Kapitola první: Nečekaná návštěva (3. část)"Co ta náhlá změna rozhodnutí?" otázal se Brumbál, když se pohodlně uvelebil v křesle a vedle sebe na stůl odložil příruční tašku.
"Hmm, prosím?" nechápala Nathalie, která se na svého hosta nemohla dostatečně vynadívat.
"Vaše bytná mi řekla, že pracujete a pro nikoho nejste doma. A pak jste se najednou objevila jak velká voda." Brumbál se stále ještě nepatrně usmíval a Nathalie měla dojem, že jí vidí až do žaludku.
"Zaslechla jsem, jak se jí ptáte, zda ještě provozuji obrazovidectví. To není něco, co vykládám na potkání, jestli mi rozumíte."
"Omlouvám se, pokud jsem řekl, co jsem neměl. Z její řeči jsem nabyl dojmu, že i ona je čarodějka."
"Její otec byl, ale ona ne."
"Je tedy moták?" Brumbál tu otázku položil bez sebemenší známky pohrdání, jen jako člověk, který se zdvořile zajímá o osudy druhých lidí, přijde-li na ně řeč.
"To není úplně přesné. Ona umí kouzlit, ale když dostala dopis z Krásnohůlek, odmítla do školy nastoupit."
Brumbál nevypadal, že by byl s to takové rozhodnutí pochopit. Musela to vysvětlit.
"Claudinin otec opustil její mudlovskou matku ještě předtím, než se Claudine narodila. Vyrůstala pak v mudlovském světě a s ohledem na svého otce si jistě dokážete představit, že její názor na kouzelníky nebyl zrovna pozitivní. A navíc její matka již v té době byla dost nemocná a Claudine ji nedokázala nechat samotnou a vydat se do školy, odkud by jezdila domů jen párkrát do roka na prázdniny. Tenhle dům patří rodině její matky a Claudine tu teď pronajímá několik pokojů, aby si vydělala nějaké peníze - studuje totiž jednu mudlovskou univerzitu," vykládala Nathalie co možná nejstručněji.
Brumbál přikývl a dál se na nic neptal. Vypadal zamyšleně a na několik dalších okamžiků se odmlčel. Nakonec to Nathalie nevydržela a zeptala se sama:
"Jak víte o tom obrazovidectví?" vypálila otázku, která ji trápila už pár minut.
"Nemyslím, že by to byla zrovna věc, která se utají," pravil neurčitě.
Nathalii takové vysvětlení nepřipadalo příliš uspokojivé.
"Madame Maxime se mi o tom kdysi zmínila," přiznal nakonec.
No jistě, krásnohůlská ředitelka, pomyslela si Nathalie, ta aby se hned nepochlubila.
"Prý jste dokázala předpovídat budoucí události týkající se konkrétních lidí s mimořádnou přesností," napůl konstatování, napůl zjišťování, "to není právě obvyklé."
Pokrčila rameny, to téma pro ni bylo uzavřené. Ale Brumbál, zdálo se, nehodlal od této debaty hned tak ustoupit.
"Předpověděla jste, nemýlím-li se, mimo jiné otravu jednoho z vašich spolužáků nepovedeným lektvarem, stejně jako pád jiného spolužáka z koštěte při famfrpálovém zápase..."
"Jistě," přerušila ho, "a někteří by vám řekli, že jsem to na ně pak sama nastražila."
"A já bych jim i věřil," pousmál se Brumbál a zavadil pohledem o obraz přikrytý přehozem, načež hned zase zvážněl, "kdyby tady nebyla ta naplněná předpověď smrti jedné z vašich profesorek v souboji s Voldemortem a jeho poskoky."
Prudce zvedla hlavu a zadívala se Brumbálovi do očí. Slyšela už v minulosti o tom, že někteří odvážní kouzelníci nazývají Toho-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit jménem a nebojí se mu postavit. Nečekala ale, že to jméno někdy uslyší na vlastní uši. A ještě v takové souvislosti.
Tu deset let starou historii pohřbila hluboko, velmi hluboko. Nemohla žít se vzpomínkou na chvíli, kdy ráno na zemi vedle pohovky ve společenské místnosti spatřila vlastní rukou namalovaný obraz zachycující smrt jejich kolejní ředitelky. Nathalie tam usnula vyčerpáním poté, co se hluboko do noci snažila doučit půlku učebnice na nadcházející ročníkové zkoušky, a profesorka Meunierová tehdy neudělala nic jiného, než že přes ni přehodila svůj plášť. Tehdy bylo Nathalii pouhých čtrnáct let a zanedlouho už kolej měla nového ředitele.
Do té doby to byla legrace - Nathalie si navlékla něčí oblečení, dostala se do stavu jakési hypnózy a nakreslila budoucnost člověka, jemuž oblečení patřilo. A nikdy se nemýlila. Brzy tím byla v Krásnohůlkách proslulá, obdivovali ji a někteří se jí i báli. Ale když pak profesorka Meunierová zemřela přesně tak, jak Nathalie předpověděla, přestalo to být najednou zábavné.
Snažila se zapomenout, vše vymazat. Už nikdy si pak neoblékla věc patřící někomu jinému a nějaký čas se dokonce každý večer pod peřinou tajně vysvlékala z pyžama úplně posedlá strachem, aby se druhého dne ráno neprobudila obklopena nákresy svého vlastního mrtvého zohaveného těla. Kupodivu ona sama ale byla zřejmě jediná, na koho předpovídání nefungovalo, a útržky vlastní budoucnosti tak spatřila pouze několikrát na kresbách týkajících se osudů jiných lidí.
Přesto ji ale strach neopouštěl - co kdyby někdy namalovala budoucnost někoho, kdo se měl stát svědkem její smrti? Stranila se tedy cizích šatů, vyděšeně je hned odhazovala, pokud se dostaly omylem do její ruky, a v následujících letech vždy obtížně vysvětlovala, proč se doslova štítí dotknout se cizí věci a proč pokaždé odmítne, když jí někdo v sychravém zimním počasí galantně nabídne vlastní kabát. Nikdy by si nevzala na sebe nic, co by nebylo její... Až na to, jak tehdy... Odmítavě zavrtěla hlavou, tak na tohle opravdu nechtěla myslet...
"Potřebuji vaši pomoc," řekl Brumbál, čímž ji vytrhl ze vzpomínek na doby dávno minulé.
"Jestli chcete, abych vám předpověděla budoucnost, pak říkám rovnou ne," odvětila důrazně, "s tímhle jsem dávno skončila."
Brumbál se zasmušil.
"Přece mne neodmítnete, když ani nevíte, o co se jedná - nejde totiž vůbec o mne. Nevíte, jak moc je to důležité! Na vaší předpovědi mohou záviset mnohé životy..."
"K čemu vám to ale bude?" nenechala ho ani domluvit. "Budoucnost je daná! Myslíte si, že ji můžete ovlivnit? Ani omylem! Nemůžete ji měnit, jak se vám zlíbí!"
"Já vím. Přesto do ní potřebuji alespoň nahlédnout..."
"Lituji, můj postoj znáte. Nyní mě omluvte, mám skutečně ještě dost práce." Nathalie povstala zatínajíc prsty do dřevěné desky stolu. Kousala se do rtů, skoro až do krve. Kéž by tak odešel! Zatraceně, neměla jsem ho vůbec zvát dál!
"Tohle není žádná hra, slečno Belartová," spustil Brumbál znovu, aniž by dbal její viditelné snahy se ho rychle zbavit, "ten člověk, o něhož mi jde, může být věrný přívrženec naší věci stejně tak, jako pomstychtivý zrádce..."
"Hra? Vy si snad myslíte, že je to pro mě jenom nějaká hra?" Nathalie se najednou otřásla vztekem a stěží potlačovanými vzlyky. "Myslíte si, že bylo bůhvíjak zábavné vidět zemřít svou matku, když jsem jí nedokázala pomoci?"
"Promiňte, neměl jsem tušení...," zamumlal Brumbál potichu.
"Jistěže ne," mávla rukou.
Stalo se to před pěti lety, když si Nathalie cestou ze silvestrovského večírku omylem vyměnila svůj plášť za matčin. Vrátila se do svého tehdy nového bytu v dost podroušeném stavu a usnula oblečená v křesle. Když se ráno probudila, byly tam. Obrázky její matky malované Nathaliinou rukou se kupily všude kolem křesla, po stole i po zemi. Úplně se vyděsila, ale nemohla odolat. A pak se náhle dala do smíchu - byly veselé, zachycující samé legrační životní situace, jež se její milované máti měly v budoucnu přihodit. Až na ten poslední - rozbité auto na dně srázu, rozsypané sklo a krev vsakující se do země. Smích ji přešel a ještě po letech se při té vzpomínce chvěla hrůzou.
Okamžitě zakázala máti jezdit autem a ona jí to slíbila. Věděla, že Nathaliiny předpovědi se plní, a sama dostala strach. Celý rok nesedla za volant - a to i přesto, že létání na koštěti, letaxu ani přemisťování nikdy moc neholdovala - a ani se od nikoho nenechala svézt. Až do onoho jarního dne, kdy ji na zahradní party jedné její mudlovské kamarádky přepadl silný astmatický záchvat a upadla do bezvědomí. Mudlové přirozeně nevěděli nic o lektvaru, který pro tyto případy nosívala v kabelce, a nevěděli nic ani o hrůzné předpovědi její dcery. Zavolali sanitku a ta ji vezla do místní nemocnice. Když se proti nim v zatáčce vyřítil kamion, neměli ani tu nejmenší šanci.
"Budoucnost nedokážete změnit, i kdybyste stokrát chtěl," mumlala Nathalie. "Tak proč ji znát?"
Brumbál ji tiše se zármutkem v očích pozoroval.
Žádné komentáře:
Okomentovat