Odmítnutí (27. kapitola 4/4)

Závěr 27. kapitoly nepřekvapí...

Ponořená hluboko v myšlenkách zavřela Hermiona dveře, když v tom ji jako blesk z čistého nebe něco napadlo. Zarazila se uprostřed kroku a připomněla si slova, jimiž ten anonymní sponzor zakončil svůj dopis: "Váš dlužník". Připadala si, jako kdyby ji hodili do ledové vody, jak ji zasáhlo náhlé porozumění, a neslyšně vyslovila jediné slovo: "Severus".

---

Stěží tomu dokázala uvěřit, jenže ono to dávalo smysl. Severus jí přece řekl, že se považuje za Nevillova dlužníka, a ona mu vyprávěla o Nevillově touze nalézt Lenku a o jeho zdráhání se ponechat rodiče napospas péči svatého Munga. A co víc, pokud si Severus mohl dovolit zlaté kotlíky vyráběné na přání zákazníka, nepředstavovaly pro něj peníze zjevně žádný problém.

"Moe?" zavolala.

Drobná skřítka se před ní okamžitě objevila.

"Slečna Hermiona volala?"

"Potřebuji nutně mluvit se Severusem, Moe," přikývla Hermiona. "Mohla by ses přemístit do jeho domu a zjistit, jestli je Kordélie doma a zda je pořád vzhůru?"

Moe se vší vážností přitakala a zmizela s lusknutím prstů. Znovu se objevila během několika málo vteřin.

"Paní Kordélie je ve vaně ve třetím patře a pan Severus je ve svojí pracovně," oznámila.

"Děkuji ti, Moe," zakřenila se Hermiona.

Aniž by se starala o to, že je pořád ještě oblečená do pyžama, přivolala si Hermiona z ložnice plášť a vyrazila ke dveřím. Jakmile byla venku, přemístila se přes náměstí a přitiskla špičku hůlky ke vchodovým dveřím Severusova a Kordéliina domu. Zavřela za sebou dveře tak tiše, jak jen to dokázala, a vyběhla po špičkách nahoru po schodech, jen sebou lehce trhla, když pod ní jedno z prken zavrzalo. Došla k Severusově pracovně, jemně strčila do dveří a s tichým smíchem vyvolaným Severusovým nevěřícným výrazem si položila prst na rty, vyslala tišící kouzlo a zabezpečila dveře. Jakmile takto zajistila, že budou mít potřebné soukromí, rozběhla se přes místnost ke stolu, za nímž seděl, vyskočila mu bez okolků na klín a omotala mu ruce kolem krku.

"Co se to, pro všechno na světě, děje?" ptal se Severus a pokoušel se vysvobodit svůj obličej ze záplavy jejích kadeří. "Co si kčertu myslíš, že děláš?"

"Ty jsi ten nejbáječnější, nejlaskavější a nejpozornější muž, jakého jsem kdy potkala!"

"Copak jsi se definitivně zbláznila?" zkřivil obočí.

Znovu a znovu ho líbala po celé tváři, až ji nakonec uchopil za zápěstí a odtáhl ji od sebe.

"Byla bys od té dobroty a vysvětlila mi, co přesně to do tebe vjelo?" zašeptal Severus. "Přece dobře víš, že je Kordélie doma."

"Byl jsi to ty, že ano?" tázala se.

"Co tím myslíš, jestli jsem to byl já?" zjišťoval a trpělivost ho pomalu opouštěla.

"Neville přišel, aby se rozloučil," pronesla a pečlivě sledovala jeho reakci.

Trochu zaváhal, než opět promluvil.

"A to tě přimělo sem vtrhnout proč přesně?"

"Protože ty, Severusi Snape, jsi ten, kdo anonymně zařídil, že jeho rodiče budou moci strávit následující dva roky v nejlepším pečovatelském domě v Británii," prohlásila a upřeně při tom zkoumala jeho černé oči.

Pokusil se ji odstrčit z klína, ale ona se k němu ještě víc přimkla pažemi.

"Nemám nejmenší tušení, o čem to mluvíš, holka jedna bláznivá."

"Ukázal mi ten dopis a ty ses tam podepsal jako ,váš dlužník', Severusi. Já vím, že jsi to byl ty! V ten den, kdy jsem ti povídala o Nevillovi a Lence a o tom, jak on nemůže nechat své rodiče samotné u svatého Munga, jsi to byl ty, kdo řekl, že se mu cítí být zavázaný."

"Ty jsi dočista zešílela," zabručel.

"Dobře tedy," pravila, sklouzla mu z klína a obrátila se k odchodu. "Pokud to nepřiznáš, tak se hned přemístím do Bradavic a dostanu pravdu z Minervy McGonagallové."

Popadl ji za ruku, a jakmile se otočila a pohlédla mu do očí, poznala, že se nemýlila.

"Jestli se teď v noci přiřítíš do Bradavic, aby ses dozvěděla od Minervy McGonagallové o mých záležitostech, bude to vypadat hrozně podezřele. Pokud se totiž Minerva McGonagallová o nás dvou dozví, tak to už si rovnou můžeme dát celostránkové oznámení do Denního věštce!" vyhrkl Severus.

"Tak přiznej, že jsi to byl ty," ušklíbla se Hermiona vítězoslavně.

"Nevím, o čem mluvíš," řekl a uvolnil sevření kolem její ruky.

"Severusi," pohlédla na něj výhrůžně.

"Co?" vyjel na ni a zlostně jí pohled oplácel.

"Přiznej to," šeptla.

"Přiznej co?"

"Severusi!" dupla nohou o zem.

Obrátil oči v sloup.

"Dobrotivý Merline, bude můj život ještě někdy patřit jenom mně samotnému? Dobře, dobře," zavrčel a vypadal nanejvýš naštvaně. "Byl jsem to já. Spokojená?"

Znovu se mu vrhla na klín a po chvilce ji i on zdráhavě objal pažemi a začal ji hladit po vlasech.

"Řekni prosím, že jsi před Nevillem Longbottomem nezmínila moje jméno."

"Ne," potřásla hlavou, "myslí si, že to byla Minerva, Pomona Prýtová nebo někdo takový," odpověděla a hlas se jí chvěl dojetím.

Severus se od ní odtáhl a odhrnul jí vlasy z obličeje.

"Proč pláčeš?" zeptal se jí potichu a obočí se mu starostlivě stáhlo.

Pokrčila rameny a otřela si oči.

"Nějak mě to zmohlo. Tak dlouho jsem se o něj strachovala..."

Vtom ale jeho zrak sklouzl z její tváře o něco níž.

"Ty máš pod tím pláštěm pyžamo?" vyrazil ze sebe zděšeně.

Neochotně přikývla a přitáhla si plášť blíž k tělu.

"To jsi se rozhodla, že neohlášeně vstoupíš do našeho domu skoro v jedenáct večer, abys mě navštívila v pyžamu? Nesmírně rád bych tě viděl, jak tohle vysvětluješ Kordélii, kdybys ji potkala na schodech."

"Já nejsem zas tak hloupá, víš?" našpulila Hermiona dotčeně rty. "Poslala jsem napřed Moe, aby prozkoumala terén, takže vím, že se teď Kordélie koupe ve třetím patře."

Severus zavrčel, ale pak zajel rukama do jejích vlasů a dlouze ji políbil. Když se od ní nakonec odtáhl, omotala mu ruce kolem krku a položila mu hlavu na rameno.

"Co tě, pro všechno na světě, přimělo udělat něco takového, Severusi?"

"Chtěl jsem pusu."

"Ne ten polibek," plácla ho do ramene. "Já myslím to s Nevillem."

Potichu se zasmál.

"Cítil jsem, že mu to dlužím, a tak jsem ten dluh splatil. Rovněž na mě dost zapůsobilo, jak se postavil Carrowovým během mojí krátké vlády coby ředitele - napadlo mě, že si zaslouží trochu štěstí." Na chvíli se odmlčel. "A mimoto mě také dojalo, jakou máš o něj starost. Říkal jsem si, že tě to potěší."

Omotávala si kolem prstu pramen jeho mastných vlasů.

"Jistě, že mě to těší. Bylo to od tebe nesmírně velkorysé, Severusi, ale pořád nerozumím, proč jsi s tím nadělal všechny ty tajnosti."

Zatvářil se překvapeně.

"Doopravdy si myslíš, že by Neville Longbottom přijal ze všech lidí takový dar zrovna ode mě?"

"Tuším, že asi ne," potřásla hlavou.

"Takže se na tebe mohu spolehnout, že to udržíš v tajnosti?"

"Samozřejmě, že můžeš," řekla tiše a znovu ji přemohly slzy. Opět cítila, jak jí v mysli sílí ten hlásek, a pohnutka zašeptat ,miluji tě' byla tak silná, že se téměř neudržela. Věděla však, že ten čas ještě nenadešel, pokud vůbec někdy přijde.

"Jsi vážně moc milý," pravila s povzdechem. Usmála se, když ucítila, jak ztuhl.

"Milý?" odfrkl si. "To bych ani neřekl."

"Ne, jsi," trvala na svém. "Jsi milý."

"Kdysi jsem ti dovolil, abys mě označila za legračního, ale nevím, jestli budu tentokrát tak shovívavý."

Hermiona se uchechtla.

"Inu, líbit se ti to nemusí, ale já prostě vím, že jsi obojí: milý i legrační."

Setrvali chvíli v mlčení a pak Hermiona řekla:

"Myslím, že bych měla jít domů. Můžu použít tvůj krb?"

"Řekl bych, že to bude rozumná volba," souhlasil Severus.

"Pojď se mnou," posadila se zpříma. "Zůstaň přes noc."

Neodmítl, alespoň ne hned.

"Měl jsem za to, že se řídíme pravidly, na kterých jsme se dohodli. Co když Kordélie zjistí, že tu nejsem?"

"Je to pravděpodobné? Nebude si prostě myslet, že jsi šel spát? Můžeš odejít z mého domu brzy ráno."

"Přestože je to velmi přitažlivá myšlenka, neřekl bych, že je to dobrý nápad," povzdychl si. Ona se však rázně postavila na nohy.

"Pojď," zaprosila a natáhla k němu paži.

Pohlédl na nabízenou ruku a pak se střetl s jejíma očima. Pak ji za tu ruku vzal a zdvihl se z křesla.

"Ty mě jednou přivedeš do záhuby," zašeptal. "Ale možná, že to bude veskrze příjemná tragédie."

S úsměvem ho dovedla ke krbu s vědomím, že pokud ještě vůbec potřebovala důkaz, prokázaly události tohoto večera, že Severus je dobrý muž, kterého by se měla držet. A ona měla v úmyslu za tu výsadu být s ním tvrdě bojovat.

ssSss

Předchozí (27.3.) *** Následující (28.1.)

Odmítnutí (27. kapitola 3/4)

Jaká odhalení a nové otázky přinese Hermionin rozhovor s Nevillem?

"Budou si slečna a pán přát čaj?" zeptala se Moe viditelně nadšená, že se má o koho starat.

"Ano, děkujeme, Moe," odvětila Hermiona. "To by bylo báječné."

Moe s lusknutím prstů zmizela a Hermiona doprovodila Nevilla do obývacího pokoje.

"Co se to pro všechno na světě děje, Neville? Ty někam jedeš?" otázala se, sotva se usadila ve svém oblíbeném křesle.

Neville se uculil a Hermiona si pomyslela, že vypadá být tak mladý a šťastný, jak už dlouho nebyl.

---

"To je na dlouhé povídání... O víkendu se přihodilo něco dost neočekávaného, a tak odjíždím," řekl stručně a usmál se. "Už jsem se se všemi rozloučil; ujistil jsem se, že je o maminku a tatínka dobře postaráno. Ty jsi na mém seznamu poslední, a jakmile ti to všechno vypovím, přemístím se rovnou do Kodaně."

Hermionu to dočista omráčilo.

"Ale... ale já měla za to, že nemůžeš odjet... A kam vlastně míříš?"

Neville spatřil její nevěřícný výraz a rozesmál se.

"V sobotu dopoledne jsem zrovna ve skleníku zápolil s pár dospívajícími mandragorami, když na okno zaťukala veliká sněžná sova a doručila tento dopis," vytáhl z hábitu poskládaný pergamen a podal ho Hermioně.

Rozložila dopis a začala číst.

Vážený pane Longbottome,

s potěšením si Vám dovoluji oznámit, že Vaším jménem došlo v našem ústavu, Cunninghamově pečovatelském domě pro omámené a pomatené, k přidělení apartmá s celodenní péčí určeného pro Vaše rodiče, Franka a Alici Longbottomovy. Sponzor, který si přeje setrvat v naprosté anonymitě, laskavě uhradil na dva roky dopředu náklady nadstandardní péče o Vaše rodiče a dojednal pro Vás schůzku za účelem prohlídky našeho pečovatelského domu a prodiskutování nezbytných podrobností, a to na dnešní odpoledne ve dvě hodiny.

V příloze zasíláme mapu upřesňující umístění našeho ústavu.

Se starostlivým a soucitným pozdravem

Herbert Hippocrates

Hermiona vzhlédla, oči nevěřícně vykulené.

"Šel jsi na tu schůzku?"

Neville přikývl.

"Zprvu jsem byl svým způsobem naštvaný. Není moc lidí, kterým bych vyprávěl o svojí mamince a tatínkovi a o tom, že chci cestovat, a rozzlobilo mě, že někdo šel a udělal něco takového za mými zády, ale pak jsem se rozhodl, že tam půjdu a okouknu to, a ono to bylo prostě fenomenální! Ten pečovatelský dům se nachází v nádherné starobylé budově v malé vesničce v Devonu jménem Fremington... Je odtud výhled na krásnou zátoku. Napadlo mě...," řekl a vypadal v té chvíli rozpačitě, "no, napadlo mě, že by se jim mohlo líbit koukat se na moře. Babička vždycky vyprávěla, že taťka jako dítě moře zbožňoval."

Najednou se s prásknutím objevila Moe a v útlých rukách držela podnos s čajem plný sušenek a čajových koláčků. Poděkovali jí a pak Neville pokračoval.

"Nevím, jestli si na to vzpomínáš, ale těsně předtím, než jsme tehdy v létě začali docházet do Belgraveského domu, jsem objel všechny domovy v zemi, které by pro ně přicházely v úvahu. Všechno, co jsem viděl, bylo buď na míle vzdálené mým finančním možnostem anebo, u těch, které bych si dovolit mohl, to nebylo o moc lepší než u svatého Munga. Ale nehledě na cenu, proti tomuhle místu vypadaly všechny ty ostatní domovy úplně od věci. Když jsem tam dorazil, byl jsem skeptický a rovnou jsem majiteli řekl, že nemám v úmyslu si to tam ani prohlédnout, pokud mi neprozradí, kdo je ten tajemný sponzor. Ale nepohnul jsem s ním. Vše, co mi řekl, bylo, že je to kdosi majetný a bezúhonný, kdo si přeje vidět mě spokojeného a moje rodiče zaopatřené."

Hermiona stále cítila pochybnosti.

"Takže tě nakonec přesvědčil, aby sis to tam prohlédl?"

Neville přitakal.

"Za ta léta jsem v téhle zemi navštívil na deset pečovatelských domů provozovaných kouzelníky, ale nikdy nic takovéhoto. Mamka a taťka budou pro sebe mít vlastní malý byt s celodenní péčí zajišťovanou kvalifikovanými léčiteli. Pokoušejí se tam pacienty po celý den zabavit, třebaže... však víš..." Znovu zčervenal. "Třebaže nic nevnímají, myslím."

Hermiona udiveně potřásla hlavou.

"Zní to skvěle, ale skutečně to přijmeš, když nevíš, kdo stojí za tím?"

"Přestože to místo vypadalo fantasticky, rozhodl jsem se, že takový dar přijmout nemohu, jenže pak jsem si promluvil s babičkou a úplně jsem změnil názor," pokrčil Neville rameny. "Je přesvědčená, že mám od války spoustu obdivovatelů," vysvětloval a sám se tomu zasmál s tvářemi ještě červenějšími, "a předpokládá, že je to někdo z nich anebo třeba Minerva nebo tak. Prohlásila, že ať už je to kdokoli, byl bych blázen, kdybych to odmítl. Má za to, že se chovám jako zbabělec, když se schovávám v Bradavicích místo toho, abych vyrazil za dobrodružstvím. A nejspíš má pravdu... Nakonec, žijeme jen jednou. Je mi dvacet pět - jako bylo mamince a tatínkovi, když přišli o rozum. Možná nastal čas popadnout býka za rohy, obrazně řečeno, a začít trochu žít."

"Ale co Bradavice?" zamračila se Hermiona zmateně. "To je taky velká příležitost. Je neobvyklé získat v tak mladém věku profesorské místo, tohle přece nemůžeš jen tak zahodit."

"No, tady to právě začíná být o to zajímavější," pousmál se Neville. "Poté, co jsem si prohlédl ten domov, šel jsem rovnou za babičkou, abych to s ní probral, a když jsem se pak vrátil do Bradavic, šel jsem navštívit Minervu. Chovala se, jako kdyby to pro ni byl šok, když jsem jí pověděl, že jsem už dlouho toužil vyrazit na cesty a že teď chci využít té nabídky a odjet na rok nebo dva do ciziny. Ale bylo to podivné... ruku do ohně bych za to nedal, ale cítil jsem, že už na mě byla předem připravená. Proto si myslím, že to byla ona - předstírala, že je překvapená a že má starost, co bude s mým místem, až odjedu, ale pak najednou přišla s nápadem. Řekla, že její sestřenka Morag McTaggishová..."

"Ach! Já Morag znám," přerušila ho Hermiona. "Je to jedna z mých zákaznic!"

"Ano, vlastní ten obchod v Kolmé ulici. No, podle všeho má diplom z bylinkářství a z lektvarů, takže Minerva navrhla, že by mě mohla na dva roky zastoupit, pokud bych chtěl cestovat a přitom si udržet místo v Bradavicích. Poslala Morag vzkaz, ta se tam během několika minut objevila, a než jsem se stačil vzpamatovat, tak už mě strkaly ze dveří a přály mi šťastnou cestu!"

"Hmmm...," protáhla Hermiona. "To zní nanejvýš podezřele!"

Neville souhlasně pokývl.

"Byla to buď přímo McGonagallová nebo s tím má tajně něco do činění. Několikrát se na sebe s Morag významně podívaly, zvlášť když jsem zmínil, že to všechno platí nějaký tajemný neznámý."

Hermiona se zachmuřila ještě o něco víc, jak o tom usilovně přemýšlela.

"Nemohla to být Pomona Prýtová?" napadlo ji. "Vždycky tě měla moc ráda."

"Myslím, že mohla," zamyslel se Neville. "Ačkoli jsem nikdy neměl dojem, že by na tom s penězi byla nějak zvlášť dobře."

"Pravda, řekla bych, že Minervina rodina je pravděpodobnější. Vždycky jsme se přece domnívali, že to ona koupila Harrymu ten Nimbus 2000, když jsme byli v prvním ročníku."

"Přesně to mě taky napadlo," souhlasil Neville. "Jenže jestli to byla Minerva, proč tohle všechno neudělala před prvním zářím? Proč by čekala až do října a všechno tím takhle narušila?"

"To je dobrá připomínka," přitakala Hermiona a dolila oběma čaj. "Ví ještě někdo další o Lence, Neville?"

"Jedině ty, doopravdy," potřásl Neville hlavou. "A babička si to asi taky domyslela."

"Nemůže to tedy být někdo z babiččiných přátel?"

"To bych neřekl," potřásl znovu hlavou. "Většina z nich nemá tolik peněz, a abych byl upřímný, jsou všichni tak trochu praštění. Já sázím na McGonagallovou." Natáhl se pro sušenku. "Hlavně se nepřemisťovat s prázdným žaludkem," dodal s radostným úsměvem.

Hermiona mu úsměv vrátila, a když viděla jeho šťastný výraz, vypařily se i její pochybnosti ohledně tajemného sponzora.

"Takže vyrážíš pátrat po Lence?"

"Včera jsem byl za Xenofiliusem," pokývl Neville. "Říkal, že cestu započala v Kodani a že o ní naposledy slyšel, když byla kdesi v subsaharské Africe. Proto ta hučka," dodal s poukazem na svůj safari klobouk.

"To je vážně vzrušující," prohlásila Hermiona s úsměvem. "Co uděláš, až ji najdeš, Neville? A co bude s Hannah?"

"Jsme s Hannah stále svoji. Byla mi v poslední době neuvěřitelnou oporou a dohodli jsme se, že se rozvedeme, jakmile jeden z nás bude chtít. Ona se ještě s nikým nevídá a, upřímně řečeno, všechno je snadnější, dokud jsme oficiálně manželé." Vzhlédl od šálku čaje a jeho tvář se náhle zasmušila. "Nemyslíš si, že jsem děsný sobec, Hermiono? Opustit takhle rodiče a vydat se za nějakou holkou, která se mnou dost možná ani nechce mít nic společného?"

"Ach, Neville! Jistě, že ne," popřela to rázně Hermiona. "Už hrozně dlouho jsem chtěla, abys přesně tohle udělal, a ty teď navíc můžeš odjet s čistým svědomím, protože víš, že bude o tvoje rodiče dobře postaráno. Připouštím, že ta záležitost se sponzorem je trochu záhadná, jenže oni tě zřejmě znají natolik dobře, aby věděli, že bys je nejspíš odmítl, kdyby ti takový dar nabídli osobně."

Neville o tom chvíli rozmýšlel a pak zdvihl obočí.

"Víš, já myslím, že máš pravdu: asi bych skutečně nemohl přijmout něco takového od někoho konkrétního - když nevím, kdo to je, je to zatraceně snazší."

"Tvoje babička má pravdu," zasmála se Hermiona, "byl bys blázen, kdybys odmítl takovou nabídku. Byl jsi dobrý syn a tvoji rodiče by určitě chtěli, abys byl šťastný."

"Každý mě tak podporuje," zatvářil se Neville potěšeně. "Byl jsem přesvědčený, že mě lidi budou mít za blázna, protože věřím nějakému sponzorovi a nechávám tady mamku s taťkou samotné, ale podle všeho to každý považuje za skvělý nápad."

"Je to doopravdy vzrušující," zašklebila se vesele. "Slibuješ, že budeš psát?"

"Samozřejmě," přikývl nadšeně. "A rozloučíš se za mě s Harrym a Ginny? Neměl jsem příležitost je navštívit. Vždyť se stejně budu čas od času vracet, abych zkontroloval mamku a taťku."

Hermiona přitakala.

"Neville, nechceš, abych se tam jednou za pár týdnů objevila a zkontrolovala, zda jsou v pořádku? Pokud v tom pečovatelském domě dopředu nahlásíš moje jméno, možná bych tam mohla vpadnout i neočekávaně - jen tak, aby personál věděl, že je tu někdo, kdo sleduje, zda se tvojí mamince a tatínkovi daří dobře."

"Nevadilo by ti to?" Neville se zatvářil nadšeně. "I kdyby ses tam ukázala jen na pět minut každé tři nebo čtyři týdny... A jsem si jistý, že mamku s taťkou by to potěšilo, přestože by naprosto netušili, kdo jsi... Oni zbožňují návštěvy."

"Můžu ti poslat zprávu pokaždé, když tam zajdu, abys věděl, jak se vynacházejí."

"Hermiono," pravil Neville zdvihaje se z pohovky, "dlužím ti... dlužím ti toho tolik! Vždycky ses ke mně chovala moc hezky." Pohlédl na hodinky. "Myslím, že už bych měl jít. Začíná se připozdívat." Najednou vypadal zahanbeně. "Slyšel jsem, že jste se s Teem oficiálně rozvedli, a ani jsem se tě na to nezeptal!"

Hermiona se postavila a zavrtěla hlavou.

"Proběhlo to velmi otevřeně a přátelsky, takže vlastně není, o čem mluvit. Převedl na mě vlastnictví tohoto domu, a to bylo vše, co jsem po něm žádala."

"Ale co Manželský zákon?" zamračil se Neville. "A co... vždyť víš..." Pohodil hlavou směrem k opačnému konci náměstí. "Snape?"

"Nemám tušení, jak to všechno dopadne, Neville," povzdychla si. "Prostě počkám a uvidím."

"Ale jste... však víš..."

"Spolu?" zeptala se Hermiona pobaveně.

Neville pokývl a ona si opět povzdychla.

"Vzhledem k tomu, že odjíždíš do zahraničí, soudím, že ti to mohu říct, aniž bych pak na tebe musela použít Obliviate. Ano, jsme spolu. Alespoň natolik spolu, jak můžeme být, dokud je ženatý."

Neville se uchechtl a potřásl hlavou.

"Ty jsi ta nejstatečnější holka, jakou jsem kdy potkal."

"Trochu to trvá, než si na něj člověk zvykne," zasmála se Hermiona vesele, "ale když ho poznáš, není zas tak děsivý."

"Budu ti věřit," pousmál se Neville. Vytáhl hůlku a zmenšil svůj kufr do velikosti větší peněženky. Jakmile ji ukryl do záhybů svého hábitu, vydali se ke vstupním dveřím.

Hermiona ho pevně sevřela v náručí.

"Budeš mi chybět, Neville. Udělej všechno pro to, abys ji rychle našel, a až se to stane, vyřiď jí ode mě, že je šťastná čarodějka."

"Jestli ji najdu," opravil ji Neville.

"Ne, až ji najdeš," trvala Hermiona na svém. "Já vím, že to dokážeš."

Neville pokývl a zapátral v kapsách hábitu.

"Ještě, než půjdu... Podívej se na tohle a řekni mi, jestli nepoznáváš to písmo. Přišlo to včera - je to od toho sponzora."

Hermiona převzala pomačkaný kousek pergamenu a rozložila ho.

Vážený pane Longbottome,

dnes odpoledne mi byl doručen vzkaz od léčitele Hippocrata ohledně péče o Vaše rodiče. Těší mě zjištění, že jste se rozhodl přijmout moji nabídku.

Z osobních důvodů je nadále nezbytné zachovat moji anonymitu. V tomto ohledu očekávám Vaši plnou součinnost. Léčitel Hippocrates podepsal kouzelnickou dohodu, v níž se zavázal neprozradit nikomu moji totožnost, a pokud byste se pokoušel přinutit ho, aby Vám sdělil moje jméno, dostane se vám oběma trpkého potěšení z nemoci nanejvýš nepříjemného osobního charakteru.

Přijměte laskavě moje ujištění, že o veškeré potřeby Vašich rodičů bude v následujících dvou letech v plném rozsahu postaráno. Věřím, že tento čas a svobodu využijete moudře, a do budoucna Vám přeji jen to nejlepší.

Váš dlužník

Nebyl tam žádný podpis a samotný vzkaz byl napsaný velkými tiskacími písmeny, v důsledku čehož bylo takřka nemožné rozpoznat, čí písmo to je. Hermiona potřásla hlavou.

"Je to napsáno tiskacími písmeny. Ještě tak, kdyby to bylo psané rukou... ale ne... nemám tušení."

Neville si vzal dopis zpátky a zastrčil ho do hábitu. Naposledy se rozloučili a pak se Neville přemístil pryč a nechal Hermionu stát na prahu a zírat do tmy.

Předchozí (27.2.) *** Následující (27.4.)

Odmítnutí (27. kapitola 2/4)

Rozhovor Hermiony s jednou z nejoblíbenějších postav této povídky a pak taky hádej, kdo přijde na večeři...

ssSss

Hermiona se přes kuchyňský stůl zakřenila na Lance.

"Proč ten starostlivý pohled, Lancelote Mille?"

"Vypadáš šťastně," řekl Lance a zamračil se.

"A to je špatně?" zakuckala se Hermiona, pusu plnou pečeného kuřete.

Poposedl si na židli a dál ji upřeně pozoroval přes obroučky brýlí.

"Čím to, že jsi tak šťastná?"

---

"Protože se cítím svobodně, Lanci. Necítila jsem se nijak zvlášť provinile vůči Teovi, ale měla jsem pocit neskutečné neloajality vůči Kordélii."

Lance zamručel.

"Ano, já vím," reagovala Hermiona s povzdechem. "Vím, že si nezaslouží takové ohledy a že se vídá dlouhá léta s Everardem, jenže to je jen mezi ní a Severusem a se mnou to nemá co dělat. Cizoložství, to není nic pro mě; Severus může být klidně ženatý, ale já už teď nejsem vdaná a Kordélie nadále není moje tchýně. Mám pocit, jako kdyby mi někdo sňal z ramen obrovské břímě; cítím se být volná."

"Jenže už jsou to tři týdny, holka. Zbývá ti sotva něco přes pět měsíců, než se budeš muset podrobit zákonu. Hovořila jsi o tomhle dilematu se Severusem?"

Do tváří jí vstoupila barva a sklonila pohled k napůl snědenému jídlu.

"Ty jsi s ním nemluvila, viď?" zamlaskal Lance nespokojeně.

"Vůbec netoužím to s ním teď probírat, Lanci. Pět měsíců je dlouhá doba... Ještě zbývá čas to nějak vyřešit," trvala na svém.

"Pět měsíců, to nic není! Pět měsíců uteče, než bys řekla švec. Zbabělci jste, oba dva, když se bojíte sednout si spolu a upřímně si navzájem říct, co cítíte," prohlásil, zjevně podrážděný.

"Ale Lanci, ty přece víš, jaký je," zatvářila se Hermiona raněně. "Už od dětství si škatulkuje celý svůj život. Nemám tušení, co ke mně doopravdy cítí. Pokud vím, jsem pro něj výhodný způsob, jak se potěšit, a nic moc jiného."

"Dobře víš, že to není pravda," odfrkl si Lance.

"Ne, já nevím, co je pravda. Ty sám jsi přece říkal, že je to složitý muž. Když spolu pracujeme a mluvíme, mívám často pocit, že mu na mně záleží, že je rád v mojí společnosti, ale když jsme spolu intimně, tak je, co se pocitů týče, mnohem zdrženlivější, a to v mnoha ohledech."

"Měl jsem dojem, že je to mezi vámi dvěma v pořádku?"

"To také je; doopravdy!" řekla rychle Hermiona ve snaze, aby ji dobře pochopil. "Prozradil mi věci, o nichž vím, že je nikdy neřekl nikomu jinému; dovolil mi, abych s ním zůstala celou noc; nechal mě nadobro překonat ty zátarasy, které kolem sebe staví. Ale nikdy jsme neprobírali, co jeden ke druhému cítíme nebo kam tohle celé směřuje... Těmto tématům se vždy vyhýbáme."

"No, dál se jim už vyhýbat nemůžete," zkonstatoval Lance a naklonil se dopředu, aby svoje stanovisko zdůraznil. "Musíš ho přimět k diskuzi, Hermiono. Pokud si vezmeš jiného muže, tak to bude Severusova smrt; to vím jistě."

"Myslíš, Lanci?" zatvářila se Hermiona smutně. "Já nemám ponětí, co on vlastně chce; nemám ani tu nejmenší představu, jestli se mnou touží nebo netouží být. On nemá rád komplikace a po všem, čím si prošel, si snad zaslouží jednoduchý a klidný život."

"On si zaslouží především štěstí," prohlásil Lance neoblomně. "A ty ho můžeš učinit šťastným. Ovšem pokud si on nedá pozor, zničí všechno kvůli tomu svému potlačování citů. Nesmíš ho nechat, aby to udělal, Hermiono. Kvůli vám oběma."

"A co čekáš, že udělám?" naléhala. "Že budu požadovat, aby se rozvedl s Kordélií a místo toho se oženil se mnou?"

"Ano," řekl Lance. "Proč ne?"

"Víš, jaký je, Lanci," protočila Hermiona oči. "Do krve bychom se pohádali a to by byl konec všeho. Severus Snape se nepodvoluje požadavkům a naprosto nesnáší melodrama."

"Tak co chceš tedy dělat?"

"Budu čekat. Nyní je míč na jeho straně hřiště. Já jsem svobodná a nezadaná; on není. Není na mně, abych zasahovala do jeho manželství nebo mu navrhovala, jak se má zachovat. A mimoto," dodala s povzdechem, "já prostě pořád nevím, co ke mně cítí, takže debata o naší společné budoucnosti je zbytečná. Mám tušení, že Severus si toho musí promyslet proklatě o dost víc než já."

Lance podrážděně vydechl.

"Snad máš pravdu." Zamyšleně si ji prohlížel. "Nejspíš je skutečně zbytečné probírat komplikovanou povahu Severuse Snapea, ale co ty, má drahá? Co ty chceš?"

"Já opravdu nevím," povzdychla si znovu, opřela se lokty o stůl a zakryla si rukama oči. "Rozhodla jsem se, že si ten první měsíc svojí znovunabyté svobody prostě jen tak užiji a poté teprve začnu přemýšlet o nějakém řešení."

Na okamžik ztichl a pak se začal smát.

"Nejideálnější by pro tebe byl takový manžel, kterému by nevadilo, že máš neustále pletky se svým šéfem. Ještě pořád si můžeš vzít mě."

"Tak to by dozajista byla společenská bomba roku," zachechtala se Hermiona.

"Ačkoli musím uznat," navázal Lance, "že ve srovnání se Severusem bych byl jako sto pětiletý aktivní homosexuál v posteli beznadějně nemožný."

Hermiona vyprskla do talíře. Lanceův výraz ovšem opět zvážněl.

"Dokážeš si samu sebe představit bez Severuse?" zeptal se jí.

Hermiona o tom chvíli přemýšlela a pak potřásla hlavou.

"Nevím, co bych si bez něj počala." Náhle se jí vybavila noc před několika týdny, kdy si balila kufry a Severus ji prosil, aby neodcházela, přičemž i on vyřkl větu: ,Nemám ponětí, co bych si bez tebe počal'. Skrývala se snad v tomhle alespoň jiskřička naděje?

"Ty ho miluješ, že ano?" otázal se Lance jemně.

"Ano," přikývla, "takový blázen jsem."

"Nejsi blázen. On tě taky miluje, Hermiono. I když si to sám ještě neuvědomil, já jsem si tím jistý."

"Doufám, že máš pravdu, Lanci. A doufejme, že si to on uvědomí spíš dřív než později, protože nám běží čas."

ssSss

Asi o deset dní později si Hermiona nalila sklenku vína a usadila se do svého oblíbeného křesla v obývacím pokoji. Byl pozdní říjen, středa večer, přesně jeden měsíc od chvíle, kdy se z ní formálně opět stala svobodná žena, a po náročném dni v laboratoři si na sebe vzala pyžamo a župan a rozhodla se, že tento drobný milník svého života oslaví o samotě. To, co řekla Lanceovi týden předtím, myslela vážně: užívala si ten pocit, že už dál není Teodorovou manželkou, že už nepatří do rodiny Millových, ale povolila si právě ten jeden měsíc potěšení a nyní nastal čas, aby se začala věnovat vážným úvahám.

Před ní se vinula cesta, a kam až dokázala dohlédnout, větvila se do dvou základních směrů: jedním byl život, v němž figuroval Severus Snape, a druhým byl život bez jeho přítomnosti. Ta druhá možnost ji v představách tížila víc, než dokázala snést. Nechtěla ani pomyslet na budoucnost bez Severuse, jenže pokud se on rozhodne, že už se s ní nechce vídat, bude mít ona dvě další možnosti volby: podřídit se zákonu a znovu se provdat, nebo odejít ze země a usadit se někde jinde. Ta první cesta, život, v němž Severus figuroval, byla dokonce ještě komplikovanější. Pokud by se nějakým zázrakem ukázalo, že jsou její city opětované, nabízela se zde totiž celá řada dalších možností: mohla by uzavřít další sňatek z rozumu a žít dál ve vztahu se Severusem; mohla by se odstěhovat do ciziny a pak by pokračovali ve svém vztahu na dálku; nebo - což bylo ze všeho nejméně pravděpodobné - by se Severus mohl nechat rozvést a mohli by odejít do ciziny společně anebo - ještě nepravděpodobnější - by se mohli nakonec vzít.

Severus byl dvojí krve - mohl se oženit s kýmkoli se mu zamane, on však nikdy ani nenaznačil, že by si přál něco víc než onen podivný vztah, v jakém byli v současné době zapletení. Mimoto hlavní překážkou zde byla samozřejmě Kordélie. Hermioně bylo známo, že její bývalé tchýni zbývá do padesátých narozenin jen deset měsíců, a až tento okamžik nastane, nebude už dál podléhat Manželskému zákonu, což jí konečně umožní, aby se mohla provdat za Everarda Munroea. Rozvedené osobě ponechával zákon šestiměsíční lhůtu, než bude nucena znovu uzavřít sňatek, takže teoreticky by se Kordélie mohla za čtyři měsíce rozvést se Severusem, a než by jí šestiměsíční lhůta vypršela, už by se jí zákon netýkal. Jenže bez ohledu na načasování - k rozvodu byl nutný souhlas obou stran a neexistovala ani ta nejmenší záruka, že by Kordélie byla ochotná umožnit Severusovi takhle snadné řešení.

Jak se tak Hermiona mračila do svojí sklenky vína, přerušilo její tichý večer náhlé prudké zaklepání na domovní dveře. Pohlédla na hodinky: bylo teprve devět hodin, ale ona už byla v pyžamu, takže se jen přiblížila k oknu a čekala, až Moe dojde otevřít. Pokoušela se pohledem proniknout venkovní tmou a rozpoznat, kdo může být ten pozdní návštěvník, když v tom zaslechla vrznutí vchodových dveří a zvuk dobře známého mužského hlasu. Ani nečekala, až Moe ohlásí jeho příchod, vrhla se ke dveřím obývacího pokoje, otevřela je dokořán a zavolala:

"Neville!"

Před ní stál opravdu Neville v teplém tmavě zeleném cestovním plášti, na hlavě měl cosi, co mohlo být jedině mudlovským safari kloboukem, a na zemi po jeho pravici stál obrovský dřevěný kufr. Vypadal vylekaně, když se před ním objevila Hermiona v županu.

"Hrozně se omlouvám, Hermiono," řekl a trochu zčervenal. "Zjevně jsem přišel v nevhodnou dobu... Měl jsem poslat sovu..."

Hermiona zavrtěla hlavou a zářivě se na něj usmála.

"To je v pohodě - nedělej si s tím hlavu. Celý den jsem dělala na jedněch vážně nechutných lektvarech, a tak jsem se hned po příchodu domů osprchovala a pyžamo vypadalo jako nejpohodlnější volba. Pojď dál," ustoupila ke straně a pokynula mu, aby vstoupil do obývacího pokoje, přičemž zvědavě koukala, jak levituje svůj kufr skrz dveře.

Předchozí (27.1.) *** Následující (27.3.)

Odmítnutí (27. kapitola 1/4)

Hermiona se šťastně rozvedla s Teem a započalo šestiměsíční období, v němž musí vymyslet, co dál. Ještě předtím však nemůžeme pominout reakci Teovy matinky Kordélie... Do úvodu kapitoly autorka zařadila báseň z roku 1814 She Walks in Beauty anglického básníka Lorda Byrona (1788-1824) ze sbírky Hebrejské melodie. Překládám stále původní (delší) text povídky, tato kapitola v autorkou upraveném znění je k přečtení zde.

27. Pokojná mysl

Kráčí políbená krásou,

jak bezmračná noc hvězdami;

v očích, zjevu stránku jasnou,

též temnou v ladném sehrání:

v měkkém svitu dají žasnout,

jejž ve dne slunce odhání.

O stín víc, o záblesk méně,

hned půvabu moc oslabí,

vlá havraních vlasů témě,

neb něžně líce prosvětlí;

kde myšlenky káží jemně,

v jak čistém, sladkém místě dlí.

Na čele hebkém, na tváři,

tak tichý a přec plný vět,

ruměnec úsměv prozáří;

vždyť o šlechetné duši pět,

v pokojné mysli není hřích,

nevinnost lásky srdce květ!

Lord Byron, Kráčí políbená krásou

---

ssSss

Severus Snape otevřel dveře domu, který momentálně nazýval domovem, a ještě než vstoupil vchodovými dveřmi dovnitř, zaregistroval svými doposud ostrými smysly skutečnost, že je v obývacím pokoji podle všeho v plném proudu rozčilená debata. Na okamžik zůstal stát bez hnutí a ujistil se, že jeden z hlasů je ženský a druhý mužský. Ten první zcela zjevně patřil jeho manželce, ten druhý jejímu synovi. Severus měl za sebou vyčerpávající den plný návštěv u zákazníků po celém městě a neměl nejmenší touhu být zatažen do diskuze týkající se konce Hermionina a Teova manželství.

Ode dne, kdy se Hermiona a Teo rozvedli, uplynuly dva týdny a Severus poněkud znepokojený zjištěním, že se teď jeho nevlastní syn neočekávaně vrátil sotva po čtrnácti dnech, za sebou potichu zavřel dveře ve snaze zaslechnout hovor, který se linul z vedlejšího pokoje. Hermiona mu řekla o tom, jak Teo vydedukoval, že mezi nimi dvěma něco je, a rovněž o tom, že to ona sama nakonec nepopřela. Ulevilo se mu, když slyšel o Teově slibu, že o jejich vztahu neřekne svojí matce, tento jeho neohlášený příjezd byl ovšem dozajista důvodem k obavám. Přiblížil se ještě víc k pevně zavřeným dveřím, mlčky k nim vyslal zesilovací kouzlo a unikl mu úlevný povzdech: jejich hádka se týkala faktu, že Teo převedl na Hermionu svůj podíl na vlastnictví domu naproti přes náměstí. Kordélie nezněla potěšeně.

Tak tiše, jak jen dokázal, přešel halu a vystoupal po schodech do pracovny, přičemž vyslal toužebný pohled směrem ke kuchyni. Přestože se během oběda dobře najedl, byl nyní vyhladovělý, bude si však muset vystačit s pořádným panákem. Nejspíš dvojité Ohnivé whisky. Nepochyboval o tom, že ho Kordélie ještě dnes večer vyhledá, aby si s ním promluvila, a jemu by pořádná dávka nějaké pěkně silné pálenky mohla pomoci zklidnit podráždění plynoucí z narůstající složitosti situace, v níž se nacházel.

Vešel do pracovny a odhodil cestovní plášť na kožené křeslo. Později v noci bude svůj silný černý hábit ještě potřebovat: jeho program pro tento den dosud neskončil a on se měl dostavit na důležitou schůzku na skotské vysočině. Předešlého dne strávil dlouhé hodiny přemisťováním po četných lokalitách v celé zemi, než nakonec našel to, co hledal, přesto se však na rozhovor U prasečí hlavy zrovna moc netěšil při představě, kolik při něm uvidí vědoucích úšklebků a významných pohledů.

Severus si rozepnul dva horní knoflíky kabátce a jemně si masíroval bolestivě pulzující krk. Sychravý říjen vždycky způsobil, že ho jeho rány krutě trápily, a vypadalo to, že tento rok nebude výjimkou. Nalil si plnou sklenku Ohnivé whisky, vyprázdnil ji jediným douškem a v očích ho zaštípalo, když mu pálící tekutina sežehla hrdlo. Znovu si naplnil sklenku, usadil se za stůl a zavrčel při pohledu na dokumenty, jež si žádaly jeho pozornost. Mohl jen stěží doufat, že se tím vším dnes v noci prokouše.

Zadíval se do hlubin jantarové tekutiny, kterou držel v ruce, a nechal svou mysl, jako v posledních dnech častokrát, aby mu do popředí promítla obraz Hermionina obličeje. Třebaže Teodorův návrat očekával již mnoho týdnů, pohled na nevlastního syna ho upamatoval na Hermionu tak, jak ji spatřil před několika měsíci - rozrušenou a vystrašenou - a zareagoval v návalu vzteku, jehož existenci si předtím vůbec neuvědomoval. Byl nanejvýš šťastný, že ji mohl jednou provždy zbavit toho pálícího prstenu, litoval však nesmírně, že nevynaložil víc úsilí a nepřesvědčil ji, aby zůstala vdaná. Nehledě na Kordéliinu žárlivost byl se stavem věcí tak, jak fungovaly v posledních měsících, víceméně spokojený, jenže teď se situace začala vyvíjet a on cítil narůstající nejistotu, jak by měl jednat do budoucna.

Zadíval se k oknu a napadlo ho, kde je asi Hermiona právě teď. Bylo už po šesté hodině, takže dost pochyboval, že by ještě byla v laboratoři. Valnou část předešlého víkendu strávili společně a on si troufal říct, že je teď, po rozvodu s Teem, s jejich situací mnohem lépe smířená. Kordélie byla hlavním zdrojem Hermioniných výčitek svědomí, a když se nyní vůči svojí bývalé tchýni necítila jako zrádkyně, bylo takřka hmatatelné, jaké břímě jí spadlo z ramen. Jenže dokud byli oba dva sezdaní s někým jiným, vnášelo to do jejich vztahu zdání rovnováhy; teď byl ale tento pořádek věcí narušen a nic už nebylo vyvážené jako dřív.

Přes všechno, čím si Hermiona prošla - válka, univerzita, manželství, odloučení, rozvod - a třebaže objevil, jak vášnivá povaha se skrývá za jejím intelektuálním zevnějškem, považoval Hermionu v zásadě za nevinnou. Za čistou. Jistěže to nebyla žádná neposkvrněná panna, v jeho představách z ní však vyzařovala dobrota a on začal uvažovat, zda jí tím, že nechává jejich vztah pokračovat, nedělá medvědí službu. Bylo mu známo, že si přeje stabilní vztah, domov a rodinu, a věděl, že on není mužem, který by jí mohl nabídnout takovou budoucnost, i kdyby měl možnost to udělat. Možná by od něj bylo nejslušnější ji prostě nechat být a poskytnout jí čas, který jí ještě zbývá, aby si našla manžela, jenž jí zajistí vše, po čem touží a co si zaslouží.

Jeho zamyšlení přerušily dveře pracovny, které se náhle bez okolků rozlétly dokořán, a dovnitř nakráčela zjevně rozzlobená Kordélie.

"Mohu vědět, proč jsi nepovažoval za nutné informovat mě, že Teo v jakémsi záchvatu šílenství převedl svůj dům na Hermionu?" vyštěkla rozzuřeně.

Severus zdvihl obočí a pokynul ke křeslu před stolem.

"Předpokládal jsem, že ti o tom sám řekl," vysvětlil a lokl si whisky na posilněnou. "Šla jsi s ním na večeři pár hodin po jejich rozvodu; prostě jsem měl za to, že tě seznámil s podmínkami, na nichž se dohodli."

Kordélie se usadila v nabídnutém křesle a se zlostně blýskajícíma tmavě modrýma očima zkřížila ruce na prsou.

"Ona na toho chudáka kluka určitě seslala matoucí kouzlo. Proč by jinak, pro všechno na světě, s něčím takovým souhlasil?"

Severus potlačil vlnu podráždění.

"Byl to její jediný požadavek, Kordélie. Mohla toho po něm chtít mnohem víc."

"Ale tahle nemovitost patří rodině už celé generace!" vyhrkla. "Já zásadně nesouhlasím s tím, aby se dostala do rukou nějaké mudlovské přivandrovalkyně."

Severus zkřivil obličej.

"Začínáš znít docela jako Smrtijed, drahá," pronesl tichým, ledovým hlasem.

"Už není členem naší rodiny," ignorovala Kordélie jeho poznámku, "nemá právo tady dál žít, natožpak tu něco vlastnit."

"Kordélie," řekl s takovou dávkou trpělivosti, na jakou se zmohl, "ty dobře víš, že má plné právo tady dál žít. Má nárok na polovinu Teova podílu na vlastnictví té budovy, a jelikož nepožadovala nic dalšího, Teo souhlasil, že na ni ten podíl převede celý."

"Proč by to dělal, Severusi? Proč by se toho domu zbavoval? Nikdy by nic takového neudělal, kdyby ho nějak neoklamala."

Nevěřícně potřásl hlavou, přestože věděl, že Kordélie svá obvinění střílí jen tak od boku, ve vzteku.

"Kordélie, on opustil ji. Teo je možná v mnoha ohledech sebestředný, ale má svědomí a v zásadě je to dobrý chlap. Nejspíš to udělal, aby jí vynahradil trápení, které jí způsobil, nebo s tím souhlasil jednoduše proto, aby si z osobních důvodů zajistil co nejrychlejší rozvod."

"Anebo jsi to možná navrhl ty, Severusi," přivřela Kordélie oči. "Jak jen to pro tebe bude pohodlné, když bude tvoje pomocnice dál žít naproti přes ulici."

"A proč přesně by to pro mě mělo být pohodlnější?" zazíral na ni. "Jsem si jistý, že se ta holka dokáže snadno přemístit do práce z jakéhokoli místa v zemi, Kordélie."

Kordélie ho chvíli pozorovala skrz řasy.

"Člověk si nemůže pomoci, aby nepřemýšlel nad tím, proč si mladá žena jejího věku přeje sdílet dům se skřítkou a výstředním starým bláznem. Možná, že jí blízkost jejího zaměstnavatele připadá uklidňující."

Vyrazil nevěřícné uchechtnutí.

"Přeješ si připojit ještě nějakou další narážku?"

Předklonila se v křesle směrem k němu.

"Vytratil ses na celou noc z Hermioniny a Narcisiny narozeninové oslavy, Severusi, a to pouhých pár minut poté, co odešla Hermiona. Kampak jsi šel?"

I on se s očima planoucíma hněvem předklonil a napodobil tak její agresivní postoj.

"Ty ses vytratila na celý minulý víkend, Kordélie, ačkoli dobře vím, že jsi nebyla na své edinburgské chatě. Kdepak jsi byla ty?"

Na okamžik ztichla, jen poklepávala nehty o desku stolu.

"Inu, alespoň se už odteď nebudu muset obávat podobných útěků z rodinných sešlostí: Hermiona už do rodiny nepatří, takže nemám nejmenší povinnost ji dál zvát."

"Jsem si jistý, že bude naprosto zdrcená," ušklíbl se Severus a jeho lenivý hlas přetékal sarkasmem. "Jak jen se při večeři obejde bez fascinujících rozhovorů s tvojí tetičkou Jemimou?"

"A co bude, pro všechno na světě, dělat?" pokračovala Kordélie ignorujíc ho. "Má jen necelých šest měsíců a pak bude nucena se znovu vdát; to má jako v úmyslu přivést svého nového manžela, aby žil v domě s Lancem v horním patře a s příbuznými jejího bývalého manžela přes ulici?"

"Jsem si jistý, že najde řešení, až to bude nutné," povzdychl si zhluboka. "Je to inteligentní dívka: nepochybně si dokáže poradit."

"Ty prostě nedokážeš odolat jediné příležitosti, abys ji mohl obhajovat, co?" S do očí bijící zuřivostí se zdvihla ze židle. "Když si pomyslím, že jsem tě kdysi považovala za muže, který má vkus, Severusi..."

"Zjišťuji, Kordélie, že jsem si v uplynulém roce vypěstoval veskrze kladný vztah ke všemu, co má skutečnou hodnotu. A naopak jsem ztratil zalíbení ve všem, co je jen plytké pozlátko nepřinášející sebemenší potěšení."

Došla ke dveřím a tam se k němu otočila s rukama v bok.

"Do padesátých narozenin mi sice zbývá jen o něco méně než rok, ale do tanga potřebuješ dva, miláčku. Měl bys mít dobře na paměti, že rozvod vyžaduje víc než jen jeden podpis."

"To má být výhrůžka?" svraštil obočí.

"Ano," pronesla jízlivě, "to bych řekla." A práskla za sebou dveřmi.

Ještě nějakou chvíli po jejím odchodu zíral na dveře a přemýšlel, jak vysokou cenu zaplatí za to, že nedokázal držet jazyk za zuby. Kopl do sebe zbytek Ohnivé whisky, přivolal si přes místnost cestovní plášť a vydal se ke dveřím. Večeři doma si raději odpustí, třeba mu Aberforth Brumbál dá něco k jídlu. Pohlédl na hodinky a zjistil, že na setkání dorazí s více než hodinovým předstihem; bylo však lepší být ve Skotsku o něco dřív, než podlehnout pokušení proklít svoji choť do bezvědomí.

Opřel se o zárubeň dveří a zhluboka se nadechl, aby se uklidnil, než opustí dům. Jak si ale protahoval prsty ve snaze potlačit zlost, uvědomil si, že zdrojem jeho podráždění není pouze Kordélie. Byl o poznání více rozčilený představou Hermiony Grangerové provdané za jiného muže než tím, že jeho vlastní žena nejspíš nikdy nebude souhlasit s rozvodem.

ssSss

Předchozí (26.4.) *** Následující (27.2.)

Odmítnutí (26. kapitola 4/4)

A teď ještě oficiální část rozvodu...

Severus místo odpovědi cosi zamručel a zasunul hůlku zpět do záhybů pláště. Pak se zahleděl na svého nevlastního syna.

"Chápu důvody, které tě vedly k ukončení manželství, Teodore, jsem však vrcholně zklamaný způsobem odchodu, který jsi zvolil. Bylo to zbabělé a bezcitné zároveň."

Teo statečně snášel jeho upřené oči.

---

"Každý z nás dělá chyby, Severusi. Nepopírám, že jsem se zachoval špatně, a lituji potíží, které jsem tím Hermioně způsobil."

Hermiona a Severus si vyměnili letmý pohled.

"Máte teď kromě zrušení magických přísah vy dva ještě v úmyslu dát se oficiálně rozvést?"

"Ano," odvětil Teo. "Dohodli jsme se na podmínkách a zamýšlíme se nechat rozvést hned zítra ráno."

"Na podmínkách?" zeptal se Severus.

"Teo souhlasil s tím, že na mě převede svoji polovinu tohoto domu," vysvětlovala Hermiona. "Nic dalšího nechci."

"Ani jeden z vás teď už nebude trpět kvůli skřety ukovaným prstenům. Jste si jistí, že je moudré se rozvádět?" tázal se Severus zamračeně. "Obzvlášť Hermionin život se může v důsledku Manželského zákona podstatně zkomplikovat, jestliže bude opět svobodná."

"Já to tak chci, Severusi," prohlásila Hermiona a mlčky ho prosila o porozumění. "Chci se od toho všeho oprostit a Teo stejně tak. Právními důsledky se budu zabývat teprve, až nastanou."

Mlčky na sebe hleděli a ve vzduchu byly takřka hmatatelně cítit obavy z náhlého obratu, který by nyní mohl nastat v jejich vztahu.

"Tak dobrá," zamumlal Severus nakonec. "Přeji vám oběma pěkný den."

"Doprovodím tě ke dveřím," řekla Hermiona potichu.

Než odešel z pokoje, otočil se Severus k Teovi.

"Důrazně bych ti radil navštívit matku, než odjedeš ze země, Teo. Mám dojem, že se jí po tobě stýská, a vím, že o tebe měla strach."

"Promluvím si s ní zítra, až bude náš rozvod oficiální," přikývl Teo.

Severus krátce pokynul hlavou a opustil místnost, Hermiona šla za ním. Zavřela za nimi domovní dveře a zůstali stát na schodech vedoucích na chodník.

"Jsi si jistá, že přesně tohle chceš?" zeptal se jí znovu. "Nerozváděj se s ním jen proto, že tě o to požádal."

"Chci se od toho manželství osvobodit, Severusi," potřásla hlavou. "Už nechci být součástí rodiny Millových." Dívali se na sebe a ona zatoužila se ho dotknout. "Já vím, Severusi. Vím, že se tím všechno zkomplikuje, ale chci se ho jednou provždy zbavit."

Sklonil hlavu a odstoupil od ní.

"Je to tvoje rozhodnutí. Uvidíme se v úterý."

Hermiona na něj pohlížela, jak sešel o další schod a s hlasitým prásknutím se přemístil. Zhluboka si povzdychla, otevřela vchodové dveře a vrátila se do obývacího pokoje.

"Tak," prohlásila a nervózně se na Tea usmála. "Půlku úkolu máme za sebou."

Teo postával u krbu, ve tváři podivný výraz... Směs podráždění a zájmu.

"Stalo se něco?" zeptala se. "Neulevilo se ti, že ses zbavil toho prstenu?"

Zkřížil ruce na prsou a zamračil se na ni.

"Takže," pravil tiše, téměř šeptem. "Ty pícháš s manželem mojí máti?"

Hermiona v šoku udělala první věc, která jí přišla na mysl: dala mu hlasitou facku.

"Jak se opovažuješ říkat něco takového?" obořila se na něj.

Teo se ironicky zasmál a rukou si masíroval čelist.

"To je mi ale přivítání: tři fyzická napadení během jediné hodiny." Pak se na ni upřeně zadíval. "Popíráš snad, že se vídáš se Severusem?"

Nikdo se jí dosud takhle na rovinu nezeptal, a přestože jí srdce panicky bušilo, mnohem víc ji zasáhla skutečnost, že svůj vztah se Severusem vlastně nechce popírat. V marném pokusu získat trochu času se zeptala:

"Jak tě mohlo napadnout něco takového, Teo?"

"Myslíš si snad, že jsem hlupák, Hermiono? Dobře jsem si všiml těch vašich významných pohledů..."

"Měl o nás starost, to je všechno," trvala na svém. "Po tvém odchodu se ke mně zachoval moc hezky."

Teo však pokračoval, jako by ji neslyšel:

"Nevšiml bych si toho, kdyby v okamžiku, kdy ses dotkla jeho paže a on se na tebe podíval, nezačal můj prsten brnět." Zdvihl nyní holou levou ruku. "Ve chvíli, kdy se vaše oči setkaly, to začalo svědit přesně tím způsobem jako vždy, než se rozpálí." Ušklíbl se na ni. "Mezi tebou a Severusem něco je. To on je ten muž, kterého si nemůžeš vzít."

Hermiona na něj vytřeštěně zírala, neschopná slova. I ona mnohokrát zažila stejné brnění těsně předtím, než se její prsten rozpálil.

"Popíráš to?" tázal se.

"Už jsem ti řekla, že do mých soukromých záležitostí ti naprosto nic není," zopakovala. "A vzhledem ke skutečnosti, že tvoje vlastní matka se už roky stýká s jiným mužem, jsem si celkem jistá, že má Severus právo vídat se, s kým se mu zachce."

Teo po ní střelil triumfálním pohledem a natáhl se k područce vedle stojícího křesla pro svůj cestovní plášť.

"Neboj, Hermiono. Nemám v úmyslu donášet na tebe svojí matce. Jak říkáš, není to moje věc." A s tím zamířil ke dveřím.

"Kam jdeš?" zeptala se vyplašeně.

"Navštívit Draca. Zůstanu na noc u sebe v Cambridgi a uvidíme se zítra ráno."

"V devět?" ujistila se.

"V devět," přitakal. "Sejdeme se v atriu na ministerstvu."

Vyšel z pokoje, prásknul za sebou dveřmi a Hermiona se kousla do rtu. Náhle se jí rozklepala kolena a ona se sesunula do nejbližšího křesla. Tohle dopoledne tedy stálo za to.

ssSss

Odpoledne následujícího dne stála v jasné, zlatavé záři atria na Ministerstvu kouzel. Tatam byla hrozivá socha čarodějky a kouzelníka na trůnech, která zdobila obrovský prostor během Voldemortovy vlády; fontána kouzelného bratrstva byla znovu vybudována. Hermiona a Teo se zastavili u prvního krbu, k němuž došli.

Obrátila se ke svému bývalému manželovi a v ruce při tom svírala platné rozvodové papíry. Druhou ruku natáhla k němu.

"Sbohem, Teo," prohlásila s posmutnělým úsměvem.

Potřásl jí rukou a váhavě jí úsměv oplatil.

"Sbohem, Hermiono. Omlouvám se za... no... asi za všechno."

"I já se omlouvám," pokrčila rameny. Chvíli prohledávala svůj hábit, než našla zásnubní prsten. "Tady - tohle by sis měl vzít zpátky," řekla a podávala mu blyštící se prsten.

"Ne!" bránil se a odmítavě zdvihl ruce. "Koupil jsem ho pro tebe; měla by sis ho nechat."

"Já ho nechci," zavrtěla rozhodně hlavou. "Byla bych raději, kdyby sis ho vzal."

Zdráhavě od ní prsten převzal a strčil ho do kapsy džínsů. Následovalo rozpačité ticho. Nakonec promluvili oba najednou.

"Myslím, že bych měla..."

"Musím už jít a..."

Hermiona se uchichtla a Teo se zakřenil.

"Chystám se teď zamířit rovnou za mámou domů, než vyrazím zpět do Berlína," vysvětloval Teo. "Je načase, abych se nechal náležitě seřvat."

"Já půjdu taky domů," pokývla. "Rodiče jsou asi oba v práci: řeknu jim to až večer. Co myslíš, jak to vezme tvoje máma?"

"Bude potěšená, řekl bych, že jsme to vyřešili, jak se sluší a patří," odvětil a upřeně se na ni zadíval. "Neměj strach, neřeknu jí nic o... však víš... o tobě a Severusovi."

Věděla, že by to podezření měla ještě jednou rázně odmítnout, trvat na tom, že mezi nimi dvěma nic není, ale prostě na to neměla náladu a z nějakého důvodu, který nedokázala vysvětlit, si byla jistá, že Teo Kordélii nic neřekne.

"Děkuji, Teo. Vážím si toho."

Znovu si potřásli rukama a ona se odvrátila a vyrazila k nejbližšímu volnému krbu.

"Hermiono?" zavolal na ni, než vstoupila dovnitř.

Otočila se k němu zpátky.

"Miluješ ho?"

Otevřela pusu, aby mu vynadala, ale byla tak citově vyčerpaná, že náhle svěsila ramena.

"Ano, Teo. Miluji ho." Zasmála se svojí vlastní hlouposti a potřásla sepnutými hnědými kadeřemi. "Není to tragické?"

"Řekl bych spíš statečné," uchechtl se. "Je to složitý člověk. Ale správný chlap, myslím si." Nabral si plnou hrst letaxového prášku z misky u krbu. "Hodně štěstí, Hermiono," pravil a zmizel v zášlehu zelených plamenů.

Hleděla na místo, kde ještě před chvílí stál, doufajíc, že neudělala neuvěřitelně pošetilou chybu. S ustaraným úsměvem se vydala ke krbu a cítila se svobodnější, ale zároveň svázaná víc, než v celém svém dosavadním životě.

ssSss

V úterý ráno se opřela do vchodových dveří Severusova a Kordéliina domu a modlila se při tom, aby v hale nestála její bývalá tchýně. Bezprostřední okolí vypadalo zcela opuštěné a ona rychle vyrazila po schodech dolů do laboratoře.

Když spatřila Severuse u pracovního stolu, pocítila stejný záchvěv radosti jako vždy; stál černě oděnými zády ke dveřím a z jeho kotlíku vycházela jemná pára. Opřela se zády o dveře laboratoře a chvíli tam jen tak postávala a dívala se na něj, přemýšlejíc, jaké změny jí do už tak komplikovaného života přinese následujících šest měsíců.

"Dobré ráno," pronesl, aniž se k ní otočil.

Vzdálila se ode dveří a zamířila ke svému pracovnímu stolu.

"Dobré ráno, Severusi."

Vyslal ke svému lektvaru stázové kouzlo a otočil se tváří k ní. Jejich oči se setkaly a dlouze jeden na druhého pohlíželi v mlčenlivém uvědomění si faktu, že věci se nezvratně změnily.

"Tak," ozval se nakonec. "Teď jsi oficiálně znovu slečna Grangerová."

"Ano," usmála se na něj pokřiveně, "prokletí tvojí třídy."

Ušklíbl se a dál ji pozoroval.

"Tak nevím, jestli je na místě ti spíš pogratulovat nebo popřát upřímnou soustrast."

"Severusi," povzdychla si Hermiona, "já vím, že tohle všechno hrozně zkomplikovalo, ale nemůžeme teď prostě navázat tam, kde jsme byli? Zákon mi dává lhůtu šesti měsíců. Budu o tom přemýšlet někdy jindy."

Nepatrně pokývl a vrátil se k práci.

"Jak si přeješ," zabručel.

Vytáhla z hábitu hůlku a jala se z polic přivolávat baňky a lahvičky; měla při tom pocit, jako kdyby slyšela tikat nějaké obrovité přízračné hodiny. Šest měsíců. Odpočet právě začal.

ssSss

Předchozí (26.3.) *** Následující (27.1.)

Odmítnutí (26. kapitola 3/4)

Reakci Hermiony a Lance na Teův návrat už známe. Ale co na to bude říkat Severus? Pěkný zbytek prázdnin!

Hermiona si zabrala křeslo, v němž seděl Teo, když vešla do pokoje, a dala si nohu přes nohu. Teo se postavil ke krbu.

"Ty jsi se svojí matkou vůbec nebyl v kontaktu, Teo?"

"Pár týdnů poté, co jsem odešel, jsem jí poslal vzkaz, že jsem v pořádku, a taky abych ji poprosil, ať už mi neposílá ty Huláky, ale kromě toho ne," pokrčil rameny. "Neviděli jsme se a ani jsem s ní nemluvil. Umím si představit, jak mi asi vynadá, až se setkáme... že jsem poškodil čest rodiny a tak podobně."

"Jsem si jistá, že ti odpustí," usmála se Hermiona. "Neřekla bych, že jí na mně někdy obzvlášť záleželo."

---

"Z čeho tak soudíš?" zdvihl obočí. "Myslel jsem, že tě má docela ráda. Je to ale ten typ ženy, co dává přednost společnosti mužů před ostatními ženami."

"Ono je celkem nepodstatné, jestli mě má nebo nemá ráda," pohodila rameny. "Jsi její jediné dítě, takže jsem si jistá, že tě přivítá s otevřenou náručí."

"No, tedy," netvářil se Teo přesvědčeně, "Lance nevypadal zrovna nadšeně z toho, že mě vidí."

Než mohla Hermiona odpovědět, zaslechli vrznutí domovních dveří.

"Hermiono?" zavolal Severus.

"V obývacím pokoji," odvětila, překvapená, že přišel tak rychle.

Dveře se otevřely a do pokoje vstoupil Severus s černým hábitem vlajícím za sebou.

"Stalo se něco? Tvůj vzkaz..." Zarazil se uprostřed kroku, jakmile spatřil Tea.

"Ty!" zavrčel, vytáhl z pod kabátu hůlku a namířil ji na svého nevlastního syna.

Teo v okamžení přeletěl celou místnost a bezmocně lapal po dechu, jako by ho u zdi pod krkem svíraly neviditelné ruce, po nichž bezcílně šmátral prsty.

Hermiona se vymrštila z křesla, zatímco Severus vyrazil k Teovi a v tmavých očích mu rozzuřeně blýskalo.

"Severusi, to ne!"

Severus se zastavil několik centimetrů od Teodorova obličeje a jeho hůlka se téměř dotýkala mladíkova nosu.

"Máš vůbec představu, jakou bolest jsi jí způsobil, když jsi odsud utekl jako zbabělec, kterým samo sebou jsi?" štěkal na něj s vyceněnými zažloutlými zuby.

Hermiona se ocitla po jeho boku.

"Nech ho být, Severusi!" prosila, ale on si jí nevšímal.

"Ne, že by ti na tom snad záleželo, ale proplakala několik týdnů, když jsi odešel, ty sobecký parchante."

Teo viditelně zápasil s nedostatkem vzduchu a Hermioniny oči se zaplnily slzami.

"Severusi, prosím," zašeptala a položila mu dlaň na předloktí. "Tohle kvůli mně nemusíš dělat. Přece víš, že jsme oba mnohem šťastnější, když jsme od sebe, než dokud jsme byli spolu."

Pohlédl na její ruku na svojí paži a pak se jí podíval do očí. Pomalu spustil hůlku a Teo se sesunul podél zdi, opřel se rukama o kolena, kašlal a dávil se. Severus na něj vrhl pohled nejhlubšího odporu a zasunul hůlku zpět do kapsy hábitu.

"Řekni mi jediný důvod, proč bych ho neměl na místě proklít," vyzval ji a znovu upřel pohled do jejích očí.

"Protože jsme oba udělali pitomou chybu, Severusi." Podívala se na Tea, který se už vzpamatoval a zvědavě si je prohlížel. "A kdyby nebylo jeho, tak bych tady teď nebyla a neměla bych práci, kterou zbožňuji."

Zdvihla k Severusovi hlavu a jejich oči se střetly; myslela to tak, že kdyby ji Teo s tak výrazným nedostatkem taktu neopustil, oni dva by se nikdy nedali dohromady, a věděla, že to Severus pochopil. Odstoupil od svého nevlastního syna, přešel pokoj a opřel se o krbovou římsu.

Teo se napřímil a upřel zrak na Hermionu.

"Copak jsi na všechny mužské členy mojí rodiny seslala matoucí kouzlo?" zakrákal a masíroval si krk.

"Ne," ušklíbla se, "o to ses postaral ty sám."

"Tak copak tě přimělo připlazit se zpět do Londýna, Teo?" promluvil Severus lenivě. "Stýskalo se ti po mamince?"

Teo svého nevlastního otce probodl pohledem zlostně přivřených očí.

"Tohle mě přivedlo zpátky," odsekl a zdvihl prsteníček.

"Ajaj," pronesl Severus s předstíraným soucitem. "Slečna Grangerová byla zlobivá holka? Vykonala pěknou malou pomstu? Pokud se nějak zásadně nemýlím, Teodore, byl jsi to ty, kdo, jak to říct, první sešel z pravé cesty. Přímo uprostřed jednoho z večírků svojí matky, když už jsme u toho."

"To je mi známo," odtušil Teo. "Neudělal bych to, kdybych býval věděl, jak moc bolesti tím působím."

"Tvá starostlivost je dojemná," řekl Severus hlasem přetékajícím sarkasmem. Obrátil se na Hermionu. "Proč jste si vyžádali moji přítomnost?"

Teo a Hermiona na sebe pohlédli.

"Dohodli jsme se na rozvodu," prohlásila Hermiona a pozorně sledovala Severusovu reakci. "Jenže rovněž potřebujeme magicky odvolat naše přísahy."

"Chápu," zamručel Severus a dál se tvářil nezúčastněně.

"Lance naznačil, že bys mohl být schopen nám pomoci," dodal Teo.

"Lance, doopravdy?" zdvihl Severus obočí.

"Je to tak?" zajímala se Hermiona. "Víš, jak zrušit přísahy svázané s těmi prsteny?"

Přejel zrakem z Hermiony na Tea.

"Nikdy dřív jsem se o to nepokusil, ale ano, myslím, že rozumím postupům, které to zahrnuje, a jsem obeznámen s nezbytnými zaklínadly."

"Uděláš to?" otázala se.

Chvíli tu otázku zvažoval a přejížděl si špičkou prstu po spodním rtu.

"Pokud si to přejete. Nejhorší, co se může stát, je to, že se mi nepodaří přísahy zrušit; pokud se něco pokazí, nebude to mít žádné škodlivé vedlejší účinky."

Hermiona a Teo přikývli.

"Tak to pojďme zkusit," zamumlal Teo.

"Potřebuješ čas na to, abys nastudoval postup a zaklínadla, Severusi?" ptala se Hermiona, avšak on zavrtěl hlavou.

"Jediná kniha, o níž vím, že se zabývá touto magií, se momentálně nachází v oddělení s omezeným přístupem v bradavické knihovně. Zaklínadla si pamatuji dost zřetelně, není nutné, abych je znovu studoval."

Hermiona si soucitně uvědomila, že se ten postup v Bradavicích zřejmě kdysi musel naučit zpaměti s úmyslem osvobodit jednoho dne svou matku od utrpení, které jí způsoboval pálící prsten. Severus se vyhýbal jejímu pohledu, z čehož vyrozuměla, že se ve svých předpokladech nemýlila.

Severus opět vytáhl hůlku a odstoupil od krbu.

"Postup se skládá ze dvou částí: nejdřív musí dojít k odvolání přísah, které jste složili během svatebního obřadu, a posléze je nutné zvrátit magii, která je svázána s prsteny."

Pokynul jim, aby přišli k němu.

"Stáli jste k sobě obráceni čelem, když jste skládali svoje přísahy, nyní se k sobě tedy musíte postavit zády."

Udělali, co jim řekl, a postavili se tak, že jejich tváře směřovaly na opačné strany a jejich záda se dotýkala. Severus zašeptal krátké zaklínadlo, jež Hermiona nikdy předtím neslyšela, a poté znovu opakoval jednu manželskou přísahu za druhou a u každé se jich zvlášť zeptal, jestli ten či onen konkrétní slib chtějí odvolat. Špička jeho hůlky se pokaždé, když zrušili jednu přísahu, rozsvítila zářivým namodralým světlem. Na závěr se dostal k přísaze věrnosti.

"Hermiono Grangerová Nottová," řekl tiše. "Vyslovila jste souhlas s tím, že zůstanete věrná svému choti, Teodorovi Nottovi, dokud s ním budete žít ve svazku manželském. Přejete si odvolat a zrušit tuto přísahu věrnosti?"

Hermiona sebou trhla, když se skřety ukovaný prsten náhle rozpálil.

"Ano," prohlásila rozhodně.

Severus se špičkou hůlky dotkl jejího prstenu a jejich oči se setkaly, než se obrátil k Teovi.

"Teodore Notte. Vyslovil jste souhlas s tím, že zůstanete věrný svojí choti, Hermioně Grangerové Nottové, dokud s ní budete žít ve svazku manželském. Přejete si odvolat a zrušit tuto přísahu věrnosti?"

Teo zamručel, z čehož Hermiona usoudila, že i jeho prsten se rozpálil.

"Ano," zamumlal skrz zaťaté zuby.

Severus se natáhl a dotkl se zářící hůlkou Teova prstenu. V té chvíli Hermiona i Teo zalapali po dechu, neboť žár znenadání zesílil.

"Pálí to," řekla Hermiona, lehce znepokojená.

"Podle očekávání," vysvětlil Severus. "Budou pálit, dokud nebude jejich magie úplně zrušená. Teď potřebuji, abyste se oba obrátili čelem ke mně, je však životně důležité, abyste spolu neměli ani na okamžik oční kontakt, dokud vám neřeknu, že tak můžete učinit."

Otočili se k němu čelem a oba se mračili na své snubní prsteny.

"Natáhněte ke mně levou ruku," nařídil jim Severus, "ale vaše ruce se nesmějí dotknout."

Hermiona i Teo udělali, co jim řekl, a Hermiona fascinovaně sledovala, jak Severus umístil hůlku mezi jejich ruce a jal se rychle zpěvavě zaříkávat v latině, jeho hlas byl tak znělý a slova přicházela tak plynule, že to znělo skoro jako píseň. Upřeně pozorovala jeho obličej, obdivujíc jeho obočí stažené soustředěním a černé oči, v nichž se odráželo modré světlo vycházející z hůlky. To kouzlo bylo velmi silné - to vyrozuměla z faktu, kolik magického úsilí očividně vynakládal na splnění svého úkolu; s úctou hleděla na magickou sílu, která z něj vyzařovala a která byla větší, než kdy viděla u kohokoli jiného.

Zaklínadlo bylo dlouhé, ale nakonec Severus poklepal hůlkou nejdřív na Hermionin prsten a potom na Teův. Hermiona s ohromením shledala, že pálivý pocit ustal a prsten ukovaný skřety zazářil jasným bílým světlem, než se dočista ztratil z jejího prstu.

"Je pryč," zvolala užasle. "Ten prsten úplně zmizel!" Natáhla ruku před sebe a překvapeně si ji prohlížela.

"Můj taky," vydechl Teo a po tváři se mu mihl spokojený úsměv. "Děkujeme, Severusi."

Předchozí (26.2.) *** Následující (26.4.)

Odmítnutí (26. kapitola 2/4)

Tohle se překládalo samo...

Podrobně si prohlédla jeho obličej.

"Potkal jsi někoho, s kým bys chtěl být?"

"Ani ne," zakroutil hlavou, "raději bych byl úplně volný. Německo Manželský zákon ještě nepřijalo a nevypadají, že by se na to chystali." Zvědavě se na ni zadíval. "Jestli jsi rozhodnutá zůstat v Británii, pak pro tebe rozvod bude znamenat, že se budeš muset do šesti měsíců znova provdat. Ten tvůj chlap - vezmeš si ho?"

Hermiona se vyhnula jeho zkoumavému pohledu a zavrtěla hlavou.

"Ne, jeho si vzít nemůžu."

---

"Je to mudla?" zajímal se Teo a pak se zašklebil. "Nebo už je ženatý?"

"Je to komplikované," škubla rameny, "raději bych o tom nemluvila."

"Tak dobrá," poposedl si. "Zpět k věci. Posledních pár týdnů jsem strávil studiem britského kouzelnického manželského práva a vypadá to, že máš nárok na polovinu všeho, co vlastním."

"Ne," potřásla prudce hlavou. "Nechci polovinu všeho, co vlastníš. Podrobnosti mohou být předmětem dohody, pokud s tím oba vyslovíme souhlas. Vím, žes to byl ty, kdo odešel, ale já chci jen málo. Určitě nemám zájem připravit tě o polovinu majetku."

"Nějak se ale vypořádat musíme," zkřížil Teo paže na prsou. "Co tedy chceš?"

Neochvějně mu pohlédla do očí. Tento dům si zvykla považovat za svůj domov. Lanceova zřídkavá a často zábavná společnost jí byla velice vítaná a Moe se stala její přítelkyní a důvěrnicí. Hermioně se vůbec nezamlouvalo, že by to tady měla opustit, a rovněž nedokázala přenést přes srdce myšlenku, že by žila daleko od Severuse.

"Chci tenhle dům. Tedy - tu jeho polovinu, které jsi vlastníkem. Nic víc."

"Tenhle dům?" zamračil se Teo. "Ne, s tím nemohu souhlasit. Je to tady v Londýně můj jediný majetek. Kde bych jako měl bydlet, když se rozhodnu vrátit?"

"Mně je úplně fuk, kde budeš bydlet," ztvrdl jí pohled. "Buď si pro mě za mě v nějakém zatraceném hotelu. Nemyslím, že po tobě žádám tolik, Teo: vlastníš nemovitost v Berlíně; vím, že ještě pořád máš ten dům v Cambridgi - a to od Londýna není daleko. Mimoto je mi jasné, že si můžeš dovolit v Londýně koupit další dům, a to ani nezmiňuji ten, který má Kordélie na Grosvenorském náměstí."

"Můžeš tady dál žít, pokud si to přeješ, a polovina mého podílu bude formálně tvoje, ale to je všechno, na co máš nárok," prohlásil zachmuřeně.

"Teo," vyprskla a zrudla, "nežádám tě o polovinu z ničeho dalšího. Chci tady žít; chci, aby byla spodní část domu moje a jenom moje. Mohu po tobě chtít polovinu tvé berlínské nemovitosti a půlku tvých peněz, pokud se mi zlíbí, ale já jsem ochotná se těchto nároků vzdát, pokud na mě přepíšeš vlastnická práva k podílu na tomto domě."

"Nehodlám ten spoluvlastnický podíl převádět," zavrtěl hlavou, "a jsem si skoro jistý, že si ty nemůžeš dovolit mě vyplatit."

Vstala z křesla a vztekle rázovala po místnosti.

"Chci tady dál bydlet. To je všechno, o co žádám."

"Už jsem ti přece řekl, že tady můžeš zůstat," odsekl.

"Ano, jenže já nestojím o to, aby ses mi tady poflakoval, kdykoli tě napadne pobýt v Londýně. Tobě by se líbilo, kdybych se objevila v tvém berlínském bytě, kdykoli by se mi zamanulo?" ptala se a její hlas nabýval na hlasitosti.

"No tak, Hermiono, měj rozum," zvolal. "Podle zákona jsem povinen dát ti polovinu svého podílu na tomto domě. Proč bych ti měl dávat celý?"

"Proč?" zaječela Hermiona nevěřícně. "Protože mi to dlužíš, ty blbče! Jak se vůbec opovažuješ říkat mně, abych měla rozum?" Nyní již studený hrnek čaje na krbové římse praskl a ona na něj s údivem pohlédla. Už uplynulo hodně času od chvíle, kdy byla naposledy dost naštvaná na to, aby jí magie unikla takovým způsobem.

Teo vstal z místa, postavil se k ní čelem a dal si ruce v bok.

"Shodli jsme se snad, že krach našeho manželství nebyla jenom má chyba, nebo ne?"

"Nebyla to jenom tvá chyba, Teo, ale tys byl ten, kdo utekl, a tohle je jediné zadostiučinění, které po tobě chci."

Provrtávali se očima, oba soptíce vzteky.

"Ne," odsekl paličatě. "Na to nepřistoupím."

"Potom já nebudu souhlasit s rozvodem," procedila Hermiona skrz zaťaté zuby.

Zírali jeden na druhého a téměř v přesném souladu oba vytáhli hůlky a namířili je na toho druhého. Než však stačil kdokoli z nich přikročit k činu, rozlétly se dveře dokořán a dovnitř se vbelhal Lance opíraje se o hůl.

"Co je to tady za rámus? Slyšel jsem, jak se něco rozbilo! Co..." Slova mu odumřela na rtech, když si povšiml svého prasynovce. "Ty!" vykřikl a šoural se rychle k Teodorovi.

"Ahoj, strýčku Lanci," sklonil Teo hůlku.

Než však stačil zaujmout obranný postoj, napřáhl Lance svoji hůl a praštil ho přes paži, jen to zadunělo.

"Ty kluku jeden pitomá!"

"Au!" vyjekl Teo a couval vzad před rozezleným strýcem.

Lance ho znovu udeřil holí.

"Ty mizerný, do sebe zahleděný maminčin mazánku!" A znovu ho uhodil.

"Přestaň mě mlátit, ty starý blázne," bránil se Teo a třel si paži. "Co tě to u všech všudy popadlo?"

Hermiona se nedokázala ubránit zlomyslnému úšklebku.

"Co tě to napadlo opustit takhle svoji ženu, ty kluku bláznivá?" dotíral Lance a dál výhrůžně mával holí.

"Lanci, možná bys nám mohl pomoci," navrhla Hermiona, "když dáš pryč tu hůl. Rozhodli jsme se s Teem, že se dáme rozvést, ale trochu se potýkáme s podmínkami dohody."

"Měl bys jí dát všechno, co si zaslouží," prohlásil Lance přivíraje zlostně oči. "Kdysi jsem si myslel, že jsi správný chlap - než jsi utekl jako nějaký ustrašený puberťák."

"Já chci jenom jednu věc, ale Teo není ochoten mi tuhle jedinou laskavost udělat. Jsem ráda, že jsi tady, Lanci, protože si myslím, že to bude vyžadovat i tvůj souhlas."

Lance dál zabodával pohled do Teodora, ale hůl už spustil dolů.

"O co jsi ho žádala, Hermiono?"

"Nechci nic víc než jeho polovinu tohoto domu," řekla stručně. "Předpokládám, že to budeš muset schválit, Lanci, jelikož ti náleží horní část budovy, a ať už budeš chtít jednou odkázat svůj spoluvlastnický podíl komukoli, já se tomu podřídím."

"Inu, já ještě nemám v úmyslu natáhnout bačkory," odfrkl si Lance pobaveně, "takže to můžeme vyřešit, až to bude na pořadu dne." Obrátil pozornost zpět k Teodorovi. "Proč jí ten dům nedáš, chlapče?"

"A kde mám jako být, když se budu chtít vrátit do Londýna?" tázal se Teo.

"Kde bydlíš, když jsi v Paříži? Nebo v Římě?" opáčil Lance a Teo se zakabonil.

"U příbuzných, přátel nebo v hotelu."

"Tak to uděláš stejně, až budeš v Londýně," pokrčil rameny Lance. "Žije tady tvá rodina, ty pitomče. Bydli si u matky... jdi ke Gawainovi... nastěhuj se do Dorchesteru nebo Savoye. Nejsi přece bez halíře."

Hermiona zabrousila očima k Teovi: nevypadal příliš potěšeně ze zjištění, že je jeho strýc na její straně.

"Ty a já sdílíme tento dům od mých sedmnáctých narozenin, strýčku Lanci," řekl rozmrzele. "Copak ti nevadí, že už tady nebudu?"

Lance teatrálně protočil panenky.

"Nehraj na mě přecitlivělou buznu, Teodore Notte. Zůstal jsi tady snad někdy delší dobu? Ne! Vyrážel jsi do světa s tím svým mizerným bratrancem a hulil kouzelného draka, promiň mi ten výraz. Hermiona to tady na druhou stranu má moc ráda a dělala mně i Moe výtečnou společnost. Pracuje naproti přes ulici... Dej jí ten dům, Teo. Ty víš, že tě budu postrádat, ale tohle je to nejmenší, co pro ni můžeš udělat."

Teo si rozčarovaně založil ruce a zuřivě pohlédl z Lance na Hermionu. Nakonec ze sebe vyrazil znechucený povzdech.

"Dobře, ten dům dostane."

"To už je lepší!" rozzářil se Lance. "A teď sem pojď a obejmi svého starého strýčka," nařídil mu.

Teo napůl pobaveně a napůl podrážděně popošel k němu, objal ho a nad jeho drobnou hlavou obrátil na Hermionu oči v sloup. Hermiona se na něj zakřenila, Lanceovo zastání ji ale dojalo a také se jí ulevilo, že může dál bydlet v domě.

Lance od synovce odstoupil a ještě naposledy ho dloubl do paže holí.

"Au! Ty ztřeštěný starý blázne," vyjekl Teo a mnul si ruku. "Za co ksakru bylo tohle?"

"Už nikdy se ke slušné ženě takhle nechovej!" přimhouřil Lance oči a zahrozil Teovi kostnatým prstem. "A teď," navázal, "kdy půjdete zažádat o rozvod?"

"Zítra ráno, řekla bych," navrhla Hermiona, obracejíc se na Tea, zda souhlasí - nadšeně přikývl. "Ministerstvo kouzel otevírá v devět a vyřízení rozvodu by mělo trvat jen několik hodin. Možná, že už zítra touhle dobou budeme oba volní a svobodní."

Lance se zamračil a pohlédl na Hermioninu levou ruku.

"Pořád je tu ale ta potíž s vašimi snubními prsteny," zabručel. "Kouzelnické přísahy, které jste složili, vyžadují magicky silné odvolání a existuje jen málo čarodějek a kouzelníků, kteří by byli dostatečně schopní a znalí těch správných zaklínadel."

Hermionina i Teova tvář zesmutněla.

"Prsteny byly ukuty v Reykjavíku," sdělil jim Teo. "To se tam budeme muset vrátit, aby je odstranili? Island je na přemisťování příliš daleko."

"To bych neřekl," potřásl Lance hlavou, "vlastně jsem přesvědčený, že máme řešení mnohem blíž, než si myslíme." Spiklenecky mrkl na Hermionu. "Myslím, že dobře známe někoho, kdo má jistou zkušenost se sliby věrnosti, někoho, kdo možná v minulosti sám zkoumal, jak přesně se dá zvrátit magie, jíž jsou tyto prsteny prodchnuty."

Hermiona zalapala po dechu, když si uvědomila, kam Lance míří.

"Řekla bych, že máš pravdu. Myslíš, že bude znát příslušná zaklínadla?"

"Jsem si tím skoro jistý," pravil Lance a belhal se zpět ke dveřím. "Být vámi, požádal bych o pomoc jeho." Věnoval Hermioně významný pohled, když procházel kolem ní, načež vyšel z místnosti.

Teo Lance pozoroval, jak se šourá z pokoje, a tvářil se zmateně.

"O kom to mluví?"

Odmlčela se, než odpověděla:

"O Severusovi Snapeovi."

"Severus?" zatvářil se lehce znepokojeně. "Proč by měl Severus vědět, jak zrušit takové přísahy? On a moje matka měli prostý civilní obřad bez kouzelnických přísah."

"Mám pocit, že kdysi znal někoho, kdo složil slib věrnosti," odvětila rozpačitě s obavou, aby neprozradila příliš. Střetla se s jeho pohledem. "Požádáme ho, aby sem zašel?" Tušila, že Teo pravděpodobně nebude chtít vidět ani matku, ani Severuse.

"Myslím, že bychom asi měli," třel si ustaraně čelo. "Můžeš mu poslat vzkaz tak, aby se matka nedozvěděla, že jsem tady? Raději bych to měl všechno za sebou dřív, než se s ní uvidím."

Hermiona pokývla a vytáhla z pásku džínsů hůlku. Letmý pohled ven jí prozradil, že se opět rozpršelo, tudíž bylo nepravděpodobné, že by v parku uprostřed náměstí byl někdo z mudlovských sousedů. Vyčarovala Patrona a se zalíbením se dívala, jak stříbřitá vydra ladně vyskočila oknem a zmizela jim z dohledu.

"Teď budeme čekat."

Pár poznámek k překladu:

Lanceův výraz "puffing the magic dragon" je zřejmě odkaz na píseň Puff, the magic dragon, kterou v roce 1963 nahrála skupina Peter, Paul and Mary a o níž mnozí věří (v rozporu s tím, co tvrdí členové skupiny), že je o kouření marihuany.

Pohled z výšky na Grosvenorské náměstí v londýnské čtvrti Mayfair - jedno z míst, kde by Teo klidně mohl bydlet, protože tam Kordélie má dům;-)

Předchozí (26.1.) *** Následující (26.3.)

Odmítnutí (26. kapitola 1/4)

Návrat ztraceného manžela, synovce a (nevlastního) syna aneb Teo opět na scéně. V úvodu báseň anglického malíře a básníka Williama Blakea (1757-1827) Eternity. Překládám dál původní text, kapitola v novém originálním znění včetně básně je k přečtení zde.

26. Věčnost

Kdo pevně ke štěstí se poutá,

křídla pálí svého života.

Kdo však štěstí líbá za letu,

věčnost prožije úsvitů.

William Blake, Věčnost

ssSss

Hermiona přes obývací pokoj nevěřícně zírala na svého manžela. Jeho návrat očekávala už několik týdnů, ale pořád to byl tak trochu šok najít ho v domě, který si zvykla považovat za svůj. V hlavě se jí svářilo hned několik emocí: pocítila vůči němu obrovský nával zuřivosti; znechucení nad tím, s jakou zbabělostí se vypařil, a nad tím, s jakou vychytralostí se teď neohlášeně vrátil; a neurčitou lítost kvůli tomu, že to všechno pro ně dva v takovém krátkém čase dopadlo tak špatně. S vypětím sil se pokoušela uklidnit, přešla ke krbové římse a raději na ni odložila hrnek s čajem a knížku dřív, než jí vypadnou z ruky.

---

"Chyběl jsem ti?" zeptal se Teo, na tváři samolibý úsměšek.

Prudce se k němu otočila čelem a přemohl ji vztek.

"Ty jsi ten největší srab a nejpodlejší bezpáteřný čurák, jakýho jsem kdy v životě potkala," vyrazila ze sebe. "Takže proč přesně bys mi měl chybět?"

"Beru to tak, že ,ne'," zachechtal se křečovitě.

Nemohla si pomoci: vytasila z kapsy džínsů hůlku, z jejíž špičky ve zlomku vteřiny vylétla lana a na místě Tea spoutala. Sklopil zrak k provazům kolem svého hrudníku a v jeho hubeném obličeji se zračil údiv.

"Copak se nemůžeme chovat jako dospělí?"

Hermiona se posadila do křesla naproti němu a ruce se jí začaly třást směsicí rozčilení a šoku. Náhle ji napadlo, že tady Teo může být už několik hodin; mohl slyšet, jak se Severusem stoupají ze suterénu a loučí se u vchodových dveří. K jejím už tak rozjitřeným emocím se přidala ještě panika a pocit viny.

"Ty ses nechoval zrovna dospěle v ten den, kdy jsi zdrhnul pryč!"

"Pokud budu spoutaný, tak toho moc nevyřešíme," prohlásil Teo a kroutil se při tom v provazech.

Namířila mu hůlku do obličeje.

"Řekla bych, že těch pár šňůrek je nejmenší z tvých problémů, Teodore Notte."

Mohl se sotva pohnout, ale trochu nadzdvihl ruce, co to šlo, aby ji uchlácholil.

"Fajn, tak se uklidni. Zachoval jsem se špatně: to nemohu popřít. Chceš omluvu?"

"Jak dlouho už jsi tady?" ignorovala jeho otázku a spustila hůlku dolů.

"Skoro hodinu," pokrčil Teo rameny, "nebyla jsi tady, když jsem dorazil." Jeho úšklebek se vrátil. "Proč? Bojíš se, že jsem na tebe mohl natrefit s tvým milencem?"

Nedokázala se ubránit úleku, jenž se zračil v jejích očích. Věděl to? Mávla hůlkou a provazy zmizely.

Teo vydechl úlevou a třel si bolavé paže. Pak zdvihl prsteníček.

"Už mě dost nudí potýkat se neustále s tímhle prstenem a s ohledem na to, že včera pozdě v noci pálil skoro hodinu a dnes ráno ještě o něco déle, rozhodl jsem se, že je načase odvolat naše manželské přísahy."

Hermiona ho probodla pohledem a ulevilo se jí, že se očividně nezajímá o totožnost jejího milence.

"Takže jiným to servírovat dokážeš, ale sám si to vyžrat neumíš, Teo? Nestaral ses ani za mák, když jsi ty sám mohl za to, že můj prsten pálil, ale jakmile se role obrátí, najednou se rozhodneš, že s tím chceš skoncovat. Ty jsi tak sobecký parchant!" K jejímu překvapení teď vypadal trochu provinile.

"Věděl jsem, že to nějak pocítíme, jestliže bude jeden z nás nevěrný, ale neměl jsem ponětí, že to bude tak neskutečně bolestivé. Kdybych to byl tušil, byl bych býval mnohem ohleduplnější," zabručel. "Neměl jsem v úmyslu způsobit ti takovou bolest."

Hermiona se v křesle opřela a zhluboka si povzdychla.

"Hlavně to načasování se ti moc nepovedlo," prohlásila a její počáteční vztek se začal vytrácet. "Když se můj prsten poprvé rozpálil, nacházela jsem se zrovna uprostřed oslavy, kterou pořádala tvoje matka na Lanceovy narozeniny. Dělat tu představení pro padesát diváků nebylo zrovna něco, po čem bych toužila."

Teo se na okamžik viditelně zhrozil při představě, že se jeho příbuzní stali svědky jeho první nevěry.

"Matka o tom věděla?"

Hermiona přikývla.

"Díky Lanceovu rychlému uvažování jsme to uchovali vcelku v tajnosti, ale ano, věděla o tom."

"No," škubl rameny, "bylo by od ní vcelku pokrytecké kritizovat moje chování."

"Ty víš o Everardovi?" divila se Hermiona a Teo přikývl, na tváři překvapený výraz.

"Ty taky víš o Everardovi?"

"Viděla jsem je spolu ve Skotsku, když jsem tam byla na večeři se zákaznicí," vysvětlovala.

"Zákaznicí? Odkdy má odbor záhad zákazníky?" ptal se nechápavě.

Hermiona úplně zapomněla, jak málo toho Teo ví o její současné situaci.

"Já už nepracuji na Ministerstvu kouzel: vyhodili mě," usmála se.

"Vyhodili?" opakoval ohromeně.

"Ano, vyhodili," prohlásila a její zlost se najednou vrátila. "Pamatuješ, jak jsi mě opustil, Teo? No, byla jsem z toho docela dost rozhozená. Tobě asi nevadilo zůstat v nejistotě, co se našeho manželství týče, ale mně to tedy vadilo určitě. Byla jsem naštvaná, smutná, styděla jsem se; stal se ze mě uzlíček nervů a nechtěla jsem nikoho vidět. V práci jsem se neukázala několik týdnů, takže mi nakonec dali výpověď."

"Ale bylo to mezi námi tak špatné - nenapadlo mě, že bys to tak prožívala," řekl.

"Já to tak neprožívala kvůli tobě, ale kvůli tomu, že ze mě byla opuštěná manželka. Moji rodiče jsou mudlové: zatímco kouzelnický svět stál na mojí straně a věřil, že ty jsi ten špatný, moji rodiče byli hrozně zničení a byli by raději, kdybych se rovnou rozvedla."

"Proč?" zeptal se zmateně.

"Abych k tobě nebyla nadále připoutaná; abych mohla navázat jiný vztah, pokud bych chtěla," objasňovala.

"No," zasmál se Teo jízlivě, "ne snad, že by ti to zabránilo nějaký mít. Nebo jich snad bylo víc?"

"Jak se opovažuješ?" vyhrkla. "Ty jsi nejspíš skočil do postele s každou courou, která ti přišla pod ruku, ale já měla celou dobu jen jediného muže!"

"A to je kdo?" zdvihl tázavě obočí.

"A to naprosto není tvoje věc."

"Že není? Jsi pořád moje manželka, Hermiono."

S nevírou na něj pohlédla.

"Svých manželských práv ses vzdal v okamžiku, kdy jsi vyšel z tamtěch dveří. Nedlužím ti naprosto nic a do mého soukromého života ti dozajista nic není."

Chvíli jeden druhého provrtávali očima a pak Hermiona řekla:

"Proč jsi odešel takhle, Teo? Proč jsi vyklouzl ven uprostřed noci?"

"Měl jsem dost; chtěl jsem pryč," škubl rameny.

"Proč jsi mě nepožádal o rozvod?"

Povzdychl si, předklonil se a třel si bradu.

"To vypadalo až moc komplikovaně. Já odtud prostě jenom chtěl vypadnout; upřímně jsem si nemyslel, že bys stála o rozvod. Říkal jsem si, že mě budeš přesvědčovat, abych zůstal, a začneš zase otravovat s tím, že chceš dítě."

Hermiona cítila, jak jí do tváře stoupá červeň. Bylo jí jasné, že ani ona není bez viny, pokud jde o rozpad jejich manželství.

"Takže jsi prostě utekl? Jako zbabělec?"

Opět k ní zdvihl zrak.

"Ano, prostě jsem utekl. Přesně to jsem udělal a uniká mi, co je na tom tak špatného."

Nevěřícně potřásla hlavou.

"Neříkám, že za to naše mizerné manželství neseš vinu jenom ty, a možná jsi měl pravdu - možná bylo načase, abychom šli od sebe. Ale jde o to, jak jsi to udělal, Teo. Myslím, že by bývalo bylo mnohem důstojnější otevřeně se rozvést, než upláchnout uprostřed noci, aby ses mohl oddat nějakému svému bohémskému dobrodružství."

"Ty a já pocházíme z velmi odlišných světů, Hermiono," spustil. "Po tak dlouhé době jsi jistě pochopila, že všude kolem nás je plno manželství z rozumu a že ti, kdo v nich žijí, hledají potěšení jinde."

"Ano, to jsem pochopila," přitakala, "ale udělal jsi chybu, když jsi mě jen tak opustil. Dokonce i čistokrevní to tak berou. Měl jsi buďto zůstat a mít románek ve vší diskrétnosti anebo se se mnou rozvést, než jsi odešel. Tvoje matka se zhrozila nad tím, co jsi udělal."

"Ano, dostal jsem od ní pár Huláků," protočil Teo oči. "Podívej, možná jsem udělal chybu a je mi líto, že tě vyhodili, Hermiono. Ale poskytlo nám to prostor... přinejmenším nás to na sedm měsíců osvobodilo z omezení daných tím pitomým Manželským zákonem."

Hermiona si vybavila obdobná Severusova slova, když jí před všemi těmi měsíci přišel vytrhnout z jejího záchvatu sebelítosti. Několik vteřin Tea mlčky pozorovala.

"Proč ses se mnou oženil, Teo?"

"Abych měl možnost cestovat a přijet domů, kdykoli se mi zachce," připustil.

"Takže jsem pro tebe nebyla nic víc než cestovní pas?" zeptala se sklesle.

"Podívej," zabručel, "když jsem dostudoval, věděl jsem, že musím čelit volbě buďto opustit zemi anebo se podřídit zákonu a oženit se. Nedokázal jsem se rozhodnout, která z těch dvou možností je lepší, a při četných příležitostech jsem to probíral se Severusem. Máma chtěla, abych se oženil a měl na výběr přijet domů, kdykoli budu chtít, Severusovi však bylo jasné, že moje budoucí žena, ať už to bude kdokoli, pravděpodobně nebude chtít cestovat tak dlouhou dobu. Skoro mě přemluvil a já se už chystal odstěhovat do Berlína. Ale potom..." Odmlčel se.

"Ano? Ale potom?" tázala se a on se nepatrně začervenal.

"Potom jsem si tě všiml," řekl prostě. "Neuvažoval jsem o sňatku s žádnou z těch dalších dívek, ale tys mě zkrátka zaujala. Myslel jsem si o tobě, že jsi hezká, chytrá... existovala možnost, že se k sobě budeme hodit, aspoň jsem si to říkal."

"Já si to říkala taky," zamumlala Hermiona sklíčeně. "Ale asi jsme si nebyli souzení." Kousla se do rtu a na několik minut se zamyslela. "Je zvláštní, jak to fungovalo u různých lidí. Draco a Susan, Pansy a Michael... Vypadají tak šťastně a přitom bych si je vedle sebe nikdy neuměla představit. Demelza a Dennis jsou rozvedení; Neville a Hannah jsou odloučení; Blaise podvádí Katie. A pak jsme tu my dva."

Chvíli se jeden na druhého dívali.

"Jak se to mohlo tak rychle pokazit?" tázal se Teo zachmuřeně.

"Neřešme znovu staré problémy," pokrčila Hermiona rameny. "Stačí to shrnout tak, že jsme jednoduše každý od života chtěli něco jiného; myslím, že na tom nenese vinu ani jeden z nás. Největší chybou, jakou jsme učinili, bylo vybrat si tyhle směšné prsteny," prohlásila a zatočila snubním prstenem na prstě. "Co tě to pro všechno na světě napadlo navrhovat něco takového, Teo?"

"To vážně nemám tušení," zavrtěl hlavou. "Jakýsi unáhlený popud přesvědčit nás oba, že se ti chci skutečně oddat, předpokládám."

Nyní se již vzpamatovala z ohromení nad tím, že se vrátil, a tak věnovala minutku tomu, aby si ho prohlédla. Vypadal, že je tak nějak šťastnější, než když ho viděla naposledy. Byl méně ztrhaný, méně roztěkaný.

"Cos dělal poté, co jsi odešel?" zeptala se. "Tedy až na to očividné," dodala a pokývla k prstenu.

"Jako obvykle," pravil Teo neurčitě. "Cestoval, potloukal se s Hansem po Amsterodamu a po Berlíně. V Berlíně jsem si koupil byt, takže jsem tam v posledních několika týdnech strávil docela dost času."

Hermiona se při zmínce o Hansovi ušklíbla, což vyvolalo u Tea pobavený úsměv.

"Ostatně Hans mě nijak nelitoval, když se můj prsten rozpálil," sdělil jí. "Tvářil se, že si zasloužíš svoji odplatu. To on navrhl, abych se vrátil a vyřešil to. A vůbec, co ty? Nebyl jsem si jistý, jestli tady ještě bydlíš. Co jsi dělala, když jsi přišla o práci?"

Donutila se zachovat neutrální výraz.

"Začala jsem pracovat pro Severuse - pro jeho obchod s lektvary. Byl dostatečně vstřícný na to, aby mi po tvém odchodu nabídl práci, když viděl, že mám kvalifikaci na úrovni mistra lektvarů."

Teo vypadal překvapeně.

"Tak to musí být sranda," pravil sarkasticky. "Nemíval jsem dojem, že byste se vy dva měli nějak zvlášť v oblibě."

Hermiona si prohlížela nehty.

"Není tak špatný, jakmile ho jednou poznáš, a ta práce je fascinující... opravdu se mi to líbí. A mzda je taky v pohodě."

"No, raději ty než já," netvářil se přesvědčeně. "Štěkal vždycky hůř, než kousal, ale nemyslím, že bych s ním chtěl trávit celé dny v laboratoři."

"Takže - co uděláme teď, Teo?" změnila téma. "Budeš souhlasit s rozvodem?"

Chvíli na ni upřeně hleděl a pak přikývl.

"Budu. A ty?"

Střetla se s jeho pohledem a kdesi vzadu v hlavě jí hlodala myšlenka, že bude mít jenom šest měsíců, než bude nucena se znovu provdat. Jestliže bude opět svobodná, způsobí to v jejím vztahu se Severusem nesčetné potíže, ale představa volnosti ji tak uchvátila, že pomalu přikývla.

"Ano, budu souhlasit s rozvodem a s odvoláním manželských přísah, pokud se dokážeme dohodnout na podrobnostech."

Teo vydechl úlevou.

"To rád slyším."

Předchozí (25.4.) *** Následující (26.2.)