Kapitola druhá: Věštba (2. část)Do pokoje pronikly paprsky ranního slunce a přeběhly Nathalii po víčkách. Zachvěla se, otevřela oči a v první chvíli se nechápavě rozhlížela kolem sebe. Tenhle zvláštní pocit se dostavoval vždy, když se ráno probudila v cizím oblečení. Jako by celá noc strávená v budoucnosti jiné osoby sebrala Nathalii kus jejího vlastního života.
Na sobě ještě pořád měla Snapeův hábit, a když se snažila napřímit v křesle, v němž předchozího večera usnula, cítila se celá rozlámaná. Plášť jí nyní připadal nesnesitelně těžký a stálo ji nemalé úsilí shodit ho ze sebe dolů na podlahu. Hábit dopadl na zem, ozvalo se zašustění a Nathalie zbystřila. Předklonila se, aby dosáhla pod křeslo a nahmatala pod hábitem několik listů papíru.
Začala je vytahovat na světlo postupně jeden za druhým tak, aby nezpřeházela jejich pořadí. Z předchozích zkušeností už věděla, že když se ocitne v transu obrazovidectví, kreslí výjevy přesně v tom sledu, v jakém mají v budoucnosti nastat, což mohlo být pro Brumbála velice důležité.
Obsahu kreseb nevěnovala pozornost, dokud je neměla všechny sebrané a srovnané do úhledné hromádky. Pak už ji ale zvědavost přemohla a se zájmem pohlédla na náčrtek ležící hned nahoře. Bylo to totiž poprvé, co věštila osudy někoho, koho v životě neviděla a o kom nevěděla nic víc, než že je v bradavické škole učitelem lektvarů. Už předchozího večera ji napadlo, jak ten Severus Snape, jehož hábit za sebou tahala po zemi, asi vypadá, a nyní měla jeho podobiznu přímo před očima.
Netopýr, napadlo ji v prvním okamžiku a hned v tom druhém si uvědomila, jak je tohle přirovnání trefné. Snape byl oblečený do hábitu stejně tmavého, jako byl ten, který teď ležel na zemi vedle jejího křesla (možná to byl dokonce ten samý), do obličeje mu neupraveně padaly zplihlé prameny černých vlasů, stejně tak černé byly i jeho oči a to všechno ostře kontrastovalo se sinalou barvou jeho bezkrevné tváře. Stál na jakési studeně vyhlížející chodbě a temný plášť za ním povlával v průvanu od otevřených dveří. V nich postával další muž - Nathalie ihned poznala ředitele Brumbála - a nevzrušeně naslouchal tomu, co na něj černě oděný profesor křičel. Neboť on skutečně křičel, ačkoli to z obrázku nemohlo být slyšet. Hovořící portréty, to už byla velmi pokročilá magie, nic co by se dalo namalovat jen tak ve spánku.
Jak tak pozorovala zuřícího Snapea - právě nechal křiku a řítil se pryč, černý hábit za ním doširoka vlál a vzbuzoval dojem, jako by Snape spíš létal nad zemí, než chodil - pomalu začínala chápat, proč mu Brumbál nedůvěřuje. Ten člověk skutečně vypadal, že je schopen všeho, a když nyní znovu viděla jeho rozzuřený výraz (děj na obrázku se poté, co Snape zmizel za ohybem chodby, začínal odvíjet opět od začátku), nepochybovala o tom, že - jak předchozího večera naznačil Brumbál - někdo takový na straně Toho-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit by nebyl právě snadným protivníkem. Severus Snape vypadal podezřele na první pohled a Nathalie se zařekla, že pojede-li opravdu do Bradavic, pokusí se mu vyhnout, jak to jen půjde.
Blížila se desátá, a tak měla čas ostatní kresby pouze zběžně prolistovat. Nad některými vytřeštila oči, několikrát pouze pokrčila rameny - to když vůbec nechápala, o co na obrázku kráčí - ovšem čím víc se kresbami probírala, tím byla zachmuřenější. Jistěže neznala význam všeho, co viděla před sebou na papíře, ale bylo jí jasné, že z některých asi Brumbál radost mít nebude.
A pak přišlo posledních několik náčrtů, Nathalii se roztřásly ruce a zamlžily se jí oči bezmocnými slzami. Bylo to tu zase - to, proč tuhle svoji schopnost tolik nenáviděla - opět tu byla smrt, smrt s níž Nathalie nemohla nic udělat. Viděla ji před sebou, žaludek se jí svíral bolestí a hrůzou a ona se na okamžik přistihla, že přemýšlí o útěku - někam daleko, kde ji Brumbál nikdy nenajde, někam, kde nebude muset být u toho, až se dozví, že ten, jehož budoucnost chce znát, se jednou stane jeho vrahem...
Zvonek u dveří se ozval přesně v deset hodin. Claudine se ještě nevrátila z nočního tahu, a tak si Nathalie nepřítomně přetáhla vytahaný svetr přes seprané džíny a triko, v nichž strávila předešlou noc, a šla otevřít.
Také Brumbál měl na sobě stejné oblečení jako předchozího dne, jak však stál venku na ulici, vypadal jeho zjev tak nějak mnohem víc nepatřičně než den předtím v jejím ateliéru. Kolemjdoucí se po něm udiveně ohlíželi a Nathalie ho raději rychle zatáhla do domu. Mlčky ho uvedla do obýváku a nabídla mu čaj. Přikývl a starostlivě ji pozoroval.
"Vím, že to ode mne není právě zdvořilé, ale vypadáte příšerně, Nathalie," řekl tiše a usrkl ze svého šálku. "Je to vždycky takové, když se probudíte poté, co...?" zarazil se.
"No jo," pokrčila lhostejně rameny, "pokaždé se cítím, jako bych za jednu noc zažila všechno, co je ráno na těch kresbách."
Teď zrovna ji ale to, jak vypadá, zajímalo ze všeho nejméně, chtěla už tenhle rozhovor mít co nejdřív za sebou. Bez dalšího si k sobě přitáhla hromádku lehce pomačkaných obrázků a položila ji na stůl mezi sebe a bradavického ředitele.
"Je jich hodně," řekl překvapeně a natáhl se pro první list papíru. Pozorně sledovala výraz v jeho obličeji, když poznal sám sebe v hádce s profesorem lektvarů.
"Ach...," řekl jen a nevěřícně zíral na kresbu.
"Něco není v pořádku?" vyhrkla a zvědavě mu visela očima na rtech.
"Ne, já jen... nečekal jsem, že to bude tak... věrné..." Vpil se očima do obrázku a pozorně sledoval každé svoje i Snapeovo hnutí.
"Ten váš Severus Snape není zrovna milý chlapík," nadhodila po chvíli v naději, že se Brumbál rozpovídá o tom, co mu jistě muselo běžet hlavou. Snape se na obrázku právě znovu otočil a vyrazil pryč po kamenné chodbě a skutečný Brumbál (stejně jako Brumbál na papíře) ho zamyšleně sledoval pohledem, dokud nezašel za roh.
"Už několik let vytrvale odmítám jeho žádost o vyučování obrany proti černé magii. Obávám se, že to začíná špatně snášet," pousmál se ředitel, odkládaje bez dalšího vysvětlení kresbu na stranu.
"Máte k tomu snad nějaký důvod - myslím, když nechcete, aby ten předmět učil?"
"Ano," odpověděl stručně a bylo zřejmé, že se k tomu nehodlá dál vyjadřovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat