Portrét pro Bradavice (2.3.)

Kapitola druhá: Věštba (3. část)

Nathalie pozorně sledovala, jak se Brumbál natáhl po další kresbě, a byla zvědavá, co na ni řekne. I na tomto obrázku byl samozřejmě Severus Snape, tentokrát však seděl na vysoké tribuně obklopen dalšími čaroději v hábitech. Celá tribuna vřela, on se však ani nepohnul a upřeně zíral stále na jedno a totéž místo. Při pozornějším pohledu se zdálo, jako by neznatelně pohyboval rty, ani jednou však nezamrkal. Zajímavější ale bylo, co se dělo právě v místě, které tak upřeně sledoval - na zmítajícím se koštěti tam visel za jednu ruku drobný černovlasý brýlatý chlapec oděný do červenozlatého hábitu a marně se snažil dostat zpět na koště. Bohužel nebylo zřejmé, jestli se mu to nakonec podaří, neboť jeho urputný boj s neposlušným koštětem se na obrázku opakoval stále dokola.

---

"Zdá se mi to, anebo ten váš Snape chce toho chudáka kluka shodit dolů?" promluvila opět Nathalie, když se sám Brumbál k ničemu neměl.

"On nebo možná taky profesor Quirrell - to je ten mladý muž sedící kousek stranou," řekl ředitel zamyšleně a Nathalie se prudce předklonila, protože nechápala, o kom mluví. Pak ale spatřila nezdravě vyhlížejícího mladíka s podivným turbanem na hlavě, který skutečně, stejně jako Snape, mumlal jakási zaříkadla a nespouštěl z chlapce na koštěti oči. Vůbec ho předtím nezaznamenala a musela Brumbálovi v duchu složit poklonu za jeho všímavost.

"Anebo se ho jen oba snaží chránit proti někomu dalšímu," pokrčil rameny Brumbál.

Jistě, pomyslela si, právě to je nevýhoda obrazovidectví - umět si vyobrazené výjevy správně vyložit je často velmi obtížné, ne-li zcela nemožné.

Mezitím ředitel odložil i tuto kresbu a sáhl po třetím papíru. Scéna znázorněná na tomto náčrtku byla skutečně zvláštní, skoro až komická. Brumbál se zde skláněl nad stolem a pozorně prohmatával něco, co vypadalo jako mrtvá kočka. Hned vedle něj hořekoval poněkud zašle vyhlížející muž neurčitého věku v obnošeném saku a v pozadí postávalo pár nepříliš zřetelně vykreslených postav, mezi nimi i tři děti - jeden chlapec s rozčepýřenou čupřinou se nápadně podobal tomu hochovi na splašeném koštěti z předchozího obrázku. Severus Snape stál tentokrát až vzadu u zdi, s požitkem pozoroval celou scénu před sebou a vypadal, že jen s velkými obtížemi zadržuje nezvladatelný výbuch smíchu. Nathalie si všimla Brumbálova zdvihnutého obočí, když odkládal tento obrázek, ale ani tentokrát se nedočkala žádného bližšího vysvětlení.

Další kresba nebyla podle ní ničím zajímavá, snad až na to, že zachycovala nejen Severuse Snapea v jakési podzemní místnosti, jež byla zřejmě jeho pracovnou, ale i matné obrysy celého hradu a noční oblohy nad ním. Snape stál nad dýmajícím kotlíkem a soustředěně míchal lektvar, jehož barvu a konzistenci nebylo na obrázku vidět. Jeho postoj byl podivně strnulý, a když na okamžik zvedl hlavu, bylo zřejmé, jak moc je touto činností znechucený.

"To se pořád tváří takhle?" nadhodila Nathalie, neboť Brumbál už zase nad něčím přemýšlel.

"Nu, ano, i když...," ještě jednou pohlédl na kresbu, "...řekl bych, že tohle už je skoro extrém," usmál se a pohladil si vousy.

"Takže," osmělila se pozorujíc Snapeovu postavu, která se opět sklonila ke kotlíku a pomalu míchala hned po směru a hned proti směru hodinových ručiček, "víte, co tohle znamená? Poznáte ten lektvar?"

"Ne přesně, ale jistě půjde o lektvar, který je nutné připravovat za úplňku," řekl, a když si všiml jejího udivení, ukázal na kotouč plující na nebi nad hradem. Opět musela obdivovat jeho všímavost, sama tomu světlému kruhu nevěnovala žádnou pozornost.

"Anebo o lektvar, který se musí za úplňku užívat," snažila se rychle získat zpět ztracené body. Brumbál se záhadně pousmál.

"Ano, jistě… že by...?" načal větu, ale hned se zarazil a pak už si jen mumlal pod vousy: "Zajímavé, velmi zajímavé..."

Pomalu ji s tou svou tajuplností začínal štvát. Nic však neříkala, neboť byla velmi zvědavá, co řekne na další kresbu.

Ta byla totiž opravdu nejkurióznější ze všech - před velkou dřevěnou skříní stál zástup studentů, nemohlo jim být víc než nějakých třináct let, měli v ruce hůlky a mířili jimi na dveře skříně. Úplně vepředu stál nervózní chlapec a třásl se strachy. Vtom se dveře staré almary otevřely a objevil se Snape.

Nathalie málem nadskočila, když se vedle ní Brumbál zakuckal douškem čaje a celý zrudnul. Vsadila by se, že má co dělat, aby se nerozesmál nahlas, a také dobře chápala proč - Snape totiž tentokrát vůbec neměl vzezření seriózního učitele lektvarů - popravdě, byl mu tak na hony vzdálen, jak jen to bylo možné. Na sobě měl dámské šaty s potrhanou krajkovou spodničkou, které se nosily možná tak před padesáti lety, na hlavě mu trůnil obrovský od molů prožraný klobouk se supí hlavou a v ruce třímal neskutečně vyhlížející červenou kabelku.

"U Merlinova klobouku, co má tohle být?" dusil se Brumbál a slzy smíchu mu stékaly po tváři do stříbrných vousů.

"Popravdě," smála se teď i Nathalie, byť poněkud křečovitě, protože ona na rozdíl od Brumbála věděla, jaké výjevy je ještě čekají, "tahle kresba je jiná než ostatní. Vidíte ty nejasné kontury Snapeova obličeje? Jako by byl v mlze... Nemyslím si, že je to skutečně on - snad je to někdo, kdo se za něj vydává, nevím, ale jisté je, že se o téhle příhodě minimálně dozví, neboť jinak bych to těžko mohla nakreslit jako součást jeho budoucnosti."

Brumbál se smál, ještě když bral do ruky další obrázek, ale tentokrát si i Nathalie byla jistá, že z vyobrazení Snapea procházejícího mezi lavicemi a hodnotícího s posměšným výrazem v obličeji obsahy kotlíků jednotlivých studentů, nemohl vyčíst nic objevného. Ani další kresba ji nezaujala, i když bradavický ředitel nad rozhovorem Snapea s vysokým neupřímně vyhlížejícím čarodějem se stříbrošedými vlasy a kozí bradkou znovu překvapeně nadzdvihl obočí a na otázku, jež se zračila v její napjaté tváři, jí jen stručně sdělil, že ten druhý muž je Igor Karkarov, ředitel Institutu čar a kouzel v Kruvalu. Poté si ho i Nathalie se zájmem prohlédla, neboť kromě Madame Maxime a nyní i Brumbála dosud žádného ředitele jiné kouzelnické školy neviděla.

"Kdysi byl Smrtijedem," zamumlal Brumbál a Nathalie se zachvěla.

To už však měl v ruce další obrázek a ten jakoby potvrdil jeho nejčernější očekávání. Viděla, jak se jeho obličej zachmuřil, a podle pohledu, jakým hodil zpět po náčrtu Karkarova, usoudila, že nyní chápe celou situaci o něco lépe - rozhodně tedy lépe, než ona.

Podle řady postelí a závěsů kolem nich bylo možné usuzovat, že tento výjev se odehrává na ošetřovně. Podél jednoho lůžka, na němž ležel opět onen černovlasý chlapec s brýlemi, se shromáždila početná byť nezřetelná skupinka lidí, další postavy postávaly o něco dál (Nathalie opět poznala ředitele Brumbála) a všichni sledovali tentýž výjev - Severus Snape si vyhrnoval rukáv a ukazoval cosi na svojí levé paži drobnému tělnatému kouzelníkovi v obleku křiklavých barev, který vypadal velice vylekaně.

"Co mu to ukazuje?" chtěla okamžitě vědět Nathalie, ale Brumbál mlčel a zasmušile pozoroval scénu před sebou.

"Počkejte, ale já ho znám," zašeptala najednou s pohledem upřeným na barevně oděného kouzelníka, "není to váš nový ministr kouzel? Ten Popletal? Zatraceně, Brumbále, tak povíte mi konečně, co se to tam děje?" vybuchla naštvaně, když Brumbál ani teď nic neříkal.

"Nu, myslím, že právě máme před sebou dost spolehlivý důkaz o tom, že Voldemort opět povstane," pravil nakonec tiše a nepatrně roztřesenou rukou se natáhl po další kresbě.

Nathalie na něj zůstala vytřeštěně zírat, neschopna slova. Jenže na druhou stranu - nemělo by to být pro mě zas až takové překvapení, napadlo ji mimoděk a pohlédla na listy papíru, k nimž se Brumbál pomalu, ale neúprosně blížil.

Předchozí (2.2.) *** Následující (2.4.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (2.2.)

Kapitola druhá: Věštba (2. část)

Do pokoje pronikly paprsky ranního slunce a přeběhly Nathalii po víčkách. Zachvěla se, otevřela oči a v první chvíli se nechápavě rozhlížela kolem sebe. Tenhle zvláštní pocit se dostavoval vždy, když se ráno probudila v cizím oblečení. Jako by celá noc strávená v budoucnosti jiné osoby sebrala Nathalii kus jejího vlastního života.

Na sobě ještě pořád měla Snapeův hábit, a když se snažila napřímit v křesle, v němž předchozího večera usnula, cítila se celá rozlámaná. Plášť jí nyní připadal nesnesitelně těžký a stálo ji nemalé úsilí shodit ho ze sebe dolů na podlahu. Hábit dopadl na zem, ozvalo se zašustění a Nathalie zbystřila. Předklonila se, aby dosáhla pod křeslo a nahmatala pod hábitem několik listů papíru.

---

Začala je vytahovat na světlo postupně jeden za druhým tak, aby nezpřeházela jejich pořadí. Z předchozích zkušeností už věděla, že když se ocitne v transu obrazovidectví, kreslí výjevy přesně v tom sledu, v jakém mají v budoucnosti nastat, což mohlo být pro Brumbála velice důležité.

Obsahu kreseb nevěnovala pozornost, dokud je neměla všechny sebrané a srovnané do úhledné hromádky. Pak už ji ale zvědavost přemohla a se zájmem pohlédla na náčrtek ležící hned nahoře. Bylo to totiž poprvé, co věštila osudy někoho, koho v životě neviděla a o kom nevěděla nic víc, než že je v bradavické škole učitelem lektvarů. Už předchozího večera ji napadlo, jak ten Severus Snape, jehož hábit za sebou tahala po zemi, asi vypadá, a nyní měla jeho podobiznu přímo před očima.

Netopýr, napadlo ji v prvním okamžiku a hned v tom druhém si uvědomila, jak je tohle přirovnání trefné. Snape byl oblečený do hábitu stejně tmavého, jako byl ten, který teď ležel na zemi vedle jejího křesla (možná to byl dokonce ten samý), do obličeje mu neupraveně padaly zplihlé prameny černých vlasů, stejně tak černé byly i jeho oči a to všechno ostře kontrastovalo se sinalou barvou jeho bezkrevné tváře. Stál na jakési studeně vyhlížející chodbě a temný plášť za ním povlával v průvanu od otevřených dveří. V nich postával další muž - Nathalie ihned poznala ředitele Brumbála - a nevzrušeně naslouchal tomu, co na něj černě oděný profesor křičel. Neboť on skutečně křičel, ačkoli to z obrázku nemohlo být slyšet. Hovořící portréty, to už byla velmi pokročilá magie, nic co by se dalo namalovat jen tak ve spánku.

Jak tak pozorovala zuřícího Snapea - právě nechal křiku a řítil se pryč, černý hábit za ním doširoka vlál a vzbuzoval dojem, jako by Snape spíš létal nad zemí, než chodil - pomalu začínala chápat, proč mu Brumbál nedůvěřuje. Ten člověk skutečně vypadal, že je schopen všeho, a když nyní znovu viděla jeho rozzuřený výraz (děj na obrázku se poté, co Snape zmizel za ohybem chodby, začínal odvíjet opět od začátku), nepochybovala o tom, že - jak předchozího večera naznačil Brumbál - někdo takový na straně Toho-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit by nebyl právě snadným protivníkem. Severus Snape vypadal podezřele na první pohled a Nathalie se zařekla, že pojede-li opravdu do Bradavic, pokusí se mu vyhnout, jak to jen půjde.

Blížila se desátá, a tak měla čas ostatní kresby pouze zběžně prolistovat. Nad některými vytřeštila oči, několikrát pouze pokrčila rameny - to když vůbec nechápala, o co na obrázku kráčí - ovšem čím víc se kresbami probírala, tím byla zachmuřenější. Jistěže neznala význam všeho, co viděla před sebou na papíře, ale bylo jí jasné, že z některých asi Brumbál radost mít nebude.

A pak přišlo posledních několik náčrtů, Nathalii se roztřásly ruce a zamlžily se jí oči bezmocnými slzami. Bylo to tu zase - to, proč tuhle svoji schopnost tolik nenáviděla - opět tu byla smrt, smrt s níž Nathalie nemohla nic udělat. Viděla ji před sebou, žaludek se jí svíral bolestí a hrůzou a ona se na okamžik přistihla, že přemýšlí o útěku - někam daleko, kde ji Brumbál nikdy nenajde, někam, kde nebude muset být u toho, až se dozví, že ten, jehož budoucnost chce znát, se jednou stane jeho vrahem...

Zvonek u dveří se ozval přesně v deset hodin. Claudine se ještě nevrátila z nočního tahu, a tak si Nathalie nepřítomně přetáhla vytahaný svetr přes seprané džíny a triko, v nichž strávila předešlou noc, a šla otevřít.

Také Brumbál měl na sobě stejné oblečení jako předchozího dne, jak však stál venku na ulici, vypadal jeho zjev tak nějak mnohem víc nepatřičně než den předtím v jejím ateliéru. Kolemjdoucí se po něm udiveně ohlíželi a Nathalie ho raději rychle zatáhla do domu. Mlčky ho uvedla do obýváku a nabídla mu čaj. Přikývl a starostlivě ji pozoroval.

"Vím, že to ode mne není právě zdvořilé, ale vypadáte příšerně, Nathalie," řekl tiše a usrkl ze svého šálku. "Je to vždycky takové, když se probudíte poté, co...?" zarazil se.

"No jo," pokrčila lhostejně rameny, "pokaždé se cítím, jako bych za jednu noc zažila všechno, co je ráno na těch kresbách."

Teď zrovna ji ale to, jak vypadá, zajímalo ze všeho nejméně, chtěla už tenhle rozhovor mít co nejdřív za sebou. Bez dalšího si k sobě přitáhla hromádku lehce pomačkaných obrázků a položila ji na stůl mezi sebe a bradavického ředitele.

"Je jich hodně," řekl překvapeně a natáhl se pro první list papíru. Pozorně sledovala výraz v jeho obličeji, když poznal sám sebe v hádce s profesorem lektvarů.

"Ach...," řekl jen a nevěřícně zíral na kresbu.

"Něco není v pořádku?" vyhrkla a zvědavě mu visela očima na rtech.

"Ne, já jen... nečekal jsem, že to bude tak... věrné..." Vpil se očima do obrázku a pozorně sledoval každé svoje i Snapeovo hnutí.

"Ten váš Severus Snape není zrovna milý chlapík," nadhodila po chvíli v naději, že se Brumbál rozpovídá o tom, co mu jistě muselo běžet hlavou. Snape se na obrázku právě znovu otočil a vyrazil pryč po kamenné chodbě a skutečný Brumbál (stejně jako Brumbál na papíře) ho zamyšleně sledoval pohledem, dokud nezašel za roh.

"Už několik let vytrvale odmítám jeho žádost o vyučování obrany proti černé magii. Obávám se, že to začíná špatně snášet," pousmál se ředitel, odkládaje bez dalšího vysvětlení kresbu na stranu.

"Máte k tomu snad nějaký důvod - myslím, když nechcete, aby ten předmět učil?"

"Ano," odpověděl stručně a bylo zřejmé, že se k tomu nehodlá dál vyjadřovat.

Předchozí (2.1.) *** Následující (2.3.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (2.1.)

Kapitola druhá: Věštba (1. část)

Brumbálovy kroky na schodech pomalu utichly, tišící kouzlo pominulo a náhle se do ateliéru opět naplno draly všechny ty důvěrně známé zvuky z ulice - auta zastavovala a rozjížděla se, klaksony troubily, ze zahradní restaurace na protější straně se linula tklivá zamilovaná píseň doprovázená harmonikou a z krámku kdesi v sousedním domě se ozval zvuk zvonečku nade dveřmi, ohlašujícího příchod nového zákazníka.

Nathalie však okolní zvuky vnímala jen podvědomě - seděla zkrouceně na stoličce uprostřed ateliéru a nepřítomně přejížděla prsty po tuhé černé látce pláště, který jí tu bradavický ředitel zanechal.

---

Pachy kouzelných přísad na výrobu lektvarů, jež jí stoupaly do nosu, v ní vyvolávaly krásné a zároveň i smutné vzpomínky na krásnohůlskou školu - na léta, která tam prožila jako mladá dívka. Všechny ty hodiny strávené nad bublajícím kotlíkem plným roztodivných směsí, večery v knihovně provoněné levandulí, jejíž snítky kladla madame Dupontová mezi stránky knih jako ochranu před moly, famfrpálové zápasy ve svěžím vzduchu přicházejícím od moře, lahodné jehněčí mistra Plancheta podávané při různých příležitostech v krásnohůlské jídelně (tak dobré Nathalie nikdy předtím ani potom neochutnala), přátelé z koleje, z nichž většinu od skončení školy neviděla, ten hrozný pocit, když stála nad hrobem madame Meunierové a spolužáci ji pokradmu ustrašeně sledovali - koho nechá ve svých kresbách umřít teď? - to vše se nyní Nathalii vybavovalo s jasností až bolestivou. Povzdychla si a její postava se na stoličce ještě o něco víc zhroutila.

"Kdo to byl?" vytrhl ji ze zamyšlení Claudinin hlas. Její bytná byla stejně stará jako ona a pojilo je dlouholeté přátelství. Poznaly se na mudlovské základní škole, kterou Nathalie na přání svých kouzelnických rodičů navštěvovala.

"Mudlovské nazírání světa je sice dost omezené," říkával Nathaliin otec, "ale něco z toho se ti nepochybně bude hodit. Minimálně studium cizích jazyků." Nathalie by sice dala přednost vyučování doma - tak to totiž chodilo ve valné většině ostatních kouzelnických rodin do doby, než děti v jedenácti letech nastoupily do Krásnohůlek - ale v tomhle jí její otec neustoupil. "Žijeme mezi mudly, ať už chceme nebo ne," horoval pan Belart, který měl na pařížském Ministerstvu magie na starost oddělení vztahů s mudly. "Nemůžeme se tvářit, že neexistují, nebo jimi dokonce pohrdat tak, jak to bohužel dělají mnozí kouzelníci. Tudy cesta nevede..." A Nathalie mu s postupem času musela dát za pravdu.

"Albus Brumbál, ředitel školy v Bradavicích," odpověděla nyní své kamarádce a Claudine překvapeně zamrkala. Samozřejmě věděla, že Nathalie je čarodějka - proto se také ve škole daly tak rychle dohromady a zůstaly v kontaktu i poté, co se Claudine rozhodla nenastoupit do Krásnohůlek - a znala i mnohé podrobnosti z kouzelnického světa. Bylo však zřejmé, že tak velikého kouzelníka, jako byl Brumbál, dosud ještě nepotkala. Ostatně Nathalie s největší pravděpodobností také ne.

"A co tu chtěl? Moc jsem mu nerozuměla, neříkal cosi o jakémsi - obrazovidectví?" snažila se rozpomenout na neznámé slovo.

Nathalie si toho naštěstí z lekcí angličtiny pamatovala podstatně víc, domluvit se s Brumbálem pro ni nebyl žádný problém a navíc teď mohla před Claudine trochu mlžit.

"Nabídl mi práci v Bradavicích," zamluvila podstatu její otázky. "Mohla bych tam odjet a pracovat jako restaurátorka obrazů. Prý jich tam mají několik tisíc." A podrobně kamarádce vypověděla vše, co se týkalo nabízené práce.

"Páni," vydechla Claudine, "a půjdeš do toho?"

"Zní to lákavě," připustila Nathalie. "Co myslíš ty?"

"Že bys měla chytit příležitost za pačesy," usmála se její bytná. "Takovou nabídku už možná nikdy nedostaneš."

"Taky si myslím."

"Kdy bys měla nastoupit?"

"Ještě uvidím. Nejdřív tu musím něco dodělat," povzdychla si Nathalie a odložila tmavý hábit vedle sebe na stůl.

"Poslyš," začala Claudine z jiného konce, "dneska jdu na večeři s Mauricem. Možná se vrátím až zítra. Zvládneš to tady?"

"Bez obav," mrkla na ni spiklenecky Nathalie. "Mám tomu rozumět tak, že by Maurice mohl být ten pravý?"

"Hmm, to se ještě uvidí," zasmála se kamarádka a ve dveřích se ještě otočila, "ale nemusíš se o mě bát - pokud mě naštve, hodím mu na hlavu všechny dorty z okolí."

Claudine sice nikdy kouzla nestudovala, ale samozřejmě po svém otci nějaké kouzelnické schopnosti zdědila a ty se občas dost nevybíravě projevovaly - jako onoho památného dne, kdy svého tehdejšího přítele načapala v cukrárně v těsném objetí s neznámou zrzkou, a aniž si uvědomila, co dělá, přistál onomu nevěrníkovi na hlavě celý svatební dort z výlohy. A to bez toho, že by hnula jediným prstem. Šly toho odpoledne společně na zmrzlinu a Nathalie se dodneška chechtala při vzpomínce, jak Claudine šokovaně zírala na nazdobený dort plachtící vzduchem. Přesvědčit přítelkyni, že šlo o její vlastní (a nikoli Nathaliino) kouzlo, bylo tehdy mimořádné obtížné...

Nathalie opět osaměla. Chvíli roztržitě postávala před stojanem s Legrandovým portrétem, ale záhy usoudila, že nemá smysl pokoušet se ten den ještě pokračovat v práci. A jestli opravdu pojede do Bradavic...

Sbalila hábit, zamkla ateliér a přešla přes chodbu do svého bytu. Z okna obývacího pokoje se nepřítomně zadívala na Seinu, jejíž hladina odrážela odpolední slunce, a v hlavě se jí stále přehrával rozhovor s bradavickým ředitelem. Černý plášť ležel přehozený přes opěradlo židle a Nathaliin pohled se k němu pořád bezděčně vracel. Měla se do toho pustit, anebo bylo lepší dostát slibu, který si dala po smrti svojí matky?

Ani si nevšimla, jak se slunce sklání k obzoru a stíny na podlaze se prodlužují. Snědla zbytek těstovin, které zbyly od oběda, chuť jídla ale nevnímala, nadále jsouc přitahována oním černým pláštěm. Ale proč? Dělalo jí dobře, že ji požádal o pomoc tak veliký kouzelník, jakým Albus Brumbál bezesporu byl? Že se zřejmě cítil bezradný a k ní se možná upínal jako k poslední naději? Připadala si tím snad víc důležitá? Anebo ji jenom lákala vidina stálé práce na bradavickém hradě? Slíbila sama sobě, že už nikdy nebude věštit z kreseb - tak proč tu nyní seděla s cizím oblečením v rukách?

Znovu si povzdychla a přehodila si plášť přes sebe. Jeho majitel musel být poměrně vysoký, neboť hábit plandal Nathalii kolem kotníků, a když si šla do spíže pro trochu uspávacího lektvaru, musela ho přidržovat ve vzduchu, aby o něj nezakopla. Přemýšlela, kdo vlastně je, tenhle Severus Snape, a předem se děsila toho, co zítra najde nakreslené na listech papíru, jež si nyní i s barevnými tužkami připravila vedle křesla v obývacím pokoji. Jenže to již Brumbálovi slíbila - a ona sliby vždycky plnila. Třeba jí to obrazovidectví po těch letech už ani nepůjde, zadoufala, ale musí to alespoň zkusit.

Zabořila se do křesla a pohodlně si opřela hlavu o vysoké opěradlo. V polospánku se jí zdálo, že pomalu listuje starou učebnicí lektvarů - s každou otočenou stránkou vypadávaly z knihy snítky levandule a s tichým vonným šustěním se snášely k zemi. Pak usnula úplně.

Předchozí (1.5.) *** Následující (2.2.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (1.5.)

Kapitola první: Nečekaná návštěva (5. část)

Brumbál hleděl Nathalii pozorně do tváře, a když viděl, že o jeho žádosti začíná snad i uvažovat, zatvářil se co možná nejvíc nenuceně. Rozhlížel se po ateliéru, jeho pohled klouzal po Nathaliiných obrazech rozvěšených po celé místnosti, jakož i po plátnech vyňatých z ozdobných rámů a připravených na několika malířských stojanech k restaurování. Podél zdi stály další obrazy otočené malbou ke stěně a v rohu se kupila hromada zašlých rámů, jež čekaly na opravu, vyčištění a snad i nové pozlacení. Nebylo těžké udělat si představu o Nathaliině životě a práci a on měl náhle pocit, že by jí měl nabídnout něco víc za to, co po ní požaduje. A možná…

---

"Zvláštní," řekl po chvíli zlehka, "nikdy mě nenapadlo, že se s těmi starými malbami dá dělat něco jiného, než z nich čas od času odstranit jednoduchým zaklínadlem nános prachu."

Nathalie sebou lehce škubla a nepřítomně se na Brumbála podívala.

"Věděla jste, že na bradavickém hlavním schodišti se nachází přes dvanáct set obrazů? Kdysi mi někdo říkal, že je to v kouzelnickém světě naprosto ojedinělé. Víc uměleckých děl pohromadě se prý dá spatřit už jen v mudlovských galeriích. Ovšem ty jsou nepohyblivé..."

Chce mi tím snad něco naznačit? Trochu zbystřila, ale nějak netušila, kam tím bradavický ředitel míří.

"...a v celém hradě je samozřejmě obrazů ještě nejméně třikrát tolik - jenom v mojí pracovně visí několik desítek skvělých portrétů bradavických ředitelů. Ovšem nemohu zdaleka říct, že by byly v tak dobrém stavu jako díla, která vidím zde..." A ukázal na několik již hotových pláten, která čekala pod oknem na nové zarámování.

Nathalie přimhouřila oči.

"Míříte tím někam, řediteli?"

"Nu," pousmál se, "chci říct jenom tolik, že Bradavicím by nějaký dobrý restaurátor jistě prospěl..." Odmlčel se a nechával ji, aby si domyslela zbytek.

Nevěřícně se zasmála.

"Nabízíte mi teď pro změnu práci?"

"A na plný úvazek," zamrkal Brumbál potutelně. "Pokud mi ovšem pomůžete."

No jistě, něco za něco, ušklíbla se v duchu.

"Nepochybuji, že tváří v tvář zkáze, která bez vašeho vysoce odborného zásahu bradavickým obrazům zcela jistě hrozí, mi správní rada školy bez nejmenších výhrad schválí potřebný obnos peněz na váš plat. A ten by s ohledem na citlivý přístup, jaký si naše historicky cenné malby zasluhují, nemusel být zrovna zanedbatelný..."

Brumbálův nenásilný přesvědčovací styl byl doopravdy účinný, to musela uznat. Už se viděla, jak prochází starobylými chodbami a zapisuje si zajímavá díla. Představovala si, jak po večerech konzultuje s Brumbálem a ostatními profesory, které obrazy si zasluhují přednostní pozornost, a jak v prosluněném ateliéru zřízeném na jedné z vysokých věží pracuje na uvedení pláten do původního stavu a kochá se při tom výhledem na okolní divokou krajinu. A hlavně si užívala tu vidinu stálého zaměstnání bez nutnosti složitě shánět nové a nové zakázky. Už žádný Vernier s protivnými portréty typu monsieur Legrand. Jestli je v Bradavicích několik tisíc uměleckých děl, jak říká Brumbál, měla by tam práci na několik let...

Viděl, jak se zasnila, a tušil, že má vyhráno. Otevřel příruční tašku a vytáhl z ní zmuchlaný balíček látky.

"Vím, že k tomu potřebujete nějakou část oblečení toho, jehož budoucnost..." Zmlkl, když si všiml její opětovně zachmuřené tváře. Místo toho namířil hůlku na nevzhlednou hromádku, cosi zamumlal pod vousy a hromádka se začala před Nathaliinýma očima zvětšovat, až jí byl náhle plný stůl. Brumbál odložil hůlku, vzal černý hábit do ruky a několikrát jím zatřepal, než jí ho podal. Okamžitě ji udeřil do nosu silný zápach podobný tomu, jaký cítila, když někdy neopatrně otevřela víc lahviček s malířskými přísadami najednou. Domyslet si, že objekt jejího příštího obrazovidectví je v Bradavicích učitelem lektvarů, nebylo tudíž nijak zvlášť složité.

"Tento plášť patří Severusovi Snapeovi. Bude to stačit?" ptal se přece jen starostlivě.

"Ovšem," povzdychla si s pocitem prohry. "Kde jste to vlastně vzal?"

"Skřítkům z prádelny." Opět se potutelně pousmál. Nevěřícně zavrtěla hlavou.

"Udělám to dnes v noci," pravila poté rezignovaně. "Přijďte sem zítra v deset hodin dopoledne. Ale upozorňuji vás na jedno - nemohu zaručit, že se z toho, co namaluji, dozvíte přesně to, co chcete vědět. Také se může stát, že vám zítra předám pár pěkných vyobrazení Severuse Snapea, jak se cpe krocanem při vánoční hostině."

"To se nedá nic dělat," přikývl skrývaje smích, "a koneckonců, možná i to bude něco znamenat..."

"A musíte mi slíbit, že už po mně žádné další věštby nebudete požadovat," přerušila ho Nathalie. "Nikdy."

Brumbál se zarazil, ale z její tváře bylo zřejmé, že zde již nějaké smlouvání nepřichází v úvahu.

"Slibuji," řekl po chvilce přemýšlení a pak se přichystal k odchodu. Ode dveří se ještě otočil a ohlédl se. "Děkuji vám, Nathalie. Asi se vám to teď nezdá, ale touto věštbou možná zachráníte někomu život."

Beze slova přikývla a sledovala, jak za sebou zavírá.

"Tak o tom dost silně pochybuji," zamumlala si pro sebe a probírala se bezmyšlenkovitě záhyby černého pláště.

Předchozí (1.4.) *** Následující (2.1.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (1.4.)

Kapitola první: Nečekaná návštěva (4. část)

Oba se opět na několik okamžiků odmlčeli. Nathalie hleděla rozostřeným pohledem přímo před sebe a nehty prstů si zarývala do dlaní; myšlenkami však byla daleko odsud. Její matka zemřela přesně tak, jak Nathalie předpověděla. Nemohla tomu nijak zabránit. Ale nemohla si ani odpustit to, že matce neuměla pomoci. A nyní, když už na tolik let dokázala vytěsnit tyto smutné vzpomínky ze svého života, se zde najednou zjeví tenhle bláznivý bradavický ředitel a oživí vše, co již dávno považovala za definitivně mrtvé.

---

Rozzlobeně na něj pohlédla trpce litujíc, že předtím nenechala Claudine, aby ho vyprovodila ze dveří hned, jak se objevil. Legrandův obraz si už zase cosi mumlal pod plátnem, jímž ho přikryla, a Nathalie dostala neodolatelnou chuť třísknout s ním o zem a konečně ho umlčet. Měla dojem, že se jí rozskočí hlava, a násilně potlačila nutkání sevřít ji mezi dlaněmi a dát se do neovladatelného křiku. Brumbál pozoroval její tvář s účastí, to jí ale nebylo nic platné, naopak ji to ještě víc rozčilovalo.

Po chvíli se ale starý kouzelník kupodivu zdvihl a podal jí ruku na rozloučenou. Zamumlal něco o tom, že se jí nechtěl dotknout a že je mu líto, jestli ji vyrušil. Nebude ji dál obtěžovat a půjde. Nechápavě se za ním dívala a nemohla uvěřit tomu, že se jí, sotva na něj pomyslela, takhle snadno plní její přání. Jako by však právě tahle jeho náhlá mírnost a odevzdanost zlomila cosi v jejím odhodlání.

"O koho vlastně jde?" vyhrkla zčistajasna a úplně ji to vylekalo; sama nechápala, proč ji to najednou tak zajímá.

Brumbál se zarazil s rukou na klice a otočil se nevěřícně směrem k ní.

"Jedná se o jednoho člena našeho profesorského sboru," řekl pomalu a vyčkávavě se na ni díval. Když nic neříkala, usoudil, že dostal možná jedinou šanci změnit její názor, a jal se jí vše co nejrychleji vyprávět. Předtím však ještě opsal hůlkou kruh kolem místnosti a zvlášť ji namířil na Legrandův portrét, mumlaje tiché zaklínadlo. Jejich rozhovor neměl slyšet nikdo nepovolaný.

"Ten muž patřil ke Smrtijedům, ale ještě před pádem Voldemorta -" začal pak a Nathalie se opět zachvěla při zvuku vysloveného jména, " - se obrátil na stranu dobra. Důvody, které tehdy uvedl, mě přesvědčily. Jenže od té doby již uplynulo devět let a já si nejsem jistý, zda mu pořád mohu věřit tak, jak bych pro klid svojí duše potřeboval."

"Což se ho zeptat?" pousmála se. Nemyslela to však zdaleka tak ironicky, jak to snad mohlo vyznít, ve skutečnosti byla oprávněně přesvědčená, že správným způsobem položenou otázku bradavického ředitele nedokáže nikdo nechat bez pravdivé odpovědi.

"On je velmi dobrý kouzelník," reagoval rovněž s úsměvem Brumbál, jako by říkal - mohu se ho sice zeptat, ale ani já si nebudu jistý, jestli mi říká to, co si skutečně myslí.

"Předpokládám, že existuje nějaký důvod, proč se o tom potřebujete znovu přesvědčovat právě teď," nadhodila Nathalie vyčkávavě.

"Ano, a je to důvod více než dobrý," odvětil Brumbál. "Příští rok má totiž nastoupit do Bradavic Harry Potter, jestli vám to jméno něco říká."

"Ovšemže mi to jméno něco říká!" Už zas byla nabroušená. Jak by mohla nevědět o chlapci, který zůstal naživu? O tom chlapci, který přežil smrtící kletbu Toho-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit, stejnou kletbu, která kdysi zahubila její kolejní ředitelku?

"Pak jistě rovněž chápete, jak velice mi záleží na tom, aby pro něj Bradavice byly tím nejbezpečnějším místem na světě," chytil se hned její živé reakce. "Celý rok budeme budovat kolem hradu neproniknutelná opevnění pomocí těch nejsilnějších kouzel, jaká si dokážete představit. Hodláme ještě jednou a s největší důkladností prohledat celý hrad a přilehlé pozemky od sklepení až po nejvyšší věž, abychom vyloučili přítomnost jakýchkoli nezmapovaných tajných chodeb, skrytých místností, pochybných tvorů nebo neznámých předmětů. To vše je možné provést pouze s vědomím a za účasti celého profesorského sboru. A já si potřebuji být absolutně jistý tím, že mi říkají o svých pátráních a zabezpečovacích kouzlech pravdu a že přede mnou nic neskrývají. Zrádce si v těchto zlých časech jednoduše nemůžeme dovolit."

"Tomu rozumím," přikývla Nathalie, "ale pokud mu nevěříte, tak proč ho prostě nevyhodíte?"

Brumbál překvapeně zamrkal. Aniž by to totiž Nathalie tušila, položila mu stejnou otázku jako jeho kolegyně profesorka McGonagallová předchozího večera.

"Potřebuji ho mít v Bradavicích... z jistých důvodů," odpověděl neurčitě. Z jejího nespokojeného výrazu však poznal, že musí být o něco konkrétnější. "Pokud je pravda, čeho se obáváme, totiž že se Voldemort jednoho dne vrátí -" Nathalie na něj vyděšeně vytřeštila oči, "- mohl by se nám hodit někdo, jako je on..."

Jistě, pokud kdysi patřil mezi Smrtijedy, tak byste z něj mohl udělat špeha, napadlo Nathalii okamžitě, špeha, který to hraje na obě strany...

"V každém případě bych ho měl nerad za protivníka," dokončil Brumbál myšlenku. "Voldemort je takřka nepředstavitelnou hrozbou už sám o sobě, nemusí ho ještě obklopovat natolik schopní přisluhovači, jako je Snape."

"Snape?"

"Severus Snape, ano, tak se jmenuje. A ostatně doufám, že i když nevyhovíte mé prosbě, tak si vše, co jsem vám tu řekl, necháte pro sebe." Brumbálův hlas nyní zněl velice naléhavě, ona však ani na chvíli nezapochybovala o tom, že by jí v případě potřeby dokázal pozměnit vzpomínky, aniž by si toho všimla.

"Na to se samozřejmě můžete spolehnout," odvětila automaticky, přemýšlejíc o tom, co všechno právě vyslechla.

Předchozí (1.3.) *** Následující (1.5.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (1.3.)

Kapitola první: Nečekaná návštěva (3. část)

"Co ta náhlá změna rozhodnutí?" otázal se Brumbál, když se pohodlně uvelebil v křesle a vedle sebe na stůl odložil příruční tašku.

"Hmm, prosím?" nechápala Nathalie, která se na svého hosta nemohla dostatečně vynadívat.

"Vaše bytná mi řekla, že pracujete a pro nikoho nejste doma. A pak jste se najednou objevila jak velká voda." Brumbál se stále ještě nepatrně usmíval a Nathalie měla dojem, že jí vidí až do žaludku.

---

"Zaslechla jsem, jak se jí ptáte, zda ještě provozuji obrazovidectví. To není něco, co vykládám na potkání, jestli mi rozumíte."

"Omlouvám se, pokud jsem řekl, co jsem neměl. Z její řeči jsem nabyl dojmu, že i ona je čarodějka."

"Její otec byl, ale ona ne."

"Je tedy moták?" Brumbál tu otázku položil bez sebemenší známky pohrdání, jen jako člověk, který se zdvořile zajímá o osudy druhých lidí, přijde-li na ně řeč.

"To není úplně přesné. Ona umí kouzlit, ale když dostala dopis z Krásnohůlek, odmítla do školy nastoupit."

Brumbál nevypadal, že by byl s to takové rozhodnutí pochopit. Musela to vysvětlit.

"Claudinin otec opustil její mudlovskou matku ještě předtím, než se Claudine narodila. Vyrůstala pak v mudlovském světě a s ohledem na svého otce si jistě dokážete představit, že její názor na kouzelníky nebyl zrovna pozitivní. A navíc její matka již v té době byla dost nemocná a Claudine ji nedokázala nechat samotnou a vydat se do školy, odkud by jezdila domů jen párkrát do roka na prázdniny. Tenhle dům patří rodině její matky a Claudine tu teď pronajímá několik pokojů, aby si vydělala nějaké peníze - studuje totiž jednu mudlovskou univerzitu," vykládala Nathalie co možná nejstručněji.

Brumbál přikývl a dál se na nic neptal. Vypadal zamyšleně a na několik dalších okamžiků se odmlčel. Nakonec to Nathalie nevydržela a zeptala se sama:

"Jak víte o tom obrazovidectví?" vypálila otázku, která ji trápila už pár minut.

"Nemyslím, že by to byla zrovna věc, která se utají," pravil neurčitě.

Nathalii takové vysvětlení nepřipadalo příliš uspokojivé.

"Madame Maxime se mi o tom kdysi zmínila," přiznal nakonec.

No jistě, krásnohůlská ředitelka, pomyslela si Nathalie, ta aby se hned nepochlubila.

"Prý jste dokázala předpovídat budoucí události týkající se konkrétních lidí s mimořádnou přesností," napůl konstatování, napůl zjišťování, "to není právě obvyklé."

Pokrčila rameny, to téma pro ni bylo uzavřené. Ale Brumbál, zdálo se, nehodlal od této debaty hned tak ustoupit.

"Předpověděla jste, nemýlím-li se, mimo jiné otravu jednoho z vašich spolužáků nepovedeným lektvarem, stejně jako pád jiného spolužáka z koštěte při famfrpálovém zápase..."

"Jistě," přerušila ho, "a někteří by vám řekli, že jsem to na ně pak sama nastražila."

"A já bych jim i věřil," pousmál se Brumbál a zavadil pohledem o obraz přikrytý přehozem, načež hned zase zvážněl, "kdyby tady nebyla ta naplněná předpověď smrti jedné z vašich profesorek v souboji s Voldemortem a jeho poskoky."

Prudce zvedla hlavu a zadívala se Brumbálovi do očí. Slyšela už v minulosti o tom, že někteří odvážní kouzelníci nazývají Toho-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit jménem a nebojí se mu postavit. Nečekala ale, že to jméno někdy uslyší na vlastní uši. A ještě v takové souvislosti.

Tu deset let starou historii pohřbila hluboko, velmi hluboko. Nemohla žít se vzpomínkou na chvíli, kdy ráno na zemi vedle pohovky ve společenské místnosti spatřila vlastní rukou namalovaný obraz zachycující smrt jejich kolejní ředitelky. Nathalie tam usnula vyčerpáním poté, co se hluboko do noci snažila doučit půlku učebnice na nadcházející ročníkové zkoušky, a profesorka Meunierová tehdy neudělala nic jiného, než že přes ni přehodila svůj plášť. Tehdy bylo Nathalii pouhých čtrnáct let a zanedlouho už kolej měla nového ředitele.

Do té doby to byla legrace - Nathalie si navlékla něčí oblečení, dostala se do stavu jakési hypnózy a nakreslila budoucnost člověka, jemuž oblečení patřilo. A nikdy se nemýlila. Brzy tím byla v Krásnohůlkách proslulá, obdivovali ji a někteří se jí i báli. Ale když pak profesorka Meunierová zemřela přesně tak, jak Nathalie předpověděla, přestalo to být najednou zábavné.

Snažila se zapomenout, vše vymazat. Už nikdy si pak neoblékla věc patřící někomu jinému a nějaký čas se dokonce každý večer pod peřinou tajně vysvlékala z pyžama úplně posedlá strachem, aby se druhého dne ráno neprobudila obklopena nákresy svého vlastního mrtvého zohaveného těla. Kupodivu ona sama ale byla zřejmě jediná, na koho předpovídání nefungovalo, a útržky vlastní budoucnosti tak spatřila pouze několikrát na kresbách týkajících se osudů jiných lidí.

Přesto ji ale strach neopouštěl - co kdyby někdy namalovala budoucnost někoho, kdo se měl stát svědkem její smrti? Stranila se tedy cizích šatů, vyděšeně je hned odhazovala, pokud se dostaly omylem do její ruky, a v následujících letech vždy obtížně vysvětlovala, proč se doslova štítí dotknout se cizí věci a proč pokaždé odmítne, když jí někdo v sychravém zimním počasí galantně nabídne vlastní kabát. Nikdy by si nevzala na sebe nic, co by nebylo její... Až na to, jak tehdy... Odmítavě zavrtěla hlavou, tak na tohle opravdu nechtěla myslet...

"Potřebuji vaši pomoc," řekl Brumbál, čímž ji vytrhl ze vzpomínek na doby dávno minulé.

"Jestli chcete, abych vám předpověděla budoucnost, pak říkám rovnou ne," odvětila důrazně, "s tímhle jsem dávno skončila."

Brumbál se zasmušil.

"Přece mne neodmítnete, když ani nevíte, o co se jedná - nejde totiž vůbec o mne. Nevíte, jak moc je to důležité! Na vaší předpovědi mohou záviset mnohé životy..."

"K čemu vám to ale bude?" nenechala ho ani domluvit. "Budoucnost je daná! Myslíte si, že ji můžete ovlivnit? Ani omylem! Nemůžete ji měnit, jak se vám zlíbí!"

"Já vím. Přesto do ní potřebuji alespoň nahlédnout..."

"Lituji, můj postoj znáte. Nyní mě omluvte, mám skutečně ještě dost práce." Nathalie povstala zatínajíc prsty do dřevěné desky stolu. Kousala se do rtů, skoro až do krve. Kéž by tak odešel! Zatraceně, neměla jsem ho vůbec zvát dál!

"Tohle není žádná hra, slečno Belartová," spustil Brumbál znovu, aniž by dbal její viditelné snahy se ho rychle zbavit, "ten člověk, o něhož mi jde, může být věrný přívrženec naší věci stejně tak, jako pomstychtivý zrádce..."

"Hra? Vy si snad myslíte, že je to pro mě jenom nějaká hra?" Nathalie se najednou otřásla vztekem a stěží potlačovanými vzlyky. "Myslíte si, že bylo bůhvíjak zábavné vidět zemřít svou matku, když jsem jí nedokázala pomoci?"

"Promiňte, neměl jsem tušení...," zamumlal Brumbál potichu.

"Jistěže ne," mávla rukou.

Stalo se to před pěti lety, když si Nathalie cestou ze silvestrovského večírku omylem vyměnila svůj plášť za matčin. Vrátila se do svého tehdy nového bytu v dost podroušeném stavu a usnula oblečená v křesle. Když se ráno probudila, byly tam. Obrázky její matky malované Nathaliinou rukou se kupily všude kolem křesla, po stole i po zemi. Úplně se vyděsila, ale nemohla odolat. A pak se náhle dala do smíchu - byly veselé, zachycující samé legrační životní situace, jež se její milované máti měly v budoucnu přihodit. Až na ten poslední - rozbité auto na dně srázu, rozsypané sklo a krev vsakující se do země. Smích ji přešel a ještě po letech se při té vzpomínce chvěla hrůzou.

Okamžitě zakázala máti jezdit autem a ona jí to slíbila. Věděla, že Nathaliiny předpovědi se plní, a sama dostala strach. Celý rok nesedla za volant - a to i přesto, že létání na koštěti, letaxu ani přemisťování nikdy moc neholdovala - a ani se od nikoho nenechala svézt. Až do onoho jarního dne, kdy ji na zahradní party jedné její mudlovské kamarádky přepadl silný astmatický záchvat a upadla do bezvědomí. Mudlové přirozeně nevěděli nic o lektvaru, který pro tyto případy nosívala v kabelce, a nevěděli nic ani o hrůzné předpovědi její dcery. Zavolali sanitku a ta ji vezla do místní nemocnice. Když se proti nim v zatáčce vyřítil kamion, neměli ani tu nejmenší šanci.

"Budoucnost nedokážete změnit, i kdybyste stokrát chtěl," mumlala Nathalie. "Tak proč ji znát?"

Brumbál ji tiše se zármutkem v očích pozoroval.

Předchozí (1.2.) *** Následující (1.4.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (1.2.)

Kapitola první: Nečekaná návštěva (2. část)

Nathalie se opět ponořila do práce a kouskem látky napuštěné speciálním lektvarem soustředěně čistila Legrandovu zašedlou paruku. Sice se dost ošíval, ale aspoň mlčel, a pokud měl nějaké poznámky, nechával si je pro sebe. Anebo pro svého nového majitele - Nathalie nepochybovala, že Verniera podrobně poinformuje o tom, co se tady v ateliéru dělo, a přikrášlí to k nepoznání. Právě přemýšlela, komu z nich asi bude Vernier věřit, až mu Legrand popíše, jak mu přebarvila klobouk, když se zezdola ozval zvonek.

---

Claudine, její bytná, byla doma, a tak Nathalie nevěnovala zvonku žádnou pozornost. Až když zaslechla svoje jméno pronášené mužským hlasem s těžko identifikovatelným přízvukem, přerušila práci a s hadříkem v ruce se zaposlouchala do zvuků z chodby.

"Elle travaille... ona pracovat...," přešla právě do lámané angličtiny Claudine, "když pracovat, nechtít voir personne - nikoho vidět," drmolila podivnou směsicí jazyků.

Nathalie zbystřila. Neznámý byl zjevně cizinec a tak, jak se Claudine snažila mluvit anglicky, snažil se on o francouzštinu.

Kdo mě tak asi může hledat, přemýšlela, ale neměla nejmenší chuť jít to zjistit. Claudine ji dobře znala - jakmile se totiž Nathalie dala do práce, přestával pro ni okolní svět existovat. A ten Legrandův obraz navíc musela odevzdat už za dva dny.

Hlasy na okamžik ztichly, jak neznámý příchozí přemýšlel, co dál. Za okamžik Nathalie zaslechla něco o laisser un message a trochu se uklidnila. No jasně, nech tu vzkaz a dej si odchod. Sice se ti nejspíš neozvu, ale co na tom?

Může to být nějaká zakázka, oponoval jí její vnitřní hlas. Zakázek nebylo nikdy dost. Poposedla nervózně na židli. Anebo je to nějaký další novinář. S Alainem Fouquetem, v současné době dost populárním filmovým hercem, se sice rozešla už loni, ale pokaždé, když se kolem něj něco šustlo, přišel se jí nějaký chytrolín zeptat, co si o tom myslí. Protože ona jediná s ním vydržela žít celé tři roky. Většinou si o jeho nových eskapádách nemyslela vůbec nic, po takové době už veškeré city k němu odezněly a bylo jí vcelku jedno, co dělá. A v tomto duchu novinářům i odpovídala. Jenže dneska na podobné otázky opravdu neměla náladu.

"Inu tedy, a nemohla byste mi alespoň říct, jestli ještě stále provozuje... obrazovidectví?" ozval se hlas znovu.

Nathalie nevěřila vlastním uším. Tak o tohle tedy jde? Jak mě tu mohl najít? A jak to vůbec ví? Claudine začala nechápavě cosi koktat, ale Nathalie už upustila paletu i štětce na stůl a vystřelila jako šipka. Bytná o ničem nevěděla a Nathalie chtěla, aby to tak i zůstalo.

"Dobrý den," pozdravila neznámého návštěvníka poté, co rychlostí blesku vylétla na chodbu. "To je v pořádku, Claudine," podívala se na drobnou tmavovlásku, která nechápavě krčila rameny, "mám teď chvíli času, tak pána přijmu. Pojďte, prosím, dál," pokynula rukou příchozímu. Ten pokývl hlavou směrem ke Claudine a vydal se nahoru po schodech ke dveřím, v nichž stála Nathalie a čekala, až k ní dojde.

"Slečna Nathalie Belartová?" otázal se, když vystoupal na poslední schod.

"Jistě, to jsem já," odpověděla s úsměvem a ustoupila o krok dozadu, aby mohl projít do místnosti. Ještě za jeho zády udělala na Claudine hraně otrávený obličej a zavřela dveře.

Neznámý stál uprostřed ateliéru a se zájmem se rozhlížel kolem sebe. Nathalie toho využila a zkušeným okem vnímajícím každou vizuální podrobnost si ho pozorně prohlédla.

Byl už dost starý, ale přesto se jeho statná postava držela vzpřímeně a s jistou do očí bijící vznešeností. Tvář zbrázděnou vráskami částečně zakrýval bělavý splývající vous, jeho vlasy se stříbrně leskly a padaly mu v dlouhých pramenech až na záda. Na sobě měl tmavý plášť, který sice vypadal poměrně obyčejně (cílem zřejmě bylo získat vzezření průměrného mudly), ale i přes toto "civilní" oblečení si příchozího mohl s mudlou těžko kdo splést. A Nathalie, která díky svému povolání viděla v životě víc žijících i mrtvých portrétovaných kouzelníků, než kdokoli jiný, už vůbec ne. Navíc, když se zadívala do podivuhodně modrých starcových očí, získávala doslova vlezlý dojem, že už ho někdy viděla. Všiml si jejího zmatku, usmál se a natáhl k ní ruku:

"Albus Brumbál," představil se bez dalšího.

Na okamžik nabyla přesvědčení, že tohle jí nijak nepomůže, ale pak se přece jen dostavilo poznání a Nathalie zalapala po dechu.

"Ředitel bradavické Školy čar a kouzel," dodala nevěřícně, tisknouc nastavenou dlaň. Zírala na Brumbála a těžko potlačovala touhu ho obejít a prohlédnout si ho ze všech stran. Vystudovala sice Akademii čar a kouzel v Krásnohůlkách, ale pověst bradavického ředitele byla samozřejmě větší, než jakou by dokázaly zadržet břehy kanálu La Manche. Nathalie nechápala - co tady dělá?

"Bradavice? Vy jste ředitel školy v Bradavicích? No, to mě podrž!" začal v té chvíli do překvapeného ticha vykřikovat Legrand. "V jednaaosmdesátém jsme vás porazili ve famfrpálu, dobře si na to vzpomínám!"

Brumbál sebou leknutím trhl a otočil se za hlasem. Když zjistil, komu patří, pobaveně zdvihl obočí a zvědavě si obraz prohlížel.

"O tom nic nevím," prohodil konverzačně, přemáhaje smích při pohledu na kulatého chlapíka s napůl vyčištěnou parukou.

"Promiňte," vyjekla Nathalie a cítila se trochu trapně, "on asi myslí rok 1781." A s těmi slovy přehodila přes obraz kus látky.

"Co, co, to...," spustil Legrand nakvašeně, ale okamžitě zmlknul, když výhrůžně nakopla stojan, na němž obraz stál, a zasyčela něco o zeleném obličeji. Otočila se zpět k Brumbálovi, který se opět velmi obtížně snažil potlačit smích.

"Jeho si nevšímejte," kývla k obrazu na stojanu a ještě jednou ho důrazně nakopla, když se z pod plátna ozvalo nespokojené brumlání. "Posaďte se, prosím," pokynula bradavickému řediteli k letitému křesílku, "a povězte mi, co vás sem přivádí..."

Předchozí (1.1.) *** Následující (1.3.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (1.1.)

Kapitola první: Nečekaná návštěva (1. část)

Zlehka se dotkla štětcem palety a soustředěně nanesla na plátno další vrstvičku barvy. Poodstoupila od obrazu a s hlavou nepatrně nakloněnou doleva kriticky hodnotila pro běžné oko takřka nepostřehnutelnou změnu, kterou tento poslední zásah štětcem způsobil. Po chvilce spokojeně přikývla. Otočila se od obrazu a začala cosi hledat mezi desítkami lahviček povalujících se různě po stole a hrajících všemi barvami.
"To snad nemyslíte vážně!" ozvalo se najednou za jejími zády, "říkal jsem vám, že můj klobouk byl cihlově červený! A vy jste ho namalovala vínový! To je úplně špatně!" Ten hlas zněl nanejvýš rozzlobeně.

---

Nathalie se zdánlivě ani nepohnula, ale kdo by se díval dostatečně zblízka, viděl by, jak jí ztuhly svaly v obličeji. Protočila panenky směrem vzhůru a dvakrát se pomalu nadechla a vydechla, než se obrátila zpět ke stěžovateli.

"Pane Legrande," začala naoko klidně, "jsem tu placená, abych vás namalovala tak, jak jste vypadal tehdy. Takže maluji původní barvu vašeho klobouku, která byla, budete se tomu divit, opravdu vínová. Nikoli cihlově červená nebo snad, nedej bože, šedivá. Taková se vám zdá teď, poté, co jste s ní na hlavě strávil několik posledních let v tom zaprášeném starožitnictví..."

"Co si to vůbec dovolujete?" přerušil ji dotyčný rozzuřeně. "Chcete snad říct, že jsem už příliš starý na to, abych si pamatoval původní barvu svého klobouku?"

Ne vůbec, až na to, že je ti tak asi dvě stě let, napadlo ji kousavě. S velikými obtížemi potlačila touhu vyslovit tuto svou úvahu nahlas. Beztak zřejmě vytušil, na co myslí, protože začal okamžitě vykřikovat něco o nebetyčné drzosti. Bezmocně zaskřípala zuby. Tohle jí byl skutečně čert dlužen. Jenže ty peníze potřebovala.

Otočila se zpět ke stolku a začala z několika lahviček najednou míchat další potřebné barvy. Legrand za jejími zády nevybíravě nadával, ale snažila se nevšímat si ho. Na paletě za okamžik zazářilo několik nových odstínů a Nathalie se statečně otočila zpět k obrazu s úmyslem pokračovat v práci. Promyslela si další postup, namočila čistý štětec do jedné z barev a blížila se k plátnu.

"Co si myslíte, že děláte?" zaječel náhle Legrand s očima upřenýma na zelenkavě zbarvený štětec. "Odmítám mít na obrazu takovou příšernou barvu!" Teď už byl skutečně rozpálený do běla.

"Myslím, že byste se měl uklidnit," zvýšila hlas už i Nathalie, "ta bílá vašemu obličeji, zdá se, nesvědčí, tak co kdybychom přidali trochu zelené?" Původně měla samozřejmě v úmyslu použít zelenou na oživení květin ve váze umístěné na stolku v rohu obrazu, ale nyní si nemohla pomoci, aby zlomyslně nezamířila štětcem přímo na Legrandovu tvář. Na chvíli hrůzou úplně oněměl a nevěřícně zíral na přibližující se štětec.

"To neuděláte," prohlásil nakonec nepříliš přesvědčivě.

"A co když ano?" ušklíbla se pomstychtivě. "Už třetí den pracuji na vašem obrazu a, řeknu vám, dává mi to docela zabrat. Nevím, proč vás pan Vernier vytáhl z toho sklepa, kde jste měl podle mého skromného názoru zůstat navždy, protože, a to mi laskavě promiňte, váš obraz není zrovna ničím výjimečný. Ale dobře, pan Vernier vás z nějakého důvodu koupil a mně zadal, abych obraz zrestaurovala. Což je moje práce a dělám ji, troufám si říct, vcelku slušně. Ale nečekejte, že se tady s vámi budu dohadovat o tom, jakou barvu měl před dvěma sty lety váš klobouk. Ať byl, jaký byl, po odkrytí nánosů prachu z malby a rozboru použité barvy se jeví vínový. A tak ho dělám vínový. Pokud váš klobouk měl jinou barvu, měl jste si to vyřídit s malířem tohoto obrazu už tehdy před dvěma sty lety, když ho tak namaloval. Teď o tom nehodlám diskutovat."

Stála proti obrazu s jednou rukou v bok a ve druhé držela vyzývavě vztyčený štětec. Dosud poněkud zašedlá Legrandova podobizna pod nánosem prachu střídavě bledla a rudla vzteky.

"Takže, můžeme pokračovat?" otázala se ho sarkasticky.

Malý obtloustlý mužík se směšnou parukou a nyní poněkud křiklavým vínovým kloboukem zlostně skřípal zuby a nic neříkal.

"Beru to jako souhlas," usmála se zářivě a zamířila štětcem směrem k váze.

"Nesnáším tyhle kytky," řekl se stále ještě potlačovanou zlobou a trhnul hlavou k pečlivě naaranžované kytici, "už tehdy jsem z nich celou dobu kýchal."

"Vy vždycky musíte mít poslední slovo, že?" ušklíbla se teď už dobromyslně.

Ta práce ji totiž ve skutečnosti velice bavila. Jistě, nebylo to vlastní malování, které vždy toužila dělat, nýbrž pouhé restaurování již hotových a mnohdy stovky let starých obrazů, ale i tak to bylo zábavné - vžívala se do středověkých krajinek s vesničany mluvícími takřka nesrozumitelným nářečím, mírumilovně honila štětcem po plátně zvěř na obrazech zachycujících lov a do noci si povídala s dávno mrtvými lidmi, jejichž portréty někdo - nejčastěji z rodiny - vyhrabal kdesi za skříní a rozhodl se oživit jejich někdejší slávu. Právě práce na opravách portrétů byla nejzajímavější - už kvůli tomu, že portrétované postavy byly většinou celé šťastné, že se jim po letech zase někdo věnuje. Samozřejmě, našly se i výjimky, s nimiž byla neskutečná práce, postavy si stěžovaly na všechny a na všechno a to pak Nathalie byla vždycky ráda, že může přes takový nepříjemný obraz přehodit kus látky, zhasnout a odejít z ateliéru do svého malého bytu umístěného v tomtéž domě přes chodbu.

Tahle práce ji ale celkem slušně živila, takže se nedalo nic dělat. A Vernier - boháč mezi pařížskými kouzelníky - byl jejím častým zákazníkem. Tudíž musela překousnout i jeho občasné úlety. Jako teď s panem Legrandem, jehož obraz vyštrachal v jakémsi lyonském obchodě se starožitnostmi a úplně se do něj zamiloval. Bůhví proč. Legrand kdysi možná byl významným čarodějem, ale teď už to byl jen čaroděj namalovaný a neskutečně otravný. Hádala se s ním celé ty tři dny od chvíle, kdy ho Vernierův asistent složil v jejím ateliéru. Jestli bude takhle příjemný i na samotného Verniera, až si ho pověsí do pracovny, tak to si tedy šéfík užije. Té představě se musela smát.

Předchozí (Prolog) *** Následující (1.2.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice - Prolog

Vítá vás prolog Portrétu pro Bradavice:-). Úvodní informaci o povídce a seznam všech kapitol včetně jejich jednotlivých částí naleznete v rozcestníku povídky.

Disclaimer: Všechny originální postavy a zápletky jsou dílem a majetkem J. K. Rowlingové. Tato povídka je určena fanouškům knih o Harrym Potterovi, není psána za účelem zisku a není jejím účelem jakkoli poškozovat autorská práva. J. K. Rowlingová podle svých prohlášení toleruje nevýdělečné psaní fanfiction povídek vycházejících z jejího díla, autorka blogu tudíž nicméně neručí za jakékoli užívání této povídky či jejích částí pro komerční účely ze strany jiných osob - toto platí zejména a contrario k bodu 2.3.10 a 2.3.11 Všeobecných podmínek Blog.cz platných od 23.11.2011.

***

Poslední porada před začátkem školního roku právě skončila a ředitel bradavické Školy čar a kouzel Albus Brumbál pozoroval záda svých kolegů sestupujících po točitém schodišti z jeho pracovny.

---

"Minervo, můžete na okamžik?" oslovil profesorku ve smaragdově zeleném hábitu, která, jak se zdálo, stejně váhala s odchodem starostlivě pozorujíc jeho zasmušilou tvář. Na jeho vyzvání beze slova přikývla a udělala několik kroků zpět do místnosti. Brumbál zavřel dveře a pomalu se vracel ke svému stolu. Oba se posadili a profesorka McGonagallová vyčkávavě hleděla na jeho obličej. Brumbál se však neměl k žádnému hovoru, a tak zprvu strávili několik minut mlčením.

"Děje se něco, Albusi?" promluvila nakonec do ticha přerušovaného pouze jemným klapáním několika zlatých přístrojů a škrábavým zvukem ozývajícím se z místa, kde Brumbálův fénix ohlodával sépiovou kost. Brumbál se neklidně zavrtěl, jak ho náhle vytrhla ze zamyšlení, a pohlédl na ni přes obroučky brýlí svýma jasně modrýma očima.

"Tak, začínáme další školní rok," prohlásil neurčitě.

McGonagallová nepatrně nadzdvihla obočí nad tímto poněkud banálním konstatováním, ale rozhodla se ho ponechat bez odpovědi. Vyčkávala.

"Možná poslední klidný rok v historii této školy," pokračoval Brumbál nepřítomně.

"Poslední? Proč myslíte?" otázala se.

Znovu na ni pohlédl přes okraj svých brýlí ve tvaru půlměsíce.

"Víte, co budeme řešit příští rok touto dobou?" Nečekal a sám si odpověděl: "Jestli jsou Bradavice dostatečně zabezpečené a připravené na příchod Harryho Pottera."

Tak tohle mu tedy dělá starosti? McGonagallová se snažila skrýt překvapení. Jistě, Harrymu Potterovi bude příští rok jedenáct a stane se žákem této školy. Ale to přece Brumbál věděl již celá léta. Napadal ji jen jediný důvod ředitelova znepokojení.

"Vy si opravdu myslíte, že se Vy-víte-kdo vrátí, nemám pravdu?" řekla tiše a ani to neznělo jako otázka.

"A vy snad ne?" zeptal se se stínem posměchu, který však nebyl namířen na McGonagallovou, jako spíš na bezvýchodnost celé situace.

Zamračila se, ale přikývla. Mluvili o tom nesčetněkrát. Nikdo z někdejšího Fénixova řádu nevěřil, že je Ten-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit skutečně po smrti. Kdesi se skrývá a jednou se zase objeví. Možná právě ve chvíli, kdy to všichni budou nejméně čekat.

"Harry Potter je zatím bezpečně schovaný u sestry svojí matky a nejspíš ani netuší, že existuje nějaký kouzelnický svět. Ale až dostane svůj dopis a nastoupí do Bradavic, všechno se změní."

"Je to přece ještě chlapec," odporovala McGonagallová, "nemyslíte, že pokud Vy-víte-kdo skutečně někde přežívá, bude mít na zřeteli daleko vyšší cíle, než jen likvidaci malého kluka?"

"Který byl při tom, když byl poražen? Obávám se, Minervo, že právě smrt Harryho Pottera je pro Voldemorta tím nejdůležitějším cílem. Nebál bych se říct, že dokonce i věří ve své konečné vítězství, pokud se mu podaří Harryho zabít..." Brumbál se ještě víc zasmušil.

"Tady mu ale nic nehrozí," snažila se ho McGonagallová uklidnit a povzbudit, "Vy-víte-kdo se do Bradavic nikdy nedostane, o to se už přece postaráme. Máme na to ještě celý rok. Kde už najdete lepší kouzelníky, než tady?" pravila s nepatrným úsměvem.

"Jistě," povzdychl si Brumbál, "kdybych jim ale mohl všem věřit."

To ji zarazilo. Promítala si před očima jednotlivé tváře a popravdě ani nemusela chodit daleko, aby jí došlo, koho tím její nadřízený myslí.

"Tak proto jste opět odmítl, aby učil obranu proti černé magii," zkonstatovala, jako by právě pochopila něco, co jí dřív nebylo jasné. Narážela na to, co se zhruba před hodinou odehrálo na poradě poté, co profesor Snape oficiálně požádal, aby mu byl svěřen tento předmět. Bradavický ředitel však namísto toho oznámil příchod nového učitele.

"Myslím, že vyučování lektvarů ho vystavuje mnohem menším pokušením," přisvědčil Brumbál.

"Ale přesto mu úplně nevěříte," pokračovala rázně. "Tak proč ho prostě nepropustíte?"

"Nezapomínejte, že několik z nich pořád ještě zasedá ve správní radě. Nemám ani pravomoc..." Zarazil se a zavrtěl hlavou. "A pak," pokračoval po chvíli ticha, "komu bych svěřil zmijozelskou kolej? Mohli by sem dosadit někoho zvenčí..."

Zatvářila se nesouhlasně.

"Nemůžete ho tu přece nechat pracovat, pokud si nejste naprosto jistý, že stojí na naší straně! Všichni učitelé budou znát kouzla, jimiž zabezpečíme Bradavice, budou se na nich ostatně i sami podílet. A stejně tak na ochraně Harryho Pottera, až nastoupí. A pokud pochybujete o tom, zda nás Snape nezradí... Přece jste se za něj tehdy zaručil - měla jsem za to, že v něm máte jasno!" Tón jejího hlasu zněl udiveně.

"Měl jsem," pravil Brumbál tiše, "když zemřela Lily Potterová...," odmlčel se.

McGonagallová mu překvapeně visela na rtech. Věděla, že po smrti Potterových měl ředitel se Snapem dlouhý rozhovor, ale nikdy se jí nesvěřil, o čem mluvili. Nechal však Snapea dál učit v Bradavicích s tím, že mu důvěřuje.

"Je to už dávno. Mnoho věcí se změnilo," přerušil Brumbál tok svých myšlenek a McGonagallová dotčeně stiskla rty do úzké linky. Byli nejbližší přátelé a spolupracovníci, dlouhá léta bok po boku bojovali proti zlu, a přesto ani jí nikdy neříkal všechno.

"Tehdy jste mu věřil a teď už ne?" dotírala proto dál. "Co se změnilo?"

"Doufám, že nic," pokrčil rameny, "chci věřit, že je dál na naší straně. Ale potřebuji se o tom přesvědčit."

Nyní už bradavický ředitel vypadal rozhodněji. Tak, jak ho všichni znali.

"Zítra odjedu, zdržím se pryč asi tak tři dny," oznámil najednou.

Překvapeně zamrkala. K tomu tedy celý rozhovor směřoval?

"Vy víte, jak zjistit, jestli se dá Snapeovi věřit?" otázala se překvapeně. Ji samotnou žádný způsob nenapadal.

"Snad ano," usmál se Brumbál, "uvidíme..."

Následující (1.1.)

Rozcestník povídky