Portrét pro Bradavice (7.2.)

Nevím, jak pro vás, ale pro mě je páteční večer mojí snad nejoblíbenější částí týdne. Přede mnou dva dny volna - začátek nového týdne v nedohlednu, prostě paráda. A navíc mám trochu víc času na psaní téhle povídky - a tak jsem tu s další částí sedmé kapitoly. Ať se vám líbí...

Kapitola sedmá: Bradavické tajnosti (2. část)

Nathalie konečně začínala chápat, proč se ředitel tehdy před třemi týdny zmiňoval o obrazu ve svojí ložnici tak vyhýbavě; když ho nyní viděla stát napůl zhrouceného nad deskou stolu, zaplavila ji vlna bezmocného soucitu.

---

Jeho slova jí leccos vysvětlila - propojené portréty nemohly plnit svůj účel bez použití přenášecího kouzla, jež zaručovalo portrétovaným osobám možnost se mezi plátny pohybovat, a posmrtně prováděného oživovacího kouzla, které jim k těmto přesunům dodávalo vůli. Nathalie tudíž nemusela umět číst myšlenky, aby pochopila, že ředitelova sestra již není mezi živými.

Stačilo ostatně pohlédnout na Brumbálův smutek nad ztrátou milované bytosti, která pro něj zřejmě kdysi hodně znamenala. Nyní však ponechávala rám svého obrazu prázdný a za tím Nathalie tušila ještě něco dalšího, mnohem horšího. Brumbál si smrt svojí sestry dával z nějakého důvodu za vinu a trpěl tím víc, než by kdokoli mohl snést a zůstat při zdravém rozumu. Na tváři stálý úsměv a pochopení pro trápení lidí, kteří ho obklopovali, v srdci hluboká, nezhojitelná rána.

Chápala ho - copak si sama tolikrát nevyčítala smrt svojí matky i profesorky Meunierové, jimž nepomohly k záchraně ani její obrazovidecké předpovědi? Vždyť i její vlastní otec byl přesvědčený, že těmi svými kresbami matčinu smrt jenom přivolala. Nemusela se Brumbála ptát, jak jeho sestra zemřela, tušila ostatně, že on ani netouží po tom se někomu svěřovat, ukrývaje svůj smutek hluboko v sobě. A přesto úplně přesně věděla, jak se cítí právě teď, kdy možná po dlouhých letech přestal ovládat své emoce a dal alespoň částečně průchod svému žalu.

"Bude to možné vyzkoušet, i když tu ona není?" promluvil tiše, upíraje oči na lahvičku lektvaru na svém stole.

"Jistěže," přisvědčila jemně. "Uměleckou magii je nutné aplikovat stejným způsobem na všechny propojené portréty."

Beze slova jí pokynul a ona otevřela flakónek s Vyjevovacím lektvarem. Z kapsy vytáhla brk a pergamen; pergamen rozložila na stůl a na brk krátce namířila svoji hůlku šeptajíc kouzlo Ecriro, načež začala diktovat:

"Seznam obrazů, pracovna Albuse Brumbála, datum 8. října 1990, položka číslo jedna -" odmlčela se a namířila hůlku na lahvičku s lektvarem - z flakónku se vznesla do vzduchu takřka neviditelná kapka tekutiny, Nathalie zlehka švihla hůlkou směrem k portrétu, kapka se rozprskla a jako jemná mlha rovnoměrně pokryla celý povrch malby.

"Vyjev svou magii!" dokončila Nathalie vyjevovací kouzlo a takřka nevnímajíc Brumbála, který se napjatě sklonil k obrazu, pozorně pohlížela na zkoumaný portrét.

Ze všeho nejdřív se v pravém dolním rohu objevil drobný nazelenalý nápis obsahující všechny potřebné údaje o portrétu tak, jak byla Nathalie zvyklá - tyto popisky dělali kouzelničtí malíři zpravidla neviditelnou barvou a Vyjevovací lektvar je samozřejmě bez problému odhalil.

"Autor díla - Marius T. Floris," začala opět diktovat a brk její slova svižně zapisoval na pergamen, "datum - 1899. Název díla - Ariana."

Nejistě vzhlédla k Brumbálovi, jenž se při zvuku jména svojí sestry nepatrně zachvěl, hned se však musela vrátit zpět k portrétu, který právě vyjevoval použitou uměleckou magii - nejdřív se celý jeho povrch rozzářil do modra, modrá barva postupně přecházela ve zlatavý odstín a nakonec se jeden z drobných kvítků na tapetě, jež tvořila pozadí obrazu, rozsvítil jasně stříbrným světlem.

"A máme je tu všechny," zamumlala a znovu se otočila k pergamenu, "použitá kouzla - čiperné, oživovací, přenášecí, všechna v zachovalém stavu."

"Restaurování tedy podle vašeho názoru není nutné?" otázal se Brumbál a jeho hlas zněl, jako kdyby právě vyslechl něco, co si dlouhou dobu odmítal připustit, ačkoli to někde v podvědomí přece jen očekával.

"Nemyslím, že by to bylo nezbytné," zadívala se na něj, "ale samozřejmě se mohu pokusit... ačkoli bych to nerada dělala, aniž bych před sebou měla obě plátna... zásah pouze na jednom z nich by se mohl negativně projevit..."

"Jistě, jistě, rozumím," přerušil ji netrpělivě, "zapomeňte na to, byl to jen nápad..."

Věděla, že jí neříká pravdu, i když netušila, proč tomu tak je. Přece snad ví, kde se nachází protipól Arianina portrétu, nebo ne?

Samozřejmě to musí vědět - vždyť ten obraz visí přímo v jeho ložnici - určitě není tak lehkomyslný, aby ho tam ponechal, kdyby jeho druhá část nebyla u někoho, komu bezvýhradně důvěřuje.

Jenže... před chvílí říkal, že už ho dlouho nenavštívila... doufal snad, že důvodem její nepřítomnosti bylo nějaké poškozené umělecké kouzlo, jehož nápravou by docílil nového setkání se svojí sestrou? Vzpomněla si, jak onehdy přerušil její rozjímání o lidech, kteří zešíleli vedle portrétů svých drahých zesnulých, jež nedokázaly naplnit jejich život tak, jako onen zemřelý člověk - mohl to snad být i Brumbálův případ? Pozorovala ho, jak znovu zakrývá prázdnou malbu a shýbá se, aby ji opřel o zeď za svým stolem.

"Byl bych rád, kdyby to zůstalo jenom mezi námi," otočil se k ní a v jeho obličeji se zračila prosba.

"Ovšemže," odvětila bez přemýšlení a drobným pohybem hůlky odstranila zápis ze svého pergamenu.

Brumbál se vděčně pousmál.

"Ten druhý obraz má můj bratr Aberforth," řekl zničehožnic. "Vede jeden podnik v Prasinkách - kdybyste někdy zatoužila po drsnější alternativě Rosmertiných Tří košťat, zkuste to U Prasečí hlavy." Přísahala by, že se při tom ušklíbl.

"Nemusíte mi to říkat," podotkla a náhle nevěděla, jak se tvářit.

"Vím, že by vám to nedalo spát," pousmál se - jakmile byl portrét jeho sestry zpátky čelem ke zdi, vracela se mu jeho obvyklá přívětivost. "Žádný nestřežený tok informací, však víte."

"Jistě," zvlnila rty do úsměvu.

"Jen ten portrét nesmím zapomenout pořádně schovat předtím, než mě Severus... než zemřu," prohodil jakoby nic.

Její úsměv pohasl a vystřídalo ho zděšení - nechápala, jak může Brumbál o svojí smrti mluvit tak lehkovážně. Vybavila se jí její kresba - ten záblesk zeleného světla ze Snapeovy hůlky ji v posledních týdnech začal strašívat i ve snech - nemohla tomu uvěřit, když tu Brumbála viděla před sebou živého a zdravého, jak se usmívá jejímu ustrašenému výrazu, nedokázala si představit, že nastane čas, kdy tenhle moudrý muž vědomě zemře rukou někoho, komu tak bezmezně věří.

V té chvíli zapochybovala o všem - jaký smysl má celá tahle moje práce? Proč tu mám obcházet bradavické obrazy, čemu tím pomůžu? Jak to, že je Brumbál tak skálopevně přesvědčen o konečném vítězství - natolik přesvědčen, že pro něj jednoho dne obětuje život? Povzdychla si a klesla zpět do křesla.

"No tak, Nathalie," zašeptal tiše, přistoupil k ní a zlehka jí stiskl rameno. "Omlouvám se, nechtěl jsem vás vyděsit. Někdy zapomínám, jak moc jste do všeho zasvěcena díky té věštbě, a vlastně si ani neumím představit, co všechno jste ještě sama vytušila..."

"Nic jsem nevytušila," zdvihla rozladěně hlavu, "jak bych také mohla? Jenže o to je to horší! Já to věděla - věděla jsem, proč to nechci udělat! Jak se vám teď mohu podívat do očí? Zatraceně, i před tím zpropadeným Snapem se musím pořád kontrolovat, abych nemyslela na tu kletbu, toho hada...," zarazila se v půli věty a pak zavrtěla unaveně hlavou. Brumbál měl dost vlastních starostí a jí připadalo hloupé začít mu vykládat o všech těch snech měnících se v noční můry, jež jí nedají spát a zapomenout na to, co tehdy na konci léta nakreslila pod rouškou noci a Snapeova hábitu.

"Já vím," řekl takřka slyšitelně, "vím, jak je těžké znát něčí osud a mít pocit, že ho nemůžete nijak ovlivnit. Jenže takhle to nemůžete brát - pořád ještě nevíme, co všechno bude muset nastat, aby budoucnost došla do takové podoby, jako na vašich kresbách. Co pro to budeme muset udělat, jak se zachovat ve stovkách nadcházejících situací, jaká rozhodnutí učinit, co obětovat…

A vaše práce tady je nepochybně jednou z těch stovek věcí, které mohou náš osud ovlivnit - musíte v tom pokračovat, stejně jako já a jako všichni moji kolegové, kteří dnem i nocí přemýšlejí, jak učinit tento hrad bezpečnější. Všechno hraje svoji roli, všechno co vy, já nebo kdokoli jiný uděláme, se jednoho dne může ukázat jako rozhodující. A já nechci nic podcenit! Jednou už jsem to udělal -" škubl hlavou k portrétu u zdi, "- a tu chybu nehodlám nikdy opakovat..."

Odmlčel se a Nathalie pochopila, že její tušení ohledně smrti Ariany bylo správné. Pevně stiskla rty i opěrky křesla a několikrát se zhluboka nadechla a vydechla. Musela se rychle vzpamatovat. Nakonec zvedla hlavu a usmála se do Brumbálova laskavého obličeje.

"Tak to abych začala..."

Povzbudivě přikývl a rozmáchl se rukou směrem k obrazům.

"Vezměte to, odkud chcete."

_^Poznámka:

_{^{Napadlo mě trochu rozvinout myšlenku J. K. Rowlingové a vytvořit protipól portrétu Ariany, který visel u Aberfortha v hostinci U Prasečí hlavy - Brumbál by ho mohl před svojí smrtí třeba ukrýt v Komnatě nejvyšší potřeby, kde by Neville následně nevědomky využil spojení těchto dvou portrétů k vytvoření průchodu z Bradavic k Aberforthovi, kudy se následně do školy dostali Harry, Ron, Hermiona a další...}}

Předchozí (7.1.) *** Následující (7.3.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (7.1.)

Poslední týden si nějak nemůžu najít čas na psaní. A když už kus povídky napíšu, tak ho při tom věčném přetahování na flashdisku z počítače na počítač zase dokážu "chytře" přemazat. Pak zjistím, že mám tu flashku zavirovanou, a už to jede :-) No nic. Kapitolu mám alespoň zhruba napsanou, teď ještě musím na jednotlivých částech trochu zapracovat. A tady je první z nich...

Kapitola sedmá: Bradavické tajnosti (1. část)

Během svých toulek Bradavicemi poznala Nathalie zdejší hrad alespoň natolik důkladně, že si mohla dovolit zamířit z Velké síně k Brumbálově pracovně bez nutnosti tomu věnovat veškerou svoji pozornost.

---

Bylo něco málo po desáté hodině dopolední a bradavické chodby zely prázdnotou - studenti seděli na vyučování a profesoři, kteří zrovna neměli hodinu v nějaké třídě, byli zalezlí ve svých kabinetech a na sychravé chodby nevystrčili ani nos.

Pomalu se blížila polovina října a Nathalie nepamatovala, že by ve Francii někdy zažila tak studený podzim. Už teď na sebe každé ráno navlékala několik vrstev oblečení a konečně docenila i svůj kouzelnický hábit, jehož nošení jinak tak nesnášela. A to byl teprve začátek - jak tady přežije celou zimu, to si zatím vůbec nedokázala představit.

Zvykla si sedávat ve svém pokoji těsně u rozpáleného krbu; popíjela čaj a vzpomínala na letní dny v Provence, na ten starý venkovský dům se střechou z pálených tašek, jenž patřil jejich rodině už odnepaměti, na cvrčení cikád v tiše šumících větvích stromů, na otce s matkou odpočívající ve stínu staré jabloně, jejichž hlasy se pokojně linuly až pod terasu, kde jako malá kreslívala do bloku svoje první obrázky...

Právě v tomto domě se loňského léta viděla se svým otcem naposledy - tahle vzpomínka způsobila, že jí to nakonec přece jen nedalo a poslala mu do Washingtonu dopis o svém přesídlení do Bradavic. Vlastně ani pořádně nevěděla, co mu má psát, a tak se z nedostatku jiných témat zmínila o Celebrusovi Richeovi - vážně ses dal, tati, na rybaření? Nechtěla se vyptávat přímo, pouze nenápadně nadhodila, jak moc byla překvapená, když mezi bradavickými profesory narazila na bývalého amerického ministra kouzel.

Otec jí kupodivu odpověděl obratem, byť na její vkus poněkud neosobně - moc ho těší, že našla práci, která ji jistě velice zajímá, po něčem takovém přece vždycky toužila... Ne, já chtěla malovat vlastní obrazy, pomyslela si Nathalie sklesle, jenže kdo by si v dnešní době kvalitních fotografií nějaký koupil?

O Richeovi se její otec zmiňoval velice opatrně - nezná ho prý zas natolik dobře - ty rybářské výpravy byly spíš společenskou záležitostí, které se vždy účastnilo několik desítek lidí a on sám tam jezdil jen s ohledem na své pracovní povinnosti. Exministra kouzel by prý v Bradavicích nečekal, měl za to, že odjel do evropského kouzelnického světa jako vyslanec americké vlády.

Nathalie si docela oddychla - na základě Richeova přehánění nabyla dojmu, že spolu s jejím otcem sami dva trávili dlouhé hodiny na člunu uprostřed jezera a nebavili se o ničem jiném, než o ní. Teď se však zdálo, že pro Daniela Belarta nebyl Riche ničím víc, než jen jedním z mnoha politiků a úředníků, s nimiž je nucen se dennodenně při svojí práci stýkat. Když si tedy nyní byla víceméně jistá, že na ni Riche nečekaně nevytáhne nějaké soukromé historky z jejího života odposlouchané od jejího otce, byla hned o poznání klidnější.

"Skořicové trubičky," zahlásila směrem k chrliči nové Brumbálovo heslo a přehodila si lahvičku s Vyjevovacím lektvarem do druhé ruky, aby se mohla pohodlněji chytnout zábradlí.

Brumbál už na ni čekal. Vyzařovala z něj jeho obvyklá rozvaha a moudrost, pozdravili se a on se na ni usmíval svýma modrýma očima napůl skrytýma za skly brýlí ve tvaru půlměsíce. Nathalii zaplavil hřejivý pocit klidu a bezpečí, jenž se dostavoval vždy, když byla Brumbálovi nablízku. Hagrid jí jednou řekl, že podle něj je Brumbál největším čarodějem všech dob ("Jo, ale stejně je to tak trochu blázen, to zas uznej," dodal hned se smíchem Fred Weasley a vysloužil si za to od Hagrida přátelský šťouchanec, který ho srazil ze židle na zem), a v některých okamžicích, když na ni Brumbál, tak jako teď, upřel svůj vševědoucí pohled, byla více než ochotná tomu uvěřit.

"Takže toto je Vyjevovací lektvar?" upřel ředitel pohled na lahvičku v její ruce a Nathalie se probrala ze svého poklidného snění. Přikývla a podala mu ji. Pozorně si lektvar prohlédl proti světlu, lehce lahvičkou zatřepal a dokonce ji i odzátkoval a přičichl si k jejímu obsahu.

"Zvláštní. Nikdy jsem nic podobného neviděl," řekl zamyšleně a podal jí lektvar zpět.

"Divila bych se," pousmála se, "pokud vím, nepodobá se to ničemu obvyklému. Tak je to ovšem v umělecké magii se vším."

"Kde jste se to vlastně naučila? Chci říct - je mi známo, že máte titul mistra magických umění, ani v nejmenším ovšem netuším, co všechno získání takového titulu předchází."

Nathalie překvapeně zamrkala a tázavě na Brumbála pohlédla. Dosud se jí na její vzdělání a praxi neptal, a tak ji trochu mátlo, kolik toho o ní ví.

"Madame Maxime," řekl na vysvětlenou, když si všiml jejího údivu. "Zdá se, že kariéru všech bývalých krásnohůlských studentů sleduje více než bedlivě. A já na vás potřeboval získat nějaké reference, které bych předložil správní radě spolu s žádostí o schválení vašeho přijetí do Bradavic. Omlouvám se, měl jsem vás požádat o svolení, než jsem se ohledně vás začal informovat."

"To je v pořádku," zamumlala, "vlastně jsem očekávala, kdy se zeptáte."

Netušila, že ji Madame Maxime i nadále sleduje, jenže... Asi mě to mělo napadnout, pomyslela si vzápětí - už když mi tehdy v Paříži řekl, že se o mých obrazovideckých schopnostech dozvěděl právě od ní. Vždycky byla neskutečně všetečná. A všechny senzace dokázala roznést rychlostí blesku.

"Mám za sebou dva roky studia na pařížské Akademii magických umění a další tři roky praxe v oboru restaurátorství kouzelnických obrazů," odpověděla raději na Brumbálovu otázku a nad krásnohůlskou ředitelkou se dále nezamýšlela. "Ty tři roky praxe jsem strávila v ateliéru mistra Santiniho, jednoho z mých profesorů na Akademii. A nyní už více než rok pracuji samostatně," dodala s pocitem hrdosti, jejíž zvuk ve svém hlase nedokázala potlačit.

Nemohla se však zbavit dojmu, že i tohle Brumbál dobře ví a jen tak společensky konverzuje, snad aby oddálil něco jiného, něco, z čeho byl najednou natolik rozpačitý, že ho v takovém rozpoložení dosud neviděla.

Posadili se ke stolu a ředitel jí nabídl šálek čaje. S díky ho přijala, zabořila se hlouběji do křesla a letmým pohledem se ujistila, že se v Brumbálově pracovně od její předchozí návštěvy nic nezměnilo - ředitelské portréty pokojně pospávaly ve svých rámech, stejně jako fénix Fawkes na svém bidýlku, pomalu se kolébající ze strany na stranu s hlavou zastrčenou pod zlatorudé křídlo.

Pak ale zaostřila do kouta za Brumbálovo křeslo a zmateně přivřela oči - o stěnu tam stál opřený malbou ke zdi nevelký obraz přikrytý kusem látky - ředitel ho sem zjevně musel odněkud přinést, neboť - ještě jednou se přesvědčila pohledem - na stěnách jeho pracovny žádné plátno nechybělo a ona si navíc dobře pamatovala, co jí o nesejmutelnosti ředitelských portrétů Brumbál vyprávěl před několika týdny.

"Obraz z mojí ložnice," ozval se ředitel, když si všiml, kam se Nathalie dívá. "Tuším, že jsem vám o něm už říkal..."

Zavrtěla hlavou a chvíli pátrala v paměti, než si vzpomněla na tu nepatrnou zmínku při své první návštěvě v této místnosti.

"Jeden z těch, na nichž byla použita přenášecí magie?" zkusila to.

Přikývl a Nathalii se zdálo, jako by ještě o něco víc znejistěl. Tohle jí na Albuse Brumbála příliš nesedělo - nebyl to člověk, který by se dal něčím jen tak snadno vyvést z míry, vždyť ještě před několika minutami si v jeho přítomnosti vychutnávala obvyklý pocit pohody a bezpečí. Ten byl však najednou pryč a ředitelův vždy tak milý a přívětivý obličej se stáhl do nehybné, zachmuřené masky, v očích jakýsi vzdálený, podivně odevzdaný smutek, jenž ho zjevně trápil už dlouhou dobu.

"Chtěl bych, abyste vyzkoušela Vyjevovací lektvar nejdřív na něm," pravil tiše a sehnul se pro obraz. Mlčky sledovala, jak ho zdvihl, otočil směrem k ní a opřel o opěradlo křesla. Poté z plátna stáhl přehoz a ona na něj zvědavě pohlédla. Vzápětí však zvedla nechápavý zrak zpět k Brumbálovu obličeji.

"Nerozumím..."

Slyšela, jak se přerývavě nadechl, a přísahala by, že v jeho zamžených očích na okamžik zahlédla slzy, rychle však zamrkal a s nuceným klidem znovu promluvil:

"Je to portrét mojí sestry," začal tiše. "Přesněji řečeno jeden ze dvou jejích portrétů. A - jak sama vidíte - ona je právě v tom druhém z nich...," odmlčel se. "Popravdě, ani si nevzpomínám, kdy mne navštívila naposledy," dodal nakonec jakoby sám pro sebe.

Bez dechu zírala na prázdné plátno. Brumbál se ztěžka opřel o stůl a zavřel oči.

Předchozí (6.5.) *** Následující (7.2.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (6.5.)

Poslední část šesté kapitoly posune děj povídky dopředu v čase, i když ne nějak zvlášť dramaticky. Já osobně už se posunuju v čase do dnešního odpoledne - díkybohu je páteeek! :-))

Kapitola šestá: Vyjevovací lektvar (5. část)

Po těch několika prvních dramatických dnech se Nathaliin život v Bradavicích postupně uklidnil a brzy již plně chápala, proč dvojčata Weasleyova stále touží po nějakém zpestření. Obyvatelům hradu ubíhaly dny jeden jako druhý - snídaně, vyučování nebo práce, oběd, vyučování a domácí úkoly nebo práce, večeře a spánek. A nazítří nanovo.

---

Pár dnů bylo ještě docela hezky, ale pak se počasí definitivně zkazilo. Přišel víkend a po něm další a Nathalii čím dál tím méně těšilo postávat v dešti u famfrpálového hřiště a pozorovat další trénink Nebelvíru nebo sedět v Hagridově opraveném srubu, kde to stále ještě páchlo spáleninou, žvýkat betonové sušenky a obdivovat až příliš rychle rostoucí ohněštěry.

Celé dny teď trávila podrobnými prohlídkami bradavického hradu. Snažila se vytvořit si nějaký přesnější plánek zdejších sálů, chodeb, věží a schodišť s alespoň přibližným odhadem počtu obrazů, jež bude muset po dokončení Vyjevovacího lektvaru v jednotlivých částech hradu prozkoumat; bylo až hloupé, kolikrát se ztratila a nějaký student nebo učitel ji museli odvést zpět k místu, odkud už trefila sama. Což mělo za následek, že se brzy osobně znala se všemi členy profesorského sboru i ostatními zaměstnanci Bradavic a také s mnohými studenty. I když, popravdě řečeno, ty zmijozelské raději o pomoc nežádala.

Večer se pak vracívala do svého pokoje a dlouho do noci pracovala na přípravě lektvaru, s nímž měla strávit na bradavických chodbách příštích několik týdnů. Spát chodila až nad ránem, a než se dopoledne dostala na snídani do Velké síně a po několika hodinách pak i na pozdní oběd, bývali již všichni dávno pryč. Pravidelně se tam potkávala pouze s madame Pomfreyovou a profesorkou Sinistrou, jež byly s ohledem na své povolání rovněž zvyklé ponocovat, večeře pak trávila ve společnosti Hagrida a profesorek Prýtové a Vektorové, které se živě zajímaly o její práci a neváhaly jí na oplátku vyprávět o svých předmětech, studentech a ostatních profesorech.

Brumbál se čas od času zdvořile přeptal, jestli něco nepotřebuje, a ona ho informovala o průběhu přípravy Vyjevovacího lektvaru. Ostatní bradavičtí zaměstnanci se k ní chovali víceméně přívětivě, samozřejmě s výjimkou Snapea - ten její existenci povětšinou okázale ignoroval - a Filche, který se za ní naopak neustále plížil po hradě, jako by čekal, kdy kolem sebe začne metat páchnoucí malířské lektvary a barvy. A nemohl-li jít sám, posílal za ní alespoň paní Norrisovou - Nathalie se pomalu nemohla ani hnout, aby za sebou necítila pohled těch jejích podivně vypoulených kočičích očí připomínajících lampy, a několikrát musela přemáhat neodolatelné nutkání použít osvědčené Weasleyovic kouzlo a trochu jí poupravit kožich. Ale obávala se, že právě na něco takového Filch čeká - byl zřejmě přesvědčen, že za ty růžové chlupy nemůže nikdo jiný, než malířka Nathalie (přece jen měla v kufru desítky barev a on to dobře viděl), a tak ho raději nechtěla moc dráždit.

S McGonagallovou mluvila jen jednou - to když ji profesorka úpěnlivě žádala, aby víckrát nepouštěla Weasleyovic dvojčata ke svým nebezpečným ingrediencím - zjistilo se totiž, že při své první návštěvě Nathalii obratně uzmuli nepovedeně pokrájené kousky kýchavého bambusu, nacpali je do řachavých kapslí doktora Raubíře a málem přivedli do hrobu profesora Quirrella, jemuž kapsle vybuchly pod nohama cestou do jeho kabinetu a na dobrých pět minut ho zahalily do hustého oblaku žlutého dýmu.

Nathalie se dokonce postupně naučila vyhýbat Protivovi, poznala i ostatní duchy, a jelikož Krvavý baron se už zjevně vzpamatoval z odmítnutí pozvání na ples ze strany Šedé dámy, opět stačilo Protivovi jménem tohoto neblaze proslulého ducha pohrozit a hned byl klid. Dokonce se jednou neudržela, a když jí chtěl Protiva vysypat na hlavu železnou košili z jednoho brnění pečlivě rozebranou na jednotlivé kroužky, zmínila před ním jméno Severuse Snapea. Asi na těch Snapeových řečech o respektu strašidla vůči jeho osobě přece jenom něco bylo, neboť Protiva se okamžitě ztratil, zřejmě však jen proto, jak se později ukázalo, aby o její výhrůžce za tepla informoval přímo učitele lektvarů, který jí to neopomněl výsměšně vmést do tváře při první příležitosti s tím, že od tak význačného hosta ředitele Brumbála čekal něco mnohem víc.

Komu se však vyhýbat naprosto nenaučila, byl profesor Celebrus Riche. Ten člověk byl snad úplně všude, potkávala ho na každém kroku - v lepším případě obklopeného zástupem studentů - to si pak vyslechla jen jeho srdečné pozdravení a přání krásného dne, přičemž nikdy neopomněl rádoby neodolatelně zamrkat - a v tom horším samotného - pak se ho nebyla schopná zbavit minimálně následující půlhodinu.

Vyprávěl jí o sobě a svojí práci v době, kdy býval americkým ministrem kouzel, vytrvale ji zval na procházku po okolí hradu nebo rovnou do Prasinek, její námitky ve stylu - bohužel mám moc práce - úplně ignoroval a s afektovanou mladickou lehkovážností ji poučoval, že práce počká, především je však nutno se kvalitně pobavit.

"Rozhlédněte se kolem sebe, Nathalie," šeptal jí, když ji jednoho večera odchytil na schodech a společně vcházeli do Velké síně, "snad zde nechcete žít celý rok jako poustevnice? A s kterým jiným mužem se tady chcete celou tu dobu bavit?" ohrnul přezíravě horní ret.

Přejela pohledem osazenstvo profesorského stolu a v duchu musela uznat, že na tom něco je - byl tu duch profesora Binnse pořád přesvědčený, že je schopen normálního stolování (pokud tedy vůbec kdy přemýšlel o jídle), profesor Quirrell se stále ještě trochu zažloutlými vlasy koktavě cosi vysvětlující profesorce Babblingové, profesor Kettleburn s levou rukou naprosto zčernalou následkem sežehnutí od japonského draka sopoucha a s protézou v místě, kde mu kdysi jeden rozzuřený žralovec ukousl nohu těsně pod kolenem, maličký profesor Kratiknot v poutavém rozhovoru o kouzelných formulích s Minervou McGonagallovou, Hagrid s opět o něco víc ohořelými vousy než předešlého dne, školník Filch upírající vodnatý pohled na knihovnici Pinceovou... Přesto jí bez výjimky všichni připadali mnohem lepší než Riche.

"Učitelské povolání nevábí příliš mnoho přitažlivých mužů, není-liž pravda?" pousmál se exministr sebevědomě, pozorně shlížeje na její netečný výraz. "Ovšem ani žen, to je nutno vzít v potaz," pokračoval šeptem těsně u jejího ucha a lehce jí stiskl ruku; nebylo jí to nijak zvlášť příjemné. "Po prvním týdnu stráveném ve zdejší škole jsem byl úplně zoufalý!" prohlásil dramaticky, zatímco Nathalie se ne právě úspěšně pokoušela vymanit dlaň z jeho sevření a uniknout mu z dosahu. "A pak jste se tu náhle objevila vy a mně bylo, jako by do těchto ponurých prostor zasvítil paprsek slunce!"

"Což je přinejmenším zvláštní, když uvážím, že ten den by se mlha dala krájet," neodpustila si sarkastický komentář, který ale Riche zjevně vůbec nepochopil. Na okamžik se jí zdálo, jako by se za nimi někdo zasmál a snažil se to zakrýt zakašláním, když však pootočila hlavu, spatřila pouze Snapea, kterak se s neproniknutelným výrazem pokouší projít dveřmi, jež Riche při svém melancholickém rozjímání zcela zatarasil.

"Paprsek slunce, jenž prozářil mlhu, a z té pak zbyly jen ubohé cáry...," pokračoval nevzrušeně tklivým tónem.

Cože? S nevírou na něj vytřeštila oči - v té chvíli by na analýzu jejích myšlenek nitrozpyt skutečně nikdo nepotřeboval. Tedy kromě Celebruse Riche.

"No tak, Nathalie! Dnes večer u skleníků, přijdete?" zaútočil přímo.

Proboha...! Nathalie v duchu zasténala.

"Myslím, že tu překážíme, profesore Richi," řekla koženě a ohlédla se dozadu na Snapea, který tam posměšně postával se založenýma rukama a ironickým úšklebkem, zřejmě se celým výjevem poměrně dobře bavil a zcela zjevně nikam nepospíchal.

"Ach ovšem, dobrý večer, profesore," odtušil Riche a ležérním pohybem uvolnil dveře, aby mohl Snape projít.

Nathalie toho okamžitě využila a svižně se uklidila do bezpečí mezi Hagrida a Prýtovou, přičemž si už poněkolikáté poblahopřála, že Riche nesedí u stolu vedle ní. Snažila se ignorovat, jak za ní volá, že si spolu po večeři promluví, a snažila se rovněž ignorovat tázavé pohledy některých kolegů, kteří ho slyšeli.

Naštěstí na ni zamávala dvojčata Weasleyova a ona se s nimi hned po jídle nenápadně vytratila ze síně. Sice jim ještě neodpustila tu historku s kýchavým bambusem - ačkoli ji přesvědčovali, že ty řachavé kapsle nenastražili na Quirrella, ale na jednoho pitomce ze Zmijozelu, a ty kousky bambusu přece beztak byly na vyhození - ale jako vysvobození od Richeovy společnosti jí to přišlo rozhodně vhod.

Na Riche pak v příštích pár dnech vyzkoušela všechny škály výrazů, které odkoukala od Malfoye, Snapea i Filche dohromady. Vcelku tu zabralo - po týdnu ho spatřila v temném zákoutí chodby s jednou studentkou, což by správně měla nahlásit minimálně vedoucímu koleje, pokud už ne přímo Brumbálovi, ale ona si namísto toho naprosto sobecky vychutnávala ten náhlý klid a bez jakýchkoli výčitek svědomí to ponechala osudu.

Pro Brumbála tou dobou měla připravenou mnohem lepší zprávu - Vyjevovací lektvar byl hotov a ona bude moci začít analyzovat bradavické obrazy. Ředitel vypadal potěšeně a pozval ji následujícího dopoledne do svojí pracovny, kde podle něj bude nejvhodnější lektvar vyzkoušet. Je prý na celý ten proces velice zvědavý, řekl jí a ona se těšila, až se konečně bude moci pustit do zadaného úkolu.

I ona sama totiž byla tak trochu zvědavá - ví Brumbál skutečně o všech obrazech, na nichž bylo použito přenášecí kouzlo, anebo se objeví nějaký další? Jenže... ty obrazy visely na zdejších stěnách už stovky let, těžko se tedy dalo předpokládat, že by zrovna ona přišla na něco překvapivého. Nejspíš to bude jen dalších pár nudných týdnů, kdy bude chodit od plátna k plátnu a sepisovat ten nejdelší seznam ve svém životě. Brumbál na ni však v tomto ohledu plně spoléhal a ona ho nechtěla zklamat.

Předchozí (6.4.) *** Následující (7.1.)

Rozcestník povídky

Řetězák (100 otázek)

Tenhle řetězák jsem nejdřív viděla u Evči a pak takřka totožný i u ClaireM. Tak se také přidávám do řetězákového klubu:-)

---

1. Jméno: Eva
2. Vaše nálada: nechci to zakřiknout, ale právě jsem zřejmě udolala nějakou chorobu, co se o mě pár dní pokoušela, takže se teď cítím jako vítěz! :-) (ne, tak to zas ne, ale je fakt, že mi momentálně nic nechybí, takže pohoda)
3. Kolik je hodin? 12:26
4. Narozeniny: v mém oblíbeném ročním období (viz dále)
5. Jméno tvých rodičů: pro mě vždycky máma a táta (nějak jsem nikdy nechápala ty literární postavy, které o svých rodičích přemýšlí pod jejich křestními jmény - viz Bella v Twilight - nebo je tak přímo oslovují…)
6. V kolika letech tě měli rodiče: asi o něco později, než bylo v té době obvyklé
7. Kolik měříš: český ženský průměr, řekla bych
8. Tvoje číslo boty: viz otázka č. 7
9. Styl oblečení: nevím, že bych nosila nějaký "styl", hlavně když je to pohodlné

OBLÍBENÉ
10. Barvy: modrá, fialová, černá
11. Filmy: všechno od Monty Pythonů, Larse von Triera, Quentina Tarantina, bratrů Coenových, Davida Lynche…
12. Seriály: Dr. House, Ztraceni, Star Trek, Městečko Twin Peaks, Jistě, pane ministře…
13. Telenovely: Znáte tu historku, jak kdesi pořádali sbírku na operaci očí pro Esmeraldu? :-)
14. Hudební interpreti: od Verdiho po Beatles - nemám vyhraněný vkus. Ale co rozhodně nemusím je dechovka a mozek vymývající duc-duc "hudba"
15. Písničky: těch je; vždycky někde něco zaslechnu a pak to týden nemohu dostat z hlavy. S písní Voices od DarioG jsem po shlédnutí filmu Pláž měla problém 14 dní:-)
16. Herci: Jean Reno, Javier Bardem, Morgan Freeman, Colin Firth, Alan Rickman, Pavel Liška, Ivan Trojan…
17. Herečky: Meryl Streep, Diane Keaton, Uma Thurman, Jodie Foster, Sandra Bullock, Aňa Geislerová…
18. Fantastická postava: Krteček:-) No tak jo, Gandalf je taky fajn…
19. Kytka: chrpa, pomněnka, vlastně jakákoli, hlavně když je živá (tj. raději květiny v květináči, než ty řezané. A může to být klidně kaktus:-)
20. Politická strana: jsme vážně v sekci Oblíbené?
21. Číslo: 10
22. Roční období: teplý podzim - zbožňuju ty barvy

23. Typ bot: Ee? No teď mám na sobě steely… A jinak - pantofle jsou taky dobrý:-)
24. Počasí: slunko a semtam obláček
25. Pití: voda s citronem, čaj, víno, pivo…
26. Jídlo: tak to bych tu byla ještě zítra, takže vylučovací metodou - nemám ráda: dršťkovku, žemlovku, rýžový nákyp, segedín a škraloup na teplém mléku (zvlášť když se ho někdo snaží zamaskovat rozmícháním - ughrrr!)

VOLBY:
27. Matika-čeština: matika
28. Techno-Tekkno: ani jedno
29. Růžová-černá: černá
30. Moře-hory: hory
31. Kočka-pes: zažila jsem doma obojí a obojí má něco do sebe
32. Velkoměsto-vesnice: střídavě - trvale žít a pracovat v jednom z toho bych asi nevydržela
33. Cola-Pepsi: Cola, ale nějak ji nevyhledávám, i když při učení místo kafe vždycky bodla:-)
34. Láska-přátelství: pokud možno obojí
35. Čokoláda-želé: čokoláda
36. Jeden nejlepší kamarád-více dobrých přátel: více dobrých přátel (čím víc, tím líp:-)
37. Televize-počítač: počítač
38. Activia-Yoplait: uhm…
39. Pastelky-fixy: já čmárám čímkoliv:-)
40. Horory-komedie: komedie… i když třeba takový Kruh…
41. Kreslení-čtení: obojí
42. Pop-metal: pop
43. Lide.cz nebo Xchat: nic z toho
44. Afrika-Asie: Asie

OTÁZKY
45. Jaký hudební styl je vám nejblíž? Rock.
46. Kterou písničku byste zvolili jako českou hymnu? Mně se ta naše líbí.
47. Záleží vám na názoru ostatních? Ano - těch, kterých si vážím.
48. Nosíte náramky a řetízky? Podle nálady.
49. Spíte s plyšákem? Jak jinak:-)
50. Který film vás rozbrečí? Prolomit vlny.
51. Věříte české policii? A co bych jí měla věřit?
52. Úchylky? Pořád všechno analyzuju.
53. Závislosti: Bez denní porce sýra ani ránu:-)
54. Umíte tančit? Kdysi se mě to snažili naučit…
55. V kolika letech byla vaše 1. pusa? Tak dávno, dávno již…
56. Umíte hrát na nějaký nástroj? Trochu na kytaru.
57. Věříte v magii? Dokud neuvidím…
58. Věříte v osud? Snad.
59. Spoléháte na náhody? Někdy je prima nechat je rozhodnout něco méně důležitého, o čem se mi nechce přemýšlet.
60. Jak dlouho vydržel váš nejdelší vztah? To se ještě uvidí.
61. Kdybyste mohli být někdo jiný, kdo by to byl? Nikdo - to, že někdo navenek vypadá, že má skvělý život neznamená, že to tak doopravdy je. Já mám ráda svý jistý:-)
62. Čeho se bojíte? Že přijdu o někoho, na kom mi záleží.
63. Máte rádi adrenalin? Občas.
64. Věříte na posmrtný život? Těžko říct. Ale když vidím, jak naše nová kočka přesně převzala zvyky a zvuky našeho několik let mrtvého psa, tak bych skoro uvěřila v převtělení…
65. Věříte v Boha? Je něco mezi nebem a zemí…
66. Chtěli byste žít v jiné době? Nevím jestli přímo žít, ale celkem by mě zajímalo podívat se, jak to tady bude vypadat za pár set (tisíc) let. Jestli tedy bude na co se dívat…
67. Zakládáte si na vzhledu? Nijak zvlášť.
68. Riskovali byste život? Upřímně řečeno, vážně nedokážu odhadnout, jak bych se zachovala. Kvůli mým blízkým zřejmě ano.
69. Jste pomstychtiví? Snad ne, zatím jsem neměla dost silný důvod nějakou pomstu osnovat…
70. Jste teď zamilovaní? Ano.

71. Byli jste někdy na táboře? Ano. Počítá se i voda? Tam to bylo prima.
72. Vaše největší lež? Tak velká, aby mohla být nazývána "největší", žádná nebyla.

73. Kdo je váš nejlepší kamarád? Ona to ví.

74. Baví vás škola? Čím jsem starší, tím víc mě baví se něco nového učit.
75. Co jste kdy komu záviděli? Nějaké té nepřejícné závisti asi nejsem schopná. Spíš si třeba říkám - kéž bych taky něco takového dokázala, jako to dokáže ten a ten…
76. Řídíte se módou? Ne - ty svítivě oranžové ponožky do sandálů mi prostě nikdo nevymluví:-D
77. Jaký používáte parfém? Nějaký darovaný.
78. Jakou značku jídla preferujete? Značku? To jako Vitana nebo co? No jo, tak možná Sedlčanský hermelín.
79. Co vás dokáže rozhodit? Hloupost (cizí i vlastní), závistivost, bezohlednost
80. Co chcete v životě dokázat? Přežít.
81. Jste puntičkáři? Když mi na něčem záleží.
82. Plánujete dopředu? Moc ne.
83. Jste "citlivky" nebo "drsňáci"? Citlivka maskovaná drsňáctvím:-)
84. Dokázali byste strávit celý život s jedním člověkem? V to doufám.
85. Jak jste na tom s inteligencí? Co se teďka čeká? Že o sobě řeknu, že jsem chytrá / hloupá?
86. Máte rádi děti? Bývá s nimi legrace a vždycky dokážou překvapit:-)
87. Koho ze slavných nenávidíte? Natolik mi na nich nezáleží, abych k nim pociťovala něco tak silného, jako je nenávist.
88. Pochybujete o ostatních? Někdy.
89. Měli jste někdy depresi? Ať se přihlásí, kdo ji nikdy neměl…

BUDOUCNOST
90. Moje vysněná dovolená by byla: Nový Zéland. Anebo výprava do Antarktidy.
91. Můj největší sen je...prožít spokojený život s těmi, na nichž mi záleží.
92. Můj vysněný partner by měl být: takový, abych si ho mohla vážit (např. by to neměl být duševní nedospělec, který si bude v padesáti letech potřebovat něco dokazovat a opustí milující rodinu kvůli nějaké mladici)
93. Moje ideální rande by bylo: ostrov Santorini, při západu slunce
94. Kdybych si měl/a na opuštěný ostrov vzít jednu jedinou věc, byl/a/o by to... knížka o přežití na opuštěném ostrově.
95. Děti plánuju... Časem.
96. Vaše nálada teď? Zamyšlená.
97. Kolik je hodin? 13:27
98. Co půjdete dělat až dopíšete tento dotazník? Obědvat.
99. Na co myslíte? Co zas v jídelně vyrobili za delikatesy.
100. Jak vidíte sebe za pár let? Starší.

Portrét pro Bradavice (6.4.)

Dneska mám nějak melancholickou náladu - venku je zataženo a prší, sníh nahradila parádní ledovka (brusle s sebou:-), pokouší se o mě nějaká choroba (a celkem se jí daří, ale já to pořád ještě nevzdávám;-) a já právě doladila tohle pokračování mojí povídky. Tak ať se vám líbí...

Kapitola šestá: Vyjevovací lektvar (4. část)

Nathalie se pobaveně zasmála.

"Proč je ta chodba zakázaná? Řekla bych, že právě proto, aby tam nechodili žádní studenti, ne?" uchechtla se potutelně.

Dvojčata okamžitě začala předstírat otrávené výrazy.

---

"Ty tomu nerozumíš," sdělili jí, "tady je každý rok něco zakázané - když byl Percy v prvním ročníku, nesměli do druhého sklepení. Pak to zas byla komnata za kuchyní. A loni se nesmělo do východní věže. Přitom právě to jsou jediná místa, kde se v Bradavicích děje něco zábavného. Teda kromě Zapovězeného lesa. A ten je zakázaný natrvalo."

"Předpokládám, že zábavné je váš jiný výraz pro životu nebezpečné?" odtušila a Fred s Georgem se souhlasně zakřenili.

"Loni pěstovala Prýtová ve východní věži nějakou strašlivě vzácnou masožravou rostlinu pro madame Pomfreyovou. Pyl té rostliny se prý používá do nějakých lektvarů a má mít zázračné účinky na hojení zranění," přednášel Fred. "Nevěřila bys, jaká to byla legrace, když jsme při závěrečné hostině na konci roku jeden ten květ nastražili pod zmijozelský stůl."

"Vůbec nechápali, co se děje," začal se při té vzpomínce chechtat George, "každý se to snažil odkopnout co nejdál od sebe, a než to Snape našel a zničil, měli všichni nejmíň tři parádní kousance."

"No jo," smál se teď i Fred, "ještěže ten pyl má tak zázračné léčivé účinky - během pár minut se jim to zahojilo, a protože ten květ Snape mezitím nechal zmizet, nemohl nám nic dokázat. Tak rozzuřeného jsem ho ještě nikdy neviděl..."

"To si dokážu živě představit," řekla Nathalie se zlomyslným úšklebkem. Pak popošla ke dveřím, otevřela je a rozhlédla se po chodbě.

"No, počítám, že jste Filche protentokrát setřásli," oznámila dvojčatům a opět dveře zavřela. "Přišli jste alespoň na to, co v té chodbě je?"

"Zatím ne, ale to je jen otázka času," usmívali se chlapci odhodlaně.

"Tak fajn, nezapomeňte mě průběžně informovat. Teď ale musím pokračovat v práci," naznačovala jim nenápadně, že čas jejich návštěvy se nachýlil.

"Raději tu ještě chvíli zůstanem, jestli teda můžem," navrhl Fred bez okolků. "Na čem vlastně děláš?"

"Na jednom lektvaru," odvětila neurčitě. Následovaly tázavé pohledy. "Je to tajný. Hodně tajný," napodobila nedávný tajuplný Fredův výraz, až se oba hoši zasmáli.

"Dobrý! Můžem ti pomoct?"

"Děláte si srandu?" vykulila nevěřícně oči. "Neříkali jste, že lektvary jsou váš nejméně oblíbený předmět?"

"Ne, to se pleteš, říkali jsme jenom, že Snape je náš nejméně oblíbený učitel," odfrkl si George. "Jinak vaření různých směsí je fajn, dá se s nimi plnit cukroví, a kdo to pak sní, tak mu třeba narostou uši, oteče jazyk nebo tak něco. Jednou bychom chtěli pracovat pro Taškářovy žertovné předměty."

"Anebo si otevřít vlastní obchod. Ale to by ještě vyžadovalo spoustu výzkumu," promluvil Fred s nečekanou vážností, "musíš vynalézt spoustu originálních věcí, které nikdo jiný nemá."

"Vidím, že to máte promyšlené," usmála se překvapeně. "No, jestli mi fakt chcete pomoct, tak si tamhle vezměte nůž, v zásuvce najdete nějaké rukavice a tady je kýchavý bambus."

Ukázala jim, jak přesně mají sušené výhonky krájet, a hoši se na to vrhli s takovou vervou, až byl za chvíli ateliér plný žlutého dýmu. Zanedlouho však pronikli do tajů správného krájení a chrčivý kašel kýchavého bambusu se pak ozýval už jen zřídka.

Fred pracoval rychle a víceméně pečlivě, George se však za chvíli začal ošívat, neboť ho pod rukavicí rozbolela jeho ruka spálená od ohněštěra, a tak krájení postupně nechal a bavil Nathalii dalšími veselými historkami z Bradavic.

"...a tak se vsadili, že to nové koště dostane ten, kdo pětkrát proletí mezi větvemi Vrby mlátičky...," vypravoval právě, když se ozvalo další zaklepání na dveře a Nathalie se opět podezřívavě ohlédla.

"Začínám být nějak populární," utrousila nejistě.

Tentokrát však dveře nikdo nerozrazil, a tak si stáhla rukavice a vydala se je otevřít, neboť se jí příliš nezamlouvala představa, že řekne ,Dále!' slídivému Filchovi, který možná ještě pořád honí dvojčata po zdejších chodbách. Osoba stojící za dveřmi však nebyla o moc lepší alternativou.

"Ale, profesor Snape," řekla a snažila se předstírat nenucený výraz. "Co vy tady?"

"Odpoledne dorazila ta slíbená zásilka sušených žabích očí," sdělil jí chladně.

"A vy mi je osobně nesete, jak milé!" Lehce ironický důraz na posledním slově si nedokázala odpustit.

"Měl jsem cestu kolem," odvětil stroze, "Filch prý přistihl několik studentů někde, kde rozhodně neměli co pohledávat."

"Myslíte tu zakázanou chodbu hned tady za rohem?" zeptala se nevinně a nenápadně se opřela o dveře tak, že se o něco víc pootevřely a nabídly Snapeovi přímý výhled na obě dvojčata. "Žádné studenty jsem tu neviděla ani neslyšela," pokračovala klidně, "tedy kromě tady hochů Weasleyových, kteří mi už dobrou hodinu pomáhají krájet kýchavý bambus."

Snape zkřivil nevěřícně tvář a ona jen doufala, že ta hodina pokryje celou jejich případnou nekalou činnost.

"Na základě vlastních zkušeností pokládám za nutné vás upozornit, že Weasleyovi nejsou pro přípravu lektvarů právě vhodnou volbou," poznamenal opovržlivě.

"Vidíte a mně zrovna připadají docela šikovní," odvětila lakonicky.

"Vážně? To asi máte dost nízké nároky, že?" otázal se sarkasticky a výmluvně si prohlížel její už tak nevzhledné svršky, nyní navíc kompletně pokryté tenkou vrstvou žlutého prachu ze špatně pokrájeného kýchavého bambusu.

Přejela si rukou po šátku uvázaném na hlavě a chvíli si zaujatě prohlížela svoji žlutou dlaň; prach naštěstí po určité době ztrácel agresivní účinky, a tak si to mohla dovolit.

"Přiznávám, že jsme tak trochu blbli," pousmála se a nevzrušeně sledovala Snapeův napůl pohoršený a napůl znechucený výraz. "Je to celkem zábava, víte?"

V té chvíli se z ateliéru za ní ozvalo další mohutné chrčivé kýchnutí a ona pobaveně rozhodila pažemi, jako by naznačovala - no co jsem říkala?

"Jak dojemné," ušklíbl se. "Vidím, že si umíte najít přátele mezi sobě rovnými s rychlostí až překvapivou."

Snapeova schopnost šířit jedovaté poznámky byla vskutku zarážející a vyžadovala nemalé úsilí zachovat klidnou tvář.

"Doporučil byste mi snad nějaké lepší? Mileráda si od vás nechám poradit."

Stáhl obočí a vrazil jí do ruky papírovou krabičku s poslední chybějící ingrediencí.

"Jestli se vám kvůli spolupráci s Weasleyovými podaří ty přísady zničit, s mojí další pomocí nepočítejte," zavrčel a otočil se k odchodu.

"Beru na vědomí, profesore," odvětila a rozladěně za sebou zavřela dveře.

"Mon dieu, někoho tak příšernýho jsem v životě nepotkala," ulevila si a příliš se nestarala o to, jestli ji není přes dveře slyšet.

"Ještě se nám divíš, proč nemáme rádi hodiny lektvarů?" řekl George přece jen o poznání méně hlasitě.

S povzdechem zavrtěla hlavou. Ale co, hlavně že mám ty přísady, pomyslela si pak a vrátila se k práci.

Dvojčata ji asi po hodině opustila a díky jejich pomoci mohla dát vařit kýchavý bambus ještě před večeří. Po návratu z Velké síně pak odvar přecedila a uložila do chladu za okno. Tam by měl zůstat zhruba dva týdny s tím, že do něj bude postupně každý den přidávat další přísady. Vypracovala si k tomu podrobný harmonogram a strávila celý večer drcením netopýřích zubů, jež bude nutné zamíchat do odvaru hned následující den.

A jelikož to vypadalo na převážně večerní a noční práci, naplánovala si přes den podrobné seznámení se jak s hradem, tak hlavně s místními obrazy. A nutno dodat, že už se na to docela těšila.

Předchozí (6.3.) *** Následující (6.5.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (6.3.)

Trocha čtení na víkend - tentokrát i s malou novinářskou vsuvkou:-)

Kapitola šestá: Vyjevovací lektvar (3. část)

Na oběd do Velké síně dorazila Nathalie až kolem druhé hodiny. Většina studentů už v té době měla odpolední vyučování, a tak bylo u kolejních stolů celkem pusto a u učitelského stolu se pozdravila pouze se zahloubanou madame Pomfreyovou popíjející čaj a s profesorkou Sinistrou, která dojídala brusinkový koláč a s hlavou zabořenou do mapky hvězdné oblohy se připravovala na večerní hodinu astronomie.

---

Nathalie ospale žvýkala hovězí na houbách a s pohledem upřeným na strop Velké síně, po němž se honily nadýchané obláčky, se nechala unášet vzpomínkami na studia v Krásnohůlkách.

Tamní akademie nebyla rozdělená na čtyři koleje, jako tomu bylo zde, ale pouze na dvě - chlapeckou a dívčí. Z Dějin bradavické školy vyrozuměla, že do zdejších kolejí jsou žáci vybíráni podle svého charakteru a schopností. Krásnohůlské vedení školy bylo naopak přesvědčené o zásadní odlišnosti mužské a ženské kouzelnické duše, které tím pádem vyžadují zvláštní přístup, a tak se krásnohůlští studenti a studentky potkávali jen na některých hodinách, jež podle názoru učitelů odlišný přístup nevyžadovaly, dále při volnočasových aktivitách a rovněž právě v jídelně při společných snídaních, obědech a večeřích.

Nathalii, která na přání svého otce navštěvovala mudlovskou základní školu, a byla tudíž zvyklá být stále pohromadě s chlapci i dívkami, takové rozdělení sice připadalo poněkud úzkoprsé, ale až po včerejším setkání s rozpustilými dvojčaty Weasleyovými jí začínalo docházet, o kolik legrace se studiem v Krásnohůlkách připravila. Vzpomněla si na zářivě růžovou srst Filchovy kočky a málem se znovu rozesmála nahlas.

Ovládej se, napomenula se hned v duchu a opatrně se rozhlédla, jestli ji někdo nepozoruje, u učitelského stolu však mezitím zůstala sedět osamoceně. Všimla si složených novin na místě, kde sedávala profesorka Vektorová, natáhla se pro ně, uhladila pomačkaný papír a zvědavě přelétla očima tučně vytištěné nadpisy - bylo to ranní vydání Denního věštce a Nathalie udiveně zamžikala, když spatřila fotografii na titulní straně - ty dva muže si přece dobře pamatovala!

Majitelé trezorů v Gringottovic bance narychlo odnášejí podezřelé předměty před plánovanou kontrolou Ministerstva kouzel, hlásal popisek pod fotografií - obrázek zachycoval několik kouzelníků vycházejících ze dveří bělostné lehce pokřivené budovy - obezřetně se rozhlíželi kolem sebe, hábity měli na různých místech nepravidelně vyboulené, jako by pod nimi něco schovávali, a hned jak sestoupili ze schodů před vchodem, přemisťovali se neznámo kam. Fotografie, připomínající spíš krátké mudlovské video, se opět začala odvíjet od začátku a Nathalie se mohla přesvědčit, že ji oči neklamou - v čele kouzelníků odcházejících z banky byli oni dva čarodějové, kteří ji předběhli, když si minulý týden přišla vyměnit peníze.

Lucius Malfoy a Justus Tavory, vybavila se jí překvapivě rychle jména obou mužů. Ten jeden chtěl okamžitě do svého trezoru a ten druhý měl něco společného s Azkabanem, vzpomínala na podivné setkání z předchozího čtvrtka a začetla se do celého článku:

Nečekaná kontrola Ministerstva kouzel! Opravdu nečekaná?

Být majitelem podezřelých předmětů, jež mohou mít co do činění s černou magií, je v dnešní době čím dál tím obtížnější. Po namátkových kontrolách v bytech a domech kouzelníků podezřelých z provozování černé magie (a nikoho zřejmě nepřekvapí, že jsou mezi nimi hlavně ti, kteří dřív údajně sympatizovali s Tím-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit, ačkoli jim vina nebyla nikdy prokázána) se ministerští úředníci zaměřili i na bankovní trezory, a to včetně trezorů několika význačných kouzelnických rodin.

"Domovní prohlídky postupně ztrácely na účinnosti," sdělila nám vedoucí oddělení prosazování kouzelnického práva Amélie Bonesová, "všichni o nich věděli a my jsme si byli vědomi toho, že pokud už někdo doma nějaké zakázané předměty přechovával, určitě je včas uschoval u Gringottových. Proto jsme se minulý týden rozhodli zkontrolovat i několik soukromých bankovních trezorů."

Neměl by však obsah trezorů podléhat bankovnímu tajemství?

"Jsme poctivá bankovní instituce, která si váží svých klientů a dělá vše, aby ochránila jejich soukromé zájmy, zejména tedy ty majetkové," uvádí k tomu jeden ze skřetů od Gringottových, který nechtěl být jmenován, "ale podobným požadavkům ze strany ministerstva podle zákona samozřejmě musíme vyhovět, i když nás nikterak netěší..."

A jaké jsou výsledky ministerské kontroly v bance?

"Provedli jsme kontrolu šestnácti vybraných trezorů a zabavili v nich zhruba padesát podezřelých předmětů," odpovídá Bonesová, "s majiteli trezorů bude v nejbližší době zahájeno příslušné řízení."

Velký úspěch nového ministra kouzel, mohlo by se zdát, ale je tomu skutečně tak? Od jistého dobře informovaného zdroje totiž naše redakce získala již ve čtvrtek - tedy den před plánovanou kontrolou - zprávu, že záměr oddělení Amélie Bonesové nezůstal všem zcela utajen.

Vydali jsme se hned na místo a zachytili tuto skupinku kouzelníků zjevně vynášejících z banky předměty, které možná celé roky bez povšimnutí odpočívaly v bankovních trezorech. Bez výjimky všichni nám odmítli k této podivné shodě okolností cokoli bližšího sdělit.

Je snad možné, že informace o plánovaných prohlídkách z ministerstva skutečně unikla? Na to jsme se zeptali samotného ministra Popletala.

"Pokud je mi známo, vědělo o chystané kontrole pouze několik spolehlivých lidí z oddělení paní Bonesové," tvrdí Popletal, "a chtěl bych zdůraznit, že celá akce byla perfektně naplánována a provedena. Podařilo se nám zachytit značné množství podezřelých předmětů a díky skvělé práci mého ministerstva se nyní všichni můžeme cítit zas o něco bezpečněji."

Výborně řečeno, pane ministře. Nezbývá nám, než doufat, že námi vyfotografovaná skupinka kouzelníků odnášela z banky jen objemnou hotovost na blížící se Vánoce...

Nathalie se zdviženým obočím dočetla nečekaně jedovatý článek a znovu se pozorně zadívala na fotografii.

Skutečně mohl Malfoy s Tavorym od někoho vědět o chystané prohlídce bankovních trezorů, takže odtud včas odnesli vše, co by je mohlo usvědčit z nějakých nekalých aktivit? Pokoušela se rozeznat, jakou věc z banky vlastně vynášejí, ale ať už to bylo cokoli, nesli to obratně schované mezi sebou - pouze na chvíli zahlédla kus černé látky, jež předmět zakrývala. Bylo víc než zřejmé, že nemají nejmenší zájem na tom, aby tu věc kdokoli poznal. Rozhodně to však bylo příliš velké na váček hotovosti na vánoční nákupy, což bylo podle sarkastického vyznění celého článku evidentně jasné i onomu novináři z Denního věštce.

Nathalie zamyšleně dojedla brusinkový koláč a s novinami v ruce se vrátila do svého pokoje. Snažila se upamatovat na každé slovo, které tehdy v bance zaslechla, musela si nicméně přiznat, že pánové Malfoy a Tavory jí připadali všechno, jenom ne vyděšení z nějaké nadcházející kontroly. I když je otázkou, jestli by to na sobě dali znát.

S pokrčením ramen hodila noviny do zásuvky u stolu, pootevřela okno, vpustila dovnitř trochu čerstvého podzimního vzduchu a znovu se pustila do krájení kýchavého bambusu. Měla ve zvyku si při práci potichu pobrukovat šansony Edith Piaf, které si často pouštěly s Claudine při zasněných debatách nad sklenicí vína o hledání pravé životní lásky, a musela se sama sobě smát poté, co si uvědomila, že už nejmíň popáté neuměle hvízdá melodii refrénu Života na růžovo a před očima se jí míhají vzpomínky na Filchovu kočku.

Pracovala asi půl hodiny, když na chodbě za svými dveřmi zaslechla rychlé kroky, v příštím okamžiku kdosi netrpělivě zaklepal, a aniž by čekal na vyzvání, prudce vpadl dovnitř.

Ohlédla se a překvapeně hleděla na Freda a George Weasleyovy, kteří za sebou s přehnanou pečlivostí zavírali dveře a pak se o ně vyčerpaně opřeli - vypadali, jako by právě vyběhli do desátého patra s horským trollem v zádech. Což od pravdy nebylo zas až tak daleko, jak se již záhy mělo ukázat.

"Ahoj, Nathalie, můžem se tady na chvíli schovat?" vyhrkl Fred.

Během včerejšího veselého rozhovoru o srsti paní Norrisové sice mezi ní a dvojčaty padly lecjaké zábrany, ale přece jenom...

"Jak jste mě tu našli?" zkřivila čelo podezřívavě. "Nepamatuji se, že bych vám říkala, kde mám pokoj."

"Ehm...no, víš... my máme svoje tajné metody," pravil George neurčitě.

"A to má být jako co?" Nathaliino obočí vyletělo vzhůru.

"No tak si vyber," povzdychl si Fred zvesela, "buď ti můžeme lhát a říct, že jsme se na to, kde bydlíš, zeptali Hagrida, anebo to raději nechtěj vědět. Je to totiž tajný. Hodně tajný."

"No tak jo," mávla odevzdaně rukou, "nechte si to vaše tajemství pro sebe. Raději mi řekněte, před kým vás mám schovat."

"Před Filchem," zahlásili jednohlasně.

"U všech druidů, on už zjistil, že jste mu obarvili tu kočku?"

"Ale ne, to není kvůli tomu," vysvětloval Fred, "madame Pomfreyová mu ji navíc včera hned zas odbarvila. Škoda, příště budeme muset vymyslet něco trvanlivějšího..."

"Načapal nás v zakázané chodbě - té, co ji tady máš skoro za rohem," přerušil ho George.

"Aha, už vím, včera jsem tam omylem zabloudila, když jsem hledala svůj pokoj, a taky mě tam chytil. Co jste tam ale dělali vy?"

"Co asi?" uculovali se oba. "Chtěli jsme se mrknout, proč je zakázaná."

Předchozí (6.2.) *** Následující (6.4.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (6.2.)

A jedno časně páteční pokračování povídky ze světa Harryho Pottera s přáním pěkného víkendu...

Kapitola šestá: Vyjevovací lektvar (2. část)

Neslyšně za sebou zavřela dveře Snapeova kabinetu a vydechla úlevou. Tak tohle bychom měli, pomyslela si, nakonec to nebylo zas tak -

FÍÍÍ!

Její bedýnka s přísadami od Snapea se ocitla ve vzduchu dřív, než si stačila uvědomit, co se děje. Vzápětí ztuhla a krve by se v ní nedořezal. Tohle prostě nebylo možné! Ne podruhé za tak krátkou dobu!

---

Bradavické strašidlo se zpěvavě rozchechtalo, zatřáslo hlavou, až se rolnička na jeho čapce rozklinkala na celou chodbu, a unášelo její těžce získané ingredience stále výš a výš ke stropu, aby je pak -

"Ne! To néé!" zaúpěla bezmocně a jak ve zpomaleném filmu sledovala bedýnku s desítkami přísad řítící se k zemi a provázenou Protivovým radostným výskáním. Instinkt byl protentokrát naštěstí rychlejší, než její myšlenkové pochody - sotva stopu nad zemí bedýnku zachytila kouzlem a nechala ji měkce dopadnout na kamennou podlahu. Srdce jí bušilo až v krku a úlevou se málem složila rovnou vedle zachráněných přísad - z představy, že by šla Snapea žádat o nové ingredience pět vteřin poté, co opustila jeho kabinet, jí vyrazil na čele studený pot.

Protiva se však ještě zdaleka nevzdával. Když se mu nedostalo vytouženého potěšení ze zvuku tříštících se předmětů rozmetaných po celé chodbě, zasypal Nathalii proudem jadrných nadávek - některé z nich si pro jistotu okamžitě uložila do paměti, poněvadž nadávat v Bradavicích francouzsky podle ní postrádalo ten správný efekt - a vyletěl opět směrem k bedýnce neztráceje ze zřetele svůj původní úmysl.

"Na to zapomeň, ty pitomý strašidlo!" zaječela s počínající hysterií, vrhla se na kolena před bedýnku a vší silou ji přidržovala pevně na podlaze. Protiva několikrát proletěl těsně nad ní, až se jí zježily všechny vlasy na hlavě, a řezavě jí přitom pořvával do uší další zlostné výrazy.

Sklepní chodba byla naštěstí příliš pustá, aby tu narychlo našel něco, čím by ji mohl praštit, a tak mohla jen doufat, že ho to povykování časem omrzí. A skutečně - po chvíli se jí zdálo, jako by mužíčkova zlost polevila, náhle se zatvářil úplně nevinně a za zpěvu tklivé balady o rytířích Artušovy družiny se houpavě vzdaloval chodbou.

Že bych měla takové štěstí? Nevěřícně zírala za strašidlem, vtom však za sebou ucítila něčí přítomnost a okamžitě jí došlo, komu se Protiva tak svižně odklidil z dosahu.

Snažila se rychle dostat z kleku na nohy. Bohužel až příliš rychle - vzápětí si přišlápla lem hábitu a s dutým žuchnutím tvrdě dopadla zpátky na podlahu přímo na solidní dřevo svojí vyčarované bedýnky. Ze rtů jí nedobrovolně unikl bolestivý sten a chodba před jejíma očima na pár vteřin zčernala. Jen ztěžka znovu popadla dech a okraj tmavého pláště, který se objevil vedle ní, vnímala pouze podvědomě.

"Neočekávám, že přede mnou budete samou vděčností padat na zem pokaždé, když se znovu setkáme," zaslechla nad sebou jízlivý hlas.

"Děsně vtipný," odsekla přerývavě a z posledních sil se vyškrábala na nohy prohmatávajíc si naražená žebra. "Nechápu, že strpíte, aby se vám ten příšerný poltergeist proháněl po sklepě!" vyštěkla naštvaně a ignorovala Snapeovy zlomyslné úšklebky.

"Myslíte Protivu?" založil si ruce na prsou a tvářil se jako někdo, kdo zlehka společensky konverzuje na čajovém dýchánku. "Tak ten mě netrápí - patří k Bradavicím již po staletí a navíc si nikdy nedovoluje na ty, k nimž cítí respekt." Což vy zjevně nejste, dodával jeho výsměšný pohled.

Zatracenej chlap!

"Samozřejmě každý nový bradavický ředitel nastupuje s předsevzetím, že to bude právě on, kdo Bradavice zbaví Protivovy přítomnosti, ale jak sama vidíte, nikomu se to dosud nepodařilo," pokračoval a pak mu náhle potemněly oči a otočil se přímo k ní. "Ovšem zapomněl jsem, že vy jste tu na výslovné přání ředitele Brumbála," opakoval jí pomalu její vlastní slova z předvčerejšího večera a vypadal, že si tuhle situaci pěkně vychutnává, "a ten si vašich schopností určitě velmi cení. Tak proč to nezkusíte sama?" Sarkasticky se ušklíbl, a než se zmohla na kloudnou odpověď, zmizel za dveřmi svojí pracovny.

Tak a máš to, vysmíval se jí zlomyslně vnitřní hlásek, a pak že se s ním dá normálně vyjít. Vztekle si oprašovala hábit - tu naprosto absurdní a archaickou část oblečení, kterou nahradila mnohem praktičtějšími mudlovskými šaty hned, jak vyšla z Krásnohůlek, a k níž se při svém nynějším pobytu v kouzelnickém světě musela nedobrovolně vrátit (a to zřejmě jen proto, aby zjistila, že v tom úplně zapomněla chodit). Pitomej hadr... a pitomej Snape, zanadávala si a bezmyšlenkovitě použila i několik Protivových hrubějších výrazů.

Hábitu se zbavila hned, jak se vrátila do svého pokoje. Opatrně položila bedýnku na jeden z pracovních stolů, odklopila víko a přejela pohledem její obsah. Přísady naštěstí vypadaly neporušeně - ze strachu, aby neprotrhly dno, jak jí prorokoval Snape, podvědomě vykouzlila bedýnku z opravdu kvalitního pevného dřeva, což nyní na svých žebrech tvrdě pociťovala.

Vytahovala přísady ven a třídila je do polic a skříněk. Některé si rovnou nechala na stole, a jak se jimi probírala, vracela se jí kupodivu dobrá nálada i chuť do práce. Přešla do ložnice a natáhla si své obvyklé pracovní oblečení - seprané džíny a vytahané triko - obojí plné skvrn a sem tam proděravělé, jak se občas polila nějakou agresivnější látkou. Poté si pečlivě stáhla vlasy pod šátek pevně uvázaný v týle - tuhle zásadu podvědomě dodržovala od té doby, kdy se stala svědkem jedné velmi nepříjemné nehody svého spolužáka (zkoušel na sobě účinky Mnoholičného lektvaru s přidanými vlasy svého kamaráda, a teprve když se proměnil v jakéhosi naprosto zrůdného hermafrodita se dvěma podobami, zjistil, že mu do lektvaru omylem spadl ještě další vlas z hábitu dívky, jež vařila lektvar u sousedního stolu) - a vklouzla do pracovních rukavic.

Dojička krav, zhodnotila pobaveně svůj zjev při cestě kolem zrcadla zpět do ateliéru, byla však ráda, že může nechat svůj hábit ležet tam, kam ho hodila, sotva za sebou cestou od Snapea zavřela dveře. Nikdy nepochopila kouzelnickou zálibu v tomhle podivném oblečení. Ještě možná tak v zimě a na ulici. Ale ne když chystala lektvar, pobíhala mezi kotlíky a ten zpropadený hábit se jí pořád pletl pod nohy, nemluvě o rukávech, které se přes košili uniformy nedaly nijak zvlášť ohrnout, a tak je mívala od lektvarů neustále mokré a špinavé.

Není nad obyčejné mudlovské triko, pousmála se. Ani bys mudlovský svět neznala, nebýt tvého otce, zaútočil okamžitě vnitřní hlas a Nathalie se zachmuřila. Napadlo ji, že otec ani neví o jejím přesídlení z Paříže do Bradavic. Tedy pokud ho Celebrus Riche hned neinformoval. Na druhou stranu pochybovala, že by ji otec sháněl, takže myšlenku napsat mu dopis pustila rychle z hlavy.

Vysypala na stůl první z hromady váčků se sušenými výhonky kýchavého bambusu, chvíli se přehrabovala ve svém nářadí, dokud nenašla ten správný stříbrný nožík, a začala výhonky jeden po druhém zpracovávat. Odpovídajícím způsobem nařezaný kýchavý bambus byl jednou ze základních přísad Vyjevovacího lektvaru a Nathalie doufala, že se jí ho do večera podaří připravit dostatečné množství tak, aby ho mohla zalít vodou a nechat přes noc trochu povařit.

Nebyla to dvakrát zábavná práce - výhonky bylo nutno řezat na stejně velké části a pod přesně stanoveným úhlem. Jakmile se trochu zamyslela a ujela jí ruka, odměnil se jí bambus hlasitým zvukem, jenž skutečně trochu připomínal chrčivé kýchnutí, a z jeho dutého vnitřku se vyvalil obláček žlutého prachu, o němž dobře věděla, že by jí byl s to popálit prsty - proto také měla ty rukavice.

Snažila se tedy soustředit, ale i tak si nemohla pomoci, aby jí pohled čas od času neutíkal k oknu, z nějž se onoho pondělního dopoledne naskýtal úchvatný výhled na část Zapovězeného lesa, veliké jezero a sytě zelené kopce zdvihající se k obloze tak modré, až to Nathalii po předchozích dvou dnech připadalo neskutečné. Bambus znovu zachrčel a ona se tiše zasmála - vzpomněla si, jak si před třemi týdny při Brumbálově návštěvě v Paříži představovala přesně tuto situaci - bude pracovat v Bradavicích s výhledem na okolní divokou krajinu - nyní se tato vize naplnila a to jí přinášelo uklidnění a pocit uspokojení, jaký už dlouho nezažila.

Odpoutala pohled od hladiny jezera, které se v záplavě slunečních paprsků lesklo jako zrcadlo, a pustila se opět do práce.

Předchozí (6.1.) *** Následující (6.3.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (6.1.)

A další kapitola povídky je tady...

Kapitola šestá: Vyjevovací lektvar (1. část)

Ráno příštího dne postávala Nathalie před učebnou lektvarů již od tři čtvrti na deset. Dvojčata jí předchozího večera podrobně popsala, jak se do hradního sklepení dostane, přesto ale raději vyrazila z Velké síně o něco dřív, aby se pokud možno vyhnula dalším možným nepříjemnostem s bradavickým profesorem lektvarů, jehož zlostnou povahu znala díky svým obrazovideckým kresbám lépe, než kdokoli jiný, a jejich dvě předchozí setkání ji v jejím názoru na něj jenom utvrdila.

---

Na chodbu se z učebny linul tichý zvuk Snapeova hlasu, přerušovaný pouze občasným zaharašením kotlíků a lahviček s ingrediencemi. Jinak vládl ve třídě naprostý klid, jenž Nathalii, zvyklé na krásnohůlské živé debaty, připadal až nepřirozený.

Za několik minut se zevnitř konečně počalo ozývat šumění hovoru, vrzání lavic a intenzivnější rachtání nádobíčka na přípravu lektvarů, které se studenti zřejmě snažili vyčistit poté, co odevzdali profesorovi výsledky svojí dvouhodinové práce. Otevřely se dveře a z místnosti začaly vycházet hloučky žáků, někteří s dobře patrným výrazem úlevy, jiní naprosto znechucení. Nathalie mezi nimi poznala i nebelvírského famfrpálového kapitána s rudými skvrnami v jinak bledém obličeji, který si to rázoval ven se zaťatými zuby a rukama sevřenýma v pěst.

"No tak, uklidni se, Olivere," šeptala mu jedna spolužačka snažící se s ním udržet krok.

"Jak se mám asi uklidnit?" zuřil tiše chlapec. "Ten parchant sebral kvůli mému lektvaru Nebelvíru dvacet bodů! A přitom ten Flintův odvar vypadal ještě mnohem hůř!"

"Jako bys neznal Snapea," přidal se k rozhovoru další nebelvírský student. "Přece od něj nečekáš nějaké uznání," ušklíbl se ironicky.

"Hej, Woode!" neslo se rozjařeně ode dveří a nebelvírský kapitán ještě o něco víc zatnul pěsti, až mu zbělely klouby. Nathalie spatřila vysokého hromotluka ve zmijozelském stejnokroji s poněkud trollím výrazem v obličeji, kterak nenuceně vychází z učebny, pohupuje kotlíkem ve svých masitých prstech a potměšile se pochechtává.

"Chceš mi snad něco, Flinte?" zatvářil se Oliver výhrůžně a udělal krok směrem k němu.

"Já jen, že jestli budeš pokračovat tímhle tempem, tak bys měl asi honem rychle vymyslet, jak porazit Mrzimor v příštím famfrpálovém zápase, jinak za chvíli zůstanete bez jediného bodu…," šklebil se Flint a pár dalších zmijozelských studentů kolem něj se zlomyslně zachechtalo.

Oliver se prudce nadechl a vyrazil k Flintovi, v mžiku ho však zadrželo několik párů rukou.

"Neblbni, Woode, nestojí to za to," sykl na něj jeden ze spolužáků a na Oliverovi bylo vidět, jak moc se musí ovládat, aby se uklidnil. Několikrát se nadechl a vydechl, načež se trochu uvolnil, kamarádi povolili sevření a táhli ho pryč.

"Dej si pozor, Flinte," zavrčel ještě přes rameno, "to, že ti Snape nadržuje, tě nezachrání. Abys zase nemusel opakovat ročník!"

Flintův obličej zfialověl vzteky a ve chvilce stály obě koleje proti sobě se vztyčenými hůlkami.

"Schovejte ty hůlky, vy blázni! To chcete připravit Nebelvír o další body?" vyhrkl napůl důležitě a napůl vyděšeně další nebelvírský student, v němž Nathalie poznala bratra dvojčat Weasleyových Percyho.

"Oni si začali!" utrousil Oliver a v očích se mu zlověstně blýskalo.

"A to si jako myslíš, že to Snape uzná?" zpražil ho Percy.

Nebelvírští se po sobě nerozhodně podívali, zřejmě však uznali, že na poslední Percyho poznámce něco bude, neboť jeden po druhém postupně sklonili hůlky poté, co jimi ještě jednou výhrůžně zamávali svým protivníkům před očima, a rychle se vydali směrem ke schodům ze sklepení v marné snaze nevšímat si zmijozelských posměšných poznámek.

Nathalie počkala, dokud všichni studenti nezmizeli za rohem, a pak se bez velkého nadšení vydala k pootevřeným dveřím. Nejistě nahlédla dovnitř a v temné učebně, lemované policemi se stovkami nádob pochybného obsahu a osvětlené pouze několika pochodněmi, spatřila Severuse Snapea skloněného nad stolem a zkoumajícího jednotlivé odevzdané vzorky. Některé bral do ruky, protřepával je a prohlížel proti světlu plamene, načež si cosi poznamenával na rozložený pergamen, na jiné se před udělením známky sotva podíval.

Chvíli se rozmýšlela, jestli jí vůbec stojí za to zahajovat s ním nějakou konverzaci, pak si ale povzdychla a odhodlaně zaklepala na otevřené dveře.

"Dobrý den, profesore," řekla pro jistotu, kdyby se náhodou rozhodl její klepání ignorovat.

Zvedl hlavu a věnoval jí bezvýrazný pohled. Pokud by se jeho rty kysele nestáhly do úzké linky, skoro by si myslela, že ji ani nevnímá.

"Počkejte venku, za chvíli budu hotov," utrousil stroze a nevšímavě se vrátil k hodnocení odevzdaných lahviček.

Pokrčila rameny a s úlevou se vytratila zpět na chodbu. Zamyšleně se opřela o zeď a začala si v hlavě rovnat rozvrh své další činnosti - co stihne ještě teď dopoledne, až získá od Snapea potřebné přísady, co udělá odpoledne, v čem bude pokračovat večer a v čem v následujících dnech; některé nápady si už při snídani poznamenala na kus papíru, jejž nyní vytáhla z kapsy a pozorně ho studovala, načež vylovila z druhé kapsy kouzelnickou pastelku - těch s sebou vždycky nosila plno - sedla si do výklenku ve zdi a začala doplňovat další údaje.

Nebýt zaskřípění zavíraných dveří, ani by si nevšimla, že Snape vyšel z učebny. Beze slova se na ni na okamžik zadíval a poté zamířil přes chodbu k dalším dveřím, které, jak se ukázalo, vedly do jeho kabinetu. Nathalie zastrčila papír s poznámkami do kapsy a následovala ho do místnosti, jež se jí, pokud to vůbec bylo možné, zdála ještě o něco podivnější než učebna lektvarů.

Letmo se rozhlédla po policích přeplněných knihami a skleněnými nádobami s roztodivnými, ne zrovna vábně vyhlížejícími tvory (případně jejich částmi) naloženými do různobarevných roztoků a potlačila jeden či dva zhnusené úšklebky. Uvědomila si, že na jedné její kresbě právě v této místnosti Snape za úplňku připravoval jakýsi lektvar, ale hned tu vzpomínku opět zahnala - podle Brumbála byl Snape mistrem v nitrozpytu a ředitel by jistě neocenil, kdyby si profesor lektvarů v její hlavě prohlédl střípky svojí ne právě záviděníhodné budoucnosti.

Na tohle si musím dávat pozor, pomyslela si zachmuřeně a okamžitě vytěsnila z mysli vše, co se týkalo jejích obrazovideckých schopností. Což ostatně nebylo nikterak složité, od smrti profesorky Meunierové a následně i svojí matky v tom měla docela slušnou praxi.

Raději se přinutila sledovat Snapea, jenž postupně otevíral dveře od různých skříní a s pohledem upřeným do jejího seznamu z nich vytahoval skleněné lahvičky, keramické dózy a plátěné sáčky s přísadami a vršil je na stůl uprostřed místnosti. Přistoupila blíž, přejížděla očima názvy jednotlivých ingrediencí, načež vykouzlila krabici odpovídající velikosti a začala nádobky a sáčky postupně rovnat dovnitř.

Netvářil se dvakrát nadšeně a za těch několik minut se na ni ani jednou nepodíval, natož aby promluvil. To ji sice trochu překvapilo - čekala minimálně nějaké otázky na téma, co s tím vším hodlá dělat - ale na druhou stranu jí to vůbec nevadilo. Po ránu nebývala právě ve formě, a pokud se odsud dostane, aniž by Snapea něčím vytočila a dala mu tak příležitost k odvetě za včerejšek (a předvčerejšek), bude to považovat za úspěch.

Pozavíral skříně a konečně vzal její přítomnost ve své laboratoři na vědomí.

"Nečekejte, že vám budu chystat nové přísady, až se vám cestou protrhne dno," zkřivil horní ret a uštěpačně kývl k její krabici.

Na okamžik nad tím popřemýšlela a pak raději proměnila papírový karton na pevné dřevo; ušklíbl se a naposled přejel zrakem její seznam.

"To je prozatím všechno," prohlásil a vracel jí ho, "zbývají jen sušené žabí oči. Mám je objednané už od začátku září a počítám, že dorazí nejpozději do konce tohoto týdne."

"To je v pořádku, nebudu je potřebovat dřív než za deset dní," snažila se o profesionální tón.

"Dám vám potom vědět," neznatelně přikývl a bez zájmu se od ní odvrátil.

Že by se s ním přece jen dalo v rámci možností jakžtakž vyjít? Anebo se jen šťastně trefila do okamžiku, kdy měl vcelku dobrou náladu, neboť právě sebral Nebelvíru dvacet bodů?

"Děkuji za pomoc, profesore," řekla až přehnaně zdvořile.

Střelil po ní lehce znechuceným pohledem a začal se zabývat úklidem věcí na svém stole. Pochopila, že lepší odpovědi se už nedočká, a tak popadla svoji bedýnku a rychle vyšla na chodbu.

_^Poznámka:

_{^{Marcus Flint byl kapitánem zmijozelského famfrpálového družstva. Podle českého překladu 1. dílu Harryho Pottera by měl být ve stejném ročníku jako Oliver Wood. To, že kdysi propadl, uváděla J. K. Rowlingová, když jí v původním anglickém originálu nevycházela některá Flinta se týkající data.}}

Předchozí (5.5.) *** Následující (6.2.)

Rozcestník povídky

Z deníku Minervy McGonagallové

Pátá kapitola Portrétu pro Bradavice byla napsána a vložena, pokračování mám sice rozmyšlené, ale zrovna procházím nějakou "tvůrčí" krizí, tak netuším, kdy se donutím něco hodit na papír...

Tak vkládám alespoň tohle - nápad popsat jeden den z fiktivního deníku prof. McGonagallové (i když pochybuji, že by si nějaký vedla, a když už, tak asi ne takhle:-) vznikl, když jsem znovu pročítala 1. díl HP kvůli informacím o složení famfrpálového týmu Nebelvíru. Berte to s rezervou, je to jen takový pokus...

Z deníku Minervy Mc Gonagallové

Čtvrtek, 12. září 1991

Po dlouhé době nádherný den - dnes jsem už od rána cítila napětí v kostech, ale takové příjemné - jako když se má stát něco neočekávaného, tím myslím v tom dobrém slova smyslu.

---

Mám ráda tyto časně podzimní dny. Jistě, podle astronomického kalendáře nás čeká ještě nějakých deset dní léta, jak nám naše drahá Aurora neopomněla připomenout hned na první profesorské poradě, když Filius s Pomonou vytrvale hovořili o "podzimním" semestru. Opět jsem během letních prázdnin stihla zapomenout, jaká perfekcionistka tahle naše astronomka je. Ale přesto ji mám svým způsobem ráda - je tichá, do ničeho se zbytečně nemíchá a její loajalita k Albusovi a Bradavicím skutečně sahá snad až ke hvězdám... Ale zpět k dnešku.

Brzy ráno mě probudily sluneční paprsky - dobývaly se do mé ložnice a osvětlovaly ji proudem teplého světla. Už to, že jsem se nevzbudila ještě za tmy, tak jako obvykle, mě dobře naladilo - trpívám v poslední době nespavostí a již jsem skoro zapomněla, jaké to je - probudit se až za světla a ještě do takového rozzářeného dne.

Otevřela jsem okno a pustila dovnitř trochu svěžího vzduchu - touto dobou přichází zdálky od moře a já mívám pocit, jako bych z něj cítila chuť soli a ryb - tedy hlavně když se přeměním do své druhé podoby.

A že mě to dneska k přeměně svádělo - slunce se vyhouplo vysoko na oblohu, školní pozemky se leskly rosou, z lesa stoupala pára a já si celé dopoledne představovala, jaké by to bylo - vylézt na střechu a tam si lehnout a nechat ze zahřívat slunečními paprsky. Ten pocit znám příliš dobře - jen tak zlehka naježím srst, abych pustila teplo až na kůži, a za chvíli už cítím horkost prostupující celé moje tělo - zahřívá mi kosti, skoro to pálí, ale je to tak příjemné! Někdy vážně mívám problém přesvědčit sebe samu k návratu do lidské podoby - hábit mě nezahřeje tak dobře, jako můj kočičí kožíšek.

Jsou tu však mé profesorské povinnosti. Připomněly se mi již u snídaně, když jsem musela zasahovat u jedné výměny názorů mezi Malfoyem juniorem (ten hoch se mi příliš nezamlouvá už od chvíle, kdy jsem ho poprvé spatřila při rozřazování) a tím ne právě šikovným Longbottomovic chlapcem. Přesto mi mé podzimní zasnění vydrželo až do odpoledne, konkrétně do hodiny v pátém ročníku.

Začínám je připravovat na NKÚ a, jako každý rok, i letos propadám depresi. Vím, že je teprve začátek září, dopředu už počítám s tím, že studenti přes prázdniny polovinu věcí zapomenou (nehledě na tu druhou polovinu, jíž se nikdy nenaučili, ačkoli se to přede mnou snaží vytrvale utajit), říkám si - začneme s něčím jednodušším, jen takové opakování z loňska. S vyděšenými obličeji si posílají bednu s ježky, které mi včera laskavě nachytal Hagrid v Zapovězeném lese (nesmím zapomenout mu ještě jednou poděkovat), a začínají nad nimi mávat hůlkami.

Nevím, jestli se mám smát anebo plakat - někteří při kouzlení vypadají jak dirigenti symfonického orchestru, raději ignoruji těch pár jedinců, kteří si pod lavicí otevřeli učebnici a snaží se najít odpovídající kouzlo, ostatně na nějaké výtky nemám ani čas - jeden chytrolín toho nebohého ježka rozpůlil a já ho musela co nejrychleji zachránit (toho ježka, samozřejmě). Mrzimor deset bodů dolů - mrzimorští se okamžitě tváří zkroušeně, ale co s nimi mám dělat? Jak je jinak přinutit, aby začali brát učení vážně? Jako kdyby loni neviděli svoje starší spolužáky - kolik že se jich ten poslední měsíc před zkouškami nervově zhroutilo? Devět? Deset? Už to ani nepočítám - ta scéna se opakuje rok co rok. Jenže oni jsou prostě nepoučitelní - místo toho, aby průběžně opakovali už od září, nechají všechno až na poslední chvíli a pak se diví...

Konečně mi Percy Weasley jako první přinesl docela pěkný jehelníček, který se dokonce ani nehýbal, natož aby se pokoušel sbalit do kuličky - deset bodů pro Nebelvír, mladý Weasley se rozzářil, nu, je to chytrý hoch, i když tak trochu zvláštní. Ostatně, letos tu máme dalšího Weasleyho, jsem docela zvědavá, co se z něho vyklube, u Weasleyů člověk nikdy neví.

To mi připomnělo Charlieho Weasleyho a moje dnešní nadšení trochu pohaslo. Vybavil se mi loňský závěrečný famfrpálový zápas proti Zmijozelu a bezmocně jsem zaskřípala zuby - jako už tolikrát. Dodneška před sebou vidím ten vítězoslavný Severusův obličej, když si odnášel famfrpálový pohár do svého kabinetu. U Merlina - Pomoně i Filiusovi bych to ze srdce přála - tedy ne, že bych byla nadšená, samozřejmě, že měl vyhrát Nebelvír - ale kdyby nás porazil Havraspár nebo Mrzimor, s tím bych se ještě smířila. Ale zachovat klid, když Severus nasadí ten svůj "roztomilý" výraz, to je někdy opravdu nad moje síly.

Pravda, loni byl náš famfrpálový tým hodně chatrný - spousta nových tváří - kolik z nich předtím famfrpál doopravdy hrálo? Dvojčata Weasleyova - no jistě, ti mají potenciál, stejně tak Johnsonová a Spinnetová - jenže všichni byli teprve ve druhém ročníku - co tak asi mohli dokázat proti těm zmijozelským hromotlukům? A letos? Wood prý přijal Bellovou jako novou střelkyni - další druhačka, snad celkem šikovná, ale pořád nám chybí chytač. Ten nám ostatně chybí už od odchodu právě Charlieho Weasleyho - to byl alespoň kapitán! Tehdy jsme pohár vyhráli několikrát po sobě, jenže od té doby, co dokončil školu, se na nás vrší jedna smůla za druhou.

Hodina skončila, všichni ježci byli v pořádku zpět v mojí krabici a já se vydala do svého kabinetu. V hlavě mi pořád ležel nebelvírský tým, ta myšlenka se mi uhnízdila v mozku a vytrvale na mě dotírala ze všech stran. A právě v té chvíli se to stalo.

Koutkem oka jsem za oknem, které jsem zrovna míjela, zaregistrovala jakýsi drobný letící předmět a vzápětí kolem prosvištělo něco mnohem mohutnějšího. Překvapeně jsem vyhlédla ven a málem jsem zapomněla dýchat.

Jakýsi chlapec (a podle stejnokroje to byl student mojí koleje!) se na koštěti řítil střemhlav k zemi, byl už blízko, ach ne, příliš blízko! Cítila jsem, jak se ve mně zastavilo srdce, nevědomky jsem se přitiskla k oknu a začínala prosit Merlina... Náhle, sotva stopu nad zemí, zachytil ten drobný kulatý předmět, ostře strhl násadu koštěte vzhůru, prudce se přitom zaklonil, srovnal koště a pak z něj lehce seskočil na trávu, jako by se nic nestalo.

Ani nevím, jak jsem se dostala z hradu - prolétla jsem vstupními dveřmi a uháněla dolů po školních pozemcích ke skupince studentů, z nichž polovina se tvářila značně otráveně a druhá polovina (ta moje) hlasitě jásala a plácala po zádech toho neskutečného šťastlivce, který si snad ani neuvědomoval, jak málo ho dělilo od jisté smrti. Mělo mě vůbec překvapit, že tím drzým opovážlivcem byl Harry Potter?

Nejasně si vzpomínám, že jsem na něj začala hystericky křičet a vůbec jsem si nevšímala, jak ho ostatní omlouvají (až později se mi vybavilo, že to celé zřejmě bylo nějakým pokračováním té potyčky u snídaně), samozřejmě nechyběl ani provokatér Malfoy (mé špatné dojmy z tohoto hocha se jen potvrzují). Jenže v té chvíli jsem se stěží ovládala, na zlomek sekundy jsem si představila Harryho bezvládné tělo odrážející se od země po tvrdém dopadu, před očima mi prolétly obličeje jeho mrtvých rodičů a také Albusův výraz - jak by se asi tvářil, kdyby chlapec, který zůstal naživu, a kterého jedenáct let schovával u těch jeho příšerných příbuzných, chlapec, v něhož tolik doufal, i když se to před námi snažil tajit, kdyby tenhle chlapec zemřel následkem naprosto nezodpovědného a hloupého nápadu zachránit věc svého zraněného kamaráda? Jenže... neměla bych na něj ve skutečnosti být spíš hrdá?

A pak mi to náhle došlo. Jistě, vlastně to bylo naprosto logické, vždyť jeho otec byl jeden z nejlepších...

Popadla jsem Harryho Pottera za ruku a stále ještě poněkud nepříčetně ho vláčela k hradu. Bylo mi jasné, že navenek to musí vypadat, jakože dostane ten nejhorší školní trest (a vážně jsem pořád váhala, jestli mu ho přece jen neuložit), ale když jsem zaslechla škodolibé poznámky zmijozelských, definitivně jsem se rozhodla. Tentokrát už ne!

Trochu se třásl, zjevně si myslel, že ho táhnu nejmíň k řediteli, abychom ho okamžitě vyloučili. Nevymlouvala jsem mu to, ať se chlapec chvíli podusí ve vlastní šťávě, však ono mu to vůbec neuškodí. A dusil se docela dlouho - nemohla jsem totiž Wooda ani zaboha najít.

Nakonec jsme vrazili do třídy ke Kratiknotovi a tam jsem si ho konečně všimla. Byl zmatený snad ještě víc než Potter, když jsem mu oznamovala, že mu vedu nového chytače. Naštěstí je celkem bystrý - rychle to pochopil, a když jsem viděla, jak mu zasvítily oči, sama jsem se trochu uklidnila a moje zděšení a vztek vystřídalo netrpělivé očekávání.

Wood nezklamal - okamžitě začal kolem mladého Pottera kroužit jako mlsný pes, hodnotil jeho postavu a už mu vybíral koště. Potter z toho byl pořád trochu vedle, ale i on se pomalu začal tvářit natěšeně, když mu došlo, že dnes se asi vylučování ze školy konat nebude. Trochu jsem se zarazila - budu muset promluvit s Albusem ohledně toho pravidla pro první ročníky. Ale nepochybuji, že on tuhle výjimku povolí - viděla jsem na něm, jak moc mu na Harrym záleží, udělá cokoli, aby se tu ten chlapec cítil dobře.

Samozřejmě jsem navenek musela zůstat přísná, když jsem mu pohovořila do duše o nutnosti usilovně trénovat, ale ti dva mě skoro neposlouchali. Wood už byl duchem na hřišti a Harry se tvářil tak nevěřícně a šťastně, že jsem se neubránila úsměvu. Tolik mi v té chvíli připomínal Jamese, když byl v jeho věku! Až na ty oči, ty... ty má po své matce...

A tak Nebelvír našel nového chytače. U večeře bylo kolem našeho kolejního stolu docela rušno a já se tentokrát rozhodla nezasahovat, ani když jsem spatřila další ostrou hádku mezi Harrym a mladým Malfoyem. Musím svým nebelvírským trochu víc věřit, zařekla jsem se, jsou to sice ještě děti, ale snad mají dost rozumu na to, aby se nezapletli do žádného nebezpečí.

Portrét pro Bradavice (5.5.)

Závěrečná část páté kapitoly povídky a několik dalších setkání...

Kapitola pátá: Nová setkání (5. část)

Tentokrát dorazila Nathalie do Velké síně mezi prvními. Hagrid už seděl na svojí rozměrné židli a rozmlouval s Brumbálem, jenž se opíral o stůl naproti němu a popíjel víno ze zlatého poháru. Pozdravil se s Nathalií a prohodili pár zdvořilých vět, načež jí představil svoji zástupkyni a ředitelku nebelvírské koleje profesorku McGonagallovou - přísnou čarodějku v zeleném hábitu, která si Nathalii pozorně změřila chytrýma očima skrývajícíma se za drobnými brýlemi.

---

Vzápětí se však obrátila k Hagridovi a důrazně ho požádala, aby držel studenty od svého vyhořelého srubu dál alespoň do té doby, než ho dá opět do pořádku. Nathalie si tvář této čarodějky vybavovala z některých svých obrazovideckých kreseb, a tak ji zvědavě pozorovala, jak se odchází posadit vedle Brumbála. Hagrid se po profesorčině poznámce tvářil zkroušeně a jen neochotně odpovídal na Nathaliiny otázky týkající se dalších učitelů vcházejících do síně.

"To je profesor Kratiknot - vede havraspárskou kolej a učí kouzelný formule," poznamenal o maličkém rozježeném čarodějovi, jenž právě usedl na vysokou židli a urovnával si pod sebou několik polštářů, aby ho za stolem bylo vůbec vidět.

Nathaliina pozornost se přesunula na štíhlou čarodějku s očima žlutýma jako jestřáb.

"Madame Hoochová - lekce lítání na koštěti," informoval ji Hagrid, "a profesorka Babblingová - starodávný runy. A tohle je madame Sinistra. Ta učí hvězdářství."

"Vy musíte být slečna Belartová," ozvalo se za Nathaliinými zády a na roh vedle ní se usadila malá kulatá čarodějka s rozcuchanými vlasy a záplatovaným kloboukem. "Já jsem Pomona Prýtová," podávala jí upracovanou dlaň nepatrně zašedlou od hlíny.

"Profesorka Prýtová učí bylinkářství a vede mrzimorskou kolej," vykládal z druhé strany Hagrid.

Nathalie se usmála a potřásla si s čarodějkou rukou.

"A toto je Septima Vektorová," představila Prýtová svoji společnici, jež se usazovala hned vedle ní.

"Věštění z čísel," doplnila ji nově příchozí a taktéž si stiskly ruce.

Nathalii už z těch jmen začínala jít hlava kolem. Profesorky Prýtová a Vektorová se totiž okamžitě zapojily do Hagridova výkladu, a tak Nathalie brzy věděla naprosto všechno o profesoru Binnsovi - duchovi, jenž si ani nevšiml, že zemřel, a dodnes učí v Bradavicích dějiny čar a kouzel - o profesoru Kettleburnovi, který při vyučování péče o kouzelné tvory přišel už o několik končetin, o knihovnici madame Pinceové i o ošetřovatelce madame Pomfreyové. Nevynechaly ani Celebruse Riche, jenž právě vyšel ze dveří a okázale se ukláněl a zdravil na všechny strany.

"Pořád ještě nepochopil, že ho sem Popletal poslal jen proto, aby se ho zbavil," špitla Prýtová a utvrdila tak Nathalii v dojmu, že Riche mezi ostatními zaměstnanci Bradavic není zrovna populární.

"Profesora Snapea znáte už ze včerejška," přerušil po chvíli Hagrid vzrušenou debatu obou profesorek na téma možného vztahu knihovnice Pinceové a školníka Filche a Nathalie zahlédla černé prameny vlasů zpola zakrývající profesorův nažloutlý obličej. Asi si ty přísady do lektvarů raději objednám z Londýna, pomyslela si, když viděla jeho kyselý výraz, jímž letmo přejel celé osazenstvo Velké síně. Ještěže byla na rohu vedle mohutného Hagrida tak dobře schovaná.

"A tohle je profesor Quirrell," pokračoval hajný a Nathalii při vyslovení posledního jména zablikalo před očima varovné světélko. Hned si vybavila nachový turban ze své kresby famfrpálového zápasu; hubený nervózní mladík, který vstupoval do síně hned za Snapem, však žádný turban na hlavě neměl, místo toho si nejistě uhlazoval krátké světle hnědé vlasy.

"A ten učí co?" zajímala se okamžitě.

"Dělí se o studia mudlů s profesorkou Burbageovou," ukázal Hagrid na další čarodějku.

"Strávil teď nějaký čas na cestách a, upřímně řečeno, Brumbál ani nečekal, že se vrátí do začátku nového školního roku," navázala profesorka Prýtová, "již předloni proto oslovil Charity Burbageovou, aby tu učila nauku o mudlech namísto něj. Když se pak v Bradavicích na začátku září víc jak po roce Quirrell nečekaně objevil, nemohl už jí to odříct."

"Jenže je nějakej divnej, myslím Quirrell," poznamenal Hagrid, "vždycky to byl fajn kluk, trochu zakřiknutej, ale jinak prima. Ale co se vrátil, mám z něj takovej zvláštní pocit. Prý narazil v Černym lese na pár upírů, a tak si říkám, jestli z toho nemá ňáký trvalý následky…"

"No tak, Hagride, Quirinus je přece takový milý mladý muž!" vrtěla hlavou Prýtová, ale to už se na stolech jako zázrakem objevily mísy plné vonícího jídla, z nichž se kouřilo tak mocně, jako by je domácí skřítkové právě vytáhli z trouby. Nikdo se k hodování nenechal dvakrát pobízet.

Nathalie se při večeři nijak nenudila - profesorka Prýtová jí nejdřív nadšeně vykládala o několika starodávných nákresech přesazování kouzelných rostlin, které visí v jejím skleníku, a trvala na tom, že si je Nathalie musí co nejdřív přijít prohlédnout, neboť v té vlhké atmosféře jistě velmi trpí a budou potřebovat okamžitou opravu. Načež zapředla se svojí druhou sousedkou rozhovor o významu jetelových čtyřlístků, jež ona sama prý považuje za pouhou hříčku přírody a důrazně odmítá jakékoli výklady madame Vektorové o důležitosti rozdílů mezi číslem tři a čtyři. Nathalii nezbývalo, než jim po celou dobu zdvořile naslouchat, neboť Hagrid hladově zdolával obrovské vepřové koleno a nebyla s ním žádná řeč.

Učitelé i studenti postupně dojídali a odcházeli ze síně s přáním dobré noci. Nathalie se poprvé od chvíle, kdy předešlého dne opustila vyhřátý Rosmertin lokál, cítila celkem blaženě, vychutnávala si doušky opojného vína, kochala se představou první klidné noci v Bradavicích a -

"KDO TO BYL?"

Tohle zaječení následované dalšími táhlými a nesrozumitelnými skřeky, jež se ozývaly z místnosti za profesorským vchodem do síně, bylo Nathalii ze včerejška až příliš dobře známé…

Pár studentů, kteří ještě nedojedli, zvědavě natáhlo krky směrem k učitelskému stolu, kde se profesoři vzájemně častovali nechápavými pohledy, a když řev za jejich zády neustával, nerozhodně začali vstávat ze svých židlí a mířili ke dveřím. Nathalie se prosmýkla mezi profesorem Kratiknotem a madame Pomfreyovou a zvědavě se rozhlížela po zdroji toho děsného křiku.

"Já už toho mám DOST, Brumbále!" zaznělo z rohu přerývavě. "Za tohle budu požadovat ten nejpřísnější trest! Pověsím je za palce ve sklepení, zbičuju je, zabiju je…"

"Argusi, prosím vás, uklidněte se!" dolétl k ní zvuk Brumbálova konejšivého hlasu. "Paní Norrisové přece vůbec nic není. Tohle dokážeme napravit jedna dvě…"

Přistoupila blíž k hloučku profesorů, aby zjistila, co se to vlastně stalo, a když se dav trochu rozestoupil, naskytl se jí fantaskní pohled na shrbeného školníka úpěnlivě svírajícího třesoucí se tělíčko vypelichané kočky obarvené na tu nejsvítivější růžovou barvu, jakou kdy viděla. Zprvu jen nevěřícně vytřeštila zrak na ten neskutečný výjev, ale pak se neudržela a vyprskla smíchy, okamžitě si zakrývajíc ústa dlaní, aby si toho nikdo nevšiml. Do očí jí vyhrkly slzy a během chvilky začala mít neodbytný pocit, že se co nevidět smíchy zalkne.

Musím pryč, uvědomila si, a to hned!

Otočila se na místě a takřka poslepu vyrazila co nejrychleji ke dveřím, hned v příštím okamžiku však prudce vletěla do kohosi v černém hábitu.

"Promiňte," vyjekla, chvějíc se potlačovaným veselím, a zkoušela vyprostit svůj obličej ze záhybů tmavého pláště. Několikrát zamrkala, jak se snažila zaostřit přes slzy - kdo to… ale ne! otřásl jí nový záchvat smíchu, když se střetla s lesknoucím se pohledem Severuse Snapea.

"Omlouvám se," škytla z posledních sil a vyřítila se z místnosti.

Poodešla pár kroků, opřela se o zeď a nezvladatelně se rozchechtala, až ji rozbolela bránice. Nepatrně se předklonila a pomalu se sunula podél zdi do bezpečné vzdálenosti. Za rohem ke svému překvapení narazila na Freda a George Weasleyovy, krčili se za sochou čaroděje se zlatou holí a Nathalii všechno podivuhodně rychle secvaklo - ta růžová tráva venku u Hagrida…

"To jste udělali vy!" vyhrkla nahlas a stále se ještě trochu třásla. "To vy -" zarazila se, když si všimla, že na ni bratři dělají zoufalé posunky a očima jí naznačují - za vámi!
Do háje, mysli přece!

"...jste mi dali do pokoje ty krásné květiny na přivítanou!" dořekla bez dechu a oba Weasleyovi si trochu nechápavě, ale přesto viditelně oddechli.

Ani se nemusím ohlížet -

"Weasley a Weasley, jak jinak," projelo ledově vzduchem - přesně jak čekala. Krucinál, musel vyjít hned za mnou! "Ukažte, co máte v kapsách!"

"Profesore Snape, mohl byste mě, prosím, nechat nejdřív domluvit, než začnete ty nevinné hochy prohledávat?" V tónu jejího hlasu nebylo najednou ani stopy po veselosti a vyzníval nečekaně ostře.

Dvojčata zalapala po dechu, Snape ztuhl a pomalu se otočil jejím směrem.

"No prosím," zašeptal zlověstně, "já rád počkám…"

Znovu si povzdychla - u všech druidů, proč ve mně ten chlap vyvolává ty nejhorší stránky mojí povahy? Ale co už… Vytáhla z kapsy pergamen se svým seznamem a podávala mu ho.

"Mezitím byste mi možná mohl zaskočit pro pár přísad do lektvarů, buďte tak laskav," pravila a co možná nejvěrněji napodobila arogantní výraz onoho kouzelníka, který ji tak neomaleně předběhl v bance U Gringottových.

"Co je to?" zavrčel Snape s nehybným pohledem upřeným na hustě popsaný pergamen.

"Seznam přísad, které budu potřebovat pro svoji práci. Ředitel mi přislíbil vás v této záležitosti informovat, předpokládám, že tak již učinil," odvětila klidně a s uspokojením sledovala, jak se Snapeův obličej zkřivil potlačovanou zlostí.

Vytrhl jí pergamen z ruky a přelétl ho pohledem. Pak se na ni upřeně zadíval.

"Zítra v deset v mém kabinetu," zasyčel vztekle. "A buďte tam přesně - nebudu na vás čekat ani minutu navíc!" Rozezleně se otočil a vyrazil směrem ke sklepením; černý plášť za ním vlál přesně tak, jako na její kresbě, a na Weasleyovy se už ani nepodíval.

"Tohle teda bylo dost drsný," zhodnotil scénu George.

"To jo, dejte si pozor, aby vám nepodstrčil nějaký jed," varoval ji Fred vážně, zatímco její dech se jen s obtížemi vracel do normálu.

No, páni! Já mu ten seznam fakt vnutila, divila se - vždyť ještě před pěti minutami byla pevně rozhodnutá objednat všechno v Londýně.

"Žádný strach, nehodlám to pít. A teď mi proboha řekněte, jak jste to udělali?" vyhrkla tiše a napjatě, "pár kouzel znám, ale takový odstín růžové jsem jaktěživ neviděla!"

Dvojčata se na ni vesele zašklebila a všichni tři se s hlavami u sebe vydali k hlavnímu schodišti.

^{_{Poznámka ke složení profesorského sboru:}}

^{_{V této a v následujících kapitolách používám některá křestní jména a příjmení profesorů, která se neobjevují v knihách o Harrym Potterovi, tak, jak vyplývají z poznámek J. K. Rowlingové (např. profesorka starodávných run se prý měla jmenovat Babblingová - mimochodem česky by se zřejmě jmenovala Bublavá nebo Blábolivá:-))}}

^{_{Co se týče profesora Quirrella, tak předpokládám, že pobýval v Bradavicích i před nástupem Harryho Pottera do školy - opět vycházím z údajů JKR, že původně učil mudlovská studia. V 1. dílu HP je zmínka o tom, že strávil nějaký čas na cestách (v Albánii narazil na Voldemorta) a od té doby se bojí studentů i svého předmětu (vypráví Hagrid Harrymu) - počítám, že tím předmětem se myslí obrana proti černé magii (viz i Percyho zmínka, že Snape usiluje o Quirrellovo místo), kterýžto předmět ovšem nikdo neučil déle než rok - takže ho Quirrellovi svěřím zřejmě někdy ke konci příběhu. Turban ještě nenosí - Voldemort se zmocnil jeho hlavy až po neúspěšné krádeži Kamene mudrců od Gringottových.}}

_{^{A ještě na závěr - co se týče místnosti, kde Filch lkal nad svojí obarvenou kočkou, vycházím ze 4. dílu HP, podle kterého se právě v této místnosti, do níž vedly dveře z prostoru za učitelským stolem, shromažďovali vybraní šampióni. A předpokládám, že z této komnaty vedly další dveře na hradní chodbu, kde se Nathalie následně setkala s dvojčaty Weasleyovými.}}

Předchozí (5.4.) *** Následující (6.1.)

Rozcestník povídky