyprávělo z celé školy čítající určitě přes sto učitelů jenom o jednom, který přitom na první pohled a poslech nevypadal nikterak zvláštně, vcelku tomu i věřím, zvlášť když se to o něm říká dodnes, jak jsem zrovna nedávno zjistila od mladšího kolegy. Tudíž jsem ráda, že jsem se s dotyčným u zkoušky nikdy nepotkala, neboť vskutku nevím, jak bych na něco takového reagovala.

To je totiž právě onen problém, se kterým si studenti podle toho novinového článku nevědí rady - jak zareagovat na podobné učitelovy výzvy, z nichž vyplyne, že získání známky ze zkoušky v rozmezí 1-3 nebude záviset pouze na vědomostech, ale i na čemsi dalším? Odmítnout a riskovat třeba i ukončení studia (pokud je dotyčný třebas jediným, kdo z daného předmětu zkouší, tak se přes něj člověk asi těžko dostane…)? Jít si na něj stěžovat vedení školy a riskovat tak ještě další problémy (takoví lidé zkouší zpravidla po jednom, takže obtěžovaný nemá žádné svědky, tudíž je to navenek jeho slovo "mstícího se" vyhozeného studenta proti slovu všemocného, váženého učitele)? Anebo hodit hrdost, morálku, sebeúctu a kdoví co dalšího za hlavu a prostě se podvolit a vytřískat z toho "vztahu", co se dá? Toť otázka vskutku složitá a pro studenty mnohdy neřešitelná.

Právní řád si toto uvědomuje a trestní zákon (obzvlášť výslovně ten nový, který bude platit od příštího roku) samozřejmě pomýšlí na trestní odpovědnost dotyčných i v případě, kdy studenti jsou už plnoletí. Nejde totiž o to, kolik obtěžovanému je, ale o to, že v situaci, kdy je na obtěžujícím jakýmkoli způsobem závislý (student na rozhodnutí učitele o výsledku zkoušky, podřízený na nadřízeném v práci), nemůže se podobným praktikám v podstatě nijak moc bránit a tudíž je svým způsobem omezován ve svých rozhodnutích, vydírán a donucován k něčemu, co by za normálních okolností neudělal. A to je jednoznačně špatně.

Studie však posunula tyto hranice o něco dál, když zjišťovala i další - "mírnější" formy obtěžování. Takové to napadání ve stylu "vy jste prsatá blondýna, vy si stoupněte k plotně a netvařte se tady, že umíte matematiku" - s tím se podle výsledků ankety potkala naprostá většina studentů, ať už z vlastní zkušenosti nebo byli svědkem. Potkala jsem se s tím i já. I to je prý špatné, neboť je-li to tolerováno, snižuje to citlivost společnosti vůči obtěžování obecně a pak se nemůžeme divit, že většina vedení vysokých škol zavírá před těmito problémy raději oči. Nehledě na to, že důstojnost takto oslovené blondýny, která ve skutečnosti může být chytřejší než mnozí její mužští kolegové, se pak ocitá kdesi v prachu u pedagogových nohou.

Kdysi mi nepřišlo nijak zvláštní, když mi jistý pedagog před dalšími pěti či šesti zkoušenými bodře líčil, jak by si mě vzal domů a tam se o mě staral, vyznívalo to neškodně a vtipně tím spíš, že o dotyčném se vědělo, že takhle žertuje, ale nikdy nic podobného nedělá a zkoušku dá úplně všem a většinou za jedna. Ale ve světle tohoto článku nad tím přemýšlím - jak daleko může takové laškování mezi učitelem a studentem zajít a zda i ono nesnižuje naši citlivost vůči hrubějším formám přerůstajícím v urážky či rovnou obtěžování. Zda si jednou nějaký takový učitel instinktivně neřekne - "hele, ona se směje těmhle mým vtípkům a narážkám, tak jí příště zkusím sáhnout na zadek. A pak ji pozvu na večeři a pak k sobě domů." A ono se to nejspíš v praxi přesně takhle děje - nejdřív se otestuje půda a pak se jde na věc…

A tak jsem se počala zamýšlet nad různými formami vztahů mezi učiteli a studenty - co třeba ten pedagog, o němž nedávno proběhlo na internetu, že mu studentky nosily bábovku a chodily mu domů uklízet, aby dostaly zkoušku, i když od nich žádné sexuální praktiky nechtěl?

A co vztahy dobrovolné? Mohou spolu například učitelé a studenti chodit? Jenže kdy je to dobrovolné a kdy je to motivováno touhou po dobrých studijních výsledcích anebo až patologicky nekritickým obdivem ke staršímu zkušenějšímu učiteli? Dejme tomu, že bylo v pořádku, když některé mé tehdy už zletilé spolužačky ze střední chodily s učiteli, kteří buď učili úplně jinou třídu nebo nás učili v předchozích ročnících a pak už ne. Ale i to mnozí další učitelé z té školy nevnímali zrovna pozitivně.

A co prosté přátelství? Mohli jsme s našimi učiteli kamarádit a chodit s nimi popíjet do hospody? (A že tohle se v rámci různých studentských spolků děje vcelku často). Anebo jsme tím oproti ostatním nepopíjejícím získávali nějaké neoprávněné výhody?

A pak jsem si (jak jinak) vzpomněla na několik svých oblíbených fan fiction povídek ze světa Harryho Pottera - vždyť kolikrát se tam objevuje vztah mezi Severusem Snapem - učitelem - a nějakým jeho dosud studentem, ať už Harrym nebo Hermionou nebo kýmkoli jiným. Mnohdy to vypadá, že jak autoři, tak čtenáři jsou tím nerovným vztahem úplně posedlí - vždyť ono se to tak dobře čte, dá se na tom tak krásně psát Snapeova povaha, jeho sarkastické a ponižující poznámky vůči dotyčnému studentovi (vlastně dělá vše, co v reálném studentském životě většinou odsuzujeme - jenže tady je to Severus Snape, že?:-)) a dotyčný student se vždy do svého jízlivého učitele nakonec zamiluje, celý profesorský sbor to Severusovi přeje, a vůbec - jen víc takových povídek, přejeme si. Jenže nevypovídá tohle něco i o nás - ať už autorech nebo nadšených čtenářích? Nejsme už i my různým formám obtěžování přístupnější, než bychom snad měli být?

Když mi do komentářů napíšete svůj názor na věc, budu jenom ráda.:-)

Portrét pro Bradavice (20.5.)

Je tu konec dvacítky a spolu s ním potřeba posunout děj trochu dopředu včleněním nečekaného odhalení. A podobně jako v závěru desáté kapitoly bych i nyní ráda poděkovala všem, kteří jste mě svými komentáři provázeli v této druhé desítce kapitol: A_ja, Anad, aurora, Awia, ClaireM, Dorea, Elza, ft, Goddy, GwenLoguir, Hanďa, Hope (Evča), ika, Jikita, Jirka, Jitka, JSark, Juanita, K, Kaya, Ketrinn, Kris (Alexkleo), lilalila, Lili, Lily, Mara, Martina, Mína, Miss.Hide, Nerla, Niki, ostruzina_lenka, Pavelondra, Polgara, Scissors, sesslik, SidKetchum, Simona, sir matyas, soraki, Snowy, Tereznik a Zrzka. Vám všem patří dnešní věnování:-)

Kapitola dvacátá: V rodinném kruhu (5. část)

Nathalie se s obtížně potlačovaným kýcháním vynořila z masivních dveří vedoucích do sklepa a tlumeně zanadávala, když se uhodila do ramene o spodní část schodiště, pod nímž byly dveře umístěny. Stále ještě zahalená pod neviditelným pláštěm klesla na nejnižší schod a složila hlavu do dlaní - její průzkum domu skončil naprostým neúspěchem - ve sklepení sice nalezla stovky lahví archivního vína přesně tak, jak předpovídal Snape, prolezla i několik zatuchlých kobek, z nichž jí vstávaly vlasy na hlavě hrůzou, neboť si živě představovala, jak zde Malfoy příležitostně vězní své neposlušné domácí skřítky (a Merlin ví, jestli jenom skřítky), ale po Zmijozelově portrétu nebylo ani vidu, ani slechu.

---

Co teď? Povzdychla si, v mozku úplně prázdno. Má se pokusit znovu prohledat místnosti v přízemí, jestli něco nepřehlédla? Anebo se má vloupat do ložnic Malfoyovy rodiny? Co když se Lucius Malfoy chodí kochat Zmijozelovým portrétem do svojí šatní skříně? Nebo ho má pověšený v koupelně naproti vaně? Ten zelený závěs, který tam při prohlídce domu zahlédla, přece nemusel skrývat jenom sůl do koupele, šampony a drahé parfémy!

Nathalie unaveně vstala a loudala se směrem ke dveřím hlavního sálu - největší místnosti v domě určené k přijímání význačné společnosti. Věděla, že se pouze chystá opakovat to, co na těchto místech zkoušela již během první noci, ale nemohla si pomoct - neměla žádné další nápady na pátrání, vyčerpala všechna detekční kouzla, která znala, a tak jí nezbývalo, než znovu vše projít a spoléhat na štěstí. Samozřejmě zde ještě stále byla ta možnost, že Malfoy ve svém sídle žádné utajené prostory nemá a že nemá dokonce ani Zmijozelův portrét, ale tomu Nathalie nevěřila - tušila, že je blízko, tak blízko, že by se ho mohla skoro dotknout a -

Natáhla ruku k bronzové klice, když vtom se dveře náhle otevřely a ona měla co dělat, aby stačila uskočit k protější zdi a přitisknout se k ní ve snaze učinit se ještě víc neviditelnou, než už díky Potterově plášti byla.

Oslněna zářivým světlem, které se rozlilo ze sálu na chodbu, nedokázala v první chvíli na nic pořádně zaostřit. Zaslechla smích a několik živě debatujících mužských hlasů, mezi nimiž snadno rozpoznala líně protahovanou mluvu pána domu, stála tam přilepená ke stěně bez jediného hnutí úplně ztuhlá hrůzou a nemohla to pochopit - byly nejméně tři hodiny ráno a ona se celou noc pohybovala ztichlým domem v přesvědčení, že Malfoyovi klidně spí ve svých ložnicích; málem přestala dýchat, když si uvědomila, že zde tito muži byli celou tu dobu, kdy ona prohledávala sklep a vystavovala se riziku dalšího střetu s běhnicemi (a že ty uměly být pěkně hlasité!) nebo jinými nečekanými obyvateli sídla a jen pomalu jí docházelo, že zřejmě nejen ona chrání svoje činy rozličnými tišícími kouzly.

V tomto případě to bylo právě otevření dveří, co utišovací kouzlo narušilo; halas ze salonu byl znenadání nepřeslechnutelný a v příští chvíli do chodby pozpátku vyklopýtal domácí skřítek Dobby, přijímaje jakési příkazy od svého pána.

"… to Chardonnay najdeš hned za druhými dveřmi vpravo v horní polici, Dobby, přines ho alespoň tři láhve. A opovaž se je rozbít, ty neřáde!"

"Ano, pane," uklonil se spěšně skřítek a poklusem se vydal ke vchodu do sklepa, zatímco Nathalie ztěžka vydýchávala představu, že ještě před několika minutami by Dobby ve sklepě nenašel jenom Chardonnay, ale i ji samotnou.

Kdosi dveře do salonu opět přivřel, ale nedovřel je úplně a ona se po několika vteřinách osmělila, odlepila se ode zdi a nahlédla skulinou dovnitř.

Obrovský křišťálový lustr zaléval místnost měkkým světlem, které se odráželo od zrcadla zavěšeného v pozlaceném rámu nad mramorovou krbovou římsou a bylo pohlcováno temně rudými tapetami na stěnách salonu. Právě zde visely ty nejznamenitější portréty členů Malfoyova rodu a Lucius Malfoy sem plánoval umístit i obraz svojí rodiny, až ho Nathalie dokončí. Pokud by očekávala, že pán domu vystaví Zmijozelův portrét někde všem na očích, bylo by to určitě tady - důstojnější prostoru si pro malbu takového významu nedokázala představit.

Kolem dlouhého, ozdobně vyřezávaného stolu posedávalo několik mužů a setrvávalo v družném rozhovoru - Lucius Malfoy seděl v čele, po jeho levici se krčil Paul Pons a rovnal před sebou nějaké pergameny, na druhé straně rozeznala otce Vincenta a Gregoryho - pana Crabbea a pana Goylea, které letmo zahlédla, když si v podvečer přišli vyzvednout svoje manželky a syny. Zjevně se pak vrátili do sídla v době, kdy už Narcisa s Dracem a Nathalií odešli do svých ložnic - o téhle akci nejspíš kromě pána domu neměl nikdo vědět.

Byly zde však i další osoby, které Nathalie neznala. Nebo si to alespoň myslela - v příští chvíli se totiž od stolu zdvihl muž sedící po Malfoyově pravici, a když se otočil směrem ke dveřím v netrpělivém očekávání Dobbyho návratu, rozbušilo se Nathalii srdce o překot.

Justus Tavory! Rychle si přikryla ústa dlaní, aby nevyjekla nahlas, neboť ředitele azkabanské věznice, jenž byl s pánem domu údajně vzdáleně příbuzný, poznala na první pohled - vždyť právě on doprovázel Luciuse Malfoye, když ho poprvé spatřila v bance U Gringottových, to on byl společně s Malfoyem zachycen na snímku v Denním věštci, jak vynášejí z banky neznámý plochý předmět zakrytý látkou!

Rychle oddychovala a kolečka v jejím mozku se roztočila naplno. Může mít tahle sešlost něco společného s obrazem? Co když se právě teď domlouvají, kam ho uschovat?

Prudce sebou škubla, když za sebou zaslechla kroky - Dobby se vracel ze sklepa a nesl v náručí tři zaprášené láhve - aniž by přemýšlela o tom, co dělá, uhnula mu hbitě z cesty a pak se prosmýkla do salonu za ním, sotva doširoka otevřel dveře, aby mohl bezpečně projít.

"No to je dost," zavrčel Malfoy netrpělivě. "Tak dělej, dělej, jak dlouho tady ještě necháš čekat svého pána a jeho nejlepší přátele? Otevři ty láhve a nalij nám, tohle musíme zapít!"

"Kolik let že jsi se o ten kus bažiny soudil, Luciusi?" ptal se ho se smíchem Goyle.

"Osm! Věřil bys tomu? Celých osm let mi trvalo přesvědčit ty skopové hlavy, že mám na ten pozemek nárok!" rozčiloval se Malfoy.

"Nenastala spíš nějaká chyba v komunikaci?" ušklíbl se muž sedící na protější straně stolu. "To ses jich přece mohl rovnou zeptat, kolik budou chtít za rozhodnutí ve tvůj prospěch!"

Jeho dva sousedi se pobaveně ušklíbli.

"To jsem jistě mohl, Avery," protahoval Lucius lenivě jednotlivá slova a pohodlně se opřel v křesle s nohou přehozenou přes nohu. "Ale osobně se domnívám, že není nad to dosáhnout svého zákonnými prostředky, nemyslíš?"

Několik mužů u stolu se nepokrytě zachechtalo.

"Takže štědré finanční podpoře Popletalovy kampaně za jmenování ministrem se nyní říká zákonný prostředek, Luciusi?" ušklíbl se Avery.

"Co je na tom špatného, trochu pomoci člověku, jenž sdílí můj názor na věc," pokrčil Malfoy ledabyle rameny. "V mudlovském světě je to prý naprosto běžné."

"Že zrovna ty si bereš příklad z mudlů," zkřivil uštěpačně rty další čaroděj.

"A proč bych neměl, Notte?" pohodil Lucius nedbale hlavou a s požitkem upil vína, které mu Dobby podal. "Copak nejsme všichni dennodenně nabádáni, abychom byli k mudlům tolerantní?" pokračoval lakonicky a potměšile se usmíval, "a zejména pak k jejich dětem, které navštěvují naše kouzelnické školy?"

Kolem stolu se ozvalo nespokojené mručení.

"Kdyby tady byl on… tohle by nikdy nedopustil," prohlásil další z čarodějů potichu.

Pár mužů se po sobě vyděšeně podívalo a samotný pán domu při této poslední poznámce varovně sykl a rychlým pohledem se přesvědčil, že jsou dveře neprodyšně uzavřeny.

"To jistě ne, Macnaire, jenže teď si musíme pomoci sami," odvětil pak tiše a tvrdě. "On nás opustil, a to žel Salazaru natrvalo, jak se zdá, a nikdo z nás neví, zda se ještě někdy vrátí."

"To neříkej!" vybuchl Avery zlostně. "Musíme doufat, že přežil! A já pořád tvrdím, že bychom ho měli hledat! Když jsi před lety svolával první z těchhle našich schůzek, měl jsem za to, že přesně to bude náš cíl! Najít ho a obnovit naše řady! A ty přitom nemyslíš na nic jiného, než jak udržet a posílit svůj vlastní vliv!"

"Máš snad lepší nápad?" zpražil ho Malfoy ledově. "Pokud ano, ven s ním! Jenže nevím jak ty, ale já o něm od té doby neslyšel; kdybych zachytil sebemenší náznak, že žije, byl bych první, kdo by se k němu opět přidal, o tom tě mohu ujistit!"

"Ovšem, ale jeho zmizení se ti hodí do krámu mnohem víc, že?" ušklíbl se Avery jízlivě. "Ty jsi teď ten nejdůležitější, to ty nyní můžeš rozdávat příkazy! Řekni, Malfoyi, baví tě to?"

"Proč by ne?" pozdvihl Malfoy přezíravě obočí a uhladil si elegantním pohybem vlasy na spáncích. "Ostatně ani on nikdy nepohrdl mými finančními příspěvky a jistě nepohrdne ani mým vydobytým vlivem, pokud se někdy vrátí. A to ani nemluvím o svém domě, který mu kdykoli mohu nabídnout k užívání - zvlášť nyní, když se mi podařilo zcelit plochu svých pozemků a budu je moci mnohem efektivněji zabezpečit obrannými kouzly! Ale pověz, co ty, Avery? Co mu nabídneš ty?"

"Svůj život, když bude třeba!" vykřikl kouzelník a jeho oči se fanaticky zaleskly.

"Opravdu?" pronesl Malfoy tiše a hrozivě se vztyčil nad stolem. "Opravdu jsi mu i po těch letech natolik věrný, Avery?" šeptl, lehce mávl hůlkou a v jeho ruce se najednou objevila lahvička s lektvarem nepatrně nahnědlé barvy.

"Že by odvar z šalamounku?" nadhodil zlehka Tavory a u stolu to poděšeně zašumělo.

Lucius se teatrálně rozhlédl po okolosedících a napřáhl ruku s lahvičkou k Averymu.

"Položil bys pro Mistra život třeba hned teď, kdyby tě o to požádal?" protáhl zřetelně a pohrdlivě Averyho pozoroval. "Nebo se jenom předvádíš, tak jako vždy?"

Všichni napjatě ztichli a zvědavě čekali, jak Avery odpoví na tuto nečekanou výzvu.

Rovněž Nathalie takřka zapomněla dýchat - ne však strachy, aby se neprozradila náhodným hlasitějším zvukem, ale proto, co právě spatřila před sebou. Lahvička odvaru z oměje šalamounku totiž nepřiletěla Malfoyovi do ruky jen tak bůhví odkud - vynořila se doslova z podlahy, v níž nyní několik stop před krbem s mírně plápolajícím ohněm zel v mramorové mozaice veliký otvor s otevřeným poklopem a schůdky vedoucími kamsi do podzemí.

U všech druidů, já to našla!

Musela se opřít o zeď, aby se samým vzrušením nesložila na podlahu, přímo Malfoyovi a jeho přátelům k nohám. Našla jsem Malfoyův tajný úkryt! Jestli ten obraz není tam, tak -

"Nehraj tady na nás komedii, Malfoyi," zasyčel Avery a pohrdavě se odvrátil od Luciusovy natažené ruky. "O tvojí bohaté sbírce jedů tady víme všichni i bez tvých demonstrativních gest. A co se tvé otázky týče, nevím, proč bych se měl ze svých úmyslů zpovídat nebo cokoli dokazovat právě tobě!"

"Nápodobně," prohodil Malfoy lhostejně a dalším mávnutím hůlky poslal lahvičku zpět pod podlahu. V jeho obličeji se rozhostil ledový klid a několik čarodějů se po sobě nejistě podívalo. Zřejmě přece jen ne všichni byli do této chvíle s jeho zálibou v jedech obeznámeni.

Zadunění poklopu vytrhlo Nathalii z myšlenek. Vzpamatovala se okamžitě - nyní již věděla, kde má pán domu svoji skrýš, což znamená, že ji může kteroukoli další noc prohledat. Teď však bylo nutné co nejrychleji odtud zmizet.

Nemusela čekat dlouho - Avery zřejmě nehodlal déle setrvávat v domě svého "přítele", chladně se rozloučil a spěšně opustil salon, otevíraje dveře dokořán. Vyběhla na chodbu za ním, pečlivě si přidržujíc plášť těsně u těla, a bedlivě ho pozorovala, dokud za ním nezapadly vchodové dveře a na podlaze nepřistálo pár sněhových vloček, jež zvířený vzduch vtáhl dovnitř. Teprve pak se neslyšně vydala po schodech do svého pokoje.

Předchozí (20.4.) *** Následující (21.1.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (20.4.)

Další pokračování povídky, v němž jsem neodolala a přidala pár dalších známých postaviček ze světa Harryho Pottera...:-)

Kapitola dvacátá: V rodinném kruhu (4. část)

Ačkoli Nathalie v noci z úterý na středu zůstala ve svém pokoji a neprováděla žádná další pátrání, nevyspala se o nic víc než noci předešlé. Myšlenky týkající se ostré výměny názorů se Snapem a jejího následného vzdání se jeho případné pomoci jí nedovolily usnout a vířily v její hlavě až do časných ranních hodin; několikrát dokonce musela potlačit silné nutkání vyhrabat z kufru zrcátko od Brumbála, ponížit se a pokorně Snapea odprosit. Anebo mu naopak ještě jednou pěkně od plic vynadat.

---

Ve tři ráno už to nevydržela, a aby se něčím zaměstnala, vytáhla skicář a začala rozpracovávat studie Malfoyovy tváře. Což byla zároveň vhodná odpověď na Narcisiny otázky ohledně Nathaliiných kruhů pod očima, které jí paní domu ráno u snídaně pokládala s pečlivě vyměřenou mírou starostlivosti. Nathalie jí svoje náčrty ukázala a příliš se nedivila tomu, když Narcisa vybrala jako nejpovedenější ten, jenž byl pořízen ve chvíli, kdy Paul Pons u večeře chválil Dracovy pokroky ve studiu latiny. Do Luciusova samolibého obličeje se tehdy přimísil výraz spokojenosti a rodičovské hrdosti a jeho oči pohlížely z kresby s opravdovým zájmem, jenž vytlačil i jejich obvyklý afektovaný lesk a potměšilost.

"Můžete si ho rovnou nechat," pousmála se Nathalie na Narcisu, "předpokládám, že váš manžel bude zastáncem spíš této podobizny," vytáhla z desek další kresbu, na níž zachytila Malfoyův výraz v okamžiku, kdy se dozvěděl o svém vítězství nad majitelem sousedního panství ve sporu o hraniční pozemky.

"Máte nejspíš pravdu," přitakala Narcisa se špatně skrývaným upřímným pobavením, přidávajíc obrázek svého manžela do psacího stolu k tomu svému. "Koneckonců se jedná o portrét, který bude umístěn v hlavním sále, kde pořádáme slavnosti a přijímáme význačné návštěvy. Musí působit dostatečně důstojně."

Odpoledne pak Narcisa přivítala ve svém domě návštěvu - paní Crabbeová a paní Goyleová byly Nathalii představeny jako její dvě velmi blízké přítelkyně; sotva se usadily v salonku, zahrnuly paní domu lichotkami ohledně jejích elegantních šatů a nového originálního kusu nábytku, který dosud neviděly.

Přivedly s sebou i svoje děti - chlapce stejně staré, jako byl Draco, kteří s ním měli v září nastoupit do bradavické školy. Vincent Crabbe byl na svůj věk poměrně vysoký s rovně střiženými vlasy odhalujícími jeho tlustý krk, Gregory Goyle měl na desetiletého hocha velmi robustní postavu s rukama jako gorila a krátkými štětinami namísto vlasů, jež dodávaly jeho obličeji poněkud tupý výraz.

Oba dva ostatně příliš bystře nevypadali a brzy se tak stali terčem Dracových uštěpačných posměšků, které však zjevně nebyli s to ani zaznamenat, natožpak pochopit. Přesto se Dracovi jejich společnost zřejmě zamlouvala, neboť mezi nimi nebylo nikterak obtížné upoutat pozornost plně na sebe; Draco se posadil do křesla nedaleko Nathalie, hrdě pozdvihl hlavu a s až komicky vznešeným výrazem se jal pózovat pro rodinný portrét. Vincenta a Gregoryho pak střídavě posílal sledovat průběh Nathaliiny snahy o vystižení jeho podoby - ti dva jí zírali přes rameno anebo rovnou přímo pod ruku a hlasitě komentovali postup její práce.

"Ty jo, tak tenhle se teda docela povedl - celý ty!" zhodnotil Vincent obdivně jeden z hotových náčrtů, který právě vytáhl z hromádky studií Dracova obličeje, přičemž několik dalších listů papíru pomačkal, jiné shodil na podlahu a některé zamazal svými prsty dosud upatlanými od hromady koblih, jež hoši půl hodiny předtím spořádali k svačině.

Nathalie jen výmluvně pozvedla obočí, ale držela se své zásady nic v tomto domě raději nahlas nekomentovat, a tak mlčela a pokračovala v pečlivém stínování světlých pramenů Dracových vlasů. Chlapci se však teprve rozjížděli.

"Ty jsi snad úplně slepý, ne?" praštil Gregory svého kamaráda poťouchle do ramene a zmocnil se kresby. "Vždyť tam má mnohem tenčí nos, než ve skutečnosti!"

"To jako vážně?" dotazoval se Draco znepokojeně.

"No jo! A bradu tam máš úplně špičatou!" potvrzoval Gregory a zlomyslně se ušklíbl na Nathalii, která své narůstající rozladění skrývala jen se značným sebezapřením.

"Já ale nechci mít na obrazu špičatou bradu!" durdil se Draco a dotčeně svraštil čelo.

"A tady máš zase děsně úzký obličej!" zamával na něj Gregory další skicou celý rozjařený z toho, jak se mu daří Draca vytáčet.

"To má ale i normálně, ne?" nechápal Vincent, ale okamžitě zmlkl, když ho Draco zpražil vzteklým pohledem.

"Dej to sem," natáhl Draco ruku ke Gregorymu. "Tak pohni sebou!" zamával dlaní směrem k sobě, když se hoch i nadále pitvořil nad jeho podobiznou. "Seber mu to, Crabbe!" štěkl na druhého chlapce, jenž okamžitě až příliš ochotně vyrazil a pokoušel se proti Gregorymu využít svého vyššího vzrůstu a uzmout mu kresbu. Gregory však plně zhodnotil svoji hmotnostní převahu, oba hoši se začali o skicu prát, nejdřív z legrace, ale pak čím dál tím vážněji za pomoci kopanců a dobře mířených ran - netrvalo dlouho a skončili ve zmítajícím se klubku na koberci.

"AU! Koukej mě pustit!" ječel Gregory, když ho Vincent chytil za štětinaté vlasy a pár mu jich vytrhl z hlavy.

"Naval ten papír!" vykřikoval neméně zběsile Vincent, znovu Gregoryho uchopil za porost na temeni a škubl mu hlavou dozadu. Gregory bolestivě zařval a kousl Vincenta do druhé ruky, kterou se mu chlapec snažil ovinout kolem krku, Vincent ho s výkřikem raněné šelmy ihned pustil a ve snaze vyrvat mu z prstů Dracovu podobiznu, přetrhl ji v půli.

"No paráda," zamumlala Nathalie, která bitku zprvu vyděšeně a následně se značným despektem sledovala ze svého křesla.

"Nechutné," souhlasil Draco dávaje si záležet na každé pohrdavě protahované slabice, odmítavě pokrčil nos a obrátil se k Nathalii. "Dokážete pochopit, proč zrovna já musím kamarádit s takovými tupci? Naneštěstí to ale vypadá, že se letos do Zmijozelu nikdo chytřejší nedostane," stěžoval si konverzačním tónem, zachovávaje bohorovný klid, jako by se ho ani netýkalo to, co se dělo u jeho nohou.

Čím to asi bude, pomyslela si ironicky a instinktivně uhnula před botou, která Vincentovi neznámo jak sjela z chodidla a proletěla vzduchem na druhý konec místnosti, kde zasáhla drahocennou vázu, jež se zřítila k zemi s výmluvným zvukem tříštícího se porcelánu.

"Pán mě posílá, abych se zeptal, co se to tady dě -" objevil se ve dveřích Dobby, ihned se ale zarazil a vykulil oči na výjev, jenž se mu naskytl.

"No tak se ukažte," změnil totiž Draco bez varování taktiku a začal své kamarády ponoukat ke zvýšení bojového úsilí. "Ukažte se, který z vás stojí za víc!" A Vincent s Gregorym, jako by celou dobu čekali jen na tuto výzvu, pustili se jeden do druhého s ještě větší vervou.

"Tak přestaňte přece!" pokoušela se Nathalie chabě o ovládnutí situace, výsledkem však byla jen druhá Vincentova bota, která vylétla ke stropu a zůstala viset na lustru.

"Pánové by toho měli okamžitě nechat, jinak přijde pan Lucius a...," snažil se Dobby o smír, v té chvíli však byl odmrštěn stranou, když se dveře znovu prudce rozletěly a do místnosti vrazil ten, o němž skřítek právě hovořil.

Pán domu vyhlížel nanejvýš rozladěně - přejel jediným chladným pohledem spoušť, kterou natropili Vincent s Gregorym, i svého syna stále ještě posedávajícího v křesle, byť nyní s nepatrně napjatým výrazem, a pevněji stiskl v prstech vytaženou hůlku; jediný její záškub odtrhnul Dracovy kamarády od sebe a Luciusovy studené oči je v mžiku vykázaly z místnosti - protáhli se kolem něj do chodby vzhledem ke své konstituci až nepochopitelně obratně, mumlali při tom jakési nejapné omluvy a tvářili se, že musí okamžitě mluvit se svými matkami. Vincent se pouze jednou lítostivě ohlédl za svými ztracenými botami a na chvilku zaváhal, Gregory ho ale pohotově popadl za rukáv a odvlekl pryč.

"Draco? Co mělo tohle znamenat?" oslovil Malfoy přísně svého syna, který ještě víc znejistěl a těkal očima kolem sebe. "Neumíš se snad chovat? A připustíš, aby se tvoji kamarádi prali ve tvém rodném domě jako prašiví psi?"

Z lustru se právě uvolnila Vincentova bota a spadla dolů přímo před Luciuse. Jeho rty se zkřivily znechucením.

"Jenom jsme si hráli, otče," bránil se Draco nejistě.

"Takže mi chceš tvrdit, že jsi je k tomu nenavedl?" povytáhl Malfoy nevěřícně obočí. "Že se ti dva začali prát na zemi jen tak bez důvodu?"

"Bylo to jen kamarádské pošťuchování, otče, nic víc," zamumlal Draco, avšak červené skvrny, jež mu naskákaly v obličeji, pravdivost jeho výmluv příliš nepotvrzovaly.

"Vážně, Draco? A proto je váza po tvém prapradědečkovi úplně napadrť?" naklonil Malfoy hlavu a nedbalým mávnutím hůlky vázu opravil a umístil zpět na původní místo.

"To...," zadrhl se Draco a zmateně se rozhlédl kolem sebe. "To udělal Dobby!" dořekl s náhlým vnuknutím, když spatřil domácího skřítka krčícího se u zdi, a jeho obličej se rozzářil triumfálním úsměvem. Ze svého právě nalezeného řešení ošemetné situace měl zjevně radost.

"Dobby?" vyřkl Malfoy tázavě skřítkovo jméno, a aniž by přitom spustil oči ze svého syna, promluvil ke skřítkovi: "Udělal jsi to? Rozbil jsi tu vázu?"

"Já... pane... já...," koktal Dobby, zpracovávaje obtížné dilema, zda vyhovět mladšímu Malfoyovi a vzít vinu na sebe nebo poslechnout Malfoye staršího a vypovědět vše podle pravdy.

"Byla to nehoda, pane Malfoyi, nikdo jsme přesně neviděli, jak se to stalo," vložila se do toho Nathalie. "Myslím, že jednomu z těch hochů sklouzla z nohy bota, ale jak se dostala na druhou stranu místnosti, to vám nepovím ani já. A to jsem seděla celou dobu přímo tady."

V obličeji staršího Malfoye se zračila nedůvěra a rozladěnost (proč ona vůbec vstupuje do jeho rozhovoru se synem?), tváří mladšího Malfoye zprvu projela úleva, kterou však záhy vystřídal vztek, když Nathalie víceméně potvrdila Luciusovo podezření na rvačku (přimhouřil rozzuřeně oči, jako by ji chtěl probodnout pohledem, ona však jen vyzývavě stiskla rty - nechtěla sice do potyčky zasahovat, ale nezastat se Dobbyho proti Dracově lži - to prostě nedokázala) a Dobby, ten už zase málem mlátil hlavou o zeď, nepochybně vinou nějaké zakázané myšlenky týkající se jeho smutného životního údělu v této rodině.

"Dávej si pozor, Draco," zdvihl Lucius Malfoy výstražně ukazovák a jeho rysy ztvrdly, "takové nedůstojné chování si jako Malfoy nesmíš dovolovat. Nikdy, je ti to jasné? A nestrpím, abys mi lhal. Rozuměl jsi mi?"

"Ano, otče," zamumlal Draco a zkroušeně hleděl na dveře, které se za starším Malfoyem s prásknutím uzavřely.

Předchozí (20.3) *** Následující (20.5.)

Rozcestník povídky

Řetězák - tentokráte kratší

Řetězáky jsem si jakožto jednu z mála typických masových blogerských zábav vcelku oblíbila - přijde mi fajn, že se v několika otázkách může člověk porovnat s ostatními lidmi, které zná přes Internet - je to vlastně takové sdílení názorů na rozličné věci. Tentokrát jsem odpovídala na pár otázek ze stránek Pavlaondry, který mě v jednu v noci pověřil pokračováním...:-)

---

Miluji... svoje blízké a přátele, to hlavně, a potom inteligentní nezáludné a pohodové lidi se smyslem pro humor, déle pak dobré knížky, dobré filmy, dobrou hudbu, dobré jídlo a pití, teplé podzimní dny, hory v létě i v zimě a vůbec spoustu dalších věcí, kterými si člověk může zpříjemnit život:-)

Jsem... ráda za tohle místo, kam můžu psát.

Hrozně ráda... ležím pod peřinou ve vyhřáté posteli v pohodlném pyžámku a s pocitem příjemné únavy, která mě pomalu ukolébává ke spánku. Nejlepší praktikovat ve dvou:-)

Štítím se... pavouků.

Počítač... je můj největší pomocník - trávím u něj hodiny - psaním, poslechem hudby, pokoukáním na filmy, brouzdáním po netu, pokusy s úpravami fotografií…

Mám alergii na... kočku (i když teď už méně, vakcína funguje), prach a různé pyly. A pak taky na lidi, co mají pořád potřebu něco řešit (myslím sobecky, jen ve svůj prospěch, bez ohledu na to, jak to může postihnout ostatní), někam se hnát a drát a to i za cenu buzerace celého svého širého okolí.

Bojím se... přijít o někoho z těch, na nichž mi záleží.

Respektuji... názory druhých (snad), pokud tedy nejsou tak extrémní, že jejich uvedení do praxe bude někoho dalšího nezdravě omezovat (ať si každý myslí, co chce, ale ať mě nenutí podle jeho vůle jednat - pokud tedy sama neuznám za vhodné;-)).

Portrét pro Bradavice (20.3.)

Nathalie sice nemá, co se pátrání u Malfoyů týče, žádné novinky, ale přesto se jí občas zasteskne po přátelském slově. Jenže kde ho vzít, když schovává v kufru pouze jedno malé Brumbálovo zrcátko, jehož druhou polovinu má Severus Snape?:-)

Kapitola dvacátá: V rodinném kruhu (3. část)

Toho večera měla Nathalie v úmyslu poslechnout Severuse Snapea a vzdát se svých pokusů o noční pátrání. Což udělala více než ochotně, neboť po předchozí noci, kdy se prakticky vůbec nevyspala, byla k smrti unavená a netoužila po ničem jiném, než si dát dlouhou, horkou koupel a ulehnout k nejméně desetihodinovému spánku.

---

Pobyt ve vaně jí rozhodně prospěl - teplá voda postupně uvolnila její ztuhlé svalstvo a navodila jí příjemný pocit malátnosti. Nathalie si vysušila vlasy ručníkem, natáhla přes sebe župan a spokojeně se usadila k plápolajícímu krbu, probírajíc se náčrty, které toho dne pořídila. Po chvíli se však přistihla, jak usíná s obrázky na klíně, a tak je raději odložila, vstala a zamířila k posteli.

Její pohled padl na kufr stojící vedle nočního stolku; vzpomněla si na Brumbálovo zrcátko a nedalo jí to - mávnutím hůlky kufr odemkla, odklopila víko a pod hromadou kreslících potřeb nahmatala složené malířské plátno, do něhož zrcátko ráno zabalila. Vyndala ho a se zájmem do něj pohlédla.

Očekávala, že uvidí tmavý odraz povrchu plochy, na niž Snape odložil jeho protějšek, a proto byla poměrně překvapená, když namísto toho spatřila světlé obrysy čehosi, co po chvíli identifikovala jako kameny na stropě profesorova kabinetu, po nichž se míhaly odlesky plamenů ohně, jenž zřejmě hořel v krbu několik stop od jeho psacího stolu. Větší problém měla s rozpoznáním tmavého pruhu na levé straně zrcátka, dokud se tento pruh nepohnul a ona si neuvědomila, že kouká na několik pramenů profesorových vlasů, které mu spadly do obličeje, když se sklonil bezpochyby nad opravou nějakého dalšího eseje. Dokonce zaslechla i škrábání brku po pergamenu a obrázek Snapea znechuceně škrtajícího v testech bradavických studentů se zrcátkem odloženým po pravé ruce měla okamžitě hotový.

Netoužila s ním mluvit, a tak rychle popadla ten drobný kousek skla v úmyslu ho opět vrátit na dno kufru. Zřejmě ho však příliš naklonila ke světlu lampy tak, že se v něm jako letmý záblesk odrazil její plamen, neboť v příští chvíli hleděla do Snapeových zkoumavých temných očí a bylo jí jasné, že nyní již výslechu neujde. V duchu zaklela, přitáhla si volnou rukou župan pevněji k tělu a pro jistotu zaútočila jako první:

"Copak, Snape, nemůžete usnout, dokud se nedočkáte svojí denní porce katastrofických zpráv?" rýpla do něj a ze záblesku v jeho pohledu pochopila, že tohle nebude snadný rozhovor.

Profesor na ni několik vteřin mlčky pohlížel.

"A mám snad nějaké očekávat?" povytáhl obočí. "Předpokládám, že máte alespoň tolik rozumu, abyste se řídila mým doporučením a několik nocí neopouštěla svůj pokoj."

"Což také činím, jak sám vidíte," odvětila. "Ačkoli se domnívám, že vzhledem k situaci mnoho času na opatrnost nezbývá. A upřímně pochybuji o tom, že by měl ředitel na tuto záležitost jiný názor."

Snape se při její poslední poznámce nepatrně zarazil a přivřel oči; jiný by si této změny nejspíš vůbec nevšiml, ale Nathalii se v tu ránu roztřásly ruce - došlo jí, že profesor na toto téma s Brumbálem nepochybně obšírně hovořil a že se v odhadu ředitelovy reakce zřejmě nemýlila.

Rezignovaně trhla rameny nad touto ironií - Brumbálovi přece tolik věřila a nakonec to byl paradoxně Snapeův postoj k věci, který jí byl bližší. Jistě, jak Snape, tak i Brumbál byli při svém plánování motivováni především úspěchem celé akce, ovšem zatímco bradavický ředitel zjevně dával přednost tomu neztrácet čas a pátrat po Zmijozelově portrétu za každou cenu, profesor lektvarů radil dvě nebo tři noci počkat, než se situace na Malfoyově sídle po Nathaliině předchozím nočním dobrodružství zcela uklidní, a pak teprve pokračovat v průzkumu. Oba měli částečně pravdu a každý z nich byl dozajista přesvědčen o větší pravděpodobnosti úspěchu právě té svojí varianty, jenže Nathalie se z nějakého důvodu viděla mnohem víc naživu, bude-li poslouchat Snapea, než zařídí-li se podle Brumbálova přání. Bylo jí jasné, že její názor je do značné míry ovlivněn pocitem strachu z možného odhalení, ale i přesto byla profesorovi vděčná, že se ji nesnaží přesvědčit k vycházce potemnělými chodbami Malfoyova domu již této noci.

"Ředitel chtěl, abych šla na další průzkum hned, že?" ujišťovala se pro jistotu ve svých domněnkách.

Zdálo se jí, že Snape na okamžik nespokojeně stiskl rty, než zareagoval:

"Nakonec jsme se shodli, že by to za daných okolností bylo čiré bláznovství. Stačí jedna další chyba, aby Malfoyovi došlo, o co tady jde, zas tak nevšímavý není. A přestože ředitel věří vašim schopnostem uchovat tajemství..." Odmlčel se a významně se ušklíbl, dávaje tak jasně najevo, co si o jejích schopnostech myslí on sám.

"No dobře," povzdychla si. "Dnes tu byl poměrně klid a ráno to asi nebude jiné. Tak mu vyřiďte, že to opět zkusím zítra v noci." Později, než zamýšlel Brumbál, dřív, než radil Snape. Kompromis a další nespokojené stisknutí profesorových rtů.

"Když myslíte," pokrčil rameny a nasadil masku nezájmu.

Chvíli ho pozorovala a bezděčně ji napadlo, o kolik lépe by se cítila, kdyby mohla místo v Malfoyově pokoji pro hosty nyní být ve Snapeově kabinetu a v klidu si tam drtit netopýří zuby, přičemž jediné, co by jí hrozilo, by byly jeho uštěpačné poznámky. Brumbál má částečně pravdu, pomyslela si, na člověka čekají v tomto světě mnohem větší nebezpečí, než je pár jízlivých slov ze Snapeových úst...

"Jak pokračuje zrání obranného lektvaru?" zeptala se z náhlého popudu, aby ten křehký pocit bezpečí, který právě prožívala, co nejvíc prodloužila.

"Podle předpokladu," odvětil stručně a pak se mezi nimi opět rozhostilo ticho.

Nathalie netušila, co by ještě tak mohla prohodit, Snape však kupodivu nevypadal na to, že by zamýšlel jejich rozhovor ukončit - zamyšleně ji pozoroval a dokonce se dvakrát nebo třikrát nadechl, jako by chtěl sám něco podotknout, vždy si to však rozmyslel, stiskl rty do úzké linky a dál zarputile mlčel.

"Mhm... no tak tedy... dobrou noc," odhodlala se Nathalie neprotahovat dál to napjaté ticho a chystala se odložit zrcátko, když tu náhle -

"Proč jste mi dala tu knihu?"

Trhla sebou a vytřeštěně pohlédla do profesorovy tváře, v níž se na okamžik odrážel divoký vír emocí - převažovalo znechucení sebou samotným, že takovou otázku vůbec vypustil z úst, i tím, že má potřebu zaobírat se něčím tak absurdním a bezvýznamným, viděla i prohraný souboj jeho hrdosti s touhou znát na tuto otázku odpověď, jenž podle všeho trval už delší dobu a byl tím bezvýchodnější, čím úporněji se profesor snažil tuto odpověď nalézt sám nebo snad raději na všechno zapomenout. Ale bylo tam i něco dalšího, co Nathalie nedokázala rozpoznat, a bůhví, jestli to dokázal on...

"Proč se mě na to ptáte?" zavrtěla hlavou horečně přemítajíc - to o tom Snape vážně přemýšlí už od svých narozenin? Pravda, těžko mohla ignorovat ty jeho zkoumavé pohledy, při nichž ho čas od času přistihla, když neočekávaně stočila zrak jeho směrem. A už vůbec nebyla s to vymazat ze vzpomínek onen večer, kdy se vrátila do jeho kabinetu a on jí s tím svým nečitelným výrazem shrnul vlasy z obličeje. Ten letmý dotek chladných prstů na její tváři se jí vryl do paměti víc, než si byla ochotná přiznat, a nyní si ho vybavila tak živě, až celým jejím tělem projelo zimomřivé chvění.

Míra sarkasmu jeho poznámek se nezměnila, ale něco bylo jinak - jako by se z nicotného hmyzu, který profesora lektvarů pouze obtěžuje svojí zbytečnou existencí, stala něčím, co možná stojí za to prozkoumat. Nevěděla, co si myslet, ale byla vděčná za ten relativní klid, který mezi nimi od onoho večera zavládl, a tak to neřešila. Jenže on zjevně ano - ta otázka mu vrtala hlavou, probíral se všemi možnými odpověďmi a skutečnost, že nenachází tu správnou, nedovolovala jeho analytické mysli usnout. Až nyní - stovky mil od Nathalie - v nestřeženém okamžiku nakonec přemohla neukojená zvědavost jeho hrdost a položil Nathalii otázku, jež ho tak dlouho zaměstnávala. A podle toho, jak se tvářil, toho v tomtéž okamžiku trpce litoval - jeho obličej se v jediné děsivé chvíli oprostil od všech pocitů a ztuhl v nepřirozeném úšklebku.

"Nevidím žádný důvod, proč byste se měla právě vy zajímat o knihy, které potřebuji, a už vůbec nevidím důvod k tomu, abyste se mi pokoušela cokoli vnucovat pod záminkou daru k narozeninám," začal chladně a provrtával ji pohledem studeným jako led. "Mohu vás ujistit, že jsem naprosto schopen opatřit si vše, o co mám zájem, a rovněž za to i zaplatit," dodal s patrným zadostiučiněním pramenícím podle všeho z vědomí, že po tomto pro ni tak urážlivém konstatování se už nad žádnými dalšími projevy zájmu z její strany nebude muset zamýšlet.

Zůstala na něj beze slova zírat.

Cokoli vnucovat pod záminkou daru k narozeninám? V hlavě se jí jako zpomalený film převíjelo vše, co Snape právě řekl a ona vyčerpaně svěsila ramena, když její nitro bez varování sevřel pocit nečekaně bolestného ponížení. Prudce zamrkala, aby zahnala nechtěné slzy, jež se jí bůhvíproč draly do očí, a nadechla se, neboť se jí náhle nedostávalo vzduchu. Mon dieu, já byla tak pitomá!

"A já vás mohu ujistit, že jsem se vás tím darem naprosto nezamýšlela dotknout či snad cokoli naznačovat o vaší finanční situaci," spustila, když se trochu uklidnila, ale i tak se jí rty nekontrolovatelně chvěly vztekem a sebelítostí, když mu co možná nejkousavěji odpovídala, nevnímajíc vlastní nehty zatínající se do její kůže.

"Pak ovšem nechápu, proč jste se vůbec obtěžovala," ušklíbl se uštěpačně a svůj návrat do role věčně sarkastického profesora si očividně užíval, ačkoli se jí na malý okamžik zdálo, že jeho oči pátrají v její bolestně stažené tváři snad až příliš pečlivě, jako by hledaly odpověď ještě na další, nevyřčený dotaz.

"Odpověděla jsem vám už tehdy," vzchopila se konečně a důstojně opět narovnala ramena. "Byl to dárek k vašim narozeninám. Vyjádření zájmu o věc, na níž spolupracujeme, a také vděčnosti za to, co jsem si mylně vykládala jako váš úmysl pomoci mi v případě nouze z tohoto domu. Rovněž to měl být pokus o navázání přátelských vztahů," pokračovala, propalujíc očima jeho netečný obličej. "Pokud ale nejste schopen přijmout fakt, že by vám někdo mohl vcelku nezištně darovat něco, o čem si myslí, že by vás to mohlo potěšit, tak na to prostě zapomeňte. A myslete si třeba, že jsem mentálně narušený jedinec trpící fobií z neúplných věcí a prostě už jsem nemohla snést pohled na neúplnou řadu vaší Encyklopedie," ušklíbla se cynicky.

Stále nic neříkal, jenom dál ulpíval očima na její tváři.

"V každém případě, vy jste můj dar odmítl, respektive jste mi za něj zaplatil, pokud se tedy pokus o zásah mého talíře váčkem galeonů dá běžně nazývat placením. Takže já tuto záležitost považuji za uzavřenou a nemyslím, že by bylo nutné se k ní v budoucnu vracet. Svoji žádost o vaši případnou podporu zde v sídle tímto beru zpět a v neděli se nemusíte obtěžovat, zvládnu se do Bradavic dopravit sama. Do té doby sbohem, profesore Snape," zakončila svůj proslov a dřív, než se stihl nadechnout k odpovědi, vrazila zrcátko mezi záhyby plátna a uložila ho na dno kufru, načež ho zarovnala několika vrstvami věcí.

V jednu chvíli měla dojem, že slyší Snapea volat své příjmení, ale obsah jeho dalšího sdělení ji nezajímal ani v nejmenším. Možná, že nakonec bylo přece jenom lepší riskovat život v Malfoyově sídle, než poslouchat v bezpečí Snapeova kabinetu jeho urážlivé poznámky.

Předchozí (20.2.) *** Následující (20.4.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (20.2.)

Další večer u Malfoyů, kdy je třeba dávat si pozor na slova a možná i na myšlenky... Přeji vám pěkný zbytek neděle! :-)

Kapitola dvacátá: V rodinném kruhu (2. část)

"Nuže, slečno Belartová, jak se vám líbí ve Wiltshiru?" zahájil Lucius Malfoy v podvečer téhož dne zdvořilou konverzaci, ačkoli jeho listování Denním věštcem napovídalo, že Nathalii věnuje pouze zlomek svojí pozornosti. Nacházeli se v jeho pracovně - Malfoy seděl pohodlně opřený v hlubokém křesle s nohou ležérně přehozenou přes nohu a jeho oči právě zaostřily na jeden z novinových článků, z čehož Nathalie usoudila, že si s odpovědí může dát na čas.

---

Pečlivě načrtla obrysy jeho obličeje, posadila na papír oči, nos a ústa a neubránila se obdivu nad symetrií Malfoyovy tváře, která předčila málem i tu Narcisinu.

"Popravdě jsem z Wiltshiru dosud zahlédla pouze tu část, kterou lze spatřit z oken vašeho domu, pane Malfoyi," odvětila posléze. "S profesorem Snapem jsme se totiž přemístili hned za vaši bránu. Měla jsem však možnost prohlédnout si část vaší zahrady, která je velmi… úpravná," nalezla to správné slovo zahrnující jak geometricky vysázené stromy a živý plot, tak i úhledně zametené cestičky vinoucí se kolem sněhem zapadaných květinových záhonků, zamrzlých jezírek a několika vodotrysků.

"Ovšem," přitakal Malfoy automaticky, upíraje i nadále zrak do rozložených novin. "Autorem projektu je William Meadows, nejlepší zahradní architekt v Británii," dodal nepřítomně.

Jak taky jinak, pomyslela si bezděčně - nebyla v tomto domě ještě ani dva dny a toho, že tady je nej úplně všechno, si už stačila všimnout.

"Se skicami mojí manželky už jste tedy hotová?" pokračoval v nezávazném rozhovoru otáčeje další list novin.

Nakreslila náznak jeho obočí a pokračovala linií lícních kostí, špičaté brady a štíhlého krku.

"Ano, dnes jsem dokončila studii její postavy a rovněž jsme vybraly šaty, v nichž bude paní Malfoyová vypodobněna. Mám za to, že vám náš návrh ještě předloží k odsouhlasení, neboť je nezbytné, aby oděv váš, vaší ženy a syna byl na obraze patřičně sladěn, takže od jejích šatů se bude odvíjet i volba těch vašich. Vaše manželka už ale má určitou představu…," pokračovala Nathalie a s uspokojením zaznamenala, že v Malfoyovi konečně probudila zájem o věc.

"Sladění je samozřejmě zásadní," přikývl odkládaje noviny vedle sebe a následně si nechal popsat, jaké šaty má Narcisa na mysli.

"Souhlasím," řekl pak, "to tmavě modré hedvábí se k ní skvěle hodí, sám jsem ho ostatně vybíral. Draco má rovněž sváteční oblek v tmavě modré barvě, u mne by snad postačila vesta v téže barvě pod černým kabátcem. A šedé kalhoty, samozřejmě, šedá barva je vhodná," přemítal s pohledem upřeným do prázdna, jako by ten výjev viděl před sebou. "Dracovi jsme kupovali stříbřitě šedou košili k Vánocům a Narcisa by si možná mohla kolem pasu uvázat stříbrnou šerpu, co myslíte?" stočil oči k Nathalii a z jeho tváře bylo patrné upřímné zaujetí, které rychle črtala do svého bloku, než zmizí za obvyklou maskou přezíravého nezájmu.

Luciusovo nadšení ji však až tak nepřekvapovalo - při každém jejich setkání byl oblečen s nedbalou elegancí a vytříbeným vkusem, a jelikož očividně patřil k mužům, kteří jsou si vědomi svého bezchybného zevnějšku, na němž neúnavně pracují, nepochybovala ani na okamžik o tom, že Malfoy bude mít na vzhled svojí rodiny na obrazu svůj vlastní osobitý názor.

"Rovněž jsme s vaší manželkou vybraly pozadí pro portrét," navázala o několik minut později. Její napětí pramenící z událostí předešlé noci pozvolna polevovalo, byla ráda za ten naprosto nekonfliktní rozhovor, jenž v sobě, zdálo se, neskrýval žádné nástrahy a do budoucna snad ani žádné otázky na téma, zda byla opravdu celou noc ve svém pokoji.

"Vskutku? Tak povídejte!" vyzval ji blahosklonně a uhladil si uvolněný pramen vlasů.

"V úvahu přicházelo buď nějaké místo přímo zde v domě, například knihovna nebo jeden ze salonů, anebo exteriér. Vaše choť je zastánkyní té druhé varianty - vyprávěla mi o jednom zákoutí ve vaší zahradě se zídkami, vysokým živým plotem a altánem. Zítra se tam půjdeme podívat."

"Vím, co má Narcisa na mysli," přikývl Malfoy, "a myslím, že je to dobrý nápad."

"V tom případě není o čem mluvit," přitakala Nathalie odkládajíc první náčrt, připravila si další list papíru, posunula své křeslo o několik stop stranou a znovu se jala kreslit Malfoyovu tvář. "Pouze předem upozorňuji na to, že pozadí výsledné malby nebude vypadat přesně tak, jak ho znáte - předpokládám, že bych ho namalovala jen v nejasných náznacích a navíc převážně tmavými barvami tak, aby vynikly vaše tváře."

"Máte v úmyslu zdůraznit kontrast tmavých odstínů s typickou malfoyovskou bledostí?" usmál se Lucius pobaveně. "Jsem pro, snad by pak ale bylo zajímavé něčím ty tmavé barvy pozadí oživit. Něčím, co by tvořilo vhodný doplněk k našim obličejům… Už vám ukazovali Malfoyovy bílé pávy?" zeptal se zničehožnic.

Překvapeně zamrkala.

"Ne, ale slyšela jsem o nich. Je to prý docela rarita."

"Ano, to je. Na tom obrazu by se možná jeden nebo dva dobře vyjímali, nemyslíte? Jen tak někde v pozadí. Jako symbol," pousmál se sebevědomě.

Symbol bohatství a pýchy - jak trefné, napadlo ji okamžitě a v duchu si dala za úkol udělat si při nejbližší příležitosti několik náčrtů těchto tvorů. Koneckonců nebudou ani prvními ani posledními zvířaty, která kdy na portrétech spatřila.

"Musím uznat, že jste mě vcelku překvapila, slečno Belartová," obrátil Malfoy znenadání řeč na jiné téma. "Po našem prvním setkání v pracovně Albuse Brumbála jsem upřímně řečeno nečekal, že byste moji nabídku přijala. Ostatně jsem se vás dosud ani nezeptal, jaký finanční obnos byste si za ten portrét představovala."

Znovu překvapeně zamrkala - jela sem koneckonců s jiným cílem, než vydělávat peníze, a Malfoy při zmíněném setkání ani neprojevil úmysl jí za malbu zaplatit - naopak se jí tehdy zdálo, že podle jeho názoru pro ni má být samotný fakt jeho souhlasu s jejím působením v Bradavicích za jím schválený plat dostatečnou odměnou.

"Tři sta galeonů," nadhodil částku zjevně bez hlubšího přemýšlení, "bude to pro vás postačující?"

Vykulila oči na Malfoyovu podobiznu pod svýma rukama.

"A-ano, myslím, že taková částka je odpovídající," zamumlala zmateně. Bylo to takřka dvakrát tolik, než zaplatila za Snapeovu knihu. A ptala se sama sebe, jestli si Malfoy skutečně natolik váží její práce či se snad na ni snaží udělat dojem svým bohatstvím a velkorysostí anebo ji prostě jenom tak zkouší.

"Jak říkám, nevěřil jsem, že přijedete," řekl zdvihaje se z křesla, přistoupil k ní a vzal do ruky hotovou skicu. "Ptal jsem se na to ředitele při každé svojí návštěvě a ten starý blázen se vždy zatvářil, jakože by si vás v Bradavicích nejraději uklidil někam pod zámek. A pak jsme se my dva opět potkali a vy jste znenadání s mojí nabídkou souhlasila. Řekněte mi proč, slečno Belartová?" obrátil k ní svoje studené šedé oči, odkládaje kresbu zpět na stolek.

Sevřela pevněji v prstech kousek uhlu, aby si nevšiml, jak se jí roztřásly ruce. Ptá se jen ze zdvořilého zájmu nebo ji z něčeho podezírá?

"Je to pro mě výzva, pane Malfoyi," pokoušela se o vysvětlení. Ano, totéž by mu pověděla i po požití Veritaséra - zásadou je mluvit vždy pravdu, opakovala si v duchu. "Myslím, že jsem vám již říkala o svém původním úmyslu živit se portrétováním. Restaurování obrazů mi sice přináší značné profesní uspokojení, ale i tak pro mne zůstává především způsobem, jak si zajistit pravidelný příjem, neboť o portréty není v éře fotografií zájem. Samozřejmě své schopnosti průběžně udržuji kresbami svých přátel a známých; na příležitost portrétovat někoho tak významného a zároveň tak… vizuálně zajímavého jsem nicméně musela čekat celá léta," dořekla a pevně doufala, že její pokus o lichotku pána domu alespoň trochu uspokojí.

"Shledáváte mne tedy… vizuálně zajímavým, slečno Belartová?" zaleskly se mu potměšile oči, když se nad ní sklonil, opřel se dlaněmi o područky jejího křesla a hleděl jí do tváře ze vzdálenosti sotva dvou stop. Vlasy mu sklouzly z ramen a s tichým šustěním přejely po papíru jejího skicáře a pod závanem jeho drahé kolínské se jí zatočila hlava. Zachvěla se, nejistě se kousla do rtu a on utkvěl na jejích ústech lehce pobaveným pohledem.

"Celou vaši rodinu, pane Malfoyi," přikývla neznatelně a narovnala se v křesle jako svíčka, pokoušejíc se vyvolat alespoň zdání důstojnosti.

Hrdelně se zasmál.

"Víte, co mě nepřestává fascinovat, slečno Belartová?" protahoval líně jednotlivé slabiky. "Ta neuvěřitelná schopnost těch, jež platím, říct mi v jakkoli nepředvídaném okamžiku vždy přesně to, co chci podle nich slyšet," pozdvihl výsměšně koutek rtů. "Vás to neudivuje, drahá slečno Belartová?" zašeptal důvěrně a nepatrně naklonil hlavu na stranu.

Sevřela pevněji rty i svůj skicář a snažila se nedat na sobě znát ani jednu z myšlenek, jež jí letěly hlavou - několik způsobů smrti Malfoyovou rukou, ten její bláznivý sen s Malfoyem na trůnu a se Snapem sklánějícím se k jejím ústům, Malfoy s rysy zkřivenými šílenstvím mučící svého domácího skřítka neprominutelnou kletbou…

"Zdá se, že vy také umíte sypat lichotky z rukávu tak, jako všichni ostatní," promluvil opět, "co se vám ale ve skutečnosti honí tou vaší půvabnou hlavinkou, to mi asi neprozradíte, že?" bavil se dál na její účet a ona s hrůzou sledovala, jak pomalu zdvihá ruku, aby zalovil v náprsní kapse - Merline, teď to přijde - vytáhne hůlku a vyzkouší si na mně nitrozpyt…

V té chvíli se ozvalo klepání na dveře a vzápětí do místnosti strčil hlavu Paul Pons.

"Moc se omlouvám za vyrušení, pane Malfoyi," vyhrkl, když spatřil, jak se Lucius prudce narovnal od Nathaliina křesla sjížděje příchozího podrážděným pohledem, "ale kladl jste mi na srdce, že chcete být informován okamžitě, jakmile dorazí zpráva z ministerstva…"

"Takže už přišla?" zapomněl Malfoy v mžiku na Nathalii i své rozčarování z nenadálého Ponsova vstupu, natáhl k němu ruku pro dopis, otevřel ho a pustil se do čtení.

"Výborně, výborně, uznávají tedy všechny naše požadavky…"

"Byl jste v právu, pane Malfoyi," přitakal Pons podlézavě.

"Ovšemže ano," pousmál se Malfoy studeně a na okamžik stočil výmluvný pohled na Nathalii - i Pons zjevně vždy věděl, co má říct. "Sedněte si, Paule, hned vám nadiktuji odpověď. A vy pokračujte, slečno Belartová, jsem velmi zaměstnaný muž, jak sama vidíte, mnoho příležitostí k mému portrétování už mít nebudete," vyzval ji a z náprsní kapsy k její úlevě vytáhl jen kapesník, jímž si oprášil z kabátce neviditelné zrnko prachu.

Neznatelně vydechla a začala znovu kreslit Malfoyovu tvář otočenou nyní k mladému muži sedícímu v křesle naproti. Zároveň pozorně naslouchala diktovanému obsahu dopisu, jednalo se však jen o jakýsi vleklý spor s Malfoyovými sousedy o hraniční pozemky, jenž se zřejmě právě obrátil v Luciusův prospěch.

Předchozí (20.1.) *** Následující (20.3.)

Rozcestník povídky