Kapitola druhá: Věštba (3. část)Nathalie pozorně sledovala, jak se Brumbál natáhl po další kresbě, a byla zvědavá, co na ni řekne. I na tomto obrázku byl samozřejmě Severus Snape, tentokrát však seděl na vysoké tribuně obklopen dalšími čaroději v hábitech. Celá tribuna vřela, on se však ani nepohnul a upřeně zíral stále na jedno a totéž místo. Při pozornějším pohledu se zdálo, jako by neznatelně pohyboval rty, ani jednou však nezamrkal. Zajímavější ale bylo, co se dělo právě v místě, které tak upřeně sledoval - na zmítajícím se koštěti tam visel za jednu ruku drobný černovlasý brýlatý chlapec oděný do červenozlatého hábitu a marně se snažil dostat zpět na koště. Bohužel nebylo zřejmé, jestli se mu to nakonec podaří, neboť jeho urputný boj s neposlušným koštětem se na obrázku opakoval stále dokola.
"Zdá se mi to, anebo ten váš Snape chce toho chudáka kluka shodit dolů?" promluvila opět Nathalie, když se sám Brumbál k ničemu neměl.
"On nebo možná taky profesor Quirrell - to je ten mladý muž sedící kousek stranou," řekl ředitel zamyšleně a Nathalie se prudce předklonila, protože nechápala, o kom mluví. Pak ale spatřila nezdravě vyhlížejícího mladíka s podivným turbanem na hlavě, který skutečně, stejně jako Snape, mumlal jakási zaříkadla a nespouštěl z chlapce na koštěti oči. Vůbec ho předtím nezaznamenala a musela Brumbálovi v duchu složit poklonu za jeho všímavost.
"Anebo se ho jen oba snaží chránit proti někomu dalšímu," pokrčil rameny Brumbál.
Jistě, pomyslela si, právě to je nevýhoda obrazovidectví - umět si vyobrazené výjevy správně vyložit je často velmi obtížné, ne-li zcela nemožné.
Mezitím ředitel odložil i tuto kresbu a sáhl po třetím papíru. Scéna znázorněná na tomto náčrtku byla skutečně zvláštní, skoro až komická. Brumbál se zde skláněl nad stolem a pozorně prohmatával něco, co vypadalo jako mrtvá kočka. Hned vedle něj hořekoval poněkud zašle vyhlížející muž neurčitého věku v obnošeném saku a v pozadí postávalo pár nepříliš zřetelně vykreslených postav, mezi nimi i tři děti - jeden chlapec s rozčepýřenou čupřinou se nápadně podobal tomu hochovi na splašeném koštěti z předchozího obrázku. Severus Snape stál tentokrát až vzadu u zdi, s požitkem pozoroval celou scénu před sebou a vypadal, že jen s velkými obtížemi zadržuje nezvladatelný výbuch smíchu. Nathalie si všimla Brumbálova zdvihnutého obočí, když odkládal tento obrázek, ale ani tentokrát se nedočkala žádného bližšího vysvětlení.
Další kresba nebyla podle ní ničím zajímavá, snad až na to, že zachycovala nejen Severuse Snapea v jakési podzemní místnosti, jež byla zřejmě jeho pracovnou, ale i matné obrysy celého hradu a noční oblohy nad ním. Snape stál nad dýmajícím kotlíkem a soustředěně míchal lektvar, jehož barvu a konzistenci nebylo na obrázku vidět. Jeho postoj byl podivně strnulý, a když na okamžik zvedl hlavu, bylo zřejmé, jak moc je touto činností znechucený.
"To se pořád tváří takhle?" nadhodila Nathalie, neboť Brumbál už zase nad něčím přemýšlel.
"Nu, ano, i když...," ještě jednou pohlédl na kresbu, "...řekl bych, že tohle už je skoro extrém," usmál se a pohladil si vousy.
"Takže," osmělila se pozorujíc Snapeovu postavu, která se opět sklonila ke kotlíku a pomalu míchala hned po směru a hned proti směru hodinových ručiček, "víte, co tohle znamená? Poznáte ten lektvar?"
"Ne přesně, ale jistě půjde o lektvar, který je nutné připravovat za úplňku," řekl, a když si všiml jejího udivení, ukázal na kotouč plující na nebi nad hradem. Opět musela obdivovat jeho všímavost, sama tomu světlému kruhu nevěnovala žádnou pozornost.
"Anebo o lektvar, který se musí za úplňku užívat," snažila se rychle získat zpět ztracené body. Brumbál se záhadně pousmál.
"Ano, jistě… že by...?" načal větu, ale hned se zarazil a pak už si jen mumlal pod vousy: "Zajímavé, velmi zajímavé..."
Pomalu ji s tou svou tajuplností začínal štvát. Nic však neříkala, neboť byla velmi zvědavá, co řekne na další kresbu.
Ta byla totiž opravdu nejkurióznější ze všech - před velkou dřevěnou skříní stál zástup studentů, nemohlo jim být víc než nějakých třináct let, měli v ruce hůlky a mířili jimi na dveře skříně. Úplně vepředu stál nervózní chlapec a třásl se strachy. Vtom se dveře staré almary otevřely a objevil se Snape.
Nathalie málem nadskočila, když se vedle ní Brumbál zakuckal douškem čaje a celý zrudnul. Vsadila by se, že má co dělat, aby se nerozesmál nahlas, a také dobře chápala proč - Snape totiž tentokrát vůbec neměl vzezření seriózního učitele lektvarů - popravdě, byl mu tak na hony vzdálen, jak jen to bylo možné. Na sobě měl dámské šaty s potrhanou krajkovou spodničkou, které se nosily možná tak před padesáti lety, na hlavě mu trůnil obrovský od molů prožraný klobouk se supí hlavou a v ruce třímal neskutečně vyhlížející červenou kabelku.
"U Merlinova klobouku, co má tohle být?" dusil se Brumbál a slzy smíchu mu stékaly po tváři do stříbrných vousů.
"Popravdě," smála se teď i Nathalie, byť poněkud křečovitě, protože ona na rozdíl od Brumbála věděla, jaké výjevy je ještě čekají, "tahle kresba je jiná než ostatní. Vidíte ty nejasné kontury Snapeova obličeje? Jako by byl v mlze... Nemyslím si, že je to skutečně on - snad je to někdo, kdo se za něj vydává, nevím, ale jisté je, že se o téhle příhodě minimálně dozví, neboť jinak bych to těžko mohla nakreslit jako součást jeho budoucnosti."
Brumbál se smál, ještě když bral do ruky další obrázek, ale tentokrát si i Nathalie byla jistá, že z vyobrazení Snapea procházejícího mezi lavicemi a hodnotícího s posměšným výrazem v obličeji obsahy kotlíků jednotlivých studentů, nemohl vyčíst nic objevného. Ani další kresba ji nezaujala, i když bradavický ředitel nad rozhovorem Snapea s vysokým neupřímně vyhlížejícím čarodějem se stříbrošedými vlasy a kozí bradkou znovu překvapeně nadzdvihl obočí a na otázku, jež se zračila v její napjaté tváři, jí jen stručně sdělil, že ten druhý muž je Igor Karkarov, ředitel Institutu čar a kouzel v Kruvalu. Poté si ho i Nathalie se zájmem prohlédla, neboť kromě Madame Maxime a nyní i Brumbála dosud žádného ředitele jiné kouzelnické školy neviděla.
"Kdysi byl Smrtijedem," zamumlal Brumbál a Nathalie se zachvěla.
To už však měl v ruce další obrázek a ten jakoby potvrdil jeho nejčernější očekávání. Viděla, jak se jeho obličej zachmuřil, a podle pohledu, jakým hodil zpět po náčrtu Karkarova, usoudila, že nyní chápe celou situaci o něco lépe - rozhodně tedy lépe, než ona.
Podle řady postelí a závěsů kolem nich bylo možné usuzovat, že tento výjev se odehrává na ošetřovně. Podél jednoho lůžka, na němž ležel opět onen černovlasý chlapec s brýlemi, se shromáždila početná byť nezřetelná skupinka lidí, další postavy postávaly o něco dál (Nathalie opět poznala ředitele Brumbála) a všichni sledovali tentýž výjev - Severus Snape si vyhrnoval rukáv a ukazoval cosi na svojí levé paži drobnému tělnatému kouzelníkovi v obleku křiklavých barev, který vypadal velice vylekaně.
"Co mu to ukazuje?" chtěla okamžitě vědět Nathalie, ale Brumbál mlčel a zasmušile pozoroval scénu před sebou.
"Počkejte, ale já ho znám," zašeptala najednou s pohledem upřeným na barevně oděného kouzelníka, "není to váš nový ministr kouzel? Ten Popletal? Zatraceně, Brumbále, tak povíte mi konečně, co se to tam děje?" vybuchla naštvaně, když Brumbál ani teď nic neříkal.
"Nu, myslím, že právě máme před sebou dost spolehlivý důkaz o tom, že Voldemort opět povstane," pravil nakonec tiše a nepatrně roztřesenou rukou se natáhl po další kresbě.
Nathalie na něj zůstala vytřeštěně zírat, neschopna slova. Jenže na druhou stranu - nemělo by to být pro mě zas až takové překvapení, napadlo ji mimoděk a pohlédla na listy papíru, k nimž se Brumbál pomalu, ale neúprosně blížil.
Žádné komentáře:
Okomentovat