V této části třetí kapitoly povídky Portrét pro Bradavice Nathalie konečně dorazí k hlavní bráně a setká se s někým dobře známým z příběhů Harryho Pottera. Nutno říct, že dotyčný na ni v první chvíli příliš nezapůsobí :-) Vše se vysvětlí až následující den. Ale to už předbíhám...
Kapitola třetí: Cesta do Bradavic (4. část)
Konečně před sebou Nathalie po další hodině strastiplné cesty zahlédla obrys mohutné brány. Úlevou vydechla a vykročila směrem k ní, dokonce se teď dokázala i pousmát, když na vysokých sloupech spatřila okřídlené kance a vzpomněla si na zuřivý rám s kančí hlavou, který zanechala ve svém ateliéru. Daleko za branou se na návrší zdvihaly zdi a věže Bradavic a ona se při pohledu na hrad neubránila upřímnému obdivu.
Nechala klesnout kufr na místo vypadající o něco méně bahnitě a vydala se k na pohled nepřekonatelným mřížím. Zacloumala klikou a optimismus ji okamžitě přešel. Bůhví proč si myslela, že když už ji nechali několik hodin bezúčelně čekat U Tří košťat, budou mít alespoň tolik ohleduplnosti, aby ponechali odemknutou bránu pro případ, že se sama vydá pěšky nahoru. To si ale myslela špatně, poněvadž brána se ani nepohnula, ať s ní cloumala sebevíc.
Napadlo ji, že je koneckonců čarodějka, a namířila na zámek svoji hůlku, výsledek však znala ještě dřív, než vyřkla odemykací kouzlo. Jestli brána není odemčená sama o sobě, nic ani nikdo ji nedokáže otevřít, to bylo zřejmé a koneckonců si o tom i kdysi dávno, když ještě seděla v suchu v Prasinkách, četla v té chytré knize o dějinách Bradavic. Bezmocně stála proti mřížím, jež bylo v té tmě sotva vidět, ledová voda jí stékala z krku na záda a ona jen naštvaně zatínala pěsti a skřípala zuby.
"Zatraceně!" zařvala nahlas do noci, ale její výkřik pohltil vítr a déšť, "to mě tady nikdo nepustí dovnitř?" Zuřivě přecházela podél mříží od jednoho sloupu k druhému a toužebně se dívala na mihotavá světélka v hradních oknech. Tam někde je útulná ložnice s praskajícím dřevem v krbu, vyhřátá postel a plná konvička vroucího čaje. A ona tady stojí na dešti!
Měla jsem přece jenom zůstat v Prasinkách, blesklo jí hlavou a vědomí chybného rozhodnutí ji ještě víc rozhněvalo. Mohla jsem vyrazit zítra ráno, určitě bych tady někoho zastihla, přece tu snad nemají zamčeno celý den! Vrátit se koneckonců mohla i nyní, ale připadalo jí nesmyslné vydat se na cestu zpátky teď, když už je tak blízko. Přemisťování takhle blízko hradu nejspíš nefungovalo a kdoví, jak daleko by musela jít pěšky...
Náhle si všimla něčeho tmavého na jednom ze sloupů. Přišla blíž a uvědomila si, že se dívá na titěrné klepátko. Bylo úplně nesmyslné byť i jen doufat, že by takové zaklepání mohl někdo z hradu slyšet, ale pokrčila rameny a zabušila jím tak prudce, že ho málem vytrhla ze zdi. Se značnými pochybnostmi hleděla na cestu vinoucí se od vstupních dveří a čekala, jestli se něco stane. Dveře však zůstávaly zavřené a na cestě se neobjevila ani noha.
Najednou však zaznamenala koutkem oka jiný pohyb a nevěřícně otočila hlavu směrem k lesu. Stálo tam jakési neurčité stavení, v jehož oknech se rovněž svítilo, a směrem od něj - ano, opravdu někdo přicházel! Tmavá silueta se míhala proti zářícím oknům, a jak se přibližovala, zdála se být čím dál mohutnější. Zabušila znovu klepadlem o sloup, to aby si to dotyčný náhodou nerozmyslel, a slyšela vzteklé zařvání: "No jo, už du, už du!" Neznámý si svítil na cestu lucernou, a jak se přibližoval do kuželu světla její hůlky, na okamžik zaváhala, jestli by se neměla raději někam schovat, protože to vypadalo, že právě vytáhla z postele rozzuřeného poloobra.
"Kdo se to sem u Merlina dobejvá, takhle po nocích!" zaútočil rozzlobeně a zdvihl lucernu k mřížím, aby si mohl Nathalii prohlédnout. "Kdo ksakru ste?"
Přemohla touhu utéct, odhodila si mokré vlasy z čela a nedbajíc na čůrky vody stékající jí po obličeji, zatvářila se nejdůležitěji, jak to jen bylo za daných okolností možné.
"Jmenuji se Nathalie Belartová a přijela jsem na přání ředitele Brumbála jako nový zaměstnanec Bradavic," pronesla důstojně a vyzývavě pohlédla obrovi do očí. To však už ani nemusela, neboť mu šokované poznání náhle blesklo tváří - tedy tím kusem, který z ní byl vidět mezi ježatým houštím černých vlasů a nepoddajných vousisek - a okamžitě se jal otevírat bránu jedním z klíčů z ohromného svazku, jejž vytáhl ze svého spratkového kožichu.
"Slečna Belartová, no jistě," mumlal vyjeveně, "copak už je dneska sobota?" byl evidentně zmatený.
Nevěřícně zdvihla obočí.
"Jistěže je sobota," pravila dotčeně, jako by snad pochyboval o její příčetnosti, "v šest hodin jsem měla mít sraz s někým odsud U Tří košťat, ale nikdo tam nepřišel..."
"To jo, to jo," mumlal překotně, vyběhl z odemčených vrat a popadl její kufr, jako by nic nevážil, "slečna Belartová v sobotu U Tří košťat, jo, jo, už si vzpomínám..."
Zírala na něj s otevřenou pusou, když za ním procházela bránou na hradní pozemky. Náhle jí to došlo.
"To vy jste pro mě měl přijít, že?" vyhrkla a nedůvěřivě si ho přeměřovala pohledem. Jak mohl Brumbál její příjezd svěřit někomu tak neschopnému? Ve světle lucerny viděla, jak zrudnul a začal o překot drmolit něco, čemu ani zbla nerozuměla.
"Profesor Brumbál, jo, von to říkal, říkal, že přijedete, jenže pak vodjel a já na to zapomněl, tolik mě to mrzí, moc se vomlouvám, slečno! A vy ste šla celou cestu pěšky! U Merlinovejch vousů, vždyť ste úplně celá mokrá," všiml si najednou a hned tahal z kapsy jakýsi čtverec látky, což měl být nejspíš kapesník, a naprosto nesmyslně se ji na tom lijáku snažil osušit.
"Co to krucinál děláte?" vyjekla a uskočila mu z dosahu, když jí prvním tahem málem vyrval půlku vlasů z hlavy.
Zatvářil se zkroušeně, a jak tam tak stál na dešti s kufrem a zhasínající lucernou v jedné ruce a s hadrem v druhé, přišlo jí ho náhle skoro líto.
"Jak se jmenujete?" zeptala se unaveně.
"Rubeus Hagrid, klíčník a šafář v Bradavicích," představoval se tónem, jako by mu bylo jasné, že si na něj půjde okamžitě stěžovat - což jí v dané situaci ani neměl za zlé.
"Poslyšte, Hagride, jsem utahaná jak kůň," promluvila nutíc se do klidu, "můžete mě, prosím, odvést do hradu, a to pokud možno do nějakého suchého pokoje s ohněm v krbu?"
"Ale no vovšem, ložnici už máte připravenou," chytil se okamžitě a mluvil se zaníceným nadšením, "krásnej pokoj, výhled na jezero a hory..."
Ne, on mi tady vážně bude vykládat o výhledu z mého pokoje? Zavrtěla vyčerpaně hlavou.
"Můžeme jít?" vydechla a pokynula směrem k hradu.
"Jasně, jasně," opakoval jako kolovrátek, "kerej by tomu uvěřil, že už je sobota," dodal jakoby sám pro sebe a Nathalie to raději nechala bez komentáře. Nepřála si nic jiného, než se dostat do tepla-
VRRROUM!
Od lesa se náhle ozvala příšerná rána a Nathalie sebou vyděšeně trhla. Stočila pohled z vytouženého směru a nevěřila vlastním očím. Z komína a oken boudy, odkud jí Hagrid před několika minutami přišel otevřít, šlehaly několik stop vysoké plameny. Vyjekla a podívala se na něj, upíral nepřítomný tmavý pohled na cestu před sebou, vlekl její kufr a k lesu se ani neohlédl.
"Hagride... váš dům!" chytila ho vyděšeně za rukáv.
Až teď se otočil a ona spatřila v jeho tváři nevěřícný šok. Obrátil se však zpět a pokračoval vzhůru.
"Musím vás odvíst do hradu," zamumlal zkroušeně a přidal do kroku, že mu sotva stačila.
Ohlédla se zpět k lesu a všimla si, že plameny nyní vycházejí i z otevřených dveří. A přísahala by, že před srubem zaslechla psí vytí. Na okamžik pocítila výčitky svědomí za své předchozí chování, jelikož Hagrid nyní vypadal být ze svého opomenutí tak zničený a tolik ho toužil napravit, že by proto snad byl ochoten obětovat i vlastní dům.
"Hagride!" zařvala na něj. "Běžte ksakru hasit! Vždyť leje jako z konve, to ještě můžete stihnout!" A snažila se mu vytrhnout kufr z ruky.
"Musím vás zavíst do hradu, profesor Brumbál si to přál," opakoval nepřítomně.
"Zatraceně pusťte ten kufr, vy hlupáku!" vyjela na něj. "Já do hradu trefím! Běžte to uhasit, já na vás počkám!" Bušila pěstmi do jeho ruky, až konečně upustil kufr na zem. Okamžitě na něj namířila svoji hůlku a kufr se vznesl do vzduchu.
Hagrid stál na cestě s lucernou v ruce a nerozhodně se díval z Nathalie na svůj hořící dům.
"No tak, jděte! Okamžitě!" křičela na něj.
Konečně se mu rozsvítilo v očích.
"Děkuju, slečno, děkuju moc!" vyhrkl a dal se do běhu k hořícímu srubu.
"A potom se pro mě vraťte!" volala za ním jata náhlými pochybnostmi. "Merde! Je tohleto vůbec možný?" zaklela neslušně, zavrtěla nechápavě hlavou, a pak se, nedbajíc na déšť, vydala do kopce zdolat poslední etapu svojí cesty.
Žádné komentáře:
Okomentovat