Dnes ráno se mi do světa bez žijícího a tvořícího Alana Rickmana hodně špatně vstávalo. Ještě teď, po tom včerejším šoku, je pro mě stěží představitelné, že někdo, koho jsem přes 20 let, konkrétně od jeho role šerifa z Nottinghamu, jako herce nesmírně obdivovala, tady už není. Těch rolí, jimiž se mi zapsal do duše, byla celá řada a některé filmy, v nichž hrál (Rozum a cit, Galaxy quest, Láska nebeská), patří k těm několika málo snímkům, které si mohu pro zlepšení nálady pustit kdykoli a nikdy se mi neomrzí.A pak je tu samozřejmě jeho role Severuse Snapea. Dodnes si živě vybavuji, jak jsem byla kdysi dávno nadšená ze zjištění, že ho bude hrát právě on. A jsem přesvědčená, že kdyby to šlo nějak spočítat, byl by podíl Alana Rickmana na tom, kolik lidí chodilo na filmy, odhodlalo se k přečtení knížek a (zejména) začalo číst a psát HP fanfiction, hodně veliký. A to přesto, že mnoho z nás si toho knižního Snapea jistě představuje mnohem méně elegantního, přitažlivého a charismatického, než jakým byl ve svém černém hábitu, s černými vlasy a černými kontaktními čočkami Alan Rickman.
Alan Rickman pro mě představoval velikou osobnost a nejlepší na tom všem bylo, že přesně tak jako na plátně působil i ve skutečnosti, alespoň pokud mohu soudit z toho krátkého pozorování na červeném koberci loňského Febiofestu. A podle vyjádření lidí, kteří ho opravdu znali, to i v soukromém životě musel být věrný přítel a mimořádný člověk.
Cynik v nás může říct, že každý den umírají spousty lidí, že svět se kvůli tomu nezastaví a že nás to koneckonců dřív nebo později čeká všechny. To jen, že u lidí jako Alan Rickman by si člověk právě přál spíš to "později" a vůbec nejraději bychom byli, kdyby nás takoví lidé mohli těšit a inspirovat nejméně do stovky let věku. Nedávno rovněž zesnulému siru Nicholasi Wintonovi se to podařilo bohatě a ani Christopher Lee k tomu neměl daleko. Ve srovnání s tím pak ovšem 69 let působí jako děsivě málo.
