Portrét pro Bradavice (1.1.)

Kapitola první: Nečekaná návštěva (1. část)

Zlehka se dotkla štětcem palety a soustředěně nanesla na plátno další vrstvičku barvy. Poodstoupila od obrazu a s hlavou nepatrně nakloněnou doleva kriticky hodnotila pro běžné oko takřka nepostřehnutelnou změnu, kterou tento poslední zásah štětcem způsobil. Po chvilce spokojeně přikývla. Otočila se od obrazu a začala cosi hledat mezi desítkami lahviček povalujících se různě po stole a hrajících všemi barvami.
"To snad nemyslíte vážně!" ozvalo se najednou za jejími zády, "říkal jsem vám, že můj klobouk byl cihlově červený! A vy jste ho namalovala vínový! To je úplně špatně!" Ten hlas zněl nanejvýš rozzlobeně.

---

Nathalie se zdánlivě ani nepohnula, ale kdo by se díval dostatečně zblízka, viděl by, jak jí ztuhly svaly v obličeji. Protočila panenky směrem vzhůru a dvakrát se pomalu nadechla a vydechla, než se obrátila zpět ke stěžovateli.

"Pane Legrande," začala naoko klidně, "jsem tu placená, abych vás namalovala tak, jak jste vypadal tehdy. Takže maluji původní barvu vašeho klobouku, která byla, budete se tomu divit, opravdu vínová. Nikoli cihlově červená nebo snad, nedej bože, šedivá. Taková se vám zdá teď, poté, co jste s ní na hlavě strávil několik posledních let v tom zaprášeném starožitnictví..."

"Co si to vůbec dovolujete?" přerušil ji dotyčný rozzuřeně. "Chcete snad říct, že jsem už příliš starý na to, abych si pamatoval původní barvu svého klobouku?"

Ne vůbec, až na to, že je ti tak asi dvě stě let, napadlo ji kousavě. S velikými obtížemi potlačila touhu vyslovit tuto svou úvahu nahlas. Beztak zřejmě vytušil, na co myslí, protože začal okamžitě vykřikovat něco o nebetyčné drzosti. Bezmocně zaskřípala zuby. Tohle jí byl skutečně čert dlužen. Jenže ty peníze potřebovala.

Otočila se zpět ke stolku a začala z několika lahviček najednou míchat další potřebné barvy. Legrand za jejími zády nevybíravě nadával, ale snažila se nevšímat si ho. Na paletě za okamžik zazářilo několik nových odstínů a Nathalie se statečně otočila zpět k obrazu s úmyslem pokračovat v práci. Promyslela si další postup, namočila čistý štětec do jedné z barev a blížila se k plátnu.

"Co si myslíte, že děláte?" zaječel náhle Legrand s očima upřenýma na zelenkavě zbarvený štětec. "Odmítám mít na obrazu takovou příšernou barvu!" Teď už byl skutečně rozpálený do běla.

"Myslím, že byste se měl uklidnit," zvýšila hlas už i Nathalie, "ta bílá vašemu obličeji, zdá se, nesvědčí, tak co kdybychom přidali trochu zelené?" Původně měla samozřejmě v úmyslu použít zelenou na oživení květin ve váze umístěné na stolku v rohu obrazu, ale nyní si nemohla pomoci, aby zlomyslně nezamířila štětcem přímo na Legrandovu tvář. Na chvíli hrůzou úplně oněměl a nevěřícně zíral na přibližující se štětec.

"To neuděláte," prohlásil nakonec nepříliš přesvědčivě.

"A co když ano?" ušklíbla se pomstychtivě. "Už třetí den pracuji na vašem obrazu a, řeknu vám, dává mi to docela zabrat. Nevím, proč vás pan Vernier vytáhl z toho sklepa, kde jste měl podle mého skromného názoru zůstat navždy, protože, a to mi laskavě promiňte, váš obraz není zrovna ničím výjimečný. Ale dobře, pan Vernier vás z nějakého důvodu koupil a mně zadal, abych obraz zrestaurovala. Což je moje práce a dělám ji, troufám si říct, vcelku slušně. Ale nečekejte, že se tady s vámi budu dohadovat o tom, jakou barvu měl před dvěma sty lety váš klobouk. Ať byl, jaký byl, po odkrytí nánosů prachu z malby a rozboru použité barvy se jeví vínový. A tak ho dělám vínový. Pokud váš klobouk měl jinou barvu, měl jste si to vyřídit s malířem tohoto obrazu už tehdy před dvěma sty lety, když ho tak namaloval. Teď o tom nehodlám diskutovat."

Stála proti obrazu s jednou rukou v bok a ve druhé držela vyzývavě vztyčený štětec. Dosud poněkud zašedlá Legrandova podobizna pod nánosem prachu střídavě bledla a rudla vzteky.

"Takže, můžeme pokračovat?" otázala se ho sarkasticky.

Malý obtloustlý mužík se směšnou parukou a nyní poněkud křiklavým vínovým kloboukem zlostně skřípal zuby a nic neříkal.

"Beru to jako souhlas," usmála se zářivě a zamířila štětcem směrem k váze.

"Nesnáším tyhle kytky," řekl se stále ještě potlačovanou zlobou a trhnul hlavou k pečlivě naaranžované kytici, "už tehdy jsem z nich celou dobu kýchal."

"Vy vždycky musíte mít poslední slovo, že?" ušklíbla se teď už dobromyslně.

Ta práce ji totiž ve skutečnosti velice bavila. Jistě, nebylo to vlastní malování, které vždy toužila dělat, nýbrž pouhé restaurování již hotových a mnohdy stovky let starých obrazů, ale i tak to bylo zábavné - vžívala se do středověkých krajinek s vesničany mluvícími takřka nesrozumitelným nářečím, mírumilovně honila štětcem po plátně zvěř na obrazech zachycujících lov a do noci si povídala s dávno mrtvými lidmi, jejichž portréty někdo - nejčastěji z rodiny - vyhrabal kdesi za skříní a rozhodl se oživit jejich někdejší slávu. Právě práce na opravách portrétů byla nejzajímavější - už kvůli tomu, že portrétované postavy byly většinou celé šťastné, že se jim po letech zase někdo věnuje. Samozřejmě, našly se i výjimky, s nimiž byla neskutečná práce, postavy si stěžovaly na všechny a na všechno a to pak Nathalie byla vždycky ráda, že může přes takový nepříjemný obraz přehodit kus látky, zhasnout a odejít z ateliéru do svého malého bytu umístěného v tomtéž domě přes chodbu.

Tahle práce ji ale celkem slušně živila, takže se nedalo nic dělat. A Vernier - boháč mezi pařížskými kouzelníky - byl jejím častým zákazníkem. Tudíž musela překousnout i jeho občasné úlety. Jako teď s panem Legrandem, jehož obraz vyštrachal v jakémsi lyonském obchodě se starožitnostmi a úplně se do něj zamiloval. Bůhví proč. Legrand kdysi možná byl významným čarodějem, ale teď už to byl jen čaroděj namalovaný a neskutečně otravný. Hádala se s ním celé ty tři dny od chvíle, kdy ho Vernierův asistent složil v jejím ateliéru. Jestli bude takhle příjemný i na samotného Verniera, až si ho pověsí do pracovny, tak to si tedy šéfík užije. Té představě se musela smát.

Předchozí (Prolog) *** Následující (1.2.)

Rozcestník povídky