Další část povídky aneb překládání je tak nějak mnohem jednodušší než dokončení vlastního dílka... V úvodu kratičká báseň Walta Whitmana, v originále k přečtení zde.16. Pověz mi
Pojďme se my dva projít stranou ostatních;
teď jsme mezi čtyřma očima, odhoď zábrany,
Do toho! Odhal mi, co dosud odhalení odolávalo -
pověz mi celý příběh,
pověz mi, co nezvěděl by tvůj bratr, žena, manžel ani lékař.
Walt Whitman, Tobě
Březen rychle uběhl, a když rozkvetla poupata jabloní na Kensingtonském náměstí, jejich jemné bílé okvětní plátky ohlásily brzký příchod léta. Celkově vzato si Hermiona říkala, že těch prvních pár týdnů jejího zaměstnání u Severuse Snapea na ni zapůsobilo jako zjevení. Bylo slunečné sobotní odpoledne, a přestože přišla do parku s úmyslem číst si v ohmataném výtisku své oblíbené Jane Austenové, shledala, že její mysl neustále bloudí kolem hlavolamu, kterým byl Severus Snape.
Nejvíc rozčilující na tom všem bylo, že si ho oblíbila. Líbilo se jí pohybovat se v jeho blízkosti. Ovšem, často byl jízlivý, chladný a neosobní, ale ona se naučila rozumět jeho náladám a chápat jeho povahu. Slavnostně si přislíbila, že ho bude pozorovat, a přesně to i dělala. A velmi zblízka. Výsledkem bylo, že se toho o svém bývalém profesorovi hodně dozvěděla. Jeho špatné nálady, jež byly naštěstí vzácné, nezřídka vyústily v zapálenou hádku. Ale na základě drobných pozorování seznala, že v takových případech pro jeho chování nejspíš existuje omluva.
Stalo se tak i minulý týden, kdy přišla do laboratoře několik minut před osmou. Klepání na dveře nevyvolalo žádnou odezvu a rychlé kouzlo jí potvrdilo, že v místnosti dosud nikdo není. Zmateně se zachmuřila: ještě nikdy nedorazila do práce před Severusem. Po deseti minutách vytrvalého čekání u dveří podlehla netrpělivosti a po špičkách vyšla nahoru po schodech. Nebyl k nalezení ani v obývacím pokoji ani v jídelně a ona se právě chystala vystoupat do dalšího patra, když jí zavrzání dřevěné podlahy prozradilo, že konečně sešel z ložnice.
"Dobré ráno," pozdravila a starostlivě pokrčila čelo.
"Skutečně dobré?" odsekl s ledovým pohledem.
Jeho ostrá odpověď se jí dotkla a také ji poněkud rozčílilo, že se jí za jeho neobvyklé opoždění zřejmě nedostane omluvy. Beze slova ho následovala po schodech dolů připravená odhalit, co se skrývá za jeho dětinskou nedůtklivostí. Přes hodinu na ni štěkal jeden pokyn za druhým a nacházel nedostatky v její technice sekání přísad tam, kde věděla, že žádné chyby nejsou. Sebrala poslední zbytky trpělivosti a ani jednou se neohradila proti jeho uštěpačným poznámkám. Jak dopoledne pokračovalo, všimla si, že je z jeho dechu lehce cítit Ohnivá whisky a že má pod očima hluboké tmavé stíny. Zjevně příliš dobře nespal a ona krátce před obědem konečně zjistila, v čem je problém. Vzdálil se od pracovního stolu, aby si něco vzal ze skladu, a když procházel kolem, pohledem skrytým za řasami zaznamenala, jak zdvihl ruku ke svému krku a jeho rysy se zkřivily bolestí. Náhlé poznání ji zasáhlo do žaludku jako Potlouk - ještě stále trpěl v důsledku ran, které na krku utržil. Byla si dobře vědoma jeho tvrdohlavosti, a tak si rychle domyslela, že odmítá užívat lektvar proti bolesti, neboť by si na něm mohl vypěstovat závislost.
Počínaje prvním týdnem v práci se k němu často připojovala v kuchyni na oběd, ale když bylo venku pěkně, vzala si jen sendvič a vyšla si na procházku s úmyslem Severuse neobtěžovat. Ale onoho dne, kdy konečně přišla na důvod, proč se choval ještě hruběji než obvykle, ji poslal na oběd s tím, že on sám zamýšlí zůstat v laboratoři. První, co udělala, bylo, že se přenesla letaxem k sobě domů a tam si ze skříňky v koupelně vzala lektvar proti bolesti, který nebyl chuťově rozpoznatelný. Jakmile se vrátila do Severusova domu, namířila si to přímo do kuchyně, pomohla Moe připravit podnos s jídlem a přidala k němu kouřící šálek čaje, do kterého zamíchala takřka nezjistitelný lektvar proti bolesti. Odnesla podnos do laboratoře a položila ho před Severuse. Zdvihl k jejímu obličeji oči lesknoucí se hněvem.
Zdvihla ruku, aby zadržela jeho vztek.
"Jen mě neproklejte, Severusi. Je mi líto, že to tak musím říct, ale vypadáte dost unaveně, a tak jsem myslela, že by vám třeba pomohlo dát si něco k jídlu. Vrátím se ve dvě."
Vystřelila z laboratoře, u dveří se však krátce zastavila napůl očekávajíc, že po ní mrští hrnkem čaje i s jejím lektvarem. Otočila se a spatřila, jak zdvihá šálek ke rtům. Zastavil se těsně předtím, než se napil, a ona zadržela dech, když nasál vůni čaje. Byla si naprosto jistá, že odloží hrnek zpět na podnos, ale on z něj po chvíli usrkl a Hermiona mohla začít znovu dýchat.
Když se vrátila z oběda, byl podnos pryč a ona se pustila do práce naplněná obavami na Severuse byť jen pohlédnout. Odpoledne uběhlo takřka beze slov z obou stran, rychlý pohled jí však napověděl, že už není v obličeji tak šedý jako ráno. Právě uklízela věci na svém pracovním stole, když za ní konečně přišel.
"Za ten lektvar proti bolesti jsem vám vděčný," zabručel. Nebyla to sice omluva, ale z jeho očí vyčetla výčitky svědomí.
"Není zač děkovat," odvětila vážně, potlačujíc úsměv.
"Jak jste poznala, že ho potřebuji?"
Pohlédla na něj, oči nevěřícně rozšířené. Pak si dala ruku v bok.
"Pamatujete na maďarského trnoocasého na Turnaji tří kouzelníků, Severusi?"
Zachmuřeně přikývl.
"Raději bych dnes ráno čelila tomu drakovi než vám," sdělila mu s lehkým úšklebkem.
Mlčky se vrátil k vlastnímu pracovnímu stolu a začal listovat štosem objednávek na lektvary. Hermiona sňala kabát z věšáku na zdi a zamířila ke dveřím.
"Omlouvám se, Hermiono," zamumlal sotva slyšitelným hlasem.
Zastavila se těsně přede dveřmi a obrátila se k němu, příjemně překvapená, že měl tolik slušnosti, aby vyjádřil lítost za svoje chování.
"Omluva se přijímá." Vrátila se a sedla si na stoličku u jeho pracovního stolu, zatímco on odložil hromadu pergamenů stranou. "Ještě pořád cítíte kvůli tomu zranění bolest, Severusi? I po všech těch letech?" zeptala se jemným tónem.
Krátce přikývl, ale podívat se na ni odmítl.
"Ano. A v některých případech víc nežli jindy."
"Copak není nic, co by se s tím dalo dělat?"
"Došlo k přílišnému poškození nervů," zavrtěl hlavou.
"Mrzí mě, že jsem si toho nevšimla dřív," pravila. "Nikdy by mě nenapadlo, že to ještě může bolet, když už nemáte ani žádné jizvy."
Tentokrát se s jejíma očima střetl a ona okamžitě poznala, aniž by věděla, jak na to přesně přišla, že Severus má jizvy, ale skrývá je před zraky ostatních. Pocítila neskutečný příval účasti a odešla z místnosti dřív, než si mohl všimnout slz v jejích očích.
A nyní tady seděla, před sebou hodiny volného času - a vše, na co dokázala myslet, byl Severus Snape. Většina lidí, které znala, se víkendů nemohla dočkat, Hermiona ty svoje nesnášela. Jednoduše nevěděla, co si má sama se sebou počít. Rozptýlení jí rozumnou měrou poskytovali Padma s dětmi, Harry, Ginny a malý James, ale třebaže byla s nimi, její myšlenky se stále točily kolem Severuse.
Dumala nad tím, čím se asi zabývá o víkendech on sám; věděla, že Kordélie tráví prakticky každý víkend mimo město se svými přáteli, a ačkoli to vypadalo, že Severus celkem vychází s Malfoyovými a s pár členy bradavického sboru, podezřívala ho, že toho má v sobotu a v neděli na práci dost málo. Tvářil se, že svoji práci bezmezně zbožňuje, a tak si Hermiona říkala, jestli existuje možnost, že se třeba také těší na pondělní rána a nemá rád, když se blíží páteční večer, přesně tak jako ona sama.
To, co dřív považovala za nepříjemný klid, nyní začala chápat jako přátelské ticho. V laboratoři mohly uběhnout celé hodiny, aniž by si oni dva vyměnili jediné slovo, a Hermiona zjistila, že Severus to takhle prostě má rád. Byly i chvíle, kdy se oddávali nekompromisním intelektuálním debatám hádajíce se o správné a chybné postřehy nejnovějších článků o lektvarech nebo o přednostech té či které symfonie. Většinu času však byli pohlceni svými vlastními úkoly.
Celkově vzato byla se svým novým zaměstnáním velmi spokojená, něco ji však už delší dobu tížilo na mysli a události předchozího týdne to jenom zhoršily. V uplynulých letech ji často napadlo, že Severus musel v noci závěrečné bitvy zakusit nepopsatelnou bolest, když ležel na podlaze v Chroptící chýši. Nyní věděla, že pravidelně trpí kvůli zraněním, která utržil na krku, a tak dokázala v hodinách volna stěží myslet na něco jiného. Existovala možnost nejen, že ho nechala hodiny samotného čelit mučivé agónii, ale i že by býval mohl být do jisté míry ušetřen trvalého poškození nervů, kdyby se vzchopila k akci o něco dříve. Už jen myšlenka na to, že její opomenutí ověřit, zda ještě není naživu, mu mohlo způsobit neskutečné utrpení, byla téměř víc, než dokázala snést. Začínala cítit svou vinu jako kámen uvázaný na krku a věděla, že nebude moci pokračovat v práci o mnoho déle, pokud si s ním o té věci nepromluví. Bude to muset vyřešit - a raději dříve než později.
ssSss
Ačkoli by si to Severus za nic na světě nepřipustil, očekával pondělní rána s jistou dávkou radosti. Bývalo tomu tak odjakživa. Vždy upřednostňoval poctivou dřinu před zahálkou, a proto mu víkendy nevyhovovaly. Připustit si však nedokázal, že jeho náklonnost k pondělním ránům podstatně vzrostla od té doby, co do jeho laboratoře začala docházet Hermiona Grangerová. Sám sebe ujišťoval, že právě práce stojí za jeho slabostí pro začátek pracovního týdne a že společnost, v jaké se nachází, s tím nemá nic do činění.
Onoho pondělního rána uběhl už více než týden od té doby, co neochotně přiznal, že mu zranění na krku stále působí problémy. Té chvilkové slabosti dost litoval, zřejmě jakési bolestné zkřivení tváře nebo jiný výraz v obličeji nechtěně odhalily jedno z jeho nejpřísněji strážených tajemství. Netoužil stát se předmětem lítosti. Od okamžiku, kdy mu dala lektvar proti bolesti, zaznamenával téměř každý den záchvěv vážného znepokojení v Hermionině tváři a její oči nejednou zalétaly k jeho krku.
Přišla několik minut před osmou, tak jako vždy, a on ji mávnutím hůlky vpustil do laboratoře.
"Dobré ráno," řekla a věnovala mu váhavý úsměv.
"Dobré ráno," odvětil. "Věřím, že jste si užila příjemný víkend."
"Ano," odpověděla, vytahujíc z hábitu zápisník. "A vy?"
"Přiměřený," zabručel.
Hermiona si nevěřícně odfrkla.
"Přiměřený?" zeptala se se smíchem.
"Ano, byl přiměřený," opáčil ostře. "Je na tom snad něco špatného?"
Pobaveně potřásla hlavou.
"Jen jsem ještě nikdy neslyšela někoho popsat víkend jako přiměřený. Večeři snad. Nebo esej. Ale nikdy víkend."
Hleděl na ni, jak se ještě chvíli dál usmívá, ale pak si všiml, že její výraz opět zvážněl. Nedokázal rozpoznat, jaké myšlenky se jí honí hlavou, ale vycítil její smutek. Toho rána měl v úmyslu vařit vlkodlačí lektvar, ale nakonec si předsevzal, že na Hermionu raději dohlédne, a tak složitý lektvar odložil ve prospěch jiného, který nevyžadoval tolik pozornosti k detailům.
Brzy bylo zjevné, že její mysl je od toho, na čem pracuje, na míle vzdálená.
"Hermiono," pravil poněkud nedůtklivě, "jste si vědoma toho, že ty bobule krájíte místo toho, abyste je rozmačkala? Objevila jste snad nový způsob, který je mi dosud zcela neznámý?"
Pohlédla pod sebe na pracovní stůl a nevěřícně ztuhla.
"Já… omlouvám se," zajíkla se. "Nevím, na co jsem myslela."
Sledoval, jak v té chvíli již nepoužitelné bobule nechala zmizet a přešla k policím, aby si vzala nové. Jakmile rozmačkala bobule na kaši, odebrala se do skladu a Severus naslouchal, jak se přehrabuje mezi sklenicemi, a vzhledem k jejímu roztěkanému stavu si dělal ohledně její přítomnosti na tom místě nemalé starosti. O několik okamžiků později se opět objevila a on nenápadně pozoroval z pod svých zplihlých černých vlasů, jak odzátkovává lahvičku, kterou svírala v pravé ruce.
Jeho oči se zlostně přivřely, jediným dlouhým krokem překonal prostor mezi nimi a popadl ji za zápěstí dřív, než stihla nakapat obsah do lehce bublajícího kotlíku.
"Dobrotivý Bože, děvče! Copak jste se úplně pomátla na rozumu?" vyjel na ni.
Překvapeně na něj zírala, když jí vytrhl nádobku z ruky.
"Předpokládám, že jste měla v úmyslu přidat výtažek z rulíku zlomocného?" otázal se.
"To jsem právě dělala," odtušila zmateně.
"Tohle," vyštěkl a pevněji sevřel v ruce lahvičku s průzračnou tekutinou, "je baziliščí žluč. Pravděpodobně nejnebezpečnější, nejdražší a nejméně nahraditelná přísada v celé mojí laboratoři. A vy se divíte, proč vám nedovolím používat teléniový kotlík?"
K jeho hrůze Hermiona složila hlavu do dlaní. Vyděsil se, že snad propukne v pláč, a tak vytáhl kapesník; nesmírně se mu však ulevilo, když se ukázalo, že to není nutné - spustila ruce dolů a on zjistil, že spíš než smutně vypadá zahanbeně.
S překvapivým klidem se otočila, aby uhasila plamen pod svým kotlíkem, a se zašeptáním Evanesco, čímž nechala zmizet celý jeho obsah, se otočila k Severusovi.
"Severusi," začala nervózně, "nemůžu pokračovat v práci bez toho, abych si s vámi promluvila. Způsobím nějakou katastrofu, pokud vám neřeknu, co mě trápí. Vůbec se nemohu soustředit."
"To jsem si všiml," zavrčel temně. "O čem chcete hovořit?" zeptal se a s obavami na ni pohlížel. Byl si jistý tím, že její téma vůbec nebude podle jeho vkusu.
Zhluboka se nadechla.
"O noci v Chroptící chýši."
