Portrét pro Bradavice (12.3.)

Také jste tak rádi, že se blíží ty dva třídenní víkendy? Já se těším, jak malá :-) Třeba se mi i podaří trochu víc se rozepsat... Přidávám další část a samozřejmě budu (jako vždy) ráda za vaše nahlédnutí a případné komentáře (byť by byly sebekratší - prostě jen tak pro dobrý pocit, že ten můj už skororomán někdo čtete ;-))

Kapitola dvanáctá: Obraz zakladatelů (3. část)

"Pan Black má pravdu, řediteli," otočila se Nathalie k Brumbálovi poté, co si už poněkolikáté od svého příjezdu do Bradavic prohlédla obraz zakladatelů.

---

"V první polovině dvacátého století skutečně nemohl vidět použití Vyjevovacího lektvaru během restaurátorských prací," pustila se do vysvětlování. "Ten lektvar je sice známý už poměrně dlouhou dobu, ale celosvětově se používá teprve necelých čtyřicet let. Velká Británie a její bývalé kolonie totiž patřily k jeho nejzarytějším odpůrcům, vaši restaurátoři na základě několika drobných nehod způsobených při práci s odvarem z kýchavého bambusu, jenž je základem Vyjevovacího lektvaru, dokonce dlouhá léta tvrdili, že tato látka nevratně poškozuje umělecká díla -"

"Divíte se jim?" kývl Brumbál k Nathaliině ovázané dlani.

"Vliv lektvaru na živou tkáň a kouzelnická plátna se ovšem diametrálně liší," opáčila trochu dotčeně. Pak se opět obrátila ke zkoumanému plátnu.

"Tohle může být ještě velice zajímavé," pronesla tiše, než švihla hůlkou směrem k malbě a kapka lektvaru z její lahvičky se snesla na plátno jako stěží viditelná mlha. Nespouštějíc zrak z obrazu, pronesla obvyklé zaklínadlo; koutkem oka spatřila Brumbála, který zíral na plátno neméně pozorně, postávaje těsně vedle ní.

Na obvyklé údaje zapisované neviditelnou barvou - jméno malíře, název díla a letopočet jeho dokončení - však tentokrát čekala marně. Což ji ovšem u plátna takového stáří příliš nepřekvapovalo; neviditelná barva bývala zřídkakdy natolik kvalitní, aby postupem času z obrazu úplně nevymizela, a v tomto případě navíc do malby nepříznivě zasáhl jak onen skřetí útok, tak zřejmě i některé pozdější neúspěšné pokusy o její restaurování.

Rovněž modrý opar signalizující přítomnost čiperné magie byl takřka nepostřehnutelný.

"Oni se skutečně téměř nemohou hýbat," potřásla hlavou a odpovědí jí byly jen tři nepatrné, posmutnělé úsměvy Godrika Nebelvíra, Helgy z Mrzimoru a Roweny z Havraspáru.

Povrch plátna přešel pozvolna do zlatova, ale ani tato zář nebyla nijak silná, ba dokonce se zdálo, jako by chvílemi kolísala.

"Oživovací magie byla také téměř úplně zničena," pokračovala Nathalie a málem si ani nevšimla zamlžených očí, jimiž ředitel shlížel na neveselé výrazy bradavických zakladatelů.

"Dokážete to opravit?" otázal se jí, ale tón jeho hlasu už předem dával tušit, jakou odpověď očekává.

"O tom bohužel dost silně pochybuji," rozhodila omluvně rukama. "Je-li obraz v takto špatném stavu, bylo by k obnovení oživovacího kouzla nutné provést ho celé znovu od samého začátku. Nepředpokládám ale, že by se až do dnešních dnů zachovaly prameny vlasů nebo jiné části těla bradavických zakladatelů. A bez nich…," odmlčela se a Brumbál chápavě přikývl.

"Samozřejmě bych mohla zařídit, aby se opět dokázali pohybovat, jenže bez jejich vlastní vůle jim to nebude k niče… počkat… co je k čertu tohle?"

Nathalie se zarazila uprostřed slova a popošla blíž k obrazu. To přece není - to nemůže být...

"Co se děje?" zbystřil ředitel a střídavě bloudil očima mezi jejím obličejem a plátnem.

Nathalie znovu rozstříkla na obraz kapku Vyjevovacího lektvaru a pozorně se soustředila na tu jednu věc, která teoreticky neměla připadat v úvahu, jenže domnělý a skutečný stav si najednou byly natolik vzdáleny, že už to víc ani nebylo možné…

"Přenášecí magie!" zašeptala nevěřícně a zdvihla ruku k místu, kde se nad hlavami zakladatelů vznášel erb bradavické Školy čar a kouzel.

Podvědomě ucítila, jak ředitel vedle ní ztuhl a s podivně pobledlým obličejem beze slova hleděl na starobylé plátno.

"To je…?" promluvil hlasem, jenž nedokázal skrýt rozechvění.

"Umělecké přenašedlo," vydechla Nathalie poněkud zaraženě. "Zcela určitě."

Jejich pohledy se na okamžik střetly - jako by si oba potřebovali vzájemně potvrdit všechny ty zmatené myšlenky, jež se jim v té chvíli vyrojily v hlavě.

"Takže musí existovat druhý obraz…," poznamenal tiše Brumbál po několika vteřinách napjatého ticha.

"Obraz, na němž je namalované stejné přenašedlo," doplnila ho Nathalie.

"Jenže… nikdy jsem o ničem takovém neslyšel…," zavrtěl ředitel zamyšleně hlavou.

"Nevíte o žádném dalším podobném obrazu zakladatelů?" otočila se na něj zkoumavě.

"Nic takového mi není známo."

"Přemýšlejte, řediteli - z toho druhého obrazu to nemusí být na první pohled patrné, zvlášť když jsou zakladatelé natolik neschopni pohybu, že už staletí setrvávají pouze v tomto rámu. To druhé plátno je nejspíš s výjimkou toho přenašedla úplně prázdné…"

"Nic se mi nevybavuje," pokrčil Brumbál rameny, v obličeji vážný výraz, jaký u něj dosud nespatřila. "A vy? Pohybujete se po zdejším hradě už několik týdnů…"

"Zatím jsem na nic zvláštního nenarazila, ale nesmíme zapomínat, že ten obraz nejspíš ani v Bradavicích nebude…"

"Pokud ovšem vůbec existuje," zadíval se na ni soustředěně a snad i trochu s nadějí, o níž však sám tušil, že nebude nic než planá.

Stiskla omluvně rty.

"To vám bohužel nepovím," odvětila, "tak daleko účinky Vyjevovacího lektvaru přece jen nedosahují."

Tahle debata zjevně k ničemu nevedla, a tak se Nathalie v příští chvíli naklonila k plátnu tak, že se ho málem dotýkala nosem, a pozorně si stříbrně zářící přenašedlo prohlížela.

"Je to zvláštní," prohlásila po několika minutách a o kousek poodstoupila, aby i Brumbál mohl plátno zblízka prozkoumat. "Jako by to do toho erbu nepatřilo. Vidíte?" objížděla prstem obrysy přenašedla. "Všechno na tom erbu souhlasí - čtyři barevná pole pro čtyři koleje a na nich lev, had, orel a jezevec - stejné symboly kolejí jako v rozích rámu - a uprostřed erbu bradavické počáteční písmeno H, směřující svými konci do všech čtyř polí. Ale tvar toho přenašedla - připomíná to… jakousi růži se čtyřmi okvětními plátky, nemáte ten dojem?"

"Skutečně," zabručel polohlasně Brumbál, posunul si na nose půlměsícové brýle a s nespokojeně staženým obočím se znovu nahnul k obrazu.

Stříbrná zář postupně pohasínala tak, jak lektvar vyprchával, a nyní již bylo jasně patrné písmeno H podmalované čtyřmi lístky jakéhosi květu.

"Bradavický erb v průběhu věků procházel mnohými změnami, nikdy mě nenapadlo nad touto verzí přemýšlet, působí to prostě jako umělecký záměr…," pokrčil znovu rameny.

"A viděl jste někdy podobně ztvárněný bradavický erb?" vyzvídala okamžitě.

"Na to vám skutečně nedokážu odpovědět," pohnul odmítavě hlavou.

"Proč by sem to přenašedlo ale malovali?" neustávala ve své analýze. "Copak se předpokládalo, že by zakladatelé měli navštěvovat ještě jiná místa, než je tato místnost?"

"Musím říct, že ač jsem se ranou historií bradavické školy zabýval zejména v dobách svého mládí dosti podrobně, nevím o tomto obrazu nic víc, než jsem vám řekl již při vaší první návštěvě v mojí pracovně," podotkl Brumbál a mezi obočím mu naskočila vráska. "A pochybuji, že by k nám další historické prameny byly vstřícnější. Možná snad Cuthbert Binns…"

"To nemá cenu," zavrtěla hlavou, "s ním jsem na téma bradavických uměleckých děl mluvila poměrně dlouho. Ví toho sotva tolik co my."

Znovu stočila pohled k plátnu a přimhouřila oči.

"Jedna věc mi ale nesedí," navázala přemýšlivě po další dlouhé odmlce, "je to spíš jen můj instinktivní dojem, poněvadž se portrétováním rovněž zabývám… Víte, mám na mysli rozmístění těch postav. Podívejte," ukazovala na zakladatele prstem. "Helga z Mrzimoru a Rowena z Havraspáru sedí u kamenného stolu zhruba uprostřed obrazu a Godric Nebelvír je vyobrazen poněkud nesymetricky na jeho levé straně - po boku Helgy z Mrzimoru. To není moc estetické a vlastně ani logické - proč například nestojí uprostřed mezi nimi?"

"Třeba tam původně stál," snažil se Brumbál nalézt přijatelné vysvětlení, "a přesunul se na levou stranu ještě v době, kdy se mohl pohybovat. Prý míval pro Helgu z Mrzimoru určitou slabost…"

"Ne, on tam určitě původně nestál," zavrtěla hlavou. "Vidíte, jak je vysoký, i když sedí? Pod ten namalovaný bradavický erb by se ani nevešel..."

"Tím se to ovšem vysvětluje, ne?" nechápal ředitel. "Nakonec tedy přece jen sedí tam, kam ho dotyčný malíř původně umístil. A v pozadí na pravé straně je navíc bradavický hrad..."

"Ledaže by ten malíř byl úplně slepý," zavrčela odmítavě. "Takhle je ten obraz poněkud nevyvážený. Pokud by ovšem původně… ale ne, to už by byla příliš velká spekulace…"

"O čem přemýšlíte?"

"Já jen...," zarazila se a pak poněkud neochotně pokračovala, "já jen, že ten obraz by byl perfektně vyvážený. Pokud by ovšem napravo od Roweny z Havraspáru seděla další postava..."

Ticho, jež se rozhostilo po jejím posledním prohlášení, by se málem dalo krájet.

"To by ovšem znamenalo…," neodvažoval se Brumbál málem pokračovat.

"Že na tom obrazu byl původně nejspíš i Salazar Zmijozel," pronesla pomalu Nathalie. "A že právě on použil přenašedlo, aby se z plátna dostal někam… kam vlastně…?"

Oba si vyměnili nejisté pohledy.

"To není možné," zavrtěl pak Brumbál kategoricky hlavou. "Salazar Zmijozel se tu nikdy neukázal. A ani nikdo jiný. O tom bych musel něco vědět."

"Ale ano, je to možné," zašeptala a trhla hlavou směrem k malbě. "Vždyť se na ně podívejte."

Brumbál stočil zrak z jejího obličeje na tváře tří bradavických zakladatelů. Ten pohyb byl takřka nepostřehnutelný, ale ignorovat ho rozhodně nemohl. Všechny tři postavy na ně upřeně hleděly z plátna a nepatrně přikyvovaly hlavou.

^_Poznámka:

^{_{Při popisu bradavického erbu vycházím z anglického názvu školy "Hogwarts" - uprostřed erbu je tedy počáteční písmeno "H".}}

Předchozí (12.2.) *** Následující (12.4.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (12.2.)

Nuže, hlavní "hrdinka" už se nám v Bradavicích docela zabydlela, takže je načase opět se pozvolna pustit do hlavní zápletky příběhu... Přeji vám pěkný nedělní večer! :-)

Kapitola dvanáctá: Obraz zakladatelů (2. část)

"Zastavte se u mě kolem třetí," oslovil Brumbál Nathalii, když vcházela do Velké síně na pozdní oběd. "Dnes odpoledne nemusím výjimečně nic řešit a byl bych rád, kdybyste dokončila tu prohlídku ředitelských portrétů v mojí pracovně," dodal polohlasem.

Koutkem oka spatřila výhrůžný pohled, který na ni od stolu vrhl Snape; pochopila ho vcelku jednoznačně - stěžovat si při této příležitosti bradavickému řediteli na cokoli týkající se jejich spolupráce by zjevně nebylo dvakrát moudré.

---

"Potřeboval bych s vámi mluvit, pane řediteli, takže pokud odpoledne vážně nic nemáte...," přichomýtl se k nim důležitě se mračící Riche. Na Nathalii se při tom ani nepodíval, což ji nijak netrápilo - od té doby, co se kvůli jeho stupidním teoriím definitivně shodila před Snapem, nemohla Riche ani cítit.

"Bohužel, Celebrusi, musím něco důležitého vyřídit se slečnou Belartovou," odmítl ho Brumbál jemně, avšak důrazně. "Domluvíme se na jindy."

Okamžitě se kousla do rtu, ale Richeovi její nepatrný úsměšek stejně neušel. Zatvářil se nanejvýš ublíženě a vystřelil z Velké síně tak rychle, že ve dveřích málem porazil Minervu McGonagallovou.

"Příšerný člověk," ulevila si profesorka polohlasem, sotva byl Riche z doslechu.

"S tím nelze nesouhlasit," zamumlal Brumbál pod vousy, popřál McGonagallové i Nathalii dobrou chuť a vyšel ze dveří.

Kromě Snapea a McGonagallové seděl u učitelského stolu už jenom Hagrid, jenž právě dojídal obrovskou mísu šťouchaných brambor.

"Tak co tvoje ruka?" kývl na Nathalii s plnou pusou a ona ihned ucítila v zádech Snapeův zkoumavý pohled.

"Dobrý, madame Pomfreyová mi na to něco dala," odvětila potichu.

"No fajn, tak to by ses mohla vodpoledne přijít podívat na ty moje kluky vohnivý," nadhodil hajný nadšeně. "Víš, že už se mi málem nevejdou do tý vobrovský truhly?"

"Vážně?" odvětila neutrálně. Přidat si k puchýřům od kýchavého bambusu ještě pár spálenin od ohněštěrů, tomu se málem nedá odolat, usoudila pobaveně.

"Akorát že už mi zvostali jenom dva," vykládal Hagrid, "představ si, že předevčírem ten třetí najednou začal hořet a voni ho sežrali."

"Tak to musel být skutečně strhující zážitek, Hagride," ozval se Snape, který mezitím dojedl a nyní se objevil vedle nich s přezíravě zkřivenými rty.

Hagrid si ho přeměřil zkoumavým pohledem a pak bez zájmu pohodil rameny. Byl příliš bezelstný na to, aby se ho Snapeovy poznámky mohly nějak zásadně dotknout.

"A co vy, Belartová?" otočil se Snape na Nathalii, když se od Hagrida nedočkal žádné kloudné odezvy. "Přijdete večer, anebo se vám to vaše směšné zranění stane záminkou, jak nedostát svým povinnostem?"

"Copak, Snape," neudržela se navzdory svému stále trvajícímu předsevzetí nevyvolávat s profesorem lektvarů žádné hádky, i když s formalitami typu slečno a pane se přestali obtěžovat už kdesi mezi třetí a čtvrtou hromadou zpracovávaných přísad. "Chcete mi snad namluvit, že byste nezvládl nakrouhat pár kořínků bez asistence té nejnemožnější absolventky krásnohůlské Akademie?"

Snape stiskl rty a oba se chvíli vzájemně přeměřovali naštvanými pohledy.

"Přijďte v sedm, jako vždy," procedil nakonec a zmizel ve dveřích.

"Vy dva ste si zrovna moc do voka nepadli, co?" plácl ji Hagrid po zádech tak silně, až málem praštila hlavou o stůl.

"Žádná sláva," přisvědčila bezvýrazně. Na druhou stranu se nicméně stále nemohla zbavit jistého zlomyslného zadostiučinění, kdykoli si připomněla, jak důsledně se Snape vyhýbá tomu zůstat s ní ve svojí laboratoři delší dobu sám. Tolik trestů, jako během posledních dvou týdnů, bezpochyby nerozdal od začátku září a Nathalie sice příslušné studenty navenek litovala, ale ve skutečnosti se jí to více než hodilo. A to se ani neodvažovala odhadovat, do jaké míry je tohle jeho znechucení její osobou dáno oním osudovým nočním setkáním u obrazu s drakem...

"Překvapujete mě," řekl jí o hodinu později s jemným úsměvem Brumbál, když si v jeho pracovně vybalovala lahvičku s Vyjevovacím lektvarem a štos čistých pergamenů. "Byl jsem přesvědčený, že tu spolupráci se Severusem vzdáte během prvního týdne."

"Nejsem od toho daleko," zahučela poněkud nevrle. "Za celý svůj život jsem nevyslechla tolik roztomilých komentářů týkajících se mojí osoby, jako za posledních čtrnáct dnů," pokračovala ironicky. "A to jsme s přípravou toho lektvaru ještě ani pořádně nezačali."

Brumbál zdvihl pobaveně obočí.

"Chcete, abych si s ním promluvil?"

"Promluvil?" vytřeštila na něj oči. "O tom, že si na něj stěžuji za jeho zády? U všech druidů, jen to ne," zavrtěla poplašeně hlavou, "opravdu silně pochybuji, že by to naší spolupráci nějak výrazně prospělo." Načež debatu raději uzavřela tím, že otevřela flakónek se svým lektvarem a přistoupila k portrétu, jenž se nacházel hned vedle obrazu ředitelky se špičatýma ušima, u níž minule skončila.

Brumbál se chápavě pousmál a vrátil se ke svojí práci. Nathalie systematicky postupovala kolem stěny a zkoumala jedno plátno za druhým; netrvalo dlouho a měla svými poznámkami popsané celé dva pergameny.

"Ani nevíte, jak mě těší, že jsme se k tomu konečně dostali," prohlásil ředitel po nějaké době. "Tak rád už bych měl jistotu, že jsou všechny malby v této místnosti v pořádku."

Udiveně se po něm ohlédla. To on byl přece v posledních týdnech neustále zaneprázdněný.

"Předsedovi správní rady této školy bývá občas velice obtížné vyhovět," vysvětlil jí, když zaznamenal její nechápavý výraz.

"Ten Malfoy patřil ke Smrtijedům, že?" otázala se opatrně.

Brumbál překvapeně zamrkal.

"Jste bystrá," prohlásil po chvíli, "ačkoli to by mě s ohledem na jistý výrok Moudrého klobouku nemělo až tak překvapovat."

"Jak to, že není ve vězení?" držela se tématu.

"Jako mnozí další, i on tvrdil, že byl pod kletbou Imperius. Opak se v jeho případě bohužel nepodařilo prokázat. Je příliš vlivný. A natolik majetný, že by dokázal zkorumpovat celé Ministerstvo kouzel. Což se mu u mnohých úředníků již nepochybně podařilo."

"A ten jeho současný zájem o Bradavice?"

"Zdejší škola vychovává mladé kouzelníky a čarodějky, z nichž mnozí mohou v příštích desetiletích významně ovlivnit celý náš svět. A Lucius Malfoy by rád získal nad touto výchovou co největší kontrolu, nejlépe dosazením vlastních lidí na místa bradavických profesorů. Což přirozeně nehodlám připustit. I já jsem koneckonců docela... vlivný, pokud se to tak dá nazvat. Jenže Lucius Malfoy své neúspěchy poměrně špatně snáší. Tím spíš, že příští rok má do této školy nastoupit jeho vlastní syn."

"Ach tak," zamumlala a přesunula se k dalšímu obrazu. Už se nadechovala k další otázce, když byla náhle přerušena nadmíru rozzlobeným křikem:

"Co si to dovolujete, ženská zatracená! Co si o sobě vůbec myslíte? Já jsem dělal ředitele téhle školy, ještě než se narodila vaše babička!"

Nathalie sebou polekaně trhla a vytřeštěně zazírala na portrét nerudného kouzelníka, jenž byl nyní rozpálený doběla.

"Mějte prosím chvilku strpení, Phineasi," oslovil dotyčného konejšivým hlasem Brumbál, "děláme to pro dobro vašeho portrétu -"

"Pro dobro mého portrétu?" opakoval po něm čaroděj ječivým hlasem. "Proto na mě stříkáte Merlin ví jakou břečku?"

"Nemusíte se ničeho obávat, pane Blacku," přidala se k Brumbálovi Nathalie poté, co si přečetla právě se objevivší název obrazu. "Je to jenom zvláštní, pro vaši malbu zcela neškodný lektvar, který mi pomůže porozumět kouzlům umělecké magie použitým při malování -"

"Zcela neškodný?" zopakoval po ní nasupeně. "A tomu mám věřit? Myslíte si, že nevím, jak vypadá správně prováděná restaurátorská činnost? Já zde viděl pracovat ty nejslavnější odborníky a mohu vás ujistit, že žádný lektvar nepoužívali!"

"To je možné," připustila Nathalie klidně, "pokud vím, tak anglosaská restaurátorská obec jeho používání po staletí zpochybňovala a upřednostňovala vyjevování umělecké magie pomocí kouzelnické hůlky, což byl nicméně postup velice nepřesný. Teprve vylepšená receptura mistra Laliardiho z roku 1953 přesvědčila restaurátory po celém světě, že -"

Zarazila se.

"Vy si pamatujete, kdy tuto místnost naposledy navštívil nějaký restaurátor?" promluvila po chvíli soustředěného přemýšlení. Brumbál ji bedlivě sledoval přimhouřenýma očima, jako by se snažil alespoň na okamžik spatřit myšlenky, jež se jí právě honily hlavou.

"Jistěže si to pamatuji!" odsekl Black nanejvýš rozezleně. "Stalo se tak nedlouho po mojí smrti - nový ředitel měl zřejmě pochybnosti o vhodnosti umístění mého obrazu v této pracovně!" vyštěkl se zlovolným pohledem upřeným na jeden z portrétů zavěšených na protější stěně, jenž se zmohl pouze na chabé vrtění hlavou.

"Rok 1925," přečetla Nathalie tiše v rohu Blackova obrazu. "Rok, v němž byl tento portrét dokončen, k čemuž došlo - s ohledem na nutnost aplikovat oživovací magii - zřejmě bezprostředně po smrti pana Blacka… Pokud tu skutečně od té doby nebyl žádný restaurátor..."

"Na co myslíte?" tázal se Brumbál, upíraje napjatý pohled na její tvář.

Nathalie zamyšleně odpoutala zrak od portrétu Phinease Nigelluse Blacka a vykročila přes místnost k obrazu bradavických zakladatelů.

_^Poznámka:

_{^{Rok úmrtí Phinease Nigelluse Blacka je převzat z rodokmenu rodu Blacků, který svým čtenářům poskytla přímo J.K. Rowlingová.}}

Předchozí (12.1.) *** Následující (12.3.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (12.1.)

Dvanáctka začíná, aneb kterak dovedla spolupráce na jednom lektvaru hrdinku až na ošetřovnu :-) První část věnuji Polgaře, jež si přála nějaké další vysvětlivky pod čarou. Nu, je sice krátká, ale je tam ;-)

Kapitola dvanáctá: Obraz zakladatelů (1. část)

"Proč jste s tím u Merlina nepřišla dřív, děvče nešťastné..."

"Já... nečekala jsem, že se to bude takhle špatně hojit -"

"Ukažte, ještě tu nohu."

Nathalie si s povzdechem stáhla džínsy a natočila k madame Pomfreyové již téměř zaléčenou ránu na levém stehnu.

---

"Máte štěstí, že se vám do toho nedostala infekce," hudrovala ošetřovatelka, bedlivě zkoumajíc zarudlou kůži v místech, kde Nathalii teprve před několika dny zmizely puchýře způsobené odvarem z kýchavého bambusu.

"Vozím si s sebou speciální mast -" namítala Nathalie.

"A oni na ní nepíšou, že se léčená rána nemá dostat nejméně dva týdny do kontaktu s žádnou kouzelnou látkou?" přerušila ji Pomfreyová netrpělivě.

"Ale ano... jenže... au!" sykla Nathalie, když jí ošetřovatelka ne právě jemně stáhla nohu obvazem napuštěným látkou, již Nathalie podle vůně nedokázala identifikovat. "Slíbila jsem řediteli, že pomůžu Snapeovi s jedním lektvarem a..."

"Ten Brumbál taky nemá rozum," vrtěla Pomfreyová nesouhlasně hlavou.

"Nemyslím, že by o tomhle věděl..."

"O tom vašem takzvaném souboji s Richem? Prosím vás, o tom si tady štěbetají i skřítci v kuchyni."

Nathalie si povzdychla a pokoušela se zapnout si kalhoty jednou rukou. Podařilo se jí to až napotřetí.

"Jak se vám s ním vůbec spolupracuje?"

Chvíli jí trvalo, než si srovnala v hlavě, že Brumbála Pomfreyová nejspíš nemyslí.

"Co byste řekla?" ušklíbla se.

Pomfreyová se chápavě pousmála a začala se opět věnovat její zažloutlé dlani poseté popraskanými puchýři kolem rozšklebené rány, kterou se Nathalii za ty téměř tři týdny, jež uběhly od jejího nepovedeného střetu s Richem, dosud nepodařilo vyléčit, zatímco zasmušilá pacientka dumala nad otázkou, kterou jí ošetřovatelka položila.

Spolupráce se Snapem naplnila víceméně všechna její očekávání. Každý večer trávila v jeho sklepení dlouhé hodiny zpracováváním jednotlivých potřebných přísad, zatímco on se věnoval opravování testů a esejů a pronášení uštěpačných poznámek na její adresu, které po několika dnech přestala počítat a po týdnu už je dokonce ani nevnímala.

Jediným kladem celé záležitosti byla skutečnost, že Snape zjevně netoužil po tom zůstat v její společnosti sám - Tonksovou po týdnu nahradil mrzimorský střelec Chris Summerby ("Řekl mi, že prý nechápe, jak dokážu trefit famfrpálovou obruč, když nejsem schopný přidat do kotlíku scvrklofík, aniž by kolem vystříkla polovina lektvaru - jenže já přece nemůžu za to, že jsem se lekl, když se mi uprostřed lavice zničehonic objevila hlava Krvavého barona!"), následovaný nepříliš sympatickým Cormakem McLaggenem z Nebelvíru ("Není mi jasné, proč bych nemohl upozornit svoji spolužačku, když něco dělá špatně! Naše rodina lektvarům vždycky rozuměla - můj strýc byl dokonce členem elitního klubu Horáce Křiklana!") a poslední dva večery Nathalie zpracovávala kůži z hřímala s Penelopou Clearwaterovou ("Prý nemám mluvit, když se mě na nic neptá. Ale já opravdu myslela, že ukazuje na mě…").

Snapeův sarkasmus v těchto dnech dosáhl vrcholu, neboť Penelopa patřila do havraspárské koleje, kam Moudrý klobouk zařadil i Nathalii, a tak dívky neměly nouzi o poznámky na téma Havraspár, coby kolej vychovávající samé knihomoly - a to i vzhledem k drtivé porážce, kterou Havraspár v sobotu utržil ze strany zmijozelského famfrpálového družstva. Dokonce se dozvěděly, že nejjednodušší způsob, jak sebrat havraspárské koleji body, je přijít večer ke vchodu do jejich společenské místnosti, kde na chodbě pravidelně postávají nejméně dva natvrdlí studenti a čekají na někoho schopného zodpovědět otázku bronzového klepadla. Občas tam prý totiž stojí dlouho do noci...

Zatímco si Nathalie postupně vybavovala průběh večerů strávených ve Snapeově kabinetu, vyčistila jí Pomfreyová dlaň pálivým lektvarem, načež ji potřela příjemnou, chladivou mastí, zamumlala nad ní několik zaklínadel doprovázených komplikovanými pohyby hůlkou a pevně ji omotala několika vrstvami měkkého obvazu.

"Teď byste s tou rukou neměla nejméně týden dělat nic náročného," podotkla nakonec.

"To asi půjde dost těžko," povzdychla si Nathalie, "děláme na tom lektvaru každý večer."

Pomfreyová se skloněnou hlavou upevňovala pomocí hůlky konec obvazu kouzlem přilnutí; Nathalie by přísahala, že při tom protočila oči v sloup.

"Snad se spolu dokážete domluvit, ne? Jste přece oba dospělí lidé!"

"Ne, že bych ten pocit měla, když jsem s ním v jedné místnosti," opáčila Nathalie nevesele, když se jí vybavila čerstvá vzpomínka na včerejší večer - po dvouhodinovém míchání bublajícího a prskajícího odvaru z prutnáků v jednom ze dvou obrovských kotlů, které nyní zabíraly převážnou část Snapeovy laboratoře, ji bolelo celé tělo, nemluvě o dlani popraskané až do živého masa. Penelopa právě odešla a Nathalie už se nemohla dočkat svojí vany plné vařící vody.

"Nejsem si vědom, že bych něco říkal o přidávání krve nešikovných krásnohůlských absolventů," podotkl Snape chladně, když mu na konci večera podala měchačku a potácela se ke dveřím. Rezignovaně se zastavila a sklonila pohled ke svojí zakrvácené ruce. Beze slova pokrčila rameny, stáhla si z vlasů svůj nepostradatelný šátek a omotala si ho kolem dlaně.

"Děkuji za váš zájem," utrousila s chabými zbytky ironie a pohnula se opět ke dveřím.

"Dojděte za Pomfreyovou, ať vám na to něco dá," ozvalo se za ní.

Překvapeně se otočila a střetla se s nečitelným Snapeovým pohledem; za ty dva týdny to byl první náznak zájmu, který projevil o něco, co se týkalo přímo její osoby.

"Zítra vás čeká rozmačkávání pijavic," dodal nevzrušeně.

No tak tím se to vysvětluje, pomyslela si. Krev kouzelných vodních živočichů obsažená v pijavicích byla natolik specifická, že by ji jakákoli jiná krev dokázala znehodnotit. Včetně té Nathaliiny. Ušklíbla se a konečně vyšla ze dveří. S pozdravem se už ani neobtěžovala…

"Kdyby mohl, sebere mi každý den nejmíň dvě stě bodů," dokončila teď svoji myšlenku.

"Tak o tom nepochybuji," zasmála se Pomfreyová pobaveně. "Ale to si nesmíte brát osobně. On se tak chová ke všem - vždycky se tak choval. A to ho znám už skoro dvacet let."

Nathalie potřásla unaveně hlavou a pozorovala, jak si ošetřovatelka zapisuje její údaje do zdravotnické karty, kterou pro ni právě založila.

"Stejně vás obdivuji," pokusila se změnit téma, "dělat tady dvacet let ošetřovatelku…"

"Ještě mnohem déle," usmívala se Pomfreyová, "těch dvacet let je to teprve od doby, kdy se tady u mě poprvé objevil Severus Snape - tehdy ještě jako malý chlapec z prvního ročníku. Pokoušel se připravovat nějaký poměrně náročný lektvar a kotlík mu vybuchl přímo do obličeje. Jak vidíte, už v té době to byl docela blázen, co se lektvarů týče…"

Jenom lektvarů? - problesklo Nathalii hlavou. Zároveň však v duchu rychle počítala, neboť to, co ošetřovatelka řekla, jí nedávalo příliš smysl.

"Podle vás mu tedy před dvaceti lety bylo teprve jedenáct?" zavrtěla po chvíli nedůvěřivě hlavou. "To přece není možné, vždyť vypadá nejmíň na čtyřicet."

"Musíte si uvědomit, že Severus Snape toho má za sebou mnohem víc, než většina lidí jeho věku," ohlédla se po ní Pomfreyová od kartotéky, kam zrovna zakládala její kartu.

Nathalii se bezděčně vybavil Claudinin přítel Maurice, který v červnu oslavil třicáté narozeniny, ostatně vždyť i Alain slavil třicetiny onoho léta, kdy spolu ještě chodili. Ve srovnání se Snapem však oba vypadali jako přerostlí studentíci. Pak si ale vzpomněla na všechno, co o Snapeovi díky Brumbálovi a svojí věštbě věděla, a zamyšleně zmlkla.

Samozřejmě si už stačila všimnout, že o někdejší Snapeově příslušnosti ke Smrtijedům se sice veřejně nemluví, což však neznamená, že by si této skutečnosti zaměstnanci Bradavic nebyli vědomi - netušila sice, nakolik byly někdejší procesy se Smrtijedy veřejně přístupné a medializované, ale zdálo se, že sám ředitel před svými podřízenými v tomto ohledu žádné tajnosti nemá stejně tak, jako se netajil důvěrou, již k profesorovi lektvarů choval.

Pomfreyová se na okamžik omluvila a zmizela v sousední místnosti, kde zřejmě obvykle vyráběla a ukládala všechny svoje léčivé lektvary a masti, a Nathalie začala neklidně přecházet sem a tam. Její pohled opakovaně zalétal ke kartotéce, a když se Pomfreyová dlouho nevracela, prostě to riskla.

Snapeova složka byla tak tenká, že ji mezi těmi ostatními málem přehlédla. Rychle si domyslela, že on asi nebude ten typ, který by na sebe nechal sáhnout - všechny nemoci a zranění si nepochybně vždycky léčil sám. Údaj, jenž ji zajímal nejvíc, však spatřila okamžitě - datum narození - 9. ledna 1960. Paměť madame Pomfreyové tedy nezklamala.

Vtom zaslechla ze sousední místnosti kroky a svižně vrátila Snapeovu složku zpět do kartotéky. Na kratičký moment ji napadlo, že by asi měla mít výčitky svědomí, když mu takhle neoprávněně zasahuje do soukromí, ale po těch dvou týdnech ironických poznámek z jeho strany se nějak nedokázala přimět k tomu cítit se provinile.

"Touhle mastí si promazávejte ty puchýře dvakrát denně," nabádala ji Pomfreyová, když se vynořila ve dveřích s kelímkem v ruce. "A jestli opravdu hodláte dál pomáhat Snapeovi, tak na ten obvaz alespoň pokaždé použijte kouzlo Impervius, ať se vám do té rány nic nedostane. A za tři dny se mi přijďte ukázat."

Nathalie vděčně přikývla a opustila ošetřovnu dřív, než si Pomfreyová stačí všimnout, že kartotéka zůstala nepatrně pootevřená.

_^Poznámka:

_{^{Penelopa Clearwaterová a Cormac McLaggen jsou skutečné postavy z pera J. K. Rowlingové - Penelopa je ta dívčina, s níž chodil Percy Weasley (podle opravené verze 2. dílu Harryho Pottera z roku 2004 by měla být s Percym ve stejném ročníku, v původní verzi byla o rok mladší), a McLaggen jest onen namyšlený hráč z Harryho famfrpálového týmu v 6. dílu HP - studoval o ročník výš než Harry, takže v mojí povídce by měl být v prvním ročníku.}}

_{^{A ještě doplňující poznámka k datu narození Severuse Snapea - 9. leden uvádí sama JKR na svém webu, rok 1960 se obvykle odvozuje z roku narození Harryho rodičů (7. díl HP), s nimiž byl Snape ve stejném ročníku.}}

Předchozí (11.5.) *** Následující (12.2.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (11.5.)

Závěr jedenáctky, aneb jak proběhla spolupráce třeskuté trojky Snape - Tonksová - Belartová. Ničeho se neděste, zatím jenom krouhají přísady a nezávazně společensky konverzují. Nějakou tu případnou katastrofu si nechám, až Severus zatopí pod kotlem ;-)

Kapitola jedenáctá: Profesor lektvarů (5. část)

"Mám za trest pokrájet tyhle prutnáky," ukázala Tonksová na hromadu tenkých, asi půl stopy dlouhých fialových hádků, které, soudě podle zápachu, Snape nedávno vytáhl z jedné ze svých nechutných nádob. "A vy mi prý máte pomoct," zadívala se na Nathalii s nadějí.

Skvěle, takže já dělám dobrovolně to, co jiní mají za trest.

---

"A kde je Sn... profesor Snape?" zeptala se.

"Myslím, že ho volal ředitel," odvětila Tonksová neutrálním tónem, ale z jejího postoje bylo zřejmé, že po jeho návratu právě netouží. "Odešel dřív, než jsem se stihla zeptat, jak se to má krájet, a já... bojím se zas něco zkazit, aby z toho týdne nebyl měsíc."

"Týdne? Ten trest je na celý týden?" nevěřila Nathalie vlastním uším. Na druhou stranu, když si představila Snapea politého lektvarem...

"No jo. Nebyl právě... nadšený," přikývla Tonksová. Její obličej byl dost krotký a Nathalie si všimla, že pro tuto příležitost zvolila i poměrně decentní vzezření - její černé vlasy s občasnými zářivě žlutými proužky dokonale ladily s mrzimorskými barvami jejího školního hábitu.

"Tak dobře, jdeme na to," uzavřela Nathalie raději debatu a sáhla do své objemné brašny, "snad najdeme nějaký návod v téhle chytré knize," praštila o stůl Teorií obranných lektvarů, kterou si pro jistotu vzala s sebou. "Jinak, já jsem Nathalie," napřáhla k dívce pravou ruku, zatímco levou už otvírala knihu.

"Tonksová," odvětila studentka a lehce stiskla Nathaliinu dlaň. "Moje křestní jméno raději ani nechtěj znát," ohrnula horní ret v reakci na Nathaliino tázavě povytažené obočí.

Nathalie mlčky přikývla a rozevřela Teorii obranných lektvarů na stránce, kterou si založila při svém odpoledním studiu - příslušná kapitola se týkala teorie přípravy nejčastěji používaných přísad do těchto lektvarů; odvar z prutnáků byl jejich obvyklým základem.

"Fajn, takže prutnáci," přejížděla prstem po návodu, zatímco Tonksová zvedla s krajním odporem mezi dvěma prsty jednoho z hádků a položila ho před sebe na stůl. "Nejprve odříznout hlavu," začala a Tonksová se chopila nože a znechuceně oddělila hlavu hada od zbytku těla, "pak rozříznout podél páteře na dvě části a poté krájet třemi příčnými řezy na stejně velké díly," dočetla Nathalie a kritickým okem hodnotila snažení Tonksové, která se právě nepříliš úspěšně snažila podélně rozdělit hádka na dvě stejné poloviny - hádek však byl příliš tenký a navíc po té době strávené ve sklenici i dost kluzký, takže nebylo divu, když Tonksové nakonec ujela ruka a z podélného řezu byl řez příčný.

"No bezva," zhodnotila výsledek poraženecky a otřela si ruce do hábitu.

"Možná bys to měla zkusit krájet spíš od břicha k páteři než naopak - takhle ti akorát sjede nůž," dumala Nathalie a listovala knihou, jestli někde nenajde podrobnější návod na porcování tenkých hadů.

Tonksová mávla hůlkou, nechala hada zmizet a vzala si z hromady dalšího. Opět mu uřízla hlavu a tentokrát zajela nožem do jeho břicha a podařilo se jí ho jakžtakž rozdělit na dvě nestejné poloviny.

"Prima," ocenila Nathalie její pokus, "a teď ty příčné řezy - nic bližšího tu k tomu nepíšou, takže se to asi má krájet kolmo a třikrát, to jest na čtvrtiny..."

Tonksová naznačila nožem, kde hodlá řezy udělat, a když to obě odsouhlasily přikývnutím, překrojila hada na třech místech, takže před nimi nyní ležel naporcovaný na osm dílů.

"Nic moc," ušklíbla se Tonksová zubatým okrajům nestejně velkých částí a Nathalie je porovnávala s textem knihy.

V té chvíli se ve dveřích objevil Snape, sotva postřehnutelným pohybem hůlky jimi za sebou prásknul a několika dlouhými kroky přešel k jejich stolu. Sjel pohledem Tonksovou s neuměle rozřezaným prutnákem před ní i Nathalii, která raději zabořila nos do knihy a snažila se nevšímat si ho, a s jízlivým zavrčením, v němž rozeznala slova Mrzimor a Havraspár, zmizel ve dveřích vedoucích zřejmě do jeho soukromých pokojů.

"Co to mělo znamenat?" sykla k Tonksové, kterou jeho chování zjevně vůbec nevyvedlo z míry.

"Řekla bych, že jen svým obvyklým způsobem zhodnotil, že mrzimorští studenti, mezi něž patřím i já, nejsou dobří k ničemu jinému, než k práci podle návodu, který jim předloží někdo jiný," zamumlala Tonksová, "takže ty by ses podle něj asi hodila do Havraspáru - ti prý vždycky všechno hledají v knížkách."

Nathalie si vzpomněla na Moudrý klobouk a potřásla hlavou:

"Nechápu, co je na tom špatného?"

"Mě se neptej," zaškaredila se Tonksová a některé doposud černé prameny jejích vlasů přešly do žluta.

Nathalie jí ve zkratce řekla, kam ji ve Snapeově přítomnosti zařadil Moudrý klobouk, a dívka se chápavě zasmála, připravujíc si na stole dalšího hada. Nathalie odložila knihu a rovněž se chopila nože.

"Tak si říkám, co by na našem místě udělal typický příslušník ostatních dvou kolejí," podotkla po chvíli Nathalie, hodila do připraveného kotlíku naporcovaného prutnáka a natáhla se po dalším.

"To je snad jasné, ne?" uculila se Tonksová pobaveně. "Nebelvírský student by vyrazil do světa pátrat po správném návodu s neodolatelným úsměvem rytíře v zářivé zbroji."

"Mhm...," zamručela Nathalie souhlasně, "cestou by prošel mnoha nebezpečími a útrapami, ale všechny by je přestál se ctí a statečností sobě vlastní. Nakonec by zachránil autora téhle knihy -" kývla k Teorii obranných lektvarů, "- ze spárů zlé ježibaby a pomohl by mu lektvar připravit."

"Nebelvírští jsou úžasní, že?" smála se Tonksová. "Je prostě nemůžeš nemít ráda."

"To rozhodně," přikyvovala Nathalie a hodila do kotlíku další kousky prutnáka.

"A co typický Zmijozel?" pokračovala rozveseleně Tonksová, otírajíc si nůž do hábitu.

Nathalie se na okamžik zamyslela, ale pak se zlomyslně uchechtla a významně kývla ke kotlíku zpola naplněnému naporcovanými hady:

"To je snad jasné, ne? Typický Zmijozel mazaně zadá svoji práci někomu jinému a její výsledek pak s klidem prohlásí za vlastní."

"To sedí!" rozesmála se Tonksová a Nathalie musela kotlík s pokrájenými prutnáky rychle zachytit, aby ho její společnice nesrazila ze stolu.

"Bavíte se dobře, dámy?" ozval se za nimi ledový hlas profesora lektvarů.

Tonksová ztuhla a její nůž s břinknutím zazvonil o stůl, Nathalie se krátce ohlédla na Snapea, jenž jim už bůhvíjak dlouho stál za zády a se založenýma rukama je zlostně pozoroval, a něco nesrozumitelného zamumlala. Snape obešel stůl a postavil se přímo naproti nim.

"Očekávám, že dnes večer zpracujete všechny tyto hady," pokývl k hromadě na stole, jež se od začátku jejich práce příliš nezmenšila.

Tonksová zbledla a vyděšeně se podívala na Nathalii, která jen ztuhle postávala nad kotlíkem a skřípala zuby.

"To by nemusel být takový problém," procedila ironicky mezi sevřenými rty, aniž se na Snapea podívala, "pokud nám s tím pomůžete."

"Je mi líto," odvětil zlehka, "leč mě dnes ještě čeká opravování testů druhých a třetích ročníků a to nemluvím o hodnocení výsledků práce sedmého ročníku při dnešní hodině lektvarů," dodal významně a Nathalii neušlo, jak si Tonksová ztrápeně povzdychla.

"I když výkon jedné studentky už jsem ohodnotil přímo během vyučování, že, slečno Tonksová?" prohodil sarkasticky a Tonksové naráz zbělela nejméně polovina vlasů. "O to bude moje nynější práce jednodušší," dodal chladně a přešel rázným krokem ke svému pracovnímu stolu pokrytému stohy pergamenů. Jediným pohybem hůlky je navršil na jednu hromadu, usadil se za stolem a začal opravovat první z nich, aniž by si Nathalie s Tonksovou dále všímal.

Na několik dalších hodin zavládla ve sklepení napjatá atmosféra ticha, přerušovaného pouze zlostným škrábáním Snapeova brku, tupými ranami nožů, když příliš prudce projely kluzkým tělem dalšího prutnáka, a občasnými hlubokými povzdechy Tonksové, která kolem jedenácté samou ospalostí už málem nedokázala stát na nohou, i Nathalie, jež byla po nedávném souboji s Richem ještě pořád celá rozlámaná a rána na její ruce se hojila déle, než by jí bylo milé.

Konečně zmizel v kotlíku i poslední kousek prutnáka a Snape je beze slova díků propustil. Tonksová hned za dveřmi změnila barvu vlasů na jásavě růžovou (ačkoli se na to musela soustředit o poznání víc, než když se jí přebarvovaly samy v důsledku stresu z pobytu ve Snapeově blízkosti) a Nathalie se nabídla, že ji doprovodí až k mrzimorské společenské místnosti, aby dívku ještě nestihl další případný trest od Filche za nepovolenou noční toulku hradem. Cestou se celkem bez výhrad shodly na tom, že si dokáží představit i mnohem příjemnější způsob trávení podzimních večerů, než zrovna u Snapea ve sklepení.

Předchozí (11.4.) *** Následující (12.1.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (11.4.)

Zdá se, že slunečné počasí nahradil déšť, takže jestli vás zahnal zpět k počítači, doufám, že vás potěším pokračováním povídky. Děkuju moc za všechny komentáře k předchozí kapitole :-)

Kapitola jedenáctá: Profesor lektvarů (4. část)

O hodinu později seděla Nathalie za učitelským stolem ve Velké síni, rýpala se v talíři s obědem a zachmuřeně dumala nad tím, k čemu se právě zavázala. Jako by jí nestačila její vlastní práce - teď ještě bude muset po večerech krouhat přísady do lektvaru ve Snapeově sklepení a poslouchat při tom ty jeho jízlivosti. Což bude po včerejších událostech nepochybně docela výživná zkušenost.

---

Proč se vlastně Brumbál tolik stará? Jestli mu Snape tvrdil, že to zvládne sám, tak to měl jednoduše nechat být, ne? A uvrtat do toho zrovna ji, proboha! Snape ji nesnáší (po včerejšku zjevně víc než kohokoli jiného na tomhle hradě), udělá zcela určitě všechno pro to, aby ji co nejvíc ponížil, a pak ta její věštba… vážně je Brumbál přesvědčený, že ona dokáže odolat Snapeovu umění nitrozpytu? Anebo doopravdy něco v něm touží po tom, aby se profesor dozvěděl, co ho čeká? Bude snad pro něj potom jednodušší přijmout smrt ze Snapeových rukou?

Z úvah ji vyrušil přílet velikého výra, který dosedl na stůl vedle ní a netrpělivě jí nastavoval nožku s dopisem a dvěma balíčky. Rozeznala Claudinino písmo, rychle dopis i balíčky odvázala a rozložila je před sebou.

To jsi celá Ty, stálo v psaní od její dlouholeté kamarádky, to mě mohlo hned napadnout, že zneužiješ mojí neschopnosti sehnat sama sovu a poslat Ti dopis. Ne, že by mi vadilo, že Ti mohu napsat, jen když přiletí sova s Tvým dopisem, ale že Ti budu přát k narozeninám až takhle pozdě…

Musela se smát tomu, jak dobře ji Claudine zná - od Nathaliina příjezdu do Bradavic si vyměňovaly zprávy nejméně jednou týdně, ovšem před svými narozeninami se Nathalie strategicky odmlčela a odpověděla Claudine na její poslední psaní až o víkendu, když už bylo dávno po nich. Blahopřání a dárky od jejích nejbližších - to všechno jí totiž až příliš připomínalo dobu, kdy její matka byla dosud naživu a každý rok s vervou sobě vlastní organizovala Nathaliiny narozeninové oslavy…

Tady je všechno při starém, pokračoval Claudinin dopis, předevčírem se do Tvého bytu nastěhoval jeden student architektury, ale neboj, je v posledním ročníku, takže se klidně můžeš na konci roku vrátit, kdyby se Ti v Bradavicích nelíbilo…

Na konci roku? Co třeba hned teď? Nathalie si opět představila Snapeův temný kabinet lemovaný nádobami s naloženým bůhví čím a znechuceně se otřásla. Na chvíli jí sice spravilo náladu čtení o dalším vývoji Claudinina vztahu s Mauricem, jakož i podrobné zdůvodnění výběru dárku, který jí společně koupili (myslela jsem, že slovník jak-vy-říkáte-mudlovských uměleckých výrazů by Ti mohl udělat radost), a na okamžik potěšeně zalistovala v knize, kterou vybalila z jednoho z balíčků. Když se však dostala na další list dopisu, překvapeně zamrkala a upřela nevěřícný pohled na druhou krabici.

Stavil se tu Alain a hrozně se na Tebe vyptával, stálo v Claudinině psaní. Byl docela zklamaný, že Tě tu nezastihl, a málem mě zapřísahal, abych Ti určitě předala dárek od něj. Docela mě pobavil tím, jak se snažil rádoby nenápadně zjišťovat, jestli teď někoho máš - jasně, že jsem mu na to nic neřekla a další den jsem pak prošla drby v pár bulvárních časopisech a zjistila, že se před týdnem rozešel s tou svojí herečkou. To já jen, abys byla v obraze, přestože pochybuji, že Tě to po tom všem ještě zajímá. Nebo snad ano?

Claudine se také neumí vyptávat zrovna dvakrát nenápadně, napadlo Nathalii s úsměvem, ale pak obrátila pozornost zpět k nečekanému dárku. Opatrně vybalila z hedvábného papíru drahý parfém, přičichla si k němu a pobaveně se ušklíbla. Celý Alain - mohla mu stokrát říkat, že dává přednost spíše obyčejným, jemným a nenápadným vůním - zvlášť když tráví celé dny v ateliéru silně čpícím barvami a lektvary - ale stejně jí vždycky koupil ten nejvýraznější parfém, který se líbil jemu a s nímž ho podle jeho názoru mohla Nathalie dobře reprezentovat ve společnosti. V duchu pokrčila rameny, poněvadž naprosto nechápala, co tím po tak dlouhé době od jejich rozchodu Alain sleduje…

Vtom se těsně vedle ní ozvalo hlasité prásknutí, až leknutím povyskočila na židli a jen tak tak, že neupustila lahvičku s parfémem na zem.

Vyjeveně zazírala na obrovskou knihu, která přistála vedle jejího talíře, načež zdvihla oči k Severusovi Snapeovi, jenž na ni shlížel s neproniknutelným výrazem v obličeji.

"Až přestanete obtěžovat zde přítomné výjevy z vašeho nepochybně bohatého společenského života," spustil, upíraje značně znechucený pohled na lahvičku v její ruce, "ocenil bych, kdybyste věnovala alespoň zbytek svojí roztěkané pozornosti obsahu této knihy," dotkl se prstem ošoupaného přebalu. "Vzhledem k vašim vrozeným… dispozicím…," odmlčel se na okamžik a významně se ušklíbl, zjevně při vzpomínce na výrok Moudrého klobouku, "by to pro vás snad nemusel být natolik nepřekonatelný problém."

Prudce se nadechla k odpovědi, ale z profesora lektvarů už viděla jen vlající černý hábit ve dveřích vedoucích z Velké síně. Chvíli tiše soptila vzteky, ale nakonec jen rezignovaně zavrtěla hlavou a zavázala se, že od téhle chvíle až do skončení přípravy onoho slavného lektvaru prostě nebude Snapeovy poznámky poslouchat, natožpak řešit. To by ji také během pár dnů mohli rovnou odvézt k Saint-Laurentovi. Anebo spíš ke svatému Mungovi, to je přece jenom mnohem blíž.

Přesto se však neubránila komické představě Snapeova výrazu, pokud by našla odvahu a přišla nazítří večer do jeho kabinetu politá tímhle parfémem. Pokud došlý dárek k narozeninám považuje za důkaz bohatého společenského života, pak jeho vlastní život musí být chudý jak domácí skřítek od Malfoyů. I když na druhé straně nevěřila, že by Snape pravidelně nedostával dárky minimálně od ředitele. Ostatně to Brumbál sám naznačil, když jí předával ty štětce, že na své přátele a zaměstnance nikdy nezapomíná…

Na rozdíl od mého otce, uvědomila si vzápětí a pevně stiskla rty, neboť ucítila to známé bodnutí u srdce, které se dostavovalo pokaždé, když si na otce vzpomněla. Mohla by si nalhávat cosi o opožděné sově s otcovým blahopřáním, ale věděla, že to není pravda. I její otec měl totiž Nathaliiny narozeniny nerozlučně spojeny se svojí manželkou. Navenek se tvářil, že zdvořile respektuje Nathaliino přání je po matčině smrti neslavit. Pochybovala však, že by ho byť i jen napadlo napsat a poslat jedno hloupé narozeninové přání…

Přitáhla si k sobě Snapeovu objemnou knihu, což jí stálo nemalé úsilí, a znovu si povzdychla. Profesor jí to evidentně nechtěl nijak ulehčit - čekala nejméně padesátistránkový podrobný návod na přípravu příslušného lektvaru, ale nečekala, že kvůli tomu bude muset nastudovat sedmisetstránkovou Teorii obranných lektvarů, z níž se sice o daném tématu v teoretické rovině dozví bezpochyby i tu nejmenší podrobnost, ale po praktické stránce na tom bude po příchodu do Snapeova kabinetu stejně bídně, jako kdyby ji vůbec nečetla. Nehodlala se však od něj nechat ztrapňovat víc, než bude nezbytně nutné, a tak nad tou moudrou knihou strávila celé odpoledne, večer i následující den.

V úterý po večeři přesně v sedm hodin postávala před Snapeovým kabinetem a zasmušile zírala na těžké dřevěné dveře. Mám já tohle zapotřebí? Nakonec si povzdychla a nepříliš nadšeně na ně zaklepala.

Nasadila seriózní obličej a vzala za kliku, její rozhodný výraz však vzápětí vystřídalo překvapení, když pohlédla do tváře osobě, která jí přicházela otevřít.

"Tonksová?"

Pokud dívku překvapilo, že si ji Nathalie pamatuje, nedala to najevo ničím víc, než odevzdaným pousmáním - jako by ji ani neudivovalo, že ji po tom incidentu s upuštěným megafonem na famfrpálovém zápasu znají všichni ve škole.

"Dobrý večer," pozdravila nevýrazně, "profesor říkal, že přijdete."

"Takže on vás požádal o spolupráci?" dožadovala se Nathalie vysvětlení. Nechtěla si ani připouštět tu šťastnou představu, že si Snape nakonec našel na přípravu lektvaru někoho náhradou za ni.

"Pokud školnímu trestu říkáte spolupráce...," pokrčila Tonksová rameny a zachmuřeně se vracela zpět k pracovnímu stolu, na němž se povalovaly hromádky přísad, jež zrovna zpracovávala.

"Aha...," zamumlala Nathalie a zavřela za sebou dveře. Naděje, že by se hned teď mohla vrátit do svého pokoje, se rozplynula na její vkus až příliš rychle. "Co se stalo?"

"Převrhla jsem na něj kotlík s vroucím lektvarem," odvětila Tonksová zasmušile a tragický výraz jejího srdcovitého obličeje přiměl Nathalii ovládnout nával škodolibého smíchu na profesorovu adresu. "Neudělala jsem to schválně, však víte, jak jsem nešikovná..."

"No, to se stane," pokoušela se ji Nathalie utěšit.

Předchozí (11.3.) *** Následující (11.5.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (11.3.)

A jedna kapitolka k Velikonocům, ať máte při konci prázdnin co číst :-) A když věnujete pár sekund nějakému tomu komentu, budu moc ráda ;-)

Kapitola jedenáctá: Profesor lektvarů (3. část)

"To je ovšem vynikající nápad, Severusi," nadchl se Brumbál okamžitě, "ostatně mě samotného nadmíru zajímá, jestli to vůbec bude možné. Vždyť se přece doopravdy nemůže stát členkou žádné koleje, když už je dostudovaná čarodějka, že?"

Snape nezřetelně zamručel cosi, v čem Nathalie rozeznala pouze slova "dostudovaná?" a "pochybuji" a lesknoucím se zrakem pozoroval, jak se Brumbál zvedl ze židle a přistoupil k jedné z polic, na níž trůnil starý, dosti odraně vyhlížející klobouk.

---

"Chcete mě zařadit do jedné z bradavických kolejí?" pochopila konečně poté, co si vybavila příslušnou pasáž z Dějin bradavické školy a vyprávění dvojčat Weasleyových.

"Jistěže ne," pousmál se Brumbál, "ale každopádně je to velmi neobvyklý pokus. Moudrý klobouk je totiž dílem všech čtyř bradavických zakladatelů; každý z nich ho začaroval tak, aby klobouk rozpoznal vhodného příslušníka jeho koleje, pokud si ho nasadí na hlavu. A jelikož mají členové jednotlivých kolejí zpravidla společné určité povahové rysy a nadání, je pro nás vyřčení rozhodnutí Moudrého klobouku to samé, jako pro mudly ten ehm... psychologický posudek se tomu říká? Mudlovští léčitelé si tím prý dokážou vydělat slušné peníze..."

Nathalie zmateně zavrtěla hlavou a Snape se znovu ušklíbl.

"Nu tak, nasaďte si ho!" pobídl Brumbál Nathalii netrpělivě a podal jí klobouk.

Nerozhodně ho svírala v prstech; nevěděla, co má od této zkoušky očekávat, a příliš se jí nezamlouvala představa, že zde před cizími lidmi (i když v případě Brumbála by se s tím ještě dokázala smířit) odhalí některé své povahové rysy, jejichž existenci si možná sama odmítá připustit. Co když tu o ní Moudrý klobouk veřejně prohlásí, že není nic víc než neschopná labilní alkoholička, která se hodí opravdu jen k ometání prachu z obrazů?

"Snad nemáte strach?" prohodil Snape a Nathalie zlostně zatnula zuby. Jak se u všech druidů mohla ocitnout v téhle neskutečné situaci?

"Není čeho se obávat," klidnil ji Brumbál tiše, jako by si uvědomil důvod její zaraženosti. "Moudrý klobouk nám nahlas oznámí pouze jméno příslušné koleje."

Důvěřivě se na něj pousmála a pomalu si nasadila klobouk na hlavu…

"Ale, ale, kohopak to tady máme?" ozvalo se takřka okamžitě v její mysli, až leknutím povyskočila na židli. "Hmm, zajímavé, velmi zajímavé…"

Co tím chce říct?

"Co tím chci říct?" Znovu sebou trhla při zaznění onoho tichého hlásku, ačkoli ji nejspíš rovnou mělo napadnout, že Moudrý klobouk bude schopen číst její myšlenky. "Nic zlého, Nathalie, nic zlého," ševelil dál zpěvavým tónem, "jen, že se mi nedostává často příležitosti nahlédnout do mysli absolventa cizí kouzelnické školy. A že je na co se dívat!"

Proboha!

"Vskutku," pokračoval klobouk téměř šeptem, "takové jasnovidecké nadání jsem neviděl snad od dob slavné věštkyně Kasandry. Ale ty se toho bojíš, že? Raději bys byla úplně obyčejná čarodějka…"

To ano, připustila v duchu.

"Nemáš dobré zkušenosti, vidím je zřetelně, nic tě nepřesvědčí, abys dál rozvíjela tuto schopnost, ačkoli by mohla být tolik prospěšná, avšak zároveň i tolik nebezpečná…"

Za žádnou cenu, souhlasila a unaveně zavřela oči.

"Hmm, to je samozřejmě tvoje volba," prohlásil klobouk tónem, kteří lidé obvykle doprovázejí pokrčením ramen, "takže se podíváme, co tu máme dál. Umělecký talent, to jistě. A také píle, obětavost a loajalita. Snad bych tě tedy mohl zařadit do Mrzimoru…"

Snapea to určitě nadchne, pomyslela si.

"Vždycky bude pohrdat Mrzimorem, že?" děl klobouk pobaveně. "Ale tak snadné to není. Popravdě je to mnohem obtížnější než u těch malých dětí, dospělá mysl je příliš komplikovaná a tolik toho skrývá… Možná by se i někteří další v této místnosti divili, pokud by se odhodlali znovu si mě nasadit na hlavu…"

Tohle Nathalie raději nekomentovala a zakázala si přemýšlet o tom, jestli je Moudrý klobouk takhle výřečný pokaždé.

"Tak co s tebou? Zmijozel ne, to je jisté, slovo ctižádost ti podle mého soudu mnoho neříká. A první v řadě v boji proti bezpráví stát asi také nebudeš, čímž padá i Nebelvír," dumal klobouk.

Bezvadný, teď na to jde vylučovací metodou, ušklíbla se Nathalie a v hlavě zaslechla tichý smích.

"Jistě, jak mi to mohlo uniknout?" pravil klobouk zvesela. "Důvtip, dobrá hlava a po ruce vždy nejméně desítka moudrých knih, že?" otázal se řečnicky a Nathalie si mimoděk vybavila tu hromadu uměleckých encyklopedií u sebe v pokoji, s nimiž večer co večer konzultovala svůj seznam bradavických obrazů, a desítky příruček o umělecké magii, kterými se Snape před necelou hodinou probíral na jejím stole.

"HAVRASPÁR!" zvolal Moudrý klobouk nahlas a Nathalie si ho s nepříliš chápavým výrazem sňala z hlavy. Brumbál se na ni povzbudivě usmál, vraceje klobouk zpět na místo.

"Další z těch nesnesitelných šprtů," projevil názor Snape. "To jsem si mohl myslet."

"Ale no tak, Severusi, vy byste byl vážně raději, kdyby to byl Nebelvír?" usmíval se Brumbál potměšile.

"Takovou spolupráci bych okamžitě odmítl," zkřivil profesor významně rty.

"Vida a se mnou přitom spolupracujete každý den," uchechtl se ředitel a Snape mu oplatil skelným pohledem.

"Takže mě přece jen vezmete na milost?" zeptala se a nepříliš nadšeně si uvědomila, že teď už Snape zřejmě žádnou další výmluvu nenajde.

"Začneme zítra večer," procedil zlostně mezi zuby. "Přijďte v sedm hodin do mého kabinetu. Předpokládám, že si ještě vzpomínáte, kde se nachází."

"No jistě," zasyčela naštvaně. Teď už se tomu asi nedokáže vyhnout. "A ten lektvar? Najdu někde návod na jeho přípravu?"

"Chcete se ho ve svém volném čase naučit nazpaměť?" posmíval se jí jízlivě.

Samozřejmě, ušklíbla se v duchu, patřím přece do Havraspáru, ne?

Snape znechuceně zavrtěl hlavou a pohnul se ke dveřím. Neochotně se rovněž zdvihla k odchodu.

"Ještě na slovíčko, Nathalie," zadržel ji Brumbál a Snape ji zpražil zlostným pohledem. Pokud si Brumbál přál, aby to vypadalo, že se o profesorovi lektvarů budou bavit za jeho zády, tak nemohl zvolit lepší taktiku.

"Jste v pořádku?" zeptal se jí ředitel starostlivě, když za Snapem zaklaply dveře. "Nevypadáte dnes moc dobře…"

"Moc jsem toho nenaspala," vymluvila se a mávla rukou s tím, že to není podstatné. "Vážně si myslíte, že je tahle spolupráce se Snapem rozumná?" zeptala se pak Brumbála pochybovačně. "Chci říct, je tu ta moje věštba a on je v nitrozpytu vážně dobrý… někdy mám pocit, jako by mi viděl až do žaludku."

"Působí přesvědčivě, že?" pousmál se ředitel a uhlazoval si vousy. "Přece ale víte, jak je to s nitrozpytem - můžete spatřit pouze to, co se právě odehrává v mysli někoho jiného a… jistě, Severus je velmi schopný, do jisté míry dokáže přimět myšlenky druhých ubírat se směrem, který on právě potřebuje… ovšem pokud nezná ten směr…," významně rozhodil pažemi.

Příliš ji to nepřesvědčilo a bezděčně ji napadlo, jestli si Brumbál dokonce nepřeje, aby se Snape dozvěděl něco ze svého osudu. Ředitel s úsměvem pozoroval její nespokojený výraz.

"Myslíte si, že bych vás nechal pohybovat se v jeho blízkosti, pokud bych měl jen stín pochybností o tom, zda jste schopna udržet v tajnosti to, co o něm víte?" zeptal se jí náhle, jako kdyby jí i on četl myšlenky. "Nitrozpyt mi rovněž není cizí," zvedl koutky rtů, "avšak vy svoje schopnosti zasouváte tak hluboko, že nemám šanci je byť i jen na moment spatřit. A to přesto, že o nich vím."

Překvapeně zamrkala a přemýšlela, kdy si ji Brumbál asi tak mohl prověřovat - na oslavě předvečera Všech svatých, když hovořili o Trelawneyové? Nebo ten den tady v pracovně, než ji požádal o prozkoumání Arianina portrétu? Anebo už tehdy v Paříži?

"Moudrý klobouk je rozpoznal okamžitě," zamumlala nezřetelně.

"Moudrý klobouk je ovšem zcela ojedinělý případ," usmál se Brumbál. Pak obešel stůl a konejšivě jí stiskl rameno. "Děkuji vám, že mi pomáháte. Vím, že byste to nemusela dělat," zarazil její snahu odporovat mu. "A věřím vám."

Když odcházela z jeho pracovny, mimoděk přemýšlela nad tím, jestli by jí tolik důvěřoval, i kdyby ji Moudrý klobouk zařadil do Zmijozelu.

Předchozí (11.2.) *** Následující (11.4.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (11.2.)

Přeju Vám všem krásné velikonoční svátky a přidávám další kapitolu. Sice už asi potřetí, neboť blog. cz se zřejmě opět snaží o nějaké změny (doufám, že alespoň trochu zmírní ty následky včerejší ne právě povedené přestavby), ale snad to vyjde :-))

Kapitola jedenáctá: Profesor lektvarů (2. část)

Výjev, který se Nathaliiným očím onoho dopoledne v Brumbálově pracovně naskytl, jí příliš povzbuzení nepřinesl. Ředitel seděl za svým stolem s ustaraným výrazem v obličeji, zatímco profesor lektvarů stál na druhé straně místnosti ve ztuhlém postoji se založenýma rukama a tvářil se, jako by mu Brumbál právě oznámil, že z důvodu nedostatku volných prostor na hradě bude muset napříště sdílet svůj byt se školníkem Filchem, jeho pelichající kočkou a Celebrusem Richem dohromady.

---

Když se mezi dveřmi ředitelny objevila Nathalie, věnoval jí Snape krátký, znechucený pohled, než se otočil zpět k Brumbálovi.

"To jednoznačně odmítám," prohlásil rezolutně a ředitel si unaveně povzdychl, vyzývaje gestem Nathalii, aby se posadila.

Snape zůstal odmítavě stát za jejími zády a ona se vší silou snažila soustředit pouze na Brumbála. Bradavický ředitel chvíli zamyšleně pátral pohledem v jejích očích, pak si znovu povzdychl a pustil se do tichého vysvětlování.

"O úsilí profesorského sboru zabezpečit do co možná nevyšší míry bradavický hrad jsem vám už nejednou říkal," začal zeširoka a ona zaslechla, jak si za ní Snape netrpělivě odfrkl.

Nepatrně přikývla a profesora se pokusila ignorovat.

"Jde o to, že Severus objevil prastarý recept na jeden velmi mocný obranný lektvar," pokračoval Brumbál a prosebným gestem ruky zarazil Snapeův pokus o protest. "Pokud jsem to správně pochopil, je nutné po kapkách a v pravidelných rozestupech vpravit tento lektvar do půdy podél hranic objektu, jenž má být chráněn. Lektvar pak působí jako kouzelný štít a po určitou dobu dokáže odolat i poměrně silným kletbám."

"Jak silným?" dotázala se, držíc se svého hesla serióznost a profesionalita.

"Nepochybně silnějším, než jaká by svedl kdokoli z Krásnohůlek v čele s vámi," ozvalo se za ní jízlivě.

Brumbál odevzdaně zavrtěl hlavou. Nathalie již ani nereagovala.

"Severus už od září testuje vzorky tohoto lektvaru v několika místnostech zde v Bradavicích," ujal se ředitel opět slova. "Z bezpečnostních důvodů jsem vydal přísný zákaz vstupovat do těchto prostor -"

"Ta zakázaná chodba poblíž mého pokoje!" pochopila Nathalie a bezděčně se usmála při představě, co všechno by jí Fred a George Weasleyovi byli ochotni věnovat výměnou za tuto informaci - vždyť po domnělém tajemství ukrývajícím se v zakázané chodbě pátrali už tehdy, když přijela do Bradavic. Pár bomb hnojůvek na jisté protivné osoby by se jí možná hodilo...

"Ano," přikývl Brumbál, "a jak se zdá, tak Severus konečně odhalil optimální poměr přísad a odpovídajícím způsobem upřesnil postup přípravy, takže je v současné době možno začít chystat tento lektvar ve velkém. A v tom právě tkví náš problém -"

"My nemáme žádný problém," přerušil ho nevrle Snape, ale Brumbál ho opět zarazil autoritativním gestem ruky. Profesor kupodivu zmlkl a Nathalie se neubránila obdivnému zdvižení obočí ředitelovým směrem - Brumbál byl evidentně jediný, kdo Snapeovo chování dokázal zvládnout.

"Přece si vážně nemůžete myslet, že byste byl sám schopen připravovat přísady pro dva kotle lektvaru a dohlížet u obou současně na průběh procesu!" oslovil nyní Brumbál přímo Snapea, a to dost nekompromisním hlasem. "Profesor Snape totiž předběžně spočítal, že k aplikování lektvaru podél hranic bradavického hradu ho bude potřeba takové množství, že bude nutné připravovat ho současně ve dvou kotlích maximální velikosti," vysvětloval klidnějším hlasem Nathalii. "A ten postup je podle toho, co jsem viděl, natolik náročný, že je dle mého názoru prakticky vyloučené, aby ho zvládl jediný člověk."

Mechanicky přikyvovala, ale kolečka v její hlavě jela naplno (byť její pouze pozvolna opadající alkoholové opojení jim na rychlosti poněkud ubíralo) - to snad po mně Brumbál chce, abych Snapeovi s tím lektvarem pomohla? Copak se vážně úplně zbláznil?

"A jelikož zde nemám nikoho kromě vás, kdo by byl dostatečně zkušený v oblasti přípravy lektvarů a koho bych za daných okolností mohl zároveň požádat o spolupráci...," odmlčel se ředitel významně.

"Eh... jistě," zamumlala a úporně se snažila nalézt nějakou ucházející výmluvu, "jenže já se stěží mohu považovat za odborníka přes lektvary... Lektvary umělecké magie jsou pouze úzkou, specifickou oblastí..."

Další posměšné odfrknutí za jejími zády ji zarazilo uprostřed věty. Proč se tu vlastně snažím vymlouvat, napadlo ji, proč bych zrovna já měla Brumbálovi odmítat nějakou laskavost? Jestli se mnou Snape nechce spolupracovat, tak ať si to obhájí sám!

"Ovšem pokud je to skutečně nutné, pak budu profesorovi Snapeovi s radostí k dispozici," prohodila zlehka a usmála se Brumbálovu vděčnému výrazu.

"Tak vidíte, Severusi," pravil ředitel spokojeně, "já vám říkal, že bude souhlasit."

Významné mlčení ji donutilo otočit se dozadu - Snape strnule postával vedle jednoho z křesel a prsty drtil jeho opěradlo, ve tváři výraz, jako kdyby zrovna rozkousal obzvlášť kyselý citrón; Nathalie se nemohla zbavit dojmu, že chybí jen velmi málo, aby na ně znechuceně vycenil zuby.

"Snad by mi mohla být nápomocna Pomfreyová," zavrčel po chvíli bezvýrazně.

"O tom není sporu, Severusi. Oba víme, že Poppy je velice schopná," souhlasil Brumbál, ačkoli Snape se tvářil dost pochybovačně. "Ale také si jistě uvědomujete, kolik úsilí ji letos bude stát umíchat všechny ty hojivé masti a lektvary, které si předsevzala mít napříště pro všechny případy v naší školní lékárně. A některé ty recepty jsou nadmíru složité, dokonce i Pomona málem nedělá nic jiného, než že pro Poppy připravuje potřebné bylinky, a to nemluvím o tom, že ještě bude pěstovat kouzelné rostliny pro vás..."

"Tak Kratiknot," přerušil ho Snape nepříliš zdvořile.

"Ani to není možné," vrtěl Brumbál trpělivě hlavou, "mají toho s Minervou už tak dost na starosti, když musejí prohledat celý hrad - slyšel jste ostatně o té nové chodbě?"

"A co Sinistra?" vedl si Snape i nadále svou a Nathalie se začínala dobře bavit - profesorova nechuť k její osobě byla po včerejším večeru zjevně mnohem větší, než očekávala.

"Právě včera mi se Septimou Vektorovou ukazovaly další fázi těch svých složitých výpočtů pohybu planet - byl jste někdy poslední dobou u Septimy v kanceláři?" položil Brumbál otázku, která však byla vzhledem ke Snapeovu výrazu "a co bych tam tak asi dělal?" skutečně pouze řečnická.

"Pro samé obrázky runových nápisů překreslené ze starobylých menhirů toho druidského shromaždiště, které o prázdninách objevila Batsheba Babblingová, tam není k hnutí - všechny tři jsou přesvědčené, že tam najdou jakási ochranná kouzla navázaná právě na pohyby planet - pak se prý do Bradavic nepřemístí ani domácí skřítci, i když o tom upřímně řečeno dost silně pochybuji, skřítčí magie je příliš osobitá... A ano, než mi vyjmenujete ostatní členy profesorského sboru," zarazil Brumbál další Snapeovy návrhy, "tak Kettleburn s Hagridem mají za úkol zmapovat Zapovězený les a všechny tvory v něm, Quirrell a Charity ověřují krytí hradu před zraky mudlů a Binns provádí pohovory s bradavickými duchy..."

"Já bych se nicméně profesorovi Snapeovi dost nerada vnucovala," bavila se Nathalie teď už poměrně nezakrytě, nevšímajíc si vražedných pohledů dotyčného. "Pokud je pro něj představa spolupráce se mnou nepřekonatelným problémem...," prohodila bezstarostně.

"Jistě," rozhořely se veselé ohníčky i v Brumbálových očích, zatímco nabízel svému kolegovi misku mandlí v čokoládě; profesor si po chvíli jednu neochotně vzal a s patrnou dávkou sebezapření ji strčil do úst.

"Ještě pořád vám totiž mohu nabídnout pomoc profesorky Trelawneyové," dokončil Brumbál s nevinným úsměvem a se shovívavou starostlivostí pozoroval, jak se Snape dusí mandlí, která mu při vyslovení posledního jména zaskočila v krku.

Nathalie se kousla do rtu, aby se při pohledu na profesorův brunátný výraz nezačala smát nahlas - v přítomnosti Brumbála jí Snape naháněl mnohem méně strachu než obvykle, byla si však vědoma skutečnosti, že jestli ředitelův plán vyjde, stráví s profesorem lektvarů o samotě mnohem víc času, než by jí bylo milé. Pročež bylo lepší ho předem zbytečně nedráždit.

"Trelawneyová se snad na ochraně hradu nijak nepodílí?" zavrčel Snape ironicky, když konečně dokázal promluvit.

"Ach ano, má nás zásobovat potřebnými věštbami," odvětil Brumbál konverzačním tónem, "což jí zjevně tolik času nezabere. A lektvary a jasnovidectví, to jde přece tak skvěle dohromady, že?" pochechtával se potutelně, otáčeje se významně na Nathalii.

Koutkem oka zaznamenala, jak Snape náhle zpozorněl a s přivřenýma očima střídavě pozoruje ji i Brumbála, a tak raději nijak nereagovala a soustředila svoji mysl na vidinu Snapea míchajícího lektvar pro změnu společně s Richem. Ta představa byla zjevně příliš živá na to, aby unikla Snapeovu bystrému pohledu, a výraz, jaký v příštím okamžiku nasadil, ji s dostatečným důrazem odradil od nápadu vyslovit tento návrh nahlas.

"V krajním případě bych možná byl ochoten souhlasit," prohlásil Snape nakonec, ačkoli se překvapivě vůbec netvářil jako někdo, kdo byl argumentací druhých zahnán do úzkých, "pokud se slečna restaurátorka před vstupem do mojí laboratoře vyvaruje alkoholu, bude se striktně držet mých pokynů a odpustí si svoje obvyklé nejapné poznámky."

Kdože tady má nejapné poznámky? Střetla se s profesorovým nevzrušeným pohledem a tiše zaskřípěla zuby. Brumbálovu pátravému zraku se raději vyhnula.

"Přesto bych rád věděl, co od ní mohu v tomto ohledu očekávat," nadhodil nakonec Snape a oči se mu zaleskly. "Ve zmijozelskou inteligenci se samozřejmě ani neodvažuji doufat, ale snad bych se spokojil s trochou mrzimorské pracovitosti."

"Raději než s nebelvírskou odvahou?" pousmál se Brumbál potměšile a Snape se neubránil uštěpačnému úšklebku.

Nathalie nechápavě zírala z jednoho na druhého. O čem to tu krucinál mluví?

Předchozí (11.1.) *** Následující (11.3.)

Rozcestník povídky

Zvídavý řetězák

Tenhle řetězák jsem našla na stránkách Sevik99 a odhodlala jsem se rozšířit o něj svoji nepatrnou řetězákovou sbírku. Dumám tady nad dalším vývojem děje v povídce, tak jsem se při jeho vyplňování alespoň trochu odreagovala...

---

Sedm věcí, které máš v tašce: Desky, deštník, peněženka, mobil, klíče, zápisník, propiska - no, mohla bych pokračovat, ale sedm už jich je…

Šest věcí, kterými se uklidňuješ: objetí mých blízkých, oblíbená CD, nějaký dobrý film, chutné jídlo, procházka na čerstvém vzduchu a vidina spánku (popřípadě rovnou ten spánek:-))

Pět oblíbených druhů ovoce: meruňky, vodní meloun, borůvky, hroznové víno, ananas

Tři věci, které máš teď na sobě: jenom tři? Svetr, kalhoty, boty…

O čem teď přemýšlíš: o tomhle dotazníku :-)

Kde je tvůj mobil: na stole asi půl metru ode mě. Ale to jenom proto, že jsem ho při první otázce vytáhla z tašky. Jinak na něj nevzdechnu klidně i několik dní…

Kde obvykle spíš: doma v posteli. A občas ve vlaku.

Jakou poslední věc jsi jedla: jakousi podivnou směs těstovin, kuřecího masa a kukuřice. Ale bylo to překvapivě dobré

Jakého máš mobilního operátora: pche, no to určitě - já se tu přiznám a ti další operátoři mi pak budou volat a přesvědčovat mě, abych šla k nim ;-)

Který film jsi viděla naposledy: v kině? Tak to byla asi Valkýra. V televizi to bylo v sobotu cosi s Tommy Lee Jonesem a Susan Sarandon, název už mi vypadl…

Kdy sis naposledy holila nohy: To jsou zas dotazy :-)) Než jsem šla posledně cvičit.

Cos dělala dnes ráno v osm hodin: astronomického nebo letního času? A kterého časového pásma?

Znáš slova své oblíbené písničky: Show must go ooon, show must go ooon… jo to ještě zvládám

Kolik odlišných nápojů jsi dneska pila: voda, cola, pivo, víno (byly mezi tím časové prodlevy)

Kterou jednu věc bys chtěla na sobě změnit: být trochu průbojnější

Kdy naposledy jsi byla zraněná: tak to bylo asi loni, kdy jsem vypadla po hlavě z jednoho baru:-) Ne, ve skutečnosti jsem vycházela těsně za jedním kamarádem a přehlédla tak schod a pěkně si zvrtla kotník. Kulhala jsem ještě týden…

Co máš v plánu dělat v pátek večer: jet na Velikonoce do rodného městečka.

Je něco, co tě hodně naštve: Lidi, co se pořád do něčeho (s prominutím) s**ou.

Jakou zmrzlinu máš nejraději: citrónovou… chodím na ni s Brumbálovým duchem :-D

Už jsi někdy byla na večírku nahá? Tak takovou zkušenost zatím nemám :-))

Jméno člověka, který ti teď chybí: Teď mi zrovna nikdo nechybí.

Máš jméno podle prarodičů: Ne.

Kdo tě miluje: Jeden takový člověk…

Už jsi někdy něco zlomila: ?? Proč mě napadají jenom ty větve na oheň?

Byla bys raději klukem nebo holkou: To bych musela být aspoň na pár let klukem, abych si pak mohla vybrat na základě získaných zkušeností…

Kdo z tvého okolí je nejvíce zkažený: Cha! Mám to na něj / ni prásknout?

Vyhrát deset milionů nebo pravou lásku: Pravou lásku, která bude jen tak mimochodem majitelem deseti milionů? Jej to zní pěkně hnusně, že? Tak dobře - pravou lásku a ty peníze pak vyděláme společným úsilím, bok po boku, cihlu k cihle, těsto do díže…

Sex v kostele: Jsem si vzpomněla na svůj vytřeštěný zrak při téhle scénce ve filmu Bathory.

Máš kluka nebo holku: Já ještě nemám děti ;-)

Chodila bys někdy se starším nebo mladším: S o dost starším nebo o dost mladším asi ne.

Oblíbené jídlo: To už jsem v nějakém řetězáku vyřešila vylučovacím způsobem. Tak jo, budu konkrétnější - těstoviny, mexická kuchyně a pak taky japonská, čínská, francouzská, italská, indická…

Máš doma porno: …libanonská, turecká, pěkný americký steak, ruský boršč… jejda, já se tu rozplývám nad jídlem a oni mě takhle nechutně vytrhnou… NE!

Máš narozeniny o prázdninách: To záleží, jak to vyjde.

Už můžeš volit: Ano. A jsem z toho pokaždé úplně na větvi…

Byl někdo ve tvém okolí ve válce: Děda byl nuceně nasazený v Německu…

Jsi vegetarián: Stává se, že po masu pár dní ani nevzdechnu, ale jinak ho jím.

Bojíš se globálního oteplování: Nu, já se toho snad ještě bát nemusím, jen doufám, že moje pravnoučata nebudou místo na Zemi vegetit na něčem podobném Venuši…

Máš ráda lední medvědy: Proč ne, akorát nevím, jestli by oni měli rádi mě, kdyby na mě takhle někde narazili v pustině… Možná by si rádi smlsli :-))

Jakou písničku chceš zahrát na pohřbu: Hele a už je to tady :-) Jsem si v minulém řetězáku při otázkách "a už jsi se někdy líbala" stěžovala, že je to pro teenagery a na mě že by sedělo spíš to řešení pohřbu. A to mám za to :-))) Co já vím? Show must go on by byla v pohodě, ne?

Už jsi něco měla se svým sousedem: Proboha! Vždyť ani nevím, jak vypadá!

Splnil se ti nějaký sen z dětství: Já když mi bylo asi 8 let, tak jsem si hrozně přála jezdit v autě na předním sedadle. A měla jsem pocit, že se těch 12 let nedočkám. No tak to se mi splnilo - 12 jsem se dočkala a vepředu jezdím. Akorát už mi to nepřijde jako takové terno :-))

Nosíš oblečení svého přítele: tedy, obecně řečeno - že bych se zrovna vyžívala v nošení pánských trenýrek…

Spíš člověk do města nebo do přírody: Do přírody. Jednoznačně.

Máš menší velikost bot než 36: Ne, copak jsem nějaká Popelka?

Jsi hodně zkažená: Jenom trošku ;-)

Napiš 6 lidí kteří mají pokračovat v tomhle řetězáku? Ať si pokračuje, kdo chce, já si to v každém případě ráda přečtu ;-)

Portrét pro Bradavice (11.1.)

A jedeme dál...

Kapitola jedenáctá: Profesor lektvarů (1. část)

Nathalie se náhle probudila. Někdo s ní nevybíravě třásl, až jí hlava poskakovala na polštáři ze strany na stranu, a cosi říkal. Mozek měla jako v mlze a jednotlivá slova proplouvala jejíma ušima, aniž by dávala jakýkoli smysl.

---

Nové prudké zatřesení ji donutilo otevřít oči. Hned je ale zase zavřela, jak ji oslepilo jasné denní světlo a bolestivě se jí zařízlo do hlavy. Začala se ohánět rukama po tom nezvaném narušiteli jejího spánku, ale ty jen bezcílně proletěly vzduchem a na nikoho nenarazily. A její tělo sebou přitom dál vytrvale škubalo - nechápavě znovu nadzdvihla víčka a rozhlédla se kolem sebe.

"Vzbuďte se!" opakovala postava stojící asi dva kroky od postele, jejíž siluetu proti oknu nedokázala zařadit. Neznámý na ni opět namířil svoji hůlku a Nathaliino tělo znovu poskočilo na posteli.

"Nechte toho!" rozmáchla se prudce po vetřelci a pak si znechuceně přitáhla peřinu k bradě. Kdo si ji to ksakru dovoluje budit? Znovu zamžourala směrem, kde osoba stála, a konečně se jí podařilo zaostřit-

"Co TADY krucinál DĚLÁTE?" zaječela a prudce se vymrštila do sedu. Vzápětí ale zkřivila obličej v záchvatu bolesti a ruce jí vystřelily ke spánkům. Co se to se mnou děje?

Snape sklonil hůlku, pohodlně se usadil na židli pod oknem a se zjevnou nechutí se rozhlížel kolem sebe.

"Z nějakého pro mě naprosto nepochopitelného důvodu chce Brumbál s námi oběma mluvit," řekl s přezíravým nezájmem, probíraje se knihami na jejím stole. "Jeho pracovna, v jedenáct hodin. Teď je půl jedenácté, jen tak pro vaši představu," ušklíbl se ironicky a otevřel příručku Malířských lektvarů pro čiperné portréty.

Nathalie v té chvíli měla k čipernosti hodně daleko. Půl jedenáctý? Nechápavě zírala před sebe a masírovala si bolavé spánky. Jak jsem mohla spát tak dlouho? A proč mě bolí hlava jako střep? A jak se sem dostal on?

"To ještě neznamená, že se sem můžete takhle vloupat!" vyštěkla naštvaně a ignorovala pobavený záblesk ve Snapeových očích.

"Ne že byste reagovala na zdvořilé klepání," pravil uštěpačně.

A ne že bys snad ty zkusil zaklepat, napadlo ji a z jeho potměšilého úšklebku bylo patrné, že si toho všiml a že je to úplná pravda. Uzavři svou mysl, ksakru, poručila si, ale odpovědí její hlavy byla jen další bolestivá křeč.

"Mohl jste poslat nějakého domácího skřítka," přešla raději do protiútoku a prohmatávala si bolestivě přeleželý krk.

"To jsem také udělal," řekl zlehka. "Během dvaceti minut mi přišla kvílet do hodiny, že vás nemůže probudit," pokračoval posměšně. "Jistěže jsem se musel okamžitě vydat sem - co kdyby se s vámi něco stalo?" Zvláštní, jak dokázal vyzařovat ironii doslova každou částečkou svého těla.

Představa Snapea coby zachránce ji nutila k hysterickému smíchu. Ten ale spustil další bolestivou reakci v její hlavě. Snape mezitím odložil Malířské lektvary, vstal a přistoupil ke komodě vedle jejího lůžka. Vzal do ruky prázdnou lahvičku s křiklavou vinětou - Náš lektvárek pro váš klidný spánek (Lékárník, Příčná ulice 11, Londýn) a významným pohledem z ní přešel k poloprázdné láhvi Ogdenské starorežné na jejím nočním stolku. Znechuceně ho pozorovala - jak si vůbec dovoluje hrabat se jí ve věcech? (A kam se vlastně poděl ten uspávací lektvar a všechna ta kořalka?)

"Copak, snad netrpíte nespavostí?" zašeptal a zablesklo se mu v očích.

Nathalie přivřela víčka a nechápavě ho pozorovala. Co na mě tak divně čumí? A pak jí v mozku konečně secvakly všechny spoje. A sakra... Ne! To NE!

Zrudla až ke kořínkům vlasů a upřela vyděšený pohled na sloupek svojí postele. V jediném okamžiku se jí vybavil celý včerejší večer a vzápětí jí bylo jasné, proč se cítí tak příšerně - dvojčata Weasleyova, setkání se Snapem, ten... proboha!

Zajela si prsty do vlasů. U Merlinových sto let nepraných spoďárů! A on je teď tady! Tady v mém pokoji (s mojí Ogdenskou v ruce)! Schoulila se do klubíčka, pevně zavřela oči a doufala, že se stane nějaký zázrak - že se třeba propadne do země, stane neviditelnou nebo, ještě lépe, rovnou na místě umře. Hlava jí třeštila - bodejť by ne, po tom, co včera vypila, když se jí dlouhé hodiny nedařilo usnout - a nevěděla, z čeho je jí víc na zvracení - z té kořalky nebo ze Snapea.

Když však po chvíli zvedla hlavu, byla pořád ve své ložnici a byl tam i Snape - úšklebek v jeho obličeji byl ten nejzlomyslnější, jaký kdy viděla. Šlehla po něm všeříkajícím pohledem - no, aspoň že někdo se dobře baví...

"Celkem ano," zareagoval tím svým nesnesitelným jemně potměšilým šepotem a zamířil ke dveřím. "Heslo do Brumbálovy pracovny je mandle v čokoládě. A ještě něco," otočil se ve dveřích, "dnes ráno při hodině ve druhém ročníku jsem Nebelvíru strhl padesát bodů. To, co odevzdali Weasleyovi, se skutečně nedá nazývat esejem." Vyčkávavě jí pohlédl do očí.

Zaskřípala zuby.

"Proč mi to říkáte?" zeptala se naštvaně a bez většího úspěchu se snažila předstírat nechápavost.

"Vlastně ani sám nevím," prohodil sarkasticky a vyšel ven.

Slyšela jeho kroky procházející ateliérem a zaskřípání dveří na chodbu. Konečně osaměla. Doprčic! Chytla se znova za hlavu. Takže to všechno bylo nakonec na nic! Trapas jak nikdy a Nebelvír stejně přišel o body! Snažila se uklidnit tím, že kdyby Snape den předtím dvojčata nachytal, sebral by Nebelvíru bodů ještě víc a k tomu by požadoval jejich okamžité vyloučení, což nyní jen tak bez důkazu udělat nemohl. Takže aspoň něco. Spíš ji zneklidňovalo, jak mohl vědět, že se jedná o Freda a George. Tušil už včera, po kom jde? Nebo to mezitím prostě nějak zjistil? Propátral snad dneska při hodině lektvarů vzpomínky hochů Weasleyových anebo - což bylo asi nejpravděpodobnější - včera skutečně použil nitrozpyt na ni? Od začátku věděla, že je v tom dobrý, a snažila se dávat si pozor, jenže...

Za čtvrt hodiny už mířila k Brumbálově pracovně. Neměla ani za mák tušení, co zrovna po nich dvou může ředitel chtít, ale oblékla si na to svůj tmavomodrý hábit a upnula ho až ke krku - kruhy pod očima jí s ním ladily naprosto dokonale - vlasy si sčesala dozadu a stáhla je do přísného drdolu. Od nynějška bude působit seriózně a naprosto profesionálně. Nikým, jako je Snape, se rozhodně nenechá vyvést z míry. Co se týče nitrobrany, tak tu bude praktikovat na každém kroku.

Zahlásila mandle v čokoládě a schody ji vynesly za Brumbálovy dveře. Chtěla zaklepat, ale cosi ji zadrželo.

"To nemyslíte vážně," zaslechla totiž zevnitř Snapeův nevrlý hlas, "odmítám s ní na čemkoli spolupracovat!"

"Sám to ale nezvládnete, Severusi," zazněl unaveně Brumbál, "a ona je tu jediná, kdo má větší zkušenost s lektvary, než jen ze školní lavice."

Co to zase - ?

"Říkám vám, Brumbále, byla tak opilá, že jsem ji ani nemohl vzbudit!" vztekal se Snape. Co to kecá? Byl to jenom lektvar na spaní! No fajn, taky těch pár panáků, ale... "Nehodlám pokaždé čekat, až vystřízliví!"

Už zdvihala ruku k rozezlenému zabušení na dveře, ale pak se zarazila. Serióznost... profesionalita... zopakoval jí vnitřní hlas. Takže se koukej honem rychle uklidnit. Několikrát se nadechla a vydechla, nasadila patřičně důležitý výraz a zlehka zaťukala na dřevo.

Předchozí (10.5.) *** Následující (11.2.)

Rozcestník povídky