Odmítnutí (Epilog 1/2)

 

A je tady epilog, bez kterého by se podle mínění autorky little beloved běžný román obešel, ale chyběl by dozajista čtenářům její fanfiction povídky Denial. Přečtěte si tedy první kousek povídání o tom, jak to (nejen) se Severusem a Hermionou všechno dopadlo... Sonet od Williama Shakespeara přebásním dodatečně (už se stalo:-)). Jinak si lze epilog v současném znění přečíst zde.

Epilog - Má láska je mi vzácná

V očích mé milé slunce nezáří,
korálu červeň neplá v jejích rtech,
nebělil sníh snědé to záňadří,
nic než drát jí neraší ve vlasech.
Rudý i bílý zřel jsem růže květ,
však růž ni běl nezdobí její líc;
a snáz je k mnohým vůním přivonět,
než vnímat dech, jenž stoupá z jejích plic.
Mé milé řeč lahodí uším mým,
byť hudby zvuk znělejší zdá se mi;
zda vznáší se bohyně, netuším -
má milá zná kráčet jen po zemi.
Však přesto má láska je vzácná mi,
ač neskví se klamnými barvami.

William Shakespeare, Sonet č. 130

 

- o 2 roky později -

"Severusi?" zavolala Hermiona cestou ze schodů. Nahlédla do obývacího pokoje, pak se otočila a přejela očima točité schodiště vedoucí do suterénu. Dveře do laboratoře byly otevřené, takže podle všeho zrovna nepracoval.

"Severusi?" zavolala znovu a zamračila se. Když však došla do kuchyně, roztáhly se její zachmuřené rty do úsměvu, neboť spatřila černě oděnou postavu, jak přechází zahradou a levituje vedle sebe košík s bylinkami. Její úsměv se pak ještě rozšířil, když si povšimla, že Severus s pažemi zkříženými na hrudi a podrážděně staženým obočím opět něco vykládá jejich kočce. To nešťastné zvíře zřejmě už potřetí v týdnu zaútočilo na létající košík.

Severus jí slíbil kočku a skutečně: dva týdny poté, co se přestěhovali do svého nového domku, objevila se jednoho rána na kuchyňském okně černá kočka s lesknoucí se srstí. Bylo to nesmírně tvrdohlavé zvíře, které odmítlo odejít, a po týdnu, kdy mu každý den házeli z kuchyňského okna zbytky jídla, ho pustili do domu a přisvojili si ho jako vlastní. Ne tedy, že by k tomu měli mnoho co říct: Mikeš, jak začali kocourovi náležitě říkat, je milostivě nechal prodlévat v domnění, že jsou jeho ,vlastníci', Hermiona však dobře věděla, kdo tady má ve skutečnosti navrch.

Dívala se, jak Severus konečně přestal ubohému zvířeti spílat a vrátil se ke svému úkolu nasbírat přísady z četných květináčů, které zabíraly téměř polovinu vydlážděné plochy zahrady. Bylo chladné prosincové ráno a ona viděla, jak mu od úst stoupá pára. Rozhodla se, že připraví čaj a vezme mu ho ven. Bylinkářská zahrada sice měla regulovanou teplotu, ale i tak to bylo jedno z těch rán, která si přímo říkají o šálek horkého čaje v dlaních. Hermiona znovu vyhlédla a pobaveně sledovala, jak se Mikeš usadil kousek od Severuse a upřel svůj žlutý pohled na neodolatelně se vznášející košík. Měli se Severusem vcelku bouřlivý vztah, Hermiona však věděla, že přestože se Severus o jejich domácím mazlíčkovi zmiňuje jako o ,zablešené umouněné věci' a o ,té nejotravnější kočce, která se kdy narodila', má svoji černou micinku mimořádně rád.

Připravovala čaj a cítila stejnou radost z toho, co ji obklopuje, jakou zakusila v den, kdy se sem před rokem nastěhovali, a v každý den, který pak následoval. Šest měsíců jim trvalo, než se shodli na tom, kde budou žít: Severus se opájel jakousi pseudoromantickou představou o životě ve srubu uprostřed hlubokého lesa, Hermiona si však v lese nedokázala udělat ani piknik, aby si s plnou silou nevybavila tu depresivní náladu, která se nad nimi vznášela po všechny ty měsíce, kdy byli s Harrym a Ronem na útěku. Ona měla představu o životě na světlém otevřeném a vzdušném místě s dalekým rozhledem, navrhovala dokonce, aby se nastěhovali na ten útes v západním Irsku, kam ji Severus vzal v ten den, když jí nabízel smlouvu natrvalo, jenže každý dům, který našla, byl prohlášen, za ,příliš nechráněný'.

Nakonec dosáhli kompromisu a usídlili se ve velkém stavení v oblasti Lake District, které bylo obklopené zahradou s bujnou a vonnou vegetací a zároveň stálo hned vedle hustého mlází, kde se Severus bavil hojným výběrem zajímavých hub a Mikeš se zaobíral rozmanitým výskytem hlodavců. Rozlehlé sklepy byly proměněny v laboratoř a dům byl dostatečně veliký i pro to, co s nadějí vyhlíželi jako budoucí rozrůstající se rodinu.

Hermiona zamíchala v keramické konvičce několik čajových lístků a zabloudila pohledem ke kalendáři na stěně kuchyně. Do Vánoc zbývaly už jen dva dny, takže to dnes bylo na den přesně dva roky ode dne, kdy přišli o svého syna. První výročí bylo těžké: vzbudila se s pláčem a většinu dne sklesle polehávala se zarudlýma očima. Severus se probudil ještě dřív než ona, díval se na ni, čekal na trýzeň, o níž věděl, že ji zasáhne, a připravoval se udělat všechno pro to, aby ji utěšil; ona se pak, když viděla ten pohled v jeho očích, cítila provinile, že je příčinou jeho starostí a trápení, které mu dělá na čele vrásky. I on sám měl přece v sobě dost žalu, s nímž se musel vypořádat. Večer pak strávila u krbu stočená na Severusově klíně a oba ztraceni ve vlastním smutku dlouhé hodiny zírali do plamenů.

"Víš," řekla potom s povzdechem, "ono nejde ani tak o to, že je to dneska rok od onoho dne. Nejhorší na tom je to... že... letos o Vánocích už bychom měli dítě. Náš syn... by teď byl čtyři nebo pět měsíců starý..."

Severus byl potichu a tiskl rty na její čelo.

"Jsem připravený to zkusit znovu, Hermiono. Jakmile se rozhodneš, že to chceš..."

"Ale co když to nepůjde, Severusi? Co když nemůžu mít děti? Co když přijdeme o další?"

"I to je možné," přitakal. "Ale to, co má v životě skutečnou hodnotu, nikdy není snadné a neobejde se to bez rizika. My budeme mít vlastní rodinu, a pokud nebudeš moci otěhotnět, můžeme dítě adoptovat. Jednou prostě budeš chovat v náručí vlastní dítě, Hermiono, a Moe si bude moci užít do omrzení všechno to pletení a háčkování."

Hermiona se pousmála a posadila se trochu víc zpříma.

"Ty bys byl opravdu ochotný adoptovat dítě?"

"Samozřejmě," přikývl, "pokud to jinak nepůjde."

"Už brzy," zašeptala a políbila ho na přerostlý nos. "Už brzy budu schopná to zkusit znovu."

A od té chvíle se najednou všechno obrátilo k lepšímu. Věděla, že nikdy nedokáže zapomenout na dítě, které ztratili, jejich žal však pomalu ztrácel na síle, vystřídal ho neurčitý pocit smutku a ona brzy poté shledala, že dokáže na jejich syna myslet bez onoho bolestivého svírání u srdce. A když se probudila dnes ráno, byla to opět první myšlenka, která jí prokmitla hlavou, pak ale otevřela oči a spatřila Severuse, jenž se opět vzbudil před ní a starostlivě ji pozoroval, a ona ho pozdravila úsměvem, protože tento rok se již měli na co těšit a život byl krásný.

Přivolala si z kredence dva hrníčky a zamyslela se nad tím, co si oblékne na Vánoce. Měla spoustu lehkých vzdušných šatů, které se hodily na letní svatby, jenže v Bradavicích v tento roční čas dost táhlo a vánoční svatba ve Velké síni vyžadovala něco mnohem teplejšího, než co si obvykle oblékala o svatebních oslavách. Při představě, do čeho se asi o svém svatebním dni vymódí Lenka Láskorádová, se musela pousmát, bezpochyby to bude něco prapodivného, co bude nicméně skvěle ladit s jejími ředkvičkovými náušnicemi.

Neville se toho roku v září vrátil na svoje místo v Bradavicích a svoji snoubenku si přivedl s sebou. Lenku po téměř celoročním pátrání nakonec nalezl na Sumatře, a když pak několik měsíců nato došlo ke zrušení Manželského zákona, mohli se konečně beze strachu, že budou zatčeni a donuceni podřídit se právu, vrátit do Británie. Díky Nevillovu bradavickému platu a malému jmění, které Lenka vydělala vydáváním cestopisů, si mohli dovolit platit Nevillovým rodičům i nadále péči v Devonu a Hermiona Nevillovi nikdy neprozradila, kdo byl jeho tajemným mecenášem.

Hermiona se rozesmála, když do kuchyně vešla Moe, něco si pro sebe pobrukovala a za chůze pilně pletla.

"Moe," řekla jí pobaveně, "já si opravdu nemyslím, že máme v dětském pokoji místo ještě na další bačkůrky."

"Moe dnes ráno zvětšila skříň i zásuvky, paní Hermiono," usmála se domácí skřítka. "Teď je tam mnohem víc místa."

Hermiona se rozesmála nahlas a nevěřícně zavrtěla hlavou.

"Myslíš, že bychom dnes měli pozvat Lance na večeři?" zeptala se a s dojetím pohlížela na milou skřítku. "Zítra máme jít na večeři k mým rodičům, na Vánoce budeme na svatební hostině v Bradavicích a na Štěpána jdeme k Potterovým. Je to zřejmě poslední možnost, jak se s ním teď ještě vidět."

Moe se potěšeně rozšířily oči.

"Moe se ho půjde okamžitě zeptat," vyhrkla.

"Vyřiď mu, že máme krocana a masový koláč. Ach! A ještě mu řekni, že si nesmí v žádném případě vzít na hlavu ten směšný klobouk se začarovaným jezevcem. Chudinka Mikeš minule málem umřel strachy. Do kuchyně pak nešel celý týden."

Moe nadšeně přikývla a zmizela s lusknutím svých kostnatých prstů.

Hermiona doufala, že Lance bude moci přijít. Od doby, kdy žila se staříkem ve stejném domě, už uplynuly dva roky a ještě pořád jí moc chyběl, přestože teď u nich byl pravidelným hostem. V měsících, které následovaly po Hermionině potratu, jí a Severusovi poskytoval tolik potřebné rozptýlení a ona nikdy nezapomněla na jeho šlechetnost, když měla se Severusem svatbu.

"Celá záříš, Hermiono," řekl jí na malé jarní oslavě, která se konala poté, co byli oddáni. "Je hezké vidět, jak se ti do tváří vrací barva, holčičko."

"Jsi to spíš ty, kdo tady září, Lanci," podotkla s úsměvem obhlížejíc jeho svítivě oranžový model a Lance se zachechtal.

"A teď k věci," pravil a zatáhl ji do kouta, kde je nikdo nemohl rušit. "Vložil jsem na tvůj účet v Gringottově bance hodnotu tvého podílu na domě na Kensingtonském náměstí."

"Cože?" zasykla Hermiona. "Lanci! Přece víš, že nechci peníze, řekla jsem ti to jasně... Říkala jsem, že ti přenechám dispoziční práva k domu."

"Nesmysl, nesmysl! Jsou to tvoje peníze... já jich mám hromady," trval na svém a mával rukama ve vzduchu. "Chtěl jsem ale také, abys měla tohle," dodal a vytáhl z kapsy krabičku. "Patřilo to mojí matce a po její smrti to přešlo na mě. Je to taková ta věcička, kterou by normálně otec dal svojí dceři v její svatební den, no a... ty jsi pro mě jako dcera, Hermiono Grangerová Snapeová."

Hermiona nevěřícně hleděla na to, jak si Lance hřbetem ruky otírá oči náhle plné slz. Nikdy předtím neviděla Lance pohnutého k slzám, teď ale cítila, jak v této jímavé situaci i její oči vlhnou. Uvnitř podlouhlé obdélníkové krabičky byl jemný zlatý náramek; Lance ho vyjmul a připnul jí ho na zápěstí.

"Docela se hodí k tvému snubnímu prstenu," pravil, viditelně potěšený.

"Hrozně moc ti děkuji, Lanci," zamumlala přeskakujícím hlasem. "Já... nevím, co říct... jen to, že ti děkuji..."

"Mám pro tebe ještě něco... není to úplně dárek, protože to není moje, abych to mohl někomu dávat, ale je to něco, co ti bude k velikému užitku. Chci, aby sis k sobě vzala Moe, Hermiono."

"Lanci!" spadla Hermioně čelist údivem. "Já si přece nemůžu vzít Moe..."

"Prosím," pravil, "udělej to pro ni, Hermiono. Je to svobodná skřítka, není moje, abych ji dával, ale mluvil jsem s ní o tom a vím, že to chce. Vždycky chtěla být u rodiny, o kterou by se mohla starat, s dětmi, o něž by mohla pečovat. Ty jí tohle jednou budeš moci dát. Ona má srdce příliš veliké na to, aby strávila zbytek života připoutaná k takové staré buzně, jako jsem já."

"Jak bych vás dva ale mohla rozdělit?" namítala Hermiona. "Jste spolu devadesát let... přece vám nemohu takhle přijít do cesty! Ona je ti oddaná, Lancelote!"

"Hermiono, prosím. My oba to chceme. Já naprosto nemám pochyby o tom, že se Moe bude přemisťovat na Kensingtonské náměstí každý zatracený den v týdnu, aby mě zkontrolovala; popravdě jsem s ní o téhle možnosti už mluvil, protože to je její jediná podmínka."

Hermiona nakonec přiznala porážku a nelitovala toho - Lance pak totiž zavolal Moe a skřítčina tvář se při zprávě, že se bude starat o Hermionu a Severuse, úplně rozzářila.

Hermiona nalila do Severusova šálku mléko, zachytila přes okno jeho pohled a zamávala mu dojatá jeho starostlivým výrazem, který zahlédla předtím, než se otočil zpět ke svojí práci viditelně upokojený tím, že se Hermiona tváří dostatečně šťastně. Usmála se při pohledu na jeho permanentně zamračenou tvář a vzpomněla si na vánoční den o dva roky dříve.

Severus ji na Štědrý večer poté, co byla propuštěna od svatého Munga, doprovodil do domu jejích rodičů. Pokoušel se na ni naléhat, že bude stát po jejím boku, až bude rodičům sdělovat novinky o jejich vztahu a svém nedávném potratu, Hermiona však trvala na tom, že jim to musí říct sama a že oni se nejdříve musejí z těchto šokujících zpráv vzpamatovat, aby se s ním mohli posléze setkat. Nasadila před nimi statečný výraz, vlastní pobledlý obličej dávala navenek za vinu chladnému počasí a nad svojí ztrátou se rozplakala až v soukromí svého starého pokoje. Chtěla, aby si její rodiče v poklidu užili Vánoce, navíc na večeři měli přijít i její kmotři, a tak si předsevzala, že bude držet jazyk za zuby, alespoň dokud hosté neodejdou.
Později toho večera, když už byl dům tichý a všechno nádobí od večeře bylo sklizené, posadila se Hermiona na pohovku v obývacím pokoji a s obavami pohlédla na rodiče.
"Mami a tati," spustila. "Nebude vám vadit, když zítra na večeři někoho pozvu?"
"Nevím, proč by mělo," zatvářila se její matka překvapeně. "Nějakého kamaráda?"
"Víc než jen kamaráda," potřásla Hermiona hlavou. "Severuse."
Její rodiče si vyměnili pohledy.
"Severuse Snapea?" tázal se její otec. "Toho chlápka, který se tady předevčírem zastavil?"
"Toho muže, co se pořád mračí?" dodala matka a sama se zamračila. Pak se na dceru vědoucně zadívala. "Ono mezi vámi něco je, Hermiono?"
Hermiona nervózně polkla.
"Požádal mě, abych se za něj provdala, a já řekla ano."
Její otec vypadal, jako kdyby ho zasáhlo omračující kouzlo, a chmury její matky se ještě víc prohloubily.
"Mluvíme o tomtéž muži, který je ženatý s Kordélií Millovou?"
"Byl ženatý s Kordélií Millovou," upřesnila Hermiona třesoucím se hlasem. "Rozvedli se."
Její otec otevřel ústa, jako kdyby chtěl něco říct, raději si to však rozmyslel.
"A ty s ním chodíš?" zeptala se matka s rozšířenýma očima, a když Hermiona přikývla, pokračovala: "Jak dlouho už to trvá?"
"Od července," hlesla Hermiona a tváře jí zrůžověly.
Její matka odložila sklenku brandy a propletla si prsty.
"Od července? Tedy ještě dřív, než ses rozvedla s Teodorem?"
Hermiona znovu přitakala.
"Ani jeden z nás nechtěl, aby k tomu došlo, ale přesto se to stalo."
"No tak přece něco řekni!" otočila se její matka k otci.
Otec se na Hermionu dlouhou chvíli díval, než se konečně zeptal:
"A to si ho bereš kvůli tomu Manželskému zákonu nebo proto, že ho miluješ?"
Hermionina ramena se vděčně uvolnila.
"Protože ho miluji a on miluje mě," zašeptala a náhle ji přepadl strach, že se rozbrečí.
"No," podotkl její otec a nejistě pohlédl na matku, "alespoň že tak."
"Je tu ještě něco," promluvila rychle Hermiona, neboť se najednou rozhodla, že raději řekne všechno dřív, než jí nervy vypovědí službu. "Byla jsem těhotná, ale přišla jsem o dítě. Předevčírem. To proto se... necítím... omlouvám se... je mi hrozně, že vám musím říkat něco takového..." A přikryla si tvář rukama, přemožená emocemi. Začala vzlykat a během několika okamžiků cítila, jak jí otec dává ruku kolem ramen. Nedostávalo se mu slov a zmohl se jen na:
"Dojdu udělat čaj."
Odešel, a když Hermiona spustila ruce z obličeje, spatřila, jak před ní na koberci klečí matka a i její tvář se leskne slzami.
"Ach, Hermiono," zašeptala. "Je mi to tak líto a ty přece víš, že já dobře chápu, jak se teď musíš cítit."
Jedna druhou objaly a vzlykaly. Hermiona věděla, že její matka prošla třemi neúspěšnými těhotenstvími, než se jí narodila ona, přesto ale neočekávala takovou míru pochopení. Od té doby, kdy se vrátila z Francie, nevycházely s matkou zrovna nejlépe, teď ale byly během několika minut všechny rozepře zapomenuty. Seděla v matčině objetí téměř dvě hodiny, zatímco jí Jane Grangerová vyprávěla o dětech, které sama ztratila. A Hermioně to dalo sílu doufat, že život nekončí a že snad někdy v budoucnu i ona bude schopná otevřeně mluvit o svojí ztrátě bez všeobjímajícího žalu.
Později toho večera se přemístila do Příčné ulice, ležela celou noc s otevřenýma očima v Severusově náručí a nesměle začali probírat svoje vyhlídky do budoucna. A krátce po rozbřesku jí pověděl o rubínovém a diamantovém prstenu, který jí koupil, navlékl jí ho na prst a znovu ji tím pohnul k slzám. Toho dne proběhla večeře s jejími rodiči pochopitelně poněkud rozpačitě, v následujících měsících si však jejího manžela oblíbili a nyní spolu vycházeli nad očekávání dobře.
Hermiona naposledy zabloudila pohledem z okna, pak vzala hrnek s čajem, vydala se s ním ke kuchyňským dveřím a křenila se tomu, jak se Severus znovu obrátil a začal spílat kocourovi. Věděla, že se obává, jaký bude otec, a věděla také, že v té roli bude až nadejde čas svým nejpřísnějším kritikem, taky ale věděla, že bude své děti milovat celým srdcem, a to bude nakonec rozhodující pro štěstí jich všech.
Byl stále stejně netrpělivý; dál se na ni utrhoval; nadále byl náladový a nekomunikativní. Měl v podstatě pořád stejnou typicky temnou náturu. Ona ho ale milovala každým dnem víc a víc.

ssSss

Předchozí (32.3.) *** Následující (Epilog 2/2)