Portrét pro Bradavice (26.1.)

S hrůzou zjišťuji, že je to už víc než měsíc, co jsem sem vložila zatím poslední část Portrétu. Tak snad vás po skončeném volebním klání potěší další pokračování...;-)

Kapitola dvacátá šestá: Troufalý plán (1. část)

V polorozpadlém venkovském sídle na kraji levandulového pole uprostřed Provence vládla onoho letního dne nadmíru poklidná atmosféra. Bylo kolem poledního - doba největšího horka, kdy i cikády vyhledaly stín pod starým olivovníkem a jejich cvrčení se ozývalo jen čas od času, když pod listy zavanul proud chladnějšího vzduchu. Nad červenou střechou z pálených tašek, z nichž některé byly rozlámané a mnohé chyběly úplně, se tetelila stoupající pára a do ticha se ozýval jen tenký pramínek vody vyvěrající ze skalky nad domem a stékající do kádě uprostřed zahrady.

---

Daniel a Adriana Belartovi seděli s knihou v ruce na terase zastíněné listy popínavého vína a popíjeli ovocnou šťávu, občas bylo možno zaslechnout zašustění obracené stránky či cinknutí sklenky o stůl. Pod terasou seděla malá Nathalie, na klíně několik listů papíru a kolem sebe poházené pastelky různých barev; špičku jazyka stisknutou mezi předními zuby a soustředěný výraz v obličeji, jenž napovídal hodně o tom, jak moc se dívenka snaží nakreslit co možná nejvěrohodněji pestrobarevného motýla sedícího na kamenném stupni schodů. Byl horký srpen - poslední týden před jejím plánovaným nástupem do Krásnohůlek. Už se nemohla dočkat - kouzelnická akademie pro ni představovala cosi zvláštního a tajemného, co doposud znala pouze z vyprávění svých rodičů, a ona se těšila, až se dozví vše o neobvyklých schopnostech, které do té doby musela tajit před svými spolužáky z mudlovské školy…

Nathalie se s pevně sevřenými víčky úporně soustředila na svoji vzpomínku. Tohle kouzlo od ukončení studia v Krásnohůlkách naštěstí nepotřebovala, ale u zkoušek OVCE se jí docela vydařilo, tak snad - že by i teď? Otevřela oči a švihla hůlkou:

"Expecto patronum!"

Ze špičky hůlky vylétl obláček bílé mlhy a takřka okamžitě se rozplynul. Ne, tak tato vzpomínka jí na vyčarování patrona rozhodně stačit nebude. Jak by také mohla, když dnes pro ni měla spíš příchuť hořkosti - matka byla mrtvá, otec dával Nathalii Adrianinu smrt za vinu a v Krásnohůlkách ji nenaučili nic o tom, jak by mohla ovládnout schopnost, o kterou se nikoho neprosila. Povzdychla si a zkusila kouzlo ještě několikrát se stejně mizivým výsledkem, načež sklonila hůlku a unaveně dosedla na neustlanou postel.

Od té doby, co ji probudilo neúprosné drnčení starého budíku, který tak dobře plnil svoji úlohu, když u Malfoyových potřebovala vstát v rozumnou hodinu bez ohledu na to, kolik času strávila nočními průzkumy jejich domu, ji bolela hlava, jako by v ní měla zabodnuto na tisíc střepů, jimiž někdo vytrvale otáčel. Jenže to pořád bylo lepší, než kdyby se k Brumbálovi nedostavila v určenou hodinu a on pro ni musel někoho poslat. Opět. A ona raději nepřemýšlela o tom, koho by tímto úkolem pověřil. Ne, na to bylo rozhodně lepší nemyslet… ne, prostě ne.

Lektvar na spaní připravený podle darované knihy od toho-na-něhož-bylo-lepší-nemyslet na ni naštěstí předešlé noci zabral prakticky okamžitě, jenže ranní kocovině se stejně neubránila. A neubránila se ani myšlenkám, jež se jí po probuzení začaly honit v hlavě. Většinu z nich rovnou odsunula do propasti hlubokého podvědomí, neboť se zdály být prostě příliš šílené; jedna z nich se nicméně jevila obzvlášť neodbytně.

"…ředitel bude požadovat vaši osobní účast… tahle akce musí uspět hned napoprvé… umíte vůbec Patronovo zaklínadlo? Je totiž dost pravděpodobné, že se tam setkáte s pár mozkomory…"

Polil ji ledový pot a znovu mávla hůlkou ve snaze vyčarovat patrona. Bez úspěchu. Potřebuješ jinou vzpomínku, Nathalie, promluvila v duchu sama k sobě, pokoušejíc se přemýšlet. Za půl hodiny ji Brumbál bude očekávat ve svojí pracovně; pokud nezvládne ani tohle základní kouzlo, bez něhož s vysokou pravděpodobností nemá šanci v Azkabanu přežít ani pět minut, bude mu to muset oznámit hned tam a na rovinu.

Hlavou jí proletělo tolik nesourodých vzpomínek, že některé z nich ani nestihla zaregistrovat. Temných očí kouzelníka, který jí v Příčné ulici předával knihu o uspávacích lektvarech, si však nemohla nevšimnout. Hlavně nic, co se týká jeho, mon dieu, potřásla prudce hlavou a přitiskla si prsty na spánky. Nic z toho by se šťastnou vzpomínkou rozhodně nazvat nedalo, ušklíbla se sama pro sebe - i když - vlastně by nakonec měla být ráda - od té doby, co ho znala, se vždy obávala chvíle, kdy na ni vyzkouší svoje umění nitrozpytu a ona mu ve zcela nechtěném, avšak nikterak neovlivnitelném záblesku mysli ukáže vzpomínku na svoji věštbu týkající se jeho osudu. Nu, teď tedy měla postaráno o vzpomínky mnohem živějšího rázu…

Připadala si však, jako by se dočista pomátla na rozumu - jak vůbec může takhle myslet na člověka, o němž věděla, jak zemře i komu bude patřit jeho poslední vzpomínka? Statečně odolávala nutkání analyzovat jeho včerejší chování, neboť rychle pochopila, že v žádném případě nebude s to dobrat se jednoznačného závěru. Svádělo ji to uvažovat o tom, že mu na ní snad trochu záleží, že mu snad i vadilo to, co považoval za její metodu získání informací od Malfoye, že si s ní chtěl třeba s přezíravostí sobě vlastní jen trochu pohrát, když zjistil, co se jí při tanci s ním honí hlavou, a ta hra se mu trochu vymkla z rukou ve chvíli, kdy mu možná na kratičký okamžik připomněla někoho, koho kdysi miloval, a snad měl pocit, že se tím čemusi zpronevěřuje… Jenže - tohle byl Snape, u všech druidů, a ona měla za to, že ho zná až příliš dobře na to, aby si mohla něco takového namlouvat…

Pravděpodobnější bylo, že si s ní vážně jenom pohrával, očekávaje její slovní i fyzický odpor - v tom případě ho její nadšená reakce pravděpodobně musela poněkud znechutit; sebeironicky se ušklíbla a představila si sebe samu v uválených, napůl svlečených šatech od Riche s půlkou láhve Ogdenské v sobě, což její škleb ještě prohloubilo. Měla Snapeovi jednu vrazit hned, jak ji přimáčkl na ten okenní parapet, namísto toho, aby se mu s hlasitým sténáním složila rovnou do náruče. Náhlý pocit trapnosti a ponížení jí vehnal krev do tváří a jen stěží odolala touze obrátit hůlku sama proti sobě a vyzkoušet nějaké paměťové kouzlo. Třeba by se jí pak podařilo zapomenout i na Malfoye. Malfoy… vybavily se jí jeho výhrůžky z předešlého večera a musela zatnout prsty do prostěradla, aby se jí přestaly třást. Měla vůbec šanci nalézt v tomto rozpoložení nějakou šťastnou vzpomínku?

Soustředila se na svůj narozeninový ohňostroj u Hagridovy hájenky a znovu mávla hůlkou. Její patron nikdy nestál za moc, ale dnes jí připadal ještě nicotnější než kdy předtím. Nedokázala si představit, jak by s tímhle mohla zahnat byť i jediného mozkomora. Její účast na výpravě do Azkabanu by byla naprostým bláznovstvím…

O necelou půlhodinu později bezradně stála před chrličem strážícím vchod do Brumbálovy pracovny a lovila v hlavě, zda jí Snape včera mezi řečí náhodou neřekl nové ředitelovo heslo.

"Citrónové pralinky, citrónové želé, citrónové oplatky," mumlala zkusmo, ačkoli dopředu tušila marnost svého úsilí, neboť Brumbálova slovní zásoba týkající se cukrovinek zdaleka převyšovala její nejzazší představy, o znalosti angličtiny nemluvě. Unaveně vydechla a opřela se ramenem o zeď - málo spánku, příliš málo na to, co musela vstřebat.

"Vanilkové rohlíčky," ozvalo se za ní znenadání a bytostný odpor k tomuto slovnímu spojení byl jasně patrný z každé pronesené slabiky.

Nathalie ztuhla a neodvažovala se málem ani pohnout, když Snape prošel kolem ní a s několika ruličkami rozměrných pergamenů v podpaždí se vydal nahoru po točitých schodech; jen se objala rukama kolem těla, poněvadž měla kdoví proč pocit, jako by ji ani strohý hábit upnutý až ke krku nezahaloval dostatečně. Přece se jí nemohl dostat pod kůži - ne natolik, aby tak intenzivně vnímala teplý závan vzduchu prosycený lektvarovým zápachem jeho hábitu kontrastující s ledovým chladem hradní chodby.

Jsi v háji, Nathalie, konstatovala poraženecky. Ještě budeš moci mluvit o štěstí, až tě nějaká Malfoyova gorila někde za bukem vezme po hlavě, protože pak už nebudeš muset řešit ani Snapea ani Azkaban. Což jí připomnělo…

"Včera večer -" začala a okamžitě zmlkla, když se k ní prudce otočil a strnul v odmítavém postoji probodávaje ji varovným pohledem, načež cynicky zkřivil rty.

"Už se to nebude opakovat."

V zajetí myšlenek na hrůzy Azkabanu jí chvíli trvalo, než si uvědomila, o čem Snape mluví. Zrudla - ne, tak o tom s ním debatovat vážně nezamýšlela. Byť nad tím jeho oznamovacím tónem nepřipouštějícím žádné další komentáře později úvahami bezpochyby stráví další plodnou hodinku. Tak to jsem hned klidnější, povzdychla si a začala znovu:

"Včera večer mi Malfoy poměrně dost otevřeně vyhrožoval. Mám za to, že něco tuší."

Snape pomalu vypustil vzduch a jeho napjatý postoj rychle přešel do přezíravého.

"Všiml jsem si," prohodil jízlivě - viděl to přece v její mysli.

"Tím chci říct, že já asi nejsem ta správná osoba, která by se měla pokoušet proniknout do Azkabanu a krást odtud Zmijozelův portrét. Budu pak první, po kom Malfoy půjde, a pokud nebudu mít věrohodné alibi…"

"Právě proto budete muset vytvořit věrohodný duplikát," odvětil již poněkud netrpělivě a pohnul se směrem k ředitelně.

"Jenže vytvořit duplikát kouzelnického obrazu není nic jednoduchého," přela se s ním, stoupajíc za ním po schodech - on byl přece první, kdo zpochybňoval její účast na plánovaném pátrání v Malfoyově sídle, tak proč se nesnaží o totéž, když jde o Azkaban? Trochu Snapeovy nedůvěry v její schopnosti vyjádřené před Brumbálem by se jí teď sakra hodilo!

Chvíli na ni shlížel s lehce pohrdlivým pobavením.

"Ty svoje výmluvy si schovejte pro ředitele," pravil pak s uštěpačným úsměškem a zaklepal na Brumbálovy dveře.

Předchozí (25.7.) *** Následující (26.2.)

Rozcestník povídky

Odmítnutí (5. kapitola 1/3)

Nemám na psaní tolik času, kolik bych si představovala, ale nakonec jsem se pustila alespoň do překladu páté kapitoly povídky Denial. Zde je první část...

Autorka: little beloved

Překlad: evi

Rating povídky: 18+

5. Důkaz všech radostí

Buď mojí láskou a pojď se mnou žít,

pojďme všech radostí důkazem být

manželství, kde o všech výdajích se v účtech dočtu,

ve dvacátém století našeho ekopočtu.

---

Útulná garsonka, výtah nám netřeba,

uvnitř dáš sotva dvě sardinky na chleba,

v květníku kaktus ráz vznešenosti dodá

a k tomu ve vaně zrezivělá voda.

Jíst budeme bez zaváhání

levné jídlo, jež hlad zahání,

s požitkem pít, by řeč stát nezůstala

pochybné víno z krámku od Itala.

Uspoříme ke své úlevě

kupováním šatů ve slevě.

A dovolenou strávíme vždy lehce

ve frontě na lístky, jež nikdo nechce.

Klid nedělní není v sázce

v Central parku na procházce.

Jednou ale v našem bytě

ráno vstanu, podříznu tě.

Ogden Nash, Láska za časů Republikánů (nebo Demokratů)

ssSss

Severus Snape pohlédl na hodinky a nalil si další šálek kávy. Zbývala mu ještě hodina volna předtím, než se bude muset vydat do Belgravského domu, a on měl v úmyslu vychutnat si z ní každou minutu. Nacházel se nyní již na půli cesty ke splnění svého obtížného úkolu coby styčného úředníka a konečně zaznamenával mezi uchazeči o manželství první pokroky. Předešlý pátek došlo ke dvěma oficiálním oznámením zasnoubení: Padma Patilová přijala návrh Deana Thomase a Demelza Robinsová souhlasila s nabídkou Dennise Creeveyho. Pouze dvanáct uchazečů se dosud nevyjádřilo a on pevně doufal, že budoucnost nejméně šesti z nich se vyjasní již během příštího víkendu.

Co se jeho týkalo, mělo to jediný háček - Hermionu Grangerovou. Ačkoli si připouštěl vlastní zaujatost vůči této dívce, stále nebyl s to představit si, jak by ji některý z uchazečů mohl pokládat za byť i jen vzdáleně přitažlivou. Dobře, byť i jen vzdáleně přitažlivá byl možná trochu silný výraz; i on sám musel uznat, že v plném rozkvětu ženství už jistě nebyla zas tak úplně nepřitažlivá. Jednoduše však nemohl pochopit, jak by se některý z uchazečů mohl vyrovnat s její neskutečně iritující povahou, nemluvě o té její zcela nežádoucí hřívě vlasů. Byl pevně přesvědčený, že její jediná šance na sňatek nyní leží v rukách Michaela Cornera. Copak by s ní mohl chtít mít něco společného někdo ze Zmijozelu? Rozhodně si nedokázal představit Blaise Zabiniho připoutaného k ní po celý zbytek života. S povzdechem zavrtěl hlavou a chopil se nejnovějšího čísla Alchymie dnes s předsevzetím nezabývat se víc Hermionou Grangerovou ani jejími chabými vyhlídkami na sňatek.

Byl zabraný do čtení už dobrou čtvrthodinu, když do jídelny vstoupila jeho manželka.

"Dobré ráno, Severusi," prohodila s neurčitým úsměvem na tváři. "Doufám, že jsi dobře spal?"

"Dobré ráno, Kordélie," zdvihl zrak od časopisu. "Spal jsem velmi dobře, děkuji," zalhal plynně, vděčný za to, že jejich oddělené pokoje zabraňují tomu, aby se jeho žena stávala svědkem jeho pravidelných nočních můr. "A ty?"

"Velmi tvrdě," odvětila a posadila se na místo na protější straně stolu.

Severus svoji manželku pozoroval přes stůl, jak si bezchybně upravenýma rukama maže toast máslem. Nebyla ve skutečnosti krásná, její aristokratické rysy a to, jak se uměla bezvadně upravit, spíš zdání krásy vzbuzovaly. Toho rána na sobě měla mudlovské oblečení: tvídovou sukni ke kotníkům a bílou hedvábnou blůzu. Byla svojí rodině velmi blízká a kruhy, v nichž se pohybovali, zahrnovaly nemalý počet mudlovských umělců, filosofů a vědců, proto si často mohli dovolit nošení na míru ušitého mudlovského oblečení na úkor tradičního kouzelnického oděvu. Tmavě hnědé vlasy měla sepnuté do elegantního drdolu a její uši zdobily jednoduché perlové náušnice.

Usrkla čaj a usmála se na něj.

"Mám takový pocit, Severusi, že ze svojí nové funkce na ministerstvu nejsi zvlášť nadšený."

"Očekával jsem od svých svěřenců alespoň nějaké zdání dospělosti," zavrčel, "vzhledem ke skutečnosti, že už mají pubertu dávno za sebou. Ukázalo se však, jak hluboce jsem se mýlil."

Kordélie se uchechtla - více než čtyřleté manželství se Severusem Snapem ji o jeho povaze naučilo mnohé.

"Doslechla jsem se cosi o Dracově zábavném kousku. Docela jsem se podivila, že jsi se nepřemístil rovnou do Wiltshiru, aby sis to osobně vyřídil s Luciusem."

"Napadlo mě to, to mi můžeš věřit," zabručel podrážděně. "Neměl jsem daleko k tomu, abych na Draca seslal nějakou ohavnou kletbu." Odmlčel se a nalil si další šálek kávy. "Avšak abych byl zcela upřímný, spíš se mi ulevilo, když jsem zjistil, že si z nás všech jen vystřelil; bál jsem se totiž, že se ten kluk dočista pomátl na rozumu."

Manželka se na něj zamyšleně podívala.

"A co ti na té jeho domnělé vyvolené tolik vadilo?"

"Měl jsem vždycky za to, že v Bradavicích slečnu Grangerovou nesnášel," zamračil se.

"Jsem si jistá, že to bylo oboustranné, Severusi," zkřivila Kordélie pobaveně rty. "Narcisu jsem odjakživa měla ráda, ale když byl Draco v pubertě, připadal mi nesnesitelně otravný. Byl přímo nechutně arogantní; když teď o tom mluvím, musím uznat, že u něj došlo ke značnému zlepšení."

"Od konce války se dozajista změnil," pokrčil Severus rameny, "ale i tak mě představa, že si vybral slečnu Grangerovou za manželku, docela děsila."

"Co proti ní máš, Severusi?" zeptala se ho Kordélie se staženým obočím. "Z toho, co jsem se o ní doslechla, to vypadá, že je to inteligentní mladá žena."

Severus potřásl hlavou.

"Patří mezi ty nejnesnesitelnější studenty, které jsem kdy učil," odsekl a znovu se chopil svého časopisu.

Pochopila, že pokračovat v tomto rozhovoru nemá smysl; Severus Snape nikdy nemluvil o tom, o čem sám nechtěl.

"Měl jsi štěstí při pohovorech s těmi potencionálními asistenty?" změnila proto téma.

Znovu k ní zdvihl zrak a jeho tvář zkřivil úšklebek.

"Do dnešního dne jsem mluvil se sedmnácti lidmi, co se hlásili na to místo: idioti, všichni bez výjimky. Uznávám, že moje očekávání jsou možná trochu vysoká, ale odmítám ze svých požadavků slevit."

"Ty jsi asi ten nejméně tolerantní člověk, jakého jsem kdy potkala, Severusi," zazubila se Kordélie.

"Troufám si tvrdit, že ano. Copak tobě to nepřipadá roztomilé?" zeptal se jí se zdviženým obočím hlasem prodchnutým sarkasmem.

Zasmála se a vstala od stolu, otírajíc si ústa lněným ubrouskem.

"Říkala jsem si, že bych mohla strávit víkend na chatě v Edinburghu. Měl bys něco proti?"

"Naprosto nic," zavrtěl hlavou. "Budeš tam sama?"

"Ano," odvětila s úsměvem. "Chystám se vzít si tam něco ke čtení. Uvidíme se večer."

Když odcházela z místnosti, opět se ušklíbl. Byla pravý Zmijozel - její schopnost lhát pod rouškou naprosté nevinnosti zračící se v její tváři byla vskutku obdivuhodná. On však věděl zatraceně dobře, že jeho žena o víkendu rozhodně sama nebude.

ssSss

Když stoupala po schodech do Belgraveského domu, pousmála se Hermiona plna netrpělivého očekávání. Ještě nebylo ani devět hodin, což znamenalo, že má před sebou víc než hodinu času ke čtení, než bude muset jít na lekci kouzelnického vaření. V policích knihovny ve společenské místnosti objevila jeden pradávný text o přípravě protijedů a předsevzala si, že ho do konce týdne dočte. Spokojeně zamručela a došla takřka doprostřed místnosti, než si všimla, že tu dnes není první tak, jak tomu u ní bylo zvykem. Periferním viděním zaznamenala nepatrný pohyb, otočila se a spatřila Teodora Notta usazeného v křesle o něco dál v místnosti, zjevně ponořeného do vlastní četby. Zarazila se na místě.

"Dobré ráno," řekla klidně, i když v nitru pocítila náhlou nervozitu.

Zdvihl oči od knihy.

"Dobré ráno," odpověděl a trochu zčervenal, než opět rychle sklonil tmavou hlavu ke knize.

Hermiona si přála vypadat klidně a bezstarostně, a tak vytáhla z police požadovaný text a nalila si šálek čaje ze stříbrného čajového servisu, jenž stál na stole uprostřed podlouhlé místnosti. Znovu pohlédla Teodorovým směrem a učinila odvážné rozhodnutí připojit se k němu v zadní části místnosti. Nalevo od křesla, v němž seděl, se nacházel konferenční stolek z ořechového dřeva a na druhé straně stálo další křesílko. Postavila šálek s čajem na stůl, posadila se a otevřela knihu. Troufla si podívat se ještě jednou na svého bývalého spolužáka a s údivem seznala, že je začtený do sbírky sonetů Williama Shakespeara.

"Ty čteš Shakespeara!" vyhrkla, než se stačila zarazit.

Znovu se na ni zadíval a zčervenal ještě o něco víc.

"Ano," zamumlal, "vypadáš překvapeně."

Do té doby ho vlastně nikdy neslyšela mluvit. Měl nečekaně milý, melodický hlas.

"Však taky jsem překvapená," přitakala. "O mudlovskou literaturu se zas tolik kouzelníků nezajímá."

"Na vysoké jsem studoval anglickou literaturu," vysvětloval.

Vzbudil tím její zvědavost do té míry, že zapomněla na svoji počáteční ostýchavost a předklonila se na židli blíž k němu, celá nedočkavá slyšet víc.

"To myslíš vážně?" zeptala se obdivně. "Ty jsi skutečně vystudoval mudlovskou univerzitu?"

"V Cambridge," přikývl a pousmál se na ni.

"Jé!" rozzářila se. "Oba moji rodiče mají Cambridge! Na jakou fakultu jsi chodil?"

"Na Trinity," odpověděl a trochu se uvolnil, "se specializací na Shakespearovy tragédie. Ty jsi, tuším, studovala na Sorbonně?" přitáhla jeho oči kniha v jejím klíně. "Chodila jsi na lektvary?"

"Ano," odvětila, "lektvary a kouzelné formule." Uvědomila si, jak moc ji najednou fascinují jeho oči - měly neobvyklý velmi tmavě modrý odstín - skoro jako námořnická modř. Na chvíli zavládlo ticho a Hermiona otevřela svoji knihu. Než se však mohla pustit do čtení, opět promluvil:

"Máš shakespearovské jméno," řekl tiše a jeho hlas zněl rozpačitě. "Je moc hezké."

Ohromeně na něj pohlédla s plným vědomím toho, jakou odvahu to muselo stát někoho takhle zakřiknutého, aby jí složil takový kompliment. Dřív, než se mu stačila podívat do očí, však stočil zrak zpět ke knize, a poté, co zamumlala slova díků, ponořili se oba do čtení v tichu nanejvýš přátelském.

Po několika minutách to vypadalo, že Teodora poezie úplně pohltila, a Hermiona byla ráda, že si ten den nesepnula vlasy, což jí skýtalo jedinečnou možnost ho pozorovat z pod svých zatoulaných kadeří. I přes značnou pohublost jeho obličeje nebyly jeho rysy hrubé. Měl hluboko posazené oči a ve tvaru jeho úst bylo něco jedinečně aristokratického, co nebyla schopná popsat. Nebyl pohledný, ale i tak měla za to, že je v něm něco hezkého.

Jak tak seděla v tiché místnosti, se zvukem vzdáleného hučení uspěchaného velkoměsta v pozadí, zažívala v Teodorově přítomnosti příjemný pocit klidu. Obecně se považovala za rozumnou a praktickou osobu a zřídkakdy měla tendenci idealizovat si lidi, s nimiž se setkala, ve snaze je posuzovat spíš na základě holých faktů než prvních dojmů, avšak sedět v blízkosti muže, o němž nevěděla prakticky nic, ji přivádělo k myšlenkám, jak dobře by jeho klidná přítomnost mohla vyvážit její panovačnou a výřečnou povahu.

Její klid byl záhy narušen příchodem Draca Malfoye.

"Není tohle sladké?" nechal se slyšet, sotva vešel do společenské místnosti. "Jediní dva intelektuálové v naší partičce si tu pěkně pospolu čtou!"

"Jdi někam, Draco," zamručel Teodor, aniž by zdvihl hlavu od knihy.

Draco s Hermionou se rozesmáli.

"Tak co, Grangerová, na jaký koláč to tipuješ dneska?" zajímal se Draco.

Z kouzelnického vaření měli všichni spíš legraci. Koláče totiž byly jediná věc v jinak beznadějně omezeném repertoáru madam Šplouchové.

"Minulý týden to byl slaný závin s hovězím a ledvinkami, tak to dneska vidím na něco ovocného. Že by třeba rebarborový?" hádala Hermiona.

"Rebarboru nemůžu ani cítit," protáhl Draco obličej, "ta se jako jídlo pro lidi rozhodně nehodí, jestli chceš znát můj názor. Sázím spíš na dýňový koláč nebo slaný s vepřovým masem. Minulý týden se mi koláč zatraceně dobře povedl… řekl bych, že jsi těžce litovala svého odmítnutí, Grangerová, když jsi pak zjistila, jaké mám dosud netušené kulinářské schopnosti!"

Hermiona ho umlčela jediným pohledem.

"Tvůj koláč se nedal jíst, Draco. Ani jsem tomu nechtěla věřit, když mi ho madam Šplouchová dala ochutnat. Těsto bylo úplně spálené a vnitřek přitom zůstal až zázračně syrový. Vážně jsem si myslela, že jsem byla otrávena."

"Ale i tak to aspoň jako koláč vypadalo," namítal, "což je mnohem víc, než se dá říct o mých předchozích pokusech. Byl jsem překvapený, že jsem vůbec schopen něco uvařit, po tom, co mě Severus Snape předešlého dne svým proslovem totálně odrovnal."

Za několik minut se společenská místnost začala plnit zbylými uchazeči, kteří přicházeli na povinné kurzy. Objevila se Demelza s velikánským zásnubním prstenem, který v řadách dívek vzbudil výkřiky nadšení, a jak tak byli všichni zaměstnáni obdivováním onoho extravagantního šperku, Draco jemně poklepal Hermioně na rameno a pokynul jí k protějšímu konci místnosti.

Pevně doufajíc, že jí nenabídne sám sebe do role zprostředkovatele mezi ní a Teodorem, ho nenápadně následovala do vzdálenějšího rohu, kde Dracův obličej náhle zvážněl.

"Vím, že jsem tady byl v uplynulých pár týdnech trochu za třídního šaška," zašeptal naléhavě a s obavami upřel pohled na skupinku na opačné straně místnosti, "ale teď vážně. Moc rád bych znal tvůj názor."

Hermioniny oči se rozšířily překvapením - i když se z nich stali dobří přátelé, byla tou poslední osobou, o níž si myslela, že by u ní Draco hledal radu. Pokývla hlavou.

"Jistě, jen do toho," zašeptala.

Nervózně polkl a jeho oči se opět zatoulaly ke zbylým uchazečům.

"Už jsem se rozhodl, s kým se chci oženit, ale naprosto nemám tušení, jestli i ona má zájem. Chci od tebe pomoc."

Hermiona se uculila s náhlým pocitem radosti.

"Fajn, teď už ti můžu říct, že jsem si všimla jisté dívky, která tě od té doby, co jsi mě požádal o ruku, často pozoruje. Řekni mi, kdo to je, a já ti povím, jestli máš pravdu."

Draco se zatvářil poděšeně.

"Ne! To nejde!" vyhrkl. "Řekni mi to jako první… prosím, Hermiono," prosil úpěnlivě.

Tiše se zasmála pobavením nad tímto novým, nejistým Dracem.

"Dobrá," pravila a ohlédla se, aby se ujistila, že je nikdo nemůže slyšet. Nahnula se k němu a zašeptala tak tiše, jak jen mohla: "Susan Bonesová."

"Myslíš to vážně?" zeptal se. "Neutahuješ si ze mě?"

"Neutahuju. Vypadala vážně smutně ten den, když jsi mě požádal o ruku, takže jsem ji od té doby trochu pozorovala, no a ona na tebe vždycky kouká jako ostříž, zvlášť když se bavíš se mnou nebo s Pansy." Povzbudivě se na něj usmála. "Líbí se ti?"

"Jsem do ní blázen," zamumlal s nejistým výrazem v obličeji. "Snažil jsem se sebrat odvahu a pozvat ji na oběd nebo na něco, ale prostě nemůžu. Vím, že se obvykle sebejistě potloukám kolem, jak samotný Merlin, ale vedle ní mám nervy nadranc."

"Dneska jsem s tebou ve dvojici na vaření," zamračila se Hermiona zamyšleně, "a pokud vím, tak ona je ve dvojici s Nevillem. Mohla bych jí naznačit, že potřebuju s Nevillem něco nutně probrat, a požádat ji, abychom se prohodily, kdybys měl zájem."

Dracův obličej byl náhle plný naděje.

"Udělala bys to?" zeptal se. "Netuším, jestli se mnou vůbec chce mít něco společného po tom, co se stalo její tetě a tak, vždyť víš…," přemítal a upřel zrak na své předloktí, kde měl vypálené Znamení zla.

"Draco," začala Hermiona, nejistá tím, jak ho má vlastně utěšit, "tvoje rodina byla za věci, kterých se v minulosti dopustila, omilostněna. Susan je skvělá dívka a jsem si jistá, že to proti tobě nezneužije."

Bezmocně zavrtěl hlavou.

"Doufám, že máš pravdu," řekl pak s hlubokým povzdechem.

Když přišli do kuchyně, shledala Hermiona, že to dobře odhadla: Susan měla být ve dvojici s Nevillem. Hermiona se k ní připojila a Susan ochotně souhlasila s výměnou, i když zčervenala do krve poté, co zjistila, že má pracovat s Dracem. Draco naopak vypadal natolik bledý, že by se Hermiona nedivila, kdyby začal zvracet. Na konci lekce je však s nadšením zahlédla, jak jsou ponořeni do rozhovoru tak důvěrného, že si ani nevšimli odchodu ostatních uchazečů. Draco požádal Susan o ruku hned následujícího odpoledne a ona jeho nabídku k všeobecné radosti okamžitě přijala.

Poznámka:

Frederic Ogden Nash - autor několika set humorných básní - žil v americkém New Yorku v letech 1902-1971. Love Under the Republicans (or Democrats) (česky opět jen můj chabý pokus, ale angličtináři si ji mohou přečíst v odkazu na originál 5. kapitoly) je báseň napsaná v období hospodářské krize ve 30. letech 20. století, která s cynismem pramenícím z tehdejších ekonomických poměrů odkazuje na idylickou báseň The passionate shepherd to his love z konce 16. století, jejímž autorem je britský básník Christopher Marlowe a můžete si ji přečíst zde.

Předchozí (4.2.) *** Následující (5.2.)

Odmítnutí (4. kapitola 2/2)

Druhá část překladu 4. kapitoly povídky Denial autorky little beloved s ratingem 18+

Snapeovu tvář zkřivil úšklebek; Hermiona za sebou ještě ani nedovřela dveře, když ho zaplavily nevítané vzpomínky na ráno, kdy mu zachránila život.
Od okamžiku kousnutí od Nagini si nevzpomínal na žádnou bolest. To mu pak vždycky připadalo zvláštní - přesně si vybavoval onen odporný pocit, když se mu zuby toho zatraceného hada zanořily do krku, ale přesto v té chvíli necítil bolest. Svezl se na kolena a v jeho mysli o popředí zájmu soupeřily dvě emoce - tou první byl šok, šok z osudu, který ho postihl. Jak neskutečně ironická smrt, pomyslel si - hlava zmijozelské koleje padnoucí za oběť právě tvoru, jenž je vyobrazen na kolejním erbu. Šok však záhy vystřídalo slepé zděšení - jeho posledním úkolem mělo být sdělit Harrymu, že se bude muset obětovat, aby se Temný pán stal smrtelným, on však zklamal. Než dopadl na zem, cítil, jak jed vniká do jeho nervového systému. Zklamal, když nesplnil svůj úkol; zklamal Lily.

---

Když se před ním zničehonic objevil Harry Potter, chvíli si myslel, že už mu jed způsobuje halucinace. S posledními zbytky energie se pohnul kupředu a chytil onu iluzi chlapce za triko. Jeho rychle odumírající prsty nahmataly materiál látky - tohle nebylo zjevení, chlapec klečící před ním byl až příliš skutečný. Zíral do těch zelených očí, které, jak se mu zdálo, se mu celých sedm let jenom vysmívaly, a aby Lilyin syn pochopil, co má být učiněno, uvolnil ze své mysli několik vzpomínek. Matně si uvědomoval přítomnost Hermiony Grangerové kdesi v pozadí a pocítil náhlý nával vděčnosti za její zdravý rozum, když si všiml, že vyčarovala skleněnou nádobku a svěřila ji do Harryho rukou. Když Harry posbíral všechny vzpomínky, Snape cítil, jak se každičký sval v jeho těle poddává silnému jedu. S posledním vyřčeným příkazem pohleděl chlapci, jehož přísahal chránit, do zelených očí, které se tolik podobaly Lilyiným. Přemohla ho úplná paralýza, jeho ruka s temným bouchnutím dopadla na zem a nebyl již schopen ani jediného mrknutí.
Poté ho trio opustilo a on si v přesvědčení, že ho od smrti dělí jen minuty, podržel v zatemňujícím se vědomí obrázek oněch neobyčejných očí s rozhodnutím, že právě ony budou tou poslední věcí, kterou v životě uvidí. Minuty však pomalu ubíhaly a on stále neumíral. Šok postupně odezněl a nastoupila bolest - jed zasáhl pouze jeho motorické funkce, jeho smysly ale zůstaly nedotčeny a spalující bolest, jež začala tepat v jeho krku, se mohla směle měřit s kletbou Cruciatus.
Z minut se staly hodiny a on se v oparu mučivé agónie, do níž se smrštilo jeho bytí, začal modlit o smrt. Těsně před rozbřeskem se mu začalo obtížně dýchat a on konečně upadl do bezvědomí. Měl pocit, jako by se jeho bolavé tělo propadalo do oparu husté převalující se mlhy, která ho zcela pohltila.
Náhle seděl zpříma a zlehka se kymácel ve svěžím větříku. V čirém úžasu pohlédl na své ruce; opět se mohl hýbat a bolest zcela ustala. Seděl na čemsi, co se zdálo být pohyblivé; při bližším ohledání překvapeně zjistil, že je to houpačka. Jak se tak rozhlížel kolem sebe, počala mlha postupně řídnout, odhalujíc klouzačku a další houpačky. Skrz vzduch naplněný kouřem byl sotva schopen rozeznat obrys osamoceného velikého komínu na obzoru. Náhle přesně věděl, kde se právě nalézá - na starém dětském hřišti nedaleko Tkalcovské ulice.
Zleva se ozvalo zapraskání větvičky, jež přitáhlo jeho pozornost. S náhlou ostražitostí zaslechl zvuk přibližujících se kroků. Zašátral rukou v hábitu a s hrůzou zjistil, že nemá hůlku.
"Se mnou hůlku nepotřebuješ, Severusi Snape," promluvil tiše hlas, který tak důvěrně znal.
Z mlhy se vynořila Lily Evansová, a jak se k němu blížila, mlha kolem ní mizela. Pásl se na ní pohledem, vpíjel se do každého jednotlivého detailu jejího obličeje, který tak dlouho toužil spatřit. Vypadala přesně tak jako v době, kdy zemřela - žena těsně po dvacítce. Na sobě měla jednoduché oblečení - džínsy a bílé plátěné tričko. Bohaté temně rudé vlasy opět jako tehdy rámovaly tvář s ohromujícíma smaragdovýma očima a i po všech těch letech mu úplně brala dech. Posadila se na vedlejší houpačku, aniž by se mu byť jen na chvilku přestala dívat do očí.
"Ty jsi přece mrtvá," zašeptal.
"To jsem," přitakala s úsměvem.
"Takže... jsem také mrtvý?" zeptal se se svraštělým čelem.
"Možná," pokrčila rameny, "a možná taky ne..." Její úsměv trochu znejistěl. "Děkuji ti Severusi, že jsi zachránil mého syna."
"On žije?"
"Žije," přikývla, "Voldemort ho zabil, a přesto žije," zamumlala, naklánějíc hlavu na stranu. "A co ty, Severusi? Vybereš si život?"
"Copak mám na výběr?" zeptal se zmateně.
Znovu se usmála a horlivě přikývla.
"Ano, máš na výběr."
"Pak chci zemřít," prohlásil rozhodně.
Zamračila se.
"Chceš zemřít, když jsi ve skutečnosti nikdy pořádně nežil?"
"A pro co bych tady měl žít?" odsekl.
Zareagovala měkkým nevěřícným smíchem.
"Je spousta věcí, pro které můžeš žít, Severusi. Teď jsi volný - splnil jsi svou povinnost. Voldemort je mrtvý; Brumbál je mrtvý; tvůj otec je mrtvý. Poprvé v životě jsi ty sám pánem svého osudu. Jsi doopravdy volný. Dokonce i já jsem mrtvá."
Při této poznámce sebou trhl, ale její výraz zůstal stále stejně laskavý.
"Já tě zavraždil, Lily," zašeptal zoufale.
Nesouhlasně potřásla hlavou.
"Voldemort mě zavraždil," opravila ho.
"Ale odsoudil jsem tě k smrti!" namítl.
"Co se stalo, stalo se, Severusi," potřásla opět hlavou. "Udělal jsi chybu, ale posledních sedm let jsi se staral o to, aby se mému synovi nic nestalo. Díky tobě byl schopen zabít nejkrutějšího čaroděje, jaký kdy žil. Měl bys považovat svůj dluh za splacený."
Rozhlédl se kolem sebe po zbytcích hřiště, kde kdysi poprvé našel odvahu promluvit na ženu, která tu nyní seděla vedle něho. Pokud se rozhodne zůstat, pak ona určitě nebude jeho. Vzala si Pottera a to se nemůže odestát. Znovu neochotně obrátil zrak k jejímu milovanému obličeji.
"Ať už tady zůstanu nebo se vrátím," pronesl se staženým hrdlem, "ty nikdy nebudeš moje."
"Ne, Severusi," zesmutněly jí oči, "tvá nikdy nebudu. Kdysi jsem tě mohla milovat, ale ty sis vybral cestu, na které jsem tě nemohla následovat."
Zhluboka si povzdychl.
"Tady je alespoň klid," přemítal. "Co je tam, kam bych se měl vrátit, jiného než bolest?"
"Ach, Severusi," pravila prosebně, "je tam toho tolik!"
"Pro mě, Lily?" opáčil, pln vzteku a sebelítosti. "Pro mě tam není nikdo."
Její tvář rozjasnil lehký, tajuplný úsměv.
"Ale ano, je, Severusi. Ještě o tom nevíš a ani ona ne. Bude to chtít čas, ale pamatuj si tohle: láska k nám často přichází na tom nejméně uvěřitelném místě a pod tou nejméně uvěřitelnou rouškou. Pokud se rozhodneš vrátit se, Severusi, štěstí si tě nakonec najde."
Nesouhlasně cosi zavrčel a odvrátil od ní pohled, neschopen přijmout to, co se mu snažila říct. On chtěl ji. Vždycky ji chtěl, jenže ji nikdy nebude mít.
Chápala směr jeho myšlenek a jemně se dotkla jeho ruky.
"Musíš mě nechat odejít, Severusi. Přišel čas začít znovu. Čeká tě radost, ale jen když budeš ochoten nechat minulost spát."
"Copak se můžu vrátit?" zeptal se. "Měl bych být mrtvý... ztratil jsem tolik krve. Copak je možné mě zachránit?"
Znovu se usmála tím vědoucím úsměvem.
"Pomoc je na cestě," zamumlala, vstala z houpačky a postavila se naproti němu. "Přišel čas se rozhodnout."
"Než se rozhodnu, řekni mi ještě jednu věc," prohlásil. "Je tohle skutečné? Nebo se to děje jenom v mojí hlavě?"
Rozesmála se a jeho srdce při tom zvuku poskočilo.
"Jistěže se to děje jenom v tvojí hlavě, Severusi, ale proč, pro všechno na světě, by to mělo znamenat, že to není skutečné?" Laskavě se na něj pousmála. "Zůstáváš? Nebo se vrátíš?" zeptala se, nabízejíc mu nataženou ruku.
Pohlédl na nabízenou dlaň s důvěrně známými bělostnými, útlými prsty. Ještě pořád se nerozhodl, ale toužil dotknout se konečky prstů těch jejích dřív, než zváží svoji odpověď. Nevěděl, zda zůstat nebo se vrátit. Naklonil se, aby se dotkl její ruky, když se náhle opět ocitl obklopen mlhou a zaslechl další důvěrně známý hlas, jak volá jeho jméno.
"NE!" zvolal, ale zvuk odumřel v jeho hrdle se stejnou rychlostí, s jakou se probudila bolest v jeho krku.
Opět ležel zcela ochrnutý na podlaze Chroptící chýše. A ze všech lidí to byla Hermiona Grangerová, kdo klečel před ním; volala na něj jménem a po tváři jí stékaly slzy. Každou žilku jeho těla zaplavila trýznivá bolest. Lily byla pryč.

ssSss

V téže chvíli Hermiona mířila do společenské místnosti, její vztek na Severuse Snapea trochu povolil a její pobavení nad Dracovým kouskem se vrátilo. Sešla do prvního patra a rozrazila dveře společenské místnosti, kde stále prodlévala většina uchazečů o manželství.
"Draco Malfoyi!" zvolala, když spatřila jeho světlovlasou hlavu na druhém konci místnosti. "Ty zatracenej šmejde!"
Všechny hlavy v místnosti se otočily a zíraly na ni. Dracův obličej se rozzářil úsměvem.
"Co se u všech všudy děje, miláčku?" protáhl lenivě s něžností, nad kterou se Blaise Zabini nesouhlasně zamračil.
"Ty víš moc dobře, co se děje!" začala se Hermiona uculovat.
Padma se dívala z Hermiony na Draca, v hezkém obličeji vepsané zmatené podmračení. Hermiona se na ni zeširoka usmála.
"Nabídl mi manželství, to se děje!"
"Cože?" vyjekla Pansy Parkinsonová a zdvihla se ze židle tak prudce, že převrhla na koberec konvičku s kávou.
Skoro všichni uchazeči vstali ze židlí a na jejich obličejích bylo patrné nevěřícné překvapení.
"To myslíš vážně?" zeptal se Dean, jenž se před chvílí vrátil ze svých nákupů.
Draco zdvihl ruku k čelu v dramatickém projevu přetvářky.
"Je to tak," zašeptal s předstíranou trýzní. "Dnes ráno jsem ji požádal o ruku. Už bez ní déle nemohu žít a ta holka bez srdce mě právě odmítla!"
Hermiona zdvihla obočí s pobaveným překvapením.
"A z čeho usuzuješ, že jsem tě odmítla?"
Dracovi v okamžení ztuhl úsměv na rtech.
"Při Potterových chlupatých koulích," zasténal, "neříkej, žes souhlasila?"
"Možná ano... možná ne," odvětila snažíc se zachovat vážnou tvář. Ale nemohla si pomoct a  vyprskla smíchy. "Jistěže jsem nesouhlasila ty jeden neskutečný zmijozelský idiote!"
Draco vypadal, že si docela oddechl, a začal se spokojeně pochechtávat.
"Dostala jsi mě, Grangerová," řekl a stiskl ji v pevném objetí.
Ostatní uchazeči zírali jeden na druhého a vypadali dočista zmateně. Po chvíli se Hermiona s Dracem přestali objímat, stále se culíce jeden na druhého.
"Potterovy chlupaté koule?" přeptala se Hermiona.
"No však víš," trhl Draco rameny, " je skoro stejně tak slavný jako Merlin, tak proč ne?"
Hermiona obrátila oči v sloup.
"Jo, skoro bych zapomněla," řekla s náhlou vážností. "Snape tě chce okamžitě vidět."
Draco se nejistě pousmál.
"Rozzuřil jsem ho?"
"Doběla," přikývla Hermiona.
Odvrátil se a vydal se ke dveřím, avšak zarazil se, když za ním zavolala Pansy.
"Draco," řekla, "nikam nepůjdeš, dokud nevysvětlíš, co to k čertu mělo znamenat."
"Je to docela jednoduché, dámy a pánové," začal Draco a usmál se na své posluchače. "Tak trochu jsem se tu nudil a chtěl jsem věci trochu popostrčit kupředu. Loňští kandidáti po prvním týdnu přicházeli průměrně s jednou nabídkou denně. Ať je to pro vás pro všechny varováním!" zvolal dramaticky. "Pokud si na někoho myslíte, jednejte hned, než bude příliš pozdě!" A s teatrální úklonou opustil místnost.

Mnozí uchazeči se zasmáli a navázali ve svých hovorech tam, kde byli přerušeni. Jak se tak Hermiona rozhlížela po místnosti, připadalo jí, že Dracův žert splnil svůj účel. Michael Corner se tvářil skrz naskrz roztrpčeně, Susan Bonesová vypadala znepokojeně a Neville vrhal skryté pohledy na Hannah Abbottovou. Její zrak padl do zadní části místnosti, kde se střetla očima s Teodorem Nottem. Sklonil knihu a upřeně se na Hermionu zadíval. K jejímu překvapení se na ni vzápětí usmál. Vrátila mu úsměv a zčervenala až ke kořínkům vlasů. Už tak dosti slunečný den se neočekávaně zdál být ještě mnohem zářivější.

ssSss

Předchozí (4.1.) *** Následující (5.1.)

Odmítnutí (4. kapitola 1/2)

Překlad čtvrté kapitoly povídky Denial bude mít opět dvě části. Zde je první z nich:-)

Autorka: little beloved

Překlad: evi

Rating povídky: 18+

4. Jeho laň

Nebe, jež shlížíš v jedloví pod tíhou sněhovou,
zda spatřilos jelena, jeho laň půvabnou
v jabloních za soumraku stát? Já shlédla jich. V dál šli pojednou,
skokem volným, ladným a dlouhým, kelku vztyčenou,
přes kamennou zídku v les jedlový pod tíhou sněhovou.
Onť ulíhá, sníh barví krví divokou.
Jak zvláštní věc je smrt, když jelen na sněhu paroží sklání,
klesá v kolenou.
Jak zvláštní věc - teď míle vzdálena může se stát,
že jedle ztěžklé, až pár uplyne chvil,
břímě své odloží, peřinu prachovou -
pod nimi uzříš laň, živoucí, váhavou.

Edna St. Vincent Millay - Jelen na sněhu

---

ssSss

Od chvíle, kdy Hermiona odmítla Nevillovu nabídku k sňatku, uplynuly skoro dva týdny. Den či dva se tvářil trochu nabručeně, ale s postupem času se jeho tvář rozjasňovala - důvod zlepšení jeho nálady Hermiona přičítala faktu, že si konečně všiml neutuchajících obdivných pohledů, které se k němu upíraly ze strany Hannah Abbottové. Říkala si, že Neville a Hannah se k sobě docela dobře hodí; oba měli dost klidnou a nevýbojnou povahu, a co bylo důležitější, oba se chystali od září přesunout do Bradavic. Po jejich rozhovoru v parku se o Nevilla hodně bála, takže se jí nyní nesmírně ulevilo, když viděla, že je Neville přitahován jednou z dalších uchazeček.
Neville však nebyl jediný ze skupiny, kdo si tu očividně k někomu vytvořil vztah. Mladičká Demelza Robinsová se neustále nacházela ve společnosti Denise Creeveyho - Hermiona za ně byla moc ráda - oba byli zdaleka nejmladší uchazeči a vypadalo to, že jim na sobě opravdu záleží. Větrná smršť vzájemných milostných citů zasáhla nicméně pouze jeden pár: Padmu a Deana. A i přes své počáteční pochybnosti musela Hermiona připustit, že je z nich dobrá dvojka. Nemohla by to ani pořádně vysvětlit - ale ti dva si prostě sedli. Vypadali spolu dobře, měli toho hodně společného a navíc byli oba zatraceně dobří v pečení koláčů. Ve společenské místnosti se otevřeně drželi za ruce a všichni očekávali, že co nevidět oznámí svoje zasnoubení. Hermiona si přála, aby už to konečně udělali, neboť měla pocit, že pokud ještě jednou uslyší o tom, jak krásné jsou Deanovy oči, asi bude muset svoji nejlepší kamarádku zaškrtit.
V pondělí ráno dorazila do Belgravského domu jako první. Nalila si šálek čaje, s výtiskem Denního věštce se ve společenské místnosti usadila do svého oblíbeného křesílka a horlivě pročítala sloupek s nabídkami zaměstnání. Dostala už pozvání na pohovor na místo lektvaristy u svatého Munga, ale nebyla úplně přesvědčená o tom, že tahle práce je přesně to, co hledá. Dva dny předtím byla na obědě s Ginny a dozvěděla se, že by se možná dalo sehnat nějaké vhodné místo na oddělení záhad. Což bylo dozajista mnohem lákavější než příprava dávek Životobudiče u svatého Munga.
Právě dočetla článek o návrhu na restrukturalizaci azkabanské věznice, když dorazil Draco s oním vysokým chlapcem ze Zmijozelu, na jehož jméno si dosud nedokázala vzpomenout. Bylo to poprvé, co tohoto pro ni dosud bezejmenného mladíka spatřila ve společenské místnosti; obyčejně vždy zmizel hned po skončení kurzů a minulý týden dokonce na některé z nich nepřišel vůbec. Měl středně hnědé vlasy ostříhané do běžného polodlouhého účesu, měřil dobře přes šest stop a byl velmi hubený, s bledým obličejem, propadlými tvářemi a tmavýma zamyšlenýma očima. Právě zaslechla zvuk jeho hlasu, když si jí Draco všiml, zašklebil se na ni, došel k ní a naklonil se přes opěrku jejího křesílka.
"Jak se máš dnes ráno, světlo mého života?" protáhl ospale.
"Velmi dobře, děkuji," uchechtla se Hermiona. "Tebe prostě nemůžu brát vážně, Draco."
"Ani bys neměla," odvětil. "A měj to, prosím, stále na paměti," dodal tajemně.
"Co to má pro všechno na světě znamenat?" svraštila čelo.
"Však uvidíš," ušklíbl se Draco potutelně. "Jen doufám, že na mě nebudeš naštvaná."
"Co máš za lubem?" svraštila čelo ještě o něco víc. "Proč bych měla mít nějaký důvod být na tebe naštvaná?"
"Vše bude vyjeveno dnešního odpoledne. Chci jen popostrčit věci trochu kupředu; začíná to tu být příšerně otravné. Čímž myslím… je to náš čtvrtý týden a zatím nedošlo k jediné nabídce k sňatku," řekl a potřásl hlavou.
Hermiona stiskla rty, šťastná, že o Nevillově návrhu nikomu neřekla.
"A co s tím máš v úmyslu udělat?"
"Trpělivost, Grangerová," poklepal si Draco na nos, "vše se vyjasní. Jen mi slib, že o tom pak všem povíš. Jenom tak totiž můj drobný žertík dojde svého účelu."
Hermiona obrátila oči v sloup.
"Ty jsi tak neskutečně zlomyslnej mizera." Na chvilku ztichla a zamávala na Hannah, Susan a Katie, které právě vstoupily do místnosti. "Draco," zeptala se ho pak šeptem, "kdo je ten kluk, co s tebou dnes přišel? Vím, že s námi byl v Bradavicích, ale nemůžu si vybavit, jak se jmenuje."
"Měl jsem za to, že ty víš všechno, Grangerová!" zdvihl Draco překvapeně obočí. "Teo - byl s námi v ročníku."
Hermiona nemohla uvěřit tomu, že ho předtím nepoznala.
"Teo? To jako myslíš Teodor Nott?"
Draco přikývl.
"Je to slušný kluk, opravdu. Jen trochu nesmělý, řekl bych."
Hermiona se po něm ohlédla na druhý konec místnosti.
"Vypadá jinak. Nepamatuji se, že by se mnou studoval na OVCE."
"To proto, že se po válce do Bradavic nevrátil; na OVCE se připravoval se soukromým učitelem. Naše mámy se přátelí, mám pocit, že zkoušky udělal fakt dobře - je zatraceně chytrý." Otočil se a chvíli Teodora pozoroval - mladík dosud osamoceně seděl ve vzdáleném koutě místnosti s nosem zabořeným do knihy. Draco se zakabonil a obrátil se zpět k Hermioně. "Co máme dneska za hodinu, Grangerová?" zeptal se.
"Rodinné právo," odvětila.
Draco složil tvář do dlaní.
"Ne!" zasténal předstíraje muka. "Já už tu nudu nesnesu!"
"Není to tak zlé," uchechtla se Hermiona. "A navíc - měla jsem za to, že jsi studoval kouzelnické právo?"
"Je to tak," přisvědčil, "čtyři dlouhé, bolestivé roky. Což je přesně ten důvod, proč už tu agonii nechci dál prodlužovat."
Hermiona se rozesmála a znovu pohlédla na Teodora Notta na opačném konci místnosti. Draco ji opustil a odešel prohodit pár slov s Pansy, mohla tedy Teodora nerušeně pozorovat skoro dvacet minut - ani jednou nezdvihl zrak od knihy. S pocitem zaujetí zamířila do třídy.

ssSss

Rodinné právo bylo skutečně přesně tak nudné, jak Draco předpověděl. Popravdě řečeno byly, s výjimkou předmanželské poradny, všechny jejich hodiny víceméně nezáživné a vyučovali je výstřední postarší čarodějky a kouzelníci. Hermiona záhy nabyla podezření, že kurzy jsou určené především k tomu, aby donutily uchazeče o manželství dát se víc dohromady, než k tomu, aby významnější měrou přispěly k jejich budoucímu manželství.
Ve čtyři odpoledne se s Padmou natáhly na trávníku v Belgravském parku a užívaly si zářící paprsky slunce. Byl dokonalý srpnový den, na obloze nebylo vidět ani mráčku a Hermiona pomalu začínala věřit tomu, že na světě existují daleko horší věci než strávit léto vyhlížením si manžela.
"Kam se poděl Dean?" zeptala se kamarádky. "Po skončení kurzu najednou zmizel."
"Šel nakupovat," odvětila Padma s cukajícími koutky úst.
Hermiona se posadila a zastínila si rukou oči proti slunci.
"Co tím myslíš - šel nakupovat? A proč se u toho culíš jako idiot?" otázala se, přičemž se sama začala pitomě uculovat.
Padma si rovněž sedla a dala si nohy křížem, zcela neschopná zbavit se širokého úsměvu na tváři.
"Odešel, aby koupil prsten," zašeptala.
Hermioniny oči se nadšeně rozšířily, načež Padmu bouřlivě objala a vyrazila radostný výkřik.
"Mám z tebe takovou radost!"
"Děkuji! Jsem naprosto u vytržení… on se mi tolik, tolik líbí," řinulo se ze šťastně se usmívajících Padminých úst. "Vážně z nás máš radost? Myslela jsem, že z něj možná nejsi zas tak nadšená."
Hermiona potřásla hlavou, pořád se usmívajíc od ucha k uchu.
"Připouštím, že první týden jsem tak trochu pochybovala. Bála jsem se, jestli se o něj náhodou nezajímáš jenom proto, že je to dobrý kamarád Seamuse a Parvati. Ale spletla jsem se; vy dva se k sobě vážně skvěle hodíte. Mám z tebe opravdu hroznou radost."
Znovu se objaly a Padma spokojeně vydechla.
"Říkala jsem mu, že netrvám na tom, aby podnikal celou tuhle prstýnkovou akci, jenže on na tom trval," vysvětlovala. "Chce mě požádat o ruku tak, jak to má být - na kolenou a tak dál. A pak, než učiní formální nabídku, chce ještě získat svolení od mých rodičů. Ve čtvrtek jdeme s našima na večeři, takže v pátek už by to mělo být oficiální."
"Skvělé," řekla Hermiona. "Mám  takový dojem, že budete první šťastný pár ze třídy, pokud vás tedy Demelza s Denisem nepředběhnou."
"A co ty?" ptala se Padma. "Řekla bych, že se o tebe Michael Corner docela dost zajímá - doslova tě hltal očima!"
Hermiona se uchechtla.
"Už jsem si párkrát všimla, že na mě kouká, a byla bych raději, kdyby to nedělal - je mi to trapné." Zamračila se. "Je zjevné, že o mě jeví zájem, ale já nevím… prostě mě vůbec nepřitahuje."
Jejich rozhovor náhle umlkl, když spatřily, jak do parku vchází Katie Bellová. Naléhavě se rozhlížela kolem sebe, a když si jich všimla, zamávala na ně a rychle se vydala směrem k nim.
"Hermiono," vyrazila bez dechu, " profesor Snape tě chce vidět. Říkal, že to spěchá."
Hermiona zasténala a zdvihla se na nohy.
"Co jsem komu udělala, abych si tohle zasloužila?" zeptala se. "Schůzku máme naplánovanou až na zítra. Neříkal, o co jde?"
Katie zavrtěla hlavou a všechny tři se vydaly nazpět k Belgravskému domu. Když vešly, Katie a Padma zamířily do společenské místnosti se zašeptáním "hodně štěstí" a Hermiona vystoupala po schodech ke kanceláři styčného úředníka. S náhlou zvědavostí zaklepala na dveře a vešla do místnosti.
Severus Snape stál zády ke dveřím a hleděl oknem dolů na ulici.
"Chtěl jste mě vidět?" dotázala se, úmyslně vynechávajíc oslovení.
Otočil se, pohlédl na ni a krátce pokývl.
"Posaďte se, slečno Grangerová," řekl tiše a obrátil pozornost zpět k dění za oknem.
Hermiona se posadila a uvědomila si, jak moc nesnáší způsob, jakým Snape zahajuje každé jejich setkání - to protahované ticho, které ji mělo přimět cítit se nepohodlně tak, aby se on stal pánem situace ještě dřív, než zahájí rozhovor. K jejímu překvapení však přešel k podstatě věci s neočekávanou rychlostí.
"Byla jste si vědoma toho, že vám byla učiněna další nabídka, slečno Grangerová?" položil jí otázku, vraceje se ke svému místu.
Hermiona udiveně zdvihla obočí.
"Ne," zamumlala, pokoušejíc se statečně vstřebat šok, který pocítila. "To určitě ne."
Snape si hluboce povzdechl.
"Napadá vás důvod, proč se vaši nápadníci zdají být neschopní přistoupit na rozhovor o manželství s vámi dřív, než vás formálně požádají o ruku?"
"Tím naznačujete, že jsem nepřístupná?" zeptala se pobaveně. "Nebo že snad dokonce naháním hrůzu?"
"Nenaznačuji nic," řekl. "Jsem pouze zvědavý, proč jste dostala dvě nabídky k sňatku bez svého předchozího vědomí." A bez dalších okolků vytáhl ze složky ležící na jeho stole smlouvu. Posunul ji k ní a řekl: "Dnes časně odpoledne vám Draco Malfoy učinil nabídku k sňatku."
"To nemyslíte vážně?" zamumlala a natáhla se ztuhlými prsty pro pergamen.
"Shledáte, myslím, že já žertuji jen zřídka, slečno Grangerová." A pozorně ji sledoval, jak se chopila smlouvy a přejela očima první stranu. Její nefalšovaná nevíra byla naprosto zjevná.
Hermiona nedůvěřivě pročítala jména na pergamenu. Nejdřív Neville a teď Draco - nemohla to pochopit. Vzpomněla si nicméně na ranní rozhovor ve společenské místnosti s Dracem a najednou porozuměla.
Snape ji pozoroval, jak si návrh zamyšleně pročítá. Její rozpačitě svraštělé čelo se náhle vyjasnilo pochopením a následoval široký úsměv. K jeho značnému překvapení se začala smát.
"Připadá vám to směšné?" vyštěkl.
Ještě chvíli se smála.
"Ano," odvětila pak přerývavě, stále se smějíc. "Ono to totiž má být směšné. Je to žert."
"Proč by to měl být žert?" zavrčel a jeho ebenové oči se zlostně zablýskly.
Znovu se rozesmála.
"Draco jenom chtěl věci trochu popostrčit," vysvětlovala. "Víte, o Nevillově nabídce nikdo nic netuší a Draco měl za to, že už to tady není moc zábavné - tohle je očividně jeho pokus o žert."
"Tím chcete říct, že pan Malfoy úmyslně ztrácel můj čas, když sem přišel a trval na tom, že si vás chce vzít?"
Hermiona přikývla a znovu se rozesmála:
"Obávám se, že je to tak. Dnes ráno mi řekl, abych ho nebrala vážně. A tohle je zřejmě přesně to, co tím měl na mysli."
Snapeovy oči se podrážděně zúžily. Jedna věc byla muset snášet společnost únavných Nebelvírů; ale aby si z něj dělal blázny příslušník Zmijozelu, to byla věc docela jiná. U všech svatých, za tohle mladý Malfoy zaplatí.
"Musím se přiznat," promluvil s náhlou ledabylostí, rozhodnutý nedat najevo vztek, který cítil, "že jsem byl sám poněkud ohromený, když mi přednesl své záměry."
"Vskutku?" odsekla. "Možná by vás ohromilo ještě víc, kdybyste věděl, že jsme se s Dracem docela dost spřátelili."
"Přátelství je jedna věc, slečno Grangerová. Stát se členem Malfoyovy rodiny je však něco úplně jiného."
Hermionu při jeho slovech popadl takový záchvat vzteku, že na nepatrný okamžik uvažovala o tom přijmout Dracovu nabídku jen proto, aby tím Snapea naštvala. Namísto toho se však jen zhluboka nadechla, předklonila se a opřela se lokty o mahagonovou desku stolu.
"Proč mě tolik nenávidíte, profesore?" zeptala se klidně.
Zdvihl obočí.
"Nenávist je příliš silné slovo, slečno Grangerová. Nechovám k vám nenávist."
"Podle toho, co jsem slyšela," pokračovala s marnou snahou zamezit tomu, aby se jí třásl hlas, "jste se ke všem ostatním uchazečům, dokonce i k Nevillovi, choval zdvořile. Proč nemůže být stejná ohleduplnost rozšířena i na mě?"
"Nikdy jsem neměl v úmyslu chovat se k vám nezdvořile. Jistě jste si už za ty roky stačila všimnout, že jsem skrznaskrz nepříjemný člověk," zareagoval se svraštělým obočím.
"Nečekám, že budete příjemný, čekám jen, že se ke mně budete chovat stejně jako k ostatním uchazečům." Chvíli na něj zírala pokoušejíc se vyložit si nějak výraz jeho černých očí. "To mě tolik nenávidíte, protože jsem vám zachránila život?"
Snape ji několik vteřin pozoroval a pak se posadil zpět na židli.
"Došla jste snad k závěru, že nestojím o to žít? Nebo snad, že vás nesnáším, protože jsem vaším dlužníkem?"
"To mi řekněte vy," škubla Hermiona rameny.
"Mám se vám snad samou vděčností klanět k zemi?" pronesl pomalu.
Hermioniny oči se nesouhlasně zúžily.
"Chápu to tak, že mi vděčíte za život a to vědomí se vám protiví?"
"Chápejte to, jak je vám libo," prohlásil a propletl si prsty. Zrak mu padl zpět na složku na stole. "Odmítáte formálně nabídku pana Malfoye?"
"Ano," přisvědčila. "Mohu odejít?"
Překvapilo ho, že se snížila k tomu požádat ho o svolení.
"Můžete."
Vyrazila ke dveřím; těsně předtím, než vyšla z místnosti, však Snape opět promluvil:
"Předtím, než za sebou jako vždy prásknete dveřmi, slečno Grangerová, dovolil bych si požádat vás o laskavost. Mohla byste informovat pana Malfoye, že bych s ním rád okamžitě mluvil?"
Souhlasila a - aby ho namíchla - zavřela dveře jeho kanceláře tak jemně, jak jen to šlo.

ssSss

Poznámka překladatelky:
Edna St. Vincent Millay byla první ženou, která dostala Pulitzerovu cenu za poezii. The buck in the snow patří do stejnojmenné sbírky básní vydané roku 1928 a verše si v angličtině můžete přečíst v odkazu na originál textu 4. kapitoly. Nenašla jsem zmínku o tom, že by tuto báseň někdo přeložil do češtiny, a tak vám tentokrát ke svému obvyklému pokusu o překlad nemohu nabídnout žádnou lepší alternativu:-)

Předchozí (3.2.) *** Následující (4.2.)