Pochybuji, že by někdo z vás vydržel čekat až do této pozdní hodiny, svědomí mi nicméně nedalo a po návratu do tepla domova jsem ještě počítač pustila, abyste tu měli kapitolu alespoň na ráno. Na začátku je ještě trochu vzpomínání, ale pak se děj vrací k profesorce McGonagallové a důvodu, proč za Nathalií přišla...Kapitola třicátá pátá: Venkovské sídlo (5. část)
Za méně než rok se sled Nathaliiných obrazovideckých kreseb uzavřel. Celý kouzelnický svět slavil, Voldemort padl a dobro zvítězilo. Tak psaly kouzelnické noviny, pro Nathalii to však znamenalo jediné - Severus Snape byl mrtev.
Vzpomínala si na ono mlhavé ráno tři dny po závěrečné bitvě, kdy se v Bradavicích konal slavnostní pohřeb všech, kteří padli v boji s Voldemortem a jeho služebníky. Zástup truchlících postával u jezera v místech, kde se nacházela Brumbálova hrobka, a do země byla za znění tónů smuteční melodie spouštěna jedna rakev za druhou.
Nathalie stála opodál ve stínu Zapovězeného lesa a zamlkle přihlížela celému obřadu. Viděla Harryho Pottera - chlapce, který přežil - jemuž kdysi do Kvikálkova doručila první z celé řady dopisů oznamujících jeho přijetí do bradavické školy. Vypadal mnohem starší než na necelých osmnáct let a stejně tak jeho nejbližší přátelé Ron Weasley a Hermiona Grangerová, kteří prodlévali vedle něj ve vzájemně se utěšujícím objetí. Opodál se hrbil Hagrid, utíral si do kapesníku zarudlé oči a druhou rukou pevně svíral dlaň Madame Maxime. Slyšela důstojná slova nové bradavické ředitelky Minervy McGonagallové vyzdvihující hrdinství padlých a hovořící o budoucnosti, za niž položili životy, a o odpovědnosti přeživších vytvořit nový, lepší svět.
Netroufala si přijít blíž, ačkoli by tak ráda vyjádřila soustrast Molly a Arturovi Weasleyovým, neboť se už doslechla o smrti jejich syna Freda a samotné pomyšlení na skutečnost, že jedno z rozpustilých dvojčat Weasleyových už nikdy nezorganizuje žádný veselý kousek, jí způsobovalo bolestně svíravý pocit kolem srdce. Přesto však zůstávala ukrytá pod stromy, poněvadž cítila, že není hodna toho stát s těmito lidmi v jedné řadě. Ona, která předpověděla velkou část toho, co mělo přijít, ona, která se na Brumbálovo výslovné přání až do konce války bezpečně ukrývala v ústraní, poněvadž ředitel nemohl připustit, aby kdokoli jiný zneužil jejích obrazovideckých schopností, ani to, aby se Severus Snape dozvěděl o svém dítěti, což by možná podkopalo jeho úmysl pomoci Brumbálovi tak, jak mu kdysi slíbil, ona si nezasloužila stát bok po boku oslavovaným bojovníkům za svobodu a mír.
Nad hřbitovem byl vztyčen pomník se jmény padlých v této válce, a jakmile přítomní konečně odešli, odvážila se Nathalie přijít blíž. Její tvář pokrýval smutek, jenž se ještě prohluboval, když v kameni četla vytesaná jména dalších mrtvých, o nichž dosud neměla tušení. Řadu studentů si pamatovala z dob svého působení ve škole - zalapala po dechu, když došla ke jménu Nymfadora Tonksová - Lupinová a hned pod ní četla i jméno Remuse Lupina - jejího manžela, jehož za Nathalií Brumbál kdysi poslal pro obraz Buclaté dámy a v dalších letech jí o něm tolik vyprávěl - jak příhodné, že se Tonksová, která měla vždy slabost pro uzavřené nepochopené muže, zamilovala právě do vlkodlaka… A nyní tu po nich zůstal osiřelý syn.
Jméno Freda Weasleyho jí zaplavilo oči bezmocnými slzami - stále před sebou viděla jeho rozesmátou tvář a nezbedný záblesk v očích prozrazující, že je připravený udělat v příštím okamžiku další z mnoha nepravostí. Jako by ho znovu spatřila přelétávat na koštěti famfrpálové hřiště nebo běžet se svým bratrem Georgem a Leem Jordanem k Hagridovi a mámit z hajného historky o hrůzných bytostech skrývajících se v Zapovězeném lese. Jako kdyby to bylo včera, když jí se svým dvojčetem pomáhal krouhat kýchavý bambus nebo když bezradně postával nad kořínky sedmikrásek při školním trestu ve sklepení.
Zamrkala, aby zahnala z očí slzy, a hleděla na další jména. Na nejspodnějším řádku nalezla zmínku o svobodném domácím skřítkovi Dobbym uvedeným mezi ostatními hrdiny, ačkoli datum jeho úmrtí i místo posledního odpočinku napovídalo, že se závěrečné bitvy nezúčastnil. V té chvíli se bezmocně opřela o pomník, aby přemohla náhlou slabost způsobenou přívalem dalších vzpomínek.
A právě tehdy její pohled zavadil o jméno, které podvědomě hledala celou dobu. Jméno Severuse Snapea bylo uvedeno na čestném místě - dvacet let v osamělém boji proti Voldemortovi bez naděje na uznání - tak stálo napsáno na náhrobku a Nathalie se zhluboka nadechla a jemně obkroužila prstem obrysy písmen. Bylo to příliš definitivní. Konec její víře, že by se snad podařilo věštbu zvrátit. Změnilo by se něco, kdyby se i přes slovo dané Brumbálovi vydala doprostřed bitvy a pokusila se Severuse zachránit? Zaplavila ji lítost, že natolik důvěřovala Brumbálovu slibu, třebaže se na ředitele nyní již nedokázala hněvat. Koneckonců měl pravdu a jeho plán došel naplnění. Její syn bude vyrůstat ve světě zbaveném Voldemortova šílenství. A ona ho sem do Bradavic jednoho dne přivede, aby mu ukázala, kdo byl jeho otec…
Když odcházela, naposledy se ohlédla k pomníku. Zjevně nebyla jediná, kdo se chtěl rozloučit s mrtvými o samotě a nikým nepozorován - před hrubým mramorem nyní postával hubený světlovlasý mladík, v němž okamžitě poznala Draca Malfoye, a mlčky zíral na dlouhý seznam jmen. Na chvíli zauvažovala, co se mu v takové chvíli asi honí hlavou. Pomyšlení na matku, která se údajně odvážila lhát do očí samotnému Voldemortovi, když zjistila, že je Harry Potter dosud naživu? Nebo snad vděčnost k muži, jenž ho ušetřil toho, aby se stal vrahem?
Očekávala, že ji Minerva McGonagallová navštíví krátce po závěrečné bitvě tak, jak to ředitel plánoval, když se s Nathalií rok předtím loučil a odvážel si od ní svůj a Severusův portrét, aby je pečlivě ukryl v ředitelské pracovně. Věděla již, že Brumbálův portrét prokázal kouzelnickému světu přesně ty služby, které od něj ředitel očekával. Bylo však nutné oživit ještě Severusův portrét, aby se i on mohl posmrtně právoplatně zapojit do společenství ostatních bývalých ředitelů. Zdržení McGonagallové přičítala zmatku, který po konci války zavládl, a nesmírnému množství povinností, které jako nová bradavická ředitelka musela zvládnout. Nyní tu ale seděla naproti Nathalii a nevypadalo to, že by o jednom z Brumbálových posledních přání měla sebemenší tušení.
"Až do dnešního rána jsem vůbec nevěděla, že se Holoubková té noci dostala do ředitelské pracovny," promluvila profesorka a vytrhla tím Nathalii ze zajetí vzpomínek. "Zřejmě opět chytře využila svých schopností zvěromága, a zatímco všichni přeživší oslavovali ve Velké síni vítězství nad Voldemortem, ona vnikla dovnitř, jelikož v té chvíli nebyla místnost chráněna kouzly zamezujícími vstup, a dostala se tak ke vzpomínkám Severuse Snapea, které tam Harry Potter zanechal v myslánce. Jistě si dokážete představit, že je ve své knize jako správná novinářka mnohem sdílnější, než byl v uplynulých měsících Harry, který z oněch vzpomínek prozradil opravdu jen to nejpodstatnější. Holoubková si však bohužel povšimla i další věci, která až do dnešního dne nikoho nenapadla," pokračovala McGonagallová, v obličeji nesouhlasný výraz. "Ve své knize se čtenářů nesmírně emotivně ptá, jak je možné, že ačkoli je bradavický ředitel podle tvrzení očitých svědků po smrti, jeho obraz v místnosti chybí."
Nathaliiny oči se překvapeně rozšířily a ona zalapala po dechu.
"To ale...," začala, ale pak ústa zase zavřela a omráčeně na starou ženu hleděla.
"Víte, byla dost chytrá na to, aby po sobě zanechala nějaké důkazy. I myslánka zůstala nedotčená tak, že si druhého dne ráno Harry mohl vzpomínky odnést. Pro Holoubkovou ale asi není nic těžkého opatřit si vlastní myslánku a přehrávat si v ní vzpomínku na to, co spatřila v těch Snapeových, donekonečna. S vydáním té knihy počkala až do doby, kdy byl Severus Snape oficiálně zbaven všech obvinění a byl mu posmrtně udělen Merlinův řád první třídy. Jistě se doneslo i sem k vám, jaké protesty to vzbudilo u těch, kteří mu jeho smrtijedskou minulost odmítají zapomenout. A nyní, když se situace konečně uklidnila, ji Holoubková opět rozvíří svojí knihou. Strávila jsem celé dopoledne jejím čtením a ujišťuji vás, že si vůbec nedokážete představit, jaký rozruch ten brak u čtenářů vyvolá."
"Ale ten Snapeův obraz...," spustila opět Nathalie, McGonagallová ji nicméně svým autoritativním hlasem opět přerušila.
"Ano, právě o ten obraz se mi jedná. Severus Snape nepatřil k lidem, kteří by se vyžívali ve slávě, a nepočítám, že by ho vůbec někdy napadlo nechat se portrétovat. Koneckonců ve svojí funkci ani nebyl dostatečně dlouho. Takhle to každopádně hodláme zítra vysvětlit novinářům, kteří se na nás do hodiny od vydání toho životopisu dozajista sesypou s nejrůznějšími domněnkami a konspiračními teoriemi. Portrét Severuse Snapea se přece nemohl v ředitelně po jeho smrti objevit, když za svého života žádný nenechal zhotovit."
"To ovšem…," zkusila Nathalie znovu promluvit, profesorku však zarazit nedokázala.
"Nicméně Harry Potter, s nímž jsem mluvila těsně předtím, než jsem se vydala sem za vámi, trvá na tom, že by bylo vhodné ten obraz nechat namalovat a do ředitelny ho dodatečně umístit," navázala, jako kdyby Nathaliiny snahy vstoupit do svého monologu ve svém upřímném rozčilení ani nevnímala. "A proto jsem tady - vím, že jste autorkou portrétu Albuse Brumbála, a když jsem v jeho poznámkách našla vaši adresu, napadlo mě, zda byste nebyla ochotná se toho ujmout a na případné dotazy novinářů odpovědět, že už na tom pracujete delší dobu. Ačkoli to jsem nevěděla o vašem vztahu se Severusem, ale… snad by to pro vás mohlo být jistou formou zadostiučinění…," odmlčela se konečně, jako kdyby si uvědomila, co po Nathalii vlastně žádá.
"To se vám právě snažím celou dobu povědět," zašeptala Nathalie a hleděla na své ruce bezvládně ležící v jejím klíně. "Portrét Severuse Snapea je hotový už přes rok a Brumbál ho bezpečně ukryl do jedné z tajných skrýší v ředitelně."
Teď to byla profesorka McGonagallová, kdo vypadal zcela omráčeně.
"Jste si tím jistá?" zeptala se bez dechu.
"Alespoň tak mi to Brumbál říkal, když jsme se loni naposledy viděli," přikývla Nathalie. "Překvapuje mě, že se Severusův portrét ihned po jeho smrti neobjevil na stěně mezi ostatními řediteli. Když jsem vás tady uviděla, měla jsem za to, že přicházíte s žádostí o jeho oživení tak, jak jsme byli s Brumbálem domluvení."
Profesorka neodpověděla a dlouze se zadívala na vrcholky hor koupající se v letním oparu. Přesně tak, jako to při svých návštěvách dělával Brumbál, uvědomila si Nathalie.
"Ředitel si byl jistý, že zakladatelé Severusův portrét mezi sebe přijmou," přerušila Nathalie nakonec ticho ve snaze dopátrat se logické odpovědi. "Ale co když to tak není? Co když - podobně jako jeho odpůrci mezi kouzelnickou veřejností - vyhodnotili jeho činy tak, že této pocty není hoden?" V jejím hlase zazníval strach. Děsila ji představa, že by se muži, na něm jí tolik záleželo a jehož se nedobrovolně vzdala, nemělo dostat alespoň této poslední pocty. "A neříkala jste, že byla ředitelna hodně poničená? Co jestli bylo zničeno i místo, kam Brumbál portrét ukryl?" chytala se naděje jako stébla.
"Možná," odtušila McGonagallová zamyšleně. "Udělala jsem chybu," obvinila se v následujícím okamžiku nemilosrdně s výrazem člověka, který se proklíná za svoji naivitu. "Už dávno jsem měla všechny ty bystrozory z pracovny vyhodit a pořádně si s Albusem promluvit. Kdybych měla jen o trochu víc času! Jenže...," zavrtěla unaveně hlavou a pak začala tichým hlasem vyprávět - o rozvalinách kdysi tak důstojného hradu, o kouzelnících i pouhých studentech, kteří neváhali nasadit své životy v závěrečné bitvě, o tom, kolik jich padlo a kolik bylo zraněno, ačkoli mnozí sotva dosáhli plnoletosti a stáli teprve na prahu svého života...
Nyní Nathalie chápala, proč McGonagallová vypadá tak staře - pádem Voldemorta se věci automaticky nevrátily do starých kolejí, bude nutné vyléčit hodně zlomených srdcí a vykonat ještě spoustu práce, než se z kouzelnického světa rozvráceného událostmi posledních let stane zase normální místo k životu. Vlastně by jí měla být vděčná, že si uprostřed toho šílenství našla čas na boj o záchranu dobré pověsti Severuse Snapea. A jako tolikrát předtím, i tentokrát se styděla za to, že ona sama se zbaběle skrývala daleko od míst, kde se rozhodovalo o budoucnosti kouzelnického a pravděpodobně i mudlovského světa.
"Musíte pomoci očistit jeho pověst," řekla profesorce nakonec. "Severuse jsem znala možná lépe než kdokoli jiný. A to neříkám pouze jako matka jeho syna."
A tentokrát začala vyprávět ona - o tom, jak ji Brumbál před takřka osmi lety navštívil v Paříži, o věštbách, které zachytila na listy papíru a které rozhodly o osudu mnoha lidí; o obrazu zakladatelů a ztraceném Zmijozelově portrétu, o Luciusovi Malfoyovi, Justusovi Tavorym a nebezpečné misi do Azkabanu, o svém zranění a o tom, jak její nenávist k profesorovi lektvarů přerostla pomalu v něco úplně odlišného a konečně o svém synovi a o ředitelově rozhodnutí tuto informaci před Severusem navždy zatajit.
McGonagallová jí s údivem naslouchala, jako člověk, jemuž se právě odkrývá část historie, o ní neměl ani ponětí. Když pak Nathalie mluvila o tom, jak Brumbál na základě jejích věšteb plánoval svoji smrt, objevily se v očích staré ženy slzy.
"Zdá se to neuvěřitelné, že?" pokrčila Nathalie rameny. "Pro něho však naprosto typické, řekla bych. Až do konce života zůstal dost ješitný na to, aby se pokusil získat kontrolu i nad vlastní smrtí. Jenže," zašeptala, "kdo z nás by to pro něj udělal, když ne Severus Snape?"
McGonagallová sklonila hlavu a na několik minut se opět ponořila do zamyšlení.
"Ten slib, který vám Albus dal," ozvala se posléze a v jejích očích se objevilo zvláštní světlo. "Máte důvod domnívat se, že by ho snad nesplnil?"
"Pokud vím, Severusova smrt přesně odpovídá mojí obrazovidecké vizi," odpověděla Nathalie nuceně klidným tónem. Už v prvním okamžiku, kdy se profesorka zmínila o chybějícím Severusově portrétu, ji samozřejmě napadla další možnost, proč by neměl viset na stěně mezi ostatními. V něco takového se však ani neodvažovala doufat. "A nevypovídali snad o jeho smrti Harry Potter se svými přáteli jako očití svědkové?"
"Víte, že se přes Chroptící chýši cestou do Bradavic přehnalo stádo obrů?" nadhodila McGonagallová zlehka a s pohledem opět upřeným na vrcholky hor upila trochu šťávy. "Nezůstal tam kámen na kameni. Tělo Severuse Snapea nikdy nebylo nalezeno."
"Což prý není překvapující s ohledem na to, jak nevybíraví jsou obři, co se týče… jídla. Alespoň tak to tvrdili v tisku," odtušila Nathalie přerývavě a na okamžik zavřela oči potlačujíc nevolnost. Ne, na něco takového opravdu nemohla myslet.
"Museli jsme to novinářům nějak vysvětlit," podotkla profesorka nezávazně. Obě ženy se na sebe zadívaly pohledem, který měl víc významů než tisíc slov.
"Nechci si dělat zbytečné naděje," sklonila Nathalie hlavu. "Ne dřív, než promluvíte s Brumbálovým portrétem a přesvědčíte se, že je Severusova podobizna stále nedotčená na svém místě." Sklesle zírala do stolu a překvapilo ji, když ji McGonagallová jemně poplácala po ruce.
"Máte pravdu," povzdychla si. "To jen, že by člověk po všech těch tragických úmrtích rád věřil v něčí záchranu. Víte, já bych se nedivila, kdyby Severus v případě svého přežití odešel do ústraní a nechal celý svět věřit tomu, že zemřel. Pro veřejnost je přece jen přijatelnější oslavovat jeho hrdinství, když je mrtvý, než kdyby žil a musel se vyrovnávat se zdlouhavým procesem před Starostolcem, k němuž by dozajista došlo už z důvodu zabití Albuse. Podle mého názoru by měl plné právo na nový život s novou identitou oproštěný od minulosti a viny. Jenže Harry Potter je o jeho smrti pevně přesvědčený," zavrtěla pochybovačně hlavou. "Charakter těch Severusových vzpomínek je takový, že by mu je Severus prý nikdy dobrovolně nesvěřil, kdyby si nebyl zcela jistý, že je jeho zranění smrtelné a že mu již zanedlouho podlehne."
"Pokud by ovšem Severus zároveň nepředpokládal, že přesně to si bude Harry Potter myslet," řekla Nathalie takřka neslyšně, jako kdyby se bála, že toto zrnko naděje rozdupá v prach už pouhou silou svojí myšlenky.
"Samozřejmě," usmála se McGonagallová a její jindy tak přísné oči se hřejivě rozzářily.
Poznámka:
V roce 2007 J.K. Rowlingová v jednom rozhovoru řekla, že absence Snapeova portrétu v ředitelské pracovně byla dána tím, že své místo před smrtí opustil, a tak mu nebylo dopřáno, aby se stal součástí vznešeného ředitelského kruhu. Prý si ale nicméně myslí, že Harry už se postará o to, aby se v ředitelně jeho portrét objevil. Mnoho fanoušků však ze skutečnosti jeho chybějícího portrétu vydedukovalo, že Snape ve skutečnosti nezemřel. A s tímto dohadem jsem se rozhodla pohrát si i ve svojí povídce.
Série flashbacků do děje známého z knížek se uzavírá, konec se blíží a s ním mimo jiné i vysvětlení, proč se tohle dílko jmenuje tak, jak se jmenuje, což zároveň odpoví i na otázky, které tu někteří z vás nadhazovali;-)
Série pohledů do minulosti pokračuje a tahle část je dokonce i o něco delší než obvykle. Přerušit ji dřív by ovšem nestálo za to a počítám, že vy, čtenáři, se zlobit nebudete:-)
Tak po takhle krátké době jsem snad ještě nikdy nepřidávala, a tak mi nezbývá než vám moc poděkovat za všechny komentáře, které mě ještě dnes po pozdním návratu domů přiměly zasednout k PC namísto přímého pádu do postele:-) Mnozí z vás zmiňovali, že by se rádi dočkali nějakých náhledů do minulosti na uplynulých sedm let, které jsem přeskočila. Stejně jako vy jsem i já při psaní byla přesvědčena, že flashbackům se nevyhnu a vyhnout ani nechci. A tady je první z nich:-)
Začátek poslední kapitoly jistě poskytne odpovědi na mnohé vaše otázky. A možná, že mnohé další ještě vyvolá...;-)
Tak - otázka, jak se stane, že Nathalie nebude v prvním dílu knihy, už je vyřešena. Hrdinku máme pryč z Bradavic, ale před definitivním odchodem z Británie ji čeká ještě splnění jedné povinnosti... Doufám, že na přidání další kapitoly nebudete muset čekat dlouho (holt páteční večer a sobota zasvěcená práci nepotěší...), a ač jsem nechutný vyděrač, nemůžu si pomoci, abych neměla radost, jak se tady ta diskuze pod kapitolami znatelně oživila;-) Snad tomu tak bude i nadále:-)
Také znáte ten pocit, že když se podezřele dlouho nic neděje a panuje relativní klid a pohoda, tak pak se něco musí v hrozně krátké době nečekaně a totálně převrátit naruby? Řekla bych, že přesně tohoto pocitu si teď Natálka užívá do sytosti. Aneb další část Portrétu je zaslouženě tady a pravidlo pro zrychlené přidávání dalších částí stále platí:-)
