Konec prázdnin a nástup dítka do "velké" školky mě opět na delší dobu naplno vytížil, ale už se zase po kouskách vrhám do překladu v toužebném očekávání blížícího se konce:-) Kapitolka bude postupně přibývat a překlad básně snad časem též. (Aktualizace: text této podkapitoly dopřeložen 24.9.2015)30. Dočista smýt
Hvězdo jasná! Kéž stálicí byl bych -
ne pro tvůj majestát osamělý,
v němž nocí shlížíš z hloubi očí svých,
jak nebeský poutník, věčně bdělý,
na proudících moří svatou zkoušku
smýt dočista souš a pozemskou báň,
či hledíš na novou, hebkou roušku,
již přehodil sníh přes hory i pláň -
Jsem nestálý, přec nezažívám změn,
ňadra své milé chci mít pod hlavou,
v to měkké dmutí navždy pohroužen
dnem, nocí bdít, opilý únavou,
nehnutě vnímat jen ten něžný dech,
být navždy s ní - či přijmout druhý břeh.
John Keats, Hvězdo jasná!
ssSss
Severus a Hermiona stáli v hale Kordéliina a Severusova domu a s úlekem na tváři na sebe upřeně zírali. Hermiona si přitiskla dlaň na ústa a Severus si nervózně přejížděl prstem po spodním rtu, zatímco se mu v mysli roztáčela kolečka ve snaze vzpomenout si přesně na to, o čem s Hermionou mluvili jen několik okamžiků předtím v obývacím pokoji.
Pohlédl zpět k otevřeným dveřím místnosti, v níž vedli svůj rozhovor; Kordéliin předčasný návrat do Londýna měl za následek - a o tom Severus vůbec nepochyboval - že vyslechla každé slovo, které mezi nimi padlo. Zabloudil očima k jejímu kufru, který trůnil na zemi uprostřed haly i s jejím jménem na víku vyvedeným zdobným písmem. Přece dobře věděl, že musí ve věci svého toužebně očekávaného rozvodu postupovat s co největší obezřetností - a tak ho vědomí vlastní neopatrnosti přimělo nad sebou nevěřícně zakroutit hlavou. Proč vlastně navrhoval, aby se po návratu z Paříže odebrali do jeho, místo do Hermionina domu? Proč vlastně bláhově rozprávěl o tak podstatných záležitostech, když přitom nechal dveře na chodbu dokořán? Úplně mu vyschlo v krku, když si uvědomil, že možná nevědomky zničil svoji šanci dospět k rozvodu.
Znovu se zadíval Hermioně do očí a v jeho hořkém zasmání zazněla nevíra. Kordélie se z víkendových cest nikdy nevracela takhle brzy. Přitiskl ukazováček na rty, aby Hermiona zůstala potichu, otevřel domovní dveře a pokynul směrem k nim. Očekával, že znovu začne slzet, její oči však zůstaly suché a na její sinalé tváři přetrvával výraz naprostého zděšení.
"Nedá se nic dělat, Hermiono," zašeptal nakláněje se těsně k jejímu uchu. "Budu postupovat přesně tak, jak jsem měl v plánu, a pokud tedy opravdu zaslechla náš rozhovor, budu se muset vyrovnat s důsledky."
"Vždyť jsi ale sám říkal, jak je důležité, abys mohl postupovat nezávisle na tom, že jsme my dva spolu," hlesla Hermiona naléhavě. "Jestli slyšela, co jsme si povídali..."
"Jak říkám: nedá se nic dělat. Možná to v tomto okamžiku věci poněkud komplikuje, ale v zásadě se tím nic nemění."
Hermiona na něj chvíli hleděla, její oči se pozvolna rozsvítily porozuměním a nakonec chápavě přikývla. Severus lehce přitiskl rty na její čelo.
"Nedělej si starosti - nebo se o to alespoň pokus," radil jí potichu, pak ustoupil dozadu a kývl k otevřeným dveřím. "Pošlu ti zprávu hned, jak budu moci."
"Vrátím se domů kolem třetí a pochybuji, že budu schopná myslet na něco jiného, než co se tady děje, takže tě moc prosím, Severusi, dej mi vědět, co nejdřív to půjde."
Přikývl.
"My tady pravděpodobně budeme na kordy po mnoho hodin, tudíž se nelekej, pokud dnes žádný vzkaz nedorazí. Slibuji však, že se ti ozvu, jakmile to bude možné."
Sledoval ji, jak na něj naposled roztěkaně kývla hlavou, načež se otočila, přešla ulici a v chabém svitu zimního slunce zmizela v parku uprostřed náměstí. Jakmile ji ztratil z dohledu, zavřel dveře a opřel se čelem o chladivý povrch lakované zárubně. Zavřel oči a pokoušel se soustředit na nepříjemný střet, který, jak věděl, ho za pár chvil čeká.
Kordélie byla jeho ženou již sedm let a po celou tu dobu spolu vycházeli víceméně dobře - alespoň donedávna se jim to dařilo. On jí umožnil, aby si dál nerušeně žila svým vlastním životem, a než se na scéně objevila Hermiona, chovala se k němu Kordélie obdobným způsobem. Dokud pro něj nezačala Hermiona pracovat, nevyměnil si s Kordélií jediné rozzlobené slůvko, znal svoji ženu ale natolik dobře, aby věděl, jak nebezpečná může být, pokud někdo zraní její pýchu. Snažil se Hermionu uklidnit v jejích obavách ohledně toho, jak bude Kordélie reagovat na jeho žádost o rozvod, pravdou však bylo, že příliš nedoufal v poklidné vyřízení všech záležitostí bez předchozího nepříjemného slovního útoku, který bude muset od svojí ženy strpět. Nebylo dokonce nepravděpodobné, že Kordélie jeho žádost rovnou odmítne.
Vzhlédl ke stropu a vydal se ke schodišti s pocitem, jako by málem kráčel na popraviště. Z horních pater nebylo nic slyšet, tušil však, že Kordélie nejspíš bude ve své oblíbené pracovně ve druhém patře. Když došel ke dveřím, na chvíli se před nimi zastavil a zaslechl slabý zvuk brku, jak škrábe po pergamenu. Zhluboka se nadechl s vědomím, že výsledek nadcházejícího rozhovoru může mít nebetyčné důsledky pro jeho i Hermioninu bezprostřední budoucnost. Důrazně si připomenul, že musí držet na uzdě svou popudlivost, sebral síly a otevřel dveře.
Kordélie seděla zády ke dveřím u mahagonového stolu, v jedné dokonale upravené ruce svírala brk a zběsile jím něco drápala na pergamen. Severus vešel do místnosti a tiše za sebou zavřel dveře. Zůstal stát bez hnutí, s rukama zkříženýma na prsou a čekal, až Kordélie promluví jako první. Pak si uvědomil, že by jeho postoj mohl být vnímán jako poněkud defenzivní, spustil ruce dolů a sepnul je za zády v úmyslu vypadat před svojí manželkou otevřeně a přístupně.
"Proč se neposadíš, Severusi?" otázala se ledově, aniž by otočila hlavu. "Jsem přesvědčená, že rozhovor, který nás čeká, nebude ani stručný, ani příjemný, takže raději ulev svým nohám."
Severus si beze slova sedl do křesla, které stálo nejblíž jejímu psacímu stolu a v duchu se ušklíbl nad nebezpečným tónem v jejím hlase. Cítil v něm potlačený hněv, a tak se raději soustředil na svůj vlastní dech, zatímco vyčkával, až Kordélie přestane psát, s pevným předsevzetím nenechat se vyprovokovat a předestřít jí svůj návrh tak diplomaticky, jak jen to bude možné. Hleděl na ni, jak píše, a přemýšlel, zda má její připravovaný dopis nějakou souvislost s tím, co při návratu vyslechla. Minuty ubíhaly nesnesitelně pomalu a jemu bylo jasné, že Kordélie úmyslně protahuje jeho agonii, jelikož chce, aby trpěl co nejdéle. Zůstal však nepohnutý a klidný, ačkoli bolestně toužil konečně spustit, neustoupil ale ze svého úmyslu nechat ji zahájit rozhovor.
Nakonec, když už mu připadalo, že uběhla snad celá hodina, napsala na závěr dopisu okrasným písmem svoje jméno a vložila ho do obálky. Odsunula ji na stranu, nevšímavě odhodila brk na desku stolu a potřísnila ji černým inkoustem. Sepnula ruce na stole, otočila se k Severusovi a v jejích temně modrých očích se zlomyslně zablýsklo.
"Často jsem si říkala, jak trávíš víkendy, když jsem pryč, Severusi," spustila hlasem dosud ovládaným nuceným klidem. "Tak teď to tedy vím. V životě by mě nenapadlo, že projevíš takový nedostatek vkusu a budeš si do mého domu tahat děvky."
Zaskřípal zuby a v duchu si znovu připomněl, že je v Hermionině nejlepším zájmu, když svoji zlobu udrží pod přísnou kontrolou.
"Tahle poznámka je jak nezdvořilá, tak i nespravedlivá, Kordélie."
Pohlédla na něj přivřenýma očima a její perfektně nalíčený obličej se zkřivil výsměchem.
"Do Vánoc zbývá jen pár dnů, takže jsem se rozhodla vrátit se do města o něco dřív s úmyslem dokončit potřebné nákupy. Vůbec jsem si nepředstavovala, že se nachomýtnu k tak dojemnému výjevu! Bylo to téměř na úrovni jedné z těch příšerných povídek, které vycházejí v Týdeníku čarodějek," ušklíbla se posměšně.
Severus si propletl prsty a dál se tvrdošíjně snažil nenechat se vyprovokovat k výbuchu zlosti.
"Upřímně řečeno jsem celou dobu věřila, že nejsi schopen milovat, Severusi. Vždy jsi vypadal tak... Jak to jen říct? Bez srdce?" povytáhla obočí. "Teď však zjišťuji, že jsi ochotný... Jak že jsi to říkal? Jít až na kraj světa se svojí lektvarovou asistentkou. No, jestlipak to není ta nejroztomilejší věc, jakou jsem kdy slyšela?"
"Kordélie," ozval se s povzdechem, "je mi líto, že jsi se stala svědkem takovéhoto rozhovoru; ušetřil bych tě toho, kdybych tušil, že se vrátíš tak neobvykle brzy."
"Jak pozorné od tebe, Severusi," prohlásila jízlivě. "Tak tedy - vzhledem k tomu, že toto je ještě pořád můj dům, obávám se, že budu muset požadovat, aby sem slečna Grangerová měla odteď zapovězený přístup. Je mi líto, můj drahý, jestli je to pro tvůj podnik nepraktické, nemluvě o tvých víkendových radovánkách, jsem si ale jistá, že mi rozumíš."
Pozorně ji sledoval a svá slova volil obzvlášť obezřetně.
"Kordélie, rád bych z tohoto rozhovoru Hermionu pokud možno co nejvíc vynechal. Podřídím se zcela tvým přáním a zajistím, aby se už v tomto domě neukázala, mnohem raději bych se ale soustředil na situaci, která se týká pouze tebe a mě."
"Inu, Severusi, já ale naopak zrovna toužím trochu Hermionu Grangerovou prodiskutovat vzhledem k podezřením, která jsem měla již řadu měsíců a která se nyní potvrdila. Takže mi pověz - píchal jsi ji, už když byla ve škole? Líbilo se ti zkoušet to na studentku, že ano?"
Stálo ho veškeré úsilí, aby nevyskočil na nohy, a ruka ho svrběla touhou vytáhnout hůlku.
"Jak se opovažuješ!" vyštěkl. "Mám na svědomí hodně věcí, ale nikdy bych se nesnížil k tomu, abych zneužil studentku."
"To mi tedy promiň, že očerňuji tvůj bezvadný charakter, ale je vážně tak těžké si to představit? Zvlášť s ohledem na to, že jsi neváhal zneužít svoji současnou kolegyni, bývalou snachu a bývalou studentku?"
Zkřížil ruce na prsou.
"To na sebe budeme jenom házet bahno, Kordélie? Chovat se jako malá děcka? Nebo se pokusíme dospět k nějakému řešení?"
"A jaké řešení by sis přál, Severusi?" pohlédla na něj temně. "Co ode mě vlastně chceš?" Její narůstající rozladěnost teď už z její řeči zaznívala zcela zřetelně.
Severus se zhluboka nadechl.
"V únoru bude do tvých padesátých narozenin zbývat již jen šest měsíců. Víš, co to znamená - nebudeš nadále podléhat manželskému zákonu. Mám za to, že je v nejlepším zájmu nás obou se v té době rozvést."
"To si nemyslím, Severusi," zasmála se Kordélie přezíravě. "Já jsem naprosto spokojená s tím, jak žiji teď. Naše uspořádání mi perfektně vyhovuje, děkuji pěkně. V dohledné době nemám v úmyslu podepisovat žádné rozvodové papíry."
"Kordélie," procedil Severus skrz zaťaté zuby, "to se mi vážně snažíš namluvit, že jsi neměla v úmyslu podat žádost o rozvod hned, jak ti bude padesát? Jakou výhodu ti přinese žít dál v manželství z rozumu?"
"Zákon se už nebude vztahovat na mě , jakmile mi bude padesát, Severusi, ale jelikož ty jsi o čtyři roky mladší, zamýšlím zůstat vdaná až do doby, než bude padesát i tobě. Chtěla jsem tě totiž ušetřit nutnosti znovu se ženit."
Bylo mu jasné, že Kordélie lže, ale na chvíli se odmlčel a uvažoval, jak vůči ní nadále nejlépe postupovat.
"Rád bych požádal o rozvod tak, aby nabyl účinnosti ke konci února," řekl nevzrušeně.
"Žádost se zamítá," odsekla. Zdvořilost již ani nepředstírala.
Severus si uvědomil, že ho čeká neuvěřitelně dlouhý den.
"Z jakého důvodu odmítáš moji žádost?"
"Ze všech důvodů," zahučela. "Z důvodu, že mi bude padesát až v srpnu; z důvodu, že mi naše současná situace zcela vyhovuje; z důvodu, že by sis stěží mohl dovolit zaplatit mi vše, co sis půjčil, když jsi začínal podnikat, a to už ani nemluvím o rozvodovém vypořádání."
" Máš právní nárok na polovinu mého majetku, Kordélie, a já ti ho nabídnu bez jakýchkoli výhrad, přičemž ti navíc zaplatím vše, co jsem si od tebe půjčil na vybavení laboratoře plus příslušný úrok."
"Polovinu tvého majetku ?" odfrkla si Kordélie nevěřícně. "Nemyslím, že by ten hubený obnos, který jsi dostal za prodej domu svých rodičů, mohl být považován za majetek, Severusi."
"Mluvím o majetku, který jsem nabyl v posledních šesti letech," ušklíbl se. "Moje podnikání v oboru lektvarů bylo mnohem lukrativnější, než bych se odvažoval doufat; jsem mnohem bohatší, než si možná myslíš."
"Tak to bys mi musel dokázat," zdvihla skepticky obočí. "A mimoto, já stejně nevím, co s penězi. Prostě se mi jen nehodí se teď rozvádět."
"Kordélie, jakmile ti bude bez půl roku padesát, přestaneš být navždycky osobou povinnou podle manželského zákona. A co víc - až ti pak bude padesát let, budeš se moci, pokud si to budeš přát, provdat za Everarda Munroea." A s uspokojením sledoval, jak se jí údivem rozšířily oči. Třebaže se o jejím milenci zmiňoval v rozhovoru, který spolu vedli ono ráno po charitativním plese, Everardovo jméno mezi nimi nikdy nepadlo.
Se zaťatými zuby rozčileně poklepávala nehty o desku stolu.
"Nemám tušení, o čem to mluvíš."
"Ušetři mě těch svých hereckých etud, Kordélie," protočil Severus popuzeně oči. "O tobě a Everardovi jsem věděl, už když jsme se my dva brali, což je ti dobře známo. O tobě a Everardovi Munroeovi ví ostatně polovina kouzelnické společnosti, tudíž to ani nezkoušej popřít."
Kordélie pevně stiskla rty a hleděla na něj v mrtvém tichu.
"Trávíš téměř každý víkend v jeho společnosti, nejčastěji na své chatě v Edinburghu nebo v jeho sídle poblíž Aberdeenu. Stýkala ses s ním dokonce ještě předtím, než Gilbert Nott zemřel. Nejen, že disponuji celou řadou důkazů, jimiž mohu podpořit svá tvrzení, mám dokonce i mnoho svědků, kteří dosvědčí, že vy dva jste milenci už celou řadu let."
Založila si ruce v obranném postoji a zlobně na něj pohlížela.
"Moe?" zavolala najednou a drobná skřítka se před nimi objevila s hlasitým prásknutím.
"Paní Kordélie volala?"
"Silnou kávu, prosím tě, a ať je jí hodně," štěkla Kordélie.
Moe přivřela oči, zdráhavě pokývla hlavou a zmizela s lusknutím prstů.
Kordélie se odvrátila od Severuse a z uzamykatelného šuplíku svého stolu vytáhla několik papírů. Mlčky dokumenty prolistovala, než se Moe vrátila s podnosem s kávou a sendviči.
"Děkuji, Moe," řekl Severus potichu, vzal od skřítky podnos a položil ho na konferenční stolek. Kordélie nepromluvila, dokud Moe neopustila místnost. Pak se natáhla, aby si nalila šálek kávy, a pravila:
"Dobře, Severusi. Ráda bych tedy viděla některé z těch důkazů, o nichž mluvíš, a předpokládám také, že máš účty, jimiž potvrdíš ten svůj předpokládaný ,majetek'."
"Od chvíle, kdy jsme uzavřeli sňatek, jsem byl, co se shánění důležitých dokumentů týče, velmi obezřetný, Kordélie," pravil a ústa se mu zkroutila znechucením, když se střetl s jejíma očima. "Všechny relevantní dokumenty jsou připravené k prostudování z tvojí strany."
"Tak je sem tedy přines," prohlásila. "Mám tady kopii naší předmanželské smlouvy a mám i dost času na prozkoumání všech právních obezliček."
Vstal z křesla a vyšel z místnosti, přičemž sotva potlačil touhu za sebou hlasitě prásknout dveřmi. Sestoupil do suterénu pro potřebné dokumenty a zhluboka při tom dýchal, neboť ho vztek nakonec přece jen přemohl. Ruce se mu roztřásly, když si vzpomněl na některé z poznámek, které jeho manželka pronesla na Hermioninu adresu, a raději je rychle vytěsnil. Sice by nejraději Kordélii proklel do trvalého bezvědomí, ale následný doživotní trest v Azkabanu by za ten krátký okamžik satisfakce stál jen stěží.
ssSss
