Portrét pro Bradavice (22.3.)

Závěr Nathaliina rozhovoru s otcem a... další záležitosti. Jinak - blog zavedl registrovaným uživatelům možnost komentovat po přihlášení s vlastní ikonkou, přihlašovacího okna se však nelekejte, samozřejmě mohou nadále komentovat i nepřihlášení čtenáři;-)

Kapitola dvacátá druhá: Zpět do Bradavic (3. část)

Nathalie a Daniel Belartovi dál upíjeli svoje chladnoucí nápoje. Užívala si potěšující pocit, že opět sedí se svým otcem u téhož stolu a vede s ním úplně normální, bezstarostný rozhovor, a ani si nevšimla, že se Daniel už několik minut odhodlává promluvit o čemsi, co pro něj zřejmě nebylo právě snadné.

---

"Poslyš, ma chérie, co se ve skutečnosti skrývá za tou tvojí prací?"

"Jak to myslíš?" odvětila automaticky stále ještě s radostně upřímným úsměvem.

"Já jen...," odmlčel se, vydechl a pomalu se znovu nadechl. "Říkám si, proč Albus Brumbál oslovil s tím restaurováním právě tebe? Copak zde nemají dost schopných odborníků?"

Zpozorněla, bedlivě sledujíc každé otcovo hnutí, odstín hlasu, gesto i výraz tváře.

"Co tím naznačuješ?" naježila se. "Že snad nejsem pro Bradavice dost dobrá?" snažila se ho odvést od vytýčeného směru konverzace předstíráním hlubokého rozhořčení.

"Tak jsem to nemyslel a ty to dobře víš," nenechal se její otec ani na okamžik zmást a ztišil hlas do šepotu. "Jak se o tobě bradavický ředitel dozvěděl?"

Nathalie ztuhla a z obličeje jí vyprchala všechna barva. Nyní už bylo zcela zjevné, kam její otec míří. Teď jen dobře volit slova…

"Pokud je mi známo, tak mu o mně při jisté příležitosti řekla Madame Maxime, se kterou se velmi dobře znají," spustila rozvážně. "Přece jsem ti říkala, že ona kariéru všech bývalých krásnohůlských studentů bedlivě sleduje. A já v našem oboru patřím k těm nejlepším, pokud to náhodou nevíš. Ale to asi těžko, když jsi se mnou v posledních letech promluvil sotva tři věty," dodala s přehnanou dotčeností.

"Při jaké příležitosti že mu to Madame Maxime řekla?" chytil se otec okamžitě jejích slov, nevšímaje si jejích pokusů o citové vydírání.

"Nebyla jsem u toho, co já vím!" odsekla podrážděně.

"Zato já vím," ztišil Daniel hlas ještě o něco víc a naklonil se k ní, "vím i o dalších záležitostech, ve kterých jsi zatraceně dobrá."

Nathalie pod deskou stolu zatnula prsty do látky ubrusu, snažíc se vydržet otcův přímý, neústupný pohled. Nedokázala to však a její oči po několika vteřinách zahanbeně uhnuly stranou a roztěkaně se zaměřily na fialkový vzor místních tapet. Už je to tu zase, povzdychla si v duchu a mlčky se připravovala na to, co záhy mělo přijít.

"U nejvyššího druida!" vydechl Daniel a v jeho hlase se mísilo zklamání, výčitky a naprosté zděšení. "Ty jsi to udělala zase, že? Zase jsi kreslila ty svoje..."

"Tati, prosím!" vyhrkla v marné snaze ho umlčet, pokusila se dokonce vstát od stolu, ale Daniel pevně sevřel její předloktí a stáhl ji zpět na židli.

"Jak jsi mohla, Nathalie?" pokračoval napůl šíleným tónem, aniž by vnímal rezignovanou bolest zračící se v jejích očích. "Jak jsi to mohla znovu udělat? Po tom všem, co se stalo...," útočil na ni s tváří zkřivenou žalem a ukřivděností, "...po tom, co tvá matka..."

"Tati!" zaštkala bezmocně a opět se mu bez úspěchu pokoušela vymanit. "Přece víš, že za to nemohu!" Oči se jí zaleskly. "Moje kresby budoucnost nemohou nijak ovlivnit, říkala jsem ti to už kolikrát a říkala ti to i Madame Maxime! Při ďábelské La Voisinové, tati! Já přece budoucnost nevytvářím, já ji jenom vidím!"

Ta poslední slova málem vykřikla, ale včas se vzpamatovala a zůstala sedět se sklopenou hlavou a zrakem zabořeným do zbytku čokolády ve svém hrnku, ignorujíc několik zvědavých pohledů, které její patrné rozrušení přilákalo od sousedních stolů. Otec však jediným vyzývavým ohlédnutím donutil všechny přítomné hledět si svého (a to včetně samotného pana Fortescuea, jehož nepochybně francouzský původ mu dával jistou možnost zachytit a pochopit leccos z jejich rozhovoru) a v dalším okamžiku se prudce naklonil k jejímu uchu:

"To, co děláš, není správné, Nathalie, copak to nevidíš? Vědět, jak někdo umře, to je přece špatnost, tak to nemá být!"

"Copak za to můžu?" pohlédla na něj zmučeně. "Já se o to nikoho neprosila! Myslíš si snad, že to nějak vyhledávám? Mon dieu, nikdy bych nevěřila, že kvůli tomu ztratím vlastního otce!" dodala zničeně a upřela na něj ublížený pohled, až se přece jen trochu zarazil.

"Tak to přece není," zamumlal, ale do očí se jí nepodíval, "mě přece nemůžeš ztratit..."

"Vážně?" vyhrkla. "Vždyť jsi se mnou od maminčiny smrti málem nepromluvil! Vyhýbáš se mi, odjel jsi do Států a ani jsi se nerozloučil, nepíšeš mi a... já vím, že mi to celou dobu vyčítáš, myslíš si, že je to moje vina... že zemřela kvůli mně..."

"Já...," nadechl se ve snaze jí odporovat, ale pak jen vydechl a uhnul očima.

"Tak vidíš," vzlykla a po tváři jí skanuly dvě slzy. Vztekle je setřela dlaní.

"Tak ty jsi to opravdu udělala znovu?" zeptal se s tichou neústupností a vyčítavě na ní spočinul zrakem. "Albus Brumbál po tobě chtěl věštbu svého osudu? A ty jsi mu řekla, jak jednoho dne zemře?"

Zbledla do barvy padlého sněhu a celé její tělo se začalo nekontrolovaně třást při vzpomínce na zelený paprsek neprominutelné kletby tryskající ze Snapeovy hůlky a Brumbálovo tělo padající z astronomické věže. Mlčky zamrkala zahánějíc nový příval slz.

"Já to věděl," zaslechla jako ve snu otcův tichý zlomený hlas. Jako by si sám vyčítal, že mohl přivést na svět někoho takového. "Jsi teď na sebe alespoň hrdá, Nathalie? Cítíš se dobře, když jako jediná víš, jak umře jeden z největších kouzelníků všech dob? Připadáš si konečně dostatečně důležitá?"

Každé jeho slovo ji zraňovalo, jako by zabodával do jejího těla dlouhé ostré jehly. Otočila pálící oči k oknu, u nějž seděli, aby se nemusela na otce dívat, a zahlédla Severuse Snapea postávajícího na druhé straně ulice, byl celý zahalený do černého pláště tak, že zřetelně viděla jen jeho obličej, v němž se nepohnul jediný sval, a dvě černé oči, které ji bez jediného mrknutí pozorovaly. Na okamžik pomyslela na nitrozpyt a trochu se vylekala. Ale ne, toho by si všimla, tím si byla jistá, vždyť už to na ni jednou zkoušel. Ostatně nejen on...

"Ty nevíš nic o tom, čím jsem si v posledních letech prošla," obrátila se zpět ke svému otci, "nemáš právo mě soudit. Svoji matku jsem milovala stejně, jako jsi ji miloval ty, a vím, že by ji trápilo, kdyby tušila, kam jsme se my dva dostali. Ale to už se pravděpodobně nezmění," povzdychla si a rezignovaně zavrtěla hlavou. Vždy se snažila své jednání ovládat především rozumem, zejména pak po smrti profesorky Meunierové, a nebyla zvyklá dávat svoje emoce takhle otevřeně najevo - a tak je i teď pohřbívala opět bezpečně hluboko do svého podvědomí.

"Půjdu, profesor Snape už čeká," kývla směrem k zahalené postavě. "Sbohem otče," vstala od stolu a natáhla k Danielovi ruku; chvíli ji zamyšleně pozoroval a pak stiskl její dlaň.

"Sbohem, Nathalie. Buď na sebe opatrná," pravil a několik dalších vteřin zadumaně svíral její prsty ve svých; vymanila se mu, položila na stůl několik mincí a zamířila ke dveřím cukrárny, otírajíc si z očí poslední slzy. Nebude na to myslet, nesmí. Byla by pro Snapeovo umění nitrozpytu příliš snadnou kořistí. Viděla jeho pátravý pohled, když k němu došla.

"Půjdeme?" zatvářila se věcně. "Sehnal jste všechny přísady?"

"Již jsou na cestě do Bradavic," odvětil poté, co dokončil průzkum jejího obličeje. "Přesně jak jsem tušil, kůže z ropuchy připomínaly spíš prošlapané podrážky," ušklíbl se a konečně se rozešel směrem k prostornému liduprázdnému prostranství kousek za Děravým kotlem, odkud bylo přemisťování údajně nejsnazší, neboť zbytek Příčné ulice byl obvykle plný lidí. "Co si člověk sám nevybere...," dodal a s despektem potřásl hlavou - pokusila se o chápavý úsměv, ačkoli ji Snapeovy problémy se získáváním kvalitních přísad momentálně zajímaly asi tak, jako předloňský výherce soutěže Týdeníku čarodějek o nejkrásnější úsměv.

"Co jste řekla svému otci?" zeptal se jí profesor zničehožnic.

Nathalie vydala nesouhlasný zvuk - vážně jí to musí ještě připomínat?

"Takže teď se budeme pro změnu navzájem svěřovat?" odfrkla si. "Já vám povím o svojí mrtvé matce a o otci, který se s její smrtí nedokáže vyrovnat a normálně se mnou komunikovat, a vy mi na oplátku povyprávíte o svém neradostném dětství? Neboť zjevně muselo být dosti neutěšené, když vidím, jaký výsledek...," odmlčela se poté, co si všimla, že překvapené zamrkání ve Snapeově tváři střídá nejdřív znechucení a následně vztek. Kupodivu se však dokázal ovládnout a nasadit obvyklou netečnou masku.

"Popravdě jsem měl na mysli, jak jste zdůvodnila svoji přítomnost tady v Londýně."

"Ach to," zabrblala zmateně. "Spolupráce na projektu, tak něco. Ne, že by ho to nějak zvlášť zajímalo," neodpustila si s pokrčením ramen a odpovědí jí byl další bezvýrazný pohled.

"Tím lépe," odtušil klidně. "Mimochodem, jak jste mluvila o té mojí nechuti být komukoli zavázaný...," prohodil povzneseně, načež se významně odmlčel a ona překvapeně zazírala na balíček, který vytáhl z kapsy a podával jí ho. Měl sice plochý, hranatý tvar, ale ji v první chvíli nenapadlo nic jiného, co by jí Snape mohl chtít dát, než...

"Další peníze?" mávla rozladěně rukou. "Říkala jsem vám přece, že za tu knihu nic..."

"Rozbalte to," pobídl ji netrpělivě a nerudně se ohlédl po jakýchsi malých dětech, které je právě se smíchem míjely; Nathalie zdvihla pochybovačně obočí a roztrhla papír.

"Návod na přípravu osobních lektvarů na spaní?" pozvedla k němu nechápavě zrak od nevelké, avšak poměrně silné knížečky, kterou svírala v ruce.

"Užívání běžně prodávaných uspávacích lektvarů po čase na tyto lektvary vyvolává návyk a zároveň snižuje jejich účinnost, zvlášť jsou-li požívány společně s tvrdým alkoholem," vysvětloval jí s patrným sarkasmem. "Tahle knížka vás naučí upravit typ a množství použitých přísad přesně pro vaši osobní potřebu a pravidelně tyto přísady střídat a jejich poměry obměňovat tak, aby se lektvar pro vás nestal nebezpečným." A udělal několik rázných kroků k prostranství, odkud se hodlal přemístit.

Nathalie zůstala stát na místě a udiveně na tu knížku třeštila zrak.

"Snape?" oslovila ho nevěřícně, když si jeho slova náležitě přerovnala v hlavě. "Vy mi tu knížku dáváte jako dárek?" Připadala si jako v nejabsurdnějším snu, ale jeho varovný pohled ji utvrdil v tom, že se stále nachází v realitě, byť momentálně poněkud neskutečné.

"Půjdete už, nebo tam hodláte stát do příštích Vánoc?" natáhl k ní nevraživě předloktí.

Pomalým, rozvážným krokem k němu zamířila.

"Takže to znamená, že v duchu zachování rovnováhy sil bych vám teď za tu knihu měla zaplatit?" položila mu zamyšlenou, i když lehce pobavenou otázku.

"Belartová," vydechl unaveně, "pohnete se konečně? A ne, nemusíte mi za tu knihu platit. Koupil jsem ji u Lékárníka na náklady školy." Malé spokojené ušklíbnutí. "Ve svém kabinetu nad kotlíkem vás mám raději odpočatou, to jistě chápete, zvlášť po tom, co onehdy předvedla vaše oblíbenkyně Tonksová." Další uštěpačný úšklebek. Ten ji ale nemohl zmást.

Jistě - zvládla by se přemístit i sama, zvlášť když nyní přesně věděla kam; sama pro sebe se usmála a konečně ke Snapeovi natáhla paži. Namísto aby se ho chytila za předloktí, ale vklouzla rukou do jeho chladné dlaně a jemně ji sevřela prsty. Nasadila soustředěný obličej jako člověk, který se právě psychicky chystá na onen nepříjemný pocit provázející asistované přemístění, ale koutkem oka zahlédla, jak jeho pohled ztmavl, než zcela nevzrušeně stiskl její prsty ve svých a strhl ji do víru přemisťovacího kouzla.

_^Poznámka:

_{^{V této části by Nathalie se svým otcem měla mluvit francouzsky, takže jsem pro ni v jisté vypjaté chvíli potřebovala to správné úderné zvolání. Posloužila mi k tomu francouzská čarodějka Catherine Deshayes Monvoisin, řečená La Voisinová, která žila v Paříži v 17. století. Máte-li někdo v paměti film Angelika a král, je to ta osoba, která měla vražděním malých dětí zaručit madame Montespan trvalou královu přízeň. Angelika sama sice příliš reálná není, leč spojení La Voisinové s královou milenkou a další její "aktivity" jsou historicky doloženy.}}

Předchozí (22.2.) *** Následující (22.4.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (22.2.)

Ještě pořád to nevzdávám a jedu dál! :-))

Kapitola dvacátá druhá: Zpět do Bradavic (2. část)

Nathalie přistála v krbu uprostřed veliké haly. Sloupy z leštěného mramoru podpíraly vysoký strop vymalovaný motivy z kouzelnické historie a stěny vykládané ebenovým dřevem směřovaly k širokému schodišti, po němž právě stoupala skupinka kouzelníků v elegantních hábitech; další kolem Nathalie prošli od nedalekých vchodových dveří a sjeli ji lehce nesouhlasným pohledem. Za jejími zády se v krbu se zahučením plamenů objevil Snape, popadl ji za paži a bez otálení ji táhl k východu.

---

"Co je to za místo?" zajímala se okamžitě, sotva vyšli ze dveří a ocitli se na poměrně široké ulici, na jejíž začátek ani konec však nebyla s to kvůli obloukovému zakřivení dohlédnout.

"Kouzelnický klub," ušklíbl se Snape, "nejhonosnější pánský klub v naší části Londýna. Místo, kde se setkávají potomci význačných kouzelnických rodin, čelní politici, vedoucí představitelé ministerstva a každý, kdo něco znamená v obchodní sféře. Nejlepší způsob, jak získat kontakty. Když chcete udělat v britském kouzelnickém světě kariéru, je výhodné začít právě tam. Pokud ovšem pocházíte ze správné rodiny, máte dost peněz na členské příspěvky a najde-li se někdo dostatečně důležitý, kdo se za vás zaručí a navrhne vás jako nového člena."

"A pokud jste muž," zkřivila rozčarovaně rty.

"Samozřejmě," přisvědčil bez mrknutí oka.

"Jak zmijozelské," odfrkla si. "Ctižádostí k úspěchu, že?" vybavilo se jí heslo, které Snape vyslovil, když ji onehdy vedl do společenské místnosti Zmijozelu.

"Mezi členy jsou představitelé všech kolejí," pokrčil rameny bez zájmu.

"Vy také?" nadhodila vyčkávavě a on po ní střelil rychlým pohledem.

"Ne," odvětil úsečně a o něco zrychlil.

"Proč?" vyzvídala pobaveně. "Nenašel se snad nikdo důležitý, kdo by vás tam pozval?"

Chvíli ji propaloval pohledem.

"Neměl jsem zájem," odsekl nakonec podrážděně. "Podobné sdružování zdegenerovaných aristokratů mi vždy připadalo jako naprostá zbytečnost a ztráta času." Z jeho hlasu čišelo opovržení.

"Zdegenerovaných?" uchechtla se ironicky. "Já měla za to, že se tomu říká zachování čisté krve! Ostatně nebyl jste kdysi podobného sdružení členem?" ťala s uspokojením do živého.

"Belartová!" sykl tiše a nanejvýš výhrůžně a bolestivě stiskl prsty její paži. Stáli na křižovatce ulic Obloukové a Příčné a kolemjdoucí po nich začínali nenápadně pokukovat, jediný Snapeův pohled je ale přinutil rychle přidat do kroku. "Moc se vyptáváte," zavrčel a vyrazil dál.

Procházeli Příčnou ulicí, přesněji řečeno Snape poměřoval dlažební kostky dlouhým, rázným krokem a Nathalie klusala za ním ve stínu jeho doširoka vlajícího černého pláště. A právě když prošli kolem banky U Gringottových a blížili se k obchodu madame Malkinové, minuli vysokého štíhlého kouzelníka v elegantním světle šedém kabátci spíše mudlovského střihu; Nathalie upírající zasmušilý pohled do Snapeových zad ho ani nezaregistrovala, on se ale okamžitě zastavil a vyjeveně se po ní ohlédl.

"Nathalie?" vydechl nevěřícně s nepřeslechnutelným francouzským přízvukem její jméno a v téže chvíli se uprostřed kroku zarazila i ona a udiveně se otočila jeho směrem.

"Papa?" zamumlala a pevně stiskla v pěst svoje náhle podivně rozechvělé ruce zabořené hluboko v kapsách hábitu. Nevnímala ani Snapea, jenž si po několika vteřinách uvědomil, že ho nikdo nenásleduje, otočil se a pomalu a nerozhodně se vracel.

"Qu´est-ce que tu fais... co tady děláš?" vypravila ze sebe, přecházejíc ze zdvořilosti k vedle stanuvšímu profesorovi do angličtiny a váhavě vtiskla otci na obě tváře letmý polibek tak, jak bylo zvykem tam, odkud oba pocházeli.

"Výroční zasedání Mezinárodního sdružení kouzelníků," odvětil Daniel Belart a velmi pečlivě si prohlížel tvář i celkové vzezření svojí dcery, ostatně ani ona nezůstávala pozadu, podrobně zkoumajíc otcův předčasně zestárlý obličej a prošedivělé ustupující vlasy.

"Tentokrát se konalo zde, v Londýně," pokračoval, zjevně aby zamezil rozpačitému tichu, které hrozilo nastat. "Před hodinou jsme skončili a já si potřebuji ještě něco zařídit předtím, než se přemístím zpět do Washingtonu. A co ty?" stočil v příští chvíli řeč na ni, zvědavě pohlížeje Snapeovým směrem. "Měl jsem za to, že pracuješ v Bradavicích."

"Ano, to jen... nakupujeme zde nějaké přísady do lektvarů," ohlédla se nervózně po profesorovi, jehož bezvýrazný obličej jí ale příliš nepomohl.

Daniel Belart vrhl po jejím společníkovi další zvědavý pohled a otočil se zpět ke své dceři s otázkou v očích.

"To je Severus Snape, bradavický profesor lektvarů," učinila Nathalie zdvořilosti zadost. "Daniel Belart - můj otec," prohodila neochotně ke Snapeovi a bez velkého nadšení sledovala, jak si oba muži pokývli namísto pozdravu. Načež nastal nevyhnutelný a o to víc trapný okamžik mlčení, k němuž docházelo vždy, když se v posledních letech otec a dcera Belartovi potkali.

"Snad bychom mohli... mohl bych tebe a pana profesora pozvat na skleničku něčeho na zahřátí," přerušil nakonec mlčení nerozhodně Nathaliin otec.

Proč zve i Snapea, napadlo ji, když jsme se my dva neviděli takovou dobu? To je náhle tak zdvořilý? Nebo se se mnou bojí zůstat o samotě? Letmo zahlédla profesorovo nesouhlasné stisknutí rtů a kdoví proč ji to ještě víc rozčílilo.

"To asi není dobrý nápad, tati," odvětila rychle. "Máme docela naspěch a než nakoupíme všechny potřebné přísady…," drmolila. "...A profesor Snape navíc z duše nesnáší pocit být komukoli za cokoli zavázaný," neodpustila si uštěpačné rýpnutí. Překvapeně zaznamenala stín, jenž přeběhl profesorovou tváří. Copak by s námi vážně někam šel?

"Nakoupím vše potřebné a pak na vás někde počkám," ozval se netečně.

Chvíli si ho překvapeně měřila. Žádné ironické narážky? Žádná prohlášení, že on rozhodně nehodlá poslouchat nějaké rodinné výlevy mezi ní a jejím otcem?

"Tak snad...," ztratila na chvíli hlas, odkašlala si a začala znovu, "...snad bychom tedy mohli na něco zajít k Fortescueovi," mávla neurčitě rukou dál po Příčné.

"Ano," přitakal rychle její otec, jako by proslavenou cukrárnu právě chtěl sám navrhnout.

Snape se nepatrně ušklíbl nad její volbou, ale pak jen krátce pokývl a s jako obvykle efektním zavířením pláště pokračoval v cestě k Lékárníkovi.

Nathalie a Daniel se zanedlouho usadili u kulatého stolku v poloprázdné cukrárně a objednali si horkou čokoládu s medovinou pro Nathalii a silnou černou kávu rovněž s medovinou pro jejího otce. Pan Fortescue před ně prakticky okamžitě postavil dva kouřící hrnky a Nathalie ten svůj vděčně obemkla ledovými prsty. O čem se teď má s otcem u všech druidů bavit?

"Alors... jak se ti líbí tvoje nová práce?" prolomil nakonec Daniel francouzsky ticho a usrkl doušek horké kávy ze svého šálku.

"Oui, moc se mi líbí," chytla se Nathalie vděčně tématu a několik minut otci nadšeně popisovala bohatou bradavickou uměleckou sbírku a svoji restaurátorskou činnost, zdržujíc se samozřejmě jakýchkoli zmínek o obrazu zakladatelů a Zmijozelově portrétu.

"Ten profesor Snape ti tedy pomáhá s tvými uměleckými lektvary?" zajímal se otec.

"Ne," zavrtěla hlavou, "já naopak pomáhám jemu s jedním náročným projektem. Spolupracovat s ním ale není žádná sláva," dodala vzápětí, když si povšimla otcova nepatrně zdviženého obočí. "Ředitel Brumbál mě o to požádal," snažila se zahnat jakékoli představy na téma ona a Severus Snape, které se jejímu otci očividně začínaly honit hlavou.

"Ach tak," odvětil Daniel a opět upil ze svého šálku. "A jak vycházíš s Celebrusem Richem? Pěl na tebe ódy během celého zasedání..."

Riche...! Čokoláda jí uvízla v krku a ona se nahlas rozkašlala.

"Copak on tam byl?" otázala se, když opět našla hlas. Ne, že by ji to až tak zajímalo - co se jí týkalo, mohl být Riche kdekoli, pokud to nebylo někde v její bezprostřední blízkosti.

"Ano," přikývl Daniel, "ačkoli nemám zdání, kdo ho pozval. Účast ministrů kouzel je víceméně povinná, ale exministři zváni nebývají - pokud zároveň nezastávají další významnou funkci. V jeho případě by ale podle mého názoru bylo lepší se nikde moc neukazovat."

"Co tím chceš říct?" zavrtěla nechápavě hlavou. "Přece si s ním dopisuješ, ne?" vzpomněla si na odtažité přání k narozeninám, které jí otec poslal právě po Richeovi.

"Občas není zbytí, ale… Poslyš, nevím, jaký vztah máš k tomu muži -"

"Žádný, to mi věř," skočila mu rázně do řeči.

"Tak to jsem rád," vydechl úlevně, "z těch jeho proslovů o tobě jsem vyrozuměl..."

"Já z jeho vyprávění o vašich společných rybářských výpravách taky myslela, kdoví jací nejste kamarádi," přerušila ho opět Nathalie. "Ten člověk evidentně neví, co mluví."

"Nemysli si," odporoval Daniel. "Riche je vychytralejší, než se zdá. Nedávno jsem se dozvěděl, že byl podezřelý z účasti na jedné z největších korupčních afér, k jakým kdy na americkém Ministerstvu kouzel došlo. Nepovím ti přesně, o co v té kauze šlo, ale bylo v ní zapleteno několik nejvyšších představitelů ministerstva a vypadalo to na veliký skandál. Takže nový ministr kouzel prý raději vše zametl pod stůl a po dohodě se zdejším ministrem Popletalem uklidil Riche do Británie. Riche mohl odejít s čistým štítem, neboť jeho funkční období beztak právě skončilo, ve snu by mě ale nenapadlo, že ho Popletal pošle do Bradavic dělat profesora, kdybych se to nedozvěděl z tvého dopisu, v němž jsi se mě na něj onehdy ptala."

"Místo profesora obrany proti černé magii, které Riche zastává, je od pádu Ty-víš-koho beztak prokleté," pokrčila zachmuřeně rameny. "Znám se v Bradavicích s několika staršími studenty - podle nich už ředitel snahu obsadit tu pozici někým fundovaným po několika neúspěšných pokusech víceméně vzdal a nechává obranu učit každého, kdo je ochotný to vzít."

Vybavila si pár historek vyslechnutých od Tonksové a Terence - na toho jezerního muže vyobcovaného ze společenství jezerních lidí, který se zabydlel v prefektské koupelně a všude po hradě se pohyboval v bublině plné vody, obzvlášť rádi vzpomínali stejně jako na rok, kdy tuto funkci zastával sir Nicholas, děsil mladší studenty nenadálým odklápěním svojí hlavy a ostatní kolejní duchové si Brumbálovi chodili stěžovat na diskriminaci.

"Tím se to vysvětluje," přitakal Daniel. "V Bradavicích bych Riche vskutku nehledal."

"A nevíš, jestli má v úmyslu se vrátit?" vyzvídala opatrně. "Od Vánoc jsme ho neviděli a vesměs všichni doufáme, že už natrvalo zůstane ve Státech."

"Asi tě zklamu," potřásl její otec hlavou. "Pokud jsem ho dobře pochopil, hodlal se vydat do školy hned po skončení závěrečného společného oběda."

"Aha," zasmušila se. "Tak to abych se připravila na další záplavu historek o tom, jak skvěle jste si to tam vy dva užili."

"Nejspíš ano," pousmál se Daniel, "ale svým způsobem je to pochopitelné - vytváření dojmu, že je se všemi ten nejlepší kamarád, je součástí jeho taktiky. Je v politice od té doby, co dokončil studia, obávám se, že uvažovat jinak už ani neumí."

Nathalie chápavě pokynula hlavou a s úlevou tohle téma uzavřela.

Předchozí (22.1.) *** Následující (22.3.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (22.1.)

Začátek další kapitoly definitivně ukončuje Nathaliin pobyt u Malfoyových, čímž také prozatím končí úsek povídky, který jsem měla vcelku detailně promyšlený. O pokračování mám zatím představu pouze v hrubých obrysech, ale pokusím se něco stvořit co nejrychleji...;-)

Kapitola dvacátá druhá: Zpět do Bradavic (1. část)

"Severusi, příteli! Vítej ve Wiltshiru!" přijal Lucius Malfoy s afektovanou bodrostí svého někdejšího zmijozelského a následně i smrtijedského kolegu. "Skoro se cítím dotčen! Kolikrát jsem tě v posledních letech zval na návštěvu do svého domu a nakonec jsem musel zaměstnat tady slečnu Belartovou, aby ses ráčil zastavit! A to tě ještě podezřívám, že bys tu ani nebyl, kdyby ti to ten starý blázen nedal příkazem!"

---

Snape zkřivil rty do neurčitého pousmání, podávaje Malfoyovi ruku.

"Jako by se snad bál, že ji tady uřknu," pokračoval Lucius posměšně a s nenápadnou pozorností na ní na okamžik spočinul očima. Dala si záležet, aby se v jejím obličeji nepohnul ani sval tím spíš, že i Snape náhle vykazoval znaky nadměrného zájmu o její reakci.

Sedět u jednoho stolu se všemi členy Malfoyovy rodiny a Severusem Snapem se stalo jedním z nejpodivnějších zážitků onoho týdne. Každý z obědvajících se určitým způsobem přetvařoval a svoji roli hrál s nebývalou pečlivostí: Lucius Malfoy - Smrtijed, jehož vina nebyla nikdy prokázána - se choval jako štědrý a zábavný hostitel, jemuž nic neleží na srdci víc, než Snapeovo a Nathaliino blaho, Narcisa Malfoyová se opět skryla za svoji masku ctihodné manželky stojící za všech okolností za svým chotěm tak, jak k tomu byla vychována skvělou rodinou Blacků; jaké myšlenky se však ve skutečnosti skrývaly za tím hrdým bělostným čelem, to bylo Nathalii záhadou. Draco se zas snažil zapůsobit na svého budoucího učitele, v obličeji hned podlézavý a hned zas komicky důležitý výraz - chlapec, jehož trápily noční můry a nemožnost schoulit se svojí matce do náručí, byl prozatím zatlačen do pozadí. Pak tu byl Severus Snape - člověk, jenž hrál ve svém životě tolik rolí, že určit, která z jeho tváří je ta pravá, bylo takřka nemožné, a Nathalie se o to po jejich posledním střetu už ani nehodlala snažit. A konečně ona sama - restaurátorka a malířka, co si na špeha opravdu jenom hraje - dosáhla sice nakonec úspěchu, ale opravdu nemohla tvrdit, že by byl daný jejími schopnostmi, pokud by tyto ovšem neměly spočívat v umění přesvědčovat domácí skřítky, aby zrazovali své rodiny.

Severus Snape seděl u stolu naproti ní, naoko naslouchal Dracovu povídání a co chvíli na ní spočinul jeho tmavý, bedlivě hodnotící pohled. Přemýšlela, co všechno je schopen z její tváře vyčíst - že svůj týdenní pobyt přestála bez větší újmy a alespoň navenek neztratila Malfoyovu důvěru, to bylo zřejmé již z tohoto pěkně pospolitého nedělního oběda; dále zřejmě i fakt, že měla úspěch, neboť jinak by ho dozajista tak přezíravě neignorovala - jenže ona si nemohla pomoci, byla ráda, že má pro změnu jednou navrch, byť by to mělo být jenom na pár hodin, než se profesor dozví, že obraz vlastně nezahlédla ani koutkem oka. Nehledě na to, jak ke svým zjištěním nakonec dospěla - raději si ani nepředstavovala, co jí Snape řekne, až zjistí, že tolik riskovala odhalením jejich tajemství před Malfoyovým domácím skřítkem.

A to i přes následné pozměnění Dobbyho vzpomínek - skřítčí magie byla dosti neprobádaným odvětvím a Nathalie stále dumala nad tím, zda se někdy ve vzdálené budoucnosti nemůže stát, že se paměť Dobbymu nějakým způsobem vrátí. Přemítala, co by domácí skřítek v takovém případě udělal - šel by sebe a tím pádem i ji udat Malfoyovi? Spáchal by za trest sebevraždu? Zradil by Malfoye ještě mnohem horším způsobem a pak na to tvrdě doplatil?

Alespoň že už vím, kde přesně ten Zmijozelův portrét hledat, pomyslela si nakonec spokojeně - přišel by na to třeba takový Snape? Vždyť se před několika minutami sama přesvědčila o tom, jak Snape smýšlí o domácích skřítcích - tak jako pro ostatní, nebyli ani pro něj víc než jen neschopnými slouhy, které zvysoka přehlížel. Jeho by jistě nenapadlo ptát se Dobbyho na ten obraz, ostatně jemu by skřítek stěží něco prozradil. Možná měl Brumbál přece jen pravdu, když poslal k Malfoyovi zrovna ji, uvažovala dál a pak ji napadlo, mohl-li bradavický ředitel tušit, že Malfoyův skřítek o té malbě něco ví a že ona bude ten nejpovolanější člověk, který by to od něj mohl vyzvědět. Měla by se na to Brumbála zeptat, to jen, že on se s podobnými úvahami zřídkakdy někomu svěřoval.

"Tak tedy - kdy plánujete náš rodinný portrét dokončit, slečno Belartová?" vytrhl ji Malfoy ze zamyšlení.

"Počítám, že by mohl být hotový během čtyř až pěti týdnů," odvětila. "Samozřejmě v závislosti na tom, kolik práce mě bude v Bradavicích čekat po mém návratu."

"Řekl bych, že ta stará zaprášená veledíla mohou na chvíli počkat, nemyslíte?" pozdvihl vyzývavě obočí. "Mějte na paměti svoji odměnu," mrkl na ni významně.

Prudce se nadechla a pak pomalu vydechla.

"Jistě, pane Malfoyi," přikývla neutrálně. U všech druidů, vždyť mu přitakávám jako Paul Pons, ušklíbla se sama pro sebe pohrdavě. Už abychom byli pryč...

Raději přenechala další konverzaci s pánem domu a jeho synem na Snapeovi, oslovila Narcisu a společně začaly polohlasem dolaďovat poslední detaily ohledně Luciusem schváleného oděvu, který měli mít Malfoyovi na portrétu na sobě.

"Lucius měl odjakživa výtečný vkus," pochvalovala si Narcisa, "ačkoli on by dokázal nosit prakticky cokoli. Vzpomínám si na jeho čtrnácté narozeniny," zajiskřilo jí vesele v očích, "jeden jeho bláznivý strýc z matčiny strany mu poslal naprosto nemožnou čapku z bobří kožešiny - celá kolej se mohla potrhat smíchy, když ji Lucius vybalil, a co myslíte, že udělal on? S bohorovným klidem si ji nasadil na hlavu a celý den se v ní promenádoval po škole - víte, nebyla nijak zvlášť dobře ušitá, popravdě v ní vypadal, jako by měl na hlavě vycpaného bobra, jen ten ocas mu trochu překážel a tak si ho přehodil přes rameno... Myslím, že právě tehdy jsem pochopila, že… no nic," odmlčela se takřka zasněně a Nathalie s úsměvem zauvažovala, jak ta věta zřejmě měla pokračovat.

Formálně pojatý oběd nakonec skončil, Draco završil své snahy zapůsobit na Snapea svými začátečnickými znalostmi lektvarů, důstojně se rozloučil s Nathalií a odebral se do svého pokoje. Malfoy vyšel se Snapem na chodbu, kde mohli přestat předstírat vztah pouhých kamarádů ze školy a snad si i vážněji promluvit, a Nathalie osaměla v jídelně s paní domu. Ještě chvíli nezávazně rozmlouvaly a pak Nathalie sáhla do kapsy pro malý lístek papíru, který následně kouzlem zvětšila do původní velikosti rozměrného archu.

"Poslední do sbírky," usmála se na Narcisu, podávajíc jí kresbu jejího syna - jedinou příležitost spatřit Draca bez jeho naučeně namyšleného výrazu měla právě onu noc, kdy ho viděla postávat přede dveřmi matčiny ložnice poté, co se probudil ze špatného snu. Byl vyděšený, ale také velmi smutný, když vztahoval ruku ke klice a uvědomoval si, že tím porušuje otcovy příkazy, jež ctil i přesto, že ho doslova násilím vzdalovaly od osoby, kterou měl tolik rád. A skica všechny tyto Dracovy emoce zachycovala - Narcise zvlhly oči a s patrným pohnutím stiskla Nathaliinu dlaň.

"Děkuji," šeptla tiše, pokývla Nathalii na rozloučenou a vzdálila se do svého salonku.

Nathalie pomalu vydechla a vyšla na chodbu, kde už stál připravený její kufr a o několik kroků dál rozmlouvali Malfoy a Snape.

"Musím se ještě zastavit v Příčné pro nějaké přísady do lektvarů," sděloval zrovna profesor pánovi domu. "Nechat si kůže z ropuchy posílat naslepo je naprosté vyhazování peněz oknem - když si je nevyberu sám, jsou vždycky z poloviny k nepotřebě."

"Chápu," odpovídal Lucius s nepatrně pokrčeným nosem. "Ji bereš s sebou?"

"Budu muset," ohrnul Snape horní ret. "Mohl bys poslat do Bradavic její zavazadla?"

"Bez starosti, jeden ze skřítků se o to postará," přikývl Malfoy povzneseně.

Takže my ještě poputujeme přes Londýn? Nathalie se pousmála, neboť vzpomínka na Příčnou ulici jí vcelku zvedla náladu. Snapea ale asi nepřiměje, aby s ní zašel na zmrzlinu k Floreanu Fortescueovi, zvlášť jestli se chystá strávit odpoledne vybíráním ropuších kůží, o jejichž zásobu ho v den jeho narozenin nechtěně připravila Tonksová při svém školním trestu...

"Máš připojený krb do letaxové sítě?" vyptával se Snape dál. "Nejlépe do Děravého kotle, to bychom měli nejblíže."

"Zešílel jsi?" zkřivil Lucius pohrdlivě rty. "Od čeho si připlácím za adresovaná spojení! Ty bys snad propojil svůj krb s takovým podnikem? Ostatně ani Bradavice nejsou připojeny, pokud vím, ne tedy, že by mě těšilo táhnout se vždy přes celé pozemky od hlavní brány."

"Bradavické krby v letaxové síti nejsou vůbec," přitakal Snape. "Brumbál propojuje krby jen příležitostně a pouze s předem určenými protějšky. Na kontrole veškerých přístupových míst do hradu si dává vcelku záležet, asi ti nemusím vysvětlovat proč."

"Nechce, aby se mu po škole nekontrolovaně potloukali lidé z ministerstva s Popletalem v čele a my ze školní rady, že? Je mi to jasné," ušklíbl se Lucius.

"Takže Děravý kotel ne. Tedy někam poblíž?" uzavřel Snape téma bradavických krbů.

"Mhm, přemýšlím," přikývl Malfoy s nepatrně přivřenými víčky. "V Londýně nejčastěji chodím na Ministerstvo kouzel, ale to pro vás není moc praktické. A ani můj londýnský byt...," ztišil poněkud hlas a úkosem se ohlédl po Nathalii, která se okamžitě zatvářila, že je plně zaujata přerovnáváním věcí ve svém kufru - Brumbálovo zrcátko, neviditelný plášť a několik dalších nezbytností si naštěstí prozíravě sbalila do příruční tašky, kterou si připravila do kufru hned nahoru - nyní stačilo otevřít kouzly zabezpečené víko a kabelu z něj vytáhnout.

"Tak snad salon Madame Céline?" zahlédla Luciusovo potměšilé zamrkání Snapeovým směrem. "Pamatuješ, Severusi? Nebývalo ti to tam proti mysli, pokud si vzpomínám," uchechtl se tiše a Nathalie vykulila oči na obsah kufru a snažila se kašlem zamaskovat vyprsknutí smíchu, jež jí uniklo ze rtů, když těsně předtím zahlédla profesorův poněkud ztuhlý výraz a pevně sevřené rty. "Ačkoli už to tam není jako za našich mladých let," pokračoval pán domu konverzačně, "současné osazenstvo musím s politováním označit spíš za průměrné..."

"Luciusi, pro Merlina...," zavrčel Snape takřka neslyšně, ohlížeje se po Nathalii, která právě začala přerovnávat kresby v deskách a kouzlem je zajistila proti vysypání a pomačkání.

"Dobře, dobře, když jinak nedáš," usmál se Lucius blahosklonně. "Nejblíže to budete mít pravděpodobně z Kouzelnického klubu v Obloukové."

"Kouzelnický klub? Nebude problém s ní?" pohnul Snape hlavou k Nathalii.

"Krb je umístěn ve vstupní hale hned za vchodem, ještě přede dveřmi do hlavního sálu. Manželky členů se tam přemisťují běžně, když míří někam do okolí."

"Dobrá," přikývl profesor a otočil se k Nathalii. "Připravena?"

Zavřela kufr, zajistila ho a přistoupila k nim.

"Půjdete jako první. Adresa je Kouzelnický klub," instruoval ji Snape.

Vedle ní se objevil domácí skřítek Lenny s miskou letaxového prášku. Nerozhodně se otočila k Malfoyovi. Hlavně se tvař přirozeně, nabádala se a napřáhla k pánovi domu ruku.

"Bylo mi potěšením strávit těch několik dní ve vaší společnosti," pokývl Lucius poněkud teatrálně hlavou, když se chopil její dlaně a přiblížil se těsně k Nathalii.

"Nápodobně, pane Malfoyi," dostala ze sebe s přemáháním a snažila se neuhnout očima před jeho znepokojujícím pohledem.

"Nu, nevidíme se naposledy," zamrkal významně a přejel chladnými rty po napjaté kůži na kloubech jejích prstů.

Po zádech jí přeběhl mráz, chabě se na něj usmála a vymanila svoji dlaň z té jeho, natahujíc se po letaxovém prášku. Koutkem oka zahlédla Snapeovo povytažené obočí.

"Kouzelnický klub!" zahlásila, když vstoupila do krbu a hodila prášek pod sebe. Vzápětí její tělo pohltily zelené plameny.

Předchozí (21.5.) *** Následující (22.2.)

Rozcestník povídky

Blog slaví svůj první rok

Dnes, 13. listopadu 2009 v 10:55, je to přesně jeden rok, co byl na tomto blogu zveřejněn první příspěvek. Byl jím prolog k mojí povídce Portrét pro Bradavice, k níž jsem nedávno vložila závěr dvacáté první kapitoly a další pokračování budou přibývat, ačkoli doufám, že další rok už mi její psaní nezabere :-). Tak jsem se rozhodla ten první rok fungování e-vismaior blogu trochu shrnout v následujícím článku.

---

Za ten rok jsem na svých stránkách zveřejnila 126 článků v šesti rubrikách - tedy průměrně zhruba jeden článek za tři dny. Pod těmito články se objevilo celkem 2316 komentářů - toto číslo zahrnuje samozřejmě i moje odpovědi na vaše názory, ale i tak je nadmíru úctyhodné a já všem komentujícím čtenářům velmi děkuji!

Dne 4. července 2009 přivítal tento blog návštěvníka s pořadovým číslem 10000 a dne 23. října 2009 dosáhla návštěvnost čísla 20000 - počítáno podle Toplistu, který na počátku dnešního dne ukazoval číslo 21933. Google analytics provádí měření návštěvnosti trochu jiným způsobem - tam se celkový počet návštěvníků blíží číslu 24 tisíc, přičemž bráno v absolutních číslech (tj. bez započítání opakovaných návštěv) sem přišlo více než 3200 lidí.

Ze dobu fungování mého blogu zde bylo zobrazeno asi 65 tisíc stránek, po homepage vede stránka seznamu kapitol Portrétu pro Bradavice a Rozcestník povídky. Počet přečtení jednotlivých kapitol povídky se pohybuje od 163 jedinečných zobrazení stránky u kapitoly 4.1. až po 361 jedinečných zobrazení stránky u kapitoly 19.1. Prolog mělo otevřeno dokonce 782 lidí. Zřejmě nezaujal - škoda:-)).

Třetina z vás sem chodí přímo, 56% přes různé odkazující stránky a 11% přes vyhledávače (vedou hlavně Google a Seznam). Nejvyhledávanějšími klíčovými slovy zůstávají e-vismaior a portrét pro bradavice. Nejvyšší počet návštěv byl zaznamenán 24. srpna 2009 (147 návštěv), nejvyšší počet jedinečných návštěv pak dne 7. listopadu 2009 (88 návštěvníků). 98,83% z vás má operační systém Windows, pouze 0,87% propadla výhodám Linuxu a další 0,3% jiným operačním systémům.

Přes 20 tisíc návštěv sem přišlo z České republiky, a to celkem ze 122 měst v čele s Prahou, Brnem, Ostravou, Plzní, Orlovou, Olomoucí, Opavou, Hradcem Králové, Zlínem a Českými Budějovicemi; přes 3 tisíce návštěv pak ze Slovenska, a to především z Bratislavy, Myjavy, Košic, Prievidzy, Trnavy, Svatého Jura, Popradu, Žiliny, Nitry a Banské Bystrice. Na můj blog se ale klikalo i ve Velké Británii, Norsku, Brazílii, Řecku, Rakousku, Belgii, Chorvatsku, Japonsku, Francii, Holandsku, Švédsku, USA, Srbsku, Mexiku, Německu, Maďarsku, Švýcarsku, Irsku a Itálii.

Doufám, že se vám na mých stránkách líbí a že jim zůstanete nakloněni i v budoucnu. Budu se snažit, aby zde pořád bylo co číst ;-).

Portrét pro Bradavice (21.5.)

Závěrečná část dvacáté první kapitoly, Severus Snape opět na scéně a věnování pro JSark, Nerlu, lilalilu, A_ju, Hope, Doreu, GwenLoguir, Awiu a Scissors, které neopomněly komentovat žádnou z předchozích částí jednadvacítky - díky! :-)

Kapitola dvacátá první: Domácí skřítek Dobby (5. část)

"Posloucháte mě vůbec?"

Nathalie se vytrhla ze zamyšlení a upřela bezvýrazný pohled na Draca Malfoye.

"Jistěže tě poslouchám, Draco," zareagovala rychle a opět zaměřila plnou pozornost na nádherného bílého páva, kterého jí chlapec právě ukazoval. "Takže nová péra jim obyčejně narůstají až na jaře?"

---

"Ano, poté, co o ně obvykle rok předtím v červenci přicházejí," přikývl Draco poučně. "Naši albínští pávi korunkatí jsou však vyšlechtěni za pomoci zvláštní magie tak, aby jim ocasní péra zůstávala po celý rok. I když pojem ocasní není v případě pávů příliš přesný, neboť ve skutečnosti jim vyrůstají…"

Chlapec pokračoval dál ve svém výkladu, ale Nathalie ho záhy opět přestala vnímat a předstírajíc zaujetí vznešeným ptákem, vytáhla skicář a pokoušela se ho nakreslit, aby ho později podle svých náčrtů mohla začlenit do portrétu Malfoyovy rodiny tak, jak si to Dracův otec přál. Myšlenkami však byla úplně jinde - znovu se, jako za posledních třicet hodin už mnohokrát, vracela ke svému pátečnímu nočnímu rozhovoru s domácím skřítkem Dobbym.

Dosud si tu děsivou představu odmítala připustit, ale faktem zůstávalo, že portrét Salazara Zmijozela podle všeho visel v ředitelské pracovně Justuse Tavoryho kdesi v Azkabanu - nejlépe stráženém kouzelnickém vězení, o jakém kdy slyšela. Opravdu výtečné místo pro takový obraz, napadlo ji cynicky, u někdejšího bradavického studenta, který byl jako příslušník havraspárské koleje příliš chytrý na to, aby se stal oficiálně Smrtijedem, ačkoli, podle toho, co o něm onehdy vyprávěl Snape, stál jednoznačně na straně Toho-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit, připraven mu věrně sloužit a splnit jakékoli jeho přání týkající se azkabanské věznice.

Po pádu Toho-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit samozřejmě otočil - podobně jako Lucius Malfoy a mnoho dalších - a dopadené a uvězněné Smrtijedy strážil s bedlivostí přímo ukázkovou. Znamení zla na paži nikdy neměl, žádné přímé důkazy proti němu neexistovaly, a tak mu nikdo nemohl nic vyčítat; ve skutečnosti byla většina kouzelnického společenství ráda, že azkabanské zdi stráží hlídač tak oddaný, ba přímo fanatický. A po jeho funkci, která obnášela být den co den v blízkém kontaktu s mozkomory, dozajista nikdo netoužil. Justus Tavory byl v Azkabanu v naprostém bezpečí a Zmijozelův portrét v jeho pracovně tím pádem rovněž.

Dumala nad tím, zda bude Brumbál trvat na získání obrazu i z takto nepřístupného místa. Podle toho, co Dobby pochytil z častých rozhovorů svého pána a jeho příbuzného, sídlil azkabanský ředitel ve správní budově oddělené od samotného mozkomory stráženého vězení, což jí však nepřipadalo jako žádná výhoda s ohledem na skutečnost, že oba objekty, byť od sebe vzdálené sebevíc, stály na tom samém nevelkém ostrůvku v Severním moři skrytém důmyslnými kouzly před zrakem i technickými vymoženostmi mudlů a obývaném tolika mozkomory, že bylo jistě k zešílení se mu snad i jenom přiblížit. Pokud svoji současnou misi považovala za nebezpečnou, pak případná výprava do Azkabanu jí připadala jako naprostá sebevražda.

Tím se teď zabývat nemusím, říkala si, svoji úlohu jsem splnila více než dostatečně. Ano - nejen že se potvrdily všechny teorie její, Brumbálovy i Snapeovy týkající se Malfoye a portrétu Salazara Zmijozela. Ona dokonce oproti všem vlastním (a tím spíše i oproti Snapeovým) očekáváním zjistila, kde přesně se ten obraz v současné době nachází. A s touto informací ať bradavický ředitel naloží podle svého uvážení, uzavřela svoje přemítání, i když kdesi vzadu v hlavě jí neodbytně strašila vzpomínka na Sibylu Trelawneyovou svírající v ruce šálek se zbytkem Nathaliina čaje a pronášející podivná varování ohledně jakéhosi vězení a muže v černém. Tehdy si Nathalie myslela, že se jedná nejspíš o Riche nebo o Snapea, jenže černá byla i Tavoryho oblíbenou barvou. A azkabanské vězení bylo nejproslulejší ze všech…

"V létě se kvůli jejich křiku vůbec nedá spát," zaposlouchala se opět do Dracova vyprávění a chápavě se na něj pousmála, dokončujíc náčrtek bílého páva. "Budí mě mnohdy už od tří hodin od rána," stěžoval si chlapec.

Společně vyšli z nízkého zahradního stavení, kde byla Malfoyova opeřená chlouba bezpečně ukryta před zimními mrazy, zpět do zahrady a vraceli se směrem k sídlu. Přesněji řečeno - Nathalie se brouzdala pěšky navátým sněhem a Draco letěl nad ní na koštěti a trénoval nějaký další nelehký manévr.

"Nechcete se proletět?" nabízel jí tento týden už poněkolikáté; vypadal, že si na její společnost vcelku zvykl, a kdyby byla jen o něco víc ješitná, možná by si i připustila myšlenku, že chlapce její odpolední návrat do Bradavic snad i trochu mrzí.

S úsměvem zavrtěla hlavou a zabočila podél nízké zídky zapadané sněhem na cestičku, jež ji měla dovést k hlavní příjezdové cestě vedoucí k domu. Ve vzpomínkách se ještě naposledy vrátila k Dobbymu a už nejméně posté samu sebe přesvědčovala, že v jeho záležitosti udělala vše potřebné - když od něj totiž na závěr jejich rozhovoru žádala ujištění, že o ničem z toho, co se oné noci stalo a co jí prozradil, nebude informovat svého pána, krčil skřítek lítostivě rameny s tím, že jí nic takového nemůže slíbit.

"Nathalie Belartová nemá tušení, jaké prostředky umí pán použít, když… chce zjistit to, co touží vědět," vysvětloval jí sklesle a jeho tváří se mihl stud - nad tím, jakému pánovi slouží, či snad nad tím, že nemá dost síly mu vzdorovat…

Nakonec se dohodli, že mu Nathalie pozmění vzpomínky - měla sice značné zábrany tak učinit, neboť zasahovat někomu do paměti považovala za jeden z nejhorších možných útoků, kterého by byla ochotna se dopustit pouze v nejvyšším nebezpečí, ale oné noci přesvědčila samu sebe, že i pro psychiku samotného skřítka bude tentokrát lepší, pokud si svoji zradu na pánovi nebude pamatovat - minimálně se tak vyhne dalšímu sebepoškozování.

Skřítčí magie byla nepochybně velice silná a Nathalie dost pochybovala o tom, že by se jí v případě Dobbyho odporu podařilo něco víc, než mu paměť nenávratně vymazat. S jeho souhlasem nicméně do jeho vzpomínek pronikla poměrně snadno a upravila je na pouhé neškodné a bezvýsledné celonoční sledování chodby.

Po celou sobotu pak Dobbyho i jeho pána bedlivě pozorovala - Lucius se k ní choval s obvyklou chladnou až provokativní přezíravostí, žádné další pozornosti nebo podivných náznaků se jí však od něho nedostalo. A Dobby si jí podle všeho všímal pouze jako někoho, koho mu přikázali celou noc sledovat, aniž by věděl proč - vždyť jeho vlastní upravené vzpomínky mu říkaly, že Nathalie od večera, kdy odešla spát, až do snídaně neopustila svůj pokoj. Ze soboty na neděli ji pak zřejmě hlídal nanovo, ale na tom už jí nezáleželo, neboť se poprvé od počátku svojí návštěvy u Malfoyů pořádně vyspala.

A nyní už ji čekal jen nedělní oběd v rodinném kruhu Malfoyů a návrat do Bradavic. Sice ještě stále nepodléhala dojmu úplného bezpečí, ale větší část napětí z ní již spadla a ona se náhle cítila lehce a povzneseně.

Před sebou na konci tisového plotu spatřila příjezdovou cestu - vstoupila na ni a chystala se zabočit k sídlu, když koutkem oka zaznamenala tmavou siluetu blížící se od hlavní brány. Její tváří proběhl záchvěv nesouhlasu.

Říkala jsem mu přece, že se v neděli přemístím do Bradavic sama! Chvíli podrážděně přemítala nad možností pokračovat zdánlivě bez povšimnutí dál k domu, ale pak si uvědomila, že to Narcisa Malfoyová pozvala Severuse Snapea na oběd ono pondělí, kdy ji, Nathalii, doprovázel do Wiltshiru, a s povzdechem zůstala stát na místě čekajíc, až k ní dojde.

V Bradavicích očividně sněžilo, soudě podle poprašku sněhových vloček, které ulpěly na profesorových černých vlasech a plášti, a jeho tvář byla na denním světle ještě o něco bledší, než si ji Nathalie pamatovala. Obličej zcela bez výrazu, jen černé oči pátraly v těch jejích - zda je v pořádku? Zda zůstala neodhalena? Zda přece jenom na něco přišla? Neměla v úmyslu mu na jeho dotazy odpovídat. Neměla popravdě v úmyslu se s ním vůbec bavit.

"Neozvala jste se," podotkl bez pozdravu.

"Nebyl důvod," pohodila hlavou.

"Jistě," ušklíbl se, "očekávat od vás profesionální jednání bylo poněkud přehnané, říkal jsem to řediteli celou dobu. Vaše odmlčení se mu způsobilo nemalé starosti."

Jemu nebo tobě? Pozorně se na něj zadívala - byla to opravdu dotčenost, co spatřila v jeho tváři?

"Profesore Snape!" ozval se vysoko nad nimi nadšený Dracův výkřik a chlapec rychle slétl k nim.

Snapeovy rty zvlnil krátký záchvěv nelibosti nad tímto vyrušením, než se k synovi svého přítele otočil a bez pohnutí naslouchal jeho vyprávění o jakémsi lektvaru, o němž chlapci zřejmě pověděl Paul Pons v jedné z jejich hodin.

Nathalie se objala pažemi kolem těla a se skicářem přitisknutým k hrudníku a pocitem melancholie vykročila za profesorem a jeho budoucím studentem k sídlu. Návrat do Bradavic znamenal i návrat do Snapeovy přítomnosti a ona se na jejich další komunikaci po té poslední roztržce necítila být nikterak připravená. Jak se k němu teď má u všech druidů chovat? Vždyť už se zdálo, že její dar přijal a že ji snad začíná vnímat i jako něco víc než jen nesnesitelnou osobu, s níž ho ředitel donutil spolupracovat… A pak ten úterní noční rozhovor… copak mu je vážně tolik protivná představa, že by na něj někdo mohl myslet jako na někoho, koho stojí za to potěšit? Dobře, pomyslela si rezignovaně, takovou chybu už víckrát neudělám…

"Takže je všechno v pořádku?"

Zdvihla hlavu a pohlédla mu do očí - došli mezitím k domu a vstoupili do haly - Draco odběhl do svého pokoje převléct se k obědu a oni čekali, než starý domácí skřítek Lenny uloží přesně podle pokynů koště, jež mu chlapec vrazil do ruky hned po příchodu, a přijde jim odebrat jejich pláště. Profesor ji nehnutě pozoroval, až získávala neodbytný dojem, že stačí jen málo k tomu, aby vytáhl hůlku a získal odpovědi na všechny své otázky za pomoci nitrozpytu.

"Nemělo by?" pokrčila rameny s předstíranou lhostejností. S uspokojením zaznamenala, že ho její postoj nemálo vytočil.

"A?" procedil netrpělivě přes sevřené rty.

"Uvidíte," pousmála se na něj nezúčastněně. Věděla nyní něco, o čem on neměl nejmenšího tušení, a věděla i to, jak obtížně profesor takový pocit snáší. A několik následujících hodin si tuto svoji dočasnou převahu hodlala náležitě užít.

Znechuceně se na ni podíval a pak se rozhlédl kolem sebe.

"Tak kde je?" pronesl nevrle, poněvadž Lenny se stále nevracel. "Proč musejí být všichni domácí skřítci tak tupí?" brblal podrážděně a stahoval si svrchní plášť.

Měla sto chutí mu říct, že právě jednomu takovému tupému domácímu skřítkovi vděčí za veškeré své poznatky o současném umístění Zmijozelova portrétu, ale raději si tuto informaci diplomaticky ponechala pro sebe.

Předchozí (21.4.) *** Následující (22.1.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (21.4.)

Pod několika posledními částmi povídky jste mohli v anketě vyjádřit svůj názor na to, zda Nathalie u Malfoyů nalezne Zmijozelův portrét. To, že ho nenajde vůbec, i to, že ho najde pouze vlastní zásluhou, jste odsoudili jako nereálné pouhými 8 hlasy pro každou z těchto možností. 11 hlasů získala varianta, že Nathalie portrét nenalezne, nicméně alespoň zjistí, kde se nachází. A 41 hlasů bylo pro možnost, že ho najde s něčí pomocí. Takže - kde je pravda? Zásadní odhalení se blíží...

Kapitola dvacátá první: Domácí skřítek Dobby (4. část)

Vchod do tajného úkrytu pod společenským salonem se nedal otevřít žádným prostým mávnutím hůlky. Spolu s neznámým kouzlem, jež domácí skřítek Dobby provedl pouhým lusknutím prsty, bylo totiž nutné pronést i zvláštní heslo, které skřítek rychle a tiše zamumlal.

---

"Slečna by jinak musela poklop rozbít tou nejsilnější magií," otočil se Dobby k Nathalii, která mu napjatě zírala přes rameno do černého otvoru, jenž se před nimi objevil. "Tak, že by už nebylo možné ho žádným kouzlem opravit… Pán tuhle místnost zabezpečil velmi dobře…," vysvětloval potichu, když scházeli dolů po úzkých dřevěných schůdcích.

Napadlo ji, že zřejmě právě tato výtečná skrýš je důvodem, proč se jinde v Malfoyově domě nesetkala s kvalitnějším zabezpečením - sídlo si zvenčí mohlo dovolit působit nenápadně, ba přímo nevinně, když jeho pán uměl to nejcennější schovat více než dobře. Netrpělivě zdvihla hůlku nad hlavu a posvítila si kolem sebe. Tak kdepak se schováváš, Salazare Zmijozele?

Sestoupili do nevelké místnosti s kamennou podlahou i zdmi a s nízkým stropem. Podél jedné stěny stály skříně s policemi přeplněnými nejrůznějšími lahvičkami - odvar z oměje šalamounku zahlédla hned na kraji, ale rozličných více či méně nebezpečných lektvarů zde Nathalie viděla celou řadu. Nechybělo samozřejmě ani Veritasérum, i když jeho zabarvení nebylo právě ideální a Nathalie si dokázala představit pohrdavý úšklebek Severuse Snapea, pokud by mu tuto lahvičku některý z jeho studentů předložil k ohodnocení.

Její pohled se přesunul k protější stěně, kde se nacházela poměrně bohatá knihovna - nemusela ani studovat názvy jednotlivých knih, aby si domyslela, že běžné magie zde nebude mnoho. Nedaleko stál stolek s pohodlným křesílkem a lampičkou - vše připraveno k tajnému studiu témat, o nichž raději nechtěla nic vědět.

Nathalie se snažila zůstat v klidu, silou vůle setrvávala na jednom místě a propátrávala místnost kousek po kousku soustředěným pohledem - hlavně nezačít zmateně pobíhat od jedné police ke druhé, nabádala se, hlavně nic neopomenout. A hlavně pozorně přemýšlet - kde by ten portrét asi tak mohl být? Kam bych ho v tomto úkrytu uložila já? Je ta zavřená skříň v rohu dostatečně rozměrná na to, aby se do ní tak velký obraz vešel? Co když se ho ale Lucius pokusil zmenšit? Vždyť není odborník, těžko může vědět, že taková kouzla mohou nenávratně poškodit uměleckou magii použitou při malbě…

Přistoupila ke skříni a otevřela ji - další řady polic plných rozličných předmětů - nádoby podivných tvarů a pochybného obsahu, hromady pergamenů, o nichž se mohla jen dohadovat, jak kompromitující informace asi skrývají, několik brků, zřejmě očarovaných, snad aby napodobovaly něčí písmo, souprava nožů zdobených komplikovanými ornamenty, k nimž se raději ani nepřibližovala, ozdobné krabičky se zlatými hodinkami, prsteny, náramky, náušnicemi a náhrdelníky, jež by případnému obdarovanému zřejmě mnoho štěstí nepřinesly, srolované plány jakýchsi budov, lahvičky s neviditelným inkoustem a desítky dalších předmětů, jejichž účel jí zůstával utajen.

Bezděčně se natáhla po jakési knížce zabalené do tmavého obalu a uložené ve zvláštní přihrádce - byl to však jen svazek papírů v černé odřené vazbě určený zřejmě k tomu, aby si do něj jeho majitel mohl psát deník - otevřela ho přibližně na zářijových stránkách a zběžně nechala proběhnout několik listů mezi prsty - co kdyby to byl Malfoyův zápisník a ona se tam mohla dočíst, kam Zmijozelův portrét uschoval poté, co ho vynesl z banky? Stránky však zely prázdnotou a nepomohlo ani neviditelný inkoust odhalující kouzlo Aparecium, které vyzkoušela na stránce s 13. zářím. A tak deník odložila zpět na místo, odkud ho vzala, majíc na paměti nabádání Brumbálovo i Snapeovo - nepřicházelo v úvahu, aby se Luciusovi Malfoyovi ztratila byť i jen jedna jediná věc právě v době, kdy ona pobývá v jeho domě, a to se týkalo samozřejmě i Zmijozelova portrétu, pokud by ho náhodou objevila.

Nerozhodně se rozhlédla po zbytku místnosti a v její tváři se pomalu usazoval zklamaný výraz. To není možné! Soustřeď se Nathalie, musí to tu přece někde být! A znovu se pustila do pečlivého prohledávání onoho nevelkého prostoru.

Dobby celou dobu postával za ní na schodech a strachem se třásl po celém těle, neustále se ohlížeje ke dveřím společenského salonu.

"Kdyby mi slečna řekla, co přesně hledá, možná bych jí dokázal pomoci," kníkl chvějícím se hlasem, když si všiml, jak se po něm bezradně ohlíží.

Nechtěla mu původně vykládat víc, než bylo nezbytně nutné, a tak ho pouze přemluvila, aby ji odvedl do tajného úkrytu svého pána. Byla přesvědčená, že Zmijozelův portrét spatří v okamžiku, kdy sem vkročí, a vůbec nepočítala s tím, že by všechno mohlo být úplně jinak.

"Mělo to tady určitě být," mumlala s počínající hysterií - v uplynulých dvou dnech se doslova upnula k představě obrazu opřeného o stěnu této místnosti, a když ho zde nyní nenacházela, cítila se, jako kdyby ztratila veškerou svoji zbývající odvahu a sebejistotu. "Tohle je přece ideální místo! Kam jinam by to dal?"

"Musíme jít," pokynul jí skřítek nervózně rukou k východu a její napětí ještě vzrostlo.

"Žádný další úkryt tady není?" chytala se posledních stébel. "Tajný prostor za některou z těchto zdí nebo má snad tvůj pán ještě jiná místa, kam schovává svoje věci?"

Dobby zavrtěl hlavou.

"Tohle je nejlepší pánův úkryt… Nathalie Belartová teď musí odejít… jestli to pan Lucius zjistí, tak on… on Dobbyho určitě za-zabije!" Skřítek už se doopravdy rozplakal a v prstech horečnatě žmoulal špinavý hadr zakrývající jeho vyhublé tělíčko.

Vyčerpaně vydechla a naposledy se rozhlédla kolem sebe.

"Dobře, Dobby. Půjdeme." A sklesle za skřítkem vystoupala zpět do salonu.

Dobby poklop opět uzavřel a začaroval, načež ji popadl za ruku a rychle ji za sebou táhl do jejího pokoje. Bez zvuku pochrupujících portrétů se v chodbě ozývaly pouze jejich tiché kročeje a na Nathalii padla úzkost a beznaděj - mýlila se tedy? Vynášel tehdy Malfoy z Gringottovic banky opravdu jenom nějaké vzácné zrcadlo, které chtěl někomu věnovat jako svatební dar?

Seděla v křesle uprostřed svojí ložnice a posmutněle se usmívala na Dobbyho neklidně poposedávajícího na protější židli - poulil na ni oči a kupodivu vypadal být víc zarmoucený z faktu, že ji zde vidí takhle sklesle sedět, než z toho, že právě zrazuje důvěru svého pána. Musela to ještě zkusit, ještě jednou, naposledy…

"Hledám jistý předmět, Dobby," promluvila přerývavě. "Předmět, který tvůj pán a jeden jeho příbuzný, pan Justus Tavory, vyzvedli loni na podzim, konkrétně dne 13. září, z trezoru Malfoyovy rodiny v bance U Gringottových."

Tak a bylo to venku.

Skřítek na ni pohlížel skelným zrakem, v příští vteřině se mu však do pomačkaného obličejíku vkradlo náhlé poznání.

"Dobby asi ví, co má paní na mysli," vydechl k jejímu nemalému údivu tiše a bázlivě se ohlédl ke dveřím. "Paní myslí ten veliký obraz, Dobby ho viděl… Je na něm zakladatel pánovy koleje... Pán ho získal pro Toho-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit…"

Málem zapomněla dýchat. Takže to všechno byla pravda!

"Ano, Dobby," dostala ze sebe přiškrceným hlasem. "Přesně ten obraz hledám. Ty víš, kde je?"

Srdce se v ní skoro zastavilo, když spatřila škálu pocitů odrážejících se ve skřítkově tváři - věděl, kde je schovaný ten portrét, ano, on to skutečně věděl a věděl zároveň, jak moc se proviní proti všemu, co mu odjakživa vštěpovali do hlavy ohledně věrné služby jeho rodině. Jeho kůže zpopelavěla a on se opět vrhl proti zdi s úmyslem začít do ní mlátit hlavou. Okamžitě na stěnu vyslala polštářové kouzlo, které skřítka neškodně odrazilo zpět doprostřed pokoje. Zmučeně na ni pohlédl.

"Dobby, prosím!" úpěnlivě sepjala ruce. "Jestli tolik obdivuješ Brumbála a chceš pro něj ve svém životě udělat alespoň jednu dobrou věc, tak mi to musíš říct! Je to moc důležité!"

Skřítek bezmocně obemknul prsty svůj krk, jako by se pokoušel uškrtit se vlastníma rukama. Snad se snažil zabránit tomu, aby jí ještě cokoli řekl, ale žádná ze stránek jeho povahy nedokázala v té chvíli nabýt vrchu a on se rezignovaně svezl na kolena. Okamžitě stáhla deku ze svojí postele, přiklekla k němu a zabalila ho do ní.

"Dobby se tolik snaží," vykulil na ni svoje veliké oči zalité slzami. "Tolik se snaží nezklamat pána! Ale Dobby ví, že pán je zlý a krutý čaroděj…," zaštkal, a když pevně sevřela zápěstí jeho rukou, jimiž se po svojí poslední poznámce opět pokusil uhodit do hlavy, vyčerpaně se zhroutil do její náruče. Konejšivě ho objala.

"Jsi nesmírně statečný, Dobby," šeptala, přejíždějíc jemně dlaní po jeho netopýřích uších. "Ani nevíš, jak moc si vážím toho, že mi pomáháš. Všechno to Brumbálovi řeknu, to ti slibuji, a bude-li v budoucnu nějaká příležitost k tvému osvobození… On by se o tebe určitě postaral, dal by ti v Bradavicích práci, kdybys o to stál…"

Dobby sebou napůl ustrašeně a napůl dojatě škubl a setřel si slzy z dlouhého nosu.

"Prosím, Dobby!" zašeptala znovu, podala mu kapesník a sledujíc ho, jak do něj dlouze smrká, upřímně litovala, že není jeho skutečnou paní, která by mu podobným gestem právě věnovala svobodu.

"Ten obraz tady není," promluvil skřítek takřka neslyšně po několika dlouhých minutách. "Pán měl obavy, že i přes jeho známosti by sem mohla přijít ministerská kontrola… někteří ministerští úředníci na něj prý mají spadeno a… mohli by najít jeho tajný úkryt a ten obraz mu zabavit… to on by nerad, neboť jeho získání bylo posledním úkolem, který dělal pro Toho-jehož-jméno… NE! Dobby to nesmí říct! NESMÍ!" zaúpěl a snažil se jí opět vytrhnout.

"Klid, Dobby, tohle já všechno vím," tišila ho. "Jen mi řekni, kde je ten portrét teď!"

"Pán ho nechtěl nechávat zde v domě," opakoval skřítek po další mučivě dlouhé chvíli. "A tak se mu pan Tavory nabídl, že by si ho mohl vzít k sobě… k němu totiž málokdo chodí," dodal, ačkoli přes jeho pohybující se rty nepřecházel skoro žádný zvuk a jeho obličejem projel záchvěv nefalšované hrůzy. Nathalie na tom nebyla o nic lépe.

"Takže ten obraz je…"

"V Azkabanu," vydechl Dobby stěží slyšitelně. "Pan Tavory si ho odvezl s sebou do Azkabanu."

_^Poznámka:

_{^{Záměrně jsem nechala listovat Nathalii deníkem Toma R. Raddlea jenom kdesi na úrovni měsíce září tak, aby si nevšimla jeho jména vepsaného na samém začátku.}}

Předchozí (21.3.) *** Následující (21.5.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (21.3.)

Nathaliina poslední noční výprava po Malfoyově sídle právě začíná...

Kapitola dvacátá první: Domácí skřítek Dobby (3. část)

Donutit se po onom odpoledním rozhovoru s Luciusem Malfoyem vyjít z pokoje na další noční výpravu stálo Nathalii veškerou vůli, kterou v sobě našla. Netušila proč, ale bylo zřejmé, že jí pán domu nevěří; všechno v ní křičelo, aby neopouštěla relativní bezpečí svojí ložnice, jenže… byla teď tak blízko konečnému odhalení, že to nemohla jen tak vzdát.

---

Sevřela v dlani Brumbálovo zrcátko, připravená do něj okamžitě začít křičet, pokud by jí hrozilo sebemenší nebezpečí. Sice si po nedávném střetu se Severusem Snapem nemohla být jistá, zda je profesor i nadále připravený přijít jí co nejrychleji na pomoc, doufala však, že zrcátko případně alespoň vrátil řediteli, který by se o její záchranu postaral. Snad…

Váhavě přistoupila ke dveřím svojí ložnice a raději se pro jistotu pokusila zjistit několika kouzly, na něž se upamatovala, zda nejsou začarované, aby při otevření spustily poplach. A to i přesto, že Snape prověřoval celý její pokoj hned onoho prvního dne, kdy dorazila do Malfoyova sídla, a nikdo se jí tu za celou dobu ani slůvkem nezmínil o tom, že by měla v nočních hodinách zakázáno pohybovat se po domě - co kdyby prostě jenom nedokázala usnout a chtěla se projít noční Malfoyovou zahradou, aby se nadýchala čerstvého vzduchu a trochu se unavila? Když tak řeknu, že jsem nemohla spát a šla jsem se podívat na ty slavné bílé pávy, napadlo ji a jako krytí si pro tento účel zastrčila do kapsy k zrcátku i kouzlem zmenšený skicář a několik kouzelnických pastelek. Koneckonců Malfoy na rodinném portrétu chtěl ty ptáky mít, tak co už!

Hmm, tak to by sis možná měla sundat ten neviditelný plášť, když to chceš sehrát takhle nevinně, ne? Zaplašila ten posměšný hlásek ve svojí hlavě a přetáhla si plášť přes ramena. Její strach byl momentálně mnohem větší než její logika.

Pootevřela dveře a škvírou v nich hbitě poslala do říše nevědomí všechny portréty na chodbě tak, jako už několikrát předtím. Pak opatrně vystrčila za dveří hlavu.

"Homenum revelio!" šeptla ve snaze odhalit případné skryté hlídače - Brumbál ji ujišťoval, že by toto kouzlo mělo fungovat nejen na lidi, ale i na domácí skřítky, jenže Nathalie neměla možnost otestovat pravdivost ředitelových slov, neboť se zde v domě v noci dosud s žádným skřítkem nesetkala - pokud tedy nepočítala onu nedávnou návštěvu skřítčí ložnice.

Vyplížila se na chodbu a neslyšně za sebou dveře zavřela. Měkce našlapovala po koberci směrem ke schodišti a v duchu si přehrávala cestu do přijímacího salonu, když tu náhle -

"Nathalie Belartová by se měla raději vrátit do svého pokoje."

Strnula v půli kroku - zpoza sochy Luciusova otce Abraxase Malfoye zhotovené v lehce nadživotní velikosti poté, co dotyčný před několika lety zemřel na dračí spalničky, se vynořil domácí skřítek Dobby a zíral svýma velikýma zelenýma očima přímo na místo, kde stála.

Zadržela dech - přece ji nemohl ani vidět, ani slyšet… a to kouzlo… Ta socha, došlo jí vzápětí - kouzlo Homenum revelio by mělo obsáhnout všechny bytosti v prostoru, kam zamířila hůlkou, jenže socha stála až u schodiště, tudíž příliš bokem od jejího pokoje, a Dobby byl schovaný přímo za ní… Nathaliino srdce se na okamžik zastavilo a vzápětí se rozběhlo neskutečnou rychlostí.

Vše, co se odehrálo v následujících hodinách, jí v dalších dnech, kdy se ohlížela zpět, připadalo jako sen - několik probdělých nocí a permanentní obavy z prozrazení a vlastní neschopnosti mu zamezit otupily její logický úsudek, až plně zvítězil její šestý smysl - jako by nějakým podivným řízením osudu tušila, co se stane v příštím okamžiku, a to i bez přispění svých obrazovideckých kreseb...

"Dobby ví, že tady slečna někde je. Slyšel, jak se otevřely dveře její ložnice a slyšel i její kroky... Dobby slyší mnohem lépe než mnozí lidé," promlouval skřítek a hlas se mu nepatrně třásl. "Pán mu nakázal, aby slečnu hlídal… Ale Nathalie Belartová byla na Dobbyho hodná, omluvila se mu a přinesla mu mast na ruce, a tak ji Dobby nechce pánovi prozradit... ráno si pak sice bude muset přivřít obě uši do dvířek u trouby, ale Dobby to rád udělá, když se slečna hned teď vrátí do svého pokoje… a slíbí Dobbymu, že tam zůstane až do rána..."

Nehnutě stála uprostřed chodby a pozorovala, jak se skřítek chvěje po celém těle. A z víru myšlenek v její hlavě náhle zůstala jenom jedna jediná. S odevzdaným zvlněním rtů si stáhla plášť z vlasů a pousmála se Dobbyho poděšenému zamrkání, když spatřil její hlavu vznášet se v prostoru přímo před sebou.

"Já se ale nemůžu vrátit, Dobby," zašeptala mírně, "je zde něco, co musím udělat. A co nesnese odkladu." A nachystala si pod neviditelným pláštěm hůlku, jsouc připravená Dobbyho omráčit a pozměnit mu paměť hned, jakmile by se chystal prozradit ji.

Neboť o tom zjevně uvažoval - jeho oči začal opět ovládat onen pološílený lesk, jenž zpravidla předcházel jeho snahám o sebepotrestání, a ona seznala, že musí jednat bezodkladně, než se jí situace zcela vymkne z rukou.

"Dobře, dobře, vrátím se tedy do svého pokoje," promluvila rychle. "Vidíš? Už jdu!" A začala pomalu ustupovat zpět ke svojí ložnici, ohlížejíc se starostlivě po dveřích pokojů jednotlivých členů Malfoyovy rodiny. "Musím si s tebou ale promluvit, Dobby," pronesla opatrně, když zaznamenala, že se skřítek trochu uklidnil a zjevně na sebe nehodlá v příští chvíli za trest svrhnout Abraxasovu sochu. "Mohl bys, prosím, jít se mnou? Prosím!" zopakovala důrazněji, avšak stále velmi zdvořile poslední slovo, poněvadž se skřítek k ničemu neměl, a naznačila hlavou pohyb do místnosti.

"Dostal jsem od pána příkaz hlídat Nathalii Belartovou celou noc," mumlal Dobby jako kolovrátek.

"Však ten příkaz také splníš," usmála se na něj přesvědčivěji, než se cítila. "Celou dobu mě budeš mít na očích. Jen si při tom zároveň trochu popovídáme…"

Dobby ji ještě několik dlouhých vteřin nerozhodně pozoroval, než nakonec váhavě překročil práh jejího pokoje. S úlevným vydechnutím za ním zavřela dveře a tišícím kouzlem zabezpečila celou místnost před odposlechem zvenčí.

"Dobby tu ale nemůže zůstat příliš dlouho," zachvěl se skřítek ustrašeně, "kdyby pan Lucius náhodou vyšel na chodbu… a Dobbyho tam nenašel…" Oči se mu při té představě rozšířily hrůzou.

"Jenom na chvíli, Dobby, prosím!" přemlouvala ho úpěnlivým tónem a pak Dobbymu pokynula k židli, na jejíž krajíček se skřítek po chvíli posmutnělého zadumání opatrně posadil, připravený vyskočit v okamžiku, kdy by na chodbě zaslechl sebemenší šustnutí.

"Proč mě tvůj pán nechává sledovat?" položila mu Nathalie jako první otázku, která ji momentálně zajímala nejvíc. Rozepjala si neviditelný plášť, ale nesvlékla ho a ruku pevně svírající hůlku pod ním skrývala i nadále.

Promluvit byť i jen jediné slůvko stálo Dobbyho dlouhé přemáhání.

"Pan Lucius podezírá Nathalii Belartovou, že začarovala obrazy v jeho domě," zašeptal nakonec a několikrát sebou za trest prudce praštil o opěradlo židle.

Tak přece jen Dracovi uvěřil, zatraceně! Nathalii se roztřásly ruce.

"Jak ho ale něco takového vůbec mohlo napadnout?" ptala se s předstíraným údivem - vždyť to koneckonců bylo poprvé, co ji Malfoy nechával hlídat svým domácím skřítkem…

"Pán si šel včera promluvit s jedním ze svých přátel, s nímž se předešlé noci pohádal…," spustil Dobby po dalším dlouhém váhání pomalu a ne právě ochotně, "…a ten mu vyčítal spoustu věcí… prý se doslechl, že pán uspořádal jejich setkání v době, kdy hostí ve svém sídle nějakou osobu z bradavické Školy čar a kouzel," šeptal trhaně a upřel na Nathalii nejistý pohled.

Avery, napadlo ji a vybavil se jí kouzelník, který po ostré slovní přestřelce s Luciusem tak rozezleně opustil setkání bývalých Smrtijedů. Do háje!

"Pan Lucius ho bezstarostně ujišťoval, že Nathalie Belartová je jen obyčejná malířka rodinných portrétů a nabízel mu, jestli se od ní nechce také nechat namalovat… Ten pán ho ale obvinil z neopatrnosti… na pana Luciuse sice prý ministerstvo nemůže, ale on si musí dávat pozor," chrlil ze sebe náhle Dobby překvapivě závratnou rychlostí očividně proto, aby měl tenhle výslech co nejrychleji za sebou. "A tak ho pan Lucius ujistil, že nechává hlídkovat na chodbě portrét svého předka pana Brutuse Malfoye vždy, když se mají konat tahle jejich shromáždění... Jenže jeho přítel se mu vysmál a řekl, že je přece o všech portrétech obecně známo, jak tráví většinu svého času - a to totiž spaním."

A měl pravdu, napadlo Nathalii nevesele, když si vzpomněla na klimbajícího Brutuse Malfoye. Měla veliké štěstí, že Lucius svěřil hlídání právě jemu - asi si myslel, že k němu jeho vlastní předek bude loajální a bude dávat dobrý pozor, co se na chodbě děje. Ostatně neměl důvod mu nevěřit - když se Draco oné noci objevil přede dveřmi svojí matky, přivedl Brutusův rozhorlený křik Luciuse na chodbu prakticky okamžitě. To, že Draco nicméně musel portrét předtím sám probudit, došlo jeho otci zřejmě až o něco později - pro ni však až příliš brzy.

"A tak pan Lucius pro jistotu poslal Dobbyho, aby tady celou noc hlídal… Dobby ale nevěřil, že by Nathalie Belartová tajně opouštěla svůj pokoj… myslel si, že pán ho sem posílá za trest, aby celou noc musel bdít… Teď však Dobby vidí, že jeho pán měl pravdu…" Zasmušil se a znovu se zády prudce vrhl proti opěradlu židle.

Nathalie stiskla svoji hůlku ještě o něco pevněji.

"A co…," začala a zlomil se jí hlas - musela se na chvíli uklidnit, než mohla opět promluvit, "…a co se mnou chtěl tvůj pán udělat, kdybys mě prozradil?"

Skřítek se zachvěl.

"To Dobby netuší… ale ví, že pán je schopný všeho… Pán má na svědomí spoustu… NE, takové věci Dobby nesmí říkat!" okřikl sám sebe, hbitě popadl ze stolu Nathaliin skládací malířský stojan a prudce se jím uhodil do hlavy. Rychle přiskočila a vytrhla mu ho z ruky.

"No tak klid, Dobby!" zarazila ho důrazně. "To, že o někom řekneš pravdu, přece není žádný zločin!"

Skřítek na ni nepohnutě zíral.

"Dobby tohle dobře ví, slečno," vzlykl nakonec. "Ale Dobby slouží svojí rodině celý život a nemůže ji zradit! Dobby neměl Nathalii Belartové vůbec nic říkat… jenže on nechce, aby se jí něco stalo, protože si ji moc oblíbil… Dobby neví, co má dělat!"

"Já vím, Dobby, a moc ti děkuju za důvěru, ani já tě neprozradím, to ti přísahám! Je mi líto všeho, co jsem ti způsobila," zamumlala horečně a skřítek se na ni překvapeně podíval.

"Tak proč slečna v noci vychází ze svého pokoje schovaná pod neviditelným pláštěm?" nadhodil vyčítavě. "K tomu přece nemůže mít žádný poctivý důvod!"

Hodnou chvíli ho pozorovala, načež se opět ujistila, že má svoji hůlku i paměťové kouzlo v pohotovosti. Instinkt jí napovídal, že to nebohé rozklepané stvoření před ní má dobré srdce a že by mu mohla svěřit i vlastní život. I tak ale pořád váhala - může si dovolit takhle riskovat?

"Mám tu splnit jistý úkol, Dobby," řekla potom pomalu, nespouštějíc z očí ani jedno skřítkovo hnutí. Má pokračovat nebo mu má vymazat paměť už teď?

Dobby hodnou chvíli mlčel a pomrkával ve snaze zahnat z očí slzy.

"Pochází ten úkol, který má Nathalie Belartová splnit, od ředitele Albuse Brumbála?" zeptal se nakonec tiše. "On je totiž… ten nejlaskavější čaroděj, jakého kdy Dobby poznal…"

Vybavila si, že skřítek byl se svým pánem v Bradavicích onoho dne, kdy byla Luciusovi Malfoyovi oficiálně představena. A zřejmě tam nebyl poprvé. Konečně se rozhodla.

"Ano, Dobby, mám pověření od samotného Brumbála," prohlásila s největší vážností, na jakou se zmohla.

"Dobby si ředitele Brumbála moc váží," šeptl skřítek. "Dobby v Bradavicích často mluví s tamními domácími skřítky, když čeká na svého pána… Dobby ví, že jsou tam velice šťastní… Nikdo jim nedává žádné tresty… nikdo jim nevyhrožuje zabitím tak, jako se to často stává Dobbymu…" Další dutý úder hlavou o opěradlo židle. "Všichni domácí skřítkové mají Albuse Brumbála moc rádi… Dobby by také jednou chtěl mít takového pána…" Vzlykl, znovu sebou škubl, až málem spadl na zem, ale Nathalie ho pohotově zachytila a posadila zpět na židli.

"Ale ty můžeš pro Brumbála něco udělat, Dobby, i když to není tvůj pán," promlouvala k němu tiše, svírajíc jeho ramínka ve svých dlaních. Na hůlku už v té chvíli dávno zapomněla. "Můžeš nám pomoci s jednou velice důležitou věcí…"

Tázavě na ní spočinul svýma kulatýma očima plnýma bolestných slz.

"Jedná se o jistý předmět, po němž velice toužil Ty-víš-kdo," zašeptala Nathalie a v prstech ucítila další skřítkovo škubnutí. Následující vteřiny jí připadaly nejdelší v jejím životě.

Nakonec skřítek odhodlaně zdvihl hlavu.

"Dobby se pokusí udělat vše, co bude v jeho silách…"

Předchozí (21.2.) *** Následující (21.4.)

Rozcestník povídky