Odmítnutí (17. kapitola 3/3)

Náklonnosti Severuse a Hermiony si již v jejich okolí všiml leckdo. Teď už jen zbývá, aby si této skutečnosti všimli oni sami;-)

ssSss

Po celou neděli pociťovala Hermiona značný neklid a tomuto stavu její mysli neprospěla ani cesta k rodičům na nedělní oběd. Vztah s matkou se stále držel poblíž bodu mrazu a Hermiona raději odešla brzy, vymlouvajíc se na bolest hlavy. Nebyla to zas taková lež - ať už bylo tepání v jejích spáncích způsobeno přemírou šampaňského nebo rozhovorem s Nevillem, nutně potřebovala dostat se na čerstvý vzduch.

---

Více než hodinu strávila procházkou po Hyde parku. Počasí nebylo moc přívětivé, a když jí nakonec začala být zima, vrátila se domů. Jakmile vstoupila do domu, zaslechla Lance, jak se v horním patře šourá sem a tam po svojí pracovně a ťuká ebenovou hůlkou o podlahu. Rozhodla se uchýlit do jeho společnosti - vždy ji totiž dokázal rozesmát.

Lance vypadal být upřímně potěšený, že ji vidí, a okamžitě jí pokynul, ať jde dál.

"Zrovna to děvče, které chci vidět," poznamenal a ztuhle se posadil za stůl.

"Chtěl jsi mě vidět?" zatvářila se Hermiona překvapeně.

"To vskutku ano. Právě jsem se vrátil z oběda s Minervou McGonagallovou, která, jak to tak vypadá, je naprosto pohoršená tím, že jsi vzala práci u Severuse," řekl a zazíral na ni přes brýle.

"Pohoršená?" zeptala se.

"No," uchechtl se Lance, "pohoršená možná není to správné slovo, ačkoli nutno říct, že pohoršit Minervu není nijak zvlášť obtížné. Přesnější by asi bylo říct, že má starost."

Hermiona si povšimla, že spolu Severus a Minerva vedli předešlého večera ostřejší rozhovor, ale měla za to, že se týkal ředitelčiných opakovaných pokusů přesvědčit Severuse, aby přijal místo profesora lektvarů.

"Proč by si měla dělat starosti?"

"Zmínila se o tom, že sis s ní přišla promluvit předtím, než sis vzala Teodora. Říkala, že to léto jsi Severuse žádala o místo asistentky, ale on že tě jako uchazečku odmítl," vysvětloval Lance. "Myslím, že je prostě jenom zvědavá, co se stalo, že jste oba změnili názor. Být tebou, tak se tím nevzrušuji."

"Aha," zabručela Hermiona očividně rozčilená. Proč najednou každého tak zajímal její vztah se Severusem?

"Jak spolu při práci ty a Severus v současné době vycházíte?" zajímal se Lance.

"Lépe, než bych kdy považovala za možné," pousmála se Hermiona. "Jistě, měli jsme pár rozepří, ale o to víc je uspokojující, že jsme se přes ně dokázali přenést a začali se chovat jako dospělí lidé."

Lance její odpověď podle všeho potěšila.

"Baví se s tebou?"

"Někdy docela dost," pokývla Hermiona. "Ale jsou i dny, kdy má raději, když je kolem ticho, a řekla bych, že už dokážu tyhle jeho nálady rozpoznat."

"Ne," zavrtěl Lance hlavou, "já to myslel tak, jestli se s tebou baví o sobě nebo třeba o tobě. Řešíte taky něco jiného mimo oblast lektvarů?"

"Ale ano, myslím, že ano," odvětila, trochu se zdráhajíc zpronevěřit se Severusově důvěře. "Mluvili jsme o pár věcech, co se staly v minulosti. Několik záležitostí jsme si ujasnili."

"Jsem rád, že to slyším," odpověděl Lance bručivě. "Hovořil s tebou někdy o Kordélii?"

"Ne, jistěže ne," zareagovala Hermiona pobouřeně. "Jsou jisté hranice, které nikdy nepřekračujeme. O svých soukromých životech nemluvíme."

"Prozatím," zamumlal si pod vousy. "Ach, Hermiono, Severus Snape je pro tebe nakonec docela dobrý."

"Kdyby jen Minerva sdílela tvůj názor," pozdvihla Hermiona obočí.

"Na tom, co si ona myslí, nezáleží," zamlaskal Lance nesouhlasně. "Podle mě jste se Severusem jeden pro druhého dobrou volbou - a to je to, oč tu běží především."

ssSss

Zbytek večera Hermiona strávila stočená ve svém oblíbeném křesle. Kniha, kterou si plánovala přečíst, zůstala ležet neotevřená po její pravici a její myšlenky se vracely k rozhovoru s Nevillem z předešlého večera. Mýlil se. Dozajista se mýlil. Ona nedovolí, aby byl obdiv a respekt, který chová k Severusovi, zaměňován za něco jiného. Jednou věcí bylo pociťovat k němu uznání, ale přitažlivost - to bylo něco docela jiného. Úmyslně vymazala z paměti potěšení, které cítila při pohledu na něj ve Velké síni, a celou záležitost uzavřela s tím, že ji Severus Snape v žádném případě nepřitahuje. Neville se mýlil - vůbec k Severusovi nechovala romantické city. To v žádném případě.

ssSss

Když přišla v pondělí ráno do laboratoře, zjistila, že Severus začal pracovat již chvíli před osmou hodinou. Místnost byla plná páry linoucí se podle všeho z teléniového kotlíku.

"Dobré ráno, Severusi," pozdravila srdečně, pokládajíc poznámkový blok na svůj pracovní stůl. "Začal jste brzy..." Bezstarostná slova jí odumřela na rtech v okamžiku, kdy si ho pořádně prohlédla.

Nikdy předtím ho neviděla pracovat bez hábitu, jeho obvyklé oblečení však nyní leželo pohozené na stoličce a navíc si rozepnul řadu knoflíků na černém kabátci, pod nímž spatřila bílou plátěnou košili. Vyhrnul si rukávy kabátce i košile až k loktům a vlasy po ramena si stáhl z obličeje dozadu černou páskou. Chuchvalce páry vycházející z kotlíku se mu srážely na obočí do drobných kapek.

Zničehožnic jí vyschlo v ústech a dlaně jí zvlhly potem. Věděla, že by měla přestat zírat, ale nedokázala od něj odtrhnout pohled. Zdvihl k ní oči a ona poznala, že byl vzhůru celou noc - vypadal vyčerpaně.

"Dobré ráno," pravil hlasem ochraptělým únavou. "Doufám, že jste se v sobotu v noci dostala z Bradavic v pořádku domů."

"Ano, děkuji," odvětila, nacházejíc konečně sílu obrátit pozornost zpět ke svému poznámkovému sešitu. "Jak jste se měl večer v Prasinkách?"

"Bylo to ucházející," zamumlal roztěkaně. "Mohu vás požádat o pomoc? Tento lektvar vyžaduje přípravu za úplňku, v důsledku čehož jsem byl vzhůru celou noc."

Přejela zrakem k obsahu kotlíku. Bezbarvou tekutinu, z níž se i nadále odpařovalo značné množství páry, však nerozpoznala.

"Co je to?"

"Exostrasérum," řekl a opět upřel pozornost na kotlík.

"To je obměněné veritasérum!" zalapala po dechu. "Slyšela jsem o tom, ale nikdy jsem to neviděla vařit."

"To proto, že je k tomu nutný teléniový kotlík. Víte, jak se to liší od veritaséra?"

Přikývla.

"Nezpůsobuje, že by ten, kdo ho vypije, řekl pravdu ostatním - připustí ji jen sám sobě. Zajišťuje projasnění myšlenek a porozumění vlastním nadějím a pocitům."

"Velmi správně," odvětil úsečně. Zdvihl levou ruku a ukazovákem ji vyzval, aby přišla blíž.

Z toho, jak se jí roztřásla kolena, usoudila, že k porozumění vlastním pocitům toho příliš nepotřebuje. Pouhý obdiv zpravidla nezpůsoboval, že by se člověku proměnily nohy v rosol. Překonala prostor mezi nimi a zaměřila se na bublající exostrasérum, doufajíc, že Severus neslyší, jak jí srdce zběsile buší do žeber.

"Proces přípravy je ukončen, lektvar však vyžaduje další dvě hodiny míchání. Já se nutně potřebuji vyspat. Mohu vás požádat, abyste ho do deseti hodin promíchávala?"

"Ano, ovšem," přitakala.

"Pokud byste si potřebovala odpočinout, můžete až na tři minuty použít stázové kouzlo, ale ne na delší dobu. Míchat se musí proti směru hodinových ručiček, doporučuji vám však na zhruba dvacet zamíchání přidat jedno zamíchání po směru. Není to důležité, ale podle všeho to pomáhá vzájemné reakci několika důležitých přísad," vysvětloval. Pak ustoupil dozadu a pokynul k měchačce, která nadále zůstávala v pohybu v jeho pravé ruce. "Můžete laskavě?" otázal se.

Popošla dopředu a cítila, jak se jí po tvářích rozlévá horkost. Byla vděčná, že mu pára nad kotlíkem znemožňuje pořádně vidět její obličej. Vynaložila obrovské úsilí, aby se jí přestaly třást ruce, a převzala od něj měchačku, aniž by přerušila rytmus míchání proti směru hodinových ručiček. Povolil sevření a na chvíli za ní zůstal stát, upíraje pohled na to, jak promíchává lektvar.

"Nyní přidejte jedno zamíchání po směru hodinových ručiček," upozornil ji a zamračeně pozoroval, jak plní jeho pokyny. "Uvidíte, že vám to půjde mnohem lépe, pokud nakloníte zápěstí lehce doleva."

"Jak to myslíte?" tázala se v náhlém obranném postoji. "Čtyři roky jsem strávila na Sorbonně a žádnému z mých profesorů moje technika nikdy nepřipadala chybná."

"Ovšem - jsem si však jistý, že žádný z vašich pařížských profesorů nebyl schopen připravit tento lektvar," zabručel podrážděně. Promnul si spánky, přemáhaje novou vlnu únavy. "S vaší technikou v podstatě není nic v nepořádku. Léta zkušeností nicméně dokázala, že změna směru může lépe fungovat, pokud to uděláte takto," objasnil, natáhl zápěstí a vytočil ho doleva, jako kdyby v ruce držel měchačku. Netrpělivě zavrčel, když si všiml jejího nechápavého pohledu. "Pane na nebi, děvče," vyštěkl, "bude rychlejší, když vám to ukážu."

Postavil se za ni a ona si nemohla pomoci, aby prudce nezadržela dech, když kolem ní natáhl pravou ruku a sevřel její prsty ve svých. Promíchával lektvar spolu s ní a ona nechtěně zavřela oči, zcela přemožená pocitem, jak se jeho široký hrudník lehce tiskne na její záda. Přepadlo ji náhlé přání nechat klesnout hlavu dozadu na jeho rameno, které ještě desetkrát zesílilo, jakmile promluvil a ona pocítila na zádech chvění jeho hlasu.

"Ve chvíli, kdy přistoupíte k zamíchání po směru hodinových ručiček," zamumlal těsně u jejího ucha, "nakloňte zápěstí takto."

Stisk prstů zesílil, když jí natočil zápěstí doleva. Jeho dech na její tváři představoval téměř víc, než dokázala snést, a ve chvíli, kdy povolil sevření dlouhých štíhlých prstů kolem její ruky a ustoupil od ní, cítila se, jako kdyby ji tím o něco připravil, a na jeden šílený okamžik ji napadlo, že se otočí a přitiskne se k němu, k celému jeho tělu. Namísto toho ale vydala dlouhý roztřesený povzdech a získala nad sebou zpět ztracenou kontrolu.

"Vrátím se po obědě. Až dokončíte míchání, můžete uhasit plamen a nechat lektvar dojít. Bude trvat měsíc, než dozraje." Otočil se a zdvihl ze stoličky hábit. Povšiml se, že je v tváři celá rudá, a připisoval její barvu svojí předchozí kritice. "Jste v pořádku, Hermiono?"

"Ano, jsem v pořádku. Uvidíme se později," zamumlala.

Počkala, než ho uslyší stoupat po schodech, a pak na lektvar ihned použila stázové kouzlo. Bylo určitě ukazatelem, v jakém stavu se nachází její mysl, když si až teď uvědomila, že jí Severus důvěřuje natolik, aby jí svěřil teléniový kotlík. Natáhla ruce před sebe a nevěřícně zírala, jak neovladatelně se jí třesou. Vypadalo to, že měl Neville nakonec pravdu. Něco k Severusovi Snapeovi cítila. Něco silného. A nemohlo z toho vzejít nic dobrého.

ssSss

Předchozí (17.2.) *** Následující (18.1.)

Odmítnutí (17. kapitola 2/3)

Druhá část sedmnácté bradavicko-večírkové kapitoly, v níž v jednom okamžiku autorka ústy Minervy McGonagallové částečně cituje známé Yeatsovo: "Našlapuj měkce, neboť šlapeš po mých snech." Můžete odhadovat, komu to tak asi říká;-)

ssSss

Jak večer pokračoval, zjistila Hermiona, že je její pohled znovu a znovu přitahován Severusem. Toho večera vyhlížel docela elegantně, pomyslela si. Dobře střižený oděv a tmavé vlasy ho dozajista odlišovaly od všech ostatních. Nikdy nebude tím, co většina žen považuje za pohledného muže, byl však nepopiratelně výrazný. Jeho bledá tvář a zahnutý nos vyvolávaly dojem tvrdé a nezlomné povahy, černé oči však kolem něj zároveň vytvářely atmosféru tajemna. Vyzařovala z něj inteligence - mohla ji skoro cítit přes celou místnost - a uvažovala nad tím, proč nedokázala ocenit tak neuvěřitelnou chytrost, když ještě studovala.

---

S rostoucí intenzitou si uvědomovala, že ji pozoruje, jak se baví s ostatními hosty, a její myšlenky se točily kolem slov, která jí Lance řekl o několik týdnů dříve: "On tě sleduje, víš?" S výjimkou jedné či dvou večeří pro hosty pořádaných Kordélií se mimo práci se Severusem nestýkala, takže toto pro ni byla první příležitost, jak otestovat upřímnost Lanceova prohlášení. Pokud se dnes večer Severus choval obvyklým způsobem, pak to skutečně vypadalo, že starý muž mluvil pravdu. Zatímco Severusovo nenápadné zkoumání každého jejího pohybu částečně zlehčovala tím, že se za ním jistě skrývá jeho starost o ni, zčásti si říkala, jestli jeho vytrvalé sledování nemůže mít ještě jiný důvod. Vůbec poprvé ji napadla možnost, zda se na ni nedívá, protože se mu prostě chce. Tuto myšlenku si sotva stačila připustit a už ji vyděsila a nadchla zároveň.

Severus se přiblížil k rohu, kde právě osamoceně postávala, a ona odsunula nově objevenou teorii k pozdějším úvahám.

"Zdravím," řekla a setkala se s jeho pronikavým pohledem. "Tak jsem si všimla, že se vám s obdivuhodnou lehkostí podařilo vyhýbat se jak Sibyle, tak i Minervě."

"Vypadala jste, že děláte to samé," ušklíbl se.

"Předpokládám, že Sibyle Trelawneyové se pokouší vyhnout prakticky každý," uchechtla se, "ale já osobně nemám důvod, proč bych si nemohla promluvit s Minervou."

"Měla byste," zavrčel, "pokud by každý váš rozhovor s ní vedl k neustálým nářkům z její strany, že máte přijmout profesorské místo." Odmítl zmiňovat další důvod, proč se dnes večer vyhýbá Minervě McGonagallové - a sice kvůli její očividné touze probrat s ním jeho náhlý zájem o Hermionu Grangerovou.

"A je správný můj dohad, že jste celý večer strávil rovněž utíkáním před pozorností Rolandy Hoochové?" optala se ho s úsměvem.

Vypadal, že ho její poznámka lehce vyvedla z míry.

"To jste mě snad celý večer špehovala?"

"Určitou část večera ano," pokrčila rameny. "Byla to docela zábava - vidět vás, jak se snažíte uniknout milostným návrhům zástupů bradavických čarodějek."

Ostražitě na ni pohlédl a pak sklopil zrak k její sklence.

"Kolik sklenic šampaňského že jste to dnes večer stihla obrátit do sebe?"

"Jenom tři," odvětila pokoušejíc se tvářit nevinně.

"Copak stačí tři sklenky šampaňského, aby vám rozvázaly jazyk a způsobily takto bezostyšné chování?" zeptal se pobaveně. "Namířené navíc proti vašemu zaměstnavateli."

Naklonila se k němu překonávajíc mezeru mezi nimi a na rtech jí zahrál koketní úsměv.

"Ale teď nejsme v práci, Severusi. Dnes večer nejste můj zaměstnavatel a já nejsem vaše studentka ani zaměstnankyně."

Hleděl za ní, když od něj odcházela, a obdivoval, jak jí zelené šaty těsně obtahují křivky těla. Neochotně odtrhl zrak od její vzdalující se postavy a při tom si stačil povšimnout, jak na něj Minerva přes celou síň kouká podezřívavýma očima. Tiše zaklel a vyrazil najít někoho, s kým by se mohl dát do řeči - kohokoli mimo zatracenou Minervu McGonagallovou.

ssSss

Severus pohlédl na hodinky a s uspokojením zjistil, že už je po jedenácté. Tři hodiny jsou na vyjádření úcty bývalé kolegyni odcházející na odpočinek jistě více než postačující. Přejel pohledem Velkou síň, aby našel Hermionu, a spatřil ji sedět v malém výklenku v bezstarostném rozhovoru s Nevillem Longbottomem. Začal se urychleně přesouvat jejím směrem, cestu mu však nepřekonatelně zablokovala šedě oděná Minerva McGonagallová. V rukách svírala dvě sklenky červeného vína a jednu mu podávala - vypadala nadmíru potěšeně, že se jí ho konečně podařilo zahnat do kouta.

"Napijeme se, Severusi," pokynula mu. "Celý večer se vám dařilo stranit se mojí společnosti."

"Co ve vás mohlo vyvolat dojem, že bych se vám snad pokoušel záměrně vyhnout, Minervo?" zdvihl obočí.

Zazírala na něj přes obroučky malých brýlí.

"Rozhodla jsem se, že napříště upustím od pokusů přesvědčit vás k návratu do Bradavic."

"Za to jsem vám neskonale vděčný," odvětil sarkasticky.

"Těžko bych vás mohla nabádat, abyste se vzdal svého lektvarového podnikání, když by to znamenalo, že naše bývalá primuska zůstane nezaměstnaná, že, Severusi?"

Zatnul zuby a uštědřil jí varovný pohled.

"Proč jste jí nabídl to místo?" zeptala se ho, přecházejíc přímo k věci.

"Potřebovala práci; já potřeboval asistenta - na tu pozici má více než odpovídající kvalifikaci," vysvětloval.

Oba pohlédli k výklenku, kde byla Hermiona stále ještě hluboce ponořená do rozhovoru s Nevillem.

"Stal se z vás docela slušný Samaritán, Severusi," poznamenala Minerva.

"Zatraceně, Minervo," procedil přes zaťaté zuby. "Přece dobře víte, že jí to dlužím."

Obrátila se k němu s podivným výrazem ve tváři.

"A to je jediný důvod, proč předvádíte tak náhlý zájem o její společnost? Promiňte mi, pokud vás tím urážím, Severusi, ale znám vás už nějaký ten čas a zdá se mi obtížné uvěřit, že byste jednal čistě z pocitu povinnosti."

"Jednal jsem čistě z pocitu povinnosti už předtím, Minervo, jak sama dobře víte," vyštěkl a žilka na spánku mu začala pulzovat hněvem.

Už samotný jeho výraz by bohatě stačil, aby odradil většinu čarodějek a kouzelníků, ale Minerva si nebojácně stála na svém.

"Možná, ale tehdy měl váš pocit povinnosti jakousi spojitost s citem k ženě. Nechci se vás dotknout, Severusi. Jen bych ji nerada viděla zraněnou…"

Ke značné Severusově úlevě byli přerušeni Filiusem Kratiknotem.

"Odpusťte mi, že vás přerušuji, Minervo, Severusi," vypískl, "ale máme s Horácem v úmyslu zastavit se na jedno U tří košťat dřív, než zavřou. Půjdete s námi?"

Vzhledem k tomu, že toužil po jakékoli zámince, aby mohl ředitelce uniknout, odvětil Severus kladně.

"Bude mi potěšením, Filiusi," pravil a obdařil Minervu triumfálním pohledem.

"Já musím zůstat a postarat se o hosty," nechala se slyšet Minerva s očima stále upřenýma na Severusovu tvář. Na odchodu dodala: "Našlapujte měkce, Severusi."

Její poslední poznámku Severus ignoroval a shlédl dolů na drobného profesora kouzelných formulí.

"Dejte mi ještě chvilku, Filiusi. Doprovázel jsem sem dnes večer Hermionu Grangerovou a musím se ujistit, že nezůstane bez doprovodu, až bude odcházet."

Filius přikývl a vydal se najít Horáce Křiklana, zatímco Severus pokračoval v cestě k výklenku, kde seděla Hermiona s Nevillem.

Srdce mu po krátké rozmluvě s Minervou stále ještě bušilo hněvem, a tak Nevilla jen zběžně pozdravil a otočil se ke svojí svěřenkyni pro onen večer.

"Hermiono, Filius a Horác mě požádali, abych jim dělal společnost U tří košťat. Tak mě napadlo, jestli by nebyl pan Longbottom tak laskav a nedoprovodil vás k bráně, až si budete přát vrátit se domů?"

S jistým uspokojením po svém prohlášení zaznamenal v jejích rysech záchvěv zklamání.

"Samozřejmě," odvětila, otáčejíc se k Nevillovi. "Tedy za předpokladu, že to Nevillovi nebude vadit?"

"Ale vůbec ne," zabručel Neville. "Rád přijdu trochu na čerstvý vzduch."

Severus přikývl na znamení díků.

"Přeji vám pěkný zbytek večera, Hermiono. Uvidíme se v pondělí ráno."

"Dobrou noc, Severusi," usmála se na něj zářivě. "A ještě jednou děkuji."

Pokynul hlavou.

"Bylo mi potěšením," pravil, načež se otočil a vyrazil za Filiusem a Horácem k východu z Velké síně. Původně si myslel, že by mu bylo mnohem větším potěšením vychutnat si její společnost na cestě zpět, ale teď si říkal, že to možná dopadlo, jak nejlépe mohlo. Taková procházka při měsíčku s Hermionou Grangerovou by jistě neušla Minervině pozornosti.

Přestože se Hermiona vrátila k rozmluvě s Nevillem, očima nepřestala sledovat vzdalující se Severusovu postavu. Když došel ke dveřím, ještě jednou se na ni podíval a pak vyšel ze síně.

Po několika minutách si uvědomila, že Neville ze všech sil přemáhá zívání, a došlo jí, že je čas odejít. Vyzvedl jejich kabáty a společně sestoupili po schodech do večerního chladu. Teď, když byli daleko od slídivých očí a uší Velké síně, Hermiona cítila, že konečně mohou mluvit otevřeně.

"Vím, že se ti tvoje práce tady líbí, Neville, ale jsi šťastný?" odvážila se promluvit.

"Jsem šťastný v práci a jsem šťastný v Bradavicích," povzdychl si. "Předpokládám, že se ptáš, jestli jsme šťastní s Hannah?"

"Ano, myslím, že přesně na to bych se ráda zeptala," přikývla.

"Nejsme nešťastní," řekl, odmlčel se a Hermionou projel osten lítosti.

"Ale nejste ani šťastní?" I přes temnotu kolem věděla, že jeho tvář zrudla.

"Hannah se její práce dvakrát nezamlouvá," vysvětloval. "Těžko ji můžeš obviňovat, madam Pinceová je zapšklá stará babizna. Myslím, že když Hannah přemýšlela o návratu do Bradavic, očekávala, že to bude jako za starých studentských časů - nepočítala s tím, že bude muset dělat práci, která ji nebaví, a žít s manželem, jehož nemiluje."

"Ach, Neville," zamumlala Hermiona, "to mě moc mrzí."

"Zkusili jsme štěstí," opáčil klidně a pokrčil rameny, "a nezafungovalo to. Vážně jsme se snažili, oba dva. Mám ji rád, vážím si jí, ale prostě ji nemiluji a ten pocit je naprosto vzájemný. Ona tady nemíní zůstat a smlouvu má do konce srpna, tak počítám, že tím to mezi námi skončí."

"Kam půjde?"

"Uchází se o místo hostinské u Děravého kotle," zasmál se krátce.

Hermiona se rovněž nedokázala přemoci a rozesmála se.

"No, to je tedy oproti bradavické knihovnici hodně velký rozdíl."

"Přeji jí hodně štěstí," řekl Neville velkoryse. "Ona si zaslouží být šťastná."

Pohlédla na něj skrze tmu.

"I ty si zasloužíš být šťastný."

Znovu pokrčil rameny.

"Mám rád svou práci a v Bradavicích jsem spokojený." Obrátil se k ní. "A co ty, Hermiono? Byla jsi hodně zklamaná, když Teo odešel?"

"Nejdřív jsem zklamaná byla," odpověděla mu. "Ne tak úplně proto, že odešel - bylo to podobně jako s tebou a Hannah - prostě to mezi námi z celé řady důvodů nefungovalo. Spíš šlo o okolnosti, za jakých odešel. Cítila jsem se, jako by mě tu nechal v nejistotě bez jakékoli vůle k řešení naší situace. Koneckonců jsem ale pořád jeho žena, takže aspoň nejsem nucena hnát se do dalšího příšerného manželství. Upřímně řečeno to byl právě Severus, kdo mě z toho vytáhl. A nejenom to - nabídl mi práci asistentky a mě se to zatím moc líbí. Jsem teď mnohem, mnohem šťastnější, než když tady Teo byl."

Neville se opět odmlčel a ona cítila, jak ji sleduje ve slabém odlesku vznášejících se svící. Zahlédla tmavé obrysy školní brány. Odkašlal si, než opět promluvil.

"Co se děje mezi tebou a Snapem?"

Hermiona se překvapeně zarazila.

"Co tím myslíš?" zeptala se, upřímně zmatená. "Pracuji pro něj a on je ke mně velmi laskavý." Jedna věc je, říkala si, když si Lance všimne, že je mezi nimi něco víc než jen vztah zaměstnavatel - zaměstnanec, ale Neville je přece viděl pospolu teprve dnes večer.

"Ale no tak, Hermiono! Mluvila jsi o něm skoro hodinu a celý večer jsi z něj nespustila oči."

"Pracuji pro něj, Neville," opakovala, vyvedená z míry. "V týdnu ho vidím častěji než kdokoli jiný. Ty jsi také mluvil o bylinkářství celé věky a já z toho neusoudila, že by tě přitahovala profesorka Prýtová."

"Jistě, ale já jsem nestrávil celý večer tím, že bych sledoval každý její pohyb," zasmál se Neville krátce. "Nejsem slepý, Hermiono. Viděl jsem, jak se k sobě vy dva při příchodu chováte, a všiml jsem si výrazu ve tvém obličeji, když k nám přišel."

Konečně došli k bráně a Hermiona se k Nevillovi otočila.

"Co přesně se tím snažíš naznačit, Neville?"

"Nechtěl jsem tě naštvat," zdvihl dlaně v obranném gestu. "Jen považuji za nanejvýš očividné, že k němu něco cítíš."

Byla naprosto ohromená. Tolik ji zaměstnávaly úvahy nad skutečností, že ji Severus podle všeho pozoruje, až si ani nevšimla, že ona sama dělá na oplátku úplně to samé.

"Něco k němu cítím, Neville. Cítím vděčnost, cítím obdiv k jeho schopnostem a jeho společnost se mi vcelku zamlouvá. Nic víc v tom není."

"Jak myslíš, Hermiono. Jen by se mi nelíbilo, kdyby tě to mělo nějak zranit, to je všechno." A s tím se opřel o kamenný sloup vstupní brány.

Mermomocí chtěla, aby pochopil, že její zájem o Severuse je čistě platonický.

"On se hrozně moc změnil, Neville. Nebo jsme ho možná jako děti neviděli skrz tu osobnost vyučujícího. Ještě pořád ho nesnášíš?"

"Vlastně ho neznám; když jsme docházeli do Belgravského domu, tak se ke mně choval bezvýhradně zdvořile, řekl bych. Ale ve škole byl mým bubákem," dodal a zakřenil se.

Hermiona se uchechtla, když si vybavila, jak byl Snape jako Nevillův bubák oblečen do šatů Nevillovy babičky.

"A teď už tvým bubákem není?"

"Nemyslím - bubáka jsem už nějaký čas neviděl."

Hermiona si povzdychla, když si vzpomněla, jak na sebe její vlastní bubák vzal podobu profesorky McGonagallové, která jí oznamovala, že propadla u zkoušek. Při vzpomínce na svoji tehdejší naivitu se musela usmát.

"Jací si myslíš, že by byli naši bubáci dnes?" zajímala se.

Neville se na chvíli zamyslel.

"Můj bubák by měl podobu mě samotného - starého, osamělého a nikým nemilovaného," zašeptal.

Hermiona pohlédla na obrys jeho kulatého obličeje a přepadla ji krátká vlna zármutku. Jistým způsobem se obávala, že její bubák by měl přesně stejnou podobu jako ten Nevillův. Popošla dopředu a krátce ho objala.

"Dobrou noc, Neville. Díky, že jsi mě doprovodil k bráně."

Mlčky jí pokývl a odstoupil, aby se mohla přemístit domů.

Když se vrátila na Kensingtonské náměstí, odebrala se rovnou do postele, ale ještě dlouho zůstala vzhůru, hlavu plnou rozhovoru s Nevillem. Nakonec se ale její myšlenky zatoulaly, jak se v posledních dnech stávalo až příliš často, k Severusovi Snapeovi.

ssSss

Předchozí (17.1) *** Následující (17.3.)

Odmítnutí (17. kapitola 1/3)

Dokončení Portrétu pro Bradavice mi dává prostor - zajisté k nemalé potěše přívrženců páru HG/SS - pokračovat v překladu povídky Odmítnutí. Sedmnáctá kapitola, která nás přehoupne do druhé poloviny tohoto dílka, je uvozena Sonetem 154 - posledním ze sbírky sonetů Williama Shakespeara, které byly prvně publikovány v roce 1609, v originálním znění k přečtení zde. Pro připomenutí jen dodávám, že jsme Severuse a Hermionu opustili ve chvíli, kdy vstupovali do Velké síně na večírek u příležitosti odchodu Pomony Prýtové do důchodu;-).

17. Cestou počestnou

Nechal Bůh lásky, usnuv pojednou,

louč opodál, jež srdce rozžíná,

tu zástup nymf hnán cestou počestnou

přišel v ten kout a dívka nevinná

mu odňala louč, jíž plamen pouhý

legie srdcí vydal lásce v plen,

tak generál spalující touhy

byl rukou cudnou v spánku odzbrojen.

Pak svrhla louč v ledovou studnici,

těm lásky žár ji k lázni ohříval,

kdož přišli sem chorobou trpící;

já milenky otrok též o léčbu stál,

že lásky žár - tolik jsem dokázal -

led nezchladí a láska trvá dál.

William Shakespeare, Sonet 154

---

ssSss

Hermiona si nebyla tak úplně jistá, co vlastně očekávala, když procházela dveřmi do Velké síně zavěšená do Severuse - lehce znechucené kolektivní zalapání po dechu či snad pronikavé pohledy mnoha zvědavých očí. Jejich vstup však byl všechno, jen ne vrchol večera: síň byla přecpaná gratulanty a z celého nashromážděného davu se k nově příchozím otočili sotva dva lidé. Potěšeně zaznamenala, že stoly s občerstvením stojí v samém středu veliké místnosti, což značilo, že žádný tanec se konat nebude. Tušila, že Severus by cítil potřebu vyzvat ji k tanci, domnívala se však, že situace mezi nimi dvěma je už tak dost ošemetná na to, aby do té rovnice ještě museli přidávat společný valčík.

Během několika vteřin si povšimla mnoha svých přátel: Neville a Hannah si povídali s Pomonou Prýtovou; Ernie Macmillan se živě bavil s Horácem Křiklanem; a Harry, který se ani nezmínil o tom, že byl rovněž pozván, se zjevně necítil příliš příjemně, jsa sledován zbožňujícím pohledem současné primusky. Ve svých ustrašených představách týkajících se toho, jak budou lidé reagovat na Teovu nepřítomnost, si Hermiona ani neuvědomila, kolik sem dorazí přátel a známých. Cítila se trochu hloupě, že Severuse přiměla, aby šel na večírek s ní. Předpokládala, že její ruku pustí hned, jak dojdou do Velké síně, ale on se po jejím boku tvářil vcelku uvolněně, a když na ni shlédl, věnovala mu nejistý úsměv.

"Ne až tak skandální entrée, jakého jste se obávala, Hermiono," šeptl s úšklebkem a její úsměv se rozšířil.

"Ne až tak," souhlasila, "ačkoli Minerva vypadá trochu šokovaně."

Přejel očima k ředitelce, která k nim pospíchala z druhého konce síně.

"Počítám, že to bude spíš kvůli skutečnosti našeho společného příchodu, nikoli proto, že tady není váš manžel," vysvětlil jí.

"Myslíte?" zeptala se rozpačitě.

"Jsem si docela jistý, že nás dva nikdy neviděla se byť jenom pozdravit, natož přijít na večírek ruku v ruce. Mohla jste být mou nejlepší studentkou, ale jistě jste nebyla mojí oblíbenkyní."

"Opravdu jsem byla vaší nejlepší studentkou?" rozzářila se.

Nepatrně obrátil oči v sloup.

"Ano, byla. A jsem si jistý, že jste si té skutečnosti byla dokonale vědoma."

Předstíraně se na něj zamračila.

"Takže - kdo byl váš oblíbenec?"

"Neměl jsem oblíbence," řekl.

"Kromě studentů Zmijozelu," zabručela.

Její poslední slova ignoroval a pokývl Minervě McGonagallové.

"Dobrý večer, Minervo."

"Dobrý večer, Severusi," odvětila a na přivítanou mu položila ruku na volnou paži, načež se obrátila k Hermioně.

"Je pěkné vás vidět, Hermiono," řekla potichu.

Severus konečně pustil Hermioninu ruku a ona si se starou ženou potřásla pravicí. Minerva pohlédla z jednoho na druhého.

"Nečekala jsem, že přijdete spolu," prohlásila, očividně zaujatá tímto faktem.

Hermiona cítila, jak Severus vedle ní ztuhl.

"Donutila jsem Severuse, aby mě sem doprovodil," vysvětlovala. "Byla jsem trochu nervózní z toho, že bych měla přijít sama."

Její poznámka měla očekávaný dopad: Minervin výraz se proměnil z bezostyšně zvědavého na účastný a povzbudivě Hermionu poplácala po ruce.

"Bylo mi moc líto, když jsem se doslechla o vašem rozchodu, drahá. Také mě ale dost udivilo, že jste odešla z odboru záhad."

"Nelíbilo se mi tam," pokrčila Hermiona rameny, "a Severus mi laskavě nabídl práci ve svojí laboratoři."

Minerva se otočila a pohlédla přes brýle na Severuse.

"Chápu," řekla krátce. "Inu, podle všeho jste jeden druhého zatím nepřizabili. Kordélie se k nám dnes večer nepřipojí, Severusi?"

"Je na návštěvě u příbuzných v Holandsku," odvětil.

"Očividně trpí touhou po cestování skoro tak jako její syn," prohlásila Minerva nesouhlasně. "Nabídněte si něco k jídlu," pobídla je, poukazujíc k okázale prostřeným stolům uprostřed místnosti. "Uvidíme se později." Otočila se a vydala se ke dveřím.

Hermiona se obrátila k Severusovi s očima nevěřícně rozšířenýma nad Minervinou poznámkou ohledně Kordélie.

"Nemohu uvěřit, že to řekla!"

"Minerva Kordélii nikdy neměla v oblibě," trhl zlehka rameny, "mám za to, že spolu měly nějaké rozpory v době, kdy byla Kordélie primuskou."

"Kordélie byla primuskou?" zatvářila se Hermiona fascinovaně. "To jsem netušila. V té době jste ještě byl ve škole nebo už jste byl dostudovaný?"

Severus se kysele pousmál.

"Byl jsem teprve ve třetím ročníku," odpověděl. "Kordélie je skoro o čtyři roky starší. Předpokládala jste, že já jsem ten starší z nás dvou?"

"Ne, to vůbec ne," znachověly jí tváře. "Vlastně jsem o tom ani nepřemýšlela, to je vše. Nemyslela jsem to tak, že vypadáte starší než ona, nebo tak něco."

"To je v pořádku, Hermiono," ušklíbl se a pokynul ke stolům s občerstvením. "Dáte si něco k pití?"

"Ano, potřebuji se napít," povzdychla si.

Přiblížili se ke stolu a ona krátce zamávala Nevillovi stojícímu na druhém konci síně. Severus sledoval směr jejího pohledu.

"Pro pana Longbottoma to musí být veliká událost," zamumlal, podávaje jí sklenku šampaňského.

"Ano," souhlasila Hermiona. "Dnes večer se oficiálně stane profesorem bylinkářství." Chvíli Nevilla a Hannah pozorovala. "Jeden by čekal, že bude vypadat šťastněji," dodala.

"Vskutku," souhlasil upíraje zrak stejným směrem. "Jeden by čekal, že budou oba vypadat šťastněji." Ztišil hlas do šepotu. "Proč vám v Belgravském domě učinil tu nabídku?"

Jeho otázka ji překvapila.

"Nemyslím, že by věděl, co jiného má udělat: nechtěl se ženit a bývali jsme vždycky přáteli. Podle mě v tom viděl snadnou cestu ven. Nebyl ale vůbec překvapený, když jsem odmítla." Obrátila zrak k Severusovi. "Neville měl těžký život. Dlouho už něco cítí k někomu jinému, ale ona je v cizině a on zároveň cítí potřebu zůstat v Británii a postarat se o rodiče."

Severus zdvihl obočí a znovu pohlédl Nevillovým směrem.

"Lenka Láskorádová?"

Hermiona zalapala po dechu.

"Jak to víte?" sykla.

"Šťastný odhad," zamručel. "Všiml jsem si, že se z nich během závěrečných let mého působení tady stali přátelé."

Ohromilo ji, že zaznamenal tak nedůležitý detail, když měl na starosti tolik mnohem podstatnějších věcí.

"Nikomu o tom neřeknete, ano? Nerada bych Hannah jakkoli zranila."

"Copak odjakživa nejsem diskrétnost sama?" otázal se.

"Myslím, že jste," souhlasila. S potěšením si všimla, že se chopil sklenky červeného vína - vždycky byl mnohem příjemnějším společníkem, když se trochu napil.

Severus se k ní náhle otočil se zachmuřeně pokrčeným čelem.

"Rychle," řekl a chytil ji za loket. "Musíme zmizet."

Jenže v té chvíli už se za jeho ramenem objevily obrovské obrýlené oči Sybily Trelawneyové.

"Severusi Snape!" vykřikla a drapla ho za paži. "Já věděla, že se dnes v noci vrátíte."

Shodil její ruku ze svojí paže a pohlédl na ni s těžko skrývaným znechucením.

"Dobrá předpověď, Sibylo. Což si ale těžko zaslouží uznání, když vezmu v úvahu, že jsou zde dnes večer podle všeho prakticky všichni minulí a současní členové sboru."

"Ano, když jsem však dnes ráno nahlížela do budoucnosti, spatřila jsem temnou, nebezpečnou postavu. Věděla jsem, že to musíte být vy!"

Severus teatrálně protočil panenky, následkem čehož Hermiona vyprskla smíchy do svého šampaňského.

"A co si pro mne budoucnost přichystala, Sibylo? Nechte mne hádat... jsem ve vážném nebezpečí?"

Trelawneyová se rozhlédla vpravo i vlevo a ztišila hlas do sotva slyšitelného šepotu. "Nebezpečí, jak se to vezme, drahý chlapče. Duchové mi řekli, že si během roku najdete manželku!"

Hermiona si nemohla pomoci a hlasitě se rozesmála, raději se odvracejíc od profesorky jasnovidectví na druhou stranu. Severus vyrazil posměšné odfrknutí.

"Sibylo, já jsem ženatý už šest let a moje manželka se dosud těší životu i zdraví."

Trelawneyová překvapeně ucouvla a zatvářila se naprosto zmateně.

"Vy jste ženatý?" přeptala se nevěřícně.

Hermiona už málem smíchy slzela. Severus po ní střelil varovným pohledem a obrátil pozornost zpět k Trelawneyové.

"Je těžké tomu uvěřit, ale je to tak. Pamatujete si na Manželský zákon, Sibylo? Víte, ten důvod, proč jste momentálně provdaná za Martina Mimbletona?"

Trelawneyová na okamžik vypadala dočista ztraceně.

"Ano, teď si to vybavuji. To je teprve šest let zpátky?" Otočila obrovské oči zvětšené brýlemi k Hermioně. "To je vaše žena?"

Hermiona, která se právě chystala polknout velký doušek šampaňského, ho namísto toho vdechla a bouřlivě se rozkašlala.

"Trpělivost, Merline," zavrčel Severus. "Ne, tohle není moje manželka. Tohle je vaše bývalá studentka a primuska Hermiona Grangerová."

Trelawneyová na Hermionu, která se stále ještě vzpamatovávala ze záchvatu kašle, pozorněji zazírala.

"To jste vy!" vyhrkla a napřáhla k ní ukazovák plný prstenů. "Ta knihami posedlá holka z Nebelvíru!"

Hermiona si nemohla pomoci a znovu se rozchechtala. Severus se rozhlédl kolem sebe po nějaké nic netušící oběti. Spatřil Nevillovu babičku.

"Sibylo, Augusta Longbottomová se mi minulý týden svěřila, jak moc se těší na to, až si dnes večer nechá číst z dlaně."

Profesorka jasnovidectví si to okamžitě namířila rovnou ke staré ženě, cosi si na odchodu mumlajíc pro sebe.

"Severusi Snape, to bylo podlé," zalapala Hermiona po dechu. "Chudák paní Longbottomová!"

"Byla to naprosto nutná záležitost sebeobrany," pravil a dolil jí sklenku šampaňským. "Nyní si musím promluvit s Horácem." Pohlédl přes síň k Harrymu, který se stále pokoušel uniknout zbožňující pozornosti primusky. "Řekl bych, že pan Potter zoufale potřebuje pomoc, Hermiono."

"Myslím, že ano," rozesmála se. "Raději bych měla jít a zachránit ho. Uvidíme se později."

Odcházela od Severuse a byla si vědoma toho, že ji jeho oči sledují přes rozlehlou síň. Když ji Harry spatřil, viditelně se mu ulevilo.

"Ahoj, Harry," pozdravila ho a střelila po primusce omluvným pohledem. "Mohu na slovíčko, prosím?"

"Hermiono! Ano, ovšem." Krátce zamával nyní dost podmračené primusce a odtáhl Hermionu do klidnějšího rohu přecpané místnosti.

"Málem jsem se z ní zbláznil!" vyhrkl. "Pořád na mě příšerně pateticky mrkala řasami!"

"To máš tak, když se dostaneš na seznam Deseti čarodějů k zulíbání v Týdeníku čarodějek," uchechtla se Hermiona.

"Deseti čarodějů k zulíbání?" vypadal Harry pobouřeně. Pak se na malou chvíli odmlčel. "A na kterém místě jsem skončil?"

"Třetí," odpověděla.

"To není špatné," uculil se na ni Harry potměšile, "to vůbec není špatné. Kdo byl první a druhý?"

"Ten irský famfrpálový hráč byl první, Conor Ryan. A druhý skončil Kingsley Pastorek."

Harry vypadal ze svého třetího místa docela nadšeně. Hermiona se zamračila.

"Kde je Ginny? A proč jsi mi neřekl, že jsi pozvaný?"

"Mě zvou všude," odvětil Harry znuděně. "To je cena za slávu, však víš. Řekl bych ti o tom, kdybych býval věděl, že jsi také zvaná. Proč pozvali tebe? "

"Vidím, že je tady také Ernie - a on byl primus," pokrčila Hermiona rameny, "takže nejspíš proto, že jsem byla primuska. A co Ginny?"

"Je doma s Jamesem," řekl Harry s očima zabodnutýma do země. "Nesehnali jsme nikoho na hlídání."

"Máte celou Weasleyovic rodinu a vy jste nesehnali nikoho na hlídání?" zatvářila se Hermiona podezřívavě.

"Věděl jsem, že to ze mě vytáhneš, když se budu snažit lhát," podotkl Harry s povzdechem a naklonil se blíž k ní. "Ginny je těhotná," zašeptal, "a necítí se moc dobře."

"To je báječná zpráva!" rozzářila se Hermiona a objala ho. "Mám z vás takovou radost. Přijdu k vám příští víkend na návštěvu; mohu Ginny přinést jeden ze Severusových lektvarů proti zvracení - vážně to funguje a pro těhotné čarodějky je úplně neškodný."

"To se jí bude hodit," zareagoval a nesměle na ni pohlédl. "Ron a Rose také budou mít dítě."

Hermiona se vší silou snažila, aby ji úsměv neopustil.

"Můj Bože, to bude mít Molly co dělat, aby stačila uplést všechny oblečky!"

"To tedy ano," souhlasil. Pak pohlédl přes místnost, kde spolu rozmlouvali Severus a Horác Křiklan. "Viděl jsem dobře, že jsi přišla se Snapem?"

"Ano, přemluvila jsem ho, aby mě doprovodil: měla jsem za to, že bych se cítila příliš nápadně, kdybych dorazila bez Tea, ale teď si připadám trochu trapně, že jsem to zatraceně přehnala."

"Nevypadal, že by mu to nějak zvlášť vadilo," pokrčil Harry rameny. "Čemu jste se tak chechtali?"

"Ach, jenom něčemu, co řekla Trelawneyová," usmála se. "Ta ženská je vážně neskutečná babizna. Ale zatímco já jsem se chechtala, jsem si jistá, že Severus se maximálně tak ušklíbl. Neumím si ho popravdě představit, jak se chechtá."

"Ne," přitakal Harry, "to si neumím představit ani já. Jak spolu vycházíte pracovně?"

"Vážně moc dobře," pravila nadšeně. "Miluji tu práci. Kdyby mi někdo před dvěma roky řekl, že budu pracovat pro Severuse Snapea a že se mi to bude líbit, byla bych přesvědčená, že ho trefilo matoucí kouzlo."

Harry na ni zvědavě pohlédl.

"Tobě se vážně zamlouvá, že jo? A už jsi mu odpustila všechny ty příšerné věci, co ti říkal ve škole."

Naklonila hlavu na stranu.

"Upřímně řečeno, i on měl co odpouštět, Harry. Copak ty jsi mu neodpustil všechny ty věci, co říkal a dělal?"

Harry Severuse chvíli pozoroval a nakonec přikývl.

"Ano, myslím, že ano." Povzdychl si. "No dobře. Soudím, že bude lepší, když poblahopřeji Nevillovi a profesorce Prýtové a vrátím se domů. Ginny vypadala v obličeji poněkud zelenkavě, když jsem odcházel. Uvidíme se příští víkend."

Pokynul jí na rozloučenou a vydal se k Nevillovi a Hannah. Hermiona automaticky vyhledala pohledem Severuse. Ještě stále byl zabraný do rozhovoru s Horácem Křiklanem, ale její pohled zachytil a věnoval jí takřka nepostřehnutelné pokývnutí. Její zrak dál bloudil Velkou síní hledaje další známé obličeje, až se zastavil na Erniem Macmillanovi, který se sám rozpačitě potloukal kolem stolů s občerstvením. K nějaké té konverzaci Hermioně určitě bude postačovat, než se bude zase moci připojit k Severusovi.

ssSss

Předchozí (16.3.) *** Následující (17.2.)

Třetí výročí založení stránek

Dnes je tomu právě tři roky ode dne, kdy jsem na blogu e-vismaior zveřejnila první článek - prolog k Portrétu pro Bradavice. A tak nastal opět čas na malou rekapitulaci toho, co se tady v předchozím roce odehrálo. A také na jedno malé oznámení;-)

---

Že jsem dokončila Portrét pro Bradavice netřeba znovu opakovat. Nevěřila bych, že napíšu něco čítajícího přes 280 tisíc slov. V komentářích se vyskytli zájemci o statistiku - tak ve Wordu písmem Times New Roman velikosti 12, formátu A4 to má po spojení všech částí necelých 450 stran. Bohužel jsem nepsala pouze do jednoho dokumentu a jednotlivé větší či menší části jsem kopírovala z desítek různých prozatímních souborů, takže informaci, kolik jsem nad tím celkově strávila hodin, vám vskutku neřeknu. A když o tom tak přemýšlím, tak ji snad raději ani nechci znát - ještě bych si mohla začít představovat, jakými jinými užitečnými činnostmi jsem ten čas mohla naplnit. Ačkoli vypsání se ze svého obdivu k harrypotterovské sáze snad ani nelze litovat:-)

S webovými statistikami ale takový problém není, ty za mne dělá Google analytics a Toplist. Asi nepřekvapí, že rekordní počet návštěvníků se zde sešel minulou neděli, kdy bylo v plánu přidání závěrečné části epilogu k Portrétu. Přišlo vás sem neuvěřitelných 633 (292 unikátních návštěvníků po odpočtu opakovaných návštěv). Nejvyšší počet stránek jste pak zobrazili hned následujícího dne - celých 3862. Za uplynulý rok sem zavítalo přes 5 tisíc unikátních návštěvníků, jimž statistika započítala přes 80 tisíc návštěv a téměř 180 tisíc zobrazených stránek.

Téměř 68 tisíc návštěv bylo uskutečněno z České republiky, přes 10 tisíc ze Slovenska, pár set návštěvníků pak přišlo z Německa, Velké Británie, Rakouska a Švýcarska. Mezi českými městy vedou Praha (takřka 20 tisíc návštěv), Brno, Ostrava, Hradec Králové a Pardubice, ze Slovenska vás přišlo nejvíc z Bratislavy (přes 4 tisíce návštěv), Košic, Trnavy, Žiliny a Svatého Jura. Vypadá to, že v uplynulém roce si celý Portrét pro Bradavice našel minimálně 150 nových čtenářů (takový je počet unikátních zobrazení u nejméně zobrazované kapitoly) a na mém blogu o dost novější Odmítnutí pak dokonce téměř 400 čtenářů (docela dobrá motivace pro pokračování v překladu;-)).

Trocha techničtějších údajů - 43% z vás používá Firefox, 29% Internet Explorer, 15% Google Chrome, 11% Operu a zbytek ostatní prohlížeče. Nejvíc nových příchozích se na tyto stránky dostává z Googlu a Seznamu, velké zastoupení má i Facebook, Blueboard a FFDenik - odtud přišlo takřka 1000 návštěvníků, a tak bych touto cestou ráda poděkovala vrony, která na FFDenik umístila záznam o Portrétu pro Bradavice, a GwenLoguir, která totéž učinila s Odmítnutím. A díky patří i vám všem, kteří na moje stránky na svých webech odkazujete, počet návštěv přicházejících od vás je rovněž nezanedbatelný.

A jaké jsou výhledy do budoucna? Jistě jste v uplynulých měsících zaznamenali moje rostoucí stesky na nedostatek času, který bych si ke psaní přála mít. Tak trochu se obávám, že lepší to v následující době nebude, neboť (a zde je ono malé oznámení) naše zatím jen dvoučlenná rodinka se zanedlouho rozroste o další přírůstek. K tomuto pamětihodnému navýšení už tak rozsáhlé světové populace dojde pravděpodobně v únoru a já popravdě nemám ani tu nejmenší představu, jak to pak s mým časem na psaní bude vypadat. Vyrozuměla jsem, že každé dítko je jiné a každý rodič to jinak zvládá, takže... to se prostě všechno teprve uvidí.

V každém případě bych ráda pokračovala v překladu Odmítnutí - a vzhledem k tomu, že to bude můj možná jediný kontakt s angličtinou, kterou si nutně budu potřebovat procvičovat - tak takhle strávený čas si snad i sama před sebou odůvodním:-) S další vlastní tvorbou ale zatím vskutku nevím, jak na tom budu. Myšlenky na povídky i romány by byly - těch by dokonce bylo habaděj - jenže ono si sedněte k počítači, když je potřeba z dosud spíš studentského kutlochu vybudovat funkční byt, dovybavit ho nábytkem novým nebo mnou vlastnoručně zrestaurovaným či za pomoci dalších členů rodiny vyrobeným, přestavět nábytek, přesadit mých asi padesát květináčů, vymalovat, natřít okna...

Ano, slyšíte správně, zjevně se na mně projevují mužské hormony mého dosud nenarozeného potomka, neboť řetězce pro kutily se staly mými nejoblíbenějšími obchody, kde v němém úžasu dokážu prostát hodiny před policemi s nářadím. A nebýt kamarádky, neměla bych doma ještě ani jediný kousek dětského vybavení, protože JÁ přece nebudu řešit výběr kočárku, když jsem momentálně ten největší odborník na malířské a natěračské potřeby, že ano. Nevěřila bych, co dokážou hormony udělat s člověkem jinak tak nevzrušujícím se, ba přímo lenivým, jako jsem já. Ne, ještě před rokem bych skutečně s malířským válečkem po bytě nelítala, tím méně pak, abych natírala okna a spárovala praskliny ve zdi. Hnízdící tendence jak vyšité. A pak se divte, že večer o víkendu ani nebyla síla na to, abych pustila počítač a zkontrolovala, zda u Portrétu nepřibyl pětadvacátý komentář!

Takže asi tak. Budu se snažit ve svojí činnosti na těchto stránkách pokračovat a budu moc ráda za každého, kdo se sem na mě přijde podívat - ono to asi bude jediné zásadnější spojení se světem, které budu na dlouhou dobu mít, takže bych si ho měla patřičně hýčkat. A proto jsem moc ráda, že mám tyhle stránky vytvořené a že to tady vcelku žije - ta samota doma prý občas psychice neprospívá, jak jsem byla varována, a tak nepochybuji o tom, že se mi společnost každého, kdo sem zavítá, bude hodit, byť je tento svět jenom virtuální. Ale já ho mám moc ráda - a apeluji na všechny přítomné povídkáře - pěkně pište, ať mám také co číst;-)

Díky vám všem - a zítra, vlastně už dnes se konečně pustím do toho překladu, slibuji:-)

Tři roky s Portrétem pro Bradavice...

...aneb doslov autorky o jejím vnitřním vyrovnání se s fascinujícím světem Harryho Pottera a s jeho postavami, z nichž některé dlouhá léta nemohla dostat z hlavy.

---

Existují dokonalé fantasy příběhy. Knihy, které čtenář neodloží až do samého konce, knihy, jejichž poslední stránka zanechává na naší tváři zasněný a spokojený úsměv a neváháme jejich autora prohlásit za génia. Text je čtivý, postavy jsou barvité, děj je nápaditý a celé pozadí příběhu je detailně promyšlené. Takhle na mě působí Tolkienův Pán prstenů - jako trilogie, ke které prostě není co dodat, člověk ji přijímá takovou, jaká je, a rád se k ní kdykoli vrací. Napsat fanfiction vycházející z Pána prstenů? Zbytečnost. Ano, vím, že se píšou, ale nemyslím, že bych někdy nějakou chtěla číst a kazit si dojem z knihy, na níž neshledávám žádné nedokonalosti. A tím méně bych pak toužila nějakou napsat.

A pak existují i jiné fantasy příběhy. Ne tak dokonalé. Jistě i takové knihy čtenář nepustí z ruky až do poslední strany, stává se však, že závěrečný řádek příběhu vyvolá jistou nespokojenost. Ne snad, že by text nebyl čtivý, postavy barvité, děj nápaditý a pozadí příběhu většinou i detailně promyšlené. Leč čtenáři zde něco chybí. Jako by se autor takového fantasy příběhu ne vždycky ubíral směrem, za který by byl čtenář vděčný. A postavám, které čtenáře chytly za srdce, nezřídka věnuje jen okrajovou pozornost. Některé podrobnosti navíc nehrají a nechávají značný prostor čtenářovým otázkám a pochybnostem. Od děje se nelze odtrhnout, čtenář knihu zbožňuje i se všemi jejími nedokonalostmi, ty ho však zároveň dráždí. Podněcují jeho fantazii, za každým skončeným dílem ságy si představuje, kam by se příběh mohl ubírat dál a co by jeho oblíbené postavy mohly prožít.

A pak se jednoho dne příběh uzavře a čtenáře přepadne smutek. Nemůže uvěřit tomu, že už je skutečně konec, že tolik možností zůstalo nevyčerpáno a s oblíbenými postavami bylo naloženo dosti nevybíravě. A začne vymýšlet příběh vlastní. Originální knihy zná víceméně zpaměti a připadá mu tak snadné navázat na děj, jakož i na původním autorem vykreslené postavy a dovést příběh tam, kde ho chtěl celou dobu mít. A tak vzniká fanfiction. Lze se vůbec divit tomu, že počet fanouškovských příběhů o světě Harryho Pottera zveřejňovaných v nejrozsáhlejším světovém archivu povídek fanfiction.net je několikanásobně vyšší, než je tomu v případě jiných knih? Vždyť J. K. Rowlingová nechala svým čtenářům tolik prostoru k úvahám!

Tak se stalo, že jsem jednoho dne přestala vymýšlet harrypotterovské příběhy jen ve svojí hlavě a přidala jsem se k téhle obrovské komunitě. Jako všichni ostatní to ani já nedělám pro zisk. Začala jsem psát, abych se s Harrym Potterem vyrovnala. Zamýšlela jsem vzít všechny výjevy, které se mi honily hlavou, a poskládat je do povídky, která tím pádem se svými více než 280 tisíci slovy překonala i Fénixův řád a stala se pěkně tlustým románem. Chtěla jsem na svět Harryho Pottera už konečně přestat myslet, pustit z hlavy jednotlivé hlavní postavy, jejich jednání i motivy. A především jsem se chtěla vyrovnat s jednou z nejvíc fascinujících postav v literatuře - tedy alespoň pro mě. S postavou Severuse Snapea.

Mohu říct, že po třech letech více či méně usilovné práce se mi to konečně podařilo. Napsala jsem svůj příběh. Ovšem, zkoumat Snapeův charakter při zachování kánonu nebylo možné jinak než s připsáním vlastní postavy a s umístěním děje do doby, kterou původní sága v podstatě neřeší. Získala jsem prostor i možnost zkoumat Snapeovo chování v situacích, do kterých jsem ho neváhala uvrhnout. Neméně fascinující postava Albuse Brumbála mi v tom byla věrným prostředníkem. I s analýzou ředitelova charakteru jsem se dostala dál, než bych kdy očekávala. A došlo i na další - Hagrid, dvojčata Weasleyova, rodina Malfoyových se svým domácím skřítkem Dobbym, Tonksová - k těm všem jsem si během psaní vyšlapala zvláštní cestičku a nerada jsem se s nimi loučila. Stejně jako s atmosférou Bradavic, která mě při psaní občas úplně pohltila. A stejně jako s azkabanským vězením, jež pro mě během psaní konečně nabralo reálné obrysy.

Teď jsem spokojená. Už nemám, co bych dodala. Je to jen můj vnitřní pocit a nejspíš stejný pocit měla i sama Rowlingová, když dopsala epilog. Možná se se mnou čtenáři neztotožní, možná by chtěli pokračování. Tento příběh je však podle mého názoru uzavřený. Nechci tvrdit, že právě v této chvíli definitivně končím s HP fanfiction. Jistě ji dál budu číst, nadále budu pokračovat v překladu a nepochybně sem tam i něco napíšu. Ovšem pouze něco drobného - jistě se již nebudu pouštět do románu na další tři roky. Příště se vynasnažím, aby povídka zůstala skutečně povídkou;-)

A chutě na román si nechám zajít - minimálně do doby, než mě napadne něco vlastního. Bez uzardění totiž přiznávám, že Portrét pro Bradavice byl svým způsobem i test, který jsem si přichystala sama na sebe. Dokážu stvořit příběh, který bude mít hlavu a patu? Dokážu u psaní vydržet? Budou mé postavy uvěřitelné? Bude děj dostatečně zajímavý? Pevně doufám, že u Portrétu pro Bradavice se to alespoň částečně povedlo. Dostala jsem odpovědi na své otázky a jsem si nyní o něco jistější tím, v čem jsem si předtím nevěřila. Ano, je to obtížné, ale jsem schopná dovádět příběhy do konce. Je to lepší, než žít s pocitem, že u každého psaní končím v páté kapitole - což se v mém případě dělo předtím. Ale co už - třeba se mi ty pětikapitolové nástiny budou přece jenom ještě hodit...

Mnozí z vás mě v komentářích či po e-mailu žádali o zaslání Portrétu v ucelené podobě. Moc jste mě tím potěšili a utvrdili v tom, co jsem už dlouho chtěla udělat - vytvořit z toho textu elektronický dokument, který alespoň na vašem monitoru nebo čtečce bude vypadat jako kniha. Začala jsem na tom pracovat - ano, ono nakonec bylo snadné pospojovat ty kousky, v nichž to mám uložené, ale vzhledem k tomu, že jsem v textu i při zběžném pohledu nalezla řadu chyb, tak bych se chtěla nejdřív pokusit ještě o závěrečnou korekturu. Počítám však s tím, že by se tady odkaz na stažení e-booku mohl objevit jako vánoční dárek - takže mějte prosím trpělivost:-)

Zároveň uvažuji Portrét do zálohy uložit buďto přímo na fanfiction.net nebo na český fanfiction.potterharry.net - přece jenom blog.cz občas vyhrožuje s rušením stránek při tříměsíčním nepřihlášení se a docela bych nerada po nějaké delší nepřítomnosti zjistila, že je všechno pryč - no, snad tady mám dostatek obsahu na to, aby jim bylo líto to smazat...

Závěrem bych vám ráda poděkovala za trpělivost, kterou mnozí z vás s tímto dílkem měli, a všem, kteří jste ho dočetli až do konce, díky za čas u něj strávený. Především však můj vděk patří všem komentujícím čtenářům. Mnozí komentovali pravidelně, jiní se ozvali jen občas, buďte si ale jistí, že bez vašeho přispění by tato "povídka" sice vznikla - ovšem pravděpodobně by skončila kdesi u páté kapitoly...:-)

Portrét pro Bradavice - Epilog 4/4

A je to tady - takřka přesně po třech letech od chvíle, kdy jsem spustila tyto stránky publikováním prologu Portrétu pro Bradavice, je tady poslední část epilogu a s ní i odpověď na otázku, zda Severus Snape přežil. První polovina dnešního textu vám jistě bude povědomá - je převzatá z knihy a pro účely Portrétu drobně upravená. Snad mi J. K. Rowlingová i pan Medek odpustí:-) A než se začtete do závěru tohoto veledíla chtěla bych vám moc poděkovat za to, jak se tady v těch posledních dnech rozjela diskuze. Nic by mě nemrzelo víc, kdybych ukončovala tenhle dlouhý příběh marně čekajíc, jestli mi k tomu někdo něco řekne. Byli jste vážně bezvadní:-)

Portrét pro Bradavice: Epilog (4/4)

Brumbálova pracovna. Tma za okny a ředitel tiše přecházející sem a tam. Jeho hlas ke Snapeovi doléhal mlhou vlastních myšlenek a on se sotva dokázal soustředit na to, co mu Brumbál povídá. Zaznamenal důležitou informaci, automaticky se na ni zeptal, ale následující ředitelova slova ho dokonale probrala ze zamyšlení:

---

"Přijde čas, bude to po mé smrti…"

Prudce se nadechl, aby odporoval - copak si ten starý blázen opravdu stále myslí, že to pro něj udělá?

"…Nehádejte se se mnou a nepřerušujte mě! Přijde čas, kdy se bude zdát, že má lord Voldemort strach o život svého hada."

"O Naginiho?" Snape svůj úžas stěží dokázal skrýt. Co má pro všechno na světě s tímhle vším společného Nagini?

"Správně," přitakal ředitel. "Přijde-li takový čas, kdy lord Voldemort přestane Naginiho vysílat, aby pro něj plnil nejrůznější úkoly, a začne ho držet v bezpečí po svém boku a pod kouzelnou ochranou, pak už myslím nebude riskantní to Harrymu povědět."

"Ale co?" nechápal Snape.

Brumbál se zhluboka nadechl, zavřel oči a začal mluvit. O Pánovi zla, smrtící kletbě, která se odrazila díky oběti Lily Potterové zpět k němu, o kousku jeho duše, který se přichytil k mladému Potterovi… Jeho slova zapadala Snapeovi do mozku a skládala se do konečného obrazu pravdy tak hrozivé, že jí instinktivně odmítal uvěřit.

"Zneužil jste mě!" neudržel se nakonec a vybuchl, tvář staženou bolestí a šokem. "Dělal jsem vám špeha, lhal jsem kvůli vám, vystavoval jsem se kvůli vám smrtelnému nebezpečí. Domníval jsem se, že to všechno dělám pro to, abych zajistil bezpečí synovi Lily Potterové. A vy mi teď řeknete, že jste ho choval jako vepře na porážku…"

"To je ovšem dojemné, Severusi," pravil vážně Brumbál, Snape však zaznamenal v jeho hlasu náznak chladného sarkasmu. "Že by vám ten chlapec nakonec přece jen přirostl k srdci?"

"Ten chlapec?" zařval a prudce mávl hůlkou. "Expecto patronum!"

A společně s Brumbálem pak hleděli na stříbrnou laň, která dvěma skoky přelétla pracovnu a vyskočila z okna. Když se k němu ředitel opět otočil, měl oči plné slz. Tentokrát Snape o jejich upřímnosti nepochyboval.

"Po takové době?" zeptal se tiše Brumbál.

"Navždycky."

Kdyby Snape v té chvíli použil na ředitele kouzlo Legilimens a podařilo se mu prolomit hradby jeho nitrobrany, zahlédl by v jeho myšlenkách až příliš povědomou tvář světlovlasé ženy urychleně opuštějící bradavické pozemky a o něco později tutéž ženu chovající v náručí černovlasého chlapce a obracející se k Brumbálovi s tichou výčitkou v obličeji. Snapeovy myšlenky se však zabývaly výhradně Lily Potterovou a ani si nepovšiml záchvěvu špatného svědomí v Brumbálově výrazu. Ředitel na něj dlouhou dobu mlčky pohlížel, jako kdyby se rozhodoval o něčem nadmíru důležitém. Snape mu jeho pohled vzdorovitě oplácel.

"Mám tedy počkat na ten správný okamžik a pak Potterovi prozradit, že jeho úkolem je nechat se zabít od Pána zla? Čekáte, že mi to bude věřit?" promluvil nakonec jako první a z hlasu mu zaznívala ironie. Tentokrát si onoho zvláštního stínu v Brumbálově pohledu povšiml, stačilo však jediné mrknutí pomněnkových očí a byl pryč. Snape podezřívavě stáhl obočí. Opět měl pocit, že ředitelův velký plán má mnohem víc rovin, než si Snape vůbec dokáže představit.

"Uvěří vám, tím jsem si jistý," promluvil ředitel ztěžka "Ale nezapomeňte - prozradit mu to můžete až ve chvíli, kdy si Voldemort začne svého hada držet u sebe. To bude to správné znamení, že přišla vhodná chvíle."

"Dobrá," pravil Snape krátce a zdvihl se k odchodu. Ředitel nebyl sdílný a on tu odmítal déle ztrácet čas. Vyrazil ke dveřím a za sebou zaslechl dva krátké nádechy, jako kdyby mu chtěl Brumbál přece jen něco říct, ale nemohl se k tomu odhodlat. Podráždilo ho to ještě víc, zrychlil, prudce rozrazil dveře a chystal se je za sebou nevybíravě zavřít.

"Poslední věc, Severusi," ozval se za ním Brumbál tiše.

Snape se k němu obrátil a vyčkávavě na něj pohlédl. Ředitel měl zavřené oči a očividně bojoval sám se sebou. Nerozhodnost však nakonec ustoupila do pozadí, on se znovu zhluboka nadechl, vážně na Snapea pohlédl a promluvil:

"Skutečnost, že Voldemort nebude spouštět svého hada z dohledu, neznamená, že ho nebude dál pověřovat jistými úkoly. A vy jako ten, kdo mě v jeho očích přemůže, byste se měl mít obzvlášť na pozoru."

"Děkuji za varování," ušklíbl se Snape uštěpačně. Zase samé hádanky.

"Neberte to na lehkou váhu, Severusi," povzdychl si Brumbál. "Nemáte nejmenší tušení, kolik mě tohle varování stálo. A nejen mě."

Snape ho v tomto ohledu odmítal brát vážně. Brumbál míval sklony k dramatičnosti a Snape už si stačil zvyknout, že je to ze strany jeho nadřízeného úspěšná forma manipulace. Po ředitelově smrti a posedlosti Pána zla po získání moci nad jeho hůlkou se mu však ředitelova slova vrátila. Vlastně neměl důvod se jimi zabývat - prostě v pravý čas řekne Potterovi, co mu říct musí, a pak… Pak už bude jedno, co se s ním stane. Nestál o další život - ani jako služebník Pána zla a ještě méně snad ve světě bez jeho nadvlády. Co by v takové době vůbec dělal?

Pak ho oné noci závěrečné bitvy Pán zla povolal k sobě. Snape zaslechl, že si drží Naginiho u sebe, a třebaže jen tušil, co má v úmyslu, toto setkání musel bezpodmínečně přežít. Doufal, že mu lektvary připravované s obvyklou pečlivostí pomohou. Dost dlouho na to, aby našel Pottera a přesvědčil ho o tom, co musí udělat. Ten se však v Chroptící chýši objevil jako na zavolanou. Jistěže mu předal vzpomínky pečlivě zvolené tak, aby na toho kluka citově zapůsobily a uvěřil jim. Byly přece tím jediným, co ho mělo přimět k tomu, aby se nechal od Pána zla zabít. Někoho z Nebelvíru ovšem nebylo nutné přesvědčovat k sebeobětování dvakrát.

Té noci se však přihodilo ještě něco - náhoda a štěstí daly Severusovi Snapeovi šanci začít znovu. Šanci, v níž se už ani neodvažoval doufat. Možná, že Nagini toho dne již několik lidí ze světa zprovodil a dávka jeho jedu nebyla ani přes hrozivě vypadající zranění a značnou ztrátu krve tak velká. Snape po tom nehodlal pátrat. Ne, když se musel odplazit z Chroptící chýše dřív, než k ní dorazí dunění nohou desítek obrů. V Tkalcovské ulici už bude mít dostatek prostoru a prostředků na to, aby se dal dohromady.

Bylo by naivní očekávat, že se uzdraví, ale jemu se to podařilo. Potter jeho smrt potvrdil přesně tak, jak Snape předpokládal. Byl z Nebelvíru a těžko mu mohlo dojít, že mu Snape některé choulostivější vzpomínky předal záměrně tak, aby si myslel, že by se to nemohlo stát za jiných okolností než v případě neodvratného konce nenáviděného profesora. To, že Potter odmítal celý rozsah vzpomínek zveřejnit, tomu v budoucnu jenom napomohlo.

Severus Snape začal pod smyšlenou identitou a s jiným vzhledem nový život. V Severním Irsku nikoho neznal a málokdo by poznal jeho. Přijal práci v belfastské pobočce Gringottovy banky a trávil celé dny v podzemí s bankovními trezory, kde měl na starost zabezpečení proti všem prostředkům černé i běžné magie, kterou by potenciální lupič mohl použít při pokusu o vniknutí do zabezpečené oblasti. Odjakživa toužil učit obranu proti černé magii a tahle práce pro něj byla jistým způsobem satisfakcí. Skřetové ho nechávali pracovat samotného a na nic se ho nevyptávali. Bylo neskonale úlevné nemuset se s nikým dohadovat, nepodléhat žádným příkazům a nebýt nikomu zavázán. Stávalo se, že týdny nepotkal živou duši.

Než se ovšem objevila Hermiona Grangerová. Ani po válce ji zřejmě neopustila snaha usmiřovat kouzelníky s ostatními kouzelnými rasami a tvory a našla si práci na oddělení pro styk se skřety. Ministerstvo se zajímalo o nově přijatá opatření v bankách provozovaných skřety, Snape byl tudíž nucen Grangerovou po podzemí banky provést. Netušil, zda ho náhodou nepoznala, i když, pravda, tu zmínku o tupohlavcích z ministerstva si asi mohl odpustit. Při své další návštěvě se na něj každopádně dívala s významným úsměvem a při odchodu jakoby omylem nechala na stole výtisk Denního věštce z předchozího týdne. Ten otravný plátek přestal číst nedlouho poté, co se o něm novináři před několika lety přestali zmiňovat.

Svoji fotografii poznal okamžitě a na několik vteřin ho zachvátila slepá panika. Odhalili ho? Přijdou si pro něj a celé to začne nanovo? Copak se svojí minulosti nikdy nezbaví?

Poté si přečetl článek pod fotografií. A zpanikařil ještě víc.

Když pak Severus Snape toho pozdně prosincového podvečera zazvonil u dveří Nathalie Belartové, nevěděl ani, proč to vlastně dělá. Přece ho opustila. Odjela bez jediného slova rozloučení a odvezla si s sebou i jejich syna, o němž do přečtení článku v Denním věštci neměl ani tušení. Chlapce, jemuž nyní bylo jedenáct let, studoval v Bradavicích a podle všeho nenechal nikoho na pochybách o tom, kdo je jeho otec. Snapeovi vířilo v hlavě tisíc teorií, v nichž do značné míry figuroval i Albus Brumbál, jednu věc ale věděl určitě. Nehodlal o nic prosit.

On totiž nikdy nikoho o nic neprosil - s tím skončil už před lety. Poslední žena, kterou o něco žádal, byla Lily Evansová - dodnes si živě pamatoval na urážku, kterou jí tehdy na konci pátého ročníku po zkouškách NKÚ vmetl do tváře, a na to, jak pak prostál celý večer před tím směšným obrazem, jenž strážil vchod do nebelvírské společenské místnosti, a čekal, až ji některá z jejích spolužaček přesvědčí, aby vyšla ven. Prosil ji za prominutí, upřímně a snažně ji žádal, avšak ona mu odmítla odpustit. Dodnes si to vyčítal a říkal si, jestli ji právě tahle poslední roztržka později nevehnala do náruče toho idiota Pottera. Avšak po letech opět prosil - tentokrát Pána zla o její život. A zanedlouho poté i Brumbála - o to samé. Tři poslední a zároveň nejupřímnější prosby v jeho životě - a ani jedna nedošla vyslyšení. Severus Snape se odnaučil žádat laskavosti. Prosby byly k ničemu.

Nyní si uvědomoval, že matku svého syna vlastně nezná. Že v nejmenším netuší, jaká bude její reakce, až se ocitne na jejím prahu. Nevěděl ani, jak se zachová on sám. Svůj nový pracně vybudovaný život ale nehodlal riskovat - už nikdy o sobě nenechá rozhodovat nikoho jiného. Pokud ho Nathalie Belartová nepřijme i s jeho odhodláním nechat Severuse Snapea navždy odpočívat v pokoji, tiše odejde a ještě si předtím procvičí pár paměťových kouzel.

Dveře mu přišel otevřít vytáhlý bledý černovlasý chlapec, který se nápadně podobal jeho vzpomínkám na vlastních jedenáct let. Severuse to nemálo zarazilo - podvědomě se domníval, že Severin zůstane na Vánoce v Bradavicích, protože on, Severus, tam přece zůstával vždycky. Severin si však jen letmo prohrábl dlouhé, nepoddajné prameny vlasů a povytáhl si seprané, odřené džínsy, které Severusovi bolestně připomněly obnošené šaty jeho vlastního dětství s tou výjimkou, že Severinovi na jejich vlastnictví zjevně nepřišlo nic nepatřičného, neboť se vzápětí ledabyle opřel o dveře a přejel muže před sebou neomylným pohledem Brumbála sledujícího osobu skrývající se pod neviditelným pláštěm.

Severus nechápal, jak to jeho syn dokázal, ale jeho nynější podoba, jež byla výsledkem pečlivě nacvičených pozměňovacích kouzel a ze všeho nejvíc připomínala prošedivělého venkovana s knírkem a nepatrně vystupujícím břichem, ho očividně nezmátla ani na okamžik, ačkoli ji zhodnotil drobným uznalým úšklebkem.

"Ahoj, tati," pravil potom a pobaveně sledoval otcův šok. Severus sice uměl své pocity skvěle ovládat a nedával je najevo ani pět let po smrti Voldemorta, jenže tohle byla tváří v tvář jeho synovi pouze teorie. K testování svého sebeovládání před rodinou koneckonců nikdy neměl příležitost. Záhy se však vzpamatoval.

"Je matka doma?" zeptal se dutě a vzápětí si v duchu nadával za to, jak necitelně to jeho synovi muselo znít - on se však jen pobaveně usmál. Popravdě ho ten kluk začínal poněkud rozčilovat - tvářil se, jako kdyby snědl všechnu moudrost světa... a vůbec, až moc mu připomínal sebe samého. Nikdy nedokázal sílu svých sarkastických úšklebků dostatečně docenit. Teď ale jeden takový viděl před sebou, byl určený jemu a Severusovi se to vůbec nelíbilo.

"Jasně," přikývl Severin a ustoupil dozadu, aby otec mohl projít. "Už na tebe čeká pět let," dodal potom, a když se po něm Severus překvapeně ohlédl, pokrčil rameny. Hned na to stáhlo jeho obličej zachmuření. "Opovaž se na ni být tak hnusný jako minule," pravil tím nejvýhrůžnějším tónem, jakého je schopen hlas jedenáctiletého chlapce.

Severus překvapeně zamrkal a chvíli trvalo, než mu to došlo. Nathalie byla autorkou jeho ředitelského portrétu, podle novin mimořádně povedeného. Nepochybně už s ním tenhle rozhovor jednou vedla. Trochu ho štvalo, že u toho nebyl.

Vytáhl hůlku, zašeptal Finite incantatem a mlčky pozoroval v zrcadle v předsíni, jak jeho tvář nabírá známou podobu. Severin stál za ním a zvědavě ho pozoroval. Než však stačil něco říct, ozvaly se z chodby kroky.

"C´était qui, Séve-" zaslechl Nathaliin hlas, který však vzápětí umlkl uprostřed věty, a když se Severus otočil, spatřil, jak se její důvěrně známá postava opírá o zárubeň dveří a žena, jíž právě odhalil, co se už neměl nikdy žádný žijící člověk dozvědět, si k ústům tiskne ruku v marné snaze potlačit překvapený výkřik.

"Dobrý večer, Nathalie," promluvil tichým hlasem. "Dlouho jsme se neviděli."

- konec -

Předchozí (Epilog 3/4)

Doslov - Tři roky s Portrétem pro Bradavice

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice - Epilog 3/4

Předposlední část Portrétu pro Bradavice nás přenese v čase opět o něco dál...

Portrét pro Bradavice: Epilog (3/4)

V Bradavicích právě začínal nový školní rok a žáci i profesoři se shromáždili ve Velké síni k zahajovací hostině. Od porážky Voldemorta uplynulo pět let, a kdo by se nyní podíval na opravený bradavický hrad, nepoznal by, že byl během závěrečné bitvy prakticky zničen.

---

Na první pohled by se tudíž mohlo zdát, že se ve škole všechno vrátilo do starých kolejí, ale skutečnost nemohla být tomuto zdání vzdálenější. Brumbálův portrét měl totiž už delší dobu všechny důvody ke spokojenosti. Po porážce Voldemorta sice na základě svých zkušeností navrhoval, aby byla pro nižší ročníky vytvořena zvláštní pátá kolej a k zařazování docházelo až v jejich pozdějším věku, to ale narazil na nebývalý odpor všech, kteří ctili tradice nebo se tak minimálně tvářili.

Tak alespoň pronesl k Moudrému klobouku dlouhou řeč na téma zařazování nikoli s přihlédnutím k rodinným tradicím a čistokrevnosti, nýbrž podle toho, co skutečně dřímá hluboko v duši každého prvňáčka, načež se v září všichni nemálo podivili, když ratolesti z tradičních čistokrevných zmijozelských rodin náhle mířily do Havraspáru, Mrzimoru, či v nejkrajnějších případech dokonce do Nebelvíru, což se snad nepřihodilo od dob Siriuse Blacka. Ještě větší skandál pak v kouzelnické honoraci vzbudilo zjištění, že byl do Zmijozelu zařazen syn význačného manažera z mudlovské rodiny nekouzelníků, kterého Moudrý klobouk podle svých slov s ohledem na jeho výchovu k ostrým loktům a ochotě dosáhnout úspěchu za každou cenu prostě nemohl poslat jinam. Nutno podotknout, že tento chlapec ve Zmijozelu záhy patřil k premiantům. A Moudrý klobouk jen kroutil krempou ve výrazu, který se nedal nazvat jinak než potutelný úsměv.

Taková situace samozřejmě atmosféru v bradavické Škole čar a kouzel znatelně proměnila k lepšímu. Ovšem - i po letech jisté předsudky přetrvávaly, a to zejména ze strany rodičů, ale jednotlivé koleje se staly mnohem méně izolované a nebylo neobvyklé, když se nejlepší kamarádství uzavírala napříč kolejemi a nikoli již pouze v rámci jedné společenské místnosti. Což však v žádném případě neznamenalo, že by boj o famfrpálový či školní pohár ztrácely na intenzitě - ředitelka McGonagallová se však po svém osvobození od povinností vedoucí nebelvírské koleje stala spravedlivější rozhodčí vzájemných sporů než kdy dřív.

"Severin Belart!" vyvolal profesor Kratiknot z dlouhého pergamenu popsaného jmény a jedenáctiletý černovlasý chlapec nejistě vystoupil ze zástupu prvňáčků a přešel ke stoličce s Moudrým kloboukem, jsa si vědom zvědavých pohledů, které se na něj ze všech stran upíraly.

"Hm," zabručel klobouk, jakmile si ho chlapec nasadil na hlavu, "tvoje předsevzetí stihnout strašlivou pomstou každého, kdo by se odvážil křivě hovořit o tvém otci, mě skoro láká zařadit tě do Nebelvíru. Jenže to by mě zřejmě stihl strašlivou pomstou portrét tvého otce," pokračoval a v jeho hlase zazněl potměšilý úšklebek, který Severina nemálo překvapil. "Na Zmijozel to ovšem také nevidím, protože ač jsi odhodlaný vydat ze sebe to nejlepší, nemáš v úmyslu dosáhnout toho za každou cenu. A za takovou volbu by se mi možná zase pomstil portrét Albuse Brumbála. Takže nezbývá, než využít tvojí chytré hlavy a zvídavosti, již jsi zdědil po obou rodičích, a zvolit kolej, kterou jsem už kdysi navrhoval pro tvoji matku. Ať je to tedy HAVRASPÁR!"

Od havraspárského stolu se ozval potlesk a Severin zmámeně slezl ze stoličky. Kdyby se v té chvíli podíval na profesorku McGonagallovou, spatřil by bezděčný úlevný pohled, který vyslala směrem k usmívajícímu se portrétu muže shlížejícího na obřad zařazování pomněnkovýma očima z nedalekého plátna, a možná by si všiml i nehybného pohledu černých očí podobizny svého otce, který z ředitelny zavítal do plátna opodál. Brumbál možná mohl mít pravdu, když byl proti tomu, aby byly děti zmijozelských rodičů automaticky zařazovány do této koleje bez ohledu na své schopnosti, avšak Severus Snape by se za volbu Zmijozelu nehněval. Ačkoli věděl, že ředitel i McGonagallová při tom myslí zejména na Severinovo bezpečí. Ve Zmijozelu přece jenom zbývalo ještě dost těch, kteří by se kvůli němu mohli jeho synovi mstít.

Umístění podobizny Severuse Snapea do bradavické pracovny vzbudilo před pěti lety mezi kouzelnickou veřejností nemalou senzaci, přestože tím vzala za své podstatná část konspiračních teorií založených na myšlence jeho přežití. Ne snad, že by s tímto stavem věcí neměl portrét bývalého profesora lektvarů problém - pokud se jeho týkalo, nemusel žádný obraz vůbec vznikat, natož aby se v podstatě podvodem ocitl v ředitelské pracovně na kousku stěny s oslabenou magií zakladatelů. Alespoň že se tak vyhnul zavěšení na čestné místo přímo nad ředitelským stolem, které by mu jinak jako poslednímu zemřelému řediteli náleželo - i když ono se beztak tiše předpokládalo, že toto umístění už navěky připadne Brumbálovi.

Kdesi ve skrytu spletených vláken svého plátna však tento podvod odsoudit nedokázal. Pořád tu zbývala určitá naděje, že jeho předloha mohla útok Voldemortova hada přežít a že se nyní někde skrývá pod novou tváří a s novým jménem. A téhle lidské předloze určitě daný stav věcí nadmíru vyhovoval. Severus Snape byl pro svět mrtvý a jeho portrét si byl jistý, že pokud přece jenom žije, určitě je za umístění své podobizny do bradavické ředitelny hluboko ve svém srdci vděčný. Neboť čím víc lidí o jeho smrti přestalo pochybovat, tím větší měl naději, že nebude jeho další existence nikdy odhalena.

Snapeův portrét na toto téma přemýšlel dost často - především ve chvílích, kdy ostatní ředitelské obrazy v noci pospávaly anebo si cosi šeptaly mezi sebou. Sám zůstával ukrytý v rohu pracovny a dumal nad tím, zda skutečně existuje šance, že by unikl svému osudu tak, jak si ho na něj ředitel s pomocí věšteb Nathalie Belartové přichystal. V oněch prvních měsících jeho pobytu v Bradavicích se ho na totéž a i na další záležitosti opakovaně chodili ptát vyšetřovatelé z ministerstva, těm však bez mrknutí namalovaného oka neváhal přísahat na svoji smrt, v čemž ho Brumbálův portrét s neutrálním výrazem v obličeji ochotně podpořil.

Ale když pak bývalý profesor lektvarů v noci osaměl, zamýšlel se nad tím, co by teď přeživší Severus Snape asi dělal. Do Bradavic k učení by se určitě vrátit nechtěl, tím si byl portrétový Snape jistý. Těch tupohlavců už si za život užil dostatek. Spíš si představoval sám sebe, jak kdesi v utajené sklepní laboratoři připravuje nejrozmanitější lektvary a žije z jejich prodeje anebo se zabývá černou magií a obranou proti ní tak, jak po tom celý život toužil. Opájel se vizemi samoty bez nutnosti se s kýmkoli stýkat, být někomu zavázaný a s kýmkoli cokoli řešit. Těšil se z představy svobody a nezávislosti, kterou za svůj život nikdy nepoznal. Viděl sám sebe, jak s pozměněnou podobou prochází Příčnou ulicí a fakt, že ho protijdoucí kouzelníci a čarodějky nepoznávají, ho naplňuje nevýslovným klidem.

Tušil, že Severus Snape, pokud by přežil, by díky splnění dlouholetého slibu Brumbálovi konečně nalezl ve svojí mysli pokoj a dokázal být žít s největší možnou mírou spokojenosti. Čas od času by se možná pozastavil nad články z novin připomínajícími výročí jeho narození a úmrtí - poněvadž byl přece všemi oslavovaný válečný hrdina - ocenil by je však jen sarkastickým úsměškem a pomyslel by si cosi o přetvářce a velkých slovech.

Bylo totiž zřejmé, že pokud by přežil, našlo by se dost takových, kteří by jeho domnělou vinu neustále vytahovali na povrch. Trvalo by léta, než by skončil soudní proces, který by byl proti němu dozajista zinscenován, a než by si ho přestali všímat bystrozorové a novináři. Až do konce života by si ho lidé podezřívavě měřili a on by v každém pohledu četl odsouzení za Brumbálovo zabití a za přináležení ke Smrtijedům, byť v posledních letech již jen předstírané. Nikdy by o něm nepřestali pochybovat. Ne, Severus Snape mohl být hrdinou pouze po svojí smrti. Přežití by mu nikdo neodpustil. A nejméně ze všech Harry Potter, který ho teď nahlas prohlašoval za nejstatečnějšího muže, jakého kdy poznal. Portrét Severuse Snapea se tomu musel proti svojí vůli hořce smát.

Netušil, zda přežil. Nedokázal si dokonce ani vzpomenout, jestli s touto možností počítal, když si před posledním setkáním s Pánem zla bral ty lektvary. Vše, na co myslel, bylo dostát slibu danému Brumbálovi a přežít dost dlouho na to, aby našel Pottera a sdělil mu vše potřebné. Nepřemýšlel o budoucnosti. Během dlouhých let strávených v Bradavicích vnímal smysl a náplň svého života pouze do okamžiku porážky Pána zla. Nikdy nepřemýšlel o tom, co bude dál. Jako kdyby pro něj pojem času po válce neexistoval.

Teď tu ale byl jeho syn. Vytáhlý jedenáctiletý chlapec, který se Severusovi Snapeovi zamlada podobal, jako by mu z oka vypadl. A byla tu jeho matka - žena, o níž se domníval, že ji pustil z hlavy v okamžiku, kdy se tehdy v létě vrátil do Bradavic a zjistil, že odjela. Jemu na ní přece nezáleželo. Věřil, že jeho láskou byla, je a navždy zůstane Lily Evansová. I ten starý blázen chtěl, aby tomu věřil.

A zde veškeré dohady portrétu Severuse Snapea končily. Byl oživen díky vzpomínkám, které Nathalii Belartovou nebraly v úvahu. Nedokázal říct, co by jeho možná dosud žijící originál udělal, pokud by zjistil, že má s touto ženou syna. S takovou možností jeho vědomosti a zkušenosti vtělené do portrétu nepočítaly, konečně i ji samotnou slyšel mnohokrát mluvit o tom, že portréty se nemohou narozdíl od svých lidských předloh nijak vyvíjet. Mohl se s ní usmířit, mohl jí i odpustit - byl ostatně jenom obyčejný obraz, kterého se nemohlo nic dotknout. Ale možná reakce jeho přeživší předlohy - to pro něj byla veliká neznámá. Zajímalo by ho, jestli na tuto otázku někdy dostane odpověď.

Brumbálův portrét se s ním často snažil sblížit, ale Snape zjišťoval, že má z rozhovorů s ním spíše trpké pocity. Až na základě Nathaliina vyprávění si dokázal udělat konečnou představu o velikosti a složitosti ředitelova plánu, v němž všichni zúčastnění včetně jeho samotného hráli jen dílčí role, a přesto jim převrátil život naruby. Byl dostatečně pragmatický na to, aby věděl, že jeho život neměl vyšší cenu než hodnoty, za něž byl obětován. Přesto ho ale děsilo pomyšlení, s jakým rozmyslem dokázal ředitel již léta dopředu plánovat vlastní smrt a jak mohl jemu, svému údajnému příteli, celé ty roky hledět do očí a přitom vědět, že se z donucení a na ředitelovu žádost stane jeho vrahem a sám na to doplatí životem. Pravda, pokusil se ho varovat tak, jak Nathalii slíbil. A Snapeův portrét si dokázal představit, že by ve světle těchto skutečností pravý Snape mohl vzít ředitele na milost. Zvykl si, že ho Brumbál jen využívá pro vyšší dobro, a varování by tak bylo něčím víc, než by od něj kdy čekal. Možná by i uvěřil, že na něm řediteli svým způsobem doopravdy záleželo.

Nyní z obrazu jakéhosi rytíře na koni sledoval ruch ve Velké síni a s úsměškem dumal nad tím, jakou ironií se ocitl zpět v Bradavicích. V plátně na protější zdi viděl Brumbála něco říkat Arianě - jeho sestře, jejíž portrét, jak se zjistilo, ředitel před smrtí umístil do Komnaty nejvyšší potřeby tak chytře, že díky němu mohli ukrývající se studenti vytvořit průchod k jeho bratrovi Aberforthovi. Skutečně prozřetelné, ušklíbl se Snape a napadlo ho, že tohle musela být další z těch drobných tajností mezi Brumbálem a Nathalií Belartovou. Nutno dodat, že při zničení komnaty rukou Draca Malfoye a jeho přátel se Arianě podařilo uniknout do jiného bradavického obrazu, a tak byl ředitel celý šťastný, že je se svojí sestrou konečně pohromadě alespoň tímto způsobem.

Odpoutal pohled od Brumbála a vyhledal očima svého syna. Severin se mezitím u havraspárského stolu seznámil s několika spolužáky a po tradičním ředitelském varování před úskalími Zapovězeného lesa se hladově pustil do jídla. Severus Snape zatím neměl příležitost ho víc poznat a doufal, že to v následujících letech napraví. A někde pod nánosem malby doufal i v to, že to napraví především jeho skutečný dosud žijící otec.

Co se samotného Severina týkalo, tak ten se na svůj příchod do Bradavic netrpělivě těšil už několik let. Tak zaprvé to znamenalo, že konečně dostane svoji hůlku a naučí se s ní kouzlit. Ne tedy, že by nesvedl kouzlit už předtím tak, jako většina budoucích čarodějů. Býval by to ovšem už dávno rád vyzkoušel i s hůlkou, jenže matka si svoji hůlku dost pečlivě střežila, jako by tušila, čeho všeho by s ní byl Severin schopný. Chlapec přímo bažil po vědomostech, a tudíž ho zařazení do Havraspáru nemálo potěšilo. Už se nemohl dočkat zítřejší první hodiny.

A pak tu byl portrét jeho otce. Severin doufal, že bude mít příležitost s ním často mluvit a vynahradit si alespoň trochu prvních jedenáct let svého života, která strávil bez něj. Tehdy před pěti lety, když matka tento portrét oživila, si navíc začal dělat zřejmě trochu nesmyslné naděje, že je jeho otec naživu a že se s ním jednou potká i osobně. Zklamalo ho, když se otec stále neobjevoval, ale tak nějak to přičítal skutečnosti, že neví nic o existenci svého syna a Nathalie je pro něj někým, kdo ho kdysi beze slova opustil. Matka Severinovu existenci před britským tiskem úzkostlivě tajila, Severin ale tušil, že v Bradavicích si ho dříve nebo později někdo všimne, dá si dvě a dvě dohromady a poběží tu lákavou informaci prodat Dennímu věštci. Pokud jeho otec žije, jistě se k němu ta zpráva časem dostane a za Severinem přijede. Tak si to alespoň chlapec ve svojí mysli maloval duhovými barvami a jinou možnost si odmítal připustit.

Předchozí (Epilog 2/4) *** Následující (Epilog 4/4)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice - Epilog 2/4

Druhá část epilogu. Ještě před dvěma nebo třemi měsíci měla povídka končit právě touto částí, která si stále zachovává otevřené vyústění. Jako čtenář však otevřené konce nemám ráda a z vašich nedávných komentářů jsem pochopila, že ani vy byste takový závěr neocenili. Snad jsem ještě uvažovala o napsání alternativního zakončení, které by si přečetli jen zájemci. Jenže vy byste si to stejně přečetli všichni:-) A tak bude mít epilog nakonec ještě další dvě části. Uvidíme, zda se vám budou líbit:-)

Portrét pro Bradavice: Epilog (2/4)

Matka se do ateliéru vydala hned následující den a Severin ji sledoval jako stín. Přistavil si k větracímu otvoru z chodby bedýnku od hrušek, aby pohodlně viděl dovnitř, a netrpělivě čekal, až opět uvidí otcův obraz. Matka z plátna stáhla přehoz, zkontrolovala povrch malby a začala pracovat na jejím zasazení do rámu. Otec se na nějakou dobu ocitl obličejem přivráceným k desce pracovního stolu, k Severinovu překvapení však nic neříkal a mlčel kupodivu i Legrandův portrét.

---

Konečně byl Snapeův portrét bezpečně umístěný zpět v rámu, z něhož ho matka před aplikací oživovacího lektvaru a kouzla Arte vitalio vyňala, a ona ho zapřela do malířského stojanu, aby ho naposledy zkontrolovala. Severin si všiml, že se vyhýbá upřenému pohledu otcových očí a pracuje s obrazem, jako kdyby to byla jakákoli jiná zakázka. Severus Snape však mlčet v žádném případě nehodlal.

"Vysvětlíš mi, z jakého důvodu jsi mi zatajila, že jsem se stal otcem dítěte?" promluvil, a když Severin zaslechl jeho chladný sarkastický hlas, instinktivně se zachvěl.

Nathalie ztuhla a zůstala na plátno zírat jako opařená. Pak se bezvládně sesunula do židle.

"Jak to víš?" zašeptala sotva slyšitelně. Její měkká výslovnost nesla patrné známky francouzského přízvuku a oproti Snapeově tvrdé angličtině vyznívala zranitelně.

"Zjevně svého syna příliš neznáš, pokud si myslíš, že není dostatečně všímavý a zvědavý, aby zůstal stát za zavřenými dveřmi," ušklíbl se muž z portrétu. "Ani mě nikdy nedokázaly zastavit sebelepší zámky a zabezpečovací kouzla," dodal se zadostiučiněním.

Nathalie se ohlédla ke dveřím, jako kdyby snad čekala, že spatří Severina stát mezi nimi. Chlapec nejistě přešlápl na bedýnce od hrušek, ze scény před sebou však nedokázal odtrhnout zrak. Otec se tvářil nelítostně a matčina tvář byla bílá jako plátno.

"Řekla jsi mu vůbec, kdo je jeho otec, nebo o mně ví tolik jako já o něm?" vyslýchal ji dál a Severin spatřil, jak se matka celá roztřásla.

"Jistěže jsem mu o tobě řekla, Severusi. Prosím, nechápej to špatně, ty neznáš důvody…"

"Neznám důvody? Nenamáhej se, dokážu si je snadno domyslet," přerušil ji tichým, ale přesto hrozivým hlasem, z něhož se Severinovi zježily vlasy na hlavě. Byl ještě příliš malý a nechápal, proč je jeho otec na matku tak zlý.

"Předpokládám, že tě k tomu donutil Brumbál, nemám pravdu? Komu jinému by se hodilo méně než jemu, aby všemi zatracovaný bývalý Smrtijed nesplnil svůj slib a zhatil tak jeho veliký plán na záchranu světa? Brumbálovy motivy jsou mi zcela jasné a laskavě se neobtěžuj tím, že bys mi tady opakovala to, čím tě bezpochyby krmil uplynulých sedm let. Ale jaké byly tvoje důvody, Nathalie?" otázal se tvrdě. "Proč jsi ty sama neprojevila alespoň nepatrnou dávku slušnosti a upřímnosti, které si tolik váží tvoji nebelvírští oblíbenci?"

Severin spatřil, jak se v očích jeho matky objevily slzy, a nechybělo mnoho, aby seskočil z bedýnky, vtrhl do ateliéru a řekl otci, co si myslí o způsobu, jakým s ní zachází. Severin matku bezmezně miloval a nesnesl, aby jí někdo ubližoval. I kdyby to měl být jeho otec z důvodů, jimž chlapec rozuměl jen částečně. Než se však vzchopil k činu, matka opět promluvila.

"Brumbál tvrdil, že by nebylo bezpečné, pokud by se o nás Voldemort dozvěděl."

Otec sebou při vyslovení posledního jména nepatrně trhl.

"Opravdu si myslíš, že bych mu vás dva někdy prozradil?" promluvil studeně. "Tu chybu už jsem jednou udělal, to Brumbál dobře věděl," dodal pak a jeho rty se stáhly do úzké linky.

"Máš pravdu," sklonila Nathalie hlavu. "To Brumbál mě přesvědčil, abych odjela. Slíbil mi za to, že ti pomůže. Že tě zachrání před tím hadem…"

"Co prosím?" přerušil ji Snape a prudce zdvihl hlavu. Severin neměl nejmenšího tušení, o čem to ti dva hovoří, ale snadno poznal, že matka pronesla něco zásadního - otcův tvrdý pohled nemilosrdně probodával její tvář a jeho oči se nebezpečně zúžily. "Zdá se, že jsi mi předevčírem po oživení téhle napodobeniny obrazu, kterou nazýváš mým portrétem, neřekla tak úplně všechno, že?" promluvil s nuceným klidem. "Myslela sis, že mě uchlácholíš popisem hrdinství toho Potterovic kluka v souboji s Pánem zla a dojemnými historkami o tom, jak McGonagallová po skončení války obnovuje školu?"

"Ne, já… chtěla jsem ti to říct… možná o něco později, ale… Podívej to není tak, jak si myslíš," koktala a z výrazu její tváře Severin vytušil, že se za sebe právě nesmírně stydí. Chvíli na otce hleděla, pak si hluboce povzdychla a začala mluvit. Příliš jí nerozuměl, ale z otcova obličeje postupně vyčetl narůstající, byť pečlivě skrývané překvapení.

"To mi chceš namluvit, že jsi toho hada a moji smrt viděla nějakým svým vnitřním okem?" zeptal se jí po chvíli s pochybovačnou ironií. "Něco jako ta bláznivá Trelawneyová?"

Nathalie unaveně potřásla hlavou.

"Sám nejlépe víš, že některé její předpovědi byly naprosto zásadní. Proto ji také Brumbál držel v bezpečí za bradavickými zdmi. Stejně jako držel mě v bezpečí daleko ve Francii," podotkla. "Neumíš si představit, jak jsem se tady během těhotenství zlepšila v přípravě lektvarů na spaní. Svůj recept na bezesný spánek bez škodlivých následků pro dítě bych si měla nechat patentovat," ušklíbla se při vzpomínce na první noci po návratu domů, kdy několik dní strávených nad lektvarovým kotlíkem sváděla boj mezi touhou spát a obavou, co by mohla předpovědět svému dítěti. Zdálo se však, že ji muž na portrétu sotva vnímá.

"Celou dobu věděl, jak zemře. Že to skutečně udělám. A věděl i to, jak zemřu já…" Snape si založil ruce na hrudi a zadíval se kamsi nad Nathaliinu hlavu.

"Splnil ten slib?" Z tónu matčina hlasu Severin usuzoval, že se bojí zeptat. "Udělal něco, aby tě ochránil? Varoval tě alespoň?"

Otec sklonil zrak k její tváři a po chvíli se nevesele zasmál.

"Asi takovým způsobem, jako kdybych ti rok před zničením mostu v Brockdale, po němž bys každý den chodila do práce, řekl, že mosty nemusejí být vždycky úplně bezpečné."

Matka sklopila hlavu a zhroutila se do sebe. Pak ale znovu našla odvahu promluvit.

"A?" zeptala se krátce, ale oběma i Severinovi bylo jasné, jakou odpověď touží slyšet.

"Poslední věc, kterou jsem měl udělat, bylo říct Potterovi pravdu," odpověděl. "A měl jsem počkat do chvíle, kdy si Pán zla začne svého hada hlídat. S ohledem na posedlost Pána zla Bezovou hůlkou, kterou se mu stále nedařilo ovládnout, bylo zároveň zřejmé, že ho jednoho dne napadne zbavit se i mne samotného, když jsem to byl já, kdo Brumbála zavraždil. Obě ty chvíle kupodivu nastaly ve stejný okamžik a já věděl, že své poslední setkání s Pánem zla musím bezpodmínečně přežít tak, abych ještě stihl Pottera vyhledat."

Opět se zahleděl do neznáma nad Nathaliinu hlavu a ona napětím ani nedýchala. Stejně jako Severin ve svojí skrýši.

"Ano, Brumbál mi ohledně hada něco neurčitého naznačil. Proto jsem již několik týdnů preventivně užíval protijed a lektvar podporující srážlivost krve. Obou jsem měl dostatečné zásoby - Pán zla se totiž s jejich pomocí rád bavil - nechal vyslýchané osoby pokousat Naginim a nabídl jim protijed za prozrazení potřebných informací. Samozřejmě, že ho nikdo nakonec nedostal - tedy z těch, kteří promluvili. Ale někteří zarytě mlčeli a ty bylo nutno přivést zpět k životu a zkusit na nich jinou formu mučení."

Jeho tvář se zkroutila znechucením.

"Pottera jsem naštěstí ani nemusel hledat. Objevil se v Chroptící chýši hned, jak Pán zla odešel. Zranění způsobené Naginim bylo příliš rozsáhlé a já věděl, že nemám moc času, abych ho přesvědčil. Napadlo mne jediné - dát mu své vzpomínky. Pak už si na nic nepamatuji."

"Jistě," přikývla Nathalie ochable. "Tvůj portrét je oživený právě těmi vzpomínkami. Nic dalšího si pamatovat nemůžeš."

Snape si dal ruce za záda a začal v omezeném prostoru svého portrétu rázovat sem a tam.

"Copak nebylo nalezeno moje tělo?" vyštěkl po chvíli nespokojeně a odmítavě se odvrátil před Nathaliiným soucitným pohledem. Uvědomovala si jeho bezmoc a cítila s ním, jako kdyby byl dosud naživu.

"Přes to místo se prý přehnalo stádo obrů a… no, znáš je…"

Chvíli na ni beze slova hleděl.

"Ach tak," pochopil s pobaveným zábleskem v očích. "Půvabné."

"Harry Potter tvrdí, že bys mu takové vzpomínky nikdy nedal, kdybys nebyl přesvědčený, že umíráš," prohodila a Severin spatřil v jejích očích novou vlnu bolesti.

"Anebo kdybych o tom nechtěl přesvědčit jeho," podotkl otec neutrálně.

"To nás s Minervou McGonagallovou také napadlo," šeptla Nathalie. "Myslíš, že je to možné?" zeptala se ho s nadějí.

Chvíli přemýšlel, ale pak zavrtěl hlavou.

"Ta zranění byla v každém případě smrtelná. Nevěřím, že by mi mé lektvary dokázaly pomoci. Pán zla mě chtěl zabít a jeho had jednal podle jeho vůle. Takovou chybu by neudělal."

"Pak by ale tvůj portrét měl viset mezi ostatními," nechtěla se vzdát. "Není důvod, aby-"

"Utekl jsem odtud, Nathalie," přerušil ji nevybíravě. "Utekl jsem hned, jak se tam objevil Potter. Není důvod, proč by tam ten obraz viset měl."

"To není prav-" chtěla něco namítat, ale Snape jí opět skočil do řeči.

"Pošleš našeho syna do Bradavic?" změnil zničehožnic téma a Severin zbystřil.

"McGonagallová mi to nabídla," přistoupila jeho matka na nový námět, jako by se i jí samotné ulevilo. "Ale ještě nevím. Co myslíš ty?"

"Nebude to mít jednoduché," zasmušil se, "když jsem ho viděl… tolik se mi podobá... A je jistě mnoho těch, kteří litují pádu Pána zla - pro ně bude synem zrádce a mohli by se mu chtít pomstít. Snad by měl raději nastoupit do Krásnohůlek, kde ho nikdo nebude znát..."

"Domníváš se snad, že já jsem byla nějaká hvězda školy?" podotkla matka trpce. "Zkus si předpovědět smrt oblíbené profesorky a pokoušet se žít se svými spolužáky poté, co se její osud naplní… Ne, myslím, že ho nakonec opravdu pošlu raději do Bradavic. On odjakživa vyhledává jen ty nejtěžší úkoly, v tom je opravdu celý po tobě. Navíc tiše počítám s tím, že tam na něj trochu dohlédneš," pohlédla mu do očí.

"Což bude nepochybně zcela ojedinělá posmrtně otcovská zkušenost," prohodil zlehka a oba se nepatrně pousmáli. Nathalie přistoupila blíž k portrétu a zlehka přejela prsty po plátně.

"Odpustíš mi někdy?" zeptala se tiše a Snape ji chvíli beze slova pozoroval.

"Žádáš odpuštění od portrétu?" ušklíbl se, ale pak trhl rameny a navázal: "Dobře vím, že jsme oba byli jen loutkami v rukách toho starého blázna. Už jen to, že přišel za tebou, poněvadž mi nevěřil…," s nevěřícným povzdechem zavrtěl hlavou a jeho hlas zněl podivně prázdně. "Jako portrétu se mě to teď už ale těžko může dotknout, že? Ostatně proč se vůbec divím, že mi nedovolil poznat vlastního syna, když mi ani nedal právo vybrat si svou vlastní smrt? Proč mě to překvapuje poté, co mě nechal, abych ho zabil a díval se mu při tom do očí? Všichni jsme byli jen součástí jeho velkého plánu jak zničit Pána zla. Ty, já, Harry Potter…" Při zvuku toho jména se nenávistně ušklíbl.

"Harry Potter," zopakoval si pro sebe, "slavný Harry Potter. Nikdy na něm nebylo o nic víc, než to ochranné kouzlo, které na něj Lily vložila vlastní smrtí. Byl by dávno mrtvý, nebýt jeho talentovanějších přátel a toho, jak jsme ho všichni v čele s Brumbálem pořád ochraňovali."

"Bylo v něm mnohem víc, Severusi, a ty to dobře víš," odporovala mu Nathalie tiše. "Neváhal ani na okamžik, když z tvých vzpomínek zjistil, že jeho údělem je zemřít. Říká se, že se nechal od Voldemorta zavraždit bez sebemenšího pokusu mu v tom zabránit."

"Věříš, že jsem viděl její oči, když jsem umíral?" promluvil s nepřítomným výrazem, jako kdyby ani nevnímal, co mu říká. "Samozřejmě to ale byly jen oči toho Potterovic kluka..."

"Já vím," povzdychla si, "bylo to na jedné z mých kreseb. A Brumbál mi neopomněl pravidelně zdůrazňovat, že ti na mě a Severinovi nikdy nebude záležet tolik jako na ní. Říkal jsi, žes nedostal právo vybrat si svou vlastní smrt. To ale není pravda. Vybral sis ji už dávno předtím, než jsem tě vůbec potkala - zemřít ve jménu Lily Potterové a myšlenek, jimž věřila...," zmlkla a snažila se potlačit slzy slabosti, jež se jí hnaly do očí. Severin nemohl tušit, jak se v té chvíli jeho matka cítí, ale kdyby se jí zeptal, odpověděla by mu, že si připadá jako tragická hrdinka nějakého laciného melodramatu.

"Lily byla navždy milovaná vzpomínka," připustil Snape a Severin z výrazu jeho obličeje vytušil, že jen díky svojí smrti dokáže hovořit takto otevřeně o něčem, co za života nosil pohřbené hluboko v srdci. Byl jen portrétem, pouhým odrazem opravdového charakteru Severuse Snapea zachyceným v předivu času jako moucha v pavučině. Neměl minulost, neměl budoucnost, a neměl tedy ani důvod cokoli skrývat. A ona navíc byla tou, kdo ho namaloval. Severin neměl valného tušení, jak umělecká magie funguje, ale nedokázal si představit, že by jakýkoli obraz mohl před svým autorem něco zatajit.

"Ty jsi byla skutečná," dodal portrét jeho otce a Nathalii zazářily oči teplým světlem. "Věděl jsem, že přede mnou něco skrýváš, ale k tvým myšlenkám bylo možné dostat se pouze hrubou silou," hovořil dál. "Poté, co jsem se po plese podřekl, a Brumbál pochopil, že jsem na tebe i přes jeho zákaz nitrozpyt vyzkoušel, dal mi zcela jasně na srozuměnou, že příště už to nebude tolerovat. Neměl jsem ho poslechnout a měl jsem tě přinutit vyjevit mi pravdu. Byla to chyba. Chyba nás obou, že jsme ho nechali, aby nám takovým způsobem zasáhl do života."

Severin cítil, jak jeho srdce zaplavuje lítost. Věděl, že se nechová správně, když to přece byl právě Albus Brumbál, kdo zachránil svět před strašlivým černokněžníkem, ale nedokázal se na něj přestat zlobit. Kvůli němu ani jeden z jeho rodičů nenašel štěstí - Severus Snape byl s největší pravděpodobností mrtvý a Severinova matka se trápila výčitkami. Nathalie bývala vždycky zamlklejší než jiné ženy jejího věku, ale Severin ji nikdy neviděl takhle zlomenou.

Seskočil z bedýnky od hrušek a tiše zakryl otvor ve zdi. Zajímalo by ho, co si rodiče ještě budou povídat, ale nyní, když jeho budoucnost v Bradavicích nabrala konkrétní obrysy, seznal, že je načase přestat poslouchat za zdí a začít se chovat jako dospělý čaroděj hodný svého otce.

Předchozí (Epilog 1/4) *** Následující (Epilog 3/4)

Rozcestník povídky