31 srpna, 2009

Portrét pro Bradavice (18.4.)

Další část osmnáctky, jež nás dovede až na samý práh Malfoyova domu. A já vám na prahu nového školního roku přeji mnoho úspěchů!

Kapitola osmnáctá: Malfoyovo sídlo (4. část)

Od onoho čtvrtečního večera, kdy se Nathalie vrátila do Snapeova kabinetu k další spolupráci na obranném lektvaru, vládlo mezi ní a profesorem křehké příměří. Nathalie se chovala tak, jako obvykle - mlčky zpracovávala jednotlivé přísady a míchala mezitímní odvary, načež je přidávala do svého kotle. A Snape se očividně snažil o totéž - mnohdy z něj přímo čišela touha sdělit jí, co si myslí o jejích pochybných schopnostech, ale naštěstí zůstával jen u výmluvných úšklebků, které se naučila tolerovat už dávno. Nikdy se jí už nepokusil znovu dotknout, ale občas ho přistihla, jak si ji zamyšleně prohlíží, jako by se snažil přijít na kloub něčemu, co se přímo týkalo její osoby. Což ji mátlo, ale raději se zdržovala jakýchkoli narážek na toto téma.

Během následujícího týdne se jim společnými silami podařilo posunout přípravu obranného lektvaru o notný kus dopředu a nyní mělo nastat opětovné období klidu, během něhož bude lektvar zrát až do konečné fáze. Tu si Nathalie zatím nedokázala vůbec představit, neboť Snapeovy výzkumy v místnostech zakázané chodby nebyly dosud úplné a navíc zde byl nový neznámý faktor, který bylo nutno prozkoumat, a sice vliv krve jednorožce na účinnost lektvaru. Nathalie tuto záležitost během jedné večeře podrobně rozebrala s Hagridem, jenž tvrdil, že by to neměl být problém - v Zapovězeném lese se nacházelo stádo jednorožců, kteří mu důvěřovali - odebrat některému z nich trochu krve pro něj prý nebude nic obtížného.
A tak jediné, co Nathalii nedávalo spát, byla její plánovaná mise k Malfoyovým. Poslední dny trávila hodně času procvičováním kouzel obrany proti černé magii s Terencem Higgsem a nezapomínala ani na přeměňování a kouzelné formule - zejména různé druhy otevíracích kouzel se jí nepochybně budou hodit, stejně tak jako kouzla zastírací - a to i přesto, že neviditelný plášť Jamese Pottera měla už několik dní zabalený v kufru připraveném na cestu. Na Brumbálovu výslovnou žádost jí několik kouzel dokonce nepříliš ochotně poradil i Snape.
Osmadvacátý leden se však přiblížil rychleji, než by jí bylo milé, a když onoho pondělního rána přijímala poslední rady v Brumbálově pracovně, třásly se jí ruce tak, že je raději zastrčila hluboko do kapes svého hábitu.
"Hlavní je, aby Lucius Malfoy neodhalil pravý účel vaší návštěvy," opakoval jí ředitel už nejméně podvacáté a ona jen mechanicky přikyvovala, nechávajíc se v myšlenkách unášet všemi těmi katastrofickými představami, které ji už několik týdnů strašily ve snech tak živě, že hravě nahradily i její předchozí noční můry týkající se osudu Severuse Snapea a Brumbálovy smrti. "Víte, co mu máte říct, kdyby vás přistihl," pokračoval ředitel a vyčkávavě se na ni zadíval.
"A - ano," probrala se z rozjímání o sedmém hrůzném způsobu zabití Malfoyovou rukou, který si na sebe vymyslela. "Po jedné z jeho návštěv jste si všiml, že vám z ředitelny zmizel velmi cenný předmět, nemůžete Malfoye samozřejmě obvinit bez důkazu z krádeže, a tak jste mě požádal, jestli bych se po tom předmětu neporozhlédla, když budu u něj doma," odříkávala připravený scénář, jenž jí ovšem nepřipadal právě dvakrát důvěryhodný. A Snapeovi ostatně také ne, jak seznala z jeho posměšného odfrknutí.
"Nitrozpyt. Veritasérum." Tato dvě slova se v uplynulých dnech skloňovala v ředitelně ve všech pádech, a tak ani nepovažoval za nutné je dále rozvádět.
"Lucius v nitrozpytu nijak extrémně nevyniká," oponoval mu Brumbál, jako už tolikrát předtím. "Nic, co by Nathalie nezvládla. Ona umí své pravé myšlenky pohřbít velmi hluboko, Severusi, to mi můžete věřit."
Snape se pochybovačně ušklíbl.
"Tak proč jste mi zatím nedal možnost to ověřit?" vypálil přímou otázku, která mu zjevně tanula na mysli již několik dní, ale vzhledem k napjatému vztahu mezi ním, Nathalií a ředitelem, se ji neodvážil položit dřív.
"Prověřil jsem Nathaliino umění nitrobrany sám," odbyl ho Brumbál rázně a ostře se na něj zadíval. "A říkám vám na rovinu, Severusi, že si nepřeji, abyste na ni nitrozpyt zkoušel. Máte s ní spolupracovat, ne se snažit dokázat svoji převahu tím, že se jí budete pokoušet dostat do hlavy. Je to, doufám, dostatečně jasné?"
"Ovšem," odsekl Snape úsečně a nespokojeně stiskl rty do úzké linky.
Nathalie si neslyšně oddychla. Dobře věděla, proč Brumbál nechce, aby Snape byť i jen na okamžik spatřil její myšlenky. Úporně se snažila zasunout svoji věštbu do nejhlubšího podvědomí (ačkoli měla podezření, že jeho by zajímaly mnohem aktuálnější záležitosti), ale určitá pravděpodobnost, že by profesor zahlédl něco ze svého osudu, tu přece jen existovala. Byl prostě příliš dobrý.
"A veritasérum?" nedal se nyní a zaútočil na Brumbála dalším dotazem.
"Vše záleží jen na umění nalézt na položené otázky ty správné odpovědi," obrátil se Brumbál k Nathalii. "Kdo vás posílá? Bradavický ředitel. Co jste tu hledala? Jistou cennost, o níž je přesvědčen, že ji máte neoprávněně v držení," přehrával ředitel už po několikáté různé otázky a předem připravené odpovědi, které sice nebudou lží, ale ani Malfoyovi nic neprozradí.
"O co se jednalo konkrétně? O obraz Salazara Zmijozela," skočil mu Snape posměšným tónem do řeči. "Nebo jste snad přišel na jiný způsob, jak se této otázce vyhnout tak, aby nemusela lhát?"
"Nesmí si ji vůbec nechat položit," pokrčil Brumbál rameny. "Vyřčené obvinění z krádeže musí Luciuse natolik rozčílit, že přestane logicky uvažovat. Mnohem pravděpodobněji pak budou následovat dotazy typu - chce snad Brumbál tvrdit, že já, Lucius Malfoy, jsem zloděj? Chce proti mně poštvat Sbor pro prosazování kouzelnických zákonů? Na obě otázky zní odpověď Ano, což ho ještě víc rozlítí. Veritasérum účinkuje jen několik minut, zvlášť pokud je připravené průměrným lektvaristou - a k jinému se Lucius zřejmě nemá šanci dostat. Nepozná, kdy jeho účinky vyprchají, zvlášť když Nathalie bude ochotně pokračovat ve vyprávění tak, jak jsme se dohodli."
"Je vám ale jasné, na jak vratkém základě tento plán spočívá," otázal se ředitele Snape.
"Nathalie patří do Havraspáru, Severusi," podotkl Brumbál, "jsem přesvědčen, že ví, jak mluvit, aby ji nikdo nedonutil nic prozradit. Samozřejmě toto jsou až krajní možnosti a já pevně věřím, že k ničemu takovému nedojde. Nathalie má s sebou neviditelný plášť a příkaz stranit se jakéhokoli náznaku nebezpečí. Lucius si je dobře vědom toho, že mě ta jeho pohádka o kletbě Imperius, pod kterou údajně sloužil Voldemortovi, ani na chvíli nepřesvědčila, a nepochybně si představuje, že si vymyslím cokoli, abych ho zdiskreditoval. Uvěří Nathaliinu vyprávění více než ochotně a na žádné veritasérum ani nitrozpyt si ani nevzpomene."
"V to můžete jen doufat," pokrčil rameny Snape a nasadil masku přezíravého nezájmu.
"Já hlavně doufám, že Nathalii v případě jakýchkoli problémů pomůžete, Severusi," pravil ředitel a Snape nespokojeně zamrkal. "Udělal bych to sám, ale…," navázal Brumbál a zašátral v zásuvce svého stolu, "…to vy znáte Malfoyovo panství stejně dobře, jako jeho majitele."
Načež vytáhl ze zásuvky dvě totožná zrcátka veliká sotva jako dlaň zabalená do měkké látky. Jedno podal Nathalii a druhé Snapeovi.
"Jsou vzájemně propojená - podobně jako některé zdejší obrazy," vysvětloval překvapené Nathalii a odmítavě se tvářícímu profesorovi. "Pokud se Nathalie dostane do nějakých obtíží a promluví do svého zrcátka, vy ji, Severusi, uvidíte a uslyšíte v tom svém."
"Jak poetické," pronesl Snape jízlivě a zkřivil horní ret. "Mám snad strávit celý týden čekáním na její vyděšené volání o pomoc?"
"Byl bych vám vděčný," přikývl vážně Brumbál. Čímž Snapea viditelně nepotěšil, profesor si ho chvíli měřil roztrpčeným pohledem, spolkl však svoje námitky a otočil se k ní.
"Půjdeme tedy?"
Přikývla a podala Brumbálovi pravici.
"Hodně štěstí, děvče," stiskl její dlaň oběma rukama. "Budete ho potřebovat."
Ředitelův obličej spatřila v okně jedné z věží, ještě když scházela za Snapem po zasněžené cestě k bradavické bráně. Sotva opustili školní pozemky, profesor se zastavil a natáhl k Nathalii své předloktí.
"Děkuji, zvládnu se přemístit sama," zavrčela podrážděně.
"Nehodlám tu ztrácet čas vysvětlováním, kam přesně se budeme přemisťovat," vrátil jí to a netrpělivě jí znovu nabídl předloktí. Neochotně k němu přistoupila, pevněji sevřela jednou rukou svůj kufr, prsty druhé ruky obemkla kolem jeho paže a vzápětí je oba strhl vír přemisťovacího kouzla.
Objevili se na široké příjezdové cestě lemované vysokým živým plotem přikrytým čepicemi sněhu, před impozantní dvoukřídlou bránou z tepaného železa. Nathalie se omámeně rozhlížela kolem sebe - nerada se přemisťovala s někým, neboť se vždy cítila podivně nejistě a vykolejeně a trvávalo jí dlouhou dobu, než si její tělo a mysl zvykly na nové místo. Navíc všude kolem nich byla mlha a Nathalie se poděšeně přikrčila, když náhle odkudsi zaslechla podivný, vzdálený křik.
"Pávi," prohlásil Snape, stojící stále těsně vedle ní. "Malfoy je hrdým majitelem bílých pávů. Jediných široko daleko." Jeho výraz byl podivnou směsicí fascinace a znechucení.
Raději to nijak nekomentovala a pozorovala ho, jak ťuknutím hůlky bránu otevřel, a když prošli skrz ni na Malfoyovy pozemky, zaznamenala, že se za nimi brána opět sama zavřela. Pokračovali dál - pod tenkou vrstvičkou sněhu vrzal štěrk, po němž procházeli, a před nimi se náhle z mlhy jako přízrak vynořilo pohledné venkovské sídlo s kosočtvercovými okenními tabulkami. Nathalie se zachvěla a pevněji sevřela v prstech hůlku, jíž vedle sebe udržovala ve vzduchu svůj kufr.
Mlha a sníh tlumily jejich kroky, když stoupali po nemnoha schodech k hlavnímu vchodu. Snape po ní vrhl nečitelný pohled a pak se beze slova chopil klepadla na dveřích.

Poznámka:
Zrcátka jsou převzata z 5. a 7. dílu Harryho Pottera - jedno takové zrcátko dal Harrymu Sirius, aby s ním mohl komunikovat. Siriusovo zrcátko se nakonec dostalo až k Aberforthovi a díky němu dokázal Harry přivolat na Malfoyovo sídlo, kde byli vězněni, Dobbyho, který je odtud zachránil.


30 srpna, 2009

Švýcarské ozubnicové železnice

Onehdy jsem vám tady slibovala článeček s fotkami věnovaný mému červencovému výletu do Švýcarska, nuž zde ho máte, snad neurazí…:-)


Mám ráda hory, a tak si zřídkakdy nechávám ujít příležitost nějaké poznat. V kombinaci s pozitivním vztahem k železnici (tím myslím fenomén železnice jako takový, ne to, co si každý představí pod pojmem druhá třída v opožděném, narvaném vlaku Českých drah s cestou protkávanou výlukami a zakončenou dojezdem do nějakého zaručeně "úhledného" nádraží) je výsledkem občasný zájezd kamsi, kde se dá putovat a poznávat vlakem.

Zájezd - nejsme doma natolik organizačně schopní, abychom si něco zařídili sami, takže k tomu máme osvědčenou cestovku. Plán - dovezou nás autobusem do Švýcarska, ubytují v hotelu a budou nás vozit k nástupní stanici vybraného vlaku a čekat na nás ve stanici dojezdu. Zní to fajn, zvlášť když se podaří eliminovat alespoň jeden ze dvou nočních autobusových přejezdů. Nesnáším noční autobusové přejezdy - nikdy neusnu, je mi špatně z únavy a drnkám hlavou o sklo v rytmu prasklin v asfaltu, případně rovnou padám k zemi, když sedím do uličky. No nic.

Úvodní přejezd Čechy -> Švýcarsko je naštěstí denní, vyjíždíme brzo ráno z Prahy směr Plzeň, Rozvadov, Mnichov a tak dál. Autobus je úplně plný a klimatizace to množství lidí moc nepobírá. Anebo není zapnutá naplno - je totiž třeba uvážit, s jakou skladbou lidí putujeme - senioři a nemnoho rodin s dětmi = samí zimomřivci, kteří nad sebou zavírají větráky, jakmile dovnitř náhodně zavane trocha svěžejšího vzduchu. Zlaté staré Karosy s otevíracími okýnky, tyhle novodobé ubedněné rakve, kde průměrně vzrostlý Čech permanentně dře koleny o sedadlo před sebou, jsem si zrovna neoblíbila a pocit klaustrofobie chytám už krátce za Rozvadovem.

Řidiči jsou dva týpci "všudejsemjel - všechnoavšechnyznám" ve výmluvných vestičkách. Už při průjezdu kolem Mnichova se začínáme sázet, kdy se poprvé ztratí. Stihli to kupodivu už v Lindau, kde na kruhovém objezdu minuli zřetelnou ceduli Insel (ostrov) a za květnatého proslovu průvodkyně o tom, jak málo máme času, s přehledem zamířili do jakési vilové čtvrti.
Lindau - jediné bavorské město na břehu 65 km dlouhého a 15 km širokého Bodamského jezera je totiž naše první zastávka. Prohlídkám městeček příliš neholduji, jsem spíš příznivcem procházek v přírodě. Historické centrum Lindau se naštěstí nachází na malém ostrůvku na jezeře (nadmořská výška 397 metrů), a z mostu je tudíž vidět alespoň nějaká ta voda. A hory, k nimž míříme, což v nás vyvolává slastná očekávání - hory = výška = svěží vzduch = žádné vedro = pohodové léto = ideální dovolená. Když ovšem nebude pršet.
Konečně se přesouváme do Švýcarska, konkrétně do kantonu Graubinden. Jsme ubytováni v malém hotelu ve švýcarské lyžařské oblasti Lenzerheide. Zařízení je dobové a skutečně tu není vedro, což v nás vyvolává blažené úsměvy. Stejně jako místní pivo Calanda, které se vaří v nedalekém městě Chur.
Následující den považuji za svůj malý úspěch. Prosadila jsem totiž trhnutí se od skupiny a uskutečnění vlastního plánu. Program zbytku výpravy se totiž pro tento den doslova shoduje s jiným zájezdem, který jsme již absolvovali necelé dva roky předtím (bude-li čas a chuť, napíšu k tomu samostatný článek, neboť to tehdy stálo za to). Sice moc nechápeme, proč se právě tenhle jeden den programově kryje, ale nijak zvlášť nám to nevadí, ba možná právě naopak.
U pošty nedaleko našeho hotelu jsme naskočili do žlutého poštovního autobusu, který samozřejmě přijel na minutu přesně, jak už je ve Švýcarsku příjemným zvykem. Projeli jsme pár městeček zdejší lyžařské oblasti a vystoupili u nejbližší lanovky. Všude kolem nás jsou hory a my se už nemůžeme dočkat, až spočineme na nějakém vrcholku. Naším vyvoleným vrškem se stala hora Rothorn (2.865 m n.m.). V takové výšce chládek určitě bude, říkali jsme si, a taky že ano - sotva jsme dojeli nahoru, zatáhlo se celé údolí mraky.
Mraky mi v zásadě nevadí, neboť jsou podle mého názoru nadmíru fotogenické. Pokud z nich tedy neprší. Z těchhle naštěstí pouze pět minut padalo cosi podobného sněhu a po hodině je vítr postupně rozfoukal do dalších údolí a odhalil nám tak nádherné pohledy na okolní hory i podhůří. Vydali jsme se na procházku po okolních vršcích a já i můj foťák jsme byli ve svém živlu.
V jednu chvíli jsme dokonce dohlédli až do dalšího lyžařského střediska Arosa, kam jsme jeli vlakem při předchozím zájezdu (ten článek to vážně bude chtít). Je to zajímavé, koukat na známé místo úplně z jiného úhlu pohledu. Prý tu časem plánují spojení těchto dvou lyžařských oblastí - to pak bude něco.
Když jsme se dostatečně poprocházeli a vynadívali všude kolem, sjeli jsme lanovkou zpět do mezistanice Scharmoin (1.904 m n.m.) a vydali se na krátkou botanickou stezku s ukázkami alpské květeny (cedulky u různých rostlin). Potkávali jsme mnoho švýcarských turistů a všichni nás zdravili, jenže my vůbec nerozuměli, co nám to říkají. Guten Tag to nebylo. Grűss Gott taky ne. Nicméně jsme to po chvíli odposlouchali a aplikovali na další lidi, jež jsme míjeli. Vypadali šťastně. (Teprve po návratu náhledem do Wikipedie zjišťuji pravdu - švýcarský pozdrav zní Grűezi, což je zkrácenina a zkomolenina od Ich grűsse Sie - zdravím vás. Dobré, což?) Na konci stezky nás čekal pohled na pěkný vodopád.
Opět jsme se vrátili na mezistanici a dojeli až dolů. Před příjezdem Postauta jsme měli ještě chvíli času na procházku kolem místního jezírka Heidsee (1.480 metrů nad mořem). Chtěla jsem si půjčit šlapadlo, neboť já si zásadně všude chci půjčovat šlapadlo (neboli "pedalo"). Ale tak ne, prý je moc zima. Chmm!
Následujícího dne se opět připojujeme ke skupině. Autobus nás veze přes Chur a Disentis do průsmyku Oberalppass (2.044 metrů nad mořem), odkud se vydává na svou více než 1300 kilometrů dlouhou cestu řeka Rýn, a pak dolů do Andermattu a městečka Realp. Mezitím nás průvodkyně baví různými údaji - je vážně neskutečná - během 15 minut povídání se dostala od Ženevské konvence k postavení žen ve švýcarské společnosti (ženy mají volební právo až od 70. let 20. století!), odtud plynule přešla k Bernskému salašnickému psu, načež nás poinformovala o místě, kde zemřel Sherlock Holmes, a skončila u švýcarských vynálezů (mezi něž patří hlavně sýr, čokoláda, stoličky na dojení a suchý zip) a švýcarské gardy, která střeží papeže. Není nad dostatek informací.
Ve městě Realp je nádraží, kde náš autobus naloží na vlak a sedíce v autobusu projedeme po kolejích 15 km dlouhým tunelem pod průsmykem Furka do Oberwaldu. Zpátky pojedeme parním vláčkem právě přes tento průsmyk.
Vláček vyjíždí z městečka Gletsch, odkud je pěkně vidět místní ledovec.
Jedná se o vlak tažený parní lokomotivou - a o to je náš zážitek zvláštnější. Přes Furka pass se totiž železnice s běžnými vlaky neprovozuje - jezdí se tunelem pod průsmykem (kudy jsme ostatně právě přijeli i my). Do průsmyku se pak v letních měsících dá dojet autem. Anebo nyní i parním vlakem - v roce 1983 tady místní železniční nadšenci založili klub a začali opravovat zastarávající železnici. Dokonce se jim podařilo odkoupit z Vietnamu zpět původní parní lokomotivy, které tam byly prodány v roce 1947, a od roku 1992 postupně otevírají jednotlivé sekce železnice a vozí vláčkem turisty přes průsmyk sem a tam. Celá renovace by měla být hotova v příštím roce, kdy bude dokončen poslední úsek z Oberwaldu do Gletsche, který my jsme prozatím vyjeli autobusem. Nic moc ekologického to ale není - na jednu cestu z Realpu do Gletsche přes průsmyk Furka spotřebuje parní lokomotiva 700 kilogramů uhlí a 3.000 litrů vody. A to dosahuje maximální rychlosti 45 km/h na běžných a 20 km/h na ozubnicových kolejnicích. A předtím, než vyjede, je nutné stroj 5 až 6 hodin rozehřívat!
Nastupujeme do vlaku a já oceňuji svoji zimní lyžařskou bundu - nikdo mě nedonutí sedět spořádaně v uzavřeném vagónu, když mohu jet v zadním otevřeném vyhlídkovém voze! Je tam docela zima a fouká tam, jenže mě nic neodradí! Fotím ledovec, vlak a vůbec všechno. Jako japonský turista. Ostatní dělají totéž.Z vyhlídkového vozu se vysoko na kopci stává nevyhlídkový, rolety jsou zataženy a my projíždíme úzkým, 1874 metrů dlouhým tunelem přes průsmyk. I přes rolety jsme po výjezdu z tunelu lehce přidušení - jen si zkuste jet úzkým tunelem za parní lokomotivou! Z tunelu se kouří ještě čtvrt hodiny poté, co jsme ho opustili. Na horním nádraží Furka (2.430 m n.m.) je ale veselo - hraje muzika, prodávají se švýcarské specialitky a čeká se na protijedoucí vlak. A pak už sjíždíme zpět do Realpu. Krásná dlouhá cesta (13 kilometrů za nějakých 100 minut), vřele doporučuji! A pak se vracíme přes Oberalp pass a Chur zpět do hotelu.
Další den - čeká nás cesta na jih, jenž patří k nejbohatším oblastem Švýcarska. Je opět teplo a slunečno - na jihu bude teplo a slunečno možná až moc. Posloucháme výklad o švýcarském noži - houževnaté kudle dokonalého muže a výsledku to dokonalého umu a nápaditosti místních obyvatel (to nevymýšlím, to cituji) a míříme přes průsmyk San Bernardino k jezeru Lugano.
Čeká nás výjezd další ozubnicovou železnicí z Capolaga na horu Monte Generoso (1.704 m n.m.). Cesta nahoru na horu trvá sotva 40 minut a kruhový výhled z nejvyššího bodu, kam se musí ještě pár minut vyšlápnout pěšky, stojí rozhodně za to.
Z hory je nádherný výhled na tři jezera - zejména na Lago di Lugano, jež se choulí v zátoce a krčí se mezi zaštiťujícími svahy (to opět cituji), hluboké až 279 metrů, a pak Lago di Como a Lago Maggiore. Je sice trochu mlžný opar, ale zřejmě ne tak moc, neboť všechna tři jezera prý nebývají vidět často. Opět obcházíme různé místní vyhlídkové body a já opět hodně fotím. Je to paráda.
Cesta dolů se odehrála po stejných kolejích a následovala krátká prohlídka 57 tisícového městečka Lugano obklopeného horami vysokými kolem dvou tisíc metrů. Opět je můj návrh na zapůjčení šlapadla odmítnut. Prý není čas. Chmm!!
Místo toho jsme zašli do pěkného kostela S. Maria degli Angioli a prošli se po nábřeží a v uličkách. Libo zakoupit švýcarské hodinky nebo nůž? Výběr je neomezený.
Opustili jsme Lugano a vydali se na dlouhou cestu zpět. Trochu nevýhoda, že jsou ty destinace tak vzdálené od hotelu, to vysedávání v autobusu trochu unavuje. Alespoň jsme se po cestě zastavili v soutěsce Via mala, kudy vedla obchodní cesta už v římských dobách a nebyla nikdy nic moc, což už napovídá i samotný název. Soutěska je vskutku hluboká, vrcholky nad ní rozeklané a skaliska monumentální. Při minulé návštěvě Švýcarska jsme byli až dole, nyní tedy využívám času na focení zeshora.
A k našemu zklamání nastal poslední den (škoda, že všechno pěkné je tak krátké). Opustili jsme hotel a vydali se na sever. Cílem je pro tento den jezero Vierwaldstätter See, čtvrté největší jezero ve Švýcarsku, jinak zvané též Luzernské. Čekala nás cesta ozubnicovou železnicí z městečka Goldau na horu Rigi (1.798 m n.m.), jež se tyčí na břehu tohoto jezera, a jiná ozubnicová železnice směrem dolů, která končí přímo na břehu jezera v přístavu Vitznau.
Měli jsme štěstí - od letošního léta zde opět jezdí znovuzprovozněná parní lokomotiva z roku 1873, která je údajně poslední funkční lokomotivou s vertikálním parním kotlem na světě (důvodem prý je, aby hladina vody v kotli byla i cestou do prudkého kopce či z kopce co nejvíc vyrovnaná). Od roku 1959 byla tahle lokomotiva vystavena v muzeu dopravy v Luzernu, než se ji koncem 90. let rozhodli opět zprovoznit. Je vskutku výstavní.
Na vrcholku Rigi nás zastihl krátký déšť, ale vítr mraky opět rychle rozfoukal a my se tak mohli naposled pokochat výhledem na švýcarské vršky. Kruhový výhled byl jedinečný, jezero se zdálo být pod námi takřka na dosah ruky, zvlášť když člověk namířil dalekohled na město Luzern - byl vidět i známý dřevěný Kapličkový most.
Dolů jsme tedy sjeli po jiných kolejích do jiného města, prakticky až na břeh jezera. Zapůjčení šlapadla už ani nenavrhuji (chmm!!!), i tak nám kolesový parník do Luzernu totiž málem ujel.
Plavba po jezeře nemá chybu, je sice trochu zataženo, ale neprší a to nám ke spokojenosti bohatě stačí.
Závěr našeho zájezdu byl věnován nezbytné prohlídce města Luzern s již zmíněným 170 metrů dlouhým Kapličkovým mostem. Ještě štěstí, že ho po požáru v roce 1993 opět obnovili, to by byla docela škoda. A to i přesto, že v Luzernu je dřevěný most ještě jeden.
Nemine nás návštěva jezuitského kostela ze 17. století ani kaple svatého Petra ze století 12., která je nejstarší budovou ve městě. Nemine nás ani nákup dárků - převážně samozřejmě čokolád všeho druhu. A na samotný závěr je tu památník s umírajícím lvem připomínající švýcarské gardisty zemřelé při ochraně francouzského krále Ludvíka XVI. v roce 1792.
A pak již následoval jen noční přejezd domů aneb to nejhorší nakonec - zkuste ráno od půl čtvrté tvrdnout před zamčenými dveřmi stanice metra Zličín, až pojede první metro!

(Na upozornění Nerly přidávám odkaz na Wikipedii pro ty z vás, kteří by si chtěli něco přečíst o ozubnicové železnici.)

28 srpna, 2009

Portrét pro Bradavice (18.3.)

Další část osmnácté kapitoly možná přinese určitý posun ve vztahu Severuse Snapea a Nathalie Belartové. Anebo taky ne, posuďte sami. Přeji pěkný poslední víkend prázdnin!

Kapitola osmnáctá: Malfoyovo sídlo (3. část)

Tohle postávání přede dveřmi Snapeova kabinetu se Nathalii začínalo z duše protivit. Zlobilo ji, s jakými obavami se pokaždé odhodlává zaklepat na to dubové dřevo, nesnášela ono věčné a opakující se rozjímání nad mosaznou klikou, které vždy znovu a znovu začínalo otázkou: Proč tam vlastně jdu? Co tu dělám? Proč nejsem raději ve svém pokoji? a pokračovalo úvahami na téma: Mám já tohle zapotřebí? Nebylo by lepší se na všechno vykašlat a vrátit se do Francie? a nezřídka končilo zamyšlením ve stylu: Co jsem komu udělala? a Co já z toho života vlastně mám?

Věděla, že nakonec do těch dveří bude muset vejít tak jako tak, což jí ovšem nebránilo pokládat si tyto sebezpytující dotazy pokaždé, když před nimi opět stanula. Bylo to nesnesitelně otravné a pokořující.
Toho večera však její hloubání nad kresbou dubového dřeva přerušil sám profesor lektvarů, jenž dveře znenadání otevřel a chystal se vyjít ven. Oba se zarazili a několik vteřin na sebe mlčky zírali.
Nathalie se instinktivně přikrčila v očekávání první z mnoha jízlivých narážek, jež se jistě už zanedlouho sesypou na její hlavu, ale Snape nic neříkal a nakonec ustoupil zpět do místnosti, aby mohla projít dovnitř, a beze slova ji pozoroval, když udělala několik kroků k nejbližší židli, odložila na ni, tak jako vždy, svoji kabelu a rozhlédla se kolem sebe, uvazujíc si na hlavě šátek.
Dva kotle rozpracovaného obranného lektvaru byly na svých místech. V kamenném výklenku ve zdi se chladil menší kotlík, obsahující zřejmě jeden z dalších mezitímních odvarů, jež se připravovaly zvlášť a pak se teprve přidávaly do obranného lektvaru, druhý kotlík téže velikosti určený nepochybně k témuž účelu postával na pracovním stole a vedle něj Nathalie spatřila plátěné váčky s přísadami a skleněné nádoby s mločími oky.
Když tu nebyla ona, musel Snape připravovat mezitímní odvary postupně tak, aby je stihl přidat do velkých kotlů v ten pravý čas a při správné teplotě. Proto ty dva kotlíky, došlo jí. Ani Severus Snape nemůže být u dvou kotlů současně, pomyslela si pobaveně, přistoupila k pracovnímu stolu a dotkla se několika pergamenů, pátrajíc po návodu. Ironické komentáře stále nepřicházely, a tak se tázavě pootočila ke Snapeovi, postávajícímu u dveří s rukou na klice.
"Začněte s přípravou odvaru ze salamandří kůže," pronesl překvapivě neutrálním tónem. "Vrátím se za chvíli - Pomona Prýtová mi slíbila čerstvý kořen mandragory," pokračoval a předstíral absolutní nevšímavost k jejímu lehce šokovanému výrazu pramenícímu z faktu, že se jí právě uráčil poskytnout víc informací, než by jindy pokládal za nutné. "Návod naleznete tam," kývl hlavou ke svému psacímu stolu, jenž byl kompletně zarovnán hromadami něčeho, co s ohledem na hojné škrtání červeným inkoustem musely být studentské testy a eseje, a dalšími pergameny.
Nathalie přistoupila ke stolu a chopila se pergamenu, jenž ležel nahoře - začetla se do mnohokrát přeškrtaného a přepisovaného postupu přípravy salamandřího odvaru, vytáhla pergamen z hromady jemu podobných a nevěřícně zamrkala, když pod ním spatřila Velkou encyklopedii lektvarů (díl O-R) otevřenou na stránce s informacemi o obranných lektvarech.
Rychle se otočila po Snapeovi, ale ten už mezitím zmizel na chodbě. Bezděčně se pousmála svojí náhlé myšlence - tohle bylo asi jediné vyjádření vděku, kterého se jí od něj dostane. Dá jí najevo přijetí knihy tím, že ji bude aktivně používat - co víc by si mohla přát? Však si ji také zaplatil, vrátil ji hlásek v hlavě rychle do reality.
Povzdychla si a rozhlédla se po stole - Snape očividně přečetl celou pasáž týkající se obranných lektvarů mnohem rychleji a pečlivěji než předtím ona - až nyní si všimla, že pracovní desku kromě studentských prací pokrývají i pergameny plné složitých výpočtů poměrů jednotlivých přísad - u těch, které zřejmě odpovídaly předchozím Snapeovým výzkumům, bylo připojeno jen spokojené odškrtnutí, některým informacím z knihy - soudě podle podrobného rozboru zakončeného otazníkem - příliš nevěřil, ale našla i pergamen se složitou analýzou, jíž ani za mák nerozuměla, ale k níž byly připojeny tři vykřičníky a poznámka: Zeptat se Kettleburna + Hagrida. Poté, co se do Snapeova rukopisu pečlivěji začetla, pochopila proč - i on už v Encyklopedii objevil pasáž o výhodách přimíchání krve jednorožce.
Když se Snape vrátil do kabinetu s několika kořeny mandragory zabalenými do kusu látky, stála již nad kotlíkem a pilně promíchávala jeho obsah. Zkontroloval kotlík jedním rádoby nenápadným pohledem, postavil se ke stolu naproti ní a začal mandragoru mlčky zpracovávat.
Překvapeně povytáhla obočí. Žádné komentáře? Žádné urážky? Co mu ten Brumbál u všech všudy řekl? Chvílemi pátrala očima ve Snapeově skloněném obličeji, ale uspokojivou odpověď nenacházela. Je tohle vůbec Severus Snape? Proč tu mandragoru nenechá za trest pokrájet nějakého studenta - tak jako vždycky?
"Budu potřebovat ještě pár mločích očí," prohlásila zhruba po hodině, během níž se intenzivně snažila soustředit na svoji práci a nevšímat si svého mlčenlivého společníka.
Snape zhodnotil pohledem barvu odvaru a mlčky kývl ke skříni s přísadami, aniž by při tom přestal krájet kořen mandragory na mikroskopické kousky.
Nathalie obešla psací stůl, došla ke skříni, připomínající spíš poměrně vysoký, starý a odřený příborník, a začala pátrat očima po příslušné přísadě. Vzala to odshora, a tak nehledala příliš dlouho - veliká sklenice s mločíma očima stála hned na horní polici. Natáhla se po ní, jenže na ni sotva dosáhla, a možnosti, že ji při sundávání upustí, se upřímně děsila. Neslyšně si povzdychla a vytáhla z vnitřní kapsy hábitu hůlku. Snapea se o nic prosit nehodlala, od čeho je koneckonců čarodějka, aby si neporadila s příliš vysoko uloženou nádobou?
"Přestaňte mi tady mávat tou hůlkou, Belartová," ozvalo se od pracovního stolu výstražné zavrčení. Vzápětí za sebou zaslechla rychlé kročeje, a než se stačila uklidit z rohu, v němž skříň s přísadami stála, natahoval se Snape přes ni k horní polici. Otočila se k němu, připravená uniknout z jeho dosahu hned, jakmile trochu poodstoupí, a strnulým zrakem hypnotizovala vlákna na rukávu jeho hábitu.
Zaznamenala, jak se mu konečně podařilo sejmout nádobu s mločíma očima z horní části skříně, čekala, že jí tu sklenici podá s obvyklým posměšným odfrknutím, ale on ji dál svíral v ruce, postávaje nepohnutě ani ne stopu od Nathalie.
Několik vteřin ticha ji nakonec donutilo zdvihnout hlavu.
Shlížel na ni neproniknutelným pohledem temných očí, až se znepokojeně zavrtěla a přitiskla se zády k příborníku. Zjevně si její nervozity vůbec nevšiml, nepatrně naklonil hlavu a pozorně studoval její tvář, jako by byla nějaký nesmírně zajímavý exemplář živočicha, který by si rád naložil do jedné ze svých nechutných sklenic. A pak, jako by nemohl odolat náhlému bezděčnému nutkání, zdvihl ruku a zachytil pramen vlasů, jenž se jí během práce na odvaru uvolnil z pod šátku, odhrnul jí ho z čela a pomalu pokračoval dál, až ucítila jeho chladný dotyk na spánku, když jí dvěma dlouhými hubenými prsty zastrčil vlasy zpět pod látku. Upíral nehybný zrak na místo, jehož se právě dotkl, a ona měla nepříjemný pocit, že musí vidět i tu žilku, jež jí najednou tak rychle a zmateně tepala pod kůží.
Co to ksakru dělá?!
V další chvíli se Snape probral ze svého podivného zamyšlení, a když zaznamenal její rozšířené oči, ustoupil o krok dozadu a zkřivil ústa do obvyklého jízlivého úšklebku.
"Nechápu, proč vlastně nosíte tenhle nesmysl," pokývl směrem k její pokrývce hlavy a pohrdlivě zdvihl obočí, "je to snad nějaký pozůstatek pochybné krásnohůlské výuky? Anebo snaha o zdání profesionality, ve vašem případě však poněkud marná? Neboť svůj účel zjevně neplní, že?" narážel na uvolněné prameny jejích vlasů.
Nathalie sebou překvapeně trhla - takže teď mě tu bude pro změnu buzerovat kvůli šátku?
Zjevně to s tím Brumbálovým vlivem přehnala - návrat do reality Snapeova sarkasmu byl až příliš rychlý a tvrdý. Nicméně si trochu oddychla, neboť ironický Snape pro ni zdaleka nebyl takovou neznámou, jako Snape jemně přejíždějící prsty po jejím obličeji.
Vzápětí ji však popadl vztek, pevně stiskla rty a stěží odolala touze sdělit mu něco o vzhledu jeho vlasů. Namísto toho mu vytrhla nádobu z ruky, hbitě kolem něj proklouzla a naštvaně odpochodovala ke svému kotlíku, vedle nějž nepříliš šetrně sklenici odložila. Strhla si šátek z hlavy, několika prudkými pohyby si ulízla zplihlé prameny nasáklé zápachem z chystaného odvaru dozadu a znovu si ten kus látky omotala kolem čela přes uši a pevně utáhla v týle. Načež se opět chopila měchačky a začala odvar promíchávat.
Nebude si Snapea všímat. Prostě nebude.
Za několik vteřin se k ní připojil u pracovního stolu a pokračoval v krájení mandragory. Během pár minut s tím byl hotový a ona udiveně zamrkala, když vylovil z přinesené nádoby několik mločích očí a začal je v dřevěné misce roztírat na kaši. Nestávalo se příliš často, že by jí pomáhal s přísadami do jí připravovaného lektvaru. Vlastně se to nestávalo nikdy.
"Co říkáte na tu krev jednorožce?" zeptal se jí zničehožnic, čímž jí opět málem vyrazil dech. On se ptá na její názor? A jak vůbec ví, že…
"Je mi jasné, že jste to četla," ušklíbl se jejímu údivu. A že to celé umíte nazpaměť, dořekl si nepochybně sám pro sebe. Alespoň však neměl potřebu sdělit jí tuto narážku nahlas. A ona na oplátku spolkla tu svoji.
"Dokážeme ji sehnat?" zeptala se ho místo odpovědi. "Tak, aby se žádnému z nich nic nestalo?"
Chvíli ji pozoroval, ačkoli byl myšlenkami nepochybně na míle daleko.
"Zkusíme to," prohlásil nakonec a na okamžik stiskl rty.
Kdyby to v jeho případě bylo možné, přísahala by, že právě zahlédla cosi podobného pokusu o spokojené pousmání.



24 srpna, 2009

Portrét pro Bradavice (18.2.)

Podaří se řediteli přesvědčit Nathalii, aby opět začala spolupracovat se Snapem? Co dalšího vyplyne z rozhovoru na téma Nebelvír versus Zmijozel? A co na to Skorobezhlavý Nick? Druhá část osmnácté kapitoly s přáním pěkného posledního týdne prázdnin...

Kapitola osmnáctá: Malfoyovo sídlo (2. část)

"Tak proč nespojíte Zmijozel na Snapeovy hodiny s nějakou jinou kolejí než s Nebelvírem?" zajímala se Nathalie dál.
"Chci, aby ta vzájemná averze zůstala jen mezi nebelvírskými a zmijozelskými studenty," odvětil Brumbál. "Nepokládám za moudré a vlastně ani za nutné do tohoto vztahu zatahovat ještě Mrzimor či Havraspár."

"Takhle ale cíleně pěstujete jejich nenávist jednoho proti druhému!" podivila se.
"Ta nesnášenlivost mezi nimi je odvěká - už od dob Godrika Nebelvíra a Salazara Zmijozela. Nebelvíři ji ale dokáží nejlépe zvládnout a dokonce ji přetavit v něco pozitivního. Ostatně zkuste si někdy všimnout, jak kamarádští jsou k sobě studenti oněch tří kolejí, když odcházejí ze Snapeových hodin - vzájemně se litují, svorně mu zlořečí a sobě navzájem si pomáhají. Nadávat na Severuse se zde na hradě považuje za obecný folklór, oni se proti němu mohou velice silně vymezit, názor na hodiny lektvarů je téma, které je spojuje napříč všemi třemi nezmijozelskými kolejemi. Pro něj jsou všichni stejně hloupí a každý se čas od času stane terčem jeho nespokojenosti. A to ty děti učí vzájemnému soucitu a umění být nápomocen druhému. Takovou míru solidarity v nich zatím žádný profesor probudit nedokázal. A oni budou tuto soudržnost potřebovat, Nathalie. Jednou se bez ní neobejdou."
"S tím nemůžu nesouhlasit, řediteli, jenže teď přece není válka! Neměly by ty děti mít právo na nezatížené dětství a mládí a na klidné studium za rovných, spravedlivých podmínek?"
"V míru jistě ano," připustil Brumbál. "Jenže my už jsme ve válce nebo v ní alespoň zanedlouho budeme. A válka neskončí, dokud Voldemort nebude definitivně poražen. Ty děti, jak je dnes nazýváte, zde v Bradavicích dospějí a stanou se těmi, kteří budou bojovat za náš svět. Jen musí protentokrát dospět o něco dřív, bohužel, a nemyslete si, že mě to netíží," rozhodil posmutněle rukama. "Severus se i při své povaze dokáže krotit," pokračoval dál, "nikdy se nestalo, že by někoho napadl nějakou kletbou nebo ho jinak fyzicky zranil. I když je sebevíc rozzuřený, tak si zpravidla vystačí pouze se slovními komentáři a se sice nepříjemnými, ale v zásadě neškodnými školními tresty."
"Takže podle vás ta jeho ironie studenty vlastně sbližuje?" zahleděla se na něj Nathalie nedůvěřivě.
"Paradoxně ano," pousmál se ředitel. "Učí se, jak se o sebe navzájem postarat v dobrém i ve zlém a prohlubuje se tím role koleje jakožto rodiny. Studenti zde získávají přátele a životní postoje doslova na celý život."
Překvapeně ho pozorovala. Nikdy by ji nenapadlo o Snapeovi a jeho metodách takovým způsobem uvažovat. A zároveň se jí vybavil její předvánoční rozhovor s Aberforthem - teď mnohem víc než dřív jí totiž připadalo, že Brumbál je vážně schopen přivírat oči nad Snapeovým bezprecedentním chováním ke studentům jen z důvodu jakýchsi vyšších cílů.
"A bude-li Vy-víte-kdo někdy poražen? Necháte tady Snapea učit i v době míru?" zeptala se ho zvědavě.
"Ale Nathalie," pousmál se na ni se smutkem v očích, "vy přece sama nejlépe víte, že míru se Severus Snape nedožije…"
Zbledla a rozechvěla se náhlým mrazem, jenž jí přeběhl po zádech. Znělo to příliš neuvěřitelně - a příliš krutě. Zarazil ji ten klid, s nímž Brumbál dokázal přemýšlet, jak Snapea nejlépe využít v nastávajícím konfliktu. A jako by byl rád, že jednoho dne nebude muset řešit, co se s jeho takzvaným přítelem stane potom.
Ostatně on se tím ani zabývat nemusí, uvědomila si a vlasy se jí zježily na zátylku, v té době už přece sám bude taktéž mrtvý
"Nemá žádný smysl to teď a tady rozebírat," podotkl Brumbál, jako by jí četl myšlenky. "Nyní se mi hlavně jedná o co nejdůkladnější zabezpečení hradu. Potřebujeme ten obranný lektvar. A Severus mi neopomněl barvitě povyprávět, jak jste se rozhodla nedostát svému slibu."
"A divíte se?" naježila se podrážděně. "Po tom, k čemu u něj minulou středu došlo?"
"Já vás chápu," odvětil ředitel klidně. "Ale tady teď nejde o vás a ani o Severuse. Ujistil jsem ho, že s ním budete i nadále spolupracovat."
"Takže nakonec jsem já ta špatná?" vydechla nevěřícně. "Mám se pokorně vrátit do jeho kabinetu a dál s ním dělat na tom lektvaru, jako by se nic nestalo? A nemám se mu náhodou ještě omluvit?" dodala kousavě a chvíli dokonce uvažovala, že Brumbála poinformuje i o té scéně kolem jejího daru, již nemohla překousnout snad ještě víc, než chování Snapea k Tonksové.
"Jistěže nejste špatná," uklidňoval ji ředitel. "Dal jsem Severusovi jednoznačně najevo, že na výrobě toho lektvaru trvám a že pokud se k vám nezačne chovat s náležitou zdvořilostí, víckrát vás přesvědčovat nebudu."
"A co on na to?" ušklíbla se ironicky, neboť Snapeův výraz si dokázala živě představit.
"Vždyť ho znáte," pokrčil Brumbál rameny. "On nikdy dobrovolně nepřizná, že potřebuje pomoc, to je přece zřejmé. Raději skončí na ošetřovně s totálním vyčerpáním organismu, než aby uznal chybu a omluvil se."
"Skvělé," zahučela. "Takže tam půjdu a udělám ze sebe absolutního pitomce."
"Prosím vás o to," přikývl ředitel, "opravdu na tom velmi záleží. A navíc vás zanedlouho čeká odjezd k Malfoyovým. Potřebuji, abyste se Severusem dosáhli před touto akcí alespoň dočasného smíru. Hádky jejímu úspěšnému provedení v žádném případě neprospějí. A na něj se v tomto ohledu můžete spolehnout, Nathalie," podotkl vážně, "možná na to nevypadá, ale jestli nastane nějaký problém, tak on vás tam nenechá. To vím určitě."
"Nebyla bych si tím tak jistá," zabrblala a pohnula se ke dveřím. Situace, do níž ji ředitel dostal, se jí moc nelíbila - od oné scény ve Velké síni ji Snape stíhal pohledy, jimž nerozuměla a ani rozumět nechtěla, tak proč mu teď má, u všech druidů, pomáhat, když on o to zjevně nestojí?
Cestou po točitém schodišti z Brumbálovy pracovny doslova prolétla jedním z bradavických duchů a to jí na náladě nepřidalo. Ten pocit se až příliš podobal ledové sprše.
"Ach, omlouvám se, slečno," zahovořil vlídně přízrak, v němž poznala ducha nebelvírské koleje. "Musím naléhavě hovořit s ředitelem Brumbálem."
"Co se děje, sire Nicholasi?" zeptala se, neboť rytíř se tvářil natolik důležitě, až jí připadalo, že by si nedostatek její zvědavosti mohl vyložit jako nezdvořilost.
"Protiva," vyplivl duch z úst nenáviděné jméno. "Tohle už prostě musí přestat!" stěžoval si. "Neustále všechny uráží - dnes se opět posmíval té chudince Uršule kvůli jejím brýlím. Albus Brumbál to konečně musí zarazit!"
"Jednou mi kdosi vyprávěl, že se o to bez úspěchu pokoušelo již několik bradavických ředitelů," vzpomněla si na jeden z prvních střetů se Snapem. "Proč by se to podle vás mělo podařit právě Brumbálovi?"
"Je to přece největší čaroděj všech dob!" trhl sir Nicholas netrpělivě rameny, až se mu jeho takřka uťatá hlava na krku nebezpečně zakymácela. "Kdo by to měl dokázat, když ne on?" dodal a se zdvořilým rozloučením proplul skrz dveře rovnou do Brumbálovy pracovny.
"Největší čaroděj všech dob," zamumlala tiše a opět si vzpomněla na Aberfortha. A znenadání jí prolétla myslí absurdní, avšak děsivá vize sebe samé a Zmijozelova portrétu na miskách vah. Dal by v krajním případě ředitel přednost raději záchraně jejího života anebo zmocnění se toho obrazu? Jistě, došlo jí, on by se snažil získat obojí naráz. A jako největšímu čaroději všech dob by se mu to pravděpodobně i podařilo. Ale co kdyby si náhodou - za jistých nepříznivých okolností - musel vybrat?
Poděšeně zavrtěla hlavou, neboť takovou situaci si nechtěla ani představit. Vždy Brumbálovi věřila a nesmírně si ho vážila. Ale ten jeho přístup k profesorovi lektvarů - ať už byl Snape jakkoli protivný - v tom jejich vztahu bylo něco nevyslovitelně děsivého. Něco, co jednoho dne donutí Snapea, aby vyslal proti řediteli kletbu, která se nepromíjí.
Pomalu procházela chodbami ke svému pokoji a přemýšlela, jak se Snape asi bude tvářit, až se večer opět objeví u něj ve sklepení. Jaké posměšné komentáře z něj zase vypadnou? Jak ji urazí tentokrát? Ředitel byl přesvědčen, že jí Snape v případě obtíží u Malfoyových přijde na pomoc, ale ona tomu nevěřila - proč by to měl asi tak dělat? Ba ne, jestli se jí v onom týdnu něco přihodí, tak Snape to bude ještě oslavovat, ušklíbla se trpce.
Bude si muset vystačit sama, uvědomila si bez nadšení. A to nebyla právě povzbudivá představa, neboť její pokroky v obraně proti černé magii jí i přes veškerou Terencovu snahu a ujišťování o jejím viditelném zlepšení připadaly velice chabé.



21 srpna, 2009

Portrét pro Bradavice (18.1.)

Takže házím do placu první nástřel z osmnácté kapitoly - mise Nathalie k Malfoyovým se nepříjemně blíží, na scénu vstupuje usmiřovatel a já se opět zamýšlím nad motivy různých postav k různým věcem v rowlingovském světě...

Kapitola osmnáctá: Malfoyovo sídlo (1. část)

Kráčela úzkou chodbou ozářenou pouze několika pochodněmi, jejichž světlo se míhalo po vlhkých kamenných stěnách. Přes sebe přehozený neviditelný plášť, který si jednou rukou přidržovala v pohodlné vzdálenosti od obličeje tak, aby jí nebránil v dýchání, v druhé ruce hůlku připravenou v pohotovostní poloze. Došla k dalším dveřím.

"Alohomora!" pronesla - spíš v duchu než nahlas - otevírací kouzlo a mávla při tom hůlkou - dveře se se slabým zavrzáním otevřely a ona nahlédla dovnitř. Z hrdla se jí vydral zklamaný povzdech - ani Malfoyův potravinový sklípek Zmijozelův portrét očividně neskrýval.
Opět dveře uzavřela a vydala se k dalším. Jejich otevření jí nezabralo o nic více času než v předešlém případě. A pak se ozval ten křik. Hlasitý, ječivý, nervydrásající zvuk.
"Zloděěěj! Zloděěěj!" vyřvával malý zavalitý mužík s rudým obličejem z obrazu s několika sudy, jenž strážil vchod do Malfoyova vinného sklepa.
Mávla hůlkou, aby ho umlčela, přibouchla dveře a dala se na rychlý ústup. Pozdě - na chodbě se znenadání vyrojil dobrý tucet domácích skřítků a uháněli proti ní, snažila se jim vyhýbat, přitiskla se ke zdi, ale jeden z nich o ni zavadil paží, zarazil se a nechápavě se ohlédl na místo, kde stála. V příštím okamžiku k ní přiskočil, hmátl prsty po jejím plášti a strhl ho z ní dolů. A v další chvíli už ji všech dvanáct domácích skřítků spíš neslo, než táhlo, po schodech nahoru a pak do nepřirozeně obrovitého sálu, kde na nejvyšší židli posedával Lucius Malfoy obklopený houfem polonahých ženštin.
"Snažila se vloupat do pánova vinného sklepa!" žaloval pisklavým hláskem skřítek, který ji odhalil, a Malfoy ji probodl zlostným pohledem.
"Proto jste tady? Abyste mě okradla o mé nejcennější láhve?" zahřímal nenávistně, až se ustrašeně přikrčila a začala něco nesrozumitelného koktat. "O pověstný Pinot noir ze soukromé vinice Malfoyů, ročník 1894?" vykřikoval Malfoy dál a výhrůžně se nad ní vztyčil do svojí plné výše.
"Ne, to ne… já jenom…," pokračovala v koktání.
"Omlouvám se, Luciusi, mohu za to já," ozvalo se znenadání ode dveří a ona nevěřícně zazírala na klidným krokem se blížícího Severuse Snapea v elegantním temně modrém kabátci. "Netušil jsem, že necháváš svůj sklep tak bedlivě střežit, a pozval jsem tam slečnu Belartovou na schůzku," dodal nevzrušeně, zatímco ona na něj šokovaně třeštila zrak.
Lucius Malfoy se však klokotavě rozesmál a usadil se zpět do svojí židle.
"A odkdy chodí tvoje přítelkyně na dostaveníčka pod neviditelným pláštěm?" dobíral si Snapea, jenž se sebejistě postavil vedle ní a objal ji jednou rukou majetnicky kolem pasu, zatímco si tou druhou oprašoval jakési neviditelné smítko z bezchybně čistého oblečení.
"Obvykle nechodí," připustil se sebevědomým pousmáním, "ale tady Nathalie je poněkud plachá, že ano, drahá?" otočil se k ní, načež si ji přitáhl k sobě a sklonil se k jejím rtům…
Nathalie se s trhnutím probudila.
"Paní! Paní!"
Vedle její postele se krčila domácí skřítka Daisy a opatrně třásla jejím ramenem.
"Co je… co se děje?" mžourala Nathalie nechápavě. Vinný sklep? Malfoy na trůnu obklopen jakýmisi poběhlicemi? Severus Snape v modrém a ona… v jeho objetí? U Merlinových měsíc nošených ponožek, co to mělo zase být?!
"Pan ředitel chce s paní mluvit!" drmolila skřítka naléhavě. "A já… nemohla jsem paní vůbec probudit!"
Není divu, pomyslela si Nathalie poté, co zavadila pohledem o vyprázdněnou lahvičku lektvaru na spaní a pod stolem zaznamenala podezřele známou láhev, na niž ovšem nehodlala Daisy upozorňovat. Další bezesná noc, kdy se až do čtyř do rána klepala strachy při představě, že se ocitne na celý týden vydaná na milost a nemilost jednomu z nejprohnanějších Smrtijedů, a to bez jakékoli ochrany (svým pouze pozvolna se zlepšujícím schopnostem obrany proti černé magii dosud příliš nedůvěřovala a ve Snapeovu pomoc doufat nemohla), načež to už nevydržela, vzala si další dávku lektvaru na spaní a zapila ji několika poctivými doušky Ogdenské starorežné. Bylo štěstí, že ji tentokrát skřítka probudila, neboť na ono ráno, kdy si Daisy k její posteli zavolala na pomoc profesora lektvarů, Nathalie dost nerada vzpomínala.
"Kolik je hodin?" zamumlala na půl úst a neochotně se vymotávala z peřin.
"Půl desáté, paní."
"Hmmm," protáhla Nathalie bez zájmu. "Netušíš náhodou, co po mně ředitel může chtít?" přeptala se pro jistotu, ale skřítka jen zavrtěla hlavou…
"Víte, Nathalie, já si plně uvědomuji, jak nesmírně obtížné je spolupracovat se Severusem a tolerovat ty jeho nálady," začal Brumbál opatrně, když se o půl hodiny později unaveně svezla do křesla naproti jeho stolu a marně potlačovala zívání.
"Nálady? Mám spíš za to, že u něj se jedná o permanentní stav, nebo ne?" odvětila sarkasticky.
Ředitel se omluvně pousmál.
"Přesto jste jedna z mála, která s ním vydržela pracovat tak dlouho," pokračoval vemlouvavým tónem, jenž jí připadal nanejvýš podezřelý. "Jste taková vyrovnaná a…"
"Co se mi tím snažíte naznačit, řediteli?" přerušila jeho snahu uklidnit její momentální podrážděnost pár dobře míněnými lichotkami. "Profesor Snape už od samého začátku o žádnou pomoc nestál a dával mi to nepokrytě najevo při nesčetných příležitostech. Vyhověla jsem mu. Konečně. A to pro klid nás obou, řekla bych."
"Dobře víte, že sám ten lektvar nedokončí," namítl Brumbál. "Nachází se momentálně v nejsložitější fázi přípravy a…"
"Na to měl ale myslet dřív. Vy si ani nedokážete představit, co si od něj minulý týden musela Tonksová vyslechnout během svého školního trestu."
"Ale dokážu," zavrtěl ředitel hlavou, a když mu věnovala nedůvěřivý pohled, pokračoval dál. "Pomonu Prýtovou samozřejmě zajímalo, proč Mrzimor přišel přes noc znenadání o takové množství bodů, a stavila se u mě hned následujícího rána. Jeden z mých přístrojů," pokývl hlavou směrem ke stolku, na němž se kývalo a jemně zvonilo několik podivných zlatých věciček, "totiž zaznamenává, kdo body udělil či strhl a také kterému studentovi. Takže jsem si promluvil se Severusem i se slečnou Tonksovou. Jejich verze se samozřejmě poněkud odlišují, ale jelikož je oba dost dobře znám, umím si o té události udělat dosti přesný úsudek."
Což vysvětlovalo, proč se jí Prýtová za celý týden, který uběhl od oné scény, nezeptala ani jednou na její průběh. A Nathalii se o tom samotné nechtělo začínat.
"To děvče v tom bylo úplně nevinně a on několika větami dokázal urazit ji i její rodiče," podotkla nakvašeně. "Upřímně řečeno i přesto, jak moc si vás vážím a že vím, jakou důležitost přikládáte roli, již má Snape v budoucnu sehrát, nikdy nepochopím, jak zde můžete nechat učit někoho takového. Mně je pětadvacet a mám dost značné problémy vedle něj byť i jen existovat. Nicméně si však raději ani nepředstavuji, jak tento jeho přístup musí ubližovat jednotlivým studentům. Hlavně tedy těm mladším."
"Já vím, Nathalie," přerušil ji Brumbál s povzdechem, "vím, že Severus není zrovna ideální učitel, ale já ho tady skutečně potřebuji mít. Nechci ho ztratit z dohledu."
"Takže ho raději necháte, aby ty děti psychicky ničil?" dotírala na něj dál. "Během těch školních trestů jsem zažila několik ukázek jeho chování k nim a mohu vám říct, že něco takového se doopravdy hned tak nevidí. A to ani nemluvím o tom, jak nehorázně nadržuje svojí koleji. Nebo si myslíte, že na školním trestu někdy byl i někdo ze Zmijozelu?"
"Vím o tom," přitakal ředitel, "ale koneckonců ta Severusova potřeba chránit svoji kolej je docela pochopitelná. Zmijozel má natolik špatnou pověst, že není nijak jednoduché být v dobách míru jeho příslušníkem. Vládne obecné přesvědčení, že všichni zlí čarodějové pocházeli ze Zmijozelu, a tak mají lidé vůči této koleji odjakživa předsudky. Včetně mě samotného, to bohužel musím přiznat," připustil s jistou neochotou.
Překvapeně zamrkala.
"Jenže i ostatní tři koleje čas od času vyprodukují nebezpečné čaroděje - vezměte si třeba Justuse Tavoryho," navázal Brumbál. "O jeho zařazení do Havraspáru neměl Moudrý klobouk žádnou pochybnost a vidíte, co se z něj stalo. A nebyl jediný - příslušníci havraspárské koleje jsou příliš chytří na to, aby bezdůvodně riskovali svůj život - mnoho z nich se alespoň navenek přidalo k Voldemortovi jen proto, aby měli klid. A Mrzimorští? Jsou možná mnohem loajálnější, ale nechají se snadno zastrašit. A Voldemort byl ve vydírání odjakživa mistr. A zařazení mezi zrádce se bohužel nevyhnulo ani absolventům Nebelvíru - jistě už jste sama slyšela o Siriusovi Blackovi, který se přidal k Voldemortovi a vyzradil mu, kde se skrývají Potterovi…," odmlčel se a ona nepatrně přikývla. "Severus má prostě dojem, že všichni profesoři už ze zásady nadržují všem kolejím kromě Zmijozelu, a tak se to instinktivně snaží nějak vyvážit. Ale je přitom svým způsobem spravedlivý, to zas musím uznat. Sráží všechny koleje stejným způsobem."
"Nebelvír ovšem nejvíc, pokud jsem si všimla," namítla Nathalie.
"Nebelvír a Zmijozel jsou přirození nepřátelé," přisvědčil Brumbál. "I když nelze popřít, že společné hodiny lektvarů se Severusem tomu ještě napomáhají."



19 srpna, 2009

Sunshine

Před nedávnem jsem shlédla film Sunshine, a jelikož mám rozepsaných několik úryvků z povídky najednou a nejsem schopná žádný dokončit, rozhodla jsem se s vámi v mezidobí před vložením další kapitoly alespoň podělit o zážitek z tohoto dílka. Nečekejte probůh žádnou směrodatnou recenzi, jedná se čistě o moje slunečným víkendovým odpolednem ovlivněné osobní dojmy:-). A pokud film znáte, napište mi, jak se líbil vám...

K uvedenému filmu jsem přistupovala se dvěma vědomostmi:
Jednak, že se jedná o dílo režiséra Dannyho Boylea, které běželo v kinech před nějakými dvěma roky, a jednak, že jde o sci-fi (děje níže popsaného), což mám ráda.


Dannyho Boylea znáte zřejmě všichni - a neholdujete-li zrovna filmům Mělký hrob nebo Trainspotting, kteréžto já osobně považuji za jeho nejvydařenější dílka, pak jistě zbystříte při názvech filmů jako je Pláž (nemám v oblibě Leonarda DiCapria, ale Tilda Swinton je tam úžasná a scénky, kdy hlavní hrdina vnímá sledování hlídačů marihuany jako videohru, jsou bezva), 28 dní poté anebo nedávno tolik oslavovaný Milionář z chatrče (dle mého spíš průměrná rodinná komedie na sobotní večer, ačkoli scéna s vydloubnutím oka malému chlapci, neb slepí žebrající zpěváci vydělají více, se až děsivě blíží jak Mělkému hrobu, tak bohužel zřejmě i realitě). No, přestanu řešit kupu jiných Boyleho filmů a popojedu. V tomto případě spíš popoletím.

Ano, ano, děj Sunshine nás vrhá bezprostředně do roku 2057 a do vzdálenosti nějakých 90 milionů kilometrů od Země (hrouda nohy víže). Ke Slunci, o nějž tu - už podle názvu filmu - především běží, to osmičlenná posádka super-hyper kosmické lodi má ještě nějakých šedesát milionů kilometrů. Na cestě jsou už dlouho, osmou nadsvětelnou rychlost ze Star Treku si rovnou odmyslete a červí (a jakékoli jiné) díry též. I když jedna díra tu je - údajně kdesi u slunečního pólu, kam má posádka svrhnout super-hyper bombu, jež byla prý vyrobena z veškerého štěpného materiálu, co kde lidé po Zemi posbírali. Což je do budoucna nepochybně dobrá zpráva pro všechny odpůrce jaderné energie a nucených prací v uranových dolech.

Ptáte se, proč posádka veze tuhle super-hyper bombu k našemu milému, hřejivému sluníčku? Nu, zde je první a nikoli poslední kámen úrazu filmu - divák totiž musí za a) uvěřit, že Slunce pomalu vyhasíná a na Zemi začíná vládnout příšerná zima (a náš pan prezident se raduje, neboť s tou neexistencí globálního oteplování měl zase jednou pravdu), čemuž já mám problémy věřit - proč jsem si totiž celou tu dobu po přečtení mnoha knih na toto téma myslela, že budoucí osud Slunce je pomalý růst záření (a tudíž i teploty na Zemi) a objemu, což ze Slunce udělá nejdřív rudého obra, načež plynný obal odvane kamsi do prostoru a ze Slunce zůstane malý bílý trpaslík, a to všechno až za nějakých 5-8 miliard let? Letíme dál - za b) totiž divák musí přijmout fakt, že pokud se vše povede tak, jak má, a posádka bombu opravdu svrhne do Slunce, ta bomba tam vybuchne a Slunce opět zažehne, takže na Zemi zas zavládne teplo, láska, štěstí a mír. Hip hip hurá!

Tak nějak mi to (a teď se nemálo červenám) připomnělo jeden z mých raných pokusů o literární tvorbu - bylo mi tak asi třináct a jala jsem se (také) napsat sci-fi. Nevyhasínalo Slunce, ale Země, a pořešilo se to přitáhnutím kousku rozžhaveného Slunce a vlitím do zemského jádra (na díru u pólu jsem na rozdíl od tvůrců Sunshine nepřišla, já to tam cpala podmořskou sopkou). A jelikož i mému nedovyvinutému mozku bylo jasné, že takový technický výkon by lidi asi vážně nedali, povolala jsem na pomoc náhodou se objevivší přátelskou mimozemskou rasu. Kruci… tak mě napadá, nemám to někomu prodat jako námět na scénář? :-D

Dobrá, přijala jsem s malým reptáním tuto vizi a jala se sledovat film. Odsejpá to slušně - člověk se jen příliš neorientuje v jednotlivých členech posádky - tak schválně - vzpomenu si, kdo tam všechno byl? O.K., jdeme na to - takže:
Byl tam ten bláznivý psycholog (Cliff Curtis), co se pořád dokola chodil dívat na Slunce s co nejmenším možným filtrem, až si z toho pobytu na výsluní vyrobil solidní úchylku; pak tam byly dvě ženy - jedna (Michelle Yeoh) se starala o skleník zajišťující přísun kyslíku (a ten následný požár kapradinek fakt těžce nesla) a druhá (Rose Byrne) jakože řídila loď a těžce nesla různá hlasování - třeba o tom, koho zabít, aby zbyl kyslík na ostatní. No, pak tam byl kapitán (Hiroyuki Sanada), který hrdinsky zahynul při opravě protislunečního ochranného štítu; jeho zástupce (Chris Evans), který hrdinsky zahynul při znovuspouštění lodního počítače; pak navigátor (Benedict Wong), co svojí zapomnětlivostí způsobil rozbití toho štítu a nakonec se nepříliš hrdinsky ale o to víc obětavě zasebevraždil; komunikační důstojník (Troy Garity), který jednoho dne poněkud minul otvor do lodi a zemřel vydán napospas vakuu; a nepostradatelný fyzik (Cillian Murphy), jenž měl tu výhodu, že díky svým znalostem nikdy nebyl cílem akcí typu "máme málo vzduchu - musíme tě zabít" a nakonec se mu bombu skutečně podařilo s úspěchem odpálit a zachránit tak lidstvo.
Dobře, dobře, nebudu předstírat, že jsem si je pamatovala všechny, ale s využitím Wikipedie jsem je nakonec dohromady dala a zároveň vám nastínila, k čemu všemu tam daleko ve vesmíru došlo.

Proč k tomu ale došlo, když si loďka tak poklidně plula prostorem? Inu, zde je další zádrhel příběhu. Tahle mise totiž nebyla první. Kdysi už se o to jiní pokoušeli a ano, tušíte správně - nepodařilo se jim to. A ano, opět tušíte správně - naši astronauti kdesi poblíž Merkuru zaslechli signál z jejich lodi a nenapadlo je nic lepšího, než se za nimi letět podívat. Protože koneckonců dvě bomby jsou vždycky lepší než jedna.

Až doposud pohoda, jen jsem se už pomalu začínala děsit, co na té původní lodi asi naleznou - posádku, která se zbláznila a povraždila se navzájem? Posádku, která se zbláznila, ale ještě žije? Posádku, která se sice nezbláznila, ale byla sežrána vetřelci? Přímo tyhle vetřelce, kteří se závratnou rychlostí přesunou i na jejich loď a všechny rovněž postupně sežerou?
A do toho ještě ty dva centimetry prachu všude v původní lodi, kam naši průzkumníci zanedlouho vlezli. Na podlaze, na stolech, na monitorech počítačů, prostě všude. Divím se, co na takové několikasetmetrové celokovové sterilní lodi může asi tak prášit, že to za sedm let vyrobí dva centimetry prachu všude, kam se přijde? - jeden člen posádky mi odpovídá vzápětí - 80% prachu tvoří lidská kůže. A tak to teda sakra.

Přiznám se, že zmutovaný člen bývalé posádky byl na mém žebříčku toho, co by naši stateční astronauti mohli na lodi původní mise nalézt, poslední možnou položkou, neboť zmutovaný člen posádky zní vždycky jako laciné klišé. Ale div se světe, byl tam! A div se světe podruhé, přesunul se na novou loď a lodní počítač se NIKOMU neuráčil oznámit jeho přítomnost na palubě! Takže o nějakých pár ((desítek) milionů) kilometrů dál došlo nevyhnutelně k rozhovoru nepostradatelného fyzika (NF) s lodním počítačem (LP):
NF: "Za 19 hodin svrhneme bombu do Slunce."
LP: "No to teda nesvrhnete."
NF: "A to jako proč?"
LP: "Protože za 16 hodin zemřete."
NF: "Blbost, jsme to počítali a po požáru skleníku a všech těch úmrtích máme dost kyslíku akorát pro čtyři lidi, akorát do svržení bomby."
LP: "Jenže vás je pět."
NF: "Jak jako pět? Jsme přece už nějaký ten pátek jenom čtyři!"
LP: "To tedy nejste!"
NF: "Přece vím, kdo umřel a kdo žije, ne? Jsem viděl, jak umírali, ne?"
LP: "Ti prostě jenom řikám, že vás je pět. Jsem počítač, musím to vědět."
NF: "A kdo je tedy krucinál ten pátej?"
LP: "Vim já?"

Pátý na palubě byl černý pasažér - přežil na porouchané lodi, kterou porouchal on sám, vyrobil si sluneční filozofii (bůh je ve Slunci, já jsem vyvolený, půjdu do Slunce, všichni jsme jen prach a bůh chce, abychom se stali prachem), zmutoval fakt podivně a začal rasit zbytek nové posádky, která přežila i to odtržení obou spojených lodí, což mimochodem zavinil taky on. No, tahle závěrečná třetina byla prostě trochu víc bizarní, a ačkoli mi nic bizarního v zásadě nevadí (čím víc, tím líp), tady mi přišlo, že to dobrý, konstruktivní sci-fi film tak trochu ponížilo na rádoby mysteriózní podívanou. No budiž.

Ale tak zas abych nevypadala, že tu jenom kritizuji - ten film je na sobotní odpoledne docela v pohodě. Záběry Slunce, Merkuru a lodě jsou úžasné, zejména během scén se Sluncem máte dojem, že vás ta nesmírná zář, teplota, hmota atd. co nevidět pohltí a sežehne v prach, a nutno říct, že právě o tom je tenhle film především. Hudba prostě sedí (kéž bych tohle mohla říct o některých filmech české výroby...), průběh cesty mi až do nalodění se mutanta připadá reálný, uvěřitelný a dobře propracovaný (skleník, interiér lodi, skafandry, různé aktivity posádky…), výkony všech herců bez výjimky neurazí, a pokud máte rádi tenhle typ filmů, pak shlédnutím snímku Sunshine rozhodně nic nezkazíte. A navíc - 9 z 10 spokojených diváků Sunshine doporučuje shlédnout film víckrát, takže čile do toho!

Podrobně o filmu včetně jeho natáčení na Wikipedii a na stránkách ČSFD.

16 srpna, 2009

Portrét pro Bradavice (17.5.)

A je tu dlouho slibovaný závěr sedmnáctky přinášející definitivní vyhrocení vztahů mezi Severusem Snapem a Nathalií Belartovou. Věnováno všem, kteří komentovali všechny čtyři předcházející části této kapitoly, což byly: Awia, Goddy, Mara, Dorea, JSark, Hope, Scissors, Nerla a Polgara. Děkuju! :-)

Kapitola sedmnáctá: Dar pro Severuse Snapea (5. část)

Následujícího dne bylo možno spatřit Nathalii Belartovou, kterak se snaží s hajným Hagridem přemístit do svého ateliéru dvě obzvláště veliká plátna z chodby mezi hlavním mramorovým schodištěm a vchodem do předsálí Velké síně. Naskytl se u toho i Terence Higgs a navzdory všem okukujícím studentům trval na tom, že Nathalii s obrazy pomůže, nevšímaje si při tom posměšných poznámek několika příslušníků jeho vlastní koleje ani překvapených pohledů studentů kolejí ostatních.

Za použití Nathaliiny a Terencovy hůlky a Hagridovy značné síly dopravili malby v pořádku až do Nathaliina bytu, načež se vydali do Velké síně na pozdní oběd. Cestou Terence zahrnul Nathalii informacemi o čtyřech či pěti podle něj naprosto stěžejních knihách týkajících se obrany proti černé magii, na něž předešlého večera narazil během svého samostudia v bradavické knihovně a jejichž bedlivé pročtení by si podle jeho názoru Nathalie rozhodně neměla nechat ujít. A zatímco Hagrid odháněl svojí obrovitou dlaní dotírajícího Protivu, který se odkudsi nečekaně vynořil a halasně je nazýval zloději umění, přesvědčoval Terence Nathalii, že na praktickém procvičení kouzel popsaných v oněch knihách by se měli domluvit co nejdříve.
Ve Velké síni se mladík od Nathalie a Hagrida oddělil a zamířil ke zmijozelskému stolu. Hajný se pohodlně usadil na svojí bytelné židli, natáhl se po džbánu s máslovým ležákem a potutelně na Nathalii zamrkal.
"Líbíš se mu, víš to?" sdělil jí natolik hlasitě, až vyděšeně zakoulela očima.
"Hagride, prosím tě…," vydechla, rychle mu naznačila, aby alespoň trochu ztišil hlas a opatrně zalétla pohledem k Terencovi, jenž byl naštěstí právě zabrán do rozhovoru s jedním spolužákem, jehož jméno Nathalie neznala. Dosáhla však jen toho, že se k ní Hagrid důvěrně naklonil a křičel jí své postřehy přímo do ucha.
"Ještě jsem neviděl, že by někdo ze Zmijozelu druhýmu takhle pomáhal," vykládal jí s lišáckým úsměvem pod rozježenými vousy, "ledaže by čekal, že z toho bude něco mít. A na co podle tebe asi tak čeká kluk jako je von?" zakončil svoji úvahu triumfálním dotazem.
"Pro Merlina, přestaň, Hagride, už takhle si připadám trapně," brzdila ho nabručeně, "vždyť je mu sotva sedmnáct. A víš přece, kolik je mně…"
"No co, už jsem viděl jinačí podivný páry," nedal si Hagrid říct a Nathalie jen povytáhla obočí. "Můžeš mi, holka, věřit, že věkovej rozdíl ještě není zdaleka to nejhorší. Vem si mýho tátu - máma byla vobryně a von mi sahal sotva do pasu. Někdy si tak říkám, jak asi…," zarazil se a zadumaně se zahleděl do prázdna. "No ale některý věci je asi lepší si vůbec nepředstavovat," potřásl nakonec hlavou a Nathalie šokovaně vytřeštila oči - někdy se jí vážně zdálo, že od Hagrida dostává poněkud víc informací a náznaků, než k životu bezprostředně potřebuje.
"Ehm, Hagride, a jak je to vlastně s tebou?" odkašlala si, převádějíc řeč do bezpečnější roviny. "Máš ty vůbec nějakou přítelkyni nebo dáváš přednost samotě a klidu?"
"A která by mě asi tak chtěla, co myslíš?" trhl Hagrid rozmrzele rameny a opřel se lokty o stůl, jenž nebezpečně zapraštěl. "Chlapa, kterej ani nedodělal školu, kterýho vyloučili a zlomili mu hůlku… mužskýho, co má jen chajdu na bradavickejch pozemcích a není nic víc, než hloupej hajnej? Nejsem pro žádnou dost dobrej…," pravil lítostivě a Nathalie na něj zaraženě hleděla.
"Co blázníš, taková solidní práce přece není špatná," namítla.
"To ne," souhlasil Hagrid, "ale přece jenom, kdybych mohl aspoň učit, hned by to vypadalo jinak…"
"Však si řekni Brumbálovi," povzbudila ho. Oproti profesorce Trelawneyové jí Hagrid připadal jako vrchol schopnosti a racionality.
"No jo, von už mi slíbil, že mě nechá učit péči vo kouzelný tvory, až Silvanus vodejde na vodpočinek," kývl hlavou k opodál sedícímu profesorovi Kettleburnovi, který právě krájel svoje maso za pomoci hůlky, již svíral ve své jediné funkční ruce, a teprve když dokouzlil, odložil hůlku a chopil se vidličky. "Jenže tomu se zatim do penze moc nechce. Ani se mu nedivim, já bych vodsuď nešel ani za nic."
"Jednou se určitě dočkáš," sevřela mu konejšivě předloktí, což však stěží zaznamenal.
"No ale i tak. Vždyť abych se bál, že se tý ženský se mnou něco stane," rozumoval Hagrid dál. "Musela by mít ráda ty moje zlatý chlupatý tvorečky, jenže těch se většina ženskejch bojí," stěžoval si. "A pak - kde bych tak asi potkal nějakou, co by mi sahala aspoň po ramena? Normální ženský jsou moc malý a vobryně zas moc velký…"
"Copak o to," pousmála se Nathalie potutelně, neboť jí právě bleskla hlavou dokonalá myšlenka. "O jedné takové bych náhodou věděla. Vždycky jsme ji podezírali, že je napůl obryně, ale před ní se o tom nesmělo mluvit, to pak byla vždycky hrozně dotčená - nebylo divu, když tě obklopuje spousta takových, jejichž babičky byly víly, nechce se ti moc vykládat o tom, že máš mezi předky obra…"
"Počkej, ty vopravdu někoho takovýho znáš?" vzhlédl Hagrid se zájmem od talíře, na nějž si právě naložil štědrou porci vepřového a bramborové kaše.
"Mohla bych tě seznámit," přikývla vesele.
"A co… a co vona jako dělá?" zakoktal se Hagrid.
"Vede kouzelnickou školu v Krásnohůlkách," sdělila mu bez rozmýšlení.
"Aha," ochladl hajný zřetelně. "No tak to by asi nešlo. To bude určitě nějaká nóbl fajnová panička, která by do mojí hájenky nestrčila ani nos a štítila by se mejch zvířat."
"Jen ji nesuď, dokud jsi ji neviděl," upozornila ho Nathalie. "Jsem přesvědčená, že Madame Maxime by s tebou klidně nocovala i pod širákem, kdyby jí na tobě záleželo. A kouzelní tvorové? Pche, nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by tak zbožňoval všechny ty potvory tak, jako ona - tedy kromě tebe. Víš, jak vypadají koně, kteří tahají kočáry v Krásnohůlkách?" pokračovala řečnickou otázkou, zatímco Hagrid jí visel na rtech. "Jsou okřídlení a každý z nich je veliký jako slon. To už chce nějakou šikovnost, když se o ně máš starat!"
"To jo," připustil Hagrid obdivně. "Ty bych chtěl někdy vidět…"
"Však říkám, můžu ti dát její adresu nebo jí můžu napsat a -"
V té chvíli byla přerušena zvukem dopadu čehosi těžkého a zvonícího po svojí pravé ruce. Zarazila se uprostřed slova a překvapeně zaostřila zrak na naditý váček, z něhož se na stůl vedle jejího talíře vysypalo několik galeonů, načež nechápavě otočila hlavu k Severusovi Snapeovi, který postával těsně za ní a propaloval ji sveřepým pohledem temných očí.
"Co to je?" pokrčila podezřívavě čelo, přejíždějíc očima z váčku na Snapea a zpět.
"Sto padesát galeonů," sdělil jí profesor suše. "Informoval jsem se u londýnského knihkupce, že právě na tolik se v současné době cení jednotlivé díly Velké encyklopedie lektvarů. Bude to stačit?"
Neslyšně zalapala po dechu a trvalo jí několik vteřin, než byla schopná promluvit klidným tónem.
"Ta kniha je můj dar k vašim narozeninám, profesore," prohlásila stroze a odmítavě odsunula váček stranou. "Dar jako darovat. Nikoli koupit. Co jste na tom nepochopil?"
"Já žádné dary nepřijímám, Belartová," zasyčel na ni tiše a probodl vzteklým pohledem nejistě přihlížejícího Hagrida. "Nevím, co tím sledujete, ale rozhodně na to nejsem zvědavý. Ani na vás," dodal s úšklebkem. "Takže ještě jednou - bude to stačit?"
Chvíli na něj beze slova zírala a hlavou jí letěly nesourodé, zmatené myšlenky. Pak se však zatvrdila a opřela se v židli s rukama překříženýma na hrudi.
"Bylo to sto šedesát pět galeonů, když to mermomocí chcete vědět," promluvila nakonec, naklonila hlavu na stranu a ironicky ho pozorovala. "Tenhle díl se totiž obzvlášť obtížně shání, víte? Ale jistě, že to víte, vždyť jinak byste si ho už dávno opatřil sám, nemám pravdu?" pokračovala kousavým tónem a nesouhlasně zkřivila rty.
S těmi penězi se už dávno rozloučila, usoudila, že je nebude po Snapeovi požadovat, a tak se jí nyní poněkud dotklo, když je po ní doslova hodil. Ale rozhodla se hrát jeho hru - chce jí tu ostentativně a přede všemi dát najevo, že o žádné pozornosti z její strany nestojí? Chce jí tu knihu zaplatit? No, prosím, však jí se ty peníze budou hodit. Pochybovala, že by měl u sebe těch zbývajících patnáct galeonů a hodlala si jeho vzteklý obličej náležitě vychutnat.
Několik vteřin si beze slova hleděli do očí - on bez výrazu a ona vyzývavě - a zrovna když se Nathalie chtěla obrátit zpět k Hagridovi, zalovil Snape v záhybech svého hábitu a se zadostiučiněním ve tváři před ni na stůl, jeden po druhém, vysypal několik dalších galeonů. Ztuhla a mlčky upírala pohled na tu výmluvnou hromádku zlata vedle svého talíře.
Vydechla. A pak se zase nadechla. A poté ještě jednou. Narovnala se důstojně na svojí židli a s předstíraným nezájmem odstrčila lehce se chvějícími prsty mince stranou.
"Víte, Snape, ono bohatě stačilo říct prostě děkuji," podotkla rezignovaně snažíc se, aby únavu v jejím hlase nahradily věcnost a klid. Načež se k němu otočila zády a tlumeným hlasem pokračovala v rozhovoru s Hagridem, jenž se celou scénou nenechal vyvést z míry a hbitě jí kladl další otázky týkající se Madame Maxime. Ale Nathalii už původní nadšení opustilo. Cítila se ponížená a vyčerpaná a stálo ji hodně přemáhání, aby udržela hrdou tvář do doby, než za sebou zaslechla Snapeovy rázné vzdalující se kroky.

Poznámka:
Nad cenou onoho vzácného dílu Encyklopedie jsem dlouho uvažovala. J. K. Rowlingová se v jednom interview nechala slyšet, že hodnota jednoho galeonu je asi 5 britských liber (podle aktuálního kurzu u Gringottových). Tedy nějakých 150,- Kč (aktuální kurz libry je něco kolem 30,- Kč za 1 GBP). Dal-li tedy Harry Potter dvojčatům Weasleyovým ve čtvrtém ročníku svoji tisícigaleonovou výhru, věnoval jim do začátku podnikání úctyhodných zhruba 150.000,- Kč - s tím už hravě mohli něco rozjet, a to i v Británii - je totiž nutno brát v úvahu, že průměrný měsíční plat ve Velké Británii se pohybuje kolem 2.600,- GBP, což je takřka 80 tisíc Kč. Takže k Encyklopedii - měla být drahá tak, aby ta částka Nathalii zarazila (ale zase ne tak moc, aby knihu raději bez placení vrátila Vernierovi) a Snapea to přitom motivovalo jí ty peníze hodit na hlavu. Pokud tedy kniha stála 165 galeonů (825 GBP), vyšlo by to Nathalii v přepočtu sice na šílených 25 tisíc Kč, ale přitom "pouze" na třetinu průměrného měsíčního platu v Británii. A kdo by takovou směšnou sumu pro Severuse neobětoval, že? ;-))



13 srpna, 2009

Portrét pro Bradavice (17.4.)

Nevypadá to, že by Nathalie mohla v případě problémů u Malfoyových očekávat nějakou pomoc od Severuse Snapea. Je tedy na ní, aby se naučila postarat se o sebe sama. Uvidíte sami, jak jí to půjde :-)

Kapitola sedmnáctá: Dar pro Severuse Snapea (4. část)

V sobotu odpoledne seděla Nathalie na okenním parapetu jedné z mnoha nepoužívaných bradavických místností a hleděla z okna na zasněžené školní pozemky, v ruce kus uhlu a o kolena opřený blok, do nějž črtala kontury velikého stromu rostoucího nedaleko Zapovězeného lesa. Ta starobyle vyhlížející vrba ji zaujala na první pohled - na vrbu totiž byla až příliš mohutná a její pokroucené větve vyvolávaly dojem obrovských kyjů. Navíc ji z nepochopitelného důvodu nepokrývala snad ani jediná vločka sněhu a Nathalie měla neodbytný pocit, že se její větve chvějí něčím připomínajícím potlačovaný lidský hněv, což se jí potvrdilo v okamžiku, kdy se k vrbě přiblížil jeden z okolo kroužících havranů a vzápětí s rozčileným krákáním vystřelil jako kámen z praku pryč poté, co ho dobře mířenou ranou zasáhla jistá zjevně rozezlená větvička.

"Na čem pracuješ?" Ve dveřích komnaty se objevil Terence Higgs, tiše za sebou zavřel a přešel přes místnost k Nathalii. "Vrba mlátička?" nadhodil, když jí pohlédl přes rameno. "Tak na tu pozor, je to ten nejzákeřnější strom, jaký jsem kdy viděl, a že jich pár takových u nás doma na zahradě máme!" zasmál se. "Občas se tu mezi hráči famfrpálu sázíme, kdo prolétne mezi jejími větvemi - mně se samozřejmě nikdy nic nestalo," pokračoval s nepatrně domýšlivým úšklebkem, "ale pár lidí už na ošetřovně skončilo."
"O tom jsem již něco slyšela," přikývla navenek pobaveně Nathalie, ale myšlenkami byla jinde. Vrba mlátička - nezačíná právě pod jedna z tajných chodeb vedoucích do Prasinek?
"Tak jaký byl první povánoční týden?" otázala se po chvíli, zaklapla blok a sklouzla z parapetu na zem.
Její vlastní týden zrovna příjemný nebyl - nejdřív ta středeční nehoda u Snapea v kabinetu a pak skutečnost, že profesora lektvarů od onoho střetu neviděla - mohla by si sice ješitně namlouvat, že se jí vyhýbá úmyslně, jenže o pravém důvodu jeho nepřítomnosti ve Velké síni i všude jinde na hradě neměla pochyb - dva kotle obranného lektvaru v nejsložitější fázi přípravy, na kterou nyní zůstal sám, zcela jistě zabíraly převážnou většinu jeho času - jestli mu tedy nějaký vůbec zbýval. Pokud se cítila trochu provinile, pak to ale bylo spíš kvůli Brumbálovi, jemuž slíbila Snapeovi pomoci. Profesora lektvarů nelitovala ani v nejmenším.
"Ušlo to," odpověděl Terence na její otázku. "Vlastně bych ti měl poděkovat za tu tvou žádost o lekce obrany - přimělo mě to projít si pár učebnic a to se mi včera dost hodilo - Riche se totiž doposavad nevrátil ze Států, a tak jsme místo něj měli hodinu se Snapem a ten nás pěkně podusil. Ne že by mi to vadilo - nechápu, co ředitel pořád sleduje tím, že Snapea odmítá nechat učit obranu trvale. Někoho tak schopného jsem v tomhle předmětu za těch šest let, co tu studuju, nikdy neviděl. Proč sis vlastně neřekla o pomoc jemu? Mně to samozřejmě hrozně těší, že mi tak věříš, jenže oproti Snapeovi..." Významně se odmlčel.
"Eh, no...," zasekla se Nathalie ve snaze nalézt nějakou ucházející odpověď. "Mně jde čistě o oživení toho, čemu jsem kdysi nevěnovala příliš pozornosti. Nemusím k tomu ještě poslouchat, jak se někdo vysmívá mojí neschopnosti. O té vím sama dost dobře i bez Snapea."
"No to tě chápu, on umí být občas pěkně nepříjemný," uchechtl se Terence pobaveně.
Pěkně nepříjemný? Nathalie v duchu protočila panenky. Tak diplomaticky by to sama nikdy říct nedokázala.
"Začneme?" zeptala se raději a jala se proměňovat okolostojící nábytek ve veliké polštáře, jež následně s Terencovou pomocí rozmístila po celé místnosti. Nakonec se oba postavili na její opačné strany a hleděli na sebe - Terence vyčkávavě a Nathalie se značnou nervozitou, neboť obranu proti černé magii od svého studia na OVCE pomalu neviděla. Neochotně sice přijala Snapeova nedávná doporučení a podobně jako Terence si prošla příslušné učebnice od prvního po poslední ročník, ale stále zde byl ten fakt, že byla především mírumilovnou umělkyní, jíž jsou podobné praktiky vysloveně proti srsti - vždyť ve studiu obrany proti černé magii po absolvování NKÚ tehdy v Krásnohůlkách dobrovolně pokračovala pouze na výslovné přání svého otce, který tvrdil, že podobné znalosti se jí vždycky mohou hodit. Ani ve snu by ji však nenapadlo, že mu někdy dá za pravdu.
"Takže jeden malý souboj na zahřátí?" přeptal se Terence, a když mu to Nathalie bez valného nadšení odkývla, pozdvihl hůlku. "Tři - dva - jedna - teď!" odpočítal a v příští chvíli po sobě začali metat kletbami - tedy přesněji řečeno - Terence se pokoušel zasáhnout Nathalii, která se úporně snažila vystavět kolem sebe obranný štít z kouzel, jež však proti těm Terencovým byla poměrně neúčinná. Zkusila tedy alespoň sama zaútočit v okamžiku, kdy se její obrana zhroutila, ale Terence se její kletbě obratně vyhnul a sám ji zasáhl přímo doprostřed hrudníku tak, že přistála na nejbližším polštáři.
"Není ti nic?" ujišťoval se, když se namáhavě zdvihala ze země. Zavrtěla hlavou.
"Jsi na mě moc rychlý," povzdychla si.
"Ale no tak, neházej hůlku do lesa, zkusíme to znova," povzbuzoval ji a znovu se přichystali ke střetu.
Nathalie však skončila na zemi napodruhé, napotřetí i napočtvrté a její nejistota ještě vzrostla. A navíc se k ní začalo přidávat značné znechucení, nemluvě o několika boulích a bolesti v zádech námáhaných nezvyklými pohyby a pády.
"Ta tvá Impedimenta není špatná, Protego je taky celkem v pohodě, ale Expelliarmus ti moc nejde," nadhodil opatrně Terence, když jí pomáhal vstát. "Nesmíš ten pohyb dělat tak rozmáchlý, neřídíš přece orchestr. Spíš se snaž přesněji zamířit," naznačil příslušný pohyb hůlkou a přiměl ji, aby ho několikrát napodobila. "Pojď, zkus to ještě jednou, tentokrát se nebudu hýbat," vyzval ji nakonec, a když ho odzbrojila na první pokus, spustil pochvalný pokřik.
"To byla čirá náhoda," vrtěla Nathalie hlavou překvapená sama ze sebe. Dokázala to však ještě několikrát po sobě.
Opět se dali do cvičení. Nathalie vysvětlila Terencovi, že se jí jedná především o kouzla obranná a z těch útočných pak o taková, která by protivníka sice dostatečným způsobem zneškodnila, nicméně bez trvalé újmy na zdraví. Terence vrtěl nad jejími názory na sebeobranu hlavou, ale podřídil se a procvičoval s ní Mdloby na tebe, Petrificus totalus a jim podobná kouzla včetně všemožných štítových tak dlouho, dokud si nebyla jistá, že je bude schopná použít i ve vypjatých situacích.
"Nejsi vůbec tak špatná, jak se mi pořád snažíš namluvit," sdělil jí nakonec, "ačkoli i vyvolávání dojmu o vlastní neschopnosti a umění pak nečekaně silně zaútočit je nepochybně jednou z možných úspěšných taktik v souboji. Ale raději bychom si měli ještě pár lekcí dát, abys zvládla co nejvíc kouzel i neverbálně. A také by to chtělo trochu zapracovat na tvém postoji."
"Co je na něm špatného?" podivila se, rozkročila se, namířila hůlku na Terence a začala se kriticky obhlížet.
"Je poněkud... hmm, nevyvážený, řekl bych," pousmál se shovívavě, proměnil jeden polštář v dřevěný věšák na hábity a postavil ho před Nathalii. "Tak, zaujmi postoj," nařídil jí, a když nakročila a namířila hůlku na věšák, začal ji obcházet se zkoumavě nakloněnou hlavou.
"Příliš se odkrýváš," oznámil jí výsledky svých pozorování, "a nestojíš dostatečně stabilně. Rozhodí tě i mírná kletba nebo zpětný náraz vlastního kouzla, a než znovu získáš rovnováhu, může být po všem."
"A co mám tedy dělat?" trhla nespokojeně rameny, přešlapujíc netrpělivě na místě.
"Copak vám v Krásnohůlkách neříkali nic o správném postoji?"
"Ale ano, vzpomínám si, že tam něco takového proběhlo," připustila neochotně. "Jenže já byla vždycky duchem někde úplně jinde."
"Dovolíš?" zamumlal a přistoupil těsně za ni. Ucítila na krku jeho dech a nepatrně ztuhla. "Natoč se k útočníkovi stranou," uchopil ji za boky a obrátil ji požadovaným směrem. "Je-li pouze jeden, pak se vždycky snaž, aby z jeho pohledu byla tvoje hůlka, tělo i druhá ruka v jedné rovině - tak, abys mu nabízela co nejmenší možnou plochu k zásahu," poučoval ji. "Hůlku drž zlehka, avšak pevně v pokrčené ruce," přejel jí dlaní po paži přes loket až k zápěstí a ohnul jí ruku, "a druhou ruku měj vzadu volně svěšenou podél těla - zbytečně ji nepříteli neukazuj - může tě do ní trefit i zcela náhodná kletba a to zranění tě vykolejí natolik, že se už neubráníš."
Při tomto výkladu jí přejel dlaní po druhé paži a srovnal ji v doporučené pozici. Bylo to téměř jako pohlazení a ona si začínala uvědomovat Terencovu bezprostřední blízkost silněji, než by jí bylo za daných okolností příjemné. Jenom nějak netušila, co by mu měla říct.
"A teď nohy," pokračoval, aniž by si všímal jejího zmatku, a Nathalie se mimoděk zachvěla, když ucítila jeho pevný dotyk na vnější straně stehen. "Špička přední nohy směřuje k soupeři a chodidlo druhé nohy je kolmo ke směru tvé hůlky - jím udržuješ rovnováhu a vyrovnáváš těžiště při vysílání vlastních kouzel nebo po zásahu kletbou - pokud na tebe ovšem soupeř nevyšle Tarantellegru," zaslechla jeho tichý smích a nejistě odpověděla vlastním.
"Nohy pokrč v kolenou," zatlačil ji o pár palců k zemi, "abys mohla svižněji přenášet váhu z jedné na druhou. Tak, takhle je to dobré," zašeptal jí těsně u ucha a sklouzl dlaněmi k jejímu pasu. Zmateně zamrkala - podobnou "zaučovací" scénu viděla v tolika mudlovských filmech, že jí nevyhnutelně připadala jako to největší klišé - a o to víc se cítila trapně.
Terence se však svojí úlohy učitele zřejmě nechystal zneužít, alespoň tedy prozatím, pouze ji povzbudivě poplácal po zádech a odstoupil od ní. Neznatelně si oddychla a ohlédla se po něm. V obličeji byl trochu červený a podle zmatku v jeho očích soudila, že zdaleka není tak sebejistý, jak se snaží tvářit.
"Kouzlíš pravou rukou?" zeptal se najednou ve snaze prolomit tíživé ticho.
"Já... ano, proč?" zakoktala nechápavě.
"Že jsem tě viděl malovat levačkou."
"Umím malovat víceméně oběma," odvětila překvapeně, neboť ji zarazila jeho všímavost, "i když jsem pravděpodobně přeučený levák - jenže... všechny pohyby hůlkou nám vždycky ukazovali hlavně v té verzi pro praváky, tudíž jsem se to naučila také tak."
"Jestli právě tohle není tvůj problém," zamyslel se. "Zkoušela jsi někdy kouzlit levou?"
"Ale ano, některá kouzla zvládám a jdou mi dokonce lépe než pravou, ale to bych se všechno musela učit znova. A ono se při výrobě lektvarů pro uměleckou magii i vlastních restauračních pracích na obrazech hodí mít šikovnější ruku volnou k přesné manuální činnosti, když mezitím kouzlím s hůlkou v té druhé."
"To asi jo," připustil Terence, "ale popřemýšlej o tom. V obraně by se ti kouzlení správnou rukou určitě hodilo."
Přikývla a oba se na pár chvil opět nejistě odmlčeli.
"Děkuji ti za pomoc," prolomila ticho nakonec. "Mohl bys vyučovat obranu od hodiny."
"To raději ne," pousmál se.
"Snad neplánuješ kariéru hráče famfrpálu?" založila si ruce na hrudi s potměšilým mrknutím a sledovala, jak se jeho strnulý postoj nepatrně uvolnil.
"Neblázni, tak moc mě to zase nebere, proč myslíš, že je kapitánem našeho družstva Flint, i když já jsem starší? A navíc nehodlám ve třiceti skončit s trvalým hukotem v uších, slzícíma očima a vymrzlými klouby," ujistil ji rozhodně.
"A co bys tedy chtěl dělat?" zajímala se, celá šťastná za nevinný námět ke konverzaci.
"Vlastně jsi to skoro uhodla - od famfrpálu to není zas tak daleko. Táta je totiž majitelem obchodního řetězce Prvotřídní potřeby pro famfrpál," odpověděl už opět sebejistě.
"Páni! Takže dědic podniku?"
"Tak nějak. Kdybys chtěla nový Nimbus, udělám ti cenu," mrkl na ni pro změnu on.
"Prosím tebe, na létání jsem byla ještě větší dřevo než na obranu," rozesmála se.
"Mohl bych ti na jaře dát pár lekcí. Nechci se nijak vytahovat, ale jde mi to docela dobře," objal ji teď už kamarádsky kolem ramen a vydali se do Velké síně na večeři.