Myslela jsem, že nejdřív přeložím tu úvodní báseň, která mi ještě zbývá k minulé části, ale počítám, že čtenáře stejně spíš zajímá text, takže jdu do toho - byť opět po menších kouscích. (dopřeloženo 9.7.2015)ssSss
Hermiona sestupovala zavěšená do Severuse ze schodů Opery Garnier. Byla moc ráda, že se rozhodla vzít si s sebou do Paříže svůj luxusní šedý vlněný kabát; vypadali se Severusem, jako by mezi ty vymóděné pařížské pravidelné návštěvníky operních představení odjakživa patřili.
"Tak, Severusi," začala s úsměvem, "přesvědčil tě Herr Mozart?"
"Možná," zamumlal.
"Copak ty si nemyslíš, že to bylo úžasné?" zeptala se.
"Bylo to...," zarazil se Severus zamyšleně.
"Neodvažuj se popsat to jako ,přiměřené'," varovala ho a on se uchechtl.
"A co třeba ,snesitelné'?"
Plácla ho přes ruku.
"Ty jsi naprostý ignorant."
Severus se ušklíbl a oba pokračovali v chůzi po Operní třídě. Zdráhal se to přiznat, ale hudby si ten večer všímal jen málo; většinu času potají strávil bezpečným pozorováním Hermiony skrz dlouhé prameny svých černých vlasů. Zajímala ho její reakce na představení, nikoli to, co se odehrávalo na jevišti.
Brzy dospěli k okraji Tuillerií a zůstali stát před osvětlenou Pyramidou v Louvru. Hermiona se otočila a objala Severuse kolem pasu.
"Děkuji ti," zašeptala. "Děkuji, že jsi mě sem vzal a že jsi vydržel prosedět vedle mě celou tu operu."
Jemně jí shrnul pramen vlasů z obličeje.
"Bylo mi potěšením," odvětil a přejel jí bříškem palce po tváři. "Hermiono...," začal s úmyslem jí říct, že se nechce vzdát; že se s ní chce procházet ruku v ruce ulicemi měst po zbytek života.
"Ano?" otázala se a věnovala mu spokojený úsměv.
Otevřel ústa, aby jí to všechno vypověděl, srdce se mu však nepříjemně rozbušilo v hrudi. A pak ho napadlo, že jim zbývá ještě celý další den, který ve francouzské metropoli stráví. Co když ale jejich rozhovor neproběhne podle plánu? Co když si jejich vztah špatně vyložil a Hermiona nemá ani ten nejmenší úmysl s ním zůstat? Následující večer snad budou mít dost času na podobná vyznání.
Spustil dolů paže, kterými ji objímal kolem pasu, a vzal ji za ruku.
"Pojď," pravil potichu, "je načase vrátit se do hotelu. Co bys tomu řekla, kdybychom zítra vynechali konferenci a namísto toho si užili celý den v Paříži?"
"To zní dobře," odpověděla Hermiona natěšeně. "Chtěl bys zajít do muzea Orsay? Do Lucemburských zahrad? Ach, a taky jsem už léta nebyla v Sacré-Coeur!"
"To mě mohlo napadnout, že budeš chtít vidět celou Paříž za jediný den. Díky Merlinovi za přemisťování," zabručel Severus, nasměroval ji k hotelu a v duchu přemýšlel nad tím, jestli je prostě jenom praktický nebo se chová spíš jako zbabělec. Možná se doopravdy choval jen jako obyčejný zbabělec, co všechno jen odkládá, ale teď získal dalších dvacet čtyři hodin, aby to odčinil.
ssSss
Následující den uběhl dočista v kolotoči návštěv pařížských pamětihodností, ale jak padla tma, pocítil Severus v žaludku nepříjemné dloubání obav. Vzal Hermionu do Paříže s úmyslem říct jí, co cítí; chtěl si s ní sednout někam do kavárničky a zeptat se jí, jak si to ve svém životě představuje dál. Tolikrát si v hlavě převracel slova, která jí poví; neustále si v duchu přehrával, jak celý jejich rozhovor bude probíhat, jenže teď mu to načasování připadalo nešťastné, tady v ulicích přeplněných lidmi spěchajícími za vánočními nákupy.
Ještě nikdy Hermionu neviděl v tak živé náladě. Pořád mu ukazovala nějaké kavárny a bary, do kterých chodila, když v Paříži studovala, místa, kde pracovala, a travnatá zákoutí pod stromy v Lucemburské zahradě, kde se s Padmou vždycky na jaře připravovaly na zkoušky. Její život před návratem do Británie byl tak odlišný, že si Severus nemohl pomoci, aby se nesrovnával se všemi těmi mládím kypícími, lehkomyslnými muži, se kterými jistě chodila, když tady byla na univerzitě. Nebylo to poprvé, kdy žasl, jak šťastně Hermiona vypadá, když je s ním, jenže jakmile se zmínila o letech strávených na vysoké, vyznívalo náhle to srovnání s jejími přáteli ještě výrazněji.
Po večeři si dali malý aperitiv a Severus si náhle uvědomil, že se její energie vytratila a má pod očima temné kruhy.
"Jsi unavená," zašeptal k ní nad stolkem, u nějž seděli.
Věnovala mu vyčerpaný úsměv.
"Ano, trošku. Ale je to jen moje chyba, že jsem chtěla vidět celou Paříž za jediný den."
"Možná bychom se, až zaplatíme účet, měli vrátit domů," navrhl a pokynul číšníkovi. Cítil úlevu, že se mu pro danou chvíli podařilo vyhnout se své naplánované povinnosti, ale zároveň byl sám ze sebe znechucený, neboť opět nevyslovil to, co sem přišel říct.
"Souhlasím," potlačila Hermiona zívnutí, "je však ještě jedna věc, kterou bych chtěla vidět, než půjdeme, pokud ti to nevadí."
"A to jest?" pozdvihl obočí.
"Pohled na Eiffelovu věž ze Zahrad Trocadéra je velkolepý, obzvlášť v noci. Jestli už jsi poslal naše kufry zpět do Londýna, můžeme se tam přemístit hned, jak se toho pohledu nabažíme."
"Poslal jsem kufry napřed už dneska ráno, takže se do hotelu vracet nemusíme," přitakal Severus.
Zaplatili za jídlo a vydali se v oboustranně příjemném tichu pomalou procházkou k Trocadéru. Obchody i výstavní sály už byly zavřené a ulice již nebyly tak přecpané turisty a lidmi běhajícími po nákupech. A když tak stáli v relativním osamocení na terase Trocadéra a dívali se dolů na osvětlené fontány, uvědomil si Severus, že je teď patrně nejblíž dokonalému okamžiku, jak by vůbec mohl být. Jenže než stačil promluvit, obrátila se k němu Hermiona a pravila:
"Proč jsi mě sem vzal, Severusi?"
Z tónu jejího hlasu usuzoval, že je nervózní, že možná sbírá odvahu zeptat se ho přesně na tohle už od okamžiku, kdy dorazili do Paříže. Otočil se k ní a vzal její tvář do dlaní.
"Vzal jsem tě sem na naprosto strhující konferenci o lektvarech," řekl s pousmáním.
Ona mu ale úsměv neoplatila, její čelo se naopak zachmuřeně zakabonilo.
"Na konferenci, které jsme se prakticky nezúčastnili a která tě zajímala jen málo, pokud vůbec?" pohlédla mu upřeně do očí. "Nabyla jsem dojmu, že mi chceš něco říct, Severusi, a byla bych ráda, kdybys už mě dál netrápil a pověděl mi to."
A on to ucítil znovu - ten bolestivý tlukot srdce pod svými žebry. Dál ji hladil dlaněmi po tváři, naklonil se k ní, jemně ji políbil a pokusil se do toho jediného polibku vložit všechno, co pro něj bylo tak obtížné vyslovit. Když se od sebe jejich ústa vzdálila, byly její oči plné slz.
"Řekni, že to nebyl polibek na rozloučenou, Severusi," pronesla třesoucím se hlasem.
"Ne, Hermiono," zatvářil se starostlivě, "to nebyl polibek na rozloučenou." Načež se zhluboka nadechl a už otevíral pusu, aby jí pověděl, že nebude žádný polibek na rozloučenou, když jejich domnělé soukromí narušilo ostré zahvízdnutí a pronikavý výbuch smíchu skupinky puberťáků, kteří k nim přicházeli zleva. Severus si zhluboka povzdychl a zamračil se na partu výrostků. V těchhle romantických záležitostech byl beznadějným případem a Pařížané mu situaci nikterak neusnadňovali.
Hermiona se krátce zasmála a zavrtěla hlavou.
"Tomu se říká pokazit kouzlo okamžiku."
Spustil ruce z jejího obličeje.
"Pojďme domů," navrhl a cítil se zcela poražený.
Přikývla na souhlas, její výraz byl však nadále znepokojený.
"Tvůj dům nebo můj?"
"Můj."
Vzdálili se od té neurvalé výpravy studentů, a jakmile se dostali bezpečně z dohledu, zatočili se na místě a přemístili se na schody Severusova domu na Kensingtonském náměstí. Na prahu je přivítalo blahodárné ticho a Severus za nimi zavřel dveře.
Hermiona mlčky přikývla, z čehož usoudil, že je pořád ještě smutná a není si jistá jeho úmysly. Vzal ji za klopy jejího šedivého kabátu a přitáhl si ji k sobě. Upřeně jí hleděl do tváře a při tom jí rozepjal stříbřité knoflíky, stáhl jí kabát z ramenou a pověsil ho na věšák vedle svého. Letmo se na oba kabáty zahleděl, jak tu vedle sebe visí, a pomyslel si při tom, jak pěkně se k sobě hodí - jako kdyby nějakým způsobem odrážely osobnost svých majitelů. Jeho byl dlouhý a černý, z mnohem pevnější a tlustší vlny, než byl ten Hermionin - její byl mnohem menší, o něco světlejší a výrazně dámského střihu. Vypadaly velmi odlišně, a přesto pověšené jeden vedle druhého tady v hale vyhlížely moc dobře.
Obrátil pozornost zpět k Hermioně, která ho pozorně sledovala s poněkud zmateným výrazem na tváři. Přitáhl ji pevněji k sobě, sklonil hlavu, aby ji políbil, avšak ona ho zarazila s prstem přitisknutým na jeho rty.
"Polib mě tak, jako před chvílí v Paříži," zašeptala.
Nic neřekl, jen zdvihl dlaně k jejímu obličeji, pohladil ji stejně jako předtím, když prodlévali nad vodotrysky na Trocadéru, něžně přitiskl ústa na její a vklouzl jazykem mezi její rty.
Cítil, jak mu tiše zasténala do úst a na okamžik takřka znehybněla. Pak mu ale zajela prsty do vlasů, hladově mu polibek vrátila a s narůstající naléhavostí se k němu přitiskla.
"Pojď do postele," zašeptala chraplavě a on vzrušením polkl.
"S největší radostí."
Vzal ji za ruku a vedl ji do svojí ložnice; pustil ji, až když došli k rohu postele, kam se posadil a přitáhl si ji na klín. Zdvihl ruce k jejím vlasům, uvolnil stuhu, kterou ty kaštanové kadeře byly svázány, a nemohl se vynadívat na to, jak se jí rozlévají po ramenou. Pustil stuhu na zem a natáhl se k Hermioně, aby jí rozepnul knoflíčky od halenky, ona však byla tak vzrušená, že ho od sebe lehce odstrčila, halenku si jednoduše přetáhla přes hlavu a odhodila ji kamsi do pokoje.
Severus přitiskl rty na vrcholek jejího pravého prsu, rozepnul jí podprsenku a stáhl jí ramínka z paží. Vzal do úst jednu z jejích již ztvrdlých bradavek a zasténal, když se mu zavrtěla na klíně a otřela se při tom stehny o jeho erekci. Popadl ji oběma rukama za boky, přimkl je pevněji ke svým slabinám a zachvěl se rozkoší, jak se prohnula do oblouku, zvrátila hlavu dozadu a její husté vlasy se přelily přes jeho kolena. Stiskl jí bradavku mezi zuby, za což ho odměnila spokojeným zavzdycháním, a on ji pak pustil z úst, aby ji mohl položit na postel.
Rychle uvolnil knoflík na jejích džínách, a když odkopla boty, zdvihla k němu boky, aby jí mohl svléknout zbytek oděvu. Stál nad ní a přivřenýma očima obdivoval její obnažené tělo, zatímco se zbavoval vlastního oblečení. Byli milenci už mnoho měsíců, a ačkoli už za tu dobu stačil prozkoumat každý centimetr jejího těla, připadalo mu, že pokaždé najde něco nového, čeho si předtím nevšiml nebo to při předchozích příležitostech dostatečně neocenil. Dnešního večera ho nepřestávalo fascinovat, jak jí v důsledku zrychleného dechu prudce stoupá a klesá hrudník - její ňadra nevypadala nikdy tak plně a on se na ni spokojeně pousmál ve chvíli, kdy doputoval očima k jejímu obličeji a všiml si, jak se kouše do spodního rtu, což bylo jejím zvykem pokaždé, když na něj čekala, než se svlékne.
Nahý se uložil do postele vedle ní, přejel prsty po hedvábné křivce jejího boku a uniklo mu krátké zasténání, když ho hřejivou dlaní polaskala po varlatech. Přitiskla měkké rty na jeho ústa, obtočila nohu kolem jeho boku a převrátila se na záda, přičemž ho stáhla s sebou. Pomiloval ji s nekonečnou, téměř až bolestnou něhou. Jakmile oba dosáhli uspokojení, přetočila se na stranu a lehla si k němu zády, aby ji mohl obejmout, jak bylo jeho zvykem. K jejímu překvapení ji však přitáhl zpátky, čelem k sobě.
"Dívej se na mě, Hermiono," zašeptal.
Otočila se tedy k němu, celá zmatená, a dlouze jeden na druhého hleděli. A pak ji, prostě a jednoduše, políbil. S rukou jen tak položenou na její paži, skoro až decentně, a líbal ji s tak zbožnou úctou jako nikdy předtím.
Hermiona nevěděla přesně proč, ale v tom okamžiku se uvnitř ní zdvihla vlna naděje a ona nedokázala zadržet slzy. Tak dlouho a trpělivě čekala, až jí dá Severus najevo, co cítí, že měla nyní dojem, jako kdyby mezi nimi proběhlo menší zemětřesení.
Líbal ji, až ucítil na tváři vlhko. Zaskočeně se od ní odtáhl a zjistil, že jí po tváři stékají slzy.
"Hermiono," hlesl, jako kdyby měl v krku knedlík. "Proč pláčeš?"
Vyškrábala se do sedu a přikryla si obličej rukama.
"Já vlastně ani nevím, Severusi," zamumlala přiškrceným hlasem. "Cítím se jako naprostá duševní troska, nevím, co se to se mnou děje." Škubnutím za pokrývku se přikryla až ke krku a přitáhla si kolena k sobě.
Severus ji sledoval, jak na pár vteřin zavírá oči a zhluboka dýchá, aby se uklidnila.
"Cítím, že se věci mezi námi změnily, a nevím, jak si tu změnu mám vysvětlit," řekla s nuceným klidem, přemáhajíc slzy.
Severus se s povzdychnutím posadil zády k ní a přehodil nohy přes okraj postele. Nechtěl ji rozrušit; pro průběh tohoto večera si připravoval řadu zcela odlišných scénářů, žádný z nich však neobsahoval slzy a zmatené pocity.
"Věci se doopravdy změnily," řekl jemně, napůl k ní otočil hlavu, avšak jejímu pohledu se vyhnul. "Všechno se změnilo." Z hromádky zmačkaných šatů na zemi sebral svoji hůlku a z věšáku na zadní straně dveří do koupelny si přivolal župan.
"Jak, Severusi?" ptala se Hermiona a v tónu jejího hlasu bylo znát zoufalství. "Jak se změnily?"
Postavil se, oblékl si župan a utáhl si pásek kolem pasu.
"Dřív jsme šukali jako králíci," řekl bez obalu.
Trhla sebou, neboť na vulgární mluvu u něj nebyla zvyklá.
"A teď?" zeptala se tak tiše, že ji sotva bylo slyšet.
Otočil se, pohlédl na ni a ona v jeho očích spatřila skutečnou náklonnost, doprovázenou tak odhodlaným výrazem, že jeho síla byla až omračující. Pak se od ní opět odvrátil a řekl:
"Teď se milujeme."
Vykročil přes pokoj; chystal se zajít do pracovny a přinést dokumenty, na kterých neúnavně pracoval už ode dne, kdy požil exostrasérum. Dokáže jí, že je odhodlaný zařídit si vlastní rozvod dřív, než se ona opět stane osobou povinnou podle manželského zákona.
Hermioniny oči se rozšířily úžasem a svalila se na postel takřka neschopná dýchat, s peřinou stále přitaženou až ke krku. Nikdy předtím nevypustil z úst slovo ,milovat'.
"Znamená to, že mě miluješ, Severusi?"
Zůstal stát s rukou na klice.
Hermiona ztuhla a napjatě ho sledovala, jak nepohnutě stojí u dosud neotevřených dveří. V uších jí vibroval tlukot vlastního srdce, a když se jeho mlčení protahovalo tak dlouho, že jí to připadalo jako minuty, ačkoli šlo ve skutečnosti sotva o pár vteřin, náhle z celé duše zalitovala, že na něj tu otázku takhle narychlo vypálila. Vždyť si přece slíbila, že počká, že ho nebude nutit do žádných prohlášení.
"Já... promiň, Severusi," vydechla a zavřela oči. "Neměla jsem se ptát. Líbí se mi, jaké to mezi námi je. Kdyby nebylo manželského zákona, klidně bych takhle spokojeně žila navěky. To jenom, že..."
Pomalu se obrátil čelem k ní.
"Ano, Hermiono."
Zarazila se uprostřed věty a spodní ret se jí nekontrolovatelně třásl.
"Ano?" tázala se a stěží dokázala uvěřit, že se nepřeslechla.
"Ano," zopakoval zřetelně.
Nemohla si pomoci a po tváři se jí skoulela slza.
Pustil kliku, přešel zpátky přes ložnici a posadil se na postel naproti ní.
"Chceš se mnou být?" zeptal se a v jeho hlase zazněl náznak obav.
Hermiona rychle polkla.
"Víc než cokoli na světě," zašeptala.
Naklonil se k ní a jemně jí setřel slzu z tváře.
"V tom případě máme hodně co zařizovat." A s tím se opět narovnal, ještě chvíli setrval pohledem na její uslzelé tváři a pak odešel z ložnice zavíraje za sebou potichu dveře.
Hermiona klesla na postel, zabořila obličej do polštáře a marně přemýšlela, proč se jí v okamžiku, kdy se její sny měly stát skutečností, chce plakat, jako kdyby se jí mělo srdce rozskočit.
ssSss
Ráda bych na tomto místě udělala malou reklamu jednomu velkému vodáckému literárnímu projektu. Jedná se o sbírku na vydání již třetí knihy vodáckých povídek, kde by se měly objevit vítězné povídky z literární soutěže Kenyho VOLEJ a jako bonus jedna dosud nevydaná povídka Zdeňka Šmída, autora proslulé "vodácké bible" Proč bychom se netopili.
