Kapitola první: Nečekaná návštěva (5. část)Brumbál hleděl Nathalii pozorně do tváře, a když viděl, že o jeho žádosti začíná snad i uvažovat, zatvářil se co možná nejvíc nenuceně. Rozhlížel se po ateliéru, jeho pohled klouzal po Nathaliiných obrazech rozvěšených po celé místnosti, jakož i po plátnech vyňatých z ozdobných rámů a připravených na několika malířských stojanech k restaurování. Podél zdi stály další obrazy otočené malbou ke stěně a v rohu se kupila hromada zašlých rámů, jež čekaly na opravu, vyčištění a snad i nové pozlacení. Nebylo těžké udělat si představu o Nathaliině životě a práci a on měl náhle pocit, že by jí měl nabídnout něco víc za to, co po ní požaduje. A možná…
"Zvláštní," řekl po chvíli zlehka, "nikdy mě nenapadlo, že se s těmi starými malbami dá dělat něco jiného, než z nich čas od času odstranit jednoduchým zaklínadlem nános prachu."
Nathalie sebou lehce škubla a nepřítomně se na Brumbála podívala.
"Věděla jste, že na bradavickém hlavním schodišti se nachází přes dvanáct set obrazů? Kdysi mi někdo říkal, že je to v kouzelnickém světě naprosto ojedinělé. Víc uměleckých děl pohromadě se prý dá spatřit už jen v mudlovských galeriích. Ovšem ty jsou nepohyblivé..."
Chce mi tím snad něco naznačit? Trochu zbystřila, ale nějak netušila, kam tím bradavický ředitel míří.
"...a v celém hradě je samozřejmě obrazů ještě nejméně třikrát tolik - jenom v mojí pracovně visí několik desítek skvělých portrétů bradavických ředitelů. Ovšem nemohu zdaleka říct, že by byly v tak dobrém stavu jako díla, která vidím zde..." A ukázal na několik již hotových pláten, která čekala pod oknem na nové zarámování.
Nathalie přimhouřila oči.
"Míříte tím někam, řediteli?"
"Nu," pousmál se, "chci říct jenom tolik, že Bradavicím by nějaký dobrý restaurátor jistě prospěl..." Odmlčel se a nechával ji, aby si domyslela zbytek.
Nevěřícně se zasmála.
"Nabízíte mi teď pro změnu práci?"
"A na plný úvazek," zamrkal Brumbál potutelně. "Pokud mi ovšem pomůžete."
No jistě, něco za něco, ušklíbla se v duchu.
"Nepochybuji, že tváří v tvář zkáze, která bez vašeho vysoce odborného zásahu bradavickým obrazům zcela jistě hrozí, mi správní rada školy bez nejmenších výhrad schválí potřebný obnos peněz na váš plat. A ten by s ohledem na citlivý přístup, jaký si naše historicky cenné malby zasluhují, nemusel být zrovna zanedbatelný..."
Brumbálův nenásilný přesvědčovací styl byl doopravdy účinný, to musela uznat. Už se viděla, jak prochází starobylými chodbami a zapisuje si zajímavá díla. Představovala si, jak po večerech konzultuje s Brumbálem a ostatními profesory, které obrazy si zasluhují přednostní pozornost, a jak v prosluněném ateliéru zřízeném na jedné z vysokých věží pracuje na uvedení pláten do původního stavu a kochá se při tom výhledem na okolní divokou krajinu. A hlavně si užívala tu vidinu stálého zaměstnání bez nutnosti složitě shánět nové a nové zakázky. Už žádný Vernier s protivnými portréty typu monsieur Legrand. Jestli je v Bradavicích několik tisíc uměleckých děl, jak říká Brumbál, měla by tam práci na několik let...
Viděl, jak se zasnila, a tušil, že má vyhráno. Otevřel příruční tašku a vytáhl z ní zmuchlaný balíček látky.
"Vím, že k tomu potřebujete nějakou část oblečení toho, jehož budoucnost..." Zmlkl, když si všiml její opětovně zachmuřené tváře. Místo toho namířil hůlku na nevzhlednou hromádku, cosi zamumlal pod vousy a hromádka se začala před Nathaliinýma očima zvětšovat, až jí byl náhle plný stůl. Brumbál odložil hůlku, vzal černý hábit do ruky a několikrát jím zatřepal, než jí ho podal. Okamžitě ji udeřil do nosu silný zápach podobný tomu, jaký cítila, když někdy neopatrně otevřela víc lahviček s malířskými přísadami najednou. Domyslet si, že objekt jejího příštího obrazovidectví je v Bradavicích učitelem lektvarů, nebylo tudíž nijak zvlášť složité.
"Tento plášť patří Severusovi Snapeovi. Bude to stačit?" ptal se přece jen starostlivě.
"Ovšem," povzdychla si s pocitem prohry. "Kde jste to vlastně vzal?"
"Skřítkům z prádelny." Opět se potutelně pousmál. Nevěřícně zavrtěla hlavou.
"Udělám to dnes v noci," pravila poté rezignovaně. "Přijďte sem zítra v deset hodin dopoledne. Ale upozorňuji vás na jedno - nemohu zaručit, že se z toho, co namaluji, dozvíte přesně to, co chcete vědět. Také se může stát, že vám zítra předám pár pěkných vyobrazení Severuse Snapea, jak se cpe krocanem při vánoční hostině."
"To se nedá nic dělat," přikývl skrývaje smích, "a koneckonců, možná i to bude něco znamenat..."
"A musíte mi slíbit, že už po mně žádné další věštby nebudete požadovat," přerušila ho Nathalie. "Nikdy."
Brumbál se zarazil, ale z její tváře bylo zřejmé, že zde již nějaké smlouvání nepřichází v úvahu.
"Slibuji," řekl po chvilce přemýšlení a pak se přichystal k odchodu. Ode dveří se ještě otočil a ohlédl se. "Děkuji vám, Nathalie. Asi se vám to teď nezdá, ale touto věštbou možná zachráníte někomu život."
Beze slova přikývla a sledovala, jak za sebou zavírá.
"Tak o tom dost silně pochybuji," zamumlala si pro sebe a probírala se bezmyšlenkovitě záhyby černého pláště.
Žádné komentáře:
Okomentovat