O Vánocích k nám komínem nepřiletěl Santa Claus, ale moje zatoulaná Múza. Trochu nejistě se oklepala od sazí a letaxového prášku a nesměle mi šeptla do ucha, abych s tím spícím Portrétem pro Bradavice konečně něco udělala. Dala jsem na ni, a tak se v brzké době můžete těšit na celou kapitolu dvacet devět a potom snad i na onu velikou a dlouho plánovanou azkabanskou akci. Ale to už budeme v roce 2011, v němž vám už dopředu přeji mnoho zdraví, štěstí a úspěchů. A krásně si užijte pátečního Silvestra!
Kapitola dvacátá devátá: V cizí kůži (2. část)
Následující sobotu po večeři Nathalie stála nad svým kotlem obranného lektvaru ve Snapeově kabinetu a potichu skřípala zuby při pohledu na profesorův samolibý obličej. Toho dne se totiž hrál famfrpálový zápas Zmijozelu proti Mrzimoru, a ačkoli to chvíli vypadalo, že by mrzimorský tým mohl mít převahu, stačilo drobné zaváhání mrzimorského chytače Dereka Cadwalladera, který se snad až příliš zaposlouchal do vtipně trefných komentářů své přítelkyně Tonksové, Terence Higgs toho okamžitě využil, polapil Zlatonku a zápas skončil vítězstvím Zmijozelu s výsledkem 220 ku 80.
Tento výsledek po připočtení 290 bodů za podzimní vítězství nad Havraspárem postavil Zmijozel do čela tabulky s celkovými 510 body. Nebelvír sice se svými rovnými 500 body dýchal Zmijozelu na záda, ale Snape odmítal ze školního trestu uloženého dvojčatům Weasleyovým cokoli slevit, a tak šance Nebelvíru na získání famfrpálového poháru nevypadaly dvakrát slibně. A bylo obtížné říct, jestli to nese hůř nebelvírská ředitelka Minerva McGonagallová, kapitán nebelvírského družstva Oliver Wood nebo bratr dvojčat Percy Weasley, který Freda a George za to, co provedli ve Snapeově kabinetu nejdřív příšerně seřval a od té doby s nimi nemluvil.
Přestože již Oliver Wood začal zacvičovat nové hráče, kteří měli Weasleyovy až do konce školního roku nahradit, a nebelvírský tým neopouštěl bojovný duch, cítili všichni zúčastnění při každém dalším tréninku, že to prostě není ono, tím spíš, že se Fred a George kvůli školním trestům nemohli tréninků a zápasů účastnit ani jako diváci, a Lee Jordan, jehož jméno začalo být po úspěšném komentování zápasu Nebelvíru proti Havraspáru s nebelvírským famfrpálem rovněž neodmyslitelně spojováno, byl tou dobou nemocný s hlasivkami, jež neustály jeho první a zatím i poslední komentátorský výkon v chladném jarním povětří.
Přimět v této atmosféře nebelvírské hráče k nadšenému trénování bylo velikou zkouškou Oliverových kapitánských schopností a Nathalii překvapovalo a těšilo, jak dokázal své mnohdy skleslé svěřence povzbudit na duchu. Stále totiž věřila v nebelvírské vítězství, i když občas měla vtíravý pocit, že se svým fanděním Nebelvíru jenom snaží vymezit vůči Snapeovi, jehož postoj ve věci Weasleyových pořád ještě nedokázala vstřebat. A ten jeho povznesený, lehce pohrdavý výraz, který spatřila hned, jak onoho večera vstoupila do jeho kabinetu, tomu příliš nenapomáhal. Přičemž už raději ani nemyslela na to, že ne zas tak špatný výkon Mrzimoru v obou dosavadních zápasech srazil "její" Havraspár v tabulce na poslední místo.
Vidinu blížící se výpravy do Azkabanu se těmito běžnými každodenními starostmi snažila zatlačit hluboko do podvědomí. Ne, že by se jí to dařilo, od oné rozhodné noci ji v tomto okamžiku dělily už jenom tři týdny, a když nyní mohla pustit z hlavy Zapovězený les a tvory v něm žijící, budila se pro změnu nad ránem ze snů plných mozkomorů, které vytlačily i její obvyklé noční můry o Brumbálově a Snapeově osudu. A ironické poučování posledně jmenovaného na další lekci obrany proti černé magii, k níž byla v uplynulém týdnu pro velký úspěch Patronova zaklínadla Brumbálem přinucena, bylo jen nepříjemně pronikavým brnkáním na její už tak dost rozjitřené nervy. Když si navíc díky svojí věštbě byla poměrně jistá, že jemu v Azkabanu nebezpečí nehrozí. Jemu ne - jenže co ona?
Sám Brumbál se tvářil, jako by se nic nedělo, ale Nathalie tušila, že se ji svým postojem snaží spíš jen uklidnit. Pojal to jako mudlovskou psychologickou terapii - obden k němu docházela se skicářem, snažila se o věrné zachycení jeho podoby a mezitím si povídali o všem možném od výpravy do Azkabanu po každodenní život.
"Víte, když jsem byla se Snapem v myslánce, zaujalo mě, jak přesvědčivě Tavory vykládal Malfoyovi o tom, že si Moudrý klobouk jeho zařazení do Havraspáru rozmýšlel. Vy jste přitom říkal, že klobouk o jeho kolejní příslušnosti nepochyboval," zajímala se Nathalie jednoho dne.
"Ovšem. Však se také musí alespoň tvářit, že by býval mohl patřit do Zmijozelu, kdyby chtěl," pousmál se Brumbál, "může pak přezíravě tvrdit, že on dal přednost inteligenci a důvtipu před ctižádostí. Nezdá se to, ale kolejní příslušnost někdy opravdu může sehrát značnou roli - jeho, řekněme, havraspárský původ ho ve správnou chvíli uchránil jak podezření ministerských úředníků, tak byl zároveň výhodný pro Voldemorta, který jejich důvěru v Tavoryho nevinu předpokládal. Justus Tavory je nesmírně inteligentní, Nathalie, na toho je třeba si dávat pozor."
Mít proti sobě silného protivníka bylo dost zlé. Ale mít proti sobě někoho, kdo je navíc chytrý, nahánělo Nathalii husí kůži. V jejích představách Tavory nabýval obřích rozměrů, jsa neustále obklopen celou armádou mozkomorů. Jejich rádoby tajný průnik do Azkabanu odhalil vždy během několika vteřin a pak si s nimi hodiny pohrával jako kočka s myší, když se marně snažili uniknout, než je nakonec přenechal péči svých hladových přátel.
Těchto ani jiných myšlenek a představ se nedokázala zbavit, a tak o nich řediteli postupně vyprávěla. Řekla možná víc, než by sama chtěla; měla alespoň ten pocit, že vůči nikomu nebyla dosud tak otevřená.
"Vaše největší potíž je v tom, milá Nathalie, že dostatečně nevěříte ve vlastní schopnosti. A než byste se zabývala tím, jak veliký kus práce uděláte, pokud bude vaše mise do Azkabanu úspěšná, raději se necháváte paralyzovat děsivými představami toho nejhoršího, co by se mohlo stát," řekl jí toho dne odpoledne.
"Divíte se mi?" mávla odmítavě do vzduchu rukou svírající uhel a stiskla ho tak pevně, až se jí v prstech rozlomil. "Obranu proti černé magii jsem studovala naposledy ve škole a to ještě vůbec ne s vidinou, že bych ji někdy měla použít. A podle toho to taky vypadá. Však se vám Snape určitě zmínil."
"Jistěže se mi zmínil," pousmál se Brumbál, "ale jeho názory v tomto ohledu beru dost s rezervou. Ten nikdy nebude spokojený."
"Divila bych se," přitakala trochu roztrpčeně, vybrala z krabičky nový kus uhlu, snažila se ho trochu naostřit a mezitím pozorovala ředitele, který vstal z křesla, přistoupil k bidýlku s fénixem Fawkesem a nabízel mu semínka slunečnice. "Ono už stačí, že se pokaždé, když se na mě podívá, děsím, jestli dostatečně vytěsňuji všechny vzpomínky na tu věštbu," zamumlala a s nepříjemným pocitem po těle si vzpomněla na svůj neúspěšný pokus o nitrobranu po Richeově plese. Brumbál se k ní otočil a vážně na ni pohlédl přes obroučky brýlí.
"Nepochybuji o tom, že na vás Severus nitrozpyt i přes můj zákaz použil," pravil zamyšleně. "On už je prostě takový - je to jeho styl, jak jednat s lidmi, tedy spíš, jak od nich jednoduše zjistit to, co chce vědět. Ale z jeho chování neusuzuji, že by někdy pronikl konkrétně k těmto vašim vzpomínkám."
"Nejspíš jenom neví, že by měl po něčem takovém pátrat," zabručela. "Informace o tom, jak jsem se dostala k údaji o současném místě úkrytu Zmijozelova portrétu, ho zřejmě zajímaly mnohem víc," dodala a nespokojeně se kousla do rtu. Nechtěla si Brumbálovi na Snapea stěžovat. Ačkoli věděla, že on si na ni stěžuje neustále.
"Vlastně se na něj proto ani nedokážu hněvat," pokývl Brumbál. "V životě až příliš často musel vykonávat příkazy, jejichž pozadí neznal a jejichž šancí na úspěch si nemohl být jistý. A ještě víc takových úkolů ho v budoucnu bezpochyby čeká. On ale není člověk, který dokáže slepě plnit rozkazy, aniž by se ptal po jejich smyslu. Jeho potřeba ověřit si opodstatněnost vaší nebezpečné výpravy se z tohoto úhlu pohledu jeví nanejvýš logicky."
"Takže teď na oplátku mohu očekávat větší míru jeho ochoty spolupracovat?" ušklíbla se.
"Soustřeďte se na svoji část úkolu a přenechejte Severusovi to ostatní. Jsem přesvědčen, že se na něj můžete spolehnout," přitakal ředitel.
A tak si o několik hodin později Nathalie hleděla svého kotle s obranným lektvarem, ve stanovenou dobu do něj opatrně přilila odvar z krve jednorožce, pečlivě ho promíchala a zhasila pod ním plamen, a když ji Snape vyzval k účasti na přípravě Mnoholičného lektvaru, zdvořile ho odmítla s tím, že ještě musí dokončit vlastní lektvary nezbytné pro vytvoření kopie Zmijozelova portrétu. Chvíli na ni hleděl se zdviženým obočím, ale pak se začal věnovat kotlíku s rozdělaným Mnoholičným lektvarem a s přezíravě zkřivenými rty ji pozoroval, jak si připravuje přísady.
"Bojíte se?" napadlo ji zničehonic zhruba po půlhodině mlčenlivé práce a zdvihla k němu hlavu. "Myslím té výpravy do Azkabanu."
Přestal se zabývat kůži z hřímala a bez slova na ni pohlédl. Samozřejmě hned zalitovala, že se ho vůbec ptala, zvlášť když si představila, co si teď bude muset vyslechnout.
"Jen blázen nemá strach, Belartová," překvapil ji odpovědí, jejíž tón zněl sice ironicky, ale zároveň do jisté míry i upřímně. "Je to přirozená lidská reakce. Pokud není paralyzující, pak zdravá míra strachu motivuje k většímu soustředění a k rozumné opatrnosti. Potlačuje lehkomyslnost, která se člověku může velice snadno vymstít. Nutí k logickému uvažování, jež může být mnohem rychlejší a produktivnější, než kdybyste se snažila vymyslet totéž usazená v klidu u krbu. I když ve vašem případě těžko říct," ušklíbl se.
"Pokud je strach vážně tak přínosný," ignorovala jeho narážku, "pak proč se ho lidé tak bojí?" Na tohle se měla zeptat spíš Brumbála, napadlo ji...
"Bojí se neznámého," odvětil po chvíli Snape s nečitelným výrazem, "ale i to má smysl, poněvadž jediný způsob, jak se vyrovnat s tímto strachem, je připravit se co nejlépe na to, co člověka čeká, nebo co si myslí, že ho může čekat. Udělat z neznámého známé."
"Škoda, že to u mě nezabírá," zamumlala zachmuřeně a bezmyšlenkovitě se při tom rýpala nožem v kýchavém bambusu, který v příští chvíli s příznačným zvukem vybuchl a na okamžik Nathalii zahalil do nažloutlého oparu.
"Zrovna teď by vám malá dávka strachu jedině prospěla," odtušil Snape uštěpačně a Nathalie si s povzdechem stáhla šátek a otřela si obličej.
"Měla jste strach, když v Zapovězeném lese smrtiplášť napadl Quirrella?" zeptal se jí.
"Hrozný," přiznala se.
"Ale Patrona jste podle všeho úspěšně vyčarovala," pokrčil rameny. "Ačkoli tomu dokážu stěží uvěřit. Nebyl Hagridův?" popíchl ji a ona obrátila oči v sloup.
"Věděla jsem, že musím. Nic jiného mi nezbývalo," řekla a pak se na chvíli zamyslela. "Tím chcete říct, že v Azkabanu třeba zvládnu kouzla, o nichž se mi běžně ani nesní?"
"Na to bych nespoléhal," zkřivil sarkasticky rty. "Osobně doufám, že nenastane situace, kdy bychom byli nuceni vaši reakci na strach ověřovat."
"Víte, Snape, ta vaše nedůvěra v moje schopnosti mi na tolik potřebném klidu příliš nepřidává," upustila nůž na stůl a otočila se k němu čelem. "Takže pokud opravdu s sebou chcete v Azkabanu mít klepající se uzlík nervů, pak v tomto duchu směle pokračujte."
"Vnímáte vůbec, co vám říkám? Strach motivuje. Pochybuji, že bych vás jinak přiměl seriózně se zabývat obranou proti černé magii; a to i po praktické stránce - nejen tak, že se naučíte nazpaměť všechny učebnice od prvního po sedmý ročník."
Kdoví proč jí to připomnělo, jak se kdysi snažil omlouvat svoje chování vůči Tonksové.
"Neustále mě děsíte a já bych vám za to měla být ještě vděčná?" pousmála se nevěřícně a on jen výmluvně zdvihl obočí. Pobaveně zavrtěla hlavou a raději se otočila zpět ke svojí práci.
