Portrét pro Bradavice (24.3.)

Brumbál se s jednou pověstí nespokojil a pátral dál. A tak Severus s Nathalií pokračují v poslouchání jeho vyprávění... Věnováno všem, kteří sem nahlížíte a čtete povídku - včera se počítadlo Toplistu přehouplo přes 30.000 a já jsem za to moc ráda - děkuji!:-)

Kapitola dvacátá čtvrtá: O zloději štěstí (3. část)

"Vy si ale nemyslíte, že ten člověk zemřel," odtušila Nathalie, když se začínalo zdát, že ředitelovo vyprávění o zloději štěstí už nebude mít další pokračování. "Předpokládáte, že se z něj stal mozkomor, nemám pravdu?"

---

"Což je asi tak stejně pravděpodobné, jakože se z vás někdy stane schopná čarodějka," zavrčel Snape jejím směrem - dost potichu na to, aby mohl v případě ředitelových námitek popřít, že něco takového kdy vypustil z úst, avšak dost hlasitě, aby ho Nathalie slyšela.

"Nebo z vás příjemný a všemi oblíbený společník," sykla na oplátku s pohotovostí, která ji samotnou překvapovala. Tenhle styl komunikace s profesorem lektvarů pro ni začínal být stejně přirozený jako zdvořilost a úcta, jež projevovala vůči řediteli. Jen si nebyla jistá, jestli by ji to nemělo spíš varovat, neboť v minulosti takto jedovatá nebývala; i když občasné rozpravy s Richem se ukázaly být pro její uštěpačný jazyk poměrně dobrou průpravou. A občas, ačkoli rozhodně ne dost často na to, aby to Snapeovi přiznala, ji to jejich vzájemné popichování dokonce… bavilo.

A někdy přemýšlela nad tím, co si o ní Snape asi ve skutečnosti myslí. O ní a o způsobu, jakým si dopomohla ke znalostem týkajícím se Zmijozelova portrétu. Po několika neúspěšných pokusech zavést na toto téma řeč před ředitelem se totiž zdál být se svojí nevědomostí v tomto ohledu smířený - koneckonců mohl počítat s tím, že se během Richeova plesu sám osobně dozví všechny podrobnosti o obrazu přímo od Tavoryho, tudíž mu nehrozilo, že by byl Brumbálem vyslán do Azkabanu pouze na základě Nathaliiných podle něj tolik pochybných poznatků.

Snad právě proto se Snape do přípravy oné akce s Tavorym tolik zakousl - jako by se už nemohl dočkat, až usvědčí Nathalii ze lži. Až z toho byla nervózní, protože - co když Dobbyho informace nebyly správné? Anebo - co když byl od té doby Zmijozelův portrét přemístěn někam jinam? Nejasně si uvědomovala, že taková eventualita by ji měla spíš naplňovat nadějí, poněvadž Azkaban byl bezpochyby to nejhorší místo, kam se vydat pro obraz bradavického zakladatele, ale i tak si přála, aby se ta prokletá malba nacházela právě tam - neboť opak by z Nathalie ve Snapeových očích udělal naprostou nicku a podvodnici v jedné osobě a to ona nechtěla. Ne snad, že by se nedokázala ubránit jeho jízlivým poznámkám, které by po takovém odhalení zcela jistě následovaly, to jen, že před Snapem nerada vypadala uboze a trapně.

Nečekala od něj obdiv a nedoufala ani v to, že by spolu někdy mohli vycházet jako dva dospělí lidé, ale musela uznat, byť se značným sebezapřením, že jí profesor svým způsobem imponuje. Netušila, zda je to způsobeno jeho nepředstavitelně rozsáhlými znalostmi, které jako neoficiální členka havraspárské koleje nemohla neobdivovat, či snad tím, že měl vždycky na všechno pohotově sarkastickou odpověď. Nemluvě o tom jeho neskutečném vlajícím hábitu, který mohla stokrát prohlásit za netopýrský a naprosto směšný, ale vnitřně se s tetelivým pocitem očekávání kolem žaludku připravovala na slovní přestřelku vždy, když někde koutkem oka zaznamenala cíp té černočerné látky.

Možná byla rovněž ovlivněná jeho minulostí i budoucností, do nichž měla díky své věštbě příležitost nahlédnout, a jak čím dál víc poznávala profesora, ředitele i jejich vzájemný vztah, začínala souhlasit s Brumbálem v tom, že Snapeova role v boji s Tím-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit včetně ředitelovy a zřejmě i Snapeovy smrti bude výsledkem velmi detailního a nepochybně geniálního plánu na ukončení celé války. Což ze Snapea v jejích očích dělalo zároveň hrdinu i oběť - kombinace, která ji děsila a mátla a nutila ji profesora neustále nenápadně pozorovat a přemýšlet o něm. Což se jí v důsledku zamlouvalo ještě méně.

Nyní ji podrážděně pozoroval se rty stisknutými do úzké linky, než se prkenně obrátil na ředitele s lehce ironicky znějící otázkou:

"Můžeme tedy konečně přejít k výsledkům mých průzkumů?"

"Ještě okamžik strpení, Severusi," usmál se ředitel, "přece jste opravdu nepředpokládal, že bych se svým pátráním nedošel dál než k Potápkovým posbíraným pověstem?"

Snape měl co dělat, aby neotočil oči v sloup, a Nathalie se neubránila úsměvu, když se nakonec omezil pouze na jeden významný povzdech a znovu se opřel v křesle, poznamenávaje cosi o obranném lektvaru, který potřebuje každé dvě hodiny zamíchat.

"Měl jsem za to, že váš lektvar teď prochází zráním do doby, než do něj budete moci přidat odvar z krve jednorožců…," ujišťoval se ředitel. "A jejich krev získáme teprve tehdy, až se stádo přiblíží k Bradavicím. Což bude…?" otočil se tázavě na Nathalii.

"Hagrid hovořil nejdřív o polovině dubna," odpověděla, "v tomto období se jim prý rodí první mláďata, a přemisťují se proto blíž k hradu, kde se cítí bezpečněji. Nyní jsou příliš hluboko v Zapovězeném lese a navíc stále v pohybu. Společnost nevyhledávají, jsou dost plašší. S mláďaty však musejí zůstat na jednom místě delší dobu. A to bude naše šance."

"Výtečně," přikývl Brumbál spokojeně, "do té doby vám zajisté ještě stihnu povědět druhý příběh, který se podle mého názoru k mozkomorům vztahuje."

A natáhl se přes stůl, nabízeje svým hostům misku lékořicových bonbónů. Nathalie si zdvořile nabídla, zatímco Snape se ani neobtěžoval nahlas odmítnout a jeho výraz hovořil za vše.

"Pátral jsem dlouho v kouzelnických pramenech po dalších příbězích týkajících se mozkomorů, ale nic zajímavého jsem nenašel. A proto jsem se obrátil na mudlovskou literaturu."

Snape vydal neidentifikovatelný, avšak mimořádně pohrdlivý zvuk a Nathalie se zatvářila nedůvěřivě, když říkala:

"Mudlovskou literaturu? Mudlové přece mozkomory nevidí, ne?"

"To opravdu ne," připustil ředitel, "což nicméně neznamená, že by necítili jejich přítomnost. A pro jejich mysl je mozkomor stejným nebezpečím jako pro naši."

Znovu vstal z křesla a tentokrát přešel ke stolku pod oknem, z jehož zásuvky vytáhl stočenou ruličku pergamenu.

"Tady, podívejte se," podal ji Nathalii. "Toto je anglický překlad jednoho velmi starého severského příběhu z dob, kdy rybáři žijící na území dnešního Norska často vyráželi na lov daleko na moře, aniž by věděli, zda se ještě někdy vrátí zpět na pevninu."

"O mořskému přízraku?" přečetla Nathalie nadpis, když pergamen roztáhla, přistrčila ho směrem k odmítavému Snapeovu obličeji a tázavě vzhlédla k řediteli.

"Je to příběh severského kmene, jehož obživa závisela převážně na úspěších tamních rybářů," pustil se Brumbál opět do vyprávění. "Mladší muži vyjížděli na moře a v osadě zůstávali jen staří lidé a ženy s dětmi, netrpělivě očekávajíce své manžely a syny. Toho roku však byly úlovky mimořádně špatné, a jak se blížila zima a zásob byl stále nedostatek k tomu, aby osada vydržela až do jara, pouštěli se rybáři stále dál a dál na širé moře."

"Chcete naznačit, že tam jednoho dne narazili na azkabanský ostrov?" hádala Nathalie. "Ale to jistě ne, přece ho nemohli vidět, je tak začarovaný…"

"Ano, žádný mudla ho nemůže spatřit. Což ale není to samé, jako kdyby tam ten ostrov vůbec nebyl," vykládal Brumbál. "Rybáři se dostali do veliké bouře, která je zahnala daleko od břehu, několik dní vůbec netušili, kam vlastně plují. A právě když byla bouře největší, narazili na neznámý ostrov. Ostatně, co vám budu povídat, poslechněte si tohle…"

Natáhl se pro pergamen, chvíli hledal příslušnou pasáž a pak spustil:

"Obloha byla v jednom ohni a prudké záblesky osvětlovaly rozbouřenou mořskou hladinu s vlnami vysokými desítky stop, jež se přelévaly přes palubu lodi a hrozily ji stáhnout do mořských hlubin. Muži křečovitě zatínali prsty do dřeva a očima zalitýma deštěm a slanou vodou propátrávali obzor, doufajíce v pevninu, jež však byla v nedohlednu.

Náhle byla loď vyhozena do vzduchu a ozvalo se příšerné zapraštění - všichni pochopili, že právě najeli na podmořský útes a chopili se vesel, aby loď co nejdřív osvobodili. Vtom však vykřikli v údivu, když se přímo před nimi zničehožnic vynořilo jakoby odnikud další skalisko a za ním celý ostrov, který nikdo z nich předtím neviděl. Muži se vší silou opřeli do vesel a s další vlnou loď sklouzla z útesu do zpěněných vod a zamířila do úzkého zálivu, v němž se vítr náhle utišil. Muži vytáhli loď na kamenitý břeh a padli na zem polomrtví vyčerpáním."

"Celou dobu ten ostrov neviděli a náhle tam byl," shrnula Nathalie zamyšleně.

"Spatřili ho až ve chvíli, kdy do něj doslova vrazili," přitakal Brumbál, "což by plně odpovídalo někdejším zastíracím kouzlům používaným v minulosti proti mudlům - ta totiž zpravidla přestávala fungovat v okamžiku, kdy se mudla dostal se schovaným předmětem do přímého kontaktu."

"Anebo ten ostrov v bouři předtím prostě neviděli," zabručel Snape skepticky.

"Ten příběh má pokračování," řekl Brumbál. "Druhý den se bouře uklidnila, a když se vyčerpaní muži probudili, pouze slabě pršelo. Jejich loď měla proražené dno, a tak se rozhodli poohlédnout se po něčem, čím by mohli otvor ucpat a loď opravit. Vystoupali na útes a rozhlédli se - na druhé straně ostrova spatřili jakýsi nízký porost, a tak se vydali tím směrem."

"A našli zloděje štěstí?" tipovala Nathalie napjatě ve snaze nalézt spojení tohoto příběhu s první ředitelem vyprávěnou pověstí.

"Našli jakýsi rozpadlý úkryt vybudovaný napůl v jeskyni, v němž už jistě léta nikdo nepřebýval. Nenalezli však žádné kosti, tudíž předpokládali, že dotyčný byl z ostrova zachráněn. Cítili nicméně podivnou tíhu a mráz, když pobývali v těch místech, a tak si rychle vzali vše, co by jim mohlo být k užitku, vrátili se k lodi a začali pracovat na její opravě. Neměli z toho ostrova dobrý pocit a hodlali odtud odplout, jakmile to bude možné. Když se ale dalšího dne probudili, čtyři z nich leželi na zemi jako bez života. Neváhali ani na okamžik a odrazili od břehu. Ostrov je však nechtěl pustit; panovalo úplné bezvětří, museli tedy veslovat, jenže se zdálo, že se vůbec nevzdalují od břehu, jejich mysl zaplavila trýzeň a beznaděj a jeden po druhém ztráceli vědomí."

"Ach ne," zamumlala Nathalie.

"Na lodi zavládla panika a šílenství a nikdo z těch, kteří se vrátili, nedokázal říct, jak se jim podařilo uniknout. Neviděli to, co je ohrožovalo, mluvili o přízraku z mořských hlubin, který vysává z lidí život, ačkoli nepůsobí smrt. Na moře už údajně nikdo z nich nikdy nevyplul."

"Co to ale všechno znamená?" tázala se.

"Domnívám se, že se tam tehdy doopravdy setkali se zlodějem štěstí," vysvětloval Brumbál. "Ten do té doby nepochybně přežíval jen ze šťastných vzpomínek, které ukradl svým někdejším druhům. Kdo připraví tolik lidí o duši, odsoudí sám sebe k věčnému zatracení - jeho tělo sice po čase zemřelo, ale jeho prokleté vědomí v něm přežívalo dál - a tak se proměnil v mozkomora. Zpočátku byl dozajista velmi slabý a musel čekat desítky, možná i stovky let na svoji příležitost. Ale pak se objevili ti severští rybáři… Víte, co se děje, když má mozkomor dostatek potravy?" zeptal se znenadání a Nathalie nejistě zavrtěla hlavou. "Sílí a začíná se množit, využívaje k tomu těla těch, které připravil o duši. Není v něm již nic lidského, co by tomuto procesu dokázalo zabránit."

Předchozí (24.2.) *** Následující (24.4.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (24.2.)

Brumbál se pouští do vyprávění pověsti, která by snad mohla anebo také nemusela osvětlovat původ mozkomorů. J. K. Rowlingová ústy Remuse Lupina řekla Harrymu jen tolik, že mozkomor z člověka vysává příjemné pocity a šťastné vzpomínky tak dlouho, dokud z něj neudělá něco podobného, jako je sám - zplozence zla, který nemá duši. Z toho lze vyjít při úvahách, jak se asi mozkomorové množí, ale stále zde zůstává otázka - jak vznikl ten vůbec první z nich.

Kapitola dvacátá čtvrtá: O zloději štěstí (2. část)

---

"V oné osadě přebývalo několik kouzelnických rodin a s ohledem na svoji odlišnost od okolního světa tvořili velmi sevřenou komunitu," navázal Brumbál na svůj monolog, nepřítomně se probíraje stříbrnými prameny svých vousů. "Tehdy neexistovaly žádné kouzelnické školy, a tak se čarodějové zdokonalovali ve svých schopnostech podle toho, k čemu měli od narození největší nadání, nejdříve pod vedením staršího zkušeného kouzelníka a posléze sami. Někteří se zaměřovali na kouzelné byliny, jiní na lektvary, další na přeměňování, kouzelné formule nebo věštění - prostě na vše, co dnes patří k základnímu vzdělání každého čaroděje."

Ředitel se na chvíli zamyslel, Snape si ostentativně povzdychl a Nathalie se sama sebe ptala, k čemu je tento obšírný úvod dovede.

"Pak se v jedné rodině narodil onen zvláštní hoch, o němž jsem se již před chvílí zmínil," pokračoval Brumbál. "Zprvu se ničím nelišil od ostatních dětí, když se však u jeho vrstevníků začalo projevovat nadání pro magii, zdálo se, že tento chlapec žádný takový talent nemá."

"Moták?" otázala se Nathalie.

"Celá vesnice o tom byla přesvědčená," potřásl Brumbál hlavou, "ale s ohledem na to, že přišel o oba rodiče ještě jako nemluvně a nikdo se mu příliš nevěnoval, očekávalo se, že se jeho nadání projeví třeba o něco později. A ono se skutečně projevilo, i když zcela jiné, než by kdokoli předpokládal. Postupem času se totiž ukázalo, že ten hoch umí něco, co nikdo předtím nedokázal, alespoň pokud bylo známo - něco zcela ojedinělého…"

Brumbál na okamžik zmlkl - snad pro větší dramatičnost svého vyprávění - a v nastalém tichu bylo slyšet jen Snapeův netrpělivý nádech následovaný významně znějícím výdechem.

"Ten chlapec viděl, co si lidé kolem něj myslí," dopověděl ředitel.

"Nitrozpyt?" zamrkala Nathalie nechápavě a koutkem oka zaznamenala náhlé napětí Snapeova obličeje, když sebou lehce trhl a jeho prsty nechtěně zavadily o hřbet její ruky. "Měla jsem za to, že tohle se dá naučit - stejně jako nitrobrana," pokrčila zmateně rameny a nejistě se po Snapeovi ohlédla - seděl nyní s lokty opřenými o opěrky křesla a s dlaněmi sepjatými do špičky, s podivným výrazem jí oplácel její pohled a bezmyšlenkovitě si přejížděl palci po bradě.

"To ovšem tehdy, zdá se, nikdo nevěděl," přikývl Brumbál. "Ten chlapec začal s tím, co dnes laicky nazýváme čtením myšlenek, ačkoli - abychom byli přesní - to, co jsme schopni vidět, jsou spíše obrazy promítající se v dané chvíli v mysli druhého člověka. Ale jak se hrdina našeho příběhu ve své schopnosti postupně zdokonaloval, dokázal lidi přimět, aby si vybavili právě ty vzpomínky, které chtěl vidět - podobně jako při nitrozpytu."

Znovu vrhla postranní pohled na Snapea, jenž jí ho vzápětí vrátil s podivným úšklebkem a očima temnějšíma než nejhlubší noc. Pokud předtím váhala nad tím, zda se mu rovněž vybavil onen večer u obrazu s drakem, kdy použil nitrozpyt na ni poté, co se zachovala jako naprostý idiot a políbila ho, nyní si tím byla víc než jistá. Škubla hlavou a rychle ji odvrátila zpět k řediteli, který se již nadechoval k dalšímu vyprávění:

"Nemusím asi zdůrazňovat, do jaké míry kouzelníky vlohy toho chlapce znepokojily. Pověst praví, že po nějaké době k nitrozpytu nepotřeboval už ani zvláštní soustředění, stačil mu pouhý pohled do očí jeho oběti a pak už ani to nebylo nutné - vnímal myšlenky a vzpomínky ostatních jednoduše jenom tak, že na ně zaměřil svoji pozornost. Pokud je toto pravda, pak tím překonal vše, o čem jsem kdy slyšel. Ani Voldemort neměl takové nadání, díky Merlinovi…," zavřel Brumbál na chvilku oči a Nathalie se zachvěla.

"Člověka vždy děsí vše nové a neznámé, k čemu neumí zaujmout postoj," přemítal ředitel. "A oni se ho doopravdy báli - že jim ukradne postupně všechny myšlenky a vzpomínky a nakonec snad i celou duši. Jistě se snažili nedávat to před ním najevo, co to však bylo platné, když on cítil jejich obavy, znal všechna jejich přání a věděl o každém hnutí jejich mysli. Měli z něj strach, který někteří bohužel skrývali za siláckými posměšky nad jeho neschopností provést byť i sebemenší kouzlo, ostatní se ho ale většinou raději stranili, vylučovali ho ze svých hovorů a zábav a mnozí ho dříve nebo později začali nenávidět. A on to všechno věděl…"

"Musel se cítit příšerně osamělý," vrtěla Nathalie smutně hlavou, "vždyť za to přece nemohl, on si tu schopnost nevybral!" Hlas se jí lehce třásl potlačovanými emocemi - ten příběh jí až příliš připomněl ji samotnou, když tehdy před lety stála nad hrobem svojí kolejní ředitelky, jejíž smrt předpověděla, a její spolužáci si na ni ukazovali prstem s hrůzou v očích…

"Ano, být takto odsunutý v komunitě lidí, kteří už tak jako tak žili na okraji společnosti - člověk by řekl, že by pro něj měli mít pochopení, že? Jenže lidé si jsou v jádru všichni dost podobní a málokterý člověk se dokáže přenést přes to, co nabourává jeho zažité vidění světa… A ten chlapec se tak snažil! Neustále pozoroval ostatní čaroděje při kouzlení, nahlížel přitom do jejich myslí, aby odhalil, jak dělají to, čeho on nebyl schopen - chtěl umět, co uměli oni, a zapomenout na to, co dokázal jedině on sám."

"To je jasné, že chtěl," povzdychla si Nathalie, ale rychle nasadila neutrální výraz, když si všimla, že ji Snape zamyšleně pozoruje. Možná však jen přemýšlel o svém vlastním životě…

"Doufal, že by se mu mohlo podařit přenést za pomoci nitrozpytu něco z nadání ostatních na sebe," pravil Brumbál.

"To ale přece nejde, nebo ano?" znejistěla. "Nitrozpytem nemůžete získat žádnou magickou schopnost." Dost na tom, že uměla kreslit budoucnost lidí ona sama - raději si nepředstavovala, co by se stalo, kdyby od ní toto nadání dokázal získat třeba Brumbálem již zmíněný Ten-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit.

"Jistěže ne," uklidnil ji Brumbál, "magické schopnosti každého čaroděje jsou pevně spojeny s jeho kouzelnickou podstatou. Někdy může dojít k jejich přenosu, ale k tomu bývá zapotřebí mnohem silnějších prostředků, než je pouhé použití nitrozpytu…," znovu se odmlčel a na několik vteřin vypadal, jako by byl duchem na míle vzdálen od svojí pracovny - až Nathalii nevyhnutelně napadlo, jestli náhodou nemá s přenosem magických schopností z osoby na osobu nějakou speciální zkušenost…

"Ten chlapec, v té době už spíš mladý muž, během svých pokusů o přenos magických schopností ovšem přišel na jinou věc dalece přesahující rámec nitrozpytu. Všiml si totiž, že se cítí být mnohem silnější, když lidi kolem sebe přiměje vybavovat si nejsmutnějších okamžiky jejich života. A cítil se rovněž mnohem spokojenější, což pro něj bylo do té doby něco zcela neznámého - vždyť odjakživa trpěl osaměním, nedostatkem lásky a pocitem, že je nenáviděn. Nyní přišel na to, jak dát podobné emoce pocítit druhým lidem, těm, kteří je v něm kdysi sami vyvolali a celý život pěstovali. Nestálo ho to žádné zvláštní úsilí, prostě to mohl udělat pouhou pohnutkou mysli. A tak to udělal a velmi se mu to zalíbilo."

Brumbálovy prsty neklidně přejely po stole, zatímco se na něj oba jeho posluchači zamlkle dívali.

"V té vesnici žila dívka," promluvil ředitel opět, "její milý zemřel během neočekávaného střetu s obyvateli nedaleké mudlovské vesnice. Náš mladík využil jejího zármutku a sblížil se s ní - navenek ji utěšoval, ale ve skutečnosti v ní záměrně oživoval smutné vzpomínky, aniž by si to ona sama uvědomila. Pokud by ho někdy mohl někdo obrátit k lepšímu, byla by to ona - z její mysli necítil nenávist či strach, jenom zármutek a upřímné, nezáludné přátelství. Mladík se do ní zamiloval, ach ano, byl stále schopen lásky, ačkoli se to zdá neuvěřitelné…," usmál se Brumbál zadumaně a Snapeův strnulý obličej a nehybný pohled upřený kamsi za ředitelovu hlavu dával Nathalii tušit, nakolik se po těch dvou třech posledních větách svého nadřízeného a snad jediného přítele s příběhem neznámého mladíka ztotožňuje i on sám.

Zvláštní, že jim Brumbál vypráví pověst, ve které se oba mohou svým způsobem najít, napadlo ji bezděčně - ona díky své schopnosti obrazovidectví kdysi jejími spolužáky a dodnes jejím otcem tolik obávané a nenáviděné a Snape kvůli svému nenaplněnému vztahu k Lily Potterové, o němž Nathalie něco málo věděla z ředitelem vyžádané věštby. Až ji překvapovalo, jak často se jí zdá vše v Brumbálově přítomnosti podivně propojené…

"Nalézt štěstí ve vztahu s milovanou osobou však nebylo jeho osudem," přerušil ředitel její úvahy. "Bratr té dívky zhruba po roce usoudil, že její smutek už trval dostatečně dlouho, a dohodl jí sňatek se synem jednoho z nejdůležitějších čarodějů rozrůstající se komunity. Když se dívka dostala z blízkosti našeho mladého muže, celá náhle rozkvetla, jako by se uzdravila po dlouhé nemoci. Dokonce se po několika týdnech strávených se svým ženichem znovu zamilovala a vdávala se tedy z lásky, nikoli z donucení. Což byla pro našeho mladíka poslední rána."

"Co se stalo?" zeptala se Nathalie tiše.

"Propadl naprostému zoufalství a začal všem kolem sebe brát štěstí v mnohem větší míře než kdy dřív," odvětil Brumbál. "Podle té pověsti prý každý, kdo kolem něho prošel, pocítil náhlý chlad a ve vteřině na něj padl nevýslovný smutek - stejný, jaký asi cítil on sám, který za to nesl odpovědnost. Pocit, jako by člověk už nikdy neměl být šťastný."

"To samé jsem cítila v blízkosti mozkomorů," přikývla Nathalie s náhlým pochopením.

"Celou vesnici zaplavil pocit zármutku a rezignace," pravil Brumbál, "kouzelníci si však brzy dali dvě a dvě dohromady a pohrozili zloději štěstí - tak začali o mladíkovi mezi sebou hovořit - že pokud s tím nepřestane, bez milosti ho z vesnice vyženou. Lekl se a nějakou dobu se ovládal, když však jednoho dne přistihl v nedalekém háji svoji milovanou a jejího ženicha v objetí, došlo na to, čeho se všichni obávali - příbuzní sice našli oba snoubence živé, ale ani jeden z nich nevnímal okolí a nikdy se již ze svého podivného spánku neprobudili."

"Vysál jim duši," zašeptala Nathalie slabým hlasem a zachvěla se hrůzou.

"Spíš je přiotrávil nějakým ukradeným lektvarem," vstoupil opět do rozhovoru Snape - zněl sice nadmíru kousavě, ale poněkud nepřítomný pohled v očích ho usvědčoval z většího zaujetí dávným příběhem, než byl ochoten dát najevo.

"Zloděj štěstí zmizel, nikoli však natrvalo." Brumbál se dostával do závěrečné fáze svého vyprávění, nepatrně se protáhl a promluvil o něco zvučnějším hlasem: "Asi za měsíc poté napadli komunitu mudlové z nedaleké vesnice. Byli ve značné přesile, a ačkoli se kouzelníci snažili pouze bránit a nikoho nezranit, utrpěly obě strany značné ztráty na životech. Později se kouzelníci dozvěděli, že důvodem útoku byl právě zloděj štěstí - přepadal bezbranné mudly a vysával z nich šťastné vzpomínky tak dlouho, dokud se nepomátli na rozumu nebo neupadli do bezvědomí, z něhož je nikdo nedokázal probrat. Mudlovští vesničané to samozřejmě kladli za vinu celé kouzelnické komunitě."

"Zvláštní, že se kouzelníci rozhodli pro utajení svého světa tak pozdě," podotkla Nathalie vybavujíc si pár dat z dějin kouzelnického společenství. "Když se tady, jak vidno, podobné problémy vyskytovaly prakticky odjakživa."

"Ano," přitakal Brumbál, "ale čarodějové už tehdy ze zkušenosti věděli, co dělat - pozměnili vesničanům vzpomínky tak, aby své nemocné a padlé příbuzné, jejichž rány byly zaceleny, považovali za oběti neznámé choroby, a pomalu vrátili věcem starý řád. Zbývalo pak jen vyřešit případ zloděje štěstí, kterého se jim záhy podařilo zajmout, a zde nastal problém. Většina kouzelníků totiž měla za to, že takový člověk nezasluhuje nic lepšího než smrt."

"Popravili ho?" vydechla Nathalie.

"Nenašel se nikdo, kdo by se toho odvážil," zavrtěl ředitel hlavou, "zároveň však nemohli riskovat, že se něco podobného bude opakovat. A tak ho nakonec odvezli daleko na moře a zanechali ho na opuštěném ostrově, který skryli kouzly před zraky mudlů. Zloděj štěstí čarovat neuměl, což podle nich bylo dostatečnou zárukou toho, že se z ostrova nikdy nedostane. Popravdě předpokládali, že tam v brzké době zemře, a jak praví závěr pověsti, špatné svědomí z toho nikdo z nich neměl."

"Děsivý příběh," podotkla Nathalie s nervozitou, již nedokázala skrýt.

"To rozhodně," souhlasil Brumbál zasmušile.

Předchozí (24.1.) *** Následující (24.3.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (24.1.)

Brumbál trvá na výpravě do Azkabanu za Zmijozelovým portrétem, a tak je nutné zjistit o tomto kouzelnickém vězení co možná nejvíc informací. Obvyklé trio Brumbál - Snape - Belartová se tudíž opět schází u jednoho pracovního stolu...

Kapitola dvacátá čtvrtá: O zloději štěstí (1. část)

Paprsek slabého a doposud chladného předjarního slunce se odrazil od stříbrných vlasů Albuse Brumbála, když se ve své pracovně v první březnovou neděli sklonil nad stolem, na němž Severus Snape právě rozložil mapu Severního moře a přilehlého pobřeží.

"Tak co pro nás máte, Severusi?" otázal se ředitel a pousmál se na Nathalii, která stála opodál se skepticky založenýma rukama.

---

Ne tedy, že by pochybovala o Snapeově schopnosti zjistit během oněch několika týdnů, jež uběhly od jejího návratu z Wiltshiru, vše, co se zjistit dalo o nejlépe stráženém kouzelnickém vězení na světě, z něhož Brumbál plánoval ukrást Zmijozelův portrét nacházející se přímo v kanceláři azkabanského ředitele - to jen, že jí nebylo zcela jasné, proč na téhle strategické poradě Brumbál požadoval i její přítomnost. Nepředpokládal přece, že by se mohla účastnit jakékoli mise do Azkabanu, ať by byla připravena sebelépe, nebo snad ano?

"Poloha azkabanské pevnosti se obvykle udává na spojnici mezi Edinburghem a dánským Aalborgem ve střední části Severního moře zhruba sto padesát mil od britského pobřeží," spustil Snape tónem, jakým nejspíš obvykle promlouval ke svým studentům, a ukázal na křížkem označené místo na mapě. "Hradby Azkabanu víceméně kopírují obvod ostrova - jedná se o nevelký skalnatý útes vystupující vysoko nad mořskou hladinu, který je skrytý před zraky mudlů kouzly zřejmě obdobnými zdejším bradavickým; mudlové Severní moře pokládají za pusté, pokud tedy nepočítáme pás ostrovů podél jeho východního pobřeží."

"A přesná rozloha pevnosti?" tázal se Brumbál.

"Necelé půldruhé míle na délku a tři čtvrti míle na šířku," odvětil Snape.

"Jenom?" divil se Brumbál. "Ty zdi se mi vždy zdály být nekonečné."

Nathalie nepatrně zamrkala při úvaze, co asi Brumbál pohledával v Azkabanu - a to zjevně dost často na to, aby mohl mluvit o svých pravidelných pocitech. Pak si však vybavila svoji předvánoční návštěvu u ředitelova bratra Aberfortha a došlo jí, že oba Brumbálové asi znají Azkaban mnohem lépe, než by sami chtěli - z pravděpodobných návštěv u svého otce odsouzeného za zabití těch, kteří ublížili jeho dceři a Albusově a Aberforthově sestře Arianě.

A pak tu samozřejmě byla ona záležitost s někdejším uvězněním Snapea pro podezření ze spolupráce s Tím-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit - Nathalie vyrozuměla, že se Brumbál tehdy neprodleně zaručil za Snapeovu nevinu, a nepochybovala o tom, že si pro svého dvojitého agenta přišel do Azkabanu osobně. Tak či onak měli oba muži s Azkabanem evidentně mnohem víc zkušeností, než by ona sama kdy chtěla získat.

"Mozkomorům se nekonečné rozhodně nezdají," podotkl Snape a jeho oči se zaleskly neidentifikovatelnou emocí. Špatné vzpomínky? Nebo snad zlomyslnost vůči těm, kteří - narozdíl od Snapea - ve vězení zůstali natrvalo? Nathalie se zachvěla - z představy, že by v blízkosti mozkomorů měla strávit víc než oněch několik vteřin, které jí utkvěly v paměti z jejího doposud jediného setkání s těmito příšernými kreaturami, se jí dělalo špatně.

"Co jsou vlastně zač?" otázala se tiše Brumbála.

"Krásnohůlská výuka obrany proti černé magii opravdu nestojí ani za propálený kotlík -"

"Krásnohůlská výuka obrany proti černé magii je stejně kvalitní jako kdekoli jinde," přerušila dotčeně Snapeovu uštěpačnou poznámku. "Jen bych se ráda pro změnu dozvěděla něco podrobnějšího, než jsou ty obvyklé učebnicové řeči o zplozencích zla bez duše vysávajících z lidí šťastné vzpomínky."

Snape podrážděně zamrkal a chtěl spustit nanovo, ale Brumbál ho předešel:

"Právě tento popis je ovšem charakterizuje nejlépe," jal se reagovat na Nathaliin dotaz. "Na světě stěží najdete ohavnějšího tvora, než je mozkomor, a já se kdysi během hodin obrany proti černé magii ptal stejně jako vy, když jsme začali probírat Patronovo zaklínadlo. Uspokojivou odpověď jsem nicméně nezískal ani v hodinách dějin čar a kouzel."

"Copak vážně nikdo neví, kde se tu mozkomorové vzali?" divila se.

"Kořeny jejich historie sahají mnohem dál, než si vůbec umíme představit," odvětil Brumbál zamyšleně. "Během svých pozdějších studií jsem se snažil dopátrat jejich původu, avšak nenarazil jsem na víc, než na starou pověst z dob dávno před vznikem kouzelnického společenství tak, jak ho známe dnes. I bradavická škola se oproti nim zdá být moderní institucí, a to byla založena před tisícem let."

"Co je to za pověst?" zajímala se Nathalie a ignorovala Snapeovo netrpělivé odfrknutí.

"Znáte Potápkovy posbírané pověsti?" zeptal se jí ředitel, a když váhavě zavrtěla hlavou, odstoupil od stolu, přešel ke knihovničce poblíž bidýlka, kde s hlavou schovanou pod křídlo pospával jeho nyní poněkud opelichaně vyhlížející fénix, vytáhl ze spodní police knihu v ošoupané vazbě, která působila, jako by si z ní její majitel v uplynulých padesáti letech četl den co den (možná mnohem víc než padesáti, napadlo Nathalii s bezděčným zvlněním rtů), nalistoval pasáž zhruba uprostřed knihy a položil ji na stůl před Nathalii tak, že zakrývala část Snapeovy mapy, což profesor samozřejmě nemohl ponechat bez komentáře:

"Měl jsem za to, že jsme tu dnešního dne měli propracovávat plán na získání Zmijozelova portrétu z Tavoryho azkabanské pracovny," zavrčel nesouhlasně. "Pokud si tu chcete vyprávět o významu středověké kouzelnické literatury pro interpretaci dějin našeho světa, mohu se jít zabývat užitečnější činností," pokračoval nerudně, vytáhl mapu z pod Brumbálovy knihy Potápkových posbíraných pověstí a chystal se ji složit.

"Trpělivost, Severusi," podotkl Brumbál mírně a pohodlně se uvelebil ve svém křesle. "Mozkomorové s Azkabanem a tím pádem i naším plánem úzce souvisejí a já bych vcelku nerad promarnil příležitost podělit se s vámi o výsledky svých výzkumů týkajících se jejich původu. Neboť to doopravdy není téma, o němž by se mnou byl ochoten diskutovat každý."

Snape pokrčil rameny a s výrazem jak je libo se usadil naproti Brumbálovi v křesle, které mu tento nabídl. Nathalie zapadla do vedlejší židle s rozevřenou knihou pověstí na klíně.

"Plavoun Potápka, jenž sepsal tuto sbírku příběhů, patřil ve své době k nejvýznačnějším kouzelníkům v Británii," spustil Brumbál. "Jako autor sice zdaleka není tak známý jako například bard Beedle, jehož bajky jistě čtete i ve Francii..." (Nathalie přikývla) "...ale pověsti, které se mu podařilo shromáždit, vypovídají podle mého názoru mnohé o naší minulosti, ačkoli žádný z údajných pramenů, ze kterých Potápka čerpal, se do dnešních dnů nedochoval..."

"Tudíž vůbec není zřejmé, zda celé toto veledílo není pouze výsledkem jeho barvité představivosti," přerušil Snape s úšklebkem Brumbálův monolog, který pro danou chvíli význam jím získaných informací o Azkabanu poněkud zatlačil do pozadí, což profesor očividně nelibě nesl, i když bylo jasné, že tento odklad je a musí být pouze dočasný.

"Na každé báji bývá alespoň zrnko pravdy, Severusi," usmál se ředitel, "a osobně si myslím, že v případě pověsti O zloději štěstí je to zrno pořádně veliké."

"O zloději štěstí?" opakovala Nathalie tázavě a sklonila hlavu k otevřené knize, přejíždějíc očima několik prvních řádek textu.

"Už ten název tomu napovídá, že?" zazářily Brumbálovy oči. "Vždyť co je mozkomor jiného než polykač šťastných vzpomínek!"

"Jaká úžasná shoda," zamumlal Snape uštěpačně s pochybovačným výrazem v obličeji.

"A o čem je ta pověst?" ptala se Nathalie a snažila se nevnímat otrávený povzdech svého souseda ani jeho ruku, která se náhle ocitla v těsné blízkosti jejích prstů, když profesor rezignovaně rozhodil pažemi a nechal je přepadnout přes opěrky křesla.

"Pokusím se být stručný," prohodil shovívavě ředitel a několikrát se zavrtěl ve snaze najít pohodlnější polohu. "Je to příběh jedné kouzelnické komunity žijící kdysi dávno v zapadlém zálivu na nejsevernějším pobřeží dnešního Skotska. Zavádí nás do dob před založením této školy a dokonce i před časy velikého čaroděje Merlina. Představte si období, kdy čarodějové stěží tušili, proč se rodí se schopnostmi, které běžní lidé nemají; někteří byli okolím pro svoji odlišnost uctíváni a patřili mezi svým lidem k nejmocnějším, jiní však byli spíše obáváni a ocitali se na samém okraji společnosti, často z ní byli zcela vyštváni a osaměle putovali krajem ve snaze nalézt nějakou obživu. Někdy se pak potkalo víc podobných čarodějů - vyhnanců a založili společenství nové - kouzelnické. A právě v takové komunitě se jednoho dne narodil chlapec, o němž bych vám rád pověděl a vyslechl si váš názor na možnou souvislost této pověsti s původem tvorů, kteří pro nás při pokusu o průnik do azkabanského vězení budou znamenat jednoznačně to největší nebezpečí..."

Brumbál se na okamžik odmlčel přerovnávaje si v hlavě myšlenky a Nathalie znovu se zájmem pohlédla na ohmatanou knihu, než se zaposlouchala do dalšího vyprávění.

_^Poznámka:

_{^{Poloha Azkabanu takto přesně z kánonu nevyplývá, vědělo se pouze, že se nachází uprostřed Severního moře daleko od pevniny. J. K. Rowlingová upřesnila, že by se mělo jednat o daleký sever tohoto moře spíš než o místo kdesi mezi pobřežím Anglie a Holandska, proto jsem volila polohu mezi Skotskem a Dánskem, o něco blíž britské pevnině. Zbývá zapřemýšlet nad tím, jak odtud mohl Sirius Black po svém úprku z vězení doplavat až na břeh, neboť "uprostřed Severního moře" skutečně znamená minimálně stovku mil. Sirius byl nicméně jako každý průměrný čaroděj schopen se přemisťovat, k čemuž hůlku nepotřeboval, a i když na otevřeném moři asi nebylo snadné soustředit se na místo, kam se chtěl přemístit, jistě této možnosti využil, aby se dostal alespoň o něco blíž ke břehu. Anebo byl ve své psí podobě lepším plavcem než kdokoli jiný...}}

Předchozí (23.4.) *** Následující (24.2.)

Rozcestník povídky

Avatar – aneb modrá je dobrá

James Cameron se po dvanácti letech od natočení filmu Titanic vrací na filmová plátna. A vrací se vskutku ve velkém stylu. Snad jen kdyby si vedle té nejlepší filmařské technologie sehnal lepšího scénáristu a nespoléhal se v tomto ohledu sám na sebe... Aneb jaké jsou moje zážitky z tohoto tolik očekávaného filmu? A pokud jste film viděli - jaké jsou ty vaše?

---

Po dvojím shlédnutí Avatara (včera ve 3D verzi s dabingem v kině a dnes ve 2D verzi v originálním znění s titulky doma) zjišťuji, že mám problém říct, co je lepší - vidět raději 3D efekty tak, jak je režisér zamýšlel, anebo raději slyšet originální zvuk tak, jak ho režisér zamýšlel? Neboť kino, které by mi nabídlo obojí, jsem nenalezla a do Anglie se mi kvůli tomu jezdit nechce... A tak trochu mě jímá hrůza - copak všechny budoucí 3D filmy uvidíme pouze s takovým dabingem, který mě včera občas nutil k zahořklému smíchu? A napadá mě otázka - to je vážně tak složité udělat titulky k celému filmu, když už tam beztak jsou naprosto bez problému čitelné titulky k řeči domorodců Na´vi? Nuž, to jen takové povzdychnutí na úvod od vyznavače shlížení filmů tak, jak byly natočeny - nyní již k samotnému filmu.

Píše se rok 2154 a expanze lidské rasy do vesmíru se stala skutečností. Jake Sully (Sam Worthington) je mariňák, který při své poslední misi ochrnul od pasu dolů a nyní je odkázán na kolečkové křeslo. Poté, co je jeho bratr zabit při loupežném přepadení, však Jake dostává novou šanci, jak si kvalitně zaběhat - a to na vzdálené planetě Pandora s vlastním vědomím přeneseným do Avatara - těla vzniklého na základě spojení genetického kódu člověka a pandorského domorodce z místního lidu Na´vi.

Na´vi jsou modří, třímetroví, v souladu s přírodou žijící tvorové vyznávající zdravý životní styl zahrnující hodně pohybu na zdravém vzduchu (pro člověka ovšem nedýchatelném), ježdění na všem, co má nohy nebo křídla a odmítání všeho, co by mohlo narušit jejich posvátnou matičku přírodu reprezentovanou v tomto případě bohyní Eywou, která "řídí" svůj svět skrze jakousi Internetu podobnou síť stromů a jejich kořenů.

Na´vi mají svůj rodný strom vysoký jako mrakodrap a ten jako z udělání roste na největším nalezišti jistého velevzácného nerostu široko daleko. A tak má penězchtivá člověčí korporace jenom dvě možnosti - buďto přimějí domorodce, aby se přestěhovali, což je úkolem Jakea Sullyho, jenž se má mezi lid infiltrovat, nebo tam vjedou s buldozery a bombardéry a sejmou každého, kdo jim bude stát v cestě.

Příběh je to vskutku prostinký, a kdo viděl Tanec s vlky nebo třeba i prachobyčejný a průměrně hodnocený Star trek - Vzpoura, těžko se může těšit na nějaké nečekané události. Model skupinky lidí, kteří zradí své chlebodárce a připojí se k utlačovaným původním obyvatelům, se ve filmech objevuje s železnou pravidelností a nelze říct, že by k němu Cameron přidal něco navíc. Jelikož i pokusy o záchranu přírody navzdory lidské hamižnosti a zeleným mozkům (zde reprezentovaným přesvědčivým Stephenem Langem v roli plukovníka Quaritche) jsme v různých movies shlédli už nesčetněkrát.

To, že se Jake dá dohromady s dcerou místního náčelníka Neytiri (Zoe Saldana), je člověku jasné už ve chvíli, kdy na něj tahle copánkatá dívčina namíří svůj luk. Stejně tak, jako je zřejmé, že když se ve filmu plném záběrů na fosforeskující kytičky náhle objeví veliká červená létající potvora a příběh o nemnoha vyvolených, kteří ji kdy ovládli, nebude to jenom tak a pak už zbývá jen počítat minuty do okamžiku, kdy se oním vyvoleným stane Jake. Závěrečný definitivní přechod Jakeova vědomí do Avatara udiví snad jen v tom, že se neodehrál už před bitvou, neboť že je takový přenos možný, bylo experimentálně ověřeno při pokusu o záchranu hlavní postřelené vědkyně (aneb Sigourney Weaver vracející se po sérii Vetřelců zpět do Cameronových filmů). A další a další zápletky podobného ražení.

Co se týče filmové hudby - nu, James Horner je nepochybně mistr svého oboru, ale v případě Avatara jsem raději nechávala hudbu volně plynout kolem svých uší - když jsem se na ni totiž místy soustředila a v hlavě mi začalo nabíhat "...near, far, wherever you are..." z ústřední písně Titanicu, seznala jsem, že něco je asi špatně. Takhle by to prostě fungovat nemělo...

Ale člověk si tak nějak říká, že to možná byl režisérův úmysl - poněvadž proč se nechat vytrhovat složitým dějem a komplikovanými hudebními tématy, když hlavní je divákovi představit celý ten úchvatný svět, který Cameron vytvořil? Vodopády padající z hor plovoucích ve vzduchu a spojených složitými spletenci kořenů, džungle plná pestrobarevných rostlin a roztodivných živočichů, z nichž zdaleka ne všichni jsou přátelští, tráva, která se v noci rozsvěcí pod nohama každému, kdo po ní přejde, výrazy a pohyby počítačově stvořených bytostí Na´vi, jež jsou uvěřitelnější, než se to kdy v kterém filmu podařilo, zářící vlákna stromu duší, která mě přiměla prohlížet si po opuštění kina svůj cop a litovat, že ho taky nemůžu takhle jednoduše připojit k nejbližšímu kořenu a zaslechnout hlasy svých předků...

Je až neuvěřitelné, že ty dvě a půl hodiny v kině člověk vůbec nepřemýšlí o čase. Je totiž pořád na co se dívat. James Cameron ale nemá vyhráno. Jistě - prvenství v podobně udělaném filmu mu již nikdo neupře - a kdo by se s tím nespokojil? Jen si říkám, že přijdou další a další filmy, technologie se ještě zlepší, fantazie tvůrců zapracuje a jednoho dne třeba někdo přijde i s neotřelým příběhem. A kde pak bude Avatarovi konec?

Zdroj foto: Bontonfilm, Moviezone

Více informací o filmu: ČSFD

Portrét pro Bradavice (23.4.)

Závěr dvacáté třetí kapitoly aneb jak se zbavit plyšového tokajícího srdce a nezbláznit se z další návštěvy Severuse Snapea... Tady u nás hustě sněží, takže vám přeji pěkný víkend - snad vás sněhové závěje neodříznou od světa a Internetu :-).

Kapitola dvacátá třetí: Zakázaná chodba (4. část)

Nathalie vystřelila z Velké síně rychlostí blesku svírajíc v podpaždí plyšové srdce od Celebruse Riche, na okamžik zaváhala a pak se vydala po schodech do vstupní síně. Vyšla z bradavického hradu ven do překvapivě teplé noci a vydala se nazdařbůh cestou k Zapovězenému lesu, aby se trochu uklidnila.

---

Sníh na hradních pozemcích začínal pomalu tát, na cestičce už nebyl téměř žádný, a tak ani příliš nevadilo, že z hradu vyběhla v obyčejných polobotkách v hábitu bez svrchního pláště. Přesto ale nevěřila, že by tohle byl definitivní konec zimy - podle Prýtové je čekal ještě nejméně jeden studený měsíc, ačkoli zkušená bylinkářka pevně doufala, že Richeův ples pořádaný na konci března bude nejen oslavou Richeových narozenin, ale i přivítáním jara přesně tak, jak profesor plánoval, když už se mu ples nepodařilo uspořádat na svatého Valentýna. Ne že by na tom ovšem záleželo - horší než jeho valentýnské přání ten ples už snad ani nemůže být, napadlo Nathalii a pevněji stiskla růžové srdce, které sice díky použitým kouzlům nebylo nyní ani vidět ani slyšet, ale přesto v dlani cítila jeho otvírající se plyšová ústa, jež nepochybně dál vyřvávala cosi o nehynoucí Richeově lásce k její osobě.

Podrážděně zavrtěla hlavou a přidala do kroku s cílem na tento svůj poslední zážitek s americkým exministrem co nejdřív zapomenout. Namísto toho se však její neúnavná mysl, která kdysi přiměla Moudrý klobouk vyslovit slovo Havraspár, pustila do podrobné analýzy Richeova chování - někdy se vážně zdálo, jako by se pokoušel získat si Nathaliinu přízeň, ale co mělo u všech druidů znamenat to dnešní valentýnské přání? Chtěl na sebe upoutat její pozornost za každou cenu? Předpokládal, že ji nakonec tím svým otravným chováním natolik unaví, že se mu raději podvolí, jen aby ji dál neztrapňoval na veřejnosti? Nebo se jí zamýšlel náležitě pomstít za její neustálé odmítavé chování? Či snad nedejdruide skutečně předpokládal, že by se jí tahle jeho valentýnská pozornost mohla líbit? Byl to koneckonců Američan - a ona coby Francouzka odjakživa měla o vkusu obyvatel Nového světa vážné pochybnosti...

Ani nevnímala, když ji cesta nakonec skutečně zavedla na kraj Zapovězeného lesa. Les byl zlověstně tichý a nepůsobil právě přívětivě. Přitáhla si hábit blíž k tělu a nerozhodně se rozhlédla kolem. Stále ještě měla u sebe Richeův dárek a bystře jí došlo, že v lese by se ho mohla snadno a nenávratně zbavit. To srdce však bylo očarované a Nathalie si nebyla úplně jistá, zda by se k ní náhodou nějakým způsobem nevrátilo ve chvíli, kdy by to nejméně čekala. Nespokojeně zamlaskala, načež její pohled padl na nedaleko stojící rozložitý strom.

Vrba mlátička, poznala ho okamžitě a zalétla očima k nejbližšímu hradnímu oknu, odkud zhruba před měsícem tento strom kreslila před lekcí obrany proti černé magii s Terencem Higgsem. Vzpomněla si na Terencovy historky o nedůtklivé vrbě, jež potvrzovaly vše, co jí kdysi vyprávěla dvojčata Weasleyova, a spokojeně se usmála, načež sejmula z plyšového polštářku všechna kouzla.

"Drahá Nathalííí, tvůj vlas i hlas jsou tak nezapomenutelnééé!" vykviklo srdce do noci, což jen posílilo Nathaliiny pomstychtivé úmysly.

"Levicorpus!" zamumlala míříc hůlkou na tu růžovou věc a s úlevou zaznamenala, že jedno z kouzel, která jí Snape na Brumbálovu žádost poradil před cestou k Malfoyovým, alespoň částečně funguje - srdce se sice bránilo, ale nakonec se přece jen vzneslo vysoko do vzduchu a podle Nathaliiných pokynů si to namířilo přímo k Vrbě mlátičce.

"Líbat tvá ústááá, laskat tvou pléééť," vyzpěvovalo přání a Nathalie litovala, že si nemůže zacpat obě uši - místo toho jen pobídla polštářek k rychlejšímu pohybu a nechala ho vystoupat nad nejvyšší větve Vrby mlátičky. "Mít tě ve svém náručííí...," zaslechla z dálky, otřásla se znechucením a prudce švihla hůlkou.

"Liberacorpus!" vyhrkla a napjatě sledovala růžovou šmouhu mířící mezi sukovité větve staré vrby.

"Spojit naše těla a brát si tě zas a znovůůů," dostávalo se srdce do ráže - tak už krucinál konečně zmlkni - nadávala Nathalie v duchu. "Až by se s námi oběma pohnulááá zem-" utnula konečně jedna z větví růžové vyznání, Vrba mlátička se zuřivě otřásla a Nathalie s uspokojením zaznamenala kousky rozcupovaného růžového plyše mlčky se snášející k zemi.

"Díky Merlinovi," vydechla unaveně a obrátila se zpět k hradu. Možná to byla na únor docela teplá noc, ale až si ve svém pokoji dá panáka Ohnivé whisky od Aberfortha, bude jí ještě tepleji. A dozajista mnohem příjemněji.

Bradavické chodby již zely prázdnotou, a než došla ke dveřím svého ateliéru, docela se uklidnila. Vstoupila dovnitř, strnula a instinktivně namířila hůlku na další růžové cosi ležící na podlaze těsně za vchodem. Bylo to však jen neškodné papírové přání, které jí pode dveřmi zřejmě někdo podstrčil z chodby - sehnula se pro něj - žádný zpěv, žádná hlasitá vyznání, pouze prosté valentýnské přání, v té chvíli o to milejší, že bylo tak obyčejné a na nic si nehrálo - Hodně lásky, Nathalie, stálo tam jenom, ať tě provází všude tam, kam zamíří tvé kroky a naplní tvůj život štěstím. Bez podpisu, jen v rohu drobné P.S. - co takhle další lekce obrany? Usmála se - být v té chvíli Terence někde nablízku, snad by ho samým dojetím objala a políbila.

Za jejími zády se ozvalo rázné zaklepání a Nathaliin úsměv se rozšířil - že by se Terence přece jen ještě nevrátil do zmijozelského sklepení? Kdysi svoji prosbu o lekce obrany proti černé magii ne zcela upřímně odůvodnila právě přáním pomstít se Richeovi. Dnes by její prosba nemohla být upřímnější... Rychle otevřela dveře s jiskřícíma očima a přáníčkem v ruce a její úsměv v mžiku pohasl, když se střetla s tmavým pohledem profesora lektvarů.

"Ach ne," povzdychla si tiše. "Poslyšte, Snape, ať už je to cokoli, nemohl byste to nechat na zítra? Prosím!" opřela se rezignovaně o veřeje.

"Copak?" ignoroval její zoufalý výraz a bez vyzvání - stejně jako odpoledne - vstoupil do jejího ateliéru. "To vás tak vyčerpala vyznání vašich obdivovatelů?" kývl ironicky hlavou k Terencovu přání, které ještě pořád držela v ruce. "Nebo jste snad unavena z opakování kouzel s vašimi weasleyovskými kamarádíčky? Povězte mi, jak dlouhou dobu pro znemožnění efektivního použití Priori incantatem jste zvolila? Jen do oné vyučovací hodiny, kterou měli v úterý s McGonagallovou, nebo ještě déle?" vyzvídal uštěpačně.

"Má smysl říkat, že naprosto nemám tušení, o čem to tu mluvíte?" rozhodila rukama.

"Má smysl říkat, že vám nevěřím ani slovo?" ušklíbl se výmluvně.

"Zřejmě ne," přisvědčila s pokrčením ramen. "Jsem opravdu unavená, Snape, takže...," významně se odmlčela a škubla hlavou směrem k otevřeným dveřím, profesor však jen nesouhlasně zkřivil rty a zastavil se před obrazem Malfoyovy rodiny, na němž Nathalie v době, kdy Fred a George znovu prováděli všechna kouzla ze svého seznamu, ještě zapracovala.

"Jak jsem mohl zapomenout," pozdvihl obočí, "zajisté, že jste unavená, když se den za dnem pokoušíte o vystižení dokonalosti tváře Luciuse Malfoye, kterou, jak vidím, tolik obdivujete," ukázal na malbu - Nathalie začala pracovat právě na Malfoyově podobizně, a tak jeho obličej z jinak pouze načrtnutého výjevu ostře vystupoval do prostoru.

Přimhouřila oči a zlostně se na Snapea podívala - už ji vážně začínal štvát.

"Nevím, kdo z nás dvou obdivuje Malfoye víc," pronesla pomalu a velmi kousavě. "Já se s ním po londýnských salonech netahala," dokončila se zadostiučiněním.

Snape ztuhl, očividně předpokládal, že onehdy Malfoyovu poznámku nezaslechla.

"Víte, Snape, chápu, že vy se v tom z nedostatku jiné zábavy vcelku vyžíváte, ale já už z toho našeho neustálého dohadování začínám být poněkud utahaná," podotkla Nathalie neutrálně. "Vážně bych ocenila, kdybyste mi v krátkosti sdělil, proč jste mě dnes již podruhé poctil svojí návštěvou, a pak mě laskavě ponechal o samotě s mojí vytříbenou sbírkou alkoholu," neváhala použít jeho odpolední poznámku a podle záblesku v jeho pohledu seznala, že si toho všiml. "Ledaže byste si chtěl dát skleničku se mnou," dodala potměšile.

Překvapeně zamrkal a přísahala by, že její pozvání snad i chvíli zvažoval.

"Narozdíl od vás já nepotřebuji řešit svoje problémy alkoholem," prohlásil nakonec pohrdlivě a odmítavě si založil ruce na prsou.

"Jak myslíte," pokrčila rameny. "Takže o co jde?" přešla rovnou k věci.

"I přes zásah vašich chráněnců jsem před chvílí dokončil výzkum vlivu krve jednorožců na účinky obranného lektvaru," sdělil jí, "a výsledky považuji za nadmíru uspokojivé."

"Měla jsem za to, že krev jednorožce nemáte k dispozici," podivila se.

"Na černém trhu seženete ledacos," ušklíbl se.

Vybavila si jejich nedávnou procházku po Příčné ulici - tak proto se Snape potřeboval zastavit v Londýně! A proto nic nenamítal, když si šla sednout s otcem k Fortescueovi...

"My jí ale v tomto případě budeme potřebovat značné množství, nebo ne?" otázala se.

"Úkol pro vás," pousmál se škodolibě. "Hagrid ví, kde jednorožce najít. A vás, coby nadšenou obdivovatelku jeho divé zvěře, za nimi dozajista milerád vezme s sebou."

Vybavila si zlověstné ticho šířící se ze Zapovězeného lesa a mimoděk se otřásla; Snape se pásl očima na její zjevné nervozitě a jeho tenké rty se zkroutily do zlomyslného úsměvu, když se ho zkrotle optala, zda s nimi nepůjde i on.

"Mám na práci důležitější věci, než honit po lese stádo jednorožců," odvětil povzneseně. "Ale zkuste vzít s sebou Riche, třeba vám jednoho z nich obarví na růžovo. Ačkoli růžovou zvládají i Weasleyovi, pokud si dobře vzpomínám," ušklíbl se vlastnímu pohotovému postřehu, a zatímco se Nathalii před očima odvíjela vzpomínka na obarvenou Filchovu kočku, opustil její ateliér se sarkastickým přáním dobré noci a dostatečně hlubokého dna láhve.

Předchozí (23.3.) *** Následující (24.1.)

Rozcestník povídky