S novou kapitolou do nového týdne...Kapitola devátá: Předvečer Všech svatých (1. část)
Profesor Binns byl zvláštní učitel. Tak především byl mrtvý, a tudíž by, technicky vzato, vůbec neměl učit - koneckonců i v kouzelnickém světě obecně platilo, že povinnosti vyplývající z právních vztahů zanikají nejpozději smrtí toho, kdo se k nim zavázal. Ovšem profesor Binns zjevně považoval svůj závazek vyučovat v bradavické škole dějiny čar a kouzel za nadále platný, byť byl zejména ze strany studentů podezříván, že tak nečiní ani tak z loajality a lásky ke škole, jako spíš proto, že si svojí vlastní smrti dosud neráčil všimnout. Vyprávělo se, že jednoho dne před mnoha lety usnul ve sborovně v křesle u krbu, a když následně vyrazil na svoji další hodinu, ani nezaznamenal, že mezitím ve spánku zemřel a je již pouze duchem, jenž právě opustil své tělo.
Tahle tradiční bradavická historka (jakož i mnohé další) připadala sice Nathalii celkem legrační, leč o profesorově údajné roztěkanosti přece jenom trochu pochybovala - právě ho na vlastní oči spatřila vstupovat do učebny dějin čar a kouzel přímo skrz tabuli a nezdálo se jí, že by si Binns nebyl této skutečnosti vědom. Byť poněkud nepřítomný výraz, s nímž se vznášel vedle svého stolu, všem jejím pokusům o analýzu profesorova rozpoložení zdařile odolával.
Na prohlídce jeho třídy se Nathalie s Binnsem dohodla již dopoledne, takže nyní nelenila a bez dalšího začala obcházet místnost s lahvičkou Vyjevovacího lektvaru a zapisovat do svého seznamu další z bradavických uměleckých děl. Jako ve všech učebnách i zde se postavy na obrazech pouze pohybovaly, avšak nemluvily, a tak šla Nathalii práce rychle od ruky, neboť tu nebyl nikdo, komu by musela vysvětlovat, proč na jeho malbu stříká jakousi ne právě vonnou tekutinu. Viselo tady několik výjevů znázorňujících boje mezi obry i skřetí vzpoury a Nathalie musela na několik neposedných skřetů použít dočasné znehybňovací kouzlo, aby jí z příslušného obrazu neunikla ani jedna podrobnost.
Zanedlouho se dostala k poslední malbě, která byla umístěna na zdi hned vedle katedry a zaujala Nathalii víc než ty ostatní. I na ní se to doslova hemžilo skřety, tentokrát se ovšem výjev odehrával přímo pod bradavickým hradem, z něhož stoupal k obloze tenký proužek dýmu. Hned se jí vybavilo Brumbálovo vyprávění o vpádu skřetů, při němž byl takřka úplně zničen nejen hrad, ale i obraz zakladatelů, a nerozhodně se otočila od obrazu k profesorovi Binnsovi. Kdo už by měl lépe zodpovědět některé její zvídavé otázky, na něž nenalezla uspokojivé vysvětlení ani v knihách o dějinách Bradavic, když ne právě on?
"Proč vlastně skřeti tehdy napadli Bradavice, pane profesore?" zeptala se proto, ukazujíc na obraz před sebou.
Profesor Binns se na ni ze svého místa vedle stolu překvapeně podíval - na vyptávání totiž nebyl příliš zvyklý. Nathalie už od Freda a George Weasleyových zaslechla leccos o Binnsových hodinách, ale že by někdy ve spojení s tímto odborníkem na dějiny slyšela výrazy jako zábavný, zajímavý nebo alespoň neuspávající, to se dosud nestalo, bylo tomu právě naopak.
"Ach, to nevíme jistě, slečno Brettová," odvětil Binns, "nutno říct, že historické prameny jsou, co se tohoto období týče, velice kusé..."
"Ředitel Brumbál říkal, že sem skřeti vpadli nedlouho po smrti Godrika Nebelvíra a málem hrad srovnali se zemí," naléhala Nathalie, když profesor setrvával v mlčení.
"Ach ano, to se jeví být v zásadě nesporné," upíral na ni Binns své perleťové, průhledné oči a nespokojeně se mračil. "Godric Nebelvír byl poslední žijící zakladatel školy, pokud nepočítáme Salazara Zmijozela, jenž ovšem v té době v Bradavicích již dávno nepůsobil. Před svojí smrtí jmenoval Nebelvír několik význačných čarodějů do nově vzniklé správní rady a rovněž pro Bradavice našel prvního ředitele, jehož schopnosti byly naneštěstí velmi záhy prověřeny, když musel celou zdejší školu prakticky znovu od základů vybudovat poté, co byli skřeti nedlouho po svém vpádu přemoženi a vyhnáni z trosek hradu. To jsou fakta, vše ostatní, včetně důvodů, jež skřety k onomu útoku vedly, jsou už pouhé ničím nepodložené smyšlenky a senzační historky."
"Ano, ale vy sám přece musíte mít alespoň nějakou teorii o tom, k čemu tehdy došlo," trvala na svém Nathalie a upírala na Binnse neústupný pohled.
"Povídá se, že za tím vpádem do Bradavic stál tehdejší vůdce skřetů Ragnuk První," pravil Binns suše a nadmíru neochotně. "Prý se chtěl zmocnit meče, který Godric Nebelvír skřetům údajně kdysi ukradl."
"Meč Godrika Nebelvíra? Ten, který má Brumbál ve svojí pracovně?" vydechla Nathalie šokovaně. "Nebelvír ho ukradl skřetům?"
"Senzace a pomluvy, slečno Blairová, nic než senzace a pomluvy," ušklíbl se Binns. "Když dovolíte, já osobně raději dávám přednost ověřeným faktům. A faktem je, že skřeti nikdy předtím kouzelníky nenapadli - obě rasy žily v míru a vzájemné rozepře řešily pokojným způsobem. Od dob Ragnuka Prvního se však vztahy mezi skřety a kouzelníky už jenom zhoršovaly, až vedly k velkým povstáním skřetů v sedmnáctém a osmnáctém století, o nichž jste jistě slyšela. Nikdo neví, co přesně přimělo Ragnuka Prvního ke vpádu do Bradavic, jenž byl prvopočátkem všech krvavých bitev, jež později následovaly. A pochybuji, že bychom se v této záležitosti někdy dopátrali úplné pravdy..."
"Přece si ale vážně nemyslíte, že by Godric Nebelvír někomu něco ukradl!" zavrtěla Nathalie nevěřícně hlavou.
"Co si já myslím, není rozhodující, slečno Belartová," trefil Binns nějakým zázrakem poprvé za celou dobu její jméno. "Jistě je vám známo, že nahlížení skřetů na vlastnictví jimi vyrobených věcí se dost podstatně odlišuje od pohledu kouzelníků. A to je vše, co vám k tomu mohu říci." Zachmuřeně stáhl svůj vrásčitý obličej do nesouhlasné masky a dával jí tak jednoznačně najevo, že v tomto rozhovoru nehodlá pokračovat. Nathalie se raději rozhodla změnit téma:
"A jak přišly Bradavice ke všem obrazům, které zde visí? Některá z pláten na hlavním schodišti mají takřka nevyčíslitelnou hodnotu, ovšem z Dějin bradavické školy jsem toho mnoho nezjistila..."
"V tom vám, obávám se, příliš nepomohu," zavrtěl hlavou Binns, "dějiny umění nespadají do mojí odborné specializace. Pokud vím, pochází převážná část uměleckých děl na hradě z pozůstalosti Todoruse Hvězdopravce, který byl předsedou správní rady školy ve druhé polovině sedmnáctého století. Byl to prý veliký milovník umění a naštěstí pro zdejší školu zemřel jakožto poslední ze svého rodu. A jistě nebyl jediný, kdo Bradavicím něco odkázal - jednotliví učitelé v minulosti dosti často zasvětili vyučování na zdejší škole celý svůj život, aniž by založili vlastní rodinu. Proto také následně Bradavicím připadlo vše, co zde po smrti zanechali. A mnozí z nich se uměním obklopovali velice rádi..."
Binns pokračoval v podobném duchu ještě několik minut - hovořil mimo jiné o tom, jak obrazy postupně zaplňovaly stěny Velké síně, hlavního schodiště i hradních chodeb, nevzpomíná si ovšem, že by v jejich rozmístění někdy byl nějaký systém. Zmínil se dokonce i o údajném zkoumání několika podezřelých uměleckých děl dřív, než bylo svoleno k jejich umístění na hradě, i když neví nic o tom, že by se záznamy o těchto zkouškách dochovaly. I přes toto nadmíru zajímavé téma však Nathalie po chvíli cítila, jak v ní jeho jednotvárný bzučivý hlas začíná vzbuzovat ospalost, jíž stěží odolávala - profesor na každý její dotaz odpovídal dlouhým a těžko stravitelným monologem a ona musela konstatovat, že bratři Weasleyovi si při popisování tohoto vyučujícího nijak nevymýšleli...
"Zaujalo mě, jak jsou zdejší portréty zdvořilé," přerušila Binnsovo vyprávění dřív, než se jí podaří usnout, "tedy na rozdíl od těch, s nimiž jsem měla možnost pracovat při své předchozí praxi..."
"Ach, to se vám jenom zdá," pokrčil Binns rameny, "můžete mi nicméně věřit, že jsem zde mezi uměleckými díly zažil mnoho potyček a dokonce i několik otevřených válek - zejména v případech, kdy byla do Bradavic dodána nová sbírka umění po nějakém dalším zůstaviteli a portréty si na sebe musely vzájemně zvyknout. Ovšem po těch letech, co zde den po dni jeden vedle druhého visí, se zjevně naučily vzájemnému respektu a toleranci..."
Portréty se nemohou nic naučit, pousmála se Nathalie v duchu. To spíš postupem času otupěly. Měla bych sem dovézt monsieura Legranda - ten by to tady pěkně roztočil. I když - možná by ho zdejší portréty dokázaly zkrotit. Takových, jako je on, tady za tu dobu musely vidět desítky.
Žádné komentáře:
Okomentovat