Odmítnutí (15. kapitola 1/3)

Po delší přestávce, kdy jsem dovedla těsně před finále vlastní povídku, se vracím k překladu povídky Denial od little beloved. Na úvod patnácté kapitoly autorka zařadila báseň T. S. Eliota Hysteria publikovanou roku 1917, která prý byla pro autorův vztah k ženám (v té době reprezentovaným mimo jiné jeho psychicky narušenou manželkou) vcelku typická. Jestli se vztah Severuse k Hermioně rovněž záhy nepromění v hysterii, o tom už pojednávají další řádky.

15. Nahodilé hvězdy

Když se rozesmála cítil jsem jak mne ten smích pohlcuje a stávám se

jeho součástí, až se její zuby proměnily v nahodilé hvězdy s darem

dokonalé souhry. Byl jsem vtahován krátkými nádechy, nasáván okamžiky ticha,

nakonec ztracen v temných hlubinách jejího hrdla, zhmožděn záchvěvy

neviděných svalů. Letitý číšník rozechvělýma rukama spěšně

přehodil růžovobílý kostkovaný ubrus přes rezavějící zeleně kovový

stůl, řka: ,pokud si dáma a pán přejí vypít čaj

v zahradě, pokud si dáma a pán přejí vypít čaj v zahradě…'

Napadlo mne že kdyby bylo možno zabránit třasu jejích ňader,

snad by se daly zachránit střípky toho odpoledne, a já

upnul svoji pozornost s úzkostlivým taktem k tomuto cíli.

T. S. Eliot, Hysterie

---

ssSss

Severus pociťoval neobvyklé napětí. Vstal ještě před rozedněním a přesně čtrnáctkrát přerovnal svoje kotlíky. Poté, co navíc seřadil všechny své knihy o lektvarech podle tématu, vydal se dát si něco k snídani. Moe se objevila krátce před sedmou a s pousmáním mu naservírovala toast.

"Pan Severus není jediný, kdo je dnes tak brzy ráno vzhůru," nechala se slyšet.

Pochopil to tak, že i Hermiona se zřejmě připravuje na jejich první společný den, a jelikož naprosto neměl v úmyslu nechat se zahanbit, vrátil se okamžitě do laboratoře za účelem neponechat jedinou věc ve stavu jiném než zcela perfektním.

Ke svému zděšení zjistil, že ne všechny jeho přísady jsou srovnány přesně podle abecedního pořádku. A tak strávil následující tři čtvrtě hodiny přerovnáváním skleněných nádob, dóz a lahviček, dokud nakonec nebyl spokojený. Udělal krok dozadu a se souhlasným úšklebkem přejel pohledem nově uspořádané police. Nenašel by se tam jediný bezoár, který by nebyl na svém místě. Pokud totiž existoval někdo, kdo by si toho pravděpodobně všiml, pak to jistě byla Hermiona Grangerová.

ssSss

Hermiona pociťovala nepopiratelný neklid. Vstala dávno před rozbřeskem a přesně třikrát změnila účes. Poté, co se ujistila, že její pozornosti neunikla ani jedna zatoulaná lokna, vydala se dát si něco k snídani. Krátce po šesté vešla do kuchyně a Moe zabloudila očima ke kuchyňským hodinám. Hermioniným pečlivě zkroceným vlasům pak věnovala souhlasné přikývnutí.

"Je správné, že se slečna snaží zapůsobit na pana Severuse," nechala se slyšet. "On má rád, když je všechno tak, jak má být."

Hermioně se okamžitě udělalo špatně od žaludku a vrátila se do pokoje, aby si opilovala nehty. Dobře si vzpomínala, že při vyučování profesor nesnášel dlouhé nehty skoro stejně jako okousané. Byla si vědoma toho, že její ruce budou předmětem jeho bedlivé pozornosti, a měla tudíž v úmyslu mít je perfektně upravené.

Do chvíle, kdy se měla dostavit do jeho laboratoře, jí zbývala ještě hodina, a tak si nanesla na obličej tenkou vrstvu líčidla a poté začala listovat všemi údaji o teléniových kotlících, které měla k dispozici. Přiblížila se osmá hodina a ona věděla, že pro svoji přípravu už nic moc dalšího udělat nemůže. Se souhlasným pousmáním pohlédla do zrcadla nad toaletním stolkem na své pečlivě narovnané vlasy. Nenašel by se tam jediný vlásek, který by nebyl na svém místě. Pokud totiž existoval někdo, kdo by si toho pravděpodobně všiml, pak to jistě byl Severus Snape.

ssSss

Severus otevřel vchodové dveře a na chvíli ho zaplavila obrovská vlna úlevy při pohledu na netypicky uhlazené vlasy Hermiony Grangerové; existovala celá řada choulostivých lektvarů, které by neúmyslné přidání lidských vlasů naprosto zničilo, a jemu spadl kámen ze srdce, že jeho nové pomocnici podle všeho není tato skutečnost lhostejná.

"Dobré ráno," zamručel.

"Dobré ráno," odvětila se srdečným úsměvem od ucha k uchu ve snaze skrýt obavy.

"Mohu na okamžik dostat vaši hůlku?" otázal se.

"Jistě," odpověděla, vytáhla hůlku z kapsy praktického černého hábitu a podala mu ji.

Přiložil špičku její hůlky na důkladnou zástrčku vchodových dveří a zašeptal jakési zaklínadlo. Zástrčka se rozzářila zářivě zelenou barvou, Severus souhlasně přikývl a vrátil hůlku zpět do Hermioniny natažené ruky.

"Od této chvíle dveře vaši hůlku rozpoznají," vysvětloval. "Vše, co musíte udělat, pokud si budete přát vejít, je přitisknout špičku hůlky na zámek a poté vám bude umožněno vstoupit."

"Rozumím," řekla a vcelku ji to potěšilo. "Děkuji vám."

Beze slova se odvrátil a vydal se ke schodům. Hermiona za sebou tiše zavřela dveře a rychle následovala vír jeho vlajícího hábitu.

"Bude mi umožněn vstup rovněž do laboratoře?" zajímala se, zatímco sestupovali po schodech.

"Zatím ne," opáčil.

"Zatím ne?" reagovala zachmuřeně. "Nejsem dostatečně důvěryhodná?"

Otočil se k ní a pobaveně škubl obočím.

"Moji důvěru si musíte zasloužit, Hermiono. Koneckonců už jste kdysi z mých zásob něco odcizila."

Hermiona zalapala po dechu. Během všech těch let, co ho znala, nikdy její krádež v Bradavicích nezmínil.

"Vy jste o tom věděl? Věděl jste to a nenahlásil mě?"

"Říkal jsem si sice, že by nebylo špatné předat vás Minervině láteření, ale nakonec jsem se rozhodl vás jen sledovat a pokusit se odhalit, co chystáte," ušklíbl se.

"A přišel jste na to?"

Krátce se zasmál jejímu nevěřícnému výrazu.

"Patřila jste mezi Potterovy přátele, a tudíž jste byla pozorována bedlivěji, než si vůbec dokážete představit. S nemalým údivem jsem zjistil, že jste úspěšně připravila Mnoholičný lektvar - vskutku výkon na studenta druhého ročníku, usoudil jsem, výkon, který si potrestání stěží zaslouží."

Nedokázala se rozhodnout, jestli se teď má cítit spíš zahanbeně, že její tehdejší skryté jednání bylo odhaleno, nebo potěšeně, že mu její schopnosti očividně imponovaly. Vzhledem k faktu, že se právě chystala začít pracovat jako jeho asistentka, zvolila nakonec druhou možnost.

Mávnutím hůlky otevřel těžké dřevěné dveře vedoucí do laboratoře.

"Tak se mi zdá, že jste s odkazem na článek dvacet tři naší smlouvy dnešního dne již překročila povolený počet otázek," protáhl.

Sklouzla pohledem na hodinky.

"Nemyslím," odvětila se samolibým pocitem. "Ještě není osm hodin, takže náš pracovní den dosud nezačal. Dokonce jsme ještě ani nevstoupili do laboratoře."

Podrážděně zavrčel a zkontroloval vlastní hodinky.

"Nyní však do osmi hodin zbývá posledních několik vteřin, takže bych vám doporučoval od teď až do pěti hodin volit otázky s co největší opatrností."

"V tom případě ještě musím plně využít posledních vteřin, které mi zbývají. Tak tedy - pokud v jednom dni nevyčerpám všechny tři otázky, lze je převést na následující dny? Když si například v jednom týdnu schovám všechny své dotazy, mohu se vás v pátek zeptat na patnáct otázek najednou?"

Opřel se o zárubeň otevřených dveří a zkřížil ruce na prsou.

"Nepřestává mě udivovat, jak je možné, že jste nebloudila po bradavických chodbách samotná a bez přátel. Jak se s tím pro všechno na světě vaši kamarádi dokázali po celých těch sedm let vyrovnat? Pánové Potter a Weasley u mě právě nesmírně stoupli v ceně."

Zakřenila se a prošla kolem něj do laboratoře; vzrušením jí až přejel po zádech mráz, když spatřila pracovní stoly a na nich precizně rozmístěné kotlíky. Vrhla toužebný pohled na teléniový kotlík Nicolase Flamela přemýšlejíc, jak dlouho to bude trvat, než jí Severus dovolí vařit lektvary v tom, co nepochybně bylo jeho nejcennějším majetkem.

Severus zavřel těžké dveře a přešel místnost k pracovním stolům.

"V nejbližší budoucnosti bude toto váš pracovní stůl," poučil ji a poukázal na stůl se třemi cínovými kotlíky. "Mám pro vás sice na dnešní odpoledne několik úkolů, ale byl bych rád, kdybyste strávila převážnou část dopoledne seznámením se s laboratoří. Z toho, co si vybavuji z Bradavic, jste nadána přesnou pamětí, a jestliže si dokážete zapamatovat umístění většiny přísad a knih, mohlo by mě to ušetřit značného počtu zbytečných otázek. Mnoho lektvarů, které dodávám svým zákazníkům, vyžaduje vysokou míru soustředění a já bych byl nerad vyrušován víc, než bude nezbytné. Je to jasné?"

Přikývla, že rozumí, a zvědavě se zadívala na štos pergamenů položených na jejím stole. Sledoval směr jejího pohledu.

"Pergameny na vašem stole jsou smlouvy na dodávku lektvarů. Rozdělil jsem své smlouvy na dvě poloviny. Ty na vašem stole se týkají poměrně běžných lektvarů, v jejichž případě jsem si jistý, že nebudete mít problém je připravit." Přikročil k polici a sejmul z ní nádobu obsahující konzervovanou houbu Reishi. "Řada lektvarů nyní vyžaduje moji bezprostřední pozornost, takže bych ocenil, kdybyste se začala zabývat studiem smluv a seznámením se s našimi zákazníky a jejich požadavky."

Při slovech "naši zákazníci" pocítila Hermiona záchvěv vzrušení a tiše Severuse sledovala, jak otvírá nádobu, vyjímá z ní jednu houbu a zároveň z pod stolu vytahuje třecí misku s tloučkem. Začal houbičku roztírat na kaši a ona si slabě povzdychla v obdivu nad lehkostí a účelností, s jakými si připravoval přísady.

Když skončil s Reishi, zmizel ve skladu obsahujícím těkavější látky. Než se znovu objevil, zaplnily místnost tóny Beethovenovy symfonie č. 6 "Pastorální" a Hermiona se přistihla, jak se při jejich rozpoznání usmívá.

Severus vyšel ze skladu se sklenicí obsahující žlutý prášek.

"Mohu se vás zeptat, jak zde tu symfonii přehráváte?" otázala se zmateně. Kvalita zvuku byla příliš vysoká na to, aby se jednalo o kouzelnickou rozhlasovou stanici, a ona přitom v místnosti neviděla žádné reproduktory.

Ušklíbl se a švihnul hůlkou - objevilo se šest malých stříbrných reproduktorů umístěných na pomezí stěn a stropu v různých rozestupech podél celé místnosti.

"Všechno se kouzly zvládnout nedá," pravil, "a k tomu patří i Herbert von Karajan, Berlínská filharmonie a stereo souprava."

Vrátil se ke svojí stoličce a znovu započal pracovat na lektvaru.

"Můj dnešní úkol není zas tak složitý, máte-li tudíž otázky ohledně některé ze smluv, neváhejte se zeptat."

Přikývla a rychle se ponořila do pročítání jednotlivých smluv. Několik málo lektvarů bylo pro svatého Munga, o něco více pak pro jednoho z lékárníků v Příčné ulici, s nímž se již dobře znala. Většina požadovaných léčivých prostředků byla dost jasná: Životabudič, Kostirost, odstraňovač modřin či posilující odvar. Byla však více než spokojená po zjištění, že Severus do jejího seznamu zahrnul mezi ty jednoduché i náročnější lektvary: jeden poměrně složitý léčivý prostředek na dračí spalničky a další lektvar užívaný při krocení hipogryfů, o němž v životě neslyšela. Moc ji potěšilo, že má v její schopnosti takovou důvěru, aby jí svěřil i přípravu něčeho jiného než lektvaru proti kašli.

Hloubáním nad početnými smlouvami a psaním si poznámek do sešitu, který si přinesla s sebou, strávila bezmála tři hodiny. Štos pergamenů na Severusově stole byl ještě větší než ten její a ona si naprosto nedokázala představit, jak to mohl předtím zvládnout.

Jak dopoledne ubíhalo, vrhala Hermiona příležitostné pohledy do Severusova kotlíku. Používal nejjednodušší ze svých tří: kotlík vykovaný ze železa s platinovou obrubou, a třebaže mohla prohlásit lektvar, na němž pracoval, za jakýsi druh protijedu, nebyl to žádný z těch, které předtím někoho viděla vařit. S předsevzetím dokázat, že umí přemoci svoji zvědavost, nechávala ústa pevně zavřená, nedbajíc na instinktivní touhu zjistit, co kotlík obsahuje.

Na svoji zvědavost však brzy zapomněla. Sledovala Severuse při práci a byla stále víc a víc fascinovaná jeho rukama. Nedokázala uvěřit tomu, že byla tak dlouhou dobu jeho studentkou a přitom si nevšimla jeho dlouhých štíhlých prstů. V pravé ruce držel kovovou měchačku a levačku tu a tam používal k přípravě a přidávání dalších přísad. Přednášející na Sorbonně byli z valné většiny neuvěřitelně nadaní, co se lektvarů týče, ale nikdy předtím ještě neviděla nikoho vařit s tak mistrovskou elegancí a lehkostí. Měl ve zvyku nechávat levou ruku vznášet se nad kotlíkem, zatímco čekal, až přijde čas na přidání další přísady do lektvaru. Zlehka pohyboval prsty ve vzduchu, jako kdyby hladil stoupající páru.

Severus si byl vědom skutečnosti, že ho Hermiona už nějaký čas sleduje. Oceňoval, že dokázala udržet svoji zvědavost na uzdě a že se ho ještě nezeptala, na čem pracuje. Obával se, že bude její přítomnost považovat za protivnou či rozptylující, ale namísto toho zažíval pocit nečekaného klidu, když tak tiše pracovala vedle něj poté, co vyřešili otázku poslechu Beethovena.

Jenže zatímco naslouchala Beethovenově symfonii, začala si Hermiona nevědomky nesouvisle pobrukovat. Ve chvíli, kdy skončila druhá věta, nemohl to už Severus vystát a mávnutím hůlky změnil hudbu na jednu z Beethovenových klavírních sonát. Zdálo se však, že Hermiona zná i tuto melodii - broukání začalo znovu. Přel se sám se sebou, zda ji nemá požádat, aby toho nechala, byl si však jistý tím, že by jí to bylo trapné, a tak držel jazyk za zuby. Dalším mávnutím hůlky posunul disk na smyčcový kvartet. Broukání pokračovalo. Očividně znala Beethovena velmi dobře. Procedil kletbu mezi zuby, vrátil se do skladu a nahradil Beethovena Sibeliem. To ji konečně umlčelo. Od této doby se bude muset Beethovenovi vyhýbat.

Předchozí (14.4.) *** Následující (15.2.)

Portrét pro Bradavice (34.2.)

Nathalie a Severus opět sami spolu, k čemuž asi není co dodat. Takže si takhle v úvodu neodpustím malou reklamu na výbornou Monstrózní ságu autorek Nerly a Mae, která se nyní pomalu chýlí k závěru (ačkoli stále pevně doufám, že to jen tak zničehožnic neskončí). Aneb Hermiona, Draco a Snape, trocha propojené magie a pár přítulných monster z hlubin k tomu, o Brumbálovi nemluvě;-) A nyní zpět k pokračování Portrétu pro Bradavice, který se rovněž pomalu ale jistě chýlí k závěrečnému finále...

Kapitola třicátá čtvrtá: Tři za jednoho (2. část)

Nathalie odměřila vzdálenost k dalšímu místu, kde měl být aplikován obranný lektvar, odlevitovala k němu nádobu s nahnědlou tekutinou a vyhloubila s pomocí hůlky důlek potřebné hloubky. Uvolnila místo Snapeovi a zachmuřeně pozorovala, jak do otvoru vpravuje příslušný počet kapek a několikrát nad ním mává hůlkou. Posledním švihnutím otvor opět uzavřel a jal se postupovat k dalšímu, v té chvíli si však uvědomil, že se jeho společnice nehýbá z místa, a zamračeně pokrčil čelo.

"Nějaký problém, Belartová?" zavrčel netrpělivě.

---

"Copak máte vážně v úmyslu to dneska celé dodělat?" zdvihla obočí a významně pohlédla k bradavické bráně, od níž je dělilo ještě víc než půl míle. "Vždyť už je málem šest hodin a strašíme tady od sedmi od rána!"

"Jenom proto, že jste odmítala vstát dřív," ušklíbl se. "Nejméně do půl desáté však na práci bez problému uvidíme," dodal a pohlédl na jasnou oblohu, která dávala tušit, že nebude příliš daleko od pravdy. Načež sám vyhloubil další důlek, nabral z nádoby lektvar a s úzkostlivou přesností ho nakapal dovnitř.

Nathalie znechuceně rozhodila rukama a vydala se za ním. Sice by nejraději hned teď zapadla do postele a oddala se zaslouženému spánku, ale neurčitý pocit hrdosti jí nedovoloval nechat v tom Snapea samotného, když už mu jednou slíbila pomoc. Pokud se tedy jejímu chabému přikývnutí, jež následovalo po jeho prohlášení zhruba ve znění: "obranný lektvar dozrál, tudíž zítra počítám s vaší asistencí, neboť beztak nemáte nic pořádného na práci", dalo říkat příslib pomoci.

Zásadní potíž spočívala v tom, že si to celé malovala poněkud jinak. V hlavě se jí uhnízdily představy, jak se Snapem o samotě tráví slunné dny na bradavických pozemcích, jak se s letní malátností pozvolna přesunují po vymezeném okruhu, tu nakapou lektvar, tu rozloží deku k polednímu pikniku, tu si zas vymění pár jemně ironických, leč přesto milých poznámek dvou utajených milenců...

Dobře, tak takhle růžově to zas neviděla, ale jistý pokrok v jejich vztahu plynoucí ze společně stráveného času přece jen očekávala. Co však neočekávala, bylo, že jí Snape přijde v pondělí v šest ráno tahat z postele, rozespalou ji dovleče na prostranství promáčené nočním deštěm, vrazí jí do ruky nádobu plnou lektvaru a vychrlí na ni deset instrukcí ve dvaceti vteřinách. Nečekala ani to, že jí místo poledního odpočinku ve stínu Velké síně dopřeje na oběd sotva dvacet minut u pracovního stolu v jeho kabinetu během výměny vyprázdněné nádoby od lektvaru za plnou a potáhne ji zpět na tou dobou již sluncem rozpálené pozemky, kde pak Nathalie stráví dalších několik hodin rozespalá, upocená a silně podrážděná.

"Proč jste zatraceně tak umanutý?" vyprskla nakonec směrem k jeho zádům. "Zítra je přece taky den a navíc jsou prázdniny, takže vás nečeká ani žádné vyučování..."

"Narozdíl od vás mám ještě mnoho dalších povinností," opáčil klidně a ani se neotočil.

"Jistě. Já jen sem tam odhalím nějaký netušený informační kanál mezi Bradavicemi a Azkabanem, jinak nic," rýpla si, neschopná odolat nutkání připomenout svoje zásluhy. Domnívala se, že se jí po onom sobotním rozhovoru s Brumbálem ohledně Zmijozelova portrétu dostane od Snapea alespoň jakéhosi minimálního uznání, profesor se však po skončení setkání odebral zpět do svojí laboratoře bez jediného slova. A ani nyní nevypadal příliš přesvědčeně.

"Nepředpokládáte, doufám, že byste podobně hrdinské skutky páchala každoročně," prohodil jenom s obvyklým sarkasmem, přivolávaje si k sobě nádobu s lektvarem.

"Jen to ne," zabručela a její tváří se na okamžik mihlo upřímné zděšení.

Pobaveně zkřivil rty a odpočítal kapky lektvaru.

"Mimoto je nutné dokončit celý proces aplikace lektvaru pokud možno od východu do západu slunce," uvolil se poskytnout jí konečně tu nejpodstatnější informaci. "Ochrana by pak měla mít nejsilnější možný účinek. Jak jste si jistě sama již s předstihem nastudovala," dodal potměšile.

"Aha. No, jasně," zamumlala a uhnula očima. Ne tedy, že by se takový údaj v textech, které jí Snape dal k pročtení a které si našla i sama, nacházel. Obecně to však ohledně aplikace mnohých lektvarů platilo. Také si to ale mohl celé vymyslet a zkoušet tak pokud už ne její znalosti, pak dozajista její trpělivost. Rozhodla se to raději nijak nekomentovat a podrážděně sledovala, jak přešel k dalšímu místu.

Ačkoli Nathalie obvykle dávala práci venku přednost, a dostala-li se s malířským stojanem do terénu, bývala ve svém živlu, tahle jejich dnešní činnost jí připadala příšerně monotónní a únavná. Začali ráno u bradavické brány, hlemýždí rychlostí se sunuli podél Zapovězeného lesa, zahrnuli do ochranného kruhu i Hagridovu hájenku s jejím majitelem nevěřícně vrtícím hlavou mezi dveřmi, k polednímu se přiblížili k jezeru, a tak to šlo dál a dál. Otvor přesných rozměrů vytvořený za použití speciálního kouzla, pečlivě odměřené kapky lektvaru, několik dalších složitých zaříkadel a tři stopy k místu dalšího důlku.

Již někdy kolem desáté dopoledne, když Nathalii začalo pálit slunce do zad, si uvědomila, že se jí už delší dobu před očima míhají matematické vztahy mezi poloměrem kružnice a jejím obvodem. V pomyslném středu jejích vizí stál bradavický hrad a Nathalie dumala nad tím, jestli jí cesta k Hagridovi, školní bráně, jezeru či famfrpálovému hřišti vždycky připadala tak dlouhá, poněvadž její více než šestinásobek jí přišel doslova nekonečný. A k bráně, kde se měl jejich kruh uzavřít, zbývala ještě taková dálka!

Protáhla si bolavá záda a s povzdechem se vydala za Snapem. Fajn, bylo od něj milé - když už se více než půl roku na přípravě toho lektvaru podílela, včetně vycházky za jednorožci a setkání se smrtipláštěm - páni, tohle se stalo teprve v dubnu? Připadalo jí to tak dávno... Dobře, tak tedy - bylo fajn, že ji přizval i k závěrečné fázi, jíž byla aplikace lektvaru v předem vymezeném okruhu kolem hradu, jehož okraje sice nekopírovaly přesně hradní pozemky končící až kdesi v jezeře a hluboko v Zapovězeném lese, ale všem kouzlům, která hrad chránila před útokem zvenčí, by měl poskytnout značnou magickou sílu navíc, a Nathalie tudíž o záslužnosti této akce nepochybovala. Ale vážně Snape nemohl být trochu vstřícnější? Po tom všem?

"Hodláte se dnes ještě pohnout z místa, Belartová?" prohodil přes rameno cestou k dalšímu zamýšlenému místu vpravení lektvaru do půdy.

Zvláštní, jak snadno se mu dařilo ji vytáčet i po té dlouhé době, co ho znala. Rázným krokem došla k nádobě s lektvarem momentálně odstavené v trávě, popadla ji a vyrazila kupředu. Ve chvíli, kdy procházela kolem profesora, ji ale vztek přece jen přemohl.

"Jmenuji se Nathalie, Snape. Mám za to, že s ohledem na dosažení poměrně značné míry důvěrnosti mezi námi by vás to nezabilo," zasyčela, pokračujíc dál. Podvědomě cítila, jak se zarazil, ale hrdě kráčela vpřed s pevným odhodláním ho ignorovat. Ovšem jen do té doby, než za sebou zaslechla:

"Vás také ne... Tedy... tebe."

Znehybněla v půli kroku a jen setrvačnost ji nakonec donutila ten krok dokončit. Mohla být jedině ráda, že jí Snape nevidí do tváře a nemůže tak ocenit její úžasem pokleslou čelist a následně i ruce lehce se chvějící při hloubení další jamky v marném pokusu vyzařovat zdání, jako by se nic nestalo. Jako by právě Snape výslovně nesouhlasil s přistoupením k neformálním komunikačním vztahům. Kdoví proč jí to připadalo důležitější než první dotyk, polibek či společná noc. V případě Snapea byla totiž komunikace vždy tím nejzásadnějším problémem.

Kousla se do rtu ve chvíli, kdy si uvědomila, že se usmívá jako idiot, a mlčky pokračovala v práci. Jistě, mohl to být i jeho způsob, jak ji přimět, aby bez dalšího diskutování dokončila to, co dokončit zamýšlel, a v tom případě se mu jeho záměr bezpochyby povedl.

Zbývající půl míli strávila přemýšlením nad tím, jak to zaonačit, aby jejich společný den neskončil v okamžiku, kdy se jejich lektvarový kruh uzavře, ale na nic kloudného nepřišla, a po návratu do hradu tak mohla jen zadumaně sledovat, jak Snape odchází s vyprázdněnou nádobou od lektvaru do sklepení. Vyřešil však její dilema za ni, a když o půl hodiny později vycházela z koupelny ve svém bytě, našla ho sedět v křesle se sklenkou Ogdenské v ruce a s druhou sklenicí připravenou pro ni.

"Zítra musím nečekaně odjet," oznámil, podávaje jí naplněnou sklenici. "Ředitel našel bezpečné místo, kam prozatím hodlá uložit Zmijozelův portrét, než se rozhodne, co s ním udělá dál," dodal v reakci na její tázavý pohled. "V současné době nicméně pracuji na několika lektvarech pro Pomfreyovou a potřebuji, abys pokračovala v jejich přípravě, než se vrátím."

Samozřejmě. Nic se Snapem nemohlo být jenom tak. Nemohl prostě přijít jenom proto, že ji chce vidět.

"I mně se po tobě bude stýskat," zabručela uštěpačně.

"Jedná se pouze o dva dny," předstíral, že si nevšiml její narážky, ačkoli zaznamenala potměšilé zvlnění jeho rtů. "Dveře od kabinetu pro tebe budou otevřené a instrukce ti nechám na stole. Pokud si je tedy nechceš nastudovat přes noc," ušklíbl se významně.

"Jdi do háje," povzdychla si, hodila do sebe obsah sklenice a vstala, aby prohrábla skomírající oheň. Původně zamýšlela zalézt si rovnou do postele a před spaním si ještě chvíli číst, teď jí však jen tak v županu začala být docela zima. Hradní zdi izolovaly vskutku dokonale. Jako kdyby venku nepanovala po celý den teplota více než třiceti stupňů ve stínu.

"Kam že to vezeš ten portrét?" optala se, zatímco se rýpala v uhlících.

"Někam, kde prý nebude hrozit potulování se zakladatele mojí koleje po Bradavicích ani kdekoli jinde," zaslechla v jeho hlasu uštěpačnost. "A kde ho ředitel příležitostně bude moci lépe prostudovat. Prý nikdy není příliš pozdě začít se učit další jazyk," teď pro změnu slyšela ironií podbarvenou nevíru. "Přesné místo se dozvím zítra ráno."

"Aha," zabručela a bezmyšlenkovitě zírala do plamenů.

Postavení jeho sklenice na stůl zaslechla spíš podvědomě, ale její tělo na něj zareagovalo takřka instinktivně. Stejně jako na jeho dlouhé prsty, které se znenadání omotaly kolem jejího pasu, když k ní zezadu přistoupil a začal rozmotávat pásek jejího županu.

"Také mi budeš chybět," cítila, jak se jeho teplý dech otřel o její ucho a její rozhořčení, že si z ní, soudě podle jeho pobaveného tónu, dělá legraci, v jejím nitru svádělo boj s narůstající touhou podlehnout dlaním, jež se začaly s lenivou rozvážností dotýkat její kůže. "Nathalie," dodal sametově, a přestože v jeho hlasu cítila tichý smích, pokud rovnou ne výsměch, její podráždění definitivně prohrálo, přitiskla se k němu, zavřela oči a slastně vydechla. Nathalie. Moc hezké. Skoro by si mohla namlouvat, že mu na ní opravdu záleží.

"Ty lektvary pro Pomfreyovou je nutné zamíchat jednou za čtyři hodiny," splynulo mu ze rtů, zatímco se dotýkaly pokožky na jejích ramenech.

Skoro. Koneckonců si také mohla namlouvat, že i tohle jeho navyklé přezíravé chování má jen zastřít nejistou žádost o pomoc. Nebo třeba i nesmělou prosbu o trpělivost s mužem, který žil zalezlý ve svojí osamělé ulitě příliš dlouho. Mohla si v podstatě namlouvat cokoli.

"Tak to máme spoustu času," zamumlala s povzdechem, otočila se k němu a pevně ho objala, jako kdyby ho nikdy nechtěla nechat odejít.

Předchozí (34.1.) *** Následující (34.3.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (34.1.)

Dokončení jedné ze zápletek. A možná přijde i kouzelník...;-)

Kapitola třicátá čtvrtá: Tři za jednoho (1. část)

Začaly prázdniny a bradavický hrad utichl. Studenti odjeli za svými rodinami a školu opustilo i mnoho profesorů. I Nathalie plánovala, že by se podívala na několik týdnů do Francie, ale pořád se nedokázala rozhodnout. Nebylo dosud jisté, jestli se Brumbálovi podaří obhájit před správní radou školy její setrvání v Bradavicích i v příštím roce, a Nathalie tudíž netušila, zda by se do Paříže vracela skutečně jenom na dovolenou anebo už natrvalo. Obojí by v každém případě vyžadovalo promluvit si se Severusem Snapem o jejich vztahu - pokud to tedy byl vztah, čímž si Nathalie ještě pořád nebyla úplně jistá - a do toho rozhovoru se jí nijak zvlášť nechtělo.

---

Alespoň se tedy naplno vrhla do restaurátorské činnosti. Když se totiž ohlédla za těmi deseti měsíci, které v Bradavicích strávila, musela uznat, že zde zatím mnoho práce neodvedla - byla ostatně po většinu roku zaměstnána jinými aktivitami. Tím pádem by se ale snadno mohlo stát, že až se někdo ze správní rady školy přeptá na její výsledky, neshledá důvod, proč jí v následujícím školním roce vyplácet plat. A to by Nathalii docela mrzelo - ze začátku to tak sice nevypadalo, ale v průběhu roku si na Bradavice docela zvykla. Bylo by příjemné strávit ve škole v poklidu další rok - a navíc bez akcí typu návštěva u Malfoye či v Azkabanu.

Jistě - byly tady i její věštby a Nathalie nikterak netoužila po tom vidět, jak se naplňují zejména ty poslední z nich. Zároveň však na ně nedokázala přestat myslet. Jak dlouho to ještě bude trvat, než bude malý Harry Potter viset na koštěti několik desítek stop nad famfrpálovým hřištěm? Co přesně se stane Filchově kočce a jaký lektvar bude Snape vařit za úplňku? Každá další vyplněná kresba přenese Brumbála a Snapea blíž jejich smutnému konci a Nathalie by si ráda myslela, že jim do té doby ještě zbývají desítky let. Ačkoli tušila, že to není pravda.

A byla čím dál tím víc přesvědčená, že ona u toho nebude - nevybavovala si totiž, že by na oné kresbě famfrpálového zápasu, jejíž vyplnění mělo nyní následovat, viděla samu sebe na jedné z tribun. A ona by si přece zápas Nebelvíru stěží nechala ujít. Nebyla ani na žádné z dalších kreseb - naštěstí, poněvadž Nathalie nesnášela představu, že by někdy spatřila vlastní budoucnost. Zdálo se jí však, že v Bradavicích pro ni žádná budoucnost není.

Když jí domácí skřítka Daisy přišla oné první prázdninové soboty říct, že s ní chce Brumbál mluvit, bylo už skoro poledne. Nathalie si stáhla šátek a pracovní plášť, přetáhla přes sebe hábit a vydala se do ředitelny. Cestou si uvědomila, jaký panuje v Bradavicích i v parném létě chlad, ačkoli procházela chodbami zalitými zlatými slunečními paprsky. Napadlo ji, že Brumbál už možná zná odpověď na otázku jejího dalšího setrvání ve škole, ale Snapeova silueta ostře vystupující proti jasnému světlu jednoho z oken na chodbě před ředitelnou jí napověděla, že se zřejmě bude jednat o něco jiného.

"Tušíte, o co jde?" zeptala se, když k němu došla. Pořád ještě nedokázala překonat onu hradbu, která mezi nimi stála, a začít se k němu chovat důvěrněji. Jako kdyby jejich společně strávené noci neexistovaly. Zřejmě proto, že on sám - zvlášť po posledním famfrpálovém zápasu - zůstával nadále rezervovaný a držel se od ní dál - žádná řeč těla, která by mohla pozorovateli napovědět, co se mezi nimi dvěma odehrává. Teď jen potřásl hlavou a vydal se vzhůru.

"Vše, co jsme se domýšleli o obrazu zakladatelů a Zmijozelovu portrétu je pravda," přivítal je Brumbál s úsměvem, sotva vystoupali po schodech. I jeho pracovna byla plná jasného světla, fénix Fawkes si spokojeně protahoval křídla a klapal zobákem a na stolku u okna, kolem nějž se usadili, se objevila vychlazená citronáda. Snape se na ni netvářil dvakrát nadšeně, ale Nathaliin intenzívní pocit léta a prázdnin se ještě o něco zvýšil. Jako u nich v Provence.

"Včera v noci se Everardovi konečně podařilo přimět jejich autora k řeči - jeho obraz visí v jedné malé kanceláři Ústředny pro výmaz paměti a zřejmě se stalo jeho zálibou tvářit se, jako kdyby i jemu paměť někdo vymazal," vykládal dál Brumbál a pokývl k prázdnému rámu portrétu jednoho z předchozích bradavických ředitelů, jenž byl tou dobou nejspíš opět někde na návštěvě v některém bradavickém či ministerském plátně.

"Na tom jeho autoportrétu tedy skutečně byla použita oživovací magie? Dokázal mluvit?" vyptávala se Nathalie zaujatě.

"Nijak zvlášť dobře, ale určitě je na tom lépe než zakladatelé," přikývl Brumbál. "Spíš se mu nechce mluvit, než že by nemohl. A má také proč. Jeho svědomí není příliš čisté, alespoň co se obrazu zakladatelů týče. Everarda to stálo soudek skřítčího vína poskytnutého jedním kamarádem z obrazu umístěného v kanceláři divize zvířat, osob a duchů, než ho rozpovídal."

"Šlo tedy skutečně o autora obou těch pláten?" rozzářily se Nathalii oči uměleckým zájmem. "Styl i technika malby byly velmi podobné, ale později jsem začala trochu pochybovat - byla by to přece jen příliš veliká náhoda…"

"Měla jste pravdu," odvětil Brumbál. "Po dlouhých letech jste první, kdo vypátral autora jednoho z nejdůležitějších obrazů v kouzelnickém světě. Můžete na sebe být hrdá."

Nathalie zčervenala a byla si až příliš vědoma Snapea, jenž seděl vedle ní a mlčky ji pozoroval. Nepočítala ale, že by u něj její schopnosti Brumbálovou pochvalou stouply v ceně.

"Nebýt toho, že jste sehnal seznam těch obrazů a přiměl vašeho předchůdce, aby toho člověka rozpovídal…," pokrčila skromně rameny. "A co tedy zjistil?" přešla raději k věci.

"Autor obrazu zakladatelů i Zmijozelova portrétu se skutečně jmenoval Květoslav Špachtel a byl dvorním malířem Roweny z Havraspáru. Tato čarodějka společně s ostatními zakladateli začala jednoho dne přemýšlet nad tím, kdo povede bradavickou školu, až oni jednou nebudou naživu. Rozhodli se vtělit svůj odkaz hned do několika předmětů - jedním z nich je například Moudrý klobouk, který rozhoduje o tom, do jaké koleje bude začínající bradavický student zařazen. Dalším takovým předmětem se měl stát jejich společný obraz, který plánovali zavěsit v této místnosti, zabezpečit ho tak, aby ho nebylo možné sejmout, a opatřit ho kouzly, jež mu umožní rozhodovat o tom, který ze zesnulých bradavických ředitelů získá prostřednictvím svého portrétu právo stát se spolu s nimi poradcem ředitele aktuálního. Tak, jak k tomu nyní dochází," pokynul Brumbál gestem ruky k plátnům na stěnách.

"A jako malíře toho obrazu si vybrali právě Špachtela?" tázala se Nathalie.

"Ano, na doporučení jeho patronky. Výsledek jeho práce známe všichni," ukázal Brumbál na tři zakladatele nepatrně přikyvující jeho vyprávění ze svého plátna. "Obraz zakladatelů byl tedy namalován ještě za života Godrika Nebelvíra, Roweny z Havraspáru, Helgy z Mrzimoru i Salazara Zmijozela. Špachtel sám byl o několik desítek let mladší než oni a bylo plánováno, že oživí jejich portréty postupně vždy po smrti každého z nich tak, aby měli k dispozici všechny své životní vzpomínky."

"Velice rozumné," přikývla Nathalie.

"Pak se však zakladatelé nepohodli a Salazar Zmijozel opustil školu. A tady začíná část, za niž se náš milý Květoslav poněkud stydí. Zmijozel totiž řekl ostatním třem zakladatelům, že již nestojí ani o to, zůstat s nimi na jednom plátně, a že tedy pověří malíře, který obraz namaloval, aby ho z malby vymazal. Ve skutečnosti ho však, jak tvrdí Špachtel, donutil, já bych však spíš řekl, že mu dobře zaplatil, aby vytvořil druhé plátno, na obě plátna namaloval přenašedlo, použil na portrét Zmijozela oživovací magii ještě před jeho smrtí a přiměl ho přejít do druhého plátna, které si pak Zmijozel pečlivě uschoval, aniž by se o tom ostatní dozvěděli."

"Proč ale namaloval přenašedlo právě jako čtyřlístek?" vstoupil do rozhovoru Snape a připustil tak, že ho toto téma zajímá víc, než by se dalo usuzovat z jeho bezvýrazné tváře.

"Potřeboval něco, co na původní malbě nebude tak nápadné," odvětil Brumbál. "Poněkud vylepšeného bradavického erbu si pravděpodobně vůbec nikdo nevšiml, a pokud by si i všiml, mohl jim snadno říct něco v tom smyslu, že to symbolizuje jednotu a přesto rozdílnost čtyř kolejí, které ve škole zůstanou, i když už tam jeden z jejích zakladatelů nebude."

"To zní logicky," souhlasila Nathalie.

"Pak ale postupně Helga z Mrzimoru, Rowena z Havraspáru i Godrik Nebelvír zemřeli a Salazar Zmijozel se konečně odhodlal uskutečnit svůj původní plán - a sice použít svůj portrét pro odposlouchávání toho, co se děje v ředitelské pracovně, potažmo v celých Bradavicích, kam by se skrz ostatní obrazy mohl rovněž dostat. Díky nabytým informacím by pak mohl sesadit nového ředitele a ujmout se sám vlády nad školou. Byl si však zároveň vědom toho, že portréty ostatních zakladatelů zatím o tom Zmijozelově nic neví - samy byly oživeny až po smrti svých lidských předloh, tedy dávno poté, co se jeho portrét přemístil na nové plátno."

"Jistě," zamumlala Nathalie, "a jakmile by se projevil pokus o špehování ze strany Zmijozelova portrétu, dozvěděly by se portréty ostatních zakladatelů o jeho existenci a prozradily by ho. Proto musel Salazar Zmijozel zinscenovat ten útok skřetů a nechat obraz zakladatelů poškodit tak, aby portréty jeho bývalých společníků nemohly promluvit a prozradit ho a aby jeho vlastní portrét naopak mohl do jejich obrazu kdykoli volně vstupovat."

"Přesně tak," přitakal Brumbál. "Navíc zároveň potřeboval zabránit tomu, aby se portréty ostatních zakladatelů naopak nedostaly do jeho vlastního obrazu, a ze špeha se tak nestal špehovaný. Nechtěl však sám působit jako ten, kdo napadne školu, a tak k tomu navedl skřety. Poštval je proti kouzelníkům, aniž by se zajímal o to, že jeho slova povedou ke staletí trvajícím sporům skřetů a čarodějů. To on jim podle všeho namluvil, že by jimi vyrobené předměty měly po smrti toho, kdo si je zakoupil, připadnout zpět skřetům. Včetně například meče Godrika Nebelvíra. Zmijozel tušil, že Bradavice jsou příliš zabezpečené na to, aby se skřetům podařilo je ovládnout, ale navedl je alespoň k pomstě za všechna takzvaná příkoří, která jim byla způsobena. Obraz zakladatelů samozřejmě nemohli jen tak sejmout nebo zničit, ale podařilo se jim ho nenávratně poškodit - a o to právě Zmijozelovi šlo."

"Tedy tak, jak jsme se domnívali," pravila Nathalie. "Jak to ale vyprávíte, tak mi připadá, že Zmijozel sledoval hlavně své tehdejší cíle."

"Zpočátku ano, ale během skřetího útoku pak poznal, že obrana Bradavic je dokonce silnější, než si představoval. Skřeti sice pronikli dovnitř pod záminkou vyjednávání o svých právech poměrně snadno, neboť útok z jejich strany do té doby nikdo nepředpokládal, ale když následně zaútočili, byli téměř všichni pobiti nebo zajati. Pak se Zmijozel ve světle takto získaných informací rozhodl, že pokud se mu do konce života nepodaří školu ovládnout, což se mu díky zesíleným bezpečnostním opatřením nakonec skutečně nepodařilo, přenechá portrét svému dědici. A tehdy se na scéně opět objevil Květoslav Špachtel a namaloval pro Zmijozela onen obraz s hadem. Ten pak Zmijozel obratně propašoval k jednomu svému zámožnému příteli, z jehož pozůstalosti se dostal až do zmijozelské koleje."

"Účelem toho obrazu s hadem v mojí koleji tedy skutečně bylo navést dědice k úkrytu Zmijozelova portrétu?" přeptal se Snape na skutečnost, kterou již dříve diskutovali.

"Ano," řekl Brumbál. "Jednalo se o vypodobnění skutečného Zmijozelova hada, kterého nosil obtočeného kolem ruky. Jediný problém prý byl, že oživovací magie aplikovaná na zvířatech je údajně značně nepředvídatelná, a tak se jistá část té informace nedochovala. Had nebyl schopen sdělit dědici všechno tak, jak to Zmijozel zamýšlel, a proto Voldemortovi trvalo tak dlouho, než se dozvěděl, kde přesně se portrét nachází."

"Použít oživovací magii na zvířeti by mě tedy nenapadlo," zavrtěla Nathalie hlavou.

"Voldemort si ještě jako student při jedné ze svých návštěv v ředitelně musel všimnout čtyřlístku na obrazu zakladatelů a uvědomit si, že je totožný s tím na obrazu hada ve zmijozelské společenské místnosti. Nebo na toho hada jednoho dne prostě jenom tak zkusil promluvit hadím jazykem. To byla totiž údajně ta nejzásadnější Zmijozelova pojistka - jak had, tak i jeho portrét budou komunikovat jen s tím, kdo na ně promluví hadím jazykem.Tedy s jeho dědicem."

"Naštěstí," zabručel Snape. "Jinak by Malfoy i Tavory již dávno věděli, že nemají v držení žádný obyčejný obraz."

"Ano. A můžeme být rádi, že se ten portrét nedostal do Voldemortových rukou dřív," pokýval Brumbál. "A že se k němu už ani nikdy nedostane," dodal s uspokojením.

Předchozí (33.5.) *** Následující (34.2.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (33.5.)

Závěr kapitoly, závěr školního roku a kupa studentů odjíždějících na prázdniny. Bradavice ztichnou a copak asi bude dál?;-)

Kapitola třicátá třetí: Pohár pro vítěze (5. část)

Když následujícího rána Nathalie scházela po hlavním schodišti, zahlédla dole v chodbě Hagrida, a jelikož se s ním předchozího večera zapomněla domluvit, zda se může připojit k doprovodu studentů k vlaku, vyrazila rychle za ním.

"Hagride!" zavolala, když hrozilo, že jí zmizí ve vstupní síni.

Otočil se k ní a zamával na ni.

---

"Pojedeš v kočáru se mnou," zahalekal, neboť podle všeho pochopil, o co se jí jedná, pak však gestem naznačil, že má naspěch, a dlouhými kroky vyrazil k hlavnímu vchodu, za nímž tušila připravené povozy se zapřaženými testrály.

Uklidněně se poddala davu studentů valících se k Velké síni a zároveň se pokoušela bezpečně vyhnout všem školním kufrům odstaveným u stěn, na něž zamračeně dohlížel školník Filch. Paní Norrisová se s vysloveně podezřívavým výrazem v očích proplétala mezi jednotlivými kufry a očichávala je, jako kdyby snad mohla vycítit všechny případné bomby hnojůvky nachystané na rozloučení se školou.

Protivu, jenž se pohupoval u stropu v jednom z výklenků, zaznamenala Nathalie jen koutkem oka, ale v mžiku měla hůlku pohotově v ruce a zamířila s ní na zlomyslné strašidlo.

"Co si myslíš, že děláš?" poukázala hůlkou na vědro vody, které se Protiva zjevně chystal vylít nějakému studentovi za krk.

"Připravuji si koupel," odsekl Protiva a snažil se tvářit jako neviňátko.

"To ti tak věřím," ohrnula Nathalie rty a mávnutím hůlky nechala vědro zmizet.

"TY...!" zahrozilo jí strašidlo pěstí, přerývavě se nadechovalo a vydechovalo v jeho případě pouze imaginárními plícemi a jalo se zlostně kolébat pryč.

S výrazem uspokojení se otočila a pokračovala do Velké síně, během dvou nebo tří vteřin za sebou však zaslechla hlasité prásknutí a nezaměnitelný zvuk hromady nejrozmanitějších věci padajících na podlahu.

"FILCHI!" ozval se vzápětí Protivův posměšně žalující hlásek. "Ona tady dělá BINEC!"

A Nathalie spatřila mrzimorskou studentku Anne Bennettovou, která v naprostém šoku a neschopna slova zírala na obsah svého kufru rozmetaný po podlaze. Protiva se nad ní pohupoval ze strany na stranu, významně na ni ukazoval s potměšilým výrazem tak, aby ji Filch prodírající se zástupy studentů nepřehlédl, a rozpustile se při tom pochechtával.

"CO TO MÁ ZNAMENAT?" spustil Filch, jako by celé ráno čekal jenom na to, až dostane příležitost někoho seřvat. Anne se však nedala, zlostně stiskla rty a ukázala na Protivu.

"To on," nechala se slyšet, a než se Filch nadechl k dalším obžalobám, dorazila už k ní Nathalie a několika mávnutími hůlky úhledně poskládala věci zpět do Annina kufru a zavřela víko tak, jak to již kdysi dávno po Protivově zásahu udělala v případě vlastního zavazadla.

"Nic si z toho nedělej," prohodila poté k Anne, "Protiva má prostě jen poněkud neoriginální zálibu ve vysypávání cizích věcí. A pan Filch potrestá raději někoho jiného, než aby se s Protivou sám důstojně vypořádal."

Několik okolostojících studentů se při té poslední poznámce pobaveně uchechtlo a Nathalie, která si Filche navenek ostentativně nevšímala, periferním pohledem zaznamenala, jak se zarazil a zlostně polyká sliny.

"Jako kdyby to snad bylo možné," zavrčel pak mrzutě a s dodatkem: "Zkuste si to sama, vypořádat se s ním, když jste tak chytrá," se podrážděně odebral do vstupní síně.

Nathalie se chytře rozhodně necítila, a tak se spokojila s tím, že Anne pomohla přidat kufr na hromadu k ostatním, Protivovi jako už tradičně pohrozila povoláním profesora Snapea a pak zamířila do Velké síně, kde nevládl chaos o nic menší než na chodbách.

U kolejních stolů posedávali studenti a ládovali se snídaní, jako kdyby jejich cesta neměla trvat několik hodin, ale nejméně několik dní, někteří na poslední chvíli kramařili ve svých zavazadlech a hledali zápisník, do něhož si pak poznamenávali adresy svých kamarádů a navzájem se ujišťovali, že nebudou o prázdninách dělat nic jiného, než jeden druhému psát obsáhlé dopisy. Sliby, které - jak Nathalie tušila - zpravidla odezní ve chvíli, kdy studenti opustí londýnské nádraží. U některých již možná v okamžiku, kdy výše zmíněný zápisník zaklapnou a vrátí do kufru.

Něco málo pojedla, a když pak vyšla z hradu, s poněkud ponurým zájmem pozorovala, kdo z mladých vidí testrály a kdo ne. Mezi studenty, jimž právě skončil poslední ročník, se nenašlo mnoho takových, kteří by podivná stvoření nepozorovali nedůvěřivým zrakem, ale Nathalii nemile překvapilo, kolik se na ně upírá očí i z řad dětí útlejšího věku. Mohla se jen domýšlet, jestli ti, které spatřili zemřít, skonali přirozenou smrtí anebo byli zabiti rukou Toho-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit, popřípadě někoho z jeho Smrtijedů. Jestlipak testrály uvidí i malý Harry Potter, přemýšlela, ačkoli doufala, že smrt svých rodičů přímo nezahlédl.

O půldruhé hodiny později pak již stála na sluncem zalitém vlakovém nástupišti a loučila s těmi studenty odjíždějícími na letní prázdniny, které osobně znala. A přemáhala výrazný pocit déjà vu, neboť podobnou situaci zažila již před vánočními prázdninami a to nebylo zas tak dlouho. S tou výjimkou, že tehdy bylo nástupiště zapadané sněhem a nyní si studenti nakládající do vlaku kufry v horku otírali námahou zpocená čela.

"Další rok pryč," poškrábal se Hagrid ve vlasech a přiskočil k jednomu zoufale se lopotícímu prvňáčkovi, který vypadal, že si v kufru odváží na letní studium půlku bradavické knihovny, vždyť i samotný Hagrid se pod tíhou jeho zavazadla nemálo prohnul. "Až v září přijedou zpátky, tak mnohý z nich ani nepoznáme, jak za tu chvilku vyrostou."

"Bude se mi po nich stýskat," přikývla. Ani si neuměla představit, že se škola na tak dlouhou dobu vyprázdní - vždyť přes Vánoce v Bradavicích přece jenom pár studentů zůstalo, nyní ale v nadšeném očekávání dlouhých, volných a teplých dnů postávali na schůdkách, vykláněli se z oken či pobíhali na nástupišti a radostně povykovali.

Nathalie s Hagridem však nebyli jediní, kdo cítil nostalgii - u předposledního vagónu postávala skupinka sedmáků a dojatě pohlíželi směrem k Bradavicím. Nyní již bývalá nebelvírská famfrpálová hráčka Paula Robinsová měla dokonce v očích slzy a její přítel John McRoy se neúspěšně pokoušel ji utěšit.

"Nejlepší roky našeho života jsou v háji, Johne, copak to nevidíš?" zaslechla Nathalie její povzdechnutí, když se ke skupince přiblížila, aby se rozloučila - konečně většinu z nich už možná nikdy neuvidí. "Mohli jsme si užívat a teď už nás čeká jenom práce, práce, samá práce, dokud úplně nezestárneme a nebudeme k ničemu!" vzlykla a John ji bezradně sevřel v náručí. Od svého zranění při posledním famfrpálovém zápasu sezóny byla Paula poněkud přecitlivělá a její přítel očividně netušil, jak se má s jejími náladami vyrovnat.

"No, nevím jak vy dva, ale já si každopádně hodlám především užívat," usmála se Leslie a s požitkářským úsměvem nastavila tvář slunci, "zvlášť jakmile vydělám svoje první peníze."

"A já už se nemůžu dočkat, až se začnu učit na bystrozora," zářila Tonksová. "Zrovna včera mi potvrdili přijetí!"

"Tak to ti moc blahopřeji!" zvolala Nathalie nadšeně. "Kdy nastupuješ?"

"Začátkem srpna," odvětila dívka a její vlasy nabraly sytě modrou barvu letní oblohy. "Budeme na ministerstvu oba i s Derekem," stiskla dlaň mladíka stojícího vedle ní.

"Regulační a kontrolní správa košťat," vysvětlil nyní již bývalý mrzimorský famfrpálový hráč v reakci na tázavé pohledy okolostojících.

"Copak jsem vážně jediná, kdo ještě nemá práci?" rozhodila Paula bezmocně rukama.

"A já myslela, že je to proto, že ty jediná žádnou nechceš," zasmála se další absolventka z Mrzimoru, Paula ale podle všeho její pokus odlehčit situaci příliš neocenila.

"Nastupovat!" přerušil jejich debatu Hagridův mocný hlas a Nathalie se ocitla nejdřív v Lesliině a pak v Nymfadořině objetí.

"Koukej se za mnou do Londýna přijet podívat!" nabádala ji Tonksová, když nastupovala do vlaku. Na posledním schodu podklouzla, ale její přítel ji bezpečně zachytil a vytáhl ji nahoru. "Bojím se, že mě od bystrozorů s tou mojí šikovností vyrazí hned první den," povzdychla si dívka, zamávala Nathalii a zmizela v chodbičce.

Nathalie se pomalu vracela k Hagridovi, mávajíc při tom dalším známým obličejům, které se na ni usmívaly z oken: Oliverovi Woodovi, Anne Bennettové, Penelopě Clearwaterové, Angelině Johnsonové a Alici Spinnettové, které už si o rok mladší Katii Bellovou definitivně vzaly pod svoje křídla… Dokonce i Percy Weasley se na ni pousmál, byť trochu škrobeně, následován Terencem Higgsem ve vedlejším kupé, který jen beze slova zdvihl ruku a víc před svými zmijozelskými spolužáky neměl potřebu dodávat.

"Nathalie!" rozeznala hlasy dvojčat Weasleyových doplněné o pokřik Leeho Jordana a pospíšila si k jejich okénku. "V červenci plánujeme ukecat rodiče a zajet za Charliem do Rumunska, ale napíšeme ti a v srpnu za námi určitě musíš přijet do Doupěte," halekal Fred.

"Jo," přidal se George. "Náš brácha Ron se bude chystat poprvé do Bradavic, tak ho na to musíme řádně připravit, aby nám tady nedělal ostudu," pochechtával se. "Pokud si to zaslouží, tak bychom mu výhledově mohli říct i o jisté chytré pomůcce pro pohyb po hradě, co myslíš?" pokračoval spikleneckým šepotem. "My už ho beztak začínáme znát skoro zpaměti."

Tajný plánek Bradavic v rukách dalšího Weasleyho? Nathalie si představila, jak ve škole napřesrok zachraňuje před Snapeovým hněvem ne dva, ale hned tři rozjívené zrzouny, a polil ji studený pot. To by mohl být v jejím případě tak trochu střet zájmů.

"Možná byste měli nejdřív vyčkat, jak se bude projevovat," nakousla opatrně. "Třeba se zabere do studia a drobných úsluh profesorům stejně jako Percy a pak byste o ten váš zázrak také mohli snadno přijít."

"To máš pravdu," pokýval George vážně. "Počkáme s tím. Ron je takový maminčin mazánek, kdoví, co se z něj nakonec vyklube."

Lokomotiva bradavického expresu zapískala, nápravy zaskřípěly, kola se pohnula a vlak se dal pomalu do pohybu.

"Ahoj, kluci!" objevil se vedle Nathalie Hagrid a mával dvojčatům. "Mějte se hezky!"

Fred a George se na sebe podívali a pak Hagridovi nejistě odpověděli na pozdrav a nesměle mu zamávali. V příští chvíli vlak zahalila pára valící se z lokomotivy a obličeje studentů v oknech zmizely Nathalii i Hagridovi z dohledu. Přesto však neúnavně mávali až do té doby, než vlak vyjel z nádraží a zmizel za nejbližší zatáčkou.

"Asi jsem na ně neměl bejt tak drsnej," promluvil Hagrid posmutněle a Nathalie se na něj překvapeně podívala. "Tehdy po tom famfrpálovým zápasu jsem byl trochu naštvanej, a tak jsem jim řek´, že to byla jejich chyba, že se nechali vod Snapea připravit vo možnost hrát a že můžou za to, že Nebelvír přišel vo pohár. Nemyslel jsem to zle, jenomže to, co udělali Snapeovi, to bylo tak hrozně hloupý... A voni se mě vod tý doby tak trochu straněj a ani už za mnou nechoděj."

"Hloupé to rozhodně bylo a je jen dobře, že jim to někdo řekl. Ačkoli si myslím, že od té doby Snape zažil hodně nevysvětlitelných nepříjemných příhod. Ale neboj se, ono se jim to rozleží. A kdyby ne, tebe mají všichni studenti rádi, hlavně ti z Nebelvíru. Vždycky se najde někdo, kdo se za tebou zastaví na čaj a na ty tvoje úžasné sušenky," těšila ho Nathalie a Hagrid dojatě pokýval a hlasitě se vysmrkal do kapesníku velikosti menšího ubrusu.

Nathalie naposledy pohlédla za vlakem, z něhož byl nyní vidět již jen obláček páry vznášející se nad lesem.

"Vážně se mi po nich bude stýskat," prohodila téměř překvapeně. Byly doby, kdy se těšila, až bude mít konečně o prázdninách na hradě klid na práci, ale nyní si pobyt ve ztichlých chodbách a opuštěných učebnách ani nedokázala představit.

"Však oni se vrátěj," utěšoval Hagrid teď pro změnu ji. "A bude to dřív, než se naděješ. Neznám prázdniny, který by utíkaly pomalu."

Nathalie bezmyšlenkovitě pokývala a nastoupila do kočáru. Měla pocit, jako kdyby je všechny vážně viděla naposledy. Snad za to mohly její obrazovidecké kresby, které zachycovaly mnohé její známé z Bradavic s výjimkou jí samotné. Děsívala se toho, že jednoho dne na nějakém obrázku spatří i svoji tvář. Nyní toho ale začínala skoro litovat. Pro ni osud v Bradavicích zjevně žádnou budoucnost nechystal.

Předchozí (33.4.) *** Následující (34.1.)

Rozcestník povídky