Portrét pro Bradavice (8.5.)

V posledních dvou dnech jsem moc nestíhala, ale teď jsem tady s poslední částí osmé kapitoly. A devátá už se rovněž pomalu chystá. Přeji vám příjemné čtení a hlavně pěkný víkend!

Kapitola osmá: V Prasinkách (5. část)

Bratři Weasleyovi na sebe nenápadně mrkli.

"Vůbec netušíme, o čem to mluvíš," snažil se George statečně mlžit.

"Krucinál, Georgi, neštvi mě," zavrčela Nathalie podrážděně, "ten otvor asi nevede do přístěnku pro košťata, ne?"

---

"Pssst!" přerušil ji náhle Fred a otočil se k pultu, za nímž se opět vynořil prodavač a věšel na stojánek páry kousajících rukavic.

"On nic neví!" zašeptal tiše a skoro při tom nehýbal rty. "Nikdo o tom neví!"

"No, nechci vás děsit," přešla taky do šepotu, "ale pokud já vím, tak tyhle chodby znají minimálně Brumbál, McGonagallová a Kratiknot. A byla jsem u toho, když Brumbál říkal, že pověří Filche strážením jejich vchodů."

"To snad ne!" vyhrkla dvojčata zděšeně. "Filche ne!"

"Popravdě se Brumbálovi ani nedivím," ušklíbla se, "když vidím, s jakým klidem jste schopni porušit všechny řády, které jsou tady především na vaši ochranu..."

"To mi teda řekni, jaký je v tom rozdíl - teď do Prasinek nemůžeme a za rok tady klidně budeme popíjet máslový ležák U Tří košťat. Tohle pravidlo přece vůbec nemá žádný logický důvod!" vztekal se Fred.

"Logický důvod?" opakovala po něm nevěřícně. "Nemyslíš, že Brumbál moc dobře ví, proč taková pravidla vydává? Zatraceně, kdybyste věděli... kdybyste dokázali ocenit, jak moc se učitelé o vás všechny bojí, co všechno dělají, aby byly Bradavice bezpečné... a vy se tady klidně poflakujete v Prasinkách, nikdo netuší, že jste tady, takže kdyby se vám něco stalo, tak vás tu nejspíš ani nebude nikdo hledat... fakt bezvadný!" práskla balením třaskavých prskavek zpět do police.

"Tak prostě zapomeň, žes nás tady viděla...," zkoušel to Fred nenápadně.

"Cože? Ksakru, hned teď bych vás měla jít nahlásit McGonagallové! Ostatně jsem jí slíbila oznámit, pokud při sepisování obrazů narazím na nějaký průchod, a..."

"Ale tys na něj nenarazila při sepisování obrazů," poukazoval Fred jemně, "vlastně jsi ho viděla úplnou náhodou - kdybychom se tu neobjevili... U Merlinových ponožek, já ti říkal, že jdeme pozdě," otočil se opět rozladěně na George, "měli jsme sem jít, když je tu plno - tak jako vždycky!"

"Plno? To jako ještě chcete, aby všichni viděli, jak tady lezete ze zdi?" nevěřila vlastním uším.

"Právě že ne!" mrkal George potutelně. "Těch výklenků je tady spousta a je zde vždycky tak narváno, že tu není k hnutí - všichni to tady prolézají horem dolem, když se tu vynoříš za nějakou skříní, tak si toho nikdo ani nevšimne."

"A to si nikdo nevšimne ani toho, že zde jako druháci nemáte co dělat?"

"No, obvykle používáme tohle," narazil si Fred na obličej jednu z komických papírových masek, jichž tu byl celý regál - maska se mu na tváři sama kroutila a dělala různé úšklebky.

"Pár lidí si je tady vždycky koupí a nosí je pak po Prasinkách celý den. Takže vůbec nejsme nápadní," doplňoval Freda George a urovnával mu na hlavě fialovou paruku, která snadno zakryla jeho zrzavé vlasy. Chlapec v tom přestrojení vypadal tak komicky, že měla co dělat, aby se nerozesmála.

"Aha, já si říkala, že ty vlasy asi nebudou její," zamumlala, když si vybavila jednu z těch studentek, jež přišly s Richem ke Třem košťatům. Přesněji řečeno jednu z mála, které ho slepě neobdivovaly. "Na druhou stranu vypadala, že už je v posledním ročníku…," zarazila se.

"Jestli ty ale nemyslíš Tonksovou z Mrzimoru," pochechtával se Fred, a když Nathalie zmateně přikývla, vesele pokračoval: "Tak to jsou ovšem její vlastní vlasy. Ona je totiž metamorfomág."

"Vážně?" vydechla Nathalie zaujatě. Pak si ale vzpomněla, že se vlastně na dvojčata zlobí, a znovu nasadila přísný obličej. Nepříliš úspěšně.

"Předpokládám, že mi asi nepovíte, jak jste se o té chodbě dozvěděli," povzdychla si unaveně.

"Objevili jsme ji už loni," sděloval Fred naoko ochotně, ale netvářil se, že by chtěl přidat nějaké podrobnosti. "Že to nikomu nepovíš...," zaškemral prosebně.

Nerozhodně se na oba bratry zadívala.

"No, že bych zrovna měla náladu to řešit...," pokrčila rameny. "Ať si vás hlídají jiní."

"Jsi skvělá!" vrhli se na ni a kamarádsky ji plácali po zádech. "A co žes nám to chtěla koupit?" vrátili se okamžitě k původnímu tématu.

"Tak trochu jsem přemýšlela, že bychom se mohli ve středu po slavnosti v předvečer Všech svatých sejít u Hagrida a vystřelit pár rachejtlí. Jen tak na oslavu..."

"Super nápad!" zahalekali a začali se přehrabovat v polici a vytahovat rachejtle, jež podle jejich názoru dosahovaly nejlepších světelných a zvukových efektů.

"Víš, že Kratiknot tenhle rok organizuje slavnostní průvod hradem?" oznamoval jí mezitím George, zatímco Fred odnášel první várku balíčků k pokladně. "Kdo chce, tak si prý má pořídit halloweenskou masku a může se ho zúčastnit. Napsali jsme našemu bráchovi Charliemu, jestli by nám něco nesehnal v Rumunsku. Stará se tam totiž o draky, bezva práce, podle toho, co říká. Ale pochybuju, že to stihne, poslali jsme ten dopis teprve před týdnem…"

"To je od tebe vážně moc hezký," pochvaloval si Fred, když přišel pro další rakety a nabral si jich plnou náruč.

"To jo," přizvukoval hned i George zkoumaje obsah skříně. "Já myslel, že ve Francii se Halloween neslaví."

"To taky není kvůli Halloweenu," zamumlala nezřetelně.

Na okamžik se zmateně zarazili a tázavě se po ní ohlédli.

"Třicátého prvního mám narozeniny," pokrčila neochotně rameny, "a nechci po slavnosti sedět jen tak sama v pokoji."

"Páni...," překvapeně vydechli. "To jsme nevěděli."

"Jak byste mohli?" pousmála se.

"A kolik ti bude?" zajímal se George okamžitě.

"Dvacet pět," odtušila. "Ale dám ti jednu radu do života - ženy po dvacítce se nikdy na věk neptej," ušklíbla se pobaveně.

"A jak jsem měl jako poznat, že ti už bylo dvacet?" zareagoval George pohotově s natolik lišáckým úsměvem, že ho div nevzala po hlavě balením dračích ohňů.

"No, zrovna dneska se cítím nejmíň na padesát," zahučela a přesunula se ke kase.

Když spatřila tu hromadu balíčků na pultu, trochu se zhrozila, ale dvojčata se okamžitě nabídla, že je do hradu odnesou tajnou chodbou; museli ovšem Nathalii přísahat, že sami neotevřou ani jedno balení, natož aby nějakou rachejtli zkoušeli odpálit. Nathalie zaplatila a pak už jen stačilo předstírat, že si ještě prohlížejí další žertovné předměty, a jakmile prodavač zmizel vzadu, aby se podíval po zboží, jímž by zaplnil nyní dost vyprázdněnou skříň s pyrotechnikou, zmizeli bratři Weasleyovi zpět v tajném průchodu do Bradavic a Nathalie se vytratila z krámku dřív, než si prodavač všimne, že její taška je podezřele prázdná na to, kolik toho právě nakoupila.

Přidala do kroku a vracela se příšeřím zpět k hradu. Teplota ještě o něco poklesla, ale chůze, jejíž rychlost byla značně podporována pochybnostmi o tom, zda nenajde vstupní bránu opět zamčenou, ji zahřála víc než dost. Nemusela však pospíchat - už zdálky viděla Filchovu hubenou postavu číhající u brány na několik zbývajících opozdilců. V tváři měl zlověstný škleb a Nathalie si raději ani nepředstavovala, co dotyčné studenty čeká za trest.

"Tak ty prej máš na Halloween narozeniny," zahalekal na ni Hagrid, když se před večeří málem srazili v učitelském vchodu do Velké síně.

Vytřeštila na něj oči ve snaze mu naznačit, aby byl trochu víc potichu, a zoufale při tom vrtěla hlavou.

"Nevěděl jsem, že je to tajný! Já jen, že jsem docela koukal, když Fred s Georgem přitáhli do mý chaty všechny ty rachejtle," snažil se Hagrid šeptat, polekaně se rozhlížeje kolem, jestli ho prve někdo neslyšel. Což bylo vzhledem k jeho zvučnému hlasu málo pravděpodobné.

"Není to tajné," odváděla ho o krok stranou, "ale ještě pořád tu nikoho až tak dobře neznám, a chtěla bych tudíž oslavit narozeniny hlavně s vámi třemi poté, co skončí slavnost. Ostatní nemusí vědět, že ten ohňostroj neděláme kvůli Halloweenu."

"Dobrý večer, slečno Belartová," ozvalo se v té chvíli vedle ní s natolik okázalou přezíravostí, až se překvapeně ohlédla. Ale Riche už si jí nevšímal a se zády rovnými jako pravítko si odcházel sednout na své místo. Vyjeveně za ním zírala.

"Cos mu provedla, prosím tě?" vrtěl hlavou Hagrid.

"Nevím, snad jen že mezi námi panuje nepatrný rozpor v názorech na vyučování obrany proti černé magii," usmála se křečovitě.

"Netušil jsem, že se zajímáte také o černou magii," prohodil Snape, který se objevil v učitelském vchodu do Velké síně hned po Richeovi. "Na druhou stranu jsem U Prasečí hlavy viděl už i horší existence," ušklíbl se ironicky a vydal se ke stolu za Richem.

Zalapala po dechu.

"Tys byla U Prasečí hlavy?" vykulil na ni oči Hagrid, zatímco ona nevěřícně rozhodila rukama a pomalu se vzpamatovávala ze Snapeovy poznámky. "To není zrovna vhodnej podnik pro samotný mladý děvče, prej se tam vopravdu vobchoduje s podezřelejma věcma…"

"Neptej se mě," přerušila ho s hlubokým povzdechem a zdvihla dlaně na znamení, že se vzdává.

"Tedy to je dneska zase den," zamumlala, unaveně shrbila ramena a vydala se ke svojí židli s Hagridem v zádech. Ještě opětovala Fredovo a Georgeovo nadšené zamávání a pak zabořila oči do svého talíře a nezvedla je až do konce večeře. Inu což, řekla si nakonec, alespoň jednu výhodu to má. Teď už mi snad Riche dá definitivně pokoj.

_^Poznámka:

_{^{Ve 3. dílu Harryho Pottera, když dvojčata předávají Harrymu Pobertův plánek, ho upozorňují na jednu chodbu do Prasinek, kterou prý často používali, ale od loňska je zavalená. Když jsem tak přemýšlela, kam by taková chodba mohla vést, napadly mě právě Taškářovy žertovné předměty - oblíbený obchod dvojčat - a dokážu si pak i celkem živě představit, jak asi k zavalení této chodby mohlo dojít…:-)}}

Předchozí (8.4.) *** Následující (9.1.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (8.4.)

Nečekaná setkání v Prasinkách neberou konce, aneb další část harrypotterovské povídky...

Kapitola osmá: V Prasinkách (4. část)

Po chvíli se Nathalie U Prasečí hlavy kupodivu začala cítit docela příjemně - v žaludku ji hřálo svařené víno, nepříliš těsnícím oknem k ní pronikalo alespoň tolik čerstvého vzduchu, aby nevnímala zápach kouře a kozího chlívku, jehož polohu tušila kdesi za domem, a pomalu ji doháněl spánek, z něhož ji předešlé noci probudila noční můra, a ona měla co dělat, aby udržela klížící se víčka a neusnula přímo na zaprášeném stole.

---

K Prasečí hlavě zjevně nechodili žádní studenti (a už vůbec ne studentky), tudíž vskutku nehrozilo, že by tady narazila na někoho tak příšerného, jako byl Celebrus Riche. Na Aberforthovi toho nebylo moc k vidění, a tak záhy upustila od pozorování jeho shrbené postavy opírající se o barový pult a zamračeně leštící umouněným hadrem nepříliš čistě vyhlížející sklenice a znovu vytáhla svůj časopis o umělecké magii, z jehož čtení ji U Tří košťat vyrušil Richeův příchod, uvolnila se a se zájmem se začetla do článku o nových trendech v restaurátorství.

Obzvlášť ji zaujala pasáž o zdokonalených kouzlech určených k uklidnění nadměrně neposedných namalovaných postav během práce na jejich opravě a upřímně zalitovala, že některá z těchto kouzel neznala již v době, kdy se ve svém pařížském ateliéru dohadovala s nepříjemným monsieurem Legrandem. Vylepšené ústalepící kouzlo ji doslova nadchlo a rozhodla se ho vyzkoušet hned, jakmile si nějaký obraz dovolí jí byť i jen nepatrně odporovat. I když na druhou stranu musela uznat, že s tak zdvořilými portréty jako v Bradavicích se dosud nesetkala - se všemi se dokázala bez problému domluvit, namalované osoby naslouchaly s vlídným úsměvem jejímu vysvětlení týkajícímu se Vyjevovacího lektvaru, a když následně na jejich malbu lektvar aplikovala, přijímaly celou proceduru s natolik povzneseným klidem a shovívavostí, až byla překvapená. Možná to bylo britskou povahou, možná tím, že do Bradavic se nedostal obraz jen tak někoho, anebo měla možná zatím jen obrovské štěstí.

Čas od času se dveře hospody otevřely a Nathalie automaticky zdvihla hlavu, aby si mohla prohlédnout nového hosta, sama však byla naopak ráda, že si jí nikdo nevšímá. Když zhruba po hodině a další sklenici svařeného skřítčího vína znovu zaslechla vrznutí dveří, zvedla oči už spíš jen ze zvyku, ovšem pohled na nově příchozího ji rychle probral ze slastného zadumání.

Severus Snape vstoupil do lokálu ve svém obvyklém černém hábitu, ani se nerozhlédl kolem a už přistupoval k barovému pultu. Pozdravil hostinského krátkým pokývnutím hlavy, na což Aberforth odpověděl ne právě vřelým zamručením předtím, než od Snapea přijal bílou obálku, kterou mu profesor podával. Trochu naklonil hlavu, aby lépe slyšel, co mu Snape tichým hlasem sděluje, a ještě se o něco víc zachmuřil.

"A odpověď chce hned?" zaslechla ho pak nepříliš nadšeně zavrčet, zatímco si ledabyle zastrčil obálku do kapsy, vytáhl z pod pultu zaprášenou láhev jakéhosi alkoholu a odlil z ní trochu zlatavé tekutiny do sklenky, kterou následně postavil na bar před podmračeného Snapea. Ten pouze přikývl a bezvýrazně sledoval, jak Aberforth s nepatrným úšklebkem mizí ve dveřích vedoucích zřejmě do jeho soukromých prostor.

Tenhle úšklebek Nathalie dobře znala - viděla ho na tváři bradavického ředitele, když jí povídal o svém bratrovi. Nebylo proto těžké odhadnout, od koho je ten dopis v bílé obálce, jen ji zaujalo, že ho Aberforthovi přinesl právě Severus Snape. Že by na to nestačila obyčejná soví pošta?

Profesor lektvarů se mezitím chopil svojí sklenice, pomalu z ní upíjel a při tom očima hypnotizoval lahve v policích před sebou. Aberforth se dlouho nevracel, Snape mezitím dopil a několikrát netrpělivě střelil pohledem ke dveřím, v nichž ředitelův bratr zmizel. Poté se krátce a bez zájmu rozhlédl po lokálu. Samozřejmě si jí všiml - na okamžik se zastavil zrakem u jejího obličeje a ironicky povytáhl obočí, pak ale dokončil svoji obhlídku místnosti a upřel pohled zpět na barové police.

Konečně se Aberforth opět objevil a podával Snapeovi složený kus pergamenu. Nathalie neslyšela, co mu při tom říkal, ale Snapeovou reakcí bylo jen pokrčení ramen, načež položil na pult několik mincí a vyšel z hospody na ulici.

Zdržela se U Prasečí hlavy ještě asi půl hodiny, ale nakonec i ona zaplatila a zamířila ven s úmyslem obejít ještě nějaké místní obchůdky. Procházela kolem jednotlivých stavení, až jí padl zrak na výlohu krámku Taškářovy žertovné předměty. Vzpomněla si, jak jí dvojčata Weasleyova vykládala, že by jednou chtěla pro Taškáře pracovat, a zvědavě přistoupila blíž.

Výkladní skříň byla doslova přecpaná různobarevnými krabičkami s pestrými nápisy, v nichž se ukrývaly škytací bonbóny, bomby hnojůvky, smrduté kuličky, žabincové mýdlo a desítky dalších předmětů určených k mnohdy nemilému překvapení druhých a tím i k pobavení celého širokého okolí.

V rohu výkladní skříně Nathalie zahlédla kouzelnické rachejtle (prodej osobám starším sedmnácti let), na okamžik se zamyslela a pak její tvář ovládl spokojený úsměv, který přetrvával, ještě když brala za kliku a vstupovala do obchodu.

Uvnitř krámku bylo překvapivě prázdno, pouze u pokladny postávalo několik posledních studentů s pestrobarevnými krabičkami v náručí a vytahovali z kapes peníze. Už bylo načase - Filch nepochybně celé odpoledne hlídkoval u hradní brány a na každého studenta, který se nestihne vrátit do pěti hodin, si už dozajista chystal ne právě příjemný trest.

Nathalie přistoupila k polici s kouzelnickými rachejtlemi a nejistě se probírala jednotlivými baleními. Zaslechla zvonek nade dveřmi, když poslední studenti opouštěli obchod, a prodavač po chvíli zmizel v tmavé chodbě, odkud se čas od času vynořil a mlčky doplňoval do polic další zboží. A právě v tom okamžiku, kdy se opět odebral do skladu a Nathalie se snažila soustředit na pročítání návodu na vypuštění jedné z komplikovanějších raket, za sebou zaslechla šramot, a když se otočila, překvapeně zírala do tmavé, postupně se zvětšující škvíry v hlubokém výklenku mezi dvěma skříněmi.

Ztuhla a rozšířenýma očima sledovala, jak se z právě otevřeného průchodu vynořují nejdřív Fred a potom George Weasleyovi, pak nevěřícně zamrkala a údivem málem zapomněla zavřít pusu.

"No nazdar, já říkal, že jdeme moc pozdě, nikdo tady už není," zašeptal Fred, obraceje se na svého bratra.

"Frede? Georgi?" vypravila ze sebe a oba bratři sebou leknutím trhli a otočili se k ní.

"A kruci," pronesl George a rychle poklepal hůlkou na obě skříně, jež se kupodivu zcela nenápadně a neslyšně přiblížily k sobě a uzavřely průchod; nikoho by teď ani nenapadlo, že by tam snad nějaký mohl být. "Co ty tady děláš?" otázal se jí a ona si všimla, že ani jeden z bratrů není z její přítomnosti dvakrát nadšený.

"Co by?" začala trochu dotčeně, "chtěla jsem pro vás něco koupit, když jste si mi dneska tak dojemně stěžovali, že vám zakazují chodit do Prasinek, ale jak vidím, tak vy s tím ve skutečnosti zase takový problém nemáte, že?"

"Koupit něco pro nás?" rozzářili se oba okamžitě a hrnuli se k ní. "Páni, rachejtle pro dospělé? Nathalie, to nemá chybu!"

"Najednou!" odfrkla si znechuceně. "A co to jako před chvílí mělo znamenat?" vypálila vzápětí a kývla hlavou k nevinně vyhlížejícímu výklenku. "Kde jste se tu vzali?"

"To je tajný -" začal Fred.

"Hodně tajný," dokončila za něj netrpělivě, "jo, já vím... Ale počkat...," zarazila se a pátrala v paměti, "...u všech druidů, jak to, že o ní víte?" vyhrkla nakonec a dvojčata se na sebe nechápavě podívala, nebo to alespoň předstírala. "Přišli jste tajnou chodbou, že jo? Přímo z Bradavic!"

Předchozí (8.3.) *** Následující (8.5.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (8.3.)

V Prasinkách lze narazit opravdu na kdekoho. Koneckonců Rosmertin lokál není zdaleka zdejší jediný, a když se člověk potřebuje napít, skousne i daleko neútulnější prostředí :-)

Kapitola osmá: V Prasinkách (3. část)

"Během výkonu svojí funkce jsem našemu Čarodějnému výzkumnému institutu zadal zpracovat hned několik studií na toto téma," spustil Riche a Nathalie si vroucně přála, aby místo, kde profesor sedí, nějakou šťastnou náhodou zasáhl meteorit dřív, než bude moci pokračovat. "A budete se možná divit," nevyslyšela nebesa její přání, "leč bylo nezpochybnitelně prokázáno, že více než devadesát procent kouzelníků není schopno úspěšně provést kletbu Avada kedavra nejméně deset minut poté, co byli někým políbeni."

---

Nathalie zaslechla, jak několik studentek překvapeně a možná i trochu vylekaně vydechlo; sama se jen nepatrně přikrčila a pevně zavřela oči. Jenom se mi to zdá, opakovala si kolem dokola. Je to jenom pokračování mojí noční můry a už brzy se probudím. Nic z toho není pravda…

Kolem stolu nastalo na okamžik nevěřícné ticho, přerušované jen Lesliiným kašlem, jímž se dívka neúspěšně snažila zakrýt svůj nyní poněkud hysterický smích. Nathalie znovu otevřela oči, zazírala pod sebe na desku stolu a vážně uvažovala nad tím, jestli by se jí trochu ulevilo, kdyby o ni začala mlátit hlavou.

"No, to je možná proto, že obecně devadesát procent čarodějů není této kletby vůbec schopno," poznamenala suše Tonksová, jejíž obličej byl snahou o zachování vážnosti málem tak fialový, jako její vlasy.

Dívka ze Zmijozelu se opovržlivě uchechtla a ani Richeovy opravdové obdivovatelky tentokrát nevypadaly příliš přesvědčeně.

"Pouze málokdo je přece schopen myslet tuto kletbu skutečně vážně, což je k jejímu provedení naprosto nezbytné, pokud vím," dodala Tonksová a věnovala zmijozelské studentce podmračený úsměv.

"Správně, slečno Tonksová, deset bodů pro Mrzimor," zazářil Riche nadšeně, aniž by si všímal narůstajících rozpaků svého okolí. "A to je přesně to, o čem mluvím! Kolik lidí bude myslet vážně, že vás chtějí zavraždit i poté, co je políbíte?"

"Všichni," nevydržela to už Nathalie a rozladěně vstoupila do rozhovoru. "Počítám, že pokud mě někdo bude chtít zavraždit, tak můj ani ničí jiný… polibek… ho od takového úmyslu nedokáže odradit." Znechuceně se zašklebila.

"No jo, a když to bude ženská, tak ji tím nejspíš akorát ještě víc naštveš," zamumlala vedle ní Leslie a nenápadně si utírala slzy smíchu, které jí po posledním Richeově prohlášení vytryskly z očí.

"To si snad děláte legraci," obrátila se nyní Nathalie nevěřícně přímo k Richeovi. "U všech druidů, vždyť jste profesor obrany proti černé magii! Kouzelná síla polibku, Richi, přece tady studentům nemůžete vykládat takové, s prominutím, bludy!"

Riche se nepřestal zářivě, i když teď poněkud křečovitě usmívat, avšak nápadně zbledl a ona ucítila upřené pohledy všech dívek u stolu, jakož i několika dalších studentů, kteří rozhovor nenápadně poslouchali. Snažila se sice mluvit potichu a přímo k Richeovi, neboť i přes svoji značnou nechuť k němu neměla v úmyslu ho přede všemi shazovat, ale přesto se neubránila tomu, aby její slova nezazněla hlasitěji, než by jí a hlavně Richeovi bylo milé. Pohlédla mu do očí a překvapeně zamrkala, když si povšimla, jak se náhle nebezpečně zaleskly tak, jak si toho u něj nikdy dřív nevšimla. Na okamžik ji napadlo, jestli tohle okázalé předvádění Richeovy romantické duše není pouhou komedií skrývající jeho pravou tvář, jejíž podobu raději ani nechtěla znát, ale to už se profesor znovu ovládl a obdařil ji afektovaně dotčeným úsměvem.

"Bludy? Drahá slečno Belartová, Harry Potter jako jediný přežil kletbu Avada kedavra pouze díky lásce svých rodičů, kteří pro něj zemřeli! A to prosím, pokud je mi známo, uvádějí v dostupných pramenech přímí svědkové tehdejších událostí! Nebo to jsou podle vás také jenom bludy?" pronesl nahlas a vítězně se rozhlédl kolem sebe.

Nathalie se na něj zaraženě zadívala.

"Jak s tím krucinál souvisí Harry Potter?" zeptala se ho po chvíli nechápavě.

"Vy prostě nevěříte na lásku, slečno Belartová," vyhnul se odpovědi; mluvil pomalu a upřeně jí přitom hleděl do tváře. "Všímám si toho už delší dobu. A říkám si, co tak příšerného se vám asi muselo přihodit, že jste k ní tak odmítavá. Je to snad něco z vašeho dětství? Dobrý Bože, kdybych neznal tak dobře vašeho otce, domníval bych se…," významně se odmlčel.

Nathalie ztuhla a prsty div nerozdrtila svoji sklenici. Co si ten parchant o sobě vůbec myslí? Jak si může dovolit tady přede všemi něco takového naznačovat?

"Co je vlastně s Harrym Potterem?" promluvila náhle do napjaté atmosféry Tonksová a předstírala, že si nevšímá, jak se po ní všichni nechápavě ohlédli. Tou jednoduchou otázkou však odvrátila pozornost od Nathalie a ta jí za to byla velice vděčná.

"Těžko říct," snažila se teď i Leslie rozproudit debatu na bezpečné téma. "Bude mu teď tak deset, jedenáct? Řekla bych, že by měl příští rok nastoupit do Bradavic, nebo ne?"

"Příští rok? Tak to je vážně škoda, že už tu nebudu," navázala hned Tonksová, "moc ráda bych ho poznala…"

Nathalie si neslyšně oddychla. Osazenstvo hospody si jí postupně přestalo všímat, i Riche se od ní zcela odvrátil a plně se věnoval svým obdivovatelkám a ona využila okamžiku, kdy Rosmerta přinesla další máslové ležáky, a s velice nenápadným rozloučením, na které reagovala jen Leslie, Tonksová a studentka ze Zmijozelu, se vytratila za Rosmertou do skladu vybrat si pár lahví medoviny, z nichž jednu jí Rosmerta dala hned na cestu a ostatní jí slíbila doručit počátkem příštího týdne.

Vyšla z hostince a rychlým krokem se vydala po hlavní ulici na druhý konec vesnice. Mimoděk přejížděla očima po hloučcích studentů postávajících před výlohami barvami hýřících obchůdků, ale nedokázala vnímat žádné podrobnosti. V hlavě se jí pořád převíjela Richeova slova a ona se nutila zhluboka dýchat, ačkoli neměla pocit, že by se z toho rozhovoru hned tak vzpamatovala.

Nepřijímám jeho trapné dvoření, z čehož vyplývá, že nevěřím na lásku, což je podle něj následek toho, že mě někdo v mládí zneužíval, ačkoli to asi nebyl můj otec, i když bůhví jestli, shrnula jednou větou obsah Richeova sdělení a nevěřícně zalapala po dechu. To je ale kretén! Pche, prý kouzelná síla polibku, to by viděl, k čemu by mu byla, kdyby to na mě zkusil! To by byla Avada kedavra jedna báseň!

Především jsi odtud měla vypadnout hned, jak vešel dovnitř, sdělil jí kousavě její vnitřní hlas. Anebo ses do toho alespoň neměla plést… U Merlina, jenže ty jeho řeči, to se fakt nedalo poslouchat! Tohle že je profesor obrany proti černé magii? Co ten asi tak může studenty naučit?

Vyšla z Prasinek a cesta ji vedla do kopce a pak stále dál až k polorozpadlému stavení. U plotu postávalo pár dětí a zaujatě si na tu dřevěnou chatu ukazovaly, zaslechla něco o přízracích, které tam po nocích straší a vydávají při tom příšerné zvuky, ale nevěnovala tomu pozornost a pokračovala dál, dokud se do ní na nechráněném prostranství neopřel ledový podzimní vítr a nedonutil ji vrátit se zpět do vesnice ve vlastních stopách.

Než došla mezi první stavení, byla úplně promrzlá, ráda by se teď napila něčeho teplého, jenže U Tří košťat nejspíš ještě pořád seděl Riche, takže tuhle možnost rovnou zavrhla a zabočila do jedné z postraních ulic. Když před sebou po chvíli zahlédla rezavějící vývěsní štít hospody U Prasečí hlavy, ani si neuvědomila, že by jí to snad mělo něco připomínat, pouze si vděčně oddychla a zapadla dovnitř.

Tenhle podnik se od Tří košťat lišil natolik, že se Nathalie chvíli ptala sama sebe, jestli se stále ještě nachází v kouzelně barevných Prasinkách. Lokál byl na první pohled malý, tmavý a špinavý, páchlo to tam jako v kozím chlívku a jediným osazenstvem se zdálo být pár starousedlíků, mezi nimi i dvě ježibaby, které pokuřovaly z dlouhých dýmek u stolu v rohu a přes hustý namodralý dým jim téměř nebylo vidět do tváře. Za normálních okolností by Nathalie z takového místa honem rychle vycouvala, ale teď byla vděčná za trochu tepla, sedla si k zašlému stolku pod zaprášené okno a objednala si svařené skřítčí víno.

Hostinský o svůj zjev rovněž příliš nedbal, byl postarší, zarostlý a značně odraný a ona si ho lépe prohlédla, až když jí přinášel objednané pití. Její vztek na Riche ještě stále neodezněl, a tak jí trvalo poměrně dost dlouho, než dokázala zařadit starcovy podivuhodně modré oči a pochopila, že sedí v podniku Brumbálova bratra Aberfortha.

Drsnější alternativa Tří košťat, vzpomněla si na ředitelova slova a okamžitě se pozorně rozhlédla kolem sebe, i když těžko mohla očekávat, že by právě zde, v zakouřeném smrdutém lokálu, visel všem na očích portrét Aberforthovy a Albusovy sestry. Obraz se určitě nacházel spíš v Aberforthových soukromých prostorách a Nathalie se tak musela spokojit s tím, že hostinského po očku pozorovala a přemýšlela, kolik lidí ví, že mezi bradavickým ředitelem a výčepním od Prasečí hlavy existuje nějaká spojitost.

_^Poznámka:

_{^{Cestou do Bradavic Hermiona Harrymu říká, že o něm píšou jak v Dějinách kouzel a čar moderní doby, tak i ve Vzestupu a pádu černé magie, a také ve Velkých činech kouzelníků ve dvacátém století, a že ona si o něm přečetla úplně všechno. Pro účely tohoto příběhu proto předpokládám, že základní okolnosti pádu Voldemorta a smrti Harryho rodičů byly, včetně oné teorie oběti z lásky, v kouzelnickém světě všeobecně známy.}}

Předchozí (8.2.) *** Následující (8.4.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (8.2.)

Další část povídky aneb profesor Riche opět v akci :-) A na konci překvapivé objevení se další známé postavy z příběhů Harryho Pottera...

Kapitola osmá: V Prasinkách (2. část)

Nathalie z dálky zaslechla odbíjet šestou a vydala se do Velké síně na časnou snídani. Nepřekvapilo ji, když u kolejních stolů nespatřila ani živáčka, a na okamžik se ptala sama sebe, jestli takhle brzo ráno dostane vůbec něco k jídlu; rychlý pohled k učitelskému stolu na snídající McGonagallovou a Prýtovou ji však uklidnil a přidala se k nim.

---

"Nevypadáš moc dobře, děvče," přivítala ji Prýtová nepříliš povzbudivě. Tykaly si ode dne, kdy Nathalie splnila slib, jejž mrzimorské kolejní ředitelce dala při své první večeři v Bradavicích, a přišla si k ní do skleníků prohlédnout několik poutavých nákresů péče o čarodějné rostlinstvo.

"V poslední době trochu hůř spím," pokrčila Nathalie rameny a zakousla se do toastu s marmeládou.

"Měla by sis odpočinout," děla Prýtová starostlivě, "tohle tvoje věčné chození po studených chodbách od obrazu k obrazu... Dneska mají studenti letošní první výlet do Prasinek, tak se k někomu z nich přidej. A kup si od Rosmerty nějakou medovinu - na spaní mi nikdy nic nezabíralo tolik, jako ohřátá medovina."

"Asi to udělám," přikývla Nathalie s vděčným úsměvem. Nápad s Prasinkami se nezdál být vůbec špatný.

Celé dopoledne strávila řazením jednotlivých částí svého rozrůstajícího se seznamu bradavických pláten. Kromě hlavního schodiště se jí už podařilo obejít i několik učeben a kabinetů. V den, kdy byla představena Luciusovi Malfoyovi, ji k sobě na prohlídku kromě McGonagallové pozval i Quirrell, nic zajímavého u něj však neobjevila. Na stěnách místnosti, kde se vyučovala nauka o mudlech, visely z učebních důvodů pouze nepohyblivé mudlovské obrazy a ve své pracovně profesor schraňoval jen několik vlastnoručních náčrtů upírů pořízených během cesty, kterou absolvoval loňského školního roku. Následujícího večera si ji pro sebe zabrala madame Sinistra a do dvou hodin do rána jí podrobně popisovala princip pohybu těles na obrovských hvězdných mapách rozvěšených po stěnách astronomické věže. Do Brumbálovy pracovny se nicméně od onoho dne, kdy jí ředitel ukázal portrét svojí sestry, již nedostala; po Malfoyově návštěvě vyhlížel Brumbál dost zaneprázdněně a Nathalie usoudila, že až bude chtít, osloví ji ve věci dokončení seznamu ředitelských portrétů sám.

Kolem poledního zašla na oběd a u nebelvírského stolu odchytila Freda a George Weasleyovy ohledně výletu do Prasinek. Chlapci ji však zklamali sdělením, že do vesnice mají povoleno chodit pouze studenti od třetího ročníku výš, což oni sice považují za velice nespravedlivé, ovšem nic s tím nenadělají.

A tak se Nathalie nakonec vydala na procházku do vesnice sama. Několik vrstev oblečení pod hábitem ji chránilo před svěžím větrem vanoucím od jezera, a když procházela bránou mezi sloupy s kančími hlavami, byla vcelku ráda, že už je dost stará na to, aby nemusela tak, jako bradavičtí studenti, ukazovat Filchovi povolení k návštěvě Prasinek podepsané od rodičů.

Cesta do vesnice překvapivě zdaleka nebyla tak dlouhá a úmorná, jak si ji pamatovala z onoho večera, kdy tudy v noci a po kotníky v bahně vláčela deštěm svůj kufr v opačném směru. Naposledy pršelo před třemi dny a všudypřítomná mlha kupodivu nedokázala povrch cesty rozmočit natolik, aby to výletníkům znesnadňovalo chůzi. Z Bradavic do Prasinek se navíc šlo celou dobu z kopce, a tak se Nathalie ocitla mezi prvními staveními dřív, než by se odvažovala doufat.

Přirozeně nejdřív zamířila ke Třem košťatům, která už se plnila rozjařenými hloučky bradavických studentů. Madam Rosmerta se rozzářila a vypadala, že ji ráda vidí. Usadila Nathalii k volnému stolu u okna a v mžiku byla zpátky s žejdlíkem napěněného máslového ležáku, načež se jí docela podrobně vyptala na průběh její tehdejší noční cesty i na její dojmy z Bradavic a odběhla obsluhovat další právě dorazivší studenty.

Nathalie se pohodlně roztáhla na lavici, vytáhla z tašky říjnové číslo Kouzelných obrazů, které jí předchozího dne přišlo z Paříže i s dopisem od Claudine plným novinek týkajících se převážně jejího vzkvétajícího vztahu s Mauricem, a jala se časopisem listovat, popíjejíc při tom máslový ležák a poslouchajíc na půl ucha rozhovory studentů odehrávající se kolem ní. Když si všimla nové skupinky příchozích, bylo už na únik příliš pozdě.

"Nathalie, má drahá, tak jsem vás přece jen přesvědčil k návštěvě Prasinek!" zaslechla nadšené zvolání ode dveří a násilím potlačila nutkání schovat se okamžitě pod stůl, tím spíš, že se po ní hned otočilo několik hlav.

Jistě, Riche ji do Prasinek zval mnohokrát, dost dobře ovšem nechápala, jak si může skutečnost, že ji zde nachází samotnou sedět U Tří košťat, vyložit jako úspěch svojí zvací taktiky. Nebýt Pomony Prýtové, zřejmě by tu totiž vůbec nebyla.

A jako naschvál byl její stůl už poslední volný a Riche si začal sedat, aniž by čekal na svolení. Alespoň že přišel obklopen skupinkou starších dívek, které rozhodně nevypadaly na to, že by se jen tak nechaly odehnat, a Nathalie jim více než ochotně uvolnila místo u okna a uklidila se na samotný kraj stolu pozorně si hlídajíc ústupovou cestu ke dveřím. Jedinou nevýhodou bylo, že Riche si do čela přitáhl volnou židli, a tak se s ním ocitla na jednom rohu. Najít polohu, v níž by se pod stolem nemohl kolenem dotýkat toho jejího, bylo takřka nemožné.

Rosmerta se přišla pozeptat, co si dají, a Riche ji obdařil zářivým úsměvem, přejel ji od hlavy k patě mlsným hodnotícím pohledem a pochválil jí její jasně zelené šaty. Hostinská zjevně netušila, co si o něm má myslet, a tak raději došla pro objednaný máslový ležák, přinesla ho několik žejdlíků a odešla se věnovat dalším hostům.

"Vypadáte unaveně, drahoušku," pohladil Riche Nathalii starostlivě po předloktí. "Pořád vám to říkám, že byste neměla stále jen pracovat."

Stiskla rty a ještě o něco víc se odtáhla. Sice teď seděla doslova namáčknutá na pobaveně se tvářící nebelvírskou chytačku Leslii, ale připadalo jí to pořád lepší, než nepříjemná blízkost profesora Riche.

"Čekám, co z něj zas vypadne za moudra," sdělila jí Leslie šeptem, když se Riche otočil ke dvěma dívkám z Havraspáru, a spiklenecky na Nathalii zamrkala. "Cestou sem to docela stálo za to," pochechtávala se tiše, "půlhodinový monolog o magické síle lásky - větší snůšku keců jsem snad v životě neslyšela. Až to budu vyprávět našim ve věži, tak se potrhají smíchy…"

Nathalie se vyděšeně přikrčila a toužebně pohlédla ke dveřím. Ne snad, že by za normálních okolností, v soukromí a nad sklenkou dobrého vína něco namítala proti rozjímání o významu lásky. Leč v podání Celebruse Riche o její magické síle opravdu nechtěla nic vědět. Zvlášť ne dnes, když se sotva vzpamatovávala ze svého snu. Jenže jí se na názor nikdo neptal.

"Myslíte tu pohádku o žabákovi, který se promění v prince?" zaslechla právě jednu z těch havraspárských dívek.

"Pohádka, říkáte? Tak to ale chápou jenom mudlové, bez urážky. Jak si ale myslíte, že taková pohádka vznikla, moje milá?" tázal se Riche a navázal tak na rozhovor, který zřejmě začal už venku. "Samozřejmě se zakládá na skutečnosti! Profesorka McGonagallová to určitě bude znát mnohem lépe, nežli já, ale doopravdy existuje kouzlo, jímž lze někoho přeměnit v libovolné zvíře tak, že protikouzlem je pouze polibek z upřímné lásky…"

Proboha, co je tohle za žvást? Nathalie vytřeštila oči na desku stolu a snažila se nevnímat těch několik romantických vzdechů, které se k ní nesly odnaproti.

"Co jsem říkala?" šťouchla do ní Leslie a tiše se rozesmála do svého žejdlíku.

"Tak na to se musím profesorky McGonagallové každopádně zeptat," protáhla s nezastíranou ironií světlovlasá dívka ve zmijozelských barvách sedící naproti Richeovi.

Její tón by Nathalie mezi profesorovými obdivovatelkami nečekala, a tak přece jen zdvihla oči od stolu a pokradmu se rozhlédla kolem sebe. Vzápětí si dost oddychla - zjevně tu nebyla jediná, kdo si o Richeovi myslel svoje; některé z přítomných dívek se účastnily této výpravy evidentně pouze s vidinou zlomyslné zábavy na profesorův účet. Leslie se vedle ní dusila smíchy při představě výrazu své kolejní ředitelky, až se jí někdo na něco takového dotáže, a Nathalie si dobře všimla neposedných ohníčků v očích jedné studentky z Mrzimoru, která si nevzrušeně uhlazovala své jasně fialové vlasy a chystala se promluvit s nejvyšší mírou předstírané vážnosti, jíž v té chvíli byla schopna:

"To je všechno nesmírně zajímavé, pane profesore, ale přece jen si nemyslím, že byste mohl využít kouzelnou sílu polibku například v oblasti černé magie…"

"A to se právě velice mýlíte, slečno Tonksová," přerušil ji Riche shovívavě a všichni v okolí překvapeně ztichli. Ti, kteří ho obdivovali, i ti, kteří očekávali nějaké další senzační odhalení, ani nedutali a viseli mu na rtech, aby nepřišli o jediné slovo.

_^Poznámka:

_{^{Neodolala jsem, abych do příběhu nezačlenila i postavu Nymfadory Tonksové. Z několika zmínek v HP knihách a dalších údajů zveřejněných J. K. Rowlingovou tvůrci HP Lexiconu dovodili, že by Tonksová rok před nástupem Harryho Pottera měla být v posledním ročníku bradavické školy, a to v mrzimorské koleji (v 5. dílu říká, že se bystrozorem stala teprve loni, později se dozvídáme, že příprava na bystrozora trvá tři roky, Tonksová rovněž popisuje, že se nikdy nestala prefektkou, a hovoří o "ředitelce své koleje", a to v situaci, kdy všichni kolem mluví o prefektech Nebelvíru, takže McGonagallovou zjevně nemyslí, tudíž zbývá už jenom Prýtová z Mrzimoru).}}

Předchozí (8.1.) *** Následující (8.3.)

Rozcestník povídky

Řetězák (3 x 8 otázek)

Tenhle řetězák jsem našla u ClaireM, tak jsem se rovněž zapojila.

---

VYBER SI:

1. Orbit/Winterfresh - šla jsem kvůli tomu prozkoumat různá svoje zavazadla, která vždy obsahují nějaký ten načatý balíček žvýkaček, a nalezla jsem obě značky, takže asi tak:-)
2. McDonald´s/ KFC - Když už, tak KFC, ty mletý promaštěný placky "masa" v housce mě nějak neberou...
3. Škoda/Mercedes - Škoda (to důvěrně znám:-)
4. Fotbal/Hokej - uff, vážně si musím vybrat? Co takhle lyžování? Nebo pexeso? :-)
5. Studium/AuPair - určitě studium
6. Notebook/PC - notebook (pěkně si tu na něm píšu:-)
7. Praha/Paříž - Praha mě v poslední době začíná dost unavovat, jenom nevím, jestli by to v Paříži bylo lepší...
8. Mp3 přehrávač/iPod - mp3 přehrávač

PRVNÍ VĚC, KTERÁ TĚ NAPADNE PŘI SLOVĚ:

1. Škola - učení
2. Moře - vlny
3. Marťan - "potápěč" z Účastníků zájezdu :-)
4. Proužky - můj oblíbený svetr... vlastně několik svetrů
5. Nebe - slunce, mraky
6. Peníze - mamon
7. Cizí země - cestování
8. Horoskop - osud (ale moc na to nevěřím...)

KDYBYCH BYLA...

1. Princezna - brr, musela bych se celý život kontrolovat, jestli se chovám tak, jak se ode mě čeká
2. Milionářka - nemusela bych pracovat a začala bych studovat nějakou další školu; nebo bych jen tak vegetila na nějakém osamělém místě a malovala a psala povídky... :-)
3. Nesmrtelná - smutnila bych, kdykoli by umřel někdo, na kom mi záleželo...
4. Slavná - snažila bych se hlavně zůstat sama sebou
5. Prezidentka USA - podala bych okamžitě demisi :-) tohle vážně není nic pro mě
6. Kluk - musela bych balit ty hrozně komplikovaný holky a to bych asi nevydýchala...:-)
7. Učitelka - podle toho, co vypráví moje kamarádka - učitelka, by mě z těch dnešních dětí asi brzy ranila mrtvice - a ony by to pak zveřejnily na YouTube :-)
8. Popelářka - dělají tuhle práci vůbec ženy? No ale aspoň bych se svezla vzadu na tom autě, pokud bych teda někde neodpadla za jízdy :-D

Portrét pro Bradavice (8.1.)

Tak jsem zpátky z mého odpočinkového týdne a se mnou i začátek další kapitoly téhle mojí potterovské povídky bez Pottera. Všem zamilovaným přeji fajn oslavku Valentýna (pokud tedy tento svátek slavíte...) a těm ostatním mohu předem s klidem prozradit, že tohle pokračování není valentýnské v žádném případě ;-)

Kapitola osmá: V Prasinkách (1. část)

Nathalie se s náhlým trhnutím probudila. Prudce se posadila na posteli a očima rozšířenýma hrůzou zírala před sebe, matně vnímajíc rozmazané stíny na protější zdi. Chlad, jenž v pokoji vládl, jí pronikl na kůži skrz látku flanelového pyžama, které ji ve studeném prostředí bradavického hradu obvykle spolehlivě zahřálo, teď však bylo skrznaskrz promáčené potem. Nathalie si zimomřivě přitáhla peřinu až k bradě a celá se do ní zabalila.

---

V krbu dohasínalo posledních pár uhlíků ze dřeva, jež přiložila na oheň včera v noci, než šla spát. Oknem pronikalo do pokoje slabé šedivé světlo ohlašující blížící se rozbřesk; kromě občasného zapraskání okenních tabulek pod náporem větru panovalo v místnosti absolutní ticho a ona až příliš zřetelně vnímala svůj rychlý, přerývavý dech, který jí plnil plíce syrým vzduchem a rozechvíval ji až do morku kostí.

"Uklidni se," zašeptala do ticha, "byl to jenom sen... vždycky je to jenom sen..."

Zvuk vlastního hlasu ji konečně vrátil zpět do skutečnosti, nyní už dokázala uvolnit křečovitě sevřené svaly, pomalu vydechla a vyčerpaně si zajela prsty do vlasů. Noční můra, jež se k ní v uplynulých několika týdnech pravidelně vracela, se pomalu rozplývala v šedivém světle reality.

Odhrnula přikrývku a natáhla se po županu přehozeném přes opěradlo židle stojící u postele. Nešikovně provlékla ruce skrz rukávy a malátně zamířila do koupelny. Nahmatala okraj umyvadla a roztočila naplno kohoutek se studenou vodou; oplachovala si obličej tak dlouho, dokud veškeré vzpomínky na děsivý sen nezmizely hluboko v jejím podvědomí.

Osušila si obličej a vrátila se zpět do pokoje. Nerozhodně pohlédla na rozházenou postel, ale myšlenku jít si ještě na chvíli zdřímnout okamžitě zavrhla - bylo skoro ráno a ona věděla, že teď už nemá šanci usnout. Čeká ji další den naplněný únavou a pocitem nevyspání; byla sice sobota, a tak jí nic nebránilo jít si lehnout třeba hned po obědě, ale ze zkušeností už věděla, že by následující noc byla ještě horší.

Měla jsem si vzít ten lektvar, plísnila sama sebe mlčky a začala se přehrabovat ve svém šatníku. Bez něj se tady prostě nevyspím, pokračovala v úvahách, zatímco se vysvlékala ze svého nočního úboru a nahrazovala ho několika vrstvami oblečení stejně tmavého, jako bylo její nynější rozpoložení.

Uspávací lektvar si od Lékárníka z Příčné ulice objednala nedlouho po příjezdu do Bradavic, když se k ní opakovaně začal vracet tentýž sen. Pro jistotu k objednávce připsala i žádost o několik lahví Ogdenské starorežné od hostinského Toma z Děravého kotle, neboť si byla celkem jistá, že pokud už ji neuspí onen zázračný lektvar často vychvalovaný v inzertní příloze Denního věštce, tak silná kořalka, s níž se při svém pobytu v Příčné ulici díky Tomovi a několika pravidelným hostům jeho hospody seznámila poměrně důkladně, to dokáže zcela určitě.

Zpočátku svým snům nepřikládala žádný význam - vzhledem k té věštbě by totiž naopak považovala za zvláštní, kdyby se jí výjevy z jejích kreseb ani jednou nevybavily - v první řadě jí popravdě šlo o ničím nerušený spánek. Trávila hodně času přípravou Vyjevovacího lektvaru a byla si dobře vědoma halucinogenních účinků odvaru z kýchavého bambusu, který byla nucena i přes všechna opatření vdechovat několik hodin denně při přimíchávání dalších ingrediencí, a to povětšinou právě předtím, než uléhala k spánku těsně nad ránem.

Ale s postupem času začalo být čím dál tím obtížnější se s těmi sny vyrovnat. Své obrázky od onoho letního dopoledne, kdy je v Paříži předala Brumbálovi, už víckrát neviděla, přesto si však přesně vybavovala každý z nich, a pokud se jí podařilo vytěsnit je z myšlenek během dne, neodbytně se k ní vracely uprostřed noci, kdy její realistická mysl zůstávala nechráněná vůči útokům přecitlivělostí narušeného podvědomí.

Bohužel právě v temnotě noci se jí jednotlivé výjevy zdály být mnohem opravdovější, než když je viděla pouze namalované na papíře. Kreslené postavy náhle získávaly lidské obrysy; už to nebylo jen pár rychlých tahů kouzelnickou pastelkou, nýbrž tělo skutečného Albuse Brumbála, jež viděla padat z astronomické věže, stejně tak jako skelné oči skutečného Severuse Snapea poté, co ho kousl had Toho-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit. Jestliže pro ni bylo takřka nemyslitelné souhlasit s Brumbálovou prosbou o věštbu v době, kdy osobně neznala nikoho ze zúčastněných, pak nyní se zdálo prakticky nemožné sejít ráno do Velké síně, klidně všem popřát hezký den a tvářit se, jako by se nic nestalo.

Uspávací lektvar zabíral dokonale - zvlášť když si předepsaný počet kapek zamíchala do sklenky Ogdenské starorežné. Pokud pak nějaké sny měla, nepamatovala si je, a až na občasné bolesti hlavy se budila když ne přímo svěží, tak alespoň relativně odpočatá.

Předchozího večera ale na lektvar zapomněla, přesněji řečeno nevzala si ho vědomě, neboť šla spát v hodinu, kdy se spát obvykle chodí, a navíc po vcelku příjemně stráveném dnu, takže ji vůbec nenapadlo, že by ho potřebovala.

Onoho pátečního odpoledne totiž dokončila zkoumání a sepisování sbírky pláten na hlavním mramorovém schodišti a nutno říct, že byla jejím rozsahem ještě víc uchvácená, než té noci, kdy dorazila do Bradavic. Strávila v prostoru schodiště celé dva týdny - přes den obcházela obrazy s pergamenem a flakónkem Vyjevovacího lektvaru a celé noci pak ve svém pokoji ležela v encyklopediích kouzelnického umění a zjišťovala o nich další podrobnosti. Její práce ji naprosto pohltila a nedopřála si oddech až do doby, kdy zapsala do svého seznamu poslední plátno a u večeře s potěšením informovala Brumbála, že na schodišti nenašla žádnou malbu, na níž by bylo použito přenášecí kouzlo, ani žádný obraz, který by maskoval vchod do utajeného prostoru.

Večer ještě rozložila jednotlivé listy svého seznamu po stolech v ateliéru a snažila se objevit v rozmístění obrazů nějakou logiku - ač se však snažila sebevíc, žádný systém tam neodhalila - vypadalo to, jako by je někdo rozvěsil tak, jak ho zrovna napadlo; autoři děl, různá období i umělecké směry se nerovnoměrně prolínaly po celém prostoru schodiště a ona to nakonec vzdala a ulehla ke spánku. A pak se opět vrátil ten její sen - ten, kvůli němuž tu teď stála uprostřed temného pokoje, chvěla se zimou a neklidně těkala očima kolem sebe.

Oblékla si hábit a znovu se přesunula do koupelny, nepatrně zesílila skomírající plamínek lampy, pohlédla na sebe do zrcadla a prsty si pročísla slepené prameny vlasů.

Za chvíli si ze mě začnou utahovat jak ze Snapea, ušklíbla se na sebe znechuceně. Mohla si mýt hlavu každý den, ale pořád se nedokázala zbavit dojmu nažloutlosti a mastnoty, která se neúnavně držela jejích vlasů už od doby přípravy Vyjevovacího lektvaru - nikdy dřív ho nevařila takové množství najednou a měla dojem, že agresivitu žlutého prachu kýchavého bambusu dost podcenila. Ani svazování vlasů pod šátek tomu evidentně moc nepomohlo a mohla jen vzpomínat na doby, kdy jistý poeticky založený spolužák z Akademie v alkoholovém opojení po celonoční oslavě závěru ročníkových zkoušek popsal její vlasy jako "saharský písek ozářený prvním paprskem ranního slunce". Nyní totiž ze všeho nejvíc připomínaly zmoklou slámu.

Za všechno může to zdejší protivné deštivé počasí, brblala v duchu a mechanicky si pročesávala vlasy hřebenem, aby je mohla stočit do jednoduchého drdolu, který obvykle nosila. A to už raději ani nehodnotila tmavé kruhy pod až příliš zapadlýma šedýma očima a modré žilky vystupující skrz takřka průsvitnou pleť, jež kdysi dávno mívala teple zlatavý odstín.

Prostě se jako každé ráno i tentokrát musela spokojit se sebeujištěním, že to tak jenom vypadá ve stínech mlhavého úsvitu, jelikož její vnitřní hlas vykřikoval cosi o počínajícím návyku na uspávací lektvar smíchaný s tvrdým alkoholem, a to byly řeči, které rozhodně odmítala poslouchat, natož se nad nimi zamýšlet. Instinktivně vytušila, že by se tak v myšlenkách dostala na neprobádané, zjevně nebezpečné území, a to v žádném případě neměla v úmyslu. Ne dnes.

A nejspíš ani nikdy v budoucnu - v Bradavicích se jí líbilo, práce ji bavila, poprvé v životě měla dojem, že dělá něco užitečného a nic jí tady nechybělo - byli tu lidé jako Brumbál nebo McGonagallová, kterých si vážila, Hagrida a dost možná i Prýtovou a Vektorovou mohla dokonce počítat mezi své přátele a už dlouho se tak nenasmála, jako s dvojčaty Weasleyovými. Pokud je cenou za tento způsob života pouze pravidelné užívání uspávacího lektvaru, tak to nehodlala řešit.

Předchozí (7.5.) *** Následující (8.2.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (7.5.)

Poslední část sedmé kapitoly je tu. Osmou kapitolu povídky mám ve velmi hrubých obrysech napsanou, ale nevím, kdy ji sem začnu vkládat, protože zítra odjíždím na pár dní do míst, kde zřejmě nebudu mít přístup k internetu, i když tedy nevím, jak to vydržím. Nakonec beztak skončím v nějaké internetové kavárně. I když kdo ví, možná si od toho světa Harryho Pottera ráda na chvíli odpočinu...:-)

Kapitola sedmá: Bradavické tajnosti (5. část)

Rozhořčení ze setkání s Luciusem Malfoyem Nathalii neopustilo, ani když sestupovala z Brumbálovy pracovny zpět na chodbu. Tiše si brblala ty nejšťavnatější výrazy odposlouchané od Protivy a měla co dělat, aby vzteky nenakopla chrlič strážící vstup na točité schodiště.

---

"Vidím, že vaše pocity ze setkání se ctihodným předsedou správní rady bradavické školy jsou více než smíšené," ozvalo se za ní lehce pobaveně.

No nazdar, zrudla Nathalie a rozpačitě se otočila. Na schůzku s McGonagallovou po tom všem úplně zapomněla.

Profesorka se navenek tvářila přísně, až se Nathalie přikrčila (a raději hned zapomněla, jaká hrubá slova právě nahlas použila), ale z jejích korálkových očí probleskovalo přes hranaté obroučky brýlí špatně skrývané veselí.

"Nejmilejší člověk, s jakým jsem se tu potkala," odtušila Nathalie znechuceně. "Když nepočítám Snapea a Filche, samozřejmě," zahučela potichu a McGonagallové zacukalo kolem rtů.

A Celebruse Riche, dodala si pro sebe v duchu, to je taky pěkný dáreček…

A kruci, zarazila se - to asi není úplně normální - právě jsem z fleku vyjmenovala tři lidi z ani ne dvacetičlenného kolektivu zdejších dospělých, které zrovna nemusím. Někde se musela stát chyba… Tedy doufám, že ne u mě…

"Půjdeme?" přerušila její hloubání nebelvírská ředitelka.

Nathalie zasmušile přikývla.

Nejdříve zamířily do učebny přeměňování. Sepsat tamní plátna netrvalo Nathalii ani pět minut - všechna byla dílem jistého Drufuse Brčálníka a znázorňovala přeměny různých podivných tvorů a předmětů na tvory a předměty ještě podivnější, k čemuž malíř použil poměrně kvalitní čipernou uměleckou magii - zobrazené přeměny probíhaly velice plynule a v mnohém připomínaly zvláštní filmové efekty, jež Nathalie dobře znala z mudlovské televize.

Když skončila, vydaly se směrem k hlavnímu schodišti a sestoupily do prvního patra, kde měla McGonagallová svoji kancelář. Ukázala Nathalii několik zátiší, která prý zdědila po svém předchůdci, a zatímco je Nathalie zkoumala a přidávala do svého seznamu, nalila oběma šálek čaje a odněkud vytáhla talířek voňavých sušenek, jež vypadaly mnohem chutněji, než ty od Hagrida.

"Chtěla jsem vás o něco požádat," začala profesorka a potvrdila tím Nathaliinu domněnku, že tuto exkurzi po své učebně a kabinetu neorganizuje jenom tak.

"Slibuji, že dvojčata Weasleyova už ode mě nezískají ani kousek kýchavého bambusu," ozvala se Nathalie preventivně, neboť netušila, o co jiného by mohlo McGonagallové jít. Ta se však jen pousmála a zavrtěla hlavou.

"To bych vám každopádně byla velmi vděčná," podotkla, "ale o to se mi nejedná. Zřejmě jste již vyrozuměla, co máme profesor Kratiknot a já na starosti…"

"Podrobně prozkoumat bradavický hrad a nalézt všechny tajné chodby?" tipla si Nathalie a profesorka s dalším nepatrným úsměvem přisvědčila.

"I tak se to dá říct. A Albus mě seznámil s obsahem vaší práce, takže jsem si vědoma toho, že i vy provádíte určitá pátrání, co se týče zdejších obrazů."

"I tak se to dá říct," napodobila ji Nathalie a oběma zajiskřilo v očích.

"Už vám někdo prozradil, kudy se v Bradavicích chodí do kuchyně?" zeptala se znenadání McGonagallová a Nathalie rozhodila rukama na znamení, že o tom nemá nejmenší tušení.

"Kuchyň se nachází přímo pod Velkou síní," vykládala profesorka. "Vede k ní chodba - je to nedaleko společenské místnosti mrzimorské koleje - a vchází se tam skrz jedno zátiší s ovocem, které na této chodbě visí."

"Vážně?" řekla Nathalie celkem překvapeně, i když nikoli nepříjemně - tyhle vychytávky umělecké magie doslova milovala. "Předpokládám, že ten vchod se otevře, když se dotknete jednoho z těch namalovaných plodů?"

"Konkrétně hrušky," přikývla McGonagallová. "Musíte být ovšem připravena na to, že se velice hloupě hihňá."

Nathalie se uchechtla. Takových dílek měli na Akademii magických umění celou řadu a všichni studenti i profesoři se v tom vyžívali - vchody do jednotlivých učeben vedly zásadně přes obrazy a jednou ročně se pravidelně konala soutěž, při níž bylo nutné co nejrychleji nalézt cestu skrz bludiště plné různorodých uměleckých děl. Není nutné dodávat, že tajné chodby, vchody a zkratky otvírající se po dotknutí se předem neznámého předmětu namalovaného na některém z obrazů, tam byly více než obvyklým jevem.

"Jen mě napadlo, jestli v Bradavicích takových tajných vchodů není náhodou víc," promluvila opět nebelvírská ředitelka, "a jelikož vy máte za úkol projít všechny zdejší malby…"

"Pokud na nějakou takovou narazím, budu vás neprodleně informovat," přikývla Nathalie. "Není to nijak neobvyklé kouzlo a používá se i mimo uměleckou magii - jde čistě o to, že musíte vědět, čeho přesně se na obrazu dotknout. Mám na to jeden velmi příhodný lektvar," zatřepala lahvičkou v ruce.

"Budu vám zavázaná. Stačí, že tady musíme s Filiusem prozkoumat málem každý kámen a cihlu. Kdybych ještě měla řešit všechno, co kde kdo namaloval…," pokrčila profesorka rameny a výmluvně zkřivila rty.

S tím se rozloučily a Nathalie opět vyšla na chodbu. Už se jí nechtělo vracet se do svého pokoje, a tak zamířila rovnou do Velké síně na časný oběd.

"Ahoj, Nathalie, tak co dělají obrazy?" překvapil ji za nejbližším rohem George Weasley.

"Všechny v pořádku ve svých rámech," odvětila s úsměvem a zvědavě přejela pohledem veselého chlapce s dredy, který George doprovázel. Často ho vídala mezi diváky na tréninku nebelvírského famfrpálového týmu, ale ještě spolu nemluvili.

"Tohle je Lee Jordan," představoval jí ho George okamžitě, "už jsme ti o něm říkali, je to náš nejlepší kamarád. Jdeme na oběd, přidáš se?"

"Jasně," přitakala a srovnala s nimi krok. "Kde jste nechali Freda?"

Trvalo okamžik, než si uvědomila, že následujících pár kroků ušla sama. Zarazila se a otočila se zpět k chlapcům - Lee stál uprostřed chodby a trochu naštvaně si George prohlížel, zatímco ten se tvářil maličko zmateně, málem to vypadalo, že se stydí.

"Hele, neříkals mi, že ty jsi Fred?" vypálil Lee popuzeně.

"Já? To tys říkal, že jsem Fred," bránil se George potutelně, "mně jenom přišlo nezdvořilé tě opravovat. Nechtěl jsem dávat najevo, jak moc se mě dotýká, že mě můj nejlepší kamarád nepozná ani po těch letech, co se známe," hovořil naschvál přehnaně šroubovaně, ale měl co dělat, aby se nerozchechtal.

"Promiň, doufám, že jsem ti nic nezkazila," podotkla Nathalie maličko zlomyslně.

"A jak ty vůbec víš, který z nás dvou jsem?" vypálil na ni George a začal si prohlížet svoji dlaň. "Ten obvaz už přeci nejmíň týden nenosím!" Zíral na svoji nepatrnou růžovou jizvu - následek spálení od ohněštěra - a pak se znovu zadíval na Nathalii. "Nemohlas ji vidět," dodal nejistě, "nebo snad ano?"

"Říkala jsem, že vás dva od sebe rozeznám," trhla vesele rameny.

"To se mi nezdá. Byl jsem několikrát u toho, když si je spletla jejich vlastní máma!" vrtěl Lee pochybovačně hlavou.

"Profesionální deformace," ušklíbla se Nathalie. "Pozorování cizích obličejů je můj život."

"Ty obrazy, no jasně," pochopil, ale stále ještě se tvářil nedůvěřivě.

"No dobře," vzdala to. "George má na levé straně nosu trochu tmavší pihy než Fred. Jenže ten jich tam zas má o trochu víc, takže to opticky vypadá dost podobně."

Lee se okamžitě postavil těsně před George a ze vzdálenosti několika palců mu upřeně zíral do tváře.

"Nevidím rozdíl," prohlásil nakonec a svižně uskočil před Georgeovou znechuceně se ohánějící rukou.

"Zkus to, až budou stát vedle sebe," poradila mu se smíchem a opět pokračovali v chůzi.

Nedaleko od vchodu do Velké síně narazili na profesora Quirrella.

"D-d-neska žádné ř-řachavé kapsle, h-hoši?" zakoktal, ale netvářil se přitom nijak zle.

George nasadil omluvný výraz a Quirrell ho trochu nervózně poplácal po rameni, načež všem podržel dveře. Nathalie se na něj vděčně usmála - za ten kýchavý bambus se ještě pořád cítila trochu hloupě, tím spíš že Quirrell vypadal tak vystrašeně, až jí ho přišlo líto.

Rozhodně odmítala představu, že to on by snad jednou chtěl zaříkáváním shodit Harryho Pottera z koštěte tak, jak to viděla na své obrazovidecké kresbě, ačkoli Brumbál v této věci nevěřil ani ve vinu Severuse Snapea. Zřejmě ho prostě oba dva budou chránit před někým třetím.

Popřála Georgeovi a Leemu dobrou chuť a vydala se za Quirrellem k učitelskému stolu.

Předchozí (7.4.) *** Následující (8.1.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (7.4.)

Jak to tak asi může dopadnout, když je hlavní postava představena Luciusovi Malfoyovi? Jinými slovy, narušuji toto ospalé odpoledne a vkládám další část téhle svojí povídky ze světa Harryho Pottera :-)

Kapitola sedmá: Bradavické tajnosti (4. část)

V příští chvíli se ve dveřích Brumbálovy pracovny objevil Lucius Malfoy a, aniž by čekal na vyzvání, vstoupil dovnitř.

---

Vypadal přesně tak, jak si ho Nathalie pamatovala z onoho krátkého setkání v bance U Gringottových - hrdě vzpřímený postoj, elegantní tmavě fialový sametový plášť, vycházková hůl se stříbrnou rukojetí ve tvaru hada, bělostné vlasy rámující povýšený obličej s chladným pohledem světle šedých očí a arogantní chování hned od první chvíle, kdy Brumbála sotva pozdravil a už mu kategoricky oznamoval, že s ním potřebuje mluvit, a to bez jakéhokoli odkladu.

Musela Brumbálovi v duchu složit poklonu za to, s jakým přehledem takové jednání ve své vlastní pracovně strpěl - nasadil lehce shovívavý úsměv a klidně podal Malfoyovi ruku na přivítanou, kterou tento po určitém zaváhání, s kyselým úšklebkem a zlostným přivřením očí neochotně stiskl. To poskytlo Brumbálovi trochu prostoru, aby se zdvořile přeptal na zdraví Malfoyovo, jeho manželky i syna a aby mu představil Nathalii, která nerozhodně postávala opodál a uhlazovala si hábit v místech, kde si do kapes zastrčila pergamen, hůlku a flakónek s Vyjevovacím lektvarem.

"Ach, tak tohle je ta vaše slavná restaurátorka," podotkl Malfoy s notnou dávkou afektu a přejel ji hodnotícím pohledem. Netvářil se však, že by mu byla nějak povědomá, a ona raději zahnala myšlenku zeptat se ho, pro co onehdy tolik pospíchal do svého bankovního trezoru.

Vzápětí se Brumbál na malou chvíli omluvil, chopil se Arianina portrétu schovaného pod přehozem a odnášel ho po vyřezávaných schůdcích zpět do svojí ložnice. Zřejmě nechtěl riskovat, že by jeho host nešťastnou náhodou plátno zahlédl, tím pádem ale Nathalie s Malfoyem v pracovně osaměla a z toho nebyla nikterak nadšená.

"Jak vidím, pracujete i na Brumbálových soukromých dílech," podotkl kousavě, upíraje zrak do míst, kde bradavický ředitel s obrazem v podpaždí zmizel za dveřmi vedoucími do jeho pokojů. "Doufám nicméně, že nikoli za váš bradavický plat," dodal tónem, který ji nenechal ani na okamžik na pochybách, co si o tom jako předseda správní rady školy myslí.

"Ovšemže ne," zareagovala automaticky a pokoušela se tvářit neutrálně, "tohle dělám pro ředitele Brumbála zadarmo a ze své vlastní dobré vůle."

"Jistě," přivřel ironicky oči a několik vteřin si ji mlčky zkoumavě prohlížel. Pak se však odvrátil a začal se bez většího zaujetí procházet kolem stěny ředitelské pracovny přejížděje letmým pohledem jednotlivé portréty.

"A jak jsou tedy na tom… bradavická díla?" zeptal se po chvíli konverzačním tónem a zastavil se před obrazem zakladatelů shlížejících na něj s veškerou nedůtklivostí, jíž byli ve svém stavu schopni (tak se to Nathalii alespoň zdálo).

"Z toho, co jsem stihla posoudit, se zdají být v zásadě v pořádku. Je tu samozřejmě několik výjimek, jimž budu muset věnovat zvýšenou pozornost - " nasadila profesionální tón.

Tázavě naklonil hlavu k portrétu před sebou a ona přikývla.

"Ano, tomu samozřejmě také…"

"Zakladatelé mají vždycky štěstí, že?" ohrnul ret a na okamžik se na obraz pozorně zadíval.

Nechápavě zdvihla obočí. Cože?

"Nemyslím," pokrčila rameny a ostražitě Malfoye pozorovala, "někdejší poničení obrazu mělo zjevně trvalé následky. Nepředpokládám, že bych byla ve snaze o jeho opravu úspěšnější než desítky těch, kteří se o to již pokoušeli přede mnou."

Trochu zvláštně se pousmál, než jeho výraz ovládla obvyklá povýšenost, a opět se vydal na cestu kolem stěny. Sledovala, jak přejíždí očima další portréty, pak ale došel ke skupince křesílek, pohodlně se usadil v jednom z nich, přehodil nohu přes nohu a naučeným pohybem si shrnul pramen vlasů z čela dozadu přes rameno.

"Moji tašku, Dobby," rozkázal příkře a kdesi u jeho kolen se zpoza sametového hábitu vynořil vyhublý a značně umouněný domácí skřítek, jehož si Nathalie až doteď vůbec nevšimla; byl oblečený do kusu špinavého hadru a podával Malfoyovi příruční tašku z té nejlepší dračí kůže.

"Prosím, můj pane," zamumlal a upíral smutné oči velikosti tenisových míčků kamsi mezi druhý a třetí knoflík Malfoyovy košile.

Jeho pán mu nevěnoval ani tu nejmenší pozornost, natož aby mu poděkoval, namísto toho vytáhl z tašky několik pergamenů a začal se jimi beze spěchu probírat.

"Nathalie Belartová, tady to máme," pronesl po chvíli a přelétl očima obsah jedné z listin. "Nepředpokládám, že by se na Akademii magických umění vyučovalo pouze restaurátorství," pravil nečekaně.

To má být otázka či co? Zamrkala a naklonila hlavu snažíc se dopátrat Malfoyových skrytých myšlenkových pochodů.

"To skutečně ne, je to jen jeden z mnoha oborů," přikývla po chvíli zmateně.

"Takže, co jiného ještě umíte?"

Znovu nechápavě zamrkala - o co mu u všech druidů jde? Malfoyovo uvažování evidentně dost značně přesahovalo její empatické schopnosti.

"Mhm… například malovat?" odvětila a neúspěšně se snažila zakrýt ironický podtón.

"Vskutku?" přivřel oči.

"Ano, kdysi jsem se chtěla živit portrétováním," zkřížila ruce na prsou v obranném postoji.

"A co vám v tom zabránilo? Nedostatek talentu?"

Co to…? Nevěřícně vydechla - že by nejlepší Snapeův kámoš? Údivem nad Malfoyovou neomaleností málem zapomněla zavřít pusu.

"Nedostatek zákazníků," odsekla a nutila se násilím do klidu.

Měla sto chutí na něj vyjet, ke spokojenosti by jí stačila třeba jen malá kousavá poznámka o povedené fotografii v nedávném vydání Denního věštce, nechtěla však Brumbálovi přidělávat problémy, a tak raději spolkla vše, co měla na jazyku.

"Jaká škoda!" protáhl lenivě, opřel se lokty o opěradla křesla a spojil před sebou prsty do stříšky. "Já bych nicméně zájem měl - pěkný velký obraz mojí rodiny by se v sídle Malfoyů dobře vyjímal. Úplně ho tam vidím," přejel dlaní vzduchem se zasněným výrazem, "v salonu, nad krbem…"

Odmlčel se a s výsměchem se vyžíval v jejím zmatku.

"Samozřejmě bych očekával - s ohledem na své postavení ve správní radě školy, která vás platí a může vás kdykoli propustit - že to uděláte zcela zadarmo a ze své vlastní dobré vůle," parodoval její nedávná slova a ona na něj vytřeštila oči.

Chápu to správně, že se mě právě teď pokouší vydírat? To snad vážně… ani není možný…

Šokovaně se opřela o hranu Brumbálova stolu. Pravda, utvořila si o Malfoyovi dost zřetelnou představu již tehdy v Gringottovic bance, jenže jeho nynější jednání hravě překonávalo všechna její očekávání. Nedokázala si ani vzpomenout, kdy naposledy potkala někoho tak arogantního, jako byl Lucius Malfoy.

"Tak už jste všechno probrali?" přerušil náhle jejich rozhovor Brumbál vracející se z ložnice - právě včas, neboť Nathalie se cítila jako notně přetlakovaný kotlík, pod nímž před pěti vteřinami ještě o něco víc přitopili.

"Přemýšlejte o mém návrhu, slečno Belartová," pronesl tiše Malfoy jejím směrem a sebevědomě se ušklíbl, jako by o jejím rozhodnutí v této věci už dopředu vůbec nepochyboval, "zimy v Bradavicích bývají dlouhé, ještě ráda odsud na chvíli uniknete…"

Do tvýho baráku? Tak to teda ani omylem, zahučelo jí v hlavě na protest nad takovou představou. Její zrak spočinul na otrhaném domácím skřítkovi, který se napůl schovával za křeslem, v němž Malfoy seděl, a upíral tesklivý pohled střídavě na ni a na Brumbála, a jeho neutěšený zjev ji v názoru na Malfoye jenom utvrdil.

Předchozí (7.3.) *** Následující (7.5.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (7.3.)

Tak jsem se tu v pátek radovala z nadcházejícího víkendu a ono už je zase pondělí. Tady u nás nasněžilo, ale sníh zase hned roztál, ani jsem si ho nestihla užít. Alespoň jsem včera stihla něco málo napsat, takže tady máte do začátku nového týdne třetí část sedmé kapitoly mojí povídky. Na konci opět s drobnou poznámkou. Tak si říkám, jestli ten Harry Potter svět už nějak moc neanalyzuji:-)

Kapitola sedmá: Bradavické tajnosti (3. část)

Nathalie se konečně vzchopila a přesunula se ke skupince maleb napravo od okna. Rozložila na parapet svůj pergamen, mávla hůlkou nad lahvičkou s lektvarem a začala zapisovat první z ředitelských portrétů, které z jejich poklidného podřimování neprobudily kupodivu ani záblesky umělecké magie, jež se objevily nad plátnem po použití Vyjevovacího lektvaru, ani její nahlas pronášená kouzla.

---

Rovněž Brumbál se vrátil ke svojí práci, ovšem ne nadlouho. Nathalie ještě nebyla ani u třetího obrazu, když se za dveřmi ozvaly rychlé kroky a netrpělivé zaklepání. Oba vzhlédli a spatřili profesorku McGonagallovou se značně znepokojeným výrazem v obličeji.

"Musím s vámi hovořit, Albusi," spustila bez úvodu, pak se však zarazila a pohlédla na Nathalii. Zjevně si nebyla jistá, zda před ní může mluvit, ale Brumbál ji vyzval, ať klidně pokračuje, a Nathalie raději začala předstírat zaujatost portrétem drobné ředitelky s podivně špičatýma ušima. Sama nicméně rovněž našpicovala uši, aby jí z rozhovoru Brumbála a McGonagallové nic neuniklo.

"Dnes ráno jsme s Filiusem objevili další tajnou chodbu," promluvila profesorka tiše.

Brumbál překvapeně povytáhl obočí.

"Začíná za jedním brněním ve druhém patře a ústí do Zapovězeného lesa v místě, kde končí bradavické pozemky," pokračovala nebelvírská ředitelka.

"Takže to už je čtvrtá," pravil Brumbál zamyšleně.

"Pokud nepočítáte tu pod Vrbou mlátičkou," přitakala. "Přestává se mi to líbit, Albusi - jen sám Merlin ví, kolik jich tu ještě je, a možná se nám ani nepodaří všechny odhalit…"

"Věřím, že ano, Minervo," odporoval jí ředitel, ale profesorka jen odmítavě stiskla rty.

"A i kdyby, co s tím hodláte dělat?" zeptala se otevřeně. "Vím, jak jste zaujatý proti jakýmkoli stavebním úpravám v Bradavicích, ale podle mého by se ty chodby měly zasypat, zazdít, prostě nějak trvale zneprůchodnit. Riziko vniknutí do hradu je až příliš vysoké."

"Nemyslím, že by bylo natolik jednoduché odhalit jejich vchody mimo Bradavice," řekl Brumbál, "ochranná kouzla jsou dostatečně silná."

"Možná je neobjeví ten, kdo o nich neví," podotkla profesorka, "ale co ti, kteří je znají? A vy víte, že tu takoví jsou. Už jenom ta chodba do Chroptící chýše…"

"Opravdu vás tolik trápí, že Remus Lupin zná jeden ze vchodů do Bradavic?" podivil se ředitel.

"Lupin mi vadí ze všeho nejméně," odvětila stroze, "ale přece si nemyslíte, že o té chodbě tehdy neřekl minimálně svým nejlepším přátelům."

"Z nichž dva jsou po smrti a třetí je v Azkabanu," pronesl Brumbál s podivným odstínem v hlase, jejž Nathalie nedokázala zařadit.

"A co když Sirius Black uprchne?" vyjela na něj McGonagallová poněkud rozezleně.

Ředitel si povzdychl a chvíli trvalo, než opět promluvil:

"Pamatujete si, jak jsme tu chodbu tehdy vytvořili?" nadhodil. "Bylo nutné ji hloubit z obou stran současně. A v onom rozhodujícím okamžiku, kdy jsme chtěli prorazit těch několik posledních metrů vedoucích přes hranici bradavických pozemků, jsem musel na malou chvíli zrušit všechna kouzla, jimiž jsou tyto pozemky a celý hrad chráněny, a následně je obnovit v jejich původní síle. I tak to nebylo příliš rozumné - kdyby se o tom někdo dozvěděl a v pravý okamžik podnikl útok… Jenže jinak by chodba nemohla být dokončena. A bez průchodu do Chroptící chýše by Remus Lupin nikdy nemohl v Bradavicích studovat. Takže toho rozhodně nelituji."

"Vždyť já také ne," povzdychla si McGonagallová, "on je bezpochyby jedním z nejlepších lidí, jaké jsem v životě poznala. Ale jak to s tím souvisí?"

"Chtěl jsem jen říct, že obdobný průběh muselo mít i vytvoření ostatních chodeb," rozvíjel Brumbál svoji úvahu, "i tehdy bylo nezbytné na malou chvíli zrušit všechna ochranná kouzla. Což ovšem nebyl schopen udělat nikdo jiný, než právoplatný ředitel školy. A já jsem přesvědčen, že pokud už ředitelé k tomuto kroku z nějakého důvodu dospěli, zajistili zároveň patřičně silnou magií, aby chodbou neprošel nikdo, kdo by neměl s Bradavicemi ty nejlepší úmysly. Já jsem to tehdy před lety udělal také tak."

"Pokud věříte, že taková kouzla zastaví Vy-víte-koho…"

"Kdybych tomu nevěřil, nepovažoval bych vůbec za nutné nějakou obranu budovat. Pokud někdy Voldemort znovu povstane," pokračoval a pohled mu na okamžik zaletěl k Nathalii, která se už ani nesnažila předstírat práci a se zájmem jejich hovoru naslouchala, "tak se nebude plížit tajnými chodbami jako zloděj - můžete mi věřit, Minervo, ten udeří přímo a se vší silou."

Profesorka se při té představě mimoděk zachvěla, ale ještě zdaleka se nevzdávala.

"A co Sirius Black? A Smrtijedi? Není vyloučené, že někdo z nich během svých studií odhalil některou z těch chodeb..."

"Všechny chodby řádně prověříme a případně ještě posílíme ochranná kouzla u jejich vchodů i v místech, kde protínají hranici našich pozemků. A Argusovi řeknu, aby příslušné prostory zde na hradě bedlivě hlídal. Čtyři chodby - to snad zvládne. Předesílám však, že rušit je nehodlám. Člověk nikdy neví, kdy se mohou hodit. Vy s Filiusem nicméně pokračujte v hledání, jak vidím, povolanější osoby jsem tímto úkolem snad ani nemohl pověřit," usmál se.

McGonagallová okázale přehlédla jeho snahu jí zalichotit a stále se tvářila nespokojeně. Už se nadechovala k dalším námitkám, když ji zarazilo krátké zabušení na dveře. Do místnosti vstoupil Hagrid a vypadal, jako kdyby mu někdo jediným slovem zkazil celý den.

"Je tu Lucius Malfoy," oznámil s patrným znechucením a Nathalie leknutím div neupustila na zem lahvičku s Vyjevovacím lektvarem. Lucius Malfoy? Co ten tady u všech druidů pohledává?

"Ach," vypravila ze sebe rozladěně McGonagallová, "my o vlku…," zkřivila rty a významně pohlédla na Brumbála.

Nathalie na oba nechápavě zazírala, pak se jí ale vybavil onen novinový článek, který spojoval na jednom místě fotografii Luciuse Malfoye a zmínku o neusvědčených přívržencích Toho-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit, a nepříjemně ji zamrazilo.

"Pokud už mě nepotřebujete, Albusi…" McGonagallová se tvářila, že toto setkání si mileráda nechá ujít.

"Mám také odejít?" přeptala se Nathalie a skládala svůj pergamen. Moc práce jsem tedy zatím neudělala, pomyslela si sklesle.

"Nechcete mě doprovodit do mého kabinetu? Mám tam několik zajímavých pláten," nabídla jí zničehožnic profesorka, což Nathalii docela udivilo. "Tady jste už, počítám, stejně pro dnešek skončila."

"Ještě chvilku vydržte, Nathalie," pravil Brumbál, "představím vás."

Překvapeně na něj pohlédla.

"Lucius Malfoy je předsedou správní rady bradavické školy," vysvětloval ředitel. "To on schvaloval vaše přijetí."

Znovu se jí vybavila fotografie světlovlasého kouzelníka odnášejícího z banky U Gringottových nějaký podezřelý předmět zřejmě náležející do sféry černé magie a nechápavě zavrtěla hlavou. Jak může někdo takový sedět ve správní radě jedné z nejvýznamnějších kouzelnických škol?

"Je velice majetný a tím pádem i vlivný," odpověděla jí vzápětí nevědomky McGonagallová. "Radím vám, dávejte si pozor na to, co říkáte," uvrhla Nathalii v ještě větší zmatek. "Počkám na vás dole," dodala nakonec a vyšla s Hagridem ze dveří.

_^Poznámka:

_{^{Dodnes mě v knížkách HP docela překvapuje, jak to, že se Voldemort nikdy nepokusil o průnik do Bradavic jednou z tajných chodeb - on, který neměl problém najít a otevřít Tajemnou komnatu, by je přece určitě našel také už v době svých studií. A později se spolčil s Pettigrewem, který věděl o všech sedmi chodbách. Tak se zde pokouším o nějaké vlastní vysvětlení ohledně toho, jak byly chráněny, a proč jimi prošly vždycky jenom samé kladné postavy:-)}}

Předchozí (7.2.) *** Následující (7.4.)

Rozcestník povídky