Amazon Kindle 3 – aneb kterak jsem si pořídila elektronickou čtečku knih

Jednoho krásného byť krátkého zimního dne jsem dospěla k závěru, že pokud budu kupovat tolik knih, kolik si jich chci třebas i opakovaně přečíst, dojde za pár desítek let k tomu, že nezemřu stářím ale umačkáním mezi přeplněnými policemi. Pročež jsem zabrousila na internetu a vybavila svou domácnost elektronickou čtečkou knih. Závěr po pár měsících používání? Udělala jsem dobře:-)

---

Ne, nepočítala jsem s tím, že by mi čtečka mohla nahradit velkoformátové obrazové barevné encyklopedie. Ani s tím, že by na ní technicky vzdělanější členové rodiny mohli studovat skripta plná nákresů a grafů. Dokonce jsem se smířila i s tím, že neucítím mezi prsty listy papíru a při koupi nové knihy s požitkem nenasaji její vůni. K tomu čtečku nemám. Ale co se týče ostatních atributů, které od knihy očekávám, tak ty mi čtečka zaručuje velice pohodlně. A je navíc tak skladná! Už žádné tahání bichlí na dovolenou či do MHD, teď si s sebou v zařízení velikosti malého stolního kalendáře mohu přenášet celou knihovnu. A k jednou pořízenému textu se mohu vracet kdykoli se mi zamane, takže není ani nutné chodit opakovaně do knihovny, pokud už bych si knihu nechtěla koupit, aby mi doma nezabírala místo.

Tak to je ona - elektronická čtečka knih Amazon Kindle 3 pracující s metodou elektronického inkoustu zajišťujícího na rozdíl od LCD čitelnost velmi podobnou běžné knize.

Volila jsem Kindle 3 od americké firmy Amazon. Ano, jsou i čtečky, které umějí přečíst formáty .doc, .pdb a já nevím, jaké ještě další, zatímco u Kindle si musím vystačit s formátem elektronických knih Amazonu podporovaným např. i v rámci projektu Guttenberg a dále s formáty .pdf a .txt. Přičemž právě ten poslední (prostý text poznámkového bloku) je formát, do něhož nyní snadno všechno převádím. Kindle 3 má ale oproti jiným současným elektronickým čtečkám jednu výhodu - opravdu se nejvíce přiblížil podobě tisku na papír. Sice na papír ne úplně bílý, ale ono se koneckonců dnes v rámci podpory recyklace na zářivě bílý papír také netiskne až tak často.

Porovnání elektronické čtečky a LCD monitoru mého notebooku u okna za jasného dne. Monitor je nastavený na nejvyšší jas, a přesto si neumím úplně představit, že bych z něj měla číst. Čtečka je v pohodě čitelná.

A s ohledem na své funkce je Kindle 3 i hodně levný. Tedy pokud člověk rezignuje na české dovozce - v době, kdy jsem ji kupovala, jsem ji na českém internetu našla nejlevněji za 4.500,- Kč včetně DPH. Sice s dvouletou zárukou, ale i tak mi to přišlo jako docela rozdíl s ohledem na skutečnost, že přímo od Amazonu jsem ji koupila za částku, která odpovídala 2.932,27 českým korunám strženým z mého účtu. Za těchto podmínek ten rok záruky klidně oželím. A čtečku mi přivezl poslíček až do práce:-)

A srovnání při nastavení přímo proti slunci. Zatímco čtečka je - podobně jako papír - stále v pohodě čitelná, na LCD monitoru nastaveném na největší jas jsou sotva vidět obrysy windowsovských oken.

Neříkám, že s elektronickým čtivem je to v Čechách nějak brilantní. Knihkupci se dosud příliš nevzpamatovali a dostat se tedy k nějakému legálně nabízenému obsahu je vcelku problém. Věřím, že to bude lepší. Naštěstí internet je všemocný a obzvlášť čtenáři sci-fi a fantasy (o kteréžto knihy mi jde především) velmi sdílní/ející;-). A to už ani nemluvím o již zmíněném projektu Guttenberg, který postupně převádí do elektronické podoby knihy, jejichž autorská práva již vypršela (obvykle po 70 letech od smrti autora). Valná většina knih je sice v originálním znění, ale tak aspoň se člověk pocvičí. A podobných webů je víc. Takhle byly ostatně v Čechách nedávno zpřístupněny např. i Čapkovy knihy. Navíc má Kindle 3 spoustu fanoušků, kteří další weby k pořízení knih zakládají. Stačí jen hledat;-).

Čtečka je zařízení hodně malé a velmi, velmi tenké. Lze si na ni dokonce zakoupit i pouzdro s lampičkou, neboť - podobně jako u skutečného papíru - není elektronický inkoust čitelný ve tmě. Nejde totiž o podsvícený displej. A tím pádem z delšího čtení ani nebolí hlava, ani čtenář nemá mžitky před očima.

Samozřejmostí je možnost připojit se k internetu - s levnější verzí čtečky přes wi-fi, s tou dražší, kdekoli, kde je dostupný 3G internet. Díky klávesnici, která u valné většiny čteček není obvyklá, to jde s Kindlem na internetu snadno. Možná by ještě mohl mít dotykový displej, aby člověk nemusel mačkat tlačítka, ale mohl obracet stránky jen přejetím prstu. Jenže dotykový displej prý zase snižuje čitelnost a já jako starý slepýšek mám dobrou čitelnost ráda. Také má jen vestavěnou paměť bez možnosti dalšího rozšíření paměťovými kartami. Nepočítám, že bych to při těch několika dostupných gigabajtech prostoru potřebovala. Příjemným doplňkem jsou rovněž anglické výkladové slovníky - při najetí kurzorem na anglické slovo se čtenáři zobrazí jeho výklad. A kdyby chtěl přesto i překlad do češtiny, dá se stáhnout i slovník anglicko-český. A vedle něj spousta dalších vychytávek, jimiž si fanoušci z Čech čtečku vylepšují.

A srovnání nejzajímavější - čtečka versus běžná kniha vytištěná na tmavším - zřejmě částečně recyklovaném papíru. Jak vidno - velikost čtečky zhruba odpovídá formátu běžné knihy, displej je o něco menší - zhruba jako paperback malého formátu. Když tuhle fotku vidím, říkám si, že jsem si měla vybrat bílé provedení čtečky a ne šedivé. Ta iluze skutečné knihy by byla dokonalá...

K PC se připojuje přes USB port a stejným způsobem se i nabíjí. Zjistila jsem, že mi na čtečku funguje i nabíječka k mp3 přehrávači, takže tahat s sebou na dovolenou notebook netřeba. I když to už bych musela být velký čtenář, aby se mi ji podařilo vybít, když jedno nabití mi obvykle stačí tak na měsíc častého čtení. Ledaže bych jela na ještě delší dovolenou...;-)

A co vy? Máte také elektronickou čtečku knih? Uvažujete o jejím pořízení? Nebo jste tak silnými zastánci papíru, že bez pořádného svazku v rukách nedáte ani ránu? Ráda si přečtu váš názor:-)

Odmítnutí (13. kapitola 1/3)

Milovníky sladkobolných HG/SS příběhů jistě potěší, že je tady další dávka emocí v podobě nejnověji přeloženého kousku povídky Denial od autorky little beloved. A potěší je jistě ještě víc, když řeknu, že z celé třinácté kapitoly se Severus Snape nehne snad ani z jediného odstavce;-) Ještě dodám, že Yeatsovy verše Two years later v úvodu dnešní kapitoly volně navazují na báseň To a child dancing in the wind, kterou autorka zařadila na začátek 6. kapitoly. Obě básně si lze v angličtině, tj. před mým zásahem, přečíst zde:

13. Krutým jazykem

Což dosud žádný nepostrádal

moudrosti záblesk v očích tvých?

A nezahnal tvou smělost v dál

osud můr lampou spálených?

Rad tvému mládí nedal jsem,

neb mluvím jiným jazykem.

Ach, přijmeš vše, co podáno ti,

svět vysníš si prost nepřátel,

pak trpký žal ti život zkrátí,

jak matce tvé vzal mládí pel.

Však v očích tvých stár příliš jsem

a mluvím krutým jazykem.

W. B. Yeats, O dva roky později

---

Severus sklonil hůlku a zkontroloval plamen pod bublajícím kotlíkem. Byla sobota odpoledne a on neočekával žádnou návštěvu. Mohl skoro cítit, jak se svaly na jeho čelisti napínají: prostě a jednoduše nesnášel, když ho někdo vyrušil při vaření lektvarů. Přísady pro tento konkrétní odvar ho stály horentní sumu peněz a on by rozhodně nebyl nadšený, kdyby celé dopoledne, které strávil vařením, přišlo vniveč.

"Moe?" zavolal, když se prázdným domem jako ozvěna znovu rozlehlo zabušení klepadla u vstupních dveří.

Co se kčertu stalo s tou domácí skřítkou? Již téměř dva týdny ji neviděl a tohle už bylo potřetí, kdy nezareagovala na jeho volání. Bude se muset vypravit na návštěvu za Lancem - ve druhé rezidenci Millů na Kensingtonském náměstí se evidentně dělo něco podivného.

S rozzlobeným zavrčením rozrazil dveře laboratoře a vydal se ke schodům. Klepání nabíralo na hlasitosti a on na půl úst zaklel. Kdyby Kordélie neměla tolik mudlovských přátel, mohl by na dům umístit kouzlo odpuzující mudly, jenže tomu bylo právě naopak, a tak musel snášet pravidelné a nanejvýš únavné výstupy podomních prodejců a charitativních pracovníků. Obyčejně jejich pokusy vetřít se do domu ignoroval, ale ať už byl tentokrát za dveřmi kdokoli, byl neobvykle vytrvalý.

S řezavou poznámkou o hodnotě času pro zaměstnané lidi na jazyku zprudka otevřel vstupní dveře dokořán. Očekávaná vidina neurčitého mudly v levném obleku třímajícího pokladničku na dary se nezhmotnila, ačkoli naprosto nepředpokládané spatření Harryho Pottera a Draca Malfoye na schodech bohatě stačilo k tomu, že ho byť na nepatrný okamžik zbavilo legendárního sarkasmu. Kdyby tam kterýkoli z těch dvou stál sám, zřejmě by se necítil zas tak vykolejeně. Ovšem scéna těžící z jejich jednotnosti ho odrovnala tak mocně, až začal bezděčně uvažovat o tom, jestli mu náhodou výpary z kotlíku nezastřely jeho druhdy tak břitkou mysl.

"Nazdar, Severusi," pravil Draco s pobaveným úsměškem.

"Dobrá, dobrá," mumlal Severus, když se mu navrátil dar řeči. "Pan Malfoy a pan Potter. Jak okouzlující dvojice. Čemu vděčím za to neočekávané potěšení?"

Harry a Draco si vyměnili pohled.

"Jde o Hermionu, profesore Snape," oznámil Harry hlasem, který byl sotva hlučnější než šepot. "A vzhledem k tomu, že bydlí přes ulici, jsem si říkal, jestli bychom si nemohli promluvit uvnitř?"

Severus hleděl z jednoho na druhého a stále nebyl schopen uvěřit tomu, jak nepravděpodobná dvojice lidí před ním stojí. Neměl ani tušení, že se spolu ti dva baví, a to dokonce v natolik přátelských intencích, že se k němu vydali společně ohledně čehosi, co je podle všeho oba hodně trápilo. V usilovné snaze nedat najevo svoji rostoucí zvědavost ustoupil stranou a pokynul jim, aby vešli dovnitř.

"Jistěže," řekl. "Buďte mými hosty."

Uvedl je do přijímacího pokoje a vyzval je, aby se posadili.

"Mohu vám nabídnout něco k pití?" otázal se, přešel k baru a připravil tři sklenky.

"Ne, díky," potřásl Draco hlavou. "Susan by mě zabila, kdyby zjistila, že jsem pil už takhle brzo po ránu."

"Rozumím," zkřivil Severus pobaveně rty. "To je od tebe velice mrzimorské, Draco. Necháte se přesvědčit alespoň vy, pane Pottere?"

"Řekl bych, že jednou sklenkou nic nezkazím," pokrčil Harry rameny. "Ohnivou whisky, prosím."

Severus naléval pití a pozoroval při tom Harryho. Třebaže se oba zúčastnili Hermioniny svatby, mluvili spolu od porážky Voldemorta pouze jednou. Tak trochu očekával, že se Harry objeví u svatého Munga během těch měsíců, kdy tam on sám ležel napůl mrtvý, a docela se mu ulevilo, že byl v tomto období svého pozvolného zotavování ušetřen cituplných scén. Ovšem Harry nechyběl mezi přítomnými, když byl Severus vyznamenán Merlinovým řádem, načež se k němu mladší muž vydal se stínem obav v očích. Lily Evansová se mezi nim vznášela jako mlžný přízrak a tehdy mu Harry zdvořile podal ruku.

"Blahopřeji vám, profesore Snape," řekl a hlas se mu třásl. "Chtěl jsem vám poděkovat za všechno, co jste pro nás za ta léta udělal."

Vzájemné potřesení rukama bylo milosrdně krátké.

"Děkuji, pane Pottere," zabručel v odpověď. Nebyl si jistý, jaký je jeho part v tomto novém post-voldemortovském světě. Vystupovat v roli špeha pro něj bylo o dost příjemnější - hrát hlavu zmijozelské koleje nenávidějící vše, co je nebelvírské, od něj nevyžadovalo zdaleka tolik úsilí.

"Chtěl jsem se omluvit," pokračoval Harry, a ačkoli ho chtěl Severus na místě proklít, uvědomoval si zároveň, jak důležité je pro Lilyina syna to, co právě dělá. "V uplynulých letech jsem vám často, příliš často křivdil. Je mi to líto."

Severus stál bez jediného hnutí, neschopen nalézt přijatelnou odpověď. Co se vůbec dalo říct, když mezi nimi v minulosti stálo tolik nevyřčeného? Krátce Harrymu pokývl, otočil se na podpatku a srdce mu v hrudi zběsile tlouklo.

"Profesore, prosím!" zvolal Harry, pospíchaje za ním. "Chci vám říct ještě něco."

Severus se zarazil, ale zpět se otočil jen napůl. Pohodil hlavou do strany - naznačil tím, že poslouchá, ale odmítl pohlédnout Harrymu do očí - za nic na světě nechtěl slyšet její jméno.

"Chtěl… chtěl jsem jen říct," zakoktal se Harry, "že jsem vás nikdy neměl nazvat zbabělcem. Jste asi ten nejméně zbabělý člověk, jakého jsem kdy potkal."

Severus zdvihl černé oči k Harryho obličeji, uvnitř se chystal znovu pocítit ten dopad, který na něj měly jeho zelené oči, ale zjistil - vůbec poprvé - že se jejich moc kamsi vypařila. Chtěl říct Harrymu něco na oplátku, ale nenalézal slova. Mlčky se díval, jak se Harry obrací a uhání pryč - oběma byl tento rozhovor nanejvýš nepříjemný.

S lehkým zavrtěním hlavou se vrátil v myšlenkách do přítomnosti, a když naléval do sklenek dvě štědré dávky Ohnivé whisky, všiml si předčasných šedin v Harryho vlasech. Třebaže pořád až znepokojivým způsobem připomínal svého otce, Harry za ty roky zestárnul. Vypadal spokojeně, ale zkušenosti získané v období jeho dospívání ho uvrhly do dospělosti dřív, než bylo obvyklé. Harry mu nevzrušeně vracel pátravý pohled a Severusovi se ulevilo, když zjistil, že už víc není držen v zajetí očí Lily Potterové.

Přešel místnost a podal Harrymu pití.

"Nuže, pánové," zabručel, sedaje si do křesla naproti nim. "Co vás tak znepokojuje ohledně někdejší slečny Grangerové?"

Draco a Harry si vyměnili další pohled a Harry lehkým pokývnutím naznačil, že Draco by měl být tím, kdo vše vysvětlí.

"Susan těsně před Vánoci přijala místo administrativní pracovnice na odboru záhad," spustil, poklepávaje nervózně prsty o opěradlo křesla.

"Ano," přikývl Severus. "Mám dojem, že jak Hermiona, tak i Kordélie se o tom zmínily."

Draco se zatvářil ustaraně.

"Tohle bych ti neměl říkat, Severusi," pravil potichu. "Mohl bych tím Susan dostat do velkých potíží, jenže nás nenapadá, co jiného by se dalo dělat."

"Víš, že tvoji důvěru nezklamu, Draco," zavrčel Severus netrpělivě a gestem ruky mu naznačil, aby pokračoval. V ústech mu vyschlo a on instinktivně tušil, že mezi Hermionou a Teodorem se stalo něco velice vážného.

"Hermiona už dva týdny nepřišla do práce," vysvětloval Draco. "Ani se jim nijak neozvala, aby vysvětlila svoji nepřítomnost, a jejich sovy se vrátily bez odpovědi. Prvosenka Ležladová se po ní doma dvakrát sháněla, ale domácí skřítka jí řekla, že tam nikdo není. V pátek večer dali v práci Hermioně výpověď."

Severus se zamračil, pokoušeje se nedat najevo svoje náhlé obavy.

"Ginny a Susan pracují na ministerstvu ve stejném poschodí a jsou docela dobré kamarádky," pokračoval ve vyprávění Harry. "Před deseti dny jsme Hermioně a Teovi poslali pozvání na večeři, a když jsme od ní nedostali odpověď, docela jsme se vyděsili. Vy víte, pane, jaká Hermiona je - vždycky až moc pohotová - a neodpovědět na sovu, to se jí prostě vůbec nepodobá. Ginny se o tom zmínila před Susan a ta jí řekla, že ani Draco nedostal odpověď na několik vzkazů, které posílal Teovi."

"Možná se jen rozhodili vydat se znovu na cestu kolem světa," nadhodil Severus. "Teovi není nepodobné znenadání zmizet bez toho, aby o tom dal komukoli vědět."

"Ale je to nepodobné Hermioně," trval na svém Harry. "A co víc - Susan a Ginny minulý víkend zašly do domu a domácí skřítka jim tvrdila, že tam nikdo není. Když se jí zeptaly, kde všichni jsou, řekla jim, že pan Teodor odejel pryč. Ginny se jí pokusila zeptat na Hermionu, ale ona jim řekla, ať odejdou, a zavřela jim dveře před nosem."

"Harry a Ron znají dost dobře Hermioniny rodiče," navázal Draco, "takže se na ně včera obrátili, aby zjistili, jestli se náhodou nevrátila do jejich domu. Ovšem ani oni nevypadali, že by věděli, kde je. Poslal jsem Teovi spoustu sov, ale on na žádnou z nich nereagoval."

"Já Tea prakticky neznám, takže naše ženy napadlo, abychom se za těmi dvěma s Dracem vydali společně. Před chvílí jsme byli u nich doma," řekl Harry, "a ta skřítka - Moe, nebo jak se jmenuje - pravila, že Teo odjel pryč a Hermiona nepřijímá návštěvy."

Severus spojil prsty do stříšky a poklepal si jimi o bradu. Byl si jistý tím, že Teovo a Hermionino manželství spěje k zániku, a nastalá situace vypovídala o tom, že už k tomu i došlo, jenže co se to pro všechno na světě děje? Pohlédl na své hosty.

"Jaký je váš závěr, pánové?"

"Myslím, že se rozešli, Teodor se zdejchnul a Hermiona se zabarikádovala v domě," prohlásil Draco. "Je buďto ožralá do němoty nebo jí z toho přeskočilo."

Severusovo obočí vyletělo vzhůru.

"Jak výmluvně řečeno, Draco." Načež se otočil k Harrymu. "A váš názor, pane Pottere?"

Harry vypadal překvapeně, že je vyžadován jeho úhel pohledu.

"Řekl bych, že Draco má nejspíš pravdu. Dělám si o Hermionu velké starosti. Ona je veleúspěšný člověk, který nikdy v životě nepropadl u jediného testu, a tak se obávám, že pokud její manželství ztroskotalo, bude to považovat za své vlastní selhání. Nemyslím si, že to dobře ponese. Ona všechno příliš řeší."

Severus byl příjemně překvapen. Vypadalo to, že tento dospělý Harry Potter svoji kamarádku dobře zná. Podíval se z Harryho na Draca.

"Proč jste mi to sem přišli vyprávět?"

"Tedy, zaprvé jsme všichni doufali, že bys mohl vědět, co se děje. Koneckonců jste jedna rodina," prohlásil Draco prostě. "Ta skřítka vytvořila jakýsi druh magické bariéry, ale ty budeš schopný ji překonat. My jsme nedokázali ani strčit nohu mezi dveře."

"Jsem si vědom toho, pane, že vy a Hermiona jste si v minulosti do oka zrovna nepadli," dodal Harry, "ale vím, že teď už spolu jakžtakž vycházíte, a já se o ni opravdu moc bojím. O tu práci na odboru záhad nesmírně stála. Muselo se stát něco hrozného, když ani nedochází do zaměstnání."

Severus byl více než nakloněn tomu s ním souhlasit.

"Musím přiznat, že jsem ani jednoho z nich v posledních třech týdnech neviděl, ani o nich neslyšel, ale musíte pochopit, že to není neobvyklé. Bydlí sice naproti přes ulici, ale jeden druhému do života nezasahujeme. Nemohu však uvěřit tomu, že by Teo jen tak opustil svoji manželku bez jediného slova vysvětlení."

Jenže - bylo opravdu tak složité si něco takového představit? Skutečně by ho překvapilo, kdyby Teo prostě odešel, aniž by sebral odvahu čelit nesouhlasu a posměchu? Povzdychl si.

"Co očekáváte, že v této věci podniknu?"

"Očekáváme, že zjistíš, co se děje," zdvihl Draco obočí. "Jsi jeho nevlastní otec."

"Stal jsem se jeho nevlastním otcem, Draco, když už byl dospělým mužem," přivřel Severus oči. "On mě za otce nepovažuje."

"Dobře, tak kde je Kordélie?" zeptal se Draco.

"Odjela na víkend navštívit přátele. Neočekávám ji dřív než v pondělí večer."

"Tak tedy, Severusi," usmál se Draco mile, "je to na tobě."

"To si doopravdy myslíš, že Hermiona Grangerová bude ochotna ze všech lidí na světě mluvit právě se mnou?" zavrčel Severus.

"Jsi jediný, kdo se dokáže dostat dovnitř," odtušil Draco s pokrčením ramen.

Harry se na Severuse prosebně zadíval.

"Když se někdy člověk ocitne v beznadějné situaci, může se stát, že si raději promluví s někým, někým..."

"Ano?" přeptal se Severus pobaveně.

"Autoritativním," dokončil Harry a Severus se ušklíbl.

"Vidím, že jste si osvojil umění diplomatické korektnosti." Vydal další povzdech. "Tak tedy dobrá. Pokusím se zjistit, o co jde."

Harryho ramena se zachvěla úlevou.

"Děkuji vám mockrát, pane."

"Severusi," protáhl Draco. "Tys jako rytíř v zářivé zbroji."

"Chceš, abych změnil názor, Draco?" zdvihl Severus obočí.

"Ne, promiň," řekl Draco rychle, zdvihl se a lehce Harryho šťouchl do ruky. "Jdeme, Pottere, dřív než nás moje velkohubost přivede do neštěstí."

Harry vstal a ještě jednou na Severuse pohlédl.

"Jestli s ní budete mluvit, mohl byste ji, prosím, požádat, aby se s námi spojila? Řekněte jí, že se o ni moc bojíme."

"Řeknu jí, aby vás kontaktovala," přikývl Severus krátce.

Doprovodil je ke vchodovým dveřím a otočil se, aby sestoupil do suterénu. Dnes bude schopen dokončit jen několik lektvarů a zákazníci, které zásoboval, nebudou mít radost. Ale nedalo se nic dělat; nejdřív se musel vypořádat s Hermionou, Teem a jejich očividně rozvráceným manželstvím.

Předchozí (12.3.) *** Následující (13.2.)

David Howard & Robert Gordon – Galaxy Quest

Tenhle článek se do sci-fi literatury tak úplně nehodí, ale přesto si neodpustím, abych ho sem nezařadila. Nedávno jsem se totiž dostala k původnímu scénáři výborné sci-fi komedie Galaxy Quest a se zájmem jsem porovnala verzi zprvu načrtnutou s verzí finálně realizovanou. Film byl natočen v roce 1999 a byl jedním z těch nemnoha počinů, díky nimž jsem propadla hereckému umění Alana Rickmana mnohem dřív, než se objevil v roli Severuse Snapea;-)

Vesmír a jeho hranice. Takové byly cesty vesmírné lodi Protector, která se vydávala na výpravy za poznáním nových světů, hledáním nových forem života a nových civilizací. Odvážně se pouštěla tam, kam se dosud nikdo nevydal.

---

Od té doby ale uplynulo osmnáct let a představitelé hlavních rolí seriálu Galaxy Quest již jen paběrkují na své někdejší slávě a ožívají jen na příležitostných setkání s fanoušky, kteří nezapomněli. Podobně jako trekkies - ano, film je míněn jako parodie na Star Trek, tato myšlenka prýští z každého detailu, ale na první pohled je znát, že se jedná o parodii milujících fanoušků, což z ní pro ostatní milující fanoušky činí neopakovatelný zážitek. Ostatně i sami herci průřezem všemi sériemi Star Treku se nechali slyšet, že se už dlouho tak nepobavili…

Zpět k ději: jednoho dne na jednom setkání herců s fanoušky Galaxy Questu se překvapivě objevují skuteční mimozemšťané - Thermiané - bodré chobotnice vystupující v lidské podobě, kteří se natolik shlédli v seriálu, jehož vysílání zachytili na svojí planetě, že svůj život zcela podřídili těmto pozemským "historickým dokumentům" a vystavěli si po vzoru Protectora dokonce svoji vlastní vesmírnou loď. Jenže ta jejich není z polystyrenu a lepenky, ale je skutečná a dokonce létá. Pravdou totiž je, že oni netuší nic o seriálech, filmech ani o herectví všeobecně, a mají za to, že všechny epizody Galaxy Questu, které se k nim dostaly, jsou věrným zachycením historických událostí, jež se skutečně staly, a že posádka lodi NSEA Protector je složena ze samých hrdinů.

Proto také naše pozemské "hrdiny" - obyčejné herce - osloví, aby jim pomohli v boji proti zlotřilému Sarrisovi, jenž systematicky vyvražďuje jejich lid. Herec Jason Nesmith ("kutil" Tim Allen, který si i v té nejnemožnější scéně musí svléknout triko a ukázat hrudník, podobně jako James T. Kirk) jim na požádání víceméně ochotně "zahraje" svého komandéra Petera Quincyho Taggarta, jenže netuší, že Sarrisova loď, na niž přikáže střílet, není jen napodobenina z lepenky, a tak jsou Thermiané brzy vystaveni tvrdému protiútoku, který je přiměje povolat na pomoc celou posádku Protectora.

Ostatní herci se až na palubě dozvídají, že všechno je skutečné, ale nemají to srdce Thermianům pošlapat jejich ideály a nemají na to ostatně ani moc času, neboť se musejí rychle vpravit do svých rolí a začít hrát tentokrát doopravdy. A tak herečka Gwen DeMarco (na to se podívejte, blonďatou Sigourney Weaver, která hraje naprostý protiklad seržantky Ripleyové z Vetřelce, už těžko kde uvidíte) jako Tawny Madisonová opět jen předvádí své vnady v uniformě a opakuje to, co říká počítač, britský herec sir Alexander Dane (Alan Rickman, jak ho neznáte a nepoznáte) jako "mimozemský" člen posádky dr. Lazarus s životní filozofií odkazující na Vulkánce Spocka musí začít brát svou větu "při Grabhtarovu kladivu, při sluncích Warvanu, ty budeš pomstěn" konečně vážně a Fred Kwan jako strojmistr Tchen (Tony Shalhoub známý jako inspektor Monk) to vezme až tak vážně, že se do jedné Thermianky zamiluje. A nelze zapomenout ani na Tommyho Webera (Darryl Mitchell), který hraje někdejší dětskou hvězdu seriálu poručíka Lareda (odkaz na Wesleyho Crushera ze Star Treku: Next Generation) a hlavně na praporčíka č. 6 Guye (Sam Rockwell), který byl do jedné z původních epizod nasazen jako postava určená k zabití ještě před první reklamou, ale v průběhu skutečných bojů se Sarrisem se mu zázračně vyhýbají všechna zranění.

Ve filmu nechybí ani návštěva cizí planety za účelem získání náhradní beryliové koule (ano, tady se létá na berylium a nikoli dilithium:-)), obsazení Protectora Sarrisovými muži a příkaz k jeho autodestrukci, který lze zastavit pouze manuálně po složitém průchodu větracími šachtami a nesmyslnými drtiči ("Bylo to v seriálu, Gwen." - "Zabiju toho idiota, co napsal tenhle díl!"), v němž posádce přes hlasový komunikátor zdatně pomohou mladí fanoušci seriálu, kteří o lodi vědí víc, než všichni herci dohromady. A nikoho asi nepřekvapí, že odpočítávání se zastaví až jednu vteřinu před explozí a dřív ne, ani kdybyste se postavili na hlavu. Nakonec najde využití i tajemné zařízení Omega-13 a následuje samozřejmě nezbytný happy-end, který sice zanechá Thermiany ve vesmíru už mnohem méně naivní a mnohem více připravené na útoky válečnických ras, ale o pravosti posádky i přes krátkou pochybnost stále nezlomně přesvědčené…

Nutno říct, že při čtení scénáře jsem se pobavila stejně dobře jako při sledování filmu. Bylo celkem vtipné číst si jednotlivé repliky, případně popisy, co se má stát, kdo má kam jít a jak se zatvářit, a při tom vzpomínat, jak příslušná scéna vypadá natočená. Ve scénáři je samozřejmě i mnoho scén, které se do filmu nedostaly - několik z nich je v DVD provedení uvedeno mezi vystřiženými scénami (např. seznamování herců-falešné posádky s jejich ubytovacími kapacitami na lodi, z nichž tu s dr. Lazarem bych obzvlášť vyzdvihla), některé se do natáčení nedostaly vůbec (podrobnosti okolo dětských fanoušků v čele s Brandonem) nebo byly pozměněny (v původní verzi scénáře se např. Thermiané měli s posádkou vrátit na Zemi, ale ve filmu zřejmě z hlediska logiky děje došlo k rozdělení lodi, a tak se na závěrečné finále mezi fanoušky dostávají s pár výjimkami opět jen herci). Jindy mě naopak překvapilo, že původní scénář některé věci z filmu neobsahoval - chyběla např. celá dějová linka vztahu mezi Fredem Kwanem a Thermiankou Laliari. Ale naprosto chápu, co po dokončení filmu prohlásil Alan Rickman, totiž že to byl ten typ scénáře, který člověka nutí smát se a stále obracet listy, aby zjistil, jak to bude dál - a to je vždycky dobré znamení.

Autor sci-fi knih Terry Bisson filmový Galaxy Quest převedl do románové podoby, leč s tou jsem doposud neměla tu čest. Možná až ji na Amazonu začnou prodávat jako e-book, neboť asi nelze očekávat, že bychom se v Čechách kdy dočkali překladu…;-) Ale jak by řekli questeři: "Nikdy neustup a nikdy se nevzdej!"

Úryvek ze scénáře (aneb já jsem si malý překlad dovolila; zeleně označená pasáž ve filmu není):

JASON: Tak fajn… uděláme to takhle: zaprvé, Frede, potřebujeme ty tvory nějak odlákat z tohohle místa, pak Gwen, Alex, Fred a já půjdeme pro tu kouli. Kdyby se některý z těch tvorů objevil, dáte nám signál. Guyi, ty budeš hlídat perimetr.

GWEN: Proč mi to zní tak povědomě?

TOMMY: "Útok na Voltareck III." Epizoda… 31, myslím.

GUY: Epizoda 31?

TOMMY: To máš jedno, ta s tím hologramem. Ohnivé zdi.

GWEN: Jak si kčertu myslíš, že tady Fred promítne hologram?

GUY: Děláme epizodu 31, Jasone?

JASON: Nemusí to být nutně hologram… Jen něco na odvedení pozornosti.

GUY: Jasone, děláme epizodu 31 nebo ne?

JASON: Je to jen plán nanečisto, Guyi! Co na tom záleží, jestli je to epizoda 31?

GUY: PROTOŽE JÁ JSEM V EPIZODĚ 31 UMŘEL!

ALEXANDER (vstoupí do rozhovoru): Tohle je absurdní. Proč ho vůbec posloucháte? Copak vám musím připomínat, že má na sobě kostým a ne uniformu?… Není schopen vést nás lépe než TENHLE chlap (ukazuje na Guye) Bez urážky.

TOMMY: Máš lepší plán, Alexi?

ALEXANDER: To bych náhodou měl. Podívejte se na jejich oči. Podle všeho jsou to noční tvorové. Jakmile zapadne slunce, půjdou do lesa ulovit si něco k snědku. Takže náš plán by měl být prostě počkat, až se setmí, místo toho, abychom podnikali šílený útok uprostřed jasného dne jenom proto, že jsme to tak udělali v epizodě 31.

Ostatní vypadají přesvědčeně. Jason sklopí poraženě oči. Všichni se postupně usazují, aby počkali na západ slunce.

SCÉNA 67 - EXTERIÉR - VRCHOLEK NAD DŮLNÍ ZÁKLADNOU - SOUMRAK

O dvě hodiny později SLUNCE zapadá. Všichni se zdvihají, aby začali s útokem hned, jak za obzorem zmizí poslední paprsek. Vyrážejí kupředu, když tu náhle… DRUHÉ SLUNCE (mnohem VĚTŠÍ) začne vycházet přímo za nimi a osvětluje planetu jasným světlem. Herci se otáčejí k Alexanderovi, který zahanbeně uhýbá pohledem. Jason nasadí vítězný úsměv a postaví se s výrazem muže, který si opět bere vše na starost.

JASON: Takže, jak jsem říkal… Frede, potřebujeme nějak odlákat jejich pozornost. Nějaký druh hologramu, optické iluze nebo…

Pohlédne na Freda, který na něj zírá naprosto ztraceně.

FRED: Hologram…

JASON (jemně): To nevadí, Frede…

FRED: Ne, ne… zamyslím se nad tím…

GWEN: Jasone, podívej.

Všichni obrátí pozornost dolů a zjistí, že modré příšerky už opustily komplex.

TOMMY: Zmizeli.

GUY: Kam šli? Zpátky dovnitř?

GWEN: Nevím.

ALEXANDER: Nikdo se nedíval?

JASON: Fajn, Gwen, Alexi, Frede, za mnou. Guyi, ty vytýčíš hranice perimetru. Tommy, ty hlídej a dej nám signál, kdyby se zase objevili.

TOMMY: Jaký signál?

JASON: Jakýkoli.

TOMMY: Dobře, udělám to takhle (a sotva slyšitelně) "Krá, krá!"

JASON: Tommy, máme tohle… (vytáhne komunikátor)

TOMMY: Jasně, promiň.

JASON: Oukej, tak jdeme.

Další sci-fi

Další kulturní prožitky

Portrét pro Bradavice (32.5.)

Poslední část třicáté druhé kapitoly. Na její psaní jsem se už od začátku hodně těšila, a to nejen proto, že části se Severusem Snapem píšu ráda. Tahle část je pro něj dost důležitá, a já si tak opět užila propojení Portrétu na kánon:-)

Kapitola třicátá druhá: Figury na šachovnici (5. část)

V pátek dopoledne Nathalie dokončila opravu dalšího obrazu ze svého seznamu pláten k restaurování a odnesla ho zpět do komnaty, kam patřil. Když se vracela chodbou k hlavnímu schodišti, zaslechla za jejím ohybem dva dohadující se hlasy. Oba dva poznávala, a proto ji poněkud překvapilo, proč se - zejména jeden z nich - tak hlasitě baví zde na chodbě, kde je mohl každý slyšet, a to i přesto, že chodba byla momentálně pustá, neboť všichni studenti byli na svých hodinách i se svými učiteli a pilně opakovali na nadcházející zkoušky.

---

Severus Snape však v této chvíli zjevně žádnou hodinu neměl a podle všeho neměl ani tu nejmenší chuť nesdělit hned teď bradavickému řediteli, co si myslí o -

"Quirrell? Obranu proti černé magii bude učit Quirrell? Copak jste vážně přišel o rozum? Se vší úctou, Brumbále, to je ta největší hloupost, jakou jsem v poslední době slyšel!" křičel hlasem rozzlobeným na nejvyšší míru, a když Nathalie došla k místu, kde se chodba zatáčela, spatřila ho stát u dveří sborovny, jeho plášť povlával v průvanu od otevřených dveří a do vztekem staženého obličeje mu padaly neupravené prameny tmavých vlasů. Něco jí to připomínalo, ale nebyla s to si vybavit -

"Je to přece zcela logická volba, Severusi," odpovídal mu na to nevzrušeným tónem Brumbál, který právě vyšel ze sborovny za ním a zastavil se ve dveřích. "Za Riche potřebujeme ještě teď před zkouškami náhradu a Charity se uvolila, že zde může nauku o mudlech vyučovat i v příštím školním roce, a to na plný úvazek, takže Quirinusovi nic nebrání v tom, aby se obrany proti černé magii ujal."

"To koktavé budižkničemu?" zuřil Snape. "Vážně, Brumbále, po Richeovi jsem byl přesvědčený, že vás už žádná mizernější volba pro ten předmět nemůže napadnout, ale Quirrell? To tedy překonává má nejhorší očekávání! Mluvil jste s ním vůbec od té doby, co se vrátil z těch svých cest? Vážně si myslíte, že dokáže studenty naučit něco jiného než v případě nebezpečí vzít nohy na ramena a utéct?" prskal jízlivě a na tváři zkřivené zlobou mu začaly naskakovat červenofialové skvrny.

"Jistěže jsem s ním mluvil," odvětil Brumbál klidně. "A v poslední době dokonce dost často. Je to velmi inteligentní a sečtělý mladý muž, vždyť dokonce věděl i takovou zvláštnost, jak si poradit se smrtipláštěm, což není běžně dostupná znalost…"

"Jistě," skočil mu Snape prudce do řeči a rozzlobením ještě o něco zvýšil hlas, "ale kdyby tam neměl Belartovou, aby mu vyčarovala Patrona, tak by dodnes hnil v Zapovězeném lese! A snad si ještě vzpomenete, koho jste žádal o lekce obrany proti černé magii pro ni!"

Nathalie se nervózně ošila a stáhla se ještě víc za roh. Cizí rozhovory poslouchala nerada a v tomhle navíc právě zaznělo její jméno. Sice se jí od Snapea zřejmě dostalo toho nejvyššího uznání, ale i tak cítila, že by se měla nenápadně vytratit. Cosi ji však nutilo setrvávat na místě. Na té scéně bylo něco natolik povědomého…

A pak strnula, její oči se rozšířily a přitiskla si dlaň na ústa. Prudce sebou trhla a ještě jednou se na ten výjev zpoza rohu zadívala, načež se opět stáhla zpět a roztřeseně se přitiskla zády ke zdi. To není možné! Ne, nemůže být… Nemůže to být onen rozčilený rozhovor Snapea s Brumbálem, který viděla na první kresbě, již onoho rána před tři čtvrtě rokem spatřila, když se probudila zahalena do Snapeova hábitu!

A přece to tak bylo, vzpomínala si na ten okamžik, jako kdyby to bylo včera, na onu chvíli, kdy se zájmem pohlédla na první obrázek svojí obrazovidecké věštby, poněvadž ji zajímalo, jak vlastně vypadá muž, jehož osud chtěl bradavický ředitel znát. Další kresby se jí, až na pár výjimek, postupem času slily dohromady, ale tenhle nákres si pamatovala naprosto přesně - studená chodba, Snapeův vlající plášť, v němž tolik připomínal netopýra, rozzlobená bledá tvář obrácená k poklidnému ředitelovu obličeji…

Ve zlomku vteřiny si uvědomila, že se její předpověď právě začala naplňovat a že se v této chvíli a na tomto místě ocitli o jednu kresbu blíž děsivému konci obou zúčastněných mužů. Její věštba už nebyla jen hromádkou neurčitých výjevů, o nichž se dalo spekulovat, ale stávala se skutečností. Nepamatovala si, kolik nákresů ještě zbývá do hořkého finále, ale poznání, že je jich o jeden méně, než tomu bylo před několika minutami, ji natolik paralyzovalo, že nebyla schopna se pohnout.

"Ale tak je to vždy, že ano?" pokračoval Snapeův naštvaný hlas. "Já se vám hodím jenom na špinavou práci, o které nesmí nikdo vědět, na akce typu Az - "

"Severusi! Mírněte se prosím!" okřikl ho Brumbál ostře. "Důvodem, proč vás těmito úkoly pověřuji, je mimo vaší loajality právě i vaše diskrétnost. A buďte si jistý, že význam těchto úkolů je mnohem větší než význam výuky nějakého školního předmětu!"

"Opravdu?" zasmál se Snape křečovitě. "Tak proč neustále odmítáte moje žádosti o tak nedůležitou věc?"

"Víte přece, že žádný učitel nevydržel na tom místě déle než jeden rok," hájil se Brumbál, ačkoli i Nathalii tohle znělo jako výmluva. A Snapeovi tím spíš.

"Ale prosím vás, to jsou jenom pověry! Dobře víte, že v tomto hradě není nikdo, kdo by mohl ty tupé hlavy o černé magii naučit víc než já!"

"Toho se právě obávám," zamumlal Brumbál. Což zřejmě Snapea na okamžik umlčelo, neboť bylo slyšet jenom jeho zlostné dýchání.

"Výborně," vypustil nakonec posměšně vzduch. "Takže Quirrell bude učit obranu proti černé magii. Nu, s ním pravděpodobně té jednoroční pověře velice snadno dostojíte."

Že se v té chvíli podle věštby otočí na podpatku a začne se hnát chodbou směrem k Nathalii, si uvědomila, až když zaslechla jeho přibližující se kroky. Rychle odběhla o několik yardů dozadu, otočila se a vyrazila zpět směrem k ohybu chodby, za nímž se měl objevit Snape, jako by tudy právě přicházela od schodiště.

Když se objevil proti ní, na vteřinu se zarazil, ale podle všeho ji prohlédl a pochopil, že celý rozhovor slyšela, ještě předtím, než stihla zmobilizovat síly proti jeho nitrozpytu.

"Je mi to líto," zamumlala tiše dřív, než si na ní mohl zkusit vylít vztek.

Chvíli se chrčivě nadechoval a vydechoval, až měla pocit, že se mu co nevidět začne kouřit z uší, ale pak svoji zlobu pomalu dostal pod kontrolu.

"Měla byste si blahopřát," zavrčel nakonec temně a z jeho postoje bylo jasně patrné, jak nesmírné úsilí ho stojí neztratit opět své těžce nabyté sebeovládání. "Jste zřejmě jediný člověk na téhle škole, jehož jsem kdy měl povoleno naučit něco praktického."

Raději spolkla všechny poznámky o studentech, kteří by se třeba i rádi něco dozvěděli o lektvarech, kdyby na ně profesor po celých pět či v horším případě sedm let nepouštěl v hodinách hrůzu, jenže pokoušet se za této situace Snapea poučovat o pedagogických základech jí nepřišlo dvakrát vhodné.

"Nechcete se třeba něčeho napít?" nadhodila namísto toho nepříliš vynalézavě. Věděla, že on je nejspíš ten poslední člověk na světě, který by měl potřebu řešit svoje problémy alkoholem - jak jí ostatně sám nejednou řekl - jenže ji prostě nic kloudnějšího nenapadlo.

Najisto proto očekávala jeho pohrdlivý výraz a výsměšné narážky a z jeho obličeje měla na okamžik dojem, že k nim už už musí dojít, ale pak profesor jenom unaveně potřásl hlavou a beze slova přitakal. Potlačila náhlou touhu udiveně pozdvihnout obočí a vydala se oklikou zpět ke svému bytu tak, aby jim nehrozilo setkání s Brumbálem. Snape ji mlčky následoval.

Bylo poněkud zvláštní vést jeho bradavickými chodbami k sobě, a tak i Nathalie raději nic neříkala a po příchodu do bytu se hned odebrala do svojí ložnice ke komodě, v níž ukrývala zásoby alkoholu. Automaticky pohlédla do zrcadla nad komodou s náhlou a poněkud marnivou potřebou stáhnout si svůj pracovní šátek a upravit si trochu vlasy, pak nad tím ale mávla rukou, vzala láhev Ogdenské starorežné a dvě sklenice a přešla zpět do ateliéru, kde našla Snapea tiše stát před Brumbálovým téměř hotovým portrétem. Naplnila sklenky, postavila se vedle něj a hleděla na jeho podmračený obličej a ztuhlý odtažitý postoj v pro něj tak typickém černém hábitu s rukama zkříženýma na prsou a s vlasy padajícími do obličeje.

"Někdy mám pocit, že ředitel je schopen naplánovat všechno včetně vlastní smrti," pronesl do ticha dutým hlasem, vzal si od Nathalie sklenici, pohlédl jí do očí a pak vypil obsah sklenky až do dna. Zachvěla se nad pravdivostí jeho slov, o níž on nemohl mít ani tušení, a aby si nevšiml jejího pohnutí, následovala jeho příkladu a hodila do sebe Ogdenskou, načež rychle přešla ke svému pracovnímu stolu a začala čistit štětce.

"Co o tom portrétu soudíte?" nadhodila ve snaze změnit téma.

"Věrná podoba," ozvalo se za ní - blíž než čekala, "možná až příliš. Nalijete mi ještě?"

Vzala láhev a bez toho, že by se mu podívala do očí, mu nalila plnou sklenku a poté naplnila i tu svoji. Výsměšně působícím pohybem si s ní přiťukl a zdvihl sklenici k ústům.

"Ten jeho šlechetný výraz jste vystihla přesně," prohodil s nádechem cynismu. "Výraz zastánce vyššího dobra, ať už si pod tím představuje cokoli... Tak na nás, Brumbálovy pěšáky."

Zaraženě se napila, poté se narovnala a tázavě Snapeovi pohlédla do tváře. Shlížel na ni a pak postavil prázdnou sklenici na stůl. Důvěrně známým způsobem vztáhl ruku, uchopil uvolněný pramen jejích vlasů a přejel jí chladnými prsty po spánku, než jí vlasy zastrčil zpět pod okraj šátku.

Ten pohyb si v paměti přehrávala tolikrát, že jí z jeho opakování přejel po zádech mráz. Hleděla do Snapeových neproniknutelných očí a připadala si zranitelně, neboť bylo zřejmé, že on do těch jejích může proniknout velice snadno. Uhnula pohledem a odtáhla se - vždyť o něm ve skutečnosti nic neví. Co si o ní vlastně myslí? Nebo ještě lépe - připadá mu vůbec dostatečně zajímavá na to, aby si o ní něco myslel? Přišel sem pouze zapít zlost způsobenou skutečností, že ho Brumbál opět jen využil, aniž by mu za to poskytl něco touženého na oplátku? Nebo je celý jejich současný vztah jen vyústěním azkabanské výpravy a…

Ucítila jemný dotyk jeho prstů na krku a zmateně k němu zdvihla hlavu.

"Zase moc přemýšlíte," řekl tiše a se sotva slyšitelným povzdechem si ji přitáhl k sobě.

Předchozí (32.4.) *** Následující (33.1.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (32.4.)

Tak - a s novým týdnem je tu další část dvaatřicítky. A v ní i malá ochutnávka Severuse, jenž dostane prostor hlavně v závěrečné páté části, kterou snad dodám brzy:-)

Kapitola třicátá druhá: Figury na šachovnici (4. část)

Téhož večera se Nathalie konečně odhodlala sejít do Velké síně na večeři. Proplížila se ze zadního vchodu ke svému místu, jako kdyby očekávala, že se jí první, koho potká, zeptá, jak se měla o víkendu a jak to, že ji tady tak dlouho neviděli. Její bezprostřední sousedi u stolu Hagrid a Prýtová, kteří už dovečeřeli, však s naprostým klidem vzali zavděk jejím koktavým sdělením, že měla moc práce, a znovu se ponořili do svého zřejmě nadmíru poutavého rozhovoru.

---

"A říkáte, Hagride, že ten člověk měl i rozsáhlou sbírku kouzelnických rostlin?" ptala se právě Pomona Hagrida a ten nadšeně přikyvoval. "To bych se s ním moc ráda setkala!"

"Ten chlap měl všecko, na co si vzpomenete, klidně vám na něj dám adresu," vykládal Hagrid. "A vo ty zvířata se tak hezky stará... jsem si jistej, že tam mýmu Vohníčkovi nebude vůbec nic chybět. A dal mi za něj fakticky dobrou cenu."

"Ty jsi prodal svého posledního ohněštěra?" zapojila se do hovoru překvapená Nathalie, která si v té chvíli vybavila, že přesně tak svému mazlíčkovi Hagrid poslední dobou začal říkat.

"Musel jsem," přitakal Hagrid lítostivě. "V neděli v noci mi utekl a podpálil několik stromů v Zapovězenym lese. Sice se mi to podařilo uhasit, takže tady na hradě to skoro nikdo neví, jenže Firenze mi pak přišel vod kentaurů vzkázat, že jestli se něco takovýho ještě stane, přestanou se se mnou bavit. Voni se totiž tyhle zvířata nedaj moc vycvičit, protože jsou docela hloupý. S drakem by to bylo něco úplně jinýho," zasnil se a Nathalie s Pomonou se na sebe chápavě pousmály. Poté se Hagrid s Prýtovou zdvihli od stolu a Nathalie u jídla osaměla.

Ne však nadlouho, neboť za několik minut se u jejího stolu objevil Snape a sděloval jí cosi v tom smyslu, že obranný lektvar, na němž několik měsíců pracovali, je již konečně zcela hotový a že se příležitostně domluví, kdy ho aplikuji na hranice bradavických pozemků. Tvářil se, jako kdyby se nic nestalo, a přirozeně i ona se snažila předstírat jen zdvořilé zaujetí, ale když Snape vyčerpal téma hovoru a stále se neměl k odchodu, sotva dokázala potlačit touhu rozhlédnout se, jestli je někdo nepozoruje.

"Ještě něco dalšího?" zeptala se ho nakonec, neboť jí už ticho připadalo poněkud dlouhé.

"Myslím, že by bylo vhodné předstírat tuto bezvýznamnou konverzaci ještě několik dalších minut," sotva pohnul rty. "A posílit tak dojem u všech, kteří by náhodou něco tušili o jisté záhadně zmizelé dvojici, že my těmi dvěma lidmi v žádném případě nejsme."

"Za normálních okolností by zněl takový návrh rozumně," souhlasila pobaveně. "S tím rozdílem, že to v našem případě vypadá spíš podezřele, neboť vy nikdy neztrácíte čas bezvýznamnými rozhovory a už vůbec ne na tomto místě a se mnou."

Koutek jeho rtů zaškubal a mohla se jen domnívat, jestli podrážděním nebo potlačovaným úsměvem. Nebo snad posměchem? Těžko říct.

"Nevíte, co je s Richem?" učinila alespoň pokus o prodloužení dialogu.

"Chybí vám snad?" zdvihl obočí a tentokrát už svůj úšklebek neskrýval. "Pokud je mi známo, je stále ještě hostem Luciuse Malfoye," pokračoval, když se od ní dočkal jen očí výmluvně otočených v sloup. "Počítám, že tam projde patřičnou úpravou paměti, než ho Lucius vypustí zpět mezi lidi. Nic vážnějšího mu asi nehrozí, nechat zmizet amerického exministra, na to si netroufne ani Malfoy. Nemusíte o něj mít strach," dodal jízlivě.

"Doufám, že na mě v rámci té úpravy paměti dočista zapomene," zabručela Nathalie. Jí osobně by nejspíš nevadilo, ani kdyby skončil na mořském dně vedle Paula Ponse. Zasloužil by si to rozhodně víc než ten chudák kluk.

Snape znovu sarkasticky zkřivil rty, a jelikož již považoval rozmluvu za dostatečně dlouhou, pokývl Nathalii a vyšel z Velké síně. Jako kdyby nikdy nebyl Azkaban. Jako kdyby nikdy nebyla Tkalcovská ulice. Podivila se sama sobě, že ji to vůbec překvapuje.

Po večeři ve svém ateliéru konečně otevřela složku od Brumbála s fotografiemi obrazů umístěných na Ministerstvu kouzel. Zběžně ji prolistovala prsty a povzdychla si - jednotlivých položek tam muselo být několik set, ne-li tisíc. Promnula si spánky a zesílila světlo lampy. Moc si od toho neslibovala, ale kdy už se jí koneckonců naskytne příležitost probírat se takhle bohatou databází maleb? Vytáhla ze zásuvky stolu poznámkový blok, nalistovala první stránku v šanonu a jala se pečlivě zkoumat fotografie. Když už nic jiného, třeba se jí podaří narazit na další obrazy od autorů, kteří malovali i pro Bradavice s tou výjimkou, že v případě ministerstva budou nejspíš všichni autoři zaneseni do podkladů svým jménem, zatímco Bradavice před příchodem Nathalie žádný takový seznam neměly a mnoho obrazů tak zůstávalo anonymních.

Možná jsem každé zdejší dílo také měla vyfotografovat, říkala si, když se probírala úctyhodným svazkem. U nepodepsaných obrazů by jí to nyní usnadnilo práci. Jenže pořizovat snímek každého plátna z místních několika tisíc maleb - to by byla práce nejméně na celý další rok. Třeba na to ještě dojde, zadoufala najednou a sama pro sebe se kdoví proč usmála.

Přesto se jí během následujících hodin podařilo identifikovat několik maleb, jejichž styl poznávala. Jméno malíře však bylo uvedeno jak na ministerském obrazu, tak na bradavickém plátně téhož malíře, takže se dlouho žádný objev nekonal až do chvíle, kdy Nathalie narazila na obraz draka prohánějícího se nad jezerem, jehož neumělou techniku poznala na první pohled a okamžitě zčervenala, celá šťastná, že ji teď nikdo nemůže vidět. A tím nikdo měla na mysli především jednoho konkrétního člověka.

Copak mi ho všechno musí připomínat? Potřásla podrážděně hlavou a snažila se z ní vyhnat vzpomínku na noc v opuštěné chodbě ve třetím patře nedaleko severní věže, kdy v zájmu útěku dvojčat Weasleyových zadržela Snapea u podobného obrazu vlastním polibkem. Na onom plátně kroužil drak kolem bradavického hradu, ale zjevně to byl tentýž drak jako zde nad jezerem namalovaný stejným stylem.

Natáhla se pro své poznámky a nalistovala příslušné místo - ano, pamatovala si to dobře, "Drak nad Bradavicemi", jak obraz pracovně nazvala, neobsahoval žádné údaje o svém autorovi či roce zhotovení. Znovu nahlédla do seznamu od Brumbála. Ani na snímku z ministerstva nebyl znát žádný podpis, pokud tedy obraz nebyl signovaný tradiční neviditelnou barvou. Nicméně v poznámce obsahující údaje o každém plátnu bylo uvedeno: autor neznámý; obraz nalezen v pracovně ministryně Artemisie Lufkinové; předpoklad, že byl jejím vlastním dílem z dob, kdy se podle dochovaných pramenů jako mladá dívka věnovala malování v rámci svojí výchovy.

Vida, pousmála se Nathalie, alespoň nějaký úspěch.

Udělala si příslušnou poznámku do svých zápisků a pokračovala dál ve studiu seznamu ministerských obrazů, její myšlenky však stále odbíhaly zpět k obrazu s drakem, k chodbě ve třetím patře a odtud už rovnou ke Snapeovi. Několikrát se dokonce přistihla, že jen mechanicky listuje stránkami v šanonu a nevnímá jejich obsah a musela se vracet o několik listů zpět. Ve chvíli, kdy se jí to stalo asi popáté, navztekaně vstala a došla si pro láhev medoviny. Sklenka zlatavého moku ji příjemně zahřála a cítila, jak se jí žilami rozlévá vítané uvolnění. Pití nebylo tak silné, což Nathalii vyhovovalo, neboť ještě potřebovala zůstat nějakou dobu při smyslech. Ale ne zas příliš při smyslech. Protáhla si záda, posadila se zpět ke stolu a unaveně nechala sklouznout mezi prsty několik následujících stran. A v tom okamžiku si toho obrazu všimla.

Zcela nenápadný portrét úplně obyčejného muže s šedivými vlasy, očima neurčité barvy a dlouhým vousem oblečeného do všedního černého hábitu. V jeho výrazu tváře bylo cosi zasmušilého, rty měl pevně sevřené a v pohledu odmítavý výraz. Poznávala ony osobité tahy štětcem, jimiž malíř vystihl jeho obličej, dobře si uvědomovala onu techniku malby typickou pro období kouzelnického umění kolem roku 1000 našeho letopočtu, a co víc, ten muž byl na obrazu usazený v Nathalii dobře známé poloze s prsty spojenými do stříšky.

Tuto polohu a vůbec celý styl malby už jednou viděla. Dokonce podobný obraz před několika dny tah po tahu vlastnoručně duplikovala. Když se člověk jednou snaží napodobit dílo jiného umělce tak, aby bylo k nerozeznání od originálu, zapamatuje si každou jeho podrobnost. Tohle plátno bylo jiné, ale shoda detailů zůstávala. Měla před sebou další dílo autora obrazu zakladatelů a Zmijozelova portrétu. A pohled do připojených údajů ji překvapil ještě víc: Květoslav Špachtel, pravděpodobně kolem roku 1050 n.l., autoportrét.

Opřela se a s údivem na ten zápis hleděla. To jméno viděla poprvé v životě a hlavou se jí honilo tisíc myšlenek: kdo byl ten malíř, jak se jeho obraz dostal na ministerstvo a hlavně - je na tom portrétu použita oživovací magie tak, že bude možné se Špachtelem promluvit a na všechno se ho vyptat? Bude Brumbálův ředitelský předchůdce Everard ochoten se kvůli tomu znovu přenést do svého propojeného portrétu na ministerstvu? Bude Špachtel s to podělit se s nimi o svoje vzpomínky z minulosti? A především: budou první, s kým se o ně podělí?

Nathalie zaklapla šanon a rychlým krokem se vydala nočními chodbami k Brumbálovi, pevně přesvědčená, že ještě nespí. Připadalo jí, že ředitel nikdy nespí. Když pak o hodinu později po jejich rozhovoru, do něhož se Everard ze svého obrazu ochotně zapojil a přislíbil jim pomoc, sama uléhala k spánku, spokojeně se usmívala. Měla ráda příběhy, které končily vysvětlením, zvlášť pokud se jich sama účastnila. Pevně doufala, že se jim tedy nakonec podaří zaplnit zbývající bílá místa i v tomto příběhu obrazu zakladatelů a Zmijozelova portrétu.

^Poznámka:

^{Artemisie Lufkinová byla podle J.K. Rowlingové první ženou ve funkci ministra kouzel, a to v letech 1798-1811.}

Předchozí (32.3.) *** Následující (32.5.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (32.3.)

A třicátá druhá kapitola pokračuje - i když se zaťatými zuby, když je venku tak hezky - sluníčko a přitom ještě není vedro - nejkrásnější čas. To se pak těžko sedí u počítače. A nálada je tak trochu... snová...;-)

Kapitola třicátá druhá: Figury na šachovnici (3. část)

Té noci měla další ze svých nočních můr o Severusovi Snapeovi. I když tohle nebyla ani tak noční můra jako spíš jeden z těch šílených snů, jimž se člověk po probuzení nestačí divit.

Opět byli se Snapem v Londýně, ale tentokrát kupodivu ne v kouzelnické, ale v mudlovské části. Snape zcela nesmyslně tvrdil, že potřebuje jakousi přísadu do obranného lektvaru z mudlovské lékárny, a Nathalie se - jak už to tak ve snech bývá - pouze nechala vláčet okolnostmi. Když vtom -

---

"No ne! Nathalie, jsi to ty?" ozvalo se za nimi. Ztuhla a nevěřícně se otočila.

"A do háje," vydechla tiše a potlačila nutkavou potřebu zalézt do nejbližší díry.

"Kdo to je?" zasyčel vedle ní Snape podezíravě.

"Můj expřítel," šeptla neochotně a Snapeovu reakci raději nezjišťovala. "Alaine!" nasadila výraz radostného překvapení a popošla vstříc vysokému hezounovi s ospalým pohledem, který tak spolehlivě dostával do kolen davy fanynek, ignorujíc nesouhlasné brblání za sebou. Bylo to zvláštní - Alaina už hrozně dlouho neviděla, ale v tom snu se jí vybavil tak živě, jako kdyby se s ním rozešla teprve včera. Až na to, že v jejím snu mluvil kupodivu anglicky.

"Třešničko, miláčku, kde se tady bereš?" sevřel ji v objetí a trochu afektovaně ji políbil na obě tváře. Ani se nemusela otáčet, aby si představila Snapeovo posměšně zdvihnuté obočí. Zamrmlala něco o pracovní cestě a Alaina to viditelně nadchlo.

"No jistě, vždyť já zapomněl! A představíš mě svému příteli? Jak vidím, vy jste také kouzelník, že? Zajímavý obor, ale má budoucnost! David Copperfield je úplný milionář!" povykoval Alain a natahoval pravici ke Snapeovi. Nathalie stačila zahlédnout krátký záblesk šoku ve Snapeově obličeji při zmínce o kouzelnících, než neochotně stiskl nataženou ruku.

"Co to mělo znamenat?" otázal se jí, když vzápětí nastal v jejím snu střih a oni pokračovali v rychlé chůzi londýnskou ulicí, "v Krásnohůlkách se neučí zásady skrývání našeho světa před mudly zvenčí?" tvářil se ještě pohrdavěji než obvykle. I jeho podoba byla v tom snu velice věrná. Stiskla naštvaně rty a pak zamumlala něco o tom, že ji Alain jednoho dne přistihl, jak se objevuje v předsíni, a ona se vymluvila na to, že se příležitostně živí jako iluzionistka. Načež Snape cosi prohodil o vymazání paměti a ona kousavě zareagovala prohlášením, že mnohem větší výzva byla vymazat Alainovi jednou provždy z hlavy myšlenku jít se podívat na nějaké její představení. A pak se probudila. A okamžitě začala den sklenkou Ogdenské.

Raději ani nepřemýšlela nad tím, jak by jí průměrně zdatný psycholog vysvětlil, proč se jí zdá o setkání bývalého přítele se současným - kým vlastně? Nazývat Snapea přítelem bylo snad trochu nadsazené. Nad kolegou by se Snape jistě ušklíbl stejně přezíravě jako v tom snu - on ji považoval maximálně tak za svoji pomocnici, nikoli rovnocennou kolegyni. Tak tedy milenec? Spali spolu jen jednou a on se netvářil, že by měl v úmyslu udělat to znovu. A měla to snad v úmyslu ona sama?

Ten sen byla ostatně hloupost - nikdy Alainovi neprozradila, že je čarodějka, a netvrdila ani nic o iluzionismu. Celou dobu mu důsledně lhala a on si jí nikdy nevšímal natolik, aby mu to přišlo divné. Nikdy se jí na nic osobního neptal. To ale ostatně ani Severus Snape.

Vzpomněla si, jak ti dva stáli v jejím snu vedle sebe a ušklíbla se - těžko by na světě našla dva rozdílnější muže - nesmírně atraktivní, extrovertní a populární herec versus nesmírně uzavřený, vesměs neoblíbený a, co se týče vzhledu, až děsivě vyhlížející profesor lektvarů. Plytký chlápek, jehož bytí bylo jen mělkou nádobou pochybného obsahu a jehož existence se omezovala na vytváření iluzí filmových hrdinů, versus muž schopný skutečných kouzel mocnějších, než cokoli si obyčejní lidé dokážou představit, člověk obdobného stáří, ovšem se zkušenostmi starce poznamenaného minulostí a předurčeného budoucnosti skutečného hrdiny.

Děs pramenící z jejích věšteckých schopností ji vehnal do náručí prvního, ovšem ani mnohem větší hrůza z faktu, že díky svému talentu zná osud druhého, jí nezabránila v tom, aby k němu pocítila náklonnost silnější, než by pokládala za možné. Bylo snad už navždy jejím osudem utíkat sama před sebou? Copak se nikdy nebude moci postavit svým nočním můrám? Bude vždycky muset před muži ve svém životě něco skrývat?

Mon dieu, Nathalie, proč tyhle dva srovnáváš? Proč o něčem takovém vůbec přemýšlíš? Kopla do sebe ještě jednu sklenici a vrávoravě se přemístila do koupelny. Pít na lačný žaludek nebyl nikdy dobrý nápad.

Věděla, že by se měla ukázat ve Velké síni, aby její dlouhá nepřítomnost nevzbudila podezření, ale neměla na to náladu. Namísto toho se s lahví Ogdenské v ruce posadila na stoličku před stojan s rozpracovaným Brumbálovým portrétem a chopila se štětce. S ředitelem měla už před výpravou do Azkabanu několik sezení, po stolech v jejím ateliéru se povalovaly doslova závěje skic, ale až do onoho rána si s jeho podobiznou stále nevěděla rady. Nyní na plátno upírala lehce zamlžený zrak a náhle jí všechno bylo jasné.

Jako kdyby Brumbála viděla před sebou. Ten mírný výraz jeho pomněnkových očí za skly brýlí, v nichž vypadal jako hodný pohádkový dědeček. Ten samý výraz očí, když klidně hovořil o tom, jak on i Snape budou muset položit své životy v zájmu vyššího dobra. Když víceméně naznačoval, že by i ona mohla zůstat v Azkabanu nebo snad uvězněná u Luciuse Malfoye, jen kdyby se díky tomu podařilo získat Zmijozelův portrét. Mohl mu mít někdo za zlé to, že usiloval o lepší svět, byť i za cenu oběti života svého a svých přátel? Což člověk nedokazuje, když mu na něčem opravdu záleží, že je ochoten obětovat pro to i to nejdražší, co na světě má? Brumbál měl rád Severuse Snapea, Nathalie dokonce věřila, že ho svým způsobem považuje za svého syna. A přesto ho jednoho dne pošle na smrt. Obětuje ho jako obyčejného pěšce v šachové partii. A ona? Co ona teď s tím?

Nevěřila by, že je možné zachytit malířským štětcem tyto pocity, ale ředitelův obličej se před ní náhle vyloupl ze změti barev a jeho oči hovořily tak přesvědčivě, jako kdyby stál živý Brumbál přímo před ní. Bude se to hodit, pomyslela si, když si uvědomila, že podle jedné z jejích obrazovideckých kreseb bude Brumbálův portrét po ředitelově smrti udílet Severusovi Snapeovi pokyny. Bude vhodné, aby působil co nejpřesvědčivěji, ušklíbla se.

Ani si neuvědomila, že už doba oběda dávno minula, ani to, že prázdná láhev Ogdenské starorežné leží nepovšimnutě na zemi a ona sama je již skoro střízlivá. Pracovala na malbě rychlými tahy štětce a cítila se, jako kdyby byla v mlze v jakémsi vzdáleném neznámém světě. Na zaklepání na dveře ateliéru zareagovala až napotřetí.

"Prosím tě, Nathalie, můžu se u tebe chvíli učit?" vydechla Tonksová, sotva vstoupila dovnitř. Na rameni táhla tašku plnou těžkých knih a tvářila se naprosto ztrápeně. "Knihovna je plná vyděšených prváků, co se chystají na svoje první ročníkové zkoušky, a v mrzimorské společenské místnosti se průměrně každou hodinu někdo nervově hroutí. Hlavně teda holky, co jdou na NKÚ a děsí se všech těch zkušebních komisí. Ale my, co jdeme na OVCE, na tom nejsme o nic líp," vykládala, zatímco jí Nathalie trochu nejistě a spíš mechanicky dělala místo na stole a přitáhla jí židli k oknu, aby do učebnic lépe viděla.

"Kdy to vlastně vypukne?" zajímala se, i když si ve svém rozpoložení nebyla příliš jistá, na co že se to vlastně ptá. Ostatně Tonksová byla první normální člověk, kterého od návratu do Azkabanu potkala. Bylo poněkud zvláštní nepřemýšlet pro jednou o životě, smrti, hrdinství a nevyhnutelnosti osudu, ale jen o zkouškách NKÚ a OVCE.

"Už v pondělí," zaskučela Tonksová a chvatně po stole rozkládala knihy, brky a popsané pergameny. "A to si představ, že kvůli Richeově rezignaci ještě o týden posunuli běžné ročníkové zkoušky, aby prý studenti nepřišli o ten poslední opakovací týden! Od pondělka totiž bude obranu proti černé magii učit nový profesor a všichni jsou přesvědčení, že ředitel dá to místo Snapeovi. Jenže zkoušející na NKÚ a OVCE byli pozvaní už před několika měsíci, takže to prý odložit nejde. Což mi teda zas tak nevadí. Kdyby mě Snape kromě lektvarů měl deptat ještě jeden týden na obraně, tak už bych asi zešílela."

"Vážně si všichni myslí, že Brumbál dá to místo Snapeovi?" ptala se Nathalie a slovní spojení ,Richeova rezignace' nechala raději bez komentáře. Sama z ředitelovy odpovědi na otázku nového profesora obrany proti černé magii nebyla moudrá; potřebovala ale, aby Tonksová ještě chvíli mluvila, než se ze svého snového světa nadobro vrátí do reality.

"Koho jiného by sem takhle narychlo sehnal?" pokrčila Tonksová rameny. "A jak už ten flek Snape jednou bude mít, tak se ho nepustí. Ještěže už tady příští rok nebudu. Pokud tedy vůbec někde budu," povzdychla si.

"Ale prosím tebe, přece si vážně nemyslíš, že je u bystrozorů takový nával," uklidňovala ji Nathalie, ačkoli její myšlenky momentálně vířily výhradně kolem právě zmíněného profesora.

"Copak o to, volná místa mají," přitakala Tonksová. "Jenže to bych musela nejdřív u zkoušek projít přes ty pitomé lektvary. A Snape mi to tenhle týden dává zatraceně sežrat. Jako kdyby si snad myslel, že jsem ten víkendový poplach v Azkabanu způsobila já, abych pomohla svému oblíbenému příbuznému Siriusovi Blackovi na svobodu," ušklíbla se hořce a sehnula se, aby zdvihla ze země hromadu pergamenů, které v rozčilení shodila ze stolu.

Nathalie ztuhla a beze slova dívku pozorovala, jak pohazuje svitky na stůl a jadrně nadává poté, co se některé z nich znovu skutálely na podlahu. Během vteřiny z ní vyprchaly poslední stopy alkoholu a zmocnila se jí ostražitost, ale vzápětí jí došlo, že Tonksová o Snapeově ani jejím podílu na ,poplachu v Azkabanu' nemůže nic vědět, uklidnila se a mlčky k dívce přistoupila, začala jí brát pergameny z rukou a rovnat je na stůl.

"Doufala jsi, že se mu podařilo dostat se ven?" zeptala se po chvíli tiše.

Tonksová se zdvihla ze země a zamyšleně pohlédla z okna.

"Já nevím, jestli je doopravdy nevinný, Nathalie," potřásla hlavou. "Byla jsem dítě, když ho obvinili z toho zločinu a zavřeli do vězení. Pamatuji si ho jenom jako příšerně ztřeštěného strýčka, který míval ty nejbláznivější nápady na hry. Kdybych si myslela, že se někdy někomu může podařit z Azkabanu uprchnout, pak bych sázela na Siriuse. Ale ano, asi máš pravdu. Doufala jsem, že uteče a nějak se mu podaří očistit své jméno. Doufala jsem, že všichni Blackové nejsou tak špatní."

"Tvoje matka přece není. A ani ty," namítla Nathalie.

"Já to ještě musím dokázat," přikývla Tonksová a poklepala na hromadu učebnic.

"Zůstaň tu, jak dlouho budeš potřebovat," řekla Nathalie. "Mně tu nepřekážíš. Mám vlastní práci," kývla hlavou k Brumbálovu portrétu. Ačkoli, jak vzápětí seznala, ten už byl prakticky hotový.

_Poznámka:

_{Podle časových přehledů na HP Lexiconu měl Harryho střet s Voldemortem, při němž zahynul Quirrell, nastat 4. června 1992. Aby se dostálo oné jednoroční pověře u vyučování obrany proti černé magii, neměl by být Quirrell jmenován na toto místo dřív, než v červnu 1991, ale zase by si to měl do konce školního roku ještě trochu užít, aby pak o něm Hagrid mohl před Harrym prohlásit, že se bojí studentů i svého předmětu (rozuměj obrany). V mojí verzi vyjde jeho jmenování na pondělí 3. června 1991, takže to pak bude mít doslova jako v Psohlavcích "do roka a do dne";-).}

Předchozí (32.2.) *** Následující (32.4.)

Rozcestník povídky

Philip K. Dick - Sní androidi o elektrických ovečkách?

Další příběh z mého sci-fi deníku patří k mým zdaleka nejoblíbenějším, a to jak ve své knižní verzi, jež spatřila světlo světa poprvé v roce 1968, tak i v pozdějším kultovním filmovém počinu, který v roce 1982 natočil pod názvem Blade runner s Harrisonem Fordem v hlavní roli režisér Ridley Scott a působivou hudbou doprovodil skladatel Vangelis.

---

Země v roce 1992 (v pozdějších vydáních v roce 2021). Zničená poslední světovou válkou, která spálila na prach takřka vše živé. A radioaktivní prach a frekvence a množství jeho spadu je také tím jediným, o čem informuje předpověď počasí. Miliony druhů živočichů a rostlin vymřely, tisíce a tisíce lidí se odstěhovaly na jiné planety, kde je jim slibována alespoň nějaká budoucnost; budoucnost bez všudypřítomné hrozby radiace, která působí postupnou degradaci lidských genů, ale budoucnost v nesmírně obtížných podmínkách a izolaci.

Jedinou společností a služebníky lidí zejména na Marsu jsou humanoidní roboti - androidi, kteří se ovšem čas od času vzbouří proti svým tvůrcům, zabijí své pány a prchají na Zemi, kde se pokoušejí nenápadně včlenit do společnosti. Neboť jsou od skutečných lidí prakticky k nerozeznání. Jejich přítomnost na Zemi je nicméně nelegální a jejich zabijácká minulost je předurčuje k bezmilostné likvidaci ze strany policejních orgánů.

Nájemným lovcem "andíků" u sanfranciské policie je Rick Deckard. Se svojí manželkou Iran žije v jednom z těch obytných domů, jež mají na střeše pastviny pro domácí zvířata obyvatel domu. Mít totiž svoji vlastní kobylu, kozu nebo veverku, to už v tomto postapokalyptickém světě značí mnohé - vypovídá to jak o zámožnosti jejich majitele, tak i o jeho schopnosti postarat se o něco živého a milovat to. Schopnosti, která odlišuje lidi od androidů - ti totiž nejsou ničeho jako empatie schopni.

Deckardova živá ovce však uhynula a on nesehnal peníze na víc, než nahradit ji její elektronickou napodobeninou. Vypadá jako živá, chová se jako živá, ale není to ono a Deckard touží po něčem víc. A tak, zatímco si jeho manželka ladí na náladových varhanách hodinku či dvě deprese, podniká se svojí krabičkou empatie další pouť s představitelem nového světového náboženství Mercerem či sleduje v televizi populární pořád Kámoše Bustera, vydává se Deckard zlikvidovat několik nově zjištěných androidů v sanfranciském okrsku, což mu v ideálním případě vlastního přežití přinese dostatečnou sumu na to, aby si mohl zakoupit například živého pštrosa.

Příběh sleduje jediný den Deckardova života, přesto však den, který od základu změní jeho nazírání na svět. Jeho emoční test sice může bezchybně určit, kdo je android a kdo není, neboť reakce androidů na emocionální podněty jsou o něco pomalejší než lidské, ale co když má vylepšený typ androida Nexus-6 schopnost vyvolat milostný cit, jako tomu je u androidky Rachael, jež je majetkem Rosenovy společnosti vyrábějící androidy, zatímco u Phila Resche - dalšího lidského nájemného zabijáka, s nímž se Deckard potkává - sice není problém s projitím testem, ale Deckard by si ho kvůli jeho chladu a nedostatku ohleduplnosti tolik přál zastřelit?

Rozhodně nelze říct, že by kniha i přes zápletku spočívající v likvidaci všeho schopných androidů vykazovala nějaké větší známky akčnosti. Cením si jí hlavně pro onu atmosféru smutku nad zkázou a zoufalé touhy po životě a lásce uprostřed pustiny rozpadajícího se města plného neobydlených domů a zdegenerovaných lidí, kteří jsou odsunuti na periferii společnosti, přestože touží po troše citu možná ještě víc než zdraví lidé. Dokonce tolik, že si podobně jako J.R. Isidore - řidič firmy opravující umělá zvířata a druhá stěžejní postava příběhu - udělají přátele i ze skrývajících se androidů.

Ve filmu je tato atmosféra posílena minimalistickými kulisami domů - natáčelo se bez digitálních triků a nedokonalé modely postmoderní architektury a vozidel se skryly za stále trvající déšť smáčející davy lidí prodírajících se ulicemi osvětlenými neony - a to vše za doprovodu strhující Vangelisovy elektronické hudby, která celkový dojem bezútěšnosti skvěle podtrhuje. Deckard ve filmu nemá manželku a může tak dojít ke zdůraznění jeho milostného vzplanutí k Rachael. Tento cit, stejně jako konfrontace s androidy bojujícími nejen za svoji svobodu, ale i za existenci, která je omezena čtyřletou životností, a obzvlášť pak závěrečná scéna filmu, v níž mu umírající vůdce androidů Roy Baty zachrání život, dovádí Deckarda k poznání, že lidskost může být androidům dokonce bližší než samotným lidem.

Úryvek:

Dlouho stál a hleděl na sovu, která podřimovala na bidýlku. Hlavou mu proletělo tisíc myšlenek, myšlenek na válku, na dny, kdy sovy padaly z nebe; vzpomněl si - to byl malý -, jak se zjistilo, že jeden živočišný druh za druhým vymírá, a jak se to každý den uvádělo v novinách - jednoho rána lišky, druhý den jezevci, dokud lidé nepřestali číst ty nekonečné zvířecí nekrology.

Vzpomněl si taky na svou touhu po opravdovém zvířeti; znovu se v něm probudila nenávist vůči elektrické ovečce, kterou musel opatrovat, starat se o ni, jako by byla živá. Tyranie věci, pomyslel si. Neví, že existuju. Stejně jako androidi nemá schopnost uvědomit si existenci někoho jiného. Na to zatím nikdy nepomyslel, na tu podobnost mezi elektrickým zvířetem a andíkem. Elektrické zvíře, přemítal, se dá považovat za poddruh toho druhého, je to jakýsi hodně nekvalitní robot. Nebo naopak, androida je možno považovat za vysoce vyspělou, vyvinutou verzi umělého zvířete. Obě hlediska v něm budila odpor.

(...)

"Androidi nemůžou mít děti," řekla potom Rachael. "Přicházíme o něco? Já opravdu nevím; nemůžu to nijak posoudit. Jaké to je, mít dítě? Jaké to je, narodit se? My se nerodíme; my nevyrůstáme; namísto abychom umřeli na nemoc nebo věkem, vyčerpáme se jako mravenci. Zase mravenci; to jsme my. Ty ne; já. Chitinové reflexní mašiny, které nejsou doopravdy živé." Otočila hlavu na stranu a řekla hlasitě: "Nejsem živá! Nejdeš do postele se ženou. Nebuď zklamaný, oukej? Už ses někdy miloval s androidkou?"

"Ne," řekl a sundával si košili a kravatu.

"Vyrozuměla jsem - řekli mi -, že když o tom moc nepřemýšlíš, je to docela přesvědčivé. Ale - jestli na to budeš moc myslet, jestli si uvědomíš, co děláš - tak ti to nepůjde. Ehm, z fyziologických důvodů." Sklonil se a políbil ji na holé rameno. "Díky, Ricku," řekla bezbarvě, "Ale pamatuj si: nemysli na to, prostě to dělej. Nepřestávej a nefilozofuj, protože z filozofického hlediska je to smutné. Pro nás oba."

"Pořád ještě chci potom jít hledat Roye Batyho. Budu tě tam potřebovat. Vím, že ta laserová pistole, kterou máš v kabelce, je -"

"Myslíš, že kvůli tobě pošlu ty tvoje andíky na odpočinek?"

"Myslím, že přes to, co jsi řekla, mi pomůžeš, jak budeš moct. Jinak bys tu v té posteli neležela."

"Miluju tě," řekla Rachael. "Kdybych vstoupila do pokoje a uviděla tam sofa potažené tvou kůží, zabodovala bych vysoko ve Voigt-Kampffově stupnici."

Další knihy sci-fi

Další kulturní prožitky

Portrét pro Bradavice (32.2.)

Abych ten rozhovor Nathalie s Brumbálem moc dlouho neprotahovala, tak tady je další díl. Pomalu si začínám rozvrhovat jednotlivé části závěrečných kapitol a zdá se mi skoro k neuvěření, že bych to po tak dlouhé době konečně dopsala. Ještě to sice bude nějaký ten pátek trvat, ale konec je v dohledu dokonce již i pro mé krátkozraké oko...:-)

Kapitola třicátá druhá: Figury na šachovnici (2. část)

Nathalie mlčky seděla u stolu naproti řediteli, popíjela čaj a přemýšlela o tom, co jí Brumbál řekl. A proč jí to vlastně řekl - cítila sice, že má jisté právo tyto informace znát, neboť byla koneckonců zapletená jak do akce se smrtipláštěm, tak do azkabanské výpravy, nepochybovala však, že by je byl ředitel schopen před ní zatajit, pokud by to uznal za vhodné. Že by zasloužený projev důvěry?

---

"Takže Tavory nebyl na dovolené, jak jsme předpokládali?" zeptala se nakonec. "Jeho objevení se bylo poněkud neočekávané," dodala s nádechem výčitky.

"Volno měl, ale zřejmě si ho zkrátil, protože už po Velikonocích část dovolené strávil s Luciusem na tom tropickém ostrůvku - což se stalo ještě předtím, než jsem Everarda vyslal hlídkovat na ministerstvo," pokrčil Brumbál rameny. "Sám jsem se o tom dozvěděl jen nedlouho před vámi. Everard sledoval situaci z jednoho z obrazů visících na chodbě, která vede k místnosti s krby propojenými do Azkabanu - a Tavory se tam opravdu celý minulý týden neobjevil. Poté, co jste byli už více než hodinu pryč, tam ale znenadání přišel a o chvíli později už se kolem hnali všichni bystrozorové, kteří měli právě službu."

To si Nathalie dokázala živě představit. V Azkabanu to vypadalo ještě divočeji.

"Nastal zmatek a Everard zaslechl něco o hodinové karanténě a že ji nedokážou překonat, aby se do Azkabanu dostali. Neměli vůbec ponětí, co se tam vlastně děje, a přímo na chodbě se několik z nich do krve pohádalo s ministrem, který mezitím také dorazil, třásl se jako osika a pořád dokola opakoval, že on tuhle dohodu s mozkomory neuzavřel."

"Nikdy předtím jsem o ní neslyšela," podotkla Nathalie.

"Jedná se o jeden z ústupků mozkomorům, kteří i nadále považují azkabanský ostrov za svoje výsostné území," vysvětloval ředitel. "Toto, jakož i další bezpečnostní opatření jsou povětšinou přísně utajovaná. Severus je díky Tavorymu znal, ale nepovažovali jsme za nutné vás do nich zasvěcovat. Koneckonců jsme pevně doufali, že jejich znalost nebudete potřebovat."

Ovšem, pomyslela si cynicky. Projevy důvěry Brumbál vskutku uměl pečlivě dávkovat.

"Pak ale karanténa pominula a všichni bystrozorové se přesunuli do vězení," pokračoval. "Načež se dlouho nedělo nic, než se opět objevili a z jejich tlumené řeči Everard vyrozuměl, že se v Azkabanu něco stalo a že Tavory je mrtvý. Dokážete si představit, jakou jsem měl o vás starost, přestože mě trochu uklidňovalo, že ani v dalších hodinách nepadlo o nikom z vás dvou ani slovo. Nebyl jsem však klidný do té doby, než mi Severus poslal zprávu, že jste v pořádku."

Nepřítomně se pousmála a raději nepřemýšlela o tom, proč Brumbál zůstal v klidu sedět ve svojí pracovně před portrétem jednoho ze zesnulých ředitelů místo toho, aby se jim pokusil nějak pomoci. I když ani ji samotnou nenapadalo, jak by taková pomoc bývala mohla vypadat.

"Mrzí mě, co se vám přihodilo, Nathalie," pravil ředitel vážně, jako kdyby jí četl myšlenky, "ale podle toho, co mi vyprávěl Severus, jste si počínala velice statečně."

"Podílela jsem se na smrti člověka," pronesla odmítavě, aniž by se nenápadně pokusila vyzvědět, co přesně o ní Snape Brumbálovi vykládal. Začínala trpět paranoidní představou, že jakýkoli dotaz týkající se Snapea prozradí řediteli vše o tom, k čemu mezi nimi došlo.

Brumbál si povzdychl, vstal od stolu, přistoupil k oknu a dlouho zamyšleně vyhlížel ven.

"Víte, Nathalie, je mi jasné, že moje další slova vám příliš nepomohou, ale ujišťuji vás, že kdybyste Tavoryho znala alespoň tolik jako já a Severus, stěží byste toho dokázala litovat."

"Máte pravdu, to mi příliš nepomůže. Nedokážu takto chladně a vypočítavě uvažovat," řekla, přestože si byla vědoma toho, že tím poněkud urážlivě poukazuje na ředitelův pragmatický charakter. Porozuměl a chápavě se pousmál.

"Pokud už by se měl někdo cítit vinen, pak jsem to jedině já. To já jsem vás tam poslal s plným vědomím všeho, co se může stát. Vy i Severus jste se vrátili v pořádku, dokonce se vám podařilo získat Zmijozelův portrét a nikdo neví a zřejmě ani nikdy nezjistí, že jste kdy v Azkabanu byli. A to je jediné, na čem mi skutečně záleží."

"Mozkomorové přece vědí, že jim z Azkabanu unikli dva lidé," zatvářila se pochybovačně. Z představy možného vyšetřování neměla dobrý pocit.

"To ano a podle Everarda z toho také mají na ministerstvu pěkně zamotanou hlavu, neboť už si ověřili, že žádný vězeň nechybí. A Sirius Black jim moc nepomohl, když jim popsal svůj noční rozhovor s Justusem Tavorym, kterého doprovázel kdosi nápadně podobný Dolores Umbridgeové," zacukaly Brumbálovi spokojeně koutky rtů, znovu usedl ke stolu a propletl prsty na jeho desce. "Ten nápad s Mnoholičným lektvarem byl báječný."

"Především jsme měli obrovské štěstí," zamumlala Nathalie. Tavory byl jediný, kdo ji viděl, když se přeměnila zpět do svojí podoby. A ten byl mrtvý. Pak už byli její a o něco málo později i Snapeově přeměně přítomni jenom mozkomorové. A ti neměli oči.

"Vzhledem k faktu, že z vězení nikdo neuprchl, nemá ministerstvo důvod cokoli zveřejňovat, a tak se rozhodli podrobnosti celé věci utajit. Podle poslední oficiální verze z dnešního rána došlo v Azkabanu k nešťastné nehodě, která si vyžádala Tavoryho život," posunul ředitel přes stůl k Nathalii čerstvý výtisk Denního věštce. "Samozřejmě probíhá interní vyšetřování, ale jeho výsledek je mi už předem jasný."

"Myslíte, že to tak snadno vzdají?" zeptala se nedůvěřivě.

"Je to ministerstvo," pokrčil Brumbál rameny. "A navíc ho vede Popletal, který se víc než čehokoli jiného bojí skandálů přetřásaných v novinách. Zřízení té vyšetřovací komise je maximum, na co se zmohou. Výsledkem bude doporučení jmenovat nového ředitele, který dostane za úkol znovu prověřit zabezpečení Azkabanu a přijmout potřebná opatření. Pak se členové komise spokojeně odeberou do Kouzelnického klubu, dají si sklenku Ogdenské a budou si povídat o starých dobrých časech."

"A Malfoy? Ten to určitě nenechá jenom tak - Tavory byl koneckonců jeho příbuzný."

"Skoro bych řekl, že Lucius se bude ve světle dnešních událostí raději nějakou dobu držet zpátky," usmál se Brumbál významně a Nathalie se v téže chvíli kdoví proč začala cítit odpovědná i za smrt Paula Ponse. Respektive za to, že nikdy nebude řádně potrestána.

"A ten portrét?" změnila raději téma.

"Bezpečně schovaný," pokývl Brumbál ke svým komnatám. "Musím ho nejdříve pečlivě prozkoumat, než se rozhodnu, co s ním uděláme," dodal a Nathalii skoro překvapilo, že použil byť i jen jednou množné číslo. Jeho další slova ji však rychle přesvědčila o tom, že její podíl na celé věci ještě zdaleka není u konce.

"Víte, onehdy jsem si vzpomněl, jak jste se kdysi mezi řečí zmínila o tom, že se vám u několika zdejších nepodepsaných obrazů podařilo odhalit jejich autora na základě srovnání s jeho jinými díly, která vám byla známa."

Nathalie s Brumbálem probírala svoji zdejší restaurátorskou práci často - zejména když měla pocit, že by bylo alespoň navenek vhodné tvářit se, že do Británie nepřijela jen pro to, aby vnikala do Malfoyových skrýší a do kouzelnických vězení. Vybavily se jí dlouhé zimní večery, které trávila ve svém pokoji nad seznamem zdejších děl, jsouc obklopena těžkými obrazovými encyklopediemi umění - tenkrát se jí skutečně podařilo určit autory několika zajímavých bradavických pláten na základě studia techniky a stylu jejich malby.

"Tuším, na co narážíte," odpověděla proto, "ale myslím, že o tom už jsme také hovořili. Obraz zakladatelů není signovaný a žádného podpisu jsem si nevšimla ani u Zmijozelova portrétu. Porovnávala jsem jejich autora se všemi dostupnými zdroji, ale nenarazila jsem na žádný jeho další signovaný obraz, který by nám odhalil jeho totožnost."

"Já vím," přitakal Brumbál. "Ale napadlo mě trochu vám ty dostupné zdroje rozšířit." A s tím sáhl do zásuvky psacího stolu a vytáhl odsud snad deset palců silný pořadač. Letmo jím zalistoval a Nathalie si všimla, že je plný fotografií obrazů, včetně krátkých popisků a čísel. "Kromě Bradavic existuje ještě jedno místo v britském kouzelnickém světě, které vyniká svojí sbírkou obrazů a na rozdíl od naší školy jsou tam všechny pečlivě vedeny v inventarizačních seznamech. Ministerstvo kouzel," dodal, vida Nathaliin zvědavý výraz a posunul desky k ní.

"Jak jste se k tomu dostal?" zeptala se a se zájmem pořadač otevřela.

"Díky otci Freda a George Weasleyových Arturovi. Požádal jsem ho, aby mi udělal kopii seznamu uměleckých děl umístěných na ministerstvu hned, jak jste mi řekla, že zřejmě existuje nějaké plátno propojené s obrazem zakladatelů. Chtěl jsem si být jistý, že nevisí třeba v Popletalově kanceláři."

"To bylo rozumné," souhlasila a zaujatě očekávala, co se ještě dozví.

"Bylo ale obtížné se k tomu seznamu dostat. Artur to zkoušel všelijak, až jsem dočista zapomněl, že jsem ho o to vůbec požádal, neboť mi mezitím Everard obrazy na ministerstvu sám prošel a zjistil, že žádný s bradavickým erbem a čtyřlístkem tam není. Nakonec se kvůli tomu chudák Artur nechal jmenovat členem inventarizační komise, což je podle jeho slov ta nejméně záživná funkce, jakou si lze na ministerstvu představit. Jednou za rok se musejí sejít a fyzicky ověřit, že veškerý ministerský inventář je tam, kde má být, a že nikdo nic neukradl. To víte, úřad," pousmál se ředitel potutelně. "Včera mi ten seznam ale konečně donesl."

"Mohu si ho zapůjčit?"

"Ovšem, já už ho teď nepotřebuji. Ale říkám si, třeba nám bude přát štěstí a vy tam naleznete malbu stejného autora i s jeho jménem. Mohlo by nám to pomoci dopátrat se dalších podrobností jak o obrazu zakladatelů, tak i o portrétu Zmijozela. Už na tom příliš nezáleží, hlavní je, že máme obě plátna pohromadě, ale co kdyby náhodou."

"Podívám se na to," přikývla a stáhla si pořadač na klín. Pod jeho vahou jí poklesly ruce a ona se neubránila zkřivení tváře, když se nepříjemným píchnutím ozvalo její zranění.

"Jste doopravdy v pořádku, Nathalie?" otázal se Brumbál. "Vyrozuměl jsem, že vás Severus v důsledku jakéhosi specifického zranění vzal k sobě, ale znáte ho, nebyl příliš sdílný."

Tato Brumbálova starostlivost v kombinaci s kamarádstvím projevovaným shovívavým zmíněním dobře známé uzavřenosti jejich společného přítele způsobila, že Nathalie opět zpozorněla. Nehodlala se stát terčem ředitelova vyzvídání. Zvlášť když ani vzdáleně netušila, co o nich dvou zjistil už ze Snapem podaných informací.

"Horší než ta rána byl mozkomor, který se mi snažil dát polibek," ušklíbla se. "Ale Snape je naštěstí schopen vyčarovat Patrona mnohem lépe než já. Ostatně překvapilo mě, že jeho Patronem je laň. Ale to vy jste samozřejmě věděl, že?" změnila opět téma konverzace.

"Laň byla Patronem matky Harryho Pottera," přikývl Brumbál. "Což už jste si jistě sama domyslela. Nevím, co by mohlo být přesvědčivějším důkazem pro to, že Severus zůstane naší věci věrný až do konce. Jen si nejsem jistý, zda je pro něj větší motivací pomstít Lilyinu smrt anebo ochránit jejího syna. To ale pro nás koneckonců není až tak podstatné."

Nathalie se zachvěla - copak pro Brumbála opravdu všichni byli jen figurami na šachovnici? Ona, Snape a teď dokonce i Lucius Malfoy? Bylo skutečně všechno na světě ospravedlnitelné dobrými úmysly?

Předchozí (32.1.) *** Následující (32.3.)

Rozcestník povídky