Odmítnutí (11. kapitola 4/4)

Závěrečná část jedenácté kapitoly je sice už jen poměrně krátká, ale zároveň i poměrně důležitá, neboť v ní nastane vcelku zajímavý obrat;-)

ssSss

Když toho večera Teo a Hermiona odcházeli, bylo už dávno po jedenácté. Mlčky procházeli náměstím; Hermioniny myšlenky se točily kolem pracovní kariéry, kterou se následujícího rána chystala zahájit, a toužila dopřát si trochu spánku, aby se náležitě připravila na svůj první den mezi těmi, o nichž se nemluví.

"Unavená?" zeptal se jí Teo, když se blížili ke vchodovým dveřím.

"Ano," odvětila s vyčerpaným úsměvem.

---

"Jsi nervózní kvůli zítřku?" zjišťoval.

"Myslím, že trochu ano," přikývla. "Ráda bych se dostala do postele a trochu se prospala dřív, než o tom začnu moc přemýšlet."

Teo otevřel vchodové dveře a vstoupili do domu, kde našli Moe, jak na ně čeká v hale. Její tenké rtíky byly pevně stisknuté do linky nepochybného nesouhlasu.

"Něco se stalo, Moe?" otázala se jí Hermiona.

Moe se zadívala na Tea a založila si ruce na prsou.

"Pan Teodor má návštěvu," oznámila a pohodila hlavou k obývacímu pokoji. Pak luskla prsty a zmizela.

Hermiona a Teo se na sebe podívali. Z výrazu jeho obličeje usuzovala, že je z návštěvy v takto pozdní hodinu stejně překvapený jako ona sama. Avšak předtím než mohla svůj úlek vyjádřit nahlas, se dveře obývacího pokoje otevřely a v nich se objevil Hans Michelob Schneiderlidl třímající v levé ruce velikou láhev Ohnivé whisky. Hermiona poklesla na duchu.

"Teo!" zvolal a doširoka se zakřenil.

"Hansi!" reagoval Teo a hrnul se svého bratrance obejmout. "Co tady kčertu děláš?"

Když Hermiona spatřila výraz nadšení na obličeji svého manžela, její naděje, že se té noci dostane včas do postele, se okamžitě vypařila.

"Přijel jsem na víkend do Londýna a říkal jsem si, že k vám zaskočím na pár dní na návštěvu." Při těchto slovech střelil vyzývavým pohledem po Hermioně.

Od jejich návratu na Kensingtonské náměstí to byl jejich první host, a tak bylo jejím prvním popudem ujmout se role starostlivé hostitelky. Ovšem jeho přesvědčení, že je tady vítán na delší návštěvu, ji tak popudilo, že rychle došla k názoru, že jeho společnost nedokáže vystát.

"Nazdar, Hansi," pravila chladně a podala mu ruku.

Stisk jeho ruky působil ochable a výraz jeho obličeje poněkud výsměšně.

"Paní Nottová," řekl a pokývl jí hlavou.

Hermiona jeho ruku rychle pustila a bojovala s potřebou ho opravit. Zatraceně dobře věděl, že zvolila příjmení Grangerová Nottová.

"Doufám, že mě oba omluvíte," oznámila otáčejíc se k Teovi. "Zítra jdu poprvé do práce, takže bych si ráda odpočinula. Dobrou noc."

Dlouhým krokem obešla svého manžela, který se za ní spíš s výrazem úlevy než vzteku díval, jak sestupuje do jejich ložnice.

Jakmile se ocitla v bezpečí ložnice, klesla na postel a složila tvář do dlaní. Ten večer si moc užila. Kordélie jí přišla sympatická, Lance zbožňovala a dokonce zjistila, že se jí zamlouvá Severus Snape. V jejich společnosti se Teo viditelně uvolnil a ona na malou chvíli pocítila, jak v ní narůstá naděje ohledně budoucnosti jejich manželství. Naděje, která se okamžitě vypařila ve chvíli, kdy v obývacím pokoji našli Hanse. Jeho přítomnost nedokázala snést, a když se nad ložnicí rozezněl jeho chraplavý smích, s povzdechem seznala, že se té noci asi moc nevyspí.

Na Kensingtonském náměstí už se začínala cítit jako doma, ale náhle ji i v této rozlehlé místnosti přepadla klaustrofobie. Potřebovala čerstvý vzduch. Z věšáku za dveřmi si vzala plášť, po špičkách vyšla po schodech, prošla vstupními dveřmi a jemně je za sebou zavřela. Přešla ulici a otevřela kovanou branku vedoucí do pěkného parku uprostřed náměstí. Usadila se na dřevěné lavičce, její oči instinktivně zamířily ke Kordéliinu a Severusovu domu a ona se zamyslela nad tím, jak se jim podařilo uzavřít takhle přátelské manželství. Podle toho, co jí řekl Teo, jeden druhého v době svatby sotva znali, a přesto nyní vytvářeli dojem naprosto spokojeného páru. Jejich vztah možná byl až neobvykle formální, ale zároveň i příjemný. Pokud však Kordélie dokázala vytvořit takovýto partnerský svazek s mužem tak tvrdošíjným, jako byl Severus Snape, copak to ona sama nedokáže s Teodorem Nottem?

Zaslechla, jak se k ní zezadu někdo blíží, a otočila se s očekáváním, že to bude její manžel. Byl to však Lance, který se k ní belhal a opíral se při tom o svou vycházkovou hůl. Nasadila úsměv tak upřímný, na jaký se jen zmohla.

"Zdravím," zašeptala a posunula se na lavičce, aby mu udělala místo.

Pomalu a ztuhle klesl na lavičku vedle ní a položil si ebenovou hůl na klín. Obrátil se k ní a pozoroval ji přes nevelké kulaté brýle tmavě modrýma očima, v nichž se zračila starost.

"Tyhle Schneiderlidlovy jsem nikdy neměl v oblibě," zabručel, "ale i na jejich poměry je Hans něco jako shnilé vejce."

Hermionu jeho slova překvapila.

"Jsem ráda, že jste mi to řekl," svěřila se mu. "Mně se vůbec nezamlouvá a jsem pevně přesvědčená, že on mě nenávidí. A Teo se vždycky úplně změní, když je Hans poblíž."

Lance ji poplácal po ruce.

"Teodor je z mnoha úhlů pohledu inteligentní chlapec, ale v mnoha dalších ohledech připomíná skrz naskrz svého otce."

Hermiona podrážděně potřásla hlavou.

"Tolikrát jsem se v minulém roce snažila, aby mi něco řekl o svém otci, jenže on se chová, jako kdyby se snažil vymazat z paměti všechny vzpomínky na jeho existenci."

"Teo je pošetilý, Hermiono, a i když nemám v úmyslu omlouvat jeho jednání, musím přiznat, že si kvůli svému otci hodně vytrpěl. A Kordélie tomu tím, jak neomluvitelně mu všechno dopřávala, moc nepomohla. Teo je výsledkem svojí výchovy."

Oba zaměřili svůj zrak na Kordéliin dům a zavládlo mezi nimi přátelské mlčení. Náhle se ale Hermiona zamračila.

"Jak to, že jste najednou tak bystrý? Během večeře jste se choval jako dokonalý blázen a Teo je přesvědčený, že začínáte být senilní," zamumlala a koutky úst jí zaškubaly úsměvem.

Lance se uchechtl.

"Rád se tak před zbytkem rodiny tvářím. Jsou tak zatraceně posedlí tím, aby navenek pěkně vypadali, že mě vždycky ohromně baví dívat se na ně, jak se kroutí, když ve společnosti něco provedu."

"Žádný strach," zakřenila se Hermiona. "U mě je vaše tajemství v bezpečí."

Znovu ji poplácal po ruce.

"Já ale nejsem jediný, kdo něco předstírá, Hermiono," pravil a s významným zamrkáním pohodil hlavou ke Kordéliinu a Severusovu domu. "Lidi na druhé vždycky něco hrají a od přijetí Manželského zákona je z toho málem epidemie."

Hermiona pohlédla přes udržovaný trávník a začala přemýšlet nad tím, jestli je až do konce svého života vdané ženy odsouzená k tomu, aby něco předstírala. Zítra pro ni ale začne něco nového. Její manželství mělo stále ještě naději. Bylo načase zařídit, aby začalo fungovat. V celém svém životě nikdy nepropadla u žádné zkoušky a rezolutně odmítala, že by měla propadnout z téhle.

ssSss

Na závěr ještě přidávám fotku parku uprostřed Kensingtonského náměstí, kterou pořídila sama autorka povídky little beloved během své návštěvy Londýna. Je vidět dokonce i lavička, kde vedla Hermiona s Lancem rozhovor, který jste právě dočetli.

Předchozí (11.3.) *** Následující (12.1.)

Odmítnutí (11. kapitola 3/4)

Mám pro vás další část překladu povídky Denial od autorky little beloved, která naše oblíbené hlavní hrdiny dokonce na nějakou chvíli svede dohromady a o samotě do relativně temných prostor...;-)

ssSss

Hermiona byla až překvapená, jak moc si celý večer užívá. Kordélie je zahrnula otázkami ohledně jejich cest, a ačkoli mířilo její vyptávání hlavně na jejího syna, svědomitě zapojovala Hermionu do rozhovoru při každé vhodné příležitosti. Bylo to obdivuhodné - i když se zajímala o mnoho podrobností týkajících se jejich roku stráveného v cizině, dokázala obratně udržovat konverzaci v přiměřeně neosobním duchu - dostatečně daleko od tématu, jak spolu Hermiona a Teo navzájem vycházeli. Bylo zřejmé, že je zkušenou hostitelkou, která dobře ví, jak zařídit, aby se její hosté cítili příjemně.

---

Severus naopak vypadal, že pečlivě analyzuje každý jejich pohyb. Hermiona si byla jistá, že ho jejich bezstarostné vtipkování nezmátlo ani na okamžik. Odjakživa měla pocit, že mistr lektvarů prokoukne všechno, co jeho studenti říkají nebo dělají, a v tomto ohledu se věci dozajista nijak nezměnily. Byla si vědoma toho, že o řeči jejího a Teova těla by se nejspíš dalo popsat několik svazků, a bolestně si uvědomovala i to, že po celou dobu večeře se na sebe s Teem ani jednou nepodívali.

Hovor se brzy stočil na poslední vlnu potomstva, o niž se zasloužil Manželský zákon.

"Mám dojem, že se minulý týden narodil Pansy Parkinsonové a jejímu manželovi chlapeček," sdělila jim Kordélie.

Hermiona byla opravdu překvapená.

"Vážně? To se ke mně ještě nedoneslo!"

"Minulý týden jsem zašla za Narcisou Malfoyovou na čaj," přitakala Kordélie. "Získala jsem dojem, že touží po vnoučeti, ale jak se zdá, v tomto ohledu dosud nemá žádné novinky."

"Pche!" zvolal Lancelot. "Tihle Malfoyové nikdy nebyli moc dobří na chov!"

Hermiona se málem udusila vínem, když spatřila zhrozený výraz v Kordéliině tváři.

"Tedy, strýčku Lanci! Copak musíš na všechno používat tyhle svoje chovatelské příměry?" ptala se Kordélie.

Lance se však nenechal jen tak odbýt.

"Koně, hypogryfové, draci, kouzelníci... vyjde to nastejno, když se na to podíváš od základu."

Kordélie vrhla na Hermionu omluvný pohled.

"Před časem jsem se kdesi dočetla, že se vašemu kamarádovi Harrymu také narodil syn."

"Je to tak," usmála se Hermiona. "Byli jsme u nich ve čtvrtek. Je to krásné děťátko - James Frederick Potter."

Severus s ústy plnými lososa se okamžitě rozkašlal.

"Další James Potter," promluvil pomalu. "Jak půvabné."

"Pokud je to pro vás nějaká útěcha," zakřenila se Hermiona, "tak vůbec nevypadá jako Harry nebo James - je to skrz naskrz Weasley. Má husté zrzavé vlasy a jsem si jistá, že za pár let bude mít kůži plnou pih. Hodně se podobá dvojčatům - už si dokonce vypěstoval rošťácký úšklebek."

"Nemáte vůbec představu, jak moc jsem zničený z toho, že nebudu v Bradavicích, abych se tam staral o další generaci výtržníků," zkřivil Severus rty.

"Svižníků?" ptal se Lance a vypadal zmateně. "V Bradavicích jsou svižníci?"

Všichni se rozesmáli.

"Severus řekl výtržníků, strýčku Lanci," vysvětloval Teo.

"Ach tak!" odpověděl Lance vědoucně. "Těch tam za našich časů byly mraky, to vám tedy povím!"

Na chvíli nastalo ticho.

"Pamatujete si na moji družičku Padmu?" zeptala se Hermiona Kordélie.

"Samozřejmě," přikývla Kordélie, "krásná dívka s úplně stejnou sestrou - dvojčetem."

Hermionu zahřálo u srdce, že si její tchyně vzpomněla.

"To je ona," pravila s úsměvem. "Včera jsem ji byla navštívit; čeká taky dvojčata - holčičky."

"Ach, to je roztomilé!" ševelila Kordélie s výrazem, který vypadal jako upřímné nadšení. "Jsem si jistá, že budou přesně takové, jako je ona a její sestra."

"Ano, dobře, tak už dost o všech těch cizích lidech," řekl Lance podrážděně. "A co vy dva s mladým Teodorem, ha? Jaká je vaše chovná strategie?" tázal se a píchl do vzduchu před sebou zakřiveným prstem.

Hermioně spadla brada a hned vzápětí se začala chichotat. Teo a Kordélie vypadali zcela pobouřeně, zatímco Severus setrvával v naprostém klidu a jeho černé oči se pobaveně leskly.

"Lancelote Mille!" pokárala ho Kordélie. "Pokud se nezačneš chovat slušně, budu tě muset požádat, abys odešel od tohoto stolu." Obrátila se k Hermioně. "Omlouvám se, má drahá."

"To je úplně v pořádku," odvětila Hermiona pořád se ještě smějíc.

"Nechtěl jsem se nikoho dotknout," trval na svém Lance a zamračil se tak, až se rýhy na jeho stářím zvrásněném čele ještě prohloubily. "Vždyť se na ni podívejte! Je to skvělá dívka - plodná, jak už to tak u děvčat narozených v mudlovských rodinách bývá. Ta bude brzy rodit jedno děcko za druhým!"

Hermiona se smála, až jí po tvářích tekly slzy. Kordélie a Teo se dívali jeden na druhého, v obličejích výraz naprostého znechucení.

"Lanci, skoro bych řekl, že Hermiona už o záležitostech ,chovu' slyšela pro tento večer dost," prohlásil Severus se stěží rozpoznatelným úšklebkem. "Mám za to, že by se raději pokusila udělat něco pro svoji kariéru dřív, než začne uvažovat o přispění do dynastie Millů."

Kordélie k němu za takto předestřenou změnu tématu vyslala vděčný úsměv.

"Pokud vím, začínáte pracovat zítra?" zeptala se Hermiony. "To bylo jistě veliké zklamání - muset se vrátit domů tak brzy. Jaká škoda, že vám nepovolili odložení o další rok!"

Hermionu ta poznámka poněkud zmátla a nepatrně se zamračila.

"Byla jsem zcela připravená vrátit se domů. Hrozně moc se těším, až začnu pracovat s těmi, o nichž se nemluví."

Kordélie vypadala překvapeně. Její oči zalétly k synovi.

"Měla jsem dojem, že vy oba jste si přáli dál cestovat."

Hermiona vycítila, jak vedle ní Teo lehce ztuhl, a přepadl ji vůči němu náhlý záchvěv vzteku.

"Teo si možná přál cestovat dál," pravila, "ale já o to ani v nejmenším nestála."

Znovu pocítila hluboký příval vděčnosti, když jí Severus opět přišel na pomoc a okamžitě odvrátil konverzaci jiným směrem.

"Pokud je mi známo, tak ti, o nichž se nemluví, jsou obvykle zaučováni zkušenějším kolegou. Už vám řekli, ke komu budete přidělena?" otázal se.

Hermiona pokývla s obličejem stále ještě zrudlým rozhořčením.

"Přidělili mě k Prvosence Ležladové. V Bradavicích studovala o tři nebo čtyři ročníky nad námi. Setkala jsem se s ní při pohovoru. Vypadala docela mile."

"Vzpomínám si na ni," přikývl Severus lehce. "Za svobodna se, myslím, jmenovala Powellová. Byla v Havraspáru; přiměřeně nadaná na lektvary."

Hermiona si znenadání na cosi vzpomněla.

"Podařilo se vám obsadit to místo asistenta lektvaristy, které jste inzeroval loni v létě?" otázala se a cítila se poněkud trapně.

"Nepodařilo," zachmuřil se Severus. "Vypadá to, že celý Londýn je zcela prost všech schopných lektvaristů."

To ji překvapilo.

"Dostal jste hodně žádostí?" Co si tak vybavovala, zněl popis pracovního místa nadmíru lákavě a plat byl na takovou pozici více než dostačující. Byla si jistá, že to přitáhne mnoho kvalifikovaných lektvaristů.

Než mohl Severus odpovědět, zasáhla do rozhovoru Kordélie.

"Dostal přesně sedmdesát dva žádostí."

"Ach! A kolik z nich jste pozval na pohovor?" tázala se Hermiona.

"Tři," zavrčel Severus.

"Z toho dva odcházeli s pláčem," dodala Kordélie.

Hermiona se uchechtla; nebylo obtížné představit si, co tak asi mohlo dohnat uchazeče o místo k slzám.

"Kde se nachází vaše laboratoř?" zeptala se.

"Pod tímto domem," odvětil.

"Ách!" vyhrkla fascinovaně. "Mohla bych se tam podívat?"

Na jeho obličeji se mihlo překvapení a ona předpokládala, že už zřejmě hledá nějaký důvod, jak ji odmítnout.

"Jistěže ano!" odpověděla za něj Kordélie. "Proč ji tam trochu neprovedeš, Severusi, než nám přinesou kávu a zákusky?"

"Jenom jestli vám to nebude vadit," dodala Hermiona, neboť nechtěla riskovat ztrátu jejich křehkého příměří.

Lehce si povzdychl a odstrčil židli od stolu.

"Ale vůbec ne," zabručel a zdvihl se. "Následujte mě."

Hermiona rychle vstala a následovala zavíření jeho černého hábitu z místnosti. Nemohla se dočkat, až uvidí jeho laboratoř; netušila, že se nachází ve sklepě tohoto domu, a často přemítala - od té doby, co přišla na to, že to on vypsal ten inzerát - jak jeho laboratoř asi vypadá. Učebna lektvarů byla odjakživa bezvadně udržovaná a Hermiona si byla jistá, že současné místo jeho činnosti ji, co se týče efektivnosti, nikterak nezklame.

Po celou dobu, kdy sestupovali do spodního patra, nepromluvil, a ona přemýšlela, nakolik vycítil její zvědavost. Pocítila osten lítosti kvůli svému impulzívnímu požadavku. Došli ke dřevěným dveřím vykládaným složitým tepaným ornamentem.

"Omlouvám se, že jsem byla tak dotěrná," promluvila pokorně. "Nemějte prosím pocit, že mi musíte vyhovět, pokud opravdu nechcete."

Obrátil se k ní, odemykaje dveře mávnutím hůlky.

"Je zřejmé, že jste nevyléčitelně všetečná, ale buďte si jistá, že bych vám nedovolil vstoupit, pokud bych si to nepřál."

Otevřel dveře a pokynul jí, aby do laboratoře vstoupila před ním. Ve chvíli, kdy překročila práh, rozzářilo se po stěnách několik pochodní. Nemohla si pomoci, a když se místnost zalila světlem, zalapala po dechu - stěny byly ze světle šedivé žuly, ne úplně nepodobné jeho třídám v bradavickém sklepení, a byly lemované policemi plnými označených lektvarových přísad. Nacházely se tam desítky lahviček s tekutinami jasných barev, uzavřené sklenice naplněné různými látkami a velký počet plechovek s rozdrcenými přísadami. Jedna stěna byla zaplněna svazky knih týkajících se lektvarů a uprostřed místnosti stály dva rozměrné dřevěné pracovní stoly. Na každém z nich trůnily tři kotlíky, z nichž každý byl umístěný tak přesně, že si byla jistá tím, že k jejich rozmístění musel použít kouzlo.

"Je to přesně takové, jaké jsem si to představovala," zamumlala se spokojeným úsměvem.

"Jak neuvěřitelně předvídatelný musím být," zabručel Severus.

Z jeho tónu hlasu poznala, že je spíš pobavený než uražený.

"Mohu se tu trochu porozhlédnout?"

"Buďte tu jako doma," přitakal.

Procházela místností, studovala názvy přísad naškrábané na štítcích lahviček a plechovek, jsouc si celou dobu vědoma toho, že ji zvědavě pozoruje.

"Jistý počet těkavějších přísad je uskladněn v komoře po vaší levici," zamumlal a ukázal na těžké kovové dveře. "Byly zabezpečeny speciálními kouzly, aby byly v případě nehody ochráněny místnosti nahoře."

"Rozumím," odvětila a přejela dveře pohledem předtím, než se vydala do středu místnosti. Prohlédla si sestavu prvních tří kotlíků. "Všechny jsou cínové ale mají různou tloušťku?" dotazovala se.

"Jednoduché a funkční," přitakal. "Zbylé tři jsou o něco zajímavější."

Přešla k druhému stolu.

"Tento je ukovaný ze železa se svrchní vrstvou z platiny," pravila a pokoušela se spočítat, kolik asi tak mohl stát.

"Velmi správně," odpověděl hlasem, o němž věděla, že si ho šetří výhradně pro své zmijozelské studenty.

Pokročila k dalšímu kotlíku, který byl ze všech šesti nejhezčí.

"Pravé zlato?" zeptala se a zalétla k němu očima.

Pokývl a ona si spodní část kotlíku prohlédla o něco pečlivěji. Kolem dolního okraje bylo vyryto několik znaků - nepochybně čínských.

"To snad ne!" vyhrkla. "To je kotlík Xiao Tiang Mei!"

Koutek jeho úst se zkroutil nepatrným úsměvem.

"Výborně, Hermiono. Vypadá to, že se v kotlících vyznáte."

"Měli jsme kotlík Xiao Tiang Mei na Sorbonně - ale určitě nebyl tak velký jako tenhle." Věděla, že tyto kotlíky jsou velmi vzácné a velice vyhledávané; rodina Millových musela mít podle všeho k dispozici jak dobré známosti, tak i vydatné finanční zdroje.

"Uvidíme, co mi dokážete říct o tom posledním," pravil a pokynul jí k jedinému zbývajícímu kotlíku na stole, jenž byl ze všech tří nejmenší.

Zvědavě ho prozkoumala; materiál, z něhož byl udělaný, vůbec nepoznávala a neobvyklý byl i jeho tvar - jeho prostřední část byla mnohem víc vyboulená, než tomu tak bylo u ostatních. A ze všech šesti byl zdaleka nejmenší.

"Obávám se, že na tomhle jsem ztroskotala," potřásla hlavou.

"Dovolte mi poskytnout vám nápovědu," pronesl pomalu. "Odkázal mi ho Albus Brumbál, který ho dostal od Nicolase Flamela."

Na okamžik se zakabonila, ale pak údivem otevřela ústa.

"To nemyslíte vážně! Tohle je kotlík z telénia?"

Se samolibým výrazem v obličeji přikývl.

"Ale na celém světě jsou přece jenom tři! Alchymisté vynalezli sloučeninu nordického telénia před pěti sty lety a od té doby se na ni nikomu nepodařilo znovu přijít!"

"Vskutku," zamumlal.

Hermioninou hlavou se proháněla jedna možnost za druhou - existovalo několik lektvarů, které se daly připravovat v takovém a žádném jiném kotlíku - pokud byl Severus Snape schopen je uvařit, byl dozajista z tohoto titulu bohatým mužem.

Přejela prsty po okraji kotlíku s pocitem, že se nachází v blízkosti čehosi velikého. Ještě jednou se rozhlédla po místnosti a přepadla ji myšlenka, že by to bylo fascinující místo pro práci. Obrátila se k němu čelem.

"Proč jste tu pozici neobsadil?"

"Moje požadavky jsou nejspíš nereálně vysoké. Když jste nyní viděla zařízení, k němuž by měl můj asistent přístup, asi již chápete, proč se zdráhám zaměstnat někoho, kdo nesplňuje má očekávání týkající se potřebné kvalifikace pro tuto pozici."

"Copak žádný z uchazečů nebyl dostatečně kvalifikovaný?" zamračila se.

Před svojí odpovědí se odmlčel a hleděl na ni s výrazem ve tváři, který nedokázala rozluštit.

"Pouze jeden z uchazečů měl vzdělání odpovídající mým požadavkům."

"A co přesně jste požadoval? O tom se inzerát nezmiňoval."

Znovu se odmlčel a ona měla dojem, že se mu nechce odpovídat.

"Vzdělání na úrovni mistra lektvarů."

"Ale já mám vzdělání mistra lektvarů!" zdvihla obočí.

"Toho jsem si vědom," naklonil hlavu. "Jste tím uchazečem, o němž hovořím."

"A přesto jste o mojí žádosti ani neuvažoval?" pocítila roztrpčení.

Suše se zasmál.

"Skutečně si myslíte, že jsme v tehdejší době byli v situaci, kdy bychom spolu mohli pracovat?"

Zatvářila se překvapeně.

"Myslím, že ne," připustila. "Ale řekl jste ,v tehdejší době'. Znamená to snad, že bychom podle vás nyní spolupracovat mohli?"

Opřel se ramenem o rám dveří a v jeho černých očích se odrážela nevíra.

"Vy máte úžasnou schopnost překračovat hranice dobrých vztahů, Hermiono."

"Chystáte se vyhnout té otázce?" škubla rameny.

"Otázky," protočil panenky, "pořád samé otázky... a k tomu ještě dotěrné. Minulé vzájemné vztahy ponechme stranou," pravil, bezpochyby se odvolávaje na noc, kdy mu zachránila život. "Přikláním se k názoru, že i přes vaše nepochybné kvality v oblasti lektvarů by mě vaše neustálé tlachání přivedlo k šílenství. Můj všeobecně známý nedostatek tolerance by problém ještě vyhrotil a nejspíš bychom se během jediného měsíce navzájem zabili."

"Vy jste nám dal celý měsíc?" rozesmála se. "Já bych nám dala tak maximálně týden." Vrátila se ke dveřím a on ustoupil o krok vedle, aby mohla projít. "Děkuji, že jste mi ukázal svoji laboratoř, Severusi," řekla formálním tónem vyznívajícím až výsměšně.

Přikývl a ušklíbl se na ni.

"Není zač. Můžete být vcelku zábavným hostem na večeři, Hermiono, ale jsem si jistý, že byste byla nesnesitelnou kolegyní."

První část této jeho věty ji tak potěšila, že po schodech nahoru málem vylétla.

ssSss

Předchozí (11.2.) *** Následující (11.4.)

Odmítnutí (11. kapitola 2/4)

Našla jsem trochu času a přeložila pro vás další část jedenácté kapitoly, v níž se dozvíte něco víc o tom, jak proběhla Hermionina a Teova svatební cesta.

ssSss

Další zastávka na jejím seznamu byla u Padmy a Deana. Domluvila si u nich návštěvu na sobotní dopoledne a Teo se rozhodl, že zajde za pár kamarády z Cambridge. Byla šťastná; po celém tom roce cítila, že jí krátké odloučení od Tea neuškodí. A navíc se těšila, až si důvěrně popovídá s Padmou. Bývala by se ráda s některými obavami svěřila i Ginny, jenže ta byla spolu s Harrym natolik zaměstnaná dítětem, že Hermiona prostě neměla to srdce přidělávat jim další starosti. A mimoto - Harry a Ginny se brali z lásky a nikoli kvůli Manželskému zákonu a ona toužila promluvit si s někým, kdo musel ve svém životě přistoupit na podobné kompromisy jako ona sama. Možná, že Padma a Dean ve svém vztahu zažili obdobné potíže.

---

Jenže po pěti minutách v jejich společnosti si Hermiona musela přiznat, že tomu tak není. Padma s Deanem tvořili každým coulem šťastný pár. Co započalo jako vzájemná přitažlivost a pozornost, rozkvetlo v lásku a bylo více než zřejmé, že jednomu na druhém hluboce záleží. Dean se s nimi pár minut bavil předtím, než se odešel dívat na fotbalový zápas, a když pak Hermiona zůstala o samotě se svojí nejbližší přítelkyní, rychle odhodila veškeré zábrany. Okamžitě nasadila utrápený výraz.

"Ach, Padmo! Tak moc mě těší, když vidím vás dva šťastně pohromadě, jenže to jen zvýrazňuje skutečnost, že mezi mnou a Teem není vše tak, jak by mělo být."

Padma před ni na stůl postavila šálek čaje a talířek sušenek a účastně se zamračila.

"Jak to myslíš? Připadalo mi, že tvoje dopisy vyznívají vcelku šťastně - tedy alespoň zpočátku."

Hermiona trhla rameny a složila obličej do dlaní. Neměla daleko k slzám; cítila hluboké zoufalství.

"Byli jsme šťastní. Prvních pár měsíců cestování jsem si opravdu užívala a Teo se hrozně snažil. Všechno bylo dobré přesně tak, jak jsem si to představovala, a v některých ohledech byly věci dokonce ještě lepší."

"Jaké to bylo v posteli?" zeptala se Padma s uličnickým úsměvem.

"Věděla jsem, že se na to zeptáš," uchechtla se Hermiona. "V posteli to bylo mnohem lepší, než bych se odvažovala doufat. Tedy, nebyla to čirá vášeň, nic takového jako bylo mezi tebou a Philippem, ale znáš mě - já jsem mnohem konzervativnější než ty. Nevím, jestli to ve mně vůbec je - být takhle vášnivá. Ale bylo to fajn - lepší než fajn. Výborně jsme se k sobě hodili, jeden druhého jsme docela přitahovali a prvních šest sedm měsíců bylo vážně skvělých."

"Co se stalo, že se to změnilo?" zamračila se Padma opět.

"Co se toho týče, těžko se mi to přesně určuje," potřásla Hermiona smutně hlavou, "bylo to víc věcí, řekla bych. V polovině března jsem začala být neklidná. Už jsme procestovali Japonsko, Čínu, Indii, Nový Zéland a Austrálii - bylo to příjemné, ale začalo se mi příšerně stýskat a připadalo mi, že to nemá konce. Víš, jaká jsem - musím mít své knihy, a ačkoli jsem si jich vzala tolik, kolik bylo možné, potřebovala jsem něco dělat. Víš přece - mít nějaký cíl."

Padma si odlomila kousek sušenky.

"A Teo?"

Hermiona si povzdychla.

"Když jsem se rozhodla, že bych si chtěla pár dní odpočinout a jen tak si číst, hned se naštval! Jsem si vědoma toho, že v mnoha ohledech zřejmě ztělesňuji výraz nudná, ale všechno, po čem jsem toužila, bylo zalézt si na chvíli do postele s pár dobrými knížkami. A mimoto - oba jsme na cestách chtěli vidět odlišné věci. To není až tak podstatné, řekla bych, ale postupně to začalo působit určité rozepře."

"Skoro bych věřila tomu, že když dva lidé po tak dlouhou dobu nevidí ve stísněných prostorech hotelových pokojů nikoho než jen jeden druhého, musí to na ně začít působit trochu klaustrofobicky," pokrčila Padma rameny.

"Já vím a to máš samozřejmě pravdu. To jen, že si upřímně řečeno nemyslím, Padmo, že by byl Teo schopen vůbec nějakých kompromisů. A pokud se bude takhle chovat, když jde o maličkosti, tak co bude dělat, až půjde o moji práci? Jaký bude, až budeme řešit, ke kterým rodičům půjdeme na štědrovečerní večeři a jestli budeme nebo nebudeme mít děti?"

"Hermiono, na tohle je ještě příliš brzy. Jste spolu jenom rok, a protože jste byli celou tu dobu pryč, neměli jste zatím příležitost pořádně se usadit jako manželský pár." Poklepala kamarádku po ruce. "My jsme byli jako dva úplné protiklady; prvních pár měsíců jsme se prali jak pes s kočkou kvůli naprostým hloupostem typu záchodová prkénka a mytí nádobí - a pak se to zlepšilo. Ty a Teo jste žili celý rok v nepřirozených podmínkách. To doslova zavánělo potížemi!"

"Já vím, opravdu. Ale začínám se trápit tím, že jsou mezi námi možná nesmazatelné rozdíly. Přemýšlela jsem nad varováním, kterých se mi dostalo od Severuse Snapea, a začínám si myslet, jestli náhodou neměl pravdu."

"Přihodilo se něco konkrétního, že to takhle cítíš, nebo se jen navršila na sebe spousta malých rozdílností?"

Hermiona pohlédla na svoji kamarádku přemýšlejíc, jak moc jí může prozradit.

"Ty jsi až moc vnímavá, Padmo Patilová." Na okamžik složila hlavu do dlaní. "Mám tvé slovo, že všechno, co řeknu, zůstane mezi námi?"

"Jistěže máš! Copak se na tohle vůbec musíš ptát?"

Hermiona se na chvilku zatvářila omluvně.

"Já vím, promiň. To jen, že se cítím jako zrádce, když o něm takhle mluvím za jeho zády, ale chtěla bych znát tvůj názor." Upila čaje a zhluboka se nadechla předtím, než pokračovala. "Když jsme dokončili cestu kolem jižní Afriky, rozhodli jsme se vrátit do Evropy. Teo byl celý žhavý vydat se do Nizozemí, neboť tam má nějaké bratrance z druhého kolena, které chtěl navštívit. Ubytovali jsme se v hotelovém pokoji v Amsterodamu, a zatímco jsem se sprchovala, Teo se šel ven projít. Když se vrátil, přinesl značné množství marihuany, kterou stihl sehnat."

Padma se zatvářila poněkud překvapeně, ale pokynula Hermioně, aby pokračovala.

"Já vím, že tam to není nic nezákonného, a vím také, že v Paříži ji pár našich spolužáků s oblibou kouřilo, ale já to prostě nemohu vystát! Nejspíš jsem příšerně prudérní, ale všechno ve mně se bouří proti požívání takových látek. V zemi, odkud já pocházím, je to nelegální, a proto to nemohu jen tak přejít." Odmlčela se a uždíbla si kousek sušenky. "Následovala zuřivá hádka a pak si přes všechny moje prosby přímo přede mnou zapálil a zkouřil se do bezvědomí. Byla jsem bez sebe zlostí. Byla jsem si celkem jistá, že jsme v dostatečné blízkosti pro přemístění do Anglie, a skoro jsem ho tu noc opustila. A další den to bylo ještě horší."

Padma se zatvářila zděšeně.

"Řekni, prosím, že ti neublížil, Hermiono."

Hermiona vypadala překvapeně.

"Ne! Nic takového - on se pořád chová naprosto nevzrušeně a o to víc, když vykouřil tu nechutnou věc. Sešli jsme se s jeho bratrancem z druhého kolena - kouzelníkem jménem Hans Michelob Schneiderlidl, člověk má toho jména plnou pusu," řekla s úsměškem. "Abych to zkrátila, nedokázala jsem se na něj ani podívat. Svým způsobem mi připomínal Luciuse Malfoye. Nechápej mě špatně - Draca mám moc ráda takového, jaký teď je, ale nemyslím si, že bych si někdy oblíbila Luciuse. Hans je tak trochu ze stejného těsta; řekla bych, že mě považoval za méněcennou, protože pocházím z mudlovské rodiny. Pozval nás do svého bytu a všechno, co toho večera s Teem dělali, bylo, že kouřili jointy. Musela jsem snášet spoustu Hansových posměšků ohledně toho, jaký jsem suchar, a Teo se mě ani jednou nezastal. Byla jsem tak naštvaná, že jsem odešla. Teo byl u něj nakvartýrovaný většinu týdne a já jsem trávila čas v hotelovém pokoji a četla jsem články o výzkumu, které by se mi mohly hodit na odboru záhad."

"Jak dlouho jste tam zůstali?" otázala se Padma.

"Jenom ten jeden týden. Pak jsme jeli navštívit jeho kamarády do Berlína a ti byli o dost příjemnější. Na můj vkus snad trochu bohémové - nikdo z nich nepracuje, všichni asi studují. Všude kolem bylo příliš mnoho jointů a nelegálních lektvarů, než aby se mi to líbilo, ale nikdo z nich alespoň neměl potřebu komentovat, když jsem se toho odmítala účastnit. Upřímně řečeno mě ale typ lidí, jakými se Teo obklopuje, trochu vyděsil. Všichni vypadají jako děti fantasticky bohatých rodičů, kteří nemají nic jiného na práci, než že se celý den jen tak bezcílně poflakují."

"To nezní obzvlášť dobře, Hermiono," zachmuřila se Padma. "Musím říct, že bych nebyla nadšená, kdyby tohle udělal Dean mně. Kam jste jeli potom?"

"V Berlíně jsme zůstali dva týdny a pak jsme se vydali do Chile. Situace se na chvíli o něco zlepšila - díkybohu se marihuany od odjezdu z Berlína nedotkl. Jakmile se dostal pryč z vlivu svých přátel, byla jsem mnohem víc optimistická, všechno se docela dobře vyvíjelo, a to až do chvíle, kdy jsem dostala dopis z Ministerstva kouzel."

"Nech mě hádat," zabručela Padma. "Nechtěl se vrátit domů?"

"Přesně tak," odvětila Hermiona s povzdechem. "Do konce prázdnin jsme nedělali nic jiného, než že jsme se hašteřili. V Kanadě jsem si to vůbec neužila a většinou jsme si každý šli po svém. Když jsme totiž byli chvíli spolu, hned jsme se začali hádat." Odložila šálek zpět na stůl a pohlédla na Padmu. "Tak řekni, udělala jsem největší chybu v životě?"

"Já nevím," potřásla Padma hlavou. Na chvíli se ztratila ve svých myšlenkách s očima upřenýma na desku stolu. "Všechno, co mohu říct, je, že jste celý rok žili v nepřirozených podmínkách. To se muselo odrazit ve vzájemném napětí a nejspíš vám za celou tu dobu nic nedokázalo napovědět, jaký bude váš život teď, když jste se vrátili domů. Spíš se ve vašem případě střetly dvě povahy, než že byste měli nějakou velikou krizi - a myslím, že nejste zdaleka jediní, kdo si tím prochází. Aspoň co jsem tak zaslechla."

"Copak se s některým párem něco stalo?" zajímala se Hermiona.

"Blaise má zřejmě poslední tři měsíce s někým poměr," pokývla Padma. "Pracuje na ministerstvu nedaleko Deanovy kanceláře a podle všeho tam o tom všichni vědí."

"Ten bastard!" zvolala Hermiona s rozšířenýma očima. "Ví o tom Katie?"

"Tak o tom nemám nejmenší představu. Ani jednoho z nich moc neznám. Ale jde o to, že věci se teď mohou změnit k lepšímu, jakmile se jednou usadíte doma. Z toho, co jsi říkala, usuzuji, že je to s Teem trochu těžké, a myslím, že to od něj bylo ošklivé - kouřit ty jointy, když ty jsi s tím očividně měla takový problém. Ale nyní, když je zpátky u svojí rodiny, se nejspíš začne chovat lépe. Dej tomu víc času, Hermiono. Jsem si jistá, že všechno dokážeš vyřešit. Podívej na chudáka Katii - mohla bys na tom být mnohem hůř!"

"Řekla bych, že máš pravdu," usmála se Hermiona. "Ale dost už o mně a Teovi! Jak jsi se měla ty? Byla jsem nadšená z tvých dopisů - vypadá to, že jsi na Ústředně výmazu paměti spokojená."

"Zbožňuji to!" zakřenila se Padma. "Je to nesmírně zajímavá práce. Minulý týden jsem dokonce spolupracovala s Deanem. Nějaký trouba v Yorku pěstuje dvouhlavá kuřata a minulý týden mu jich dvacet čtyři uteklo - byl to naprostý chaos! Dean dostal za úkol je pochytat, zatímco my jsme chodili po mudlovských sousedech a upravovali jim vzpomínky…"

Náhle se zarazila a přitiskla si dlaň na ústa. Zamumlala omluvu mezi prsty, zdvihla se od stolu a vyběhla z pokoje.

Hermiona zmateně pozorovala, jak její kamarádka rozrazila dveře malé koupelny pod schody a zmizela uvnitř. Za pár vteřin uslyšela dávivé zvuky. Běžela ke dřezu a naplnila sklenici vodou. Zaslechla spláchnutí toalety a Padma vyšla z koupelny.

"Jsi v pořádku?" zeptala se a podala jí vodu.

Padma slabě přikývla a vzala si sklenici. Přešla ke kuchyňskému dřezu, kde si naplnila ústa vodou, vypláchla si je a nakonec vyplivla vodu do dřezu. Otočila se k Hermioně a usmála se.

"Jsem ve třetím měsíci," řekla a její úsměv se rozšířil. "Nechtěla jsem ti to psát v dopise, raději jsem počkala, až přijedeš domů."

Hermiona vykřikla radostí a obtočila ruce kolem Padmy.

"Nemohu tomu uvěřit! Sedím tady, vykládám tirády o sobě a o Teovi a ty jsi celou tu dobu těhotná!"

Padma se uchechtla a poplácala se po bříšku.

"Vzala jsem si na sebe volný vršek, aby sis toho hned nevšimla - ale už tady mám hrbolek, vidíš?"

Vytáhla halenku výš a skutečně - měla bříško lehce vyboulené.

"Jsi si jistá, že jsi teprve ve třetím měsíci?" zamračila se Hermiona pochybovačně.

Padma přikývla, pořád se smějíc.

"Jsou to dvojčata - holčičky. Proto mi bylo tak špatně."

"Není možná!" spadla Hermioně čelist.

"No, u nás v rodině se rodí dvojčata, takže to nebylo zas takové překvapení." Znovu si poklepala na bříško. "A - tomu nebudeš věřit - ale Parvati je znovu těhotná a má rodit ve stejný den jako já!"

Znovu se objaly a Hermiona nedokázala potlačit slzy, které jí vstoupily do očí. Vypadalo to, jako by se všechny její kamarádky chystaly mít děti, a všechny vypadaly tak šťastně a spokojeně. Zoufale zadoufala, že její práce zaplní onu velikou prázdnotu, která v současnosti hrála v jejím životě hlavní roli.

ssSss

Večer předtím, než měla Hermiona nastoupit na odbor záhad, byla společně se svým manželem pozvána na večeři ke Kordélii a Severusovi. Hermiona se na to těšila se směsí obav a zvědavosti; tak trochu se strachovala, že si povšimnou onoho téměř hmatatelného napětí mezi ní a Teem, a byla zároveň lehce rozčilená z vyhlídky, že se znovu setká se Severusem Snapem. Rozloučili se v neočekávaně spřízněném duchu a ji zajímalo, zda jejich "příměří" dosud trvá.

Když dorazili, potěšilo ji zjištění, že byl pozván i Lance; pokaždé byl zábavný a ona si byla jistá, že od nich s Teem odvrátí trochu pozornosti. Kordélie ji přívětivě přivítala a Hermiona pak přešla pokoj, aby si potřásla rukou se Severusem. Ačkoli se zrovna neusmíval, zračil se v jeho obličeji výraz jakés takés srdečnosti, a tak se přesvědčila, že jejich složení zbraní nebylo jen pomateným výplodem její mysli.

"Zdravím, Severusi," prohodila, opatrně vstupujíc na tenký led.

Lehce sklonil hlavu.

"Hermiono," odvětil.

"Chyběla jsem vám?" otázala se laškovně.

Zdvihl obočí.

"Skutečnost, že jsem vám dovolil oslovovat mě křestním jménem, ještě neznamená, že mám v úmyslu účastnit se nesmyslného tlachání."

"Tedy," uchechtla se, "neproklel jste mě, tak to vypadá, že jsme přece jen dosáhli nějakého pokroku."

Pohlédl na ni jak na nebezpečného blázna.

"Mohu vám nabídnout sklenku vína?"

Přitakala a on se otočil, aby jí nalil sklenici červeného vína.

"Užila jste si svůj rok v cizině?" otázal se.

Setkala se s jeho pátravýma očima.

"Ano," odpověděla. "Ale jsem ráda, že jsem doma."

Lehce se ušklíbl.

"Myslel jsem si, že budete," pravil takovým já-jsem-vám-to-říkal tónem, že okamžitě zalitovala, že raději nezůstala zticha.

ssSss

Předchozí (11.1.) *** Následující (11.3.)

Odmítnutí (11. kapitola 1/4)

Na konci desáté kapitoly jsme Hermionu opustili, když s hlavou v oblacích, s růžovými brýlemi na očích a se srdcem na dlani vyrážela na svatební cestu. Uplynul rok a Hermiona se vrací do Londýna. Je její manželství s Teem pořád takové, jak si ho představovala? V úvodu úryvek básně anglického spisovatele a básníka Thomase Hardyho (1840-1928), jejíž originál v plném znění si můžete přečíst zde:

11. Starosti někdejší

Ó, dobrý dni zítřejší -

noc není už mladou

teď odváty budou

pryč starosti někdejší.

Pak nechť nás ukonejší

naděje, neb záhy již

slunce zář vystoupá výš,

nerušená tmou -

ne tmou!

Thomas Hardy, Píseň naděje

---

ssSss

Hermiona Grangerová Nottová se plna netrpělivého očekávání usmála, když mihotavá světla na zemi pod nimi začala oznamovat, že se blíží k letišti Heathrow. Toho dne bylo první výročí její svatby a jí osobně vůbec nevadilo, že valnou většinu času tráví v letadle. Přála si jen, aby mohla říct to samé i o svém manželovi; Teo byl nevrlý prakticky po celou cestu domů. Na přesun z Toronta do Anglie si mohli zařídit přenašedlo, ale ona cestování za pomoci přenašedla na takhle dlouhé vzdálenosti nikdy neměla v oblibě, takže se místo toho rozhodli, že do Londýna poletí.

Teova nedůtklivost započala mnohem dřív, než nastoupili do letadla. Poté, co před měsícem opustili San Francisco, doručila jí sova z Ministerstva kouzel žádost, aby potvrdila svůj záměr začít od prvního září pracovat jako ta, o níž se nemluví. Okamžitě vytáhla brk a pergamen a chystala se napsat kladnou odpověď, ale Teo se k ní natáhl a zadržel jí ruku.

"Hermiono, tohle nemusíš dělat," řekl jí.

V době jejich svatby bylo domluveno, že stráví na cestách pouze jeden rok, a tak ji jeho poznámka ihned popudila.

"Možná, že nemusím, Teo, ale já chci," odvětila a snažila se, aby její hlas zůstal klidný a vyrovnaný. Tuto jeho reakci ostatně očekávala.

Vstal ze židle a jal se přecházet sem a tam.

"Ale proč? Je nám sotva dvacet čtyři. Proč chceš omezit svoji svobodu pouze na prázdniny a víkendy?"

Dobrá nálada ji dočista opustila.

"Tvoje definice svobody se od té mojí hodně odlišuje. Já chci mít něco stálého, Teo. Chci mít práci a dům a příležitost zajít si s kamarády kdykoli na kafe. Tobě možná rodina a přátelé nechybějí, ale mně ti moji ano! A chybí mi Británie; stýská se mi po mámě a tátovi; stýská se mi po kamarádech!"

Zamračil se na ni a zkřížil ruce na prsou.

"Jak to, že jsi byla ochotná se bez všeho toho obejít během těch čtyř let, co jsi strávila v Paříži?"

Nemohla uvěřit, že tohle vůbec vytahuje.

"To bylo něco úplně jiného! Paříž je dost blízko od Londýna, co se týče přemisťování, a navíc jsem doma trávila každý rok měsíc o Vánocích a tři měsíce v létě. Na Sorbonně jsem žila ve společnosti mnoha čarodějek a kouzelníků a navíc jsem tam měla značné množství intelektuálních podnětů."

"Takže já pro tebe nejsem dostatečná společnost?" zeptal se jí s ohrnutými rty.

"V tom to není," odpověděla skrz zaťaté zuby. "Každý, kdo mě byť i jenom povrchně zná, ví, že potřebuji pracovat, Teo. Potřebuji své knihy; potřebuji nějaké vědecké výzvy. V životě nemohu fungovat, pokud se na něco nezaměřím!"

"Fajn, tak to se omlouvám, že nejsem natolik inspirující jako ty tvoje drahocenné knihy," zavrčel. Načež se odmlčel a pohlédl na okamžik z okna, ztracen ve svých myšlenkách. "Co když se nechci vrátit?"

Vstala od stolu a naprosto frustrovaně zadupala nohou.

"Slíbil jsi to, Teo. Dal jsi mi slovo, že se po roce cestování vrátíme do Londýna."

"To ano, ale třeba chci ten slib odvolat."

Rozhněvaně vylétla z pokoje a hlasitě za sebou práskla dveřmi. Dvě hodiny se pak toulala tmavými kyjevskými ulicemi. Ani ji nešel hledat.

A tak to pokračovalo následující čtyři týdny. Téměř neustále se hašteřili. A když se zrovna nehádali, panovalo mezi nimi prázdné ticho přerušované jen cizími zvuky náležejícími do té části světa, kde se v té chvíli nacházeli. Víc než měsíc už spolu nespali. Vskutku šťastné narozeniny.

Počáteční období jejich prodloužených líbánek si Hermiona užívala. Japonsko byla úžasná zkušenost; líbilo se jí hlavně v Kyotu, kde se toho hodně dozvěděla o japonské kulturní historii. Na to, že mezi nimi šlo o dohodnuté manželství, jí sex připadal docela dobrý - určitě to nebyla úplná katastrofa, jaká by to podle jejích obav mohla být. Co se týkalo Tea, tak ten ji podle všeho pokládal za poměrně atraktivní, a i jí se on sám fyzicky vcelku líbil, i když byl poněkud vychrtlý. Ačkoli si uvědomovala téměř úplný nedostatek skutečné vášně mezi nimi, byla příjemně překvapená, kolik potěšení jim dokázalo dát jejich spojení - přestože minulý čas hrál v tomto konstatování hlavní roli. Sedm měsíců po svatbě totiž navštívili Amsterodam a od té doby se věci změnily.

Nyní klesali k přistávací dráze a Hermiona vrhla kradmý postranní pohled na svého manžela. Od chvíle, kdy před nějakými deseti hodinami nastoupili do letadla, neřekl ani slovo, ale nyní si uvědomil, že ho pozoruje, a otočil se, aby jí mohl pohlédnout do očí. A k jejímu překvapení ji vzal za ruku.

"Omlouvám se za to, jak jsem se v těch pár posledních týdnech choval," zašeptal. "Prostě jenom nemůžu vystát myšlenku, že se nebudeme moci sebrat a odjet, kdykoli se nám bude chtít. Představa, že budu celé týdny vysedávat na Kensingtonském náměstí, se mi příliš nezamlouvá."

"Nemusíš celé týdny vysedávat na Kensingtonském náměstí," stiskla mu ruku. "Většina lidí by se cítila úplně ztracená, kdyby neměli čím se zabývat, Teo. Zvaž ještě, jestli se nechceš pokusit udělat kariéru - vždyť máš titul z mudlovské univerzity, máš před sebou tolik otevřených možností v obou světech. Mohl bys dokonce jít zpátky na školu a zkusit postgraduální studium."

"Uvidíme," pokrčil vyhýbavě rameny. "Chtěl jsem jen říct, že tomu dám šanci. Vím, že chceš pracovat. Uvidíme, jak to budeme cítit za půl roku. Pak to můžeme znovu zvážit."

Byla tak vděčná za viditelnou změnu jeho názoru, že okamžitě pocítila, jak ji přemáhají slzy. Pokývla a usmála se na něj a náhle se začala těšit na jejich nový začátek. Posledních několik týdnů pro budoucnost jejich manželství nevyhlíželo dvakrát nadějně, ale nyní pevně věřila, že se věci zlepší, jakmile se ocitnou zpět v okruhu lidí, které mají rádi.

Letadlo přistálo a ona cítila, jak její nadšení roste. Její rodiče na ně čekali v příletové hale a ona už se nemohla dočkat, až je uvidí. Od onoho roku, kdy byla s Harrym a Ronem na útěku před Smrtijedy, se nikdy necítila tak skleslá a vykořeněná. Při tomto srovnání pocítila osten zrady - rok strávený v cizině s jejím manželem by přece neměl vyvolávat tak negativní hodnocení…

ssSss

Po dojemném shledání s rodiči se Hermiona s Teem vrátila do svého nového domova na Kensingtonském náměstí. Měla čtyři dny na to, aby se zabydlela dřív, než začne pracovat s těmi, o nichž se nemluví, a hodlala je strávit doslova ve víru setkání s kamarády a rodinou. První na jejím seznamu byli Harry a Ginny. Jejich synovi už bylo skoro pět měsíců a ona ho ještě neviděla.

Potterovi si postavili rozlehlý rodinný domek v Godrikově dolu, a když se Hermiona s Teem blížili ke vchodovým dveřím, obklopila je vůně zimolezu.

"Není to úžasné?" zeptala se, obdivujíc dům s doškovou střechou porostlý popínavými růžemi.

Teo si odfrkl.

"To hodně záleží na úhlu pohledu," zabručel. "Já bych takhle daleko od civilizace nebydlel ani za všechny Gringottovic galeony."

Hermiona ho obdařila podrážděným pohledem, okamžitě litujíc svého rozhodnutí vzít ho s sebou. V Německu a Holandsku se seznámila se značným počtem jeho přátel a vzdálenějších příbuzných a vždy se chovala nadmíru srdečně. Dost by ji naštvalo, kdyby jí to nedokázal oplatit.

Harry rozrazil dveře dřív, než vůbec stačila dojít ke klepadlu. Přeskočila posledních několik stop na práh a vrhla se mu kolem krku.

"Ahoj, Harry," zvolala s úsměvem. "Je hrozně prima tě zase znovu vidět."

"Tebe taky," odvětil a odtáhl se od ní. "Vypadáš dobře - zahálčivý život ti očividně svědčí."

"Nevypadám zdaleka tak dobře jako ty," uchechtla se, "vyhlížíš, jako kdyby ses narodil jenom proto, aby ses stal otcem," poznamenala a mrkla na párek mrňavých modrých ponožek, které držel v jedné ruce, a bryndáček s motivem Kudlejských kanonýrů ve druhé. "Dárek od Rona, předpokládám," dodala ukazujíc na bryndák.

Harry zakoulel očima a přikývl.

"Ano, a než se zeptáš, v lize jsou pořád na konci tabulky, i když Ron přísahá, že tenhle rok bude patřit jim."

Hermiona mu podala těžký balík zabalený do barevného papíru.

"Obávám se, že můj dárek je úplně stejně předvídatelný."

Harry přejel rukou po jemném papíru balíčku, který podle všeho ukrýval jakousi knihu. Zakřenil se.

"Dějiny bradavické školy?" zeptal se a Hermiona přitakala.

"Nové ilustrované a doplněné vydání," odvětila s pobaveným úsměvem. "Zahrnuje všechny detaily bitvy a výbornou fotku toho, jak přebíráš Merlinův řád."

Harry protočil panenky a natáhl se, aby si mohl potřást rukou s Teem.

"Tak vás u nás oba dva vítám. Pojďte dál - Ginny už se vás nemůže dočkat."

Prošli malým obývacím pokojem a instinktivně ztišili hlas, když Harry otevřel dveře.

"Za chvíli bude čas na krmení, takže se nejspíš snadno vzbudí," zašeptal.

Vešli do pokoje a našli Ginny skloněnou nad malou bílou postýlkou. Otočila se k nim se zářivým úsměvem.

"Právě se probudil, takže nemusíte šeptat." Popošla dopředu a sevřela Hermionu v hřejivém objetí. "Hrozně moc jsi mi chyběla," zamumlala.

"Ty mně taky," odpověděla Hermiona. "Doopravdy."

Zatímco se Ginny vítala s Teem, obrátila zrak k postýlce. Děťátko zběsile mávalo ručičkama a nožičkama a ona se při pohledu na něj neubránila úsměvu.

"No, myslím, že mohu s jistotou prohlásit, že je to stoprocentní Weasley," pravila a usmála se na zrzavé dítko. "Ani jeden potterovský rys."

Harry si stoupl vedl ní a hrdě se na syna zadíval.

"Tak trochu doufám, že bude krátkozraký - v brýlích by mohl vypadat trochu víc jako já. Když už jsme u toho, možná bychom mu mohli vytetovat na čelo jizvu…"

"Tak to bychom určitě nemohli," přerušila ho Ginny, zdvihla dítě z postýlky a otočila se k návštěvníkům. "Řekněte ,ahoj´ Jamesovi Frederikovi."

Hermiona se váhavě naklonila dopředu a dotkla se jeho růžové tvářičky.

"Ahoj, malý Jamesi," zašeptala. K její veliké radosti ji chlapeček chytil za prst a usmál se na ni.

Ginny zdvihla obočí.

"Tedy, ten si tě nějak oblíbil. Nikdy jsem neviděla, že by se na někoho tak bezprostředně začal smát." Natáhla ruce k Hermioně. "Chceš si ho pochovat?"

Hermiona se zatvářila poněkud nejistě.

"A můžu si sednout, než mi ho podáš? S dětmi nemám moc zkušeností."

Posadila se na pohovku a Ginny jí podala dítě. Byl to statný chlapeček a Hermiona zjistila, že zdaleka není tak úzkostlivá a nesvá, jak si myslela, že bude. Harry odešel uvařit pro všechny čaj a Teo se usadil tak daleko od malého Jamese, jak to jenom šlo.

Nějakou dobu si povídali o zemích, které Hermiona a Teo navštívili, a Teo byl v průběhu rozhovoru převážně a až nápadně potichu. Jakmile Ginny vzala Jamese z Hermionina klína a oznámila, že je čas ho nakrmit, Teo se omluvil s tím, že se půjde projít po vesnici. Hermioně se ulevilo, že se rozhodl zmizet - nedokázala si představit, jak by se někdo tak nesmělý jako Teo mohl cítit pohodlně vedle kojící matky.

Fascinovaně se dívala, jak si Ginny dala syna k prsu a začala ho krmit. Ona i Harry vypadali ve svojí nové rodičovské roli tak nenuceně, jako kdyby to dělali celý život.

"Bolí to?" zajímala se Hermiona s očima upřenýma na hladově sající dítě.

"Nejdřív ano," usmála se Ginny, "ale pak mě mamka naučila pár praktických tišících zaklínadel a za několik týdnů už bylo všechno v pohodě. Teď se ho ale pokouším odstavit - příští měsíc se musím vrátit do práce."

"Když už mluvíme o práci," ozval se Harry a podal Hermioně šálek čaje, "kdy začínáš na odboru záhad?"

"V pondělí," sdělila mu. "A už se na to opravdu těším. Cestování je samozřejmě hrozně fajn, ale znáte mě - musím se do něčeho zakousnout."

"A co Teo?" otázala se Ginny. "Má také něco v plánu?"

Hermiona potřásla hlavou a raději upřela oči na dítě, aby se vyhnula jejich pohledům.

"On nepotřebuje pracovat, takže si popravdě myslím, že je tak trochu ztracený. Domnívám se, že by býval rád cestoval o něco déle," dodala s povzdechem.

Harry a Ginny si vyměnili pohled.

"Je všechno v pořádku?" přeptal se Harry. "Vycházeli jste spolu vy dva dobře?"

Obdařila je poněkud nuceným úsměvem.

"Bylo to dobré. Nechtělo se mu domů, ale jinak to bylo skvělé," zalhala a snažně doufala, že se jí nebudou vyptávat dál. Naštěstí se Teo záhy vrátil z vesnice a ona tak byla ušetřena dalšího výslechu.

Hermiona shledala, že pro ni vůbec není snadné odtrhnout se od dítěte, když nastal čas k odchodu. Toho večera se dívala na svůj odraz v zrcadle a dumala nad tím, jakou matkou asi bude ona sama. Bude v tom tak dobrá jako Ginny? Harry a Ginny spolu vždycky vypadali spokojeně, ale když nyní měli Jamese, tvořili opravdovou rodinu. Její vlastní manželství proti tomu vypadalo tak chladně, tak prázdně. Poprvé v životě cítila, jak se v ní cosi probouzí, a zjistila, že představa vlastního dítěte není vůbec nevítaná.

ssSss

Předchozí (10.2.) *** Následující (11.2.)

Portrét pro Bradavice (31.4.)

Závěr třicáté první kapitoly odehrávající se v rodném (asi) příbytku Severuse Snapea, na který jistě všichni netrpělivě čekáte. A pokud netrpělivě čekáte spíš na překlad, tak k tomu se snad dostanu v příštích dnech.

Kapitola třicátá první: Ve víru (4. část)

Předešlé probuzení do záře zapadajícího slunce tentokrát nahradilo procitnutí do časného šera svítání. Nathaliin první pohled směřoval k druhé části postele, ale ať už vstal Snape dávno před ní nebo vedle ní vůbec nespal, nyní byl pryč a nic nenasvědčovalo, že by tomu někdy bylo jinak. Kromě faktu, že se nacházela v jeho pokoji.

---

Přitáhla si kolena k sobě, objala je rukama a položila na ně bradu. Rozum jí našeptával, že předchozí noc byla veliká chyba, že se zapletla do života muže, jehož svět přesahoval její chápání a že z toho určitě vyvstanou jenom samé problémy, ale Nathalie se nedokázala přimět k tomu, aby toho litovala. Potřebovala zapomenout a on jí pomohl, aby alespoň na pár hodin přestala přemýšlet, analyzovat, litovat se a trýznit se něčím, co už nikdy nemohla změnit.

Pokud se jí však podařilo přestat přemýšlet v noci, nyní se tomu už ubránit nedokázala. A musela se ptát sama sebe, zda si svým včerejším neprozřetelným počínáním v důsledku spíš nepřitížila - jistě, na chvíli se jí podařilo vytěsnit z hlavy Tavoryho smrt a mozkomorův polibek, který málem dostala, ale zato hned po ránu našla svoji mysl zaplavenou úvahami nad tím, jak moc bylo šílené strávit noc s mužem, jehož budoucnost i okolnosti smrti tak důvěrně znala. Přinejmenším to bylo poněkud morbidní. Nathalie však předpokládala, že Snape pochopil, o co šlo, a nebude tomu přikládat přehnanou důležitost. Podobně jako ona sama.

Ačkoli v tomto ohledu ji zrazovaly její vlastní pocity. Ráda by si myslela, že je pro ni Snape pořád ten stejný otravný profesor bez špetky citu, pokud by se jí ovšem v uplynulých měsících nedostal pod kůži víc, než by si přála. Jistěže se mohla tvářit, že by úspěšný únik z Azkabanu oslavila úplně stejně s každým mužem, který by ji odtud v pořádku dostal a projevil by o ni byť i sebemenší zájem, a do značné míry to i byla pravda. Nedokázala zůstat sama, potřebovala někoho, kdo by ji utěšil, někoho, kdo o všem věděl a s kým se mohla cítit v bezpečí. Z nějakého důvodu však byla ráda, že to byl právě Snape, i když bylo zřejmé, že mezi nimi žádný další vztah nepřichází v úvahu. Nic takového její kresby nenaznačovaly.

Pevněji objala rukama kolena a přitiskla na ně čelo, jako kdyby se bála, že někdo spatří její tvář zrůžovělou při vzpomínce na to, jak provokujícím způsobem včera dosáhla svého. Tohle nebyla ona, takhle se běžně nechovala. Ona vždycky byla ta mírná, povolná, vděčně přijímající vše, co bylo nabízeno, a odevzdávající celé svoje srdce. Předchozí noc ale na city nezbylo místo. Připadalo jí, jako kdyby se jí znovu podařilo použít nitrobranu tak dobře jako v Azkabanu - vytěsnila všechny svoje myšlenky, strachy a noční můry a zůstala jenom syrová touha po uspokojení posilovaná vědomím, že o to samé jde i muži vedle ní.

Ani jeden z nich nepromluvil, když se bez zbytečného otálení zbavovali jednotlivých vrstev oděvu a zkoumali jeden druhého dlaněmi a ústy, zatímco stoupali do patra. Nevzpomínala si, jak se nakonec dostali do jeho pokoje, jen si matně vybavovala, že ve chvíli, kdy se s rezignovaným povzdechem chtěla začít trápit s nekonečnou řadou knoflíků na jeho košili, je oba mávnutím hůlky zbavil zbylého oblečení, položil ji na postel, vklínil se mezi její nohy a plynulým pohybem do ní hluboko pronikl.

Byli jako dva trosečníci na moři, kteří bojují o život - spolu a přesto každý sám za sebe. V té chvíli jí nezáleželo na tom, co si myslí nebo cítí Snape, zcela sobecky měla na zřeteli pouze vlastní potěšení. Oči měla pevně zavřené a za očními víčky vnímala přelévající se barvy a narůstající pocit rozkoše, který s každým dalším přírazem prostupoval celým jejím tělem i její utrápenou myslí a působil na ni, jako by to byl očistný rituál.

Pak se mu ještě víc otevřela a zcela se tak vzdala kontroly nad svým tělem - nic mu nebránilo, aby si ji bral tak tvrdě a hluboko, jak se mu zamlouvalo, a ona vítala onen všeobjímající pocit bolestné rozkoše, kterou jí tím působil. Zaklonila hlavu a nechala se tím pocitem prostupovat, pohybovala boky proti němu a plně se poddávala zdvihajícím se vlnám slasti, jež ji nakonec přemohly. V doznívajícím rozechvění svého těla, které ji v příští chvíli přestalo poslouchat, pak rozevřela oči a spatřila jeho tvář zkřivenou trýznivou touhou po něčem, co mu ona sama nikdy nemohla dát.

Nemělo smysl nalhávat si, že by tahle událost mohla něco znamenat, ačkoli se teď kvůli tomu Nathalie nedokázala zbavit jisté lítosti. Povzdychla si a vstala z postele, aby se oblékla a dala se trochu dohromady před návratem do Bradavic. Při té příležitosti si dokonce i několik minut prohlížela Zmijozelův portrét, který stál opodál opřený o skříň a částečně přehozený neviditelným pláštěm, nedokázala mu však věnovat plnou pozornost, poněvadž byla do značné míry zaměstnaná zcela pošetilým a bezpředmětným přemýšlením o tom, jak se teď má pro všechno na světě ke Snapeovi chovat.

Nakonec sice samozřejmě dospěla k rozhodnutí chovat se tak, jako kdykoli předtím, ale její předsevzetí prošlo zkouškou hned, jak sešla dolů a spatřila ho sedět v kuchyni zády k ní v bílé košili a černé vestě. Kromě včerejší noci ho totiž takhle málo oblečeného nikdy neviděla. Chtěla něco neutrálního prohodit, jenže ji nenapadalo, jak by ho teď měla oslovovat. Dosáhli takové míry intimity, že by mu měla začít říkat křestním jménem? Z Brumbálových úst znělo jeho jméno přirozeně, ale od ní tehdy po Richeově plese vyznělo spíš nepatřičně, alespoň Snapeovi to tak podle všeho připadalo.

Nakonec vyřešil její obtížné dilema za ni.

"Tak půjdete dál, Belartová, nebo tam budete stát a zabývat se dalšími zbytečnými úvahami?" prohodil, aniž by se k ní otočil.

"Taky vám přeji dobré jitro," zavrtěla s povzdechem hlavou a sedla si ke stolu vedle něj. Co ale vlastně mohla čekat? Ranní polibek na uvítanou?

Na okamžik se setkala s jeho tmavým neproniknutelným pohledem, jenže byla příliš unavená a zmatená na to, aby s ním hrála hru, kdo toho druhého vydrží déle hypnotizovat očima, a tak je raději rovnou zaměřila na konvici horkého černého čaje před sebou.

"Kdy plánujete vyrazit?" otázala se neutrálním tónem.

"Co nejdříve," odpověděl stejně bezvýrazně. "Přesuneme se do Zapovězeného lesa k ústí jedné z tajných chodeb vedoucích do hradu."

Představa Zapovězeného lesa by Nathalii za běžných okolností vyděsila, ale po tom všem, co o víkendu prožila, jen beze slova přikývla, nalila si šálek čaje a vděčně z něj upila. Spánek a vůbec všechny události posledních hodin sice poněkud otupily nedávné azkabanské zážitky, ale ona přesto seznávala, že už se nemůže dočkat, až se v Bradavicích zavře do svého pokoje a znovu se ze všeho pořádně vyspí. A tím ze všeho myslela skutečně ze všeho.

Trochu cynicky ji napadlo, co by asi Brumbál říkal na vývoj vztahu mezi ní a Snapem, i když jí bylo předem jasné, že to mu vykládat rozhodně nebude. Ne, když se to oba dva podle všeho chystali co nejdřív pustit z hlavy. A s ohledem na to, co jí kdysi před lety oznámili lékouzelníci, ani nehrozilo, že by si to snad měla za několik týdnů neplánovaně připomenout.

O necelou hodinu později vyšla s obrazem v podpaždí ze Snapeova domu, sešla na dlážděnou ulici a pozorovala ho, jak dům zabezpečuje několika kouzly. Po chvíli se k ní připojil a vedl ji Tkalcovskou ulicí směrem ke starému továrnímu komínu.

"Co se stalo s vašimi rodiči?" odvážila se ho zeptat tónem, který měl znít nezúčastněně.

"Takže teď se budeme pro změnu navzájem svěřovat?" zareagoval po chvíli stejnou otázkou, jakou na něj vypálila, když se kdysi v Příčné ulici zeptal na jejího otce. Nechápala, jak je možné, že někdo může mít takhle dobrou paměť. Ovšem za jiných okolností a nejspíš v úplně jiném vesmíru by teď možná skutečně mohli mít důvod začít se svěřovat, napadlo ji pobaveně.

"Když zavřeli místní továrnu, otec přišel o práci a začal pít," ozval se k jejímu překvapení nevýrazným hlasem o několik vteřin později. "Nakonec na to doplatili oba dva," dodal a ona pochopila, že dál se o tomto tématu nehodlá bavit. Vysvětlovalo to však jak jeho zjevnou nechuť k jejím alkoholovým tendencím, tak částečně zřejmě i jeho uzavřenou a ne právě přátelskou povahu. Mlčky ho následovala do proluky mezi dvěma domy, kde pevněji sevřel v ruce hůlku a nabídl jí předloktí. S povzdechem se ho chytila.

"Připravena?" ujistil se, a když přikývla, stáhl ji do víru přemisťovacího kouzla - tentokrát snad už skutečně naposledy.

Ranní Zapovězený les nepůsobil zdaleka tak hrozivě, jak si ho pamatovala ze své poslední návštěvy. Mezi korunami stromů začínalo prosvítat slunce a Nathalie ucítila vůni rosou zvlhlého jehličí, jež začínalo pomalu vysychat. Dokonce zaslechla i skřek jakéhosi ptáka. Přemístili se na mýtinu rozprostírající se kolem nevelké tůně, nad níž se tyčila mechem porostlá nepříliš vysoká skála. V boku ucítila známé bodnutí bolesti, jež se zřejmě odrazila na její tváři, neboť profesor se okamžitě zeptal:

"V pořádku?"

Mlčky přitakala a vyhnula se jeho pohledu tím, že začala na portrétu urovnávat neviditelný plášť. Snape mezitím vykročil ke skále a s jistotou člověka, který přesně ví, co hledá, strhal z kamene několik popínavých rostlin a poté se ho dotkl hůlkou.

Před nimi se objevil vchod do jedné z tajných chodeb vedoucích do bradavického hradu. Nathalie o ní věděla jak díky plánku dvojčat Weasleyových, tak i díky profesorce McGonagallové, která o jejím nálezu přišla informovat Brumbála v den, kdy u něj Nathalie prováděla soupis ředitelských portrétů a kdy byla následně představena Luciusovi Malfoyovi.

Průchod chodbou nebyl dvakrát příjemný - byla úzká a nízká tak, že Snape i Nathalie museli jít v předklonu a dávat ještě ke všemu pozor na spletité kořeny stromů, které do ní seshora prorůstaly. Za krk jim kapala voda a Nathalie byla ráda za neviditelný plášť, který Zmijozelovu portrétu poskytoval alespoň základní ochranu. Bylo to však lepší, než táhnout se v sedm ráno přes bradavické pozemky a riskovat, že je někdo spatří, a tak si nestěžovala.

Podle předpokladů chodbu opustili za jedním zaprášeným brněním ve druhém patře školy. Čekala, že v okamžiku, kdy vstoupí na půdu Bradavic, ztratí zbytky sebeovládání a složí se k zemi s vděčným úlevným pláčem, ale zjistila, že to, co pociťuje, se spíš než úlevě blíží otupělosti. Od chvíle, kdy opustili Bradavice, uplynulo teprve něco přes třicet hodin, ale Nathalie měla pocit, jako kdyby uběhla celá věčnost.

Cítila, jak od ní Snape přebírá Zmijozelův portrét, a udiveně na něj pohlédla.

"Odnesu ho řediteli," odpověděl na její nevyřčenou otázku. "Jděte se vyspat."

V prvním hnutí mysli chtěla dotčeně namítnout, že se vyspala dost, že se o získání toho obrazu zasloužila stejně jako on, a má tudíž stejné právo účastnit se jeho osobního předání Brumbálovi, stejný nárok zodpovídat jeho otázky a sledovat všechno, co by se případně chystal s obrazem provést, a že nemá ani v nejmenším v úmyslu nechat se odstrčit teď, když je po všem.

Ale pak pohlédla na Snapeův obličej, na němž byla i pod obvyklou ztuhlou maskou jasně patrná únava - stejná únava, jakou tíživě pociťovala i ona sama. A zjistila, že je jí vlastně jedno, co Snape Brumbálovi řekne, i to, co Brumbál s obrazem udělá. Přežila Azkaban - a tím to pro ni končilo. Beze slova Snapeovi pokývla a pomalu se vydala do svého pokoje.

Předcházející (31.3.) *** Následující (32.1.)

Rozcestník povídky