Hanebný parchanti, aneb je libo upálit Hitlera?

Včera večer jsem se vrátila z kina plna zážitků z nového filmu Quentina Tarantina, o které bych se s vámi ráda podělila - zvlášť jste-li příznivci tohoto režiséra. A varování - popis děje je možná trochu podrobnější, takže může obsahovat spoiler:-)

Předně musím upozornit, že toto opravdu není žádná vysoce objektivní recenze. Jsem totiž člověk, který Tarantinovu filmovou tvorbu v podstatě dost nekriticky obdivuje a nelze tedy ode mne očekávat žádná nadmíru relevantní hodnocení.

---

Pravda, Tarantinův předposlední počin Grindhouse: Auto zabiják (jednalo se o dvojfilm, z něhož druhou část Planeta teror natočil režisérův dlouholetý kamarád Robert Rodriguez) byl poněkud slabším odvarem jindy tolik obvyklého nářezu, ale přesto na psychopatického Kurta Russella za volantem auta upraveného pro kaskadéry vzpomínám vcelku radostně.

Hanebný parchanti (Inglourious Basterds, USA/Německo 2009) nás přivádějí do období zcela odlišného - bylo - nebylo v nacisty okupované Francii - hlásá úvodní titulek, spouští se hudba typická pro Tarantinovy filmy a příběh rozčleněný v duchu tarantinovské tradice na několik kapitol se může rozjet naplno.

Francouzský venkov roku 1941 - na mléčnou farmu pana LaPadita přijíždí plukovník Hans Landa (výborný Christoph Waltz, jehož jedinou slabinou je to, že v průběhu filmu ztratil onen věrohodný německý přízvuk, s nímž hovořil anglicky) přezdívaný též Lovec Židů. Má totiž oprávněné podezření, že pan LaPadite schovává pod podlahou svého domu pětičlennou židovskou rodinu spřáteleného farmáře Dreyfuse. Pan LaPadite je muž jako hora a ruce se mu jen tak neroztřesou - v klidu si zapálí dýmku, nabídne plukovníkovi sklenici čerstvého mléka a přirozeným, nijak nepodezřelým způsobem zodpovídá všechny jeho otázky. Ovšem ani plukovník Landa nezůstává pozadu. I on si zapálí dýmku (a komičtější dýmku jste asi nikdy neviděli), chová se velice mile, způsobně a nanejvýš zdvořile a ukáže se být jako člověk s neskutečným talentem kohokoli znejistit a následně i zlomit.

Vzhledem k Tarantinovu vytříbenému smyslu pro krutou životní ironii a s ohledem na skutečnost, že jméno pana LaPadita v hovorové francouzštině foneticky znamená "on to neřekl", nemusím asi dodávat, jak tato úvodní scéna dopadne. Pro příběh je nicméně stěžejní, že jedna členka z oné židovské rodiny, dcera Shosanna (krásná Mélanie Laurent), se přece jen zachrání a odchází do Paříže pod cizím jménem.

Další kapitola nás seznamuje s druhou linií příběhu - zde hraje hlavní roli velitel gangstersko-indiánské americko-židovské jednotky Aldo Raine (Brad Pitt v pro mě jedné ze svých vůbec nejlepších rolí od filmu 12 opic), přezdívaný též Apač - on vskutku nemá ve zvyku brát německé zajatce, on je totiž na místě rovnou skalpuje. Bůh a Quentin Tarantino ho obdarovali věrnými společníky Donnym Donowitzem s baseballovou pálkou (Eli Roth), zběhlým německým vojákem Hugem Stiglitzem (Til Schweiger) a rovněž výrazným přízvukem z amerického Tennessee (což je zároveň Tarantinovo rodiště), což zní drsně už když mluví anglicky. Když pak ale mluví italsky, je to vážně… neskutečné.

Jak spolu tyto dvě linie příběhu souvisejí, se ukazuje vzápětí. Se Shosannou se znovu setkáváme v Paříži, kde provozuje kino po svojí mrtvé tetě a strýci. A osud jí přihrává do cesty německého válečného hrdinu, ostřelovače Fredericka Zollera (Daniel Brűhl), který se zastřelením nějakých 300 lidí ve třech dnech proslavil natolik, že o něm ministr propagandy a hlavní osoba německého filmového průmyslu Joseph Goebbels natočil film Pýcha národa, jenž se ještě před dokončením tvářil být natolik zásadním, že účast na jeho premiéře přislíbily špičky Třetí říše s Fűhrerem v čele (mimochodem se nebojte, že byste je v davu snad nepoznali, ve filmu jsou zřetelně označeni šipečkami:-)).

Další tarantinovskou skvěle vykonstruovanou ironií osudu se mladý Zoller setkává s Shosannou, dívka ho velice přitahuje, a tak přesvědčí Goebbelse, aby premiéru filmu uspořádal v jejím kině. Scény, kdy se Židovka skrývající se pod jinou identitou nachází v samém středu německých fanatiků, jsou ze strany její i představitelů oněch Němců sehrány vskutku brilantně a nenechávají člověka napětím vydechnout. A to zejména ve chvíli, kdy se v příběhu opět objevuje plukovník Landa, který by měl mít zajištění bezpečnosti projekce na starosti, a objedná dívce k pití sklenici mléka…

Shosanna však neváhá a hrdinně chytá příležitost za pačesy. Disponuje totiž vedle touhy po pomstě za svoji mrtvou rodinu i několika sty kotouči vysoce hořlavého filmového materiálu, pevnými a dobře uzamykatelnými dveřmi kinosálu a černošským přítelem ochotným jí pomoci s jakkoli šíleným plánem.

A zároveň se rozbíhá i Operace Kino spočívající v průniku Aldova komanda na představení a v zabití tolika nacistů, kolik bude možné. Tahle operace sice chvíli nemá moc šancí na úspěch, neboť dvojitá špionka (oblíbená to postava rozličných příběhů) herečka Bridget von Hammersmark (Diane Kruger) uskutečňuje domluvu s Američany převlečenými za Němce v hospodě, kde se právě slaví narození syna jednoho rotmistra, a když se potkáte s německým "profesorem Higginsem", který váš původ po pronesení jedné věty zařadí do oblasti pětkrát pět kilometrů, a jste Američan, který navíc ukazuje čísla na prstech trochu jinak, než jsou v Německu zvyklí, nemáte moc šancí nebýt odhalen. Ovšem stále je tu špetka naděje na "konečné řešení" (v tomto případě tedy na ukončení celé války), neboť plukovník Landa je přece jen především člověk pragmaticky uvažující…

Na Tarantinovi je pozoruhodné to jeho zbožňování všech postav. Ať už v příběhu hrají roli kladnou či zápornou, vždy si jejich osudy a hlavně propracované dialogy člověk beze zbytku užije. Jedna z posledních scén, kdy celý kinosál vzplane mohutným plamenem (mimochodem při natáčení těchto záběrů se údajně celý objekt bezmála zřítil), však nenechává nikoho na pochybách, které straně režisér fandí.

Tarantino je prostě filmový génius - dokáže se vrtat v každé vteřině filmu, jako Brad Pitt ve střelné ráně Diane Kruger, až ji vycizeluje do naprosté dokonalosti. Vykonstruovanost - to jistě, ale člověka přesto po celou dobu sledování filmu nepřestává jeho příběh fascinovat a bavit, stejně jako občasné vsuvky (černobílý film o tom, jak vás s hořlavým filmovým materiálem nepustí ani do tramvaje) nebo odkazy na další filmy, ať už Tarantinovy nebo úplně cizí.

Uvěřitelnost celého příběhu navíc podtrhuje i fakt, že se odehrává ve všech relevantních jazycích - Francouzi mluví francouzsky, Němci německy a Američané anglicky. A Brad Pitt dokonce "mluví" i italsky, respektive on se spíš italsky tváří. Nezapomenutelný výraz, opravdu!

Zdroj foto: Bontonfilm

Více o filmu na Wikipedii a ČSFD

Malé milé řetězení

Tenhle řetězák jsem našla na stránkách ClaireM a Pavlaondry, a jelikož jsem už dlouho žádný nevyplňovala, šla jsem radostně a hbitě do toho:-)

---

1. Jméno někoho, kdo tě dneska rozesmál? Jméno říkat nebudu, ale byla to moje mamka - když dneska ráno zazvonil telefon, obě nás vzbudil a jakýsi chlapík se sháněl po tátovi - rozloučila se s ním slovy: Dobrou noc. :-)

2. Co jsi dělala dneska v 8 ráno? Tak to jsem o sobě ještě vůbec nevěděla.

3. Co jsi dělala před 30ti minutami? Psala pokračování Portrétu. Dává mi to zabrat;-)

4. Co jsi dělala minulou noc? Koukala chvíli na televizi, pak psala (opět;-)) a pak spala. Takže nic zvláštního.

5. Jaké je jméno tvé matky? V pohodě - jmenovala se tak jedna hodně známá žena.

6. Jakou barvu má tvůj hřeben? Ten nejoblíbenější zelenou, pak mám taky hnědý a fialový.

7. Co sis naposledy koupila? Tak to chtělo dlouhého přemýšlení s ohledem na to, že všechna piva minulý týden za mě platil někdo jiný… Takže to byl asi ten šátek předminulý pátek.

8. Kde uchováváš své peníze? Porůznu.

9. Jaké bylo dnes počasí? Jasno, příjemná (pro mě) pokojová teplota.

10. Kde jsi se naposledy objímala? Kde? Asi doma, řekla bych:-)

11. Na co se těšíš? Na večeři. Budeme dělat bramborák s poctivým českým česnekem paličákem, to já ráda.

12. Kouřila jsi někdy? Nejčastěji asi vodní dýmku - tu už jsem zažila za život dokonce třikrát!:-)

13. Nejbližší věc, která má zelenou barvu? Pokojová rostlina na poličce za mnou.

14. Poslední člověk, se kterým jsi mluvila? Mamka.

15. Chceš si ostříhat vlasy? Ani omylem.

16. Je ti víc jak 23? Ehm… bohužel…

17. Mluvíš hodně? Na ženskou ani moc ne.

18. Jak se cítíš? Jsem doma a dnes mě snad nečeká nic nepříjemného, takže fajn.

19. Koho chceš obejmout? Všechny, které mám ráda;-)

20. Koukáš se na The OC? Teenager seriály mě vážně už pár let neberou…

21. Obsahuje tvůj nick "x"? Obsahuje e, v a i.

22. Znáš někoho jménem Karolína? Jmenovala se tak jedna fajn bývalá spolužačka.

23. Vymýšlíš si slova? V podstatě dost často. Doma už ani nemluvíme normální češtinou;-)

24. Jsi lechtivá? Na některých místech až dost!

25. Jsi žárlivá? Zatím jsem neměla důvod. A snad ho mít ani nebudu!

26. Jméno kamaráda, které začíná na "V"? Vláďa, Vojta, Vašek…

27. Kdo ti naposledy volal? Kdosi mně velmi drahý…

29. Kam dnes jdeš? Doufám, že nikam!

30. Musíš zítra pracovat? Hmmm…

31. Komu si naposledy řekla "Miluji tě!"? No, vzhledem k tomu, že se to stalo při onom zmíněném posledním telefonickém hovoru, tak je to asi jasné…

32. Co bys teď měla dělat? Nejspíš nějakou užitečnou domácí práci.

33. Máš přezdívku? Ano.

34. Jsi velký spáč? Spáč je asi moje hlavní charakteristika:-))

35. Co posloucháš? Momentálně asi nejvíc blízkovýchodní popík - nalákali mě totiž na orientální tance - ehm, v mém případě docela surreální:-)))

36. Co byl nejlepší film, jaký jsi za poslední dva týdny viděla? Sněhový dort.

37. Kdy jsi naposledy myla nádobí? Ani nevím, nejspíš, když jsem byla na návštěvě u někoho bez myčky.

38. Plakala jsi dneska? Ne.

39. Kdo bude pokračovat? Kdo bude mít náladu…

Portrét pro Bradavice (19.5.)

Závěr devatenácté kapitoly přinášející možné odpovědi na otázku, kde tak asi má Severus Snape svoji "polovinu" zrcátka. Tradiční věnování pro ty, kteří neopomněli komentovat ani jednu z předcházejících částí této kapitoly, což jsou: JSark, Scissors, soraki, Dorea, ClaireM, lilalila, Kaya, Awia, Nerla, sir matyas, Gwen Loguir, Polgara a Tereznik. A děkuji samozřejmě i ostatním, kteří zanechali alespoň jeden komentář:-)

Kapitola devatenáctá: Prohlídky a průzkumy (5. část)

Nathalie za sebou třesoucíma se rukama tiše dovřela dveře svého pokoje a vyčerpaně se o ně opřela. Právě se vrátila ze svojí první pátrací akce a s hrůzou musela konstatovat, že dopadla naprosto katastrofálně - nejen že se jí nepodařilo nic zásadního odhalit, ale málem se ještě nechala chytit!

---

Pitomé běhnice, nadávala v duchu, málem ji prozradily!

Ještěže se Lucius Malfoy spokojil s tím, že za onen noční povyk může jen pár běhnic. A také že netrval na tom, aby jeho domácí skřítek uklidil půdu hned - vůbec neměla ponětí, jak by se odtud v takovém případě dostala, neboť zkoušet na Dobbym po tom všem, čím si kvůli ní musel projít, ještě uspávací či paměťová kouzla, to by prostě nezvládla. A druid ví, jestli by na domácího skřítka vůbec fungovala - to jí přece Snape jízlivě předhazoval mnohokrát...

Naštěstí jak Malfoyovi, tak i všichni jejich domácí skřítci odešli opět spát a Nathalie tak měla možnost uvést půdu do původního stavu, zrušit veškerá kouzla, která tam použila (Petrificus totalus u běhnic nahradila pořádnou ranou do hlavy, doufajíc, že vydrží v bezvědomí až do ranního příchodu Dobbyho) a proklouznout zpět do svého pokoje.

Odlepila se ode dveří a zabezpečila je i celou místnost několika kouzly, která jí pro tento účel doporučil Brumbál, načež se nejistým krokem doplížila do nejbližšího křesla, vyčerpaně se do něj zhroutila a trpce zalitovala, že si s sebou v rámci svého opětovného předsevzetí omezit pití alkoholu a zůstat po celou dobu pobytu u Malfoyů střízlivá a v nejvyšší pohotovosti nevzala žádnou láhev ohnivé whisky, ze které by si teď mohla přihnout.

Hned ale zase nadskočila úlekem, jak ji zatlačilo do boku zrcátko od bradavického ředitele zastrčené do kapsy džínsů, nadzdvihla se a vytáhla ho ven - chtěla ho odložit na stolek před sebou, a jak tak natahovala ruku příslušným směrem, zběžně do zrcátka pohlédla a celé její tělo sebou křečovitě trhlo dalším leknutím, když si všimla černého oka, jež na ni mlčky pohlíželo z té malé lesknoucí se plochy.

"Merline!" vydechla, zavřela oči a několikrát po sobě se nadechla a vypustila vzduch z plic, aby alespoň trochu zklidnila zběsilé bušení svého srdce.

"Co se to tam dělo?" zeptal se Severus Snape tiše, ale z jeho hlasu i výrazu bylo zřejmé, že odpověď na svoji otázku bude nekompromisně vyžadovat.

Ještě několik vteřin se pomalu nadechovala a vydechovala, svírajíc zrcátko nerozhodně v dlani - nejraději by ho okamžitě hodila na stůl Snapeovým obličejem dolů - v této chvíli neměla ani tu nejmenší chuť profesorovi lektvarů cokoli vysvětlovat.

"Tak?" otázal se stroze, když zaznamenal, že opět otevřela oči a s nelibostí si prohlíží jeho tvář.

"Vůbec nic, nemusíte se bát. O vaši záchrannou misi tu zatím není zájem," zmohla se konečně na odmítavé odseknutí podbarvené lehkým cynismem, načež natáhla ruku se zrcátkem zpět ke stolu s úmyslem ho tentokrát opravdu odložit.

"Belartová!" zaslechla ho temně zavrčet, což ji nakonec přimělo se zarazit a po chvíli dokonce i otočit zrcátko Snapeovým obličejem opět k tomu svému.

"Když už jste natolik nemožná, že máte potřebu brát s sebou tenhle ředitelův výmysl na svoje rádoby pátrací akce, jež jsou s ohledem na vaše chabé schopnosti předem odsouzeny k fiasku, a mě vzbudí uprostřed noci vřískání ozývající se těsně vedle mého ucha, byl bych vám vděčný, kdybyste se uráčila věnovat mi alespoň pět minut svého nepochybně drahocenného času k osvětlení vaší situace tak, abych byl schopen ji následně popsat řediteli, jak si on sám přál. Na kterýžto nikoli zanedbatelný fakt si snad ještě i vy musíte pamatovat, neboť od té doby neuplynulo ani dvacet čtyři hodin. Samozřejmě při tom neopomenu poukázat na skutečnost, že svěření důvěry vaší osobě v této věci byl naprostý a donebevolající omyl, na to vás předem upozorňuji."

Ironie odkapávala z každého jeho pečlivě vyměřeného slova a Nathalie na něj celou dobu konsternovaně zírala a jen občas zmateně zamrkala - jistě ta hromada urážek, jež se na ni sesypaly, ji už ani nemohla překvapit, jenže ona je přestala vnímat prakticky hned na začátku, poté, co -

"Vy vážně máte to zrcátko položené celou noc vedle svojí postele?" vykulila nevěřícně oči, zatímco tento nadmíru zajímavý poznatek obtížně zpracovávala v hlavě. Hrůza z Luciuse Malfoye a z jeho chování k Dobbymu byla v té chvíli kupodivu nadobro zapomenuta.

Snape se zarazil a stiskl rty do úzké linky.

"Popravdě řečeno jsem usnul při opravování esejů čtvrtých ročníků," řekl potom pomalu a velmi neochotně. "Ty sebrané spisy Percyho Weasleyho by uspaly každého, to vás mohu ujistit!" zasyčel naštvaně, vida její nedůvěřivý výraz a pobaveně cukající koutky úst. "Zrcátko leželo hned vedle na mém psacím stole," dodal s patrným pokusem tvářit se důstojně.

Podezřívavě si prohlížela jeho poněkud strnulý obličej a přemítala, jestli je víc pravděpodobné, že by Severus Snape usnul nad opravováním esejů (pár těch červeně přeškrtaných a popsaných prací totiž viděla a dospěla k názoru, že se v tom profesor docela vyžívá), nebo že skutečně odložil zrcátko vedle svojí postele předtím, než šel spát. Tato poslední možnost se jevila nadmíru zajímavě, jenže… Proč by to asi tak dělal, říkala si, protože ho o to Brumbál požádal? Nebo že… třeba… o ni má opravdu strach? Tuhle myšlenku však vzápětí rychle zaplašila - Snape a mít strach o ni? Nepřichází v úvahu.

"Tak povíte mi konečně, co se to tam stalo?" narušil profesor netrpělivě její roztěkané přemítání. "Čí to byl křik?"

"To byla Narcisa," pravila klidně. "Myslím, že běhnice moc nemusí," dodala s poněkud rozjařenějším uspokojením, než by dané situaci odpovídalo - jak její šok pomalu odezníval, střídalo ho neodůvodněné veselí.

Pak ale přece jen na několik minut zvážněla a bez valného nadšení popsala Snapeovi průběh svého nočního pátrání. Profesor při jejím vyprávění několikrát znechuceně zavrtěl hlavou a párkrát by přísahala, že se měl co držet, aby neprotočil oči v sloup.

"To jsme tam skutečně poslali tu pravou," zhodnotil nakonec její výkon s despektem.

"A co tady mám podle vás dělat?" naježila se a rty se jí zachvěly ponížením a vztekem - tak ona se tu snaží, seč může, málem riskuje vlastní život při prolézání tohohle baráku a on to ani slůvkem nedokáže ocenit… co, ocenit, kdyby alespoň mlčel, ksakru!

"Především teď dvě nebo tři noci neopouštějte svůj pokoj," poučoval ji. "Pokud tam hned příští noc vyvoláte nějaký další poplach, pochybuji o tom, že by se Lucius spokojil jen s potrestáním svého domácího skřítka. Začalo by mu to být podezřelé - celou dobu je u něj doma klid, a jen co přijedete vy…" Významně se odmlčel.

"Dvě nebo tři noci?" vyjela na něj podrážděně. "Já na to ale nemám tolik času! Mám jenom týden a…"

"Copak jste mi právě neřekla, že jste prohlédla celý dům a zbývá vám prozkoumat už jenom sklepení?" přerušil ji s pokrčením ramen.

"Já ale nevím, jestli jsem ty místnosti prohlédla dostatečně a… a dokážete si vůbec představit, jak může být takové sklepení rozsáhlé?" skočila mu do řeči pro změnu ona. "Ale jistěže dokážete," vyprskla pak uštěpačně, "vždyť v jednom takovém žijete celý život…"

Opět pevně stiskl rty, ale očima propaloval její tvář i přes zrcátko a reálnou vzdálenost stovek mil s takovou intenzitou, že silně pochybovala o svojí schopnosti snést takový pohled, pokud by mu byla bezprostředně nablízku.

"Já jen, že v tom sklepě může být spousta netušených úkrytů," zamumlala po chvíli.

"To tam spíš naleznete netušené množství lahví prvotřídního vína," odpověděl jí po chvíli milostivě. "Pokud má Lucius ve svém domě nějaký úkryt, pak nevěřím tomu, že by byl snadno odhalitelný. K jeho nalezení budou dozajista potřeba ta nejpokročilejší kouzla, jejichž provedení, jak oba dobře víme, jste vy stěží schopná," pokračoval s výmluvným úšklebkem. "Což jsem ovšem neopomněl řediteli alespoň desetkrát zdůraznit, žel pro vás a tím pádem i pro mě s nulovým výsledkem," dodal nakonec jízlivě.

"Ocenila bych, kdybyste mě přestal urážet alespoň na dálku," prohlásila koženě. "Malfoyova možná opatření jsme přece probírali několikrát - matoucí kouzlo, které každého přiměje nevidět jinak viditelné dveře, zastírací kouzlo, jež ty dveře rovnou skryje… Myslíte, že mám s sebou svoji hůlku jen tak pro nic za nic? A že jsem to tu celou noc prolézala, aniž bych se byť i jen jednou jedinkrát pokusila ta kouzla odhalit a prolomit tak, jak jsme o tom mluvili?"

S uspokojením zaznamenala jeho nedůvěřivě povytažení obočí. Copak si vážně myslel, že ona se tu celý týden nezmůže na víc, než na obhlížení přístěnků na košťata?

"A teď když dovolíte, se půjdu trochu vyspat," prohlásila důstojně, a ignorujíc Snapeův nesouhlasný pohled, definitivně odložila zrcátko na stůl profesorovým nasupeným obličejem dolů. Tenhle rozhovor považovala za jednoznačně ukončený.

Předchozí (19.4.) *** Následující (20.1.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (19.4.)

Další pokračování... Do háje, nevíte, proč neumějí instalatéři odmontovat měřidla tak, aby šachtou z vyšších pater nestekly hektolitry vody k nám, do nižších pater?! Jsem vskutku zvědavá, jak to tam bude vypadat, až přijdu domů... (Toho si nevšímejte, toť jen potřeba ulevit si alespoň na tomto fóru...;-)).

Kapitola devatenáctá: Prohlídky a průzkumy (4. část)

Nathalie přenesla váhu na první schod a v duchu zaúpěla, když hlasitě zavrzal - v duchu se proklela za svoji zapomnětlivost a rychle schodiště začarovala tišícím kouzlem. Preventivně před sebe vyslala dalších několik kouzel, ač se nezdálo, že by v těchto místech mohla narazit na nějaké zvědavé domácí skřítky či slídivé portréty Malfoyových předků, sňala si plášť z hlavy a posvítila si před sebe hůlkou.

---

Stejná kouzla zopakovala, jakmile vystoupala na půdu. Pak se teprve rozhlédla kolem sebe a unaveně si povzdychla - byla to ohromná prostora rozkládající se nad celou plochou obytného podlaží sídla; rovnou podlahu z borových prken přerušovanou v pravidelných odstupech silnými dřevěnými trámy pokrývala silná vrstva prachu, další trámy podpíraly členitou střechu domu zdvihající se vysoko nad Nathaliinou hlavou a pro neskutečné množství vyřazeného nábytku a různého harampádí málem nebylo vidět na druhou stranu.

První Nathaliin dojem byl, že sem určitě nikdo nepřišel už několik let, jenže když pak sklonila hůlku k zemi, aby zamaskovala vlastní šlépěje narušující netknutou vrstvu prachu, došlo jí, že takové kouzlo by mohl použít každý. Všudypřítomný nepořádek nic neznamenal, naopak mohl být účelový - koho by napadlo tady něco hledat? Opět si povzdychla a obrnila se trpělivostí - tohle bude dlouhá noc...

O bezmála půldruhé hodiny později, s úvahami o tom, v kolik asi u Malfoyů vstávají domácí skřítci, s vlasy plnými prachu a pavučin a se stejně tak zaneřáděným pláštěm, nemluvě o jednom pavoukovi, který jí spadl za krk ze svojí sítě utkané mezi starou, červotočem prolezlou skříní a příborníkem, vynořila se Nathalie z pod závěsu prožraného od molů, jenž byl přehozený přes několik odložených, vesměs prasklých zrcadel a právě se chystala nadzdvihnout jakýsi omšelý gobelín, když za sebou zaslechla podivný zvuk.

Znělo to jako vztekle bzučící sršeň, který se v nejbližším okamžiku chystá zaútočit, Nathalie se bleskově otočila a zaostřila zrak do tmavých záhybů starého závěsu, odkud se onen zvuk stále silněji ozýval, přivřela oči, neboť se jí zdálo, že se závěs pohnul, avšak stále nic neviděla, když tu náhle -

BZUM!

Ze závěsu najednou vyletělo pět nebo šest běhnic se vztekle zaťatými pěstičkami a zlostně vyceněnými špičatými zuby a namířily si to přímo do Nathaliina obličeje.

Hlasitě vyjekla a na poslední chvíli uskočila do strany, v příštím okamžiku se ale zamotala do gobelínu, zapotácela se, chvíli to vypadalo, že by to mohla ustát, ale nakonec se mučivě pomalu jak ve filmovém záběru zřítila k zemi, strhávajíc s sebou nejen gobelín, ale i několik dalších zrcadel, jež se s hlasitým, tříštivým zvukem rozlétla po podlaze v neskutečném množství střepů.

Běhnice s nepřeslechnutelným bzučením obletěly půdu a všechny se se zlostným křikem opět blížily k Nathalii - vyrušení ze zimního spánku nesly zjevně velice nelibě.

Nathalie se snažila co možná nejrychleji vymotat z gobelínu, rozlíceně zanadávala, když se na několika místech do krve pořezala o střepy ze zrcadel zapíchnuté do rozedrané látky i do podlahy, konečně se jí ale podařilo vytáhnout z pod svého těla hůlku a v poslední chvíli zařvat:

"Petrificus totalus!"

Procvičování s Terencem Higgsem přineslo ovoce - její dobře mířená kletba zasáhla čtyři běhnice naráz - spadly s hlasitým žuchnutím na podlahu a zbylé dvě s rozezlenými výkřiky odlétly kamsi do tmy, zřejmě aby nabraly sílu k dalšímu útoku, neboť jejich rozladěné bzučení se neslo přes celou půdu.

"Do hajzlu!" ulevila si Nathalie napůl hystericky a střídavě mířila hůlkou do všech temných koutů kolem sebe, z nichž by se mohlo potenciálně něco vyrojit. "Debilní běhnice!" nadávala dál, jak se stále nemohla vzpamatovat z toho příšerného leknutí - srdce jí nejdřív vynechalo a teď zběsile bušilo, že málem ani neslyšela opět se přibližující bzučení.

"Petrificus totalus!" vykřikla a namířila hůlku kamsi do tmy, jenže bzučení neustávalo, ba naopak - ozývalo se stále blíž. "Mdloby na vás, vy zatracený potvory!" zkoušela to dalším kouzlem a na vteřinku jí blesklo hlavou, jaké štěstí bylo nezapomenout hned na počátku provést tišící kouzlo - tenhle kravál by asi...

Počkat!

Kde že to přesně stála, když to tišící kouzlo prováděla naposledy?

Nathalii polil ledový pot a celá se roztřásla. Okamžitě zhasila svoji hůlku a přetáhla si neviditelný plášť opět přes hlavu. Běhnice byly v tu ránu zapomenuty.

"Do háje!" zaúpěla potichu a žalostně, ustrašeně otáčejíc hlavu ke vstupnímu otvoru. Jak velký dosah má tišící kouzlo? Na celou místnost určitě, to měla vyzkoušené. Ale na celou půdu...? Nejraději by se odtud okamžitě přemístila, jenže Snape ji už kdysi varoval, že Malfoy má svoje sídlo proti přemisťování zabezpečené podobně, jako tomu bylo v Bradavicích.

"Do háje!" vzlykla znovu a hlavou se jí v setině vteřiny prohnaly všechny předem připravené děsivé scénáře - Malfoy mířící na ni hůlkou a šeptající Legilimens, Malfoy lijící do jejího krku veritasérum, Malfoy, jak na ní s netečným výrazem zkouší jednu nebo postupně třeba všechny neprominutelné kletby...

"Vy nevíte nic o tom, jak chutná Cruciatus, Belartová," zazněl jí v hlavě Snapeův temný hlas a Nathalie se otřásla hrůzou. "Směle ji můžete prohlásit za mrtvou v okamžiku, kdy překročí práh Malfoyova domu," vysmívala se jí cynicky její vlastní paměť...

"Říkám ti, že to jsou určitě myši," ozvalo se znenadání ze schodiště a Nathalie se roztřásla hrůzou. Hlas paní domu zazníval nevyspale a nanejvýš podrážděně.

"Paní by měla jít spát, Tina tu zůstane a všechny myši pochytá," zapištěla Narcisina domácí skřítka.

Jenom Narcisa a její skřítka? To by mi mohlo ještě projít, zadoufala Nathalie prosebně a mlčky dvakrát mávla hůlkou směrem ke vchodu - prach se ve vteřině vznesl a zase usadil v silné, netknuté vrstvě. Alespoň v to doufala, neboť si právě teď neviděla ani na špičku nosu.

"Skutečně, Narciso, běž si raději lehnout," zaslechla však hned vzápětí nezaujatě protahovaný hlas Luciuse Malfoye a zalapala po dechu.

Pro všechny druidy na světě, jen to ne!

"Promiň, Luciusi, ale já prostě nedokážu spát s vědomím, že mám v domě krysy nebo jinou podobnou havěť," prohlásila Narcisa rezolutně a její řeč se k Nathalii nesla čím dál jasněji, jak Malfoyova choť vystupovala po schodech vzhůru.

Vzápětí Nathalie spatřila světlo linoucí se z Narcisiny hůlky a spatřila i paní domu v dlouhém elegantním županu a s vlasy volně spletenými na zádech, kterak se pozorně rozhlíží kolem sebe. A pak-

BZUM!

Narcisa strašlivě vykřikla, když se na ni zpoza jednoho trámu vyřítily zbývající dvě běhnice, jedna se zamotala do jejích vlasů a druhá se s patrným zadostiučiněním zakousla do její ruky.

"SUNDEJ TO ZE MĚ!"

Narcisin řev se mísil s neartikulovaným pokřikováním běhnic a pištěním domácí skřítky, v němž hravě zaniklo i tiché břinknutí upuštěné hůlky o zem.

Nathalie málem ani nedýchala, krčila se za skříní pod neviditelným pláštěm a úpěnlivě se modlila, aby Malfoye nebo jeho ženu nenapadlo začít prohledávat půdu.

Lucius dvěma dobře mířenými kouzly srazil ze své ječící manželky obě běhnice.

"Ihned odveď paní dolů a dej jí sérum," sykl k domácí skřítce, která postávala vedle blednoucí Narcisy a klepala se strachy. "Teď hned, rozumíš?" zvýšil nebezpečně hlas, když se skřítka v první chvíli nebyla s to ani pohnout, a hleděl za oběma, dokud nesešly zpět do chodby.

Pak se otočil a s podezřívavě přivřenýma očima si posvítil hůlkou před sebe, jeho bělostné vlasy ostře kontrastovaly s tmavě vínovou látkou dlouhého, sametově matného županu a Nathalii bezděčně napadlo, že vypadá jako přízrak.

Se zatajeným dechem sledovala, jak zdvihá hůlku, očividně aby si posvítil silnějším kouzlem, když se u jeho kolen objevila hlava domácího skřítka Dobbyho.

"Pán mě volal?" zakníkal ustrašeně a poulil na Malfoye obrovské zelené oči, veliké jak tenisové míčky.

"Neříkal jsem ti tak asi před měsícem, abys to tady dal do pořádku?" promluvil Malfoy výhrůžně, skláněje k Nathaliině veliké úlevě svoji hůlku.

"Ano, pane," sklopil Dobby oči k zemi. "Dobby se opravdu snažil, pane, ale Dobby je pořád s pánem, to přece pán ví, pán Dobbyho potřebuje u sebe..."

"Mohl jsi to udělat kdykoli během noci, ne?" podotkl Malfoy a jeho rty pomalu zvlnil vyčkávavý, nebezpečný úšklebek.

Dobby se instinktivně přikrčil.

"Když Dobby je v noci hrozně unavený, pane...," zašeptal se slzami v očích.

"Unavený?" vyštěkl Malfoy a celý jeho obličej se zkřivil vzteky. "Já tě naučím poslouchat pána, ty jeden malý, drzý neřáde! Crucio!" Prudce švihl hůlkou.

Skřítek vydal výkřik plný nepředstavitelné bolesti a zkroutil se v křeči u Malfoyových nohou, otřásaje se úpěnlivým pláčem.

Nathalie si zacpala dlaní ústa a sotva přemáhala poděšené vyjeknutí a náhlou nevolnost, která jí obrátila žaludek vzhůru nohama. Dobby se svíjel na podlaze a hlasitě kvílel; proč to ksakru Narcisa nepřijde zarazit? Vždyť takhle Malfoy vzbudí jejich drahého synáčka! Pak se jí ale zatmělo před očima poznáním - z místa, kde Malfoy mučil svého domácího skřítka, ho přece nikdo nemohl slyšet - tišící kouzlo použila totiž právě tam...

"Tak co, budeš si to pamatovat?" pozdvihl Malfoy líně a s výrazem uspokojeného sadismu v tváři svoji hůlku a Dobbyho napůl bezvládné tělo se stále nepatrně třáslo.

"Dobby bude poslouchat," šeptal skřítek chvějícím se hlasem, "Dobby už nikdy… Dobby hned uklidí celou půdu..."

"Teď ne, ty moulo!" přerušil ho Lucius netrpělivě a prudce ho nakopl. "Chceme se konečně v klidu vyspat! Ale hned ráno, rozumíš? A jak tu najdu jedinou běhnici, tak si mě nepřej!"

_^Poznámka:

_{^{S běhnicemi bojuje i Harry, Ron a Hermiona, když pod vedením paní Weasleyové dávají na začátku 5. dílu dohromady Siriusův dům. Kniha "Fantastická zvířata a kde je najít" běhnice označuje za samostatný živočišný druh často zaměňovaný s vílami. Běhnice mají miniaturní lidskou podobu, ale jejich tělo je pokryto hustým černým ochlupením, mají po jednom páru rukou i nohou navíc a rovněž mají silná, lesklá křídla a dvě řady ostrých jedovatých zubů, na něž zabírá jenom příslušné sérum.}}

Předchozí (19.3.) *** Následující (19.5.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (19.3.)

Další část kapitoly, v níž se hlavní hrdinka konečně vydává na prohlídku Malfoyova sídla. Podaří se jí nalézt Zmijozelův portét? Nebo alespoň odhalit nějakou zajímavost? Anebo má pravdu Severus Snape, který od začátku považuje její šance na úspěch za naprosto mizivé?

Kapitola devatenáctá: Prohlídky a průzkumy (3. část)

"Draco, a okamžitě do postele, rozumíš?" přikazoval později téhož večera Lucius Malfoy svému synovi, když se členové rodiny i Nathalie vydali směrem ke svým ložnicím.

---

"Ano, otče," přikývl poslušně chlapec a začal stoupat po schodech nahoru.

Nathalie se vydala za ním; uprostřed schodiště se otočila - Narcisa se právě u dveří loučila s Paulem Ponsem - mladík jí koktavě něco sděloval a ona mu naslouchala se shovívavým úsměvem. Konečně jí políbil ruku na rozloučenou a odporoučel se.

"Dobrou noc, slečno Belartová," pousmál se na Nathalii nezúčastněně Malfoy od paty schodiště.

Jen aby byla dobrá, pomyslela si s povzdechem, když za sebou po chvíli zavřela dveře svého pokoje. Zůstala stát těsně za nimi a brzy zaslechla z chodby Malfoyův tlumený hlas:

"Paul tě zbožňuje, víš to?"

"To snad ani není možné přehlédnout," zazněla lehce pobavená Narcisina odpověď.

"Měl bych se začít znepokojovat?" Do Malfoyova hlasu se vloudil potměšilý podtón.

"Možná," zasmála se Narcisa tiše. "A mám se začít znepokojovat já?" vracela mu to okamžitě. "Trávíš s tím mladíkem tolik času…" Její hlas byl hladký a hraně bezstarostný, jen určité napětí v něm naznačovalo, jak vážně jeho majitelka ve skutečnosti svoji otázku myslí.

"Narciso!" ohradil se Lucius s přehnanou dotčeností. "Co si to o mně myslíš?"

Zbytek rozhovoru zanikl ve zvuku otevíraných a zavíraných dveří, načež se na chodbě rozhostil klid. Nathalie se posadila na postel a přejížděla roztěkaným zrakem po neuspořádaných hromádkách věcí povalujících se po zemi, stole i komodě tak, jak je tam odpoledne pohodila, když ve svém kufru narychlo hledala skicář a uhly. Představa, že se nyní sebere, navlékne si na sebe neviditelný plášť a odebere se nazdařbůh pátrat po Zmijozelově portrétu, jí připadala naprosto absurdní. Musela to však udělat, jinak by celý tenhle výlet byl úplně zbytečný…

Přesto ale čekala až téměř do dvou hodin v noci, než se konečně odhodlala k akci. V tmavých džínách, stejně tak tmavém roláku a botách s měkkou podrážkou se postavila před zrcadlo nad toaletním stolkem a rezignovaně si přes sebe přehodila Potterův neviditelný plášť. Zalapala po dechu, když její odraz ve skle náhle zmizel, a v ruce pevněji sevřela svoji hůlku, jako by to bylo její poslední spojení s realitou.

Na dně kufru spatřila zrcátko od Brumbála - natáhla se po něm a pohlédla do něj, zrcátko však odráželo jen černočernou tmu. Jeho dvojče nejspíš leží v nejhlubší zásuvce Snapeova psacího stolu, hádala Nathalie. Že prý, aby mi mohl pomoci, ušklíbla se sama pro sebe; po pár vteřinách rozmýšlení však zrcátko přece jen zastrčila do kapsy džínsů. Pro jistotu.

Sfoukla svíčku a pomalu přistoupila ke dveřím. Opatrně je pootevřela a vyhlédla škvírou ven. Chodba byla spoře osvětlena několika lampami a Nathalie zahlédla dva klimbající obrazy Malfoyových předků visící naproti na stěně. Jedním z nich byl Brutus Malfoy - čaroděj, který, jak jí Draco hrdě hlásil, v sedmnáctém století vydával časopis Militantní mág známý svým brojením proti mudlům. I nyní - po několika staletích - svíral jeho portrét v dlaních jedno z čísel tohoto časopisu, které mu ovšem při novém zachrápání vypadlo z ruky a s tichým šustěním přistálo na zemi. Nathalie zadržela dech a trochu víc dveře přivřela, Brutus se však pouze zavrtěl v křesle a spokojeně spal dál.

Lehce švihla hůlkou pod svým pláštěm, mumlajíc tiché zaklínadlo, které mělo všechny přítomné portréty dočasně zbavit paměti i smyslů, načež se prosmýkla z pokoje na chodbu a zavřela za sebou dveře. Zhluboka se nadechla a vydechla. Pátrání mohlo začít.

Postupovala chodbou podél stěny a systematicky zkoumala každý její výčnělek či jinou nerovnost. Občas vysílala směrem ke stěně, k podlaze i stropu různá detekční kouzla, která jí poradili Brumbál a Snape a která by snad mohla při troše štěstí odhalit případné skryté prostory za nimi, prověřila postupně několik komor a přístěnků, které Draco při svém provádění opominul, obešla schodiště a pokračovala do dalšího křídla domu.

Na konci chodby narazila na dveře, za nimiž se skrývalo úzké schodiště pro domácí skřítky vedoucí do přízemí; tiše po něm seběhla a nerozhodně se zastavila přede dveřmi z hrubě opracovaného dřeva skrývajícími vchod do další chodby - nacházela se nyní v prostorách, kam panstvo nikdy nechodilo, a nebyla si jistá, kudy pokračovat.

Otevřela jedny dveře, po tváři jí přeběhl závan chladného vzduchu a ona tápavě udělala krok do tmy - a málem hlasitě vyjekla, když o něco zavadila hlavou. Překotně zašeptala pár neškodných uspávacích kouzel, o nichž doufala, že by mohly zabírat, pokud by byl v místnosti náhodou přítomen nějaký domácí skřítek, a posvítila si hůlkou před sebe - u hlavy se jí pohupovala zavěšená kýta masa a dalších několik kýt a uzenin viselo hned vedle. Znechuceně zavrtěla hlavou - nebyla snad ve snu v Malfoyově spižírně nejméně dvacetkrát?

Pozorně komoru prohlédla a uzavřela, nechala hůlku opět pohasnout a přistoupila k dalším dveřím - před jejíma očima se objevila obrovská kuchyň ozářená slabým měsíčním světlem. I tentokrát se Nathalie snažila nic neopomenout, ačkoli nevěřila, že by do těchto prostor Malfoy byť i jen vešel, natož aby tu něco schovával. Následovalo několik dalších komor a přístěnků. Pak ale Nathalie otevřela poslední dveře a strnula.

Na podlaze nízké, prakticky nijak nezařízené místnosti polehávalo uprostřed neuměle rozprostřených hadrů několik domácích skřítků a tiše pochrupovalo. Jeden z nich však nespal - nehybně seděl u okna a jeho silueta se ostře rýsovala proti venkovnímu, měsícem ozářenému sněhu. Nathalie se bála pohnout - skřítek sice seděl otočený obličejem ke sklu, ale ona si přesto nebyla jistá, jestli ji náhodou nezaslechl, když otevírala dveře, a nečeká teď jenom na příležitost, jak ji prozradit. Byla sice ukryta pod neviditelným pláštěm, ale žádné dveře se samy jen tak neotevřou - to muselo být jasné každému, včetně domácího skřítka.

Sevřela v prstech svoji hůlku a už už na něj chtěla vyslat sled kouzel včetně uspávacího a paměťového, když vtom ztuhla podruhé. Skřítek si totiž začal sám pro sebe cosi pobrukovat a znělo to tak bolestně, až se jí zježily vlasy v týle.

"Dobbyyy! Nešťastný Dobbyyy! Tak věrně pánovi sloužííí, Dobby by umřel pro svého pánaaa! Dobby nečeká vděk, ale proč ho pán trestááá?" popotahoval skřítek a Nathalie mu konsternovaně naslouchala, po očku kontrolujíc, jestli ostatní skřítkové i nadále spí. Ti však byli po celém dnu ve službách Malfoyovy rodiny tak utahaní, že by je zřejmě nevzbudila ani rána Potloukem do hlavy.

"Dobby si musel spálit prsty žehličkooou, jak bude zítra svému pánovi pomáhaaat? Jak mu podrží plááášť, jak mu podá taškůůů?" kvílel skřítek nešťastně. "Dobby do pána přece nevrazil schválněěě, Dobby jen sbíral ty obrázky, jak mu pán poručiiil!" pokračoval dál, houpaje se ze strany na stranu, a zaražené Nathalii začínalo pomalu svítat.

Tak ono to tím nakopnutím neskončilo? Copak Malfoy vážně nechal svého skřítka, aby si spálil prsty žehličkou jenom proto, že do něj Dobby neúmyslně vrazil? Na okamžik dokonce pocítila výčitky svědomí - byly to přece její kresby, jež Dobby sbíral, a její neopatrnost, s níž je upustila na zem…

"A ta hodná slečna Dobbymu poděkovalaaa," navázal skřítek a Nathalie zpozorněla. "Poděkovala Dobbymuuu a jemu přece nikdo nikdy nepoděkovaaal!"

Hádala tedy správně, když se domnívala, že -

Svoji myšlenku ani nedokončila, neboť situace v místnosti se náhle změnila - Dobby zničehožnic vyskočil ze svého místa u okna a začal si hlasitě spílat:

"Dobby, ten neřád Dobby! Špatně mluví o svojí rodině, ten neřád! Neřád Dobby, musí se potrestat!" A začal mlátit hlavou do skla. Ztropil přitom takový povyk, že konečně probudil i ostatní skřítky a Nathalie raději opět rychle zavřela dveře a leknutím uskočila dobrých několik stop zpět do chodby, odkud zřetelně zaslechla povykování domácích skřítků, pokoušejících se - podle toho, co je slyšela vykřikovat - zabránit Dobbymu, aby se přivřel za krk mezi okenice.

Klopýtavě proběhla chodbou a proklouzla pod těžkým závěsem přímo do hlavní haly hned vedle vchodu do jídelny. Prudce oddychovala a přitiskla se ke zdi, jako by čekala, že se za ní v příští chvíli vyrojí celé hejno domácích skřítků tak, jako v jednom z jejích snů. Sem však Dobbyho kvílení a jejich výkřiky nedoznívaly - vše v domě bylo uzpůsobeno tak, aby panstvo nebylo strastmi služebnictva nikterak obtěžováno.

Chvíli vydýchávala svoje leknutí i to, co nechtěně vyslechla, ale když jí zhruba po čtvrt hodině přestalo bušit v uších a seznala, že v domě je i nadále absolutní klid, rozhodla se dokončit prohlídku přízemí. V žádné z místností však na nic neobvyklého nenarazila, i když se je po dočasném uspání portrétů snažila prohlížet co nejbedlivěji - jenže byly tak obrovské, že by jí trvalo celý život, než by detekčními kouzly prověřila každou čtvereční stopu z nich. S despektem se rozhlížela kolem sebe, stojíc uprostřed rozlehlé knihovny, kde by takový úkryt nejspíš očekávala, a velmi intenzivně si uvědomovala, jak neuvěřitelně naivní byla, když se zavázala k něčemu takovému. Snape měl zase jednou pravdu…

Naštvaně zaťala zuby a pátrala dál - pod schody objevila dveře do sklepení - netušila, jak může být veliké, a tak se rozhodla ponechat jeho prohlídku na jednu z následujících nocí. Vrátila se raději zpět do patra a stanula před posledními neprozkoumanými dveřmi, za nimiž se podle Draca nacházely schody na půdu. Na půdě nejspíš bude jen hromada krámů, pomyslela si a stiskla kliku dveří, to snad dnes v noci ještě zvládnu.

_^Poznámka:

_{^{Brutus Malfoy je kanonická postava, včetně onoho časopisu. Harry Potter se o něm sice přímo nezmiňuje, ale Bajky barda Beedleho hovoří jasně. :-)}}

Předchozí (19.2.) *** Následující (19.4.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (19.2.)

Vkládám další pokračování povídky, abyste měli při tom zamračeném pondělí co číst. A možná přijde i Lucius! :-)

Kapitola devatenáctá: Prohlídky a průzkumy (2. část)

Lednové slunce zapadlo brzy za obzor a Narcisa Malfoyová se přesunula se svým synem a Nathalií zpět do vyhřátého domu. Draco se odebral do svého pokoje připravit se na hodinu zeměpisu s domácím učitelem, který se dostavil přesně o půl šesté - byl to bledý hnědovlasý mladík sotva dvacetiletý; nejdříve zašel do odpoledního salonku pozdravit Dracovu matku a Nathalie si při té příležitosti všimla oddaně zbožňujícího pohledu, který paní domu věnoval; Narcisa však přecházela jeho pozornost mlčky a s nanejvýš povzneseným výrazem.

---

"Pan Pons byl primusem zmijozelské koleje," vysvětlovala Narcisa Nathalii, sotva se za učitelem zavřely dveře. "Jeho rodina je ale naneštěstí poměrně nemajetná, což mu brání udělat slušnou kariéru. Manžel si ho vcelku oblíbil pro jeho nekonfliktnost a loajalitu a snaží se mu pomoci alespoň tímto způsobem - nechává ho sem docházet každé všední odpoledne za účelem vyučování našeho syna a na oplátku mu hradí veškeré náklady spojené s jeho současným univerzitním studiem."

"To je od pana Malfoye velice šlechetné," odtušila Nathalie zdvořile, odložila na stůl další studii Narcisina obličeje a připravila si nový list papíru. Během té chvilky jí bezděčně problesklo hlavou, jestli Malfoyovo zalíbení v onom mladém muži nemůže mít ještě jiný důvod, ale nějak neměla náladu o tom právě teď přemýšlet.

"Ano," souhlasila Narcisa. "Ti, kteří si nemohou dovolit domácí učitele, musejí vyučovat svoje děti sami anebo je posílat do mudlovských škol. To samozřejmě v našem případě naprosto nepřipadá do úvahy. A Lucius předpokládá, že by se pan Pons po ukončení studií mohl stát jeho blízkým spolupracovníkem. Tím je ostatně již nyní. Je naší rodině velmi zavázaný a oddaný."

Hlavně tobě, napadlo Nathalii a proti své vůli opět zapřemýšlela nad pravou povahou vztahů mezi Luciusem, Narcisou a panem Ponsem. Blázníš, napomenula se vzápětí, už bys měla s těmi předčasnými úsudky o lidech, které jsi sotva zahlédla, konečně přestat. To jen, že představa Luciuse Malfoye, jak někomu pomáhá bez postranních úmyslů, byla až příliš neskutečná. A Nathalii odhadování vztahů mezi lidmi vždycky bavilo. Ne tedy, že by v tom byla kdovíjak úspěšná - takový Severus Snape pro ni zůstával naprostou hádankou… Zanechala však svých úvah, zamumlala neurčitou odpověď a dál se věnovala náčrtu Narcisiny tváře.

Lucius Malfoy dorazil krátce před sedmou. Vstoupil do salonu rázným krokem a zavíření jeho cestovního pláště vehnalo dovnitř závan chladného vzduchu z chodby, až Nathalii sedící v křesle u krbu naskočila husí kůže.

"Dobrý večer, drahá," pozdravil svoji ženu bez vnějšího náznaku vřelosti, "promiň to zdržení, jednání na ministerstvu se neočekávaně protáhlo," vykládal, zatímco došel až k Narcisinu křeslu, sklonil se k ní a políbil ji na tvář. Nathalie si všimla nepatrného úsměvu, který si manželé vyměnili a okamžitě ho překryli obvyklou maskou netečné zdvořilosti.

"Ach, slečna Belartová," zvolal Malfoy afektovaně, jako by si Nathalie všiml až teď, a vydal se jejím směrem; Nathalie se poněkud překotně nadzdvihla v křesle, aby přijala nabízený stisk ruky, a několik skic při tom sjelo z jejího klína na koberec.

"Dobby!" zavelel pán domu nevzrušeně a Nathalie spatřila jeho domácího skřítka odlepovat se ode dveří, kde se doposavad mlčky krčil - nyní přiběhl k nim a jal se sbírat rozsypané listy papíru u Nathaliiných a Malfoyových nohou.

Lucius mezitím sebral ze stolu několik dalších kreseb a pozorně si je prohlížel. Nathalie stála nerozhodně před ním - připadala si jako žáček první třídy čekající na ortel svého učitele při prvním zkoušení, a tak si raději zase sedla a odebrala s tichými slovy díků od Malfoyova skřítka několik posbíraných skic.

"Dávej přece pozor!" utrhl se na skřítka vzápětí jeho pán a nenápadně, avšak dosti tvrdě ho nakopl, neboť skřítek do něj vrazil, když zalézal pod stůl pro poslední kresbu, nespouštěje nevěřícný, ba přímo vytřeštěný pohled z Nathalie.

To je tak překvapený, když mu někdo poděkuje? Nathalie sebou lehce škubla, když Dobby tichounce vykvikl, ale raději nic neříkala, jen si už poněkolikáté znovu a znovu v duchu opakovala, že je zde z jiného důvodu, než aby vyvolávala rozepře s Malfoyovými pro jejich chování či názory.

"Tak takhle vy vidíte moji choť," zkonstatoval Lucius nad jednou z kreseb, na níž se Nathalii nakonec přece jen podařilo zachytit Narcisin láskyplný výraz při pohledu na jejího syna, což vnášelo do ženiny tváře nebývalé vnitřní světlo a krásu.

"Ukaž?" zajímala se Narcisa, odložila knihu, do které během odpoledne stráveného pózováním příležitostně nahlížela, přesunula se k nim a chopila se obrázku; Lucius ho pomalu pouštěl z ruky a zdvihl k Nathalii zamyšlený pohled, načež se chopil pár dalších skic.

"Mám za to, že tahle bude vhodnější," vybral po chvíli zkoumání jednu z nich a podal ji Nathalii - pohlédla na ni - no ovšem, hrdá Narcisa s přezíravým výrazem v okamžiku, kdy se tak kriticky zmiňovala o vedení bradavické školy. Malfoy znal svoji ženu vskutku výtečně.

"Nemyslím si ale, že by právě tato studie paní Malfoyové zachycovala plnou hloubku jejího charakteru," pokusila se mu Nathalie odporovat.

"Tak ji vidím já. A znají ji tak i naši přátelé," prohlásil Malfoy rezolutně a s poznámkou "uvidíme se u večeře" vyšel zpět na chodbu.

"Nakreslila jste to moc pěkně," promluvila po chvíli Narcisa do rozpačitého ticha, jež po odchodu pána domu v místnosti zavládlo. Stále pohlížela na obrázek svojí tváře, jíž dominoval pár krásných, zářících očí, a na rtech jí pohrával zamyšlený, podivně melancholický úsměv. "Mohu si ji nechat?" zeptala se pak Nathalie, která si právě mlčky nadávala, proč tu kresbu rovnou nevyhodila - mohlo ji napadnout, že Malfoy asi nebude chtít předvádět svým známým obraz svojí manželky bez onoho povinně hrdého blackovsko-malfoyovského výrazu, jenž se od ní ve společnosti očekával.

"Jistěže ano," vyhrkla proto překvapeně, vytáhla z kapsy hůlku a poklepala na kresbu šeptajíc kouzlo trvalého přilnutí znemožňující stírání uhlokresby.

Narcisa se na ni pousmála a na chvilku se vzdálila do sousedního ranního salonku, kde ji posléze Nathalie spatřila uzamykat kresbu do zásuvky psacího stolu. Poté jí paní domu pokynula směrem k jídelně.

Draco a Paul Pons již seděli u stolu a živě debatovali o jakémsi zeměpisném problému. Narcisa a Nathalie se k nim připojily a záhy se dostavil i pán domu, jenž se v mezidobí stihl převléct z cestovního oděvu do domácích šatů.

První minuty společného jídla věnoval Lucius Malfoy Nathalii - dotázal se jí na její ranní cestu do Wiltshiru, vyjádřil politování nad tím, že již ve svém sídle nezastihl Severuse Snapea, zajímal se o Nathaliin názor na dům a zahradu a neopomněl si nechat pochválit vytříbený vkus svůj i svých předků při výběru uměleckých děl nacházejících se v domě. Záhy se však obrátil ke svému synovi a začal ho vyslýchat ohledně vyučování.

"Draco byl na dnešní hodinu opravdu velmi dobře připraven," potvrdil Paul Pons chlapcova nejistá slova a Lucius se spokojeně pousmál.

"To velice rád slyším, Draco. Řekněte mi, slečno Belartová," obrátil se náhle opět k Nathalii, "uvažuje bradavický ředitel doopravdy o mnou navrhované reorganizaci studia a zařazení dalších vyučovaných předmětů anebo od něj i nadále poslouchám pouze prázdné sliby, které mě mají uchlácholit?"

Nathalie nejistě zamrkala.

"O ničem takovém jsem neslyšela," připustila po chvíli váhání. "Na druhou stranu já se profesorských porad neúčastním, a tak…"

"To jsem si mohl myslet," přerušil ji Malfoy, nevnímaje její poslední poznámku, "ten tvrdohlavý stařec se snad nikdy nepřestane domnívat, že studenti v životě vystačí pouze s kouzly! Díky Merlinovi alespoň za tu trochu matematiky v hodinách astronomie a dějepisu v dějinách čar a kouzel, i když Binns na tom místě nemá co pohledávat už několik staletí!" ušklíbl se svému vtipu a nepatrně mrkl na Draca, který při otcově poslední poznámce vyprskl smíchy. "Ale co zeměpis, co hudba a umění?" kývl Lucius Nathaliiným směrem. "A co jazyky? Vždyť absolventi bradavické školy umějí s bídou psát anglicky a to ještě jenom proto, že se takoví jako Severus obětují a donekonečna jim opravují jejich gramatické chyby! Copak vy jste v Krásnohůlkách nestudovali francouzštinu? A neučili jste se žádný cizí jazyk?" otočil se zase k Nathalii. "Tomu nevěřím, vždyť vaše angličtina je celkem slušná," pousmál se shovívavě.

"Francouzštinu jsme měli," přikývla, "a angličtinu taky. I když to nebyla žádná sláva," dodala rychle, stále kvůli té loajalitě k Brumbálovi. "Vy zde ale anglicky mluvíte od narození a ostatní jazyky stěží kdy využijete," pokrčila rameny.

"Myslíte?" zareagoval pochybovačně. "A co třeba taková latina? Většina textů středověkých čarodějnických mistrů je psána v latině. Nikdy nepochopím, proč Bradavice vyučují starobylé runy a latinu ignorují. Umíte latinsky, slečno Belartová?"

"Trochu," přiznala se, "ale spíš z Akademie magických umění."

"No vidíte," rozhodil Malfoy rukama. "Pořád to říkám - neschopné vedení školy."

"Tuším, že jsem cosi zaslechla o latinském kroužku," bránila Nathalie bradavickou čest. "Vede ho profesor Kratiknot."

"No alespoň že tak. Kratiknot je jeden z mála lidí na svém místě," připustil Malfoy milostivě. "Ale co se týká zeměpisu a toho ostatního, obávám se, Draco, že tvůj každoroční plán na letní prázdniny je již nyní předem daný. Nepřipustím, aby můj syn vstupoval do života s natolik polovičatým vzděláním. Doufám, že se toho ujmete, Paule," otočil se na Ponse.

"Jistě, pane Malfoyi."

Předchozí (19.1.) *** Následující (19.3.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (19.1.)

Je čas rozjet novou kapitolu povídky. Jak se asi Nathalie u Malfoyů zabydlí? Jaký názor si udělá na jednotlivé členy rodiny? A kdy se odhodlá k první pátrací akci? Přeji fajn počtení! :-)

Kapitola devatenáctá: Prohlídky a průzkumy (1. část)

Lucius Malfoy se vrátil až k večeru, a tak Nathalie strávila zbytek dopoledne a celé odpoledne ve společnosti jeho manželky a syna, nevycházejíc z údivu nad velkolepostí Malfoyova sídla a nákladností jeho domácnosti - oběd jim servíroval domácí skřítek, jehož dosud neviděla; jiného skřítka pak z okna zahlédla uklízet sníh z nekonečného spletence cestiček vinoucích se zahradou.

---

Narcisa Malfoyová byla bezesporu skvělou hostitelkou - neustále Nathalii nabízela další a další vybraná jídla a zdvořile a poměrně podrobně se jí vyptávala na její studium restaurátorství, následnou kariéru a práci v Bradavicích. Nathalie však měla i přesto neodbytný dojem, že Narcisina pozornost je pouze předstíraná a že paní domu okamžitě vypouští z hlavy veškeré informace, kterých se jí dostane.

Nathalii nicméně nepřestávalo udivovat, s jakou otevřeností se Malfoyova manželka kriticky vyjadřuje o všem, co se týkalo vedení bradavické školy a obzvláště Albuse Brumbála. Narcisa se ani neobtěžovala zjišťovat Nathaliin názor na jejího zaměstnavatele a už jí předkládala ten svůj, který, jak Nathalie vytušila, sice spíš doslova kopíroval názor jejího chotě, ale přesto anebo snad právě proto byl nečekaně tvrdý a nesmlouvavý. Brumbál byl podle Malfoyových jeden z nejneschopnějších ředitelů, jakého kdy Bradavice měly, a za tímto poznatkem si celá rodina včetně Draca, jenž ředitele dosud ani osobně neznal, skálopevně stála, aniž by je příliš trápilo, že tím mohou jen potvrzovat přesvědčení ostatních o svém přiklánění se k někdejšímu hnutí kolem Toho-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit.

Nathalie však byla předem odhodlaná neřešit nic, co by v rozhovorech s Malfoyovými mohla vyslechnout, a soustředit se na svůj úkol. Zajistit si podrobnou prohlídku sídla ale nakonec nebylo zdaleka tak obtížné, jak si během bezesných nocí, jež předcházely jejímu příjezdu, představovala - stačilo pronést pár přiměřeně pochvalných komentářů ohledně několika cenných uměleckých děl předních kouzelnických mistrů nacházejících se v jídelně a Narcisa během nemnoha minut hovoru na toto téma pověřila svého syna, aby Nathalii provedl celým domem.

Chlapec se zadaného úkolu zhostil s nebývalou pečlivostí, pramenící nepochybně především z jeho snadno rozpoznatelné domýšlivosti a pyšnosti na rod, do nějž se narodil, a na množství hodnotných předmětů, které jeho předkové dokázali nashromáždit. A Nathalie neváhala této jeho (v jistém smyslu) slabosti využít, lichotíc jemu i jeho otci stejně intenzivně, jako se to naučila během lekcí obrany proti černé magii, jež jí před odjezdem stačil dát další příslušník Zmijozelu Terence Higgs.

A bez zvláštního překvapení seznala, že to zabírá stejně jako v Terencově případě - Draco byl ochota sama - ukazoval jí jeden po druhém jednotlivé pokoje v patře, povýšeně jí vykládal o jejich výzdobě, zařízení a samozřejmě hlavně o obrazech, o nichž měl k Nathaliinu podivu značný přehled, a jí tak stačilo se pouze zdvořile usmívat, čas od času obdivně vydechnout a v duchu počítat dveře, které Draco bez zájmu míjel s poznámkami typu "přístěnek na košťata" nebo "schody na půdu", poněvadž právě to byla místa, na něž se bude muset v nadcházejících dnech pozorněji zaměřit, aby byl její průzkum úplný.

Samozřejmě si neopomněla pod záminkou zdvořilého zájmu o vybavení pokojů pečlivě prohlédnout každou místnost, její rozměry, délku stěn vzhledem ke dveřím a podobně, neboť celkem logicky předpokládala, že pokud by v tomto patře byla jakási utajená místnost, pak by dveře do ní byly pravděpodobně skryty nějakým matoucím nebo zastíracím kouzlem tak, aby je nikdo nepovolaný nemohl spatřit. Nic takového však neobjevila - dveře do jednotlivých pokojů byly na chodbě umístěny vždy přesně naproti sobě, žádné nechyběly a i místnosti se jevily být rovnoměrně veliké a odpovídající svojí rozlohou vždy i poloze sousedících pokojů. A tak si Nathalie v duchu neustále opakovala počty dveří a oken na každé straně chodby a vrývala si do paměti plánek sídla tak, jak se jí jevilo, připravená ověřit si svoje poznatky ještě i ze zahrady. Avšak byla už předem přesvědčená, že počet oken i jejich vzdálenost zvenčí budou určitě přesně odpovídat tomu, co viděla uvnitř, a že tedy tudy cesta k úspěšnému odhalení případného úkrytu Zmijozelova portrétu nepovede.

Ostatně ani z Draca neměla dojem, že by před ní něco skrýval - jeho role průvodce po domě probíhala bez sebemenšího zaváhání, jež by jí snad napovědělo, že právě prošli kolem něčeho, o čem není radno se zmiňovat před nezasvěcenými hosty - a to jak v patře, tak o něco později i v přízemí, kam zhruba po hodině opět sešli. Což ji ovšem nezbavilo pochybností o Dracově důvěryhodnosti. Mohl tu svoji bezstarostnou sebejistotu pouze předstírat, ačkoli dobře věděl o natolik nestandardních předmětech svého otce, že bylo nutné je na poslední chvíli vynést z bankovního trezoru Malfoyů a ukrýt je před ministerskou kontrolou zde v domě? Nebo ho poněkud přeceňuje, když předpokládá, že by byl v deseti letech schopen bez váhání zamlčet cokoli, co by pro jeho otce mohlo být nevýhodné? Jenže - přece jenom to byl hoch určený pro skvělou kariéru ve zmijozelské koleji - od něj mohla očekávat cokoli.

Sama sobě se nestačila divit ohledně té až bytostné nesnášenlivosti, již k chlapci prakticky hned od počátku pocítila, přesto se jí však nedokázala zbavit - snad že se povýšený neosobní Draco tolik lišil od naprosto bezprostředních dvojčat Weasleyových, na jejichž společnost byla zvyklá, snad že jí obsahem svých poznámek, jakož i chladnými výrazy a gesty až příliš připomínal svého otce, jehož se očividně snažil napodobovat, s tím rozdílem, že to, co ji na Luciusovi pouze znechucovalo, působilo u jeho malého syna poněkud děsivě.

Ani pozorování Draca Malfoye však nebylo natolik důležité, tudíž jen dál počítala dveře, místnosti a okna a s napětím vzhlížela ke každému portrétu Salazara Zmijozela, který jí chlapec předvedl, i když mohla stěží očekávat, že by tak důležitý obraz, po němž prahl i samotný Ten-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit, visel jen tak někde všem na očích.

Stejně ale byla z absolvované prohlídky nemálo rozladěná, neboť hledaný čtyřlístek neobjevila ani na Zmijozelově portrétu, jenž visel naproti psacímu stolu v Malfoyově pracovně (místnosti s nábytkem z tmavého dřeva a hlubokými, bytelnými křesly potaženými tuhou kůží), ani na obdobném obrazu zaujímajícím čestné místo ve velikém společenském salonu nacházejícím se v přízemí vedle jídelny. Nebyl dokonce ani na žádné z maleb, jež visely ve ztemnělé knihovně - ovšem tamní variace na bradavický portrét zakladatelů Nathalii nemálo zaujala - všichni zakladatelé na ní totiž neseděli svorně vedle sebe tak, jak bylo zvykem, ale tři z nich - Godric Nebelvír, Helga z Mrzimoru a Rowena z Havraspáru - postávali pokorně a se svěšenými hlavami, vzbuzujíce dojem naprosté podřízenosti, za vysokou kamennou stolicí, na níž dlel s hrdým výrazem v obličeji Salazar Zmijozel.

Později odpoledne se mlha obklopující Malfoyův dům jako nehybný závoj konečně zdvihla a došlo tedy i na prohlídku zahrady, během níž si Nathalie ověřila svoje poznatky o uspořádání sídla. Draco však již byl značně netrpělivý - přiměl vyjít na terasu i svoji matku a trval na tom, že oběma ženám ukáže několik nových triků, které se nedávno naučil na svém koštěti. Nejdříve Nathalii zevrubně předvedl svoji Kometu Dva šedesát, načež vyhodil vysoko do vzduchu Zlatonku a vzlétl okamžitě za ní, pokoušeje se ji chytit.

Nathalie brzy musela uznat, že je dost dobrý - famfrpálu příliš nerozuměla, ale když viděla mrštnost, s jakou míček několikrát po sobě polapil, seznala, že v něm Harry Potter jednoho dne bude nepochybně mít zdatného a hodně nepříjemného soupeře.

"Chystáte se prodloužit svoje působení v Bradavicích i na příští školní rok?" otázala se jí Narcisa ze svého křesla vyneseného úslužně ven domácí skřítkou a nastavila tvář slabým paprskům zimního slunce pomalu se sklánějícího k obzoru.

"Ráda bych," odvětila Nathalie, "počítám ale, že to bude záviset především na postoji vašeho manžela."

"Samozřejmě," usmála se na ni paní domu studeně. "Musím s potěšením konstatovat, že Luciusovo postavení ve správní radě školy je opravdu silné - veškerá rozhodnutí jsou ve skutečnosti především jeho dílem. Díky Merlinovi, neboť jinak si vůbec neumím představit, že bych svěřila svého syna instituci řízené v podstatě senilním bláznem." A tentokrát na Nathalii zkoumavě pohlédla v očekávání její reakce.

Nathalie usoudila, že bude nejbezpečnější tvářit se neutrálně - počítala s tím, že loajalitu k zaměstnavateli by i Malfoyovi mohli ocenit, ať už si o něm jejich host reálně myslí cokoli. A tak vytáhla svůj blok a poté, co požádala paní domu o svolení, začala rychlými tahy kreslit skicu jejího obličeje, obhlížejíc ho ze všech úhlů.

Narcisa se již dál na nic neptala, pohodlně se opřela v křesle a mlčky pozorovala svého syna, jenž se dál honil za Zlatonkou. Jen jednou se prudce pohnula - to když se Draco vrhl střemhlav dolů a zastavil se na svém koštěti až těsně nad zemí. Ženin obličej náhle ztratil všechen svůj naučený chlad a pronikly do něj emoce znepokojení, strachu a nakonec veliké úlevy, jakmile jí chlapec s vítězným pokřikem zamával rukou, v níž svíral chycený míček.

"Buď opatrný, Draco," zavolala na něj a jen Nathalie si z té nepatrné vzdálenosti, která ji od chlapcovy matky dělila, všimla, že její navenek opět klidný obličej je ve skutečnosti napjatý, její pečlivě ovládaný hlas se nepatrně chvěje a její oči září bezmeznou láskou a oddaností, jakou se Nathalie ani neodvažovala ve svojí kresbě zachytit.

V té chvíli totiž pochopila jedno - Narcisa Malfoyová možná nikdy nepřivine svého syna do náruče, nebude mu šeptat slůvka útěchy, když bude smutný, jak to umí jenom chápající matky, bude se k němu chovat jen jako k právoplatnému dědici rodu a vyžadovat i od něj odpovídající jednání. Ale ve svém srdci ho nepřestane milovat stejně, jako kterákoli jiná matka zbožňuje své dítě. Nathalie už se nepotřebovala Brumbála ptát na svoji obrazovideckou kresbu týkající se Malfoyovy manželky - poníží-li se tato žena někdy natolik, že s pláčem padne na kolena před Severusem Snapem a přiměje ho složit neporušitelnou přísahu, pak to nebude kvůli ní, ani kvůli jejímu manželovi - bude to kvůli Dracovi.

Nathalie viděla ve svém životě hodně obrazů a dokázala rozpoznat lásku, když ji spatřila. A zde ji přímo uhodila do očí. Narcisa Malfoyová by za svého syna obětovala vlastní život.

Předchozí (18.5.) *** Následující (19.2.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (18.5.)

Závěr osmnáctky a vstup do Malfoyova domu. A obvyklé věnování těm, kteří komentovali všechny čtyři předcházející části této kapitoly, což jsou: Awia, Dorea, Hope, JSark, Kaya, lilalila, Miss.Hide, Nerla, Polgara, Scissors, sir matyas, soraki a Tereznik. Děkuju moc! (A předem se omlouvám za... ale co, nebudu spoilerovat!;-))

Kapitola osmnáctá: Malfoyovo sídlo (5. část)

Dveře jim otevřel velmi starý a seschlý domácí skřítek zabalený do čehosi vypadajícího jako kus starého ošoupaného závěsu. Přeměřil si Nathalii nerudným pohledem, ale sotva vzhlédl ke Snapeovi, mihlo se jeho vrásčitým obličejem poznání.

---

"Profesor Snape," zakrákal a ukláněl se tak hluboko, že se málem uhodil do hlavy o dřevěný práh. "Lenny je moc rád, že pána zase vidí…"

"Je doma tvůj pán?" přerušil ho Snape netrpělivě a prošel kolem skřítka do vstupní chodby, nesměle následován Nathalií.

"Pan Malfoy odcestoval brzy ráno do Londýna," odpověděl skřítek a úslužně oběma odebral pláště, "ale Lenny má příkaz odvést pana profesora i slečnu Belartovou k paní Narcise. Pokud by slečna byla tak laskavá a nechala své zavazadlo zde, Lenny by ho odnesl do jejího pokoje hned, jak pana profesora a slečnu uvede do ranního salonku."

Nathalie mlčky sklonila hůlku a nechala svůj kufr dopadnout na mramorem dlážděnou podlahu, načež následovala Lennyho a Snapea do veliké haly, z níž vedlo dál do domu několik chodeb a jedno zdobné schodiště, a poté do menší místnosti s několika kulatými stolky a polstrovanými, pohodlně vyhlížejícími křesílky. Jejich kroky ztlumil měkký, bledě zelený koberec, jen o něco málo světlejší než tapety ze stříbrozelené látky, jež zdobily zdejší zdi. Závěsy byly zpola zataženy a v místnosti panovalo ospalé příšeří, přerušované pouze šustěním látky v rukou drobné domácí skřítky sedící na stoličce vedle křesla obráceného k oknu.

"Lenny přivedl profesora Snapea a slečnu Belartovou, paní," spustil skřítek, sotva si decentně odkašlal, a Nathalie vzápětí spatřila, jak se z křesla, u nějž seděla domácí skřítka, zdvihla vysoká, štíhlá, důstojně vyhlížející dáma, v níž ke svému nemalému překvapení poznala onu světlovlasou ženu z jedné ze svých obrazovideckých kreseb.

"Severusi," usmála se žena poněkud afektovaně na profesora, vykročila k němu a sevřela jeho dlaň ve svých. "Ráda tě opět vidím."

"Narciso," pokývl jí Snape na pozdrav, "potěšení je na mojí straně," dodal, ale Nathalie hádala, že v tom není o nic víc upřímnosti, než v pozdravu Malfoyovy manželky. "Toto je slečna Nathalie Belartová," mávl rukou Nathaliiným směrem a jí bezděčně napadlo, že to je vůbec poprvé, co ho slyší vyslovit její jméno vcelku normálním způsobem. Byla to příjemná změna.

"Ach, jistě," věnovala jí Narcisa studený úsměv, který jejímu krásnému obličeji příliš neprospíval. "Lucius mě zpravil o vašem příjezdu, slečno. Narcisa Malfoyová," představila se a obě si potřásly rukama. "Lenny, odnes zavazadlo slečny Belartové do pokoje pro hosty a ty dojdi pro čaj, Tino. A zavolej Draca, ať sem hned přijde," obrátila se na domácí skřítku, která okamžitě odložila látku se složitou výšivkou a odkvačila ze dveří za Lennym.

"Lucius musel ráno nečekaně odjet do Londýna v jisté neodkladné záležitosti, ale měl by se vrátit ještě před polednem," vykládala Narcisa, když se usadili kolem jednoho ze stolků. "Zdržíš se na oběd, Severusi?" otočila hlavu ke Snapeovi tak, že na ni dopadalo rozptýlené světlo od okna a Nathalie si ji mohla konečně pořádně prohlédnout.

Byla to nepochybně ona - žena z její věštby - plavé vlasy jí splývaly v bohatých kadeřích na záda, sepnuté na temeni hlavy několika ozdobnými sponami, chladné modré oči pozorně sledovaly Snapeův obličej a její drobné bělostné ruce si bezděčně pohrávaly s lemem bohatě vyšívaného vínového kabátce, jenž vkusně doplňoval stříbřitě šedivé šaty pod ním. Nathalie stěží mohla uvěřit tomu, že tato hrdá, krásná a chladná žena, padne jednoho dne s pláčem na kolena před Severuse Snapea a donutí ho složit neporušitelnou přísahu. Čeho se ta přísaha bude týkat, to se ovšem Nathalie mohla jenom domýšlet.

"To bohužel nepůjde," slyšela jako ve snu Snapeovu odpověď, zatímco byla myšlenkami na míle odtud, "během hodiny se musím vrátit zpět do Bradavic. Před obědem mě ještě čeká dvouhodinovka lektvarů se třetím ročníkem," zkřivil znechuceně rty.

"Pořád tak nadšený ze svojí práce?" ušklíbla se Narcisa pobaveně. "Ráda bych tě ujistila, že ti Lucius kdykoli sežene mnohem lepší místo, nicméně znáš jeho názor na současné složení bradavického učitelského sboru. Pro nás jsi jedinou zárukou, že na podzim nepošleme svého jediného syna do doupěte naprosté tuposti a ignorantství."

Nathalie potlačila nutkání vytřeštit na Narcisu oči a raději se mlčky věnovala šálku čaje, který jí navrátivší se domácí skřítka právě podala.

"Ostatně tady ho máme," roztál znenadání Narcisin obličej v překvapivě něžném úsměvu, když se ve dveřích ranního salonku objevil chlapec sotva desetiletý a přejel všechny přítomné povýšeným pohledem. "Pojď sem, Draco, a pozdrav profesora Snapea a slečnu Belartovou."

Jak se k nim plavovlasý bledolící chlapec se špičatou bradou a světle šedýma očima pomalu přibližoval, zasáhla Nathalii další vlna poznání - i jeho už totiž kdysi viděla, ačkoli o dost staršího. Ta kresba následovala ihned po obrázku jeho matky a chlapec se na ní o čemsi bouřlivě dohadoval se Severusem Snapem.

Musím se na to zeptat Brumbála, napadlo ji, to už však stál Draco před ní a zkoumavě si ji prohlížel arogantníma očima, jimiž se tolik podobal svému otci. Vzápětí se otočil ke Snapeovi a jeho obličej se radostně rozzářil.

"Profesore Snape," pozdravil ho drobnou úklonou, "je mi ctí vidět vás v našem domě," pokračoval šroubovaně a jeho matka se tiše rozesmála.

"Draco se už nemůže dočkat, až pojede do Bradavic," vysvětlovala, zatímco Snape si hocha měřil zkoumavým zrakem. "A samozřejmě všichni doufáme, že se dostane do tvojí koleje, Severusi. Všichni Malfoyové vždy studovali ve Zmijozelu, to jistě víš."

"Ovšemže," přitakal Snape nehnutě a nadále pátral v chlapcově obličeji. "Jsem přesvědčený, že co se týče koleje, nemusíte mít o Draca žádné obavy," dodal poté pomalu a vyměnil si s Narcisou výmluvný pohled.

"Draco trval na tom, abych mu již nyní opatřila všechny učebnice pro první ročník," pokračovala Narcisa, obracejíc se s pýchou na svého syna. "Je tak chytrý a ctižádostivý!"

"Bude dělat Zmijozelu čest," přikývl Snape a semknul rty do úzké linky, z níž Nathalie nebyla s to nic konkrétnějšího vyčíst.

"Jdi, Draco, a ukaž profesorovi Snapeovi své učebnice," vybídla matka syna, jsouc povzbuzena Snapeovou vstřícností, "a při té příležitosti můžeš doprovodit slečnu Belartovou do jejího pokoje," dodala a s hrdostí v obličeji pohlížela za svým synem mířícím ke dveřím.

Snape se s Narcisou rozloučil, přijímaje její pozvání na nedělní oběd, a vydal se s Nathalií a Dracem zpět do vstupní haly a odtud po mramorovém schodišti do prvního patra. Prošli téměř na konec dlouhé chodby a zastavili se u dveří ze světlého dřeva, za nimiž se nacházel útulně zařízený pokoj pro hosty; Nathaliin kufr již stál vedle postele. Draco chtěl místnost hned zase opustit, ale Snape vešel znenadání dovnitř a klidným krokem zamířil k oknu.

"Vzpomínám si na tento pokoj," prohlásil nevzrušeně, "je orientován do zahrady, že?" navázal a vyhlédl z okna do líně se převalující mlhy.

Nathalie nepatrně nadzdvihla obočí nad jeho počínáním, ale v zápětí pochopila, o co se mu jedná, a postavila se k oknu vedle něj. Draco je nepříliš nadšeně následoval.

"Pobýval jsem zde při své poslední návštěvě," pravil Snape a otočil se zpět do místnosti, přejížděje ji pozorným pohledem. "Příjemné místo."

"Ano," souhlasil Draco, který zjevně netušil, co si má o profesorově chování myslet, ale snažil se, seč mohl, nedat na sobě nic zdát. "Moje ložnice je hned vedle, pane."

Nathalie se střetla s profesorovým pohledem a jeho netrpělivému pokývnutí směrem k oknu dobře porozuměla.

"Mhm, profesor Snape mi říkal, že zde máte několik bílých pávů. Mohu je odtud spatřit?" snažila se přivést chlapcovu pozornost k výhledu, zatímco Snape nenápadně vytáhl hůlku a začal obcházet pokoj kolem dokola. Plnil tak slib, který dal Brumbálovi, a ověřoval, jestli jí zde nehrozí nějaké nebezpečí. Byla mu za to vděčná.

"Je zima, slečno," pokrčil rameny Draco, "myslím, že pávi jsou zavření někde v teple. Ale můžeme se na ně zajít podívat, jestli…," otáčel se od okna, ale ona ho hned přerušila.

"Zdá se mi to, nebo doopravdy slyším vodu tamhle z té fontány?" ukázala ven, ignorujíc Snapeovo významné povzdychnutí nad jejími chabými pokusy o odlákání Dracovy pozornosti.

"Jistěže," přikývl chlapec, "je začarovaná tak, aby po celou zimu nezamrzla…," a pokračoval v povídání, dokud je Snape, který mezitím úspěšně dokončil prohlídku pokoje, nevyzval k odchodu.

"Vše v pořádku," zamumlal jí do ucha, když procházela kolem něj na chodbu.

"Děkuji," špitla tiše se sklopenou hlavou. Bylo jí jasné, že za jakýkoli jiný náznak vděku by ji nepochválil. A to i přesto, že následnému prohlížení Dracových učebnic nevěnoval zdaleka tolik pozornosti, jako průzkumu jejího pokoje.

"Musím říct, že nejsem příliš nadšen z představy pobytu mezi všemi těmi mudlovskými šmejdy," zkonstatoval Draco zničehožnic, když scházeli po schodišti zpět do přízemí, v jeho obličeji se objevil nepěkný úšklebek a vyčkávavě se otočil, jako by zkoušel, co mu na to ředitel zmijozelské koleje a zároveň člověk, jemuž důvěřují jeho vznešení, čistokrevní rodiče, odpoví.

Nathalie zalapala po dechu a střelila rychlým pohledem po Snapeovi. Je přece bradavický profesor! Takhle urážlivé prohlášení nemůže nechat jenom tak! Zdálo se jí, že zahlédla nepatrné škubnutí svalu v jeho obličeji, ale ani se nezastavil v chůzi, když mladému Malfoyovi odpovídal:

"Měl bys dávat větší pozor, na to, co říkáš, Draco. Každý by nemusel tvé nadšení pro věc pochopit správně." A věnoval mu jeden nehybný pohled.

Chlapec zrudl a sklopil hlavu.

"Jistě, pane," a seběhl zbytek schodů, následován Snapem a Nathalií, která se v příští chvíli neovládla a se zlostně zaťatými zuby lehce udeřila profesora do ramene. Ani se neotočil.

"Vaši rodiče ale jsou kouzelníci, doufám," držel se Draco i nadále tématu, otáčeje se tentokrát na ni poté, co došli do přízemí. "Mnoho bradavických obrazů totiž pochází z pozůstalosti členů našeho rodu. Nesnesl bych pomyšlení, že se jich dotýkají nečisté ruce."

Musela se kousnout do rtu, aby na toho spratka nezačala řvát.

"Samozřejmě," drtila odpověď mezi zuby a nenáviděla Snapea za ten netečný pohled, který na ni upíral. "Ostatně moje přijetí schvaloval tvůj vlastní otec, Draco."

"A co dělají vaši rodiče?" pokračoval chlapec v křížovém výslechu.

"Otec je činný v Mezinárodním sdružení kouzelníků," odvětila suše (otcovu předešlou funkci v oddělení vztahů s mudly na francouzském Ministerstvu kouzel se rozhodla raději nezmiňovat), "a matka pracovala pro Fond na záchranu kouzelnických památek."

"Pracovala?" povšiml si Draco bystře minulého času.

"Před několika lety zemřela," sdělila mu Nathalie chladně a snažila se zatvrdit svůj výraz před jakýmkoli náznakem bolesti tím spíš, že Snapeovy černé oči se náhle zavrtávaly do její tváře nadmíru pozorně.

"To je mi líto," zareagoval Draco okamžitě, jí však bylo jasné, že to není nic víc než naučená zdvořilostní fráze. Nikdy by nevěřila, že si dokáže během jediné hodiny vypěstovat nesnášenlivost k takhle malému dítěti. Mladý Malfoy však předčil její nejpesimističtější očekávání.

"To je v pořádku," pokrčila rameny, jakoby se nic nestalo, a nehty zaťaté do dlaní schovala za zády. Snape ji ještě chvíli zkoumavě sledoval, pak ale zavolal domácího skřítka Lennyho a převzal od něj zpět svůj plášť.

"Uvidíme se v neděli," řekl ještě a vyšel do houstnoucí mlhy. Dveře se za ním zavřely a Nathalie zůstala uvnitř, vydána napospas Luciusovi Malfoyovi a jeho rodině.

Předchozí (18.4.) *** Následující (19.1.)

Rozcestník povídky