Harry Potter půl napůl – Relikvie smrti 1/2

Včera jsem se konečně dostala do kina na nového Harryho. Počkala jsem si dokonce až do večera na verzi s titulky. A jako mnohý skalní fanoušek, i já cítím potřebu se s vámi podělit o svoje zážitky. A doufám, že se i vy podělíte o ty své…;-)

Vlastně ani nevím, co jsem od toho čekala. Vlastně asi nic moc. Protože knížky o Harrym Potterovi pro mě měly vzestupnou tendenci zhruba do třetího dílu, který osobně považuji za nejlepší, a pak už jsem další vývoj sledovala víceméně jenom proto, že mě celý ten potterovský svět příliš pohltil a byla jsem zvědavá, jak to všechno dopadne. Tedy - hlavně jsem byla zvědavá na to, jestli Brumbál celou tu dobu věřil Severusovi Snapeovi oprávněně, v což jsem samozřejmě pevně doufala.

---

Celé zakončení knižní ságy mě spíš zklamalo - tedy, sedmá kniha mi přišla lepší než ta šestá a ano, Snape byl opravdu hrdina, ale tak nějak jsem od toho završení příběhu čekala víc než "jen" porážku Voldemorta a jen tak mimochodnou smrt celé řady oblíbených figur. A tolik diskutované rozdělení filmu na dvě části mě následně ještě víc rozčarovalo, neb jsem za tím spatřovala hlavně touhu tvůrců a investorů na tomto končícím fenoménu ještě co nejvíc trhnout.

Včerejší večer mě ale smířil nejen se sedmým dílem jako takovým, ale i s rozdělením filmu na dvě části. A jsem trochu rozpolcená, protože skoro začínám litovat, že takhle podrobně nebyly alespoň od čtvrtého či pátého dílu natočeny všechny. Anebo že to neudělali jako v Čechách se Saturninem - kratší filmovou verzi pro kina a několikadílný "seriál" pro věrné přívržence. I když už v kině při opouštění sálu jsem zaslechla názory, že se tam kromě zničení medailonku nic moc nestalo. Nestalo… ale ta atmosféra!

Ze stanování, které mě v knize dost otravovalo, se stala bezmála Záhada Blair Witch kombinovaná se zadumanými severskými filmy (Lars von Trier promine, ale vzpomněla jsem si dokonce i na jeho žaludy dopadající na střechu lesní chaty v Antikristovi), scény čistokrevní kouzelníci versus kouzelníci z mudlovských rodin nepříjemně připomínaly některé snímky z 2. světové války, vůbec celý ten kouzelnický svět už zdaleka nebyl tak odtažitý, nýbrž měl člověk pocit, že by vánočně dřímající Godrikův Důl mohla být klidně ta nejbližší víska za humny.

A celou cestu domů jsem přemýšlela, jak by to vypadalo, kdyby tvůrci točili Harryho Pottera už od prvního dílu s vědomím, co všechno přijde. Mohlo to být už od začátku víc temné a naznačující, kam se bude příběh vyvíjet? Mohly být všechny filmy víc propojené, což jim - přiznejme si - chybí? Líbilo by se mi to, ale na druhou stranu ani knížky takové nejsou - vždyť ty první díly jsou skutečně spíš pohádka s hodným dědečkem Brumbálem, a i když je Chris Columbus za jejich ztvárnění kritizován, já si nemůžu pomoci, ale na ten pocit, když jsem poprvé viděla jím natočenou barvitou Příčnou ulici, Velkou síň či hlavní schodiště v Bradavicích, asi nezapomenu nikdy, ačkoli z dnešního pohledu vyhlíží to jeho rodinné pojetí trochu naivně. I tak se ale na první dva díly ságy vždy podívám raději než na díl čtyři nebo pět. A asi si je i raději přečtu.

Kterážto úvaha mě přivedla k dalšímu přemítání, a to přímo nad samotnou autorkou - věděla Rowlingová už v prvním dílu, kam bude příběh směřovat a jaká nálada se bude knížkami prolínat o několik dílů později? Protože působí-li z dnešního hlediska nekonzistentně filmové zpracování, pak zpracování knižní na tom není o moc lépe - mezi prvním a sedmým dílem je rozdíl vskutku nevídaný.

Nu ale dost úvah. Nemyslím, že bych vás musela seznamovat s dějem filmu, dovolím si snad jen poznámku, že jsem ono "rozpůlení" očekávala už poté, co se Ron slavnostně vrátí k Harrymu a Hermioně. Pak by ta půlka mohla mít alespoň jakžtakž šťastný závěr. Na druhou stranu bychom ale přišli o poutavou návštěvu v Malfoyově sídle a Voldemorta vykrádajícího futuristicky vyhlížející Brumbálovu hrobku, kterýžto temný konec nás navnadil na závěrečnou jízdu. Co vlastně zbývá - banka u Gringottových, Aberforth, Snapeova vzpomínka, závěrečná bitva - inu, to bude pravděpodobně jiné tempo než první část!

Nemohu říct, že by mi ve filmu některé věci nechyběly - třeba loučení Harryho s Dudleyem nebo Kráturův přerod ze zapšklého služebníka rodiny Blacků v Harryho spojence, ale další záležitosti mi tam nechyběly naopak vůbec (všechna ta zdlouhavá plánování akcí). Jenom jsem si vždy zaujatě všímala toho, jak jsou představy tvůrců mnohem více velikášské než moje - kde já si představuji útulnou ministerskou halu, oni vidí neskutečně obrovský hangár, kde já mám v hlavě nevelkou celu v Malfoyově sklepě, tam oni vidí obrovský suterén.

Potěšily mě i drobné maličkosti - srandičky dvojčat Weasleyových, Ronovy průpovídky, Hermionina kabelka, zajímavě ztvárněný příběh tří bratří, obsazení Billa Nighyho do role záhy zavražděného ministra (i když byl oblečený a nezpíval Christmas all around me jako v Lásce nebeské:-)) a Rhyse Ifanse do role Xenofiliuse Láskoráda (i když na sobě neměl kosmicko-potápěčský skafandr jako ve filmu Notting hill:-)), dojemná scéna, kdy na sebe Hermiona nechává zapomenout své rodiče…

A potěšily i větší záležitosti - náhled do sídla Luciuse Malfoye při poradě Voldemorta s jeho Smrtijedy, Harryho návštěva hřbitova a vůbec celý Godrikův Důl, šílená Belatrix Lestrangeová a pohled do kamenné, ale přesto kdesi hluboko vnitřní boj odrážející tváře Severuse Snapea, když ho bradavická kolegyně prosí o pomoc, což mi snad vynahradilo i onu chybějící zásadní spoilerovou Brumbálovu větu ze závěru 4. dílu "Vy víte, Severusi, o co vás teď musím požádat…"

Jako by nám tvůrci rozdělením na dvě části chtěli trochu vynahradit vše, o co jsme přišli, a snad i zmírnit to, co v knize bylo tak tvrdé a ploché - Hedvičina a Dobbyho filmová smrt opravdu vyznívá mnohem smysluplněji, a budou-li takhle ve druhé půlce filmu umírat i další oblíbené postavy, tak to abych si s sebou rovnou vzala plnou krabici kapesníků, neboť závěr první části pro mě byl mnohem emotivnější než celá Brumbálova smrt a svorné míření studentsko-profesorských hůlek k nebi na konci šestého dílu. Zdá se, že se nám jak režisér David Yates tak i představitelé hlavních rolí pomalu propracovali na velice slušnou úroveň. A já už se nemohu dočkat, jak se celá filmová série uzavře…

Zdroj foto: Warner Bros. Pictures

Blog oslavil svůj 2. rok

Sice už 13. listopadu, ale nějak jsem na to výročí pozapomněla - asi proto, že ke sledování návštěvnosti v Google Analytics jsem se zaregistrovala až 27. listopadu 2008, a tak mi dnešní datum ulpělo v hlavě víc. Každopádně je to důvod k malé rekapitulaci.

---

Za první rok fungování těchto stránek se mi v povídce Portrét pro Bradavice podařilo dojít až ke kapitole dvacet jedna. Je docela děsivé zjistit, že ve druhém roce jsem se posunula jen do kapitoly dvacet osm. Na druhé straně mě trochu uklidňuje myšlenka, že pokud budu pokračovat alespoň stejným hlemýždím tempem jako letos, tak bych zde vzhledem k celkovému plánovanému počtu kapitol Portrétu měla u příležitosti třetích narozenin blogu napřesrok slavnostně oznámit, že povídka byla mezitím dokončena. Pevně v to doufám:-)

Trošku mě snad omlouvá, že jsem se zároveň pustila do překladu HG/SS povídky Denial od irské autorky little beloved. Ani to mi nejde kdovíjak rychle, ale na překladu první části osmé kapitoly pracuji a doufám, že se zde co nevidět objeví. V příštím roce bych také chtěla trochu zapracovat na dalších rubrikách - přidat pár cestovatelských článků a nějaké ty recenze filmů. Pokud se dostanu do kina. A na cesty.:-)

A nyní dost o mně a něco málo o vás - mám zde pár čísel z Google Analytics: za ten rok vás sem přišlo přes 50 tisíc. Většina návštěvníků je samozřejmě z České republiky, ale skoro 7 tisíc přišlo ze Slovenska a pak jsou tu nějaká drobná čísla - zejména z Rakouska, Velké Británie, Švýcarska, Německa, Itálie a dalších států - viz přiložená mapka:

Co se týče měst, vede Praha v ČR a Bratislava v SR (jak jinak:-)), další hojně zastoupená města jsou Ostrava, Brno, Jihlava, Opava, Plzeň, Hradec Králové, Orlová, Pardubice a Chomutov (Česká republika) a Košice, Trnava, Žilina, Svatý Jur, Myjava, Prievidza, Michalovce, Poprad a Nové Zámky (Slovenská republika) - viz přiložená mapka - ačkoli Praha a Bratislava jsou tam nějak podivně rozdělené:

Maximálního počtu návštěv v uplynulém roce bylo dosaženo 24. srpna 2010 (350 návštěvníků), naopak jedinečných návštěvníků (bez započítání opakovaných návštěv) sem přišlo nejvíc 24. června 2010 - 132 lidí. Celkem se tu klikalo na 110 tisíc stránek - maximálně na 684 stránek za den, a to 18. srpna 2010. Za ten rok sem dorazilo 6.197 nových návštěvníků, z nichž 62 % se na tyto stránky vrátilo ještě jednou týž den.

Nejčastěji vás sem přivedly vyhledávače Google a Seznam a samozřejmě odkazy na stránkách jiných blogů. Nejvíc návštěv zaznamenaly rozcestníky obou povídek a pak - z jakéhosi důvodu - kapitola 3.3 Portrétu pro Bradavice a kapitola 2.2. Odmítnutí (obě přes 1 100 kliknutí).  Těžko říct, co je na těch kapitolách tak zásadního:-). Dále - 48% z vás používá Firefox, 32% Internet Explorer, 12% Operu a 4% Google Chrome.

Nejvíc mě ovšem pobavil seznam klíčových slov, přes jaká sem návštěvníci proniknou: ano, "portrét pro bradavice", "e-vismaior" a "hg/ss" mě opravdu nepřekvapilo. Ale vážně nechápu, jak se na moje stránky někdo mohl dostat po zadání klíčových slov "žlutohnědé šaty" (166 přístupů) a "mandaly z čajových sáčků" (62 přístupů). Záhada:-))

Na závěr mi zbývá jen vyslovit přání, abychom se tu potkávali i v následujícím roce a abych to tady dokázala zaplnit mnoha články, kvůli nimž vám bude stát za to se sem i nadále vracet. Všem čtenářům tohoto blogu moc moc děkuji za přízeň:-)

Odmítnutí (7. kapitola 2/2)

V překvapivě krátké době jsem tu s překladem závěru sedmé kapitoly povídky Denial od little beloved...:-)

Procházeli se po Londýně skoro dvě hodiny za vcelku družného rozhovoru o rodině, přátelích a letech studia na univerzitě. Ačkoli jeho plachost povětšinou odezněla, všimla si Hermiona, že Teo občas i na několik dlouhých minut umlká - povahový rys, který jí nebyl tak úplně příjemný. Zmítala se mezi neodolatelným nutkáním vyplňovat tyto odmlky a instinktivním strachem, že bude příliš žvanit. A také jí trochu dělalo starosti, že ani jednou nezmínil svého otce nebo jeho rodinu. Chtěla na to nějakým způsobem zavést řeč, ale bála se toto téma nakousnout, aby se Tea nějak nedotkla. Ve snaze na to zapomenout se namísto toho soustředila, aby si každý detail tohoto jejich prvního skutečného rozhovoru řádně uložila do paměti.

---

Čas jim ubíhal s překvapující rychlostí a brzy zjistili, že mají zase hlad. Už bylo něco po jedné hodině.

"Kam bys chtěla zajít na jídlo?" zeptal se Teo.

"Nic mě nenapadá," odvětila. "Vypadá to, že znáš Londýn lépe než já, takže klidně vyber, co se bude líbit tobě."

Rozhlédl se kolem; byli na Oxfordské ulici.

"Co třeba Ivy?" otázal se.

Měla za to, že si dělá legraci.

"V Ivy nikdy nedostaneme stůl. Teď je doba oběda - a stůl si musíš zamluvit dny, ne-li týdny předem."

"Ne, pokud patříš do rodiny, která tam má vlastní stůl," usmál se.

"Tvoje rodina má stůl v Ivy?" zdvihla překvapeně obočí. "Nemůžu uvěřit, že jste čistokrevní!"

"Pravda, je to trochu neortodoxní," uchechtnul se. "Máme stůl taky U Pierra v Příčné ulici. Rádi pevně stojíme každou nohou v jednom světě."

Vydali se směrem ke zmíněné restauraci, když se náhle Teo zarazil, aby se podíval do výlohy jednoho obchodu. Hermiona sledovala jeho pohled a zjistila, že to je klenotnictví. Zvědavě přejížděl očima řadu diamantových prstenů.

"Chtěla bys zásnubní prsten?" zeptal se, otáčeje se k ní.

Hermiona se začervenala a potřásla hlavou.

"Ne!" řekla rozhodně a snažila se zamaskovat, jak nepříjemně se cítí. "Vím, že v kouzelnické společnosti to není zvykem. Ale ráda bych, abychom měli nějaké pěkné svatební prsteny," dodala. "Vím, že jsou nejdůležitějším bodem obřadu."

"Hodně holek z naší skupiny má zásnubní prsten," pravil a znovu obrátil svoji pozornost ke klenotnictví.

"Upřímně, Teo, prostě necítím potřebu ho mít."

Přitiskl prst na sklo.

"Co tamhle ten? Je docela jednoduchý - jen diamant na platinovém prstenu."

Pohlédla směrem, kterým ukazoval. Byl to prsten s jediným diamantem zasazeným do platiny.

"Teo," řekla vrtíc hlavou, "ten prsten stojí dvanáct tisíc liber. Pracovala jsem v jedné pařížské kavárně a tohle byl můj plat za celý rok!"

"Je to hodně?" pokrčil čelo. "Musím připustit - nejsem si úplně jistý, co se týká mudlovských peněz. Mám takovou legrační mudlovskou plastikovou kartu, která se tváří, že mi dá všechno, co chci." Znovu pohlédl na prsten. "Nemyslíš, že je nádherný?"

"Ano, je nádherný - ale není k jídlu. A právě teď nedokážu myslet na nic jiného, než na svůj žaludek."

Když došli do restaurace, byla Hermiona překvapená, když Tea hodně členů personálu vítalo jako starého známého hosta. Zjevně tam jedl často. Byli okamžitě uvedeni ke stolu a během několika minut si objednali oběd. Hermiona už tam s rodiči dvakrát jedla, ale nikdy se k ní číšníci nechovali tak zdvořile. Členové Millovy rodiny byli očividně důležití lidé jak v mudlovském, tak v kouzelnickém světě.

Teo během jídla vypadal, že je v jakési zamyšlené náladě, a tak Hermiona obstarávala většinu konverzace. Zjistila, že jí to vlastně nevadí; užívala si přepychové okolí, které ji obklopovalo, a Teo se navíc tvářil, že ho její povídání o mudlovské výchově tolik odlišné od té jeho, opravdu zajímá. Objednali si láhev červeného vína a hovor se záhy stočil k evropským městům, jež navštívili. Shledali, že existuje hodně míst, která oba dva touží navštívit, jmenovitě třeba Japonsko, Nový Zéland nebo Jižní Afriku. Když nakonec Hermiona pohlédla na hodinky, překvapeně zjistila, že už je skoro šest. Teo si všiml jejího výrazu.

"Předpokládám správně, že máš na dnešní večer své plány?" zeptal se.

Omluvně se na něj podívala.

"Domluvila jsem se s Harrym a Ginny, že zajdeme na drink do Děravého kotle," vysvětlovala. "Neslíbila bych to, kdybych tušila… tedy…"

"Že si to spolu tak pěkně užijeme?" dokončil za ni.

"Přesně!" zakřenila se.

Usmál se.

"Severus si myslí, že se k sobě vůbec nehodíme," zamumlal.

Byl překvapená, že nakousl tohle téma.

"No, tak to mu asi budeme muset dokázat, že se mýlí."

Teo připsal útratu na rodinný účet a vyšli z restaurace. Vyjasnilo se a večerní světlo bylo úchvatné. Nabídl jí, že jí k Děravému kotli doprovodí, a Hermiona vděčně souhlasila. Uklidněná přátelským odpolednem, které spolu strávili, a povzbuzená vínem vklouzla rukou do jeho. Propletl prsty s jejími a plaše se na ni usmál z pod hnědých vlnitých vlasů. Spokojeně si povzdychla; věci začínaly vypadat lépe, než se odvažovala doufat.

ssSss

Když Hermiona vstoupila do lokálu, našla Ginny a Harryho sedět u jejich oblíbeného stolku v rohu. Hřejivě se usmála, jak se k nim blížila; byli už skoro tři roky spolu, ale pořád byli jeden do druhého tak zahledění, jako kdyby se právě vzali. Oba se postavili, aby ji přivítali.

"Ahoj, Harry," řekla a objala svého kamaráda, "neviděla jsem tě od Vánoc." Otočila se a krátce k sobě přivinula Ginny. "Ginny mě samozřejmě podrobně informovala," dodala.

"To se vsadím," pravil Harry a zaškaredil se na svoji manželku. Pokynul barmance a ta se vydala přes rušnou místnost, aby si mohli objednat.

Ginny se zaculila přes stůl.

"Takže?" otázala se. "Nějaké významné zprávy? Slyšela jsem, že se Draco zasnoubil se Susan, a Neville mi v pondělí říkal, že má v úmyslu požádat tento týden o ruku Hannah."

"Skoro všichni už jsou spárovaní," přikývla Hermiona. "Katie Bellová přijala nabídku Blaise Zabiniho a Terry Boot se zasnoubil s nějakou dívkou jménem Laura Wallace."

"A…," řekl Harry s úsměvem, "a co ty? Proč jsi celá zrůžovělá?"

Hermiona se uchichtla a přitiskla si dlaně k hořícím tvářím.

"To má nejspíš co do činění s těmi třemi sklenicemi vína, které jsem měla k obědu."

"Předpokládám, že jsi neobědvala sama, nebo ano?" zdvihla Ginny obočí.

Hermiona potřásla kudrnami a náhle pocítila nervozitu z toho, co jim měla říct. Co když jí to neschválí?

"Obědvala jsem se svým snoubencem, zasnoubili jsme se včera."

Ginny vyjekla tak hlasitě, že si hned přitiskla ruku na ústa.

"Promiňte!" řekla a ztišila hlas do šepotu. "Ach, Hermiono! Kdo?"

Hermiona se na ně usmála přejíc si, aby její rozhodnutí podpořili.

"Teodor Nott."

I když cítila jisté obavy ohledně jejich názoru, nemohla si pomoci a musela se začít smát, když spatřila naprosto shodné výrazy naprostého údivu v jejich obličejích.

"Tomu nevěřím!" vyhrkl Harry a uhodil pěstí do bytelného dubového stolu. "Dlužím Ronovi dvacet galeonů!"

"Říkala jsem ti, že ona si Michaela Cornera nikdy nevezme!" připomněla mu Ginny.

Hermiona nevěřícně hleděla z jednoho na druhého.

"Vy jste se s Ronem sázeli, koho si vezmu?"

"Ano, sázeli - blázni," odtušila Ginny. "Víš přece, jací jsou. Mám kopii seznamu uchazečů a Harry trval na tom, že se rozhodneš pro Michaela Cornera. Ron řekl, že Michael Corner to nebude za žádných okolností - spočítal si, že tvojí jedinou možností je Teodor Nott. Harry mu na to řekl, že to spíš zamrzne peklo, než aby sis ty vzala Teodora, když Snape je jeho nevlastní otec a vůbec."

Hermiona zalapala po dechu.

"Vy jste věděli, že Snape je jeho nevlastní otec, a neřekli jste mi to?"

Ginny pokrčila čelo.

"Každý přece ví, že Snape je jeho nevlastní otec!"

"S docela důležitou výjimkou zahrnující mě, Padmu a Deana," odvětila Hermiona podmračeně.

"Můžeme přeskočit všechny tyhle nepodstatné detaily a dostat se k tomu, jak jste se ksakru ty a Teo dali dohromady?" ptal se Harry obraceje oči v sloup.

"Na tom není nic moc k povídání, vážně," pokrčila Hermiona rameny. "Líbí se mi a já se líbím jemu. Je dost nesmělý, takže jsme se upřímně řečeno až dodneška moc nebavili. Ale i tak si myslím, že se k sobě docela dobře hodíme."

Barmanka přišla s jejich pitím a oni přerušili koverzaci, dokud se opět nevzdálila.

"Víš, Hermiono, myslím, že máš možná pravdu," zamumlal Harry a upil trochu medoviny. "Nezdálo se mi, že bys chtěla mít Snapea za tchána, ale k Teovi se nepochybně hodíš - vždyť on v knihovně prakticky žil."

Ginny seděla opřená dozadu a několik minut svoji kamarádku pozorovala. Usmála se.

"Tobě se vážně líbí, že ano?"

Hermiona se začervenala a rázně přikývla.

"Neznám ho nějak důvěrně, ale ano - opravdu se mi moc líbí."

Harry po ní vrhl významný pohled.

"A jak to vidíš se Snapem jakožto tchánem? Bude to problém?"

Hluboce si povzdychla. Tuhle záležitost nebyla schopná důkladněji probrat ani s Padmou ani se svými rodiči. Přísaha střežit Snapeovo soukromí jí o tuto možnost oloupila. Ale teď věděla, že může mluvit otevřeně: koneckonců Harry znal všechny detaily toho, co viděl ve Snapeových vzpomínkách v Myslánce, a před Ginny neměl tajemství.

"Většinu času se ke mně chová nepřátelsky. Dokážu si představit, jak těžké to pro něj musí být, když ví, že ze všech lidí právě my víme o jeho minulosti, ale už od prvého dne v Bradavicích se ke mně choval tak hrozně, že bych na to teď již měla být zvyklá." Usrkla svůj nápoj a nejistě si skousla spodní ret. "Když mi řekl, že je Teův nevlastní otec, úplně mě to vyděsilo. Od té doby se ke mně chová mnohem mileji, což mi popravdě řečeno připadá trochu znepokojující. Myslí si, že se k sobě vůbec nehodíme - myslí si, že mé a Teovo manželství nebude nikdy fungovat."

"Cože?" ptala se Ginny nevěřícně. "Proč by si to měl myslet?"

Hermiona pokrčila rameny a statečně se bránila slzám, když si vybavila epizodu ze Snapeovy kanceláře, k níž došlo předchozího rána. "Uvedl spoustu důvodů, ale všechny mi připadaly příšerně banální. Jde o to, že já už ani nevím, jestli můžu věřit tomu, co mi říká. Je opravdu tak bytostně přesvědčený, že to manželství nebude fungovat, nebo se mě jenom snaží odradit, protože nemůže snést představu, že budu jeho snacha?"

Harry a Ginny si vyměnili pohled.

"A myslíš si, že existují závažné důvody, proč by to nemělo fungovat?" ptal se Harry.

"Nebudu předstírat, že bych v tomhle stadiu vztahu Tea dobře znala," potřásla Hermiona hlavou, "ale poté, co jsem s ním dneska strávila den, věřím čím dál tím víc, že se k sobě hodíme. S mými rodiči nebude mít Teo problém - o mudlovské politice toho ví mnohem víc než já a Londýn zná jako své vlastní boty. Co se toho týče, nevidím jediný důvod, proč by nám to nemělo vyjít."

"Zdá se mi," zamumlala Ginny a naklonila se dopředu, "že nejde zas až tolik o to, co si myslí Snape, jako spíš o to, jestli se ty dokážeš srovnat s tím, že ho budeš mít za tchána."

Hermiona na okamžik zamyšleně zazírala do hlubin svého drinku.

"Po tom dnu, který jsem s Teem právě strávila," řekla a pocítila náhlý příval povzbuzení, "se dokážu srovnat s mnohem horšími věcmi než se Severusem Snapem a jeho hrozným chováním. Myslím, že máme šanci být s Teem hodně, hodně šťastní."

Harry se usmál a pozdvihl sklenici.

"Dobrá - víš, že jsem vždycky doufal, že ty a Ron skončíte spolu, ale jsem moc rád, že jsi šťastná. Na Hermionu a Tea," pravil.

Všichni si přiťukli svými poháry a připili si na Hermioninu budoucnost.

Ginny se na Hermionu šelmovsky ušklíbla.

"Už jsi s ním spala?"

Harry se málem zadusil medovinou.

"Nemohly byste vy dvě tohle probrat, až u toho nebudu?"

Obě ho ignorovaly.

"Jistěže ne!" odvětila Hermiona důrazně. "Ještě jsem ho ani nepolíbila," dodala.

Ginny chvíli vypadala zamyšleně.

"Vždycky jsem si říkala, že určitě skvěle líbá - temný, záhadný a tak vůbec."

"Ty sis vždycky říkala, že Teodor Nott skvěle líbá?" ptal se Harry zděšeně.

"Ne tak dobře jako ty, to je jasné," pravila Ginny a dloubla ho do žeber.

Hermiona se rozesmála. S jinými páry se často cítila nepohodlně, ale ne s Harrym a Ginny. Znala je už příliš dlouho. Pohlédla na stůl na jejich pití a zamračila se.

"Proč vlastně piješ pomerančový džus?" zeptala se Ginny. "Tady si přece vždycky dáváš medovinu."

Harry a Ginny se na sebe podívali a usmáli se.

"Nejsi sama, kdo má novinky," řekl Harry rozzářeně.

"Jsem v pátém týdnu," zašeptala Ginny s širokým úsměvem na náhle rozjasněném obličeji.

"Není možná!? Gratuluji - jsem tak ráda za vás za oba!" odstrčila židli a oba je naráz objala.

Hovor se nevyhnutelně stočil do oblasti všech záležitostí spojených s dětmi. Když tak Hermiona pozorovala přes stůl své přátele, cítila, jak moc jim jejich zjevné štěstí závidí. Harry se na Ginny opakovaně díval s tak něžným a ochranitelským výrazem , až jí to málem vehnalo slzy do očí. Nikdy neměla tendence k zádumčivosti. Avšak nyní, když hleděla na jejich nehoráznou radost, představovala si, jak ona a Teo sdělují stejnou novinku přátelům a rodině, a zjistila, že ta myšlenka jí nepřipadá zas tak úplně nevítaná.

ssSss

Když Hermiona později toho večera dorazila domů, podělila se s rodiči o všechno, co zjistila o rodině Millových. Podle všeho se jim docela ulevilo, že toho Hermiona o svém nastávajícím manželovi ví o tolik víc, a její otec vypadal být nadšený z vidiny, že bude moci se svým budoucím zetěm debatovat o mudlovské politice. Povzbuzená jejich rostoucím nadšením stoupala šťastná Hermiona o něco později po schodech do svojí ložnice.

Právě se chystala, že si půjde lehnout, když ji slabé ťukání na okno ložnice uvědomilo o přítomnosti veliké hnědé sovy. Na okamžik ji zachvátila panika, neboť si na svitku všimla pečeti Ministerstva kouzel, ale po otevření seznala, že je z odboru záhad v souvislosti s její žádostí o práci. Přečetla si dopis a po obličeji se jí rozlil spokojený úsměv: byla jediným uchazečem, jehož žádost byli ochotni posoudit, a jelikož si přáli rychle pokročit v řízení, pozvali ji v pátek ráno na pohovor. Ze zásuvky psacího stolu vytáhla brk a spěšně napsala vzkaz Teovi. Do pohovoru zbývalo pouze třicet šest hodin; museli si promluvit.

ssSss

A nakonec několik fotografií z procházky Hermiony a Tea:

Známé Westminsterské opatství a Big Ben

Londýnské oko - pohled z Victoriina nábřeží

A konečně: The Ivy je vskutku jedna z prestižnějších londýnských restaurací, která byla otevřena již v roce 1917 nedaleko Leicester square a údajně je to to pravé místo, kde můžete narazit na nějakou celebritu. Ivy v překladu znamená břečťan. Koho by to zajímalo, zde je odkaz na jejich stránky. S tím zamlouváním stolů to ale asi nebude zas tak hrozné, zkoušela jsem to on-line a úplně obsazené byly následující tři dny, pak už se místečko najít dalo;-)

Předchozí (7.1.) *** Následující (8.1.)

Odmítnutí (7. kapitola 1/2)

Jelikož jsem se v Portrétu poněkud zasekla v promýšlení koncepce dalších kapitol až do závěru, střihla jsem si opět po delší době trochu překladu. V povídce Denial jsem se odmlčela záměrně i proto, že autorka little beloved před časem povídku stáhla ze všech stránek, kde byla uveřejňovaná. Po důvodu jsem se raději neptala, abych náhodou nedostala odpověď, že i já mám s překladem přestat. Anglický text mám naštěstí celý stažený, a tak směle pokračuji - dnes o první větší interakci Hermiony a Teodora Notta. V úvodu opět báseň Williama Butlera Yeatse, tentokrát s názvem To an Isle in the Water ze sbírky básní Crossways (1889). Originální text básně naleznete zde:

7. Tak plaše

Plaše, tak plaše,

plaše má jediná

jak stín jde září ohně,

jen myšlenky své zná.

A vnáší jídel mísy,

jež skládá přede mnou.

Já na ostrůvek v moři

tak rád bych s ní chtěl plout.

A vnáší světla svící,

jež stíny projasní,

pak plaše stojí ve dveřích

a plaše v šeru sní.

A jako srna plaše,

jde pomoc svou mi dát.

Já na ostrůvek v moři

s ní doletěl bych rád.

W.B. Yeats, Na ostrůvek v moři

---

ssSss

Hermiona Grangerová - brzy již Nottová - zdvihla spánkem ztěžklá víčka a ve světle brzkého ranního slunce zazírala na svůj budík. Cítila se naprosto vyčerpaně - zůstala vzhůru dlouho do noci a debatovala s matkou o svojí budoucnosti. I přesto, že oba její rodiče původně podporovali její rozhodnutí podřídit se Manželskému zákonu, dokud to byla teorie, náhlé zaslíbení se jejich jediného dítěte muži, jehož nikdy předtím neviděli, je rychle vrhlo do reality.

Když se předešlého večera Grangerovi vrátili domů z práce, shledali, že Hermiona připravila jejich oblíbenou večeři, aby s nimi oslavila své zasnoubení. Ve snaze vypadat, že její rozhodnutí schvalují, otevřel její otec láhev šampaňského a během jídla si vcelku bezstarostně povídali. Pochybnosti o její plánované svatbě začali pronášet až poté, co přilétla sova z Ministerstva kouzel. Sova přinesla mnoho listin, které si Hermiona měla pročíst - dokumenty z ministerstva týkající se smluvních podmínek kouzelnických manželství a záznamy o Teodorově majetku a předpokládaném ročním příjmu.

Když se Hermiona poprvé dozvěděla o Teodorově bohatství, měla za to, že její rodiče její budoucí hmotné zabezpečení spíš uklidní. Ale objevení se právních dokumentů mělo za následek příval otázek týkajících se Teodora a jeho rodiny, na které Hermiona nebyla schopná dát v onom teprve počátečním stadiu jejich vztahu uspokojivé odpovědi. Její matka a otec - spíš než aby je Teodorův majetek povzbudil - byli vysoce znepokojeni nedostatkem Hermioniných vědomostí o zdroji tohoto rodinného jmění. I když vypadali být příjemně překvapeni faktem, že Teo získal titul na Cambridge, skončil večer atmosférou zjevného neklidu. Otec se brzy takticky odebral do ložnice a nechal matku s dcerou, aby si mohly dlouze a upřímně popovídat o Hermionině budoucnosti. Hermiona nakonec souhlasila počkat tak dlouho, jak to bude mezi zasnoubením a svatbou po právní stránce možné, a pozvat Teodora o víkendu na večeři.

Ačkoli ji předchozího večera starost rodičů o ni dojala, ráno naopak pocítila při vzpomínce na to, co považovala za zcela nadbytečné opečovávání, záchvěv podrážděnosti. Obraz jí a Teodora coby páru její mysl natolik ovládal, že ji nedostatek jejich plné podpory otrávil. Jejich chování jí v určitém směru připomnělo dobře míněné, avšak přesto zároveň rozčilující rozmazlování od Molly Weasleyové. Mohla jenom doufat, že až potkají Tea, seznají, že jejich obavy byly neopodstatněné.

Jak se tak její myšlenky přesunuly k jejímu budoucímu manželovi, nemohla si pomoci, aby se nezačala uculovat. Cítila jakési vzrušení, aby už už zjistila vše, co bude moci o rodině, s níž bude spřízněna. Tedy s výjimkou Severuse Snapea. Vyplenila obsah šatníku, pokoušejíc si domyslet, čemu dává Teodor přednost, když přijde řeč na oděv. Jeho vkus vypadal být trochu gothic, takže si vybrala oblíbené džínsy a volné tričko z šedivého hedvábí, které si koupila v Paříži. Přemýšlela také, kam asi půjdou odpoledne na jídlo. Najednou ji nutnost strávit sama celé odpoledne se svým snoubencem připadala poněkud strašidelná. Přitiskla si dlaň na břicho, aby zarazila motýly, kteří se rozlétli po jejím žaludku, a pohlédla na svůj odraz v zrcadle. Usmála se při vzpomínce, jak kdysi v záchvěvu dívčí lehkomyslnosti načmárala na povrch zrcadla ,Hermiona miluje Ronalda´. Její teenagerské fantazie o tom, jaký bude její život, se nyní zdály být směšné. Vzala řasenku a začala pracovat na svém vzhledu; neměla v úmyslu svého nastávajícího zklamat.

ssSss

Když Hermiona dorazila do Belgravského domu, našla Tea, jak kroky přeměřuje podlahu společenské místnosti. Přišla o něco málo později než obvykle, neboť si dala záležet na svém nalíčení. Provinile sjela pohledem na hodinky a trhla sebou, když zjistila, že už je po půl deváté. Když vešla do místnosti, vypadal Teo, že se mu ulevilo.

"Dobré ráno," zamumlal.

"Dobré ráno," odpověděla a povšimla si, že je rovněž oblečen do džínsů a šedého trika. Zasmála se. "Hodíme se k sobě," řekla ukazujíc na jeho hrudník.

"Třeba je to dobré znamení," ušklíbl se.

"Třeba," souhlasila. Následovalo trochu rozpačité ticho.

"Už jsi snídala?" zeptal se.

Hermiona potřásla hlavou.

"Neměla jsem hlad. Chystala jsem se, že si dám hrnek čaje," pravila a mávla rukou k čajovému stolku uprostřed místnosti. "Dal by sis taky?"

"Podívej," zamručel, "ani já jsem nejedl. Proč odtud prostě neodejdeme?"

Zmateně se zamračila.

"Ale v deset máme kurz kouzlení v domácnosti!"

Teo protočil panenky.

"Vždyť je to naprostá ztráta času - pojď odtud prostě vypadnout," řekl a vydal se ke dveřím.

Hermiona stála uprostřed místnosti se svíravým pocitem paniky. V celém svém životě nikdy dobrovolně nevynechala žádnou hodinu. To jednoduše odporovalo podstatě jejího bytí. Z celého srdce souhlasila s tím, že kouzlení v domácnosti je naprosto k ničemu, ale co kdyby se zrovna tento týden naučili něco užitečného?

"Ale co když zmeškáme něco důležitého?" namítla.

"Na kurzu kouzlení v domácnosti jsem byl jenom jednou a přišlo mi to jako špatný vtip. Vím, že jsi tady chodila na všechny hodiny, ale nemyslíš, že je důležitější, abychom víc poznali jeden druhého?" optal se s lehkým začervenáním.

Jeho slova ji přemohla. Měl pravdu: bylo mnohem důležitější, aby se navzájem víc poznali, než se učit, jak vyčistit odpad. Usmála se na něj a připojila se k němu ve dveřích.

"Máš pravdu. Pojďme!"

Odměnil ji neobvykle širokým úsměvem a ona náhle věděla, že udělala správnou věc. Nikdy předtím ho neslyšela tolik mluvit a navíc s tak malými rozpaky.

Obloha byla zatažená, ale foukal teplý vítr. Pomalu a v přátelském tichu prošli Kapličkovou ulicí a po několika minutách došli na okraj zahrad Buckinghamského paláce. Teodor přejel pohledem tichou ulici a otočil se k Hermioně.

"Na pozemcích Westminsterského opatství je jedno bezpečné místo pro přemisťování. Půjdeš se mnou?"

"Dobrá," odtušila se zaujetím.

Chvíli počkali a nechali projet blížící se auto, pak se roztočili na místě a objevili se ve stínu severní zdi opatství. Hermiona se usmála, když spatřila dobře známé londýnské památky - po pravici měli Parlament a naproti přes Temži se rýsovalo Londýnské oko. Teodor obrátil pozornost k opatství za sebou.

"Ve Westminsterském opatství je pochováno mnoho mých předků," zašeptal.

Zdvihla obočí; ve Westminsterském opatství nebyl pochován jen tak někdo. Oba trochu nadskočili, když Big Ben znenadání ohlásil, že je deset hodin. Teo se k ní s pousmáním otočil.

"Znám perfektní místo, kde se dá nasnídat," řekl a ukázal směrem k Temži.

Následovala ho, obdivujíc naprostou lehkost, s jakou se podle všeho pohyboval v mudlovském Londýně; vypadal mnohem uvolněněji mezi turisty ověšenými fotoaparáty než mezi členy kouzelnické společnosti. Když došli na Westminsterský most, spatřila, kam míří: na rohu mostu stála malá budka s palačinkami.

"Předpokládám správně, že po čtyřech letech strávených v Paříži jsi si vypěstovala chuť na palačinky?" zeptal se.

Hermiona se zasmála, příjemně překvapená, že vzal v úvahu to, co by jí podle jeho předpokladů mohlo chutnat.

"Zbožňuju je! Jeden čas byly základem mého jídelníčku."

Pospíšili si přes rušnou ulici a postavili se do krátké fronty před stánkem, oba se stále ohlížejíce k budovám Parlamentu.

"Je to zvláštní, kdy pomyslíš, kolik různých důležitých věcí se tam možná právě teď projednává," přemítala Hermiona.

"Teď v létě mají parlamentní prázdniny," pokrčil Teo rameny, "a pokud vím, Tony Blair je v Kanadě, takže pochybuji, že se tam nyní něco děje."

Snažila se na něj nepodívat s ústy dokořán, ale nemohla si pomoci.

"Pokud jsem se v uplynulých letech něco naučila," řekla zmateně, "pak to, že velká většina čistokrevných a kouzelníků dvojí krve ani neví, kdo je to Tony Blair."

"V Londýně žiju celý život," uchechtnul se, "a pár věcí o Westminsteru vím," řekl, pobavený jejím překvapeným výrazem. "Pra-prastrýc mojí matky byl členem Parlamentu."

"Copak byl mudla?" zajímala se fascinovaně.

"Ne," odvětil. "Byl kouzelník, ale nikdo z vlády o tom nevěděl. Byl vlastně docela známý: John Stuart Mill."

Hermioniny oči se rozšířily.

"John Stuart Mill?" vyhrkla. "To si děláš srandu! Ten slavný filosof?"

Teodor vypadal, že je sám se sebou docela spokojený.

"Právě ten," odtušil. "Měl poměrně jasnou představu o tom, jak by měla být řízena mudlovská Británie, takže se aktivně zapojil do politického života. Ministerstvo kouzel to ale dost špatně neslo; popravdě jsme si docela jistí tím, že ho tehdejší ministr kouzel nechal v roce 1873 zavraždit, ale nikdy jsme nebyli schopni to dokázat."

Vzpomněla si, že kdysi někde v Londýně viděla pamětní desku věnovanou Johnu Stuartu Millovi a vzápětí ji něco napadlo.

"Nežil náhodou na Kensingtonském náměstí?" zjišťovala. "A nebydlíš tam také ty?"

"Bydlím," přikývl, "ale on žil v čísle osmnáct - na zdi u dveří je pamětní deska. Teď tam žije Severus a Kordélie, moje matka."

Hermioně se nepříjemně zhoupl žaludek.

"Takže Snape také žije na Kensingtonském náměstí?" zamumlala.

Teo se na ni omluvně zadíval.

"Bydlí na náměstí přímo naproti mně. Upřímně řečeno je ale nevídám moc často."

Zaplatili za snídani a hladově jedli, zatímco se procházeli po Victoriině nábřeží. Hermiona byla naprosto uchvácená proměnou Teovy osobnosti od té doby, co opustili Belgravské náměstí. Ron se ve společnosti mudlů vždy cítil nesmírně nepohodlně. Teodorova uvolněnost byla dobrou předzvěstí pro jeho nadcházející návštěvu v domě jejích rodičů. Otočil se k ní, jako kdyby jí četl myšlenky.

"Jak tvoji rodiče vzali tu novinu?" zeptal se. "Počítám, že je to pro ně asi těžké, když jsou mudlové, pochopit tuhle situaci."

"Popravdě mají trochu strach," pokrčila rameny. "Jsem jedináček, takže předpokládám, že to je přirozená reakce. Jak to vzala tvoje máma?"

"Byla docela potěšená. Já jsem taky jedináček, ale ona o tobě četla pár článků, takže ví, jak jsi chytrá."

Hermiona zrudla až ke kořínkům vlasů, když si s nevelkou radostí připomněla všechny ty články Rity Holoubkové publikované v Denním věštci během Turnaje tří kouzelníků.

"Rodiče by byli rádi, kdybys v sobotu zašel na čaj," pravila zkroušeně.

Ušklíbl se.

"Moje máti tě pozvala na večeři už v pátek, takže ty půjdeš k výslechu první."

Zakuckala se. Tohle tedy bude pekelný týden.

ssSss

Poznámka:

John Stuart Mill (1806-1873) byl anglický politik, filozof a ekonom, který byl mezi lety 1865-1868 skutečně členem britského Parlamentu, kde se zasazoval mj. o práva dělníků a žen (byl jedním z prvních zastánců názoru, že i ženy by měly mít volební právo). Zemřel v Avignonu nedlouho po smrti svojí manželky a anglické Ministerstvo kouzel s tím pravděpodobně nemělo společného vůbec nic:-)

Předchozí (6.3.) *** Následující (7.2.)

Portrét pro Bradavice (29.1.)

Tak jsem opět tady s dalším pokračováním. Nejde to tak rychle, neboť se právě nacházím ve fázi, kdy pročítám celou povídku od začátku a porůznu dopisuji jednotlivé úryvky do prakticky všech kapitol, které ještě přijdou, abych zachovala jakous takous konzistentnost. A navíc se již na konci této kapitoly Nathalie a Snape přesunou do Azkabanu, a tak je nutné je na to řádně připravit:-) První část dvacet devítky je ale nicméně hotová, pročež ji vkládám...

Kapitola dvacátá devátá: V cizí kůži (1. část)

Nathalie seděla ve Velké síni jako na trní takřka nevnímajíc, co jí domácí skřítci z kuchyně poslali za oběd, a vyhlížela Hagrida a profesory Kettleburna a Quirrella. Večer předtím totiž měli dorazit Kettleburnovi přátelé z Fakulty kouzelných tvorů a všichni společně se měli vydat do Zapovězeného lesa, aby dopadli hrozivého smrtipláště, který tam dva dny předtím málem zadusil profesora Quirrella.

---

O tomto útoku nikdo další nevěděl; ředitel si nepřál, aby bradavické pozemky a přilehlé okolí zaplavili odborníci z příslušného oddělení Ministerstva kouzel, a tak všechny zúčastněné požádal, aby o přítomnosti nebezpečného tvora v těsné blízkosti školy pomlčeli - alespoň do té doby, než se podaří zjistit, jak se tento obyvatel tropických oblastí do Zapovězeného lesa dostal, a jestli za tím náhodou není něčí pokus, jak zdiskreditovat bradavická bezpečnostní opatření před nástupem Harryho Pottera do prvního ročníku. Do prvního září koneckonců zbývalo sotva něco přes čtyři měsíce.

Kouzelníci zřejmě museli strávit v lese většinu noci, neboť na snídani se ráno žádný z nich neukázal, nedostavil se ani Brumbál a Nathaliina zvědavost a nervozita, jak to v noci dopadlo, tak přirozeně víc a víc narůstala. Onoho pondělního dopoledne se zabývala restaurováním jedné romantické krajinky z hlavního schodiště, ale svojí práci nedokázala věnovat víc než zlomek pozornosti - zvlášť když ji pak ještě vyrušil příchod Severuse Snapea, který si přišel pro získanou krev jednorožce.

"Doslechl jsem se, že jste nakonec Patronovo zaklínadlo vcelku obstojně zvládla," pronesl nevýrazným hlasem a zběžně prozkoumal obsah skleněné nádoby na denním světle.

"Víceméně," přitakala povzneseně, ačkoli jí Snapeův nezúčastněný výraz neuspokojil zdaleka tak, jak předpokládala.

Proto se soustředila rovněž na lahvičku - mohla v ní být tak třetinka až půl litru jednorožčí krve, což bylo samozřejmě několikanásobně víc, než mohl Snape získat na londýnském černém trhu, kde tehdy během Nathaliina návratu z Malfoyova sídla zakoupil vzorek této vzácné tekutiny nutný k provedení nezbytných testů. Pochybovala, že by ještě někdy spatřila tolik krve jednorožce pohromadě.

Snape na ni mlčky pohlédl, jako by se rozmýšlel, co by jí měl ještě sdělit, a Nathalii mimoděk napadlo, jestli mohla skutečnost, že Quirrellovi prakticky zachránila život, trochu vylepšit mínění, které měl Snape o její schopnosti přežít ve zdraví výpravu do Azkabanu.

A nyní u oběda o tom přemýšlela znovu a seznala, že je jí to v jejím současném rozpoložení vlastně jedno; zvláštní, jakým vývojem prošel její vztah s profesorem lektvarů - neboť to byla určitě nějaká forma vztahu, alespoň jistým způsobem - zprvu z něj měla strach, nevěděla o něm skoro nic kromě těch pár útržků, jež měla možnost spatřit díky svým věštbám, z nichž ji nejvíc děsil fakt, že Snape jednoho dne vztáhne hůlku na Brumbála se smrtící kletbou v ústech. Sužovaly ji noční můry a proklínala den, kdy se od ředitele nechala k obrazovidectví přemluvit.

Pak ale začala se Snapem spolupracovat na obranném lektvaru, zjistila další podrobnosti týkající se jeho minulosti i budoucnosti a její vztah k němu se počal zmítat kdesi na pomezí rozmrzelosti až vzteku a vděčnosti až obdivu, obzvlášť v době, kdy se domnívala, že by mohl být jedinou šancí na její záchranu v případě, že by její krytí u Malfoyů selhalo. Dala mu tu knihu - zatraceně, to byl taky nápad, zanadávala v duchu, když si vybavila, jak před ní ve Velké síni vysypal hrst galeonů na stůl - a vlastně i on jí pak věnoval knihu... A pak Richeův ples - prudce potřásla hlavou a přitiskla si prsty na spánky. Po tom všem už nerozuměla ničemu. A netušila, jestli vůbec něčemu rozumět chce.

Toho dopoledne zastrčil lahvičku s krví jednorožce do kapsy svého hábitu a bez dalšího ji vyzval, aby se v týdnu opět dostavila do sklepení. Krev jednorožce nebylo možné jen tak nalít do kotlů s rozdělaným obranným lektvarem - budou ji nejdřív muset patřičným způsobem upravit. A také zapracovat na Mnoholičném lektvaru, jejž budou potřebovat pro výpravu do Azkabanu. Nathalie si představila sebe samu v podobě té příšerné ministerské úřednice Dolores Umbridgeové a otřásla se. Na výpravu do Azkabanu se netěšila ani v nejmenším.

Instinktivně se přikrčila, když u vchodu do Velké síně zahlédla Celebruse Riche, ačkoli poněkud roztěkaný profesor ji v posledním týdnu kupodivu nechával na pokoji a Nathalie v skrytu duše doufala, že si třeba během jarních prázdnin našel jinou oběť svých tužeb.

A pak se konečně objevil Brumbál, na chvíli si k ní přisedl, ale než se ho stačila na cokoli zeptat, začal mluvit sám - byl by rád, kdyby začala pracovat na jeho portrétu, jak se domluvili, odpoledne má zrovna čas, takže by Nathalie mohla zajít do jeho pracovny na čaj a pořídit pár úvodních skic.

"Říkal jsem vám vůbec, že mě byla navštívit moje sestra?" zeptal se potom tiše s jemným úsměvem. "Už dvakrát," pokračoval se spokojenými jiskřičkami v očích, když Nathalie překvapeně potřásla hlavou. "Možná... musela přece pochopit, že se o ni zajímám, když jste tam před Vánoci přišla ověřit zachovalost jejího obrazu... Trvalo to dlouho, ale vidět ji po všech těch letech, kdy jsem u sebe v ložnici hleděl jen na prázdný rám jejího propojeného portrétu a přitom jsem věděl, že můj bratr ji může vídat každý den... Víte, ona sice nic neříká, ale i tak," usmál se, "je to jistě jedna z nejlepších věcí, které mě v poslední době potkaly."

"To jsem moc ráda. A ten váš plán využít propojení těch obrazů k vytvoření případného průchodu od Prasečí hlavy do Bradavic?" ztišila Nathalie rovněž hlas.

"Pořád jsem se ho nevzdal," pokýval Brumbál, "ale s tím vám nebudu dělat těžkou hlavu. Spíš teď řeším Paula Ponse. Věděla jste, že zmizel, jako by se po něm slehla zem?"

"Opravdu?" podivila se Nathalie a před očima jí proběhla podoba mladého absolventa Zmijozelu a tou dobou asistenta Luciuse Malfoye, který byl zároveň velkým obdivovatelem jeho manželky Narcisy a učitelem jejich syna Draca. Když se vrátila od Malfoyů, nechal se Brumbál slyšet, že se pokusí Ponse kontaktovat a získat ho na svoji stranu.

"Měli jsme domluvené setkání," zachmuřil se ředitel. "Myslel jsem, že bych ho mohl nalákat přislíbením pracovní příležitosti zde, v Bradavicích. Býval bych od něj rád získal potvrzení Luciusových a Justusových plánů, co se týče oné rozhodné noci...," nepatrný Brumbálův pohyb dal Nathalii na srozuměnou, že ředitel neponechává nic náhodě a že nyní nikdo v jejich blízkosti nemá ani tu nejmenší šanci z jejich rozhovoru cokoli zaslechnout. "Na naši schůzku před dvěma dny ale nedorazil," pokračoval ředitel, "a zdá se, že o něm už několik týdnů nikdo nic neví."

"Nemohl se Malfoy o tom vašem plánovaném setkání dozvědět?" zeptala se Nathalie, která byla na základě svých zkušeností ochotná podezírat Malfoye z čehokoli.

"Nemyslím, pokud mu to neřekl sám Paul. Pokusím se ještě pátrat dál," odvětil Brumbál. "A vida, tamhle jdou naši úspěšní lovci," pokývl ke vchodu do Velké síně, jímž právě procházeli Hagrid, Kettleburn a Quirrell.

"Tak co?" spustila Nathalie hned, jak Hagrid dosedl vedl ní. Byl ještě méně upravený než obvykle a kruhy pod očima napovídaly, že toho v noci moc nenaspal.

"Už je pryč," oznámil jí. "Silvanusovi kamarádi se s ním právě přemisťují na jeden nevobydlenej vostrůvek uprostřed Tichýho oceánu. Ale řeknu ti, byla to pěkná fuška."

"To ti věřím," přikývla účastně a věřila mu to ještě víc, když pohlédla na naprosto ztrhaného Quirrella, který se opodál třesoucí rukou snažil nabrat lžíci polévky. "Jak jste ho vlastně dostali?"

"Silvanusův bejvalej spolužák Frank přišel s nějakým speciálně upraveným vakem, ze kterýho prej ten smrtiplášť nemá šanci utýct. A Quirrell tvrdil, že když na něj víc lidí vyšle Patrona, tak ho do toho vaku teoreticky můžou dostat. To se nakonec taky povedlo."

"Musím přiznat, že Quirinusova účast na této věci mě velice potěšila," ozval se Brumbál zamyšleně. "Ten chlapec je takový nejistý a zadumaný - neřekl bych do něj, že bude schopen vypořádat se se smrtipláštěm. Možná přesně takové motivující podněty potřebuje, aby překonal tu svoji neustálou nervozitu..."

"Hm," zamručel Hagrid neutrálně. "Každopádně nakonec nebyl až takovej problém tu potvoru zneškodnit, jako ji předtím najít," vrátil se k tématu smrtipláště. "Pročesali jsme snad celej les a nebejt toho, že nám ho nakonec pomohl vystopovat Firenze, tak bysme tam byli ještě doteďka."

"Kentauři tedy věděli, že tam někde je?" zajímalo Nathalii.

"Tušili, že je v lese už nějakou dobu něco zlýho," přitakal Hagrid, "i jim bylo podezřelý, že se jednorožci stahujou pryč z míst, na který jsou celý roky zvyklý."

"Jestli to ale bylo tím," pokrčila Nathalie pochybovačně rameny. Být jednorožcem, kterému dýchá na hřbet smrtiplášť, asi by se nehnula od Hagridovy boudy na víc než dvacet kroků. Jenže oni se naopak od bezpečí hradu vzdalovali. Na druhou stranu jednorožcem nebyla. Druidví, co se jim pod tím rohem honí hlavou, uzavřela své úvahy nakonec.

"A máte už nějakou představu o tom, jak se tady ten smrtiplášť objevil?" otočila se na Brumbála. "Protože pokud se někomu podařilo dostat sem jednoho, nebude pro něj zřejmě problém dostat sem další."

"Mám určitou teorii," přimhouřil ředitel oči, "ale budu ji muset nejprve ověřit."

Nathalie nejdřív překvapeně rozevřela oči, ale pak se pousmála a natáhla se pro kousek rebarborového koláče. S podobnými ředitelovými prohlášeními už měla svoji zkušenost a věděla, že snažit se teď od něj vyzvědět nějaké podrobnosti by bylo naprostou ztrátou času.

Předchozí (28.5.) *** Následující (29.2.)

Rozcestník povídky