Portrét pro Bradavice (28.5.)

Závěr dvacáté osmé kapitoly aneb jak to dopadlo v Zapovězeném lese. Věnováno především těm věrným a trpělivým, kteří neopomněli připojit komentář ke každé části této kapitoly, za což jim patří můj neskonalý vděk: Scissors, Nel-ly, ellie, zuzule, GwenLoguir, JSark, Elza a A_ja. :-)

Kapitola dvacátá osmá: Zapovězený les (5. část)

Hagrid, Quirrell a Nathalie nechali jednorožce daleko vzadu a rychle se vraceli k hradu. Hagrid si to rázoval rázným krokem, že mu Nathalie sotva stačila, a Quirrell šel opět vzadu. V jedné chvíli se zastavila, aby si prohlédla podivně zkroucený strom u cesty, a v tom okamžiku, kdy na něj namířila svoji rozsvícenou hůlku, se jí zdálo, jako by po jeho kmeni přeběhl podivný stín. Instinktivně se přikrčila, když opět zaslechla ono neznámé tiché zašustění, které Hagrida prve tak znepokojilo. Posvítila si hůlkou do nejbližšího křoví, ale ani tentokrát nic nezahlédla.

---

Quirrell, který za ní už nějakou dobu notně zaostával, však takové štěstí neměl. O několik vteřin později za sebou zaslechla jeho přidušený výkřik následovaný zvukem pádu zmítajícího se těla na zem a tupými údery zoufale kopajících nohou do lesní půdy. To už k němu Nathalie uháněla, jak nejrychleji mohla, rozsvítila hůlku naplno a snažila se zjistit, co se děje.

"Hagride!" zakřičela, když doběhla k bezmocně se zmítajícímu profesorovi.

Z Quirrella byla vidět jen ruka křečovitě svírající hůlku a nohy, jež s prudkými záškuby marně rozrývaly letité nánosy jehličí. Zbytek profesorova těla byl přikryt něčím, co vypadalo jako stín ve tvaru černého pláště, jehož okraje se s lehkým třepotáním svíjely víc a víc kolem marně zápasícího Quirrella, neprodyšně mu zakrývaly celý obličej včetně úst a nosu a z profesorových pohybů plných zjevné hrůzy bylo patrné, že se začíná dusit.

Nathalie vyděšeně vyjekla, ale než stačila jakkoli zareagovat, Hagrid ji odstrčil a se zaklením: "Co to zatraceně...," se vrhl Quirrellovi na pomoc, popadl okraje onoho podivného stínu a pokoušel se ho odtrhnout od mladíkova obličeje. Stín mu však klouzal mezi prsty a úporně se držel svojí dusící se oběti, až se konečně Hagrid pevně zapřel nohama do země a podařilo se mu odtáhnout kus pláště z profesorových úst.

Quirrell s děsivým sípáním zalapal po dechu a Nathalie spatřila, jak míří hůlkou na neznámého útočníka a pokouší se vykřiknout:

"EX- !"

Jeho pokus o kouzlo však byl udušen hned v první slabice, když se tvor Hagridovi vysmekl a znovu se přisál na Quirrellův popelavý obličej. Hagrid odletěl setrvačností dozadu a s mohutným žuchnutím dopadl do lesní trávy. Nathalie okamžitě využila příležitosti a zamířila hůlkou na neodbytného tvora.

"Expulso! Expelliarmus!" zkoušela dokončit Quirrellovu snahu o sebeobranu, avšak na živoucí plášť nic z toho nezabíralo. Hagrid se opět pokusil odtáhnout tvora z profesorova obličeje, jenže ten se pak již nezmohl na víc, než na zoufalé zalapání po dechu, než černý plášť Hagrida znovu setřásl a přimkl se zpět k profesorovi.

Nathalie bezradně pohlédla na Quirrellovu ruku zoufale mávající hůlkou a s náhlým porozuměním přivřela oči. Že by...? A pak si vybavila silvestrovský večírek profesora Kratiknota, namířila znovu na černý plášť a s větší sebejistotou, než jakou cítila, zvolala:

"Expecto patronum!"

Ze špičky její hůlky vyrazila stříbřitá veverka a bez otálení se vrhla po útočníkovi, mohutnou ranou svého huňatého ocasu ho odhodila od vysíleného Quirrella a skočila za ním. Plášť se na okamžik zarazil, jako by se rozmýšlel, zda se nemá pokusit dokonat to, co započal, ale vtom se veverka zakousla do jeho třepotavého okraje a plášť vydal zlostný hvizd tak vysoký, že takřka nebylo v lidských silách ho zaslechnout, a odplazil se mezi stromy.

"Jste v pořádku, profesore?" pomáhal Hagrid na nohy rozklepanému Quirrellovi, který se o hajného takřka bezvládně opíral a sotva lapal po dechu. Nathalie svírala hůlku ve ztuhlých prstech a podezřívavě jí svítila do míst, kam děsivý tvor zmizel, a pak i všude kolem.

"Co to sakra bylo?" ozvala se roztřeseným hlasem, v němž se mísila obrovská úleva s nehorázným vztekem. "Měl jsi nás varovat, že se to tady hemží příšerami, které se na člověka vrhnou a zadusí ho!" otočila se naštvaně na Hagrida.

"Nikdy jsem tady nic takovýho neviděl!" hájil se Hagrid dotčeně a ani jeho hlas nezněl dvakrát klidně. Nejistě pátral očima mezi stromy, jako kdyby čekal, že se na někoho z nich černý stín odněkud znovu vrhne. A že si třeba přivede kamarády.

"A-ani jste n-nemohl," přeskočil Quirrellovi hlas a musel si odkašlat, aby mohl opět promluvit. "S-smrtiplášť žije v-výhradně v p-pásmu t-tropického k-klimatu," koktal rozčilením ještě víc než obvykle.

"Tak co dělá u všech druidů tady?" tázala se Nathalie se stále ještě napřaženou hůlkou a měla co dělat, aby její dotaz nezněl jako hysterické zaječení.

"T-tak to n-nemám tušení," vydechl Quirrell, opřel se jednou rukou o strom, trochu se předklonil a s druhou rukou přitisknutou na hrdle se snažil rozdýchat šok, který zjevně nechtěl polevit. Nathalie s povzdechem sáhla do kapsy a vrazila mu do ruky placatku Ogdenské starorežné. Chvíli na lahvičku nechápavě zíral, ale pak se na Nathalii slabě, i když ještě trochu pokřiveně usmál, odšrouboval uzávěr a obrátil obsah do sebe.

O mnoho moudřejší nebyli ani o hodinu později, když se sešli i s narychlo přivolaným profesorem Kettleburnem v Brumbálově pracovně.

"Přísahám, že jsme od podzimu prošli Zapovězenej les křížem krážem," dušoval se Hagrid a Kettleburn souhlasně přikyvoval. "A s kentaury jsem mluvil, nejsou to ani dva tejdny, a vo ničem takovým nic neříkali."

"Ti nikdy nic neřeknou," zabručel Kettleburn.

"Firenze by mi to určitě pověděl, kdyby něco tušil," vrtěl hlavou Hagrid.

"Myslíte, že sem toho smrtipláště někdo nasadil schválně?" vyslovila Nathalie nahlas to, co si všichni již nějakou dobu mysleli. Koneckonců zdejší učitelský sbor trávil celý školní rok zabezpečováním Bradavic před nástupem Harryho Pottera do školy; přítomnost smrtipláště v Zapovězeném lese se z tohoto úhlu pohledu zrovna moc nevinně nejevila.

"Těžko říct," prohrábl si Brumbál zamyšleně vousy. "A to jsem si zrovna říkal, že bych příští rok mohl své každoroční varování ohledně Zapovězeného lesa konečně zmírnit."

"Tam na tom místě jsme už nejspíš byli za hranicema bradavickejch pozemků," dumal Hagrid. "Sem by se to snad dostat nemělo."

"Nemůžeme to takhle nechat," prohlásil Kettleburn rázně, "hned zítra pošlu sovu svým bývalým spolužákům z Fakulty kouzelných tvorů a uděláme na něj zátah."

"Dá se to vůbec nějak zneškodnit?" ptala se Nathalie pochybovačně.

"K-když na něj víc l-lidí použije P-patronovo z-zaklínadlo, t-tak by ho m-měli být schopni n-nahnat t-tam, kam chtějí," ozval se stále ještě pobledlý Quirrell.

"Jak jste vůbec věděl, čím ho zahnat?" divil se Kettleburn se stopami obdivu v hlase. "Tohle se ve školách běžně neučí."

"Četl jsem o t-tom v z-zápiscích Flaviuse Belbyho, k-který se s ním k-koncem 18. století s-střetl na Papui-Nové Guineji," vysvětloval Quirrell, do jehož tváří se vrátilo trochu barvy. "Za z-záchranu ale vděčím slečně Belartové, t-to ona vyčarovala P-patrona."

"Bez vás by mě nenapadlo tohle kouzlo použít ani ve snu," pokrčila rameny a zahlédla Brumbálův spokojený úsměv. Zamračila se, když jí došlo, co si teď ředitel asi myslí - že přimět ji k lekcím se Snapem byl bezpochyby bezvadný nápad.

"Quirinus a Hagrid vám při zneškodnění smrtipláště budou jistě rádi nápomocni, Silvanusi," rozhodl Brumbál, na což Kettleburn a Hagrid beze slova přikývli, jen Quirrell se zatvářil poněkud vyděšeně. Brumbál mu raději brzy poté poradil, aby si šel odpočinout, a zatímco sám pokračoval v domlouvání se s Hagridem a Kettleburnem na dalším postupu ve věci smrtipláště, připojila se Nathalie ke Quirrellovi a společně zamířili k mramorovému schodišti.

"Nechcete se se mnou ještě něčeho napít?" nabídla mu, když sestoupili do jejího patra, a s poklepáním na kapsu, kde se skrývala její placatka, dodala: "Tohle totiž zdaleka nebyla moje poslední zásoba alkoholu."

"D-děkuji," zamrkal Quirrell překvapeně, ale zároveň i potěšeně, a chvíli vypadal, že ji bude následovat, jenže pak si zřejmě na něco vzpomněl, protože jeho obličej zvážněl. "Raději se p-přece jen p-půjdu trochu vyspat. K-kocovinu už bych asi n-nezvládl."

"Jak myslíte," usmála se na něj Nathalie. "Tak dobrou noc."

Poté, co došla do svého pokoje, vylovila nejdřív z vnitřní kapsy svého hábitu lahvičku s krví jednorožce, chvíli ji zkoumala ve světle svíčky a pak ji schovala do skříně. Odstrojila se a právě se chystala zalehnout do postele, když ji něco napadlo - otevřela zásuvku nočního stolku a vytáhla plánek od dvojčat Weasleyových. Natáhla se pro hůlku, zamumlala heslo a zvědavě plánek rozložila. Minula pohledem nahloučené skupinky teček v místě ložnic jednotlivých bradavických kolejí a pátrala po osamocených tečkách profesorů. Quirrellovo jméno našla v přízemí, v jedné z komnat nedaleko vstupní síně.

Přecházel po svém bytě sem a tam, jako kdyby se potřeboval uklidnit po prožitém večeru, a když došel až k oknu a jeho jmenovka se posunula spolu s jeho tečkou, objevila se na jejím místě náhle tečka další s prostým označením ,Pán'.

Nathalie pozdvihla obočí - co má tohle znamenat? Pak ale její pohled padl na tečku pohybující se opodál vstupní síní s označením ,Paní Norrisová' a vesele se ušklíbla - že by Quirrell choval nějakého opelichaného nápadníka školníkovy kočky, kterému už se po něm stýskalo, a proto k ní profesor ani nezašel na skleničku? Pobaveně plánek složila a sfoukla svíci. K spánku se ukládala se spokojenými úvahami na téma, jaký výraz ze své bohaté škály asi Snape nasadí, až mu předá získanou krev jednorožce.

^Poznámka:

^{Kdyby jen Nathalie tušila, jak blízko byla Quirrellovu odhalení! Neboť ten jistě právě ve chvíli, kdy ho pozorovala na Pobertově plánku, na zážitek se smrtipláštěm už dávno zapomněl a vykládal Voldemortovi o tom, jak se nejsnáze dostat k jednorožcům. Voldemort byl v té době jen vysíleným zbytkem duše zbavené těla, která přežívala pouze díky viteálům - a tak jsem uvažovala, jak by ho plánek označil - tak, aby jeho tečka nepřipadala dvojčatům při četných studiích plánku podezřelá. Tom Riddle byla jedna z možností, jelikož Voldemortovo původní jméno málokdo znal, ale nakonec pro jistotu zvítězilo neutrální ,Pán', neboť právě tak Voldemorta oslovoval sám Quirrell, na němž Voldemort v té době existenčně závisel. A nezávislý pozorovatel plánku by si - podobně jako Nathalie - pomyslel, že má Quirrell prostě jen nějakého domácího mazlíčka ve stylu "Pojďte, Pane, budeme si hrát":-)}

^{O zážitku Flaviuse Belbyho se smrtiplášťem, známým též jako živoucí rubáš, se lze podrobně dočíst v knize Fantastická zvířata a kde je najít.}

Předchozí (28.4.) *** Následující (29.1.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (28.4.)

Konečně se dostáváme k části kapitoly, která jí dala svůj název. Nathalie se vydá do Zapovězeného lesa získat krev jednorožce pro obranný lektvar. Pro změnu nepůjde se Severusem Snapem, ale s někým úplně jiným...

Kapitola dvacátá osmá: Zapovězený les (4. část)

"To tam doopravdy musíme jít v noci, Hagride?" zabručela Nathalie nespokojeně a nervózně pohlédla do temných hlubin Zapovězeného lesa, jehož krajní stromy dosahovaly svými větvemi až k Hagridově hájence.

---

"Řáholečník má nejsilnější účinky právě v noci a jednorožci se po něm můžou utlouct," odvětil nevzrušeně Hagrid, praštil několikrát dlaní do svého kabátu, z něhož se zdvihla oblaka prachu, a oblékl si ho na sebe.

"Řáholečník?" přeptala se.

"Jedna taková omamná bylina. Jim to hrozně chutná a jsou potom mnohem klidnější. Jináč bysme jim tu krev těžko dokázali vzít," odpovídal Hagrid. "A já vím vo jedný pěkný mýtince, která je řáholečníkem úplně posetá."

"Jak je to daleko?" zajímala se se stopami podezření v hlase.

"Asi půldruhý míle," pravil hajný.

"Děláš si legraci?" zalapala po dechu. "Tvrdil jsi, že se touhle dobou stahují blíž k hradu! Měla jsem za to, že jsou hned někde na kraji lesa!"

"To taky byli," potřásl Hagrid hlavou, "jenže vydrželi tady sotva týden. Hned, jak se mláďata narodila, se ale stáhli dál, nemám tušení proč, protože předtím tady vždycky zůstávali mnohem dýl. Jako kdyby s nima něco nebylo v pořádku."

"Něco nebylo v pořádku? Jak to myslíš?" snažila se zachovat klid.

"Já nevim. Říká se, že jednorožci dokážou vycítit na dálku různý špatný věci. Ale na hradě by vo něčem takovým Brumbál určitě věděl. Takže se nejspíš bojej něčeho přímo v lese."

"Paráda," zabručela, "hned se mi tam chce o něco víc."

"Už jsem ti ukazoval tu ohněštěří kůži?" změnil Hagrid poklidně téma. "Představ si - včera večer přijdu domů, kouknu do truhly a tam dva ohněštěři. Teda nejdřív mi to tak připadalo, že jsou dva, ale pak jsem se podíval pořádně a zjistil jsem, že to se jenom ten poslední svlíkl z kůže. Však se na něj pojď podívat, jak se krásně vybarvil a jak je teď velikej!"

Ještě větší ohněštěr bylo to poslední, co v dané chvíli Nathalie potřebovala vidět. Přesto ale Hagrida rezignovaně následovala do hájenky a věnovala jeho poslednímu přeživšímu ohněštěrovi nutnou pozornost, když vtom se ozvalo nesmělé zaklepání na pootevřené dveře.

"N-nejdu pozdě?"

"Akorát včas, profesore Quirrelle," odvětil Hagrid.

Quirrell? Tak tohle byla pro Nathalii novinka.

"Vy jdete s námi?" zeptala se zvědavě a její náhlá plná pozornost zahnala nebohého Quirrella ze schodů zpět na trávník před srubem.

"Profesor Quirrell zaslechl, jak se bavím s Brumbálem o téhle naší procházce, a projevil zájem se přidat," vysvětloval Hagrid, když usoudil, že od Quirrella se Nathalie v nejbližší době žádné odpovědi nedočká. "Prej studoval jednorožce na svejch cestách a teď by rád viděl ty zdejší. Aspoň nás bude víc - ale budete se muset držet vzadu, profesore," obrátil se na Quirrella, "jednorožci nejsou na tolik lidí zvyklí. Mě znaj a Nathalie je ženská, ta jim tolik vadit nebude..."

"T-to je v pořádku," zakoktal se Quirrell, "t-to mi bude úplně stačit."

"Tak fajn," zamnul si Hagrid ruce. "Tak snad abysme vyrazili, ne?" zahlásil, hmátl po růžovém deštníku zavěšeném hned u dveří, mlaskl na Tesáka a vykročil ze schodů.

"M-myslíte, že bude pršet?" tázal se nejistě Quirrell při pohledu na Hagridův deštník.

Nathalie, která od Hagrida věděla, že nedokončil školu, a už nějakou dobu tušila, že má v rukojeti deštníku tajně ukrytou kouzelnickou hůlku, se při pohledu na jeho poněkud vyděšený výraz, jenž následoval po Quirrellově otázce, neubránila pobavenému úsměvu.

"To není kvůli dešti," odtušila potutelně, když Hagrid nebyl několik vteřin s to nalézt ta správná slova. "Hagrid má totiž takovou teorii, že jednorožce růžová barva uklidňuje."

"Růžová?" divil se Quirrell. "Zvláštní, o-o tom jsem nikdy n-nečetl."

"Je to jenom taková teorie," chytil se Hagrid vděčně záchranného lana a raději zastrčil deštník pod kabát. Načež vyrazili.

"S-slyšel jsem, že se stádo přesunulo," podotkl Quirrell, když vešli mezi první stromy.

"Jo, jsou teď nějakejch pět mil vod Bradavic," přitakal Hagrid.

"P-pět m-mil?" Quirrell vypadal stejně zaskočeně jako předtím Nathalie.

"Pět mil Zapovězeným lesem nejdu," zavrtěla Nathalie odmítavě hlavou. "Takže jestli se dneska večer nepřišli pokojně napást na tu půldruhou míli vzdálenou mýtinu, o níž jsi mluvil..."

"Budou tam," ujistil ji Hagrid, "jak říkám, ten řáholečník úplně zbožňujou. Což je zajímavý, protože jinak je prudce jedovatej. Jenže voni jsou plný tak mocnýho dobra, že to na ně působí maximálně jako na člověka, když to přežene s Ogdenskou starorežnou."

Nathalie si odkašlala a bezděčně přejela dlaní po náprsní kapse.

"Tak to vážně doufám, že tam budou," prohlásila suše. To, že má Ogdenskou starorežnou s sebou v placaté láhvi ukryté v kapse hábitu, nemusí nikdo vědět. Lok tvrdého alkoholu se v divočině může vždycky hodit, říkala si, i kdyby měl posloužit třeba jenom jako dezinfekce.

Jejich malý průvod se nořil hlouběji a hlouběji do lesa. V čele kráčel Hagrid se svítilnou v ruce a Tesákem držícím se těsně u jeho nohou. Za ním tiše našlapovala Nathalie, v kapse hábitu svírala hůlku, přeskakovala nejistým zrakem ze stromu na strom a ohlížela se za každým zvukem, který jí připadal podezřelý. Podezřelé jí připadaly všechny. Skupinku uzavíral Quirrell, jenž postupoval vpřed svižným krokem, pátravě se rozhlížel kolem sebe a čas od času se dokonce obracel dozadu, jako kdyby se obával, jestli je někdo nesleduje.

Když šli asi dvacet minut a oproti Nathaliinu očekávání si na nich dosud nepochutnala žádná příšera, trochu se uvolnila a rozhodla se zatáhnout Quirrella do trochy společenské konverzace. Uvědomila si totiž už nejednou, že ačkoli je jí z bradavického personálu zřejmě věkově nejblíže, vůbec ho nezná. Quirrell jí vždycky připadal jako zakřiknutý samotář - dokonce vynechával i většinu jídel ve Velké síni a všechen čas údajně trávil o samotě studiem ve svém kabinetu. A během jarních prázdnin, které skončily před pár dny, ho neviděla vůbec. Vlastně na něj byla docela zvědavá, a tak zvolnila krok a počkala, až ji dožene.

"Prý jste v uplynulém roce hodně cestoval," nadhodila a vzpomněla si, jak Hagrid kdysi mluvil o upírech, které Quirrell na svých cestách údajně potkal.

"T-to ano," přisvědčil profesor nejistě, "hlavně po Balkánu."

"Hm, to jste si nevybral moc klidnou dobu," potřásla Nathalie hlavou, vybavujíc si pár kusých informací o krizi v Jugoslávii, která plnila mudlovský tisk, jehož výběr jí Claudine poslala s posledním dopisem.

"P-proto jsem se také předčasně vrátil, i když jsem t-tam chtěl původně zůstat mnohem déle," chytil se Quirrell se zjevnou úlevou jejích slov. "Tam už t-to půjde jenom k horšímu. Byl jsem ale i v Albánii, t-tam to bylo m-moc zajímavé."

"V Albánii?" divila se. "Páni, neznám moc lidí, kteří by někdy byli v Albánii." Možná, že tam někdy byl otec, napadlo ji a pátrala v paměti, zda je Albánie členem Mezinárodního sdružení kouzelníků. Měla takový pocit, že není, tahle země byla vždycky příliš izolovaná. Její zájem proto znatelně ožil a chystala se Quirrella zahrnout mnoha dotazy, i když profesor podle všeho už teď litoval, že o tom vůbec začínal.

Vtom se Hagrid několik kroků před nimi zarazil a zdvihl ruku v gestu stůjte, ani se nehněte a buďte zticha. Nathalie málem zapomněla dýchat a podle výrazu jeho obličeje usuzovala, že Quirrell je na tom dost podobně. Všichni tři se zaposlouchali do těžkého ticha Zapovězeného lesa narušovaného jen lehkým šuměním větví kdesi nad jejich hlavami. A pak se kdesi v dálce ozvalo hrůzostrašné zavytí.

"V-vlkodlak?" vytřeštil Quirrell zděšeně oči a Nathalie s podivným pocitem hleděla na Tesáka, který se ustrašeně přimknul k Hagridově noze.

"Ale ne," potřásl Hagrid hlavou, "nejspíš jen pár toulavejch psů."

Nevěděla jak Quirrellovi, ale jí představa smečky zdivočelých hladových psů nepřipadala o mnoho lepší. Než si všimla, že Hagrid je zjevně nervózní ještě z něčeho dalšího. A pak to sama zaslechla. Podivné šustění, jako kdyby někdo táhl po zemi plášť. Přicházelo to zprava, ale když tam posvítila hůlkou, stíny lesa se rozutekly o něco dál a nic neobvyklého nespatřila.

"Co je to, Hagride?" zašeptala podezřívavě a přitáhla si hábit blíž k tělu.

"Nejspíš jenom vítr," zamručel hajný, nejistě si přejel dlaní po vousech a znovu vykročil. "Pojďte," pootočil hlavu jejich směrem, "ať jsme tam co nejdřív. A snažte se bejt potichu."

Nejraději by se vrátila, ale věděla, že Hagrid zná les jako vlastní boty, a doufala, že by je nevedl do žádného nebezpečí. Jeho nejistota jí ale na klidu moc nepřidávala.

Na mýtinu s jednorožci dorazili asi o půlhodiny později. Zlatá zář nedávno narozených mláďat, stříbrná starších hříbat a bělostná dospělých jednorožců zazářila zničehožnic mezi stromy právě ve chvíli, kdy si už Nathalie začínala říkat, že Hagridův odhad vzdáleností není zrovna přesný. Ohromeně vydechla, neboť pohled na stádo mírumilovně se pasoucích jednorožců byl nepochybně jeden z nejhezčích, které se jí v životě poštěstily.

Přišli o něco blíž a jednorožci na ně jen pokojně pohlédli a dál požírali nevysokou bylinu, jíž rostlo na mýtině značné množství.

"Už pár let si říkám, že bysme ten řáholečník měli odsud vymýtit," utrousil Hagrid. "Neni dobrý, když jsou takhle zmámený, může se jim pak něco nepěknýho stát. Jenže von je dost vzácnej, takže Brumbál byl vždycky proti tomu. No, dneska se to hodí," kývl na Nathalii a oba potichu přistoupili k nejbližšímu jednorožci.

Klidně na ně pohlédl a nechal se od Hagrida nejdřív pohladit po hlavě a pak i poplácat po krku. I přes trochu nepřítomný pohled si Nathalie všimla podezřívavého záblesku v jeho očích, když se k němu přiblížila na dosah. Omámení možná byli, ale rozhodně ne hloupí - nepochybovala o tom, že kdyby tu nestála vedle Hagrida, už by bylo celé stádo dávno pryč.

Vytáhla hůlku a prázdnou skleněnou lahvičku a v duchu děkovala všem druidům, že na jednorožce nemusí jít s mudlovskou injekční stříkačkou. Poklepala hůlkou nejdřív na lahvičku a pak ji přiložila na místo na jednorožcově krku, které jí Hagrid ukázal.

"Sangexpromo," pronesla kouzlo, které jí poradila Pomfreyová, a sledovala, jak se nádoba pomalu plní modrostříbrnou tekutinou, aniž by na krku zvířete bylo znát sebemenší poranění. Pečlivě ji zazátkovala a vložila do vnitřní kapsy svého hábitu. Pak znovu pohlédla na jednorožce, jenž ji důvěřivě pozoroval a po chvilce váhání vztáhla ruku a pohladila ho po hlavě.

"Jsou nádherný, že jo?" zašeptal Hagrid pyšně a opět hřebce poplácal po krku.

Mlčky přikývla a snažila se vstřebat mocné dojmy - z toho stáda jakoby opravdu prýštilo dobro. Náhle však několik samců zaržálo a pohodilo hlavami - když se Nathalie s Hagridem otočili, spatřili, že se k nim přiblížil Quirrell, který dosud pozorně sledoval jednorožce z povzdálí.

"R-raději b-bychom už m-měli jít," řekl a nejistě se rozhlížel kolem sebe. Uprostřed Zapovězeného lesa se mu zjevně příliš nelíbilo; Nathalie si představila téměř hodinovou cestu zpět a přikývla. Les byl plný tvorů vydávajících podivné zvuky a ona osobně bude jen ráda, až se ocitne zpět ve svojí vyhřáté posteli.

Předchozí (28.3.) *** Následující (28.5.)

Rozcestník povídky

Rozhovor na Spisovatelích...

...aneb Awia se ptala a já odpovídala.

---

Když se mnou Polgara loni dělala tento rozhovor, měla jsem za to, že je to tak asi poprvé a naposledy, co se o mojí osůbku bude někdo zajímat. Leč právě díky Polgařiným rozhovorům jsem se seznámila s povídkářkou vystupující pod nickem Awia, která je jednou z přispěvatelek do poměrně mladého, ale velmi slibně se vyvíjejícího blogu Spisovatelů, který zde najdete nově i v odkazech na oblíbené stránky. Awia se mnou udělala rozhovor minulý týden a na to, že mi asi desetkrát spadlo ICQ, jsem toho napovídala až až:-)

Awie tímto mnohokrát děkuji a vy se můžete podívat, jak to dopadlo:-) rozhovor zde

Portrét pro Bradavice (28.3.)

Tentokrát je tu lekce obrany proti černé magii se Severusem Snapem, během níž bude konečně odhalena podoba Nathaliina Patrona.

Kapitola dvacátá osmá: Zapovězený les (3. část)

Toho roku připadly Velikonoce již na konec března právě mezi Richeův ples a zahájení famfrpálové sezóny, a tak vedení školy rozhodlo velikonoční prázdniny o dva týdny odsunout až na obvyklou polovinu dubna. Nathalii se nějakým zázrakem podařilo vyhýbat se Richeovi a jeho nabídkám na společně strávenou romantickou dovolenou až do jejich začátku, radovat se však příliš nemohla, neboť ji nečekaly vyhlídky o mnoho lepší.

---

První neděle jarních prázdnin zastihla Nathalii uprostřed jedné z nepoužívaných učeben bez sebemenší schopnosti se hýbat. V duchu jadrně zanadávala, když Severus Snape nepatrně pohnul hůlkou, jíž na ni mířil, ona se zapotácela, a byla by spadla na zem, kdyby další jeho lenivé švihnutí nezrušilo účinky kouzla Petrificus totalus, jímž ji před chvílí přemohl, a ona pracně nezískala zpět ztracenou rovnováhu.

Prudce oddychovala a poraženecky sklonila hlavu. Lekce obrany proti černé magii, k níž ji přesvědčil Brumbál, probíhala mnohem hůř, než jakákoli předchozí lekce, kterou měla s Terencem Higgsem. Snape byl nelítostný. V kratším či delším sledu kleteb - podle toho, jak dlouho mu dokázala odolávat obrannými a dalšími kouzly, která s Terencem i sama už několik měsíců pilně nacvičovala - ji zas a znovu hravě překonával a opakovaně ji posílal k zemi elegantními oblouky zakončenými více či méně bolestivými pády podle toho, jak silné polštářové kouzlo dokázala před tvrdým dopadem vyslat.

"Ta polštářová kouzla vám jdou opravdu znamenitě," posmíval se jí před chvílí jízlivě, "věčná škoda, že s nimi proti mozkomorům těžko co zmůžete." Načež nepatrně švihl hůlkou a Nathalie opět skončila na zemi.

Nyní sice stála na nohou, ale tušila, že to nebude trvat dlouho. Skloněnou hůlku unaveně přemístila z bolestivě zasažené pravé ruky do levačky.

"Dejte mi aspoň chvilku," vydechla a doufala, že se nad ní slituje.

Slitoval - asi tak na pět vteřin. Prohlížela si zasažené zápěstí zachráněné od zlomeniny snad jen náramkem z kořene mandragory, který jí dala k Vánocům Pomona Prýtová; naštěstí však přesto koutkem oka zaznamenala, jak se na ni Snape opět chystá zamířit.

"Expelliarmus!"

Oba výkřiky padly současně a Nathalie skoro cítila, jak jí hůlka vylétla z ruky. Ale ne, byla to Snapeova hůlka, která naopak letěla vzduchem směrem k ní.

Na zlomek vteřiny nevěřícně vytřeštila oči a zahlédla, jak i Snape nedůvěřivě pozdvihl obočí. Byla rychlejší? Opravdu byla?

Vyjeveně pohlédla na svoji hůlku a na ruku, která ji svírala, zatímco druhou rukou zachytila Snapeovu hůlku dosud teplou od jeho dlaně. Byla přeučená levačka a Terence jí už kdysi radil, aby se na pravačku vykašlala a všechna kouzla se naučila znovu levou rukou, což by pro ni mělo být přirozenější. Občas to zkoušela, ale měla dojem, že za ty roky kouzlení má v pravé ruce přece jenom větší jistotu i cit. S rychlostí levé ruky na tom ale zřejmě nebyla zas tak nejhůř a minimálně si tím protentokrát proti Snapeovi zajistila moment překvapení.

Několika rychlými dlouhými kroky k ní došel a vytrhl jí svoji hůlku z prstů.

"Alespoň že tak," ušklíbl se.

S mírným pobavením mu úšklebek vrátila. Terence jí onehdy říkal, že i předstírání slabosti a neschopnosti může být svým způsobem dobrá taktika. Teď se to potvrdilo.

"Pořád vedete tak asi pětadvacet ku jedné," uklidnila ho. "Můžete být spokojený."

"Spokojený?" zkřivil rty. "Když vím, že mám jít do Azkabanu právě s vámi?"

Smích ji přešel.

"Pokud najdete někoho jiného, ráda se té pocty stát při této misi po vašem boku vzdám," odsekla nakvašeně. Chvíli se přeměřovali pohledy.

"Patronovo zaklínadlo," pravil nakonec úsečně. "Tak - předveďte se."

Tohle byl popravdě řečeno trochu problém. Nathalie strávila s tímhle kouzlem ve svém pokoji už mnoho hodin, ale stále se jí nedařilo připadnout na šťastnou vzpomínku tak silnou, aby svého Patrona udržela na delší dobu než několik vteřin. Zatím nejlepší vzpomínkou byl okamžik, kdy po několika letech strávených na Akademii magických umění a na praxi u mistra Santiniho stanula na prahu vlastního ateliéru coby právoplatný člen komunity kouzelnických umělců. Do té doby toho nebylo mnoho, na co by mohla být hrdá; připadalo jí, že všem působila spíš starosti a bolest - zejména tedy svému otci a matce. Ale tohle bylo něco, čeho dosáhla úplně sama a na co mohla být pyšná. Bezděčně třela mezi prsty náramek od Prýtové a soustředila se všemi svými silami na pocit, který onehdy vnímala. Pak švihla hůlkou:

"Expecto patronum!"

Z její hůlky vylétl stříbřitý tvor, ohlédl se po ní s výrazem, o němž by přísahala, že je naprosto zlomyslný, pokud by něco takového bylo možné, načež švihl ocáskem a zmizel dřív, než tomu mohla jakkoli zabránit.

"Výtečně," neodpustil si Snape sarkasticky, "to bychom tedy měli."

Rezignovaně potřásla hlavou.

"Skutečně neobvyklý výkon," pokračoval profesor dál, neskrývaje uštěpačné pobavení, "co to u všech všudy mělo být, Belartová? Veverka?"

Její rysy ztuhly a tvrdě na něj pohlédla.

"Máte s tím nějaký problém, Snape? Nebo mi chcete předvést svého vlastního Patrona?"

Jeho podoba by ji totiž opravdu zajímala - stejně tak, jako zajímala Brumbála, když onehdy studoval jednu z jejích obrazovideckých kreseb, kde se naneštěstí Snapeův Patron neobjevil, ačkoli to nakonec vypadalo, že Brumbál tušil, jakou podobu by na sebe vzal.

Snapeův obličej zkameněl a netrpělivě ji pobídl:

"Znovu. Zkuste to znovu."

Vzdorně na něj pohlédla, ale pak pochopila, že hádkou s ním stejně ničeho nedocílí.

"Expecto patronum!" zvolala opět a všemi silami se soustředila na to, aby její stříbřitý tvor vydržel o něco déle.

Zvířátko na ni vesele mrkalo a švihalo ocáskem přesně jako veverka, která se v Krásnohůlkách naučila chodit k jejímu oknu, když Nathalie po pohřbu profesorky Meunierové sedávala sama v ložnici sdílené s několika spolužačkami a zadumaně vyhlížela ven. Způsob, jakým si tehdy na ní veverka svým panáčkováním dokázala vyloudit další a další oříšky, byl na dlouhé měsíce tím jediným, co dokázalo vzbudit na Nathaliině tváři úsměv, a snad právě proto se stříbřitá kopie tohoto šťastného a hravého zvířátka stala jejím Patronem, když tohle kouzlo v šestém ročníku konečně poprvé zvládla. Nicméně pohled na Snapeův výraz, s nímž veverku ironicky pozoroval, narušoval Nathaliino soustředění do té míry, že se její Patron rozplynul téměř stejně rychle jako ten první.

"Z vaší permanentně pozitivní nálady pravidelně podporované Ogdenskou starorežnou bych usuzoval, že na šťastné vzpomínky nebudete mít nouzi," neodpustil si.

"Když vám ale připadá pozitivně naladěný každý, kdo nemá permanentní potřebu zavírat se do temných sklepení," opáčila kousavě a znovu nevědomky přejela prsty po náramku.

"Co je to?" kývl k němu Snape, jehož to zjevně začínalo rozčilovat.

"Náramek z kořene mandragory," odvětila po chvíli neochotně. "Údajně má mít silné relaxační účinky. Mám ho od Pomony Prýtové. Říkala jsem si, že by to třeba mohlo pomoci."

"Vskutku. Proč jen jsem očekával, že budete na vlastní schopnosti spoléhat víc než na příspěvky babky kořenářky," ohrnul ret.

Nathaliiny oči se nedůvěřivě rozšířily.

"Trochu silná slova od někoho, kdo při přípravě lektvarů trvale využívá výpěstky z jejích skleníků," opáčila studeně. "Navíc jsem během silvestrovského večírku získala dojem, že jste si s Pomonou docela blízcí," připomněla s gustem okamžik, kdy se Prýtová na Snapea vrhla a uštědřila mu bezpochyby nejhlasitější silvestrovský polibek onoho večera. S uspokojením pozorovala, jak mu při oné vzpomínce zaškubalo v tváři.

"Patrona," přerušil suše její další pokus promluvit. "Znovu."

Ještě jednou si vybavila ten okamžik - stála s Terencem u okna, nevěřícně na tu scénu hleděli a nedokázali se zdržet smíchu stejně tak, jako mnozí další pozvaní. Byl to jeden z večerů, kdy zapomněla na všechny starosti a cítila se dobře - snad to bylo zásluhou péče maličkého profesora Kratiknota o všechny hosty, snad tím, jak se všichni celou dobu dobře bavili, snad nepřítomností Riche - jediného skutečně rušivého elementu, který by jí mohl Vánoce zkazit, nebo možná naopak hřejivou přítomností Brumbála, který s těmi svými půlměsícovými brýlemi vypadal jako ten nejhodnější pohádkový dědeček. Uvědomila si, jak příjemně se tehdy po celý vánoční čas cítila - příjemně, volně a… šťastně.

"Belartová?" ozval se Snape, upíraje znechucený pohled na její zasněný výraz.

Trhla hlavou. Mohlo by snad tohle fungovat? Žádný konkrétní šťastný okamžik jí zatím k vyčarování pořádného Patrona nepomohl, tak co prostě hodit všechny hořkosladké chvilky jejího života za hlavu a zkusit se pro změnu znovu vcítit do klidné bradavické vánoční pohody? Vždyť tehdy dokonce nestrávila ani jeden večer přípravou obranného lektvaru tady s tím!

Pousmála se a znovu mávla hůlkou:

"Expecto patronum!" pronesla tónem spíš pobaveným a sledovala zářivého tvora, jenž vyskočil z její špičky.

Jako by ta veverka byla větší a jasnější než obvykle, napadlo Nathalii, když její Patron majestátně proplouval vzduchem a přizpůsoboval se i sebemenšímu pohybu její hůlky. Pohlédla vítězoslavně na Snapea, který pozoroval ji i jejího Patrona bez jakéhokoli výrazu.

"Spokojený?" pozdvihla obočí a nechala Patrona zmizet.

"Pokud vám ke štěstí stačí tak málo," ušklíbl se, dal mávnutím ruky najevo, že považuje lekci za skončenou a rázným krokem opustil učebnu.

Až poté ji napadlo, co tím asi myslel - měla jí ke štěstí stačit jeho spokojenost s podaným výkonem nebo na ni při posledním pokusu, kdy se již příliš nesoustředila, použil nitrozpyt a spatřil vzpomínku na vánoční čas v Bradavicích, kterou se jako šťastnou rozhodla vyzkoušet? Vzpomínku, která zahrnovala i fakt, že tehdy nemusela trávit nadbytek času v jeho přítomnosti? Usmála se. Ne snad, že by jí to mohlo vynahradit onen debakl po Richeově plese. Ale bylo to aspoň něco.

Předchozí (28.2.) *** Následující (28.4.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (28.2.)

A je tu slíbená lekce létání s Terencem Higgsem. Snad vás při začátku nového týdne potěší:-)

Kapitola dvacátá osmá: Zapovězený les (2. část)

Na schodech z profesorské tribuny se Nathalii připletl do cesty Celebrus Riche.

"Nathalie, můžu s vámi mluvit?" optal se a ani nečekal na odpověď a už jí nabízel rámě. "Víte, plánuji jet o prázdninách na takový malý výlet a rád bych vás pozval..."

---

V zajetí rozezlení na Snapea přestala na chvíli dávat pozor na to, kde se obávaný Riche zrovna nachází, a to se jí nyní stalo osudným. Vyděšenému ohlédnutí Snapeovým směrem se nedokázala ubránit. Zareagoval pohotově:

"Naneštěstí máme velmi naspěch, kolego," vstoupil nenuceně mezi Riche a Nathalii, která se úlevně vydala po schodech dolů a na půl ucha poslouchala jakousi Snapeovu výmluvu týkající se rozpracovaného lektvaru, pronesenou natolik rázně, že se Riche po několika chabých pokusech o protest nakonec od nich před tribunou přece jen neochotně oddělil a vzdálil se směrem k hradu, pronášeje na Nathaliinu adresu cosi o tom, že po večeři si promluví, ale tentokrát už doopravdy. Zmohla se jen na skelný pohled.

"Zachránil jsem vás. Opět," prohodil Snape sarkasticky. "Začíná se z toho stávat nepříjemné pravidlo. Doufám, že v Azkabanu předvedete lepší schopnosti sebeobrany."

"Eh…no to tedy…," zamručela neurčitě.

"Nathalie?" ozvalo se od hřiště a ona ke svému rostoucímu zděšení spatřila Terence Higgse, jak na ni se dvěma košťaty v ruce významně kývá. Vážně mu slíbila, že to dnes po skončení zápasu vyzkouší?

"Ale? Snad ne lekce létání?" ušklíbl se Snape nevěřícně, když pochopil. "To bych tedy byl opravdu rád při tom."

"Nemyslím, že chci, abyste byl u toho zrovna vy," odtušila koženě.

"Ale co Terence Higgs?" pokračoval posměšně. "Kde jsou ty časy, kdy jsem mu podle vás měl strhávat body za to, že vás obtěžuje!"

"Není tak špatný," připustila neochotně, "zvlášť od té doby, co jsem ho zaměstnala těmi lekcemi obrany…," vzápětí by si málem ukousla jazyk.

"Lekcemi obrany?" chytil se toho hned a oči mu vítězoslavně zajiskřily. "Tak takhle to tedy je - říkal jsem si, že vaše nevysvětlitelná sebedůvěra před cestou k Malfoyovým nemůže plynout pouze z naučení se nazpaměť celé bradavické knihovny," vrtěl posměšně hlavou.

Sebedůvěra? To mluví o ní?

"Neuvěřitelné," pokračoval skoro šeptem. "Takových řečí o nebelvírské udatnosti, ale když jde do tuhého, vyberete si raději na výuku někoho ze Zmijozelu," promlouval jízlivě. "Ale když tak o tom uvažuji - měl bych být vlastně spokojený; Terence Higgs… Merline, mohlo to dopadnout mnohem hůř. Zdá se, že váš úsudek nakonec nebude až tak špatný," pokračoval s úsměškem. "Nu, však uvidíme, co vás můj prefekt naučil - předpokládám, že naše lekce obrany proti černé magii stále platí?" pozdvihl obočí a ona se s nepříjemným pocitem ošila.

Do společného trénování před výpravou do Azkabanu ji uvrtal Brumbál a Nathalie pořád nenašla způsob, jak zdvořile odmítnout. Bez zvláštního nadšení přikývla a hleděla za Snapem, jak kráčí k hradu a černý plášť za ním vlaje v dosud chladném dubnovém větru. Načež se ještě s menším nadšením obrátila k Terencovi.

"Teď tedy něco uvidíš," prohlásila a s despektem se rozhlédla po opuštěném hřišti.

"Neboj," opáčil a kývl k jednomu z košťat, které si s sebou přinesl. "Půjčím ti svoji Kometu Dva šedesát, je výborná. A já poletím na tomhle," pohladil obdivně násadu druhého koštěte. "Ani nevíš, jakou mi dalo práci ho sem propašovat tak, aby ho nikdo neviděl. Oficiálně má jít do prodeje až o letních prázdninách."

"Co je to zač?" tázala se s marným pokusem cítit alespoň zlomek Terencovy radosti.

"Nový Nimbus Dva tisíce - táta mi ho poslal na otestování. Už jsem ho zkoušel včera večer a je neskutečně skvělý! Škoda jenom, že na něm nemohu hrát. Jenže kdyby táta zjistil, že jsem ho někomu ukázal… Ještě pořád je to obchodní tajemství."

"No, já to nikomu vykládat nebudu," pokrčila rameny. "Ale ty jsi takový nadšenec - to musí být paráda, když ti táta může poskytnout všechny poslední modely košťat, ne?"

"Zas tak slavné to není," svraštil Terence obočí. "Vyzkoušet je sice můžu; on rád zná můj názor, protože sám už toho moc nenalétá, ale jinak… Víš, táta je obchodník každým coulem. Na tuhle Kometu jsem musel v obchodě pracovat celé loňské prázdniny. Letos mu budu nejspíš pomáhat taky, ale asi by mi bylo líto utratit všechny pracně vydělané peníze za další koště."

"To chápu," přisvědčila. Ani netušil, jak moc to chápe. Ona by za koště neutrácela nikdy. Každému, co jeho jest, napadlo ji. Ovšem skutečnost, že si Terence na koště sám vydělal, na ni udělala dojem. "Mít vlastní koště, to by pro mě ani nemělo cenu," dodala.

"Myslím, že se zbytečně podceňuješ," usmál se na ni optimisticky.

"To těžko," odvětila zachmuřeně. "Už jsi ostatně viděl nějakého umělce, kterému by šlo létání na koštěti?"

"Ne," zavrtěl hlavou. "Ale to bude nejspíš tím, že kromě tebe žádného umělce neznám. Což mi připomíná, že se tě chci už dlouho zeptat, jestli máte umění v rodině. Myslím kvůli tvému příjmení. Teprve nedávno mi došlo, že má také nějaký význam."

"No, jestli chceš ,krásným uměním' nazývat to, že můj praprapradědeček kdysi býval nejvyhlášenějším kameníkem v Paříži…," ušklíbla se. "Jeho smuteční sochy a pomníky se dodnes občas objevují v dražbě, když se likvidují opuštěné hrobky, a mezi pozůstalými patří k velmi vyhledávaným."

"To je zní docela morbidně," vykulil Terence oči s nevěřícným smíchem.

"A nějaký praprastrýc posílal básničky do novin, ale myslím, že se nijak zvlášť neproslavil. Ale ano, taková příjmení obvykle vznikají jako reakce na povolání jejich prvního nositele a pár Belartů se v knihách o historii francouzského kouzelnického umění objevuje, takže to asi opravdu máme v rodině. Což se ale o létání na koštěti rozhodně říct nedá."

"Však uvidíme," pravil Terence, "tak pojď, jdeme na to."

Nathalie si povzdychla a pohlédla na koště ležící nečinně na trávníku.

Výhodou, když se člověk jednou stane dospělým kouzelníkem, je mimo jiné to, jak se mnohé dříve nepředstavitelné věci stávají samozřejmostí. Může se například přemisťovat, aniž by na tuto činnost musel zaměřit víc než zlomek svojí mysli již navyklé zcela podvědomému potřebnému soustředění. Dospělý čaroděj je rovněž schopen spatřit testrály, i když předtím osobně neviděl nikoho zemřít - stačilo, aby jeho mysl přijala fakt, že existuje smrt a že je nevyhnutelná. A co se týkalo létajícího koštěte - od určitého věku kouzelníkovi stačí na něj pohlédnout a pomyslet si prosté ,Hop' a už ho má v ruce. A to i v případě, že to zároveň také může být to jediné, co je s ním schopen předvést.

A tak teď Nathalie sevřela násadu nejistě v prstech, nasedla na koště, zkřivila rty v odpověď na Terencovo povzbudivé mrknutí a vydala se za ním vzhůru na zprvu pomalé obkroužení famfrpálového hřiště. Ani si nedokázala vzpomenout, kdy vlastně seděla na koštěti naposledy, ale nepochybovala o tom, že to muselo být ještě v Krásnohůlkách. Už zapomněla, jaká je pár desítek metrů nad zemí zima, když člověk bojuje s větrem, a zapomněla také na ten pocit, kdy člověka od tvrdého zemského povrchu dělí jen ten kus dřeva a proutí, z něhož se všemi svými silami snaží nespadnout.

Pod sebe se raději nekoukala, sledovala Terencova záda a pokoušela se přesně kopírovat jeho dráhu. Několikrát se po ní ohlédl, a poté, co zjistil, že se ho drží jako klíště, pousmál se a zrychlil. Snažila se o totéž, vylétla za ním dokonce vysoko nad hřiště, ale pak udělala tu chybu, že pohlédla dolů, zatočila se jí hlava a měla co dělat, aby se nezřítila. S prsty křečovitě zaťatými do násady slétla na zem a s úlevou se postavila na trávník.

"Co je?" divil se Terence, když za pár okamžiků přistál vedle ní.

"To je opravdu nutné létat tak vysoko?" zaúpěla.

"Zpravidla ano," pokrčil rameny. "Při cestování na koštěti se nejčastěji létá v mracích, aby nás mudlové neviděli. Neříkala jsi ale, že máš strach z výšek."

"Nemám strach z výšek," opáčila. "Jenom z toho, že spadnu, aniž bych tomu mohla zabránit. Co když to koště třeba trefí kroupa velikosti menšího Potlouku a kus mi ho urazí?"

"Máš přece hůlku," rozhodil Terence pobaveně rukama. "Vždycky můžeš použít levitační kouzlo a pokusit se s tím koštětem něco udělat nebo se prostě jenom snést na zem. A mimo Bradavice se můžeš na zem i přemístit."

"No dobře, ale co když mě ta kroupa trefí do hlavy a já omdlím?"

"Proto je vždycky dobré létat alespoň ve dvou a dávat na sebe vzájemně pozor. Je jasné, že pokud létáš sama, takové riziko ti hrozí vždycky. Ale co jsem tak zaslechl o některých mudlovských sportech, je to dost podobné. Třeba to, jak létají s těmi křídly z látky…"

"Paragliding?"

"Tak nějak se tomu říká. To máš úplně to samé."

"To asi jo," připustila s povzdechem a pak se odhodlala Terence znovu následovat do výšky. Tentokrát letěl vedle ní a uděloval jí instrukce:

"Víc se předkloň, Nathalie, nesmíš na tom sedět jako prkno, to máš pak velký odpor větru. Což je taky fajn, ale hlavně v případě, že chceš náhle zpomalit."

"Jenže já chci zpomalit," prohlásila lítostivě.

"Vždyť letíme krokem," domlouval jí. "Sleduj mě, jak se nakláním do zatáček. A sedni si trochu víc dozadu, máš těžiště moc vepředu a to tě pořád sráží k zemi."

"Jenže já chci k zemi," oponovala mu. A v podobném duchu se nesla celá hodina.

"Nejde ti to zase tak špatně," povzbuzoval ji, když definitivně přistáli. "Ačkoli famfrpálový hráč už z tebe asi nikdy nebude."

"Díky," zabručela sarkasticky.

"Hlavně je na tobě vidět, jak hrozné je to pro tebe utrpení," bavil se nezakrytě. "Uvidíš, že když budeme létat častěji, bude to nakonec pro tebe radost. Ta volnost, vítr ve vlasech…"

Prohrábla si neuspořádané prameny, které již dávno rezignovaly na pojem ,zapletený cop' a pohlédla na Terence s výrazem, který mnohé naznačoval o tom, co si myslí o jeho momentálním duševním zdraví.

"Ale no tak, Nathalie," přivinul ji náhle k sobě v kamarádském objetí, které se ale při prvním setkání jejich náhle zvážnělých pohledů zničehožnic proměnilo v něco víc a Nathalie se za pár okamžiků ocitla v zajetí Terencovy náruče i následně i jeho úst.

Stála uprostřed famfrpálového hřiště ve studeném jarním povětří, nechala se líbat od zmijozelského chytače a dědice výnosného podniku Prvotřídní potřeby pro famfrpál a marně přemýšlela o tom, co ji kromě jeho pouhých sedmnácti let oproti jejím pětadvaceti nakonec přinutí se z jeho hřejivého objetí vymanit. Bylo lákavé vykašlat se na všechny předsudky a dovolit mu, aby ji měl prostě rád. Neměla by pak život alespoň na chvíli o mnoho snazší?

"Řekla bych, že jako poděkování za lekci létání by to mohlo stačit, ne?" pousmála se, když se od něj konečně odtáhla a pokoušela se nevšimnout si zklamaného záblesku v jeho očích.

"Musel jsem to zkusit," zatvářil se poťouchle a vypadal v té chvíli jako malý nezvedený kluk. "Říkám si, že když budu dost vytrvalý, tak tě jednou třeba omrzí mě pořád odstrkovat. Na tu chvíli čekám už dlouho. Ale já umím být trpělivý."

"Copak ty vážně chceš, aby tě tvoji kamarádi viděli s o tolik let starší holkou?" divila se. "A co by na to řekli vaši?"

"Ty z toho věkového rozdílu moc naděláš," potřásl odmítavě hlavou. "A přitom kouzelníci žijí tak dlouho. Jednou budeš udržovaná devadesátnice a mně bude osmdesát dva. Myslíš, že to ještě pořád bude taková překážka?"

Tak tohle ji opravdu rozesmálo.

"Hele, tak až mně bude devadesát…"

"Vezmeš si mě?" přerušil ji s předstíranou úpěnlivou nadějí.

"…tak ti slibuji, že se spolu třeba znovu proletíme na košťatech," dokončila se smíchem.

"Dohodnuto," prohlásil kategoricky, plácli si na to a za družného hovoru zamířili k hradu.

Předchozí (28.1.).) *** Následující (28.3.)

Rozcestník povídky