Vzhledem k odhadům některých z vás už to možná nebude takové překvapení, ale i tak doufám, že vás tohle pokračování zaujme...;-)
Kapitola čtrnáctá: Čtyřlístek pro štěstí (2. část)
Během dalších dvou minut už Nathalie netrpělivě bušila na dveře Brumbálovy pracovny. Nečekala málem ani na vyzvání a prudce vpadla dovnitř.
"Já… s vámi musím… mluvit… okamžitě!" vyrážela prudce mezi jednotlivými nádechy a ignorovala Severuse Snapea, který se na ni díval, jako by silně pochyboval o její příčetnosti.
"Nathalie! Co se vám stalo?" vyrazil k ní okamžitě Brumbál a jemně avšak důrazně ji vtlačil do nejbližšího křesla. "Vždyť jste celá uřícená!"
"Copak? Weasleyovi zase lezli po nějaké římse a spadli dolů?" neodpustil si Snape. "Nebo snad Hagridovi domácí mazlíčci opět podpálili ten jeho srub?"
"Už to vím, vzpomněla jsem si!" oddychovala Nathalie a Snapea si nevšímala. "Brumbále, já už vím, kdo má ten obraz!"
Ředitel se zarazil uprostřed pohybu, jímž chtěl zastavit další příval profesorových poznámek, a nevěřícně jí pohlédl do tváře.
"Na něco jste přišla?" opřel se napjatě o stůl, nespouštěje z ní zrak.
Ohlédla se po Snapeovi, který nehybně postával u okna a sledoval ji podezřívavě přivřenýma očima, a pomalu zavrtěla hlavou.
"Neměli bychom - před ním?" nedořekla a významně kývla profesorovým směrem. Snapeovi ztuhla čelist a jeho pohled zledověl.
"Řekl bych, že je načase s tím Severuse seznámit," prohlásil Brumbál po chvíli trapného ticha, během něhož atmosféra v místnosti znatelně zhoustla.
"Jak myslíte," pokrčila rameny, ještě jednou střelila rychlým pohledem po profesorovi, který je pozoroval s odmítavě sevřenými rty, a rozložila na stůl před Brumbála zářijové vydání Denního věštce, jež kdysi našla ve Velké síni a po přečtení ho hodila do zásuvky ve svém pokoji.
Brumbál přelétl očima titulní stranu, které vévodil článek o nečekané kontrole bankovních trezorů ze strany Ministerstva kouzel, a zdvihl obličej zpět k Nathalii.
"Tak vy se domníváte, že…?"
"Lucius Malfoy," dořekla tiše. "Ten obraz má Lucius Malfoy."
"To ale může být cokoli, Nathalie," rozhodil Brumbál zklamaně rukama a dotkl se ukazovákem hranatého předmětu přikrytého černou látkou, který mezi sebou na fotografii připojené k článku opatrně nesli Lucius Malfoy a jeho společník.
"Je to ono, jsem o tom přesvědčená," potřásla naléhavě hlavou. "Pamatujete tehdy, když jste mě Malfoyovi představil? Odešel jste na pár minut k sobě a já s ním zůstala tady. Řekl jednu podivnou věc, jenže tehdy jsem to nepochopila, měla jsem za to… no, to je jedno… On stál před tím obrazem," kývla k obrazu zakladatelů, "chvíli se na něj díval a pak pronesl něco jako - zakladatelé mají vždycky štěstí, že? - Já to nechápala, myslela jsem, že to je jenom nějaká řečnická otázka, slovní hříčka nebo tak něco, ale teď mi to konečně došlo. Řediteli, tohle není čtyřlistá růže," popošla k plátnu a ukázala na střed bradavického erbu, "špatně jsme si to vyložili. Je to čtyřlístek. Čtyřlístek pro štěstí."
Brumbál rovněž přistoupil k obrazu a mlčky si erb prohlížel.
"To je sice možné, ale přesto…," namítl zamyšleně.
"Víte, co jste mi ve čtvrtek v noci říkal o historii bradavického erbu? Nikde jinde nebyl takto ztvárněn. Pozice čtyř polí se měnila, měnil se i tvar a podoba znaků jednotlivých kolejí, ale písmeno H uprostřed bylo vždycky stejné. Nikde žádný čtyřlístek - ten se nachází pouze na tomto portrétu zakladatelů a na obrazu s hadem ve zmijozelské společenské místnosti," otočila se na Snapea, do jehož napjatého pohledu se pomalu začínalo vkrádat pochopení.
"Jenže na té malbě s hadem žádný ze zakladatelů vyobrazen není. Takže Lucius Malfoy měl na mysli ještě jiný obraz. Možná ani netuší, co ten čtyřlístek znamená, ale utkvěl mu v paměti natolik, že… Ta jeho slova - zakladatelé mají vždycky štěstí," zopakovala polohlasem, jako by ujišťovala samu sebe, že ji neklame její vlastní úsudek. "Někde už ten erb musel vidět," rozhodila pak rukama, "a ta souvislost se zakladateli ho určitě taky nenapadla jen náhodou." Důrazně poklepala na titulní stránku Denního věštce. "To on má obraz Salazara Zmijozela!"
"Co to má znamenat?" ozval se studeně Snape. "O co tady jde, Brumbále?"
Ředitel odvrátil nehybný pohled z Nathaliiny tváře, vydechl, jako by se právě probral z nějakého špatného snu, a vyrovnaným hlasem Snapea v pár větách seznámil se všemi zjištěnými skutečnostmi týkajícími se obrazu zakladatelů. Profesorův obličej se během těch několika minut postupně zachmuřil, nakonec však přešel do obvyklé neproniknutelné masky.
Když Brumbál skončil, Snape chvíli mlčel a zjevně se pokoušel utřídit si v hlavě myšlenky. Upíral bezvýrazný pohled kamsi mezi polici s Moudrým kloboukem a bidýlko s Brumbálovým fénixem a vypadal, jako by se na okamžik ztratil ve svých vzpomínkách. Pak ale jeho oči nabraly starý známý přezíravý lesk a on obrátil svoji pozornost zpět k řediteli.
"Mohl jste se mě zeptat, Brumbále," podotkl chladně a odtažitě zkřížil ruce na prsou - zahalil se tak zcela do svého černého hábitu a jeho postoj vyzařoval jak nesouhlas, tak i jakousi dotčenost vyplývající z faktu, že se o všem dozvídá až jako poslední. "Řekl bych vám rovnou, že ten portrét má Malfoy," dodal a s nemalým pohrdáním se ušklíbl jejich zaraženým výrazům.
"Jak to víte?" vyhrkla Nathalie podezřívavě.
Zkřivil horní ret a neuznal ji za hodna odpovědi. Zaznamenal nicméně, že se ředitel nadechuje ke stejné otázce, a tak nakonec přece jen neochotně spustil:
"Má ho v držení už od pádu Pána zla," pronesl s dalším výmluvným úšklebkem věnovaným Nathalii, která se při smrtijedském označení Toho-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit nervózně zachvěla. "Pokud si vzpomínám, bylo získání toho obrazu posledním úkolem, jejž pro Pána zla dělal."
"O tom jste mi nikdy neřekl," odvětil Brumbál chladně.
Nathalie sklopila pohled k ošoupanému koberci - už tehdy, když ji ředitel kvůli Snapeovi navštívil v Paříži, vytušila roli dvojího agenta, již v minulosti profesor lektvarů na Brumbálovu žádost hrál. Raději by ale nebyla přítomna ředitelovu zjištění, že ten, jemuž tolik věřil, nebyl tak upřímný, jak si představoval.
"Nepovažoval jsem to za důležité," trhl Snape nevrle rameny. "Sám dobře víte, jakou slabost měl Pán zla pro předměty, jež kdysi náležely slavným historickým osobnostem. Začal je sbírat už v době, kdy pracoval pro Borgina a Burkese. V průběhu mého působení mezi Smrtijedy jich sháněl mnohdy i několik současně," dodal a vypadal, že má z Nathaliina nevěřícného šoku nad tím, s jakým klidem náhle zcela otevřeně hovoří o svojí temné minulosti, podivně zvrácené potěšení. "To, že shání další portrét Salazara Zmijozela mě proto nijak nepřekvapovalo, v té době jich vlastnil již desítky. Byl tím naprosto posedlý. A o spojitosti toho hledaného Zmijozelova portrétu se zdejším obrazem zakladatelů nám samozřejmě nic neřekl."
"Copak? Nevěřil vám?" neodpustila si.
Probodl ji pohledem.
"Nevěřil nikomu," zasyčel zlostně.
"A jak tedy nyní s takovou určitostí víte, že zde ta spojitost existuje?" nedala se odradit jeho vražedným výrazem. "Že ten Malfoyův obraz je právě to, co hledáme?"
"Slyšel jsem, jak upozorňuje Malfoye, aby na plátně hledal ten čtyřlístek," odsekl příkře.
"A to jste si nikdy nevšiml, že jeden takový čtyřlístek je i uprostřed erbu na této malbě?" zavrtěla hlavou s nevěřícným pohrdáním. "A že je na tom samém místě i na obrazu ve vaší společenské místnosti?"
"Získala jste snad z mojí osoby dojem, Belartová, že bych se někdy zajímal o něco tak nepodstatného, ba přímo stupidního, jako je to vaše slavné umění?" vyjel na ni tentokrát už skutečně rozezleně, až se polekaně přikrčila.
"Severusi…," povzdychl si Brumbál.
"Kdybyste si toho podle vás tak stupidního umění víc všímal, mohl jste ředitele varovat už před deseti lety!" oplatila mu, sotva se trochu vzpamatovala. "Ale ono je to možná všechno úplně jinak, že? Vám se třeba dobře hodí, že váš kamarádíček Malfoy dokáže díky tomu obrazu zjistit všechno, co se děje v této místnosti, a…"
"Nathalie!" obrátil se Brumbál prosebně tentokrát jejím směrem, zatímco Snape se na ni nenávistně zašklebil. "Přece jsem vám říkal, že Severusovi věřím…"
Snape po něm střelil pohledem, který zcela jasně říkal, jak moc je jeho majitel nadšený z představy, že ředitel probírá jeho minulost právě s ní - a to i přesto, že pro zaměstnance Bradavic nebyla žádným tajemstvím, což Nathalie pochopila již krátce po svém příjezdu.
"Děkuji, řediteli, toho si skutečně cením," pronesl pak jízlivě.
"Není zač, Severusi," opáčil Brumbál klidně. "A teď byste nám snad mohl říct, jak Malfoy k tomu obrazu přišel."
Snapeův strnulý výraz dostatečně vypovídal o bitvě, jež se odehrávala v jeho nitru - před Nathalií se mu zjevně nechtělo nic dalšího vysvětlovat, ale řediteli se odmítnout nedalo.
"Pán zla měl určité informace o tom, kde by se ten obraz mohl nacházet," spustil po chvíli neochotně. "Nevím nic bližšího, související úkoly plnil Malfoy, já měl na starosti důležitější věci…" Opět ta obvyklá přezíravost.
Důležitější věci pro Toho-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit? A tím se nám tu chlubí? Nathaliino obočí vyletělo vzhůru tak prudce, že si toho nemohl nevšimnout. Ignoroval ji.
"Jejich pátrání je nakonec dovedlo k nějakému historikovi, který měl údajně vědět, kde se onen portrét nachází. Ten muž jim však příslušnou informaci odmítal poskytnout a odolával poměrně zdařile všem jejich přesvědčovacím metodám."
Opět ji zamrazilo, když si uvědomila, co se za právě proneseným slovním spojením pravděpodobně skrývá.
"Malfoy informoval Pána zla, jenž dorazil na místo s několika dalšími Smrtijedy," pokračoval nevzrušeně Snape, jako kdyby jim vyprávěl dojmy z poněkud nezáživné letní dovolené. "Jenže dotyčnému historikovi se rovněž podařilo přivolat pomoc a mezi Smrtijedy a několika příslušníky toho jejich francouzského spolku se strhla bitva -"
"Francouzského spolku?" zbystřila Nathalie. "To celé se odehrálo ve Francii?"
Snape se na ni netečně podíval a sotva znatelným pohybem hlavy přisvědčil.
"Nakonec onoho muže unesli na Malfoyovo panství, měl však vážná zranění, jimž záhy podlehl při jednom z výslechů - k Malfoyově smůle dřív, než z něj dostali to, co chtěli vědět."
"Mon dieu," zamumlala Nathalie a klesla do křesla. Nenáviděla Snapea za ten nezúčastněný tón, za tu lhostejnost, již dával tak okázale najevo vůči zločinům společenství, k němuž kdysi rovněž patřil… Jedna otázka však musela být položena a Nathalie se bála odpovědi víc, než čehokoli jiného, co zde za poslední hodinu vyslechla.
"Kdy se to stalo?"
Snape se na ni bezvýrazně podíval.
"V říjnu 1980."
Zalapala po dechu a přitiskla si dlaně na spánky, neboť měla náhle dojem, jako by se jí měla co nevidět rozskočit hlava. Její obavy se začínaly naplňovat a kruh se pomalu uzavíral…
"A ten boj ve Francii," zašeptala zavírajíc oči v neblahé předtuše, "byl někdo zraněn?"
"Ze Smrtijedů nikdo," slyšela ho odpovídat, jako by ji od něj dělila vodní clona, "ale od nich tam zemřela jedna čarodějka. Pán zla ji zabil neprominutelnou kletbou, když se pokoušela bránit toho muže vlastním tělem. Hlupačka," pokrčil bez zájmu rameny.
"Hlupačka?" vykřikla Nathalie a vyletěla z křesla. "Ta žena byla moje kolejní ředitelka!"
Jaké další věštby vypadnou z profesorky Trelawneyové? Kdo by tak mohl být tajemný muž v černém? A co na to sir Cadogan? Čtěte v další části povídky Portrét pro Bradavice ;-) A dnešní věnování? Všem čtenářům, kteří se v uplynulých týdnech odhodlali vyjít z anonymity - věřte, že jste mě opravdu moc potěšili :-)
Před necelou hodinou jsem se vrátila příjemně naladěná z návštěvy zámku Dobříš (doporučuji - vážně nádherný Francouzský park tam mají a takhle na jaře, když kvetou šeříky, no jedna báseň...), nu a zase jsem skončila u počítače :-) Tak tedy kapitola třináctá a první část, již věnuji ClaireM, která (pokud si dobře vzpomínám) na tohle setkání už dlouho čeká...;-)
Tak tedy závěr dvanácté kapitoly a několik dalších postřehů vzešlých z rozhovoru Nathalie s Brumbálem. Moje představa o podobě obrazu zakladatelů v průběhu psaní nabrala konkrétní obrysy, tak se v brzké době můžete těšit na názorný náčrt tohoto velkolepého díla :-))
